indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv
1.9. -15.9. 2017 příští aktualizace 23.10.2017
Deutsche Beilage Polski suplement Česká příloha RSS Událostí
 

 

 

Revue Politika

 

Přítomnost - logo
   

© 2000 - 2014 provozovatelem je Bohumil Doležal.

 

 
Právě dnes
obsah

KODVážení čtenáři,
internetové stránky Klubu na obranu demokracie najdete zde. V Událostech je na tomto místě jen jakási upoutávka, která obsahuje základní informace o KOD, aktuality a případné podpisové akce.
Bohumil Doležal

  • Co bude po volbách? Diskusní večer KOD a TOPAZ.

    Klub na obranu demokracie a spolek TOPAZ pořádají ve středu 1. listopadu 2017 diskusní večer s výše uvedeným názvem. Témata: Jaký dopad bude mít nové rozvržení politických sil v zemi? Zda a jak to ovlivní politický a právní rámec, v němž se odehrává každodenní život občana? Volby  v roce 2013 výrazně proměnily naši politickou scénu. Bude tomu tak i tentokrát? Diskutovat budou: publicisté a komentátoři Lenka Zlámalová, Jindřích Šídlo,  Jakub Patočka a Bohumil Doležal.  Moderuje JUDr. Petr Kolář.
    Večer se koná večer od 18.00 hod. jako obvykle v Michnově paláci, Malá strana, Újezd 450/40 (Vchod ze Všehrdovy ulice).  Pozvánku s plánkem najdete zde

  • Veřejná sbírka na podporu činnosti KOD

    Klub na obranu demokracie otevřel veřejnou sbírku na podporu své činnosti. Sbírka se koná za účelem pořádání společenských, kulturních, informačních a vzdělávacích akcí, organizace debat a seminářů a provádění informační a propagační činnosti o aktuálních tématech. Zároveň bude sloužit k vydávání tištěných a elektronických publikací. Cílem klubu je hájit demokratické uspořádání a právní řád a také podporovat vzdělanost v oblasti politiky a zvyšovat zájem o politiku mezi občany. Velice děkujeme za každý finanční příspěvek. Stručnou programovou prezentaci KOD najdete zde.
    Číslo sbírkového účtu: 2600975396/2010 (Fio banka)

  • Co bude po volbách?

    Pozvánka na diskusní večer KOD a TOPAZu o výsledcich voleb. Diskuse se koná 11. 11. Plný text pozvánky.

  • Je možné a je třeba si vybrat!

    Prosíme: Jděte k volbám a volte polistopadovou demokracii! Výzva KOD k nadcházejícím volbám, plný text.

Události, internetový zápisník Bohumila Doležala. Články a poznámky

  • Průbežný komentář k volbám v sobotu 21.října

    Upozorňuji, že dnes, tj. v sobotu 21. října, v rubrice Co týden dal komentuji pokud možno on line výsledky hlasování.

  • Změní se Česká republika v politický nevěstinec?

    Nezbývá po volbách demokratům nic jiného než spolupracovat s Babišem? Jde o to, zda se Česká politika a Česká republika v příštích letech změní v orwellovskou hospodu, v níž vedle sebe sedí farmáři a čuňata a už se vlastně nedá poznat, kdo je farmář a kdo je čuně? Distanci mezi farmáři a čuňaty je nutné za všech okolností držet.

  • Zeman je Havel bez lidské tváře a Babiš ho má v hrsti

    Rozhovor, jehož záznam najdete na serveru info.cz, se zdaleka netýká jen vztahu prezidenta Zemana a Andreje Babiše, nýbrž meritorně celé předvolební situace. Nejdete ho zde.

  • Braňme Staré pořádky!

    Polistopadový politický vývoj se nyní zpřehlednil. Je tu střetnutí „systémových“ a „antisystémových“, „protestních“ stran.

  • ANO, Piráti či SPD jsou protisystémové strany

    Je důležité, aby lidé šli volit, věděli, že si mohou a mají vybrat a že v zásadě tu jsou dvě možnosti: buď „standardní“ demokracie, nebo něco jiného. Rozhovor pro E15.cz.

  • Jasné slovo Miroslava Kalouska

    Je moc dobře, že to takhle bylo řečeno, i když trochu na poslední chvíli. A podotýkám jen docela na okraj: zda nenávratně poškodíme naše svobody dosažené po listopadu 1989, závisí od výsledku od svobodných voleb. Závisí to výlučně a jen na nás. Nebudeme se tentokrát moci vymlouvat ani na Hitlera, ani na Stalina či Brežněva.

  • Poslední dny volební kampaně: superlídři a nechumelismus

    Budeme tu i na příště mít polistopadový demokratický režim, liberální demokracii a právní stát postavený na myšlence občanských práv a svobod a opřený o evropskou a transatlantickou spolupráci? Nebo tu budeme mít „Nové pořádky“, jakousi zjednodušenou demokracii? Polistopadový režim měl spoustu chyb: stál však na zdravých základech a byl reformovatelný. „Zjednodušená demokracie“ je zjednodušená hlavně proto, aby se už nijak reformovat nedala.

  • Ze zmáknutého Kulatého stolu ČRo, který nesměl být o volbách

    Nechci své čtenáře obtěžovat tím, že bych tu dával prolink na celý nedělní pořad Kulatý stůl na ČRo. Jako účastník na něj, jak vidno, nejsem zrovna pyšný. Vybral a přepsal jsem něco, co jsem tam řekl a co mi připadá docela důležité.

  • O AUTOROVI

     

  • Rozvrat české demokratické politiky

    V tomto textu bych rád vypsal, jak vidím vývoj české politiky od listopadového převratu v roce 1989 po dnešek. Rád bych shrnul své názory, vyjádřené v různých komentářích i programových textech, do nějakého celku. Výklad jsem opatřil jakýmsi osobním úvodem, aby bylo zjevné, co mne v životě utvářelo a z čeho dnes vycházím. Text jsem psal pro Svobodné fórum. Jednotlivé jeho části najdete zde (začátek) i dále v obsahu.

  • II. Křivolaké cesty polistopadového režimu

    Po listopadu 1989 se vytvořily základy demokratického politického uspořádání. Vznikly „Staré pořádky“, polistopadový demokratický režim. Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu při vší kritice loajální. Jde mi o to, proč toto uspořádání, skončilo v letech 2012-14 politickým rozvratem.

  • III. Velká protikorupční revoluce

    Popis revoluce: „Pražské jaro“ roku 2012, které nakypřilo terén, a revoluční rok 2013, řada významných politických změn, které přepsaly politické uspořádání České republiky. Byly to vesměs změny k horšímu.

  • IV. Rekonstrukce státu

    Náš stát je bezpochyby třeba rekonstruovat. Představy iniciativ jako Vraťte nám stát nebo Rekonstrukce státu jsou ovšem ujeté. Nejde o morální obrodu nebo o obrodu právního řádu, ale nejprve o obrodu politiky: obnovu funkčních politických stran a funkčních kritickým médií. Začít by měl každý od sebe.


co týden dal

 

Sobota 21. října, 20.45: K dispozici jsou teď už skoro kompletní výsledky voleb kromě jednoho jediného okrsku. Uvedu přehledně výsledky jednotlivých stran s přepočtem na mandáty, převzal jsem jej ze serveru Obmyšleného Idnes, myslím, že nemají důvod fixlovat. Plus vlastní komentář:

ANO, vítěz voleb: 29,44%, 78 mandátů. Přiznám se, že tak drtivý úspěch jsem nečekal. Strana zjevně vyluxovala hlavně ČSSD a KSČM. Bude si teď vybírat, kdo vůbec a hlavně kdo z někdejších koaličních partnerů bude mít tu čest nosit panu Babišovi v hubě bačkory. Pan Babiš se už nechal slyšet, že vláda bude daleko víc jeden tým (nikdo nebude mít dost prostoru na rozběh, aby si mohl vyskakovat). Zároveň Andrej Babiš naznačil, že se západní spojenci nemusejí bát nějaké změny, pokud jde o českou politiku v EU a v NATO. A rád by obnovil koaliční spolupráci s ČSSD a KDU-ČSL: měla by jen slabou většinu tří mandátů, ale v obou stranách by mohly proběhnout strukturální změny, které by zvýšily jejich spolehlivost (ani jedna nebyla úspěšná, i když míra neúspěšnosti je nesrovnatelná).

ČSSD byla v posledních měsících příjemně nahnilá a její lídr Zaorálek dopadl, jak se dalo čekat, jako sedlácí u Chlumce. Výsledek: 7,27%, 15 mandátů. Předpokládal jsem neúspěch, ale tak strašlivý debakl jsem nečekal. Ne že bych ho panu Zaorálkovi nepřál. Jeho koncepce návratu ke starému dobrému konceptu pravolevého neúprosného třídního boje byl pokus znovu napojit ČSSD politickou nenávistí (ať bylo Bohuslav Sobotka jakýkoli, tohle neprovozoval), tedy něco hluboce nemravného. A taky to z prakticky věcného hlediska byla blbost.

KDU-ČSL tratila jen cca 1% (výsledek: 5,8%, 10 mandátů).

Vítěz mezi všemi poraženými je ODS (11,32%, 25 mandátů). Strana hodlá držet vysoko prapor pravice (v tom napodobují Zaorálka, v modré poloze). Koalici s Babišem i podporu z opozice odmítají, ale v ČT24 za takovou spolupráci velmi úpěnlivě orodoval nezávislý politolog Michal Klíma: choval se tam velmi aktivisticky. Miroslava Kalouska předseda Fiala utřel a odkázal do patřičných mezí: prý není na místě uvažovat teď o spojení pravice, a zvlášť to není na místě od pana Kalouska. Já si nevšiml, že by zrovna tohle Kalousek řekl (šlo mu snad o spolupráci demokratických stran), ale i tak, já bych si takové poznámky v téhle situaci odpustil.

Pak jsou tu dva vítězové, kteří snad ani mezi poražené nepatří: Okamurova SPD (10,64%, 22 mandátů) a Česká pirátská strana (19,76%, rovněž 22 mandátů). Obě jsou nové, antisystémové strany a mají s Babišem hodně společného. Jsou s ním ideově kompatibilní, každá po svém. A po jakýchsi korekturách mají hodně společného i spolu: každá z nich je trochu jiným subsetem jednoho velkého celku, který v úplnosti nejlépe představuje pan Babiš se svým konglomerátem. Koalici dělat nemusejí, a přesto jsou spolu s panem Babiše schopni prosadit důkladnou destrukci liberální parlamentní demokracie a právního státu: mají totiž dohromady ústavní většinu. Sice trochu knap, ale mají.

A teď KSČM. Výsledek: 7,76%, 15 mandátů. Ani tuto drtivou porážku jsem nepředpokládal: to je vlastně dokonalý konec nostalgie za předlistopadovým režimem. Jednou to muselo přijít: teď se nedíváme do minulosti, která už nikde nebude, ale do babišovských Nových pořádků, které velkou část komunistických voličů zlákaly. Je to docela přirozené. „Nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata, nevinný je den, jenž klíčí“, jak praví básník. Té kuriózní společnosti kolem pana Filipa to ze srdce přeju: tak dlouho čekali na svůj den, až se konečně nedočkali.

A konečně dva šťastní maličtí trpaslíčci mezi poraženými: vyvázli s odřenými oušky. To, že se STAN (5,18%, 6 mandátů) dostali do PS, je pro mne třetí překvapení (po ANO a ČSSD). Mohou si gratulovat. Riskovali a vyplatilo se jim to. Nakonec dopadli lépe, než by dopadli v koalici s KDU-ČSL, a teď mohou s lidovci jednat v podstatě jako rovný s rovným. Těží trošku z toho, že jsou vlastně v podstatě taky antisystémová strana, žádní politici, co nemakali a kradli, ale jen docela maličtí starostové, a v lepším případě dokonce nezávislí. Přes tento maličký hříšek je možné maličkého trpajzlíčka považovat za demokratickou stranu. Asi mu taky nic jiného nezbude.

Že se TOP09 nakonec dostala do PS, jsem rád, i když to byly skoro do poslední chvíle nervy: nakonec dostala 5,31 hlasů a 7 mandátů. Definovala se, hlavně díky Miroslavu Kalouskovi, od počátku silně a jednoznačně proti Novým pořádkům. Řekl bych, že vůči této politice byla ve straně ne nevýrazná opozice, že to zastánci „tvrdé linie“ měli velmi těžké a museli dělat ústupky, a že teď se nakonec budou radovat Kalouskovi kritici v TOP09 i v okolí. Do služeb se hlásí europoslanec (nestraník za TOP09) Pospíšil. Místopředseda Ženíšek, který do PS neprošel, už nepřímo vybídl Kalouska k rezignaci. Upřímně řečeno, pokud dá strana najevo, že přistupuje na teorii, podle které je Kalousek balvanem, který ji táhne do bláta a brání v rozletu, vystaví si závěrečné vysvědčení.

To jsou jen první, předběžné úvahy nad výsledkem voleb. Jasné je jen jedno: antisystémové strany mají drtivou převahu (bez komunistů 122 hlasů, s komunisty 138). Demokratické strany 64 mandátů. Pozdrav pánbůh.

Sobota 21. října 16.20: V tuto chvíli je podle mých zkušeností v zásadě rozhodnuto, změnit se mohou už jen nuance. ANO neopatrně ztratilo (30,81), SPD rovněž (11,21). Obojí je lidová verze Nových pořádků. Piráti přibrali (intelektuální verze Nových pořádků, teď se dočítají obvody z velkých měst). KSČM má 8,34, ČSSD 7,59 – obě strany výrazně vyluxoval velký bratr Andrej Babiš. Pokud jde o KSČM, předlistopadový režim konečně výrazně prohrál – právě v konfrontaci s Novými pořádky (je to modernější varianta). ODS jako jediná strana Starých pořádků je lehce nad 10% (10,48), je to lidová verze Starých pořádků, roli hraje i lehká averze k EU, lehký děs z uprchlíků a migrantů i lehce skrytý důraz na „národní identitu“. Zde je jakási latentní kompatibilita s Novými pořádky všeobecně a s ANO zvlášť. KDU-ČSL má 5,96 a asi ještě lehce, malounko ztratí, STAN se vznáší nad propastí a může do ní ještě na poslední chvíli hupsnout. TOP09 je na tom velmi špatně.

Vlastně hlavní otevřená otázka je osud STAN.

Sobota 21. října, 14.40 hod.: zatím je sečteno jen asi 35% hlasů, což ještě nelze považovat za nějaký výrazný náznak relevantních výsledků. ANO má 31,62% (z toho by se dalo usuzovat, že získá nad 25%, tedy výrazně víc, než velká většina průzkumů. Nedá se čekat, že by nějak výrazně oslabilo). Druhá je SPD s 11,53%. Třetí ODS má 9,73 a je těsně před Piráty (9,52%). KSČM má 8,99% (to mne, upřímně řečeno, překvapuje). ČSSD dosáhla zatím 7,82, což mne těší, protože je to spravedlivá odplata za Velkou protikorupční revoluci a výrazný krach dnešního lídra Zaorálka. Vy měkoty, vy pařezy, vy duby!!! Lid neuvěřil, že pan Babiš patří do triumvirátu s panem Fialou a panem Kalouskem, naopak, myslí si, že tam opatří pan Zaorálek. KDU-ČSL má 5,87% a nevěřím, že by ještě moc vzrostla. Zato STAN má 5,03 a moc nevěřím, že by se nad 5% hranicí udržela. TOP09 je otázka – má pořád ještě šanci, že se přes 5% dostane. Nebude to asi o moc.

Průběžný výsledek je deprimující, jeden obr a nějak moc trpajzlíků. Jak by z toho mohlo vyjít něco aspoň trochu malounko snesitelného, si nedovedu představit.

Sobota 21. října 13.00 hod: omlouvám se za výpadek, ve čtvrtek a pátek mi bylo dost zle (viróza, nezemanovského typu, ty zemanovské si už vzhledem ke své zchátralosti nemohu dovolit; chápu to v této politické situaci jako jakési prokletí, ale zároveň také jako požehnání – aspoň mi nehrozí, že bych se uchlastal). Snad to dnes nějak zvládnu. Pokusím se o pár komentářů v průběhu sčítání hlasů. Nejprve poznámky k tomu co už bylo.

Superduel na Nově Čtvrteční superdebaty nelze pominout: ta na době byla strašlivá: vůbec se nemluvilo o podstatě věci, zjevně se souhlasem obou zúčastněných (pánové Babiš a Zaorálek). Byl to duet dvou vřískajících buranů, kteří dokázali každé z těch témat, o něž nešlo, ale přesto se o nich muselo mluvit, převést na árii na jednu notu: hříchy Andreje Babiše coby představitele odvěké zrádné pravice (Zaorálek), neschopnost „standardních stran“, to jest ČSSD, provést cokoli kloudného od vzniku ČR obecně a v v posledních čtyřech letech zvláště – dokázali jen házet klacky pod nohy Andreji Babišovi při jeho skvostných výkonech (Babiš). Občas se do té vřavy mísil i moderátor, který se jen velmi obtížně dostával ke slovu. Pak řvali všichni tři najednou a bylo to ještě o fous horší. Myslím, že podobnou diskusi jsem na televizní obrazovce ještě neviděl (přiznám se ovšem, že na Nově se dívám spíš na americké detektivky). Výsledný dojem: to, co produkuje Andrej Babiš, je únavná odrhovačka. To, s čím přišel pan Zaorálek, není ani únavná odrhovačka. Je to nevýrazné bláto, z něhož tu a tam vyčnívá poukaz na to, jak pan Babiš odírá náš pracující lid. Kdyby kandidoval proti panu Babišovi dr. Gustáv Husák (vím, nejde to, naše ústava zatím účast mrtvol ve volebním klání nepovoluje), říkal by nejspíš zhruba totéž.

Pan Babiš prohlásil o svém sokovi: „Je to tlučhuba, ale aspoň nekrade.“ (Možná že v zákulisí to zní: je to tlučhuba, a chudák malá, nešika, ještě k tomu ani nekrade). Myslím, že toto (veřejné) prohlášení pana Babiše voliče nějak osloví a promítne se do konečného volebního skóre ČSSD versus ANO).

Superdebata na ČT Dopadla ve srovnání se soubojem titánů na Nově líp. Moderátor byl přece jen zručnější v tom, že se mu podstatně lépe dařilo zabránit tomu, aby všichni účastníci mluvili najednou (to by bylo strašné, bylo jich deset). V první části se navíc hovořilo aspoň trochu k meritu věci (plus mínus: co znamenají tyto volby pro další osud české demokracie). Aspoň trochu přehled divák dostal (diskuse deseti lídrů je ovšem strašně nešťastný formát, prostor pro každého z nich je malý). Pánové Babiš a Zaorálek dorazili z Novy vlastně až poté, co se Tomio Okamura vehementně obul do Andreje Babiše (za jeho kritiku financování volební kampaně SPD). Když pan Babiš přišel, ukázalo se, že na Okamurovy protiargumenty není ani trochu připraven (to je pro způsob polemiky pana Babiše typické, vychází vždycky z toho, že objekt kritiky nebude moci odpovědět). Nastala hvězdná chvíle Tomia Okamury, neštěstí jediná ten večer. Pan Babiš byl zjevně po celou dobu diskuse už dost unavený, je hezké, že na tom člověku je taky něco lidského – pan Zaorálek naopak buď unaven nebyl, nebo to u něj vyjde nastejno, ať už je unaven, nebo ne.

Další pozitivní moment spočíval v přítomnosti „publika“. Vím, že to byly jen přizvané divácké lobby pozvaných stran, ale přesto se mi zdálo, že na největší drzosti a kraviny přece jen ti lidé reagovali spontánně a jako normální publikum (zřejmě když dáte dohromady dvě stě lobbistů, nic jiného jim nezbude a začnou se ze situace chovat aspoň trochu jako normální obecenstvo, zajímavý úkaz).

Můj celkový dojem byl aspoň trochu optimistický: pořád ještě se o volbách dá mluvit aspoň trochu věcně, a pořád se na to, co se říká, reaguje aspoň trochu tak, jak by člověk čekal. Ale možná, že přeháním, a pak: Nova nastavila laťku zatraceně nízko.

Moje zlomyslná prognóza volebního výsledku. V pátek ráno, v době, kdy mi bylo úplně nejhůř, mne volali z Ihned.cz. 5ekli, pokud se nemýlím, že shánějí prognózy různých lidí, co se tak či onak zabývají politikou, jak volby dopadnou. S tím, že to samozřejmě zveřejní až po uzavření volebních místností. Omluvil jsem se, i když jsem dva dny předtím, když jsem se ještě cítil ok, uvažoval o tom, zda bych neměl přijít s takovou vlastní prognózou. A tak ji tu (starou dva dny) předkládám teď. Vycházím z toho, že všichni si volby představují tak, jak dopadnou nejpravděpodobněji. Já zvolím opačnou možnost. A Zase ne docela opačnou – se zachováním některých základních parametrů, které nejspíš vyjdou. Jinak se musím přiznat, že do mé věštby se mísí trochu to, že jsem svou povahou škarohlíd. Myslím s totiž, že tyhle volby mohou dopadnout velmi překvapivě: jedno je však jisté: ani náhodou nemohou dopadnout dobře.

Takže:

První místo: Andrej Babiš, ANO: 22%. Jeho pozice je trochu choulostivá: přece jen se už čtyři roky ochomýtá na výsluní moci, aby mu mohli všichni bez dalšího uvěřit, že za nic nemůže. A pořád mele dokola to samé.

Druhé místo: Tomio Okamura, SPD: 16%. Nefalšovaná protestní strana, do ničeho se nezapletl, protože se jeho uskupení brzy po posledních volbách stačilo včas sesypat. Je to protestní strana pro lid. Odebere hlasy Babišovi, sociálním demokratům, možná i komunistům.

Třetí místo: KSČM: 14%. Stálice naší politické scény. Za miliardu let bude už průměrná teplota na zeměkouli 500°C, ale komunisté budou mít pořád 14%. Je to strana zároveň protestní i systémová (systémově protestní). Neodebere hlasy nikomu a nikdo neodebere hlasy jí, ani to nejde.

Čtvrté místo: Piráti, 12,5%. Protestní strana pro fajnšmekry a intelektuály. S Okamurou si nezadá, zato jediná slíbila, že bude zavírat (z legrace, ovšem). Přiznám se, že toto uskupení je mi z celého spektra neodpornější. A odeberou hlasy ANO a TOP09.

Páté místo: ČSSD, 11%. První strana Starých pořádků. Hlavní poražený volebního klání. Neodeberou hlasy nikomu.

Šesté místo: ODS, 9%. Proti posledním volbám by si o fous polepšili.

Sedmé místo: KDU-ČSL, 6,8%.

Osmé místo: TOP09, 6,2%.

A konečně deváté místo, první pod 5% hranicí: STAN, 4,8% (kdyby kandidovali spolu s lidovci, dostala by se koalice do PS; moc bych jim takový výsledek oběma přál, za to, jak se chovali už dlouho před volbami).

Vím, že to tak nebude. Ale snad i špatný odhad může vnést trochu jasna do situace.

Starý, zkušený sup v akci. A už jen malá poznámka na téma „nynější chování prezidenta České republiky“. Nejlépe by se dalo vystihnout biblickým „Kde je mrtvola, slétají se supi.“ Pan prezident dostal signál, že „některé strany“ chystají povolební obstrukce až sabotáže,aby zablokovaly zvolení vedení nové sněmovny. Tak nebude možné jmenovat nového premiéra (je to vůbec pravda?) a ve funkci až na další zůstane Sobotkova vláda. Proto prezident chce využít maximální lhůty 30 dnů, než sněmovnu vůbec svolá, aby se všechno předem spytlíkovalo kabinetně a pak už to šlo jako po drátě.

Nemám teď čas zjišťovat, jak je tomu doopravdy. V každém případě je to ovšem tak, že během této doby bude existovat interregnum s vládou ve vzduchu a s neexistující důležitější částí parlamentu. Včera večer jsem se v televizi chvilku díval na film o francouzském králi Jindřichu IV. Shodou okolností na tu, která byla věnována Bartolomějské noci. Jistě, dnes už jsme dál, pokud by se něco takového stalo, bude to provedeno humánněji. Aspoň doufám. Ale třeba jsem naivní.

Čtvrtek 19. října (pokračování): Polovina Čechů čeká krizi EU a západní civilizace, zejména profesor Bárta. Prof. Miroslav Bárta je mi sympatický kvůli své profesi. Když o něm slyším, vždycky si vzpomenu na povedený román Kingsleye Amise. Tím si odreagovávám stres, který ve mně vyvolávají jeho dalekosáhlé úvahy z oboru filosofie civilizací. Pan profesor je jakási učenější obdoba Vlastimila Vondrušky: ten se pohybuje spíše na půdě populární filosofie dějin. Oba spojuje to, že jsou to výrazní myslitelé dnešních Nových pořádků a člověk je nemůže jen tak přehlédnout. V Právu dnes citují chmurnou věštbu prof. Bárty, pronesenou na investiční konferenci zvané Vyšehradské fórum 2017. Podle pana profesora civilizace ve své momentální formě zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém hodnot, symbolický svět a dorozumívací jazyk. Kolaps však podle něj neznamená zánik ani vyhubení jejích nositelů, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá nová, jde o transformaci. Zdůraznil, že principy, které civilizaci vynesly vzhůru, se většinou pak na svém vrcholu stávají samoúčelnými a to, co způsobilo pokrok, ho zase srazí dolů… Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů a ke zhroucení do sebe.“ Vidím to daleko jednodušeji. Problém „civilizace“, nějakého lidského společenství, začíná tam, kde lidé přestanou věřit. Například když ztratí společné sdílené náboženství. Pak se stávají bezbrannými i vůči těm, kteří nějaké mají, byť neskonale primitivnější, než bylo, vlastně je to, kterého se oni tak snadno vzdali. Pak se těch s primitivnějším náboženstvím hystericky bojí, a bojí se jich právem, protože vědí, že jsou proti nim svým způsobem bezbranní. Člověk se neliší od opic jen tím, že umí pracovat, ale že má ještě navíc osobní a zároveň sdílenou víru, bez níž si nepomůže, ani kdyby se udřel k smrti. Může pak už jen spekulovat a filosofovat jako prof. Bárta, egyptolog. Lidé, kteří přišli o společnou víru – a to vlastní vinou, jinak to ani není možné – jsou ztraceni.

To jen tak na okraj volební katastrofy, která se na nás právě řítí.

Souboj titánů, zatím jen v Babišovinách. V Lidových novinách předvedli s malým předstihem ideový souboj svého Obmyšleného s Hlavním sparingpartnerem Zaorálkem (mají tu kampaň docela dobře promyšlenou, s Miroslavem Kalouskem by panu Babišovi takové hrátky asi nevyšly, a proto se konfrontaci pečlivě vyhýbá. Babiš ovšem triumfuje, povedla se mu předvolební sněmovní prezentace v pondělí („Naštěstí nám Poslanecká sněmovna nakonec velkou většinou dala za pravdu v tom, že memorandum (o lithiu, bd) je nesmysl a je třeba ho zrušit“). Pozoruhodná je jen jeho nervozita z Okamury, on je člověk poměrně spontánní a je znát, že se ho zřejmě trochu bojí. Jinak jde vlastně o monolog, přerušovaný tu a tam otázkami obou novinářů, ti pro forma tu a tam proti některým formulacím protestovali (už to mají docela dobře nacvičené). Výlev se nápadně podobá promluvám strýce Pepina z Hrabalových próz, jen to je o politice a není to taková legrace.

To pan Zaorálek zdaleka není takový formát. Jediná story, kterou vypráví, je příhoda, jak ho v lese pronásledoval jakýsi duch a strašil ho Friedmanem a von Hayekem (zřejmě to nejstrašnější, co se může pravověrnému socialistovi bez přívlastků stát). Hádat se moc nechce, zlobí se na „pitomé kauzy“ a rád by se nějak domluvil, s Čapím hnízdem (tedy zjevně s tou kampaní) nemá nic společného. „Kdybych mohl Babišovi normálně říct: „Poslyšte, tohle je hovadina, budeme tratit všichni, v té vládě jsme byli spolu. Takhle jenom pomůžeme politickým podnikatelům, jako je Okamura, ten na tom vytříská kapitál jako ten jediný spravedlivý a pak se ta jeho bandička zase po volbách popere o peníze, které dostane od státu. To je nejhorší možný vývoj.““ Řekl bych, že ČSSD dopadne v těchto volbách strašně, a to i díky tomuto lídrovi.

Čtvrtek 19. října: Budou předčasné volby? na serveru Reportér se těsně před moratoriem na volební průzkumy objevila volební prognóza sociologa Jana Herzmanna. Není na ní nic dramaticky nového, jen mne zarazily dvě věci: za prvé, autor počítá mezi tradiční strany taky komunisty. Komunisté jsou přitom tradičně, už od listopadu 1989, strana antisystémová. A za druhé, zmiňuje možnost předčasných voleb. Připadá mi to vyloučené, i kdyby výsledky umožňovaly úvahy tímto směrem. Babišovo ANO a velmi pravděpodobně i Piráti a SPD na tom nebudou mít vůbec žádný zájem. Žádný zájem na tom nebude mít ani prezident Zeman. Těch, co by na tom zájem mít mohli, bude strašně málo. Dá se tedy předpokládat, že se nanejvýš, pokud se Babišovi vládu s přehledem sestavit nepodaří, „něco upytlíkuje“. Co by si od toho člověk mohl slibovat dobrého, mne nenapadá.

Osobnosti útočí. Ve středu večer proběhla na Hradčanském náměstí demonstrace, kterou pořádala iniciativa „Proč? Proto!“. Bylo na ní údajně asi tři sta lidí. Soudě podle fotodokumentace každý z účastníků držel velkou papírovou ceduli, takže to dělalo dojem, jako by zaplnili polovinu náměstí. Filozof Václav Němec tam podle ČTK varoval před tím, že volby mohou být cestou k likvidaci demokracie, pokud zvítězí tyranie většiny nebo tyranie populistů, kteří většinou manipulují. Doporučil "hrobaře vyprovodit svinským krokem". Opravdu, byla to výrazně demonstrace menšiny.

V podobném duchu se nese prohlášení občanů k volbám, které podepsalo víc než šedesát lidí převážně z okruhu Charty 77. Cituji z něho: „Je nám z několika stran podsouváno, že tyto volby mají skoncovat se starým „podlým“ světem. Nikoli! Mají být novým rozdáním karet v rámci vyvažování různých zájmů a mocí, které zajistí kontinuitu naší země a tím i naši prosperitu. Naše zastupitelská demokracie vykazuje mnohé nedostatky, tedy odstraňujme je – neodstraňujme však zastupitelskou demokracii!“ To je bezva, zbývá o tom už jen přesvědčit pány Babiše, Filipa, Bartoše a Okamuru.

Prohlášení a akce tohoto typu mne naplňují hlubokým zoufalstvím: úplně stejný pocit jsem totiž měl v roce 1970: spousta lidí mi vykládala přesně to, co jsme si s přáteli mysleli, říkali a psali v časopise Tvář zhruba po šest let předtím. Vykládali mi to jako svůj nejnovější objev. A vykládali mi to přesně ve chvíli, když už na to všechno bylo definitivně pozdě.

Proto se podobných demonstrací, jako byla ta na Hradčanském náměstí (podobná má být dnes odpoledne na Malostranském) neúčastním. A prohlášení bych ani dost dobře podepsat nemohl. Nejsem totiž žádná osobnost.

Středa 18. října: V ČT se zjevně zase mluvilo od věci. Nejprve ještě poznámka k pondělní debatě na ČT24: téma bylo na první pohled obecnější a proto atraktivnější (Stav demokracie v ČR). Nemohl jsem se na to koukat na celé (upřímně řečeno jsem to ani nevydržel). Během první hodiny a něco toho pořadu se mluvilo o prezidentovi a jeho ústavních pravomocech (což s volební kampaní ani tak nesouvisí, v ní jde o Babiše zvlášť a nesystémové stany všeobecně) a pak o volebním zákonu (přičemž ale podstatná a nejproblematičtější část novely volebního zákony, reglementace „registrovaných třetích osob“ zůstala úplně stranou. Čili zase mluvení od věci. Karel Schwarzenberg se snažil upozornit na věc během dnešní mánie všechny kontrolovat a sekýrovat velmi zásadní, totiž na to, že demokracie musí stát na důvěře. Marně, nikoho to nezajímá, a přitom to se stavem české demokracie souvisí zcela podstatně.

A ještě jedna věc, vlastně maličkost, zdánlivě vnějšková: bylo zajímavé sledovat pana Okamuru a pana Mikuláše Ferjenčíka. V útočnosti projevu a v arogantním, povýšeneckém šklebu jsou si velmi, velmi podobní, i když panuje všeobecný názor, že obě strany jsou si zcela zásadně nepodobné. Nevěřte tomu!

Schůze k lithiu: Selhala sněmovna jako celek. A ještě pár poznámek ke pondělní schůzi PS. Titulek v Právu zní: „Z lithia si poslanci udělali mítink“. Fajn, jen je třeba říci kteří: KSČM, SPD a ANO. Bylo by neblahé to svádět třeba na ČSSD, která byla jen obětí něčeho, na co neměla přistupovat a co měla odmítnout i ODS a TOP09. Jinak je třeba říci, že jako volební antikampaň to bylo od ANO, KSČM a SPD dobře připravené a provedené. Nenarazili na žádný odpor. Vybrali si to nejdemagogičtější téma, jaké je možné ve volební kampani zvolit, totiž „národní zájmy“. Měli kliku, proti nim stála malá skupina dezorientovaných matlafousů. Miroslav Kalousek prohlásil, že v Kauze lithium selhala vláda jako celek. Myslím, že teď je vhodná chvíle zejména zdůraznit: v sobotní schůzi selhala (končící, odcházející) Sněmovna jako celek.

S tím, že paní Němcová, pan Kalousek a pan Korte udělali to, co měli: hlasovali proti schválení pořadu schůze.

A konečně, co z toho všeho bude? To jest, zda a jak to ovlivní volby? Vzhledem k průběhu schůze (jen nedovedu posoudit, jakou měl přenos opravdu publicitu) to vypadá, že tratit bude Hlavně ČSSD. O tu taky šlo, ještě pořád z řady trpajzlíků velikostí trošku vyčnívá. (Z toho, co jsem viděl a slyšel a četl, mi nějak vůbec nevyplývá, že by ČSSD byla selhala – jen nerozumím tomu, proč memorandum podepsali těsně před volbami, ale to znamená jen, že se provinili neopatrností. A vydělají na tom nejvíc KSČM a Piráti (ANO v tom přece jen prstíčkem uvízlo). KSČM na účet ČSSD, ovšem.

Úterý 17. října: a ještě jedna, závěrečná poznámka ke včerejší schůzi Poslanecké sněmovny. Je mi líto, byla to potupná kapitulace dodělávající Sněmovny před nastupující autokracií. Schůzi svolala a ovládla ad hoc koalice ANO – KSČM – SPD. Závěrečná usnesení byla zcela v jejich režii. ČSSD byla v defenzívě. Demokratická opozice se od socanů štítivě odtáhla: jistě, co jí zbylo?

Upřímně řečeno, zbylo jí jedno, což bohužel neudělala: distancovat se od té odpudivé předvolební maškarády jako od celku: umírající sněmovna úkoluje umírající vládou o problému, o němž by měla jednat přinejmenším půl roku a v klidu. Měli jednoznačně odmítnout pořad schůze. Udělali to pouze Kalousek, Němcová a Korte a Kováčik jásal. Navíc nikdo jasně a zřetelně neřekl, proč je třeba pořad schůze neschválit. A pokud by to neprošlo, dále už se na opičárně nepodílet. Účast na opičárně opičárnu legitimizuje. A především platí, jako při všem, co zavání třeba neuvědomělou kolaborací: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Pondělí 16. října, pokračování předchozího zápisu: A na závěr cituji to, co jsem si právě přečetl na Českých novinách: „Sněmovna dnes požádala vládu, aby zrušila platnost memoranda o lithiu, které podepsal s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings krátce před parlamentními volbami ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (ČSSD). Končící dolní komora také uvedla, že lithium by měl v Česku těžit státní podnik. Návrhy usnesení poslanci přijali zhruba po devítihodinové debatě. Podpořili jen dva ze čtyř návrhů, které předložili poslanci KSČM, a návrh hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pro jiná navrhovaná usnesení, mezi nimi vládní KDU-ČSL a opoziční TOP 09, se ve Sněmovně potřebná většina nenašla. Dolní komora požádala vládu, aby "memorandum vzhledem ke zřejmé neurčitosti jeho předmětu prohlásila za nulitní". Komunisté ještě prosadili text, kterým Sněmovna říká, že memorandum je nezávazné a nemůže mít vliv na případné arbitráže podle dohod o ochraně investic. Okamurovo hnutí uspělo s návrhem o těžbě lithia prostřednictvím státního podniku, přičemž zisk by měl být příjmem státního rozpočtu. "V případě dalšího využití lithia je nutné podpořit projekty zajišťující jeho zpracování na území České republiky podnikatelskými subjekty se sídlem na území České republiky," stojí dál ve schváleném usnesení.“ Nemám zatím k dispozici výsledky hlasování, ale je to docela hezké závěrečné Waterloo této Sněmovny a zároveň výmluvný signál, jak bude vypadat ta příští.

Další zítra.

Pondělí 16. října: Dvě ze zajímavějších události dne, totiž schůze Poslanecké sněmovny k případu Lithium a volební debata v České televizi na téma, zatím (když píšu tyto řádky) probíhají. Ke schůzi PS se tedy vyjádřím jen předběžně, volební debatu si nechám na zítřek.

Důležité je udržet distanci mezi farmáři a čuňaty. Nejprve však poslední z volebních modelů, který dnes předložila agentury Median. Od zítřka už je zveřejňování předvolebních průzkumů zakázáno. Babišovo ANO má podle něho 25% (je to relativně málo, ale souvisí to s tím, jak je „nastavena laťka“ pro všechny strany (ČSSSD má 12,5%, ODS 9%, TOP09 6%). Náskok ANO před ostatními je i tak minimálně 12,5% (tedy před druhými sociálními demokraty; ANO má přitom dvakrát víc než oni, je to tedy i tak obrovitý náskok). Prý by teď ANO potřebovalo minimálně dva koaliční partnery: řekl bych, že s tím nebude mít až takový problém. Důležité je, aby kromě ANO, dalších antisystémových stran (KSČM, Piráti, SPD) a případní další „spolupracovníci“ tu zbyly taky strany, případně uskupení stran, případně aspoň jednotlivci, co bude ochotni bránit i v této situaci na půdě Parlamentu ČR „Staré pořádky“ (polistopadový demokratický režim), a aby mezi těmi nimi a ostatními byla jasná, ostrá, nesmazatelná hranice. Aby budoucí PS nebyla orwellovská hospoda z Farmy zvířat, kdy v lavicích společně zasednou farmáři s čuňaty a už se ani nebude dát pořádně poznat, kdo je farmář a kdo je čuně. Nejvíc se bojím toho, aby tu nakonec nevzniklo něco na způsob Charty 77, kde se sešli komunisté s lidskou tváří s těmi ostatními na základě všeobecného pardonu: všem nám přece šlo v minulosti o jedno, to jest o lidská práva! To je falešný kompromis: bylo jistě žádoucí, aby se spolu sešli, ale ne na základě takového falešného kompromisu.

Proč se od toho pořádně nedistancovali! Pokud jde o schůzi PS, už jsem to tu vlastně napsal: za základní věc považuji, že by nikdo, kdo to s parlamentní demokracií myslí aspoň trochu váženě, neměl přistupovat na falešnou hru, že se jedná o standardní jednání Poslanecké sněmovny. Není to pravda, jedná se o nedůstojný veřejný spektákl přenášený v přímém přenosu, jehož smyslem ani nemůže být věcné projednání problému (problém Lithium a ministerské memorandum), protože Sněmovna už na to nemá ani časový prostor, ani dostatečný mandát. Dostatečný prostor je pouze pro předvolební exhibici. Vím, že je to velmi těžké: ANO, komunisté i Okamura ten prostor dostanou tak jako tak a někomu se může zdát, že ČSSD jen sklízí plody své problematické politiky někdy od roku 2011, kdy nejprve vytvořila příležitost pro Andreje Babiše, pak s ním vstoupila do koalice a nakonec mu umožnila, aby se na ní profiloval až do dnešních smutných konců. Je to tak, ale sociálním demokratům je to v zájmu dobré věci nutné odpustit. Ale říci komunistům, Okamurovi a dalším: jistě, nemůžeme Vám v této ohavné exhibici zabránit, řekneme jenom jasně a pokud možno všichni, co si o ní myslíme, a nebudeme ji legitimovat tím, že se do té hry zapojíme (např. rádoby věcnou kritikou, podáváním návrhů na jiné usnesení, než aby se toho okamžitě nechalo, atp.). Bohužel se to nestalo, tedy nestalo se to s dostatečným důrazem.

Jediný, kdo na spektáklu vydělá beze zbytku, jsou komunisté a Okamura. O trochu hůř je na tom Andrej Babiš a jeho rodinná firma: uvízli v tom drápkem, když ministr Brabec ministru Havlíčkovi jeho postup vlastně požehnal. Ještě hůř je na tom ODS, protože se po ní kritici mohou vozit jako po tom, kdo to v minulosti všechno začal. A TOPka si může myslit, že je za vodou. Ano, je za vodou. Stejně jako byla (tedy respektive myslela si to) v létě roku 2013. Tady nejde o obsahovou záležitost, nýbrž o ryze formální záležitost: zneužití PS k předvolební agitaci. Ale je to sice záležitost ryze formální, ale přitom zároveň naprosto podstatná.

Neděle 15. října: Lubomír Zaorálek zaříkává Babiše. Právu poskytl v sobotu rozhovor volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Je poměrně obtížné najít v něm něco, o co by se čtenář zarazil. Připadá mi trochu zajímavé, že pan Zaorálek nevylučuje koalici s ANO (ovšem bez Pánů Babiše a Faltýnka) a upozorňuje, že koaličním partnerem ANO může být po volbách ledaskdo: „ANO, TOP09 a ODS si jsou programově blízko“. To souzní se základní myšlenkou pana Zaorálka z podzimu minulého roku, že je třeba vyhlásit znovu boj zrádné pravici - ovšem s tím rozdílem, že do ní teď zahrnou i Andreje Babiše, a tím ho definitivně zničí. Zatím to na to moc nevypadá.

Václav Klaus: spadlo na nás popření. Václav Klaus v sobotu napsal: „Nežádám vést staré války, ale bráním se dopustit popření všeho a zneuznání všeho, o co nám v postkomunistické éře šlo. O co jsme – při vší své nedokonalosti, nesvornosti a názorové protikladnosti – usilovali. Tím byla svoboda, demokracie, státní suverenita, znovunalezení národa a jeho svébytnosti, zajištění prosperity a národní sounáležitosti. O to jde i v těchto volbách. Skoro nikdo to však neříká tak výslovně.“ To bych celkem bral se dvěma výhradami, které jsou bohužel zcela zásadní. Za prvé, hrozně mne tam tahá za uši „znovunalezení národa a jeho svébytnosti“ a „národní sounáležitost“. Nezdá se mi, že o to by zrovna dnes šlo, svébytnost a sounáležitost nám nikdo brát nebude. Bylo legitimní se na ni odvolávat za totáče, kdy jsme neměli vůbec žádnou politickou instituci (všechny je pro sebe zrekvírovala ruská koloniální správa), a jediné co nám zbylo, byl „národ“ jako duchovní instituce, zakotvená v české demokratické tradici, jíž jsme byli ovšem patřili do Evropy a Západu (pro mne jsou v té věci rozhodující čtyři jména: Palacký, Havlíček, Masaryk a Emanuel Rádl). Protože druhé dvě třetiny exprezidentova článku obsahují standardní proklínání EU a NATO i jakési pochopení pro Tomia Okamuru, mám dojem, že to, co nazývá Václav Klaus svobodou a demokracií, se od toho, co si pod těmi pojmy představuju já, tak nějak dost liší. A druhá věc: jak může Václav Klaus v takové souvislosti, o niž mluví, vynechat jméno Andrej Babiš? Ale hned si taky odpovídám: jak by nemohl, když to publikuje v tiskovině (Mladá fronta Dnes), jejímž je Andrej Babiš Obmyšleným!

Tak či onak, nějací nerozhodnutí tu pořád ještě jsou. V druhé tiskovině Obmyšleného (Lidové noviny), jsem si přečetl o „unikátním průzkumu společnosti Behavio a katedry sociologie FF UK“, podle něhož 51% obyvatel s volebním právem stále váhá, komu dát hlas nebo zda k volbám vůbec jít. Jiné agentury mluví jen o čtvrtině. Tak či tak, pořád, do poslední chvíle má tedy ještě smysl se o něco snažit. Podle téhož článku se prý proti Babišovi před volbami zformovala neformální koalice. Nic podobného se ovšem ani náhodou nestalo.

Demokracie a ústavní pořádek bez demokratů nefunguje. Přímo hymnus nechumelismu napsal do přílohy Orientace šéfkomentátor Obmyšleného Petr Kamberský. Pozoruhodné mi připadá, že pan Kamberský věří v demokracii, svobodu lidské volby a český ústavní pořádek, to vše an sich. Jakoby mohly fungovat samy o sobě, nebo jako by je mohli provozovat Blaničtí rytíři, o nichž hovoří. Taky je dosti směšná představa (právě v téhle souvislosti), že lidé, kteří by rádi zbourali demokracii (je jich hodně a zmocnili se vlivných postů v politice i v médiích, na ta nezapomeňme), budou muset po řadu let zdolávat odpor liberální demokracie a ústavního pořádku, které budou fungovat samy o sobě a dlouhá léta samospádem. Demokracie, kterou demokraté opustili a zmocní se jí ti druzí, přestane být demokracií ráz dva.

Hádat se s panem Kamberským ovšem nemá valný smysl. Proto jen opisuji jeho úvodní věštbu s tím, že bude dobré se k ní za rok, za dva, za tři a za čtyři vrátit (tj. 15. října 2018, 2019, 2020 a 2021) a zabilancovat si. Pokud bych tu náhodou už nebyl, ať za mne laskavě někdo zaskočí. Takže cituji:

„Houbeles. Nerozhodne se nic. Ať budou povolební vyjednávání jakkoli složitá, ať vyhraje „dobro“ nebo „zlo“, žádná revoluce ani kontrarevoluce nepřijde. Nedovolí to volební systém, nedovolí to ústavní pořádek, nedovolí to zájmy partají a v posledku to nedovolí ani otloukánek volič, který by jakékoli zásadní otočení kormidlem musel potvrdit v několika dalších hlasováních.

Nedosti na tom: ať už dopadnou volby jakkoli, i po nich se tu bude žít poměrně příjemně, ačkoli zdejší platy jsou oproti Německu třetinové a máslo o čtvrtinu dražší.“

Sobota 14. října: Říjnový průzkum agentury Focus – hezká příloha k rozhovoru ČTK s M. Kalouskem. Jako pěkný doklad toho, co jsem napsal v komentáři k rozhovoru s M. Kalouskem, by mohl sloužit říjnový volební model agentury Focus. ANO v něm má 26,5% (tedy dokonce o půl stupně pod 27), ČSSD 15,7% (tedy víc než 14), TOP09 7% (tedy víc než 5). Je to třeba chápat jako projev krajní odvahy? Pak tu uvádějí rovněž volební potenciál – což je podle mého skromného názoru naprosto zavádějící údaj, který vychází z toho, že každý volič má víc než jeden hlas a každý volič může volit víc než jednu stranu.

Stíhání bude přerušeno. V kauze Čapí hnízdo bude prý obviněno všech jedenáct lidí, zmíněných v žádosti o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Taky zdůvodnění je stejné jako na žádosti o vydání. Uvádějí to v dnešním Právu, stejně jako upřesnění, co bude po volbách: poslanci získají svou imunitu zpět a policie bude muset jejich stíhání přerušit a požádat novou Sněmovnu o vydání (půjde tedy o přerušení trestního stíhání).

Kozel na Hrad? Čtyřicet demonstrantů, údajně nacionalistů, demonstrovalo před českou ambasádou v Kyjevě. Demonstrace se účastnil i dospělý kozel coby symbol ČR (odkazem na velkopopovického Kozla, což je zjevně značka na Ukrajině zvlášť populární). Přiznám se, že od té doby, co Miloš Zeman učinil Pražský hrad pro mne nepřístupným tím, že ho nechal obklíčit strážnicemi, kde Vás jeho pochopové perlustrují (pokud se pamatuji, to nebylo ani za Reinharda Heydricha), tedy od té doby tam nechodím. Nicméně zcela platonicky jsem se hned po znepřístupnění Hradu pro lidi, jako jsem já, zabýval představou happeningu, při němž by účastníci přišli k jedné ze strážnic právě s živým kozlem: pustili by nás dovnitř? (kozel by mohl mít košík, aby bylo jasné, že nikoho nepokouše). Ztroskotalo to na tom, že na to nemám formát ani dost času, nevlastním ani kozla a nerad trápím zvířata.

Pro pana Okamuru jsou při výkonu spravedlnosti hlavní policajti. A teď přejdu k novinám Obmyšleného. Tomio Okamura prohlásil v MfD v předvolebním rozhovoru: „Ruku v ruce se sociální revolucí musí také fungovat vymahatelnost spravedlnosti. Motivovat policisty, zvýšit jim mzdy a rozpohybovat soudnictví. My jako jediná strana navrhujeme, aby soudci měli časově omezený mandát na čtyři až pět let, po nichž budou obhajovat svou práci. Chceme zavést hmotnou odpovědnost soudců, státních zástupců i politiků – hejtmanů a ministrů. Kdyby se přišlo na to, že zakázka je předražená, doplatil by politik rozdíl.“ To je řečeno hezky a natvrdo: policajtům přidat a všechny ostatní zbuzerovat. A bude konečně pořádek.

Může se pan Babiš stát vysokým ústavním činitelem, nebo nemůže? Ještě k rozhodnutí slovenského ÚS a co z něho plyne: podle pana Zaorálka se člověk s takovou minulostí jako Andrej Babiš, který je navíc obviněn z podvodu, nemůže ucházet o vysoké ústavní funkce. K tomu musím říci dvojí: za prvé, když ho prezident jmenuje a Poslanecká sněmovna mu dá důvěru, jdou bohužel všechny mravní imperativy stranou. Mravní imperativ by platil jen tenkrát, když by pan Babiš sám uznal, že se nemůže ucházet. (Morálka je vždycky osobní věcí, „mravní zákon ve mně“, jak říká Kant). Obávám se, že k tomu je ovšem pan Babiš, cituji ze Shakespeara, „méně než odhodlán a více než neochoten“. A za druhé, ne že by tohle nebylo důležité, ale hlavní důvod, proč by se pan Babiš neměl stát vysokým ústavním činitelem, je skutečnost, že hodlá zcela nepřijatelným způsobem přebudovat českou demokracii - a neměl by se jím stát ani tenkrát, kdyby byl jinak čistý jako lilium, o čemž mám ovšem vážné pochybnosti. Jenže o tom budou rozhodovat v pátek a v sobotu voliči, spoléhajíce se na morální imperativ, který má každý z nich v sobě. A jsem fakt zvědav.

Co říkají ti, na nichž záleží. V Lidových novinách zase prezentují ty, na jejichž rozhodování na rozdíl od nás obyčejných čičmundů záleží, totiž „politické vyjednávače, stratégy, „insidery“ či podnikatele, jejichž zájmy mnohdy leží v těsné blízkosti politického rozhodování“, jak píše přední člen úderného komanda LN Ondřej Koutník. (Copak je pro Vás, pane Koutníku, třeba zrovna Andrej Babiš? Na svém souboru „insiderů“ jste ho vynechal). Takže např. developer Luděk Sekyra, „sponzor KDU-ČSL“, říká: „Nevidím bezprostřední nebezpečí polského šči maďarského vývoje, kde dochází ke změnám politického režimu“. Pan Sekyra dělá jednoduchou chybu, kouká se do budoucnosti, místo aby se koukal kolem sebe. Bývalý lobbista blízký ČSSD (za nebožtíka Stanislava Grosse, doplňuji) Andrej Surňak zase píše: „Kampaň je vyhroceným střetem téměř všech proti Andreji Babišovi a jsou za ní konkrétní zájmy mocenských skupin sdružených kolem ČEZ.“ No tak tedy skoro všech, to je velmi silný výraz. Hlavně že pan bývalý lobbista ví, kdo je ten černý vzadu (ČEZ). Myslím, že si to přečetl v LN. Lobbista Dušan Palcr si stěžuje, že dnes je skutečně těžké v té politické rovině obhajovat pravdu nebo nevinu (myslím si, že při troše dobré vůle to přece jen jakž takž jde). A konečně, pan Surňak se vyjádřil docela otevřeně: „Je tu s Babišem velká šance na změnu. Měl by dostat šanci ukázat, zda to bude změna k lepšímu, nebo ne. Ostatní ji už měli.“ Tak hlavně že to víme.

Martina Zvěřinu trápí nejistoty. V komentáři v LN totiž píše: „Další velká skupina, která jej (Andreje Babiše, bd) podporuje, vidí hlavní smysl v tom, že by se měla obměnit vládnoucí garnitura i její způsoby. Andrej Babiš určitě nějakou změnu vyvolá, ale nevíme, zda to bude změna žádoucí, je to riskantní sázka.“ Řekl bych, že Andrej Babiš je v této věci jedna velká jistota. Dále: „Miroslav Kalousek v reakci na slovenský Ústavní soud prohlásil: „Rozhodnutí soudu znamená, že ANO vede právoplatně evidovaný udavač StB.“ Což není pravda, je to stále předmětem soudního sporu.“ Slovenský soud ovšem všechna rozhodnutí soudů o tom, že pan Babiš nebyl agentem StB, zrušil. Z toho plyne, že platí to, co je v archivech, dokud pan Babiš nepodá znovu žalobu a soud mu pravomocným rozhodnutím nedá za pravdu. Taky závěr článku, že „rozhodně proti sobě nekandidují andělé a ďábli“, je poněkud demagogický. Jistěže, politici jsou lidé smrtelní a hříšní, stejně jako my všichni. To ovšem nic nemění na tom, že proti sobě stojí liberální demokracie a právní stát na jedné straně, a stát jako rodinná firma a zjednodušená demokracie na druhé straně, a že je možné si vybrat, jednoduše a rozhodně, tu správnou stranu.

Pátek 13. října: Zpráva dne. Slovenský ústavní soud zrušil pravomocná rozhodnutí slovenského nejvyššího a bratislavského krajského soudu, podle nichž je Andrej Babiš veden v archivních svazcích StB neoprávněně. Věc se vrací zpátky ke krajskému soudu. Slovenský ÚS dospěl k závěru, že slovenské soudy rozsudek založily na svědectvích bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti a navíc jsou nevěrohodní. Žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v dokumentech StB přitom nemá být Ústav paměti národa (to dá rozum, on tam pana Babiše nezanesl). Krajský soud musí stanovisko ÚS při svém rozhodování respektovat. Andrej Babiš hodlá ve sporu pokračovat a zažalovat tedy ministerstvo vnitra. A samozřejmě mluví o dlouhých prstech české mafie.

V procesu byl aktivní Andrej Babiš, on vznesl žalobu. Soud ji může odmítnout, to je vše. Protáhne se to a volby, co budou za týden, to nijak zásadně neovlivní. Obvinění ve věci Čapí hnízdo nebo problém Babišova konfidentství (formálně vzato zatím údajného) mají smysl jen jako podpůrné nebo doprovodné argumenty proti Andreji Babišovi. Hlavní argument je to, že vybudoval mocenský útvar, který nemá v demokratickém státu co dělat. A je to argument politický, argument, proč ho nevolit. Ve volební kampani přitom ani pořádně nezazněl, profilovala se na něm vlastně jen TOP09, a to nakonec jen trochu rozpačitě, Jen žádný Antibabiš! Když ale není Antibabiš, chybí důvod, proč nevolit Babiše, ale někoho jiného. Toho, kdo to jasně zformuloval.

A k tomu malý historický exkurs. Jen tak mimochodem, je tu jakási historická paralela k tomu, jak se dnes Babišiovi oponenti snaží bojovat proti Babišovi jeho vlastními zbraněmi („Všici kradnú, i Andrej Babiš“). Politické špičky Horthyho Maďarska nebyly už v předvečer války Adolfem Hitlerem nijak nadšeny. Jednak jím pohrdali, jednak se ho báli. Obojí právem. (Měli to naplánované tak, že Hitlera využijí k tomu, aby jim pomohl odčinit křivdu, která se jim stala v roce 1918, a pak se na něj vykašlou. Tento vyčůraný plán se velmi nepovedl). Jednou z výjimek byl ministerský předseda z roku 1938 Béla Imrédy. Ten po Mnichovu dospěl k závěru, že Hitlerovi všechno vychází, a že podle zásady, že svoboda je poznaná nutnost, nezbývá než s ním bezvýhradně spolupracovat. Od té chvíle maďarské politické elity s Miklósem Horthym v čele nemyslely na nic jiného, než jak se Imrédyho zbavit. A zároveň jak to udělat, aby se Hitler moc nerozzlobil (potřebovali ho). Nakonec někdo někde vyšťoural, že premiér má mezi předky „rasově problematickou“ osobu. Tak to na něj vytáhli (přitom v tehdejším Maďarsku to vlastně nebyl žádný formální důvod pro to, aby nemohl funkci premiéra vykonávat), donutili ho odstoupit a Hitler nemohl říci ani popel. (Jeho nástupce Pál Teleki se zoufale snažil rozjetý vlak spolupráce s Hitlerem zabrzdit, ale nepovedlo se a nakonec se zastřelil. Béla Imrédy byl dál čilý v politice a vesele kolaboroval s Hitlerem, takže po válce skončil na popravišti). Chci říci jen jedno: je velmi nešťastné, když při pokuse zbavit se někoho, koho je třeba se zbavit, používáme vedlejší nebo docela jen zástupné důvody.

Smějí mít těžební licence jen české firmy? Vláda zamítla návrh hnutí ANO, aby bylo zrušeno memorandum o těžbě lithia. Ministři ČSSD i KDU-ČSL byli proti. Senát vyzval politiky zejména z ANO a KSČM, aby nenadřazovali své politické zájmy a způsob vedení volební kampaně nad zájmy Česka, a ministry průmyslu a životního prostředí, aby lépe koordinovali činnost svých ministerstev za účelem co nejvyššího využití nerostného bohatství ve prospěch dotčených území a celé země. Zásadní věc ovšem je, co se bude dít na jednání Sněmovny příští týden: bude to hysterická předvolební kampaň ANO, komunistů a okamurovců, otázka je jen, zda a jak se zasedání dostane na veřejnost. Pozoruhodná je reakce exministra životního prostředí Drobila na tvrzení, že jeho úřad kdysi vydal první licenci na těžbu lithia. Argumentuje tím, že firma, která se tehdy o licenci přihlásila, patřila Čechům. Přistupuje tak na argumenty protivníka: proč by nemohla patřit někomu jinému než Čechům!

Emancipace Pavla Teličky. Místopředseda Evropského parlamentu Telička ukončil spolupráci s ANO Andreje Babiše. Pan Telička je pragmatik. V roce 2014 byl zvolen do Evropského parlamentu za EU. Byl sice nestraník, ale zároveň taky lídr kandidátky. Jako výtah tedy ANO zafungovalo a pan Telička se stal jedním z místopředsedů EP. Pak ale začal populismus pana Babiše dělat panu Teličkovi v EP problémy, a tak se teď od něj emancipoval. Není už důvod, proč by to neudělal: mandát ani místopředsednické křeslo mu pan Babiš nevezme.

Petr Fiala byl opatrný. V Mladé frontě dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, se ve čtvrtek rozhovorem prezentoval předseda ODS Petr Fiala. Na rozdíl od Miroslava Kalouska si dal velký pozor na to, aby se neprofiloval proti Andreji Babišovi v té nejzásadnější věci: tj. pokud jde o povahu Babišova politického projektu. Možná ale, že to v MfD nejde (ostatně i pan Kalousek to udělal někde uprostřed rozhovoru, tedy jako jednu věc z mnoha). Pokud to ovšem nejde, pak není důvod, proč jí dávat rozhovor.

Chodorkovským proti své vůli? komunisté (ale i Andrej Babiš) se snaží nabudit dojem, že v kauze lithium vedou nitky k zlosynu Bakalovi. Nevypadá to zatím zvlášť přesvědčivě. Pan Bakala má ovšem šanci, že se z něj touto cestou stane jakýsi český Michail Chodorkovskij. A nemusí se ani moc snažit: zařídí mu to pan Babiš s komunisty. (Průkazné to zatím moc není, to připouštějí i v MfD. Nejlepší by tedy bylo, kdyby se pan Bakala přiznal. Zatím to nejde, bydlí ve Švýcarsku. Nabízí se model Laušman.

Politika jako koníček. Předseda tzv. Pirátů dostal dnes prostor v Lidových novinách Obmyšleného. Zdůraznil, že všichni Piráti, pokud nejsou uvolněni (jako např. pražští zastupitelé) měli zatím politiku jako koníček. Mají prý ve svých civilních profesích slušné platy a nepotřebují politická korýtka. To je pěkný příklad pohrdání politikou. Politika je profese jako cokoli jiného a není nejmenší důvod, proč by za její provozování nesměl být člověk placen. A to slušně. Politika jako koníček je výraz dost velké nezodpovědnosti.

A nakonec trochu legrace. Papež František (přiznám se, že toho člověka nějak nemám rád) uspořádal v Bologni v bazilice San Petronio velkolepou opičárnu: poobědval společně s 1400 lidmi v nouzi, mj. i s dvaceti trestanci. Dva z nich dobročinnosti svatého muže pragmaticky využili k tomu, že zdrhli. Jen není jasné, zda to udělali ještě před hodokvasem, nebo až po něm.

Čtvrtek 12. října: pokračuji v doplňování poznámek za minulé dny:

Neberte „Piráty“ příliš vážně! Předseda tzv. Pirátů Ivan Bartoš v úterním rozhovoru pro Mladou frontu Obmyšleného (publicitu mu tam dávají slušnou, řekl bych, že to není náhoda) objasnil kritéria, která musí splnit politická strana, případně politik, pokud chce dostat tu čest, aby s nimi mohl/mohla sedět ve vládě: „Vylučujeme nedemokratické strany, což jsou pro nás KSČM a SPD. Druhou podmínkou je, že tam nebudou figurovat lidé, kteří mají korupční minulost. A to v ČR neznamená jen to, že ten člověk byl odsouzen. Jsou to lidé, kteří třeba jsou v politice dvacet let a s jejichž jmény se pojí velké kauzy. Další podmínka je vláda, kde by nemělo většinu ANO. To vyloučí, že jste pouhým přívěskem v nějaké vládě. Pak přichází na řadu dvacet pirátských priorit. Jedna z nejdůležitějších je ztransparentnění smluv na internetu a ztransparentnění ČEZ. A pokud nějaká strana splní tyhle podmínky, my se s ní budeme rádi bavit.“ Takže ANO je sice demokratická strana, ale pro jistotu nesmí mít ve vládě většinu. Korupční minulost znamená, že s „vaším“ jménem jsou spojeny korupční kauzy. Co to znamená? Jak jsou spojeny? Že to jedna paní povídala? Nebo pan Bartoš a jeho parta? „Pan Sobotka je namočený v kauze OKD, sedí tam jako svědek.“ Už tedy nejen sprostý podezřelý, ale i „sprostý svědek“. To je lynčerská etika. A ANO je demokratická strana, ale aby se s nimi pan Bartoš bavil, musí odejít pan Babiš, Faltýnek a všichni zaměstnanci Agrofertu. Nepochybně tak učiní, jakmile si pan Bartoš zadupe.

Ale neberme příliš vážně tuto rétoriku. Až se pan Bartoš protlačí do PS, myslím, že se trochu usadí. To ale nemění vůbec nic na tom, že se od něho nedá čekat vůbec nic kloudného. To, co říká, vypadá čestné až na půdu, ale ve skutečnosti je to cynicky vypočítavé a útočí to na slabé stránky rozčileného voličstva. Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev! A až toto voličstvo zjistí, že se v panu Bartošovi spletlo, bude sice už pozdě, ale nevadí: bude hledat další spasitele.

Drzejšímu štěstí přeje.Praktičtí lékaři hodlají zavřít 18. října ordinace. Sdružení praktických lékařů tak chce protestovat proti byrokracii, nekompetenci ministerstva zdravotnictví a celé vlády a proti nedostatečnému financování praxí. Řekl bych, že mají smůlu. Citelné protesty jsou takové, které budou vydírat vládu přes pacienty. Dokonale nacvičené to mají nemocniční lékaři. Vzhledem k tomu, že jsou koncentrováni ve velkých institucích, kde je navíc snadné, aby ti silnější tlačili na slabší, kdyby nebyli ve stávkování ukáznění, a vůbec, že protesty se snadněji organizují, že dokážou získat kapacity v oboru a že člověk je na nemocnicích víc závislý, protože tam se dostane až tehdy, když má vážnější zdravotní malér, šlo to v minulosti jako na másle: náš exodus, váš exitus. Také mají praktičtí lékaři přece jen lidsky blíž k pacientům a jsou na nich víc ekonomicky závislí (což je správné). Tato doba přeje bezohledným s ostrými lokty, a ne každý má k asociálnímu chování vhodné podmínky a upřímně řečeno i vlohy a chuť. Příznačné je, že po matadorovi lékařského křižáckého tažení na pacienty MUDr. Kubkovi teď není ani vidu, ani slechu. Tohle není jeho job. Martin Zvěřina ve sloupku v Lidových novinách Obmyšleného srovnává na jedné straně symbolický pohřeb, který praktičtí lékaři uspořádali kdesi na venkově, a na druhé straně známou černou sanitku s výše uvedeným nápisem (náš exodus, váš exitus). To je obyčejná demagogie. Praktičtí lékaři nepohřbívali symbolicky své pacienty, ale své ordinace. Zdá se, že v novinách Obmyšleného je ale už možné všechno.

Slušní lidé umírají.Zemřel Milan Otáhal. Patřil k těm výrazně slušnějším mezi českými historiky (bojím se, že jich není až tak moc). Je mi to líto a vzpomínám na něj v dobrém.

Prezident Zeman opět v akci. A vzhůru od sentimentality do tvrdé skutečnosti: prezident Zeman poskytl na parlamentním zasedání Rady Evropy ve Štrasburku několik praktických rad Ukrajincům a evropským hlupákům. Ruskou anexi Krymu označil za „fait accompli“. Ukrajina by místo snahy o znovuzískání Krymu měla usilovat o nějakou hmotnou kompenzaci. Vyprofiloval se tak znovu i proti skomírající české vládě. Pan Zeman má zvláštní potřebu se pokud možno co nejvíc dotýkat lidí, jimž se nějak křivdí. Zřejmě mu to poskytuje nějaké uspokojení, které by se mělo zkoumat ve stopách Sigmunda Freuda. Člověk by řekl, že takové počínání, pokud se provozuje vytrvale a zavile, musí vést ke strmému poklesu popularity dotyčného (u Zemana je to vlastně jakýsi racionální projekt, je to intelektuál, na rozdíl např. od pana Babiše, který podobné věci dělá, jen když je to z hlediska jeho zájmů naprosto nezbytné – což ovšem bývá taky dost často). Ne tak v Česku. Většině se to, jak se zdá, líbí.

Svobodnými, suverenními občany ruku v ruce s Bartošem a jeho partou? Mladé frontě Dnes poskytl předvolební rozhovor Miroslav Kalousek. Vyjádřil se sice k meritu věci poměrně jasně („…v těchto volbách půjde mimo jiné o základní otázku, zda budeme svobodnými, suverénními občany, kteří se mohou spolehnout na férové chování svého státu, svého moderního státu, anebo zda budeme zastrašení zaměstnanci jakéhosi holdingu, kteří si nemohou být jisti vůbec ničím, protože chování takového státu bude naprosto nepředvídatelné“ ), ale: hranici úspěchu TOP09 vidí v tom, zda se podaří sestavit demokratickou vládu bez ANO a KSČM. Obávám se, že sestavit vládu bez ANO nebude možné a že by se demokratické strany měly věnovat taky, ne-li především tomu, co pak. A pokud jde o tzv. Piráty, vypadá to, že vychází vstříc vnitrostranickému tlaku: „Řekl jsem, že jsme připraveni hledat konsenzus na programovém prohlášení vlády se všemi ostatními demokratickými stranami, to znamená, že jsem je nevyloučil, byť samozřejmě v případě Pirátů jejich snaha ovládnout politicky nezávislou justici je zcela nepřijatelná. Každý ale bude muset z něčeho trochu ustoupit.“ To je dobré: piráti trochu ustoupí ze snahy zničit právní stát a TOP09 trochu ustoupí z demokracie. Piráti přitom nejsou nic jiného než jakási varianta Babiše, trochu jinak vybarvená, menší, proto snad míň nebezpečná. Ale odpudivé je to stejně. Je to stále táž podloudná snaha v rámci „boje proti korupci“ zničit demokratický režim.

(Tím jsem dohnal časovou ztrátu a mohu přejít k dennímu pořádku, což učiním večer).

Středa 11. října: Doplňuji další zmeškané poznámky. (Zbytek doplním zítra, spolu s aktuálními událostmi).

Bozi, tedy Bůh na nás nechce, abychom to nechali na něm. V Mladé frontě Dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, řekl v sobotu v rozhovoru ústavní právník Jan Kysela: „Ve starověkém Řecku byl jako prvek rovnosti při výběru osob do funkcí vnímán spíše los. Zatímco na volbu se hledělo jako na prvek aristokratický, který umožnil odlišit, koho vybíráte, losem se vybírá naslepo. Ve chvíli, kdy volíte někoho konkrétního, děláte to na základě jeho odlišnosti od ostatních. Je známější, slavnější, schopnější, vzdělanější, možná bohatší. Takže kdekoli byl důraz na rovnost hodně silný až absolutní, což se týká právě starověkého Řecka nebo některých hnutí ve středověké Itálii, tenduje se spíše k losu. A kdekoli se historicky přichylujeme k volbám, je výsledek takový, že spíše vyhrávají reprezentanti lépe situovaných společenských vrstev. Prapůvodní zdůvodnění, proč los, nebylo založeno na myšlence rovnosti, ale v podmínkách starověkého Řecka šlo o přízeň bohů. ... Ve chvíli, kdy přestáváme věřit, že bohové zasahují do každodenního dění, zvažujeme, jak koho vybírat do jakých funkcí. Pokud je to plus minus jedno, můžeme losovat.“ Vidím to jednodušeji: akt volby znamená, že někomu dáváme, vyslovujeme důvěru. Abychom mohli někomu vyslovit důvěru, musíme o něm něco vědět. Když se rozhodneme pro los, necháváme to na „bozích“. Pokud někdo důvěřuje sobě a své schopnosti se zodpovědně rozhodnout (a může přitom, jako třeba já, zároveň věřit v Boha, ovšem takového, který mu dává svobodu, aby si vybral, ale zároveň taky zodpovědnost za to, že si vybral správně; ale taky v něj věřit nemusí), nebude se této své zodpovědnosti jen tak pro nic za nic vzdávat. Demokracie stojí zároveň na svobodě a zodpovědnosti.

Volič se neřídí podle důvěryhodnosti, volič důvěryhodnost vytváří. V dalších novinách Obmyšleného, totiž v LN, řekl týž den – rovněž v rozhovoru - sociolog Jan Herzmann, že problémem lidí, kteří „řeší“ problémy Andreje Babiše, je prý Miroslav Kalousek. Prý je brzdí: „Klíčovou figurou této skupiny je Miroslav Kalousek. Což je slabinou tohoto tábora, protože Miroslav Kalousek podle dat agentur CVVM a STEM patří k nejméně důvěryhodným osobnostem. Kdyby v čele protibabišovského proudu stála důvěryhodnější osobnost, hnutí ANO by to mělo složitější.“ Z toho by plynulo, že když někdo chce „řešit“ Babiše, musí si k tomu najít všeobecně důvěryhodného politika. Jenomže ono je to naopak: pro lidi s nedůvěrou v Babiše je důvěryhodným ten, kdo se dokáže srozumitelně o „problému Babiš“ postavit a veřejně se Andreji Babišovi opřít. Je mi líto, pro mne je to Miroslav Kalousek – tedy nejvíc ze současné politické garnitury (i když mám dojem, že mu zrovna ve finiši trochu docházejí síly). Tím, když člověk – obyčejný čičmunda – takového politika podpoří, dává mu tu malou část důvěry, která mu v demokratickém státě jako obyčejnému čičmundovi a voliči přísluší. A ceterum autem censeo: měl by to udělat zvlášť tenkrát, když ve společnosti existuje – jako v případě Miroslava Kalouska – hysterická atmosféra, připomínající hilsneriádu. Pan Herzmann dělá ovšem pravý opak: veze se na vlně všeobecné nálady. A je příznačné, že tak činí v novinách Obmyšleného. (Tahle poznámka tematicky vlastně souvisí s předchozí).

Další, kdo věří, že lidská práva selhala. V pondělním Právu jsem si zase přečetl v komentáři Antonína Raška: „Stále nám nedochází, že také naše politika lidských práv a svobod, jak ji praktikujeme, nepřináší takové plody, jaké jsme od ní původně očekávali. Ne snad že by její obsah nebyl správný a žádoucí. Je ale realizován na úkor většinové společnosti. Její radikální část se proto objektivně začala bránit a organizovat způsobem, který nás někdy až děsí.“ To je tedy bezva: lidská práva ano, ale nesmějí být realizována na úkor většinové společnosti. Tam, kde začíná většina, končí lidská práva.

Úterý 10. října: Doplňuji postupně pár poznámek k událostem od pátku do dneška.

Preference osobností: proboha co jsme to provedli! Agentura CVVM (ona to není agentura, ale část Sociologického ústavu, ale nemám bohužel čas hledat správné pojmenování) přinesla údaje o tom, jak veřejnost hodnotí čelné představitele politických stran, zastoupených ve Sněmovně. Nejdůvěryhodnějším se lidem zdá mýt ministr obrany a člen ANO Martin Stropnický, má 43% a polepšil si od dubna o 4%. Naproti tomu jeho šéf Andrej Babiš za tutéž dobu přišel o 6% a má teď pouhých 37%. Jenomže: preference „osobností“ vyjadřují emocionální rozpoložení lidí a zpravidla se vůbec nijak nepromítají do toho, koho budou a koho nebudou volit. A tak v prvních letech České republiky byl sice nějakou dobu nejpopulárnější Václav Klaus, ale jakmile začal něco opravdu dělat, šlo to s jeho popularitou dost dolů, a na vrcholu žebříčku popularity se ocitl Vladimír Dlouhý. Preference ODS ovšem nijak dramaticky neklesly a preference ODA, jejímž čelným členem Dlouhý byl, nestouply ani o fous. Na chvostu je samozřejmě Miroslav Kalousek (10% procent důvěry, 81% nedůvěry, předseda KSČM Filip má důvěru 22% a nedůvěřuje mu 48%). Vztah české veřejnosti k Miroslavu Kalouskovi ve mně vzbuzuje jakési reminiscence na hilsneriádu. A je to docela setrvalé. Opakuji, ještě že na tom vůbec nezáleží. Přeskakuji teď z pátku na dnešek: dnes se ukázalo, že tatáž (vlastně totéž, je to Centrum) CVVM informuje: nejvyšší preference v prezidentské volbě má Miloš Zeman (31%), kdežto dva nejvážnější protikandidáti, pánové Drahoš a Horáček, mají tolik zhruba oba dva dohromady. A pokud jde o volení modely, vévodí jim přesvědčivě Andrej Babiš a jeho rodinná firma. Když se na to dívám, zmocňuje se mne hluboké zahanbení. Snažil jsem se sedmadvacet let jako vysokoškolský učitel a publicista ovlivňovat veřejné mínění. A stejně tak činili i mnozí mí kolegové zprava i zleva. Jak strašně, neodpustitelně, hanebně jsme všichni selhali, když se dnes na nejvyšší stupínky v politické hierarchii naší země vydrápali – zcela demokraticky – takové (jedno slovo zcenzurováno) jako Andrej Babiš a Miloš Zeman.

STEM/MARK: všechny přístroje fungují normálně. Průzkum STEM/MARK zveřejněný v pátek (týká se voleb do PS) nepřináší nic převratně nového: Vede ANO se 27,7%, druhá KSˇVM má 11,9%, třetí ČSSD 11,7. Poté, jak se zdárně rozvíjí Babišovská akce Lithium s podporou KSČM, dá se počítat s tím, že nešťastní sociální demokraté ve volbách dopadnou tvrdě na nos. Ach jo, vy měkoty, vy pařezy, vy duby. Nemám z toho vůbec žádnou radost. Průzkum věští jen jednociferné výsledky dvěma hvězdám babišovského nebe, Okamurovi a Bartošovi (Ivanovi). ODS, TOP9 a KDU-ČSL jsou podle STEM/MARK sice mikroskopické útvary, ale nad pětiprocentní hranicí. Agentura nebývá ve svých předpovědí příliš přesná. Zabývá se nadto dost irelevantní otázkou, koho by si lid přál za premiéra (premiéra nevolí lid, ale jmenuje prezident Zeman dle vlastního uvážení, když už mu nic jiného nezbývá, tak takového, který bude mít podporu v PS. Podpora Babiše jako premiéra je však skoro stejná jako podpora jeho strany. Něco to snad přece jen napovídá. Skandály typu Čapí hnízdo moc nezabírají.

Zoufalství není na místě. Do toho všeho se ptá duchovní autorita MfD zvlášť a Nových pořádků všeobecně Vlastimil Vavruška: „Kdy může skončit šílenství zvané lidská práva?“ nebojte se, milý pane, bude to už co nevidět.

Lasciate ogni speranza! V sobotu dal rozhovor Právu náš budoucí vlastník (narážím na projekt ČR jako rodinná firma) Andrej Babiš. Říká, že by byl rád premiérem jen čtyři roky. Nenechte se šálit klamnými nadějemi, tak jednoduché to mít nebudeme! Jeho premiérování je ovšem neodvratné: „Česko si v prvé řadě zaslouží dobrého premiéra. Pokud bych tu šanci dostal já, tak vám garantuji, že udělám všechno pro to, abych byl tím nejlepším premiérem. Dám tomu ještě víc, než když jsem byl ministrem financí, který vybral na daních od nástupu do konce letošního září 195 miliard navíc, snížil státní dluh o 73 miliard, loni hospodařil s přebytkem 61,8 miliardy, za což mě pan Sobotka na příkaz té korupční hydry, která naši zemi dusí už 27 let, vykopl z vlády.“ Zkrátka, i kdyby nechtěl, musí, Češi si ho zaslouží. Já bych skoro taky řekl, že ano. A bude to premiérování jako řemen: „Samotná vláda musí fungovat úplně jinak než za Sobotky. Premiér musí ministry řídit, vláda musí táhnout za jeden provaz, spolupracovat a věcně se bavit, ne jen formálně. Debaty, kde všichni mluví, ale není z toho žádný závěr, termín nebo úkol, jsou na nic.“

Pondělí 9. října: Omlouvám se. Vzhledem k dramatickým událostem posledních dní mám už zase hrozné zpoždění v této rubrice. Přitom se dějí velmi významné věci (zejména kauza Lithium). Prosím o strpění, snad něco doženu už zítra.

Čtvrtek 5. října: Jaký je nejlepší prezident? Podle agentury CVVM prezidentova popularita mírně vzrostla. Dnes mu důvěřuje 51%, takže pomalu vyrovnává ztrátu, kterou nabral v době vládní krize v červnu. Je to celkem logické. Tenkrát byl prezident politicky aktivním, a to výrazně na svůj způsob. Teď už delší dobu neprojevuje žádné výrazné známky života. A popularita stoupá. Z toho plynou dva závěry: Za prvé, standardní popularita prezidenta, daná všeobecnou vážností úřadu, je cca 50%. A za druhé: pokud pan Zeman nedělá nic, je to zdaleka to nejlepší, co pro ČR může udělat. Potvrdilo se to během celých pěti let jeho fungování v úřadu. Neplatí to ale obecně? Není na základě dosavadního ústavního vymezení funkce prezidenta a toho, jak je u nás tradičně pojímána, pro ČR nejlepší takový prezident, který nedělá vůbec nic? Pak by možná nebylo od věci upravit ústavu tak, že úmrtí prezidenta by nebylo napříště důvodem pro ztrátu funkce. Bylo by totiž stoprocentně zajištěno, že už nebude dělat vůbec nic.

Katolíci k volbám, tentokrát dost jasně. Česká biskupská konference vydala výzvu k nadcházejícím volbám. Výzva je přece jen o dost určitější než to, co říkal ve svém kázání na Svatováclavské mši ve Staré Boleslavi kardinál Duka. Jistě, žádná církev si nemůže dovolit, aby toho řekla k volbám příliš mnoho. A něco přitom říci musí. Katolíci to tentokrát vyřešili poměrně šťastně a důstojně. Cituji: „Někdy se zdá, že je naší přirozeností doufat v nebe na zemi a být věčně nespokojení. Často voláme po změně a hlasujeme spíš PROTI něčemu než PRO něco… Je proto dobré podpořit dlouhodobé snahy lidí, kteří v politice často nezištně a vytrvale něco smysluplného budují… Vypořádání, zúčtování či skoncování s něčím, co je označeno za špatné, není dostatečný politický cíl. Vymýtit les je vždy rychlejší a jednodušší než les vysázet a roky o něj pečovat, než vyroste. Hledejme mezi politiky ty, kteří neslibují jen změnu a „kácení“, ale snaží se o kontinuitu a budování tam, kde je to jen trochu možné.“ Pro myslícího člověka není těžké si to přebrat.

Prezident Zeman filosofuje. Evropa se nám regionalizuje, tj. rozpadá: rozpadá se Španělsko. Rozpadá se Británie. Na spadnutí je něco podobného v Itálii. Divoká hypotéze ovšem prý je, že by se rozpadl,a SRN a osamostatnilo se Bavorsko (nějak se nemůžu zbavit dojmu, že by si to pan Zeman docela přál, aspoň by bylo u Putinovců veselo). To vše pravil prezident Zeman na Ústecku. Je to hezké hospodské filosofování, které se k výkonu jeho funkce docela hodí: stařičký mocnář čtvrté kategorie. Na popularitě mu to jistě neubere, mnozí jeho vrstevníci si naopak budou říkat: kdepak, to je hlava! A nic se tím rozhodně nepokazí, jako kdyby říkal, zda a v kterém případě je to správné nebo ne, nebo zda je to obecně správné nebo ne. Prostě je to tak, jako že v předjaří kvetou sněženky.

Bartoš řádil v Příbrami. „Noviny Obmyšleného“ (tentokrát MfD) přinášejí na závěr seriálu „Den s lídrem“ reportáž ze setkání pirátského předsedy Bartoše s voliči v Příbrami. Úvodem tam prý zahřměla píseň „Děvky jsou tady“. To mi připadá velmi trefné. Pan Bartoš je, soudě dle přiložené fotočky, něco jako Andrej Babiš pro adolescenty. Je taky důslednější, s ohledem na oslovovanou skupinu (puberta přeje hysterii). Obrací se taky proti „politikům, kteří nemakali a kradli“, ale ještě důsledněji než pan Babiš: počítá mezi ně totiž i jeho. Podle vzrůstajících preferencí strany je u nás adolescentů nějak moc: neměl by se v ústavě zvýšit věk, od něhož se smí k volbám?

Ale nebojme se. Nic strašného se nestane. Bartošovci (je to taky na „Ba“, asi to není náhoda) zasednou na čtyři roky v PS. Seberou sice pár hlasů panu Babišovi, ale ten jich bude mít i tak dost, a seberou hlasy „standardním“, „tradičním“ stranám, kterým budou citelně chybět. Po čtyřech letech část Pirátů s Babišem splyne, část zmizí do nenávratna. Tak to chodí, už jsem to zažil. Tvrdit, že to mají Ba + Ba domluvené, ovšem nemohu: byla by to spekulace. Strašně se mi chce spekulovat. Ostatně uvidíme, u nás se nakonec všechno proflákne.

A ještě pár slov předního českého spisovatele a historika. Doplňuji jen k mému včerejšímu článku o ideologii Nových pořádků jednu myšlenku pana Vondrušky z dnešního pokračování jeho „Civilizace 2017“: „Stejný nadhled a tolerance by měly platit u nás doma. Jsme-li opravdu demokraté, nebudeme těm druhým spílat, ale menšina bude respektovat většinu.“ To je liberální základ Nových pořádků: menšina bude respektovat většinu, a basta. Bezelstnost hlasatelů Nových pořádků je bezbřehá.

Středa 4. října: Nastupují Piráti: „Ano“ s lidskou tváří. Tzv. Piráti mají podle posledních průzkumů veřejného mínění naději se dostat do PS. Jistě, dnes je možné všechno. Jejich předseda Ivan Bartoš k tomu řekl a) že za doby od vzniku strany před osmi lety on a jeho přátelé zestárli a stali se důvěryhodnějšími (je ovšem možný i ten výklad, že voliči se stali důvěřivějšími, to se taky často stává), b) „naši voliči tu byli pořád, jen nás dosud nevolili“. Piráti se teď vydávají za „liberální alternativu v Česku“ a odebírají prý hlasy hlavně ANO a TOP09. To je docela možné, jejich ideologie je vlastně v hlavních obrysech stejná jako ta babišovská (dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek), tj. vůbec žádná liberální, nýbrž revoluční, je ovšem důslednější a věrohodnější, aspoň pro ty, co milují revoluce: nikdo z nich není přímo miliardář a Babišovu stranu zahrnuli do té první kategorie („nemakali a kradli“). Atmosféra u nás už až tak moc revoluční není, spíš unavená a zklamaná (hlavní revolucionář – miliardář mnohé zklamal), ale na těch pět procent by to mohlo dát. A nedá se vyloučit, že i TOP09 může mít jistý problém: jako každá strana, která je jednou nohou v „pravdoláskařství“ (tj. v havlovském salonním anarchismu). I proto jim velká mladá naděje TOP09 pro pražskou kandidátku Dominik Feri přeje jako demokratické a proevropské straně úspěch a doufá, že spolu zasednou ve Sněmovně. Já naproti tomu doufám, že ve Sněmovně nezasedne pan Dominik Feri. Můžu pro to udělat jen velmi málo a zprostředkovaně (úpravou hlasovacího lístku při volbách), ale budu se snažit.

Pan Bartoš sice zestárl a zmoudřel, ale pořád je ještě zároveň srandista. K předvolebnímu pirátskému „vězeňskému autobusu s karikaturami“ prohlásil: „Autobus je spíš humorný, neagresivní. Karikatura je nejčastější grafické ztvárnění politiky.“ To je zvláštní pojetí humoru: zavřeme je, až zčernají (říkají expresis verbis, koho), to bude sranda, hahaha! V padesátých letech byl taky kopec srandy, to ovšem pan Bartoš, přestože nám notně zestárnul, nepamatuje. Bartošovský humor projevil před časem jakýsi mladý „spontánní pirát“, když na kolemjdoucího Miroslava Kalouska zvolal „bonmot“ (jak se dnes říká): „Kalousku, jsi zloděj, budeš viset!“ Kalousek je ovšem suchar, který nemá smysl pro srandu, a humorista dostal hned na místě pár facek.

A ještě: Piráti na soudním kolbišti. Tzv. Piráti dosáhli ovšem velkého úspěchu na poli justice: Obvodní soud pro Prahu 3 pravomocně zamítl žádost Jany Nečasové o stažení její podobizny z výše zmíněného autobusu. Chápu, že soud nerozhoduje o tom, je-li prezentace paní Nagyové na autobuse sprosťárna, nebo ne, ale úžeji, je-li to soudně postižitelné. V rozsudku se říká (cituji dle toho, čím se na internetu chlubí Pirátská strana“), že „žalobkyně je osobou veřejného zájmu, která je povinná snášet důsledky vyvozené z její politické odpovědnosti a akceptovat větší míru kritiky“. Paní Nagyová je osobou veřejného zájmu proto, že čelí už přes čtyři roky několika žalobám (žádná z nich se zatím nezhmotnila v pravomocném rozsudku). Nebyla političkou, ale státní úřednicí (na vysokém postu, ovšem). To jen na okraj.

Ještě pozoruhodnější je ovšem komentář pana Bartoše: „Soudu děkuji za potvrzení, že svoboda slova a možnost dělat si legraci z politiků formou karikatury v naší zemi platí. Náš autobus upozorňuje na to, že v české politice se stále drží lidé s problematickou minulostí a na to, že vymahatelnost práva se v naší zemi musí zlepšit." Opakuji, paní Nagyová nikdy nebyla politička. I kdyby byla bývala, v politice se už dávno, čtyři roky, nedrží. Jakou chce pan Bartoš jinou vymahatelnost práva, než že se soudy budou zabývat „kontroverzními“ případy a rozhodnou podle spravedlnosti, ne podle řevu volebních kampaní! Což se přece už děje. Panu Bartošovi by někdo měl vysvětlit, jaký je rozdíl mezi legrací na jedné, a drzostí a hyenismem na druhé straně.

Španělsko a postkomunistické státy: je tu maličký rozdíl. V Lidových novinách, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, píše Zbyněk Petráček o „katalánském problému“ mj.: „Ta situace ozřejmila starší obecnější rány. Třeba soudržnost španělského státu. Zapomínáme, že mezi transformační země Evropy patří nejen státy po vládě komunismu, ale i ty po vládě vojenských diktatur – Španělsko, Portugalsko, Řecko.“ Je mi líto, ale je tu jeden zásadní rozdíl, který kdysi pěkně vystihl Winston Churchill známým výrokem, že Frankovo Španělsko je nevábný stát a žít by v něm nechtěl, ale kdyby si musel vybrat mezi ním a bolševickým Ruskem, nebude váhat ani na okamžik. Španělsku se nestalo to, se stalo nám (mj. i díky naší indolenci): nebylo vyrváno z Evropy, nestalo se na půl století nesvéprávnou kolonií zaostalé orientální diktatury, maskující svůj chtivý imperialismus upravenou extrémní evropskou ideologií (tzv. marxismus-leninismus). Španělsko možná není „zemí definitivně normální“ (nevím, co pan Petráček rozumí pod definitivní normalitou), ale k zemi s takovou půlstoletou minulostí, jako je ta naše (a navíc na prahu Babišových „Nových pořádků“) má pořád ještě hodně daleko. Nějak moc si fandíme, necelé tři neděle před volbami.

Úterý 3. října: Mírný Antibabiš v mezích zákona. V Mladé frontě Dnes Obmyšleného Andreje Babiše se v pondělí po Miroslavu Kalouskovi představil (v rozhovoru) i Karel Schwarzenberg. V rámci debaty (asi na jedenáctém místě) řekl: „Můžeme spolupracovat s každou demokratickou stranou, tedy s každým mimo strany komunistické a také strany ANO, což je strana vůdcovského typu, a to je pro nás neakceptovatelný partner. Se všemi ostatními, ať je to levice, či pravice, se může vždy vytvořit nějaký kompromis. Tedy pokud jde o demokratické strany.“ Pozoruhodné jsou tři věci: jednak, proč mezi nedemokratickými vynechal Okamurovu SPD. To je možná jen opomenutí. Za druhé, proč jmenuje na prvním místě KSČM. Je třeba vycházet z toho, že KSČM je dnes sice jistě nebezpečná v tom smyslu, že se od ní nedá očekávat nic kloudného, ale zároveň je taky nezajímavá. Na první místo jako nebezpečí by patřil Andrej Babiš a jeho mocenský konglomerát, a to nejen ve výčtu, ale v celém rozhovoru. Pan Schwarzenberg k tomu mohl aspoň ještě jednou vrátit, mohl s tím přijít sám a nečekat, až se ho redaktor zeptá, atp. Jistě, hodně lidí nerado slyší, když se mluví o Babišovi – ale TOP09 by teď mělo stačit, kdyby lidí, které zaujmou, bylo přes 5%, a kdyby oni přišli s něčím, na co všichni ostatní z vyčůranosti, populismu a e předpodělanosti kašlou. Takhle to sdělení zaznělo jen jako tiché upšouknutí tak mimochodem. Tímhle postupem ty, kteří nemají rádi, když někdo Babiše kritizuje, nezískají, a ty, kteří chtějí, aby se mu někdo postavil čelně (jistě, není jich mnoho, ale určitě jich je víc než 5%, a o to teď jde), otráví.

Volební debaty v ČT: zároveň zdroj zmatku i uklidnění. Předvolební debaty politických lídrů v ČT jsem zatím sledoval dvě. První byla o kultuře, druhá o financích. Na první jsem se dokázal dívat asi deset minut a zaujal mne především poměrně vysoký stupeň nekulturnosti všech zúčastněných. Byl to hlavní výrazný dojem, který jsem z toho měl. A další, jakési nevyslovené odhodlání: tak, a teď se všichni, přes pochopitelné a užitečné rozdíly, které mezi námi jsou, dáme společně do kultury. No nazdar.

Včerejší Debaty o financích jsem viděl víc než polovinu, už i kvůli atraktivnímu obsazení (Babiš, Kalousek, Sobotka, Stanjura ad.). Přiznám se, že problematika je mi poměrně cizí, k financím mám vztah spíše záporný (a ony ke mně taky, je to vzájemné; zatím nikdy jsem ale netrpěl hladem a zimou). V problematice se tedy vyznám stejně málo jako 80% obyvatelstva této země. (Během sledování debaty jsem měkl občas dojem, že mezi nás patří i moderátorka Písařovicová). Debata byla vzrušená, divoká a nepřehledná. Na to hlavní, tj. na přítomného Andreje Babiše, nepřišla až tak moc řeč. Zaujal mne drzý sebevědomý mladík, který zastupoval tzv. Piráty. Miroslav Kalousek mu s jistým zoufalstvím v hlase v několika větách a celkem přesvědčivě vysvětlil, že říká úplné nesmysly, s ním to ani nehnulo. Nedovedu si představit, že by takovéhle divoká vřava mohla někomu pomoci v tom, koho má volit. Výsledný dojem může být jen: tak jako tak, stejně o nic nejde.

Pondělí 2. října: O co půjde ve volbách? Miroslav Kalousek poskytl v sobotu obsáhlý rozhovor Právu. Je povzbudivé, že se poněkud důrazněji opřel do Babiše: „Pokud někdo říká, že s ANO ano, ale bez Babiše, tak je jen pokrytec. Kdo si uvědomuje realitu, tak ví, že Andrej Babiš, hnutí ANO a korporace Agrofert je jeden nedělitelný organismus. Pro nás vládní spolupráce s ANO je stejně nepřijatelná jako s komunisty. Oba subjekty mají stejný problém, netají se tím, že chtějí mnohem autokratičtější správu země, než je parlamentní demokracie. S tím odmítáme kolaborovat a slibujeme svým voličům, že s tím budeme ze všech sil bojovat.“ Bohužel je to ve volební kampani TOP09 jen jakési specifikum: říká to jasněji a výrazněji než ostatní strany a tak trochu na okraj všeobecného předvolebního slibování. Ve skutečnosti právě o tohle, a ne o slibování, ve volbách půjde. Hlavně a především. Pak dlouho nic, a pak daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství, kultura atp. Kdo neříká nahlas pořád a dokola tohle, dláždí Andreji Babišovi a jeho lidem cestu k úspěchu a k moci.

Ukradli nám katolíci Svatého Václava? Jiří Pehe se rovněž v sobotním Právu vrací k oslavám Dne české státnosti. „Den české státnosti si pro změnu stát nechal vyvlastnit katolickou církvi, která nejen nereprezentuje většinu společnosti, ale je také o poznání konzervativnější než většina společnosti. Není přitom známo, že by se Den české státnosti stal společně s obrovitým majetkem také předmětem církevních restitucí.“ To nabuzuje dojem, že hrabiví katolíci státu a národu ten svátek podloudně uloupili. Pravý opak je přitom pravda. Stát se ze nejapných poznámek tehdejšího premiéra Miloše Zemana toho svátku napůl zřekl už při jeho schvalování. Aby prošel, bylo třeba se demonstrativně shodnout na tom, že nemá s přemyslovským panovníkem vůbec, ale vůbec nic společného. Prý to byl kolaborant, Jistě, a Ježíš byl taky kolaborant, místo aby bojoval proti římským utlačitelům s mečem v ruce. To jsou strašně pitomé řeči, lichotící nevolnické mentalitě. Stát nechal ten svátek válet na zemi a katolíci se o svého světce starají stejně jako předtím. Kde se na 28. září zašívali premiér Sobotka, předseda Senátu Štěch, předseda PS Hamáček, o prezidentovi samozřejmě nemluvím, je to zbytečné. Proč se nikdo nestará o sekulární stránku svátku, která ovšem se svatováclavskými legendami nutně souvisí, a ty zase souvisejí s osobou (jak se dnes říká „osobností“) panovníka. Legendy c sobě shrnují v sobě vše, čím obohatilo duchovní i společenský život našich předků křesťanství. To snad může uznat i člověk, který křesťan není. Bohužel, my Češi s tím máme jakýsi problém.

A dále: nejsem katolík, neříkám to z alibismu, ale jen proto, že je povinnost nás, co nejsme katolíci, říci toto: katolíci mají v české společnosti od národního obrození podobný hodnotový „statut“, jako měli v Evropě už předtím židé. Český antikatolicismus je stejně nechutný jako český antisemitismus.

A není to tak, že by nám zlí katolíci vyvlastnili svátek, ale tak, že jsme ho nechali válet na zemi. Nesmíte se divit, že se o něj starají.

Jen proboha nejmenovat! A v pátečních Lidových novinách Obmyšleného, v rubrice „Poslední slovo“ (vzhledem k poměrně vysokému věku většiny přispívajících je to skoro symbolický název) končí tentokrát Jiří Hanák svůj fejeton slovy: „Když se dívám na české volební preference, vypadá to, že většina voličů by proti takovému osudu nebyla. Zvítězí-li předpokládaná strana, nedostane se nám totiž jen varovného pavince jako Německu, ale přímo zničujícího kravince. A pěkně si v něm pošmatláme.“

To je podivuhodné. V Novinách Obmyšleného všeobecně, a v této rubrice zvláště, panuje zvláštní zvyk. Autoři, kteří tvoří jakýsi pomyslný paví chvost (toho páva jsem převzal od pana Hanáka), zdobící statného tchoře, mají občas potřebu se o Obmyšleného tu a tam otřít (možná, že se v koutku duše trochu stydí, ale to jim asi moc fandím). Proto o něm mluví, aniž by ho jmenovali, se směsí tiché hrůzy a šibalského pomrkávání. Připomíná mi to dobu mého mládí, epochu Antonína Novotného, kterou jsem tu před nedávnem na jiném místě zmínil.

Hrrrr na Španělsko. Přiznám se, že nejsem zrovna fanda pana Zaorálka, ale… Dnes si kdekdo pucuje boty o Španělsko a španělskou policii a předvádí své morální a lidskoprávní svaly, včetně Andreje Babiše (moc mne zajímá, jak se bude chovat policie pana Babiše, až mu to tady po volbách celé spadne do klína). Pan Zaorálek jako ministr zahraničí se vyjádřil kriticky, ale uměřeně: „Jsem přesvědčen, že to, co se teď odehrává v Katalánsku, je vnitřní záležitostí Španělska. Je to demokratická země a věřím, že je schopna najít řešení, jak situaci uklidnit,“ sdělil Novinkám ministr zahraničí a volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. „To je asi podobné, jako když my jsme dělili stát. Vždy to nejde tak sametově jako u nás.“ Změny se podle něj musí dosáhnout ústavní cestou, což konání referenda nebylo. Brutální útoky španělské policie proti Kataláncům jsou podle něj politováníhodné. „Věřím, že španělská vláda se bude snažit, aby se nic podobného neopakovalo. Nemyslím si ale, že by lidé v Katalánsku byli pod útlakem.“ Dodal, že postoj Česka by v této chvíli měl být neutrální: „Není naše role, abychom posuzovali a vážili, na čí straně je více argumentů.“ S výjimkou té poslední věty, která mi nepřipadá šťastná (nešlo jen o to, na čí straně je víc argumentů, ale v poslední fázi, na čí straně je víc pendreků), to beru.

Sobota 30. září: Uprchlíci, vraťte se domů! Ještě ke svatováclavským oslavám ve Staré Boleslavi. V Právu jsem si přečetl o „prosbě přítomných za vyhnance a uprchlíky, aby se mohli vrátit a vrátili do země svých otců. Obnoví svá města, kde budou žít v míru a v pokoji.“ Nemůžu si pomoci, ale u nás jsou takové řeči vždycky tak trochu řeči o provaze v domě oběšencově. Nemáme náhodou z minulosti ne až tak nedávné pořád tak nějak před očima „vyhnance a uprchlíky, kteří se nemohli vrátit do země svých otců?“ A neměli jsme v tom náhodou prsty? Jistě, stalo se a odestát se už nemůže, v tomto smyslu je ta věc passé. Snad by jen neuškodilo trochu míň nestydatosti. Vím, že ti, co prosbu pronášeli, to tak nemysleli. Jenže o to je to horší.

V pátek byl na paškále Fiala. Dalším politickým lídrem, který dal Mladé frontě dnes (jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš) příležitost, aby se po něm svezla, byl předseda ODS Petr Fiala. Reportérka MfD jej provázela na turné do Kuřimi. Čtenáři se dozvěděli, že pan Fiala byl “nervózní z toho, že ani Dejdar (který setkání s voliči moderoval, bd) nepřilákal zrovna davy lidí.“ A dojmy účastníků? „Myslím, že pan Fiala byl dobrý. Ale já sám bych uvítal, kdyby víc než na pódiu s Dejdarem mluvil s námi“. „Nezaujalo mne to. Dejdar je dobrý, ale pan Fiala pořád opakuje to samé.“ „pan Fiala mne učil ve škole. Znám ho a nemám zájem se s ním potkat. Pro mě je to jen další politický demagog.“ A pár slov k aranžmá: „Sál se čtřiapadesáti židličkami se sice na poslední chvíli zaplnil, s velké části však v hledišti zasedli členové příznivci ODS… Lidé z volebního týmu se nicméně před představením sami předháněli, kdo obsadí první, prostřední či zadní řadu. „sedněte si hlavně dopředu,“ nabádala je dívka, která předtím pomáhala do klubu přinášet letáky.“ Atp. 3. října přijde na řadu Andrej Babiš. Zjevně jako hostitel (ANO kandiduje pod číslem 21, např. KDU-ČSL pod číslem 24, ale na řadu přišla už 27. září). Jistě si i vůči němu dovolí jedno dvě kritická slůvka, aby to nevypadalo tak hloupě. Už na tom nebude až tak záležet, škoda už je napáchána. Masochismus lídrů „standardních, tradičních stran“ nechápu. Měli přece možnost šaškárnu odmítnout a říci jednoznačně proč. Jenže to už by byl „Antibabiš“ že?

Už je to jasné: v souvislosti s Čapím hnízdem byl někdo z něčeho obviněn. Dozorující státní zástupce obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání v souvislosti s padesátimilionovou dotací na stavbu farmy Čapí hnízdo“, prví se ve zprávě ČTK. Mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Štěpánka Zenklová k tomu řekla: „Nebudeme sdělovat jména, počet osob ani právní kvalifikaci, a to do doby, než se nám vrátí potvrzení o tom, že obvinění usnesení převzali.“ Víme tedy, že kdosi byl obviněn v případu Čapí hnízdo. Nevíme kdo a z čeho, a nevíme ani, zda se to dozvíme do doby, než souhlas PS se stíháním pana Babiše a Faltýnka vyprší via facti tím, že bude zvolena Sněmovna nová. Nevíme vlastně nic.

Volební model Median: nic nového. Volební model agentury Median se vlastně od toho, co pořídilo CVVM, skoro v ničem neliší: ANO dostalo sice jen 27%, ale CVVM má pro ně od počátku nastavenu laťku vysoko; takže podle CVVM ztrácí, kdežto podle Medianu nepatrně získává. A TOP09 by se s 9,5% do Sněmovny dostalo. Na podstatě věci se však mnoho nemění. Vlastně to, co je možné jako nejpravděpodobnější varianta možné očekávat, je opakování koalice ČSSD – ANO – KDU-ČSL, ale se dvěma podstatnými rozdíly. Za prvé, ANO bude mít zcela výraznou převahu. A za druhé, tato skutečnost bude působit k tomu, aby se vnitřní poměry v trpasličích koaličních stranách, už teď poměrně nestabilních, přizpůsobily jejich „novému údělu“. Podle zásady “svoboda je poznaná nutnost“.

Zaráží mne jen jedna věc: jak se všechny průzkumy v podstatě shodují. Jediná nejistota je v tom, zda se TOP09 dostane do PS. Člověk by skoro řekl, že oč větší shoda, o to pravděpodobnější volební překvapení. Jen se obávám, že to může být jedině překvapení v tom nejhorším slova smyslu.

Pátek 29. září: Kardinál Duka kázal ve Staré Boleslavi. Nedá mi to, abych nenapsal pár poznámek na okraj svatováclavského kázání kardinála Duky. Moje poznámka se týká i obecněji včerejšího svátku, který český stát včera v podstatě ignoroval. Zjevně je schopen ho respektovat jen jako formu buzerace na supermarkety, a to mi připadá trochu málo. (Opakuji, co jsem napsal už včera, nejsem katolík, hlásím se k jiné denominaci).

Kardinál řekl mimo jiné: „I my, kteří se hlásíme ke křesťanství, my katolíci, jsme součástí národa, součástí společnosti… Proč nám v tom někdo chce bránit, vyloučit nás?“ Nechci pana kardinála chytat za slovo (ke křesťanství se hlásí nejen katolíci, ale např. i já), důležitá mi připadá jiná věc: chápu velmi dobře, proč má potřebu to říci, zároveň je smutné, že to musí říci, ale je to smutné ne pro něho, ale pro nás. Měla by to být přece samozřejmost. Máme jakýsi dluh. České národní uvědomění se bohužel od devatenáctého století rozvíjelo ponejvíce v poloze ateistického nacionalismu. To je velký rozdíl od našich středoevropských sousedů, Poláků, Maďarů a taky Slováků. Ti všichni byli taky nacionalisté, což bylo ve střední Evropě v devatenáctém století obvyklé, ale ne ateističtí. Český ateismus považoval za problém i Masaryk, ale jeho projekt nezjeveného, kritického náboženství se neujal (moc se tomu nedivím). I po roce 1918 byli katolíci považováni více či míně za cizorodý prvek národa (tenkrát ovšem československého, ale zase jen v Česku). Pokusy některých z nich o emancipaci dostaly za druhé republiky strašidelnou podobu. To se při emancipaci stává velmi snadno.

Svátek byl schválen v roce 2000 po bojové rozpravě v PS, za mimořádně hloupých řečí tehdejšího premiéra, který je shodou okolností dnes prezidentem. Je to svátek přinejmenším napůl nechtěný, což se projevuje tím, že nemá vůbec žádnou sekulární verzi. Je to přece státní svátek, „Den české státnosti“. Tím nezpochybňuji fakt, že je (právem) vázán na postavu středověkého panovníka a na legendy o něm, a na to, že naše státnost byla budována na křesťanských základech. To, že se oslavy odehrávají ve Staré Boleslavi na katolické bohoslužbě, je jistě OK, OK není, že se odehrávají jen tam. Ten den nebylo slyšet o žádném z našich nejvyšších ústavních činitelů. U prezidenta se tomu nedivím – jednak viz výše, a jednak je dnes zřejmě plně zaměstnán oslavou svých narozenin. Pak je tu ještě předseda Senátu, předseda PS, předseda vlády. Shodou okolností všichni ČSSD. Poslední z nich o sobě v minulosti dokonce nechával slyšet, že je katolík. Naši papaláši se za svůj (a náš) stát, pokud je prezentován v tomto kontextu, stydí. Chtěli by asi nějaký jiný, lepší. Mně je tenhle dobrý dost. Bohužel se momentálně hroutí. Asi taky proto, že se ti právě jmenovaní za něj tak nějak stydí.

A pak je tu jedna věc, která mne v kázání pana kardinála poněkud zarazila: „Nejdeme volit pouze kandidáty, ale jdeme volit svou budoucnost“, prohlásil. To je moc hezké, problém je jen v tom, že lidé zhruba vědí, koho nemají volit, ale nevědí koho volit mají. V takové situaci nejspíš nakonec zvolí někoho, koho taky nemají volit, jen mají pocit, že ho nemají volit o fous míň než ty ostatní. A stačí např., když má tu drzost vydávat se za mesiáše.

A pan kardinál pokračoval: „Naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“ A tomu nějak nerozumím. Problém je totiž v tom, že falešné mesiáše (tedy jednoho) tu v politice máme už čtyři roky. Chybí někdo, kdo by měl odvahu a přímost se proti němu taky v politice jasně a tvrdě postavit. A tak je náš problém problémem opuštěné většiny. Protože v politice nevolíme většinu. V politice vždycky volí většina menšinu, která by byla ochotna se za ni vzít. Tak je to na světě zařízené. A ta menšina nám tu zrovna teď, v čase voleb, tak nějak chybí.

Čtvrtek 27. září: Především připomínám, že dnes slavíme nebo měli bychom slavit jeden ze tří základních svátků Starých pořádků (tj. demokratické České republiky v té podobě, jak jsem byl schopen ji považovat za svou). Nejde mi přitom ani tak o uctění světce (na svaté v tradičním slova smyslu nedržím, jsem evangelík), jako o uctění českého státu, který byl kdysi zbudován na křesťanských základech a váže se k legendám o panovníkovi. Jistě, jsou to legendy, ale jednak nevěřím, že by s osobou knížete Václava neměly nic společného, a jednak, je to jakási ideologie státu, který tak vznikl, a je to ideologie, za niž bychom se vůbec nemuseli stydět. To jen tak na okraj, psal jsem o tom už mnohokrát. Podotýkám, že další dva svátky, které považuji za nejvýznamnější, jsou 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii (rozhodující je pro mne vazba na 17.listopad 1989) a 1. leden, Den obnovy samostatného Českého státu. Pokud jde o státní svátky, budou mít Nové pořádky jistě jiné priority, ale to je mi fuk.

Zeman dostal dort. V úterý přišel za prezidentem Zemanem na jeho pozvání ministr vnitra Chovanec. Prezident totiž dal najevo, že chce slyšet i názor „druhé strany“ na případ Čapí hnízdo (když už předtím ministra Pelikána vyslechl a znamenitě se s ním shodl). Zajímalo by mne, zda obálka, v níž ministrovi Chovancovi pozvání přišlo, byla ta s charakteristickým modrým pruhem a zda nechybělo upozornění, že pokud se nedostaví, může být předveden. Ministr si vzal s sebou policejního prezidenta a ředitele finanční policie, a vysvětlil prezidentovi, že nemá vhled do živých kauz. Mluvili o tom prý jen cca pět minut, návštěva trvala déle. V Právu přinesli foto hezkého velkého dortu ve tvaru Čapího hnízda, který pan Chovanec prezidentovi přinesl k nadcházejícím narozeninám. To je docela dobré.

Znesvětitelé konečně potrestáni. Pražský městský soud vynesl včera pravomocný rozsudek nad dvojicí delikventů, kteří v roce 2015 vyvěsili nad Pražským hradem velikánské červené trenýrky (třetí se zabil na motocyklu, což je zjevně polehčující okolnost, takže trestní stíhání s ním bylo zastaveno). Soudní řízení se vleklo jako Lovosice, soudkyně Šárka Šantorová (zaslouží si jistou úctu) nejprve obviněné dvakrát osvobodila s tím, že nejde o trestný čin (mohl by vzniknout neblahý precedent, protože by to znamenalo omezení svobody projevu a právo na vlastní názor) a že by se věc měla řešit jako přestupek (poškození cizí věci). Odvolací soud jí pak přikázal, aby vynesla odsuzující verdikt. Pražský hrad je totiž podle odvolacího soudu symbolem svrchovanosti českého národa a a prezidentská standarta symbolem státnosti (cituji dle Aktuálně.cz). Je to výrazný posun k Novým pořádkům. Zneuctěn byl zprostředkovaně všechen náš pracující lid. Aspoň mohli vzít v úvahu osobu nynějšího prezidenta jako výraznou polehčující okolnost pro delikventy.

Petr Honzejk pohřbívá TOPku. Petr Honzejk se v Hospodářských novinách zabývá verdiktem CVVM nad TOP09. Píše o tom, že projekt Topky stál kdysi, ve stádiu vzniku, na třech pilířích: na „autoritě Karla Schwarzenberga“, na „mozku Miroslava Kalouska“ a na spolupráci se starosty, „kteří dávali celému primárně pražskému projektu regionální rozměr“. Na tom jistě něco je, možná by se to mělo trochu upřesnit: byl to pokus obohatit polistopadovou klausovskou „pravicovost“, jak ji dosud prezentovala ODS, o charisma „Pravdy a Lásky“ (tyto pokusy tu byly už předtím a nikdy nedopadly dobře, dávají se dohromady dvě pochybné ideologie). A zároveň je to krok vstříc módě, která se tehdy rodila a hlásala potřebu obrody zkostnatělé tradiční politiky nezávislostí nebo aspoň komunálním šmrncem (tedy tehdy lehce směr, kterým se daly taky Věci veřejné). Nicméně: po volbách 2013 byla TOP09 nejsilnější demokratickou stranou, nevázanou na koalici s Babišem. A dlouho se chovala – i díky svému předsedovi – jako jediná skutečná opozice vůči Babišovým Novým pořádkům; přitom nijak neproblematizovali ani nezamlžovali naše západní vazby (to druhé pan Honzejk ve svém komentáři uznává, to první vůbec nezmiňuje, jak je dnes v táboře Pravdy a Lásky zvykem). Obávám se jen, že jí zrovna v tom prvním - totiž Antibabiš - nějak došly síly. Proto možná ten pokles preferencí. Tedy údajný pokles: já tomu průzkumu totiž moc nevěřím.

Středa 27. září: CVVM bych přece jen moc nevěřil: v detailech, ne v trendu. Ještě dvě poznámky k poslednímu průzkumu CVVM. Především jedna obecná: průzkumů je letos zejména poslední dobou podezřele málo. Zřejmě se podle novely volebního zákona pořizovatelé zapomněli přihlásit u Úřadu jako registrované třetí osoby a teď se bojí, že je někdo práskne. :) Dále: sociolog Jan Herzmann se vyjádřil, že výsledky, pokud jde o Babiše a TOP9, by bral s rezervou. Já taky. Výhrady měli i v Echu24 (jak k metodice, tak s odkazem na katastrofální nepřesnost výsledků z roku 2013 – pravda, tehdy byla situace daleko víc destabilizovaná, než dnes). Taky s trpajzlíky, zejména s Pirátskou stranou, to nejspíš nebude tak horké. Ale i když je to celé karikatrura, i na karikatuře může něco být. V podstatě tři věci: za prvé, mezi ANO a ostatními stranami je rozdíl třídy, a to i tenkrát, když ANO bude mít jen 25% a nejsilnější z těch ostatních třeba dokonce 14%. Za druhé, strany „starého režimu“ (toho polistopadového, demokratického) nezískají v PS nejspíš ani tu slabou a virtuální většinu, kterou měly dosud. A za třetí: zvýší se podíl nesystémového „smetí“: SPD, případně Piráti, a nezapomínejme ani na KSČM. Už to bude stačit k další výrazné proměně politického uspořádání (po té první, co přišla po volbách 2013).

Volební kampaň jako předvánoční nadílka. Nejzásadnější úprava, která by měla být provedena v Ústavě, je zákaz konání voleb do PS v období od září do prosince kalendářního roku (možná by pro jistotu měl být přidán ještě leden). Volební kampaň se mění v řetězec bezbřehého rozdávání: státní zaměstnanci a členové bezpečnostních sborů dostanou přidáno 10%, zdravotníci o 10%, důchody vzrostou o 4%. Rozpočet pro vysoké školy se zvýší o tři miliardy korun. A nikdo si nedovolí ani škytnout, přišel by o hlasy. Je to docela nechutné.

Politici na špagátě za Mladou frontou Dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, dodávám. Píáristé MfD tam uspořádali tam na čtvrté stránce „volební seriál“, kde konkurenty představují v pravém světle. Tak například o Miroslavu Kalouskovi se dozvíme, že „před pár lety na Malostranském náměstí vlepil facku mladému kritikovi (mladý kritik ho tehdy seznámil se svým názorem: „Kalousku, jsi zloděj, budeš viset“). Zdůraznili, že mu voliči nemohou odpustit „škrtání“ a pokus jít před jedenácti lety s Paroubkem do koalice závislé ne komunistických hlasech. Naopak si pan Kalousek od autorky reportáže zasloužil pochvalu za to, že jen málokrát zmínil „své klasické téma posledních let posledních let a měsíců: Babiš je zlo, já jsem jiný.“ Především téma zní „Babiš je zlo“, a ne „Babiš je zlo a já jsem jiný“, to je směšná účelová deformace. Téma „Babiš je zlo“ by ovšem mělo být ve volbách zdůrazňováno na prvním místě, protože to, o čem volby jsou je „Babiš nebo demokracie“ (ne Babiš nebo Kalousek, tak otázka nestojí). Místo toho se čeští politici řadí za Babišovými píáristy v předvolebním smrtím tanci. Měl někdo odvahu je poslat někam? Podle toho pak ty volby dopadnou.

Revoluční píseň z doby „Velké protikorupční“. Do předvolební kampaně teď výrazně zasáhli tzv. Piráti. Poté, co se jim podařil tah s předvolebním vězeňským autobusem (vyšel jen proto, že s nimi nechtěně spolupracovala paní Nečasová, která na věc zbytečně upozornila), navázali bojovou písní, kterou porůznu reklamují. Stojí za shlédnutí, najdete ji zde. Doporučit ji mohu s lehkým srdcem, nedovedu si totiž ani s vynaložením největšího úsilí představit debila, který by po shlédnutí něčeho podobného dal příslušné straně hlas. V prezentaci, kterou strana rozesílá novinářům, se jednak cituje z textu songu: „Beztrestně zašantročili, bezúplatně převedli, pak se ještě rozčílili, že je lidi podvedli. V ráji zdi se otvírají, ven vychází gorila, aby pravdu upravila a tu tvoji zabila. My nejsme saně, my nejsme saně, my nejsme saně, tak pusťte nás na ně.“ Tedy jakási rozverná mladistvá varianta na odvěké české téma „Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“. Píseň pěje sám předseda strany s ostatními lídry a kandidáty (není jich až tak moc). Předseda je taky autorem textu, hudbu složili jiní dva „Piráti“. A říká k tomu: „Nejvíc si na celé kampani, ale i na takových menších akcích jako bylo třeba natáčení tohoto videa, vážím práce a energie lidí – Pirátů. Je strašně moc cítit, že to jde z nás, že jsme nadšení, že celou kampaň děláme ze srdce, sami a z vlastního přesvědčení. Není za tím žádná agentura, žádný neosobní přístup, je to opravdové a stejně opravdově bojujeme o křesla ve Sněmovně“. Naléhavost dodává klipu závěr, který tepe Andreje Babiše: vidíte, jací jsme frajeři: když jde o to, komu zakroutit krkem, nevynecháme ani jeho. To je nová, upravená linie strany, od níž si slibují, že jim otevře dveře do Sněmovny. Na rozdíl od CVVM si myslím, že ne. Jen se jim možná podaří sežrat o něco víc volebních hlasů, které propadnou a voliči by je byli mohli použít racionálnějším způsobem.

Úterý 26. září: Chmurná věštba CVVM. Necelý měsíc před volbami do PS přichází agentura CVVM s volebním modelem. Ptali se respondentů tentokrát už přímo na to, koho budou volit v říjnových volbách. Pro toho, kdo volebním průzkumům hodně věří, musí být výsledky průzkumu dost depresivní, a velkou radost neudělají ani tomu, kdo od nich má odstup. Při volební účasti cca 61% drtivě zvítězí ANO se skoro 31%. Trpajzlíků bude tentokrát šest, v tomto pořadí: ČSSD 13,1 %, KSČM 11,1 %, ODS 9,1%, SPD 7,3%, Piráti 6,4%, KDU-ČSL 6,2%. Sedmý trpajzlík, TOP09, by zůstal přede dveřmi Sněmovny s 4,4%. K tomu je třeba jako slabou korekci dodat, že CVVM hodnotí Babiše soustavně vysoko a oproti červnovému průzkumu tři procenta ztratil. Podobně komunisté a TOP09. Výrazně získala SPD a Piráti, trošku i ČSSD.

Pozoruhodné je, že „nesystémovým stranám“ (ANO, KSČM, SPD, Piráti) přisuzuje průzkum dohromady 55,5%. Ještě před rokem měly u téže agentury ANO a KSČM dohromady 44,5%, Piráti a SPD by se do Sněmovny vůbec nebyli nedostali. Tento trend nelze brát na lehkou váhu. Propast mezi ANO a ostatními stranami se prohloubila.

Zároveň jsem si někde přečetl, že podle „bookmakerů“ kurs ANO klesl, takže sázkové kanceláře považují za nepravděpodobné, že by Babišovo hnutí překročilo 27%. Mně se to taky nezdá, ale jednak lidé, kteří sázejí, posuzují to, kdo vyhraje, a neříkají tím, koho budou volit. A jednak, myslím si, že i v případě těch necelých 27% bude rozdíl mezi Babišem a ostatními veliký a „nesystémoví“ budou mít v PS i tak většinu.

Babišovi chyběl a chybí skutečný vyzyvatel. A na tom se do voleb už vlastně nemůže nic změnit.

Pondělí 25. září (pokračování): A teď pár poznámek k sobotním novinám:

Koalice s ANO nikdy, ale… Základní vlastností KSČM je, že by bylo za všech okolností pošetilé od ní očekávat cokoli rozumného a slušného. Potvrdil to opět v sobotu v Právu její předseda Vojtěch Filip. KSČM nikdy, za žádných okolností, nevstoupí do koalice s ANO. Je otázka, zda by o to Andrej Babiš prvoplánově stál. Zároveň se panu Filipovi zdá, že všechno spěje ke koalici ANO s ODS. (Věřím, že takový Václav Klaus ml. by byl pro ni všemi deseti; ale víc se zatím neví a možná, že zvalchovaná a připochcíplá ČSSD bude pro pana Babiše vhodnější sparingpartner). Takže koalice nikdy. Ale podpora menšinové vlády ANO, to je něco jiného. Lze to řešit jedině „po volbách podle skutečného rozložení sil“. Může to říkat klidně, protože je dost nepravděpodobné, že by si pan Babiš nenašel koaličního pidipartnera tak jako tak. Pak nespolehlivou podporu z opozice potřebovat nebude. (Dála pan Filip chválil dosavadní vládu za to, že se „slepě nesoustřeďovala jen na EU či na jakési fiktivní euroatlantické spojenectví, že migrační vlnu vyprovokovaly USA, aby zničily Evropu (odvolává se na Zbigniewa Brzezinského, který se už nemůže bránit, i kdyby mu to stálo za to, protože už je mrtvý), slibuje referendum o vystoupení z NATO a zákon o příživnictví. V těchto ohledech je rozhovor jakýsi večerníček pro poslední pamětníky reálného socialismu.

Za další zkvalitňování výběru soudců! Pod tímto heslem (tedy aspoň virtuálně) se konalo setkání Miloše Zemana a jeho družiny expertů s ministrem Pelikánem v Lánech. Ministr řekl: „Myslím, že jsme se shodli na tom, že tím hlavním úkolem teď je přijmout jasná pravidla pro výchovu a výběr nových soudců tak, aby skutečně ti nejlepší z každé generace vstupovali do justice.“ Samozřejmě, s některými z těch starých bude třeba zatočit, dodávám, jako obvykle jich u nás asi nebude až tak moc. Debata byla „příjemná a otevřená“. Mezi prezidentem a Babišovými lidmi panuje teď příjemné ovzduší. Prezident si nepochybně spočítal, že chce-li být znovu zvolen, musí jít kverulování aspoň na čas stranou. Jeho pozice je relativně slabá.

Ještě dvě poznámky k německým volbám. V tom, co jsem už napsal, jsem zapomněl zdůraznit, že CDU/CSU má vzhledem k minulým volbám dvakrát větší ztrátu než SPD, a že je to proto, že AFD přetahuje hlasy jí (jim), ne sociálním demokratům. Když není k dispozici realistická a umírněná varianta k migrantské politice paní Merkelové, podpoří nespokojenci alternativu divokou. Tak to chodí vždycky.

A za druhé: v Die Welt uvedli, jak by dopadly volby ve (virtuální) NDR. Není to těžké, hranice spolkových zemí kopírují někdejší železnou oponu. Vyhrála by CDU s 26,5%, druhá by byla AfD s 21,5% (jakási paralela s tím, jak si u nás v roce 2013 rozdělily hlasy ČSSD a ANO, tenkrát dva hlavní oponenti „Starých pořádků“). Třetí by byla Levice (zde je to legitimní nástupce SED, aspoň pokud jde o voličský kádr), teprve čtvrtá je SPD se 14,5 %. FDP dosáhla 8%, Zelení 6%. Nové pořádky (AfD, levice) mají tedy 38%. Virtuální NDR je nám podstatně blíž než Německo jako celek.

Pondělí 25. září: Omlouvám se na minivýpadek, byl způsoben tím, že jsem dopisoval jakýsi zásadní článek (dám ho tu k dispozici, jakmile se objeví na Echu24).

Německé volby a Babišistán. Obyčejně tu nekomentuji zahraničněpolitické záležitosti, teď musím udělat aspoň malou výjimku: výsledek voleb do Bundestagu se sice zprostředkovaně, ale výrazně promítne i do české politiky.

Dosavadní dominantní strany, CDU/CSU i SPD, dost výrazně tratily. Dílem to bylo dáno velkou koalicí (je to vždycky jakési nouzové, nestandardní řešení). Dílem, a hlavně, tím, že si obě strany, a především CDU, dlouhodobě nevědí rady s problémem migrace. Jak naplnit příkaz pomáhat lidem v nouzi a zároveň dělat realistickou a pragmatickou politiku? Pomáhat lidem v nouzi musíme, ale pomoc by měla být účinná: a pokud nás výrazně oslabí, nebudeme už schopni pomoci nikomu. Nemohu si pomoci: to, co už pár let provádí paní Merkelová, je údržbářská improvizace. Zároveň ve své straně nemá žádnou výraznou opozici, a AfD není varianta k CDU/CSU, nýbrž pohroma. Přitom Německo je nejsilnější, v mnoha ohledech dominantní stát EU. CDU/CSU ztratila oproti minulým volbám nejvíc a dosáhla nejhoršího výsledku v historii. Vydělala na tom AfD, která taky vůbec nic reálného a věrohodného nenabízí, ale jako extrémní opozice se tím nemusí obtěžovat.

SPD si logicky zvolila roli opozice (na vládní koalici by v takové situaci mohla jen prodělat). Ponese menší odpovědnost a trochu se jí tím uleví. A pokud vznikne, jak se očekává, koalice CDU/CSU, FDP a Zelení, dá se očekávat, že i v tak spořádané zemi, jako je SRN, to bude vládnutí plné neklidu.

Zajímá mne to všechno vlastně jen z jednoho důvodu: spořádané, politicky úspěšné Německo znamená stabilitu i pro své sousedy. Německo, které se otřásá vnitřními problémy, destabilizuje více či méně i země v sousedství.

A navíc: postkomunistické země v sousedství, ze své povahy pořád více či méně rozvrácené (což platí pro ČR víc, než si jsme ochotni připustit), potřebují, aby se měly o co opřít. Lidé, kteří se hlásí k parlamentní demokracii, právnímu státu západního typu, k euroatlantické solidaritě atd., se teď budou muset spolehnout sami na sebe daleko víc než dříve (upřímně řečeno, ono to ani předtím nebylo úplně ideální). Německo bude ještě víc než dřív zaměstnáno svými vlastními problémy: a tak něco, jako byla kdysi západní podpora východoevropskému disentu, je dnes čím dál tím těžší si představit.

Sobota 23. září: Chystá se souboj titánů na Nově! Česká televize připravila na 19. října, bezprostředně před započetím voleb do PS, dvouhodinovou veledebatu lídrů významných politických stran. Favorit voleb Andrej Babiš ovšem nemá ČT rád, protože ho kritizuje jako každého jiného (přesněji řečeno, sice ne úplně stejně, ale přece jen o trošku víc, než konkurenční stanice). Pro Novu je zase ČT konkurence, což je přirozené. Ze setkání těchto dvou zájmů (nemohu se zbavit dojmu, že NOVA má k Andreji Babišovi o něco blíž než k ostatním politikům) vznikl plán kontraveledebaty, c níž se střetnou dva superlídři: Andrej Babiš a Lubomír Zaorálek. Mělo by to být něco jako souboj Achilla s Hektorem. Kdo je kdo, se má ukázat během souboje. Oba už účast přislíbili, nejdřív pan Babiš, samozřejmě. Řekl bych, že už předem.

Ve skutečnosti se realizací tohoto projektu zastře, oč ve volbách jde. Pan Babiš by měl mít slušnost, že se bude konfrontovat se všemi relevantními soupeři, aby se dokonale vybarvil on i každý další z nich. A Sociální demokracie nemůže konkurovat panu Babišovi sama, je na to podle všech odhadů veřejného mínění příliš slabá. Pan Babiš bude takto kofrontován s jedním velmi silným sparingpartnerem. Proč mu na to pan Zaorálek kývl? Jistě, na Novu se dívá víc lidí než na ČT, to bylo pro pana Zaorálka jistě přitažlivé. Taky jsem si v novinách přečetl, že se možná obává, aby v případě jeho odmítnutí pan Babiš nedostal celý prostor na Nově sám. V každém případě to je však z jeho strany jednak neprozíravé (nemůže to pro něho dopadnout dobře, debatní kouzlo Andreje Babiše vynikne daleko víc v konfrontaci s jedním představitelem „sil tmy“, než v nějaké širší společnosti), a jednak nesolidární. Kdyby pan Babiš pronášel na Nově svůj standardní vášnivý monolog (připomíná mi v této poloze vždycky jakousi mimořádně rozlícenou variantu Hrabalova strýce Pepina), a zároveň na ČT proběhla širší debata politiků, kteří by museli, ačkoli se jim vůbec nechce, zaujmout pozici také k „fenoménu Babiš“, připadalo by mi to daleko přiměřenější skutečné „předvolební“ politické situaci. Takhle se jen hrdinný sysel postaví bojovně proti mlsnému vyčůranému kocourovi, který ho považuje jen za chutnou předvolební snídani. Jakýpak souboj titánů.

Účtování se soudkyní Královou. Ministr Pelikán podal na soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou kárnou žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu. Paní soudkyně se prý při svých rozhodnutích opakovaně neřídila závaznými pokyny nadřízeného soudu, aniž by to patřičně zdůvodnila. Z kauz, kde podle pana ministra pochybila, měly minimálně dvě mohutný politický podtext, totiž údajné zneužití vojenského zpravodajství a tzv. Poslanecké trafiky. Ministr pro ni požaduje nejpřísnější trest, suspendování. Je vidět, že na ni má opravdu žízeň. Rozhodnutí NSS je přitom (prý) konečné a ministr může hned po podání žaloby soudkyni postavit dočasně mimo službu s tím, že se jí sníží plat na polovinu (zatím to neudělal).

Nechci se plést do odborného hodnocení postupu soudkyně Králové v tom či onom případu, ale jako laikovi mi imponovalo, že v citlivé a podle mne nesmírně problematické a nebezpečné věci „politických trafik“ si tvrdohlavě stála na svém. John Kennedy napsal kdysi velmi hezkou knížku o tom, jak lidé, kteří v demokratických poměrech dokáží tvrdohlavě a odvážně stát na svém, nakonec pomáhají dobré věci, a to i tenkrát, když se mýlí.

Poslanec a exministr spravedlnosti Pavel Blažek řekl, že „odmítla stát se součástí žaloby“, na tom hodně je. A taky a hlavně se mi nějak vůbec nezdá, proč by měl mít ministr spravedlnosti co by představitel exekutivy, takovéhle možnosti (podobně jako prezident, jiný představitel exekutivy) intervenovat do hájemství soudní moci. Jistě, poslední slovo bude mít soud. Ale stejně bude zajímavé sledovat, zda a jak železná pěst protikorupční revoluce a Nových pořádků zasáhne do autonomie soudů. V každém případě bude rozhodnutí NSS pořádný precedens s důsledky pro vyváženost mocí ve státě v rámci Nových pořádků, které se nám nyní velmi stabilizují.

Hudba minulosti. „Platforma evropské paměti a svědomí“ podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství trestní oznámení na poslední žijící komunistické papaláše, Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala Petera Colotku a pár dalších pro jejich odpovědnost za zabíjení na českém úseku Železné opony. Chtějí dosáhnout spravedlnosti poté, co Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu loni vyšetřování obdobného zločinu uzavřel, aniž by došel k nějakému výsledku. Připadá mi to v dnešní době trochu zvláštní. O všeobecné zavrženíhodnosti a odpornosti toho, co se tehdy na našich hranicích dělo, nejsou nejmenší pochybnosti. Nikdo se nesnaží ten stav obnovit, ani to nejde. Zato se nám sice nenápadně, ale nezadržitelně hroutí demokracie pod náporem babišismu. Pokud se hroucení podaří zastavit a zaplatíme za to tím, že lidem při tom zastavování už nezbude dost energie na to, aby potrestali pár zbývajících velmi starých darebáků, bude to přijatelná cena.

A ještě na okraj případu Žlutý baron. Přečetl jsem si v novinách, jak se leckde nechaly u Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí zaregistrovat „třetí osoby“, které pak podporují na kandidátkách stran a hnutí lidi z nevolitelných míst. Je to teď zcela legální (na rozdíl např. od propagace vlastní knížky) a může to být i jakž takž účinné: každá „registrovaná třetí osoba“ na to má limit 1,8 milionů Kč. Rozumí se samo sebou, že se tu otvírá prostor zejména pro tzv. drobné miliardáře, protože kdo z nás, milí čtenáři, na to má! Postižené strany běsní, a to z důvodů, které považuji za dobré a rozumím jim. Otvírá se tak široké pole pro zazobané kutily, aby jim pořádně rozvrtali kandidátky: přitom složení kandidátek včetně pořadí při poměrném volebním systému má být v kompetenci stran a hnutí. Voliči mohou provádět jen dílčí korekce, to je snad správné, ale osobně si myslím, že čím je ta možnost menší, tím líp. Volíme v první řadě strany, ne „osobnosti“, zní to sice nepopulárně, ale je to správné. Připadá mi jen pozoruhodné, že nová úprava volebních zákonů (zák. č. 322/2017 Sb.) zavedením povinnosti se registrovat na jedné straně fakticky problematizuje svobodu veřejné diskuse v době volební kampaně, a na druhé straně otvírá různým zazobaným pracháčům cestu, jak více či méně rozvracet politické strany (tedy hlavně ty „standardní“, „tradiční“, samozřejmě: ale jakýsi bolestný ryk už vydal i samotný Andrej Babiš, ono to totiž politickou sekci jeho státofirmy už postihlo taky). Je to docela hezký případ toho, jak otrávené plody protikorupčního běsnění občas trochu postihnou i ty, kteří se na nich vezli a účelově je přikrmovali. Což je ostatně problém všech chemických zbraní, i v přeneseném smyslu slova.

Pátek 22. září: Řízení se Zuzanou Vlasatou, Jakubem Patočkou a Svobodou projevu. Ve čtvrtek bylo konečně prolomeno hrobové ticho oficiózních médií nad řízením o přestupku se Zuzanou Vlasatou a Jakubem Patočkou (přesněji řečeno spolkem Svoboda projevu. (Oznámení o zahájení řízení o přestupku, viz zde, je datováno 31. 8., v Deníku Referendum a následně ve Fóru 24 a v Echu 24 o něm referovali toto úterý, tj. 19. září). Už to ostatně nešlo jinak, protože ve čtvrtek dopoledne s nimi Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí přestupek projednal. Už ráno o případu referovalo na třetí stránce Právo. Informace byla ovšem „zabalená“ do článku o potížích, který má ANO s úřadem ohledně Babišovy knihy o oligarchově snění. V tom je ale potíž, jedno k druhému nepasuje: případ Babišovy knihy je problém, který má strana, resp. hnutí (ANO). Váže se na tu část novely volebních zákonů, která v zásadě není moc problematická. Případ paní Vlasaté, pana Patočky a Svobody projevu se ovšem týká tzv. třetích osob, a tady je zákon krajně nejasný a zároveň velmi problematický. Míchat oba případy dohromady znamená tuto problematičnost vlastně maskovat. Ráno o případu referovaly i Lidové noviny v rámci velkého bloku o financování volební kampaně, zase jedním dechem s problémem Babišovy knihy. Člen útočené sekce LN Tomáš Tománek poukazuje na to, že Patočka „není pouze novinářem, ale také členem ČSSD, která je největším volebním konkurentem Babišova hnutí ANO (na rozdíl od pana Tománka, který je úplně nezávislý), a že a spolek Centrum pro média, ekologii a demokracii, v jehož vedení se účastní, dostal loni v prosinci zakázku od Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra na její propagaci. Prásk. Pan Tománek mluví o očekávání expertů, že bude trvat zřejmě několik let, než si práce úřadu „sedne“. Řekl bych, že zákon si zaslouží hlavně pořádnou novelu, rád bych věřil v ni, ale nějak mi to moc nejde.

Podstatné ovšem je, že někdy kolem 15.00 hod. o řízení Úřadu se „Svobodou projevu“ a o dnešním jednání na Úřadě informovala ČTK (tedy České noviny, k Četce přístup nemám, nemám na to prachy). Tím se celá záležitost pro novináře oficiózního tisku teprve stala hmatatelnou skutečností, něčím z masa a kostí, a tak o ní asi za dvě hodiny nato referovali např. v Aktuálně.cz. Samo řízení (podle oznámení Úřadu, viz výše) se netýká přímo knihy Žlutý baron a filmu Selský rozum, ale toho, že se spolek účastnil něčeho, co je prý podle zákona volební kampaní. Důkazem, že jde o volební kampaň, je jednak to, že sérií besed kde film promítali a knihu prodávali, inzerovali v novinách, a jednak to, že vylepili v té souvislosti v Českých Budějovicích 22 plakátů. Řízení Úřadu bylo zahájeno (podle toho, co napsali v Deníku referendum) na základě podnětu politického hnutí ANO. Jak jinak. Jakub Patočka navrhuje zastavení řízení, což víc než chápu. A paní Vlasatá a pan Patočka si myslí, že Andrej Babiš je největší ohrožení české demokracie po roce 1989, s čímž živě souhlasím.

Jak bude celý Proces pokračovat: nyní by podle ČTK měli mít účastníci asi dva týdny na vyjádření, pak se „spis uzavře“. Rozhodnutí by mělo padnout do konce října.

Celá záležitost je zcela zásadní. Je nutné využít všech zákonných možností k tomu, aby si zákon, jak by řekl pan Tománek a jeho experti, hned tak „nesedl“. Nemám důvodů pochybovat o tom, že to pan Patočka a jeho přátelé udělají. A zaslouží si v tom podporu.

A teď už jen pár dalších poznámek.

Další drobný miliardář na scéně! Tentokrát se realizuje přímo na kandidátce ANO.Je to nynější nestranický senátor za ANO Jiří Hlavatý. Myslí si, že Babiš tomuto státu hodně přinesl a přináší. Pro něj je obrovská výhoda, že pan Babiš je podnikatel. „Když vidíte, jak se všechno mění, jak se mluví o inovacích, tak pro mě Babiš představuje člověka, který vnáší inovace do politiky.“ Pan Hlavatý si to může dovolit říkat i v době volební kampaně, protože zcela evidentně není žádná třetí osoba. S tím, co pan Hlavatý říká o inovacích, velmi souhlasím, jen z nich na mne jde hrůza. Pokud pak jde o aféru Čapí hnízdo, myslí si drobný miliardář, „že bychom se neměli stále hrabat v tématech z minulosti. Nemám na to čas ani já, ani republika. To je jako při řízení auta. Když se budete stále dívat do zpětného zrcátka, nabouráte se.“ To je pozoruhodná syntéza toho, co bezprostředně po listopadu 1989 říkali reformně komunističtí politici o „účtování s minulostí“ komunistickou, a o trochu později Václav Klaus na téma „účtování s minulostí“ předkomunistickou (tedy s tím, co se dělo v letech 1945-7). A na závěr: „Vytáčí mě, když se tvrdí, že stát nejde řídit jako firmu. Představa, že Babiš autokraticky rozhodne, je úplně mimo. Tak se firma řídit nedá. Nejdřív si musíte lidi poslechnout, pak se s nimi pohádat a nakonec se dohodnout na řešení, abyste mohli táhnout za jeden provaz. To ví každý, kdo v nějaké firmě kdy pracoval.“ Pan senátor jen zapomněl zdůraznit, jaký význam má při tomto způsobu řízení „trpezlivé presvedčovanie“, jak říkával JUDr. Gustáv Husák, který nás řídil jako firmu v letech 1969 – 1988.

Tichá vzpomínka na Jana Kovaříka. Ve věku 78 let zemřel v Praze dlouholetý redaktor nejprve Rudého práva a později už jen Práva Jan Kovařík. Zabýval se v obou tiskovinách velmi zevrubně česko-německými vztahy. Protože ctím zásadu De mortuis nisi bene, nenapíšu o něm vůbec nic.

Čtvrtek 21. září: Poslední vzdechy této sněmovny. Plénum této sněmovny, která určitě nebyla nic moc, ale brzy se nám po ní bude nejspíš hodně stýskat, se už nesejde. Experti, které ke kulatým stolům sezvával ministr Chvojka (předseda ÚS Rychetský, předseda NSS Baxa, předseda NS Šámal, vrchní státní zástupkyně Bradáčová, ústavní právník Jan Kysela, exministr Cyril Svoboda a profesor Aleš Gerloch) poskytli podklady té příští ke změnám Ústavy. Bylo prý dosaženo shody v tom, že by hlava státu neměla mít pravomoc sjednávat mezinárodní smlouvy, a že by kvorum pro podání ústavní žaloby na prezidenta se mělo snížit (na většinu všech zvolených poslanců i senátorů). Pro tento druhý návrh by prý hlasovala ČSSD, ODS i TOP09. Jenže to by nebylo stačilo ani na prostou, ne-li na ústavní většinu v této sněmovně, o té příští ani nemluvě. Prezident Zeman samozřejmě proti podobným návrhům od počátku namítá, že je absurdní napřed zavést přímou volbu prezidenta a pak mu snižovat pravomoci. Má pravdu v tom, že je absurdní zavést přímou volbu prezidenta. V destabilizované zemi to může mít, jak se u nás říká, „nedozírné následky“, a taky je mělo. Snižovat pravomoci prezidenta je nutné zejména tenkrát, když si lidé v přímé volbě zvolí Miloše Zemana. Je to však zároveň i neúčinné, protože na někoho, jako je Miloš Zeman, je každá ústava krátká. I když by takový Erik Tabery určitě zuřil, už se stalo: lid se prostě v lednu 2013 zmýlil. I lid se může mýlit. Teď bude reparát, dalo vy se to ještě napravit. Jenže v prezidentské volbě nelze „nevolit Zemana“: když to malounko přeženu, i kdyby celý národ prostě nevolil Zemana a nic víc, až na jednoho jediného kverulanta, který by ho natruc volil, bude zvolen. Je třeba volit jiného, lepšího. A v tom je problém. Řekl bych skoro, že jak to zatím vypadá, reparát se nepovede. Vůbec si nemyslím, že hlavní problém je v Ústavě, i když prezidentské pravomoci jsou vymezeny nesmyslně široce a mlhavě. Hlavní problém taky není ve voličích, i když v těch problém je, myslím si na rozdíl od Taberyho ap. A největší problém není ani v Zemanovi, i když v něm problém je, a obrovský. Úplně největší problém je v tom, že tu široko daleko není nikdo lepší.

Ředitel Finanční správy před výborem PS. A druhý vzdech umírající sněmovny. Ředitel Finanční správy stojí před mocným rozpočtovým výborem PS. Z moci výboru už toho moc nezbylo, protože mu už fakticky chybí Sněmovna, která, jak už jsem řekl, nestála za moc, ale ani taková už nebude. Problém jsou tzv. zajišťovací příkazy pro neplatiče daní (mám strašnou chuť napsat „údajné neplatiče daní“). Před časem, dokud byl ministrem financí ještě Andrej Babiš, vzniklo jakési podezření, že tak staví mimo hru svou konkurenci (tj. konkurenci, kterou má jako obří podnikatel, ne jako ministr financí). Poslanci (zejména předseda poslaneckého klubu ODS Stanjura) se teď snažili, ředitel Janeček všechno odmítl, nepochybně s vědomím, že je za vodou. Pensionovaný ministr financí Babiš prohlásil, že si ODS chce z finančních úřadů udělat další politickou instituci. Pokud by to tak opravdu bylo, vypadá to, že přišla pozdě, přeběhli ji. Babišův nástupce Pilný pak udělal jakýsi verbální úkrok stranou. Se zajišťovacími příkazy by se to nemělo přehánět. Zjevně už mu na tom tolik nezáleží, do Sněmovny už nekandiduje.

Miloš Zeman buduje virtuální protiteroristickou sílu. Ústy. Miloš Zeman vyhlásil v OSN válku terorismu. Je prý třeba postavit se „teroristické anticivilizaci“ plnou silou. Ten člověk dobře ví, že za prvé, je úplně fuk, co tam řekne, protože jeho váha na světovém fóru je nulová, za druhé, že OSN něco podobného udělat ani nemůže, protože na to absolutně nemá. Tím nemá být řečeno, že OSN není k ničemu: jen to není společenství „všech chlapů světa“, jak bylo kdysi deklarováno, ale společné zasedání farmářů s čuňaty, kteří se čas od času musí na nějakých technikáliích dohodnout, když už společně obývají jednu jedinou zeměkouli. I to je občas třeba.

To, co říká prezident Zeman, se bude líbit u nás doma: máme před prezidentskou volbou. Miloš Zeman je tvůrce velkých a hlučných gest, které vůbec nic neznamenají. Začalo to vyvěšeném vlajky EU na Hradě, konči to vyhlášením války terorismu. Vyhraje s nimi i další prezidentskou volbu?

Středa 20. září: Dvě kauzy: Babišova kniha a Žlutý baron. nedalo mi to a musel jsem dnes napsat jakési pokračování a doplnění toho, co jsem dal v Událostech k dispozici včera. Pro pořádek, to pokračování najdete zde. Psal jsem to do noci a už mi nějak nezbyl čas ani síla doplnit tuhle rubriku. Omlouvám se, dohoním to zítra ráno. Jo, a ještě jedna důležitá poznámka na okraj, napadla mne až ráno: informace o řízeních, jež probíhají u Úřadu, mohou u pozorovatele nabudit dojem jakési objektivity: padni komu padni. Babišovi jako Patočkovi. To by však byl poněkud ukvapený závěr. V případě pana Babiše jde o prkotinu, navíc v provozu politické strany, která se účastní voleb. U Patočky jde daleko spíš o něco, co se za volební kampaň z úřední moci ex post vydává, než co by věcně volební kampaň byla. Na dojmu objektivity se mohutně podílejí čeští žurnalisté, kteří zprávu vypíchli. O případu paní Vlasaté se skoro vůbec nepíše (chce se mi napsat: v oficiózních médiích) a přitom jde o věc krajně problematickou, o níž by se mělo veřejně diskutovat. Jak se ale může veřejně diskutovat, když o ní skoro nikdo neví! Je líto, je to věc krajně problematická a přitom v médiích účelově potlačovaná (Úřad sám s tím potlačováním asi nemá nic společného, dělají to novináři z vlastní iniciativy. Tak jaképak padni komu padni.

Úterý 19. září: Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá před úřadem. Dnes se vlastně nic zajímavého nedělo, kromě toho, co je tady v podtitulku, a co jsem raději zpracoval v samostatném článku, najdete ho zde. To zase zajímavé je, a hodně moc. Tady jen navíc ještě poznámka na okraj, která se mi do něho nevešla. Ani v knížce, ani ve filmu Selský rozum, který je s ním svázán, nenajdete odkaz „volte ČSSD“ (nebo nějakou jinou stranu). Negativní kampaň je sice podle podivného zákona č. 322/2016 Sb. taky kampaň a platí pro ni známé „Streng behüten, beobachten“, ale když není spojena s výzvou „tohoto nevolte, volte toho a toho“, není to žádná kampaň, respektive pak je jakákoli kritika kohokoli, kdo zrovna kandiduje, kampaní, kterou třeba zvlášť sledovat. Což je, řekl bych, neudržitelné. Je to v konfliktu s právem na kritiku, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu.

Pondělí 18. září: Pan Jelínek radí své ČSSD špatně. Ještě štěstí, že už na tom nezáleží. Lukáš Jelínek píše v dnešním Právu o tom, jak je marketing Andreje Babiše špičkový, kdežto sociálním demokratům a Bohuslavu Sobotkovi v době, kdy byl ještě zároveň lídr strany i premiér, „ruply nervy“. A tak prý „od chvíle, kdy byl Babiš vylit z vlády, se už vede skoro jen debata o jeho osobě“, a nesvádějí se, jako předtím „bitvy o programové kóty“. Podstatné části veřejnosti to prý vadí (Jelínek odkazuje na průzkum agentury Focus, který zveřejnil o víkendu Český rozhlas): „Víc než tři roky klidného spravování země byly zastíněny politikařením. Leč to je disciplína, kterou voliči pohrdají. Jsou radši, když politici spory překonávají, než eskalují.“ Nevím co mají voliči rádi, pokud zrovna tohle, měli by si to odvyknout. „Bitvy o programové kóty“ jsou dnes zamlouváním konfliktu, na který politici ČSSD nikdy nedokázali přesně poukázat, přestože jim jako hlavnímu soupeři Babišova hnutí šlo o krk. Dlouho sváděli bitvy o programové kóty, kdežto Andrej Babiš se cílevědomě soustředil na odbourávání jejich preferencí (aféra Vidkun, OKD, boj o policii ČR) a byli v defenzívě, protože s ním byli chyceni v koaliční pasti. Proto nebylo vidět, o co jde, o mocenskou stránku konfliktu. Nedokázali na příklad ani přesně pojmenovat podstatu sporu o policii. Předem tak prohráli říjnové volby. Poté, co se v letech 2012-13 zbavili svých demokratických konkurentů, bylo na nich, aby bránili demokracii sami. A ukázalo se, že toho nejen nejsou schopni, ale že ani přesně nevědí, o co vlastně jde. Pan Jelínek uzavírá: „Jediná šance ČSSD, jak zvrátit náskok ANO, spočívá v přesvědčení otrávených voličů, že spíš než o válku s Babišem usiluje o řešení věcných problémů a prosazení zákonů, které jí i lidem chybějí. Jenže vypuštěný džin emocí se do láhve vrací špatně.“ To je omyl. ČSSD teď už nemá žádnou šanci. Šlo o válku s Babišem a tu válku už ČSSD prohrála, protože si ji dlouho nedokázala ani sama před sebou připustit. A pokud bude dělat to, co jí pan Jelínek radí (jako že bude), je to teď, měsíc před volbami, už jedno. Dokáže jen znovu, že a proč nemá žádnou šanci. Smutný konec nechumelistů: těch v praktické politice i jejich mediálního poradenství.

U Václava Moravce se zase nechumelilo. K Zemanovu „zjednávání spravedlnosti“ ve věci Čapího hnízda se včera v Otázkách Václava Moravce vyjádřili policejní prezident Tuhý, předseda Nejvyššího správního soudu Baxa a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Podle toho posledního jsou „schůzky „nic proti ničemu““. To si ani náhodou nemyslím. Je to cílevědomé rozšiřování prezidentských pravomocí daleko za mez přípustnou pro demokratický režim. Pan Tuhý naproti tomu aspoň dosti kategoricky řekl, že by se do toho prezident neměl plést.

Má být státní zástupce součástí soudní moci? Prezident Unie státních zástupců Jan Lata se v Lidových novinách vrátil k setkání se zástupci polských prokurátorů, co jsou ve sporu s novou vládní garniturou. V té souvislosti zmiňuje skutečnost, že polský generální prokurátor je ze zákona zároveň ministrem vnitra (to mi tedy taky připadá příšerné) a uvádí k tomu: „To je podobné, jako kdyby Pavel Němec zastával nejen funkci ministra spravedlnosti, ale i nejvyššího státního zástupce, který by byl nadto nadán pravomocemi zasahovat do všech článků soustavy státního zastupitelství.“ Jednak je pozoruhodné, že pan Lata uvádí jméno Pavla Němce (kterého si dnes už jen málokdo pamatuje), a nikoli Roberta Pelikána, kterého máme všichni pěkně a plně před nosem. Ale to je samozřejmě vedlejší. To, co navrhuje s odvoláním na Pavla Rychetského a ústavního soudce Jana Musila, totiž aby státní zastupitelství tvořilo součást moci soudní, mne naplňuje děsem jen o málo menším: představte si že přijdete před soud v trestně správní záležitosti (podotýkám jen tak na okraj, že politické procesy odjakživa spadají do této oblasti), a tam s vámi předseda senátu a státní zástupce, oba představitelé soudní moci v družném objetí pěkně zametou. Soudce má být zástupce spravedlnosti, kdežto státní zástupce představitel státního zájmu, což je ve státě normálním (tj. „standardním“, „tradičním“, jak by řekl Andrej Babiš) sice věc zcela legitimní, ale přece jen o stupínek nižší „šarže“.

Sobota – neděle 16. – 17. září: Kapitulantské volební pozitivno. V rozhovoru pro sobotní Právo hovoří předseda poslaneckého klubu ODS Stanjura pozitivně: „V kampani se snažíme pozitivně mluvit o programu a nepřemýšlet o tom, s kým ano, s kým ne, byť vím, že vás (tím zjevně myslí redaktora Martinka, který mu kladl otázky, bd) to zajímá… Nechceme ale každý rozhovor, každý mítink s občany zahajovat křikem, s kým nepůjdeme, a soutěžit s ostatními, kdo to řekne silněji. Naopak. Střet programů, střet různých řešení, to je to, co bychom měli voličům nabízet. Doporučuji všem, aby se rozhodovali na základě tohoto, a ne toho, kdo má vtipnější hesla, lepší fotky a marketing. To ke kampani samozřejmě patří, ale nemělo by to být na prvním místě.“ Tahle představa o „pozitivnosti“ je ale od počátku do konce ujetá. Ne jedné straně stojí Andrej Babiš a říká jasně: posledních 27 let to stálo za houbeles. Vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Tradiční, standardní politické strany. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom tomu učinili přítrž: zjednodušíme demokracii (naznačil tak, jak) a budeme stát řídit jako rodinnou firmu (svou, to už neříká). Jak je možné, že se mu nikdo z těch politiků, kteří by byli rádi považování za demokraty, v tomhle ve volební kampani neopře? Jak je možné, že se nikdo nezastane těch sedmadvaceti uplynulých let? Jak je možné, že nikdo neupozorní, že program, s nímž pan Babiš přichází, není vůbec nový a že hlásá změnu v tom nejhorším slova smyslu? Jak je možné, že se nikdo nezabývá tím, jaké nebezpečí znamená Andrej Babiš pro českou demokracii? Místo toho všichni mluví o důchodové reformě, o zdravotnictví atp. Jistě, o tom musí mluvit taky, ale na prvním místě o tom, co proti těm hlavním tezím, které Andrej Babiš pořád dokola opakuje, staví oni. Důchodovou reformu a reorganizaci zdravotnictví?

Všichni ti lidé v minulosti dlouhá léta zastávali poslanecké, ministerské, diplomatické posty. Pan Stanjura taky! Tou pozitivností vlastně potichu, ale výmluvně přistupují na Babišovu ideologii. Strkat hlavu do písku je taky stanovisko. Snažil jsem se na tuhle faleš upozorňovat přes čtyři roky, kde to jen trochu šlo, a nebyl jsem zase až tak úplně sám. Jak je vidět, nebylo to k ničemu.

Jak mohou lidé, kteří se tváří v tvář nebezpečnému demagogovi nedokážou zastat taky sami sebe, čekat, že je někdo bude volit? Andrej Babiš svou demagogií oslovil davy, a ti lidé se rozčilených davů lekli. Teď, měsíc před volbami, je už pozdě. Vzdáš-li se sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Svatyně Václava Havla znesvěcena!!! Knihovna Václava Havla jakýmsi nedopatřením poskytla své prostory České středoškolské unii, aby tam uspořádala předvolební debatu o problémech školství. Pozvali zástupce stran, které mají ve volbách šanci, a co čert nechtěl, za komunisty tam s chutí vystoupila poslankyně Marta Semelová, která dokonce i v této straně působí jako excentrik. Tentokrát se údajně tvářila, jako by se nechumelilo, a hovořila o tom, jak jsou učitelé zavaleni administrativou. Jistě, povedlo se: dílo zkázy bylo dovršeno, svatyně zneuctěna a kníže pekel se raduje. Nešťastný velekněz, totiž ředitel Knihovny Michael Žantovský, k tomu řekl: „V předvolební debatě o vzdělání pořádané Českou středoškolskou unií v Knihovně Václava Havla dne 14. září 2017, vystoupili zástupci pěti parlamentních stran. Bez vědomí Knihovny se debaty zúčastnila za KSČM poslankyně Marta Semelová. V duchu odkazu Václava Havla zastáváme toleranci ve veřejné diskusi, a to i vůči názorům a stranám, s kterými nesouhlasíme. Proto jsme a priori účasti zástupce parlamentní KSČM nebránili.“ Leč „nemůžeme se smířit s tím, že ji v diskusi zastupovala soudružka Semelová, která popírá, omlouvá a hájí zločiny komunistického režimu, včetně justiční vraždy Milady Horákové. Popírání zločinů komunismu je stejně hanebné jako popírání holokaustu a mělo by být také i trestně postižitelné… To, že se osoba tak žalostného charakteru má veřejně vyjadřovat k otázkám výchovy mladé generace, je pak politický skandál, za který je odpovědná i strana, kterou soudružka Semelová reprezentuje.“ Knihovna Václava Havla od celé akce, kterou prý účast paní Semelové „nenapravitelně znehodnotila“ distancuje. „Ze srdce se omlouvá všem, kdo si váží památky obětí komunistického režimu a odkazu Václava Havla. K této omluvě se připojuji i osobně.“

Myslím, že pan Žantovský takovýmihle vyjádřeními dělá přesně to, co od něho paní Semelová očekávala. Je to technika rozšlapávání výkalu. Zároveň je to taky veliká legrace. A čím víc a čím rozhořčeněji o tom bude mluvit, tím ta legrace bude větší. Asi se tomu dalo nějak předem vyhnout. Teď už je pozdě.

Svatyni bude nutné znovu vysvětit. Předpokládám, že to svěří prof. Tomáši Halíkovi.

Pátek 15. září: Kampaň Masaryk. Nové pořádky se u nás zavádějí pomalu, skoro nepozorovaně. Je to cítit o na tom, jak se v novinách a vůbec na veřejnosti vnímají naše dějiny. Má to čím dál tím víc povahu nepřetržité série hysterických masových kampaní a začíná to připomínat „totáč“. Ne že by náběhy k něčemu podobnému nebyly už v době po listopadu 1989, ale zároveň bylo možné mluvit aspoň tu a tam i věcně a kriticky. Dnes ne že by to bylo přím,o zakázané, ale nikomu se nějak moc nechce. Teď například je na paškále Masaryk (uplynulo 80 let od jeho smrti). Prapory vlají a trumpety troubí. Je to méně pochmurné než na jaře, kdy byla na programu heydrichiáda a vypálení Lidic. Ale když se povědomí o dějinách udržuje touto technikou, je to depresivní. A zároveň tak hlučné a okázalé, až se člověk nemůže zbavit dojmu, že se tu něco zakecává. Něco živého, nepříjemného, bolestného – a současného. Vedou Lidové noviny, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš. Žádný div, je to oficiózní plátek zítřka, naše budoucí Rudé právo. (K tématu se určitě vrátím).

A zase prásk! Naproti tomu Mladá fronta Dnes, další list Obmyšleného, zabrousila v otvíráku a na druhé stránce do žhavé přítomnosti, a vyjde to nastejno. Protikorupční iniciativa Transparency International dala k dispozici černou listinu českých politiků, kteří v minulých letech lobbovali za režim v Azerbajdžánu, „a MF Dnes ho exkluzivně získala“. Černé listiny patří k neodmyslitelně k tomuto typu publicistiky. Je to něco jako kdysi seznamy individuí s nearijským původem. V MfD jmenují „například“ Jana Hamáčka. Jan Hamáček je shodou zvláštních náhod předseda Poslanecké sněmovny a politik ČSSD. Založil česko-azerbajdžánskou meziparlamentní skupinu přátelství, dostal od azerbajdžánského prezidenta jakýsi diplom a přespal jednou v exkluzivním letovisku, které v Karlových Varech vlastní otec manželky prezidenta. Před volbami se taková informace hodí. (Pokud si pamatuji, uvažoval před časem Andrej Babiš o tom, že by ředitele české pobočky Transparency International Ondráčku případně pověřil funkcí ministra vnitra. Pak ovšem ANO rezort nezískalo).

Prezidentská vyšetřovací komise. Existuje, ač nebyla oficiálně vyhlášena. Skládá se, aby se po babišovsku zjednodušilo hlasování, z jednoho jediného člověka, jmenuje se Miloš Zeman. Náplní její práce je „policejní provokace“ v případu Čapí hnízdo. Komise si pozvala nejprve oběť (Andreje Babiše), teď přijde na řadu pachatel, respektive sprostý podezřelý, tj. ministr Chovanec. Co kdyby ministr řekl, že se vyslýchat nedá, že komise-nekomise nemá oporu v ústavě a že tak prezident tak jen via facti rozšiřuje své neexistující pravomoci? Proč by měl mít prezident právo strkat nos do probíhajícího policejního vyšetřování? Tichou cestou vzniká další ústavní zvyklost, tentokrát – jak by řekl pan prezident - mimořádně idiotská.

Dovoluji si ovšem tipnout, že to pan ministr neudělá.

Spor o pomník. Spor o pomník je věc u nás velmi obvyklá. Pomník se nejdřív postaví. Pak se zas nějaký čas (po 250 letech, po 110 letech, po padesáti letech, po osmi letech) zbourá. Platí tu jakési zákonitosti: např. pomník, který se zbourá, už není nikdy obnoven (nečetné výjimky potvrzují pravidlo). Taky se zdá, že platí: čím větší pomník, tím dřív se zbourá (viz ten Stalinův). Zatímco bourání pomníků (ikonoklasmus) patří k tradiční seberealizaci českých národovců, stavění pomníků je věc nevděčná a obnovování zbouraných je skoro nemožné. Přirozená a schůdná cesta je: pokud možno všechno rozmlátit. Obnovovat se dají jen pomníky, které tu už jsou.

Píšu to na okraj další peripetie v pokusech o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Zdá se, že je po všem. Pražský Magistrát „uložil Radě hlavního města učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků a k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce roku.“ Řekl bych sice, že v tuto chvíli je důležitější, zda se u nás na základě výsledků voleb do PS povede obnovit demokracii, než jestli bude obnoven Mariánský sloup. Nicméně míra nenávisti těch lidí, co se bouří proti „přepisování dějin“, je zarážející, a jejich schopnost prosadit svou je veliká. Důstojná národní existence ovšem znamená, aby tu vždycky byl aspoň někdo, kdo jim bude bránit.

Nebyl jsem stoupenec obnovy Mariánského sloupu. Můj postoj k němu je neutrální, jsou škody, které se už nedají napravit. Kdyby ho tam postavili, nedal bych si nohu za krk, to je vše. Jsem ale zásadní odpůrce všech, co se bouří proti přepisování dějin. Dějiny je třeba neustále přepisovat. Přepisováním dějin se tvoří dějiny. Taky je třeba se stavět proti fanatické nenávisti těch, kteří chtějí dějiny zlikvidovat. Dějiny předem nezaručené, otevřené, a to znamená otevřené i tomu lepšímu.

Vypadá to, že 20. – 21. října se nám asi přepsat dějiny nepodaří. To neznamená, že by přepisování dějin bylo třeba vzdát.

Čtvrtek 14. září (pokračování): ČT: odsun filmu o Andreji Babišovi. Česká televize se rozhodla, že odloží vysílání dokumentárního filmu o Andreji Babišovi „Selský rozum“ až na dobu po volbách, tj. na listopad. Film se zabývá problematickými stránkami Babišova zemědělského podnikání. ČT už předtím odmítla jako koproducent filmu souhlasit s tím, aby jej Strana zelených promítala v předvolební kampani. Generální ředitel Dvořák řekl na středečním veřejném zasedání Rady ČT: „Film nepřináší žádné nové pohledy, neexistuje tak žádný zásadní zájem, aby televize tento film odvysílala do voleb.“

Tedy tomu nerozumím. Ro jest chápu, proč se ČT vzpouzí proti tomu, aby nějaká politická strana film využívala pro potřeby své volební kampaně. A nemusí to být jen ohled na (nejasná) ustanovení volebního zákona, ale i pochopitelná nechuť dodávat munici do kampaně té či oné politické straně, to veřejnoprávní televizi nepřísluší, zákon sem, zákon tam. Nota bene když je to strana Matěje Stropnického. Pokud ovšem film „nepřináší žádné nové pohledy“, je to důvod hop nevysílat vůbec, ne ho přeložit z října na listopad. Jako důvod k přeložení o měsíc je to nevěrohodné: a člověk by se optal „co je za tím“, kdyby to nebylo tak jasné.

Babiš na Hradě. Tedy zatím jen na návštěvě. Prezident Zeman přijal na pražském Hradě Andreje Babiše, zjevně aby mu vyjádřil morální podporu v jeho problémech s trestním stíhání. Jde o setkání dvou nejvlivnějších českých politiků – tedy řečeno dvou politiků, kteří jsou teď v průzkumech veřejného mínění vydáváni za nejvlivnější. Kdo ne nejvlivnější opravdu, budeme definitivně vědět až po obojí volbě. Volby jsou, řekl bych, pořád ještě poměrně obtížně manipulovatelné.

Je všeobecně známo, že oba jsou považováni, jak se říká, za „kontroverzní“. Problém je, že Andrej Babiš nemá žádného jasného konkurenta (skoro všichni čeští politici se před volbami zaklínali „žádný Antibabiš“ a místo toho se se rozpoutala nezřízená volební Slibotechna. Výjimkou je mj. pan Babiš, který bez rozpaků průběžně, systematicky a programově označoval „tradiční politiky“ všeobecně a své největší konkurenty zvlášť za prodejnou verbež. Postavil se tedy k volební kampani čelně, ostatní strčili hlavy do písku.

Před setkáním poskytl Andrej Babiš rozhovor Mladé fronty Dnes, která mu patřila, než se stal jejím Obmyšleným. Vyjádřil nelibost nad tím, proč prezident připustil vůbec jen jako možnost to, že by ho snad mohli vzít do vazby. A odvolal se na rozhodnutí Ústavního soudu v případě starostky Třince Palkovské: ÚS rozhodl, že trestní oznámení nelze zneužívat v politickém boji. (V případu šlo o to, že zastupitel města policii bombardoval jedením trestním oznámením za druhým, což byla (také) součást politického tlaku.) V případě pana Babiše ovšem teď nejde o trestní oznámení, to bylo podáno někdy na konci roku 2015, tehdy ještě volební kampaň do PS nebyla ani na obzoru. Problém, který má pan Babiš nyní (nebo bude mít v příštích dnech) je trestní stíhání. A to je rozdíl.

Andrej Babiš uspořádal hned po přijetí na Hradě improvizovanou tiskovou konferenci. Řekl, že pan prezident se těší dobrému zdraví, seznámil novináře s tím, co všechno mu přinesl, a prozradil, že mimo jiné hovořili krátce i o kauze Čapí hnízdo a o tom, co s tím pro oba souvisí. Neplánuje prý volební spolupráci se Zemanem. Opravdu hutná informace.

Čtvrtek 14. záři: Toto je jen samotný začátek dnešní rubriky, totiž doplněk včerejšího zápisu, který jsem už nestihl dopsat. Zbytek rubriky dopíšu později. Taky bych se rád vrátil k textu Petra Zídka o Nové Evropě. Masaryka jsem deset let přednášel na FSV UK, Novou Evropou jsem se tam podrobněji zabýval. Soustavné lakýrování českých dějin, které skoro systematicky dělají v Lidových novinách (je to už opravdu jakýsi Vídeňských deník rodícího se Babišova absolutismu) stojí za systematickou pozornost. Natírají je na růžovo, jako kdysi ten tank na Smíchově. Teď je natíraným Masaryk. Dějiny se nemají natírat ani na růžovo, ani na černo. Měly by zůstat v přírodních barvách.

Takže teď ten doplněk:

Už jim otrnulo. Struktura Lidových novin, jejichž jsem a zůstanu pravidelným čtenářem, je následující: jednak tam existuje jakési úderné komando, které vyřizuje podstatná zadání: pánove Shabu, Koutník, Tománek, paní Surmanová a teď zjevně i Kolářová a jistě i pár jejich dalších spolupracovníků (zajímají mne LN, jak se jeví zvnějšku, dovnitř nevidím, jednak o to nestojím a jednak na tom až tak nezáleží). A pak ti, co tam drží pozice, pečují o to, aby tam nepřišli jiní, ještě horší, a dělají si svou práci, o jejíž hodnotě jsou nevývratně přesvědčeni. Ti dodávají novinám jakousi aureolu normálnosti (výše zmíněná úderka sama o sobě by působila poněkud skurilně). Občas na to někdo poukáže a obyčejně se se zlou potáže. „Pozice držící“ se úporně brání. Jakousi vitrinou „pozice držících“ je rubrika „Poslední slovo“ která v novinách straší už od doby, kdy byly výstavní skříní prvního polistopadového, tj. havlovského establishmentu. Smysl byl: tak tady to máte, a basta. Žádné další remcání. Od té doby se ovšem rubrika hodně proměňovala.

Její dnešní autoři (Ondřej Neff, Martin C. Putna, Jan Rejžek, Tomáš Baldýnský, Petruška Šustrová, od nedávna i Jiří Hanák) byli opakovaně konfrontováni se skutečností, že takováhle role štafáže není příliš důstojní. Zastírá totiž mj. skutečnost, že bez nich by ten list mohl až příliš připomínat některé proslulé tiskoviny z nedávných temných období našich dějin. Někteří z nich na to reagovali, naposledy včera Tomáš Baldýnský: vyřizuje si účty s Pavlem Šafrem, který se nevlídně vyjádřil o účinkování Saši Uhlové v LN. „Největší problém mám s reakcí Pavla Šafra – ne snad že bych od toho klauna ještě něco čekal, ale bohužel ho za jeho postoje tady v Babišových novinách nemůžu pořádně znectít, neboť je předním českým babišobijcem a já bych vypadal, že si to u mne Babiš objednal.“ Nechci se nad tím rozčilovat, zajímá mne to jen z toho hlediska, jaký je v tom ospravedlňování posun: zpočátku poukazovali na to, že tam píší něco, za co se nemusí stydět, že tam mají v redakci řadu dobrých přátel, které v tom nemohou nechat, atp. Tedy defenzíva. Pan Baldýnský už je útočný, nadává a za svůj vztek se nijak nestydí. Čím to je? Já si myslím, že cítí: doba se mění. Měli jsme trochu nahnáno, už už to vypadalo, že bychom taky mohli mít ostudu, doba byla vachrlatá. Ale teď, jak se zdá, pět týdnů před volbami, je už všechno pěkně v suchu. Obavy z nás spadly, a pokud jde o naše kritiky, můžeme se bez obav pořádně vyřádit.

I tyto reakce napovídají hodně o době, která nás (a tuhle zemi) čeká. Tak to chodí. Jsou doby lepší (o těch zrovna teď bohužel platí „užé bylo“) a doby horší. Přežít důstojně doby horší je taky důležité, i když je to trochu těžší, než důstojně přežít doby lepší.

Středa 13. září: Středa 13. září: Řekl bych, že teď už lze zhruba odhadnout, jak nejspíš dopadnou volby, jak bude vypadat rozvržení politických sil v ČR a jaká dopad to bude mít na politický systém v zemi. Nemyslím si, že by tu přestaly existovat úplně všechny více či méně demokraticky orientované strany. Záleží na tom, v jaké budou kondici, co zbude z politické plurality a také a především, jaký bude právní rámec, v němž se bude odehrávat naše další existence. Předem lze odhadnout, že to nebude nic moc. Období let 1948 – 89, na něž s hrůzou vzpomínáme, bylo ve skutečnosti dost krajní případ: existovala jedna jediná závazná státní ideologie, vlastně jakési náboženství, a pro nějakou politickou a vůbec názorovou pluralitu tu nebyl vlastně žádný prostor. Stát byla vlastně jen exekutiva a právo bylo prostým derivátem jejích zájmů.

Daleko častější jsou ovšem režimy, kde je názorová a náboženská pluralita více či méně deformována, ale ne úplně zničena (z toho, o čem něco trochu vím, např. meziválečné Maďarsko – ale vlastně taky dnešní putinovské Rusko, které je sice, aspoň mi to tak připadá, ideologicky kompilací toho nejhoršího, co ruské dějiny dosud vydaly, ale nemá aspoň zatím nic, co by odpovídalo „marxismu-leninismu).

Naše budoucnost je tedy nevábná. A pozoruhodné je, že z ní do našeho předvolebního dneška už doléhají jakési hlasy, skřeky, jakási poselství. Je to trochu strašidelné. Například zrovna dnes:

Nadstandard pro Andreje Babiše? PR Agentura Bison@Rose zažalovala před časem Andreje Babiše. Babiš několikrát veřejně prohlásil, že fotomontáž, na níž si ministr Chovanec v jakémsi blíže neurčeném areálu vzdáleně připomínajícím bordel se zájmem prohlíží nahatou dívku, je „nějaká provokace z pera Bison@Rose“. Agentura žádala omluvu, neuspěla ani u městského soudu, ani (s odvoláním) u vrchního soudu v Praze. Podle Babišova právníka prý musí být agentura připravena na kritiku, pokud její člen poskytuje ministru vnitra poradenské služby.“ A odvolací soudce uvedl, že Babišův výrok je hodnotícím soudem, a proto není nutné prokazovat jeho pravdivost. Navíc prý výrok má reálný základ – firmu Bison@Rose spoluvlastní Chovancův poradce Růžička.

To se člověk mohl dozvědět ze zprávy ČTK. Je jistě otázka, co všechno může rozhodovat soud v občanskoprávním sporu. Ne vše, co je sprosťárna, je taky právně postižitelné. Svět, ve kterém by jedno s druhým splývalo, by byl nesnesitelným a podobal by se trochu tomu předlistopadovému. Jenomže: zdá se mi sice být ryze teoreticky možné, že by nějaká PR agentura tajnosnubně spřízněná s ministrem Chovancem nastražila na pana Babiše past tím, že by fotomontáž poslala do listu vlastněného (tehdy, píšu z alibismu) panem Babišem (Expres.cz), ale zdá se mi být teoreticky o dost pravděpodobnější, že by foto byl do Babišových novin prostě poslal někdo tajnosnubně spřízněný s Andrejem Babišem. Ten první výklad je vlastně kombinace na druhou nad tím druhým. Myslím si, že to by se nějak mělo promítnout i do úvah soudu o tom, co je hodnotící soud a co je případně něco horšího. Z toho, že agenturu, kterou pan Babiš obvinil, vlastní ministrův poradce, ještě neplyne, že by ta agentura poslala do Babišových novin tu hanbatou fotografii. Minimálně stejně reálný základ má i fakt, pan Babiš má s ministrem Chovancem tak říkajíc otevřený účet jako s politickým konkurentem.

A vzniká otázka: když nyní dva soudy po sobě žalobu agentury zamítly, nezavádí se pro pana Babiše tichou cestou jakýsi nadstandard v tom, jak může veřejně hovořit o svých politických oponentech? Což je aktuální nejen pro dnešek, ale hlavně pro zítřek, pozítřek, popozítřek atd.

Legenda o Komárovi. A teď něco z novin, které kdysi dávno patřily Andreji Babišovi, teď už s ním však nemají vůbec, ale vůbec nic společného. Nejprve Lidové noviny. Nepůjde o příběh pro děti, nýbrž o náměstka vrchního státního zástupce z Olomouce, proto ho píšu s velkým K. Kateřina Kolářová, která, pokud se nemýlím, patří k hlavnímu údernému týmu periodika, píše podrobně o jednání u Nejvyššího správního soudu v Brně, o němž tu byla řeč už včera. Pan Komár se dostavil v dobrém rozmaru, dozvídáme se, a pro senát si připravil „o to ostřejší slova“. Hovořil přes hodinu. Nejprve soudu vysvětlil, jaké obavy měla tehdy veřejnost. Veřejnost znejistily obavy, k čemu kroky vedení (tj. reorganizace policie) směřují. A bylo ve veřejném zájmu poskytnout informace, že státní zastupitelství se věcí zabývá a chystá v ní konkrétní kroky. Tj. informace, které by se za jiných okolností uvést nemohl. Na senát ta řeč udělalo dojem: „Jasný pohled kárného senátu prozradil už výrok: „Zprošťuje se““. Ze začátku se sice správní soudci přiklonili ke kárnému žalobci (totiž v tom, že nebylo třeba zmiňovat konkrétní jména“), v druhé půli však předseda senátu Palla „ „rozprášil“ argumentaci kárného žalobce“ (ten požadoval pro Komára důtku). Žalobce prý postupoval nepřiměřeně tvrdě. „Kárné řízení je prostředek, ke kterému je přistupováno, až když není možné využít žádné jiné možnosti. V tomto případě ale nedošlo k takovému provinění, které by zakládalo kárnou odpovědnost.“ To Komára potěšilo. „S rozhodnutím obsahově souhlasím“. Tak sláva: NSS může být spokojen.

V podobném duchu se nese i poznámka Martina Shabu: „Zamlčet před veřejností, že existují vážné pochyby o smysluplnosti změn v klíčových policejních útvarech vymáhajících právo, které si (snad) vymysleli dva nejvyšší policisté v zemi (a možná) účelově, to už by vyžadovalo pořádnou porci odvahy.“

Problém ovšem nebyl v tom, že státní zástupci nezamlčeli před veřejností vážné pochybnosti o policejní reorganizaci. Nýbrž že celý konflikt o policejní reorganizaci měl mohutný politický podtext a že okázalé a veřejně ohlášení výslechu policejního prezidenta a jeho náměstka bylo prostě jakousi odvetou za to, že reorganizaci přes odpor státních zástupců provedli.

Státní zástupci a vláda práva. A teď pro změnu zase Mladá fronta Dnes. Ta zveřejnila článek státního zástupce a mluvčího Unie státních zástupců Ondřeje Šťastného (s názvem „Vláda práva je tenká slupka“) , který se nejprve zabývá změnami v polské justici, iniciované nynější vládou a návštěvou skupiny polských prokurátorů Lex super omnia“ v ČR. V návaznosti na to kritizuje „významnou část české politické scény“, která „žije v krajně nebezpečné představě, že moc zákonodárná a výkonná jsou něčím víc než moc soudní a moc práva. Představa státního zastupitelství jako nezávislého orgánu, který se řídí výhradně zákonem a obžalobu podává i tehdy, když se to nelíbí někomu mocnému, je pro řadu politiků stále těžko skousnutelná.“ Je mi líto, ale to srovnání s Polskem je demagogie. Státní zastupitelství není soudní moc, je z ústavy součást moci výkonné. Nemá být „nezávislé“, má ovšem být politicky neutrální. V Polsku se zjevně státní zástupci cítí být ve své politické neutralitě ohroženi, protestují, a to je šlechtí. Není to lepší než u nás? „Nezávislé“ státní zastupitelství se nutně dřív nebo později stane nástrojem „někoho mocného“, tj. jedné partaje, ať už se jmenuje PiS (v Polsku), nebo třeba ANO (u nás). O tom, nakolik se to u nás už stalo nebo ne, nechci teď spekulovat. Jen konstatuji: hlavní problém České republiky a její vlády v tomto volebním období ovšem byl, že uvnitř vlády existoval čím dál tím tvrdší střet mezi formálně vzato nejsilnější stranou, ČSSD, a nastupujícím hnutím Andreje Babiše. Konflikt, jaký bývá obvykle mezi vládou a tou nejdivočejší opozicí. Babišovo hnutí útočilo, ČSSD byla v defenzívě. ČSSD měla ministerstvo vnitra, ANO ministerstvo spravedlnosti. Je mi líto, ale státní zástupci (tedy někteří) v té situaci nedokázali být politicky neutrální. Třeba o tom ani nevědí. Nechápu, co si od toho slibují.

Po volbách tento problém nejspíš odpadne, vnitro a spravedlnost se octne v jedněch rukou. Pak se dostaneme tam, kde je dneska Polsko, ministr spravedlnosti bude zároveň i generální prokurátor. Akorát že si už nikdo nikde nebude stěžovat. A budeme mít vládu práva jako řemen.

Úterý 12. září: Labutí píseň odcházející Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna dnes v idylické atmosféře odsouhlasila, tedy přesněji řečeno vzala na vědomí zprávu vyšetřovací komise k únikům z policejních spisů a vyzvala vládu, aby zvážila předložení úprav některých zákonů a další opatření (psal jsem tu o tom včera). Jsou to většinou rozumné výzvy virtuální vládě, která neexistuje a nebude existovat. Ta, co existuje, je už samozřejmě neprovede. Tu, kterou budeme mít po volbách, to ani nenapadne. I když – kdyby se bylo mluvilo o faktických únicích, které jsme zažívali počínaje rokem 2013, byla by už na jednání komise daleko větší mela a nedohodla by se vůbec na ničem. Přitom nejpodstatnější úniky v případě „korupční hydry“ z roku 2013 nebyly ještě v režii Babišova konglomerátu, který se v politické a mediální oblasti teprve formoval, oligarcha aféru jen využil k tomu, aby se etabloval jako „politická a mediální firma“. Proti projednání úniků v případě VIDKUN a v souvislosti s bojem o policejní reorganizaci (sloužily k politickému oslabení hlavního protivníka „firmy“, ČSSD) by se byla „firma“ postavila. „Firma“ však zároveň má jen minimální zájem, aby někdo v budoucnu tytéž zbraně použil proti ní. Problematický mi připadá jen návrh, aby vyšetřování a stíhání trestních činů spáchaných státních zástupci vyšetřoval a žalobu podával specializovaný útvar Nejvyššího státního zastupitelství. Vyšetřující orgán by měl být součástí soudní moci (tak se o tom taky dřív, pokud se pamatuji, hovořilo). Tedy měl by být v ideálním státě, v němž skoro jistě hned tak žít nebudeme. Zpráva mne naplňuje jistou melancholií (škoda, že to v PS neudělali před dvěma lety, jenže to by nebylo šlo) a z jejího projednávání až příliš trčí, že už vlastně o nic nejde. Nicméně je hezké, že PS teď vzala na vědomí takovou zprávu. Jako svou labutí píseň.

Komár se neprovinil! daleko menší melancholií člověka naplňuje rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci náměstka olomouckého vrchního státního zástupce Pavla Komára. Pan Komár loni informoval média o tom, že předvolal k podání vysvětlení ve věci policejní reorganizace policejního prezidenta Tuhého a jeho náměstka Laubeho. Celá věc měla mohutný politický podtext (jakási odveta za to, že policie ČR reorganizaci prosadila) a nejvyšší státní zástupce Zeman podal na Komára žalobu, dosti opatrnou. Soud žalobu zamítl. Uznal sice, že nebylo nutné oba vyslýchané jmenovat, protože tak „byla navozena představa, že se v souvislosti s policejní reorganizací mohli dopustit trestného činu, což tedy mělo negativní vliv, určitě to zasáhlo do jejich soukromí, do jejich profesní cti.“ Pan Komár nepostupoval správně. Nicméně „nejde o tak závažné pochybení, aby vyžadovalo nějaký postih“. Vida, jak vytříbená právní kultura dokáže zjemnit něco, co by laik v právu neškolený byl při zběžném pohledu na věc schopný označit za obrovskou drzost. Ještě že tu ta kultura je! (Sněmovní komise k policejní reorganizaci byla před časem ve své závěrečné zprávě olomouckým žalobcům všeobecně podstatně tvrdší: prý aktivně vstoupili do politického života a porušovali zákon. To víte, poslanci.)

Udělali to všichni? Ve zmatek mne uvedla zpráva ČTK o chování polského parlamentu. Cituji: „Polsko trvá na tom, aby mu Německo zaplatilo válečné reparace, které polská vláda odhaduje na stovky miliard eur. Tento požadavek podpořil polský parlament, který v pondělí zveřejnil znalecký posudek, jenž označuje důvody německé strany pro odmítnutí uvedeného nároku za nepodložené.“ Polský parlament to určitě neučinil jako jeden muž, znalecký posudek není jeho dílo (odkdy píše parlament odborné posudky) a asi nešlo jen o zveřejnění, ale o nějaké stanovisko, který musel někdo zformulovat a někdo určitým počtem hlasů schválit. Informace mi připadá příliš kusá a paušální.

Ohnivé psaní od věci. Noviny (hlavně ty, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš) jsou plné toho, jak nevhodně se zachoval volební lídr ČSSD Zaorálek, který vtrhl do Národního divadla a počínal si tam způsobem víceméně neomaleným (přerušil dvě zkoušky a kritizoval vedení). Ne že by mi chování pana Zaorálka imponovalo, ale zaráží mne, kolik lidí se v médiích na této události profiluje. Nedělají to náhodou proto, aby nemuseli psát o jiných, důležitějších věcech, které jsou taky daleko víc ošajslich?

Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí

T. G. Masaryk

nahoru