Vzhledem k tomu, že jsem ukončil spolupráci se Šafrovým Fórem 24, mám více času a budu se teď trochu věnovat pokusu o částečné obnovení někdejší rubriky Co týden dal. Samozřejmě ve velmi skrovné podobě, jinak to při mé zchátralosti ani nejde. Pokus je to trochu zoufalý a možná se nepovede. Nebude to ani náhodou pravidelné, jsem už hodně unavený. Zde jsou poznámky k dnešnímu dni:

středa 16. srpna 2017: Vzhledem k tomu, že jsem se dnes odpoledne musel připravovat na vystoupení v pořadu Události a komentáře ČT 24, mám a rubrikou jakési zpoždění, které doženu vzápětí. Omlouvám se.

Úterý 15. srpna 2017: Dnešní poznámky jsou víceméně paběrkování. Jsou prázdniny, a kromě trochu překvapivé policejní žádosti o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Foltýnka se až tak moc neděje.

Další informace o policejním vyšetřování. Odvolávám se na Právo. V policejním hledáčku jsou údajně vlastníci anonymních akcií farmy (Babišova dcera z prvního manželství Adriana Bobeková, jeho současná choť Monika a její bratr Martin Herodes). Dále členové představenstva firmy ZZN Pelhřimov, z níž se drobná a na dotaci zralá firma-farma vylíhla, Zdeněk Kubiska, Jan Platil a Josef Nenadál. A konečně Luděk Kalivoda a Jana Mayerová, která v současné době kandiduje za ANO do PS. „Vedoucí úloha“ v celém případě se přičítá Andreji Babišovi. Má to být údajně uvedeno v policejní žádosti o Babišovo vydání. Andrej Babiš se ohradil, obvinění odmítl a protestoval proti úniku informací. Tentokrát se únik neobjevil z důvodů celkem pochopitelných coby „Kauza LN“ na stránkách listu, jehož Obmyšleným právě on. V dnešních LN by ostatně pro informaci ani nezbylo místo, mají jiné starosti: na titulní stránce figuruje např. pozoruhodný společensky kritický článek o termitech jako o příkladu fascinujícího sociálního hmyzu. Chápu, je to aktuální. Není to snad dokonce jinotaj, jako za totáče? „Poťouchlost“, jak říkával někdejší první papaláš KSČ Antonín Novotný? Jsme už tak daleko?

Reflexe kauzy Čapí hnízdo v mediální říši Obmyšleného. To, jak aféru komentují tyto listy, je kapitola sama pro sebe. Po sobotní poznámce Martina Zvěřiny v LN, o níž jsem tu psal, vyšel dnes pro změnu v Mladé frontě Dnes komentář Miroslava Koreckého. Hlavní myšlenka zní: pro Andreje Babiše může kauza skončit dobře (nezavřou ho), pro Českou republiku ale ne, vedou z ní jen špatné cesty. Nebyl bych takový pesimista. Jistě, aféra se netýká podstaty fenoménu Babiš, ta je politická (firma=strana=mediální impérium) a budou o ni rozhodovat voliči. Mám jakési podezření, že napoprvé (v říjnu letošního roku) se jim to nepovede, nevadí, je třeba usilovat o reparát nejdřív, jak to půjde. Ale pokud by se ukázalo, že policie a justice je schopná tento kriminální případ vyřešit přes politické tlaky současné (nebudou nejspíš nepřekonatelné) i budoucí, nejspíš obrovité, bude to dobrá zpráva. A i když by se snad věc podařilo v budoucnosti zamést pod koberec, bude dobrým znamením, když to půjde ztuha, povleče se to a bude kolem toho pořádná ostuda.

Pondělí 14. srpna: Další pohyb v kauze Čapí hnízdo. Ředitel pražské policie se postavil za vyšetřovatele Pavla Nevtípila z oboru hospodářské kriminality, který má na starosti případ Čapí hnízdo, a odmítl „zejména snahu některých osob (rozuměj Andreje Babiše, bd) prostřednictvím médií zdiskreditovat a znevěrohodnit“ jeho osobu. Zároveň uvedl, že „dozorový státní zástupce byl srozuměn i s posunem v prověřování a informován o předání žádosti o udělení souhlasu s trestním stíháním poslanců v Poslanecké sněmovně“. Mluvčí městského státního zastupitelství už v pátek uvedla, že „vyšetřovatel seznámil státního zástupce s výsledky trestního řízení a důkazní situací a mimo jiné se záměrem poslat do Sněmovny žádost o vydání. Státní zástupce vzal tuto situaci na vědomí a nevyjádřil žádné výhrady… ale policie tento procesní krok činí samostatně a souhlas státního zástupce nepotřebuje.“ Toto holé sdělení neobsahuje už žádné náznaky toho, že by státní zástupce byl postaven před hotovou věc. Umytí rukou je v této verzi podstatně mírnější, než jak to vypadalo z výroků státního zástupce Šarocha a mluvčí Zenklové zveřejněných na serveru Ihned.cz v pátek odpoledne. Jakási nejednota přetrvává jen v tom, zda setkání vyšetřovatele s dozorujícím státním zástupcem minulé pondělí byla konzultace nebo jen informace.

Mluvčí pražské policie naznačila, že v případě Čapí hnízdo se zvažuje obvinění dalších lidí. Jmenován nebyl nikdo, o jménech se zatím jen spekuluje.

Vrána k vráně sedá.Do věci se žádostí policie o vydání pana Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání se vložil prezident Zeman, i když nepřímo. Jeho mluvčí Ovčáček napsal na Facebooku: „Cílem „akce Babiš“ je maximálně poškodit i pana prezidenta. Po volbách, které vyhraje ANO, vypukne brutální nátlaková kampaň ve stylu „prezident jmenoval obviněného premiérem!“ Tvůrcům této ohavné kampaně vzkazuji: pan prezident jmenuje premiérem vítěze voleb. Máte šanci. Když volby vyhrajete.“ Pan Zeman to pro jistotu neřekl sám a ani Ovčáčkova formulace neobsahuje žádné výslovné pověření od prezidenta. Takže se z toho bude v případě nutnosti moci vykroutit. Na druhé straně je prezidentův postoj logický: jeho manévrovací prostor by se v okamžiku, kdyby ze scény zmizel nebo byl vážně oslaben Andrej Babiš, výrazně zmenšil. Proto k sobě teď mají oba braši blízko. Soudržnost není bezpodmínečná, překážejí jim v tom identické ambice. Je pragmatická, a jak jsme v minulosti viděli, jeden druhého tu a tam podtrhnou (Babiš Zemana na podzim 2013 po „Lánském puči“, Zeman Babiše ve věci policejní reorganizace). Podstatné ovšem je, že zrovna teď Pan Babiš prezidenta dost potřebuje, mj. a především kvůli tomu, aby ho po volbách, vyhraje-li, jmenoval premiérem, trestní stíhání sem, trestní stíhání tam. Až ho prezident jmenuje, pan Babiš už ho zdaleka tolik potřebovat nebude.

Před závorku je ovšem třeba vytknout: vůbec nelze počítat s tím, že by se v případě nějakého zásadního konfliktu Miloš Zeman zastal dobré věci.

Sobota 12. – neděle 13. srpna 2017: Babiš není součást problému? K žádosti policie o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka jsem se vyjádřil v delším článku pro Echo 24: dám ho v Událostech k dispozici, jakmile tam vyjde. Tady bych se chtěl zmínit jen o komentáři Martina Zvěřiny v sobotních Lidových novinách, jejichž obmyšlený je v té věci zároveň postižený. Pan Zvěřina se domnívá, že třetina lidí u nás je nespokojena a je připravena volit „protestně“, ať už ANO existuje nebo ne. K modelu, kdy politickou scénu ovládaly ČSSD a ODS, se vrátit nelze. ANO bez pana Babiše je nevolitelné (realistický moment komentáře). A kdo pak ty nespokojené odchytí? Hnutí ANO plní tedy významnou hygienickou funkci, pacifikuje různé divoké kverulanty, podobně jako láhev s kvašenou ovocnou šťávou vosy. Přitom „možná není řešení, ale zcela určitě není součástí problému, do problematického politického prostředí se zrodilo.“ Přesnější by bylo říci: „není pouhou součástí problému“, Je totiž problém sám, jeho žhavé jádro. A volit protestně znamená taky volit proti Babišovi. Já tedy budu taky volit protestně. A v současném spektru parlamentních stran si zatím ještě pořád dovedu vybrat.

Pan Farský dovnitř, pan Dědek navenek. V Právu zveřejnili dlouhý rozhovor s volebním lídrem STAN poslancem Janem Farským. Je v mnoha ohledech zajímavý. Pan Farský se vyjádřil zcela jednoznačně, pokud jde o Andreje Babiše: „spolupráce s Andrejem Babišem je nepředstavitelná“. A na otázku, zda má hnutí ANO za demokratické, odpověděl: „Vzhledem k tomu, jakým způsobem je řízeno, kdo ho vlastní, včetně jeho značky, tak nemá v sobě demokratické prvky.“ Pokud jde o koaliční potenciál STAN, řekl mj.: „Pro nás není hranice, jestli pravice, nebo levice, ale shoda na základních principech řízení státu, úctě k demokratickým institucím a respektu k liberální demokracii a pevnému ukotvení Česka v EU a NATO… Máme maximální snahu ve volbách uspět, abychom naši koncepci státu promítli do vedení státu s demokratickými subjekty. S nimi si nezakazuji koalici. To jsou subjekty, které ctí základy státu.“ Pokud jde o novou akvizici STAN, drobného miliardáře Dědka, uvedl sice, že „v názoru na pana Babiše se neshodneme a názor STAN zůstává stejný a v žádném případě se neodchyluje od toho, co razíme“, ale zároveň tvrdí, že konání pana Dědka je v souladu s tím, co si domluvili (o panu Dědkovi jsem tu zevrubněji psal). A rozdělili si prý role: „Já teď pracuji víc dovnitř a pan Dědek víc navenek.“ Z toho jsem jelen. Kdyby pan Farský sdělil Právu své názory na Babiše a na koaliční potenciál jako člen koalice TOP09-STAN, byl by to pro mne možná důvod navíc, proč volit TOPku, a pokud by to šlo, proč případně dát panu Farskému preferenční hlas. Takhle se mi zdá, že je součástí podivné skulptury: Navenek Dědek, dovnitř Farský. Vůz STAN táhnou dva statní valaši, bohužel každý jiným směrem. To důvěryhodnosti hnutí dvakrát moc nepřidá. A když zvážím ještě nevalné preference Starostů, skoro bych řekl, že STAN bude jedním, a to poměrně velmi funkčním drtičem volebních lístků, anihilátorem voličských hlasů. Což je v této politické situaci poněkud nezodpovědné.

Je Česká republika legitimní? Vláda se zjevně dohodne s firmou AGPI na tom, že odkoupí vepřín v Letech u Písku, aby bylo možné vybudovat památník romského holocaustu. O tom, co byl tábor v Letech, nemám na rozdíl pana Babiše žádné pochybnosti, byla to standardní čekárna na Osvětim a provozoval ji (na rozdíl od terezínského ghetta) Protektorát. Mám jakýsi problém jen s tím, když odpůrci vepřína a přívrženci jeho demolice mluví hystericky o „prasečáku“ (asi to souvisí s tím, že miluji prasečí s knedlíky a se zelím). S odkoupením a demolicí jsem připraven se smířit, podobně jako s Prague Pride. Smířit se nedovedu jen s jedním: hovoří se teď o tom, kdo by měl spravovat chystaný památník. K věci se vyjádřil Miroslav Brož z romské iniciativy Konexe. Prohlásil: „Myslíme, že by památník neměl být ve správě státu. Stát k tomu ztratil legitimitu svým chováním v uplynulých dekádách vůči pozůstalým a obětem tábora. I k romské menšině obecně.“ Pan Brož považuje tento stát za nelegitimní. Mám k jeho dnešní podobě spoustu výhrad, ale minimálně do 21. října bych tak daleko nešel. Připadá mi to – při všem pochopení k problémům romské menšiny – jako drzost. Co je vůbec váš stát, pane Broži?

Pátek 11. srpna 2017: Obvinění Andreje Babiše: státní zástupci zaskočeni. Případ Babiš se rozvíjí podle očekávání. Andrej Babiš zvolil obranu předvolebním ideologickým útokem: „Jde o poslední zoufalý pokus zkorumpovaného systému mě zlikvidovat a dlouhodobě plánovanou akcí mě kriminalizovat… Načasování je jasné, je to snaha ovlivnit volby. Jsme jako v 50. letech.“ Pan Babiš se mýlí, kdybychom byli jako v 50.letech, byl by se už dávno přiznal. A to i k tomu, co vůbec neudělal. Pokud jde o to, jak o případu referují Babišovy noviny, je pozoruhodné, že zpravodajství v té věci má v LN i v MfD v podstatě identický titulek („Vydejte nám Babiše a Faltýnka, žádá policie“, resp. „Policie: Vydejte Babiše a Faltýnka“). Mají to synchronizované? V MfD je to až druhá zpráva dole na stránce, otvírák je rozhovor s exministrem Grégrem o tom, jak Zemana sráží jeho okolí: to je jistě důležitější, prezident je přece hlava státu.Pozitivní je snad jen jedno: úderná trojka Babišovin, Shabu,. Koutník a Surmanová, terď budou mít trochu méně času na podloudnou volební antipropagandu: budou se muset věnovat sofistikované defenzívě.

Čtenáře upozorňuji na další mimořádně ohavný sloupek Martina Zvěřiny: analogie s Kubiceho zprávou či z aférou Bartončík, kterou vede, vůbec nesedí. Ty byly vybaleny náhle pár dnů před volbami, kdežto případ Čapí hnízdo je v centru všeobecné pozornosti už několik měsíců a naopak vytrvale vzdoruje pokusům o zametení pod koberec. Pan Zvěřina dále předpovídá: „nejvzdálenější realitě je idea, že by na tomhle mohly nějak profitovat tradiční politické strany“. Spíš ne, možná že ano, ale nejde o to, kdo bude profitovat a kdo ne, jde jednak, a to hlavně, o to, aby se pokročilo v případu který se vleče už dva roky, a jednak: ohledy na volby nejsou na místě, nevím, proč by voliči neměli v obraze. Má se to před nimi tutlat? Proč? Notabene ve společnosti, kde každý politik mluví o tom, že v politice platí presumpce viny – a má samozřejmě na mysli vždycky jen své rivaly.

Pozoruhodné je, že státní zástupci, kteří mají s případem co do činění, jsou postupem policie poněkud zaskočeni a dotčeni. Mluvčí dozorujícího pražského městského zastupitelství Zenklová prohlásila: „Policie postupovala samostatně. Konzultováno to se státním zástupcem nebylo a informován byl až ve chvíli, kdy k tomu kroku už docházelo.“ To potvrdil i státní zástupce Šaroch, který má případ na starosti. Podle mluvčího Unie státních zástupců Jana Laty přitom není běžné, aby vyšetřovatelé takto zásadní krok s žalobcem předem neprojednali, i když to není jejich povinnost. Z toho ovšem plyne, že vyšetřovatelé neporušili zákon, ale úzus, a postavili státní zastupitelství před hotovou věc. Vyvstává otázka, proč to udělali. Řekl bych, že jde o čas: pokud bude vzneseno obvinění do voleb, jejich výsledek to až tak neovlivní, na tom se dnes shodne kdekdo. Ale nová politická garnitura (s velkou pravděpodobností ta Babišova) bude mít problém, jak jsoucí obvinění zamést pod koberec. Což je těžší než zařídit, aby žádné obvinění nebylo vzneseno.

Sociálním demokratům chybí sebereflexe. Tedy ne snad všem, ale občas mám dojem, že skoro všem. Tak například: v posledních zhruba pěti letech mne v Právu přivádějí do vytržení komentáře Lukáše Jelínka, místopředsedy Masarykovy demokratické akademie. Například v tom posledním, dnešním (jmenuje se „Babišův kříženec“) pan Jelínek píše o tom, jak nesmyslná je teze řídit stát jako firmu. „Stát je nezisková organizace… Žádné představenstvo ani dozorčí rada nenahradí princip zastupitelské demokracie.“ S tím nelze než souhlasit. Jenže pokud jde o Andreje Babiše a jeho hnutí, pak uzavírá: „Andreji Babišovi se v politice daří. Při férové hře může být ANO osvěžením stranického spektra. Středové liberální hnutí by zasloužilo šanci.“ Připomíná mi to úvahy „socialistů“ (rozuměj bolševiků) s lidskou tváří z mých mladých let: idea byla správná, jen praxe se jaksi nepovedla. Pan Jelínek to ovšem netvrdí, a to je proti mému mládí novum, o té své ideji, ale o té Babišově. Stačilo by jen málo, a byl by to takový rozumný, správný chlapík a taková rozumná, správná partaj! Pokud by se pan Babiš polepšil (a to má pan Jelínek společné s bolševiky s lidskou tváří), poskytlo by to i jemu (panu Jelínkovi) a sociální demokracii všeobecně, rozhřešení za to, že tohoto Krakena vpustili do politiky s nekalým úmyslem, aby je (sociální demokraty) zbavil jejich nesnesitelných politických konkurentů. To pan Babiš sice udělal, ale pak se s chutí pustil i do svých sociálně demokratických patronů a vyvolavatelů. Je to tím, že pan Babiš není ze stejného těsta jako oni. Kdyby to byla aspoň firma: ale je to firma sui generis, taková, které se říká mafie (s termínem přišel, ovšemže velmi nesměle, sám pan Jelínek ve zmíněném komentáři). A dávat se dohromady s takovými partnery se ještě nikdy žádnému politikovi a politickému uskupení nevyplatilo. Možná, že by se s tím dalo něco dělat. Podmínkou v případě ČSSD ovšem je schopnost aspoň trošku se stydět.

Čtvrtek 10. srpna 2017 (dodatek): : V souvislosti s žádostí policie ČR o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání mi to nedá, abych pozdě v noci nenapsal ještě tuhle malou, ale velmi důležitou poznámku: není sice vyloučené (z důvodů, které jsem tu dříve uvedl), že poslední událost a všechno, co se z ní ještě odvine, už výsledek říjnových voleb nijak podstatně neovlivní. Ostatně tvrdit, že celá akce je jedině a cíleně prováděná proto, aby byl ovlivněn výsledek voleb, je vlastně nesmysl, problém Čapí hnízdo je vážný, vleče se dlouho a nesmíme se na něj dívat z hlediska miliardářů, kterými drtivá většina z nás není, protože pro miliardáře je nějakých padesát milionů dotací bagatel, kdežto pro nás „normální lidi“ (řečeno slovy Andreje Babiše) je to astronomická suma, a to je správné hledisko. A když kdysi padla (Nečasova) vláda za nečinného přihlížení a vlastně tichého souhlasu zase většiny z nás pro něco, co bylo jako obvinění vlastně absurdní, v rozporu se zdravým rozumem a s demokracií a ani náhodou se dodnes neprokázalo, proč by nám mělo teď připadat podezřelé, když volby méně či více ovlivní podezření, které není ani z tisíciny tak na vodě to z léta 2013, a proč bychom kvůli panu Babišovi měli dnes prolévat krokodýlí slzy. Píšu to jenom kvůli tomu, že mne dodatečně zarazila jakási podivná vlna poraženectví a trochu pokrytecké skepse, která zalila nejen chatové diskuse pod zprávami o policejní žádosti, ale dýchá i z vyjádření různých politologů (z nichž někteří se nestydí s Andrejem Babišem vlastně tiše spolupracovat). Při vší opatrnosti, při vší skepsi je totiž třeba mít na paměti: ať to, co se stalo, volby ovlivní nebo ne, ať Andrej Babiš vyhraje hodně, málo nebo vůbec ne (ani to není zcela vyloučeno, i když to není moc pravděpodobné), je třeba mít dnes, zítra i třeba za dvacet let na paměti: bez ohledu na to na vše platilo, platí a bude platit: s Andrejem Babišem se nespolupracuje, a to za žádných okolností a se vším, co z toho plyne.

(P.S. Na Vehofstadtovo stanovisko jsem tehdy reagoval komentářem, který jsem poslal Elmaru Brokovi a jeho českou verzi jsem pak s úpravami zveřejnil na Echu 24.)

Jak starostové měnili, až vyměnili. Strana „Starostové a nezávislí“ v sobě měla hned od počátku něco podezřelého. Už jen ten pitomý název: signalizuje jednak odborové sdružení těch důvěryhodnějších a v průzkumech tradičně nejpopulárnějších z politiků (přitom k odborovému sdružení měli vždycky daleko, byli omezeni na malé obce v některých regionech), a navíc ještě ty, kteří jsou nejdůvěryhodnější úplně ze všech, totiž „nezávislí“. Přičemž celé lidské společenství je odjakživa provázáno tisícerou vzájemnou nezávislostí a nezávislost je něco, co se dá uskutečňovat jen v rámci této vzájemné závislosti a při vědomí její důležitosti. Úplně nezávislí jsou jen orangutani a medvědi a nevím, proč bychom jim to měli závidět. Zkrátka, STAN je produkt druhé fáze „nepolitické politiky“, podobně jako třebas Věci veřejné (třetí vlna je Babiš). Kdysi se nalepili na TOP09 a ta byla ráda, vyrostla z velkoměstského a částečně pravdoláskařského prostředí a chyběla jí vazba na venkovskou rodnou hroudu. Vazba to byla spíš iluzorní, ale voličům dělala dobře. Když to pak s topkou šlo s kopce, začali se „Starostové a nezávislí“ porozhlížet po novém hostiteli, a nevybrali si dobře: vyhlídli si lidovce, kteří měli podobný problém jako oni. Když se ukázalo, že tříkilový lidovecký jezevčík půlkilovou starostenskou blechu neunese, spojenectví se na poslední chvíli zhroutilo a STAN se na poslední shcíli rozhodli jít do voleb samostatně. Sama blecha v poli. Nebylo to tak úplně, v blízkém křoví se skrýval drobný miliardář a zpíval tenkým hláskem (jak to v pohádce bývá): Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku. Budulínek dal a miliardář teď ukazuje zuby. Nejprve dal najevo své ambice být chybějícím pilířem v uskupení: starostové tu jsou, zbývají ještě nezávislí, nejvíc nezávislý je on, a teď hodlá ostatní nezávislé organizovat. Je to tak trochu Babiš před kopírák. Zároveň se podobá Robejškovi. Dále chce organizovat jakousi „Radu nezávislých osobností“, oslovil zatím prof. Halíka a ten dal najevo ochotu se zúčastnit, pokud bude ovšem zajištěna jeho nezávislost. Jak by nebyla! Budou jeden nezávislejší než druhý, jen pan Dědek bude navíc ještě pilíř, a to miliardový. Část členů STAN prý z tohoto plánu nemá dobrý dojem, zřejmě cítí, že by takhle mohli být docela snadno a rychle sežráni. Avšak realisticky vzato: jediné, co se nakonec stane, nejspíš bude, že STAN jako černá díra pohltí a anihiluje nějaké nevelké procento voličských hlasů a spolu a dalšími anihilátory zabrání tomu, aby Babiš mohl mít do budoucna nějakého opravdu politického oponenta, kterého by bylo možné brát vážně.

Od TOP9 přes KDU-ČSL k Dědkovi. Na této cestě se STAN podobá známému dědečkovi z pohádky, lidovému symbolu antimerkantilismu (viz titulek).

Pondělí 7. srpna 2017: Jsou rozhodující volby, nebo následná rvačka o koryta? Nejprve jeden rest z víkendu: Šéfkomentátor LN (nad nimiž se tiše vznáší obmyšlený Andrej Babiš) Petr Kamberský v sobotu komentoval to, že Petr Fiala si prý „nedovede představit“ spolupráci s ANO. „Všechno to lze pochopit – až na to, že pokud ODS spolu s KDU-ČSL a TOP 09 nezíská většinu, odsoudila se ódéeska už předem k opoziční roli. Vzhledem k preferencím zmíněné trojice (která dohromady nemá ani tolik co sám Babiš) bude ODS asi muset po volbách slevit. Půjde o zcela logický a pragmatický krok, protože smyslem každé politické strany je vládnout a provádět politiku, jakou slíbila voličům, ale tento případný krok ponese část fanoušků krajně nelibě – zvlášť pokud by se ODS domluvila s arcinepřítelem Babišem.“ Pan Kamberský se mýlí: smyslem každé politické strany je provádět politiku, jakou slíbila voličům, a to buď ve vládě, nebo v opozici. Opozice není spolek smolařů a vrtáků, kteří se nedokázali protlačit ke korytům, ale ta část parlamentního spektra, jíž se demokracie liší od autokracie (příp. oligarchie a buranokracie). Smyslem politické strany není být u vlády, ale provádět správnou politiku, buď ve vládě, nebo v opozici. Pokud by pan Fiala předem slíbil, že ze zásadních důvodů s Babišem nebude spolupracovat, a po volbách s ním vlezl do vlády, byl by to podvod na voličích. Doufám, že se mu to nepovede. A pokud si někdo myslí, že volby jsou sice důležité, ale následná rvačka o koryta ještě důležitější, ať to taky pěkně na rovinu řekne.

A pan Kamberský pokračuje: „Na opačném pólu stojí Miroslav Kalousek a jeho TOP 09, která připouští spolupráci s ČSSD, ODS, KDU/ČSL – což je ale formace, která podle modelů jednak nemá ve sněmovně většinu, jednak se do ní nikomu jinému než Kalouskovi nechce. Moc dobře totiž vědí, že takový čtyřhlavý slepenec by se neshodl na ničem, a zejména by nejspíše vedl k předčasným volbám a skutečně drtivému nástupu Andreje Babiše.“ Vypadá to trochu, jako by o tom, že se do takové koalice nikomu nechce, pan Kamberský kromě čtenářů usilovně přesvědčoval i sám sebe. Ale co když volba bude (já sám to nepovažuji za moc pravděpodobné): buď účastník čtyřhlavého slepence, nebo trpasličí Babišův podkoní? Pak si vyjmenované strany budou moci vybrat: buď spojenectví problematické a spojené s mnoha riziky, nebo pohodlný život slouhy. A jestlipak víte, milí čtenáři, co si v takovém případě naše dejme tomu demokratické strany vyberou? Přitom úplně postačí, když si to vybere jedna jediná z nich. Ostatní pak už pan Babiš nebude potřebovat.

Bojme se těch, co se chtějí mermomocí ozbrojit, i těch, co chtějí lidi za každou cenu ozbrojovat. Ministr Stropnický prý hodlá ve vládě prosadit vznik branných spolků, jejichž členové by automaticky (co to znamená?) získali nárok vlastnit poloautomatické zbraně, které občanům nová směrnice EU zakazuje. Ministerstvo chce tak do obrany státu zapojit specialisty, např. radisty nebo sportovní letce.

Zájem o co největší vyzbrojení občanů (rozuměj zájemců mezi občany) je prý veliký. Taky celková nálada ve společnosti (dejme EU za uši!) něčemu podobnému přeje. Nehledě na to si myslím, že je naprosto nezodpovědné takové choutky ve veřejnosti probouzet. Lidé, kteří chtějí nějakou krizovou situaci řešit tím, že se po zuby ozbrojí, jsou předem podezřelí: nechtějí se ani tak ozbrojit proti nepříteli, ale proti svým spoluobčanům, kteří se ozbrojovat nechtějí a nebudou. A vůbec proti těm, kteří si o zásadních věcech (např. o tom, zda se mají právě tihle, co to tak mermomocí chtějí, ozbrojovat) myslí něco jiného než oni. Jakmile budou ozbrojeni, už si s nimi snadno poradí.

Demokracie je společenství mírumilovných lidí, kteří neusilují o to, aby byli ozbrojeni, a nevidí v tom v řešení politických problémů. Pouze jsou ochotni v krajním případě překonat svůj odpor a nechuť a bránit svou vlast a demokracii taky se zbraní v ruce. Proto je pro demokratický stát lepší armáda postavená na odvodech a všeobecné branné povinnosti, proto je vhodnější, aby se početní stavy armády pravidelně doplňovaly podle formálních hledisek (např. data narození), než aby armáda stála na čistě profesionálním základě. A je to lepší všeobecně: např. v roce 1989 bylo moc dobře, že armáda bolševické ČSSR byla postavená na povinné vojenské základní službě: v listopadu toho roku se ukázala být pro záchranu režimu naprosto nepoužitelnou (až na Zemanova přítele pana Zbytka, a u toho ještě kdoví jestli).

Tím nemá být řečeno, že by profesionální vojáci nebyli zapotřebí, bez nich žádná armáda nemůže fungovat. Ale jsem přesvědčený, že armáda v demokratickém státě nemůže fungovat ani bez těch, kterým se sice nechce moc bojovat, ale v okamžiku, když je to nezbytně třeba, jsou ochotni do toho jít a překonat samy sebe. A pro společenství, které se jako dnešní Češi demokracii teprve učí, to platí dvojnásob. Je pochybné používat při budování armády demokratického státu raubířské pudy násilníků ( u nás se jim někdy říkává něžně „fanoušci“), stejně jako by bylo pochybné zohledňovat při budování „dobrovolnické“ armády zájmy politických uskupení usilujících o mocenskou dominanci. Obojí, mocenské ambice organizátorů i násilnické sklony dobrovolníků, totiž až moc snadno zapadnou do sebe. To mne jen tak maně napadlo, když beru v úvahu stranickou příslušnost pana ministra Stropnického. A nemusí jít o to, že by hrozil nějaký násilnický převrat, může to být docela soft a pomalé. Ano!

Sobota – neděle 5. – 6. srpna 2017: Advokacie jako prodloužená ruka organizovaného zločinu. Lidové noviny obmyšleného Andreje Babiše přinesly velký rozhovor s exředitelem (a nynějším náměstkem Celní správy při Ministerstvu financí) Robetem Šlachtou. Hlavní varování, s nímž pan Šlachta přichází, je to, že z reorganizované policie ČR prchají lidé a hrozí nebezpečí, že přejdou na druhou stranu barikády a začnou asistovat zločinu. To je dosti zvláštní: podle informací, s nimiž přišly samy Lidové noviny, ti lidé odcházejí hlavně do služeb útvaru, jemuž náměstkuje pan Šlachta: je třeba ho pojímat jako součást organizovaného zločinu? To by bylo slovo do pranice. Pan Šlachta sám uvádí jiný příklad dezerce: někteří začínají pracovat pro advokátní kanceláře: „advokát hledá v trestních spisech procesní chyby. A kdo jiný je dokáže lépe najít než policista, který na takových případech pracoval?“ Otázku pánů Shabu a Koutníka, zda to znamená, že přešli na druhou stranu a stali se pomocníky zločinců, pan Šlachta taktně obešel. Řekli to za něj oni. To je svérázné a pro stoupence jakobinismu v policejních kruzích typické stanovisko: soudní spor je nelítostné střetnutí státu se zločinem, jemuž napomáhají advokáti a jejich přisluhovači. Naposled se plně uplatnilo v době stalinismu, a to také, nebo vlastně hlavně, pokud jde o zločiny politické. Velmi nadějné.

(V komentáři, kterým rozhovor doplnil Martin Shabu, se cituje Výroční zpráva Nejvyššího státního zástupce za loňský rok: „Řada případů ukazuje na špatný stav Policie ČR a na rozsáhlé prorůstání zločinu či klientelistických vazeb do struktur Policie ČR (příp. i Generální inspekce bezpečnostních sborů – GIBS), a to i do vysokých pozic, kde se koncentrují důvěrné a citlivé informace o trestních kauzách, což fakticky znemožňuje úspěšný a účinný boj se zločinem“. Zpráva vyšla v červnu, vypadá tak trochu jako zatroubení k příštímu, třeba povolebnímu, útoku na Policii ČR. citát se mi ve zprávě, tak jak ji zveřejnilo NSZ, nepovedlo najít, ale to může být můj problém).)

Ronald Reagan a komunismus. Rovněž v příloze (či snad v rubrice?) Česká pozice obmyšlených Lidových novin vyšel v sobotu velký článek Romana Jocha o americké zahraniční politice. Zaujala mne zejména pasáž o Ronaldu Reaganovi, resp. konkrétně toto: „O Reaganově cíli komunismus zadržovat i coby formu vlády odstranit svědčí jeho slova z roku 1981: „Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.“ „Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie,“ prohlásil v britském parlamentu v červnu 1982. „Buďme si vědomi, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.“ (1983).“ Potud Ronald Reagan, jak ho podává Roman Joch. V té souvislosti musím říci, že legendární označení „Říše zla“ mi připadalo divné už v osmdesátých letech a myslím, že jsem to od té doby už několikrát napsal. Ne proto, že bych měl o bolševickém Rusku nějaké dobré mínění. Jen si myslím, že Bolševické Rusko byla jen „obyčejná“ zaostalá orientální despocie, ukrutná a nevábná, usilující v rámci možností o světovládu a navazující na nejhorší tradice Ruska předkomunistického („Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“), které se v něm bohužel vždycky uplatňovaly snadněji než nesmělé pokusy o reformy. Říše zla“ je ale přepjaté, nevěcné a poněkud hysterické. Pokud Reagan v souvislosti a bolševickým Ruskem mluví o „komunismu“ či „marxismu leninismu“, myslím, že zbytečně přistupuje na to, jak se ruští bolševičtí vládci sami chtěli vidět: jako protagonisté nějakého „nového systému“: nebyl to žádný systém, jen staré známé despotické Rusko, překabátěné tak, aby ho nepoznali, a marx-leninská ideologie byla jen novou a mimořádně vychcanou verzí ruského mesianismu. Když se podíváme na dnešní, Putinovo Rusko, vidíme, že komunismus je sice fuč, ale jinak se toho zase až tak moc nezměnilo. Nikdo přitom nebude dnes Putinovo Rusko označovat za „Říši zla“ - a nikdo rozumný zároveň nebude do té pasti strkat čenich. Nepochybuji, že pokus řady ruských politiků z konce 80. a začátku 90. let minulého století o reformu byl upřímný a dobře míněný, jenže: „myslili jsme to dobře, a dopadlo to jako vždycky.“ Upřímně řečeno, mně je to docela líto, ale je to tak.

Nechci říci, že by byl Ronald Reagan na Rusko příliš přísný: jen že jeho stanovisko není moc věcné, a jak je to u Američanů poměrně časté, ignoruje historický rozměr věci.

Pátek 4. srpna 2017: A ještě jednou Dědek. Aby dotvrdil to, co ohlásil v rozhovorech, které jsem tu okomentoval, věnoval drobný miliardář a slušný člověk Dalibor Dědek své nastávající, totiž STAN, deset milionů korun. Hodlá tam vytvořit druhý, zatím chybějící pilíř: ke starostům ještě nezávislé, za jejichž inkarnaci se zjevně považuje. Ukázalo se však, že to nejde, podle zákona může jedna osoba jedné straně či hnutí věnovat jen tři miliony. Bude potřebovat nejméně tři další. Už se na to už chystá a myslím, že to zvládne. Právu řekl: „Bude záležet na tom, jak bude probíhat kampaň a kolik bude stát. Na základě akční kampaně je několik podporovatelů, kteří jsou ochotni pomoci i finančně.“

Pan Dědek bude mít problém i se svým webem „Hledameslusne.cz“, kde se představuje jako kandidát STAN do sněmovních voleb a vybízí lidi nezávislé a slušné podobně, jako je on sám, aby vstoupili do politiky a spolupracovali. (Dozorčí úřad se domnívá, že by mohlo jít o tzv. nepeněžní plnění ve volební kampani.)

Jak vidno, je pan Dědek pilíř jako hrom a starostové budou mít možná problém, aby vedle něho byli vůbec vidět.

A ještě dvě poznámky. Pokud jde o nezávislost pana Dědka, nechci nijak zpochybňovat jeho miliardy. Jen si jako neprofesionál v oboru podnikání nejsem jistý, zda jej jako všechny podnikatele, a miliardáře tuplem, nemůže držet takříkajíc za citlivé místo na těle např. ministerstvo financí. Taky si myslím, že je při vší nezávislosti ryze duchovně s Andrejem Babišem spřízněn a nemohu se zbavit dojmu, že v této dvojici nehraje prim. A za druhé, pan Dědek prý (podle Práva) v minulých dnech oslovil, pokud jde o „spolupráci slušných“, taky Piráty, ti ho však odmítli. Zde zjevně došlo k jakémusi nedorozumění: Z literatury a z filmů plyne, že piráti odjakživa s miliardáři nespolupracují, nýbrž jim berou a (sobě) chudým dávají. Např. dary od nich nepřijímají, nýbrž si je pro sebe prostě konfiskují.

Odstranění zdlouhavého a komplikovaného vyšetřování. V Lidových novinách vyjde prý co nevidět velký rozhovor s někdejším náčelníkem ÚOOZ Robertem Šlachtou, který teď působí jako náměstek ředitele Celní správy při ministerstvu financí a údajně tam přetahuje policisty z policie ČR. Jistě jim může učinit s podporou Ministerstva financí atraktivní nabídku. Podle LN „mezi politiky… panovala obava, že si Babiš chce (v Celní správě) vybudovat paralelní policii“. A podle pana Šlachty (opět cituji LN) by „hlavní přínos… spočíval v odstranění zdlouhavého a komplikovaného vyšetřování“. Všechno by šlo ráz naráz. To je velmi nadějné.

Vypadá to, že politici ve své obavě nebyli úplně přesní: pan Babiš si nechtěl vybudovat paralelní policii, ale paralelní policii sui generis. Jenže to nakonec nebude potřebovat. Po volbách bude mít nejspíš k dispozici tu neparalelní: a bude taky sui generis.

PiS táhne na Berlín. Nynější polská vláda chce znovu vymáhat na SRN, aby Polsku vyplatila, jak píší v LN, „odškodné za bombardování a zničení Varšavy v roce 1939" (ad to datum: historické vědomosti novinářů v obmyšlených novinách jsou opravdu úchvatné). Podle dřívějších požadavků má jít bratru celkem o 45 miliard dolarů. Německo podle něho prý po mnoho let odmítalo přijmout odpovědnost za druhou světovou válku. Vymáháním dluhu se podle jiného představitele PiS má zabývat „vědecká komise Sejmu“. A polský ministr obrany prohlásil, že „jediné, co Němci mohou v tomto případě udělat, je zkusit zaplatit svůj hrůzný dluh polskému národu“. Polský požadavek i jeho zdůvodnění jsou hysterická, obludná drzost. Jako každá hysterie je to zároveň taky zástupná, nepřiměřená reakce na jiný, reálně existující problém z nedávné minulosti: Evropská unie a Německo odmítá přijmout zodpovědnost za (dosud, zatím) nezvládnutou migrační krizi. Je zjevné, že následky toho nezvládnutí se musí rozdělit mezi všechny státy EU a že země jako ČR, Polsko, Maďarsko mají svým spojencům v EU pomoci: ale nedá se to řešit jednoduše tím, že se jim právem silnějšího beze všeho dalšího natvrdo naordinují uprchlické kvóty. Myslím si, že budeme muset svým spojencům pomoci, mj. i tím, že přijmeme nějakou část migrantů, ale ne pod buranským byrokratickým nátlakem (byť formálně vzato odhlasovaným kvalifikovanou většinou), bez zohlednění všech politických okolností i důsledků podobného nátlaku na země, na něž nátlak cílí.

Čtvrtek 3. srpna: Je vypovídací hodnota průzkumů nulová? Vyplývá to z článku Jaroslava Thrauba ve včerejším Fóru 24. Připadá mi to přehnané. Autor to dokládá průzkumy jediné agentury, CVVM. Hned první, z r. 2002, je předveden zavádějícím způsobem: vypadá, jako by se při volbách zjevila zbrusu nová strana se skoro 15 procenty. Přitom jde jen o koalici sdružující KDU-ČSL a US-DEU, přičemž KDU-ČSL a US už v PS seděly. Vlastně jediný dejme tomu „zásadně odlišný“ výsledek je z roku 2013, kdy se na druhém místě, o prsa za vítěznou ČSSD, objevila formace, s níž na jaře průzkumy pro vstup do PS nepočítaly. Babišovo uskupení bylo sice ve volebních modelech pod 5%, ale bylo už velmi agilní, přitahovalo „osobnosti“ a dobře se o něm vědělo. Přes prázdniny některé agentury průzkumy vůbec nedělají a v září už Babišáci měli u několika agentur mezi 5 a 13%. (Dnes, necelé tři měsíce před volbami, není po podobně dejme tomu „dynamickém“ politickém útvaru ani stopy). V průzkumech z letošního léta (ne úplně ve všech) je ANO zjevně dosti „nafouknuté“ (o důvodech se dá jen spekulovat, ale jde to velmi dobře), ale i když vezmeme v úvahu dejme tomu přibližnost průzkumů z minulých dvaceti let a neomezíme se na jedinou agenturu, dá se s velkou pravděpodobností očekávat a), že mezi ANO na jedné a ostatními stranami na druhé straně bude rozdíl třídy, a b), že dosavadní většina „tradičních“, standardních stran, tj. těch, které lze brát aspoň trochu vážně v tom, že se hlásí k parlamentní demokracii, která je slabá, ale dostačující (106 mandátů), vezme za své. Tím se výrazně promění politická situace v ČR. Jistě, není to žádný důvod ani k emigraci, ani ke kolaboraci. Ale bylo by nezodpovědné s tím v politických plánech do budoucnosti nepočítat.

Patří miliardáři do politiky? Formálně vzato, zákon tomu nebrání, a pokud je lidé budou volit, nedá se nic dělat. Soukromě si myslím, že dnes by si člověk měl vybrat, zda chce být miliardářem nebo politikem. Obojí dohromady nedělá dobrotu. Důkazem je Andrej Babiš a bude jím i Dalibor Dědek, jeden z našich „drobných miliardářů“ z Babišovy suity. Včera s ním udělali velký rozhovor v Právu a oslavovali ho v LN (viz včerejší zápis v této rubrice). Dnes pokračují v MfD. K oběma posledním médiím je pan Babiš ve vztahu „obmyšleného“.

V MfD prezentují pana Dědka jako „jednoho z mála miliardářů v Česku… bez jediné šmouhy na pověsti“. On sám to hned potvrdil: „Myslím si, že jsem slušný člověk.“ Nikoho nevidí černobíle. Chce dělat politiku bez intrik a hašteření. Chce probudit lidi v této zemi (slušné jako on), aby vytvořili nezávislou platformu s čistým štítem. Hodlá vybudovat v hnutí STAN, které se mu nyní otevřelo, druhý pilíř – k dosavadním „starostům“ přidat ty „nezávislé“. Tj. chce se s nynějším vedením o STAN podělit. Chramst. A dokáže si představit, že by (jednou) vytvořil dělný tým (rozuměj vládní) s kýmkoliv, kdo je ochoten pracovat na smysluplných projektech. Pak je mu jedno, zda je dotyčný červený, zelený či modrý.

Zjevně ho usměrnili, aby Babiše nechválil tak okatě jako dosavad. Tentokrát se snaží držet zpátky. A podobně jako babišovští novináři (kteří to používají jako mimikry) haní Zemana. Tím si řadu naivních lidí určitě získá.

Svůj vztah k demokratické politice líčí velmi jasně: „Vím, že nejsem vhodný člověk do politiky. Jsem z byznysu zvyklý dělat blesková rozhodnutí. Nenávidím, když se věci nehýbou kupředu… Nesnesu, abych něco musel diskutovat s někým, koho si nevážím, kdo nemá potřebné znalosti. To demokratická společnost funguje na trošku jiných principech, Lidi dohromady semelou volby a a musejí spolupracovat.“ Zatracená demokracie! Nepřipomíná Vám to něco (nebo někoho)?

Pan Dědek je názorný příklad toho, že v politice nemají miliardáři (i ti drobní) co pohledávat. Mohou si je (podobně jako lampasáky) dovolit jen ty nejdemokratičtější státy na světě, např. USA – a i tam s nimi mají problémy. U nás se po listopadu 1989 všichni báli, aby nás znovu neovládli bolševici, a teď, jak se zdá, nás místo toho zavalí miliardáři. Dveře jim otevřela Havlova nepolitická politika a Klausova nevybíravost. Zabírají si Českou republiku jako léno. Asi nás čeká něco jako feudalismus, ale s jedním rozdílem: tehdy se během necelého tisíce let podařilo v setkání s křesťanstvím dovést špinavé, násilnické, krvelačné náčelnictvo divokých kmenů, které zalily Evropu na prahu středověku, ke společenskému systému s oddělením mocí, duchovní a světské. Dnes už na náboženské pověry nevěříme, a tak budeme mít feudalismus bez oddělení mocí.

Ale nezoufejme! Třeba se jednou podaří i novodobé konkvistadory, jako je pan Babiš nebo pan Dědek, civilizovat a kultivovat. Chce to zjevně dvojí: víru a čas. Pokud jde o to druhé, mám jen trochu obavu, že tentokrát nebude tisíc let stačit.

Středa 2. srpna 2017: AUVA kontra Babiš. Členové skupiny AUVA (zkratka znamená „Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi“), kteří v den Babišovy poněkud opožděné svatby uspořádali „Spanilou jízdu“ kolem Čapího hnízda, vydali vzápětí výzvu Andreji Babišovi, aby se k s nimi sešel k veřejné debatě. Tématem má být mimo jiné Babišův střet zájmů, praktiky v podnikání zákony vydané v době, kdy byl pan Babiš ministrem financí. Jistě, takové protesty mají ve veřejném životě své místo, i když se jich neúčastní omračující počet lidí. Ale měly by mít nějaký artikulovaný a viditelný politický background. Střet zájmů, praktiky v podnikání, zákony, které Babiš vydal (např. o EET) jsou přitom jen skromná a menší součást problému Babiš. Hlavní věc je destrukce parlamentní demokracie a právního státu. Pokud není formulované tohle, není to formulované politicky a nestojí za tím politici, bude to mít jepičí život. Aktivity tohoto typu samy o sobě míří do Putinova Ruska, kde se jednou za pět let shromáždí na nějakém moskevském náměstí sto tisíc lidí od radikálních nacionalistů a náboženských fanatiků až po vášnivé vyznavače gruppensexu a příslušníky sexuálních menšin nejrůznějšího ražení. Zkrátka něco jako řekněme Charta 2017. Všichni dohromady dělají veliký rámus. Rámus je to jediné, co mají společné. A za pouhý týden to je, jako by to nikdy nebylo.

Happening typu toho, co se odehrálo před Čapím hnízdem i následující výzva je něco, se udělá raz dva: udělat něco opravdu politického trvá mnoho let, dá to spoustu práce a pořád přitom hrozí, že se to nakonec nepovede. V této dnešní době platí: vzdejme se falešných nadějí. Ne naděje jako takové, samozřejmě: jen falešných a laciných nadějí.

Napřed přes hubu, a pak před národ s čistým štítem! V Právu (a taky v LN obmyšleného Andreje Babiše) pokračují v prezentaci menších oligarchů z Babišovy suity (Babišovi trpajzlíci, dejme tomu). Tak například V Právu zveřejnily poměrně obsáhlý rozhovor s Pavlem Krúpou. Pavol Krúpa se už v minulosti soustředil hlavně na „velkou rybu“ Zdeňka Bakalu (a zprostředkovaně na Sobotku a ČSSD). V rozhovoru v té orientaci pokračuje. když „velká ryba“ začíná na „Ba“, tak je to u pana Krúpy vždycky Bakala; jméno Babiš se v rozhovoru nevyskytuje ani jednou. Pan Krúpa podporuje politickou stranu Dobrá volba (jak výstižné jméno! Člověk hned ví, o co jde) Pavla Lukši, člověka prý charismatického s zároveň rázného. Pan Lukša byl kdysi místopředsedou TOP09, poté, co ve funkci skončil, odešel ze strany, protože, jak říká pan Krúpa „mu vadilo vystupování předsedy strany pana Kalouska, jeho vztah k panu Schwarzenbergovi“. Pan Krúpa říká, že on sám je Slovák a protože nemá české státní občanství, nemůže v ČR vůbec kandidovat. Se stranou pana Lukši však už dokonale splynul: když o ní mluví, říká pořád „my“. Jinak jeho představy o politice jsou opravdu svérázné: vadí mu např. farizejství ve vládní koalici, „kdy se vládní strany hádaly, a to brutálně, místo toho, aby řešily problémy“. Návod na rázné řešení problému s koaličním partnerem je tento: „Když si to dva chlapi chtějí vyříkat, tak si to vyříkají u piva nebo ať si klidně dají někde přes hubu. A až to vyřeší, ať už jdou opřed národ s čistým štítem.“ Bezva. Tak se budou řešit politické problémy v nadcházející éře Andreje Babiše: nejdřív přes hubu a pak před národ s čistým štítem!

Dědek a dva vagony slušňáků. Další a mimořádně vyvinutý minibabiš je Dalibor Dědek. Prezentují ho v Právu (rozhovorem) a v LN nenásilným propagačním textem Kateřiny Surmanové. V Právu je rovněž foto, na němž je pan Dědek uprostřed mezi předsedou Gazdíkem a volebním lídrem Farským. Je to pro stranu kapitální úlovek: k 1,5 – 2% preferencí přibyl nefalšovaný, autentický pětimiliardový miliardář (tedy něco jako pro rybáře devadesátikilový sumec), a k tomu ještě filantrop. Doposud podporoval ANO („neříkám, že hnutí ANO mi není stále v určitém smyslu sympatické“; „záměry, které Andrej Babiš má, ve mně rezonují“), teď se v tomto duchu hlásí ve STAN o roli mentora (viz Realisté a Robejšek). Mentor má naučit pana Farského, který má jakýsi nedostatek fantazie (nedokáže si spolupráci s Babišem představit), jak toto manko překonat. Představy pana Dědka o reformě demokracie mohou s představami pana Krúpy (viz výše) hravě konkurovat: „Bohužel politika a demokracie fungují tak, že voliči na základě dojmů, nikoli vědomostí, dají dohromady jakýsi dav lidí. A já si myslím, že kdyby těch 200 poslanců bylo vybráno tak, že se vezmou v určitou dobu dva vagóny metra, tak bude kvalita celé instituce velmi podobná. Já chci teď podnítit lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou slušní, aby nastoupili do těch dvou vagonů.“ Ve zkostnatělé, buržoazní demokracii o tom, kdo je slušný, rozhodovali ti druzí, pan Dědek přišel na to, že nejlepší je, když si o tom rozhodne každý sám, zná se přece ze všech nejlíp. Jemináčku, to bude v těch prvních dvou vagonech tlačenice!

Na závěr několik „nenásilných“ doporučujících vět paní Surmanové: „Dědek je ukázkovým trumfem, jaký by si přála mít v rozdaných kartách každá partaj… Těžko si představit lepší možnost, jak se lze nenásilně vymezit proti zatím dominujícím preferencím pionýra byznysmenů v politice, Andreje Babiše. Že opravdu půjde o neagresivní formu politického boje, dokázal Dědek už svým… mírným vyjádřením na Babišovu adresu: „I po čtyřech letech obdivuji odvahu Andreje Babiše, že do toho šel. Dokázal řadu pozitivních věcí, akorát přednost v médiích dostávají ty věci, které se veřejnosti a mně také nelíbí.“ … Hnutí získalo výraznou, pozitivní osobnost.“ Tak jako tak, v Babišových novinách pana Dědka určitě volit budou.

A na závěr k oběma posledním zápisům. Veliký sumec Babiš protrhl stavidla, a dnes se za ním valí do politiky řada ambiciózních minibabišů. Nahradí „politiky, kteří nemakali a kradli“. Jaký zvláštní triumf nepolitické politiky, o níž v chmurných dobách totality snil Václav Havel, „havlovského étosu“!

Úterý 1. srpna 2017: Miliardářské pidistrany - nejen podnikání v politice. Alexandr Mitrofanov v dnešním Právu napsal: „Před říjnovými sněmovními volbami se vyskytuje nový jev: pidistrany sponzorované podnikateli, kteří žijí profity. Přesto lze vyslovit domněnku. Že i tyto projekty, které nemají šanci dostat se do Sněmovny, žijí pro zisk. Stát totiž politické subjekty, které získaly 1,5% hlasů a více, dotuje.“ Řekl bych, že tu nejde jen o ryzí podnikání. Den předtím v Právu jmenovali mj. „hnutí“ Realisté (a vyjmenovali všechna podnikatelské sponzory v čele s miliardáři Markem Dospivou a Martinem Burdou), dále recyklovanou ODA (tu přímo založil miliardář). Uvedli ještě mně neznámé hnutí Referendum Evropské unii a Piráty – ty, jak se mi zdá, poněkud nelogicky, jednak piráti odjakživa spíš miliardáře obírali, než že byl jim pomáhali vydělávat, a kromě toho, podobný projekt jako oni si přes svou jalovost a odpudivost vždycky těch minimálně 1,5% voličů získá. Neidealizujme si však podnikatele v politice tím, že jim jde jen a jen o zisk ze státního příspěvku za volby. To by bylo ještě moc fajn. Kromě toho bezděčně přispívají k všeobecnému cynismu, pokud jde o přístup k politice: politika je svinstvo, tak proč ji nepodojit. A ani to ještě není všechno. Dnešní Babišova MFD přinesla na čtvrté stránce velikánský, podrobný a ani trochu útočný článek o „Realistech“. Přispívá k tomu, že lidé o nich ví, a zároveň nevědí to základní, co by vědět měli, totiž že něco podobného by slušný člověk za žádných okolností volit neměl. Smysl těch stran není jen získat do partajní kasy mizerných pár milionů, ale hlavně odlákat nějaké voliče „tradičním“, tj. demokratickým stranám. Sami se do parlamentu ani náhodou nedostanou, ale strany blížící se pětiprocentnímu limitu zezhora mohou smrtelně postihnout. Jsou to, používám paralely ze známého amerického filmu, vetřelcovy záprtky.

Dunivý hlas z politického záhrobí. Zazněl v dnešní MfD obmyšleného Andreje Babiše a patří Václavu Klausovi. Rozhovor pořídil sám šéfredaktor Plesl. Není divu, že mu v MfD věnují takovou péči. Zesnulý přitakal šéfredaktorovi v tom, že dnes nejde o charakter dokonce o ohrožení demokracie v ČR. Naopak, demokracie je ohrožena „v soudobém západním světě“. Problém je, že přes veškerý svůj věhlas Václav Klaus se soudobým západním světem asi moc nehne, zato by snad přece jen mohl trošku ovlivnit politickou situaci u nás. Jenomže to je pod jeho úroveň: Babiš nebabiš, „žádný z politických subjektů, které se chtějí voleb zúčastnit, mě nenadchnul do té míry, že bych očekával nějaký výrazný zvrat“; má problém najít někoho, co by obdivoval a strašlivě by si přál, aby u nás zvítězil. Václav Klaus je maximalista: v současné době by bylo už i jen zbrzdění střemhlavého pádu do „Nových pořádků“ velké pozitivum. A k tomu, aby člověk někoho volil, nemusí se nadchnout, obdivovat ho a strašlivě si přát, aby zvítězil: to si přejí většinou lidé, kteří volí typy jako Hitler, Mussolini nebo Gottwald. Stačí, když člověk dokáže věřit, že subjekt, který volí, dovede tu a tam vyprodukovat něco kloudného. Nejsme, a nikdy jsme nebyli v exkluzivní politické restauraci první třídy. Jsme v jídelně třetí kategorie, ale pořád si můžeme vybrat něco, co nám pomůže neumřít hlady. Podle exprezidenta naše země potřebuje, aby se vzpamatovala, léčbu Andrejem Babišem. Ale kdepak, potřebuje ji asi tak jako chutnou smaženici z muchomůrky zelené.

Pondělí 31. července 2017: U Babišů je veselka. Je to téma trochu laciné. Nadšení z Mesiáše je dávno to tam, ale hodně lidí ho stejně bude volit: z lenosti, nezodpovědnosti, nebo prostě jako „menší zlo“. Babiš ale není „menší zlo“, je jako každé jiné zlo. Ani menší, ani větší, prostě zlo. Kromě toho ale náš národ miluje zlomyslné veselí (upřímně řečeno já taky, jsem taky Čech). V tomto případě však přenechám veselí jiným. Zaráží mne jedna věc: neplánovanou, ale vlastně organickou součástí veselky byla i protibabišovská demonstrace: tvořilo ji třináct aut (podle LN „dvacítka“, ale na přiložené fotce jsem jich i já spočítal jen třináct, kromě policejního). Vlály státní vlajky a zněla protibabišovská hesla. Pan Babiš veselku asi z pragmatických důvodů potřeboval, tušil však, že z ní kdekdo bude mít srandu, a proto ji realizoval přesně uprostřed prázdnin. Demonstrace mi přišla mírně řečeno nikoli mohutná a zároveň sterilní, jako ostatně většina veřejných protibabišovských akcí. Příklad poměrně jalového protestu ve společnosti, která se na smysluplný politický odpor už vlastně nezmůže. Kromě toho na protestech u příležitosti svatby je něco trošku, malinko nepřiměřeného: což nejspíš souvisí s jejich jalovostí.

(Pravda a) Láska proti Saudské Arábii. Totiž senátor Láska, který zvedl v Senátu prapor odporu proti smlouvě mezi ČR a Saudskou Arábií o leteckých dopravních službách. A uspěl, smlouva neprošla. Hned předem upřímně přiznávám, že jsem zaujatý: on totiž zdvihl kdysi podobnou vervou prapor Velké proti korupční revoluce a i tehdy bohužel uspěl: i díky němu je dnes demokracie v ČR v troskách.

Důvody pana Lásky jsou tyto:

Za prvé, odmítnutím smlouvy prý nevznikne ČR žádná škoda, nebude to mít výrazné negativní dopady na její občany (nezdvořáci pojí takové akce se slovy jako „prázdné gesto“ nebo „vyčůranost“). Za druhé, Saudská Arábie není demokratický stát (to jistě není). A za třetí, Saudská Arábie podporuje v Evropě nejradikálnější formu islámu a z Balkánu dělá radikálně islamistickou výspu v Evropě (je to pravda trochu nebo hodně? kromě toho je Saudská Arábie členem mezinárodní koalice proti Islámskému státu).

K tomu chci říci: jistě, jsme součástí západního demokratického společenství a jako Západ máme závazky i ke svému okolí a ke světu. Zároveň nevedeme Svatou válku za prosazení Pravdy a Lásky, nemáme na to, jsme na to slabí, a je to vlastně naše velká klika: nemáme dost prostoru pro hysterii a fanatismus. Bojujeme s přesilou o udržení toho nesamozřejmého a křehkého, oč nám jde a co jsme si vydobyli; je to těžký úkol a musíme se chovat zároveň zásadově i racionálně. Minulost varuje: ve snaze prosadit ne Blízkém východě Pravdu a Lásku se nám sice podařilo zničit autokratické režimy, ale ne vytvořit něco nového: vznikl jen prostor pro rozvrat, utrpení a masovou migraci. Stabilita, jaká je teď v Egyptě nebo v Saudské Arábii, je lepší než rozvrat: otvírá možnosti ke spolupráci, během níž je možné na tyto země působit, aby se pomalu a nedokonale měnily k lepšímu. Hysterický maximalismus může způsobit nanejvýš to, že jiným nepomůžeme a sebe zničíme.

Tím chci říci, že úspěšnou iniciativu pana Lásky považuji za okázalou a neužitečnou pitomost. Nemyslím si, že natropí nějakou velkou škodu. Ale okázalé a neužitečné pitomosti se nemají dělat ani tehdy, když nějakou velkou škodu nezpůsobí.

Babišoviny o Polsku. Polsko, přesněji řečeno vládní „reforma“ polského soudnictví patří k tématům, kde Lidové noviny vymezily jakýsi výběh pro pluralitu: jeden (soudce NSS Kühn) je tam pro polskou opozici, druhý (polonista Skraba) je zdrženlivější, poukazuje na to, že zahraniční média naslouchají výhradně vládním oponentům. A říká, že mezi vládou a opozicí panuje nepřeklenutelná nenávist a část demonstrujících je dnes znechucena nejen vládou, ale i jejími zapřísáhlými oponenty. K tomu já podotýkám: my jsme dnes o hodně dál než Polsko: tak to u nás vypadalo v letech 2011 – 2012. Nenávistný třídní boj mezi vládou a opozicí tehdy vrcholil. A polonista se na závěr ptá: Najde se někdo, kdo zvedne vhozenou rukavici a využije slabosti opozice tím, že přetáhne její voliče a osloví přitom další, aby se nakonec postavili proti dosud suverénnímu PiS?“ No a vida, u nás se už dávno našel: Andrej Babiš, který se jako obmyšlený vznáší nad novinami, kam pan Skraba píše.

Tatínkové a maminky jako překonané instituty. A nakonec malá poznámka na okraj rozhodnutí ÚS k případu dvou homosexuálů, kteří si to zařídili tak, aby se nedalo poznat, kdo z nich je otec (jako laika mne překvapuje, že se to testem DNA nedá poznat). Nejde mi o ÚS, ale o problém sám: oba dohromady poskytli sperma, od jedné dárkyně si opatřili vajíčko, druhá jim dala k dispozici dělohu. Tak vzniklo dítě, které vypadá, že má dva otce (ve skutečnosti to není možné, má jen jednoho, jen se neví, koho), a zato nemá žádnou matku. Pro dítě matka znamená přece jen emocionálně trochu víc než otec (vycházím z vlastní zkušenosti). Je to typický příklad sociálního inženýrství. Společným jmenovatelem je nezodpovědnost: faktický otec i dárkyně vajíčka se předem zřekli zodpovědnosti za svou účast při stvoření lidské bytosti. Pokud jde o tu, co zapůjčila dělohu, je to jiné (pomoc ženě, která není schopná dítě donosit, je legitimní), ale i s tím je spojena jistá zodpovědnost: a účast na zrození dítě s nejasným otcem a bez matky není zodpovědná ani trochu.