Středa 20. září: Dvě kauzy: Babišova kniha a Žlutý baron. nedalo mi to a musel jsem dnes napsat jakési pokračování a doplnění toho, co jsem dal v Událostech k dispozici včera. Pro pořádek, to pokračování najdete zde. Psal jsem to do noci a už mi nějak nezbyl čas ani síla doplnit tuhle rubriku. Omlouvám se, dohoním to zítra ráno.

Úterý 19. září: Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá před úřadem. Dnes se vlastně nic zajímavého nedělo, kromě toho, co je tady v podtitulku, a co jsem raději zpracoval v samostatném článku, najdete ho zde. To zase zajímavé je, a hodně moc. Tady jen navíc ještě poznámka na okraj, která se mi do něho nevešla. Ani v knížce, ani ve filmu Selský rozum, který je s ním svázán, nenajdete odkaz „volte ČSSD“ (nebo nějakou jinou stranu). Negativní kampaň je sice podle podivného zákona č. 322/2016 Sb. taky kampaň a platí pro ni známé „Streng behüten, beobachten“, ale když není spojena s výzvou „tohoto nevolte, volte toho a toho“, není to žádná kampaň, respektive pak je jakákoli kritika kohokoli, kdo zrovna kandiduje, kampaní, kterou třeba zvlášť sledovat. Což je, řekl bych, neudržitelné. Je to v konfliktu s právem na kritiku, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu.

Pondělí 18. září: Pan Jelínek radí své ČSSD špatně. Ještě štěstí, že už na tom nezáleží. Lukáš Jelínek píše v dnešním Právu o tom, jak je marketing Andreje Babiše špičkový, kdežto sociálním demokratům a Bohuslavu Sobotkovi v době, kdy byl ještě zároveň lídr strany i premiér, „ruply nervy“. A tak prý „od chvíle, kdy byl Babiš vylit z vlády, se už vede skoro jen debata o jeho osobě“, a nesvádějí se, jako předtím „bitvy o programové kóty“. Podstatné části veřejnosti to prý vadí (Jelínek odkazuje na průzkum agentury Focus, který zveřejnil o víkendu Český rozhlas): „Víc než tři roky klidného spravování země byly zastíněny politikařením. Leč to je disciplína, kterou voliči pohrdají. Jsou radši, když politici spory překonávají, než eskalují.“ Nevím co mají voliči rádi, pokud zrovna tohle, měli by si to odvyknout. „Bitvy o programové kóty“ jsou dnes zamlouváním konfliktu, na který politici ČSSD nikdy nedokázali přesně poukázat, přestože jim jako hlavnímu soupeři Babišova hnutí šlo o krk. Dlouho sváděli bitvy o programové kóty, kdežto Andrej Babiš se cílevědomě soustředil na odbourávání jejich preferencí (aféra Vidkun, OKD, boj o policii ČR) a byli v defenzívě, protože s ním byli chyceni v koaliční pasti. Proto nebylo vidět, o co jde, o mocenskou stránku konfliktu. Nedokázali na příklad ani přesně pojmenovat podstatu sporu o policii. Předem tak prohráli říjnové volby. Poté, co se v letech 2012-13 zbavili svých demokratických konkurentů, bylo na nich, aby bránili demokracii sami. A ukázalo se, že toho nejen nejsou schopni, ale že ani přesně nevědí, o co vlastně jde. Pan Jelínek uzavírá: „Jediná šance ČSSD, jak zvrátit náskok ANO, spočívá v přesvědčení otrávených voličů, že spíš než o válku s Babišem usiluje o řešení věcných problémů a prosazení zákonů, které jí i lidem chybějí. Jenže vypuštěný džin emocí se do láhve vrací špatně.“ To je omyl. ČSSD teď už nemá žádnou šanci. Šlo o válku s Babišem a tu válku už ČSSD prohrála, protože si ji dlouho nedokázala ani sama před sebou připustit. A pokud bude dělat to, co jí pan Jelínek radí (jako že bude), je to teď, měsíc před volbami, už jedno. Dokáže jen znovu, že a proč nemá žádnou šanci. Smutný konec nechumelistů: těch v praktické politice i jejich mediálního poradenství.

U Václava Moravce se zase nechumelilo. K Zemanovu „zjednávání spravedlnosti“ ve věci Čapího hnízda se včera v Otázkách Václava Moravce vyjádřili policejní prezident Tuhý, předseda Nejvyššího správního soudu Baxa a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Podle toho posledního jsou „schůzky „nic proti ničemu““. To si ani náhodou nemyslím. Je to cílevědomé rozšiřování prezidentských pravomocí daleko za mez přípustnou pro demokratický režim. Pan Tuhý naproti tomu aspoň dosti kategoricky řekl, že by se do toho prezident neměl plést.

Má být státní zástupce součástí soudní moci? Prezident Unie státních zástupců Jan Lata se v Lidových novinách vrátil k setkání se zástupci polských prokurátorů, co jsou ve sporu s novou vládní garniturou. V té souvislosti zmiňuje skutečnost, že polský generální prokurátor je ze zákona zároveň ministrem vnitra (to mi tedy taky připadá příšerné) a uvádí k tomu: „To je podobné, jako kdyby Pavel Němec zastával nejen funkci ministra spravedlnosti, ale i nejvyššího státního zástupce, který by byl nadto nadán pravomocemi zasahovat do všech článků soustavy státního zastupitelství.“ Jednak je pozoruhodné, že pan Lata uvádí jméno Pavla Němce (kterého si dnes už jen málokdo pamatuje), a nikoli Roberta Pelikána, kterého máme všichni pěkně a plně před nosem. Ale to je samozřejmě vedlejší. To, co navrhuje s odvoláním na Pavla Rychetského a ústavního soudce Jana Musila, totiž aby státní zastupitelství tvořilo součást moci soudní, mne naplňuje děsem jen o málo menším: představte si že přijdete před soud v trestně správní záležitosti (podotýkám jen tak na okraj, že politické procesy odjakživa spadají do této oblasti), a tam s vámi předseda senátu a státní zástupce, oba představitelé soudní moci v družném objetí pěkně zametou. Soudce má být zástupce spravedlnosti, kdežto státní zástupce představitel státního zájmu, což je ve státě normálním (tj. „standardním“, „tradičním“, jak by řekl Andrej Babiš) sice věc zcela legitimní, ale přece jen o stupínek nižší „šarže“.

Sobota – neděle 16. – 17. září: Kapitulantské volební pozitivno. V rozhovoru pro sobotní Právo hovoří předseda poslaneckého klubu ODS Stanjura pozitivně: „V kampani se snažíme pozitivně mluvit o programu a nepřemýšlet o tom, s kým ano, s kým ne, byť vím, že vás (tím zjevně myslí redaktora Martinka, který mu kladl otázky, bd) to zajímá… Nechceme ale každý rozhovor, každý mítink s občany zahajovat křikem, s kým nepůjdeme, a soutěžit s ostatními, kdo to řekne silněji. Naopak. Střet programů, střet různých řešení, to je to, co bychom měli voličům nabízet. Doporučuji všem, aby se rozhodovali na základě tohoto, a ne toho, kdo má vtipnější hesla, lepší fotky a marketing. To ke kampani samozřejmě patří, ale nemělo by to být na prvním místě.“ Tahle představa o „pozitivnosti“ je ale od počátku do konce ujetá. Ne jedné straně stojí Andrej Babiš a říká jasně: posledních 27 let to stálo za houbeles. Vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Tradiční, standardní politické strany. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom tomu učinili přítrž: zjednodušíme demokracii (naznačil tak, jak) a budeme stát řídit jako rodinnou firmu (svou, to už neříká). Jak je možné, že se mu nikdo z těch politiků, kteří by byli rádi považování za demokraty, v tomhle ve volební kampani neopře? Jak je možné, že se nikdo nezastane těch sedmadvaceti uplynulých let? Jak je možné, že nikdo neupozorní, že program, s nímž pan Babiš přichází, není vůbec nový a že hlásá změnu v tom nejhorším slova smyslu? Jak je možné, že se nikdo nezabývá tím, jaké nebezpečí znamená Andrej Babiš pro českou demokracii? Místo toho všichni mluví o důchodové reformě, o zdravotnictví atp. Jistě, o tom musí mluvit taky, ale na prvním místě o tom, co proti těm hlavním tezím, které Andrej Babiš pořád dokola opakuje, staví oni. Důchodovou reformu a reorganizaci zdravotnictví?

Všichni ti lidé v minulosti dlouhá léta zastávali poslanecké, ministerské, diplomatické posty. Pan Stanjura taky! Tou pozitivností vlastně potichu, ale výmluvně přistupují na Babišovu ideologii. Strkat hlavu do písku je taky stanovisko. Snažil jsem se na tuhle faleš upozorňovat přes čtyři roky, kde to jen trochu šlo, a nebyl jsem zase až tak úplně sám. Jak je vidět, nebylo to k ničemu.

Jak mohou lidé, kteří se tváří v tvář nebezpečnému demagogovi nedokážou zastat taky sami sebe, čekat, že je někdo bude volit? Andrej Babiš svou demagogií oslovil davy, a ti lidé se rozčilených davů lekli. Teď, měsíc před volbami, je už pozdě. Vzdáš-li se sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Svatyně Václava Havla znesvěcena!!! Knihovna Václava Havla jakýmsi nedopatřením poskytla své prostory České středoškolské unii, aby tam uspořádala předvolební debatu o problémech školství. Pozvali zástupce stran, které mají ve volbách šanci, a co čert nechtěl, za komunisty tam s chutí vystoupila poslankyně Marta Semelová, která dokonce i v této straně působí jako excentrik. Tentokrát se údajně tvářila, jako by se nechumelilo, a hovořila o tom, jak jsou učitelé zavaleni administrativou. Jistě, povedlo se: dílo zkázy bylo dovršeno, svatyně zneuctěna a kníže pekel se raduje. Nešťastný velekněz, totiž ředitel Knihovny Michael Žantovský, k tomu řekl: „V předvolební debatě o vzdělání pořádané Českou středoškolskou unií v Knihovně Václava Havla dne 14. září 2017, vystoupili zástupci pěti parlamentních stran. Bez vědomí Knihovny se debaty zúčastnila za KSČM poslankyně Marta Semelová. V duchu odkazu Václava Havla zastáváme toleranci ve veřejné diskusi, a to i vůči názorům a stranám, s kterými nesouhlasíme. Proto jsme a priori účasti zástupce parlamentní KSČM nebránili.“ Leč „nemůžeme se smířit s tím, že ji v diskusi zastupovala soudružka Semelová, která popírá, omlouvá a hájí zločiny komunistického režimu, včetně justiční vraždy Milady Horákové. Popírání zločinů komunismu je stejně hanebné jako popírání holokaustu a mělo by být také i trestně postižitelné… To, že se osoba tak žalostného charakteru má veřejně vyjadřovat k otázkám výchovy mladé generace, je pak politický skandál, za který je odpovědná i strana, kterou soudružka Semelová reprezentuje.“ Knihovna Václava Havla od celé akce, kterou prý účast paní Semelové „nenapravitelně znehodnotila“ distancuje. „Ze srdce se omlouvá všem, kdo si váží památky obětí komunistického režimu a odkazu Václava Havla. K této omluvě se připojuji i osobně.“

Myslím, že pan Žantovský takovýmihle vyjádřeními dělá přesně to, co od něho paní Semelová očekávala. Je to technika rozšlapávání výkalu. Zároveň je to taky veliká legrace. A čím víc a čím rozhořčeněji o tom bude mluvit, tím ta legrace bude větší. Asi se tomu dalo nějak předem vyhnout. Teď už je pozdě.

Svatyni bude nutné znovu vysvětit. Předpokládám, že to svěří prof. Tomáši Halíkovi.

Pátek 15. září: Kampaň Masaryk. Nové pořádky se u nás zavádějí pomalu, skoro nepozorovaně. Je to cítit o na tom, jak se v novinách a vůbec na veřejnosti vnímají naše dějiny. Má to čím dál tím víc povahu nepřetržité série hysterických masových kampaní a začíná to připomínat „totáč“. Ne že by náběhy k něčemu podobnému nebyly už v době po listopadu 1989, ale zároveň bylo možné mluvit aspoň tu a tam i věcně a kriticky. Dnes ne že by to bylo přím,o zakázané, ale nikomu se nějak moc nechce. Teď například je na paškále Masaryk (uplynulo 80 let od jeho smrti). Prapory vlají a trumpety troubí. Je to méně pochmurné než na jaře, kdy byla na programu heydrichiáda a vypálení Lidic. Ale když se povědomí o dějinách udržuje touto technikou, je to depresivní. A zároveň tak hlučné a okázalé, až se člověk nemůže zbavit dojmu, že se tu něco zakecává. Něco živého, nepříjemného, bolestného – a současného. Vedou Lidové noviny, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš. Žádný div, je to oficiózní plátek zítřka, naše budoucí Rudé právo. (K tématu se určitě vrátím).

A zase prásk! Naproti tomu Mladá fronta Dnes, další list Obmyšleného, zabrousila v otvíráku a na druhé stránce do žhavé přítomnosti, a vyjde to nastejno. Protikorupční iniciativa Transparency International dala k dispozici černou listinu českých politiků, kteří v minulých letech lobbovali za režim v Azerbajdžánu, „a MF Dnes ho exkluzivně získala“. Černé listiny patří k neodmyslitelně k tomuto typu publicistiky. Je to něco jako kdysi seznamy individuí s nearijským původem. V MfD jmenují „například“ Jana Hamáčka. Jan Hamáček je shodou zvláštních náhod předseda Poslanecké sněmovny a politik ČSSD. Založil česko-azerbajdžánskou meziparlamentní skupinu přátelství, dostal od azerbajdžánského prezidenta jakýsi diplom a přespal jednou v exkluzivním letovisku, které v Karlových Varech vlastní otec manželky prezidenta. Před volbami se taková informace hodí. (Pokud si pamatuji, uvažoval před časem Andrej Babiš o tom, že by ředitele české pobočky Transparency International Ondráčku případně pověřil funkcí ministra vnitra. Pak ovšem ANO rezort nezískalo).

Prezidentská vyšetřovací komise. Existuje, ač nebyla oficiálně vyhlášena. Skládá se, aby se po babišovsku zjednodušilo hlasování, z jednoho jediného člověka, jmenuje se Miloš Zeman. Náplní její práce je „policejní provokace“ v případu Čapí hnízdo. Komise si pozvala nejprve oběť (Andreje Babiše), teď přijde na řadu pachatel, respektive sprostý podezřelý, tj. ministr Chovanec. Co kdyby ministr řekl, že se vyslýchat nedá, že komise-nekomise nemá oporu v ústavě a že tak prezident tak jen via facti rozšiřuje své neexistující pravomoci? Proč by měl mít prezident právo strkat nos do probíhajícího policejního vyšetřování? Tichou cestou vzniká další ústavní zvyklost, tentokrát – jak by řekl pan prezident - mimořádně idiotská.

Dovoluji si ovšem tipnout, že to pan ministr neudělá.

Spor o pomník. Spor o pomník je věc u nás velmi obvyklá. Pomník se nejdřív postaví. Pak se zas nějaký čas (po 250 letech, po 110 letech, po padesáti letech, po osmi letech) zbourá. Platí tu jakési zákonitosti: např. pomník, který se zbourá, už není nikdy obnoven (nečetné výjimky potvrzují pravidlo). Taky se zdá, že platí: čím větší pomník, tím dřív se zbourá (viz ten Stalinův). Zatímco bourání pomníků (ikonoklasmus) patří k tradiční seberealizaci českých národovců, stavění pomníků je věc nevděčná a obnovování zbouraných je skoro nemožné. Přirozená a schůdná cesta je: pokud možno všechno rozmlátit. Obnovovat se dají jen pomníky, které tu už jsou.

Píšu to na okraj další peripetie v pokusech o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Zdá se, že je po všem. Pražský Magistrát „uložil Radě hlavního města učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků a k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce roku.“ Řekl bych sice, že v tuto chvíli je důležitější, zda se u nás na základě výsledků voleb do PS povede obnovit demokracii, než jestli bude obnoven Mariánský sloup. Nicméně míra nenávisti těch lidí, co se bouří proti „přepisování dějin“, je zarážející, a jejich schopnost prosadit svou je veliká. Důstojná národní existence ovšem znamená, aby tu vždycky byl aspoň někdo, kdo jim bude bránit.

Nebyl jsem stoupenec obnovy Mariánského sloupu. Můj postoj k němu je neutrální, jsou škody, které se už nedají napravit. Kdyby ho tam postavili, nedal bych si nohu za krk, to je vše. Jsem ale zásadní odpůrce všech, co se bouří proti přepisování dějin. Dějiny je třeba neustále přepisovat. Přepisováním dějin se tvoří dějiny. Taky je třeba se stavět proti fanatické nenávisti těch, kteří chtějí dějiny zlikvidovat. Dějiny předem nezaručené, otevřené, a to znamená otevřené i tomu lepšímu.

Vypadá to, že 20. – 21. října se nám asi přepsat dějiny nepodaří. To neznamená, že by přepisování dějin bylo třeba vzdát.

Čtvrtek 14. září (pokračování): ČT: odsun filmu o Andreji Babišovi. Česká televize se rozhodla, že odloží vysílání dokumentárního filmu o Andreji Babišovi „Selský rozum“ až na dobu po volbách, tj. na listopad. Film se zabývá problematickými stránkami Babišova zemědělského podnikání. ČT už předtím odmítla jako koproducent filmu souhlasit s tím, aby jej Strana zelených promítala v předvolební kampani. Generální ředitel Dvořák řekl na středečním veřejném zasedání Rady ČT: „Film nepřináší žádné nové pohledy, neexistuje tak žádný zásadní zájem, aby televize tento film odvysílala do voleb.“

Tedy tomu nerozumím. Ro jest chápu, proč se ČT vzpouzí proti tomu, aby nějaká politická strana film využívala pro potřeby své volební kampaně. A nemusí to být jen ohled na (nejasná) ustanovení volebního zákona, ale i pochopitelná nechuť dodávat munici do kampaně té či oné politické straně, to veřejnoprávní televizi nepřísluší, zákon sem, zákon tam. Nota bene když je to strana Matěje Stropnického. Pokud ovšem film „nepřináší žádné nové pohledy“, je to důvod hop nevysílat vůbec, ne ho přeložit z října na listopad. Jako důvod k přeložení o měsíc je to nevěrohodné: a člověk by se optal „co je za tím“, kdyby to nebylo tak jasné.

Babiš na Hradě. Tedy zatím jen na návštěvě. Prezident Zeman přijal na pražském Hradě Andreje Babiše, zjevně aby mu vyjádřil morální podporu v jeho problémech s trestním stíhání. Jde o setkání dvou nejvlivnějších českých politiků – tedy řečeno dvou politiků, kteří jsou teď v průzkumech veřejného mínění vydáváni za nejvlivnější. Kdo ne nejvlivnější opravdu, budeme definitivně vědět až po obojí volbě. Volby jsou, řekl bych, pořád ještě poměrně obtížně manipulovatelné.

Je všeobecně známo, že oba jsou považováni, jak se říká, za „kontroverzní“. Problém je, že Andrej Babiš nemá žádného jasného konkurenta (skoro všichni čeští politici se před volbami zaklínali „žádný Antibabiš“ a místo toho se se rozpoutala nezřízená volební Slibotechna. Výjimkou je mj. pan Babiš, který bez rozpaků průběžně, systematicky a programově označoval „tradiční politiky“ všeobecně a své největší konkurenty zvlášť za prodejnou verbež. Postavil se tedy k volební kampani čelně, ostatní strčili hlavy do písku.

Před setkáním poskytl Andrej Babiš rozhovor Mladé fronty Dnes, která mu patřila, než se stal jejím Obmyšleným. Vyjádřil nelibost nad tím, proč prezident připustil vůbec jen jako možnost to, že by ho snad mohli vzít do vazby. A odvolal se na rozhodnutí Ústavního soudu v případě starostky Třince Palkovské: ÚS rozhodl, že trestní oznámení nelze zneužívat v politickém boji. (V případu šlo o to, že zastupitel města policii bombardoval jedením trestním oznámením za druhým, což byla (také) součást politického tlaku.) V případě pana Babiše ovšem teď nejde o trestní oznámení, to bylo podáno někdy na konci roku 2015, tehdy ještě volební kampaň do PS nebyla ani na obzoru. Problém, který má pan Babiš nyní (nebo bude mít v příštích dnech) je trestní stíhání. A to je rozdíl.

Andrej Babiš uspořádal hned po přijetí na Hradě improvizovanou tiskovou konferenci. Řekl, že pan prezident se těší dobrému zdraví, seznámil novináře s tím, co všechno mu přinesl, a prozradil, že mimo jiné hovořili krátce i o kauze Čapí hnízdo a o tom, co s tím pro oba souvisí. Neplánuje prý volební spolupráci se Zemanem. Opravdu hutná informace.

Čtvrtek 14. záři: Toto je jen samotný začátek dnešní rubriky, totiž doplněk včerejšího zápisu, který jsem už nestihl dopsat. Zbytek rubriky dopíšu později. Taky bych se rád vrátil k textu Petra Zídka o Nové Evropě. Masaryka jsem deset let přednášel na FSV UK, Novou Evropou jsem se tam podrobněji zabýval. Soustavné lakýrování českých dějin, které skoro systematicky dělají v Lidových novinách (je to už opravdu jakýsi Vídeňských deník rodícího se Babišova absolutismu) stojí za systematickou pozornost. Natírají je na růžovo, jako kdysi ten tank na Smíchově. Teď je natíraným Masaryk. Dějiny se nemají natírat ani na růžovo, ani na černo. Měly by zůstat v přírodních barvách.

Takže teď ten doplněk:

Už jim otrnulo. Struktura Lidových novin, jejichž jsem a zůstanu pravidelným čtenářem, je následující: jednak tam existuje jakési úderné komando, které vyřizuje podstatná zadání: pánove Shabu, Koutník, Tománek, paní Surmanová a teď zjevně i Kolářová a jistě i pár jejich dalších spolupracovníků (zajímají mne LN, jak se jeví zvnějšku, dovnitř nevidím, jednak o to nestojím a jednak na tom až tak nezáleží). A pak ti, co tam drží pozice, pečují o to, aby tam nepřišli jiní, ještě horší, a dělají si svou práci, o jejíž hodnotě jsou nevývratně přesvědčeni. Ti dodávají novinám jakousi aureolu normálnosti (výše zmíněná úderka sama o sobě by působila poněkud skurilně). Občas na to někdo poukáže a obyčejně se se zlou potáže. „Pozice držící“ se úporně brání. Jakousi vitrinou „pozice držících“ je rubrika „Poslední slovo“ která v novinách straší už od doby, kdy byly výstavní skříní prvního polistopadového, tj. havlovského establishmentu. Smysl byl: tak tady to máte, a basta. Žádné další remcání. Od té doby se ovšem rubrika hodně proměňovala.

Její dnešní autoři (Ondřej Neff, Martin C. Putna, Jan Rejžek, Tomáš Baldýnský, Petruška Šustrová, od nedávna i Jiří Hanák) byli opakovaně konfrontováni se skutečností, že takováhle role štafáže není příliš důstojní. Zastírá totiž mj. skutečnost, že bez nich by ten list mohl až příliš připomínat některé proslulé tiskoviny z nedávných temných období našich dějin. Někteří z nich na to reagovali, naposledy včera Tomáš Baldýnský: vyřizuje si účty s Pavlem Šafrem, který se nevlídně vyjádřil o účinkování Saši Uhlové v LN. „Největší problém mám s reakcí Pavla Šafra – ne snad že bych od toho klauna ještě něco čekal, ale bohužel ho za jeho postoje tady v Babišových novinách nemůžu pořádně znectít, neboť je předním českým babišobijcem a já bych vypadal, že si to u mne Babiš objednal.“ Nechci se nad tím rozčilovat, zajímá mne to jen z toho hlediska, jaký je v tom ospravedlňování posun: zpočátku poukazovali na to, že tam píší něco, za co se nemusí stydět, že tam mají v redakci řadu dobrých přátel, které v tom nemohou nechat, atp. Tedy defenzíva. Pan Baldýnský už je útočný, nadává a za svůj vztek se nijak nestydí. Čím to je? Já si myslím, že cítí: doba se mění. Měli jsme trochu nahnáno, už už to vypadalo, že bychom taky mohli mít ostudu, doba byla vachrlatá. Ale teď, jak se zdá, pět týdnů před volbami, je už všechno pěkně v suchu. Obavy z nás spadly, a pokud jde o naše kritiky, můžeme se bez obav pořádně vyřádit.

I tyto reakce napovídají hodně o době, která nás (a tuhle zemi) čeká. Tak to chodí. Jsou doby lepší (o těch zrovna teď bohužel platí „užé bylo“) a doby horší. Přežít důstojně doby horší je taky důležité, i když je to trochu těžší, než důstojně přežít doby lepší.

Středa 13. září: Středa 13. září: Řekl bych, že teď už lze zhruba odhadnout, jak nejspíš dopadnou volby, jak bude vypadat rozvržení politických sil v ČR a jaká dopad to bude mít na politický systém v zemi. Nemyslím si, že by tu přestaly existovat úplně všechny více či méně demokraticky orientované strany. Záleží na tom, v jaké budou kondici, co zbude z politické plurality a také a především, jaký bude právní rámec, v němž se bude odehrávat naše další existence. Předem lze odhadnout, že to nebude nic moc. Období let 1948 – 89, na něž s hrůzou vzpomínáme, bylo ve skutečnosti dost krajní případ: existovala jedna jediná závazná státní ideologie, vlastně jakési náboženství, a pro nějakou politickou a vůbec názorovou pluralitu tu nebyl vlastně žádný prostor. Stát byla vlastně jen exekutiva a právo bylo prostým derivátem jejích zájmů.

Daleko častější jsou ovšem režimy, kde je názorová a náboženská pluralita více či méně deformována, ale ne úplně zničena (z toho, o čem něco trochu vím, např. meziválečné Maďarsko – ale vlastně taky dnešní putinovské Rusko, které je sice, aspoň mi to tak připadá, ideologicky kompilací toho nejhoršího, co ruské dějiny dosud vydaly, ale nemá aspoň zatím nic, co by odpovídalo „marxismu-leninismu).

Naše budoucnost je tedy nevábná. A pozoruhodné je, že z ní do našeho předvolebního dneška už doléhají jakési hlasy, skřeky, jakási poselství. Je to trochu strašidelné. Například zrovna dnes:

Nadstandard pro Andreje Babiše? PR Agentura Bison@Rose zažalovala před časem Andreje Babiše. Babiš několikrát veřejně prohlásil, že fotomontáž, na níž si ministr Chovanec v jakémsi blíže neurčeném areálu vzdáleně připomínajícím bordel se zájmem prohlíží nahatou dívku, je „nějaká provokace z pera Bison@Rose“. Agentura žádala omluvu, neuspěla ani u městského soudu, ani (s odvoláním) u vrchního soudu v Praze. Podle Babišova právníka prý musí být agentura připravena na kritiku, pokud její člen poskytuje ministru vnitra poradenské služby.“ A odvolací soudce uvedl, že Babišův výrok je hodnotícím soudem, a proto není nutné prokazovat jeho pravdivost. Navíc prý výrok má reálný základ – firmu Bison@Rose spoluvlastní Chovancův poradce Růžička.

To se člověk mohl dozvědět ze zprávy ČTK. Je jistě otázka, co všechno může rozhodovat soud v občanskoprávním sporu. Ne vše, co je sprosťárna, je taky právně postižitelné. Svět, ve kterém by jedno s druhým splývalo, by byl nesnesitelným a podobal by se trochu tomu předlistopadovému. Jenomže: zdá se mi sice být ryze teoreticky možné, že by nějaká PR agentura tajnosnubně spřízněná s ministrem Chovancem nastražila na pana Babiše past tím, že by fotomontáž poslala do listu vlastněného (tehdy, píšu z alibismu) panem Babišem (Expres.cz), ale zdá se mi být teoreticky o dost pravděpodobnější, že by foto byl do Babišových novin prostě poslal někdo tajnosnubně spřízněný s Andrejem Babišem. Ten první výklad je vlastně kombinace na druhou nad tím druhým. Myslím si, že to by se nějak mělo promítnout i do úvah soudu o tom, co je hodnotící soud a co je případně něco horšího. Z toho, že agenturu, kterou pan Babiš obvinil, vlastní ministrův poradce, ještě neplyne, že by ta agentura poslala do Babišových novin tu hanbatou fotografii. Minimálně stejně reálný základ má i fakt, pan Babiš má s ministrem Chovancem tak říkajíc otevřený účet jako s politickým konkurentem.

A vzniká otázka: když nyní dva soudy po sobě žalobu agentury zamítly, nezavádí se pro pana Babiše tichou cestou jakýsi nadstandard v tom, jak může veřejně hovořit o svých politických oponentech? Což je aktuální nejen pro dnešek, ale hlavně pro zítřek, pozítřek, popozítřek atd.

Legenda o Komárovi. A teď něco z novin, které kdysi dávno patřily Andreji Babišovi, teď už s ním však nemají vůbec, ale vůbec nic společného. Nejprve Lidové noviny. Nepůjde o příběh pro děti, nýbrž o náměstka vrchního státního zástupce z Olomouce, proto ho píšu s velkým K. Kateřina Kolářová, která, pokud se nemýlím, patří k hlavnímu údernému týmu periodika, píše podrobně o jednání u Nejvyššího správního soudu v Brně, o němž tu byla řeč už včera. Pan Komár se dostavil v dobrém rozmaru, dozvídáme se, a pro senát si připravil „o to ostřejší slova“. Hovořil přes hodinu. Nejprve soudu vysvětlil, jaké obavy měla tehdy veřejnost. Veřejnost znejistily obavy, k čemu kroky vedení (tj. reorganizace policie) směřují. A bylo ve veřejném zájmu poskytnout informace, že státní zastupitelství se věcí zabývá a chystá v ní konkrétní kroky. Tj. informace, které by se za jiných okolností uvést nemohl. Na senát ta řeč udělalo dojem: „Jasný pohled kárného senátu prozradil už výrok: „Zprošťuje se““. Ze začátku se sice správní soudci přiklonili ke kárnému žalobci (totiž v tom, že nebylo třeba zmiňovat konkrétní jména“), v druhé půli však předseda senátu Palla „ „rozprášil“ argumentaci kárného žalobce“ (ten požadoval pro Komára důtku). Žalobce prý postupoval nepřiměřeně tvrdě. „Kárné řízení je prostředek, ke kterému je přistupováno, až když není možné využít žádné jiné možnosti. V tomto případě ale nedošlo k takovému provinění, které by zakládalo kárnou odpovědnost.“ To Komára potěšilo. „S rozhodnutím obsahově souhlasím“. Tak sláva: NSS může být spokojen.

V podobném duchu se nese i poznámka Martina Shabu: „Zamlčet před veřejností, že existují vážné pochyby o smysluplnosti změn v klíčových policejních útvarech vymáhajících právo, které si (snad) vymysleli dva nejvyšší policisté v zemi (a možná) účelově, to už by vyžadovalo pořádnou porci odvahy.“

Problém ovšem nebyl v tom, že státní zástupci nezamlčeli před veřejností vážné pochybnosti o policejní reorganizaci. Nýbrž že celý konflikt o policejní reorganizaci měl mohutný politický podtext a že okázalé a veřejně ohlášení výslechu policejního prezidenta a jeho náměstka bylo prostě jakousi odvetou za to, že reorganizaci přes odpor státních zástupců provedli.

Státní zástupci a vláda práva. A teď pro změnu zase Mladá fronta Dnes. Ta zveřejnila článek státního zástupce a mluvčího Unie státních zástupců Ondřeje Šťastného (s názvem „Vláda práva je tenká slupka“) , který se nejprve zabývá změnami v polské justici, iniciované nynější vládou a návštěvou skupiny polských prokurátorů Lex super omnia“ v ČR. V návaznosti na to kritizuje „významnou část české politické scény“, která „žije v krajně nebezpečné představě, že moc zákonodárná a výkonná jsou něčím víc než moc soudní a moc práva. Představa státního zastupitelství jako nezávislého orgánu, který se řídí výhradně zákonem a obžalobu podává i tehdy, když se to nelíbí někomu mocnému, je pro řadu politiků stále těžko skousnutelná.“ Je mi líto, ale to srovnání s Polskem je demagogie. Státní zastupitelství není soudní moc, je z ústavy součást moci výkonné. Nemá být „nezávislé“, má ovšem být politicky neutrální. V Polsku se zjevně státní zástupci cítí být ve své politické neutralitě ohroženi, protestují, a to je šlechtí. Není to lepší než u nás? „Nezávislé“ státní zastupitelství se nutně dřív nebo později stane nástrojem „někoho mocného“, tj. jedné partaje, ať už se jmenuje PiS (v Polsku), nebo třeba ANO (u nás). O tom, nakolik se to u nás už stalo nebo ne, nechci teď spekulovat. Jen konstatuji: hlavní problém České republiky a její vlády v tomto volebním období ovšem byl, že uvnitř vlády existoval čím dál tím tvrdší střet mezi formálně vzato nejsilnější stranou, ČSSD, a nastupujícím hnutím Andreje Babiše. Konflikt, jaký bývá obvykle mezi vládou a tou nejdivočejší opozicí. Babišovo hnutí útočilo, ČSSD byla v defenzívě. ČSSD měla ministerstvo vnitra, ANO ministerstvo spravedlnosti. Je mi líto, ale státní zástupci (tedy někteří) v té situaci nedokázali být politicky neutrální. Třeba o tom ani nevědí. Nechápu, co si od toho slibují.

Po volbách tento problém nejspíš odpadne, vnitro a spravedlnost se octne v jedněch rukou. Pak se dostaneme tam, kde je dneska Polsko, ministr spravedlnosti bude zároveň i generální prokurátor. Akorát že si už nikdo nikde nebude stěžovat. A budeme mít vládu práva jako řemen.

Úterý 12. září: Labutí píseň odcházející Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna dnes v idylické atmosféře odsouhlasila, tedy přesněji řečeno vzala na vědomí zprávu vyšetřovací komise k únikům z policejních spisů a vyzvala vládu, aby zvážila předložení úprav některých zákonů a další opatření (psal jsem tu o tom včera). Jsou to většinou rozumné výzvy virtuální vládě, která neexistuje a nebude existovat. Ta, co existuje, je už samozřejmě neprovede. Tu, kterou budeme mít po volbách, to ani nenapadne. I když – kdyby se bylo mluvilo o faktických únicích, které jsme zažívali počínaje rokem 2013, byla by už na jednání komise daleko větší mela a nedohodla by se vůbec na ničem. Přitom nejpodstatnější úniky v případě „korupční hydry“ z roku 2013 nebyly ještě v režii Babišova konglomerátu, který se v politické a mediální oblasti teprve formoval, oligarcha aféru jen využil k tomu, aby se etabloval jako „politická a mediální firma“. Proti projednání úniků v případě VIDKUN a v souvislosti s bojem o policejní reorganizaci (sloužily k politickému oslabení hlavního protivníka „firmy“, ČSSD) by se byla „firma“ postavila. „Firma“ však zároveň má jen minimální zájem, aby někdo v budoucnu tytéž zbraně použil proti ní. Problematický mi připadá jen návrh, aby vyšetřování a stíhání trestních činů spáchaných státních zástupci vyšetřoval a žalobu podával specializovaný útvar Nejvyššího státního zastupitelství. Vyšetřující orgán by měl být součástí soudní moci (tak se o tom taky dřív, pokud se pamatuji, hovořilo). Tedy měl by být v ideálním státě, v němž skoro jistě hned tak žít nebudeme. Zpráva mne naplňuje jistou melancholií (škoda, že to v PS neudělali před dvěma lety, jenže to by nebylo šlo) a z jejího projednávání až příliš trčí, že už vlastně o nic nejde. Nicméně je hezké, že PS teď vzala na vědomí takovou zprávu. Jako svou labutí píseň.

Komár se neprovinil! daleko menší melancholií člověka naplňuje rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci náměstka olomouckého vrchního státního zástupce Pavla Komára. Pan Komár loni informoval média o tom, že předvolal k podání vysvětlení ve věci policejní reorganizace policejního prezidenta Tuhého a jeho náměstka Laubeho. Celá věc měla mohutný politický podtext (jakási odveta za to, že policie ČR reorganizaci prosadila) a nejvyšší státní zástupce Zeman podal na Komára žalobu, dosti opatrnou. Soud žalobu zamítl. Uznal sice, že nebylo nutné oba vyslýchané jmenovat, protože tak „byla navozena představa, že se v souvislosti s policejní reorganizací mohli dopustit trestného činu, což tedy mělo negativní vliv, určitě to zasáhlo do jejich soukromí, do jejich profesní cti.“ Pan Komár nepostupoval správně. Nicméně „nejde o tak závažné pochybení, aby vyžadovalo nějaký postih“. Vida, jak vytříbená právní kultura dokáže zjemnit něco, co by laik v právu neškolený byl při zběžném pohledu na věc schopný označit za obrovskou drzost. Ještě že tu ta kultura je! (Sněmovní komise k policejní reorganizaci byla před časem ve své závěrečné zprávě olomouckým žalobcům všeobecně podstatně tvrdší: prý aktivně vstoupili do politického života a porušovali zákon. To víte, poslanci.)

Udělali to všichni? Ve zmatek mne uvedla zpráva ČTK o chování polského parlamentu. Cituji: „Polsko trvá na tom, aby mu Německo zaplatilo válečné reparace, které polská vláda odhaduje na stovky miliard eur. Tento požadavek podpořil polský parlament, který v pondělí zveřejnil znalecký posudek, jenž označuje důvody německé strany pro odmítnutí uvedeného nároku za nepodložené.“ Polský parlament to určitě neučinil jako jeden muž, znalecký posudek není jeho dílo (odkdy píše parlament odborné posudky) a asi nešlo jen o zveřejnění, ale o nějaké stanovisko, který musel někdo zformulovat a někdo určitým počtem hlasů schválit. Informace mi připadá příliš kusá a paušální.

Ohnivé psaní od věci. Noviny (hlavně ty, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš) jsou plné toho, jak nevhodně se zachoval volební lídr ČSSD Zaorálek, který vtrhl do Národního divadla a počínal si tam způsobem víceméně neomaleným (přerušil dvě zkoušky a kritizoval vedení). Ne že by mi chování pana Zaorálka imponovalo, ale zaráží mne, kolik lidí se v médiích na této události profiluje. Nedělají to náhodou proto, aby nemuseli psát o jiných, důležitějších věcech, které jsou taky daleko víc ošajslich?

Pondělí 11. září: Tedy včera jsem to přehnal. Korekce mého včerejšího zápisu o závěrečné zprávě komise ohledně úniků. Dnes se mi (jako všem občanům ČR) dostalo do rukou plné znění Zprávy vyšetřující komise PS k únikům z policejních spisů, jakož i její návrh usnesení pro zítřejší plenární zasedání PS. Komise měla rozhodnutím PS za úkol „prověřit, zda nedocházelo k protiprávnímu jednání v souvislosti s možným neoprávněným získáváním spisů orgánů činných v trestním řízení nebo informací z těchto spisů a zda informace takto získané nebyly zneužívány k ovlivňování politické soutěže nebo destabilizaci demokratického právního státu.“ Dospěla k závěru, že „k únikům informací z trestních spisů dlouhodobě docházelo a dochází. Jedná se o nebezpečný fenomén, který může být a je prostředkem zájmových skupin k průniku do trestního řízení, kdy následně prostřednictvím manipulativní tvorby veřejného mínění může dojít k výkonu vlivu těchto skupin, a to i s cílem ovlivňovat politickou soutěž a tím destabilizovat demokratický právní stát. Úniky informací z trestního řízení, jejich účelová interpretace a následná cílená tvorba veřejného mínění, jsou fatálním ohrožením ústavnosti.“ Komise prohlásila, že „zjištěné zásadní skutečnosti a úprava nedostatků v právní úpravě jsou ... úkolem i pro další Poslaneckou sněmovnu“. Jistě, musela to říci takhle. Myslil bych sice, že realistické by bylo říkat „měly by být“ a „pro některou z dalších Poslaneckých sněmoven“. Chápu však, že to nešlo. Nicméně komise došla k závěru, že „v časové souvislosti s právě probíhající vládní krizí tak vyvstala naléhavá potřeba řešení dlouhodobého problému zneužívání informací z trestního řízení, a patrně i trestního řízení samotného, k ovlivňování politické soutěže a destabilizaci demokratického právního řádu České republiky“, protože „od bezprecedentního zásahu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále „ÚOOZ“) pod dozorem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále „VSZ Olomouc“) na ústředních orgánech státní moci s následným pádem vlády a předčasnými volbami je notoricky známou skutečností, že zájmové trestní kauzy s politickým přesahem jsou v přímém přenosu sledovány médii a příslušně komentovány, což by nebylo fakticky možné bez předchozího informování konkrétních novinářů s cílem vytvoření veřejné podpory kroků konkrétních orgánů činných v trestním řízení, a to bez ohledu na zákonnost jejich postupu, tedy v rozporu s naplněním účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád)“. Komise doporučuje pro zítřejší usnesení PS mj. toto:

PS má vyzvat vládu, aby zvážila novelu změnu zákona o ochraně osobních údajů: veškeré informace z trestního řízení kromě toho, co zaznělo při hlavním líčení či veřejném zasedání soudu, mají být osobními údaji podléhajícími ochrany podle tohoto zákona.

Dále ji má vyzvat, aby zvážila změnu zákona o svobodném přístupu k informacím tak, že nebude nedocházet k prolamování zásady neveřejnosti přípravného trestního řízení.

Dále má vláda zvážit předložení návrhu na novelu trestního řádu s upřesněním definice „veřejného zájmu“ při získávání a zveřejňování informací z trestního řízení,

A konečně má zvážit novelu trestního zákoníku tak, že se rozšíří ustanovení rozšiřující skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby o neoprávněného úniku informací z trestního řízení.

Plus další návrhy. Ty, co jsem uvedl, mi připadají nejpodstatnější.

Případné usnesení PS bude mít čistě symbolický význam. Tato vláda už to nemůže udělat, ani kdyby chtěla, o čemž pochybuji, protože by to bylo v rukou JUDr. Pelikána. Nestihne to. A tu další vládu to, řekl bych, ani nenapadne. Přesto není na škodu to takhle hezky a systematicky sepsat a pěkně zdůvodnit. Třeba se to jednou nějaké vládě bude hodit. A teď to bude v nejhorším případě pro pár let nebo desetiletí hezký nápis na náhrobní kámen polistopadové demokracie.

Tolik jen úvodem, abych napravil svůj včerejší lapsus. Jinak se docela těším na zítřejší diskusi v plénu PS. Bude se mluvit o docela podstatných věcech. Bude-li se vůbec mluvit.

A ještě poznámka, nepíšu ji poprvé. Bylo by dobré se zabývat genezí tohoto obřího problému: už počátkem devadesátých let vznikl obří tunel z policie (tehdy v péči porevolučního ministerstva vnitra) do médií, zvláště některých. Unikaly jím informace často politicky brizantní. A za úniky stála představa, že politika je věc ošemetná, nebezpečná a špinavá, a proto jí čas od času musí vypomoci zapálení noví, čistí, polistopadoví policejní činovníci a horliví žurnalističtí jakobíni. Heslem byla tehdy Pravda a Láska, společným jmenovatelem fanatismus, který, jak to u fanatismu bývá, čas od času přerůstal v pragmatismus v tom nejhorším slova smyslu. To, co se v posledních letech pod žehnající rukou Andreje Babiše děje, je jen pokračování tohoto trendu. Polistopadová demokracie dnes dojíždí na něco, co si jako zárodky smrtelné choroby v sobě nesla od svých úplných začátků.

K tématu se určitě vrátím.

Průzkumy pro kočku. Včera zveřejnili průzkum agentur Median a Kantar TNS pro Českou televizi. Závěrem je, že volební vyhlídky ANO se přes poslední aféru nemění. Zabývají se „volebním potenciálem“. Tj., jak se mi aspoň zdá, vycházejí z předpokladu, že každý volič má víc než jeden hlas a může volit víc než jednu stranu. Výsledek nemůže být jiný, než „rozmazaný“ a irelevantní. Nemyslím si, že by se všechny agentury úplně ve všem mýlily. Babiš přesvědčivě vyhraje, bude si moci volit koaličního partnera, hlavní polistopadové strany v PS ztratí dosavadní slabou většinu, Babiš naopak získá možná pro a pro ANO k tomu, co má už teď, navíc i ministerstvo vnitra. Tím se politická situace u nás dost projasní v tom nejhorším slova smyslu. Nezdá se mi jen, že by jeho vítězství bylo tak výrazné, jak se dnes uvádí, a řekl bych (to hlavně), že údaje o volební účasti přes 60% jsou nadsazené. Ten, kdo ví, koho nevolit, ale neví, koho volit, zůstane nejspíš doma. A takových je hodně moc.

Petr Pithart bude po volbách spokojený. Petr Pithart zveřejnil v Mladé frontě Dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, smuteční řeč - kolikátou již - za pohřbeným havlovským Československem (a zároveň za pohřbenou vlastní politickou kariérou, protože z havlovského Olympu klesl tehdy rázem o dost níž. Teď bude moci být spokojený: nenáviděný patvar, který tehdy vznikl, půjde do kytek (tj. zůstane, ale jen jako fasáda „Firmy“). To, že Pithart truchlí právě na stránkách, nad nimiž se vznáší duch Obmyšleného, je symbolické. Totální nedostatek loajality ke státu, v němž kdysi poměrně dlouho zastával druhou nejvyšší ústavní funkci, mi připadá poněkud odpudivý. Lidé tohoto typu jsou opravdu Babišovi Chartisté, jak je kdysi nazval Adam Drda. Jen je jich daleko víc, než by se ze stránek LN a MfD zdálo. Je mi líto, ale je to něco tak trochu jako vlastizrada (všimněte si, jak se vyjadřuji opatrně). Tedy není to jistě trestné, ale je to hnusné. Třeba to Petr Pithart tak sám necítí: ale velmi mi připomíná „integrální katolíky“ z doby Druhé republiky. Ti lidé samozřejmě nechtěli Hitlera (sympatičtějším jim byl Franco, jistě, byl lepší než Hitler, ale taky nic moc). Ale jejich nenávist k první republice (která taky měla mouchy, stejně jako polistopadová ČR) je učinila úplně slepými vůči tomu, do čeho se země, v níž žili, právě řítí. Já jsem některé z těch lidí (např. Bedřicha Fučíka, Ladislava Jehličku) znal z toho, co dělali předtím, i osobně z toho, co dělali potom, a obojí mi bylo v mnoha ohledech docela sympatické. Ale tohle, co prováděli za Druhé republiky a co se jako vejce vejci podobá tomu, co provádí Petr Pithart teď, to je hrozné, to se nedělá.

Prásk!!!! V Lidových novinách, jejichž Obmyšleným je rovněž Andrej Babiš, píše šifra tmn o tom, „kolik nejasností přinesl nově zavedený přísný metr na předvolební reklamu“ (tj. nová úprava volebního zákona). Činí tak na okraj Zemanových předvolebních/nepředvolebních cest po republice. To je velmi taktické, kritizovat Zemana je dnes plus a lidé snadno přehlídnou, že ten, kdo kritizuje Zemana, třeba pracuje pro někoho ještě horšího. „Vyjasnit neostré kontury výkladů nového volebního zákona chce prý Rekonstrukce státu.“ Jak by nechtěla, když ho sama iniciovala! Chtěli by je vyjasnit, řekl bych, v tom nejhorším slova smyslu. Nicméně pro vyjasnění jsem i já (viz můj článek na blogu v Echu24, najdete ho i tady – viz výše): je nová úprava protiústavní, nebo ne?. Rekonstrukce státu pro „vyjasňování“ připravila webové stránky ForVolby.cz, „kde lidem vysvětluje, jak má vypadat volební kampaň vedená v souladu se zákony“. „Zároveň jim umožňuje, aby sami hlásili sporné případy politické reklamy. Zapráskejme si! To bude k Novým pořádkům patřit, jako ke psovi blechy. „Podněty občanů bude shromažďovat Rekonstrukce státu, data poté předá Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí, které je dále vyhodnotí a rozhodne, zdali došlo k porušení zákona, nebo ne.“ Ježíšmarjá, to je odporné, to snad nebylo ani za protektorátu. A netřeba spěchat, na vyhodnocení jsou tři roky času.

Sobota – neděle 9 – 10. září: Pavel Bělobrádek kličkující.. Vicepremiér a předseda KDU-ČSL poskytl v sobotu velký rozhovor Právu. Pan Bělobrádek je obratný politik aspoň v jednom. Kličkuje jako starý zkušený zajíc, jenom přitom volá: já a kličkovat? Nikdy! Je to zábavný pohled. Jednak přiznává, že by zvažoval, zda náhodou nehlasovat proti vydání pánů Babiše a Foltýnka k trestnímu stíhání, protože „je totiž otázka, jestli někdo tu kauzu nezneužil. Ale bylo při diskusi ve Sněmovně vidět, že toho využily (všimněte si, říká „využily“, nikoli „zneužily“) všechny strany. Snad kromě nás (rozuměj lidovců, bd), kteří jsme byli ve výstupech hodně umírnění.“ Když se nepochválíš sám, nikdo to za tebe neudělá. O tom, aby byl pro vydání, ho přesvědčili sami poslanci Babiš a Faltýnek tím, když řekli, že vydat chtějí. Tak jim vyhověl. Babiš a Faltýnek sem, Babiš a Faltýnek tam, je mi líto, že už v Událostech neuděluji jako v minulosti Bobříka vyčůranosti: v tuto chvíli by již zdobil hruď pana předsedy. Po tomto úvodu začal pan předseda být rozhodný a nesmlouvavý. Argumentaci ministra Pelikána, že žádost o vydání je účelovka, odmítá. Pokud má pan ministr takový dojem, ať se obrátí na GIBS. Také názor Jiřího Čunka, že vyšetřování před volbami je podezřelé, je v KDU-ČSL ojedinělý (Bělobrádkovo upozornění „Je to dáno tím, že Jiří Čunek má s orgány činnými v trestním řízení zkušenost“ je ovšem kouzelné). A v minulosti byly prý ve vedení KDU-ČSL daleko větší třenice než dnes (např. v roce 2006 mezi Cyrilem Svobodou, Miroslavem Kalouskem a Jiřím Čunkem). Koalici s ANO bez Andreje Babiše v případě, že by byl nadále trestně stíhán, si představit dovede. STAN lidovci nepodtrhli, udělali jim nakonec kulantní nabídku (místa na své kandidátce). Uprchlické kvóty lidovci odmítají (chtěl bych vidět hrdinu, který by se před volbami odvážil říci: kvóty chceme!) A nadále hájí svůj výpad proti komentátorce a blogerce Sulovské na twittweru (pokud se pamatuji). Utahoval si z ní pouze, říká, je to jeho černý humor. Ježíšmarjá. Paní Sulovská má prý „vyvedený konzervatismus, kdy i papež je podle ní liberál“. Já jsem liberál a nejsem katolík (hlásím se k jiné denominaci), a proto si nemyslím, že by papež František byl liberál. Co je podle mne papež František, ovšem neřeknu, protože bych se dostal do pozice Antona Špelce z Burianova filmu.

Soutěž politické krásy podle agentury STEM. Podle průzkumu agentury STEM, který si nechala vypracovat ČSSD, je nejoblíbenějším českým politikem Miloš Zeman s 51,6 %. Babiš je až na druhém místě s 43%, Lubomír Zaorálek třetí s 38,4 %. Chtěl bych za prvé upozornit, že průzkumy popularity jsou všeobecně k ničemu. A za druhé, stávající prezident má díky váze svého úřadu v očích veřejnosti bonifikaci, jejíž výše se dá jen odhadovat. Řekl bych, že je někde mezi 10 – 20%. Podle stejného průzkumu si prý většina lidí myslí, že by Lubomír Zaorálek byl lepším premiérem než Babiš (tedy o fous). To už je úplně zavádějící, premiér se u nás nevolí, nýbrž vzejde z povolebního vyjednávání a rozhodující slovo bude nakonec mít prezident. (Podobně nesmyslný je výsledek průzkumu agentury Focus pro Český rozhlas, kde došli k závěru, že největší veřejnou podporu jako premiér by měl Andrej Babiš, druhou největší Václav Klaus ml., a třetí Martin Stropnický. Přitom Václav Klaus ml. nemá momentálně vůbec žádnou šanci se premiérem stát a Martin Stropnický nemá ani náhodou ambice nahradit svého stranického guru v čekatelství na premiérské křeslo. A zase, mezi tím, kdo se premiérem stane, a tím, koho si údajně lidé přejí, je jen velmi malá vazba.)

Komise k únikům z policejních spisů končí svou činnost v politickém vzduchoprázdnu. Vyšetřovací komise k únikům z policejních spisů přijala závěrečnou zprávu, kterou v úterý předloží Poslanecké sněmovně. Znepokojivé je už to, že zpráva byla přijata jednomyslně. Dosáhnout konsensu v záležitosti tak široké a obecně pojaté přesahuje síly tohoto končícího parlamentu. Konsensus mohl být tedy jen na něčem, co nemá vůbec žádný smysl. Podle toho, co jsem zatím četl, půjde o soupis hraběcích rad. Není to ovšem vina poslanců, tedy aspoň ne všech, ale spíš politických okolností, za nichž teď pracovala. Její závěry spadnou pod stůl. Zajímavá by mohla být nanejvýš rozprava v plénu PS, bude-li vůbec nějaká a bude-li o ni mít někdo zájem.

Sobota 8. září: Poznámek je tentokrát hodně moc, omlouvám se, jsou navíc vlastně za pátek. Připadají mi však důležité.

Majetek musí být na jedné hromadě, praví Andrej Babiš . Andrej Babiš je v bojovné náladě. Ve čtvrtek na tiskovce v Liberci prohlásil, že jeho hnutí prý nemělo v nynější vládě dost prostoru k tomu, aby prosadilo to, oč mu šlo. „Takže teď máme ambice volby vyhrát a ukázat lidem, že vládu můžeme řídit jiným způsobem“. Důležitá je prý jednota: majetek musí být na jedné hromadě a stát má fungovat jako rodinná firma.“ V takové zemi, kde majetek byl na jedné hromadě a stát fungoval jako rodinná firma, jsem prožil větší část svého života. Bylo to odporné. Je fajn, že pan Babiš teď říká pěkně na rovinu, oč mu jde. Míň fajn je, že to nikomu nějak moc nevadí. Problém není ani tak v „lidech“, ve veřejnosti, jako v politice a politicích: až na úplné výjimky se představili a představují jako klub vášnivých nechumelistů. Nevadí jim to taky. A pokud jde o novináře (zase až na úplné výjimky), nevadí jim to taky. Pan Babiš usoudil, že už může říkat pěkně všechno na rovinu. Mluví o „korupční hydře“, která už více než čtvrt století (!) ničí naši zemi. O „některých tradičních politicích s jejich kmotry, kumpány, kámoši, Lobbisty a PR agenturami“, o „skupině vzájemně propojených, zkorumpovaných a mocí opilých lidí, kteří si vzali za rukojmí naši zemi a jejich občany“. To je rétorika sice předvolební, ale zároveň gottwaldovská. Političtí a novinářští nechumelisté mlčí a učení politologové komentují tyto nenávistné žvásty v novinách, kde je pan Babiš už nikoli majitelem, ale pouze obmyšleným. Po volbách nejspíš nechumelisté přijdou na to, že to myslil vážně, podobně jako kdysi Gottwald. Ale bude už pozdě.

P. S. Pavel Šaradín píše v pátečních LN: „Samotného předsedu (rozuměj Andreje Babiše) … dohání a dohánět bude jeho minulost.“ Já jako rozený optimista zase věřím v to, že přijde doba, kdy bude pana Babiše dohánět jeho dnešní přítomnost. Škoda, že se toho už nedožiju.

Kauza „trafik“ pokračuje. U Obvodního soudu pro Prahu 1 pokračuje (s vyměněným soudcem) proces s Janou Nečasovou a Petrem Nečasem ve věci „poslaneckých trafik“. Exposlanci Tluchoř a Šnajdr se hájí tím, že nebyli upláceni. Pan Šnajdr k tomu řekl, že funkce v Čepro, jíž se mu dostalo, nemohla být úplatkem, protože předtím vydělával nad sto tisíc měsíčně (o což rezignací na mandát přišel). Myslím, že celá obžaloba stojí na úplně nesmyslných základech, už jsem o tom psal. Za prvé, věc by byla přehledná, kdyby si byli poslanci ponechali mandáty, změnili svůj názor a hlasovali opačně než předtím, a dostali pak k mandátům navíc ještě funkce ve správních radách. Akt hlasování v PS však jde i tak problematizovat jen velmi obtížně. Byl by politicky zavrženíhodný: byl by to dobrý důvod pro voliče ty lidi nevolit a pro stranu nestavět je na kandidátky. To se však nestalo. Ti lidé nehlasovali jinak, nýbrž vzdali se mandátů. Tj. zůstali politicky konzistentní (i když já si myslím, že daňový balíček i dohodu o vyrovnání státu s církvemi bylo politicky správné podpořit; taky si myslím, že jim ani tak nešlo o problém sám jako o příležitost Premiéra Nečase politicky vydírat, což je sice ohavné, ale nikoli trestné). Oni ovšem místo toho fakticky rezignovali na politickou dráhu. Poslanecký mandát, jehož se vzdali, se přitom nedá mechanicky převádět na peníze a srovnávat s funkcí v nějaké správní radě. Je nesrovnatelně významnější. A za druhé, důvod, který je k tomuto řešení vedl, vůbec neznamená, že jednali v rozporu se svým nejlepším vědomím a svědomím (jak velí Ústava a jak zmiňovali olomoučtí státní zástupci, ovšem s pilátovským upozorněním, že to není to hlavní) protože to, co udělali, je po všech stránkách správnější než změnit stanovisko a hlasovat opačně. Ústavní formulace o tom, že poslanec hlasuje v souladu se svým vědomím a svědomím, je v Ústavě proto, aby podpořila to, že poslancovo nejlepší vědomí a svědomí je, když dojde na lámání chleba, důležitější než vůle větší nebo menší části veřejnosti, vůle vedení té či oné politické strany, toho či onoho papaláše. Podporuje poslance jako osobu, ne ty ostatní. A ta ústavní formulace proto vůbec neznamená, že poslance za jeho politické rozhodování mohou dodatečně popotahovat policisté a státní zástupci, nýbrž pravý opak. Pokud bude premiér Nečas v této věci uznán vinným, bude cestou precedentu dáno najevo, že se „orgány činné v trestním řízení“ mohou plést do politického rozhodování a dodatečně ze ně politiky trestně postihovat. Tím se otvírá cesta k politickým procesům a vytváří se via facti právní rámec, v němž svobodná demokratická politika už nadále nebude možná. Nezastávám se jednání těch poslanců a nepovažuji je za vzorné, jen jsem přesvědčen, že převádět problém do trestně právní roviny je naprosto nepřípustné. A považuji za důležité ještě připomenout, že koncepce procesu a celá vize „korupční hydry“ není vůbec dílo Andreje Babiše a jeho hnutí, nýbrž divoké „antikorupční“ ideologie, zrozené v roce 2012 a 13 a živené různými iniciativami „Občanské společnosti“. Andreji Babišovi se jen zatraceně hodila a vzal ji za svou. Tak hloupí a nestydatí fanatici otvírají nechtěně, ale účinně cestu mazaným dejme tomu pragmatikům. Myslím, že by se za to měli dnes aspoň trochu stydět. Ale zároveň bych řekl, že to neumějí. Nejsou na to ani dost slušní, ani dost inteligentní.

K čemu jsou dobří Piráti. Lidové noviny, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, se v pátečním vydání opět věnují tzv. Pirátům. Článek napsal pan Tománek, který se v LN zaměstnává koncepčně zásadními tématy. Cituje sociologa Jana Herzmanna, podle něhož se část elektorátu ANO, která hnutí podporovala jako „protestní subjekt“ od něj nyní odvrací a hledá novou možnost, což jsou právě piráti. To je jistě pravda. Zároveň upozorňuje na to, že úspěch „Pirátů“ na sociálních sítích není tak významná, jak by se na první pohled mohlo znát, protože „počet lajků na Facebooku nebo twitterových srdíček ještě nikdy nikomu nezaručil stejné množství hlasu v urnách. To je myslím velmi významné upozornění s hlubším dopadem, než by se mohlo zdát: Facebook a asi taky Twitter (s nímž mám ovšem, to připouštím, minimální zkušenosti) vytvářejí jakousi virtuální, v mnoha ohledech falešnou realitu: prostor iluzorní přátelství, které nemá se skutečným přátelstvím vůbec nic společného, prostor, kde není dost místa pro srozumitelnou artikulaci racionálních názorů, ale zato dost příležitostí pro nejrůznější sprosťáky a hulváty, kteří by jinde, ve skutečném mezilidském styku narazili na potíže (hrozilo by jim např., že hned na místě dostanou přes hubu). Prostor, kde neexistuje nic takového jako zodpovědnost. Je to v mnoha ohledech nebezpečná fata morgana.

Řekl bych, že tzv. Piráti jsou ideální politickou stranu pro tohle prostředí. Virtuální strana pro virtuální společnost: obojí existuje ve virtuální skutečnosti. Prolíná se však bohužel aspoň v něčem, částečně se skutečnou realitou. Tzv. Piráti jsou dnes legitimní dědici babišovské ideologie: až dosud nám vládli politici, co nemakal a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. My jsme ti praví, kteří pozvednou prapor, jejž Andrej Babiš nechal válet v prachu. A mají šanci. Politické firmě ANO po čtyřech letech spoluvládnutí a s miliardářem v čele už to až tolik lidí nevěří.

Piráti jako političtí adolescenti se asi do PS nedostanou, ale sežerou spoustu voličských hlasů, hlasy lidí, kteří by jinak volili i strany jako ODS, TOP09 a KDU-ČSL. A hlasy, které odeberou Babišovi, nepomohou antibabišovské opozici, jež ostatně existuje jen tak napůl, ale přijdou nazmar. Proto jim ostatně LN a MfD věnují takovou pozornost.

Piráti slavně zvítězili nad saní Nečasovou! S minulou poznámkou tematicky souvisí tato následující. Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl předběžné opatření, které požadovala Jana Nečasová v souvislosti s tím, jak byla vyobrazena na „pirátském“ volebním autobuse – totiž jako uvězněná loutkovodička expremiéra Nečase, hlídaná bachařem, nápadně podobným předsedovi Pirátů Bartošovi (bachař je ozbrojený pendrekem). Z rozhodnutí soudu cituji to, co jsem si přečetl v informaci, kterou strana zasílá novinářům: “Každý názor, stanovisko nebo kritika, vyjádřené jakoukoliv formou, jsou vhledem k významu svobody projevu v demokratickém právním státě zásadně přípustné. Žalobkyně je, popř. byla osobou veřejně činnou, a jako taková osoba je povinna strpět vyobrazení své osoby ve formě karikatury, a to jak na boční straně tzv. speciálního vězeňského autobusu žalovaného, tak i kdekoliv jinde. Kauza Nagyová a zneužití rozvědky je mediálně známou kauzou a reálný základ má. Soud nespatřuje na uvedené karikatuře nic dehonestujícího, vulgárně zesměšňujícího a natolik urážlivého, aby bylo možné žalobkyni vyhovět a nařídit předběžné opatření, naopak se dá říct, že se jedná o nadsázku žalovaného, týkající se kauz, které hýbaly českou politickou scénou.” Soud má nejspíš pravdu v tom, že nemůže zasahovat do svobody projevu, která je aktivitou Pirátů rozšířena přímo vrchovatě. Ne všechno, co je odpudivé a nechutné, je zároveň taky soudně postižitelné: pokud soudy nerespektují toto nepsané pravidlo, může to snadno skončit zneužíváním justice. Rád bych jen tuto svobodu ve věci Nečasová rozšířil opačným směrem než Piráti, aby už byla úplně dokonalá.

Některé veřejně známé aktivity paní Nečasové mne nenaplňují žádným nadšením. Rozhoduje o nich nyní soud. Paní Nečasová nebyla politička, ale státní úřednice, i když dosti významná. Její kariéra před více než čtyřmi roky neodvratně skončila. V současné době je úplně bezbranná a nepředstavuje žádné politické ani jiné nebezpečí. Když se na ní někdo takhle politicky profiluje, zároveň vlastně slibuje: zavřeme ji, a navíc to ještě dělá kvůli tomu, aby posílil své zatím nevalné politické preference, přičemž škemrá u lidí, o jejichž podporu není co stát, u lidí, pro něž univerzálním řešením pro společenské problémy jsou kriminál a pendrek, považují to za mimořádně odpornou formu hyenismu. (Protože jsem odpůrce politické korektnosti, dovoluji si taky upozornit, že jde o ženu, a k ženě je třeba se chovat slušně, i když agresivní feministky to jistě považují za sexismus).

Chtěl bych to vše ukončit zvoláním „styďte se, čuňata“, ale neudělám to, prosím: jednat to není slušné a jednak vím, že oslovení by výzvy neuposlechli, protože to nespíš ani neumějí (nejsou sami, viz výše).

Průzkum Focus: nic nového pod sluncem. A nakonec malá poznámka k průzkumu veřejného mínění ohledně voleb do PS, který provedla pro Český rozhlas agentura Focus. Proběhl od 14. do 28. srpna. Jeho výsledky – tedy volební model - jsou velmi podobné tomu, s čím před časem přišla agentura Median: ANO má 28,4%, (tedy o něco víc, ale ne bájných „přes třicet), ČSSD 15,7, KSČM 12,5, ODS 12,1, TO09 7,3, KDU-ČSL 7,1. Na hranici jsou SDP (5%) a Piráti (4%). Průzkum je rozpracován do velkých detailů, musím upozornit, že obecně platí, čím větší podrobnost, tím je zjištění méně relevantní. V něčem jsou ovšem i detaily zajímavé: např. korupce prý už zdaleka není pociťována za největší problém (jako velký problém ovšem ano), zato za nesmírně palčivou věc lidé považují přistěhovalectví a migraci, přestože s ani s jedním nemají zatím žádnou zkušenost. Obávám se, že to tak opravdu je.

Základní rozvržení podpory veřejnosti mi připadá správné, i když třeba těch procent pro ANO nebude zrovna 28,4, ale třeba jen 24: je pravděpodobné, že Andrej Babiš vyhraje, Čapí hnízdo jeho podporu ovlivní, ale poměrně málo, jeho šance získat premiérský post je i vzhledem k podpoře prezidenta Zemana vysoká, bude si moci vybírat koaliční partnery a má na ty dosavadní velký klacek, protože jim bude hrozit komunisty a Okamurou, a má šanci si k premiérskému postu a k ministerstvu financí přidat (pro svou stranu) i ministerstvo vnitra. Tím vším by se politická situace vzhledem dnešku výrazně proměnila. Mám chuť tento odstavec uzavřít obligátní větou z oboru úřední komunikace: „Je mi líto, že Vám nemohu dát lepší zprávu“.

Pátek 8. září: Lukáš Jelínek hlásá „proměnu tradiční politiky.“ Nejdřív ještě pár poznámek ke středečnímu hlasování v PS a k tomu, co bude následovat: včera poslal předseda PS policii usnesení o vydání obou poslanců k trestnímu stíhání. Pak jim může policie předat usnesení o zahájení trestního stíhání. Jakmile je převezmou, znamená to, že jsou obviněni. Od obvinění k obžalobě je ovšem ještě dlouhá cesta. (Státní zástupce se ovšem může taky rozhodnout, že trestní stíhání zastaví). V každém případě čeká po volbách Poslaneckou sněmovnu jakési repete středečního jednání, ovšem za zcela nových okolností. Když se to tak vezme, stalo se zatím docela málo, jaký to bude mít politický dopad, je obtížné odhadnout. Politický aspekt věci je jen ten, že zatímco podle slov Andreje Babiše ostatní politici nemakali a kradli, on, jak to vypadá, se liší tím, že maká. Na politickou věrohodnost je to dost málo. Lukáš Jelínek píše ve čtvrtečním Právu, že odchod ANO nic neznamená, protože „přijdou noví sekáči, kteří se nezakecají a budou tepat establishment, do něho zamíchají i Babiše.“ To se ostatně už děje. Zatím ti noví velkou díru do světa neudělali, a tak si Andrej Babiš drží pozice. Podstatný rozdíl může nastat teprve tenkrát, když lidé pochopí, že „establishment“ je zapotřebí, že establishment je jejich věc a společnost se bez něho spravovat nedá. Tj. až se vymaní z vlivu divokých radikálních utopických ideologií, které se odvozují od marxismu. Snaha zbourat „establishment“ vedla zatím v lidských dějinách jenom k tomu, že establishment byl nakonec nahrazen jiným, jen nevýslovně zhovadilejším.

To, co jsme zažívali v posledních čtyřech letech, byly smrtelné křeče polistopadového „establishmentu“. Na jeho místo se úspěšně šplhá nový establishment, ten Babišův. Smrtelné křeče znamenají, že ten, kdo je má, ještě žije. Zároveň je tu reálná vyhlídka, že už to dlouho trvat nebude.

Lukáš Jelínek hlásá „proměnu tradiční politiky“. To samé, co Babiš, jen by se to mělo dělat lépe. S „osobní věrohodností“. Ještě štěstí, že na to nemá.

Zase: čekejte na OLAF.Marie Benešová zopakovala pro Lidové noviny, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, že jsme měli počkat, až se OLAF usnese, že byly poškozeny zájmy Evropské unie. Pokud se neusnese, znamená to, že EU poškozena nebyla? Problém je, že dotace se nedostaly k těm, pro něž byly z rozhodnutí EU určeny. Na tom žádné usnesení OLAF nic nezmění. (Ostatně chci vidět, jak by mohli k podobnému rozhodnutí dospět: jsou z nejrůznějších důvodů obtížněji ovlivnitelní než naše instituce. A po zahájení trestního stíhání u nás budou vázáni i touto skutečností.)

Čtvrtek 6. září: Kdo vyhraje: Krajský soud nebo pan Babiš? Krajský soud v Praze vydal předběžné opatření, jímž Andreji Babišovi zakázal, aby nadále prohlašoval, že „agentura Bison&Rose ovládá Českou televizi, vydavatelství Economia, ministerstvo vnitra a premiéra Sobotku.“ To je ze strany pana Babiše obdobná posedlost, nějaká kdysi vedla autory proslulých Protokolů sionských mudrců. A podobný vztah měli i prostší čeští lidé, kteří kdysi za vším zlem viděli Svobodné zednáře. Pan Babiš hned oznámil, že proti rozhodnutí podá odvolání, protože zasahuje do jeho práva na svobodu projevu. Zdá se, že pan Babiš právo na svobodu projevu vnímá příliš široce. Opravdu by mne ovšem zajímalo jen to, zda se proti němu Krajský soud v Praze dokáže prosadit. Taky bych řekl, že po říjnových volbách u nás budeme mít tak širokou svobodu projevu, že nám ji bude celá Evropa závidět. Bude ovšem platit jen pro pana Babiše a ty, co s ním souhlasí.

Finanční správa versus FAU. Podobný prestižní zápas se chystá mezi opavskou firmou FAU a Finanční správou. Finanční správa potrestala před časem firmu (která měla mj. nějaké spory Agrofertem) údajně dvakrát za tentýž delikt, firma se obrátila na soud a ten pak část zajišťovacích příkazů zrušil. Poté FAU zažalovala (u jiného soudu) Finanční správu o vrácení peněz. Finanční správa „si stojí za svým postupem“. Přijde další soud (nebo v tomto případě vlastně hned dva) zkrátka? Jistě, Finanční správa není totéž, co Andrej Babiš. A pan Babiš už není ministr financí; a ve vztahu ke (dříve) svým médiím už je taky jen Obmyšlený.

Příliš mnoho vášně v detailech. O neurotičnosti dnešní doby svědčí dvě události z poslední doby, k nimž se už vyjádřil kdekdo (uvědomuji si, že jsem tomu podlehl i já).

První událostí bylo poučení, které uštědřil předseda KDU-ČSL Bělobrádek publicistce Lucii Sulovské: o zvířatech se správně říká, že chcípla, ne že zemřela. Psal jsem o tom vlastně jen ze dvou důvodů: ad a) nevím, co je předsedovi KDU-ČSL, přesto že je MVDr., do toho, zda někdo říká, že pejsek chcípl, nebo že umřel; a ad b), tak se gentleman k dámě nechová, a to ani když dělá legraci (jak později vysvětlil). Ale jistě, až tak na tom nenáleží. Jen se mi zdá, že to docela sedne do doby, ve které nám vévodí Andrej Babiš.

Druhou událostí bylo, že firma Lidl vymazala kříže z kopulí kostelů na řeckém ostrově Santorini. Učinila tak na nějakém propagačním letáčku a už se za to vlastně omluvila. Měla docela kliku, chvíli to vypadalo, že nad ní kardinál Duka vyhlásí interdikt. V Lidových novinách, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, se k problému křížů obecně v té souvislosti vyjádřil jejich kmenový autor Petr Zídek takto: „Pokud věříte v jiného boha než toho křesťanského, není pro vás krucifix ničím více než nechutným zobrazením umučeného člověka a k tomu použitého popravčího nástroje. O morbiditě kříže není pochyb – kdyby byli ti, kdo Krista poslali na smrt, trochu humánnější a místo trýznivé smrti na kříži jej oběsili, klaněli by se křesťané dva tisíce let oprátce a na čele si dělali kolečko?“ Otázka je, jak to všechno pan Zídek ví (totiž co je kříž pro ty, kdo nesou křesťané, a co by bylo, dnes, kdyby byli Ježíše kdysi oběsili). Připadá mi, že to říká jen proto, aby co nejvíc lidí najednou slušně řečeno namíchl. Tuto zálibu má odedávna společnou s Milošem Zemanem. A jako publicista se hodí do našeho dnešního Buranistánu podobě, jako se kdysi hodil Ferdinand Peroutka do první Čs. republiky. Neboli: jaký stát, takový Peroutka.

Středa 6. září, pokračování: Obstrukce s lidskou tváří. Poslanecká sněmovna věnovala sedm hodil obecné rozpravě k návrhu mandátového a imunitního výbory na vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání. Vydržel jsem se na to dívat jen do oběda, musím však konstatovat, že se poslanci ANO předvedli jako sehraný tým. Oba pánové předem oznámili, že budou s vydáním souhlasit (je jasné, že návrh má v PS jasnou podporu). Zároveň vědí, že se o věci bude po volbách hlasovat znovu, nejspíš už v rámci Nových pořádků. A že i v případě, když je Sněmovna znovu vydá, bude to pak všechno vypadat jinak. Dopoledne poslanci ANO diskutovali hlavně na téma „kvalita policejní žádosti o vydání“, což je sugestivní, protože většina lidí žádost vůbec nezná, je to věc víceméně odborná a lidé jsou odkázáni na to, co jim kdo řekne a jak sugestivně Jako předvolební prezentace, ovšem jistě v tom nejlepším slova smyslu, to tedy nebylo k zahození.

Poslanecká imunita slouží k tomu, aby chránila poslance před nenáležitým politickým ovlivňováním jejich rozhodování a různými formami mocenského nátlaku. Zda je v demokratické zemi zapotřebí nebo ne, závisí za prvé od toho, jak dalece je demokracie vyspělá s stabilizovaná. Důležité taky je, nakolik poslanci i veřejnost, kterou reprezentují, důvěřují tomu, kdo bude rozhodovat, to jest nezávislé soudní moci (policie i státní zastupitelství jsou nástrojem, resp. součástí exekutivy, nemají co být nezávislé, musí však být politicky neutrální).

Vzhledem k tomu, do jaké míry je naše demokracie vyspělá a stabilizovaná, jsem velmi zásadně a rozhodně pro bezpodmínečné zachování poslanecké imunity. Podotýkám, že v nedemokratických zemích poslanecká imunita (pokud tam vůbec nějací poslanci jsou) nemá vůbec žádný smysl, protože tam je to pouhá šaškárna. Pokud jde o to druhé, důvěru v nezávislé soudnictví, tu projevili pánové Babiš a Faltýnek tím, že s vydáním nakonec souhlasili. Zároveň to od nich bylo taktické. (Já k tomu opatrně podotýkám, že moje důvěra v naši soudní moc je podmíněná: soudci jsou taky lidi, jako my). Otázka odborné úrovně žádosti o vydání by vůbec neměla být předmětem rozhodování Poslanecké sněmovny, protože k tomu není kompetentní. Je v podstatně kompetentní rozhodnout, zda žádost o vydání nemá politické pozadí. Oba poslanci, řada jejich spolustraníků i prezident se vyjádřili, že politické pozadí má, ale poslanci by se měli rozhodnout sami.

To jen tak na okraj. Ještě doplňuji, že právě (v 18. 12) proběhlo hlasování (v podrobné debatě se už nikdo nepřihlásil, i to patří k obstrukci s lidskou tváří). Dopadlo tak, že ANO se nakonec nezúčastnilo s výjimkou posl. Babiše a Faltýnka, kteří se zúčastnili vždy jen hlasování o své osobě a byli pro. Ostatní kluby hlasovaly v podstatě jednomyslně pro, kromě trosek Úsvitu a nezařazených, kde panovala názorová pluralita (Tomio Okamura ovšem v rozpravě prohlásil, že SPD bude hlasovat pro, což se zjevně stalo). Takže vydání bylo schváleno 123 (posl. Babiš), resp. 120 hlasy, tedy vlastně ústavní většinou (která ovšem samozřejmě nebyla zapotřebí). I tady ANO z hlediska pí ár zachovalo dekorum. Rozhodnutí Sněmovny je samozřejmě bez ohledu na to úplně správné a je moc dobře, že se na něm dokázala tak jasně shodnout. Jen nevím, nakolik to lid ocení.

Středa 6. září: Na čem se shodne komise o únicích z policejních spisů? Poslanecké sněmovně se asi na poslední chvíli podaří projednat zprávu komise o únicích z policejních spisů. Komise začala pracovat v polovině července, kdy byl Sněmovnou zvolen její předseda (předtím ji neměl kdo svolat). V tomto týdnu přijme zprávu, kterou by pak začátkem příštího týdne mělo projednat plénum Sněmovny. Problém, jímž se komise zabývala, je obrovitý, vůbec nejde jen o nahrávky Andreje Babiše, které pořídila bájná agentura Šuman a které její vznik inspirovaly. Kompromitující informace unikaly z policejních spisů už dávno z minulosti, za úniky často stálo přesvědčení, že politické spravedlnosti je někdy nutno napomoci i lehce problematickou cestou. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Pak se v listech, jejichž obmyšleným je dnes Andrej Babiš, staly nástrojem v politickém boji. A nadcházející volby nejspíš ukončí naději, že by se mohlo něco výrazně změnit. Když tak k horšímu. Nedovedu si představit, že by se komise dokázala teď narychlo shodnout na něčem zvlášť smysluplném. Navíc během uplynulého volebního období bylo velmi mnoho hmatatelných příležitostí toto téma otevřít. Teď už je pozdě.

Příští podzim nás čeká další úděsná spartakiáda. Příští podzim bude, jak se zdá, stejně nesnesitelný, jako teď pravidelně bývá jaro. ČR a SR bude společně oslavovat sto let od vzniku ČSR. Bude to prý mít navíc i mezinárodní rozměr, oslavy mají být i v USA, ve Velké Británii a ve Francii. To výročí se jistě musí vzpomenout, ale o ČSR by se mělo mluvit věcně a kriticky. ČSR existovala v pravém slova smyslu jen dvacet let, do září 1938. To, co bylo pak (druhá republika, benešovská třetí republika, bolševická Č(S)SR), není žádný důvod oslavovat. ČSR byla po dlouhé době první realizací české státnosti, jenže v tom je právě její problém: společenství se Slováky bylo osudově nerovné; k tomu byly přibaleny statisíce až miliony dalších: Němců, Maďarů, Poláků (těch bylo jen 75 tisíc). Nikdo na nic neptal. První republika si tak nesla v sobě svou smrt. Jistě, jednání spojenců (V první řadě Francie) v roce 1938 bylo ohavné. Ale hájit ČSR bylo krajně obtížné, českoslovenští politici jim to jednání usnadnili, a to už v prvním desetiletí existence ČSR. Když pak přišel v Německu k moci Hitler, bylo už pozdě. Samozřejmě že Československo mělo pro Čechy a o něco méně i pro Slováky také pozitivní význam. Chci jen říci, že to všechno jsou věcné otázky, o nichž by bylo třeba nezaujatě mluvit. Dutá slavnostní paráda pod taktovkou Miloše Zemana a Andreje Babiše (mimochodem, ten člověk je jakési zhmotnění „českoslovenství“ v tom nejhorším slova smyslu) bude všechno jiné, jen ne tohle.

Oslavy tohoto typu (stejně jako letošní truchlení nad Heydrichiádou a Lidicemi) čím dál tím víc bezděčně i záměrně odvádějí pozornost od toho, co se u nás odehrává zrovna teď a co má osudový význam pro naši budoucnost. Navíc je cítit, jak u nás od devadesátých let ve veřejnosti postupně a plíživě ubývá svobody a kritického ducha. Jde to pomalu, ani si to moc neuvědomujeme, a když si toho konečně všimneme, znamená to zároveň, že už je pozdě.

Škrholové účtují s Babišem. Tzv. Piráti se údajně rozkomotřili s Babišem. Ještě před nedávnem hovořil pan Bartoš v Právu o Babišovi s neutralitou hraničící s respektem (s malým r). psal jsem o tom tady v srpnu. Dnes už říká (zatím jen na facebooku): „Já chci žít ve svobodný zemi, a ne v soc-fašistickým zřízení a reálně vlastně makat v Burešově FIRMĚ.“ Pirátí asi pocítili, že jim teče do bot a zkoušejí přitvrdit, aby byli víc vidět. Strany jako Piráti, zelení (prošli dost velkým sešupem od Bursíka a Lišky ke Stropnickému jr.) a nakonec i STAN (žádná prohnilá politika, je starostové a ještě lépe úplně nezávislí), je mi líto, nebudou už mít šanci: jsou to strany, které se kdysi distancovaly od establishmentu. Jistě, jejich kritičnost byla v lecčems oprávněná, ale spolu s establishmentem zničili i demokracii, a učinili tak pro Andreje Babiše. Superškrholovská akce. Teď už nejsou zapotřebí, svou práci už odvedli. Česká demokracie zašla na to, že se od ní postupně úplně všichni distancovali.

Pánové Babiš a Faltýnek budou mít po volbách reparát.Dnes začne Sněmovna projednávat vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání. Jistě, vydat by je měla a asi tak i učiní. Po volbách bude nová sněmovna a nové hlasování. Z toho nynějšího se stane nanejvýš hezké, ale opožděné gesto. Buďme však skromní. Zaplaťpánbůh i za něj (pokud k němu vůbec dojde, ovšem).

Úterý 5. září: Teď, nebo za dvacet let? O víkendu prezentovalo svůj volební program hnutí ANO. Obsahuje směs slibotechny a populistických tezí (stop migraci, žádné kvóty, žádné euro, zmrazit platy poslanců atp.) V tom se žánrově od programu konkurentů neliší. Odlišný je název programu – „Teď, nebo nikdy“ - a bojové entrée Andreje Babiše. Pan Babiš se nedá umlčet. Země musí být pro lidi, a ne pro kmotry. Voliči mají ve volbách první a zároveň poslední pokus zbavit se nesnesitelné, propracované a zákeřné korupční hydry, která více než 25 let dusí, parazituje a pomalu rozkládá celou naši zemi. V této věci se volební kampaň pana Babiše výrazně liší od ostatních stran. Je konfrontační, dává najevo, že teď jde o všechno. Ostatní víceméně ignorují křiklouna a soustřeďují se na „pozitiva“, tj. většinou na slibování. Antibabiš totiž podle nich není program. Jenže k volbám patří pozitivnost i konfrontace, jinak nemají smysl. Respektive heslo „žádný Antibabiš“ by mělo smysl tenkrát, kdyby pan Babiš byl bezvýznamný extremistický kraválista s pěti procent preferencí a ostatní měli po třiceti procentech. Pak by si mohli říci: nechme ho vyvádět, dělali bychom mu zbytečně reklamu. Psi štěkají, karavana jde dál. Bohužel, situace ve veřejné podpoře je přesně opačná. Strkat v této chvíli před Babišovou útočností hlavu pod peřinu je neúčinné a směšné.

Premiér Sobotka řekl k tomu, co uvedl pan Babiš: „Teď, nebo nikdy! Tak v zájmu občanů, naší republiky i udržení svobody a demokracie raději nikdy.“ To je hezké, ale za prvé, škoda, že tak jasný nebyl Bohuslav Sobotka už dříve, a za druhé, na věrohodnosti mu ubírá fakt, že mluví o straně, s níž byla ČSSD čtyři roky v koalici, navíc v koalici, kterou si sociální demokraté dodnes pochvalují.

A konečně: „Teď, nebo nikdy“ pro Andreje Babiš nejspíš platí: pokud nevyhraje jasně teď, už by se mu to asi nikdy nepovedlo. Pokud jde o jeho konkurenty, neplatí ani „teď, nebo nikdy“, ale ani „když ne teď, tak příště“. Správné je něco mezi tím: např. „když ne teď, tak možná až za dvacet let“. Zanechme falešných nadějí.

Lidl kácí modly. Velký mediální poprask způsobil reklamní leták diskontu Lidl na „řecký týden“. Na fotografii z ostrova Santorini vyretušovali kříže na místních kostelech, prý kvůli zachování náboženské a politické neutrality. Je pozoruhodné, že firma Lidl postupuje způsobem, který poněkud připomíná islámský stát. tedy v sametové verzi: ty kříže přímo neuřízli, jen vymazali na fotografii. Upozorňuji, že je to pitomost bez hranic: podobným způsobem se na fotkách z Turecka budou muset retušovat mešity, a pokud tam snad někde bude turecká vlajka, tak půlměsíc s hvězdou. Akce Lidlu má dva aspekty: jednak předpodělanost Evropanů: ač si to nepřiznávají, stydí se za kříže, tj. tak trochu sami za sebe. Půlměsíce jim asi nevadí. Civilizovanému člověku přitom nevadí kříže ani půlměsíce. A může být při tom věřící křesťan (jako např. já). Obávám se, že kříže (a půlměsice) vadí hlavně těm, kteří nevěří vůbec v nic.

Ale třeba je za tím jen obyčejný kalkul tvůrců reklamy. Někoho to osloví, někdo si pomyslí: pitomci (a reklama se mine cílem). Řada lidí si toho vůbec nevšimne. A o ty, které to osloví, z hlediska reklamy jde.

Přesto: jediné, co z toho plyne, je dojem nepatřičnosti z předělávání skutečnosti, dějin takových, jaké jsou, na něco lepšího, co však není a nikdy nebylo. Je to podobné jako odstraňování soch vztahujících se k občanské válce v USA – a konec konců podobné, jako bourání historických památek v Sýrii a v Iráku. Myslím, že se to nedělá: totiž že to všechno se nedělá.

Pondělí 4. září: Omlouvám se, už jsem zase nabral veliké zpoždění. Pokusím se je narychlo dohnat letmými poznámkami k tomu, co se zatím semlelo.