Nezapírejme sami sebe!
Musím se přiznat, že v posledních letech prožívám svůj život v atmosféře zvláštní cizoty. Tak například hlavní svátek státu je vlastně svátek jiného státu, než je ten, v němž teď žijeme (když jsem něco podobného před lety napsal, dostal náš tehdejší oficiózní státní historik České republiky Dušan Třeštík hysterický záchvat). Od té doby se nic nezměnilo. Státně sváteční kulisy našeho života jsou v tomhle poměrně stabilní a není to dvakrát moc příjemné.
Náš postoj ke konfliktu v Gaze má být zásadní. Otázkou není zda, ale proč a jak pomoci Izraeli
K těmto řádkům mne inspiroval článek Jana Macháčka „Čtyři mýty o Blízkém východu“ v Lidových novinách ze čtvrtka 19. října t. r. Pan Macháček se jako obvykle schovává za jiného, tentokrát za to, co před časem napsal americký profesor Hal Brands v Bloombergu. Nepochybuji, že v tom, s čím pan prof. Brands přišel, je i leccos pravdy. Já se ovšem chci věnovat tomu, co z toho teď učinil náš rektor Školy čar a kouzel v babišovských Bradavicích. Mimo jiné i proto, že se to, ať chceme či nechceme, dotýká i nynější politické situace v mé vlasti.
Izrael má právo se bránit, ale…
Četka dala své zprávě ze včerejška titulek: „Izrael má právo se bránit, ale v souladu s právem, uvedli lídři EU.“ Bezva! A pokud to bude v souladu s právem, budou se dokonce - s jejich dovolením - smět bránit i proti těm, kteří právě jasně předvedli, že pro ně vůbec žádné právo neexistuje.
Politická hysterie u nás i v Německu. Cesta do pekel je na dosah
Těsně po roce 2010 došel u nás lid k závěru, že se nám naše polistopadová demokracie nepovedla: vetřeli se nám do ní lidé, kteří tam nepatří, a musíme ji proto zásadně, revolučním způsobem obnovit a zdokonalit. Byl od počátku nepřítelem této revoluční teorie, zároveň sebekriticky přiznávám, že jsem se svým odporem příliš neuspěl. Přesto na něm dodnes trvám.
Studená občanská válka v ČR: bitva o složení Ústavního soudu pokračuje
Jde mi v zásadě o jednu jedinou věc: aby se poněkud rafinovaným (nechci říci přímo vychcaným) způsobem neomezovala svoboda rozhodování pro tu či onu demokratickou instituci. Pokud by se to stalo přímo u soudů, byla by to ještě větší pohroma než v roce 2013 ad. nevázaná protikorupční hysterie, která vážně poškodila českou demokracii.
Kauza Simon - poznámky k další bitvě naší Studené občanské války
Na půdě Parlamentu ČR se rozbíhá další kolo studené občanské války, která po volbě do Poslanecké sněmovny na podzim roku 2021 a po prezidentské volbě v lednu 2022 zmítá naší politickou scénou. Poté, co Andrej Babiš přesvědčivě prohrál zápas o prezidentskou funkci, bojuje se teď docela logicky o složení ústavního soudu.
Presumpce viny v politice je zrůdnost. Novináři jako amatérští prokurátoři
V poslední době mi „utekly“ dva exemplární případy tohoto prohřešku, ale řekl bych, že jsou pořád v živé paměti lidí, kteří se o politiku zajímají. Pokusím se teď zanedbané v rychlosti dohnat.
Případ Fremr: Prezident i jeho tým selhal, senát ještě víc
Prezident a jeho odborný tým v „případu Fremr“ dosti selhali. Prezident na poslední chvíli naštěstí zabrzdil, ale to nic nemění na věci, že se dost zkompromitoval, zejména před svými bývalými konkurenty z „Babišistánu“. Senát Parlamentu České republiky se zkompromitoval důkladně a myslím, že dost nenapravitelně.
Případ Fremr: Ostudné selhání senátu
Senát Parlamentu České republiky působil v době největších triumfů Babišových Nových pořádků často jako jediná opora polistopadové demokracie. Skoro se zdálo, že někdejší představa Václava Havla o sboru moudrých osobností, který bude vyvažovat nízké intriky „standardní“ („chcete-li buržoazní“) politiky, v době její krize obstála. Minulý týden se ukázalo, že až tak jednoduché to opravdu není.
Dvě poznámky: Georgetownská univerzita a prezident Zelenskyj v Hrošimě
Česká média převzala zprávu amerického serveru Politico o neklidu na Georgetownské univerzitě v USA. Řada studentů fakulty se ohradila proti rozhodnutí vedení školy vybrat pro nadcházející promoci na fakultě mezinárodních vztahů jako řečnici dceru uvězněného ruského disidenta Alexeje Navalného Darju. Ve stejné době přinesla ČTK zprávu o vystoupení ukrajinského prezidenta Zelenského na summitu G7 v Hirošimě. Nepřímo, ale výrazně srovnal zničení ukrajinského města Bachmut se svržením atomové pumy na Hirošimu. Nad obojím mi zůstává rozum stát.
Naše politické naděje do budoucna? Nic moc, pořád žijeme v Babišistánu
Polistopadová demokracie kdysi nesplnila očekávání veřejnosti. Měla totiž nedostatky. Proto v roce 2013 vypukla Velká protikorupční revoluce, do jejího čela se postavil vzorový polistopadový podnikatel Andrej Babiš. Do dvanácti let ho měli všichni plné zuby. To, co nadešlo, však neznamenalo ani obnovu politické normálnosti, ani rekonstrukci polistopadové demokracie.
Jak ubránit normální svět
K těmto řádkům mne inspiroval diskusní večer deníku FORUM 24 z minulého pátku, na nějž jsem byl pozván. Téma je závažné a rád bych se k němu vyjádřil souhrnněji, než je to možné ve veřejné diskusi. Představa, že svět, v němž žijeme, se u nás a možná i v našem širším okolí hroutí, napadá dnes kdekoho a je oprávněná.
Co závidím Finsku? To, na co Rusové nikdy nezapomněli
Srovnávání finlandizace s naší situací před rokem 1989 i po něm je od autora Lidových novin drzost
Případ Jurečka – Najmon. Zopakujeme si rok 2013, Velkou protikorupční revoluci?
Nedělejme si, prosím, iluze: to, v čem dnes žijme, je nerozhodnutý zoufalý zápas o demokracii mírně řečeno víc než poničenou. Pozice „Nových pořádků“ je silná. Nedopusťme, aby se znovu opakoval ostudný rok 2013!
Prezident Pavel kontra Mračková Vildumetzová. Necouvejme, jde o demokracii
Poslankyně hnutí ANO paní Mračková Vildumetzová se v neděli v diskusním pořadu na CNN Prima News vyjádřila kriticky k tomu, jak vysvětlil na tiskové konferenci v minulém Petr Pavel své rozhodnutí podepsat Zákon snižující valorizaci penzí. To, že se prezident rozhodl zákon podepsat, považuji za správné. K tomu, co řekl na tiskovce, mám výhrady.
Podporujme svého prezidenta. Aby zvládl svou první velkou zkoušku
Jde tedy teď o to, udělat ve vypjaté situaci nepříjemné, ale nutné kroky. Takové, o nichž píše John Kennedy v Profilech odvahy. Naopak opozici se nabízí snadná příležitost dát prezidentovi i vládě zahulit, pokud jde o popularitu. Když bude prezident chtít vyjít opozici vstříc, nepomůže vládě. Nepomůže ani sobě. Pomůže jen opozici. Prezidentovi tuto první a velkou zkoušku v úřadě ani trochu nezávidím.
Dojde opravdu k symbolickému návratu hodnot?
Dojem z prezidentské inaugurace na Pražském hradě byl po dlouhé době dobrý, slibuje do budoucna nejednu naději. Zbývá jedna věc, v níž bych docela rád měl jasno: zpřístupnit Pražský Hrad veřejnosti v té míře, jak tomu bylo před jeho „zarýglováním“ v roce 2016. Nový prezident to zatím slibuje tak napůl.
To, v čem žijeme, je studená občanská válka
Směr vývoje je zatím jasný: od Masaryka k Babišovi. Konečnou stanicí zdá se být autoritářství a zlodějina, kryté nestydatým pseudomoralizováním: dříve nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Neudělali jsme snad na cestě po tomto divokém tobogánu od Masaryka přes Havla tu a tam taky nějakou chybu?
Dejme mu ještě naději
Chápu, že se Adam Drda (právem) vzpírá rovnou se sešikovat za panem Pavlem. Avšak zároveň mu vyčítá, že se po vítězství předem nekál před těmi, co mu (taky předem) nedůvěřují. A to mi připadá zbytečné.
Prý musíme s Ruskem jednat opatrně aneb Zbytečně kapitulantské řeči Petra Pavla
Petr Pavel s přehledem vyhrál prezidentské volby. Zatím se ještě funkce neujal (jak s chutí zdůrazňují zejména babišovská média), ale už se veřejně profiluje a je tedy možné a užitečné se ke způsobu jeho profilace vyjadřovat. V případě potřeby i kriticky, jak se na svobodný tisk sluší.
¨ZASLÁNO" Bohumil Doležal - k dopisu Karla schwarzenberga
Rád bych učinil pár poznámek k polemickému dopisu Karla Schwarzenberga, který zveřejnil Bubínek Revolveru 30. ledna t. r. Dopis se týká mého článku, který jsem publikoval tamtéž a kde polemizuji s rozhovorem, který poskytl pan Schwarzenberg deníku Die Presse (Die Presse am Sonntag) dne 18. 12. 2022.
Pár slov ke druhému kolu: Petr Pavel znamená naději
Pokud si budeme jen trošku trošičku namlouvat, že volíme spasitele či otce národa, zvolíme buď toho nepravého, nebo nikoho. Nebo obojí zároveň. Zapomeňme na to! Pokusme se zvolit někoho, kdo není ani otec národa, ani spasitel, kdo je stejně dokonalý i nedokonalý jako my. Ale kdo přesto, nebo lépe řečeno právě proto znamená jakousi naději pro Českou republiku. Naděje je přitom něco, co nám už dvanáct let osudově chybí.
Německo a Rusko: v čem zásadně nesouhlasím s Karlem Schwarzenbergem
Karel Schwarzenberg patřil podle mne k těm nejlepším, kdo v polistopadové České republice zaujali místo ministra zahraničí. Zarazily mne jen dvě věci, které sám pro sebe považuji za dosti podstatné, a to zejména v souvislosti se současným a dalším vývojem politické situace v mé vlasti. Jsou to zdánlivě dílčí záležitosti, ale podle mne se dotýkají zásadních věcí.
Chceme žít v policejním a prokurátorském státě? Zeptejme se kandidátů na prezidenta
Premiér Petr Fiala se nakonec odhodlal jmenovat ministrem životního prostředí lidovce Petra Hladíka. Hladíka vyšetřovala Policie ČR v souvislosti s ovlivňováním majetku města Brna. Byl vyšetřován, ale nebylo proti němu vzneseno obvinění. Je tedy, jak se dnes neformálně říká, ve stavu „sprostého podezřelého“. Podezření, že o tom, kdo smí nebo nesmí být ministrem, dnes rozhodují policisté a prokurátoři, je ovšem zcela nemístné. Daleko blíž pravdě je dojem, že rozhodují politici (někteří, samozřejmě), kteří se vyšetřováním jen zaštiťují.
Bohumil Doležal: Volba Babiše prezidentem by měla nedozírné následky
Publicista Bohumil Doležal v rozhovoru pro deník FORUM 24 hodnotí situaci v České republice před blížící se třetí přímou volbou prezidenta republiky. A vzhledem k tomu, jak celá věc působí, má jasno: je třeba hovořit o tom, že volba by se měla vrátit do rukou parlamentu a prezidentská funkce by měla být civilní rolí, nikoli mesiášským posláním. Rozhovor pořídili Johana Hovorková a Pavel Šafr.
Časopis Tvář – co bylo pro mne v životě nejdůležitější
Píšu tu o Tváři mimo jiné i proto, že jsem vlastně s výjimkou Karla Štindla posledním žijícím členem uskupení, které Tvář na podzim roku 1964 převzalo. Nebyl jsem sice v tom kolektivu žádná „jednička“, ale na všech důležitých aktivitách jsem se podílel. A kdybych dnes tohle svědectví nepodal, chápal bych to do jisté míry jako zradu na svých zesnulých kamarádech, kteří už tuhle možnost nemají.
Legendární časopis Tvář komunisté dvakrát zakázali. Bolševickým buranům vadila svoboda, říká Bohumil Doležal
Rozhovor šéfredaktora Fora 24 Pavla Šafra s Bohumilem Doležalem. Časopis Tvář je nyní k dispozici na webovém portálu artforgood.cz.
V prezidentské volbě půjde o všechno
Myslím, že jediný, kdo dnes ví, o co jde, a bere to se vší vážností, je Andrej Babiš. Relevantní protikandidáty (tedy takové, kteří by si uvědomovali závažnost situace), jak se zdá, nemá žádné. Premiér Fiala se domnívá . že se u nás nic dramatického neděje a že demokracie není ohrožena o nic víc než jindy. Proti energickému postoji pana Babiše však nelze stavět nechumelismus.
Babiš tvrdí: je tu polistopadový kartel. Kdepak, není, ale potřebujeme ho!
Dnešní rozvrat mne naplňuje děsem a znechucením. Chápu, že udělat něco v této situaci je velmi obtížné. Velmi často se něco nepovede. Přesto je nezbytné se vždy znovu o něco pokoušet – zejména když nám opět hrozí, že spadneme v té či oné podobě znovu tam, odkud jsme se s velkou mírou nepříliš zaslouženého štěstí v roce 1989 vyškrábali.
Kdo je největší hrozbou pro demokracii?
K následujícím řádkům mne inspiroval text Jana Vávry, který zazněl 21. srpna v pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlasu Plus. Název byl Kdo je bezpečnostní hrozbou?. Byl zřejmě inspirován mj. projevem maďarského premiéra Viktora Orbána z 23. července na setkání Letní univerzity a Studentského tábora v Tusnádfürdő v rumunském Sedmihradsku.
Babišovy Nové pořádky pokračují (s drobnou připomínkou výročí 21. srpna 1968)
Nemysleme si snad, že díky volbám loni v říjnu je to špatné už za námi. Kdepak! To nejhorší nás nejspíš teprve čeká a „ukrajinský konflikt“ k tomu vytváří úděsnou globální kulisu.
V čem to vlastně žijeme (Pokus o portrét našeho dnešního režimu)
Rád bych shrnul, v čem vlastně žijeme posledních několik měsíců a jak se to něco postupně vyvíjelo v posledních dejme tomu deseti letech. Považuji za nezbytné se o to pokusit, protože se nemohu zbavit dojmu, že se u nás teď čím dál tím víc mluví od věci – a to, nemohu si pomoci, aspoň zčásti i schválně.
Ničení demokracie v Česku (Poznámky na okraj nadcházejícího prezidentského běsnění v ČR)
V roce 1989 nám víceméně nezaslouženě spadla do klína svoboda a demokracie. O obojí jsme po druhé světové válce za vlastního mohutného přispění přišli. Protože máme tendenci moc snadno si vymýšlet a moc rychle zapomínat, rád bych zrekapituloval, jak se něco velmi podobného odehrálo v posledních deseti letech.
Kladivo na dezinformace? Komentář, který nemůže být nikdy opožděný
Pokud má občan pocit, že soudce, legislativec nebo představitel výkonné moci tu povinnost plní špatně, měl by to nahlas a hned říci. Soudy, legislativa i exekutiva tu budou pro kočku, když tu nebude zodpovědný občan, který se dokáže obrany demokratického státu ujmout. V krajním případě třeba i proti exekutivě, legislativě i soudní moci.
Sudetoněmecký sněm v Hofu: Sláva! Byla tam jen konzulka!
Základní sdělení oficiálního českého tisku k „sudetoněmeckému problému“ zní, že vlastně žádný neexistuje. Za první republiky jsme v podstatě drželi středo- a východoevropský standard: tu a tam bylo ovšem nějaké nedorozumění, které pak nafoukl a zneužil Hitler. Jenomže: ve skutečnosti náš hlavní problém se sudetskými Němci (a každý to dobře ví) vůbec nebyla první republika, nýbrž to, co se dělo v letech 1945 -6.
Ukrajinská krize: pád prohnilého míru a jeho důsledky
Nynější události znamenají hluboký, řekl bych, že definitivní otřes světového uspořádání ustaveného po porážce hitlerovského Německa a jeho spojenců v roce 1945. Přinášejí konečné svědectví o falešnosti a prohnilosti toho uspořádání, což si nikdo nechce připustit. A zároveň je to první krok v pokusu o obnovu ruského impéria z doby jeho největší slávy.
Na okraj vítězného devátého května – I. část
Nadchází výročí, které hraje v českém pojetí nejnovějších dějin klíčovou roli: devátý květen 1945. V letech 1948–1989 (a asi už pár let předtím) měly u nás duté oslavy „osvobození“ charakter zároveň potěmkiniády i větší či menší veřejné buzerace. A v posledních letech spousta lidí vědomě i nevědomě usiluje o to, abychom se k těmto předlistopadovým manýrám aspoň trochu vrátili.
Na okraj vítězného devátého května (dokončení)
kdo je tady z hlediska demokratické politiky a schopnosti konsensu „down“? Češi, nebo Němci?
Nesouvislé poznámky k politické situaci
Jako spousta lidí jsem teď zavalen přívalem povětšinou divokých a odporných informací. Mám potřebu se s nimi vyrovnat: posledních třicet let jsem dělal politického komentátora i proto, abych se z takových informací nezbláznil. Taky mám potřebu něco důležitého nezamlčet předtím, než natáhnu bačkory. To, co dávám k dispozici, jsou vlastně jen nesouvislé poznámky na téma reálpolitika, proč by nám Američané měli pomáhat, realistická analýza a „the Germans down“. Hrozně nerad bych si je nechal jen pro sebe.
Proč je třeba číst babišoviny (I. část)
Chtěl bych reagovat na pár detailů, z nichž se budují mediální hradby čarodějnické pevnosti babišismu. Nenamlouvejme si, že neexistuje, nebo že už neexistuje. Že jsme babišismus porazili v loňských parlamentních volbách a stala se z něho „normální opozice“. Je všude kolem nás. Je ho plno a je silný. A je třeba se mu opřít, pokud to vůbec ještě jde.
Proč je třeba číst babišoviny (II. část)
Možnost řešení nynější „ukrajinské krize“ není, že si Putin a Biden sednou ke stolu a společně se podělají. Situace vyžaduje odvahu. Odvaha nevylučuje dobrou vůli, ale dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Kennedy rozhodl stáhnout rakety z Turecka, projevil dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Chruščov předtím rozhodl podloudně propašovat rakety na Kubu, projevil zlou vůli v nepravý čas.Pokračování článku, jehož první část vyšla na Bubínku Revolveru 9. 4. 2022 (viz zde)
Agrese vůči Ukrajině: k čemu je vlastně dobrá OSN?
Důvody slabosti OSN jsou v podstatě historické. To, co vzniklo v roce 1945, nebylo společenství demokratických států světa, vzešlé z vítězství dobra nad zlem, ale hostinec z Orwellovy farmy zvířat, kde společně za jedním stolem sedí farmáři a čuňata - a už se často ani nepozná, kdo je farmář a kdo čuně
