Vánoční mýtus v dnešní době

Nechci psát žádné učené pojednání, to by byla úloha pro učence typu Václava Bělohradského nebo Petra Fischera. Spíš jen pár poznámek z mého všedního života, k nimž mne inspirovala informace z Novinek.cz o letošním Vánočním programu televize (ČT, TV Prima, TV Nova, Televize Seznam – přitom se musím přiznat, že u toho posledního přesně nevím, co to vlastně je).

Napíšu tedy pár řádků o proměně toho, co by učenec nazval „Vánoční mýtus“, a to v době, kterou jsem prožil. Můj pohled je pohledem člověka, kterému se německy říká „Auβenseiter“; tedy typ, jaký u nás kdysi pěkně popsal Franz Kafka. Je mi třiaosmdesát let, do života jsem vstoupil v malé církvi, kterou u nás polovině 19. století založili američtí kongregacionalisté (to za staré monarchie šlo), dnes jsem členem jednoho sboru ČCE. Mezi tím jsem se pár desítek let věnoval jakémusi hledání (v KSČ jsem nehledal). Myslím, že i takové stanovisko může být pro českého čtenáře sice poněkud exotické, ale v něčem třeba i zajímavé.

Dobu, kterou jsem prožil, lze zhruba rozdělit na tyto etapy:

a) poměrně hanebné hroucení benešovské „československé demokracie“ v letech 1945 – 8. Nevěděl jsem tenkrát pořádně, o co jde, doma mi nic neřekli; dnes vím, že šlo na dlouhá léta skoro o všechno.

b) Stalinismus – stali jsme se na řadu let kolonií zaostalého primitivního impéria, které si tehdy říkalo „SSSR“. To znamenalo mimo jiné i první, dosti radikální proměnu „vánočního mýtu“. Změnily se základní parametry obecné morálky: knížkám pro děti triumfovala ruská naučná story o Pavlíku Morozovovi, malém chlapci, který u ČEKy (či případně u NKVD, nepamatuji se přesně) práskl své rodiče, načež jej i jeho sestřičku, která se na prásknutí podílela, umlátil sekerkou dědeček. Na mé rodiče to udělalo velký dojem. Dále mi utkvěly v paměti odporné ruské filmy o údajné zrádné činnosti ruských spojenců v době druhé světové války (Tajné poslání, Setkání na Labi). Zaujala mne obrovská míra nenávisti, kterou byly ty prolhané slátaniny nabity, to mne v nedělní školce Jednoty českobratrské neučili. O kravině české provenience jménem „Zítra se bude tančit všude“ se zmiňuji jen okrajově, shlédl jsem ji ve škole povinně asi šestkrát. To vše byl „světský rámec“ nového vánočního mýtu.

Samotná procedura Vánoc po domácnostech, stromeček a dárky, nebyla dotčena, televize ještě neexistovala a vliv rozhlasu byl už z technických důvodů nesrovnatelně menší. Ježíšek, Marie, Josef, andělé, tři králové a jesličky se potichu vytratili. Podstatné je, že vyprázdněný prostor postupně zaujali čerti, a drží si ho dodnes: takže z letošních programů televize, jak je uvádějí v Novinkách, jsem si namátkou vypsal titulky: např. Láska rohatá, Čertova nevěsta, S čerty nejsou žerty. Velký prostor byl poskytnut i folkloru, jen z něho byl vytlačen Bůh (dalo to trochu fušku najít např. koledy, kde by žádné náboženské rekvizity neměly místo). Rekordmanem se stala píseň „Štědrý večer nastal“. Přišlo mi to zároveň odporné a směšné. Věřím, že nás jí letos rozhlas i televize, veřejnoprávní i soukromé, zase pořádně pokropí.

c) Následoval „stalinismus (tenkrát se říkalo už opisem socialismus) s lidskou tváří“. Znamenal jakési zmírnění, ale vlastně jen v druhém plánu. Bolševické veselohry (např. „Dovolená s Andělem“, ježíšikriste, to bylo a stále je odporné!) zůstávaly sice i nadále na špičce, ale vedle nich se směli občas objevit představitelé dob buržoazní republiky a protektorátu (např. Nataša Gollová, kterou po pětačtyřicátém úspěšně lynčovali, dejme tomu, že jen obrazně: letos uvidíme např. na Primě veselohru Eva tropí hlouposti, a důrazně upozorňuji, že herečka za to nemůže). Tento New Deal vydržel v podstatě až dodnes, protože i v další, polistopadové revoluci se vlastně mnohé „vymoženosti“ stalinismu, bez lidské tváře i s ní, nenápadně ukotvily. Viz výše zmíněné televizní programy.

Svět náboženství byl transformován do světa pohádek, a to trvá prakticky dodnes. Osvědčenými vánočními hity jsou zase až dodnes „Pyšná princezna“ nebo v historickém žánru slátaniny, v nichž se znemožňoval Jan Werich: „Byl jednou jeden král“, „Císařův pekař“ ad. Co mají společného s vánoci, sice nechápu (asi mi chybí smysl pro humor), ale i to se, jak se zdá, stalo navždy.

d) „Sametová revoluce“ znamenala už jen další zmírnění a zlidštění: do vánoční společnosti se např. mohly vrátit i postavy dejme tomu náboženské (v populárním „pohádkovém“ seriálu ČT se směl objevit vedle čerta ještě taky anděl), na celkovém dojmu, že je to celé nesmysl, se nic nezměnilo. A poté, co byla v roce 2013 ad. polistopadová demokracie transformována v babišovské Nové pořádky (nedělejme si iluze, trvají vlastně až dodnes a hned tak neskončí), prokázala se v plné síle prorocká mohutnost našeho dnešního premiéra, jenž už v únoru 2019 v rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že demokracie se u nás nehroutí a nemusíme dělat žádné zásadní reformy. Tedy přesněji řečeno, nejen že nemusíme, ale navíc ještě nemůžeme nebo ještě přesněji vlastně nesmíme.

Strašně rád bych nějak podpořil pana Fialu, v dnešních dnech to potřebuje on i my, ale v tomhle mi to ani trochu nejde. Jistě, na rozdíl od stalinismu, bez lidské tváře či s ní, se leccos tak říkajíc zjemnilo, ale podstata zůstává pořád dost odporná. A tak člověku vlastně nezbývá nic jiného, než např. pochválit moderní techniku. Od samého počátku jsou její vymoženosti z oboru šíření televizních a rádiových informací (rozuměj přijímače) vybaveny knoflíkem, jejž ovládají podle vlastní libovůle sami uživatelé. Mějte prosím na vědomí, že v případě nouze je třeba bez otálení použit a bezbolestně a okamžitě proměnit hlasité a divoké splývání stalinismu s demokracií (aspoň ve vašem pokoji) v uklidňující a hojivou tmu a ticho.

20. prosince 2023. Psáno pro Forum 24