Na okraj vítězného devátého května (dokončení)

Stalinský „boj za mír“, jeho krach, nepovedená reforma, pokus o revanš

Po slavnostní prezentaci nového mírového uspořádání skoro bezprostředně následovalo čtyřicetileté období „studené války“. Nebylo by lepší říkat „horký mír“? Válka to žádná nebyla.

Rusko si pořídilo koloniální říši mj. i v evropských končinách, které civilizačně dosti přesahovaly jeho úroveň. Jeho ideologickým projektem byla světovláda (opsaná jako budování „spravedlivého světového pořádku“), opřená o ideologii „marx-leninismu“ (cosi jako nestydatá parodie na křesťanství). Dalo se předem odhadnout, že vytyčený úkol je vysoko nad kolonizátorovy síly, takže pak své kolonie musel čas od času s ostudou znovu dobývat. A bylo to čím dál tím těžší. Naše země představuje přitom pozoruhodnou kuriozitu – aparát pro kolonizaci dodala nezištně sama, takže řada lidí včetně vládnoucích komunistů s lidskou tváří si toho, že jsme kolonie, všimla až v srpnu 1968.

Následovalo částečné zhroucení impéria a období „gorbačovských“ reforem. Myslím, že by ten pokus neměl být zbytečně zlehčován už jenom proto, že jsme na něm velmi vydělali – totiž vyklouzli jsme na svobodu. Nicméně znovu se potvrdilo to, co kdysi napsal Alexis de Tocqueville: největším nebezpečím pro špatný režim je chvíle, kdy se snaží polepšit. Takže jeden z protagonistů reformního úsilí v Rusku nakonec pronesl cosi jako epitaf: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Je mi líto těch Rusů, kteří by tehdy byli rádi svou zemi postavili na slušnější základy. Vážím si těch, kteří se v tom dnes, za velmi ztížených okolností, pokoušejí pokračovat. Měli bychom jim v rámci možností pomáhat. Obávám se jen, že možnosti jsou toho času omezeny mj. tím, že vlastně i nám jde už zase o krk.

Po krachu reforem následuje nyní něco, co je zároveň restaurací a revanší zkrachovavšího impéria. Není příliš překvapivé, že úkolu se chopili někdejší činovníci jeho represivních orgánů. Revanše se má dosáhnout postupně, „salámovou cestou“, tak, že zastrašený protivník couvne dřív, než se mu podaří dohnat probouzející se impérium k nejhoršímu. Považuji to dlouhodobě za typické pro ruskou politiku z doby po druhé světové válce. Stála na hypotéze, že soupeř je slaboch a „papírový tygr“, a vůči demokratickému „Západu“ se neosvědčila. Je jen dobré vědět, že „appeasement“ a „bránění nedozírným následkům“ nejsou správná cesta k obraně vůči této vyčůrané politice. A v době dnešního ruského pokusu o válku-neválku vůči Ukrajině je dobré to vědět dvojnásob.

Němci a Češi z hlediska „in“ a „down“

A nakonec jen malá poznámka k tématu, kdo ze středoevropských zemí dneska je a má být ve světovém konfliktu, který se rozhořel kolem Ukrajiny, „down“ a kdo dejme tomu „in“. Podnítil mne k ní poměrně arogantní způsob, jakým před časem (23. dubna t. r.) psal v Lidových novinách Petr Kamberský. Podal si velvyslance SRN v Praze (pan velvyslanec si to nechal líbit, co velvyslanci v takové situaci zbývá). Řeč byla o vyučování cizích jazyků na základních školách v ČR, problém podle mne nebyl v tématu, ale v manýrách. Pan Kamberský mluvil o lidech, kteří sporné věci rozumí jako koza petrželi, o velvyslancově aroganci či ignoranci a o tom, že jemu se „derou na jazyk poměrně drsná slova, ale spolkne je“ – jak vidno, nakonec se mu to spolknutí moc nepovedlo. Zdá se, že podle jeho názoru je Německo stejně jako za časů Hastingse Lionela Ismaye pořád tak trochu „down“ (a on si proto ten tón polemiky může dovolit). Mám na to jiný názor.

Ukrajinský konflikt, který dnes otřásá světem, se nyní vyhrotil do dvou konkrétních problémů: za prvé, zda a v jaké míře mají a smějí demokratické státy Ukrajinu podpořit těžkými zbraněmi, a za druhé, zda mají tyto země přistoupit na ruské vydírání ropou a zemním plynem, když se mu v minulých letech ve větší či menší míře bezelstně vystavily.

První věc je pro Německo citlivá mj. i proto, že pozice „down“ nějak chtě nechtě pro jejich partnery i pro ně přetrvává a nutí je projevovat mírumilovnost tam, kde vůbec není namístě. V Bundestagu vznikl koncem dubna zásadní spor napříč politickým spektrem. Nakonec opoziční CDU–CSU, vládní Zelení, FDP a i SPD dospěli k jednoznačnému (a podle mne zcela správnému) závěru, že pomoc je OK. Naproti tomu ratolest míru nesly Putinovi v zobáčku Die Linke a AfD, daly však dohromady jen 100 hlasů proti 685 pro a při 7 absencích.

Taková schopnost konsensu mezi demokratickou vládní koalicí a demokratickou opozicí připadá českému pozorovateli exotická. Jde o jednu dílčí věc, ale s velmi vážnými důsledky. Když si představím, co by podobný problém způsobil v Poslanecké sněmovně PČR, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Prohlasovat většinu v PS i v poněkud chaotickém Senátu by sice formálně vzato neměl být problém a prezident, který může rozhodnutí zdržet vetem, jak se zdá, v současné době a v těchto věcech ztratil schopnost obstruovat. Jenže vládní strany mají v poslanecké sněmovně většinu osmi hlasů a naše opozice, ANO a SPD, si nijak nezadá s AfD či Levicí, řekl bych, že je ještě o dost horší. Umění nekonečných obstrukcí je jediné, co ovládá na jedničku, a sociální demokraté se vzhledem ke své nemožné dlouhodobé spolupráci s Babišem v posledních volbách do sněmovny vůbec nedostali. Demokratická opozice, která se sice dokáže tvrdě a usilovně hádat, ale když jde o naprosto zásadní věc, umí se taky s vládou shodnout, je v českém politickém světě něco dost nezvyklého.

A jak vypadají česká média, o tom dal silné svědectví pan Kamberský ve zmíněném článku.

Tak kdo je tady z hlediska demokratické politiky a schopnosti konsensu „down“? Češi, nebo Němci?

Psáno pro Bubínek Revolveru 11. 5. 2022