indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv
1.1. - 14.1. 2018 příští aktualizace 22.1.2018
Deutsche Beilage Polski suplement Česká příloha RSS Událostí
 

 

 

Revue Politika

 

Přítomnost - logo
   

© 2000 - 2018 provozovatelem je Bohumil Doležal.

 

 
Právě dnes
obsah

KODVážení čtenáři,
internetové stránky Klubu na obranu demokracie najdete zde. V Událostech je na tomto místě jen jakási upoutávka, která obsahuje základní informace o KOD, aktuality a případné podpisové akce.
Bohumil Doležal

  • Debata s kandidáty na prezidenta ČR

    kterou konal Klub na obranu demokracie ve spolupráci s Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku a s Politickým institutem TOPAZ, proběhla dne 3. ledna t.r. v Michnově paláci na Malé Straně za přítomnosti přes 200 diváků. Z kandidátů se zúčastnili Pavel Fischer, Michal Horáček, Mirek Topolánek a Jiří Hynek. Diskusi moderoval šéfredaktor Echa 24 Dalibor Balšínek. Videozáznam najdete zde, malou fotogalerii zde.

  • Věc: žádáme Vás o jasné slovo.

    To je téma dopisu členů Klubu na obranu demokracie a bývalých účastníků nezávislé skupiny Demokratická iniciativa prezidentským kandidátům, které dnes zaregistrovalo Ministerstvo vnitra.
    Říjnovými volbami do PS přišly ke slovu „Nové pořádky“. Symbolizují je dvě jména: Andrej Babiš a Miloš Zeman. Naše zásadní otázka zní: chcete výkonem prezidentské funkce korigovat nebo naopak potvrdit vývoj nastoupený v říjnových volbách? Obojí najednou dělat nejde. Ptáme se, abychom věděli, koho máme volit, koho ne a zda má vůbec smysl k prezidentské volbě jít.
    Signatáři se obracejí na kandidáty s výjimkou Miloše Zemana, v jehož případě považují otázku za nadbytečnou. A prosí občany, kteří souhlasí a rádi by se zeptali na totéž, aby se k dopisu připojili.

    Plný text dopisu je zde.

    K našemu dopisu se celkem připojilo dalších 916 signatářů. Celkový počet signatářů je tedy 960. Seznam dalších signatářů najdete zde.

  • Věc: žádáme Vás o jasné slovo. Odpovědi prezidentských kandidátů a korespondence s politiky.

    Na náš dopis odpověděli dosud Michal Horáček, Pavel Fischer, Jiří Drahoš, Mirek Topolánek, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek,odpovědi najdete zde. Naši korespondenci s některými představiteli demokratických stran v PS PČR najdete zde.

  • Veřejná sbírka na podporu činnosti KOD

    Klub na obranu demokracie otevřel veřejnou sbírku na podporu své činnosti. Sbírka se koná za účelem pořádání společenských, kulturních, informačních a vzdělávacích akcí, organizace debat a seminářů a provádění informační a propagační činnosti o aktuálních tématech. Zároveň bude sloužit k vydávání tištěných a elektronických publikací. Cílem klubu je hájit demokratické uspořádání a právní řád a také podporovat vzdělanost v oblasti politiky a zvyšovat zájem o politiku mezi občany. Velice děkujeme za každý finanční příspěvek. Stručnou programovou prezentaci KOD najdete zde.
    Číslo sbírkového účtu: 2600975396/2010 (Fio banka)

Události, internetový zápisník Bohumila Doležala. Články a poznámky

  • Ode dneška se pokouším pokračovat v denních záíznamech

    rozuměj rubriky Co týden dal (viz níže).

  • Miloš Zeman má problém

    Volba Jiřího Drahoše prezidentem nasype písek do zatím hladce fungujícího systému Nových pořádků. Stávající politická krize se tím prohloubí. Děje se tak v atmosféře plné emocí a hysterie. Zkrátka, po Andreji Babišovi se nám teď narodil nový spasitel.

  • Narušili nám volby!!!

    Musím se přiznat, že mne celé „narušení“ upřímně pobavilo, zvlášť v našem dnešním hnusu plném světě. A taky bych se skoro vsadil, že takových jako já je tu u nás minimálně milion.

  • O AUTOROVI

     

  • Rozvrat české demokratické politiky

    V tomto textu bych rád vypsal, jak vidím vývoj české politiky od listopadového převratu v roce 1989 po dnešek. Rád bych shrnul své názory, vyjádřené v různých komentářích i programových textech, do nějakého celku. Výklad jsem opatřil jakýmsi osobním úvodem, aby bylo zjevné, co mne v životě utvářelo a z čeho dnes vycházím. Text jsem psal pro Svobodné fórum. Jednotlivé jeho části najdete zde (začátek) i dále v obsahu.

  • II. Křivolaké cesty polistopadového režimu

    Po listopadu 1989 se vytvořily základy demokratického politického uspořádání. Vznikly „Staré pořádky“, polistopadový demokratický režim. Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu při vší kritice loajální. Jde mi o to, proč toto uspořádání, skončilo v letech 2012-14 politickým rozvratem.

  • III. Velká protikorupční revoluce

    Popis revoluce: „Pražské jaro“ roku 2012, které nakypřilo terén, a revoluční rok 2013, řada významných politických změn, které přepsaly politické uspořádání České republiky. Byly to vesměs změny k horšímu.

  • IV. Rekonstrukce státu

    Náš stát je bezpochyby třeba rekonstruovat. Představy iniciativ jako Vraťte nám stát nebo Rekonstrukce státu jsou ovšem ujeté. Nejde o morální obrodu nebo o obrodu právního řádu, ale nejprve o obrodu politiky: obnovu funkčních politických stran a funkčních kritickým médií. Začít by měl každý od sebe.


co týden dal

 

Úterý 16. ledna 2018: Pokusím se obnovit tuto rubriku, čas je k tomu zralý, i když mi to dá docela práci. Příštích jedenáct dní do druhého kola prezidentské volby za to stojí.

Jiří Drahoš se chystá na Ostravsko. Opravdu nevím, zda je to opravdu to nejdůležitější, co by teď měl dělat. Je velmi nepravděpodobné, že se mu podaří získat výrazný počet lidí, kteří volili v prvním kole Zemana, a upřímně řečeno o to ani nejde. Úplně postačí, když získá většinu těch, kteří volili kandidáty, jež se k němu přihlásili, tj. abecedně seřazeno Fischera, Hilschera, Horáčka, Topolánka – a taky Kulhánka, jistě, i když těch posledních není moc. To by mu mělo v druhém kole bohatě stačit a je to přitom daleko snazší než lovit mezi Zemanovci.

A Drahošův problém je ještě z jednoho důvodu jinde než u Zemanovců. Je zjevné, že už v prvním kole ho volilo hodně lidí, kteří loni v říjnu dali hlas Babišovi. Že by získal výraznou podporu mezi babišovskými papaláši, je jednak nepravděpodobné a jednak to snad ani není zapotřebí. Něco jiného je ovšem babišovský elektorát. Nejsou to lidé s očima zapálenýma a posedlí Ideou, jako např. v Německu ve třicátých letech minulého století stoupenci Adolfa Hitlera. Jsou to jen ti, kteří ztratili důvěru v demokracii a její instituce na základě toho, jak se po listopadu 1989 prezentovaly. Jejich zklamání z demokracie je do jisté míry pochopitelné. Babiš dal teď od prezidentské volby v jistém smyslu ruce pryč, tím je situace jednodušší. Tím větší však je a bude v příštích jedenácti dnech pokušení dělat nemístné kompromisy tam, kde se kompromisy dělat nemají. Zároveň nejsem sadista, abych z toho měl radost, a panu Drahošovi jeho postavení velmi nezávidím. Jak vyhrát a nespustit se přitom tak či onak s Babišem? Bohužel, pan Drahoš tomuto dilematu až dosud nevěnoval žádnou. Pan Babiš by měl vzít v úvahu, že v druhém kole volby nejde o to přesvědčit voliče, aby nevolili Zemana, ale aby volili jeho.

Problémy smlouvy s čertem. Pokus o pohádku. Miloš Zeman má velkou nevýhodu vůči jiným (např. Andreji Babišovi), a to v tom, že je intelektuál. Například vyslovil kdysi dávno přesvědčení, že většina lidí jsou buď imbecilové, nebo osoby podprůměrné inteligence (nevím, zda to cituji přesně, nemám čas to dohledávat). Z toho plyne, že jde jen o to, jak je oslovit (přesněji řečeno oblbnout). Na základě toho přesvědčení se už přes dvacet let snaží oslovit v lidech to nejhorší, co v nich je, a chvílemi se mu to docela dařilo. Jsou tu však dva problémy: Jednak v lidech zdaleka není jen to nejhorší. A jednak Zeman má po způsobu intelektuálů občas sklony o tom veřejně mudrovat, což je velmi kontraproduktivní. Kromě toho má jako intelektuál sklon omračovat posluchače svou myšlenkovou smělostí. Přitom je zároveň trochu lajdák: říká věci, na nichž něco je, ale jsou křiklavě přehnané. Lidé, kteří oslovují u svých bližních to nejhorší a nejnižší spontánně a ze své prosté přirozenosti (říká se jim burani) mají daleko větší naději na úspěch.

A teď podstatná věc – představme si ji pro jednoduchost obrazně: Miloš Zeman podepsal před cca dvaceti lety smlouvu s čertem: já budu v lidech oslovovat to nejhorší, co v nich je (v lidech samozřejmě není jen to nejhorší, ani náhodou), a ty zařídíš, aby mi to vycházelo. Čert nadšeně souhlasil, něco podobného je jeho parketa. Problém je, že všechny smlouvy s čertem jsou časově limitované (i když podpisující si většinou představuje, že jsou „na věčné časy a nikdy jinak“). Kromě toho je čert strašná kurva a nemá rád lidi en bloc, tj. ani ty, co mu slouží. Když nadejde čas, přijde, popadne smluvního partnera za pačesy a odnese si ho domů, tj. do pekla (mimochodem, to by byl docela hezký námět pro předvánoční pohádku v naší veřejnoprávní televizi, tam však bývají čertovské pohádky úplně opačného vyznění). Je moc dobře, že se tahle logika dejme tomu dějin zase jednou ukazuje v reálu. Čas Miloše Zemana prostě už nejspíš vypršel. Pokud ho však nenahradí někdo, kdo se bude snažit v lidech oslovovat to lepší, i když je to těžší, kdo to bude umět a kdo bude vědět, že mu přitom žádný čert nepomůže, protože pro čerty taková činnost není atraktivní – tedy pak jsme nic moc nezískali.

Jak se volí prezident v Bohnicích. Tedy přesně řečeno ve volebním okrsku s číslem 8089 s volební místností v Základní škole Ústavní. Z 552 vydaných hlasovacích lístků jich bylo platných 558, tj. 101%. Zvítězil Miloš Zeman. Jak se mi podařilo zjistit na mapě Google, volební místnost leží v těsném sousedství psychiatrické léčebny.

Kdo víc rozumí našemu pracujícímu lidu? V rozhovoru pro Aktuálně.cz a Hospodářské noviny Jiří Drahoš mj. prohlásil: „Rád bych se lidí zeptal, proč si myslí, že Miloš Zeman je zrovna politik, který je ochrání nebo který údajně zastává jejich zájmy. Z mého pohledu je výsostný intelektuál, člověk, který v životě fyzicky nepracoval a z mého pohledu ani moc nemůže běžným lidem rozumět. Oni přesto jeho zkratky, bonmoty a prohlášení přímo hltají. Chci lidem vysvětlit, že dovedu zastávat jejich zájmy, že rozumím jejich obavám bezpečnostním, sociálním a ekonomickým stejně jako Miloš Zeman, ale jsem lidem daleko blíž než on.“ Připadá mi to děsné. Tak tady se hroutí demokracie, a pan Drahoš nejen že mluví o tom, že nám nic takového nehrozí, ale navíc chce soutěžit se Zemanem o to, kdo má blíže k lidu, přičemž kritériem je, zda kdo z nich někdy fyzicky pracoval. Já jsem fyzicky pracoval jen asi půl roku, poté, co nám na prahu normalizace zakázali časopis. A hlavně, já jsem přesto taky lid. Mám na to právo a dovolávám se přitom na TGM, jehož mívá pan Drahoš plná ústa: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí…“

Existuje přinejmenším tisíc a jeden pádnějších důvodů pro to, proč by Zeman neměl být prezidentem, než to, že nikdy fyzicky nepracoval. A jak mám mít důvěru k někomu, kdo jistě nevědomky a ze setrvačnosti, ale přesto používá takovéhle v podstatě otřelé bolševické argumenty! Já Zemana nesnáším a nebudu ho volit ani náhodou, ale proč bych měl volit zrovna člověka, který říká takové věci? Vždyť stačilo jen o tom nemluvit!

Pátek 29. prosince: Omlouvám se za výpadek rubriky Co týden dal. jednak jsem byl přes vánoce nemocný, jednak jsem poté musel začít připravovat diskusní večer KOD, TOPAZ a IKDP s prezidentskými kandidáty, který bude 3. ledna od 18.00 v Michnově paláci na Malé Straně (pozvánka zde. Své stránky uvedu do provozu co nejdříve. Bohumil Doležal

Pátek 15. prosince: Jak pochodil Babiš v Bruselu: pár slov na okraj. nedovedu posoudit, nakolik Andrej Babiš uspěl při své premiéře v Bruselu, u domácího publika si ovšem připsal dost velké plus. Na argumentu politiků ze zemí nejvíc postižených migrací (nemůžete z EU jenom brát, aniž byste taky něčím přispěli) jistě něco je. Taky je pravda, že všeobecný odpor k migrantům v zemích jako je ČR je hysterický a nevěcný: jistě, nejsou to většinou uprchlíci v běžném slova smyslu, ale nejsou to ale v drtivé většině ani potenciální teroristé; a nejsou to ani ekonomičtí migranti (takoví, jako když někdo migruje např. z Bulharska nebo Rumunska do Velké Británie nebo SRN). Na druhé straně je neoddiskutovatelná skutečnost, že EU problém migrace nezvládá, a že se nedá řešit tím, že Evropa část těch lidí (menší) nasaje – jak k tomu přijdou ti, na něž se nedostane! A hlavně, tím odsáváním se problém nezmenšuje, vlastně se může zmenšit jen tím, že se úroveň zemí, odkud lidé migrují, a zemí, kam lidé migrují, postupně vyrovná. Sama od sebe se však vyrovná na úrovni podstatně bližší úrovni zemí, odkud se migruje, a masová migrace k tomu přispívá.

Taky je třeba vzít v úvahu, že přijímání tisíců imigrantů je obtížnější pro země, jako ta naše, které nejenže jsou tradičně všem cizincům nepřátelské, ale navíc v nich ti cizinci ani náhodou žít nechtějí a budou usilovat dostat ze tam, kde je líp (migrační vlna má – mimo jiné – povahu hysterického úprku do vysněného ráje). Úřady a státní orgány těchto zemí ji budou tím obtížněji zvládat.

Zároveň je ovšem taky pravda, že řeči o účinné „pomoci na místě“ jsou alibismus už jen proto, že transfer pomoci k potřebným zadrhává o nefungující mechanismy, korupci a zlodějinu ap., takže dostat tímto způsobem třeba Mali už jen na úroveň střední Evropy je v nejlepším případě práce na staletí. Pokud jim to ovšem bude v Mali stát za tu námahu.

Věc je velmi obtížně řešitelná a tlak zemí migrací nejvíc postižených (Řecko, Itálie) i z centra EU, navíc většinou málo účinný, vede jen k nárůstu extremismu a rozkladu demokracie v těch zemích EU, proti nimž se obrací. Česká republika je klasický případ. Nejhorlivější podporovatelé Andreje Babiše a Miloše Zemana sedí v Bruselu, ač o tom nějak vůbec nevědí. A Zeman a Babiš na takových věcech jako je problém kvót vydělávají.

Vydělávají ovšem konec konců na náš účet; jen my to nějak nedohlédneme a považujeme je za své ochránce. Nechtěl jsem vlastně říci nic jiného, než že evropský kontext krize české demokracie je krajně neutěšený.

Ozdobí paroží Petra Nečase a Bohuslava Sobotky Čapí hnízdo? Po říjnových volbách se dostala do pohybu i „Kauza Nagyová“. Ministr Pelikán dočasně zbavil funkce soudkyni Královou s odkazem na kárnou žalobu podanou dvěma stěžovateli (jedním z nich je on sám). Předseda městského soudu v Praze Vávra v rozhovoru pro Aktuálně upozorňuje, jakých všech prohřešků se soudkyně Králová v posledních letech dopustila. Oba dva tahají veřejnost za nos: je zjevné, že jde o kauzu Nagyová, a v ní především o její ústřední část, „poslanecké trafiky“. A i kdyby bylo možné paní Králové vyčítat tisíc a jednu věc, byla doposud jakýmsi jedním, malým, ale živoucím dokladem toho, že soudní moc je obtížené politicky manipulovat. Je mi líto, teď je tomu jinak. Situace se změnila. (K případu dr. Králové se možná ještě vrátím).

Zároveň je třeba zdůraznit: Kauza poslaneckých trafik a kauza OKD jsou rodné sestry. V obou je tak říkajíc „v otázce“ poražený protivník Nových pořádků, někdejší předseda jedné ze dvou nejsilnějších stran a někdejší premiér. Oba dva nebyli při výkonu své funkce zrovna příklady bojovného rytířství. Teď by měli zdobit jako lovecké trofeje predátorovo sídlo. Bude to mít i symbolickou hodnotu: důkaz politického zúčtování s režimem, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Budu to tedy (mimo jiné, samozřejmě) i politické procesy, jak se sluší a patří.

Zatímco případ „poslaneckých trafik“ je problematický ve své podstatě, případ privatizace OKD by jistě měl být i po těch třinácti či kolika letech před soudem probrán: ale ne tak, že přitom práci soudu bude suplovat (a na soud fakticky tlačit) nový parlament.

Nejvyšší správní soud to přehnal. Jan Wintr píše ve svém pěkném článku v pátečním Právu o rozhodnutí NSS, pokud jde o právo kandidovat u pěti adeptů na prezidentský úřad. Souhlasí s tím, že a jak NSS odmítl stížnost paní Holovské (z procesních důvodů). Věcně souhlasí s NSS v tom, že jednotliví senátoři a poslanci by neměli podporovat víc prezidentských kandidátů. Je ovšem přesvědčen, že tohle soud z procesních důvodů říkat neměl, že je to nadbytečné a vytváří to další zbytečné problémy. A závěrem konstatuje: „Jak už jsem na stránkách Práva psal mnohokrát, zavedení přímé volby prezidenta vyvolalo v našem ústavním systému potíže, kterých jsme mohli být ušetřeni. Přímá volba vyostřila v posledních pěti letech konflikty mezi prezidentem a ostatními ústavními orgány do nebývalých rozměrů. Nekvalitní volební zákon a pohrdavý vztah některých politiků k dodržování zákonů vedou k dalším poruchám.“ A k tomu závěru bych chtěl říci jen jedno: problém není v první řadě v ústavě a v přímé volbě. Problém je v pojetí funkce prezidenta jako mudrce, proroka a věštce a nejvyššího arbitra úplně všeho, ústava sem, ústava tam. A ještě větší problém je v prohlubující se krizi české politiky, která poskytuje široký prostor pro zlomyslné využívání zákonů (i ústavy, ústava je taky zákon). Neexistuje zákon, který by se nedal zneužít, zákonnost a právní stát závislé na dobré vůli ve společenství a obojí muže fungovat jen v demokratickém politickém prostředí. V nedemokratickém politickém prostředí žádný právní řád nefunguje. V tomto jediném smyslu má politika (rozuměj demokratická politika) přednost před vším ostatním.

Me too!!!! Člen Sněmovny reprezentantů státu Kentucky Dan Johnson se zastřelil poté, co ho jakási žena obvinila, že ji o slivestrovské noci jako sedmnáctiletou ve sklepě svého domu líbal a osahával (bylo to v roce 2012, Johnsonovi bylo tenkrát 52 let). Předtím obvinění odmítl, ale nebylo mu to nic platné. Nerad se vyjadřuji k věcem ze zahraničí, ale tohle mi připadá děsné. Divoká vlna, která uvedla do pohybu statisíce ponejvíce obstarožních hysterek, co si dnes kolektivně rozpomínají na to, kdo kdy a kde jim před lety sáhl na zadnici, mi připomíná jednak čarodějnický proces ze Salemu (tehdy ovšem byly obětmi hlavně ženy a bylo to lokalizované, neměli dnešní možnosti), jednak Hilsneriádu (tam se svědkové podobně „rozvzpomínali“, jen ne s tak velkým časovým odstupem), a ještě více protikorupční běsnění, které zmítá už přes pět let českou společností. Jak mohli Američané klesnout tak hluboko (totiž na naši úroveň)! Kdyby se byl americký prezident, kterého si vážím ze všech, co jsem zažil, nejvíc, totiž J. F. Kennedy, dožil dnešní doby, byli by ho teď lynčovali (tedy přesněji tečeno, byly by ho lynčovaly). Je mi líto, ale je to projev jakéhosi kolektivního psychického onemocnění, které, když zachvátí první demokratickou velmoc světa, může mít katastrofický dopad na západní společenství jako celek – jako každá masová hysterie. To, že si v USA zvolili za prezidenta Donalda Trumpa, je jen něco jako zrcadlový, převrácený obraz tohoto obludného blbnutí.

Z hájemství Obmyšleného. A nakonec dvě poznámky k tomu, jak fungují noviny Obmyšleného. V Mladé frontě Dnes přinášejí rozklad o tom, kdo a jak financuje uchazeče o post prezidenta republiky. To se jim to rozkládá, když vlastního kandidáta nemají a Zemana sice potřebují, ale ve skutečnosti už dost málo: vládu mají, ještě jednoho jmenování se určitě dočkají, vítězství Miloše Zemana je velmi pravděpodobné a to, že by ten, kdo Zemana eventuelně porazí, dokázal nějak Novým pořádkům vzdorovat, je představitelné jen velmi svízelně.

A v Lidových novinách se podrobně věnují Jakubu Patočkovi. Jakub Patočka je už dlouhou dobu velmi tvrdým kritikem Obmyšleného. Ale zároveň „pracoval i pro Sobotku“, jak praví titulek článku v LN. Podle autora článku, člena úderného komanda LN Tomáše Tománka, „oba muže pojí blízký vztah“ (má to snad znamenat, že jsou milenci?). Potěšilo mne, že na „Akci Patočka“, se zpovzdálí podílí i časopis Respekt (to posiluje mou utkvělou představu, že Pravda a Láska a Nové pořádky k sobě mají tak nějak blízko). Jinak je článek typické „kompro“, jakých jsem za svůj příliš dlouhý život v nehostinném českém údolí viděl mraky. K dokonalosti mu chybí jen jedno jediné: standardní označení „Kauza Lidových novin“. Pořád je možné leccos vylepšovat.

Čtvrtek 14. prosince: Zeman nastupuje až do finále. Prezidentský kandidát Pavel Fischer se obrátil na prezidenta Zemana dopisem, v němž ho vyzývá, aby přímo vstoupil do volební kampaně. Upozorňuje ho, že jeho neúčast v debatách působí jako určité opovržení nepsanými pravidly přímé volby. To je jistě pravda, prezident zároveň kampaň vede i nevede, fakticky se jí účastní, ale způsobem, jaký se vymyká jakékoli kontrole. Vypadá to, jakoby k pravomocem prezidenta patřilo i permanentní vedení volební kampaně na státní útraty, jen se to nedá vůbec nijak formálně uchopit. Ostentativní „nevedení kampaně“ je na druhou stranu projevem opovržení nejen nepsanými pravidly přímé volby, ale i konkurenty ve volební kampani. Podle politologa Kopečka je problém dán „nastavením prezidentského úřadu jako takového“, já bych řekl, že problém je dán nastavením Miloše Zemana jako takového. Zároveň je otázka, zda za „vypuštěním“ volební kampaně nejsou prezidentovy zdravotní problémy. Nejspíš to bude obojí, a co víc a co míň, je nezodpověditelné.

Politologové soudí, že prezidentská soutěž letos vypadá tak, že účastníci v prvním kole soupeří o to, kdo bude Zemanovým vyzyvatelem. Je to dáno tím, že stávající prezident tentokrát obhajuje svou funkci (posledně tomu tak nebylo) a rozhodl se první kolo „vypustit“. Kalkuluje s tím, že je velmi nepravděpodobné, aby přesto nepostoupil do druhého kola. Když použijeme analogii ze sportu, je to asi tak, jako kdyby byl ve Wimbledonu vítěz z předchozího roku nasazen až do finále. A to ze svého vlastního rozhodnutí.

STEM/MARK šokuje. Ještě k prezidentské kampani: podle agentury STEM/MARK vede v podpoře veřejnosti překvapivě Jiří Drahoš (60% pro, 41% proti), a to dost výrazně, před Milošem Zemanem (47% pro, 54% proti), Pavlem Fischerem (40 pro, 60 proti), Michalem Horáčkem (38 pro, 61 proti) a Markem Hilšerem (38 pro, 62 proti). Úplně posledním v pořadí je Mirek Topolánek s 10% pro, 90% proti. Pořadí je nejen překvapivé, zdá být ve frapantním rozporu s dosavadním očekáváním. Marek Hilšer je poměrně neznámý a v kampani ho není moc vidět, přesto drží krok s Horáčkem a Fischerem (za ním je 18% propast). Mirek Topolánek má sice jistě spoustu rozhodných odpůrců, ale řekl bych, že víc stejně rozhodných sympatizantů, než průzkum ukazuje. Také rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je nezvykle velký. Jistě, život přináší mnohá velká překvapení. Hlavně v souvislosti s pozicí, jakou na žebříčku preferencí zaujímá Miloš Zeman, si však dovoluji upozornit, že překvapení, která přináší život, bývají ve své drtivé většině nepříjemná.

V souvislosti s prezidentskou volbou se obávám, že za prvé, Miloš Zeman nejspíš vyhraje, a za druhé, pokud se tak nestane, taky to nebude žádné terno. Už proto, že by se pak nový prezident octl pod strašným tlakem a sotva by mu dokázal odolat.

A do třetice prezident. Nejvyšší správní soud nakonec nevyhověl stížnosti komunální političky Terezie Holovské, řečené „mlsná tygřice“. Nedomáhala se své účasti ve volbě (bylo konstatováno, že nesplňuje nutné podmínky), ale upozorňovala, že podmínky též nesplňují další kandidáti, kteří naopak byli akceptováni: Petr Hannig, Marek Hilšer, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek. Problém byl v tom, že kandidovali na základě podpory poslanců či senátorů, kteří zároveň podpořili ještě někoho jiného, což je podle ní v rozporu se zákonem. (Paní Holovská si nestěžovala na Pavla Fischera, kterého sice taky podpořili senátoři, kteří dali hlas i někomu jinému, ale má dost podpisů takových, kteří se vyslovili jen pro něho). Soud jí nevyhověl z formálních důvodů (sama se nedomáhala své účasti ve volbě, neproblematizovala své vyřazení). To je OK nejen z ryze právního hlediska. Stížnost totiž stojí na zásadě: když ne já, tak ti druzí taky ne.

Nejvyšší správní soud má nejspíš v tom, jak vykládá znění volebního zákona. Zároveň je ale pravda (a ústavní experti, např. prof. Kysela, na to upozorňovali), že ministerstvo vnitra letos přišlo s tím, že jeden poslanec či senátor může podpořit víc kandidátů. Poslanci a senátoři mohou tedy poukazovat na to, že jednali v dobré víře, a kandidáti nemají možnost ani povinnost zjistit, zda jejich podporovatel nepodpořil ještě náhodou někoho jiného.

Ale vůbec nejdůležitější je toto:

Formalisticky vzato, když už přímá volba, tak tedy důsledně. Hlas senátora a či poslance v ní má mít stejnou váhu jako hlas kohokoli jiného.

Ještě nesrovnatelně významnější ovšem je, že přímá volba je naprostý nesmysl. Hlavní, velmi makatelný důkaz proti ní je jeden: Miloš Zeman.

Středa 13. prosince: Omlouvám se za opětný výpadek v rubrice Co týden dal. Jednak mi v posledních dnech nebylo dobře, jednak se musím podílet na připravované akci Klubu na obranu demokracii hned po Novém roce, jednak jsem musel reagovat na článek Michaela Žantovského, a jednak jsem na dvě záležitosti, na aktivity Pirátů a na schvalování komise k OKD c PS, cítil potřebu zareagovat články, které najdete výše. Co nejdřív, jakmile to půjde, budu v rubrice pokračovat.A ještě jedna poznámka: k mé polemice s Michaelem Žantovským se vyjádřil v článku na Bubínku Revolver revue Adam Drda: článek najdete zde.

Čtvrtek 7. prosince: Babiš premiérem. Ve středu jmenoval podle očekávání prezident Zeman Andreje Babiše premiérem. Teď se seznámí s navrhovanými členy vlády a příští středu celou vládu jmenuje. Následovat bude formální uvedení ministrů v úřad, které bude dokončeno až po Babišově návratu z Buselu. Nejvýznamější ministry prý ovšem pan Babiš „nainstaluje“ ihned. O důvěru vláda požádá až po Novém roce. Zeman kritizoval státní rozpočet kvůli tomu, že obsahuje příliš mnoho „dárečků“, tedy že je populistický. Babiš nesouhlasil. Zaúkoloval také vládu kolektivním úctyvzdáním u hrobu T. G. Masaryka, premiér odpověděl, že určitě, ale zjevně to nestihne hned 13. prosince. (Babiš zase později kritizovat Zemana za podporu prezidentu Trumpovi ve věci Jeruzaléma). Neřekl bych, že vztahy obou pánů budou v budoucnu idylické. Oba se nyní navzájem potřebují, oba se taky vzájemně drží za citlivá místa na těle. Řekl bych však, že Zeman svou pozici jako obvykle velmi přeceňuje. Andrej Babiš potřebuje honem honem dostat pod kontrolu exekutivu. A pak by mohla mezi oběma začít trochu mela. Nic dobrého od ní nelze očekávat, jeden je za osmnáct a druhý dvacet bez dvou. Ale mela oba zaměstná a nezbude jim dost času na velké vylomeniny.

Nová vláda, jak to zatím vypadá, se asi v poslanecké sněmovně nedočká velké podpory. Andreji Babišovi by sice stačilo, kdyby ji kromě komunistů tolerovali ještě okamurovci, ale ani to by ještě nestačilo, kvórum by bylo třeba snížit ještě víc. Jakmile ovšem vláda, byť i tímto způsobem, získá důvěru, bude to formálně vzato normální vláda s důvěrou: a k vyslovení nedůvěry je vždycky třeba 101 zvolených poslanců, což nebude zase až tak lehké sehnat. Jsou tu ovšem lidé jako poslanci Foldyna, Klaus ml., Čunek, a našli by se ještě další. A při druhém pokusu to bude ještě vachrlatější. Demokratická opozice stojí před velmi složitým úkolem. Důvěru této vládě za žádných okolností dát nelze, je třeba držet zásadní a trvalou distanci; s pasivní rezistencí však taky vystačit nejde. Je třeba mít pozitivní program, jehož nutnou součástí bude ovšem odpor k bloku Babiš – Zeman. To je docela těžký úkol.

Možná nám však pan Babiš a spol. nějakými razantními mocenskými opatřeními situaci ujasní a tak trochu ulehčí.

Babišovi europoslanci ve vlastní šťávě. Europoslanci ANO v EP mají zjevně problém, jak si to zařídit, aby to tam mezi svými kolegy z jiných stran a zemí mohli vůbec vydržet. Kritika se vesměs týká spolupráce ANO s SPD a komunisty (zatím na parlamentní půdě). Některým vadí i úzká spolupráce mezi Andrejem Babišem a Milošem Zemanem. Není to žádný cílený politický odpor, existují tam dva jestřábi (pánové Telička a Ježek) a dvě holubice (paní Dlabajová a Charanzová). Jde tedy zřejmě o zatím jen instinktivní pokus prezentovat v Bruselu (Štrasburku) jakési ANO s lidskou tváří. Politickou váhu to má v tuto chvíli nulovou.

Středa 6. prosince: Prezident Zeman se na stará kolena oddává sentimentálním vzpomínkám. „Očekávám méně vnitrostranických a zejména mezistranických hádek a lepší týmovou spolupráci a řekl bych manažerský systém řízení vlády, nikoli systém, který by preferoval politické zájmy před stranickými“, řekl prezident Zeman předtím, než jmenoval Andreje Babiše premiérem. Jistě, tak vypadalo jednání vlád za Husáka s Štrougala. Ano, bude (zase) líp.

Piráti jsou jednička. Pirátská strana chce zřídit ve Sněmovně vyšetřovací komisi k privatizaci společnosti OKD. Jednal o tom předseda poslaneckého klubu Michálek s ANO a se SPD, ti prý nebyli proti. Dohromady by měli dost sil to prosadit. Dodržují své sliby, slíbili před volbami, že budou zavírat a Bohuslav Sobotka, politik s kauzou spjatá, figuroval vymalovaný na jejich autobuse. Taky bude teď nejsnadnější cíl, nejmíň se mrská, jak to odpovídá jeho momentální politické kondici. Je nejsnadnější cíl. Připadá mi to jako odporné mrchožroutství a zároveň snaha (celkem úspěšná) dokázat, že i Piráti patří k Novým pořádkům. Zároveň by si rádi udrželi „lidskou tvář“, aby je lidé brali jako něco jiného, než Okamuru a Babiše. Nejsou nic jiného. Jsou jen o poznání vyčůranější, a to už je co říci.

Hlas z ještě čerstvého politického záhrobí. Z rakve, do niž ještě nejsou ani zatlučeny všechny hřebíky, se ozývá nešťastný expremiér Sobotka. „Přeji nové vládě, aby byla stejně tak úspěšná, jako byla naše vláda v uplynulých čtyřech letech a aby předávala ČR v lepším stavu, než jak ji v tuto chvíli přebírá.“ Je mi trochu obtížné vozit se po nešťastném nebožtíkovi, ale pan Sobotka mi připomíná starého Goethova Fausta, který slyší zvenku něco, co považuje za budovatelský šrumec - jenže ve skutečnosti je to jen rámus, který působí Lemurové, když mu kopou hrob. Sobotkova vláda je a bude symbolem pomalé, potupné kapitulace nedokonalé polistopadové demokracie před autokracií, oligarchií a buranokracií. Na to poslední dávám důraz. Celkově by se to dalo charakterizovat jako triumf prasáctví. A je přitom třeba zdůraznit, že se to vše stalo demokratickou cestou. Nebyla k tomu zapotřebí žádná revoluce ani zásah zvnějšku. „Udělali jsme si to sami“.

Boj o Ondráčka. A k tomu všemu jako skurilní pohřební píseň zní zásadní politický boj o to, zda předsedou komise pro kontrolu GIBS bude někdejší příslušník pohotovostního pluku VB z roku 1989 Ondráček nebo nějaký jiný komunista. Vždyť je to jedno. Na to, abys se tam dostal nějaký slušný poslanec, je jich v PS tentokrát moc málo.

Guvernérova věštba. Čekají nás tučná léta, věští dnes v Mladé frontě Dnes Obmyšleného guvernér ČNB Jiří Rusnok. Nu, jak koho. Pana Rusnoka jistě.

Ó, my se máme! Českými oficiózními médii od Respektu po Lidové noviny a Mladou frontu Dnes Obmyšleného se teď line neskrývaná spokojenost s poměry. Tak například v MfD dnes: titulek rozhovoru s výše zmíněným guvernérem ČNB zní: „Žádná rizika teď kupodivu nevidím.“ A Daniel Málek píše: „Máme se dobře. Omezíme-li své posuzování na českou kotlinu, ten poklidný kus země ve středu Evropy, můžeme konstatovat toto: Žijeme v epoše, která je v mnoha směrech nejlepší z dějin. Na rozdíl od mnoha koutů světa máme co jíst, co pít. Vyhýbají se nám fatální přírodní katastrofy typu zemětřesení, tsunami. Už skoro tři čtvrtě století tady nebyla válka. Hlavně máme svobodu. Celý pytel svobod.“ Bude to určitě pravda, pan Málek je ředitel redakce MfD. Pan Málek ovšem připouští, že je tu pořád ještě jeden problém, totiž Facebook: „Internety jsou plné něčeho, čemu máme věřit, a přitom to není pravda. Ale zástupům lidí to stačí.“ Nezbude nám tedy, než s tím zatočit. S Facebookem i s těmi lidmi.

Úterý 5. prosince: Předvánoční odstřel úředníků. Andrej Babiš spěchá na formální převzetí vlády a ministerstev hlavně proto, že chce ještě do konce roku provést v jejich vedení a vůbec v aparátu personální změny. Např. na náměstkovských funkcích to vzhledem ke služebnímu zákonu příští rok bude komplikované: např. když přebral ve v Sobotkově vládě rezort zdravotnictví Ludvík od Němečka, měl problém, jak se zbavit dvou náměstkyň, které nechtěl. Dá se tedy očekávat, že v dohledné době proběhne rozsáhlá předvánoční čistka mezi ministerskými aparátčíky. K tomu se velmi hodí jednobarevná vláda, jejíž ministři nebudou dělat potíže. I proto se Babiš zjevně zatím ani moc nesnažil uzavřít žádnou koalici. A pokud pak případně v rámci druhého pokusu přijdou nějací koaliční partneři, budou postaveni před hotovou věc a odsouzeni pracovat na ministerstvech ovládaných Babišovým aparátem. Technicky je to docela dobře vymyšlené.

Miloš Zeman jde žádat o hlasy k Okamurovi. Miloš Zeman dal vědět, že o víkendu navštíví celostátní konferenci Okamurovy SPD. Ví, co dělá: potřebuje výslovnou podporu Tomia Okamury v prezidentské volbě (Okamura už slíbil, že nebude kandidovat a možnost podpořit Zemana nevyloučil. Okamurovci se tedy mohou spolehnout, že prezident je teď pár týdnů nebude ničím obtěžovat. Smutný je osud prezidenta v Nových pořádcích!

Komunista bude kontrolovat BIS. I to prosím patří k Novým pořádkům. V PS i v oficiózním tisku se teď řeší případ komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, který se má stát předsedou sněmovní komise pro podporu GIBS. Byl totiž těsně před převratem u pohotovostního pluku VB (a navíc se tím tehdy v uniformě chlubil v bolševické televizi). Rád bych v té souvislosti jen upozornil: pokud v té funkci bude vystřídán pan Ondráček jiným komunistou, bude to sice změna k lepšímu, ale víc než kosmetická, protože komunista by v takové funkci být neměl. Zároveň je tak nějak technicky obtížné tu věc komunistům upírat, protože to, že mají k dispozici předsednictví komise, vyplynulo z volebního výsledku, který je sice dejme tomu nesprávný, ale z formálního hlediska legitimní. Situace, v níž byl demokraticky a legitimním způsobem zvolen nedemokratický parlament, je hnusná, nesnesitelná, zároveň se nedá nijak zastřít. Je třeba to jasně zformulovat, vzít na vědomí, mít nadále v patrnosti a hlavně se za to pořádně stydět. A to, že se v rámci té situace teď může snadno jako bojovník za mravnost profilovat Andrej Babiš, patří tak nějak k její ostudnosti.

Píseň JUDr. Marie Benešové. V Lidových novinách vyšel velký a mimořádně ohavný rozhovor s bývalou nejvyšší státní zástupkyní a rovněž bývalou poslankyní ČSSD Marií Benešovou. Paní doktorka ztratila všechny zábrany. Pochopila, že si to může dovolit. Z toho, co říká, namátkou cituji: „Poslanecký klub je z převážné většiny hvězdnou pěchotou Bohuslava Sobotky. To jsou jeho vyvolení, kteří ho obkružovali, bez výhrad s ním souhlasili, drželi mu vlečku a činili vše, co on chtěl… Já jim nebudu a ani nechci radit. Už tam dávno nejsem, odřízla jsem se od nich a už s takto zmutovanou stranou nechci nic mít. Nikdo odvážný ten prapor nezvedne, protože by ho okamžitě zničili. Pořád mají v ruce moc a tu neváhají použít, čemuž pomáhá agentura Bison&Rose a její lidé, kteří spolupracují s ministerstvem vnitra, a lidé, co by se i odvážili, se nově bojí případné likvidace přes nějaké to účelově vyrobené trestní stíhání… Teď již lze například pozorovat prosazování do vedení strany nového plzeňského hejtmana pana Bernarda. Začala se mu dělat pozitivní reklama, ale vzpomeňte si, odkud vzešel – z managementu problematické a tajemstvími obestřené Škody Transportation, která se tak náhle právě prodala… Po takové ostudě se nedivím, že to pan prezident takto požadoval. ODS to dodnes chápe jako velkou křivdu, že je ze Strakovky vypudilo Šlachtovo komando. Když však mluvíte s lidmi, co tehdy sloužili na Úřadu vlády, říkají: „My jsme ty šlachtovce vítali jako osvoboditele, protože tady už se to nedalo vydržet, jaký zde panoval bossing.… Myslím si, že (Miloš Zeman, bd) suverénně zvítězí. To, co tam jinak kandiduje, pro něho není validní soupeř. To bude taky o dva parníky. V jeho zdravotním stavu nevidím žádný problém, jde o uměle nafukovanou komediální hysterii. Chtějí z něho udělat nemohoucího stařečka, ale tak to není.… Všichni víme, že kontakty mezi pány Nejedlým a Topolánkem existují, vazby tam jsou dlouhodobé. Ale to, že oznámil kandidaturu, mě skutečně překvapilo, nečekala jsem, že bude mít až takovéto ambice a takovou drzost. LN: Jak vzpomínáte na premiérskou éru Mirka Topolánka? Odpověď, bd)Jako na něco neuvěřitelně pokryteckého a strašlivého. Ve spojení s Dalíkem jim bylo moře doslova po kolena, co si troufali.“ Uff. Je to jako z Orwella, deset minut nenávisti.

Pondělí 4. prosince: Volby jsou za námi, věnujme se prognózám! Výsledky prvního povolebního průzkumu agentury Kantar TNS pro českou televizi vypadají jako lehounká karikatura toho, jak dopadly volby. Výrazněji přibrala jen Pirátská strana (3% a něco). ČSSD se srovnala do řady nejmenších trpaslíčků, ostatní buď trošičku přibraly nebo trošičku ubraly. Průzkum svědčí nejspíš o tom, že od voleb uplynula jen velmi krátká dob. Jako zajímavější než to, jak se budou v příštích měsících měnit výsledky průzkumů, bude spíš, jak se budou v průběhu času měnit samy agentury. Nejsme náhodou v situaci, kdy už je na prognózy pozdě? Prognóza znamená vždycky jakousi naději. Nechci propadat beznaději, jen říci, že teď je čas na prognózy dost dlouhodobé.

Na ostražitost a slídění po „rizicích“ je už nějak pozdě. velmi zábavné mi připadá, když dnes komentátoři mluví o „rizicích“. Naposled tak činí Lukáš Jelínek v pondělním Právu: „Stále tu ovšem jsou ústavní brzdy a protiváhy (kromě sněmovní opozice i Senát a Ústavní soud) či nezávislá média. Jejich úkolem je ostražitost intenzivnější než doposud. Vydáváme se cestou, která sice je z hlediska Ústavy schůdná, avšak číhají na ní četná rizika.“ Ve chvíli, kdy je vážně poškozená parlamentní demokracie (v PS mají většinu přinejmenším pochybné a extremistické strany, na cestě je vláda bez důvěry a zároveň prakticky nesesaditelná), nemůže pořádně a natrvalo fungovat ani soudní moc nezávislá na exekutivě; média jsou dílem ochromená, dílem se stávají pouhým mocenským nástrojem politických uskupení. Na ostražitost je už pozdě, ta tu měla být někdy v roce 2011-12. Doposud přežívajícímu zbytku posádky ztroskotané ponorky na mořském dně je už celkem na houbeles. Na místě by mělo být spíš tiché pokání. Panu Jelínkovi by velmi slušelo.

Vyznavači aritmetiky. A teď věnujme trochu pozornosti novinám Obmyšleného. V Lidových novinách píše Josef Mlejnek jr. o kartách, rozdaných voliči, o „Babišově nesmlouvavé obchodnické přímočarosti“ a „přílišné pasivitě řekněme neextremistických stran, jejichž část se sdružila do Demokratického bloku“. A pokračuje: „Parlamentní demokracie má svou krutou matematiku. Většina může hlasováním prosadit věše, co si usmyslí“ (v rámci právního státu, ovšem). „Máš li 101 a víc poslanců, rozhoduješ. Máš-li 100, můžeš sněmovnu zablokovat. A máš-li 99 až jednoho, máš fakticky nulu… Z čehož ještě pochopitelně neplyne, že by se neextremistické strany – jednotlivě či kolektivně – měly bezpodmínečně vrhnout Babišovi do náruče. Rozhodnou-li se však zůstat zakopány v neochvějné pozici „s Babišem nebo nikdy“, byť pro ni mají pádné důvody, musí si uvědomit, že se tím samy odsuzují do role vnějších pozorovatelek…“ A uzavírá: „Cesta k moci povede intenzivněji než v minulosti přes pragmatickou vůli i ochotu naplnit příslušné počty, ber kde ber a stůj co stůj.“

Je mi líto, ale podstata demokracie a taky smysl parlamentní opozice je, že i menšina smí, může a musí říci legálně a veřejně svůj názor, vysvětlit ho, trvat na něm a pokoušet se vytrvale druhé přesvědčit, že je správný. Pokud je něco správné, je třeba na tom trvat, hlásat to, snažit se to prosadit, a to bez ohledu na aritmetiku. Jistě, i kompromisů je zapotřebí, ale kompromisy mají smysl jen tenkrát, když má člověk kromě schopnosti je dělat ještě taky nějaké zásady.

To, co napsal pan Mlejnek, je výraz velmi odpudivého cynismu, který se prezentuje jako „pragmatismus“. Dnes na něj narážíme na každém kroku.

Pátek – sobota 2.-3. prosince: Toto je poslední doplnění ztraceného času. Tím jsem se ve svých poznámkách dostal takříkajíc do „ažurity“. Věnujte prosím doplněným zápisům v rubrice Co týden dal pozornost, daly mi docela práci.

Vyhlídky nezávislé soudní moci. Soudcovská unie kritizuje to, co řekl novopečený předseda PS Vondráček minulou neděli v Otázkách Václava Moravce. Prohlásil tam, že rozhodování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání bude podle něj „úplně trošku jiné rozhodování, protože tam budeme rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu“.(O výroku pana Vondráčka jsem v Událostech už psal. Podle stručného dvouvětého prohlášení Soudcovské unie pan Vondráček relativizuje nezávislost policie i soustavy státního zastupitelství a v důsledku toho i soudů. Zpochybnil tak, že ČR je demokratickým státem, založeným na respektu k lidským právům včetně práva na rovnost občanů před zákonem“ (prohlášení Unie najdete zde. K vyjádření se připojila rovněž Unie státních zástupců.

Nemohu se zbavit dojmu, že oběma institucím tak trochu ujíždí půda pod nohama a že to cítí. Už jsem o tom dnes psal: nezávislá soudní moc je nesmírně významná a důležitá věc a ve svobodném státě by měla mít v ústavně vymezeném prostoru poslední platné slovo, které se nedá přehlasovat. Souvisí to s tím, že spravedlnost je víc než Pravda s velkým P. Zároveň ale platí, že nezávislá soudní moc může existovat jen v rámci parlamentní demokracie, postavené na svobodné politické soutěži politických stran. Soudní moc nemá sílu prosadit si své, pokud nebude mít v praktických věcech bezpodmínečnou podporu státních orgánů. Policie a státní zastupitelství jsou orgány exekutivy. A zejména státní zastupitelství, a to zvláště některá, mířila v posledních čtyřech letech hodně vysoko (policii si Sobotkova vláda přes pod kontrolou). Jenže dnes, dnes je už jiná doba, a to o hodně. Obávám se, že jedničky dnes budou lidé jako JUDr. Ištvan a plk. Šlachta, a moc mne zajímá, jak se v této situaci nezávislá soudní moc prosadí.

Advent a duchovní rozměr. Lidové noviny Obmyšleného budou teď pečovat i o naše duše. Mají už i svého pastore. Jmenuje se Zbyněk Petráček a na téma Advent tam o víkendu napsal: „Vánoce jsou určeny těm, kdo chápou duchovní rozměr onoho svátku, a právě proto se na něj těší. I takovéto úvahy může podnítit advent.“ Chtěl bych Jeho Dvojctihodnost upozornit, že vánoce jsou určeny v první řadě nám, obyčejným lidem, hříšníkům, kteří se duchovního rozměru dotýkáme těžce a jen občas. I my máme jakousi šanci. Kdosi kdesi praví, „nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“. Kdysi dávno, zhruba v době, kdy se pan Babiš zabýval ještě Čapím hnízdem, jsem o předvánočním čase napsal něco jako fejeton do Mladé fronty Dnes, tehdy ještě neobmyšlené. Přečtěte si ho, budete-l mít chuť. Letošní krátký Advent právě začal.

Pátek 1. prosince: Budoucí ministr vnitra a největší hrozby. Budoucí Babišův ministr vnitra Lubomír Metnar poskytl rozhovor deníku Právo. Označil za předčasné úvahy o tom, že by příštím policejním prezidentem mohl nýt bývalý ředitel ÚOOZ Robert Šlachta. „Personální otázky jsou předčasné a toto je opravdu spekulace.“ Tedy spekulace to je, ale nepřipadá mi až tak nepravděpodobná. Za největší aktuální hrozby pro ČR považuje budoucí ministr nelegální migraci, infiltraci potenciálních teroristů, teroristické hrozby a islamistickou propagandu, terorismus a taky uprchlíky. Pan Metznar zjevně žije v nějaké jiné zemi než já. Uprchlíci tu žádní nejsou, nelegální migrace je snad nějaká z Ukrajiny, není to však migrace potenciálních teroristů, ale potenciálních námezdních otroků, teroristický útok jsme tu nezažili jiný než ten, co na Staroměstském náměstí nasimuloval pan Konvička, islamistická propaganda je tu nulová - pokud za ni mi roduverní Češi nepovažujeme třeba také křesťanské bohoslužby (je jen otázka času, než si naši antiislamisté všimnou toho, že křesťanství a islám mají tu a tam něco společného, např. obojí je to náboženství, navíc monoteistické, v obojím jsou vazby na příběhy Starého a Nového zákona atp. A když je někdo fanatický ateista, není důvod, proč by se měl zarazit jen u islámu. A pokud jde o hrozby, tak já zrovna za aktuální hrozby pro ČR nepovažuji ani tak to, co vyjmenoval pan Metnar, ale např. jeho budoucího šéfa Andreje Babiše a současného prezidenta Miloše Zemana. Chápu ovšem, že proti nim jako budoucí ministr vnitra bude moci jen stěží něco podniknout. Zdá se tedy, že jsme ztraceni.

Jo, a uprchlíkům je prý třeba pomoci, ale v zemích jejich původu. Dokud jsou ovšem uprchlíci v zemi svého původu, nejsou to ještě žádní uprchlíci.

Václav Klaus ml. se dále profiluje. Václav Klaus ml. hlasoval včera ve Sněmovně pro to, aby se předsedou bezpečnostního výboru stal Radek Koten (SPD). Odmítá prý kádrování. Mohl by ten člověk vysvěwtlit, co pod pojmem kádrování rozumí? Kádrování v době, kterou jsem zažil, znamenalo, že se někdo zabýval tím, co kádrovaná osoba nemohla nijak ovlivnit, např. jaký třídní původ měl její dědeček; kádrování naproti tomu neznamenalo brát v úvahu, co někdo dělal sám za sebe, s plným vědomím a je za to tedy zodpovědný). SPD považuje pan Klaus ml. Za „normální stranu“. Jeho pojetí normality je dosti široké.

Jsou Američané prolhaní a drzí? Miloš Zeman řekl na TV Barandov na adresu Demokratického bloku: „Označit sám sebe za demokrata je drzost, protože tím dávám najevo, že ostatní jím nejsou.“ Je to prý „drzost a lež“. Do jaké míry se to vztahuje např. na Demokratickou stranu v USA? Stejně se jmenují i sociální demokraté v Itálii. Atd. Co je vlastně drzost?

Seznam prezidentských kandidátů se možná výrazně scvrkne. Bývalá místostarostka Prahy 8 Terezie Holovská, které se nepodařilo sehnat dost zastupitelských podpisů pod svou prezidentskou kandidaturu, zpochybnila u Nejvyššího správního soudu kandidaturu Petra Hanniga, Marka Hilšera, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Mirka Topolánka. Pod jejich kandidatury se podepsali zčásti titíž poslanci či senátoři. Její stížnost se neobrací proti kandidátu Fischerovi, který má dostatečné množství „neduplicitních“ podporovatelů. Nejvyšší správní soud má ve věci rozhodnout do 14. prosince. Pokud by jí NSS vyhověl (paní Holovskou zastupuje známý advokát, bývalý předseda ODA a místopředseda vlády Jan Kalvoda), počet kandidátů se výrazně scvrkne. Je otázka, zda paní Holovská vůbec může navrhovat zrušení registrace jiných kandidátů a zda skutečnost, že Ministerstvo vnitra předem uznalo možnost, aby jeden poslanec či senátor podpořil více kandidátů, podobnou stížnost nečiní irelevantní (kandidáti i podepsaní zákonodárci jednali v dobré víře). I tady bude rozhodnutí NSS zajímavým testem fungování justice v Nových pořádcích. Mně osobně stížnost paní Holovské připadá úplně absurdní, ale jistě, nejsem právník.

Všichni jsme si rovni, ale miliardáři jsou si rovnější. „Dokud většina politiků bude i nadále pouhou loutkou mocných miliardářů, kteří vydělávají nezdaněné příjmy na off-shory, nelze od státu čekat kroky znemožňující tyto praktiky“, píše v Lidových novinách Obmyšleného jeho, totiž pardon jejich šéfredaktor Léko. Pan Léko má vzhledem ke svému postavení poněkud deformovanou optiku. Já bych viděl problém ani ne tak v politicích, kteří jsou loutkami miliardářů, ale v miliardářích, kteří se stali politiky: off-shory sem, off-shory tam. I kdyby to byli poctivci do morku kostí (což se mi v některých případech, že, až tak nezdá), nemají v politice co pohledávat. Buď jedno, nebo druhé. A řeči o nezadatelných lidských právech miliardářů mne až tak nedojímají. Jejich invaze do politiky znamená křiklavé porušení principu občanské rovnosti v politice. Aspoň u nás a po listopadu 1989. Třeba se jednou dopracujeme na tu výši, že si i tento luxus – respektování lidských práv miliardářů v politice – budeme moci dovolit. Jenže, jak praví básník Stanislav Neumann, „to bude po letech, až v pětiletce páté“.

V novinách Obmyšleného vzniká kult Tomáše Ježka. Soudě dle Lidových novin, vznikne u nás něco jako Kult Tomáše Ježka. Dnes zase přinesli oslavné texty od Petra Pitharta a Pavla Bratinky. Tomáš Ježek se k tomu hodí mimořádně dobře, není dnes už vůbec kontroverzní a naproti tomu je mrtvý, takže se nemůže bránit, i kdyby byl snad chtěl. Je mi ho líto, tohle si snad nezasloužil.

Čtvrtek 30. listopadu: Pokračuji v dohánění ztraceného času.

Na vnitru odborník? . Konečně se odkryla rouška tajemství nad tím, kdo bude v příští Babišově vládě držet veledůležitý post ministra vnitra: bude to Lubomír Metnar, policista s dlouholetou praxí v oboru odhalování a vyšetřování nejzávažnější násilné trestné činnosti, první náměstek ministra vnitra Peciny v Rusnokově bezdůvěrové vládě. Po Rusnokovi ho zdědil Chovanec, pan Metnar přešel na funkci „řadového“ náměstka, po pár měsících od policie odešel a stal se „šéfem bezpečnosti“ soukromé společnosti Vítkovice Jana Světlíka, kde působil až dodnes. Bude nejspíš hrát na vnitru podobnou roli, jakou má na financích paní Schillerová: spolehlivá výkonná složka bez velké samostatné iniciativy, která by mohla být nebezpečná. Je ovšem poměrně nestandardní jmenovat do funkce policistu (vnitro přece zdaleka není jen policie), býval tam většinou politik. Podobně jako ve funkci ministra obrany by neměl stát lidově řečeno lampasák. Je to falešné pojetí profesionality a dává tušit, čemu bude v budoucnu ministerstvo sloužit. Pan Babiš možná bude chtít mít v policii zpátky úderku plukovníka Šlachty, ale zároveň ji chce mít pod kontrolou.

Dočká se Jiří Komárek rehabilitace? S tím tematicky trochu souvisí další zpráva: Okresní soud pro Prahu-západ se 21. prosince začne zabývat obžalobou proti zneužití pravomoci úřední osoby , jehož se měl dopustit šéf ostravské pobočky ÚOOZ Jiří Komárek. Ten uvedl loni v létě v televizi, že policejní ředitel Tuhý je podezřelý z „brutálního úniku informací v rámci objasňování hospodářské trestné činnosti“. Byl to jakýsi protiútok proti rozjeté policejní reorganizaci. Jako svědci jsou teď předvoláni i plukovník Šlachta a žalobci olomouckého státního zastupitelství Petr Šereda a Pavel Komár. Problém byl tehdy v tom, že podezření se opíralo o esemesky, které si vyměňovali syn jednoho obviněného v trestní kauze s kýmsi, kdo mu volal z mobilu, o němž se vyšetřovatelé domnívali, že ho prý používal někdo z okolí policejního prezidenta. Údajný „únik“ se ovšem, jak se prokázalo, neděl směrem z údajného okolí policejního prezidenta k příbuznému podezřelého, nýbrž přesně opačným směrem.

Proces bude zajímavý test pro to, jak funguje soudní moc v Nových pořádcích. Je už možné ten případ zamést pod koberec? V tom případě by se otevřela brána pro uplatnění lidí, kteří jsou v něm namočeni (tím nemyslím policejního prezidenta Tuhého) v represivních složkách Nových pořádků. A měli bychom se na co těšit. Předpokládám, že to dopadne přesně takhle.

Vzniká jednotný blok „zachránců demokracie před demokraty“. Václav Klaus ml. (zatím) neuspěl ve svém tahu do špičkové funkce v ODS (podle logiky našich dějin od roku 1945 by to měl být neúspěch pouze dočasný). Ideologie pana Klause ml.: „Nadávat čtyři roky ve Sněmovně, že je někdo malý demokrat, není nic pro mně.“ Čeká nás těžká doba, kdy bude demokracie v PS v opozici. Dokud v parlamentu existuje demokratická opozice, něco málo z demokracie pořád ještě zbývá. Funkční, zásadní opozice je signál, že něco z demokracie pořád ještě funguje. Pohrdání opozicí je pohrdání demokracií.

Katastrofa vznikne teprve tehdy, když všichni z oportunismu, defétismu as kapitulantství nalezou do vládní koalice se zdůvodněním, že demokracii zachraňují. Něco podobného se stalo (pod nátlakem, ovšem, opozice tehdy pro jednoduchost vůbec nebyla povolena) v roce 1945.

Ideologie „zachránců demokracie“ se už dlouho šíří zejména v tiskovinách Obmyšleného a v mediálním hájemství Pravdy a Lásky (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny). Obojí uskupení vytvořila svorně blok s heslem: když se honem honem nespojíte s Babišem, vydáte toho ubožáka do rukou extremistů a zradíte demokracii. Tvrdit něco podobného je drzost bez mezí.

Jak Sobotkova vláda šlapala. V Mladé frontě Dnes napsal Miroslav Korecký o právě končící Sobotkově vládě mj. toto: „Byla to vláda poměrně slušné administrace, kterou neprovázela žádná osudová aféra, nepočítáme-li obstojně zvládnutou kauzu dotací do sportu nebo případ Čapí hnízdo, což však byla věc staršího data. Po předčasných pádech několika minulých vlád to byla zřetelná úleva.“ Inu, hodně záleží na tom, odkud se na politické hemžení v ČR člověk dívá. Zda z paluby mediální vlajkové lodi Babišových Nových pořádků, nebo z podpalubí samizdatu. Já bych zase řekl, že vláda byla vnitřně rozpolcená jako žádná předtím, a to, co v ní probíhalo, byla pomalá, nedůstojná kapitulace ČSSD a KDU-ČSL před úspěšným a ofenzivním predátorem. S nepříliš důraznými pokusy o jakýsi odpor, které vyvrcholily směšnou Sobotkovou polodemisí a byly stvrzeny nesmírně potupnou volební porážkou ČSSD. Nelžeme si do kapsy.

Zemřel Tomáš Ježek. Ke smutným úkolům starého člověka patří psát nekrology na své dobré známé. Tomáš Ježek se narodil stejně jako já v roce 1940. Seznámil jsem se s ním už na konci šedesátých let ve Tváři, kam ho přivedl Václav Klaus. Byl z Klausova okruhu asi nejvíc to, čemu se říká intelektuál. Byli jsme ve styku během neradostného období normalizace, spolupracovali jsme na ineditních sbornících a vídali jsme se na „salonech“ u Ptihartů. Díky němu a jeho překladu jsem si ještě před převratem přečetl von Hayekovu Cestu do otroctví. (Pro pořádek jen dodávám, že jsme si to přečetl já i můj Guru Emanuel Mandler a oba jsme nezávisle na sobě došli k závěru, že je to fanatická konina; tento názor držím dodnes. Což nic nemění na tom, že Tomášův překlad byl výjimečný a záslužný čin). Tomášovi taky vděčím ze jedinečný zážitek, mou první a poslední jízdu v automobilu značky Trabant. Trvala asi dvacet minut a po celou dobu jsem měl dojem, že sedím na silnici.

De mortuis nihil nisi bene. Přesto nemohu nezmínit, že největším Tomášovým problémem bylo jakési ustavičné rozkročení mezi Pravdou a Láskou na jedné a Neviditelnou rukou trhu na druhé straně. Obě ty ideologie bylo třeba odmítnout, obě přispěly k tomu, že jsme dnes tam, kde jsme.

Asi proto má taky Tomáš Ježek tu smůlu, že se ho v těchto hnusných dnech dovolává kdekdo: dvě stránky éloží vyšly např. i v Lidových novinách Obmyšleného. Za to ovšem Tomáš Ježek nemůže (až umřeme, mohou si s námi různí mrchožrouti dělat, co je napadne). Byl to slušný člověk a rád na něj vzpomínám. A když se koukám, co všechno se tady děje, skoro mu závidím, že už je mrtvý.

Středa 29. listopadu: Pokračuji v dohánění ztraceného času.

V každém z nás Čechů je kus Babiše, kus Okamury a kus komunisty. Napotřetí byl předseda ODS Fiala zvolen místopředsedou Sněmovny. Dostal 116 hlasů. Posl. Faltýnek se nechal slyšet. Že proti volbě Fialy byl zprvu v řadách ANO divoký odpor. moc by mne zajímalo, zda tam (aspoň v kuloárech) nebyly jakési rozpaky nad blokováním Fialy. Možná mají někteří z poslanců ANO, zejména tih zvolení poprvé už v r. 2017, ještě jakési zbytky „lidské tváře“. Požadavek, aby pan Fiala napřed hezky poprosil o své zvolení, je nehorázná drzost. Taky je to ovšem svědectví o tom, že i v nynější odpudivé PS pořád ještě existuje skutečná opozice (tj. taková, která nenosí Babišovi v hubě bačkory, ale jsou s ní problémy). Jinak se naše PS výrazně podobá ruskému parlamentu v době hned po nástupu Vladimira Putina: vládní strana (vlastně dvojstrana), pak c. a k. opozice („Žirik“, komunisté) a pak několik bezmocných opozičních pidistran typu Jabloko, které postupně vzaly za své). Pan Okamura je typický „Žirik“, jen mu chybí ta komická stránka. Ani legrace s ním není, je jen otravný. Kromě toho, že je pro přímou demokracii, je jistě taky liberální demokrat. Tedy stejně jako Žirik“.

Problém je, že tento parlamentní cirkus má v zásadě veřejnou podporu. Ne moc vášnivou, jistě. Ale: v každém z nás Čechů je kus Babiše, kus Okamury a kus bolševika. Jde jen o poměr, v jakém jsou ty tři prvky nemíchány. A hlavně, jak silné a určité je to, co je tam ještě navíc kromě nich. Právě na tom „navíc“ budeme muset v příštích dvaceti letech tvrdě a v dosti blbém prostředí pracovat.

Piráti dostali do kožichu. Zbývá jen dodat, že po zásluze. Postavili svou volební strategii na tom, že jsou totéž, co Babiš, jen ještě důslednější a čistší. Ve skutečnosti jsou totéž co Okamura, jen v jakési intelektualizované, civilizovanější formě. Teď je ve sněmovně posadili do kouta a navíc vedle zrádné pravice (oni jsou přece něco daleko čistějšího a ctnostnějšího). Posl. Ferjenčík žádal, aby seděli veprostřed, jsou prý středová strana (kdybychom opravdu měli takový prostředek, tak je s námi konec). Hodlali se ozvláštnit už při hlasování o předsedovi PS. Povzbudivé přitom je, že jim to s tím středem moc nevyšlo. Je obtížné dělat střed mezi extremismem a demokracií. V zemi, kde něco podobného existuje (např. ČSSD v letech 1945-8), extremisté větší část takového středu dílem absorbují, dílem sežerou (zavřou, povraždí, umučí). Zbytek skončí v emigraci.

Další trochu příjemná stránka. Tedy snad. Václav Klaus ml., povzbuzen svými preferencemi, se pokusil vklínit do vedení velevýznamné pražské organizace ODS. Možná že své preference trošku přeceňuje: je to něco jako v ANO úspěch lidí, kteří se jmenují Babiš, Babišová: s tím rozdílem, že pan Klaus ml. je legitimním synem slavného otce, nejde jen o shodu jmen.

Pan Klaus ml. v Praze prohrál, ale ne moc výrazně (získal 29 hlasů, jeho vítězný protějšek 36. Kvórum bylo 35, „Starým pořádkům“ v DS to klaplo jen o fous. Pan Klaus ml. to bude nepochybně brzy zkoušet znovu. Pro Andreje Babiše by mohl být užitečný podobně jako Miloš Zeman (historické asociace z doby před šedesáti pěti lety se mi taky derou na rty, ale raději je vynechám): jako potěmkinská opozice by panu Babišovi víc vyhovovala „normalizovaná“ ODS než výstřední Tomio Okamura.

Úterý 28. listopadu: Musím už zase dohánět, s Dopisy kandidátům na prezidenta a hlavně s obhospodařením jejich odpovědí bylo víc práce, než by se na první pohled zdálo. Takže zase pár poznámek ke dním.

Jako za Marie Terezie. Andrej Babiš poskytl Právu rozhovor v souvislosti s prezentací nové vlády (o tom, kdo bude ministr vnitra, není pořád jasno). Jasno je jen, že ve vládě bude 9 nestraníků. Prostý lid se může radovat: tedy nezávislé osobnosti, nikoli ti zkurvení politici. Jenže to je ukrutný omyl: „zkurvený politik“ má institucionální právo mít vlastní hlavu (má právo se se, jak se říká v jedné souvislosti v naší ústavě, odvolat k svému nejlepšímu vědomí a svědomí a k zájmu „všeholidu“, což v této souvislosti není žádná fráze!) „Nezávislý odborník“ ve vládě Andreje Babiše, zvlášť pokud není profesní politik, či dokonce, Bože chraň poslanec, má naproti tomu podobná práva jako portýr v Agrofertu. Není nic jednodušší než vykopat jednoho nezávislého odborníka, pokud bude zlobit či remcat, a vystřídat ho někým jiným. Nikdo nejsme nenahraditelní, že. V budoucí rodinné firmě pana Babiše pak na tom budeme všichni jako ti „nestraničtí ministři“: žádní občané, pouzí zaměstnanci.

Z toho hlediska jsme se v říjnových volbách chovali velmi většinově trošku podobně jako opilí vesničtí chasníci, o nichž dojemně zpívají slovácké lidové písně. Za hezké sliby jsme se upsali minimálně na čtrnáct let šikovnému verbíři. (Tedy třeba to bude míň. Záleží to taky na nás).<

Dál sázím na vyhrocený antibabišismus a antizemanismus. V souvislosti s personální změnou ve vedení TOP09 (já osobně si myslím, že zdaleka nejde jen o personální změnu, ale uvidíme) se vynořila řada dobrovolných politických poradců. Vítr fouká zejména z novin Obmyšleného. A tak Josef Mlejnek Jr. píše v úterních Lidových novinách: „Pokud se má TOP 09 znovu nastartovat a získat přízeň širšího okruhu voličů, vyžaduje to tvrdou práci a takřka permanentní přítomnost na domácím politickém kolbišti. A rovněž nalezení nějakých nových témat, poněvadž skoro výhradní sázka na vyhrocený antibabišismus či antizemanismus evidentně nezabírá.“ Přiznám se, že jsem na rozdíl od pana Mlejnka velmi horlivým antibabišistou a antizemanistou, a to pořád. Je jistě třeba říci, ve jménu čeho člověk antibabišismus a antizemanismus provozuje, ale to jsem např. já učinil myslím mnohokrát a zřetelně. Ale „nalézání nějakých nových témat“ poněvadž tahle „evidentně nezabírají“ je ohavný nechumelismus a nemravné mluvení od věcí, tedy od té hlavní, od hlavního problému, který tu dnes máme.

Doba je zlá a člověk dnes zkrátka musí věřit: nikoli hlavní, ale zase nikoli nepodstatnou součástí mé víry je, že ještě není všech dní konec: sázku na antibabišismus a antizemanismus je třeba držet. I za cenu toho, že až to vyjde, já už tu nejspíš nebudu. Ale vy, pane Mlejnku, vy možná ano.

Pondělí 27. listopadu: Co bude v TOP09? Nový předseda TOP09 Jiří Pospíšil prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Můj vztah k Andreji Babišovi je úplně stejný jako u bývalého vedení TOP09. Vnímám Andreje Babiše jako ohrožení demokracie… Kritika Andreje Babiše z mých úst bude pokračovat. Budu volit jinou formu, ale základní linie bude zachována.“ Na tenhle „New Deal“ Jsem opravdu zvědavý, neměl jsem dojem, že by pan Kalousek byl pana Babiše od rána do večera hrubě urážel, to je jen iluze, nabuzovaná v médiích, zvláště v médiích Obmyšleného. Nově zvolený místopředseda strany Michal Kučera zase prohlásil: „Naším nepřítelem není Andrej Babiš nebo Tomio Okamura, ale naše nečitelnost a marketingová slabost. TOPO09 hodlá tedy prezentovat své ideje v novém, přitažlivějším balení a přitom bojovat sama se sebou.

A ceterum autem censeo: považuji za neblahé, když politické strany přistupují bez dalšího na dlouhodobý, účelový, veřejný, a to zejména mediální lynč svých čelných představitelů. Lynčerství patří k hysterii a hysterii ve společnosti se má čelit. Česká společnost se zmítá v hysterii někdy od roku 2011 a během tohoto dlouho trvajícího epileptického záchvatu se jí už podařilo skoro zničit demokracii.

KDU-ČSL si stěžuje, že ji dost nesváděli. Právu poskytl rozhovor taky předseda KDU-ČSL Bělobrádek. Na otázku redaktora, proč ho rozzlobila Okamurova slova o tom, že si ODS měla říci jeho straně o podporu před volbou Petra Fialy místopředsedou, PS mu bohužel dost důrazně nevysvětlil, že takový požadavek je nehorázná drzost, protože o místopředsednické posty ve Sněmovně se neškemrá. Základní problém téhle Sněmovny je, že v ní už není aspoň základní shoda, která byla v těch předchozích (i když ani tam to nebylo úplně ideální). Tedy shoda na určité elementární slušnosti. I v tom se projevují Nové pořádky. Panu Bělobrádkovi dali taky otázku, zda není lepší jednat s ANO o vládě než připustit, aby se k moci dostali Okamura a komunisté. To je, jak říká Václav Klaus, úplně špatně položená otázka. Strategie pana Babiše je: koukejte se mnou jít do koalice, nebo budu kooperovat s komunisty a s Okamurou. Zásadní je k nenechat se vydírat, protože první pravidlo zní, že do koalice je možné jít jen s někým, s nímž se aspoň na elementárních věcech shodneme a ke komu můžeme mít aspoň základní důvěru. Z odpovědí pana Bělobrádka jsem měl nepříjemný dojem, že právě na těchto dvou věcech mu zase až tak moc nezáleží. Jde mu především o to, že se e pan Babiš lidovce ani nepokusil svést.

Je skoro vyloučeno zastávat se Sobotky. Ale stejně bych chtěl, jen nevím, jak. Jihomoravská krajská konference ČSSD vyzvala 78 hlasy oproti 33 při 14 absencích Bohuslava Sobotku, aby vyvodil politickou odpovědnost za výsledek voleb a rezignoval na mandát poslance. Lidé ze současného vedení (Jan Hamáček, Jan Chvojka) se expředsedy zastali s tím, že zodpovědnost nese vedení jako celek a mandát pan Sobotka získal regulérně od voličů. Hlavní problém pana Sobotky je ovšem v tom, že zhruba věděl, co by měl správně dělat, ale nedokázal to realizovat. Kdyby se byl Babišovi (a asi taky vnitřní opozici v ČSSD) tvrdě vzepřel, volby by možná dopadly stejným neúspěchem jako teď, ale dnes by bylo co a hlavně koho hájit. Totiž to, co pan Sobotka věděl a dělal, a pana Sobotku samotného. Takhle by měl člověk hájit to, co pan Sobotka věděl a nedělal. A to se hájí jen velmi těžko. I když já bych měl k tomu, hájit pana Sobotku, docela chuť: zvlášť když vidím ty, co teď triumfují, pana Haška, Tejce (ten ovšem ze strany vystoupil), Zimolu atp. Bratrstvo lánského puče.

Lukáš Jelínek je šťastný člověk. Komentátor Práva Lukáš Jelínek mne fascinuje. Je vzácná věc vidět někoho, kdo je tak bytostně a hluboce spokojen s tím, co se u nás děje někdy od roku 2013. Bere to jako výron historické spravedlnosti. V dnešním Právu se raduje z Kalouskovy porážky. Další krok k dosažení historické spravedlnosti. Závidím těmto lidem. Naše vlast jich byla plná už v době, kdy jsem začínal rozum brát, tj. zhruba od mých patnácti let (1955). A jak jim všechno už dlouho vycházelo, jak se jim všechno dařilo! A dál a dál. Dokonce i ty změny po roce 1989, které dlouho vypadaly, že jsou na furt, se zdravím přežili. A za pět miliard let, až se naše slunce scvrkne, zhroutí do sebe a změní se v bílého trpaslíka, budou tu pořád a budou zase triumfovat.

Kdybych nevěřil v Boha, asi bych se z toho zbláznil.

A ještě k současným periodikům obecně. A ještě jedno specifikum rozpuku Nových pořádků. Možná si čtenáři všimli, že pravidelně sleduji Právo. Dělám to vlastně ze setrvačnosti: jsem na to zvyklý od puberty a vypěstoval jsem si jakousi odolnost až imunitu. Když jsem je četl tenkrát, chtělo se mi většinou zvracet. Když jsem četl tehdejší Mladou frontu, Lidovou demokracii nebo Svobodné slovo, chtělo se mi zvracet o malounko méně, jen jsem si zároveň připadal jako šašek. (Pro spravedlnost dodávám, že se Právo od té doby trochu zlepšilo, hlavně ve vnitropolitické rubrice). Ale musím říci: ta tehdejší doba se všemi jejími periodiky byla sice po všech stránkách odporná - ale něco podobného, jako je dnes MfD nebo Lidové noviny, v ní přece jen neexistovalo.

V Rusku jako u nás. Ruský prezident podepsal zákonnou úpravu, podle níž mohou být zahraniční média, působící v zemi, úředně označena za zahraniční agenty. Takový agent sice může dál působit, ale musí se jako agent sám deklarovat a zřídit si, jak se u nás říká, „transparentní účet“, tj. účet transparentní pro pana Putina a jeho účetní z FSB. Je docela zábavné, když někdo získá povinnost sám se přihlásit za smradlavého skunka (možná by zaměstnanci těch médií měli ještě nosit modré klobouky jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu). Ještě znepokojivější je, že mi to nějak připomíná loňskou novelu našich volebních zákonů: všichni, kdo se chtějí prakticky či naopak pochvalně vyjadřovat ke stranám, kandidujících ve volbách (a nějaké volby jsou u nás furt), musí se ohlásit „Úřadu pro dohled…“ jako třetí tzv. osoby (účastníci kampaně) a zřídit si transparentní účet. Vždyť je to vlastně totéž, co v Rusku. Nebo snad ne?

Sobota – neděle 25. – 26. listopadu: K stavění, bourání a zneuctívání pomníků. V Dejvicích kdosi „zneuctil“ pomník ruského vojenského velitele z doby druhé světové války maršála Ivana Koněva. Následovala obvyklá hysterická komunistická reakce živená z ruské ambasády.

Možná by bylo dobré zcela obecně zdůraznit: bylo by jistě barbarství odstraňovat hroby padlých vojáků, např. z druhé světové války. O tom, jak budou hroby vypadat, má v případě těch ruských právo spolurozhodovat i ruská strana. Podotýkám jen, že právo na hrob mají např. i padlí němečtí vojáci a němečtí civilisté zavraždění během poválečného běsnění. Právo na hrob má v civilizovaném světě každý. Hroby padlých ruských vojáků se u nás ovšem neodstraňují. Něco jiného jsou památníky a pomníky. O tom, jaké budeme mít u nás pomníky, si budeme rozhodovat sami. Každé ruské imperiální panství (nikoli nutně až to komunistické) je provázeno tím, že zaneřádí okupované území „svými! Pomníky a památníky. Tak si pes očůrává teritorium, které předtím pro sebe uzurpoval. Takový pomník se může buď velkoryse ponechat (třeba i jako dobová kuriozita), nebo bez okolků odstranit (rozhodovat o tom si budeme sami).

Druhý způsob odstraňování a zřizování pomníků je způsob, jímž si národ sám vytváří – nebo domnívá se, že si vytváří - své dějiny. Význam pomníků při vytváření vlastních dějin se zejména u národů malých a poněkud zamindrákovaných (všimněte si, že jsem žádný nejmenoval) velmi přeceňuje. Zejména se přeceňuje význam bourání pomníků pro průběžnou korekci vlastních dějin. Bourání pomníků tak či onak připomínajících starou monarchii po roce 1918 neučinilo naši minulost ani o fous lepší, zato tu kterou přítomnost, v níž se to dělo, o něco odpudivější. Ale nemusíme se přitom zase stydět až tak moc, i tak velký a sebevědomý národ, jako jsou Američané, se dnes oddává podobnému vyvádění, pokud jde o pomníky vztahující se k občanské válce v 19. století. Je to projev hysterie a hysterie je odpudivá u malých i u velkých.

V případech pomníků prvního i druhého typu se navrhuje kompromisní řešení: opatřovat je „vysvětlujícími cedulkami“. O je ovšem nemístný, směšný a nemožný kompromis mezi dvěma reálnými možnostmi. Nechat stát a zbourat.

A tak se lidem např. sdělí (trošku přeháním, je to obecný příklad, netýká se žádného konkrétního příkladu):

„Milí občané, sdělujeme vám, že tato osoba byla bezectná kurva.“ Je to hloupé hned ze dvou důvodů: jednak tu úřad nařizuje občanům, co si o dotyčné osobě, historické události atp. mají myslet. A za druhé, předpokládá potichu, že občané jsou bezprizorní idioti, kteří si sami neumějí udělat žádný názor, a proto se jim musí vštípit seshora. (Za třetí, i cedulky by se pak měly čas od času upravovat, tj. i cedulky by bylo třeba v toku dějin opatřovat cedulkami. Nekonečná, množící se práce.)

Lidé, zejména ti, kteří mají dost vážných problémů se svou přítomností, co se jim neustále vymyká z rukou (opět nikoho nejmenuji) by měli umět řadu věcí velkoryse přejít. Měli by umět tu a tam taky něco zapomenout. A hlavně, měli by umět tu a tam i něco odpustit. Jinak jim hrozí, že se ze svých dějin zblázní.

Pátek 24. listopadu: omlouvám se za dvoudenní výpad v rubrice, musel jsem se věnovat jiné naléhavé práci (viz dále), která bezprostředně souvisí s následujícím tématem. Během víkendu zpoždění doženu.

Prezidenta ještě nemáme, kandidáty už ano. Jak bylo předem ohlášeno, oznámilo dnes Ministerstvo vnitra, že připouští k prezidentským volbám devět účastníků. Připuštění jsou: Miloš Zeman, Jiří Drahoš, Michal Horáček, Vratislav Kulhánek, Jiří Hynek, Petr Hannig, Mirek Topolánek, Pavel Fischer a Marek Hilscher. Náměstek ministra vnitra Mlsna uvedl, že poslanecké a senátorské nominace byly bez chyb – ukazuje se tedy, že z formálního hlediska tentokrát vícenásobné podpisy poslanců (celkem jich bylo 12, z toho čtyři podepsali kandidaturu všech, kteří pak byli připuštěni) a senátorů (těch bylo pět) nebudou na závadu. Podobně se ostatně vyjádřili již dříve v televizních Otázkách Václava Moravce i předseda ÚS Rychetský a ústavní právník prof.Gerloch. Hysterie s Topolánkovou kandidaturou tedy nejspíš vyzní naprázdno.

Jiná věc je, pohled na kandidáty a poslech toho, co říkají, není zatím dvakrát impozantní. Nemohu se zbavit dojmu, že všichni (tedy někteří víc, jiní, např. Mirek Topolánek, o dost méně) mluví od věci. Všichni chtějí sjednocovat národ. To je moc fajn. Já pamatuji dva, kteří sjednocovali národ až se hory zelenaly: Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Nechci samozřejmě ani náhodou nikoho z kandidátů přirovnávat k jednomu nebo k druhému, jen upozornit, že teď nejde o to, sjednocovat, případně zachraňovat národ, ale zachraňovat demokracii. (Je málo sporné, že zachránit demokracii by v tomto případě znamenalo taky zachránit národ). Proto v této souvislosti upozorňuji na akci Klubu na obranu demokracie, jejíž příprava způsobila, že jsem dva dny neměl čas na Události: Klub na obranu demokracie se obrátil na všechny dnes připuštěné kandidáty, aby odpověděli na prostinkou otázku: chcete v případě vašeho zvolení využít možnosti, které vám dá vaše funkce, a korigovat politický vývoj v České republice, zahájený říjnovými volbami do PS? Nebo ho chcete naopak potvrdit? Ez a kérdés, válasszatok! (To je citát z revolučního maďarského básníka Sándora Petöfiho). Pod dopis Klub sbírá podpisy těch, kteří by se chtěli zeptat na totéž. Myslím, že ptát se je třeba, aby člověk věděl, koho má volit, koho ne, a zda má smysl k té volbě vůbec chodit. Pokud vás to, milí čtenáři, zajímá, tak plnou informaci o prohlášení KOD najdete na Událostech výše a text dopisu i s možností podepsat zde.

Zrádný Fiala vymrskán! Předem dohodnutá volba pěti místopředsedů Poslanecké sněmovny byla dnes ozvláštněna tím, že kandidát druhé nejsilnější strany v PS, ODS, její předseda Fiala, nebyl opakovaně do místopředsednické funkce zvolen. Pozoruhodné ovšem je nejen to, že nebyl zvolen, ale že při druhé volbě dostal jen 85 hlasů (poprvé o dva méně). 85 hlasů má plénum, když odečteme poslance ANO, KSČM a SPD. Na fous přesně. Byla to nepochybně demonstrace síly Nových pořádků. Volba se bude opakovat příští týden. Dirigent sboru Nových pořádků Faltýnek se dušoval, že bude nabádat poslance ANO, aby pak pana Fialu poslanci ANO zvolili, komunisté „soudí“, že v příští volbě už Fiala bude zvolen. Okamurovci žádají, aby je před volbou pěkně poprosil, tentokrát tak neučinil.

(Tomio Okamura a pirátský kandidát Pihal prolezli volbou s odřenýma ušima, oba dostali 102 hlasů z potřebných 98.)

Řekl bych jen, že tentokrát to Nové pořádky s demonstrací své síly trochu přehnaly. A jako kašpaři vypadají tak trochu „Piráti“, kteří předtím na důkaz loajality dali své hlasy panu Vondráčkovi. Pokud budou kohorty Nových pořádků postupovat i do budoucna tak jednotně, podaří se jim možná nakonec spráskat všechny, kdo se k nim výslovně nehlásí, do jedné opozice.

Úterý 21. listopadu: Policie znovu žádá a vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Policie ČR dnes doručila do Poslanecké sněmovny žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Předseda Sněmovny, který bude zvolen nejspíš už zítra, ji předá mandátovému a imunitnímu výboru, který rovněž ještě není ustaven as mělo by se tak stát rovněž zítra. Výbor žádost projedná a předá Sněmovně s doporučením, zda oba poslance vydat nebo ne. Konečné slovo bude mít plénum Sněmovny. Poslanci ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP09 a Pirátů nejspíš žádost podpoří. To by ovšem vůbec nemuselo stačit, i když k platnému rozhodnutí bude v tomto případě stačit prostá většina přítomných. SPD poukazuje na to, že jejich poslanci v minulé Sněmovně neměli zastoupení v mandátovém a imunitním výboru (neměli vlastní klub, byli totiž, pokud se nemýlím, dva, pan Okamura a Radim Fiala) a nejsou tedy seznámeni se spisem. Nyní tak učiní, a pokud ze spisu nevyplynou nové skutečnosti, budou hlasovat pro vydání. Do spisu bylo a je možno nahlédnout, ale je velmi obsáhlý, a při minulém projednávání toho zdaleka všichni členové výboru nevyužili, základní významné údaje obsahovala sama žádost o vydání. SPD má každopádně možnost se vykroutit. Komunisté hlasovali minule rovněž pro, ve výboru i na plénu, co udělají teď, je ve hvězdách, pokud se vykroutí, budou zajímavé jejich argumenty. Člověk by řekl, že pro SPD i pro komunisty nemusí být až tak nepříjemné, když má pan Babiš problém, aspoň na něj mohou účinněji tlačit. Na druhou stranu to ale nesmějí přehánět: kdyby se ANO úplně sesypalo, je docela pravděpodobné, že by nynější virtuální koalice Nových pořádků přišla o svou většinu v PS, i když převaha je úctyhodných 15 hlasů.

Bylo by také dobré mít na paměti, že problém Čapí hnízdo je problém kriminální, obvinění zní dotační podvod. Musí se to jistě prošetřit a je moc dobře, že je policie v této věci zatím důsledná. Zároveň je velmi snadné převádět kriminální problémy do morální roviny. Samotné jádro „problému Babiš“ ovšem není kriminální, nýbrž politické: uprostřed demokratického politického systému se divoce rozbujel multifunkční útvar, který v něm nemá co dělat (zároveň obří firma, silné politické uskupení, mohutné mediální impérium). To má samozřejmě taky morální rozměr, ale je složitější se ho dobrat, musí se u toho aspoň trochu přemýšlet, pouhý „hněv lidu“ nestačí. Nebudeme to tedy mít tak jednoduché a řekl bych, že pan Babiš se z této patálie nakonec nějak vykroutí.

Starý systém se třese hrůzou a jde po Babišovi. Hned vzápětí poté co vešla ve známost opakovaná žádost policie o vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo, vydal pan Babiš standardní bojový ryk. Je prý překvapen rychlostí a urputností policie. Já jsem taky překvapen, ovšem tím, že policie pořád ještě funguje tak, jak má (tj. podání žádostí netrvá týdny, ale proběhne promptně, na tom aktu samotném přece není nic složitého). „Rychlost, s jakou po mně jdou, opět jenom dokazuje, jak ohromný strach má korupční systém. Jak moc se mě ten starý systém bojí a jak urputně se mě snaží dostat.“ Bude zajímavé, na jak dlouho panu Babišovi tahle story ještě vydrží. Může zabírat jen na rozčilené lidi. Brzy však budou úplně jiné důvody k rozčilení (smutné na tom je jen to, že pak už bude pozdě).

Poslanec Blažek v DVTV. (nakonec jsem zpracoval do článku).

Pondělí 20. listopadu: Prezidentská volba: má to dobré řešení? Agentury Median a TNS Kantar daly k dispozici výsledky průzkumu preferencí prezidentských kandidátů. Uskutečnil se minulý týden. Nechám stranou údaje o „volební potenciálu“, považuji je za nesmyslné. Pokud jde o „model“, vede s převahou Miloš Zeman (41,5%), za ním se značným odstupem Jiří Drahoš (30,5), Michal Horáček (16.5) a Mirek Topolánek (4). Ostatní kandidáti nemají šanci. Z toho plyne, že za úspěch bude možné považovat, když Miloš Zeman nebude zvolen hned v prvním kole. Zejména agentura TNS Kantar mi nepřipadá ani trochu důvěryhodná, ale předvídaný výsledek by mne nakonec až tak nepřekvapil. A hlavně: nedovedu si představit, co z toho soutěžení vlastně může vzejít dobrého, i když zrovna Zeman nevyhraje. Jak může kdokoli z těch lidí čelit drtivému nástupu dobře organizovaných legií Nových pořádků? Vždyť nikdo z nich něco podobného ve svém dosavadním životě ani trochu nedělal, spíš s povděkem brali to, co jim štědrý život v jejich postavení nabízel! Tahle situace by chtěla spíš někoho, kdo je zároveň osamělý bojovník s přesilou a asketa. Něco jako pistolník z westernu, který sám čelí oddílu banditů. Představte si něco jako městečko z amerického středozápadu, které je v takové situaci. Mělo by si honem honem zvolit šerifa a nabízejí se mu jen samí pohodlní, dobře živení prďolové. Pane Bože, slituj se nad námi.

Topolánek v Mladé frontě Dnes. Jediný, kdo ve své dosavadní praxi (a je to přitom praxe manažerská a politická) projevil jakousi bojovnost, je Mirek Topolánek. Proto taky těch, co ho u nás nenávidí, je čtyřikrát víc než těch, co ho milují. To by tak nevadilo, stačilo by, kdyby ho ta čtvrtina opravdu volila, a Zeman by nemusel oslnivě zvítězit hned v prvním kole. Pan Topolánek ovšem poskytl zcela bezelstně rozhovor Petru Kolářovi, pistolníkovi, kterého si nově najal Obmyšlený pro Mladou frontu dnes. A říká tam věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Cituji: „Ano, volby vyhrálo hnutí ANO. Už když říkáme, že vyhrál Andrej Babiš, je to chyba. Je tedy předsedou, nebo majitelem? Že byl Babiš obviněn, mu nepřeji, speciálně to nepřeji jeho rodině. Nicméně je to fakt. Že je řízení přerušeno, na tom nic nemění. Jako premiér by byl navždy podezřelý z ovlivňování ministerstev vnitra i spravedlnosti. To by pro další vývoj země bylo špatné. Jeho chování tedy vykazuje jisté prvky autokracie a velmi bych před tím varoval. Prezident měl pověřit Andreje Babiše vyjednáváním o vládě, ale současně mu měl jasně říci, že v případě, že by nešlo o většinovou vládu řízenou někým jiným - klidně z ANO, druhý pokus by nedostal. Tak by naplnil nejen dikci, ale i ducha ústavy.“

To je strašné: úlohou prezidenta přece nebude to s panem Babišem nějak zpytlíkovat, ale panu Babišovi v rámci svých možností čelit. Nebude to účinkování v sehraném orchestru, ale dosti divoký politický konflikt. Že se přitom musí dbát na ústavu a zákony, je jedna věc. A demokracie je diskuse, tedy taky diskuse, že ano. Druhá věc je, že se ten zápas nesmí proměnit v konsensuální jednání v orwellovském hostinci, kde se farmáři a čuňata nakonec druží tak horlivě, že se už nedá poznat, kdo vlastně je (ještě) farmář a kdo je (už) čuně.

Hrozí ČSSD mravní obroda? V neděli se v Hradci Králové sešel ústřední výbor ČSSD. Sociální demokraté hledají osobnost, která by nebyla tak či onak namočena do jejich potupného sešupu z posledních čtyřech let, a přišli na to, že nejlepší by bylo, kdyby to byl někdo, kdo vůbec není členem strany. Jeden takový je k dispozici, totiž vysočinský hejtman Jiří Běhounek (je zvolen za ČSSD). Pan Běhounek vyjmenoval několik podmínek, za nichž by byl ochotný se strany ujmout. Jednou z nich je, že by v ní měli získat významnější postavení někdejší „rebelové“ jako např. Michal Hašek, Jiří Zimola nebo Jeroným Tejc (tedy lidé zapojení mj. do rebelie, které se až doposud říkalo „lánský puč“). Dojde v ČSSD k přehodnocení všech hodnot? Ve složitém světě politiky slovo „rebel“ znamená zpravidla střízlivé a věcné pojmenování toho, co se např. v primitivním světě amerických westernů označovalo dehonestujícím, hrubým a veskrze nepřijatelným výrazem „smradlavý skunk“. Rebely měly u nás i jiné strany (viz např. někdejší poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr v ODS). Jen tam dosud nikoho nenapadlo je v rámci stranické obrody rehabilitovat. Stanou se sociální demokraté v této věci průkopníky?

Neděle 19. listopadu: Pokračuji v poznámkách k pátečním oslavám.

Podpora Babišovi a Zemanovi. Podle průzkumu agentury Median z 15.-16. listopadu schvaluje povolební postup Andreje Babiše 49% lidí, z toho 16% „rozhodně“. Proti je 39%.Zemanův postup se lidem údajně jeví problematičtější, ale jen o fousek: Schvaluje ho 46%, rozhodně 17%, nesouhlasí ale 45%.

Vzhledem k měnícím se poměrům důvěřuji těmhle průzkumům tak na 40-60%, ale stejně je z nich možné aspoň něco vyvodit.

Za prvé: zdá se, že důvěra v Zemana je dlouhodobě menší než ta Babišova. A řekl bych, že Babišovi „píáristé“ ji pečlivě sledují, a v případě nutnosti ji tu a tam trochu mediálně přibrzdí. Zeman taky příliš neomaleně opakoval své rozhodnutí nominovat pana Babiše tak dlouho, jak to jen bude technicky možné.

A za druhé: ve veřejnosti panuje klid a relativní pohoda, výhrady k povolebnímu postupu obou pánů má jen menšina lidí. Je možné tu a tam svolat někam demonstraci. V Praze na ni možná přijde padesát tisíc lidí (kolik jich vůbec bylo v pátek na Václaváku? Zaplnili prý dolní část náměstí od Jindřišské po Můstek). V několika málo dalších velkých městech tak nanejvýš jeden – dva tisíce. Přitom nejmenší parlamentní strana, STAN, potřebovala pro to, aby se dostala do PS, přes 262 tisíc. A přilákat lidi na náměstí je jednodušší než přivést je k tomu, aby přišli k volbám a volili nějaký konkrétní politický projekt. Lidé, kteří demonstrace organizují, jsou jednak nedůslední a jednak velmi přeceňují jejich dopad. Žijí v trochu podobné splendid isolation jako kdysi Charta 77, jen je jejich ghetto podstatně komfortnější. A navíc se nemohu zbavit dojmu, že panu Babišovi aspoň zatím až tak nevadí (viz dále o způsobu, jak o sobotních oslavách píšou v MfD a v LN).

Přesvědčit lidi o tom, že politika Andreje Babiše, podporovaného Milošem Zemanem, je špatná a pro Českou republiku a pro českou společnost zhoubná, bude i proto tentokrát trvat pořádně dlouho. Nepodléhejme chvilkovým dojmům z hlučného aranžmá sobotních oslav! Vliv organizátorů na veřejnost je velmi, velmi malý, asi taky proto, že jim na ní až tak moc nezáleží.

Obraz oslav 17. listopadu v Babišovinách. V Mladé frontě Dnes o události referují na druhé stránce (otvírák je věnován tomu, že víceletá gymnázia selhala. V Lidových novinách se v otvíráku věnují tomu, jak stovky českých dětí mění pohlaví (nejde o samovolný biologický proces, ale o uvědomělou volbu). Na první stránce je ovšem foto. Vlastní zpravodajství je až na čtvrté stránce.

Oba listy referují o oslavách poměrně stručně a shovívavě. Velkou část zabírá fotodokumentace. Jsou tam jakési nepřesnosti. Např. Ondřej Leinert tvrdí, že Mirek Topolánek mluví o obraně hodnot první republiky (Pokud vím, mluví o obraně „první polistopadové republiky“). Ve shovívavém duchu se nese i rozsáhlejší článek Pavly Franzkiové v MfD v rubrice Praha. Dává „správnou“ atmosféru na Národní, kde se lidé nenechali rozladit „aktuálními náladami“(!) do kontrastu s Václavským náměstím, které „bouřilo“ (zvláštní je, že o tom, jak bouřilo, se z toho v článku dvakrát moc nedozvíme). Autorka zdůrazňuje horem dolem, že všichni, zejména mladí účastníci vyjadřovali vděčnost za to, že tam mohou být, protože dříve (tedy za totáče, kdy byli ještě na houbách) to nešlo. „Díky že můžeme“. Možná by bylo dobré myslet na to, co nemůžeme už teď a co nebudeme moci za pár měsíců; a dále, a že to, co můžeme (říci za veřejnosti to, co si myslíme) není vymoženost, nýbrž samozřejmost. “Celý den na Národní provázela příjemná a přátelská atmosféra. Žádné velké protesty se tady nekonaly… Mezi českými vlajkami se na Národní nejčastěji objevovala vlajka Evropské Unie. Sem tam mohli přítomní narazit i na někoho, kdo hrdě nesl transparent vyjadřující nesouhlas s vládou Miloše Zemana. Těchto osob bylo ale skutečně minimum a potkat je byla spíše náhoda… Lidé, kteří na Národní třídu přišli, občas vyjadřovali nespokojenost se současnou politickou situací. Ale zároveň i vděk za to, jakým směrem se události po listopadu 1989 ubíraly. Stejně jako Pavel Eiselt, který byl tehdy ve čtvrtém ročníku vysoké školy. „Mohu porovnat a skutečně ten rozdíl je obrovský. Jsem velmi rád, že moje děti mohou cestovat a nemusí se bát říct svůj názor. Jednoduše mohou dělat to, co ony samy chtějí.“ uvedl.“ Tak sláva. Je to vlastně i návod, jak má listopadová sláva vypadat v příštích letech.

A není tomu nakonec náhodou tak, že se organizátoři podle toho už trochu předem zařídili?

Michal Horáček nepřipuštěn. Jakousi kaňkou na oslavě bylo to, že „pořadatel Koncertu pro budoucnost nedovolil vystoupit prezidentskému kandidátu Michalu Horáčkovi. Pořadatelé oznámili, že vybrali vzhledem k omezené kapacitě tři z kandidátů, kteří podle nich nejvíce ztělesňují hodnoty 17. listopadu. Při výběru podle slov Václava Němce přihlédli mimo jiné k tomu, že Horáček má na svou prezidentskou kampaň dost peněz atak dali přednost těm méně zvýhodněným. A konečně, je jejich právem pozvat toho, koho uznají za vhodné. Spojili tedy vážení kandidáta podle hodnot se sociálními ohledy.

Tento přístup odpovídá tomu, jak se podle slov pana Němce organizátoři sami pojímají: „Jsme jako rozhodčí, kteří hlídají pravidla hry“.

Vyjadřuji se k případu z hlediska někoho, kdo by pana Horáčka tak jako tak nejspíš nevolil. Respektuji právo organizátorů pozvat si, koho chtějí, a beru na vědomí, že na sebe vzali úlohu „hlídat pravidla hry“ (to je široká formulace, neznamená to jistě pravidla prezidentské soutěže, ale pravidla „společenské hry“ v širokém slova smyslu, která se tu právě hraje). Člověk, i když je pouhý divák, má zase svobodu a právo se takové hry s ohledem na nastavená pravidla i na rozhodčí samotné prostě nezúčastnit. Totiž pokud pravidlům i rozhodčím příliš nedůvěřuje.


Tolik k oslavám Dne boje dne za svobodu a demokracii. Trochu jsem se rozepsal. Omlouvám se, ale to, co se v poslední době všude kolem nás děje, a sobotní listopadová Prague Pride je toho organickou součástí, mne natvrdo řečeno, velmi se omlouvám za ten výraz, strašně sere. Je to něco, čeho jsem se nechtěl dožít. Leč bohužel, povedlo se mi to.

Pátek 17. listopadu – sobota 18. listopadu: K prvním poznámkám k pátečnímu svátku se dostávám až v sobotu večer. Měl jsem naléhavou práci a kromě toho není jednoduché si to utřídit. Budou to tedy trochu nesourodé poznámky. Zde je úvod, na který navazuje článek (viz výše). Zbytek (komentářů ke dni) napíšu zítra.

Co jsme to vlastně zažili. Nejprve k organizačnímu pozadí pátečních oslav. Znát ho aspoň trochu je významné mj. proto, aby se dalo např. zjistit, kdo vlastně nepustil Michala Horáčka na pódium. A vůbec, aby bylo jasné organizační pozadí pátečních akcí (některých, demonstrace DSSS a extrémní levice proběhly jaksi mimo).

Hlavní událostí byl Festival svobody. Tedy vlastně žádná událost, nýbrž „platforma zastřešující akce pořádané různými iniciativami s cílem připomenout listopadové události“. Byla vytvořena v roce 2014 a obnovena loni. Letos se do ní zapojily i mimopražské akce. V Praze pod ni kromě Koncertu pro budoucnost spadaly ještě Uctění památky 17. listopadu na Albetově, Korzo Národní, Sametové posvícení, Ceny paměti národa ap. Akce sdružené v rámci festivalu jsou pořádány jednotlivými občanskými iniciativami. Jako mluvčí byl v novinách uváděn Jan Grygar, který má ovšem zároveň na starosti marketing a PR v neziskové organizaci Nerudný fest.cz. V každém případě je na internetových stránkách platformy Festival svobody jako PRESS / MÉDIA & PR uvedena Tereza Kunová. V rámci Festivalu svobody pak proběhl Koncert pro budoucnost (pásmo koncertů a projevů pod koněm). Za mluvčího koncertu (Echo24), případně za „organizátora akce“ (ČTK) byl označen Václav Němec. Koncert podpořili mj. drobný miliardář Karel Janeček, jedna z vůdčích postav Protikorupční revoluce (viz Nadační fond proti korupci), nebo historik a publicista Petr Placák. Karel Janeček tam měl taky vystoupit. Studoval jsem organizační background na internetu asi dvě hodiny. Trvalo mi asi dvě hodiny a něco, než jsem se v tom trochu vyznal. Bližší informace by asi poskytli výše jmenovaní mluvčí.

Podstatná věc je jedno: takovýmhle způsobem je snad možné organizovat nějaký dosti velkolepý a úspěšný zábavný, případně sportovní program nebo cirkusovou show. A asi je možné to pak čas od času (dejme tomu jednou do roka) s úspěchem opakovat. Např. jako „listopadový memoriál“. Ale není možné dát tímto způsobem lidi dohromady, aby spolu něco soustavně a dlouhodobě dělali. Není tak možné zorganizovat žádnou smysluplnou politickou činnost. Žádnou práci, jen občasnou zábavu.

Aby mi bylo dobře rozuměno: nechci vůbec říci, že akce toho typu jako páteční happening, jsou v politice nepřípustné. Zdá se mi jen, že pokud nejsou vyváženy skutečnou promyšlenou politickou prací, nemají vůbec žádný smysl.

To tedy jen úvodem a pro pořádek.

Čtvrtek 16. listopadu: Čtrnáct dní, které otřesou Českou republikou. Nejprve stručný přehled toho, co nás v příštích asi dvou týdnech čeká. Není toho málo. Konečně definitivně skončí Staré pořádky, chmurných sedmadvacet let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Předznamená je prodloužený víkend, jemuž kraluje státní svátek. Protože Staré pořádky neskončí přímo dnes o půlnoci, bude se zatím ještě jmenovat Den boje za svobodu a demokracii. Celkovým pojetím to bude něco jako vynášení Morany (Morana se u nás vynášela naposled, když v prezidentském úřadu skončil Václav Klaus a nastoupil Miloš Zeman: a to zdaleka nebyl tak hezky výrazný předěl jako ten, co nás čeká teď). Zítra proběhne něco jako potěmkinská karnevalová revoluce (trochu vzruchu do ní možná vnesou extremisté zleva i zprava). To je správné: před dlouhým truchlivým půstem musí být ještě něco legrace. Od pondělka se koná ustavující schůze nové Poslanecké sněmovny, neskončí určitě dřív než ve čtvrtek. Nejprve v pondělí složí poslanci slib a zvolí mandátový a imunitní výbor, jeho členové ověří jejich mandáty. Již ustavená volební komise vyhlásila lhůtu pro návrhy na kandidáty do funkce nového předsedy Sněmovny na pondělí na 17.00 hodin. Poté tedy proběhne tajná volba, nebude asi moc komplikovaná, je zatím navržen jediný kandidát, pan Vondráček z ANO, a má předem zajištěnu drtivou většinu poslanců (teoreticky by jich mělo být 152, možná že se vzhledem k přítmí tajné volby někdo trhne, v podezření pak budou neukáznění poslanci z ČSSD). Následně musí být zvoleni místopředsedové (bude jich asi pět, během ustavující schůze nemusí být nutně zvoleni všichni. Nakonec budou ustaveny výbory. (Složení výborů a volba jejich předsedů budou projednávány až na druhé schůzi Sněmovny). Nato ustavující schůze Sněmovny skončí. Premiér Sobotka už oznámil, že první pracovní po ukončení schůze svolá mimořádnou schůzi vlády, jejímž jediným bodem programu bude podání demise do rukou prezidenta. Hned poté prezident jmenuje pana Babiše premiérem (zatím jej jenom pověřil). Pan Babiš mu navrhne ministry, prezident jmenuje i je, ministři se ujmou svých úřadů a formálně i fakticky začnou Nové pořádky jako řemen. Měla by je ještě posvětit Poslanecká sněmovna vyjádřením důvěry vládě, na to je však čas 30 dnů a navíc to ani není nutné: on si pan Babiš s vládnutím poradí i bez důvěry PS. Fakticky stačí, že má důvěru prezidenta. Sobotkova vláda má naplánovány ještě dvě řádné schůze, 29. listopadu a 11. prosince, k těm však dojde až tenkrát, když ji prezident pověří kvůli předávání úřadů vládnout ještě pár dní v demisi. Nepočítejme však raději s idiotskými zvyklostmi!

Dá se tedy předpokládat, že Nové pořádky vypuknou plus minus 30. listopadu. Možná to bude o fous později, jisté lemplovství se u nás nedá nikdy vyloučit.

Systém se brání a jen tak snadno se nevzdá. Pozoruhodné je, jak v Právu informují o ustavení Demokratického bloku. Zpravodajství je otvírák, pokračuje na druhé stránce, podepsány jsou šifry ada,nig (obě dámy znám, působily tam ještě v době, kdy jsem seděl ve Federálním shromáždění). Je pojaté dosti nesmlouvavě: titulek zní „Pravice se spojila proti ANO“, nabídka k účasti pro Piráty a ČSSD (o tu hlavně jde) je vyložena jako „Kalouskova výzva k účasti dalších subjektů v bloku“. Sociální demokracie prý zareagovala na výzvu „stroze“. Komentář Lukáše Jelínka vyznívá poněkud smířlivěji, autor upozorňuje, že „sociální demokraté to mají ještě těžší, dosud se neprobudili z povolebního šoku, navzájem se obviňují, kdo může za porážku a marně vyhlížejí spasitele.“ A uzavírá: „Ovšem jestli se nenaučí s blokem komunikovat, nezbude jim než se smířit s údělem nejmenší sněmovní skupiny“.

Je myslím zjevné, že uskupení má smysl jen tenkrát, když to nebude jen „akce pravice“, když bude pokračovat i po skončení prvních schůzí PS. „Sjednocování pravice“ této situaci, kdy ve výrazné menšině není „pravice“, ale demokracie, by byl směšný, fanatický nesmysl.

Zato pan Babiš má na rozdíl od ČSSD naštěstí jasno: „Odmítám agresivitu stran, které tvrdí, že odcházejí do opozice, protože s námi se o vládě a programu bavit nechtějí, a pak vytvářejí konfliktní atmosféru. Teď nám vyčítají, že jsme se málo snažili? To si dělají z lidí blázny… Systém, který tu fungoval 25 let, se brání a jen tak snadno se nevzdá.“ Doufejme, že ne.

Prezidentští kandidáti ke žhavému dnešku. A ještě k zítřejší veselici. Osm prezidentských kandidátů (tedy všichni, kteří se reálně soutěže zúčastní, ovšem s výjimkou nynějšího prezidenta) odpovědělo na anketu Lidových novin Obmyšleného ohledně odkazu 17. listopadu. Už to samo o nich něco vypovídá. Z odpovědí vybírám nejvýraznější pasáže. Jiří Drahoš: „Dnes nám nikdo a nic nebrání budovat svobodnou, prosperující a solidární společnost. Jen my sami si můžeme uškodit, pokud nevyužijeme této příležitosti, budeme se utápět v malicherných sporech a nebudeme mít na paměti prospěch naší vlasti.“ Řekl bych, že nám někdo brání čím dál tím víc. Pavel Fischer: „Přál bych si, aby se naše pozornost více stočila ke studentům, kteří bojují za svou svobodu dnes. Třeba v Číně, Ázerbájdžánu nebo v Bělorusku.“ Řekl bych že český prezident by teď měl být tak trochu přikrčený mezi české kopečky: máme totiž docela malér.

Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí

T. G. Masaryk

nahoru