Druhá půlka pravdy

Dnes je dvacátého pátého února. Prožíváme kulaté výročí „Vítězství pracujícího lidu“, jak nás učili ve škole. Před šedesáti lety přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů i Gottwaldův návrh na „rekonstrukci vlády“. Byla to jen třešnička na dortu, v tuto chvíli už bylo stejně všechno mocensky rozhodnuto.

Vzpomínky připomínají koloritem a účastí oslavy výročí založení Buštěhradské dráhy. Za asistence skautů a skautek (kde zůstali Sokolové, aby byl folklorní ráz akce doveden do důsledků?) se shromáždilo asi sto lidí na Staroměstském náměstí. Dopoledne celebroval vzpomínkovou mši za oběti totality pražský světící biskup Malý. Několik stařečků ozdobilo v upomínce na protikomunistické studentské demonstrace věncem stěnu haly v budově ČVUT na Karlově náměstí. Dnes se očekává oficiózní oslava na Pražském hradě za účasti prezidenta a představitelů Konfederace politických vězňů. Ti reprezentují poražené v únorové bitvě. Vítězové, resp. jejich potomci (KSČM, KSM) se sejdou na demonstraci, typnul bych si, že tam bude daleko nejvíc lidí.

Tisk od Lidových novin po Právo, od Petra Zídka po Jiřího Paroubka a Petra Uhla se shoduje v tom, že na vině tehdy byla politická a morální prohnilost české společnosti, její iluze a nepřipravenost. To je jistě pravda, nicméně ta shoda je mi poněkud podezřelá. Nemyslím si, že by uvědomit si hloubku těchto iluzí bylo nejdůležitějším ponaučením z Února. Je to jen jedna polovina. Druhá polovina je, že shodou historických okolností se Ruskému komunistickému impériu (která si tehdy říkalo vyčůraně „Sovětský svaz“) díky rozhodujícímu podílu na vyznění druhé světové války otevřela možnost anektovat velkou část Evropy. Využilo tam, kde to šlo, morální bídy společnosti, jež měla být ovládnuta, kde to šlo méně, hrubé vojenské síly. Beneš a čeští nekomunističtí politici byli po roce 1945 v zoufalé situaci a jejich snad největší chyba a vina je, že se to pokoušeli ze všech sil zakamuflovat. Ale přesto platí: běda tomu, skrze koho přichází pohoršení!

Stejný, ne-li větší podíl viny než rozložená česká společnost má nestydatý a nenasytný ruský imperialismus. Je zapotřebí si to připomínat dnes, kdy po době letargie a útlumu znovu zdvíhá hlavu. Mají u nás dobře vybudované předpolí, silné servisní organizace v čele s KSČM a společnost, která si může pro samé mytí vlastní hlavy (ne že by nebylo důležité) zastřít výhled na to, co jí hrozí zvenčí.

Odpovědní čeští politici si po roce 1945 dost často neopakovali: Timeo danaos et dona ferentes. Nedělejme znovu tutéž chybu! Tím především mluví „Vítězný únor“ k dnešku.

lidovky.cz 25. 2. 2008