Kdo ho vlastně znal? (Vzpomínka na Martina Litomiského)

Rád bych napsal pár řádků k úmrtí mého kamaráda Martina Litomiského. Patřil k úzkému uskupení, které jsem považoval a považuji za podstatnou součást mé politické aktivity v posledním půlstoletí. Zemřel 5. prosince tohoto roku v Náchodě, pohřeb se konal 21. prosince.

Pokouším se tedy napsat nekrolog. Tak jako jsem to udělal snad u všech, kteří mi stáli blízko (třeba v Demokratické iniciativě a později v Klubu na obranu demokracie) a kterých jsem si vážil.

V posledních několika letech s tichým překvapením čím dál častěji zjišťuji, jak se v mém ztenčujícím se žurnalistickém repertoáru žánr „nekrolog“ množí. Není ostatně divu. Trochu víc než osmdesát let, jež mi bylo dáno prožít, zahrnovalo – jak to bývá – žně nekrologů za ty, které jsem měl rád. Obvykle se jim nedostávalo široké popularity, zabírali však podstatnější prostor než ti, co proplouvali se štěstím a zrovna moc příležitostí k lítosti nenabízeli.

Z tohoto hlediska se docela těším představou o době, kdy po mně neštěkne ani pes. Všechny nás zavalí řada jiných, kteří se o věčnost nebo aspoň o pozornost chtě nechtě (jinak to nejde) pokoušejí taky. Pokud jsme silně ctižádostiví, můžeme se poutat k tezi „první budou poslední a poslední první“. Na tom ostatně staví náboženství, lépe řečeno to náboženství, v něž věřím. Případně si můžeme říkat, což je věcnější a skromnější, že o uspokojení ctižádosti vlastně ani nejde.

S Martinem jsme se setkali v podhoubí disentu s vědomím, že na tomto světě budou první poslední a poslední první nikoli vždycky, ale snad aspoň občas. Nejprve, ještě za totáče, jsme společně pořádali soukromé diskusní večery, vydávali a rozšiřovali samizdatové sborníky a snažili se připravit na to, co bude – a lepší budoucnost tehdy kupodivu opravdu přišla. Jistě, jak to bývá, trošku jiná, než si mnozí z nás představovali. Po směšném zhroucení bolševického režimu jsme založili už se vším všudy legální politické uskupení, vystupovali jsme v médiích, využívali možností, jež nová, svobodnější doba poskytla. Zrovna já jsem získal možnost po dvouleté činnosti v parlamentu veřejně publikovat a deset let učit coby asistent na Karlově univerzitě. Martin se uplatnil jako kazatel v církvi, k níž už předtím náležel.

Oba jsme se angažovali v politické straně Demokratická iniciativa (resp. Československá demokratická iniciativa), posléze přejmenované na Liberálně demokratickou stranu. Nevím, co by Martin k tomu všemu řekl dnes, nemohu za něj mluvit. Já si kdysi, po pádu bolševického režimu, představoval zrovna to, čeho se mi podařilo dosáhnout, totiž východisko a uspokojivý prostor pro svobodnou veřejnou činnost. A mohu říci především jedno: nečekaná svoboda v době převratu některým lidem občas moc od ruky nešla. Jiní ji obohacovali kriminálními manýrami, takže bylo třeba se jich buď zbavit, nebo je předělat na poctivce, což je ještě o hodně obtížnější.

Ukázalo se bohužel také, že přerod zlodějů v podnikatele je nedokonalý a zdlouhavý, do jisté míry trvá dodnes a je těžké říct, jak dopadne (upřímně řečeno, nějak nevím, proč a by zrovna teď měl dopadat dobře). Zato je jisté, že většina mých současníků včetně mě skončí v dohledné době tak jako všichni lidé, tj. umřeme.

Přitom platí: Ti, kteří se budou v nadcházejícím zápase vyrovnávat se zdejší pseudorevoluční vlnou a politickým marasmem, budou potřebovat solidní a v základních věcech loajální spolupracovníky (solidarita je něco, čeho se nám Čechům od pradávna moc nedostává). Budou potřebovat takové, jako byl třeba můj kamarád Martin Litomiský.

Martine, děkuji Ti.

Ke dni 21. 12. 2024 Bohumil Doležal