Politické svatouškovství na pokračování

KDU-ČSL se dočkala výtek, že „vyhandlovala“ hlasy pro Klause za zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Mluvilo se o tom tak, jako kdyby peníze pro církve měly jít přímo do kapes lidoveckých senátorů a poslanců, a lidé, kteří církvemi pohrdají a považují je za nicotné, jsou zároveň hlasateli jejich hluboké reformy (měli by, syčáci flanďáčtí, ještě platit za to, že jim vůbec dovolíme provádět jejich špinavé rejdy). Ve skutečnosti prezidentský úřad není svatý stolec a není důvodu, proč by se nemohl stát předmětem politické dohody.

Vládní strana ovšem nezůstává svým kritikům nic dlužna. V nedělních otázkách Václava Moravce vystoupil premiér Topolánek s mlhavým obviněním Jana Švejnara. Prý se stal „obětí korupčního prostředí“, v němž figuruje především ČSOB (kde se Švejnar předtím angažoval). Jeho volební kampaň totiž musela stát daleko víc, než přiznává.

K tomu za prvé: vzhledem ke způsobu volby prezidenta a povahy jeho funkce (prezident by neměl mít žádný politický program) je volební kampaň nesmysl a měla by se zakázat.

Za druhé je můj soukromý názor, že zejména pokud jde o proplacení personálu, musel Švejnar vydat opravdu víc, než uvádí.

Za třetí si myslím, že do toho vůbec nikomu nic není. Problém by vznikl tehdy, kdyby se ukázalo, že Švejnara financuje ruská mafie nebo že čerpá peníze ze státních zdrojů.

Nepatřím mezi příznivce prof. Švejnara. To sem však teď nepatří, jde mi o průběh nesmyslné prezidentské kampaně. Je pro české prostředí příznačný. Když pan Švejnar přijel, choval se americky: dokázal utrousit pár uznalých slov o svém konkurentovi a jeho kritika vládní politiky byla rozumná a umírněná. Vstřícně se vyjadřoval k americkému radaru. Mám podezření, že říkal, co si myslí. Pak mu ale jeho hlavní podporovatelé vysvětlili, že takhle by to u nás nešlo, a rozběhl se proces aklimatizace amerického profesora na českou politickou scénu. Takže dnes, když sedí pan Švejnar u stolu se svým protikandidátem (viz slyšení v senátním výboru ČSSD), už se ani nepozná, kdo je anglosaský profesor a kdo český chasník (pan kandidát jistě tuší, na jaký světový román narážím).

Česká politická scéna má totiž své mocné kouzlo. Abychom zůstali u literatury, působí na ty, kteří se jí dostanou do spárů, podobně jako čarodějka Kirké na Odysseovu posádku. Dokážeme s tím někdy něco udělat?

lidovky.cz 2. února 2008