Na okraj vítězného devátého května – I. část

Nadchází výročí, které hraje v českém pojetí nejnovějších dějin klíčovou roli: devátý květen 1945. Po listopadu 1989 se pošouplo o den zpátky, iniciátorem byl Miloš Zeman ještě coby poslanec polistopadového československého parlamentu. Důvody navrhovatele byly tenkrát ryze populistické: zdánlivě jsme se civilizovali a přizpůsobili západním normám. Ve skutečnosti se jen zastřelo, v čem je toto období i to, co mu předcházelo, pro nás, pro Evropu a pro demokratický svět vůbec bolestné a problematické. A je důležité o tom mluvit dnes, v době, kdy putinovské Rusko neomaleně a usilovně připomíná sobě i světu své zklamané, nenaplněné ambice.

V letech 1948–1989 (a asi už pár let předtím) měly u nás duté oslavy „osvobození“ charakter zároveň potěmkiniády i větší či menší veřejné buzerace. A v posledních letech spousta lidí vědomě i nevědomě usiluje o to, abychom se k těmto předlistopadovým manýrám aspoň trochu vrátili. Smyslem těchto řádek naopak je se tomuto podloudnému úsilí aspoň trochu bránit. Nedělá to dnes nikdo.

První světová válka a její důsledky. Appeasement a nedozírné následky

První světová válka vedla v Evropě k převratným politickým rozhodnutím, jejichž smyslem bylo odstranit řadu dějinných křivd. Bohužel, jak to bývá, se zároveň spousta nových křivd otevřela. Ti, kteří na sebe za to vše vzali zodpovědnost, se jí v následujících letech buď zřekli, nebo ji neunesli. Výsledkem byla hysterická atmosféra revanše mezi poraženými a postiženými, z níž se zrodil ukrutný, nezodpovědný a bohužel technicky velmi zdatný Hitlerův režim. Vítězové války a jejich souputníci projevili bezradnost a neschopnost se se svou nezodpovědností vyrovnat, zvlášť když proti nim odpůrci používali – jistě demagogicky – i jejich vlastních idejí (např. principu sebeurčení národů).

Tak v druhé polovině třicátých let přišla ke slovu politika appeasementu (ústupky protivníkům bez ohledu na to, že ti, co ustupují, dávají najevo vlastně jen svou slabost, a ti, co požadavky vznášejí, je používají jen jako záminku k pochybným mocenským cílům). A argumentace „nedozírnými následky“, k nimž by mohlo vést, kdybychom na svých spravedlivých požadavcích trvali i tehdy, když by to znamenalo riziko a vyžadovalo by to statečnost. (Obojí je velmi přitažlivé a ve zdejší politice se k obojímu uchylovali, samozřejmě nevědomě a s katastrofickými následky, čeští a slovenští budovatelé „socialismu s lidskou tváří“ v letech 1968–69. Nedozírnými následky se oháněl zejména prezident Ludvík Svoboda.)

V konfrontaci s Hitlerem a jeho spojenci dokázali nakonec Angličané, Američané a vlastně i Francouzi obstát. Ukázalo se však, že jim nezbude, než se spojit s ruskou stalinskou tyranií. Jakýsi důvod ke spojenectví tu byl: i Stalina Hitler nakonec zákeřně přepadl (poté, co se oba kumpáni spolu po určitou dobu úspěšně paktovali). Stalinův režim byl jistě jiný než ten Hitlerův, ale nebyl o nic lepší. Stalin měl být pro západní spojence příležitostný spojenec z nezbytí. Spolupráce byla technicky v mnoha ohledech úspěšná, takže bylo velmi snadné přehlédnout, že povaha a cíle ruského impéria i jeho způsob vedení války jsou zcela jiné než povaha a cíle západních demokracií. Přitom se západní spojenci zejména v závěru války Stalinovi tu a tam v něčem volky nevolky přizpůsobili.

Osvobození, vítězství, nové uspořádání světa

Výsledná porážka hitlerovského Německa a jeho spojenců byla bohužel opřena o iluzi, že na spojenectví západních demokracií a stalinského impéria může vyrůst nové uspořádání světa, které vyloučí krvavé konflikty jako ten, co právě skončil. Přitom vítězství bylo završeno spektakulárním soudním procesem s poraženými, postaveném na fikci, že se západní demokracie a Stalinova despocie dokážou shodnout na společném pojetí spravedlnosti. A ustavila se OSN jako údajné společenství demokratických států světa vzniklé ze zápasu s hitlerovským Německem a jeho spojenci. Ve skutečnosti to bylo velmi heterogenní uskupení a to, co si od něj někteří idealističtí zakladatelé slibovali, se naplnilo mírně řečeno jen částečně. Dokumenty, na nichž projekt stál a stojí, měly do značné míry potěmkinský charakter, řada lidí (včetně autora těchto řádků) měla čas od času dojem, že si z nich jejich autoři dělají legraci. Je samozřejmě pravda, že v řadě drobných, každodenních záležitostí byla organizace užitečná. Jenže v těch zásadních většinou vůbec ne (k ruské invazi na Ukrajinu vydala Rada bezpečnosti neslané nemastné vyjádření dva a půl měsíce poté, co začala, a aniž by byla řeč o podstatě věci – viz můj text zde). A navíc se zdá, že ji právě teď a v souvislosti s Ukrajinou čekají zkoušky, v nichž může velmi snadno dovršit své selhání.

Korekce „vítězství“: EU, NATO. Kdo byl a kdo je „down“?

Přitom záhy po vzniku OSN se ukázalo, že řada významných zakladatelů musí usilovat o zakotvení své spolupráce v jiných, dalších institucích, které budou brát ohled na jejich společné zájmy, jež se zejména od zájmů Ruska a ruských dejme tomu spojenců dosti podstatně liší. Tak postupně vznikly významné mezinárodní hospodářské instituce jako Evropská unie. A vznikla (ovšem s odkazem na principy, na nichž stojí OSN) Severoatlantická aliance jako obranný pakt sdružující západoevropské státy a USA.

Do základů NATO bylo ovšem neoficiálně vsunuto cosi neujasněného. Už jsem tu o tom psal: jde o „bonmot“ prvního generálního tajemníka NATO Ismaye: „The purpose of NATO was to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.“ Vlastně jen dodatečný vysvětlující komentář, navíc vznesený v době, kdy SRN ještě nebyla členem organizace. Nazývat ho „Ismayova doktrína“ je tedy nadnesené, nicméně nikdo ho nikdy nijak neproblematizoval a mám dojem, že ho příliš mnoho lidí a příliš dlouho bralo příliš vážně. Myslím, že i mnozí němečtí politici jej dlouho chápali jako „poznanou nutnost“, která je podle Marxe podstatou svobody.

Určité, dejme tomu překonané myšlenky je jistě dobré přejít taktním mlčením. Bohužel jsou v rozporu s velmi pěknou sentencí, kterou si dal jako motto svých pamětí z druhé světové války Winston Churchill: „Ve válce rozhodnost, po porážce vzdor, po vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“ Já mám s Ismayovým bonmotem docela problém, protože se chtě nechtě promítl do poválečné politiky demokratického spojenectví a bere se to tak trochu jako pochopitelná dobová samozřejmost, daná poválečnou situací. A nepřipadám si docela bezpečný. Už jen proto, na kolika podobných nedořečených záležitostech zůstal viset poválečný mír, slavnostně traktovaný jako „vítězství“ či „osvobození“. Přitom to neberu ze stanoviska občana země ve válce poražené: jen ze stanoviska občana země, která byla vlastně poražena teprve po svém „osvobození“, v jeho rámci, přičemž spoluzodpovědnost na tom si nese i ona sama. Nicméně, i my jsme byli najednou vlastně „down“.

Pokračování zde

Psáno pro Bubínek Revolveru 9. 5. 2022