Co týden dal

Pátek 1. února: Ústavní soud zamítl první část návrhu ČSSD na zrušení zákona o stabilizaci veřejných financí. Týkala se změn v daňové oblasti. Rozhodnutí nebylo jednomyslné, z 15 soudců 4 včetně předsedy Rychetského zaujali odlišné menšinové stanovisko. Podle ÚS byla sice „procedura napadeného předpisu hrubým porušením demokratické kultury a vedla k omezení diskuze na půdě parlamentu“, ale „intenzita nebyla tak veliká, aby šlo přijímání předpisu nazvat protiústavním“. (ÚS zřejmě vyjádřil nesouhlas s tím, že Senát se rozhodl většinou poslanců ODS, že se zákonem nebude zabývat). Obávám se, že se ÚS zcela zbytečně plete do politické stránky věci a vystavuje se pak výtkám, že je třetí komorou parlamentu. ÚS se má zabývat tím, zda došlo k porušení zákona a ne tím, zda byla „porušena demokratická kultura“, což je politická otázka.

Společná volební komise obou komor parlamentu se snaží zajistit, aby tajná volba prezidenta proběhla pokud možno co nejtajněji. Odmítla však např. odebrat volitelům před aktem volby mobily (mohou si nafotografovat své volební lístky před tím, než je hodí do urny, a ukázat je pak stranickému načalstvu), považuje to, asi právem, za nedůstojné. Problém je v tom, že tajná volba, byť i tajná podle zákona povinně, se dá vždycky uskutečnit jen tak, že ten, kdo chce, volí tajně. Donutit toho, kdo tajně volit nechce, aby tajně volil, je technicky nemožné, protože demokracie spočívá na dobré vůli. Na celém obřadném případu tajné volby je trochu komické to, že se zatím vůbec neví, jestli se volitelé opravdu na tajné volbě dohodnou. Komunisté se totiž dosud pro ten či onen způsob volby definitivně nerozhodli (můj osobní odhad je, že pokud se rozhodnou podpořit veřejnou volbu, znamená to, že se rozhodli podpořit Švejnara; Švejnara by museli podpořit masivně, aby to mělo smysl).

V PS bylo zase veselo. Do divoké hádky se pustili premiér s dr. Rathem – respektive dr. Rath bez problémů Topolánka vyprovokoval k nepříčetnosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle volebního modelu CVVM by ČSSD vyhrála volby s desetiprocentním náskokem. V tom se shodují všechny tři hlavní agentury. Z průzkumu CVVM vyplývá, že ČSSD mírně přibrala, ODS mírně ztratila, komunisté jsou na tom stejně jako při minulém průzkumu. Podaří se ODS preference aspoň stabilizovat? Pokud by se dostaly do špidlovského propadu, vznikne ve straně hysterie a Topolánek bude mít velký problém.

Průzkumem bylo zjištěno, že Jan Švejnar byl v debatě na senátorském klubu ČSSD těsně lepší než Klaus. Zdalipak uhádnete, milí čtenáři, která agentura průzkum prováděla, a na čí objednávku?

Jiří Hanák si v Právu libuje, s jakou rozvahou řešili denacifikaci v Německu, žádná zbytečná radikálnost, talentované lidi si ponechali. Škoda, že něco podobného nenapsal v šedesátých letech, když jako mladý nadějný komunistický novinář začínal, byli by ho roznesli na kopytech. Ale nevadí, stářím člověk získává na moudrosti. Pan Hanák ovšem německý příklad uvádí jako něco, čím bychom se měli inspirovat ve vztahu k lidem našeho minulého režimu (v souvislosti s tím, že ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Žáček navrhoval zpřísnit lustrační kritéria pro policisty). To je trochu zbytečné orodování, inspirujeme se už sedmnáct let, a to, řekl bych, na dvě stě procent.

Hanákův redakční kolega Franěk zase chválí plzeňského primátora Rödla za to, že zakázal neonacistický pochod městem, i když přitom porušil zákon. Teď by za to měl mužně zaplatit tím, že ze svého místa, pokud to bude nutné, odejde, protože za porušení zákona se má platit; kdyby mu chtěl „někdo“ (rozuměj Klaus) pomoci, nějakým způsobem jeho případ „zesalichovat“ (tj. udělit mu milost), stane se z něho trapná figurka. Čili: primátor (ODS) nechť odejde se ctí a s fanfárami (a na jeho místo ať usedne nový, pokud možno z ČSSD; to ovšem už pan Franěk nepíše).

V dnešních LN se mnou polemizuje Alexandr Tomský, k jeho článku se samozřejmě vrátím.

Sobota 2. února: Jan Švejnar zveřejnil dokument, jímž se jeho otec kdysi zavázal spolupracovat s StB (jako „ideový spolupracovník“; to je, pokud se nemýlím, totéž, co podle českých soudů nedělal předseda KSČM Filip). K faktické spolupráci pak prý údajně nedošlo. Švejnar prohlásil, že tak činí, protože se dozvěděl „o pokusu diskreditovat ho prostřednictvím minulosti jeho rodiny“. V každém případě je lépe, když s tím ohrožený přijde sám, než když to na něho vytáhnou. Je málo sporné, že věc se Švejnara nijak netýká, protože nenese žádnou odpovědnost za to, co dělal někdo jiný, i když to byl zrovna jeho otec. Předpokládám, že volitelům je to jasné (možná, že by to mohlo někoho ovlivnit při volbě plebiscitem). Ovšem pro komunistické voliče a volitele (které pan Švejnar ke svému zvolení nutně potřebuje) podobná informace diskreditaci neznamená ani náhodou. Naopak.

Sociální demokraté si chtějí Klause podat před televizními kamerami na svém poslaneckém klubu. Zjevně mají pocit (řekl bych, že oprávněný), že na senátorském klubu to střetnutí se Švejnarem příliš nevyšlo. Se Švejnarovou účastí se tentokrát nepočítá (neosvědčil se). ČT to vysílat nechce, protože by tím byl podle ní Švejnar znevýhodněn. Sociální demokraté se takhle snaží ovlivnit veřejnost, aby zatlačila na volitele jiných stran: nevolte Klause. Tento způsob setkání s kandidátem na prezidenta nehodlají s Klausem konzultovat. Rozhodnout se tak mohou, ale Klaus by byl blázen, kdyby se takové opičárny, jakéhosi repete té parodie na kostnický koncil, kterou jsme měli možnost sledovat v televizi, zúčastnil.

KSČM se o způsobu hlasování svých volitelů rozhodne až 7. února v noci, aby o jejich rozhodnutí nemohly proniknout žádné informace do médií (zjevně počítají s tím, že jejich rozhodnutí by mohlo tak či onak ovlivnit volitele z jiných stran). Jde vlastně jen o třetí kolo, protože komunisté už dali najevo, že v prvním a druhém podpoří Švejnara. Je v zájmu komunistů podpořit Švejnara, naštěstí o tom možná nevědí a/nebo se bojí své otřesné členské základny, která by jim neodpustila, kdyby volili amerického imperialistu.

Předsednictvo ČSSD razantně odmítlo vládní návrh na vyrovnání s církvemi, jednak pro obsah, a jednak pro údajný „kšeft“ (prezident za 300 miliard, jako kdyby ty peníze měli dostat lidovečtí poslanci). Paroubek v duchu své dosavadní politiky slíbil že jakmile se prokouše k moci, zákon zruší nebo výrazně znovelizuje. To snad ani nemusí říkat, předpokládám, že totéž udělá i s ústavou a Listinou základních lidských práv.

Předsedou poslaneckého klubu KDU-ČSL se stal Čunkův kritik Severa. Tím ve straně posílilo klausovské křídlo. Mnoho to neznamená: Klaus by ke zvolení v optimálním případě potřeboval 15 lidoveckých hlasů, a tolik jich nejspíš nedostane - přes tento pozdní pokus o posílení pozice jeho příznivců v lidoveckých řadách.

Noviny se zabývají případem pražského městského strážníka, který se, jsa mimo službu, pořádně opil, pak se v návalu mimoslužební horlivosti dostal do hádky s jakýmsi Američanem kvůli špatnému parkování, došlo ke rvačce a strážník Američana ubodal. Soud na něj neuvalil vazbu, což je při podezření z trestného činu vraždy dosti neobvyklé. Údajně si Američan začal. Já bych si možná taky začal, kdyby mne na ulici neznámý ožrala v civilu začal sekýrovat kvůli parkování. To ale není to nejdůležitější: zajímalo by mne, jak ožralý strážník s Američanem komunikoval? Mám jisté pochybnosti, zda jsou pražští městští strážníci mocni anglické konverzace i ve střízlivém stavu. Pokud ne, je třeba výše uvedenou sentenci opravit na „kdyby na mne na ulici začal útočit neznámý kořala“. Nebylo náhodou pro soud polehčující okolností, že v případě ubodaného šlo jen o cizáka, a ještě k tomu o Američana (což je v očích českých vlastenců ještě horší než Němec, viz nedávný průzkum CVVM).

Janu Švejnarovi je třeba přiznat jedno: málokdo o něm dovede mluvit tak hezky, jako on sám, zjevně podle zásady: když se nepochválíš, nikdo jiný to za tebe neudělá. Provozoval to už v pátek večer v ČT, dnes v tom pokračuje v rozhovoru pro Právo. Jeho kvality podle něho vynikají zvláště ve srovnání s protikandidátem (Klausem): „Řekl bych, že jsme se dost lišili ve svém přístupu k těm otázkám: zatímco já jsem se snažil odpovídat jasně a z žádné otázky jsem se nepokoušel vykroutit, Václav Klaus často uhýbal a na některé dotazy vůbec neodpověděl. … Myslím, že u lidí, které zajímala podstata věci, to, o čem jsme tam mluvili, jsem z toho vyšel lépe já; u těch, kteří dají hodně na povrchní „mediální“ dojem, mohl více bodů získat můj soupeř.“

Hlavní manažer protiklausovského tažení Jiří Pehe (zajímalo by mne, co mu Klaus provedl, že ho tak nepříčetně nenávidí) uveřejnil V MfD článek s příznačným názvem „Bere svět Václava Klause vážně?“. Nechápu, proč by bylo zapotřebí, aby ho svět bral vážně, základní je, aby ho brali vážně lidi tady. Svět si pak bude muset zvyknout, bude to náš prezident, ne prezident zeměkoule. Dále prý Klaus zastává stanoviska, která jsou „mimo hlavní proud evropského myšlení“. Když prohlásí předseda ústavního výboru EP, že Klausova politika je namířena proti zájmům České republiky, neznamená to ještě nutně, že je to pravda. „Klaus zůstává osamocen i ve své více než rok trvající kampani proti zastáncům globálního oteplování… je ve svých názorech osamocený… Není samo o sobě problematické, že názory českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem nikdo významný?“ V řadě (řekl bych ve většině) věcí s Klausem velmi nesouhlasím, ale v pozadí Peheho výtek je taková dávka intelektuálního snobismu a poníženého vlezdozadkovství „evropským a světovým trendům“ a „významným osobnostem v Evropě a za oceánem“, že se Klause musím zastat. Je třeba zastávat správná stanoviska, a ne taková, která jsou v rámci nějakého hlavního proudu (tím nechci tvrdit, že Klaus má ve všem pravdu, jen že ta Peheho výtka je nesmyslná).

Rovněž MfD uveřejnila rozhovor s předsedou Zelených Bursíkem. Předseda Bursík se dostal do poněkud paranoidního rozpoložení, když vytýká Viliamu Buchertovi, který s ním rozhovor dělal, že straní Klausovi, nevím, jak na to přišel. Opakuje, že v ODS probíhá proces jakési emancipace, a vyjadřuje podiv nad tím, že vztahu ke Klausovi se tato emancipace netýká. To je jistě pravda, ale taková je teď situace, nové vedení ODS cosi prošvihlo, a politici koaličních stran by měli své další kroky vážit s ohledem na to, co provedou s jejich nejsilnějším politickým partnerem, s nímž stojí a padá nynější vratká vláda. Zelení se nikdy netajili tím, že Klause volit nebudou, mají k tomu dobré důvody a těžko se jim divit. Problém je, že vznikla široká fronta od lidovců (některých) možná až po komunisty, že kandidát zelených se komunistům mocně přizpůsobuje (zelení se přitom až dosud jakékoli spolupráci s nimi vyhýbali) a že případné důsledky Švejnarova vítězství mohou být pro celou ČR velmi neblahé. Bursík nemusí být loajální ke Klausovi, nemá k tomu nejmenší důvod. Měl by snad ale být aspoň trochu loajální k Topolánkovi, a zdá se, že si zrovna s tímhle moc neláme hlavu.

Evropský parlament se usnesl, že Evropská komise má zatlačit na ČR, aby v rámci řešení romské otázky v ČR zbourala vepřín v Letech. Ten požadavek je nesmyslný, peníze, které bude stát odškodnění vlastníkům, by se mohly využít na řešení romské otázky, s níž si u nás od převratu nikdo pořádně neví rady.

Náměstek Národního památkového úřadu Josef Štulc prohlásil k zbytkům Stalinova pomníku na Letné: „Mělo by to zůstat beze změny jako memento servility českého národa, který vytvořil ještě větší Stalinovu Sochu než měl Sovětský svaz.“ Považuji tento výrok od pana Štulce ze nebetyčnou drzost. Domnívá se patrně, že pomník se stavěl podobně jako sto let předtím Národní divadlo. Neměl by tolik věřit tomu, co ho za totáče učili ve škole, že komunisté tu vládli z vůle všeholidu. Houbeles, pomník je nanejvýš memento servility zdejších moskevských satrapů.

Pondělí 4. února: „Prezidentská kampaň“ (zcela zbytečná, kampaň má smysl dělat tak nanajvýš mezi 281 voliteli) nabývá hysterické povahy. Obvinění ohledně “handlu“ mezi lidovci a ODS, jehož předmětem se měla stát posvátná funkce prezidenta, se Topolánek v neděli v ČT pokusil přebít mlhavými náznaky o korupčním prostředí, vytvořeném nedořešeným případem ČFSOB, jehož „obětí“ se měl stát prezidentský kandidát Švejnar (má, jak známo, k ČSOB blízko). V té souvislosti vyjádřil pochybnost, zda náklady na kampaň, které Švejnar uvedl, odpovídají skutečnosti. Jakékoli upřesnění odmítl a místo aby pokračoval v debatním pořadu, odjel na tenis do Brna (podobným sportovním akcím pana premiéra nerozumím; pokud chce vést život bonvivána, neměl se plést do nejvyšších pater politiky). Topolánkovy náznaky je těžké to pochopit jinak, než že Švejnarovu kampaň spolufinancuje ČSOB. Pokud ano, co by na tom bylo špatného? V prezidentské pseudokampani se politici nesoustřeďují na podstatné věci, ale na klevety a pomluvy. Topolánek to navíc dělá s medvědí obratností. Člověk si říká: už aby to bylo za námi. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Předseda komunistů Filip vyjádřil znechucení nad tím, že komunisté jsou postaveni před volbu dvou kandidátů, a podpora každého z nich by mohla vést ke štěpení strany. V tom má nepochybně pravdu, komunisté budou mít velký problém, pokud budou chtít podpořit Klause či Švejnara. Z toho by vyplývalo, že v první volbě nejspíš nebude zvolen nikdo. Všechno záleží na KDU-ČSL. Na přeběhlíky z ČSSD a ODS moc nevěřím, to je z obou stran poměrně primitivní blafování.

Paroubek popřel, že by v tomto volebním období byl ochoten jít do velké koalice s ODS. Ani by to nešlo, preference ČSSD jsou tak silné, že by postavení druhé strany v koalici před svými voliči neobhájil.

Ministr Nečas píše v Právu: „Zřeknutí se občanství (Švejnar, bd) sotva ohlásil, ale už se pouští do zdůvodňování, jak po skončení politické dráhy mu pomůže jeho americká manželka a americké občanství dětí urychlit jeho znovuzískání. Vedle sdělení, že k českému prezidentství si jen odskočil z Ameriky, kam po ukončení mandátu opět odkráčí, je to opět důkaz, že spíše než o službu vlasti se jedná o získání atraktivní pozice, která v budoucnosti s nápisem bývalý český prezident v závorce jen zvýší tržní hodnotu kandidáta na americkém přednáškovém a univerzitním trhu.“ Nevím, k čemu je dobré rozvíjet takové víceméně sprosté spekulace, kterým se normálně říká pomluva. Proč pan Nečas teď před volbou prezidenta, strká nos do toho, co bude dělat Švejnar po případném ukončení svého mandátu, nic mu do toho není. Zdá se, že politici staré sarajevské Klausovy gardy by měli povinně navštěvovat kurzy slušného chování.

V MfD si spočítali, že pro Klause bude hlasovat 126 lidí, pro Švejnara 102. Zejména při tajné volně jsou takové odhady víc než ošidné. Může se stát úplně všechno.

Švejnar vytýká Klausovi, že se nesnažil víc ovlivnit „reformní balík“ při jeho přípravě. To je jedna z věcí, kterou prezident zcela zásadně dělat nesmí. A pan Švejnar, bude-li zvolen, ji taky dělat nebude, jeho pozice bude víc než slabá. Jinak se opět chválil, tentokrát pomocí citací nejmenovaných poslanců ODS, kteří by mu rádi dali hlas: „Mnozí z nich mi sdělili, že jsem důstojným kandidátem. A cítí, že jsem férový a že by se jim se mnou dobře pracovalo.“ Jak je dobře, že je pan Švejnar takový skromný a poctivý chlapík!

Zbyněk Petráček píše v LN, že se volitelé ODS navzájem hystericky podezírají. Měl by jen dodat, že totéž platí v ČSSD (viz seznam potenciálních zrádců, je směšné si myslit, že vznikl mimo sociální demokracii). Všichni se hystericky podezírají, v tom je nesnesitelnost téhle „kampaně“.

Luboš Palata píše v LN, že Rusko je nejohroženějším a nejslabším článkem euroatlantické civilizace a mělo by to vědět, pokud USA a Západ ztratí mocenskou převahu, první, kdo to pocítí, budou Rusové. Problém je, že Rusové se k euroatlantické civilizaci sami příliš nepočítají, chtěli by vytvořit nějakou novou, lepší, v níž budou dominovat. Přitom na to absolutně nemají. Militantní síly třetího světa cítí ruské emancipační mindráky a ruskou slabost, chápou, že Rusko není jejich prvořadým nepřítelem a jsou ochotni je tolerovat, ba kamarádit se s ním, ovšem jen do té doby, než vyřídí Západ coby svého hlavního nepřítele, nebo než se ukáže, že Západ je jako celek nad jejich síly. Pak přijdou na řadu Rusové. Stejný scénář (a v tom má Palata pravdu) jako v letech 1939-41.

Absolutně nerozumím Švejnarovu sdělení, že kdyby jeho zvolení vyvolalo pád vlády (např. kdyby jedna strana vystoupila z koalice), dal by ODS možnost vládu znovu vytvořit. ODS by v takové situaci neměla nejmenší šanci, možnost, kterou by ji Švejnar poskytl, by byla čistě formální. Co je na tom pro ODS „uklidňujícího“, jak se píše v novinách?

47 „bývalých sudetských Němců“, jak píšou v LN (moje sestra žije od roku 1968 ve Francii; je kvůli tomu bývalá Češka?) se obrátilo na Výbor pro lidská práva OSN se stížností týkající se Benešových dekretů a z nich vyplývající diskriminace při restitucích. Česká republika se ke stížnosti musí do šesti měsíců vyjádřit. Vzhledem k bezmocnosti OSN to neznamená nic jiného, než že se znovu připomene kostlivec v naší skříni. Mluvčí ministerstva spravedlnosti prý připustila, že dekrety postulují princip kolektivní viny (neřekla, zda je to podle ministerstva OK). Problém zabaveného majetku bylo kdysi možno řešit politickou dohodou s odsunutými. Čeští politici vsadili na výdrž, čekají, až všichni potenciální restituenti vymřou. Zatím se jim to daří, ale proto to není o nic méně hnusné.

Nový ruský zástupce při NATO Rogozin prohlásil, že Polsko se nepoučilo z historie: „Pokusy stanovit v Polsku konfrontační linii skončily zatím vždy tragicky – jako třeba při druhé světové válce, kdy země ztratila téměř třetinu obyvatelstva,“ To je hezké. Konfrontační linii stanovili Hitler se Stalinem a vedla dost hluboko v tehdejším polským územím. Pak společným úsilím obou stran (Katyn; Rusové čekají před Varšavou, až ji Němci zničí) ztratilo Polsko třetinu obyvatelstva. Odpor proti ruské okupaci trval do počátku padesátých let. Dnes je Německo už šedesát let demokratické a Rusko se pomalu vrací ke svým nejhorším tradicím. Poučení z historie je jednoznačné, i když se panu Rogozinovi asi nebude líbit.

Úterý 5. února: Podle agentury CVVM klesla důvěra v prezidentský úřad za poslední rok o 14%, za poslední měsíc o 8%. Pokud jde o osobní popularitu Václava Klause, je nyní na 64%, Klaus má jen 2% náskok před druhým v pořadí, ombudsmanem Motelem, a ztratil v posledním roce 9%. To je propad dosti nebývalý a začíná být srovnatelný s tím, jak se vyvíjely preference jeho předchůdce v úřadě. Že vrcholí těsně před prezidentskou volbou, není pro Klause příjemné. Formálně na tom sice nezáleží, ale volby proběhnou v ovzduší pro současného prezidenta nepříznivém. Když už Klaus pokračoval v pěstování a nafukování kultu prezidentské funkce, nejspíš se neměl vyhýbat veřejnému střetnutí s protikandidátem. Je to sice věcně nesmysl, ale prezidentství se u nás bohužel nebere věcně. Prezidentské volby se týká naše dnešní glosa.

Prezidentův kancléř Weigl se v posledních dnech jednou nebo dvakrát sešel s „protřelým lobbyistou“ (termín přebírám z Lidových novin) Šloufem. Vzniká podezření, že se bavili o prezidentské volbě a že se prezidentská funkce stává předmětem „handlu“. A proč ne?

Prezidentského kandidáta Švejnara se ptali, proč v roce 1995 doporučil jako člen týmu hodnotitelů Klause na profesuru na VŠE. Odpověděl něco v tom smyslu, že tenkrát byla úroveň učitelů na VŠE tak nízká, že tam Klaus zapadl, dnes už by nestačil, protože škola má už „mnohem vyšší standardy“. Správně by mu tedy měli profesuru zase sebrat. Chování prof. Švejnara je smutným svědectvím o tom, jak zhoubně ovlivňují manýry obvyklé na české politické scéně příchozí ze zahraničí. Je to jako lepra. Per analogiam se známým Engelsovým spisem „Podíl práce na polidštění opice“ by se dalo hovořit o „podílu českého politického prostředí na zparoubkovatění Američana“. Proč jednoduše neřekl, že to s politikou nesouvisí? Proč cítí čím dál tím větší podporu prokázat, že jeho protivník je ve všech ohledech darebák a blb? Je pravda, že Klaus (coby domorodec) se chová podobně, ale musí si z něho Švejnar brát příklad zrovna v tomhle?

Zbyněk Petráček v Lidových novinách srovnává vazby Srbů ke Kosovu s vazbami Čechů k k českému pohraničí na sklonku první republiky. Problém je spíš v tom, že Západ volí řešení, které nemá žádnou logiku a nemůže být pro Srby srozumitelné, ani kdyby se zbavili pseudomýtických vztahů ke své „pravlasti“. Proč se Kosovo, kde žije drtivá většina Albánců, může od Srbska odtrhnout, ale Srbská republika v Bosně se nesmí k Srbsku připojit? Proč není možné v souvislosti s odtržením Kosova upravit jeho hranice podle etnických principů aspoň v té omezené míře, v jaké je to bez problémů možné? Proč mají na Balkáně existovat dva mrňavé albánské státy místo jednoho možného mrňavého albánského státu, kterému se přitom z neznámých důvodů říká „velká Albánie“? Západ může volit mezi zachováním statu quo a radikální změnou, zdá se však, že volí řešení, které spojí nevýhody obou možností.

Středa 6. února: dnes proběhla poslední setkání prezidentských kandidátů s voliteli. Zatímco poslanecký klub ODS, podobně jako předtím senátoři téže strany, pojal setkání se Švejnarem jako demonstraci loajality vlastnímu kandidátovi a Švejnara se na nic nezeptal (proboha, proč? je na co se ptát!), komunističtí a sociálně demokratičtí poslanci, kteří se Klause volit nechystají ani náhodou, jej zahrnuli otázkami. Diskuse na klubu poslanců ČSSD probíhala před televizními kamerami, kupodivu v dost slušném duchu a Klaus ji s přehledem zvládl (větší potíže měl v pondělí s moderátorem ČT, zřejmě proto, že mu chybí odpovídající praxe: rozhovor byl totiž pojat jako výslech na StB, poněkud v kontrastu s tím, jak se paní Drtinová pár dní předtím vinula kolem Švejnara jako psí víno. Ostatně, aby dojem byl dokonalý, měli rozhovor, přesněji řečeno pohovor s Klausem dělat oba dva. Z vlastní zkušenosti vím, že při takových příležitostech bývají vždycky dva).

Je otázka, zda se prezidentská volba bude vůbec konat. Všechny strany kromě ODS se totiž přiklonily k veřejné volbě, zelení s nejapnou výmluvou na setkání Weigl – Šlouf. Je těžké se ubránit dojmu, že tato společná změna stanovisek je koordinovaná a je za ní nějaký podraz. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanci přehlasovali senátní odmítnutí „kontaktního norování“ při výcviku psů k lovu lišek (psi se „trénují“ na živých liškách, liška není od psa oddělena mřížkou). Chápu, že Liška je škodná a její množení se musí regulovat (což znamená přemnožená zvířátka hubit). Jen nerozumím tomu, proč se v té souvislosti musí provozovat něco tak barbarského.

V Právu informuje čtenáře o slovenské politice někdejší předseda SDL Weiss. Zajímalo by mne (čistě ze zvědavosti, vůbec bych mu to nezáviděl), zda je za své texty honorován i Ficovým kabinetem. Podobnou formu publicistiky provozovali v českých médiích zatím jen Rusové.

V Mladé frontě Dnes zase obhajuje premiéra Topolánka, jeho úprk z televizní debaty a jízdu do Brna na tenis jeho tiskový mluvčí. Bylo by divné, kdyby ho neobhajoval, má to v úvazku, jen by ho mohl obhajovat trochu přesvědčivěji. „Není vůbec pravda, že televizní debaty jsou automaticky důležitější než vše ostatní.“ Zlatá slova! Jenže v tomto konkrétním případě nejde o vše ostatní, ale o tenis.

Čtvrtek 7. února: české parlamentní politické strany rozděluje názor na způsob prezidentské volby. ČSSD, lidovci a nejnověji i zelení jsou pro veřejnou volbu, komunisté se k ní kloní, i když údajně v jejich řadách nepanuje jednota. ODS drží tajnou volbu. V poledne jsem na to téma napsal glosu, teď už je možná zase překonaná, protože komunisté navečer potvrdili, že ve třetím kole nedají hlas ani jednomu z kandidátů. Zároveň budou ještě večer jednat, hlavně o způsobu volby, není však jasné, zda jenom o něm. Komunisté prožívají svou hvězdnou hodinu: zase jednou na nich záleží tak jako po pětačtyřicátém. Je příznačné, že „konzervy“ (Grebeníček, Exner) jsou pro tajnou volbu, kdežto „reformisté“ (Kováčik) upřednostňují veřejnou. Předseda zelených Bursík totiž otevřeně prohlásil, že veřejná volba znamená zvolení Švejnara, kdežto tajná Klause. To by odpovídalo tomu, co jsem napsal, a vysvětlovalo by, proč Exner s Grebeníčkem jsou pro tajnou volbu (Klaus i Švejnar jsou pro ně agenty amerického imperialismu), kdežto Dolejš a Kováčik pro veřejnou (správně odhadují, že Švejnar je pro KSČM výhodnější). V tuto chvíli si ovšem nejsem jistý, zda to, co řekl Bursík, není jen přání – otec myšlenky.

Jasné není ani to, jak se má o způsobu volby rozhodnout: mají hlasovat obě komory dohromady nebo každá zvlášť? Je možné, aby PS volila veřejně, kdežto Senát, kde má ODS absolutní většinu, tajně? Nebo se jednání dostane do slepé uličky? A kdo to pak rozhodne? Ústavní soud? A proč, když v ústavě se o způsobu volby nemluví? ČR začíná fungovat podobně jako federace těsně před rozpadem. V co se ale může rozpadnout ČR?

„Průzkumy: u lidí má navrch Švejnar“, zní titulek v Právu. U lidí má navrch podle STEM, která pracuje expresis verbis na objednávku ČSSD. MfD si udělala svůj průzkum, podle něho vede Klaus. Jediné, co z této směšné hry vyplývá, je, že šance ve veřejnosti jsou poměrně vyrovnané. Rozhodují však volitelé, a ti nemají povinnost zohlednit tužby veřejnosti. Mají povinnost rozhodnout se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, kdo z obou kandidátů je lepší. Veřejnost jim dala mandát právě k tomu.

Dědičce Karla des Fours Walderode soud nevydal majetek, zkonfiskovaný na základě Benešových dekretů. Nepodařilo se jí totiž dokázat, že se Walderode neprovinil proti tehdejšímu čs. státu. Jak by se jí to taky mohlo podařit! Dokázat se dá jen, že se někdo provinil.

Ve stínu prezidentské volby se odehrává podivné dění okolo teď už bývalé ředitelky Radiožurnálu Barbory Tachecí. Paní Tachecí usilovala o změny v profilu vysílání a provedla řadu personálních změn. Narazila na odpor, který se zhmotnil mj. ve dvou peticích (vybírají a odvolávají se v ČRo ředitelé s ohledem na petice? V tom případě by měli být raději voleni plebiscitem). Odvolání po pouhých třech měsících je dosti neobvyklý čin a celá záležitost poněkud připomíná slavnou televizní revoluci. Objevily se ovšem zprávy, že paní Tachecí je vážně nemocná. Je to pravda, nebo ne? Chápu, že o některých věcech se z diskrétnosti na veřejnosti nemluví, ale generální ředitel ČRo se dokázal do případu zamotat tak strašlivým způsobem, že mu možná nic jiného nezbývá.

Proti týrání lišek (tzv. kontaktní norování) se postavila Státní veterinární správa a někteří zvěrolékaři. Možná, že by bylo možné vyzkoušet místo tohoto barbarského zacházení s nevinnými zvířátky (zvířátka jsou vždycky nevinná) kontaktní norování některých politiků, mám na mysli ty, kteří pro ně zvedli ruku. Jen jednou, na zkoušku, a pak opakovat hlasování. Apropó, jak hlasoval v té věci dr. Rath?

Premiér Topolánek řekl v rozhovoru pro LN: „Veřejná volba opravdu zamezuje jednotlivým poslancům a senátorům, aby volili podle toho, co jim ukládá ústava: podle svého vědomí a svědomí.“ Podle toho jsou senátoři a poslanci poserové, troufnou si jednat podle svého vědomí a svědomí jen tenkrát, když na ně není vidět.

Sobota 9. února: Vážení čtenáři, sama prezidentská volba mi nedovolila věnovat se v pátek a skoro celou sobotu pravidelnému komentování toho, co přinesly noviny, to znamená běžnému obsahu této rubriky. Pokusím se to teď dohnat a omlouvám se, že se nejprve vracím k pátečním novinám, to znamená k době před začátkem volby.

ODS zůstala s tajnou volbou sama, zní titulek v Právu. Tak to vypadalo v pátek ráno, článek mluví o „izolaci ODS“ a o tom, že čelí podezření z korupčních praktik, které má tajná volba zakrýt. Požadavek veřejné volby v ČSSD zakrývá zase nedůvěru ve vlastní lidi a potřebu je špiclovat. Pro tajnou volbu jsou ti, co chtějí přetáhnout hlasy odjinud, pro veřejnou ti, kteří chtějí zabránit tomu, aby jim hlasy odtekly.

Zemřel Viktor Dobal. Patřil k slušným členům vyčůrané ODA. Zaujímal např. nekompromisní postoj k Benešovým dekretům a vyhnání sudetských Němců. Projevil odvahu a zaslouží si uznání. Čest jeho památce.

Známý český konzervativec Alexander Tomský se přidal v Právu k dobrovolným poradcům KSČM. Za podporu Švejnara jim slibuje odpustky a otevření brány „nedobrovolného ghetta“. Mluví k nim tklivě a naléhavě. Zábavný chlapík.

V MfD už předem vědí, že „boj o Hrad“ bude ostuda. Ostuda je, když se prezidentská volba provozuje s náležitou úctou. Žádné zbytečné formální tahanice, svornost a rychlost. Ve skutečnosti formální tahanice jsou to, oč v politice jde. Velkohubá péče o ideje se provozuje tam, kde se politika dělat nedá. Viz minulý režim. Tam byla volba prezidenta důstojná. Slavnostní atmosféra a žádné zbytečné řeči.

Vedení ČSSD bere v úvahu i možnost, že se nepodaří vyřešit procedurální spor o způsob volby. V tom případě by sociální demokraté navrhovali, aby se prezident volil přímou volbou. Zjevně je nabudily výsledky výzkumů, které si sami objednali. To bychom prezidenta hned tak neměli. Možná by to nevadilo.

Petr Kolář v LN počítá s tím, že ODS zůstane s bojem za tajné hlasování osamocena, podporována maximálně částí lidovců. Tento odhad se nenaplnil, ještě se k tomu vrátíme.

A teď situace po prvním dnu volby: podle Paroubka byl morálním vítězem Švejnar, protože dokázal během dvou měsíců svést naprosto vyrovnaný zápas s prezidentem Klausem. Nechápu, co je na tom morálního. Je vyhrát morální a prohrát nemorální? Panu Paroubkovi se zcela zjevně nedostává sportovního ducha.

Způsob, jakým prosadila ČSSD prostřednictvím svého loutkového předsedy PS Vlčka veřejnou volbu, je pobuřující. Bližší viz naše poznámka, která vyšla v LN, a glosa z lidovek.cz. K meritu věci řekl v Právu předseda Ústavního soudu Rychetský: „Jestliže se neshodnou obě komory, tak je ústavně nejčistší, aby hlasovaly tím způsobem, jaký si odhlasují.“ Situace, kdy by jedna z komor přehlasovala druhou a tím jí vnutila svou formu hlasování, je podle Rychetského možná jen za předpokladu, že by s tím ta druhá komora souhlasila. Volba by pak musela probíhat tak, že nejprve by odvolil Senát tajně, jak si přeje, a výsledky by nesměly být zveřejněny, aby neovlivnily postoj poslanců, kteří by pak přímo v sále hlasovali veřejně zdvižením ruky. Potud Rychetský, a má úplně pravdu.

Tajná volba by prý podle MfD byla otevřela pro ODS možnost získat hlasy od části poslanců ČSSD. Ve skutečnosti šlo údajně o hlasy lidovecké, někteří lidovci se báli dát svůj hlas veřejně Klausovi, protože by jim to jejich katoličtí voliči spočítali. Na tom hodně je, moje sousedka, stará paní a katolička, pana prezidenta před několika lety charakterizovala slovy „arogantní Antikrist“. Klaus si tuto nepřízeň způsobil sám svým indolentním šovinismem a útočným atheismem (mně je tím taky odporný). Myslil si prostě, že na té hrstce podivínů, co ještě věří v Boha, nezáleží. Klaus uvažuje ve velkých kvantech a není ochoten spořit voličský hlásek k hlásku. Je zaslepen svým rychlým politickým úspěchem v polistopadovém chaosu. Má o sobě příliš dobré mínění.

ČSSD má svého zrádce národa v Chotěboři. Je jím poslanec Snítilý, který údajně v pátek večer nehlasoval pro Švejnara. Byl okamžitě podroben přátelské masáži. Na druhý den se zhroutil a ČSSD to obratem svedla na ODS, protože s ním ten den ráno mluvili poslanci Langer a Horníková. Už v pátek se zdravotně zhroutil senátor Barták (KDU-ČSL), byl by údajně volil Klause (ale nestačil už hlasovat), a v sobotu senátor Kalbáč (rovněž KDU-ČSL), který den předtím hlasoval pro Klause. Jeho nepřítomnost rozhodla o tom, že Klaus ve třetím kole nebyl zvolen, chyběl mu jeden jediný hlas. Zato mezi prvním a druhým kolem Klausovi přibyl hlas paní senátorky Juřenčákové, která se pohádala s primátorem Bémem o olympiádu, to ji zviklalo v ochotě volit Klause a spravit to mohla jen omluva, které se jí dostalo. O paní Juřenčákové si myslím své.

ODS je rozhořčena vystoupeními předsedy zelených Bursíka a předsedkyně klubu strany Kateřiny Jacques. Oba mluvili velmi kriticky o Klausovi a údajně i o ODS (což se mi aspoň v Bursíkově případě nějak nezdá). Nicméně pan Bursík měl nějak zohlednit okolnost, že by měl formu (nikoli fakt) podpory Švejnara nějak uvést soulad s tím, že je v koalici s ODS, která Klause navrhuje a je to pro ni i pro Topolánka prestižní záležitost. Zdá se, že se dva dny před prezidentskou volbou nějak přeorientoval, a nepřipadá mi to dvakrát slušné.

V MfD i v LN se opakuje to, co troubil do světa Paroubek a Hašek, že ODS se octla se svou podporou tajného hlasování v izolaci. To platí jen o velkohubých prohlášeních stranických špiček. Ve skutečnosti když se hlasovalo o tajné volbě, bylo pro ni 93 poslanců a 52 senátorů, celkem 145 volitelů (při společném hlasování by tedy byla tajná volba odsouhlasena), to by znamenalo, že by pro ni museli hlasovat všichni lidovečtí volitelé až na jednoho. To je ovšem vyloučené, tajnou volbu museli tedy podpořit i volitelé z jiných stran. Rovněž není pravda, že by k večeru ODS nakonec váhavě přistoupila na veřejné hlasování, jak píšou v LN: poté, co neprošel návrh z dohadovacího řízení, ČSSD veřejné hlasování nejen ODS, ale celému Senátu brutálně vnutila.

Dojem z celého jednání je tristní ne proto, že by nebylo dost vznešené, ale že se v jeho průběhu ČSSD dopustila několika ohavných faulů. Této věci se týká i naše sobotní glosa.

Pondělí 11. února: poslanec Snítilý v pátek dvakrát po sobě (v prvním a v druhém kole) nehlasoval pro Švejnara (ani pro Klause, ale formálně se volby zúčastnil, nesnížil tedy kvórum). Upřímně řečeno, v prvním a druhém kole na tom nezáleželo. Den nato se zdravotně zhroutil a tentokrát už odešel (čímž kvórum snížil). Dva poslanci ČSSD vydali svědectví, že předtím na něho prý ministr Langer a poslankyně Horníková vyvíjeli nátlak. A hned den nato jej Právo prásklo, že byl údajně spolupracovníkem kontrarozvědky a poté i StB. Je obtížné dojít k jinému závěru, než, že to na něho věděli i v ČSSD, ale provalilo se to teprve, když se to hodilo. Pan poslanec Snítilý hodlá v každém případě hlasovat v další volbě. Kdyby volil za těchto okolností Švejnara, prokázal by zvláštní směs stoicismu a schopnosti odpouštět nepřátelům i přátelům.

Volby se nezúčastnili též dva senátoři za KDU-ČSL, Barták, který tak učinil z důvodů natolik zásadních, že jsme považovali za nutné vyznamenat jej bobříkem vyčůranosti za měsíc únor 2008 a senátor Kalbáč, o němž (a nejen o něm) hovoří naše dnešní glosa. Pod dojmem těchto dvou případů uvažuje nyní i vedení KDU-ČSL o tajné volbě, je však nepravděpodobné, že by se ji podařilo prosadit bez komunistů: musela by pro ni být i většina v PS, zelení jsou nepochybně po dohodě s Paroubkem zásadně proti, ačkoli už nyní a bez lidovců je vzhledem k převaze jejích zastánců v Senátu většina volitelů pro.

Komunisté se rozhodli zvýšit demokratičnost prezidentské volby a navrhli další, vesměs nestranické kandidáty: ombudsmana Motejla, předsedu ÚS Rychetského, Jiřího Dienstbiera, předsedu AV ČR Pačese a europoslankyni Bobošíkovou. Rychetský kandidaturu už řadu týdnů odmítá, ale není mu to nic platné. Ostatní by kandidovali, ale jen kdyby se ke komunistům připojily i další strany, a ne proti Švejnarovi. Jedině paní Bobošíková by kandidovala za všech okolností. Má to totiž zapotřebí. K věci se vracíme v článku, který vyjde zítra v Lidových novinách a ráno ho doplním do Událostí. Paní Bobošíková nasadila kritický tón: „Řeknu vám, že to byl jenom sprostý Handl, to co se na Hradě odehrávalo. Nic jiného! Politiky každodenní život lidí vůbec nezajímá, jsou mu vzdáleni. Proto jsem pevně rozhodnuta do toho jít.“ Paní Bobošíková ovšem není žádná politička, v Bruselu jen myje okna a splývá s českým lidem. Jmenný seznam prezentoval veřejnosti předseda KSČM Filip, jeho stranický kolega a rovněž europoslanec Maštálka projevil, když se o možné kandidatuře Bobošíkové dozvěděl, neobvyklou dávku realismu: „Legraci mám rád, ale ne takovou, to už se snad všichni zbláznili.“ Komunisté ovšem zároveň ještě nepohřbili Švejnara, komunističtí senátoři pro něho dokonce v sobotním třetím kole hlasovali. Filip je ve výhodné pozici, Paroubek potřebuje, aby Švejnar vyhrál, a předseda KSČM ho drží pod krkem: ví, že bez jeho přičinění to nepůjde, a čeká, co Paroubek nabídne.

Premiér Topolánek kritizoval ČT za neobjektivitu, všichni ho za to stírají. Já, jak jsem už napsal, jsem v této věci stejného názoru jako premiér.

Staronový potenciální kandidát Pačes prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Nemá cenu si představovat, že bez KSČM může být někdo při dnešním rozložení sil zvolen.“ Kdyby to nebyl tak úctyhodný vědecký činovník, skoro bych řekl, že si připravuje argumenty pro kolaboraci s třešničkami. Není to totiž vůbec pravda. Klaus může být zvolen (a málem už byl zvolen) bez komunistů.

„Bez komunistů neměla by dnes ODS naději druhé volby a po Topolánkově hromosvodu sjížděly by blesky intenzity mnoha megaBémů. Z jánského vršku měl by jim proto přijít děkovný dopis. Zvláště proto, že bez komunistů mít ODS svého prezidenta prostě nebude,“ píše v Právu Pavel Verner ve shodě s panem Pačesem. To se mi nezdá: vzhledem k tomu, že v třetím kole hlasovali tři komunističtí senátoři pro Švejnara, měl by ten i se zbývajícími 26 voliteli (poslanci) KSČM jen 139 hlasů, stejně jako Klaus, a další volba by nás neminula. A Klaus může (a ovšem nemusí) být docela snadno zvolen jen hlasy ODS, lidovců, dvou přeběhlíků a dvou nezávislých.

Jiří Paroubek nabízí komunistům za trvalou podporu Švejnara krajské koalice po podzimních volbách do krajských samospráv. Komunisté mají s takovými sliby nedobré zkušenosti a budou nejspíš chtít nějakou kompenzaci hned. Předseda poslaneckého klubu strany Kováčik taky oznámil, že nechce už jednat se Švejcarem, ale přímo na úrovni politických stran (to znamená s Paroubkem). To není moc lichotivé pro Švejnara, Kováčik ho bere jako Paroubkovu loutku. Navrhuje taky vytvořit pro příští volbu „alianci pro změnu“, které by se i formálně účastnili taky komunisté. Je to logické, komunistům stouplo sebevědomí, předvedli, že ti ostatní se bez nich neobejdou.

A druhá záležitost, s jejíž pomocí drží komunisté Paroubka pod krkem: otázka způsobu volby. V komunistickém klubu prý roste podpora tajného hlasování, předseda Filip je taky pro. Takže když se Paroubek nebude snažit, bude se volit tajně, a z toho mají sociální demokraté panickou hrůzu. Příliš sobě samým a svým spojencům nevěří.

Úterý 12. února: Mirek Topolánek chce v jednání přesvědčit komunisty o tom, aby kývli k tajné volbě (malá část komunistických volitelů k tajné volbě nemá výhrady). Musel by jim ale za to slíbit víc než Paroubek, protože tajná volba znamená, že řada volitelů by dala hlas Klausovi, ale bojí se vedení svých stran. Problém není ve způsobu volby, ale v těch volitelích.

Ministr Schwarzenberg prohlásil v rozhovoru pro Právo, že váhá, pokud jde o podporu Švejnara: „Do poslední chvíle jsem se držel stanoviska klubu, protože ještě existovaly šance. Teď vidím, že šance vlastně vymizely a že průchodné to není…“ Ministr je ve složité situaci vzhledem ke svým politickým vazbám a vzhledem k tomu, že zjevně nemá žádný přesvědčivý důvod s Klausem sympatizovat (Klausova omluva přišla pozdě a je těžko prezidenta nepodezírat z jisté účelovosti). Tady však nejde o Klause, ale o Topolánka, vládu a na druhé straně zvláštní povahu švejnarovské „prezidentské koalice“. Ministrovi jeho rozhodování nezávidím.

Lidovci se nyní většinově přiklánějí k tajné volbě. Nic to neznamená, protože ve Sněmovně budou na základě procedury, jež se prosadila při minulé volbě,i s ODS přehlasováni: navíc při rozhodování bylo pro tajnou volbu jen 12 z dvaceti přítomných volitelů. Odpadne jen sociálně demokratická demagogie, že jsou v té věci všichni proti ODS.

Poslanec Snítilý se dal slyšet, že na něj nikdo netlačil. Stěžoval si na blíže neurčenou zradu, která se nezapomíná, a prohlásil, že se volby prezidenta chce zúčastnit a že se teprve rozhodne, jak bude hlasovat. Hodlá prý také vystoupit z ČSSD a z poslaneckého klubu strany. Věci se týká naše dnešní glosa. Poté přinesla čtk zprávu, že Snítilý uvažuje o rezignaci na mandát ještě před volbou, oznámil to prý po dnešním jednání klubu poslanců ČSSD. To vypadá, jako kdyby o něm ČSSD věděla něco opravdu strašného. Vydíraným se ovšem být necítí.

Komunisté jsou na koni a trvají na svých pěti kandidátech (z nichž ovšem s kandidaturou bezpodmínečně souhlasí jen europoslankyně Bobošíková). Toto stanovisko se ve vedení strany nakonec prosadilo proti lidem jako Dolejš a Kováčik, kteří by byli pro výlučnou podporu Švejnara. Komunisté znají svou cenu a žádají na prezidentské koalici její uznání. Švejnara jako kandidáta neuvedli, ale nevylučují ho. Paroubek zažije horké chvilky, protože bez KSČM nemá Švejnar šanci a např. obchod „Švejnar za radar“ se moc nelíbí zeleným (předseda Bursík prohlásil, že o radaru se jedná s Američany, ne s komunisty), a taky Schwarzenbergovi. Dost bych se divil, kdyby komunisté až do konce trvali právě na tomhle (zmínil to prý místopředseda Dolejš), je to neprosdaditelné. Nicméně zdá se, že „havlovská“ část prezidentské koalice poněkud podcenila jejich sílu (Havel sám dával zatím veřejně zcela jasně najevo, že radar podporuje, a jeho důvody byly logické a přesvědčivé).

I v ČSSD se začíná projevovat jakýsi vnitřní neklid. Poslanec Petr Wolf (rovněž jeden ze stranických kverulantů) se dnes v Právu vyjádřil pro tajnou volbu. Po chuti není ani některým dalším (např. poslanci Křečkovi, ten ale zároveň závazně slíbil, že bude držet basu).

Předsedkyně poslaneckého klubu zelených Kateřina Jacques žádá v Právu od ODS omluvu za neurvalé reakce na to, že a jak zelení podporovali při prezidentské volbě Švejnara. Zelení se ovšem předtím taky dvakrát nevyznamenali a navíc se obávám, že nemají sílu si ji vynutit: mohou sice z vlády odejít, ale tím by ji rozbili. Jejich situace je velmi problematická: nechtějí ani zvolit Klause, ani rozbít vládu. Bude to vyžadovat jakousi politickou akrobacii.

Senátorka Juřenčáková si stěžuje na neurvalou esemesku, spolu se senátorkou Janáčkovou (taky volí Klause) dostaly poštou kulku z revolveru, totéž se prý stalo poslanci Snítilému. Myslím, že takové věci nemají vůbec žádnou váhu, neví se, kdo to dělá a mělo by se to prostě zanedbat.

Hotel Savoy ani bezpečnostní agentura obsluhující kamery prý nebyly registrovány u Úřadu pro ochranu osobních údajů. To je podmínka, aby bylo možno kamerový systém používat. Pokud tomu tak je, je to jakési zanedbání ze strany vedení hotelu, ale netýká se to podstaty věci. Bezpečnostní opatření tohoto druhu jsou dnes bohužel potřebná a věcně vzato problém není v tom, že byly používány, ale že byly v tomto případě kýmsi zneužity.

ČR se podařilo v Bruselu prosadit chráněnou značku „Chodské pivo“ a získat tak jakousi náplast na bolístku s Olomouckými syrečky, kde se to zatím nepovedlo. Úspěch poněkud kalí skutečnost, že značka je blbost. Žádá o ni pivovar Chodovar v Chodové Plané, která nemá s Chodskem vůbec nic společného, protože leží asi deset kilometrů od Mariánských lázní.

Nový slovenský ministr obrany (starý odstoupil po jakémsi skandálu) prohlásil, že SR neodmítá výstavbu radarové základny v ČR. Ministr je členem strany Smer stejně jako premiér Fico, který základnu jménem SR odmítá. To je zábavné, Slovensko ukazuje zároveň vlídnou tvář na západ i na východ, zajímalo by mne, zda a jak dlouho to bude fungovat.

Slovenský deník Pravda přišel s tím, že prezident Beneš spolupracoval se sovětskou tajnou službou a byl proto po válce vydíratelný. Historici se vyjadřují zdrženlivě (a to i jiní než prof. Olivová). Pokud by to byla pravda, museli bychom asi měnit naše zákonodárství (nemám teď na mysli dekrety, ale „Lex Beneš“). Ač vůbec nejsem obdivovatelem toho člověka, moc té zprávě nevěřím, opírá se jen o to, že mu Rusové prý poskytli deset tisíc dolarů v roce 1938, když odjížděl do exilu (čemuž bych zase věřil). Jen mi to nepřipadá jako dostatečný podklad k nějakému masivnímu vydírání.

Ministr Langer si pustil ústa na špacír a v neveřejném rozhovoru řekl Bursíkovi, že kolem prezidentské volby je špinavá hra a že nějací lidé půjdou „bručet“. Učinil tak ve Španělském sále při přestávce během volby prezidenta, jeho výrok zachytily mikrofony TV Nova. Je nepochopitelné, proč po všech zkušenostech čelní politici (zejména ODS) neberou v úvahu, že na veřejnosti jsou sledováni jako kdysi disidenti ze strany StB. A za druhé, je mi líto, ale podobný výrok ministra vnitra, pokud pronikl na veřejnost, stojí za úvahu o demisi.

Jiří Přibáň píše v LN, že vzhledem k trapnému průběhu prezidentské volby je do budoucna přímá volba nezbytností. V MfD kritizuje v populistickém duchu průběh prezidentské volby Martin Komárek a rozhořčeně patetickou árii na stejné téma tam zapěl stařičký expřesdseda Svazu bojovníků Čermín. V této souvislosti je třeba jasně říci, že problém není v prezidentské volbě, ale v nesnesitelném, arogantním a agresivním stylu, který do české politiky vnesl Jiří Paroubek (nebyl sice první, ale nikdo to nedotáhl k tak absolutní dokonalosti). Pan Paroubek dokáže udělat i z přímé volby a vůbec z každého zásadního politického rozhodování stejnou kovbojku jako z této prezidentské volby, a ještě to bez zábran svádět na své oponenty. Problém není v té či oné politické technice, ale v dnešní ČSSD a především v jejím předsedovi.

Středa 13. února: KSČM se nakonec rozhodla nominovat jako svou kandidátku na prezidentskou funkci Janu Bobošíkovou. Nebyli v tom docela jednotní (její nominaci nepodepsala část komunistických volitelů, např. místopředseda Dolejš). Komunisté zároveň ovšem nevylučují, že za určitých podmínek přesto dají hlasy Švejnarovi. Je to politicky racionální jednání. Bobošíková je pro komunisty jen prostředek nátlaku na vyčůránky z „koalice pro změnu“, kteří chtěli použít jejich služby a pak je z vděčnosti kopnout do zadnice; ví, že když vydíraní komunisty uspokojí, její kandidátka fakticky padne. A komunisté si hned taky řekli, o co jim jde. Tématu se týká naše glosa. Mezitím, jak jsem předpokládal, se sociální demokraté s komunisty kulantně dohodli (s tím, že nepůjde o dohodu o vzájemném neútočení, ale vznešenou domluvu o „kultivaci politického prostředí“, k níž se mohou připojit i další strany. Je to jako dohoda čuníka s tygrem o všeobecném vegetariánství. Některé partaje jsou prostě dějinami nepoučitelné. Zelení se mohou připojit, a pěkně se v tom vaří. Naříkají, že je komunisté vydírají, zároveň s nimi dále jednají, zjevně taky o radaru. Lze se nadít nejhoršího. Problém, teď přestává být, kdo bude prezidentem. Problémem se pomalu stává, zda bude po volbě, ať dopadne tak či onak, Topolánkova vláda vůbec ještě funkceschopná. K tématu se vrátíme.

Poslanec Evžen Snítilý uvažuje o vystoupení z klubu ČSSD, ze strany a o rezignaci na mandát. Nechce prý však poškodit ČSSD. Popřel, že by na něj kdokoli (tedy i ODS) vyvíjel nátlak. Snítilý se stává pro prezidentskou volbu důležitou figurou, protože tím, že posledně odešel, snížil kvórum. Poslanec a s ním další čtyři volitelé, Melčák, Pohanka a senátorky Juřenčáková a Janáčková (všichni čtyři volili Klause), dostali poštou projektil. Myslím, že je to směšná a prázdná výhružka, tedy věc, která by se vůbec neměla brát v úvahu. Dělá se z toho zbytečná senzace, kdekdo mává nějakým anonymním dopisem, ať nevykládají, že podobných dostávají spousty, i když se prezident zrovna nevolí.

Předseda Ústavního soudu Rychetský a další tři soudci zveřejnili svá stanoviska k reformě veřejných financí (odlišná od většinového stanoviska, které se prosadilo a s jakýmisi výhradami potvrdilo ústavnost způsobu přijetí reformy). Je těžké se ubránit dojmu, že politická polarizace veřejného života zachvátila už i ÚS.

„Někteří právníci“ upozorňují podle Práva na to, že hlasování po jménech není při prezidentské volbě možné. Je to údajně zvláštní způsob hlasování, odlišný od tajného i veřejného hlasování. Ztrácí se v něm významný rys veřejné volby, kdy hlasují všichni naráz (a tedy ti, co už odhlasovali, nemohou tak výrazně ovlivnit ty, kteří teprve hlasovat budou). Na tomto argumentu bohužel něco je. Nevím jen, proč by mělo být problematické poskytnout veřejnosti úřední informaci o tom, jak kdo hlasoval, když se to při hlasováních v PS pravidelně děje.

Premiér Topolánek obvinil bývalého ředitele civilní rozvědky Randáka a poloporadce předsedy Paroubka Dimuna, že stáli za zveřejněním záznamu ze schůzky Weigl – Šlouf. Zdá se, že s tímto případem souvisela i slova ministra Langera o „bručení“. Pokud se to Topolánkovi podaří prokázat, bude mít ČSSD problém. Je ovšem otázka, zda něco takového všeobecně a zvlášť u nás vůbec prokázat jde.

Ministr Schwarzenberg, který doposud podporoval Švejnara, prohlásil ke komunistickým podmínkám ohledně radaru: „Jsem přesvědčen, že je Jan Švejnar výtečný kandidát a podporuji ho. Ale v okamžiku, kdy jisté politické strany z volby dělají vydírání, pozbyla jeho kandidatura smysl… nepřipustím, aby byla bezpečnost nejen České republiky předmětem politického obchodu.“ To jsou dost jasná slova. Otázka je, jak bude či nebude pan ministr hlasovat. Má několik možností, hlasovat pro Švejnara si tímhle výrokem vlastně sám zakázal.

Čtvrtek 14. února: zelení zatím nepřijali komunistické podmínky. Žádají od komunistů záruku, nejlépe písemnou, že budou hlasovat pro Švejnara, a o dalších podmínkách odmítají jednat. Zatím to nevypadá, že by se chystali couvnout. Je otázka, zda se komunisté spokojí s tím, že dosáhli dohody se sociálními demokraty, a využijí toho k tomu, aby z „akce Bobošíková“ vycouvali a volili Švejnara. Pokud by zelení na svém postoji setrvali, nemusela by snad koalice (pokud by ovšem vyhrál Klaus) vzít za své. Pokud vyhraje Švejnar, vystřídá zřejmě dřív nebo později Topolánka v křesle předsedy strany Bém. Co bude dál, těžko odhadnout, ale vláda v každém případě ztratí svou raison d´être. Pan Bursík si podřezává pod sebou větev, možná však, že už v duchu počítá s předčasnými volbami a s tím, že pak bude moci vytvořit koalici s Paroubkem. Docela bych mu tu zkušenost přál. To, co by z toho pošlo, bych ale nepřál sobě ani české veřejnosti.

Senátor Novotný prohlásil, že se ho pokoušel nejmenovaný kolega z ODS zkorumpovat. Jako svědka uvedl senátora KDU-ČSL Jílka, který to ovšem popírá. Další senátor, Zlatuška, prohlásil, že Topolánek vyhrožoval v jeho přítomnosti předsedovi KDU-ČSL Čunkovi znovuotevřením korupční kauzy, pokud nedá hlas Klausovi. Toto obvinění popřel zase sám Čunek. Senátoři mohou ovšem obviňovat kohokoli z čehokoli, protože mají imunitu. My imunitu nemáme a proto si nemůžeme dovolit prohlásit (uvádím to jako ryze teoretický příklad), že oba pánové lžou, jako když tiskne. Nevěřím jim ovšem ani slovo, na to snad mám právo. Je to zajímavý signál, že se i „švejnarovců“ zmocňuje (po komunistickém tahu s Bobošíkovou) jakási hysterie.

I předseda ČSSD už je mučedníkem. Dostal dopis, v němž se praví „Paroubku s Bursíkem, vy se bez těch komunistů ani neuprdnete, vy kamarádi z mokré čtvrti“. Je to směšné, takových dopisů (přesněji řečeno mailů) dostávám do Událostí mraky. Pan Paroubek je zjevně na rozdíl ode mne jemná, křehká a citlivá duše (čehož si musí všimnout každý, kdo sledoval aspoň minutu aspoň jedno jeho veřejné vystoupení).

Informaci premiéra Topoánka, že obrazový záznam ze setkání Šlouf – Weigl získal údajně s využitím svých známostí v tajných službách bývalý ředitel zahraniční rozvědky Randák pro Paroubkova neoficiálního poradce Dimuna, v zásadě potvrdil i mluvčí BIS. Předseda zelených Bursík k tomu pak řekl, že je v podstatě jedno, kdo tu nahrávku získal a poslal do médií, že zůstává otevřená otázka, proč se krátce před volbou kancléř prezidenta schází s lobbyistou spojeným s opoziční smlouvou a úzce navázaným na Miloše Zemana, kteří tvoří opozici uvnitř ČSSD. Pan Bursík dovozuje, že tam z logiky věci šlo o shánění volitelů Václava Klause mezi soc. dem. (Jiří Paroubek přímo vyzývá Weigla, Šloufa a Topolánka – nikoli Klause -, aby „kápli božskou“). Pan Bursík nemůže říkat nic jiného, protože schůzkou zdůvodnil podezřelý kotrmelec zelených od tajné volby k veřejné. Nicméně to, co má v ruce, je jen obrazový záznam bez zvuku, získaný navíc podloudným způsobem. A pan Paroubek by měl kápnout božskou, jak je to s účastí pana Dimuna, potažmo jeho samého, na podloudném získání a následném zveřejnění záznamu. Své slušné kvantum másla na hlavě mají tedy i oba tito straničtí předsedové.

Agentura Factum Invenio končí se zveřejňováním stranických preferencí a volebních odhadů s poukazem na to, že se výzkumy tohoto druhu mění na přímou součást politického marketingu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Předvolební ryk na komentářových stránkách Práva dnes po komunistické fintě s Bobošíkovou vystřídal bolestný nářek (viz např. komentář Jiřího Fraňka). Je to příjemná změna, bohužel dlouho nepotrvá, protože komunisté zítra nejspíš dají své hlasy Švejnarovi.

S poplatky u lékaře nesouhlasí tři čtvrtiny lidí, zjistila pro MF Dnes agentura SC & C. MfD vyhodila peníze, je to, jako kdyby někdo dělal průzkum na téma: souhlasíte se zdražením piva? Se zdražením bude vždycky souhlasit minimum lidí.

V ODS se projevují známky destabilizace. Poslanci dnes Bursíkovi málem potopili zákon o ekologické újmě, aktivní byli stoupenci Tlustého. Topolánek musel na poslední chvíli hasit malér. Topolánek sám zase obvinil Béma z neschopnosti při získávání hlasů pro Klause (reagoval na předchozí Bémovu kritiku „vedení“ za to, že nebylo připraveno na spor o prosazení tajné volby, proboha, jak by na to mohlo být připraveno, vždyť je ČSSD cynicky převálcovala) a vyhodil Béma z vyjednávacího týmu, výkonná rada ho však donutila vzít Béma pěkně zpátky a ještě se mu omluvit. Je to pro Topolánka ponižující a signalizuje to, že pokud zítra nezvolí Klause, bude mít velký malér.

V pražské příloze MfD píší o evangelickém hřbitově ve Strašnicích, který je v havarijním stavu (jak by nebyl, šlo o německý hřbitov, pustnul od roku 1945). V článku mj. stojí: „Před deseti lety získala hřbitov společnost, která tu plánovala vybudovat pietní území pro padlé německé vojáky. Z plánu ale sešlo…“ Zbývá upřesnit, jak z plánu sešlo: různí Bojovníci protestovali, že na hřbitov je vidět z míst, kde trpěly oběti nacismu (mj. z Hagiboru, kde bylo shromaždiště pražských Židů před transporty do nacistických vyhlazovacích táborů). Podotýkám, že po válce tu byl zase nejprve koncentrační, pak už se říkalo jen sběrný tábor pro pražské Němce, a že tam s nimi zacházeli tak brutálně, že se tím zabýval i britský tisk a labourističtí poslanci. O tom, odkud kam je vidět, bych tedy raději nemluvil. Nakonec to příslušné orgány vyřešily šalamounsky, udělaly německému spolku, pečujícímu o hroby padlých, takovou cenu, že ji nebyl s to zaplatit. Teď budou cálovat sami, dobře jim tak.

Prezidentská kandidátka Bobošíková obviňuje na svých internetových stránkách europoslance ODS, že se v Evropském parlamentu kamarádíčkují se Sudetoněmeckým Landsmanšaftem v jednom politickém klubu“ (tj. sedí ve stejném klubu jako německá CDU a CSU). Představa, jak se Zahradil kamarádíčkuje s Landsmanšaftem, je opravdu zábavná.

Komunisté si do zítřejší volby nechávají otevřené všechny možnosti. Bobošíkovou nestáhnou, jsou připraveni před každým hlasováním jednat s ČSSD i se zelenými a pěkně je proždímat. Jde fakticky o zelené, protože s ČSSD se už dohodli. Bursík teď bude v jiné a o hodně nepříjemnější situaci než při první volbě. Kdybych byl zlomyslný, řekl bych, že si to zaslouží, projevil jistou dávku věrolomnosti a ta se mu teď, jak to u věrolomnosti bývá, nevyplatí.

Pátek 15. února: doplňuji ještě běžnou agendu pro rubriku Co týden dal.

Spekuluje se, jak proběhne druhá prezidentská volba. Politické strany se nedohodly na způsobu volby, pouze na tom, že předseda KDU-ČSL podá poté, co neprojde tajná volba, návrh, aby se o způsobu volby hlasovalo dohromady v Senátu a PS. Pak by asi tajná volba dostala většinu. (Nakonec k tomu nedošlo, protože ODS souhlasila s veřejnou volbu. Vyvolalo to spekulace, že má už potřebné hlasy pro Klause v kapse. Podezření se ukázalo být zcela oprávněné.)

Vyostřený spor Topolánka s Bémem nedopadl pro Toplánka dobře, ukázalo se, že nemá sílu k tomu, aby mohl Béma veřejně kritizovat a aby ho mohl vyloučit z týmu vyjednavačů. Je třeba zdůraznit, že spor přitom vyprovokoval Bém ostrou kritikou Topolánka v LN po neúspěšné první volbě. Teď si Topolánek trochu vylepšil pozici, v druhé volbě hladce a bez problému znovuzvolení Klause zajistil. Přitom není pravda, že by Klausovo zvolení bylo nejtěsnější (bylo by mu díky záhadnému zmizení poslankyně Zubové, které si zaslouží zvláštní glosu, stačilo o hlas méně, a nebyl tedy závislý na hlase poslance Snítilého). Stejně ho ovšem čeká čelné střetnutí s Bémem, ve střetnutí půjde o koncept koaliční spolupráce, který je zásadní, a za Bémem nesporně stojí Klaus, který je právě tímto Topolánkovým konceptem otevřenosti a spolupráce pramálo nadšen. Je paradoxní, že si Topolánek vysloužil ostruhy tím, že právě prosadil do funkce člověka, s nímž se do budoucna bude muset nepřímo či přímo neustále konfrontovat.

Kandidátka KSČM Bobošíková svatosvatě slíbila, že před volbou neodstoupí. Pak před volbou odstoupila (pěkné svědectví o její věrohodnosti: problém nebyl v tom, že odstoupila, ale v tom, že slibovala opak). Odstoupení bylo logické, ona si splnila, co potřebovala (sličná upírka se vydrápala na den ze své bruselské luxusní rakve a předvedla se po dlouhé době veřejnosti), a Filip si už neměl od jejího dalšího angažmá co slibovat, ukázalo se totiž, že už není koho vydírat (pokud jde o naději na úspěch ve volbě, byl Paroubek tak říkajíc švorc).

Senátor Zlatuška údajně slyšel, jak premiér Topolánek vydírá Čunka. Čunek naproti tomu neslyšel nic. Je zjevné, že senátor Zlatuška, podobně jako kdysi panna Orleánská, slyší hlasy. Zatímco panna Orleánská měla pozitivní cíl (zachránit Francii), je cílem pana senátora zničit Klause. Musel mu něco nepěkného provést (takových je v této zemi poměrně dost). Hloupé je jen, že se to na panu senátorovi tak snadno pozná.

Katoličtí bbiskupové údajně lobovali mezi lidovci pro Klause, zní oznámení (všimněte si, že jsem nepoužil slovo denunciace) v Právu. Církev je ovšem zjevně rozpolcena, protože prof. Halík zase (aspoň podle toho, co říkal po volbě Miroslav Kalousek) lobboval pro Švejnara. Zároveň ostře kritizoval lobující biskupy. Zjevně není lobbing jako lobbing.

Zelený kverulant Stropnický v Právu naléhavě doporučuje vedení své strany, aby přistoupila na komunistickou podmínku a směnila komunistickou podporu Švejnarovi za své jasné „ne“ radaru. Kdyby to byli zelení udělali, byli by se za prvé znemožnili, protože by přistoupili na komunistický diktát, za druhé by nebyli zabránili zvolení Klause, protože Klaus vyhrál většinou ze všech zvolených poslanců a senátorů, a za třetí by nepochybně způsobili pád vlády. O což možná tomu člověku jde, i když se mi nezdá, že by byl na základě svého intelektuálního vybavení schopen myslet tak daleko. Stejný nesmysl (že o zvolení prezidenta budou rozhodovat komunisté) opakuje Jiří Hanák. Rovněž Alexandr Mitrofanov tvrdí, že v případu Klausova úspěchu by byl „podíl KSČM na vítězství pravice nezanedbatelný“. Ve skutečnosti byl podíl komunistů na vítězství „pravice“ zanedbatelný, ba nulový. Navíc všichni ti dobráci chtějí, aby je komunisti podporovali tak říkajíc z čiré zásadové levicovosti. Předpokládají nejspíš, že komunistická zarytost je dána jejich zásadovostí. Zdá se, že léta 1945-89 strávili někde na Marsu.

Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu vzala zpět Ficův Smer, poté, co jim Fico a Slota zapěli (formou společného dopisu) svou indiánskou píseň lásky k národnostním menšinám na Slovensku. Představa, že by Evropská unie pomohla některé členské zemi, kdyby tam např. uzákonili něco podobného jako je Ficův tiskový zákon, je směšná. Naopak by na rozdíl od minulosti vydávali na Slovensko slovenské novináře, po nichž by na základě zákony Fico a spol. šli a oni se chtěli uchýlit na Západ. Železná opona je v této situaci zbytečná. Teď je opravdu těžké ubránit se záchvatům chronického euroskepticismu. Pokud u nás někdo nastolí nějakou vyčůranou a zamaskovanou formu diktatury, budou to v Bruselu chápat jako folklorní záležitost.

Sobota 16. února: ODS je zcela zahlcena úspěchem v prezidentské volbě. Topolánek bude mít v budoucnu s Klausem plné ruce práce, pokud se bude chtít udržet v sedle. Jiří Paroubek běsní na komunisty, je to velmi zábavné. Přesněji řečeno nikoli na komunisty, o těch ví, že je bude potřebovat k životu, ale na Filipa. Dokud bude předsedou, je prý spolupráce mezi oběma stranami ohrožena. (V rozhovoru pro MfD však hovořil o perfiditě komunistů, která dostoupila vrcholu a dokonce jejich voliči musí vidět, že hlasy pro komunisty ve volbách jsou zahozené.) Rozčilení pana Paroubka úplně nechápu. I kdyby byli všichni komunisté poslušně hlasovali s ČSSD (proč by to dělali), byl by Klaus stejně vyhrál. Je pravda, že jim Paroubek šel ve všem všudy na ruku, ale jeho příležitostní zelení souputníci v koalici za Švejnara ne. Rozhodující nakonec bylo, že komunisté by z podpory Švejnara získali jen čestný a rovný podíl na Paroubkově porážce. V okamžiku, když to bylo jasné, dali najevo, že se na tomto podniku nechtějí podílet. Pro Krista Pána, jak se jim může někdo divit? To je normální politické chování. Že si přitom pan Paroubek nabil čenich, je jeho problém, to se v politice stává. Jeho obvinění („Komunisté udělali vše, aby umožnili volbu Václava Klause“) jsou absurdní. Tématu se týká naše dnešní glosa a ještě se k němu vrátíme. Paroubkovi stejně nezbývá nic jiného než se s komunisty kamarádit, na tom postavil od začátku svou politiku, a pokud by ji chtěl změnit, podřeže si pod sebou větev.

Václav Havel poslal Klausovi ke zvolení blahopřání. Přitom se mi zdá být nepochybné, že v pokuse o jeho nahrazení Švejnarem má prsty, nechal to za sebe organizovat své osvědčené pleticháře (Jiří Pehe), kteří se pro tentokrát neváhali spolčit i s komunisty, pouze si myslili, že je utáhnou na vařené nudli. Že by s tím Havel nebyl svolný, tomu nevěřím. Všechno viselo jednu chvíli na vlásku, Havlův Brain Trust to nakonec naštěstí jako obvykle zvoral. I k tomuto tématu se podle možností vrátíme.

Záhadné zmizení poslankyně Zubové je obestřeno otazníky. Zbyněk Petráček k tomu v LN (na adresu zelených) píše: „Extempore s poslankyní Zubovou přesáhlo hranice nejenom vkusu, ale i zeleného vidění světa – až podezřele připomínalo znectění handicapované ženy“. Myslím, že problém veřejnosti (a taky můj) je, že nám chybějí nějaké informace. Paní Zubová se v úterý podrobila jakési lehké operaci, ještě týž den dala vědět, že s účastí na schůzi počítá. V pátek před devátou však poslala SMS paní Jacques, že jí není dobře a nepřijde a pak nebyla k dosažení až do skončení společné schůze parlamentu. Rozumná řeč nebyla ani s jejím manželem, na něhož se zelení měli obracet. Jakmile schůze skončila, poskytla rozhovor České televizi. Zelenému vidění světa nerozumím, ale mně to připadá velmi divné.

Premiér Topolánek ohlásil už v pátek ráno (zřejmě si byl jistý v kramflecích) Čunkův návrat do vlády. Je těžké to chápat jinak než jako odvetnou ťafku Bursíkovi. Je to trochu nepochopitelné, vždyť Čunek taky volil Švejnara (jen to udělal taktněji než Bursík).

Pan Paroubek už ví, že Klaus vyhrál díky přeběhlíkům. Za přeběhlíka lze označit nanejvýš poslance Snítilého, Kalbáč nakonec hlasoval jako v první volbě a údajné přeběhlictví paní Zubové bude třeba teprve nějak prokázat. Případ poslance Snítilého taky není úplně jednoduchý: dejme tomu, že v první volbě (nehlasoval pro Švejnara, před třetím kolem odešel, tvrdit, že snížil kvórum, není průkazné, o to se postarali už senátoři Barták a Kalbáč) byl pod tlakem protistrany, která měla k dispozici kompromitující informace. Nedovedu si představit, že by právě protistrana dala vzápětí ty informace k dispozici Právu, proč by to dělala? Ale kdyby to udělali Snítilého soupřátelé, aby se mu pomstili, tak by to bylo sic tak říkajíc lidsky pochopitelné, ale zároveň by mu vlastně nedali šanci jednak jinak, než jak potom jednal. Bylo by to tedy dost hloupé.

V Klausově obratně napsaném projevu jsou místa, která bych podepsal: „Některými z vás jsem byl před týdnem označen za člověka zastávajícího extrémní či okrajové názory a za muže včerejška. K tomu pár zásadních slov, která jsem možná ještě neřekl, říci musím… Pokud nechcete dbát tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím. Chcete-li žít v budoucnosti stvořené z módních vln, kdy bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány, kdy bude manželství institutem na vyhynutí a na radnice budou chodit jen páry k registraci, kdy staré a nemocné budeme milosrdně zbavovat života, kdy nám bude předepisováno, co máme jíst, pít a jak smíme mluvit, pak toto není můj program. Toto není má představa budoucnosti.“ Je jen škoda, že pan prezident si na křesťanské hodnoty vzpomene až tehdy, když mu jde o kariéru. Taky starší výrok: „Politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby, je stejně děsivá jako marxismus, vrací nás nekonečně dozadu“ není zdaleka tak kompromitující, jak si ti, kteří sbírku citací z Klause pro Právo vybírali, myslí. Klaus by si zasloužil věcnou kritiku a ne nesmyslné démonizování, jak je předváděli diskutující při prezidentské volbě, kteří se navíc zjevně snažili, aby příliš nepohoršili komunisty, protože s nimi pro volbu Švejnara počítali.

Agentura STEM zjistila, že před volbami poklesla důvěra ve Václava Klause, a že v souvislosti s volbou ztrácejí komunisté (pokles preferencí z 13,1 na 10,6%). Skutečně se nedivím panu Herzmannovi a Faktum Invenio, že se na tomto reji čísel nechce podílet.

Jiří Franěk píše v Právu, že je-li tu nějaký morální vítěz, jsou to snad jen ti čtyři pánové, co odmítli kandidaturu za KSČM. Ti čtyři pánové (přesněji řečeno tři, dr. Rychetský kandidaturu soustavně odmítá a není jasné, proč ho tam komunisté vůbec napsali) kandidaturu za KSČM vůbec neodmítli, chtěli jen, aby se k jejich podpoře přidaly i další strany. Což je spíš alibismus než morální vítězství.

Rovněž v Právu zveřejnili způsob, jak se vyvíjel HDP v letech 1996 – 2007. Graf je pro laika docela zajímavý: zdá se, že příznivý vývoj HDP není dán rozumnou politikou vlády, ale že naopak nepříznivý vývoj HDP ovlivňuje osud vlád.

Senátor Mejstřík se na Hradě předvedl svými dvěma nejapnými projevy coby zajímavá folklorní figurka české vysoké politiky. Včera vystoupil v roli senátorského Koziny a vyzval lidovce na Boží soud: „Páni a dámy z KDU-ČSL, zkuste si aspoň občas přečíst desatero. My vás soudit nebudeme, vás bude soudit Bůh.“ Copak asi Hospodin řekne známému populistickému komunistobijci Mejstříkovi, který se spojil s komunisty, aby smetl z politické scény nenáviděného Klause, a navíc to ještě se svými kumpány totálně zvoral?

Pondělí 18. února: Kosovo vyhlásilo samostatnost. Uznání se zatím dočkalo jen od USA, ale v nejbližší době je budou zjevně následovat i velké evropské státy. Uznání naopak neplánují země, které mají samy problémy s menšinami (Rumunsko, Slovensko, Španělsko). Řešení, které Západ nakonec spíš strpěl než prosadil, má své stinné stránky. K tématu se vrátíme.

Paroubek pokračuje ve své slovní válce s KSČM. ČSSD prý není na KSČM závislá, naopak, komunisté jsou závislí na nich. Tuto tezi sdílejí zjevně i švejnarovci z Havlova okruhu a sám Havel, který komunisty před časem nabádal, že podporou Švejnara si zajistí vstup do lepší společnosti (něco podobného pak napsal v Právu Alexander Tomský). Vychází z mylného předpokladu, že komunisté se na vstup do slušné, tj. jejich společnosti celí třesou. Opak je pravdou, obešli se bez nich doposud a obejdou se bez nich i do budoucna. Je to, jako když někdo slibuje vlkovi luxusní psí boudu. Zato Paroubkova politika s podporou komunistů kalkuluje, je na ní postavená a ztrácí bez ní jakýkoli smysl. Paroubek neuspěl v prezidentské volbě (přitom jeho neúspěch je daleko menší, než jak se na první pohled jeví, a do značné míry za něj nemůže, i k tomuto tématu se ještě vrátíme) a snaží se to mermomocí na kdekoho svést. Za tím účelem publikoval v Právu a Lidových novinách dva články (ten v Lidovkách je nabit takovou dávkou nenávisti ke svým politickým soupeřům z ODS, které údajně na uzavřeném jednání stranického vedení nazval „kreaturami“, že se pohybuje daleko za hranicí slušnosti a vzbuzuje obavy, co bude ten člověk provádět, až se dostane k moci). Je za tím nějaký politický kalkul nebo je jen bez sebe vzteky? Musím říci, že s podobným politickým stylem jsem se za svého života nesetkal. Komunističtí papaláši za „totáče“ si dávali velký pozor, aby nepoužívali nepříčetnosti jako politické zbraně, považovali to zjevně za „kontraproduktivní“. Dnes to asi na část české veřejnosti musí zabírat, proč by to pan Paroubek jinak dělal?

Na stranickém vedení vystoupil taky Jan Švejnar. Tím se dodatečně zpřehlednilo, že pan Švejnar byl fakticky kandidátem opozice. Politickou stranu zakládat nehodlá, ale uvažoval by o Senátu (nedá to tolik práce, zbyl by mu čas na odborné aktivity) a zjevně pak i o příští prezidentské volbě. Proč se všichni tihle lidé tak úporně snaží obcházet politiku? Vždyť je to krajně nešikovné a nepraktické.

Za rozhodnutí povolat Jiřího Čunka zpět do vlády kritizoval Topolánka v Otázkách Václava Moravce Pavel Bém. Argumentoval tím, že by mohl odejít Schwarzenberg, a že by to byla pro vládu zbytečná ztráta. Na tom jistě něco je. Současně zatápěl zeleným, tj. přítomné předsedkyni poslaneckého klubu strany Kateřině Jacques. ODS je v choulostivé situaci, zelené z vlády vypudit nemůže, ale nechat si to, co provedli, jen tak beze všeho libít, taky dost dobře nemůže.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě Dnes obsáhlý rozhovor, v němž vylíčil svůj věčný zápas se silami Pravdy a Lásky, který neskončí ani poté, co odejde z funkce. Tématu se týká naše dnešníglosa. Zároveň si pochvaluje, že jedině lidová strana vzala volbu jako opravdu svobodnou a její poslanci a senátoři si skutečně měli právo vybírat. Kdyby byl v KDU-ČSL dostal o dva hlasy míň, asi by z té svobody nebyl tak nadšený.

Předseda ČSSD, jak jsme už informovali, běsní nad zvolením Klause. Ve skutečnosti byl úspěšnější, než si sám myslí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

ODS žaluje senátora Novotného za obvinění, že ho dva nejmenovaní poslanci z ODS vydírali. Senátor Novotný na svém vyjádření trvá: „Musel bych být naprosto bezcharakterní, kdybych někoho obviňoval a nebyla to pravda.“ To tedy ano. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministryně Parkanová chystá letos na Praze 6 vojenskou přehlídku k 90. výročí Československa. Pozvala na ni už prezidenta Klause. Je podivné, proč má být zrovna u té příležitosti vojenská přehlídka, jde přece o historickou vzpomínku. Správně by vojenská přehlídka měla být při výročí vzniku ČR, jenže to je 1. ledna, je často velká zima a drtivá většina přehlížejících i přehlížených by byla oslabena zbytkovým alkoholem ze silvestrovských oslav, takže by snadno mohlo dojít k nehodám ještě nepříjemnějším, než jsou ty, které způsobuje zábavná pyrotechnika.

Jiří Paroubek kritizuje postoj vlády k uznání samostatnosti Kosova, neměli bychom prý být v této otázce ve vleku mocností. Pokud samostatnost uznáme, budeme ve vleku amerických imperialistů. Pokud ji neuznáme, budeme ve vleku Ruska. Nejlepší by bylo, kdybychom využili příležitosti a Kosovo anektovali. To bychom pak opravdu nebyli ve vleku vůbec žádné mocnosti.

Jan Švejnar znovu „aktivuje“ svou roli v dozorčí radě ČSOB. Rozpustil svůj volební štáb, jeho členové pro něho podle jeho mluvčí pracovali zdarma. Pracovat zdarma je v očích našeho člověka ctnost, to by stálo za jakousi analýzu. Chce zůstat ve veřejném životě, není ovšem jasné, zda se chystá nebo nechystá kandidovat do Senátu. Jasné není zjevně vůbec nic.

Čtvrtek 21. února: poslanec – přeběhlík Snítilý podle Práva neměl žádné vedlejší příjmy a nepodnikal. Má pouze úvěr ze stavebního spoření od Raiffeisenbank v závratné výši 40 000 Kč. Podezřelý chlapík!

Ministr Schwarzenberg se zase (informaci mám rovněž z Práva) zachoval krajně nevlastenecky, co jiného lze ostatně očekávat od aristokrata. Nechá se operovat nikoli u nás, ale v zahraničí. Je to nesolidární: co si o tom máme myslit my, kteří na to nemáme, a kdybychom na to měli, volili bychom tutéž cestu.

Česká televize má (aspoň výhledově) novou ředitelku. Bude jí europoslankyně Jana Bobošíková. Kandiduje se sama. Kdyby jí to vyšlo, bylo by to zajímavé, ČT by se tím dostala ze sféry ideového vlivu ČSSD nejspíš do sféry ideového vlivu KSČM, za kterou ta dáma kandidovala na prezidentskou funkci. Byla by změna patrná hned na první pohled? Personálně asi ano, paní Bobošíková má s osazenstvem zpravodajství a publicistiky jakési nevyřízené účty z doby Velké televizní revoluce. Jinak, obávám se, moc ne, možná by se poněkud zvětšil vlastenecký náboj ve zpravodajství a v publicistických pořadech.

Pan senátor Novotný už netvrdí jen to, že se ho zatím na veřejnosti blíže nespecifikovaní senátoři ODS pokoušeli uplatit, ale taky, že senátor Jílek lže (přímo to tak neřekl, ale z toho, co řekl, se nic jiného nedá vyvodit). Senátor, jak vidno, si může dovolit leccos. Zvlášť když mu letos končí mandát a kdyby chtěl být znovu zvolen, musel by se asi velmi snažit. Asi tak, jak se snaží právě teď.

Paní Jílková navazuje v ČT na tradici nováckého Kotle. Dnes bude propírat českou politickou kulturu: máme se za politiky stydět, nebo je jejich chování normální? Jak za koho. Stydět se člověk může za někoho konkrétního a za nějakou konkrétní věc. Formálně vzato, správná otázka nezní „máme se stydět za poitiky (trafikanty, houslisty, instalatéry, atd.)“, ale například: „máme se stydět za paní Jílkovou?“

Vzrušení z prezidentské volby opadá a vracíme se pomalu do normálu. Svědčí o tom nejen pokles čtenářského zájmu o politiku na internetu, ale i např. to, že Mladá fronta Dnes zaplnila první stránky znovu osvědčeným případem Barbory Škrlové. Případ (tj. celý ten „kuřimský případ“) je zajímavý jen jednou věcí: je obtížné zbavit se dojmu, že všichni jeho účastníci lžou, až se jim od huby práší. Je to praktické, nemusí se na ničem domlouvat. Zajímavé pro čtenáře vděčného za rozruch je jen otázka, proč to vlastně dělají.

Zato na 8. stránce přináší MfD přetisk velké části rozhovoru, který poskytl Henry Kissinger německému časopisu Der Spiegel. Rozhovor je znamenitý a velmi ho doporučuji.

Zcela ve stínu prezidentské volby zanikly problémy kolem Radiožurnálu. Řekl bych, že neprávem. Proti jeho nové podobě, kterou připravila ještě před svým bleskovým vyhozením paní Tachecí, protestují hlavně „posluchači“. „Posluchač“, „divák“ atp. je zvláštní, dílčí podoba „pracujícího“, jak ji známe z minulého režimu. Jsou to zároveň všichni a nikdo. Na včerejším zasedaní Rady Čro (respektive bezprostředně po něm) bylo posluchačů patnáct a diskutovali se členy rady, jak jke třeba Radiožurnál dělat. Zřejmě zastupovali signatáře protestní petice (nebo peticí?). Protestní petice podepsala podle toho, co jsem si mohl přečíst v novinách, jen malá část posluchačské obce této stanice. Je to krásný příklad toho, jak funguje „občanská společnost“. Pár šikulů dá dohromady dav agilních lidí, kteří dovedou hodně a nahlas křičet, pomohou jim prosadit to, co chtějí, a tím jejich úloha končí. O to, co si opravdu myslí většina lidí, kteří rádio poslouchají (ti zjevně nemají vždycky statut posluchače), se nikdo nestará. Podobně si to představovala první polistopadová garnitura v české politice. Tam se to naštěstí úplně nepovedlo.

V Lidových novinách se vrací Jaroslav Spurný k „případu Savoy“, a k premiérovu obvinění, že do věci s videozáznamem setkání prezidentova kancléře a lobbyisty Šloufa jsou zapleteny lidé z policie, exředitel civilní rozvědky Randák a Paroubkův neporadce (to je zajímavé, funkce neporadce se nyní uplatňuje ve vládě i v opozici) Dimun. Upozorňuje na ticho, které kolem celého případu najednou zavládlo. To je opravdu podivné, vždyť kdyby to, co Topolánek řekl, byla pravda, bylo by to víc než strašné. Takže to pravda nebyla?

Právo se ještě vrací k otázce přeběhlictví a k tomu, jak se mu pokoušeli čelit v minulosti u nás i v cizině. Problému přeběhlictví se týká i naše dnešní glosa.

Pátek 22. února: podle průzkumu veřejného mínění, který provedlo CVVM, je stav stranických preferencí setrvalý, ČSSD vede nad ODS zhruba o deset procent (36,5% ku 27%), rudý blok by nyní disponoval 108 mandáty, dnešní koalice jen 92. Průzkum proběhl od 4. do 11. února, mohl se v něm tedy částečně odrazit průběh prvního kola prezidentské volby.

V Bělehradě se konala velká protestní demonstrace proti uznání Kosova, přičemž srbské úřady prakticky vydaly americké velvyslanectví na pospas rabujícím vandalům. Ti ho podpálili, jeden z nich přitom z neopatrnosti uhořel. Měli by mu před ambasádou postavit pomník. Vzpomínám si, že podobným způsobem nechaly za mých studií čs. bolševické úřady vymlátit belgické velvyslanectví po zavraždění Patrice Lumumby. Na americké si později (v době neúspěšného pokusu o invazi na Kubu) už netroufly. Srbsko je dnes, jak vidno, dál (samozřejmě rozdíl je v tom, že srbské demonstrace jsou sice organizované, ale zároveň taky spontánní, ty v Praze na přelomu padesátých a šedesátých let byly jen naorganizované). V Bělehradě se drancovaly i americké obchody. V revoluci se pojí příjemné s užitečným. Rozhodnutí USA a velkých evropských států uznat nezávislé Kosovo má své stinné stránky, pokud ho někdo kritizuje, měl by ovšem říci, co se mělo dělat místo toho. Předseda KSČM Filip se obrátil s procítěným listem na prezidenta Klause (srbskému lidu se děje v Kosovu křivda, komunisté jsou odjakživa na křivdy citliví) a trefil se na správnou adresu. Klaus zapomněl na hořkost zklamání, že ho tentokrát žádní komunisté nevolili, a odpověděl obsáhlým chápavým dopisem: Postoj České republiky podle prezidenta musí prý brát v úvahu i tradiční přátelské vztahy mezi českým a srbským národem, "který vždy stál na naší straně v dobách těžkých historických zkoušek". Postoj české republiky musí brát v úvahu, které řešení je politicky správné, bez ohledu na naše sympatie a antipatie. Jinak, podle toho, co v posledních osmnácti letech předvedli, jsou Srbové za osmnáct a Albánci za dvacet bez dvou. Ministr Schwarzenberg se vyslovil pro jakési rozpačité a pomalé uznání Kosova (viz naše dnešní glosa. Paroubek volá: v nejbližších letech neuznávat! Když si to mohou dovolit Slováci, můžeme i my. Těžko to od něho chápat jinak, než jako výraz politiky všech azimutů (jejíž základní devízou je, že všechny cesty vedou do Moskvy). Zjevné je jedno: pokud ČR Kosovo neuzná, octne se ve velmi špatné společnosti. K tématu se, jak už jsem naznačil, ještě vrátíme.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek píše v Právu: „Z hlediska formování a vývoje společnosti si nezaslouží černobílé líčení ani Kuba, ani Kosovo.“ Měl jen ještě dodat, že černobílé líčení si nezaslouží ani bolševické Československo. Musím se přiznat, že jsem zásadním odpůrcem barevného vidění.

Bývalý poslanec a známý bijec sudetských Němců Koudelka píše dnes v Právu: „Pokud někdo uzná právo Albánců na odtržení od Srbska, tak samozřejmě je s tím spojeno právo Srbů na odtržení od Kosova, což je proveditelné na severu Kosova…“ Má v této věci úplně pravdu, nechápu, proč se tak nestalo.

Rovněž Právo uveřejnilo rozsáhlý článek Petra Uhla k tématu odboje a odporu proti komunismu. Petr Uhl vychází z teze, že násilí je nepřípustné. Není mi jasné, zda to myslí obecně, nebo jen v případě násilí proti komunistickému režimu. Pokud platí druhá možnost, souvisí to zřejmě s jeho pojetím bolševismu jako „boje za utopické, jak dnes víme, ale rozhodně humanistické ideály“. Problém je, že ten boj byl veden prasáckými a v prvním období i mimořádně násilnými prostředky (jinak se ostatně boj za utopické ideály ani vést nedá). S tím, že odboj ve vlastním slova smyslu tu vlastně neexistoval (protože se ho obráncům humanistických, leč bohužel utopických ideálů podařilo už v zárodku brutálně zlikvidovat), a že se jednalo o ojedinělé akce, k nimž lze občas leccos kritického připodotknout, bych souhlasil. Ale v zásadě je třeba říci, že pokud tehdy někdo odpověděl na násilí násilím, měl na to právo).

Mladá fronta Dnes cituje na druhé stránce jako ilustraci k článku některé nechutné výroky politiků: Topolánka, Ratha a Langra. Problém je v tom, že první dva své mírněji nechutné výroky pronesli v parlamentní rozpravě, kdežto v Langrově případě šlo o podloudně odposlechnutý soukromý hovor. Je krajně nekorektní to srovnávat.

Na stránkách našich novin si v těchto dnech konkurují jedna temná a jedna světlá událost našich novodobých dějin: únorový komunistický puč a slavné vítězství našich hokejistů v Naganu. Působí to dojmem, jako by právě jím byl únorový puč odčiněn.

Sobota 23. února: Poslankyně Zubová obvinila Bursíka a Kateřinu Jacques z bezohlednosti, osobní nevraživosti a lži. Bursíkův hlavní oponent Stropnický naznačuje, že jde o boj Bursíka s vnitrostranickou opozicí (mám taky takový pocit a nezdá se mi, že by paní Zubová byla zase až takové neviňátko) a staví se do role toho třetího, komu jde jen o zájem strany a hodlá ten spor pískat, přičemž jeho hlavní věc je údajně „očistit nános určité špíny, který na paní poslankyni ulpěl“. Ve Straně zelených probíhá zjevně urputný boj mezi křídlem stranícím spíše Paroubkovi a ČSSD a (dosud ještě) vedením strany . Vedení strany je proti jakékoli spolupráci s komunisty a nemá tak silně odmítavý postroj k americkému radaru jako „paroubkovci“. Stropnický navrhuje vnitrostranické referendum o radaru, je těžko představitelné, že by se při povaze Strany zelených a při náladách ve veřejnosti podařilo Bursíkovi uhájit umírněnější stanovisko (v uskupeních, jako je Strana zelených, bývá málo prostoru pro umírněná stanoviska). Bursík a jeho stoupenci mají zjevně ve svých postojích blíže k Václavu Havlovi (to, že prosadili přes jistý nesouhlas ve vlastní straně za ministra zahraniční Karla Schwarzenberga, je dosti výmluvné). Všechny iniciativy a uskupení, která se kdy spojila s Václavem Havlem, skončila neúspěchem. Obávám se, že totéž čeká i umírněné ve Straně zelených, i když si to velmi nepřeji, protože Bursík a Jacques přes svůj lehce proradný postoj při volbě prezidenta jsou schopni spolupracovat s Topolánkem, Schwarzenberg představoval jakousi rozumnou korekci ODS v zahraniční politice (ostatně Havel měl v těchto věcech skoro vždy rozumnější názory než Klaus) a vítězství Stropnického by mohlo znamenat pád vlády (v šestičlenném poslaneckém klubu zelených představují poslankyně Zubová a Jakubková vnitrostranickou opozici a vláda by ztratila většinu v PS – nebylo by sice možné ji odvolat, ale nedokázala by také nic rozumného prosadit).

Stejně podivuhodný je spor mezi zelenými a lidovci ve věci Čunek. Čunek stejně jako oni volil Švejnara, ale příliš si tím nepomohl. Otázka znovu stojí „buď my, nebo on“. Dnes to v Právu potvrdil (v trošku zdrženlivější formě, až s tím premiér přijde, chtějí napřed jednat) místopředseda Ondřej Liška. I tady bude mít u zelených jakékoli umírněné stanovisko nevýhodu ve srovnání s „radikálním“ řešením. Pokud to zůstane ve vyhraněné poloze (ve věci Čunek by byl klub Zelených jistě jednotný, protože takové vyostření věci stranické opozici vyhovuje), znamená to pád vlády: buď ji potopí lidovci, nebo zelení.

„Pokud by se prokázalo, že jsem si vše, co jsem uvedl policii, vymyslel“, prohlásil senátor Novotný na dotaz čtenáře v rozhovoru pro server deníku Právo, „tak politiku opustím“. Pan senátor dobře ví, že vůbec nikdo nemůže prokázat, že si to vymyslel (není to technicky možné), jen se mu nemusí podařit dokázat, že to tak bylo. Pan senátor si rovněž sehnal korunního svědka svého uplácení, totiž senátora Mejstříka. Senátor Mejstřík se zatím nedopracoval tak daleko, aby mu potvrdil, že byl svědkem uplácení, nýbrž jen že o tom „před tím i po tom“ mluvil. To není žádný důkaz.

Jiří Hanák dnes zveřejnil v Právu článek o únorovém puči, s nímž, což je vzácná výjimka, v podstatě souhlasím. Jen závěr se mi zdá poněkud nespravedlivý: za všechno si můžeme sami. ČSR a čeští nekomunističtí (což je přesnější než „demokratičtí“) politici v čele s prezidentem Benešem byli v nesmírně obtížné situaci, a to, co se stalo, nebyla jen a výlučně jejich vina.

Ruský zástupce u NATO Rogozin prohlásil, že pokud EU nebo NATO překročí v Kosovu mandát daný rezolucemi OSN, obě organizace by se tím dostaly do konfliktu s OSN a Rusové pak začnou postupovat podle pravidla, že „k získání respektu je třeba použít hrubou sílu“. Má na mysli vojenskou sílu, ale kvůli Kosovu nebude mezi Ruskem a NATO žádná válka. To připomíná známou pitomou anekdotu z doby totáče, že třetí světová válka nebude, ale rozpoutá se takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni. Rusové by se zjevně pokusili upevnit své pozice v „blízkém zahraničí“, a to do té míry, do jaké bude politická situace v zemích o něž mají zájem, příznivá, a do jaké míry se budou moci spoléhat na to, že to Západ skousne (třeba protože mu nic jiného nezbude).

Miroslav Šiška píše v dnešním Právu, že únorový „převrat“ proběhl za podpory značné části společnosti a v podstatě v mezích formální legality. Ani jedno, ani druhé není pravda. Pokud jde o podporu veřejnosti, udělali komunisté puč mj. proto (na jiném místě článku se na to poukazuje), že podporu ve veřejnosti ztráceli. Euforie z roku 1946 byla ta tam. Neměli většinovou podporu, jen takovou, aby bylo možné provést puč. K tomu stačí 20-30% obyvatelstva a úplně rozložený, demoralizovaný zbytek, neschopný se bránit. Moc by mne zajímalo, je-li dnes v ČR situace výrazně jiná. Je, pravda, o dost nepřehlednější, ale to není žádná velká výhoda.

Předseda ČSSD Paroubek poskytl Právu velmi poučný rozhovor, který si zaslouží podrobnější rozbor. Celkový dojem je jednoznačný: pan předseda je schopný politik, přičemž hranice toho, čeho je schopný, jsou velmi široké. To, oč usiluje, se podle mého názoru v podstatě rovná změně režimu. Zatím třikrát (ve volbách do PS, při rozhodování o reformě veřejných financí a při prezidentské volbě) mu to nevyšlo. Je těžko představitelné, že v krajských a komunálních volbách bude stejně neúspěšný. Má jen jednu nevýhodu – příliš mluví. Zmíněný rozhovor (stejně jako kdysi špatně vypočítaný projev bezprostředně po parlamentních volbách) je toho dokladem. (Přitom zdůrazňuji, že se jedná o problém pana Paroubka a jeho pojetí politiky, ne o problém socialistické politiky nebo sociální demokracie obecně – nesdílím fanatickou ideologii Friedricha Von Hayeka, podle níž jsou celé moderní dějiny nesmiřitelným zápasem mezi kapitalismem a socialismem).

Jan Švejnar pokračuje i po prezidentské volbě v tažení proti Klausovi, chce se politicky angažovat, jen zatím neví, jak. V rozhovoru pro MfD obvinil komunisty, že mu prohráli prezidentskou volbu, jako obvykle sám sebe pochválil (prezentoval prý „otevřenost, férovost“), obvinil ODS z „nákupu hlasů“, ač přiznává, že důkazy nemá (psali to prý ale čeští komentátoři). Má prý nadstranickou pozici, o niž nechce přijít, a dává ODS šanci „překlenout kult osobnosti Václava Klause“. Souznění s Paroubkovou ČSSD je zjevné. Paroubkovi se díky Švejnarovi zároveň podařilo docela neutralizovat okruh „pozůstalých po Václavu Havlovi“ (mám na mysli voliče, ne politickou lobby, která v prezidentské volbě celá přešla na stranu ČSSD), co by za určitých okolností mohli najít společnou řeč s „poklausovskou“ ODS (jako to dovedli zelení až do prezidentské volby). To je pro Paroubka velký úspěch.

Jinak v MfD vyšel mimořádně legrační článek jakéhosi Stephena Holmese z Newyorské univerzity, který uvádí asi pět důvodů, proč USA po nezdařeném pokusu prezidenta Buse o emancipaci nezbývá nic jiného než podřídit se vychcané Evropě. Anglosaská demokracie je obdivuhodná tím, že k ní patří i vymýšlení obludných pitomostí, protože na konfrontaci s nimi se může posílit, a že tak i člověk, který úporně trvá na pitomostech, které si vymyslel, přispívá k upevnění demokracie (což je ostatně hlavní myšlenka Kennedyho Profilů odvahy).

Pondělí 25. února: Jiří Čunek se prý vrací do vlády. Dnes se to ještě nestalo, tedy až po návratu premiéra z USA. Zelení běsní, Schwarzenbergovi nezbude než odejít z vlády; jeho jednoznačné vyjádření, které v Právu chválili snad všichni, co tam umějí psát, protože mimořádně zkomplikuje situaci a důvěryhodnost Topolánkova kabinetu, nabuzuje otázky: rozhodl se tak, protože má už své funkce plné zuby a okolnosti mu neumožňují dělat, co by chtěl? Pak by to snad měl jasně a na rovinu říci. Vytvořil si předem příležitost, která mu měla umožnit z vlády odejít v případě Švejnarova neúspěchu? To se mi skoro nechce věřit. Na druhé straně se mi ale nezdá, že by rozhodnutí odejít v případě Čunkova návratu byla ze strany Karla Schwarzenberga pouhá unáhlenost. Přitom Jiří Čunek je politik pochybných kvalit, ale za Schwarzenbergovu demisi nestojí. Topolánek je ve složité situaci: jak vyhovět lidovcům i zeleným? Ta celá situace vypadá jako něčí rafinovaná intrika. Jejímž cílem je svržení vlády. Ale kdo by tak intrikoval? Místopředseda Bém Topolánka kritizuje, že se s Čunkovým návratem unáhlil, a vypadá to, že má v tomto případě pravdu. Věčně se ten problém ale taky odkládat nedá. Jen se Topolánek vyhrabal z prezidenské volby, a už se zmítá v dalším maléru, z něhož na první pohled není východiska.

Navíc se lidovci a zelení snaží z důvodů zjevně populistických nabourat zdravotní reformu. Jde o omezení poplatků u lékaře. Poplatky sem, poplatky tam, zjevné je, že jsou ochotni podrazit svého koaličního partnera ve věci, která jim přinese body u veřejnosti, že dávají najevo svou nespolehlivost a vyčůranost podobně jako kdysi ODA a KDU-ČSL. Vláda má smysl jen tenkrát, když účastníci projeví schopnost stát za nepopulárními opatřeními. Zelení a lidovci vzkazují Topolánkovi: když si něco takového vezmeš do hlavy, využijeme toho, abychom tě podtrhli. Čunek by dokonce zvyšoval důchody, i když inflace nedosáhla 10%. Vládnutí ve společnosti podrazníků je v podstatě nemožné; když však vláda padne ve chvíli, kdy prosadila reformy v parlamentu, začíná je provádět, je vystavena ze všech stran kritice, ale zatím se ještě vůbec nemohlo projevit, jsou-li nebo nejsou-li k něčemu dobré, krutě to poškodí ODS. Malí vychcanci na tom škodní nebudou. V tomto postupu malých stran je cosi podlého. Jde bohužel jen o rozvíjení něčeho, co se spustilo v prezidentské volbě a je otázka, zda to vůbec půjde zastavit.

ČSSD požaduje přímou volbu presidenta, ale zároveň snížení prezidentských pravomocí. V té druhé věci mají úplně pravdu, jen by mi zajímalo, zda by jim chuť ji prosazovat vydržela i poté, co by se prezidentské funkce dopracoval jejich kandidát.

Včera a dnes proběhly vzpomínkové akce k šedesátému výročí komunistického puče v roce 1948. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vláda chystá návrh, podle něhož by bylo třeba odstranit diskriminaci malých stran vyrovnáním velikosti volebních obvodů a návratem k původnímu volebnímu systému před opoziční smlouvou. Zároveň chce jakýmsi algoritmem zvýhodnit vítěze voleb. Proti této druhé části opozice protestuje. Je otázka, zda se dá nedostatek konsensu ve společnosti suplovat nějakou matematickou formulkou.

Úterý 26. února: Mirek Topolánek prohlásil před odletem do USA, že během jeho návštěvy „budeme schopni uzavřít jednání“. Vicepremiér Vondra poté žehlil situaci (mluvit o uzavření je příliš silné slovo, jednání „významně pokročilo“). Mezitím zuřivě reagovala opozice a překvapeně koaliční partneři. (Jiří Čunek se čím dál tím víc od svého velkého koaličního partnera emancipuje, teď prohlásil, že pokud by se do doby, kdy se o radaru bude hlasovat v parlamentu, objevily podstatné informace, bude jednání o smlouvách znovu otevřeno). Zdá se, že premiérovi na nějakém tom slově nesejde. To není dobré vybavení do nepohody, v níž se vláda soustavně nachází.

K uklidnění ve Straně zelených příliš nepřispěl mail, který předseda strany Bursík zjevně nedopatřením poslal poslankyni Zubové (paní poslankyně se údajně pro nemoc nezúčastnila druhé prezidentské volby). Tématu se týká naše glosa.

Místopředseda ČSSD Sobotka po komunistickém oslavování výročí „Vítězného února“ prohlásil, že je vyloučené, aby ČSSD s KSČM spolupracovala na vládní úrovni. Na všech ostatních úrovních samozřejmě spolupracovat bude, dodávám. Komunisté sociální demokraty soustavně zlobí, pořád ještě nedorostli výši doby: každý rok prý promeškají příležitost ukázat, že se poučili, že se transformovali, pravil Sobotka. A co když o tu příležitost třeba vůbec nestojí?

Státní zastupitelství v Praze 1 dalo policii pokyn k zahájení prověřování trestních oznámení na Marcelu Urbanovou, hlavní svědkyni v případu Čunek. Urbanová je údajně podezřelá, že v postavení svědka nepravdivě vypovídala. Tím se vlastně znovu otvírá případ Čunek. Nedovedu si představit, jak by mohli Urbanové prokázat, že lhala – mohl by to dosvědčit jen Čunek, nikdo jiný přitom nebyl, a to nebude stačit. A když jí to nedokážou, jak je to s Čunkovým zproštěním viny (státní zástupce v jeho případě konstatoval, že čin, z něhož je obviněn, totiž braní úplatku, se nestal, ne že se ho nepodařilo prokázat)?

Dan Hrubý srovnává v MfD to, co přineslo dvacet let první republiky a skoro dvacet let od listopadu. A ptá se: je Michal Viewegh novým Čapkem? Vyrovná se Aňa Geislerová Adině Mandlové? Je Jan Rejžek novým Šaldou? Skoro bych se bál, že za padesát let se někdo bude ptát: a kde dnes máme nového Michala Viewegha, Aňu Geislerovou, Jana Rejžka? (Kromě toho si vůbec nejsem jistý, zda je korektní srovnávat např. Rejžka se Šaldou, když Rejžek nedal vůbec nikdy vůbec ničím najevo, že by měl takové ambice).

Středa 27. února: Mirek Topolánek dorazil do Washingtonu a podepsal memorandum ke zrušení víz. Od podzimu má být procedura vstupu českých občanů do USA podstatně zjednodušena. V EU nejsou příliš nadšeni, podmínky jsou o něco přísnější než pro bezvízový styk, jaký platí se „starými“ zeměmi Unie, takže se v Bruselu obávají, aby se pak tato přísnost nerozšířila na celou Unii. Jenže Topolánek se potřebuje vykázat nějakou „protihodnotou“ za americký radar v Brdech. Osobně si myslím, že bychom za něj měli ještě platit. Nevybíráme si mezi závislostí na USA a suverenitou, ale mezi závazky k USA a závislostí na Moskvě. Třetí možnost neexistuje. Při hodnocení Paroubkovy politiky mnoha azimutů je nutné mít na zřeteli, že všechny ty azimuty ukazují směr Kreml (vlastně všechny možná ne, jeden třeba Damašek, k tomu se ještě dostaneme. V rozhovoru pro Lidové noviny řekl Topolánek mj.: „Evropská unie, když to řeknu velmi tvrdě, naprosto nehorázným způsobem skoro čtyři roky pošlapávala fakticky právo České republiky na stejné podmínky, jako mají staré země. Fakticky bránila jakémukoliv pozitivnímu vývoji ve směru nových členských zemí, a když to řeknu velmi natvrdo, dokonce jezdila práskat do Washingtonu, že děláme kroky, se kterými Evropská komise nesouhlasí.“ Pokud jde o pouštění si huby na špacír, jsou čeští politici zleva i zprava světovými rekordmany. Snad by trošku slušné opatrnosti nezaškodilo, to, že se pan Topolánek dohodl v této věci s USA, ještě vůbec neznamená, že by si mohl vyskakovat na Evropu. Slušnost není slabost, jak se snad domnívají venkovští sprosťáci.

Paralelně s Jiřím Paroubkem, vlastně s malým předstihem, nazvala paní Jacques na jednání předsednictva Strany zelených koaliční partnery zelených z ODS prasaty. Kdosi to (a nejen to) práskl a straně přibyl problém. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Václav Klaus se tuží, chystá se na cestu do Srbska. Už předtím se dal slyšet, že osamostatnění Kosova jej nijak nenadchlo. Může tedy počítat s vlídným přijetím. U nás mu (vlastně jeho úřadu) podle CVVM po prezidentské volbě preference klesly, třeba si ho tam budou chtít nechat. Další centrum zahraniční politiky vzniká v Lidovém domě. Jiří Paroubek pozval na oslavy 130. výročí založení ČSSD srbského prezidenta Tadiče a momentálně pobývá spolu s manželkou a místopředesedou PS Zaorálkem (stínový ministr zahraničí ČSSD) v Sýrii. Návštěva údajně probíhá na stranické úrovni (stejně jako ČSSD, je i syrská BAAS socialistická strana, řekl bych, že s Paroubkovou ČSSD ji pojí víc než Paroubkovu ČSSD s tou předválečnou, v tom smyslu je bratření na místě. Paroubek tam bude usilovat o „zlepšení ekonomické spolupráce“ a má se setkat s představiteli průmyslu a obchodu, s předsedou parlamentu a ministrem zahraničí. Půjde zjevně o zlepšení ekonomické a jiné spolupráce a upevnění diplomatických vazeb mezi Sýrií a ČSSD. Ministerstvo zahraničí nemá námitky. Nechápu, proč.

KDU-ČSL bude prosazovat zrušení plateb u lékaře pro předškolní děti, občany nad 70 let a obyvatele domovů důchodců, a to hned, ne až po půlročním vyhodnocení dopadu poplatků, jak zněla původní dohoda v koalici. KDU-ČSL je rovněž proti Julínkovu návrhu převést fakultní nemocnice a zdravotní pojišťovny (což neznamená převést je do soukromých rukou). Zároveň předseda Čunek oznámil, že strana je „výrazně nevstřícná“ k uznání Kosova. Co znamená tato mohutná vlna emancipace? Je to jen luxovina na druhou, nebo se už pan Čunek ohlíží, kde nechal tesař v koalici díru? S poplatky u lékaře a s převodem fakultních nemocnic na akciovky nesouhlasí i zelení. K tomuto náznaku rozvalu v koalici se ještě vrátíme.

Prezident Klaus vetoval novelu zákona na ochranu zvířat proti týrání, která povoluje tzv. kontaktní norování. Poukázal na neshodu mezi Senátem a PS, na těsnou většinu, jíž byl Senát přehlasován, i na mínění odborníků, nesouhlas vlády a ministra zemědělství. Pana prezidenta je třeba pochválit, s lidmi mívá občas problémy, ale zvířátka má, jak se zdá, rád. Bez legrace, prezidentovo rozhodnutí je rozumné, bohužel ho PS hravě přehlasuje.

Alexandr Mitrofanov vytýká vládě, že je (ve věci radaru) pro ni přednější přitisknout se k Novému velkému stromu než myslet na následky, jaké bude mít pro zemi umístění amerického vojenského zařízení. Zase jeden, co straší nedozírnými následky. Jinak jsou dubiska, k nimž se člověk může přitisknout, a taková, která si člověka přitisknou sama, ať chce nebo nechce. Naše poslední živá zkušenost je s dubiskem druhého typu. Představa, že bychom se obešli bez dubiska prvního typu, je v blízkosti dubiska druhého typu (nemohu se v poslední době zbavit dojmu, že za ně pan Mitrofanov usilovně lobuje) naivní.

Ústavní soud se bude zabývat zákonem označovaným jako Lex Schwarzenberg, jímž byl v roce 1947 zabaven majetek hlubocké větve Schwarzenbergů (orlická větev, tj. Karel Schwarzenberg, majetek dostala zpátky v restitucích). Hodnota zkonfiskovaného majetku je 40 miliard Kč. Pochybuji, že by soud rozhodl ve prospěch oholených, je to tak velké politikum, že před ním bledne veškerá nezávislost soudní moci.

„Proti tolik vyzdvihovanému „nikdy nezapomeneme“ bychom měli postavit schopnost zapomínat, sloužící k tomu, aby se lidé nezbláznili z přemíry minulosti ve svých hlavách a zachovali si v nich místo pro zpracovávání událostí současných a pro porozumění výzvám z budoucnosti“, píše v MfD Tomáš Zahradníček. To je samozřejmě úplný nesmysl. Aby lidé rozuměli přítomnosti a budoucnosti, nesmějí minulost zapomínat. A aby se z přemíry minulosti v hlavách nezbláznili, musí umět chápat a hlavně odpouštět. Z historické sklerózy žádná kloudná budoucnost nevyroste.

Čtvrtek 28. února: Premiér Topolánek jednal hodinu v Bílém domě s prezidentem Bushem, hlavně o radarové základně v ČR. Původní tvrzení o tom, že jednání budou uzavřena, se změnila ve formulaci, že „dohoda je velmi blízko“. Podle obou politiků chybí prý pouze tři slova (pak přidali, možná až pět), není jasno, která. Topolánek včera prohlásil pro Českou televizi: „Shodli jsme se na tom, že při ochraně životního prostředí budeme postupovat vždy podle přísnější normy, ať už je česká nebo americká, přičemž ta česká bude vždycky přednostní. Tuto formulaci budeme ještě pilovat.“ Zajímalo by mne, jak. Je to zvláštní ústupek vlastenectví na účet logiky. Pokud se bude postupovat vždy podle přísnější normy, musí mít přednost přísnější, a ne česká. Česká by mohla přednost jen tehdy, pokud by přísnější byly obě. Jinak se ukazuje, že hlavní problém pro Topolánka bude získat hlasy doma. Přeběhlíci pro radar hlasovat nechtějí, potenciální přeběhlík na druhou stranu Hovorka (už tam je, jen si toho zatím nikdo nevšiml) taky ne. Jak budou hlasovat zelení, je ve hvězdách, ale pokud by snad byli Bursík a Jacques náhodou pro, budou Zubová a Jakubková ze zásady proti. Mínění veřejnosti a většiny politiků by se mohlo změnit jen tenkrát, kdyby na Prahu dopadla nějaká jaderná raketa odpálená z Orientu, což v tomto roce ještě není pravděpodobné.

Zelení mají ve straně řadu problémů: Bursík s Kateřinou Jacques vedou tažení proti (svému, tj. zelenému) náměstku ministra dopravy. Zároveň se vedení strany pokouší zjistit, kdo práskl Právu informaci o průběhu jednání předsednictva strany z 14. 2. s legračními a kompromitujícími informacemi (viz naše včerejší glosa). Nemělo by to být zase až tak těžké, protože všechny poškozovaly Bursíka a Jacques).

Jiří Paroubek byl kritizován za svou „oficiální“ cestu do Sýrie. Bránil se tím, že do Sýrie cestovali nebo pocestují i náměstek ministra zahraničí Pojar a ministr Kalousek (když někam jede náměstek ministra, je to něco jiného, než když někam „oficiálně“ cestuje hlava opozice). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Při své cestě do USA se premiér rozhodl vyznamenat medailí (plaketou), jejíž udělení je v jeho kompetenci, Josefa Mašína. Předseda komunistů Filip prohlásil, že tím vláda e premiér ztrácejí legitimitu. Myslím, že tímto prohlášením by se měly zabývat, jak se říká, „orgány činné v trestním řízení“. Kdosi, řekl bych že v komunistické režii, podal na Topolánka trestní oznámení kvůli schvalování vraždy a loupežného přepadení. K této zprávě se vrátíme.

Senátor Novotný bude mít jakési potíže s dokazováním, že mu v průběhu prezidentské volby jeden poslanec ODS nabízel úplatek. Existuje totiž řada obrazových záznamů ze Španělského sálu, ale zvuk je pro účely dokazování nepoužitelný, protože není nic slyšet. Senátor navrhuje použít odzírače ze rtů. Taky by bylo možno zaangažovat jasnovidce a sibiřské šamany (dodáváme), aby to bylo nevývratně průkazné. Pokud to průkazné nebude, mohl by se do budoucna leckdo domnívat, že si pan senátor všechno vymyslil.

Pátek 29. února: V novinách se probírá Topolánkovo ocenění bratří Mašínů. Některé výroky politiků jsou dosti zvláštní: Jiří Paroubek ze Sýrie vzkázal, že čin pana Mašína byl kontroverzní, protože „se neprostřílel jen přes nějaké exponenty komunistického režimu a jeho potlačovatelských složek, zahynuli přitom… pouzí souběžníci, tedy lidé, kteří jenom sloužili a kteří se ve špatný okamžik ocitli na špatném místě“. Tomu, kdo dělal v bývalé Dederonii listonoše nebo stavebního technika, hrozilo asi tisíckrát menší nebezpečí, že se octne ve špatný čas na špatném místě, než „příslušníkovi“ „Volkspolizei“. Jsou zaměstnání, do kterých slušný člověk ve špatný okamžik (např. Vrcholící stalinismus) a na špatném místě (např. ruská zóna Německa) prostě neleze. Kromě se toho pan Paroubek zjevně domnívá, že se při útěku přes „NDR“ měli Mašínové dřív, než začali střílet, vždycky podívat, jaké má ten dotyčný frčky (odstřel je povolen od majora výše, tam už je jistota, že nejde o „souputníka“). Poslanec zelených Přemysl Rabas zase prohlásil, že „mnoho lidí emigrovalo a nemuseli přitom zraňovat nevinné“. Pan Rabas neví, že činnost bratří Mašínů nespočívala v pouhé emigraci. A i kdyby šlo jen o útěk na Západ, minimálně v letech 1948 až 1989 (ne-li ještě o něco dříve) to byla legitimní záležitost, a kdo přitom obrátil zbraň proti těm, jejichž úkolem bylo ho ulovit, případně zabít, k tomu měl dobrý důvod. Mezi těmi, kteří se octli v pozici predátorů, bylo u nás hodně lidí, co tam nebyli dobrovolně (k PS se rukovalo); to ale ještě neznamená, že by na ty, kteří se ulovení bránili se zbraní v ruce, bylo možné pohlížet jako na viníky. Jenže k Volkspolizei se nerukovalo. U Volkspolizei neměl slušný člověk co pohledávat. Tak jacípak nevinní! Václav Havel prý zdůvodnil, proč Mašíny nevyznamenal, tím, že „to by nebylo otevření debaty,ale její ukončení. Nebo přesněji: její proměna v divokou hádku všech se všemi.“ O některých věcech je dobré se divoce hádat, a když k tomu nevznikne příležitost, odkládá se hádka na později s tím, že bude ještě o hodně divočejší. Spousta lidí (i já) má k činnosti bratří Mašínů jisté výhrady. Jiří Čunek například řekl: „Největší problém mám s krádeží peněz, protože pokladník nemůže vědět, jestli je to zloděj, nebo z dnešního pohledu hrdina“. Pro toto stanovisko mám pochopení, stejně jako pro to, co řekl Právu historik Petr Hofman („Já vnímám důsledky jejich činnosti rozporně, ale současně …rozumím jejich motivaci…“; kdyby byl komunistický odboj u nás založen na širším základě, jejich činy by byly vnímány jinak). Je pozoruhodné, že do debaty o Mašínech vstoupil i „zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kuriózní je, že tentokrát jde o odrůdu „historik, který si nepřeje být jmenován“. Mám sice o české historické obci vzhledem k tomu, jak hanebně se drtivá většina jejích členů zachovala v debatě o vyhnání sudetských Němců, nevalné mínění, ale tohle překonává vše, co bylo doposud dosaženo. Předpokládám, že dotyčný bude taky své odborné příspěvky k tématu podávat anonymně a pokud možno tak, aby si je přečetlo co nejmíň lidí. Jenže to, co je zapotřebí, je pravý opak: o těch věcech by se teď mělo mluvit, víc než dřív, věcně a kriticky. Otevřel se problém, který byl nenápadně zameten pod koberec, a pokud tam zůstane, budou mít např. komunisté volnou cestu k drzosti, jakou i teď už tradičně předvedli. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek zatím pobývá v Sýrii a odráží útoky nezodpovědných individuí, jako je europoslankyně Hybášková. Pan předseda totiž jel do Sýrie bojovat za lidská práva (v tom rámci se sešel i s prezidentem a viceprezidentem toho vykutáleného státu, ovšem čistě na stranické linii). Zajímalo by mne, proč tam vlastně byl ve skutečnosti, nechce se mi věřit tomu, že z indolence. O jeho návštěvě země prý nevěděla ani část předsednictva strany.

Na ruské volby bude dohlížet mj. i poslankyně ČSSD Čurdová, kterou si Rusové pozvali jako jednoho ze 40 pozorovatelů Rady Evropy. Rusové si pozvali i dalšího českého sociálního demokrata, Urbana, který tam bude zastupovat předsedu Paroubka (jedná zatím o přátelství v Sýrii). Pozvání od Putinovy administrativy v této souvislosti je věc, která pozvaného spíš kompromituje, věc která se odmítá (což prý Paroubek učinil).

Debata o česko-americké dohodě ohledně víz v zemích EU má poněkud komickou podobu. EK podle komisaře Frattiniho zatím vyčká, jak bude memorandum konkrétně naplňováno. Slovinsko (které EU teď předsedá) ČR kritizuje, jak by ne, je za vodou, víza už nemá a bojí se spolu s ostatními, co víza nemají, že se podmínky pro cestování do USA zpřísní. Naproti tomu baltské země, Slovensko a Maďarsko se za ČR postavily (protože i jim se v bezprostřední budoucnosti otevře „česká cesta“). Polsko je naopak kritické (protože jemu zatím česká cesta nekyne). Pokud jde o zpřísnění podmínek, je to jistě nepříjemné, ale doba je zlá, někde mezi válkou a mírem, a ochrana osobních údajů naráží na potřebu zajistit bezpečnost země (a taky jejích občanů).

Odborářský exboss Dušek má problémy s odborovým sdružením, jemuž předsedal. Žalují ho skoro o pět milionů korun. Z vedoucího místa byl dávno odvolán, ale v dozorčí radě Českých drah dál odboráře zastupuje. Ministr Řebíček si s radostí myje ruce (pana Duška tam zvolili odboráři, a on do jejich volby nemá co mluvit). Zdá se, že pan Dušek je ve srovnání se svým zdravotnickým kolegou Rathem opravdu smolař.

Jediné, na čem se ODS s ČSSD dokážou shodnout, je potřeba pokračovat ve výstavbě jaderných elektráren. ČSSD souhlasí o to radostněji, že koaliční smlouva to ODS prakticky zakazuje, pokud ji poruší, přijde o zelené a vláda padne. Takže tuhle shodu si ČSSD může dovolit bez ztráty kytičky.

„Pan Havel si myslí, že takovému ocenění musí předcházet celospolečenská debata o protikomunistickém odboji. Ta však dosud neproběhla a názor na Mašíny není jednotný“, řekl k vyznamenání bratří Mašínů exprezident Havel Mladé frontě Dnes. Je tomu třeba rozumět tak, že ocenění bude možné teprve tenkrát, až dosáhneme jednotného názoru s komunisty?

Jan Urban mluví v souvislosti s postojem českých politiků k samostatnosti Kosova o „zapšklém českém slavjanofilství“ a jistě je na tom hodně pravdy. Poslanec ODS Jirsa doporučuje s uznáním Kosova nespěchat velmi intenzivně, otiskl na to téma dokonce jeden text v Právu a jakýsi výcuc z něho ještě v LN. Jeho úpornost mne inspiruje, a tak doufám, že se k tématu tentokrát konečně dostanu.

Komunisté se (opět) slavnostně přihlásili k revolučním myšlenkám Vítězného února. Nešlo prý o puč, ale o „revoluci v mezích povolených tehdejší ústavou“. To je mimořádně šťastná formulace. Jakou formu revoluce povoluje naše nynější ústava? Obávám se, že se to my (či lépe řečeno naši potomci za šedesát let) dozvíme zase až dodatečně.