V prezidentské volbě půjde o všechno
Myslím, že jediný, kdo dnes ví, o co jde, a bere to se vší vážností, je Andrej Babiš. Relevantní protikandidáty (tedy takové, kteří by si uvědomovali závažnost situace), jak se zdá, nemá žádné. Premiér Fiala se domnívá . že se u nás nic dramatického neděje a že demokracie není ohrožena o nic víc než jindy. Proti energickému postoji pana Babiše však nelze stavět nechumelismus.
Babiš tvrdí: je tu polistopadový kartel. Kdepak, není, ale potřebujeme ho!
Dnešní rozvrat mne naplňuje děsem a znechucením. Chápu, že udělat něco v této situaci je velmi obtížné. Velmi často se něco nepovede. Přesto je nezbytné se vždy znovu o něco pokoušet – zejména když nám opět hrozí, že spadneme v té či oné podobě znovu tam, odkud jsme se s velkou mírou nepříliš zaslouženého štěstí v roce 1989 vyškrábali.
Kdo je největší hrozbou pro demokracii?
K následujícím řádkům mne inspiroval text Jana Vávry, který zazněl 21. srpna v pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlasu Plus. Název byl Kdo je bezpečnostní hrozbou?. Byl zřejmě inspirován mj. projevem maďarského premiéra Viktora Orbána z 23. července na setkání Letní univerzity a Studentského tábora v Tusnádfürdő v rumunském Sedmihradsku.
Babišovy Nové pořádky pokračují (s drobnou připomínkou výročí 21. srpna 1968)
Nemysleme si snad, že díky volbám loni v říjnu je to špatné už za námi. Kdepak! To nejhorší nás nejspíš teprve čeká a „ukrajinský konflikt“ k tomu vytváří úděsnou globální kulisu.
V čem to vlastně žijeme (Pokus o portrét našeho dnešního režimu)
Rád bych shrnul, v čem vlastně žijeme posledních několik měsíců a jak se to něco postupně vyvíjelo v posledních dejme tomu deseti letech. Považuji za nezbytné se o to pokusit, protože se nemohu zbavit dojmu, že se u nás teď čím dál tím víc mluví od věci – a to, nemohu si pomoci, aspoň zčásti i schválně.
Ničení demokracie v Česku (Poznámky na okraj nadcházejícího prezidentského běsnění v ČR)
V roce 1989 nám víceméně nezaslouženě spadla do klína svoboda a demokracie. O obojí jsme po druhé světové válce za vlastního mohutného přispění přišli. Protože máme tendenci moc snadno si vymýšlet a moc rychle zapomínat, rád bych zrekapituloval, jak se něco velmi podobného odehrálo v posledních deseti letech.
Kladivo na dezinformace? Komentář, který nemůže být nikdy opožděný
Pokud má občan pocit, že soudce, legislativec nebo představitel výkonné moci tu povinnost plní špatně, měl by to nahlas a hned říci. Soudy, legislativa i exekutiva tu budou pro kočku, když tu nebude zodpovědný občan, který se dokáže obrany demokratického státu ujmout. V krajním případě třeba i proti exekutivě, legislativě i soudní moci.
Sudetoněmecký sněm v Hofu: Sláva! Byla tam jen konzulka!
Základní sdělení oficiálního českého tisku k „sudetoněmeckému problému“ zní, že vlastně žádný neexistuje. Za první republiky jsme v podstatě drželi středo- a východoevropský standard: tu a tam bylo ovšem nějaké nedorozumění, které pak nafoukl a zneužil Hitler. Jenomže: ve skutečnosti náš hlavní problém se sudetskými Němci (a každý to dobře ví) vůbec nebyla první republika, nýbrž to, co se dělo v letech 1945 -6.
Ukrajinská krize: pád prohnilého míru a jeho důsledky
Nynější události znamenají hluboký, řekl bych, že definitivní otřes světového uspořádání ustaveného po porážce hitlerovského Německa a jeho spojenců v roce 1945. Přinášejí konečné svědectví o falešnosti a prohnilosti toho uspořádání, což si nikdo nechce připustit. A zároveň je to první krok v pokusu o obnovu ruského impéria z doby jeho největší slávy.
Na okraj vítězného devátého května – I. část
Nadchází výročí, které hraje v českém pojetí nejnovějších dějin klíčovou roli: devátý květen 1945. V letech 1948–1989 (a asi už pár let předtím) měly u nás duté oslavy „osvobození“ charakter zároveň potěmkiniády i větší či menší veřejné buzerace. A v posledních letech spousta lidí vědomě i nevědomě usiluje o to, abychom se k těmto předlistopadovým manýrám aspoň trochu vrátili.
Na okraj vítězného devátého května (dokončení)
kdo je tady z hlediska demokratické politiky a schopnosti konsensu „down“? Češi, nebo Němci?
Nesouvislé poznámky k politické situaci
Jako spousta lidí jsem teď zavalen přívalem povětšinou divokých a odporných informací. Mám potřebu se s nimi vyrovnat: posledních třicet let jsem dělal politického komentátora i proto, abych se z takových informací nezbláznil. Taky mám potřebu něco důležitého nezamlčet předtím, než natáhnu bačkory. To, co dávám k dispozici, jsou vlastně jen nesouvislé poznámky na téma reálpolitika, proč by nám Američané měli pomáhat, realistická analýza a „the Germans down“. Hrozně nerad bych si je nechal jen pro sebe.
Proč je třeba číst babišoviny (I. část)
Chtěl bych reagovat na pár detailů, z nichž se budují mediální hradby čarodějnické pevnosti babišismu. Nenamlouvejme si, že neexistuje, nebo že už neexistuje. Že jsme babišismus porazili v loňských parlamentních volbách a stala se z něho „normální opozice“. Je všude kolem nás. Je ho plno a je silný. A je třeba se mu opřít, pokud to vůbec ještě jde.
Proč je třeba číst babišoviny (II. část)
Možnost řešení nynější „ukrajinské krize“ není, že si Putin a Biden sednou ke stolu a společně se podělají. Situace vyžaduje odvahu. Odvaha nevylučuje dobrou vůli, ale dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Kennedy rozhodl stáhnout rakety z Turecka, projevil dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Chruščov předtím rozhodl podloudně propašovat rakety na Kubu, projevil zlou vůli v nepravý čas.Pokračování článku, jehož první část vyšla na Bubínku Revolveru 9. 4. 2022 (viz zde)
Agrese vůči Ukrajině: k čemu je vlastně dobrá OSN?
Důvody slabosti OSN jsou v podstatě historické. To, co vzniklo v roce 1945, nebylo společenství demokratických států světa, vzešlé z vítězství dobra nad zlem, ale hostinec z Orwellovy farmy zvířat, kde společně za jedním stolem sedí farmáři a čuňata - a už se často ani nepozná, kdo je farmář a kdo čuně
