indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

27.8. - 2.9. 2018

Nesouvislé poznámky k politické situaci

Jako spousta lidí jsem teď zavalen přívalem povětšinou divokých a odporných informací. Mám potřebu se s nimi vyrovnat: posledních třicet let jsem dělal politického komentátora i proto, abych se z takových informací nezbláznil. Taky mám potřebu něco důležitého nezamlčet předtím, než natáhnu bačkory. To, co dávám k dispozici, jsou vlastně jen nesouvislé poznámky ke dni, které bych si ovšem hrozně nerad nechal jen pro sebe. Zvlášť teď. Budu v tom pokračovat a pozornost budu věnovat i babišovinám, je to důležité.


Reálpolitika: hlavně neubližovat Putinovi!


12. dubna vyšel v Právu komentář senátora Tomáše Jirsy z ODS. Velmi se tam hodí. Pan senátor vyjadřuje obavu z toho, že „totální porážka Ruska“ by mohla udělat z Putina „pověstnou krysu v koutě, která je schopná dalších nepředvídatelných kroků“. Chudáček malý. Ukrajina má sice právo „usilovat o územní celistvost“, ale „geopolitická realita či tzv. reálpolitika se mnohdy s právem míjí“. Současná euroatlantická jednota prý bude stát před těžkou otázkou: „mít možnost zastavit krveprolití, zastavit umírání civilistů, nebo se pokusit obnovit Ukrajinu v původních hranicích včetně Krymu“? Vypadá to tedy, že je třeba rozumně a umírněně přivést Rusy k tomu, aby ze sebe nevydali to nejhorší. Ježíši Kriste! Především je přece třeba zabránit tomu nejhoršímu, tj. tomu, aby Rusko Ukrajinu zadupalo do země. Jen pak je možné mj. i nějaké rozumné jednání. A problém není konflikt mezi NATO a Ruskem, jehož objektem je Ukrajina, ale konflikt mezi Ruskem a o hodně slabší Ukrajinou, který Rusové spustili za účelem „osvobodit“ Ukrajinu od „nacismu“ formou likvidace. NATO by mělo Ukrajině účinně pomoci, což se zatím nějak moc nedaří.

Vůbec nad některými závěry pana senátora zůstává rozum stát. Například tvrdit, že na našich dodávkách zbraní (tj. dodávkách NATO) dnes stojí síla ukrajinské armády, mi připadá zároveň poněkud cynické i naduté: síla ukrajinské armády, jako každé armády kdykoli a kdekoli, stála a stojí dosud především na odhodlání a schopnosti vojáků se bránit. V tomto případě poté, kdy „Západ“, jak se dnes říká, hned zpočátku vyklidil ambasády v Kyjevě a velmi opatrně čekal na to, zda se Ukrajinci vůbec bránit dovedou. Jistě, zkušenosti typu Jižní Vietnam nebo Afghánistán byly deprimující. Ale na to, že se bránit dokážou, přišel Západ na můj vkus nějak moc pozdě.

Pan senátor medituje nad tím, abychom zohlednili i nároky Ruska, resp. přesněji řečeno pana Putina a spol., kteří Ukrajinu napadli. O tom bude možné a asi i potřebné se bavit, jistě. Jenže až potom, co odtáhnou. Teď je třeba Ukrajině pomoci. Všechno má svůj čas.


Proč by nám měli Američané pomáhat?


Naši politici uvažují o tom, jak posílit pozice České republiky. Není to vůbec od věci. Až pan Putin a spol. osvobodí od nacismu Ukrajinu, budeme na řadě my. Své osvoboditelské ambice hlásají profesionální ruští osvoboditelé už přinejmenším patnáct let.

Ministryně obrany teď otevřela téma americké základny, opozice odkazuje na minulost, kdy údajně všechen náš lid odmítl americký radar.

Jenže tenkrát to byla jiná věc: Především, projekt radaru vzal tehdy nakonec znechuceně zpátky americký prezident. Šlo o zařízení, které mělo usnadnit obranu zemí NATO před raketovým útokem z jihovýchodu. Dnes je tu nebezpečí osvobození po ruském způsobu – poté, co pan Putin a spol. osvobodí Ukrajinu (nemusí to trvat až tak dlouho). Máme s osvobozením po ruském způsobu zkušenosti naposled z roku 1968, v roce 1945 zase ruští osvoboditelé zachránili Prahu před okupací jednotkami generála Pattona.

Je tu jeden problém. Nemohu se zbavit dojmu, že naše armáda je spíš než jako instituce k obraně před nezvanými osvoboditeli postavena jako soubor schopných specializovaných jednotek, které mohou účinně pomoci někomu, kdo je v základních věcech s to se bránit sám jako Ukrajinci. Mám dojem, že Američanům budeme muset vysvětlit, že na nich vlastně chceme, aby tuto roli – tj. bránit se jako ukrajinská armáda – převzali oni. Mám dokonce dojem, že to nějak tuší a nejde jim to pod nos.

Jsem laik a byl bych hrozně rád, kdyby mi to někdo vysvětlil. Bohužel se o tom žádná debata nevede. Tj. o tom, zda bychom nepotřebovali trošku jinou koncepci vlastní obrany. Možná, že by bylo vhodnější, kdyby se vysocí důstojníci naší armády zaměstnávali spíše tím než např. angažovaností v prezidentských volbách.

Máme armádu aspoň takovou jako Ukrajinci? A co naše nynější politická situace? Opozice (vládla nám předtím osm let) je sice podle našich čelných vládních politiků něco, co demokracii ani náhodou neohrožuje, skeptikům jako já však teď připomíná spíš výkonné uskupení pátých kolon se silnou mediální podporou. Jsme politicky destabilizovaná země bez skutečné opozice, bez nezávislých médií a možná i bez efektivní armády. Nebo snad ne? Může něčemu takovému někdo (např. Američané) vůbec vojensky pomoci? A proč by to dělali? Vždyť to ani nejde!

Proč se o tom nediskutuje? Bohužel se zdá, že ani není kde.


„Věcná realistická analýza“


Moje další poznámka se týká dvou textů pana Jana Macháčka z Babišových Lidových novin („Mezi povzbuzováním a realismem“, 13. dubna t. r., a „Přijímáme a vylučujeme“, 16. dubna t. r.). Pan Macháček se snaží rozlišit, co je k diskusi a co je k fandění. Problém je, že člověk, který není důsledný cynik, musí tu a tam něčemu fandit. V druhém textu pan Macháček nakonec píše: „Největší potíž je (…) v tom, že Ukrajina bude (rozuměj ve všeobecném povědomí – pozn. bd) přirozeně ještě dlouho po válce přetrvávat v tvrdém černobílém módu a ve zjednodušené politické kultuře boje dobra se zlem. EU stojí zase na politické kultuře hledání kompromisu a konsensu.“

Jistě, přehánět se nikdy nemá. Na druhé straně, politická kultura hledání kompromisu a konsensu vede občas do Mnichova a je užitečné ji přibrzdit směrem k zjednodušené kultuře boje dobra se zlem. Zatímco zjednodušená politická kultura hledání kompromisu mezi dobrem a zlem je nemravná a děsná. Nemohu se zbavit dojmu, že v babišovských Bradavicích nás k ní soustavně navádějí.


„The Germans down“


Závěrem opustím teritorium babišovin a věnuji se krátce článku Jana Jandourka „Německo může ohledně Ruska za hodně věcí, ale ne za všechno“ (Forum 24, 17. dubna t. r.). Je to vlastně informace o textu jakéhosi Timothyho Ashe (nemá nic společného s historikem Timothym Gartonem Ashem), takto „vedoucího státního stratéga“ londýnské společnosti BlueBay Asset Management. Text vyšel na autorových internetových stránkách. Mám pochybnosti o tom, nakolik jde o osobnost v Británii slovutnou, ale to, co píše, si tam nejspíš tu a tam někdo myslí, stejně jako v ČR nebo v Polsku. Pan Jandourek s článkem opatrně nesouhlasí (s mnoha body prý lze souhlasit, kromě jednoho). I to je u nás projevem odvahy.

Pan Ash v textu píše, že podle agentury Bloomberg by dnes náklady na energetické zablokování Ruska činily 240 miliard USD. Německo má vzhledem ke své politice nejen v posledních dvaceti letech (vstřícná politika vůči putinovskému Rusku), ale vlastně už počínaje druhou světovou válkou věcnou a morální zodpovědnost – a účet je teď třeba vyrovnat. A to tím způsobem, že zastaví energetické platby do Ruska.

Myslím, že by bylo dobré se na tuto německou zodpovědnost podívat s jistým odstupem a s ohledem na historické okolnosti po skončení druhé světové války.

Problematičnost německé vstřícnosti vůči Rusku počínaje kancléřem Schröderem je zjevná a němečtí politici včetně nynějšího prezidenta Steinmeiera ji přiznávají. Otázce německých válečných reparací se dost zevrubně věnoval ve svém článku pan Jandourek (požadavek je nesmyslný). Je ovšem třeba vzít navíc ještě v úvahu to, co se dělo v poválečné době.

Vzhledem k ukrutnostem války, na nichž Hitlerovo Německo neslo lví (i když nikoli výlučný) podíl, bylo jen velmi obtížné po jejím ukončení realizovat do slova a do písmene ušlechtilou zásadu Winstona Churchilla „Ve válce rozhodnost, po porážce vzdor, po vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle“. Na základě konsensu mezi západními spojenci a komunistickým Ruskem vzniklo světové politické uspořádání, jemuž vévodila Organizace spojených národů jakožto údajné spojenectví demokratických států světa. Jedním z jeho pořadatelů byl i stát („SSSR“), jehož politické uspořádání mělo, mírně řečeno, s demokracií jen velmi málo společného. Vyrovnání vítězů s poraženými proběhlo formou okázalého soudního procesu (Norimberský proces), k němuž mělo mnoho lidí (politiků i právníků) na Západě velké výhrady (viz o tom např. Kennedyho knížka Profily odvahy, kapitola o senátoru Robertu Taftovi). Když se situace během pár let vyjasnila, vznikly organizace jako NATO nebo – postupně, nakonec – EU. Ale ještě záhy po vzniku NATO přišel první generální tajemník Hastings Lionel Ismay s neoficiální okřídlenou tezí: „The purpose of NATO was to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.“ Německo se pak v západním společenství vlastní vahou prosadilo, ale výše zmíněná zásada se brala v potaz hodně dlouho; mám dojem, že potichu ji respektovali i Němci. Je to důsledek toho, že válka s Německem nebyla nijak smluvně uzavřena. (Navíc nedokážu zamlčet, že když si někdo myslí takové věci, jako je výše citovaná definice postavení Německa v novém světovém uspořádání, neměl by je snad ani oficiálně a nahlas říkat – ještě prozíravější ovšem je si je vůbec nemyslet.)

Na nějaké formální uzavírání války, která skončila před více než třemi čtvrtinami století, je dnes už pozdě, přehlušily ji přinejmenším poslední agresivní aktivity Ruska a zatím nepsaný pakt Peking-Moskva. Mělo by se však o té promeškané příležitosti vědět (a trochu se za ni i stydět).


P. S. Z čirého alibismu bych rád připomněl, že jsem se ve věci (opožděného) uzavření války kdysi trošku snažil. V roce 2005, při šedesátiletém výročí jejího konce, jsem se spolupodílel na podpisové akci, jíž se účastnili mj. někteří známí politici a publicisté z ČR, Rakouska, Maďarska, SRN a Polska. Upozorňovali jsme Evropský parlament na to, že by bylo dobré válku nějak formálně uzavřít. Odkaz na text prohlášení včetně podpisů signatářů tu dávám k dispozici v české i německé verzi. Jako jakousi přípravu jsem k tématu napsal článek, který rovněž vyšel česky v Mladé frontě Dnes i německy.

Byla tam i docela zvučná jména. O naší iniciativě informovala česká, německá a rakouská média. Velkou díru do světa jsme s tím neudělali, ale jak říkával Pierre de Coubertin: nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se.

24. dubna 2022, psáno pro Bubínek Revolver Revue