Babiš tvrdí: je tu polistopadový kartel. Kdepak, není, ale potřebujeme ho!

V roce 2013 přišel Andrej Babiš s ideologií „Nových pořádků“, které postupně nahrazují „Staré pořádky“, v nichž nám vládli politici, co nemakali a kradli. „Nové pořádky“ prý zavedou „obyčejní lidé“, kteří se konečně dostanou ke slovu a jejichž prototypem je právě Babiš sám. Těmito hloupými řečmi uchvátil významnou část české veřejnosti. V jeho ideologii jen nebylo jasně vymezeno, kde se vlastně u nás vzaly „Staré pořádky“, které nyní měly údajně skončit. Říci na plná ústa, že nastoupily kdysi v listopadu 1989 svržením bolševického režimu, se pan Babiš tehdy ještě neodvážil, všechno zůstávalo v rovině mlhavých náznaků. Zato pokud jde o „Nové pořádky“, bylo od samého začátku všechno jasné: začaly Babišovým politickým nástupem v roce 2013. A jasné je to čím dál tím víc.

Původní nejasnost a mlhavost Babišova vyjadřování měla jasný cíl: ti, kteří byli „Starými pořádky“ na čas „pomýleni“ (jak se říkalo kdysi za Gustáva Husáka), neměli být zpočátku zatěžováni obviňováním, že na „Starých pořádcích“ nesou svůj díl viny. Mohli se tudíž s plným nasazením zapojit do účasti na Velké Protikorupční Revoluci (VPKR) a na prosazování pořádků nových, Babišových. Byli to žurnalističtí stoupenci havlovské Pravdy a Lásky, dále tvůrci nového mechanismu Spravedlnosti, v níž hlavní roli má hrát policie a prokuratura (termín se dnes u nás nepoužívá, ale je to chyba: připadá mi díky tradicím, jež se k němu vážou, výraznější a výmluvnější než bezbarvé „státní zastupitelství“). Ostatně, pro spravedlnost je třeba říci, že na nově vznikajícím, tentokrát orwellovsko-posthavlovsko-babišovském projektu „Pravdy a Lásky“ se ani náhodou nepodíleli všichni žurnalisté a všichni policisté a státní zástupci. Hlavní roli ve výkonu Dějinné spravedlnosti měli do budoucna hrát „whistlebloweři“ (práskači) jako předvoj svobodného tisku. Ti předávají materiál policii a prokuratuře. Věci jako obhajoba nebo nezávislé soudnictví musí být odkázány do patřičných mezí, aby nepřekážely výkonu spravedlnosti jako řemen. Není to ostatně nic nového, jen jsme se začali vracet do pořádků kdysi u nás dosti zavedených. Asi proto značná část těch, co se zapojili, vlastně o tom, na čem se podílí, ani pořádně nevěděla.

Dnes, když se blíží desetileté výročí rozpuku (případně exploze, vyberte si sami to vhodnější) VPKR, přistoupil Andrej Babiš k výrazné modifikaci své revoluční ideologie. Učinil tak ve stavu lehkého rozlícení nad výsledky letošních senátních voleb, které nijak moc neodpovídaly tezi o všeobecném krachu Fialovy vlády. V senátních volbách se prý v boji za pana Vystrčila zmobilizoval „celý polistopadový kartel“: Jeho výrazní vlajkonoši jsou podle pana Babiše Miroslav Kalousek, dále David Koller a Tomáš Klus. Jako politický komentátor pokročilého věku jsem si informace o dvou posledně jmenovaných pánech musel dohledat na Wikipedii (nebylo tam o nich nic špatného, to mne uklidnilo). O Miroslavu Kalouskovi jsem nic dohledávat nemusel, napsal jsem o něm už před šesti lety, v době největšího babišovského protikalouskovského mediálního běsnění, že ho podporuji (ne ve všem, jistě; snad nikdo nepodporuje někoho druhého úplně ve všem).

Výborně, rýsuje se tu tedy konečně další kartel. Ten první, velmi mocný, vytvořil před deseti lety právě pan Babiš: zahrnuje silnou ekonomickou, politickou a mediální sekci a ovládl prozatím na deset let celou Českou republiku. Je mi líto, ale dodnes proti němu žádná výrazná politická opozice neexistuje. Já třeba (jistě, zrovna na mně dvakrát moc nezáleží) souhlasím v mnoha ohledech s tím, s čím přišel v poslední době premiér Fiala a jeho tým. Je však pro mne krajně obtížné odhlédnout od toho, co Fiala řekl ještě před třemi lety v rozhovoru zveřejněném na stránkách vlajkové lodi babišovského mediálního impéria, Lidových novin (vyslýchajícími byli Babišovi špičkoví žurnalisté Petr Kamberský a Martin Zvěřina), a co už jsem citoval v několika textech: „Demokracie je přece ohrožená v každé chvíli… Já nemám rád veliká slova a veliká varování, to křičení při každé hlouposti, že právě teď se nám kroutí demokracie… Nemusíme dělat žádné zásadní reformy.“

Je mi líto, to byly – a dosud jsou – kapitulantské řeči. Jistě, Fiala je pronesl v jiné situaci, než je ta dnešní. Ale od té doby je nijak nemodifikoval. To znamená, že na nich trvá. Tichým důkazem toho je například politika koalice Spolu po komunálních volbách. Deklarovali sice ve větších a velkých městech tvorbu koalic na bázi té vládní, jenže místo toho vznikají odpudivé mesaliance, jejichž hlavními pilíři jsou vládní koalice s ANO (případně naopak), uzavírané v duchu známého tuzemského hesla: Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Vláda a opozice jedno jsou, takže vlastně na této úrovni žádná vláda ani žádná opozice není, je jen něco, jako bývala v letech 1945–1948 Národní fronta.

„Druhý kartel“ zatím bohužel existuje jen v poněkud rozlícené hlavě Andreje Babiše: Kalousek, Koller, Klus. Nic proti nim. Ale pan Babiš tím vlastně říká: podívejte se, vůči mně tu teď neexistuje žádná reálná politická protisíla, která by se dala brát aspoň trochu vážně. Buďte tedy rádi, že mne máte.

Považuji tuto situaci za naprosto nesnesitelnou. Po listopadu 1989 tu byla ODS, ČSSD, KDU-ČSL. Všechny měly velké zvláštnosti, všechny ale představovaly cosi jako zárodek normálních (jak se dnes po babišovsku s opovržením říká „standardních“) politických stran. Chvíli to vypadalo, že něco podobného vznikne i ze Strany zelených. Po babišovské explozi a vlastně už těsně před ní vznikaly podivné patvary typu Věcí veřejných, STAN, Pirátů. Společné mají mimo jiné to, že jsou naprosto bezbranné vůči žravým predátorským pastranám, jejichž nejzřetelnějším příkladem je dnes právě ANO. Výsledkem je dnešní stav, divoký chaos, jehož základem je politická obstrukce, postavená na nesmyslných experimentech typu „přímé demokracie“. V tom jsou například SPD a Piráti zajedno.

***

Patřil jsem k těm, kdo přivítali zhroucení bolševismu v roce 1989. Něco jsem pro to taky už dříve udělal. Jistě, jiní udělali víc. Ale jiní méně, případně neudělali vůbec nic.

Dnešní rozvrat mne naplňuje děsem a znechucením. Chápu, že udělat něco v této situaci je velmi obtížné. Velmi často se něco nepovede. Přesto je nezbytné se vždy znovu o něco pokoušet – zejména když nám opět hrozí, že spadneme v té či oné podobě znovu tam, odkud jsme se s velkou mírou nepříliš zaslouženého štěstí v roce 1989 vyškrábali.

V posledních deseti letech jsme se pod vlivem hloupých řečí Andreje Babiše a podobných lidí apaticky zřekli polistopadové demokracie. Je třeba se k ní vrátit. Široce vzato, je třeba, aby tu opravdu vzniklo něco jako „polistopadový kartel“. Opozice proti „Novým pořádkům“ postavená na jiném základu, než je ten fialovský, tedy nikoli na přesvědčení, že se vlastně nic neděje – naopak, děje se všechno. Tvorby takové opozice se může účastnit každý v té míře, jaké je v rámci své momentální situace a svých sil schopný. Já se o to aspoň i ve svých dvaaosmdesáti letech budu snažit jako publicista.

Bubínek Revolveru 28. 10. 2022