Německo a Rusko: v čem zásadně nesouhlasím s Karlem Schwarzenbergem

Krátce před Vánocemi, 18. prosince 2022, vyšel v rakouských novinách Die Presse (Die Presse am Sonntag) rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Týká se v první řadě současné ruské politiky (redakce mu dala titulek „Rusko se rozpadne“), ale i dalších věcí, které s nynější ruskou politikou souvisejí.

Karel Schwarzenberg patřil podle mne k těm nejlepším, kdo v polistopadové České republice zaujali místo ministra zahraničí. Neměl to lehké, jeho oponenti mu často měli za zlé jeho původ (nikoli židovský, ale šlechtický) a údajnou špatnou výslovnost češtiny. Argumenty tohoto typu hrály svou roli hlavně v době, kdy kandidoval na prezidenta. Bylo to dosti odporné, ale bohužel poměrně účinné. Nechci se k takovému chóru přidávat, s řadou z toho, co pan Schwarzenberg ve zmíněném rozhovoru řekl, buď souhlasím, nebo na to nemám, jak se říká, „silný názor“. Zarazily mne jen dvě věci, které sám pro sebe považuji za dosti podstatné, a to zejména v souvislosti se současným a dalším vývojem politické situace v mé vlasti. Jsou to zdánlivě dílčí záležitosti, ale podle mne se dotýkají zásadních věcí.

Srovnávat Němce s Rusy?

Takže za prvé: srovnávání Německa a Ruska. Teze zní: „Německu se po první světové válce přihodilo totéž, co Rusku v devadesátých letech (minulého století).“ Obě země chtěly, resp. chtějí získat zpátky, oč v minulosti přišly. Tedy tzv. revanš. Každá imperiální mocnost musí prý zažít velkou porážku, než se vrátí k „normálnímu myšlení“.

Považuji toto srovnání za nevhodné. Nejsem přitom snad vůči Rusku a Rusům zaujatý. Nepřipadá mi například zcela spravedlivé tvrdit, jako pan Schwarzenberg, že strůjcem vývoje vedoucího k pádu SSSR byl Ronald Reagan. Nechci popírat zásluhu amerického prezidenta, spočívající v důsledném odporu vůči „brežněvovskému“ SSSR, ani v tom, že pochopil potřebu modifikovat tuto politiku, když se v Rusku dostal k moci Gorbačov a jeho spolupracovníci. Pokus Gorbačova a jeho lidí o polidštění bolševického Ruska sice nakonec skončil krachem (jeden z premiérů prezidenta Jelcina k tomu hořce poznamenal: „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“), ale přesto měli jakýsi podíl na vývoji v okupované střední a východní Evropě, který vyvrcholil jejím osvobozením na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A bylo by nespravedlivé jim ho nepřiznat. Aspoň já jsem za to vděčný i jim.

Stejně nespravedlivé je vykládat vývoj Německa od jeho sjednocení v sedmdesátých letech 19. století jako rozvoj jeho imperialistických choutek. Do roku 1871 žádný jednotný německý stát neexistoval. A pokud jde o první světovou válku, máme u nás v ČR chuť vidět ji v perspektivě znovunabytí naší vlastní státnosti, ale to je úplně falešný pohled na věc, který zastiňuje to, že nespravedlnosti se v poválečném uspořádání střední a východní Evropy spíše kupily, než vyrovnávaly – a my jsme si taky přiložili polínko do ohně. Tak se posléze otevřela v poraženém Německu cesta k moci Adolfu Hitlerovi a jeho přívržencům. Je např. jistě pravda, že ČSR se nakonec na konci třicátých let stala Hitlerovou obětí. Ale tomu předcházelo mimo jiné a hlavně i to, že si na počátku, ve chvíli vítězství Dohody, nabrala daleko víc, než co bylo spravedlivé a než co mohla vůbec unést.

A pokud jde o druhou světovou válku: vůbec nechci zpochybňovat zločinnou povahu nacistického režimu v Německu a spoluvinu jeho spojenců. Evropské demokracie a USA bohužel nebyly na válku vůbec připraveny: za krátkou dobu toho dost prohrály a nakonec jim nezbylo než se spojit se Stalinovým Ruskem, které nebylo o moc lepší než Hitlerovo Německo, jen od něho bylo stejně jako další země v té oblasti zákeřně přepadeno (poté, co s ním skoro dva roky úspěšně spolupracovalo). Spolupráce mezi západními demokraciemi a Stalinovým Ruskem měla jistě oprávnění, ale jako dočasné spojenectví zájmů, nikoli jako trvalé spojenectví zásad, které navíc ještě světí prostředky. Rusům samozřejmě vyhovovala druhá varianta spolupráce a Západ na ni bohužel v lecčems přistoupil. Např. devastačními nálety na německá města (jistě, začal s tím Hitler, ale Angličané a Američané tento druh vedení války nakonec prováděli s perfekcionismem hodným lepších cílů). Nebo: západní demokratické státy nebyly schopné jakkoli reagovat na brutální postup ruských vojáků vůči německým civilistům na německém území, které Rusové obsadili. Nebo: bezprostředně po válce Spojenci expressis verbis tolerovali masové vyhánění a okrádání milionů Němců z území, které po staletí obývali. Nebo: procesy s lidmi podezřelými z válečných zločinů probíhaly způsobem problematizujícím v lecčems základní lidská práva; před vojenskými soudy se octli i civilisté a soudilo se podle zákonů přijatých ad hoc s retroaktivní platností. A celá tahle spolupráce byla postavena na falešném předpokladu, že se západní demokracie dokážou shodnout se Stalinovým Ruskem na základních principech spravedlnosti a lidskosti.

Na podobném předpokladu byla založena i Organizace spojených národů. Mělo jít o společenství demokratických států, vzešlé z vítězství nad zločinnými mocnostmi: ve skutečnosti čas od času (a čím dál tím víc) připomínala a připomíná orwellovskou hospodu, kde za společným stolem sedí farmáři a čuňata, a občas se už ani nepozná, kdo je farmář a kdo čuně.

S Německem nadto nebyla uzavřena mírová smlouva. Do OSN byla Spolková republika Německo přijata v roce 1973 spolu s „Německou demokratickou republikou“, která byla tehdy suverénním státem ve stejné míře jako naše „Československá socialistická republika“.

Druhá světová válka

Západní demokratické státy brzy po ukončení války nazřely, že potřebují jakousi společnou organizaci jako oporu proti rostoucí ruské agresivitě. Tak vznikla v roce 1949 Severoatlantická aliance. O jejím poslání řekl v roce 1952 její první generální tajemník Hastings Lionel Ismay, že jím má být: „to keep the Soviet Union out, the Americans in, and the Germans down“. Jistě, nebyla to žádná doktrína, spíš jakýsi bonmot, a H. L. Ismay asi reagoval na přežívající obavy z případných recidiv nacismu. Je jen otázka, nakolik ty obavy tlumil nebo naopak nechtě udržoval při životě. SRN se v roce 1955 stala členem NATO a bonmoty toho druhu nabuzují vždy znovu pochybnosti, co z nich vlastně pro postavení dotyčného státu v Evropě a ve svobodném světě v tom kterém dějinném okamžiku plyne. Proto je dobré něco podobného neříkat nahlas – a ještě lepší je si to vůbec nemyslit.

Tím vším chci vlastně říci jen jedno: minulost, otevřenou zejména druhou světovou válkou, se Evropě a světu nepodařilo pořádně uzavřít. Vzešlo z ní nové rozdělení Evropy a rozdělení Německa, které snad bylo méně bláznivé a absurdní než např. „Morgenthauův plán“, ale to je jen skromná přednost a dalo velkou práci jeho problematičnosti postupně zmírnit.

„Poměrně rychlá integrace“?

Winston Churchill si dal jako motto ke svým pamětem z druhé světové války „mravní naučení“: „Ve válce rozhodnost, po porážce vzdor, po vítězství velkomyslnost, v míru dobrá vůle.“ Zejména ty poslední dvě poučky se po druhé světové válce moc nepodařilo uvést v život – a to jsme na to od té doby měli skoro osmdesát let! My, naši sousedé, Evropa a demokratický svět s sebou vlečeme přinejmenším od první a druhé světové války jakési břemeno, s nímž si nevíme příliš rady a které nám komplikuje soužití. Důsledkem je např. druhá teze, s níž přišel v rozhovoru Karel Schwarzenberg a s níž mám potíž. V roce 1945 bylo podle jeho názoru Německo „relativně rychle“ integrováno „do Západu“. Z toho, co jsem řekl, pro mne plyne otázka, zda ta integrace nebyla přece jen (i když nejspíš nechtě) provedena tak trochu na německý účet. A zda si vítězní západní spojenci (a po sjednocení Německa i východoevropské státy, které znovuzískaly svobodu), nenavykli s Německem jednat jako s někým, kdo je pořád ještě „down“. Jistě, německý nacistický režim se dopustil např. na našem území mnoha odpudivých hromadných zločinů. Jen bych rád upozornil, že to není žádné alibi, abychom např. mohli přehlížet, co jsme naopak po roce 1945 napáchali my. Jistě, bylo toho méně, je nás málo a bylo už po válce. Nicméně odsouzení nacistických zločinů nebylo žádné alibi pro pomstychtivce, kteří měli chuť si je tu a tam tak trochu zopakovat na konto poraženého.

Výsledky „relativně rychlé integrace Německa do Západu“, o nichž mluví pan Schwarzenberg, ve mně tedy vzbuzují jakési pochybnosti. A nejde jen o tohle. Jde i o naši českou opětovnou integraci do rodiny civilizovaných demokratických států, jak ji dnes pro nás znamenají mj. a především Evropská unie a NATO.

Když odhlédneme od nacionalistického pojetí českých dějin, jak se formulovalo postupně od devatenáctého století po český bolševismus a v mnoha pohledech přežívá dodnes, je pod jeho nánosem pořád ještě viditelná naše skutečná minulost. K jejímu odkrývání bychom se měli vrátit. Rodící se česká společnost na konci prvního tisíciletí zvolila vzhledem k okolnostem a na základě vlastního (podle mého názoru správného) zvážení situace na rozdíl od našich sousedů (Poláci, Maďaři) cestu, jejíž součástí byla účast ve „Svaté říši římské“. Byl to podle mne jeden pokus o politickou realizaci principů obsažených v západním křesťanském náboženství. Jistěže měl spoustu nedokonalostí a chyb. Přesto platí: na těchto základech musíme stavět i dnes, ve zcela změněné situaci, navíc po půlstoleté ruské nadvládě. Naše budoucnost je teď v organizacích, jako je EU a NATO. A ty ovšem odkazují i k naší historii, jak jsem ji tu zmínil. Klíčová je pro nás přitom role USA a historicky vzato i Německa a Rakouska, s nimiž jsou naše dějiny po staletí spjaty. Tyto vztahy byly v poměrně nedávné minulosti významně narušeny. Přitom i ony patřily a patří k zárukám naší bezpečnosti. Což klade nárok nejen na ně, ale taky na nás. Měli bychom být schopni je krok po kroku napravovat. Protože, nezapomínejme, jak je v takových věcech naším zvykem: i my máme máslo na hlavě a i se máme za co stydět.¨¨

Co jsem zač

Píšu tyhle řádky, protože bych rád ještě jednou a možná naposled nějak shrnul to, co je podle mne nejdůležitější a oč jsem se ve svém životě pokoušel jako vysokoškolský učitel, publicista a občas přímo či nepřímo i jako politik. A rád bych nakonec vzpomenul politika a vlastně i politického myslitele, který mne kdysi, v době, kdy jsem si formuloval základní věci, ovlivnil snad nejvíc: Johna F. Kennedyho. Oslovily mne zejména jeho myšlenky o váze politické odvahy a dále to, co předvedl během své krátké, ale výrazné prezidentské dráhy, zejména v konfliktu s drzým avanturistou Nikitou Chruščovem.

(A jen zcela na okraj ještě podotýkám, že na rozdíl od Kennedyho nejsem katolík, ale reformovaný evangelík, a to od raného dětství, vlastně od narození.)

bubínek Revolveru 19. 1. 2023