Pozor: tahají nás za nos, podobně jako loni v předjaří!
Teď se nad dnešním establishmentem vznáší volební pohroma a nad Českem příslib naděje. Covid je sice pořád ještě asi desetkrát silnější než loni touto dobou, ale ztrácí výrazně na síle. A najednou je tu v podobě ruského ohrožení nová hrozba, která nás má vést k tomu, abychom bránili nikoli demokracii, ale holý život, a to ruku v ruce s těmi, kteří naši demokracii ohrožují a ničí. Babiš, Hamáček, Zeman a spol. se nám znovu stavějí do čela.
Babiši, Hamáčku a další: neděkujeme, odejděte!
Jistě, musíme se bránit ruským revizním choutkám. Abychom v té věci mohli něco účinného dělat, musíme si nejprve dát do pořádku svůj domácí svinčík, naši demokracii rozvrácenou falešnými spasiteli.
Petříčkův pád a co z toho plyne
V některých komentářích opozičních politiků zaznívá i jakási tichá radost, že s ČSSD je teď definitivně konec. Opravdu, dá se jen stěží předpokládat, že by jí to na jejích dosavadních hubených preferencích přidalo. Je to však jen malý důvod k radosti. Pocítí to všichni, i ti, kteří se sice nehlásí k levici, ale k demokracii ano.
Dietrich Bonhoeffer a náš dnešní marasmus. Politické poznámky na okraj jednoho výročí
Nechybí nám dnes ti, co by měli odejít, těch je habaděj. Chybí nám ti, co by měli přijít místo nich. A chybí nám lidé, jako byl v Německu kdysi Dietrich Bonhoeffer. Lidé, kteří něčemu věří, jsou ochotni a schopni pro to něco udělat a v případě nutnosti tomu i něco obětovat.
Kalousek a Soukup: nepatřičný kompromis a falešné iluze
První diskusní večer Miroslava Kalouska a Jaromíra Soukupa na TV Barrandov přinesl zklamání úměrně velké tomu, co od něho lidé očekávali.
Česká oficiózní média v době pandemie: zápas s ideovým nepřítelem
Nepíšu na tohle téma žádné systematické pojednání. Chtěl bych problém předvést na jednom konkrétním příkladu: totiž na tom, jak referovaly tři vlajkové lodi papírové mediální flotily dnešního establishmentu, totiž Právo, Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, na nedělní demonstrace v Praze.
Kam jsme to dopracovali!
Před pár dny jsem dostal do pošty Klubu na obranu demokracie dopis čtenáře. Je krátký, přesto mne velmi zaujal. Cituji jeho podstatnou část, je to jakýsi osobní popis toho, v čem dnes už nějakou dobu žijeme.
Poslední dva týdny prožíváme tichý převrat
Jakoby samo od sebe se nám zrodilo nové politické uspořádání. Vzniklo v posledních dvou týdnech z iniciativy výkonné moci (pánové Babiš a Hamáček, z hradní výše je podporuje i Miloš Zeman). Mírně řečeno nemá žádnou vazbu na Ústavu České republiky. A participuje na něm chtě i nechtě i část opozice a regionální samospráva.
Politická krize hodná měsíce února
Pandemie je velké a vážné nebezpečí. Čelit jí je nezbytné, dělají to všude na světě, opatření nelze předem a šmahem odmítat. Je ovšem legitimní vždy znovu zvažovat, zda a nakolik zvolená opatření ohrožují to základní, co máme – a to není podnikání, a už vůbec ne „chlastání v hospodě“, ale svoboda a demokracie.
To, co u nás právě probíhá, vypadá jako plíživý ústavní puč
Ze strachu všech přímo i nepřímo zúčastněných v tomto maléru nakonec zrodilo něco, co je obtížné pojmenovat jinak než jako faktické přepsání Ústavy České republiky v každodenní politické praxi. Vláda, opřená o společnou vůli hejtmanů, obešla poslaneckou sněmovnu a začala vyjednávat s vedením politických stran. To je politické uspořádání, které nemá s Ústavou nic společného, a zároveň taky precedens pro budoucnost.
To, oč dnes jde: hejtmanský podraz a zavádění idiotských zvyklostí
Akci hejtmanů oslavují teď např. v Aktuálně.cz bombastickými titulky typu „Hejtmani zachránili Česko“. Ve skutečnosti je to, co provedli, ať už o tom vědí, nebo ne, v zásadě podraz: totiž podraz na demokracii.
Útok na Ústavní soud v politických souvislostech
Minulý týden, poté, co vešel ve známost nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/17, zatroubily Nové pořádky ke frontálnímu útoku na jeden z nejvyšších soudních orgánů České republiky.
Jak jsme my Češi selhali při vyrovnání s vyhnanými Němci
Musím vlastně poděkovat Radku Aubrechtovi za jeho článek „Odsun, vyhnání, složité vyrovnávání: 75 let od organizovaných odsunů Českých Němců“, který byl zveřejněn na Foru 24 5.ledna t.r. Poskytl mi totiž příležitost, abych se ještě jednou a souborně vyjádřil k problému, jímž jsem se zabýval v prvních patnácti letech po převratu. Jde mi především o to, v čem se rozcházím se samolibou polistopadovou českou „státní doktrínou“ v této věci, která se teď, jak se ukazuje, vlastně prosadila a jíž je pan Aubrecht podle mého názoru poplatný.
Miroslav Kalousek se mýlí v jednom: nezměnil se Zeman, změnila se Česká republika
To, co říká Miroslav Kalousek ve zmíněném rozhovoru, je osobní stanovisko účastníka politického dění z let 1990 – 2020. V tom smyslu je jeho výpověď legitimní. Stejně legitimní je podívat se na ni z jistého odstupu, o což bych se rád pokusil. To, co píšu, je součást mé kritiky rozbití polistopadové demokracie a budování Nových pořádků na jejích troskách.
Na prahu nového roku: očkování nám nejspíš neuškodí, ale taky nás nespasí
Myslím si, že očkování pomůže: ne že by snad v dohledné době výrazně oslabilo či dokonce vyhladilo pandemii. Ale to není důvod, proč je odmítat: jen důvod, proč do něj nevkládat falešné naděje.
Je boj na zemi…
Zemřel Svatopluk Karásek. Jeho písničky se mi líbily, a to strašně moc. Úplně stejně se mi líbí i dnes.
ODS: střemhlavý skok do prázdného bazénu
Nejsem ekonom a nechci se zevrubně zabývat ekonomickými parametry předložených a (zatím jen Poslaneckou sněmovnou) schválených návrhů „daňového balíčku“. Jde mi především o zarážející způsob argumentace těch, kteří je předložili a odhlasovali, a o politickou stránku věci.
Sedmnáctý listopad ve stínu pandemie
Lidé mají strach z přírodní pohromy, a strach pak přitahuje nejrůznější cynické manipulátory. Mít strach z přírodních pohrom je přirozené. Zneužívat přirozené lidské slabosti k realizaci nízkých cílů je ovšem za všech okolností ohavné.
Válka Nových pořádků s koronavirem: máme ještě vůbec nějakou opozici?
Tato globální epidemie nemá povahu morových ran. Přesto je to velká a vážná nepříjemnost, taky a možná hlavně proto, že hrozí ochromit a umrtvit veřejný život v západních demokratických státech, do jejichž společenství zatím patříme. Umrtvená společnost se stává bezbrannou nejen proti virům, ale především proti nepřátelům svobody a demokracie uvnitř i vně.
Ke svobodě patří svobodná diskuse a kritika. I v době pandemie
K diskusi o nových mimořádných opatřeních: v každé chvíli, i nyní, je třeba otevřeně a kriticky debatovat o tom, zda to či ono opatření má smysl a zda je přiměřené situaci. Žádná situace není až tak zlá, že by nám zbývalo jen poslouchat.
Výzva z „první linie“: Držte hubu!
Bylo by dobré vědět, že problém, který je před námi, není jen problém odborný, ale zároveň v širokém slova smyslu politický. A ptát se, zda se tu za ideologii „zabraňme biologické pohromě, která se na nás řítí“ neschovává snaha využít pocitu ohrožení společnosti k pragmatickým politickým cílům toho či onoho uskupení.
Bohumil Doležal: Nechraňme „holý život“, chraňme svobodu, demokracii a to, čemu věříme
Jako voliči mi chybí někdo, kdo by zcela jasně a otevřeně řekl, že v letech 2013 až 2020 jsme si z blbosti úspěšně zničili demokracii, která nám po listopadu 1989 vlastně nezaslouženě spadla do klína. A dali jsme svou důvěru lidem, kteří si ji ani trochu nezaslouží. Proto pryč s Novými pořádky, obnovme polistopadovou demokracii. Bude to chtít pot, slzy a doufejme, že nic víc. Rozhovor pro Forum 24.
Stav nejvyšší nouze
Průběh včerejšího zasedání PS PČR byl prostě skandální. Nikoho z dejme tomu demokratické opozice nenapadlo, že by PS mohla taky vyhlášení stavu nouze zablokovat. Nebrat tu možnost v úvahu je ovšem kapitulantství před demagogií, která praví, že národu hrozí zkáza, a proto musíme držet basu se Zemanem, Babišem, Hamáčkem, Filipem a Okamurou.
Druhá vlna čeho: pandemie, nebo hysterie?
Je to, co teď zažíváme, skutečně druhá vlna choroby, nebo druhá vlna strachu a hysterie, přičemž vlna choroby je pořád jen jedna? Je přitom obtížné zbavit se dojmu, že ten strach je – mimo jiné - cíleně pěstován.
Post scriptum k mé knížce uprostřed vzedmuté nákazy
Napadá mne jeden jediný způsob obrany proti „vědeckému babišismu“ a jeho politickým důsledkům pro ústavnost v České republice. Tím je stížnost k Ústavnímu soudu České republiky. Ústavní soud by měl prověřit, zda vláda České republiky tímto svým postupem neporušuje článek 4, odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Návštěva Tchaj-wanu: svítá na lepší časy?
Pokud jde o cestu na Tchaj-wan samu, pan Vystrčil udělal to, co měl. Je to věc, která by se měla vlastně rozumět sama od sebe - a přesto znamená něco v novější české politice dosti neobvyklého v nejlepším slova smyslu. Neupadejme však do předčasné euforie.
Uvedení knížky „V zemi babišismu a buranokracie“
Ve středu 12. srpna se konal v Praze křest mé knížky s výše uvedeným jménem. Dávám tu k dispozici pár slov, kterými jsem ji uvedl.
Spor o Pullmanna: dokážeme se vůbec na něčem dohodnout?
Rád bych dal ve stručnosti k dispozici své pojetí toho, co se u nás dálo od druhé světové války, a řekl pár slov na téma legitimity. Spor je o tom, jaká byla povaha a faktická veřejná podpora režimu v letech 1948–1989. Jeho označení jako „totalita“ či „komunismus“ mi připadají vágní a ahistorické. Česká společnost se tehdy nejen vlastní vinou, ale taky vlastní vinou dostala do úplně jiného prostředí, než v jakém tisíc let předtím existovala.
Pandemie inovací z Ameriky: další forma koronaviru?
Zaujalo mne, kolik lidí u nás si na rozdíl od Američanů ví s jejich situací rady. Můj dojem je trochu jiný: připadá mi vlastně obdivuhodné, co všechno si Američané mohou dovolit, aniž by státní moc sáhla k opravdu drastickým opatřením, o nichž tam zjevně vědí, že si je prostě nemohou dovolit, pokud mají na své svobodě a demokracii opravdu zájem.
Milada Horáková: potřebujeme svaté obrázky?
Věcný, kritický a ovšem taky spravedlivý přístup k této době a jejím protagonistům je významný jak pro správné hodnocení naší minulosti, tak pro zvážení toho, co bychom měli dělat teď.
Uvolňování po pandemii: O naší svobodě prý rozhoduje věda
Tentokrát nejsme jako za feudalismu v rukou panských pochopů, ale v péči vědy. I přesto se jen těžko zbavuji dojmu, že si z nás někdo dělá legraci. Jistě, naši odborníci to myslí upřímně. I Karl Marx to kdysi s vědeckostí svých nápadů nepochybně myslil upřímně. Nechci snižovat váhu odborníků, jen upozornit, že i ti by měli být pod kontrolou veřejnosti.
Ohrada a roušky: co je „to“, v čem dnes žijeme?
„To“ co dnes u nás zažíváme, není promyšlené spiknutí proti svobodě a demokracii. Prostě se to tak nějak semlelo a hlavní roli hraje naše vlastní indolence. Není to stejné jako to, co jsme zažívali v letech 1945-1989, jen srovnatelně hnusné. Dějiny se tentokrát, jak zní pěkný Marxův postřeh, opakují jako fraška.
Moje vzpomínka na Ladislava Hejdánka
Přečetl jsem si v četce, že zemřel Ladislav Hejdánek. Je to smutná zpráva, která tak nějak patří do dnešních špatných časů.
V zemi roušek a rozestupů
Establishmentu Nových pořádků dnes zkrátka všechno projde. Samotnou nemoc nechci bagatelizovat. Chování veřejnosti však bohužel nesvědčí ani tak o ukázněné a uvědomělé jednotě národního kolektivu, jako spíš o tom, co všechno si dnes naše vyděšené obyvatelstvo nechá líbit. Snad to máme v genech.
Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy
Výsledkem takového zápasu o holý život, v němž jsme se pro jeho zachování postupně vzdali naší demokracie, naší svobody a toho, čemu věříme, nemůže být nic jiného než vlčí smečka.
Milion chvilek pro Andreje Babiše
Archetyp mor: Žádný z nás neví dne ani hodiny. Hlavní pocit je strach, příkazem dne je kázeň a poslušnost. Není zcela jasné, co má smysl poslouchat a co ne a koho je třeba poslouchat. Jak velké pole se otvírá pro různé politické darebáky s postranními úmysly!
Je koronavir posledním akordem Velké Protikorupční Revoluce?
Nesmíme se v afektu a z nepozornosti ve věcech demokracie, občanských a lidských práv vzdávat kousek po kousku, krůček po krůčku toho podstatného, na čem stojíme a s čím padáme. A nesmíme se vzdávat víry, o niž jsou naše zásady opřeny. Říká se tomu salámová technika.
Nová mutace viru „nechumelismus-2013“ je ještě nebezpečnější!
Příkaz dne prý zní: zatím buďme jednotni s Babišem a čekejme, až přijde naše chvíle. Řekl bych, že v tom případě se nedočkáme.
Stav nouze: jak dočasný bude tentokrát?
Jistě, situace je mimořádná a vyžaduje mimořádných kroků. To ovšem neznamená, že by nebylo možné a potřebné o nich průběžně a kriticky hovořit. A kriticky, tj. taky kriticky, se musí mluvit už proto, že s „mimořádností“, resp. „dočasností“ máme u nás špatné zkušenosti.
Koronavirus: Jaká nabídka, jaký společný zájem?
Zdaleka to neznamená, že bychom si všichni pod praporem údajně hrozící apokalypsy (možná je opravdu na obzoru, možná ne) rovnou padli do náručí (aspoň na čas, jak říká pan Fendrych). A že bychom měli zapomínat na jistou ostražitost a nedívat se našim bližním, jako je např. pan Babiš, velmi pozorně a pečlivě pod prsty.
