Milion chvilek pro Andreje Babiše
Archetyp mor: Žádný z nás neví dne ani hodiny. Hlavní pocit je strach, příkazem dne je kázeň a poslušnost. Není zcela jasné, co má smysl poslouchat a co ne a koho je třeba poslouchat. Jak velké pole se otvírá pro různé politické darebáky s postranními úmysly!
Je koronavir posledním akordem Velké Protikorupční Revoluce?
Nesmíme se v afektu a z nepozornosti ve věcech demokracie, občanských a lidských práv vzdávat kousek po kousku, krůček po krůčku toho podstatného, na čem stojíme a s čím padáme. A nesmíme se vzdávat víry, o niž jsou naše zásady opřeny. Říká se tomu salámová technika.
Nová mutace viru „nechumelismus-2013“ je ještě nebezpečnější!
Příkaz dne prý zní: zatím buďme jednotni s Babišem a čekejme, až přijde naše chvíle. Řekl bych, že v tom případě se nedočkáme.
Stav nouze: jak dočasný bude tentokrát?
Jistě, situace je mimořádná a vyžaduje mimořádných kroků. To ovšem neznamená, že by nebylo možné a potřebné o nich průběžně a kriticky hovořit. A kriticky, tj. taky kriticky, se musí mluvit už proto, že s „mimořádností“, resp. „dočasností“ máme u nás špatné zkušenosti.
Koronavirus: Jaká nabídka, jaký společný zájem?
Zdaleka to neznamená, že bychom si všichni pod praporem údajně hrozící apokalypsy (možná je opravdu na obzoru, možná ne) rovnou padli do náručí (aspoň na čas, jak říká pan Fendrych). A že bychom měli zapomínat na jistou ostražitost a nedívat se našim bližním, jako je např. pan Babiš, velmi pozorně a pečlivě pod prsty.
Z akvária zpět do rybí polévky?
Pokud by se lidem namlouvalo, že jde o to, vytvořit jednotnou pevnou hráz „občanské společnosti“ proti zkorumpované a neschopné politice (což je mimochodem ryze revoluční projekt), skončí to jako obvykle v něčem, co s demokracií nemá nic společného – ať už jsou záměry takovýchto projektů jakkoli ušlechtilé. Poznámky k rozhovoru s Danielem Kroupou z 2. 3. 2020.
Jednotně na Polsko a Maďarsko, TI versus Babiš, Patočka a Křeček
Zde jsou mé poznámky ke třem událostem z posledních dnů: na okraj chystané demonstrace Milionu chvilek, k dosavadnímu stavu právního sporu mezi Transparency International a Andrejem Babišem a k demonstraci před úřadem ombudsmana z minulého čtvrtka. Považuji je všechny za závažné.
Kauza Tchaj-wan: kampak až nás zavede naše hedvábná stezka do Číny?
Je Česká republika už jen bezmocným a ustrašeným ocáskem veliké Číny? Je Senát PČR pod nynějším předsedou schopný dostát své pověsti instituce, kterou dosud Nové pořádky nemají plně pod kontrolou? A je v panu Vystrčilovi kromě schopnosti konsensu ještě něco navíc?
Můj 14. únor 1945. K výročí náletu na Drážďany.
Jistě, Drážďany nebyly ani jediný, ani největší letecký masakr. A s masovými ničivými nálety na civilní cíle začali ve válce Němci. Bohužel, není pokaždé nutné inspirovat se lidmi jako Adolf Hitler, zvlášť když se to provozuje systematicky a s perfekcionismem hodným podstatně lepších cílů.
Ještě k mému 14. únoru 1945
Kytička v Drážďanech položena.
Prof. Válková aneb: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění
Dojem, že se podařilo setnou hlavu hydře, ohrožující výkon spravedlnosti v ČR, nedopovídá skutečnosti. Jediné, co se stalo, je to, že se pánové Babiš a Zeman bleskově zbavili jedné své loajální a ochotné služebnice v okamžiku, kdy se zdálo, že je může kompromitovat a tak či onak ohrozit jejich politickou dráhu.
Demokratičtí politici jdou k raportu
Pan Minář a další si teď předvolávají politiky, aby na rovinu a bez vykrucování řekli, „jak vyřeší největší problémy Česka“. Totiž „jakou mají vizi, jestli dovedou na hlavních důležitých věcech spolupracovat“. Měli by především „vyřešit roztříštěnost“.
Piráti vylepšují českou politiku: na paškále je TOP09 a Kalousek
Podle pana Michálka má teď být obětován Kalousek, protože má špatnou pověst, podle průzkumů mu nevěří 3/4 lidí a pan Babiš na něj všechno svede. Slovo nemravné mi pro takové uvažování připadá slabé.
Doplněk k pondělnímu pořadu ČT Reportéři.cz o Janu Masarykovi
Divácky atraktivní příběh z doby před více než sedmdesáti lety, který v posledních dnech zavalil média, odvrací pozornost od toho, v čem žijeme zrovna teď. Teď není hlavním problémem třeba Jan Masaryk, Klement Gottwald nebo Augustin Schramm, nýbrž naše dnešní Nové pořádky a jejich protagonisté, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura, Vojtěch Filip a ti, co jim pomáhají.
Milion chvilek: co tedy vlastně chceme?
Základem demokratického společenství je různorodost, ve které díky debatě nacházíme styčné body a společné hodnoty. Jistě. Styčné body ovšem můžeme nacházet až poté, co bude jasné, co si myslíme a v čem se lišíme. Aby se dal udělat smysluplný program a bylo možné shromáždit za ním davy, které nebudou nakonec zklamány nebo napáleny, je zapotřebí se o spoustu věcí přít.
Třicet let od listopadu 1989; polistopadová demokracie je v troskách
Jde o totéž, oč šlo v roce 1989: zbourat dosavadní pořádky (tedy dnes ty, co si říkají „Nové“) a obnovit to, co jsme tu už po listopadu 1989 měli a co jsme si vlastní indolencí dokázali zbourat liberální a demokratickou společnost.
Naše svoboda po třiceti letech
Úvodní slovo Bohumila Doležala na diskusním večeru Klubu na obranu demokracie 11. listopadu 2019.
Pořád se ještě nebojíme o demokracii
Žijeme v jakémsi politickém vakuu: politická politika (ovšem kromě té babišovské, komunistické a okamurovské) selhala. Politika nepolitická (např. Milion chvilek) se taky moc neosvědčila. Nikomu se nechce říci: to, v co jsme doufali v roce 1989, je dnes v troskách.
28. říjen: pořád ještě nejsme na pekáči
V procesu pompézních oslav přestávají být dějiny národa zdrojem poznání. Fanfáry, bubny, historické kroje a fábory slouží naopak k tomu, abychom zblbli a zapomněli.
Žijeme v době Karla Gotta?
Karel Gott asi zprvu nechtěl, ale přizpůsobil se. Tím se nijak výrazně nelišil od většiny svých kolegů v branži. Měl jenom tu smůlu, že na něj bylo vzhledem k jeho úspěchům doma i venku nejlíp vidět. To však bohužel není žádná věrohodná omluva.
Není co oslavovat. Šanci z roku 1989 jsme promarnili
Co mne nejvíc znepokojuje je snaha podloudně zamaskovat dnešní rozvrat demokracie a triumf „Nových pořádků“ spektakulárními oslavami.
Trestní stíhání Babiše, ústavní žaloba na Zemana a diskusní večer KOD
Bylo a je naprosto legitimní a nutné chtít na „orgánech činných v trestním řízení“, aby případ Čapí hnízdo dotáhly věrohodně a důstojně do konce. Je však nesmyslné představovat si, že nám za nás zpátky vybojují svobodu, kterou jsme sami z velké části prošustrovali.
Ústavní žaloba na prezidenta a návrat k polistopadové demokracii
Požadavek na prezidentův odchod je legitimní, a protože je z ústavy neodpovědný a tedy nesesaditelný jinak než ústavní žalobou, je třeba pokoušet se o ni znovu a znovu a získat pro to i veřejnost. Rozhodnout musí jistě nezávislý soud, ale do toho, zda se věc před něj dostane, má veřejnost právo mluvit.
Proboha! Už dávno přece vůbec nejde o žádného Šmardu!
Situace je zjevná: pan Babiš s panem Zemanem už pana Hamáčka a ČSSD k ničemu nepotřebují. Byla jim užitečná v posledním roce a něco, kdy svou přítomností maskovala to, co se u nás děje, dělala oběma pánům fíkus. Teď už jim jen překáží.
Sjednocování pravice?
Sjednocování pravice bylo téma aktuální v době kolem přelomu tisíciletí. Vzpomněl jsem si na to při četbě článku „Čtyři proti Babišovi“, kterému věnovala v pondělí 29. července Babišova Mladá fronta Dnes celou třetí stránku.
Když nebudeme dělat nic, dopadne to špatně
Není třeba se bát nových voleb: pokud tu ovšem bude někdo, komu je možné dát důvěru. A o to se musíme snažit. Rozhovor pro „Prostor X“ časopisu Reflex.
Jediné, co může napravit situaci, jsou nové volby
Jde o dvě věci: za prvé podání ústavní žaloby na prezidenta, za druhé, nové volby do PS. Rozhovor pro Forum 24, rozhovor pořídil Pavel Šafr.
