Kdy dozraje čas?

Kosovo je pro Západ velký problém: kdyby teď nedostalo samostatnost, udělal by Západ chybu. Dostalo ji, a nevypadá to o moc líp. Politika demokratických států vůči Titově Jugoslávii je od počátku poznamenaná jakýmsi obojetnictvím: buď bylo možné trvat od počátku na zachování statu quo, nebo bylo možné podpořit a prosadit přerozdělení teritoria podle etnického principu (protože jako všude na východ od Rýna tu s výjimkou mohamedánských Bosňanů etnika byla současně politickými subjekty). K dosažení jednoho i druhého by bylo zapotřebí použití dost značné síly. Západní organizace zvolily jakousi třetí cestu, na použití síly méně náročnou (používali ji zúčastnění v konfliktu). Ta bohužel konflikt jen nastavuje a prodlužuje.

O to mi teď ale nejde, jde mi o postoj českých politiků. Česká diplomacie se původně zavázala, že je ČR připravena zahájit příslušné vnitrostátní procedury a uznat nezávislé Kosovo. Pak to ministr Schwarzenberg rozvedl a trochu relativizoval: nemůžeme se vymykat z evropského trendu a skákat z rozjetého vlaku. Kdybychom Kosovo neuznali, nic ze nezmění. Jinak si zachováme vliv na vývoj, abychom mohli pomoci jak Srbům, tak Albáncům. Na druhé straně nemusíme nic uspěchat. Nejdřív vyčkáme, jak bude kosovská vláda dodržovat demokratická pravidla a chránit menšiny i kulturní památky. A přidáme se teprve tehdy, až převážná většina zemí EU Kosovo uzná.

Pan ministr volí nejpomalejší možnost spěchání, která nese všechny rysy oportunismu a nepříliš důstojných výmluv: občas se přece musíme zapříčit, i když se tím „nic nezmění“, prostě sami kvůli sobě. Pokud je naše rozhodnutí správné, proč čekat, až se schováme ve většině? Když se přidáme k tomu, aby jedni dostali neprávem zahulit a druzí byli neprávem, zvýhodněni, nevymlouvejme se, že to děláme proto, abychom pak mohli oběma pomáhat.

Naproti tomu šéf ČSSD Paroubek je pro pomalost bez spěchání: tento akt může vyvolat negativní reakce a může vést k destabilizaci poměrů na Balkáně (to se dá říci takřka o všem). Myslí si, že bychom v nejbližší době Kosovo uznávat neměli, a nejbližší dobou rozumí příští léta. Vzorem nechť je nám Slovensko (přeloženo do češtiny: nebojme se, nic se nám za to nemůže stát).

Jediný pozitivní rozdíl mezi vládním a Paroubkovým (a Filipovým) stanoviskem je, že se ministru zahraničí do problému nepletou slovanské sympatie. Skutečnost je taková, že během samovolného rozpadu Jugoslávie se naši tamější slovanští i neslovanští bratři chovali k sobě navzájem jako dobytek – jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou. To, o co jde, není stavět se na jednu či na druhou stranu, nýbrž jim v tom do budoucna zabránit. Schwarzenberg by byl ochoten aspoň něco dělat, ale bojí se zjevně reakcí veřejnosti. Paroubek je na koni, může se o ně jako obvykle opřít.

lidovky.cz 22. února 2008