Uvedení knížky „V zemi babišismu a buranokracie“
Ve středu 12. srpna se konal v Praze křest mé knížky s váše ucedeným jménem. Dávám tu k dispozici pár slov, kterými jsem ji uvedl.
Spor o Pullmanna: dokážeme se vůbec na něčem dohodnout?
Rád bych dal ve stručnosti k dispozici své pojetí toho, co se u nás dálo od druhé světové války, a řekl pár slov na téma legitimity. Spor je o tom, jaká byla povaha a faktická veřejná podpora režimu v letech 1948–1989. Jeho označení jako „totalita“ či „komunismus“ mi připadají vágní a ahistorické. Česká společnost se tehdy nejen vlastní vinou, ale taky vlastní vinou dostala do úplně jiného prostředí, než v jakém tisíc let předtím existovala.
Pandemie inovací z Ameriky: další forma koronaviru?
Zaujalo mne, kolik lidí u nás si na rozdíl od Američanů ví s jejich situací rady. Můj dojem je trochu jiný: připadá mi vlastně obdivuhodné, co všechno si Američané mohou dovolit, aniž by státní moc sáhla k opravdu drastickým opatřením, o nichž tam zjevně vědí, že si je prostě nemohou dovolit, pokud mají na své svobodě a demokracii opravdu zájem.
Milada Horáková: potřebujeme svaté obrázky?
Věcný, kritický a ovšem taky spravedlivý přístup k této době a jejím protagonistům je významný jak pro správné hodnocení naší minulosti, tak pro zvážení toho, co bychom měli dělat teď.
Uvolňování po pandemii: O naší svobodě prý rozhoduje věda
Tentokrát nejsme jako za feudalismu v rukou panských pochopů, ale v péči vědy. I přesto se jen těžko zbavuji dojmu, že si z nás někdo dělá legraci. Jistě, naši odborníci to myslí upřímně. I Karl Marx to kdysi s vědeckostí svých nápadů nepochybně myslil upřímně. Nechci snižovat váhu odborníků, jen upozornit, že i ti by měli být pod kontrolou veřejnosti.
Ohrada a roušky: co je „to“, v čem dnes žijeme?
„To“ co dnes u nás zažíváme, není promyšlené spiknutí proti svobodě a demokracii. Prostě se to tak nějak semlelo a hlavní roli hraje naše vlastní indolence. Není to stejné jako to, co jsme zažívali v letech 1945-1989, jen srovnatelně hnusné. Dějiny se tentokrát, jak zní pěkný Marxův postřeh, opakují jako fraška.
Moje vzpomínka na Ladislava Hejdánka
Přečetl jsem si v četce, že zemřel Ladislav Hejdánek. Je to smutná zpráva, která tak nějak patří do dnešních špatných časů.
V zemi roušek a rozestupů
Establishmentu Nových pořádků dnes zkrátka všechno projde. Samotnou nemoc nechci bagatelizovat. Chování veřejnosti však bohužel nesvědčí ani tak o ukázněné a uvědomělé jednotě národního kolektivu, jako spíš o tom, co všechno si dnes naše vyděšené obyvatelstvo nechá líbit. Snad to máme v genech.
Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy
Výsledkem takového zápasu o holý život, v němž jsme se pro jeho zachování postupně vzdali naší demokracie, naší svobody a toho, čemu věříme, nemůže být nic jiného než vlčí smečka.
Milion chvilek pro Andreje Babiše
Archetyp mor: Žádný z nás neví dne ani hodiny. Hlavní pocit je strach, příkazem dne je kázeň a poslušnost. Není zcela jasné, co má smysl poslouchat a co ne a koho je třeba poslouchat. Jak velké pole se otvírá pro různé politické darebáky s postranními úmysly!
Je koronavir posledním akordem Velké Protikorupční Revoluce?
Nesmíme se v afektu a z nepozornosti ve věcech demokracie, občanských a lidských práv vzdávat kousek po kousku, krůček po krůčku toho podstatného, na čem stojíme a s čím padáme. A nesmíme se vzdávat víry, o niž jsou naše zásady opřeny. Říká se tomu salámová technika.
Nová mutace viru „nechumelismus-2013“ je ještě nebezpečnější!
Příkaz dne prý zní: zatím buďme jednotni s Babišem a čekejme, až přijde naše chvíle. Řekl bych, že v tom případě se nedočkáme.
Stav nouze: jak dočasný bude tentokrát?
Jistě, situace je mimořádná a vyžaduje mimořádných kroků. To ovšem neznamená, že by nebylo možné a potřebné o nich průběžně a kriticky hovořit. A kriticky, tj. taky kriticky, se musí mluvit už proto, že s „mimořádností“, resp. „dočasností“ máme u nás špatné zkušenosti.
Koronavirus: Jaká nabídka, jaký společný zájem?
Zdaleka to neznamená, že bychom si všichni pod praporem údajně hrozící apokalypsy (možná je opravdu na obzoru, možná ne) rovnou padli do náručí (aspoň na čas, jak říká pan Fendrych). A že bychom měli zapomínat na jistou ostražitost a nedívat se našim bližním, jako je např. pan Babiš, velmi pozorně a pečlivě pod prsty.
