Proč je třeba číst babišoviny (I. část)

Název babišoviny, podobně jako babišismus apod., je symbolický. Babišismus pro mne označuje politický, mediální a ekonomický komplex, který se nevyčerpává osobou svého nositele a dodnes i vůdce. Zahrnuje mohutnou politickou stranu, která po roce 2013 získala silné pozice v médiích a má víc než solidní ekonomické zázemí. V obojím se jí žádné další české politické uskupení (včetně těch, co jsou dnes u vlády) nemůže vyrovnat – poslední, kdo na tom byli lépe, byli kdysi předlistopadoví komunisté. Zároveň dává svou politickou praxí návod, jak lze ve formálně vzato demokratickém politickém systému a legální cestou získat takovou společenskou moc, která svobodu a demokracii ve společnosti ničí.

Na podzim 2021 se babišovské tažení podařilo na poslední chvíli zbrzdit výsledkem voleb do Poslanecké sněmovny. Bohužel jen zbrzdit, nic víc. S mírnou nadsázkou je možné říci, že i po volbách máme v mnoha ohledech pořád tentýž (babišovský) režim, jen s tím, že u moci je na čas pro změnu opozice. Ve stínu dosti úděsného globálního konfliktu, jenž se otevřel ruskou invazí na Ukrajinu, je to úspěch dosti skrovný a neznamená nic trvalého.

Jednou z hlavních tezí dnešního premiéra (řadu jeho konkrétních kroků podporuji) už několik let je, že demokracie u nás není ohrožena (jiní chytráci tvrdí, že demokracie je ohrožena vždycky, a proto se u nás v posledních osmi letech vlastně vůbec nic zlého neděje). Já vycházím už od roku 2013 z toho, že demokracie je u nás ohrožena velmi podstatně a že se toho pořád děje zatraceně moc.

Proto je třeba věnovat průběžně pozornost i detailům, tomu, co si dnes a denně můžeme přečíst ve významných médiích babišovského politicko-mediálního trustu a taky ve spřízněném Právu, v minulých letech s vazbami na koaliční ČSSD. (Navíc já jako starý člověk, který většinu svého života prožil v bolševické kolonii, si nemohu pomoci a cítím v pozadí zahraničněpolitických komentářů Práva pořád ledový dech a kostnatý pařát Kremlu.) Tato média jsou zrcadla podobná tomu, jaké měla k dispozici čarodějnice v pohádce o Sněhurce.

Počínaje rokem 2013 se u nás v babišovských a spřízněných listech formoval silný novinářský tým, víceméně racionálně řízený a profesionálně ovlivňující veřejné mínění. Přitom si nemyslím, že by se tu organizovalo nějaké cílené spiknutí. Mnozí autoři jen „souzní s dobou“ docela spontánně a z jakési naivity (hrubián by napsal „z blbosti“). Ale zároveň je tu aspoň zčásti i cílená koncepce a týmová práce. Nejde přitom jen o techniku práce, ale taky, a především, o obsah toho souznění.

Tomuhle konglomerátu je třeba případ od případu v rámci dosud existující svobody tisku, zákonů i ústavy čelit. Bohužel ve zbytku českých médií (mám dojem, že poměrně nevelkém) zatím panuje ignorance spojená s tolerancí. Nenamlouvejme si, že neexistuje, nebo že už neexistuje. Že jsme babišismus porazili v loňských parlamentních volbách a stala se z něho „normální opozice“. Je všude kolem nás. Je ho plno a je silný. A je třeba se mu opřít, pokud to vůbec ještě jde.

Chtěl bych napříště čas od času v rámci svých chabých sil reagovat na pár detailů, z nichž se budují mediální hradby čarodějnické pevnosti babišismu.

Tolik úvodem.

„Pozitivní pragmatismus“: farmáři a čuňata pospolu

S pojmem „pozitivní pragmatismus“ přišel v MF DNES letos 22. března analytik Hospodářské komory Ladislav Minčič. Není první a řekl to moc pěkně. To, co je podle něho hlavním tématem dne, teď není např. „růst cen, hledání alternativních trhů, přechod k jiným technologiím, ba ani aktuální výše schodku státního rozpočtu, ale hrozba násilí a fakt, že v ohrožení jsou – ano, i u nás – základní lidská práva“. Zároveň musíme být pragmaticky připraveni na to, že „naše země musí koexistovat se státy, které tuto univerzální hodnotu nevyznávají“. Nelze prý přitom „upírat někomu volbu masochisticky rezignovat na svá lidská práva, tak jako nelze nikomu odepřít možnost iracionálního chování“: to ale platí jen potud, „pokud takové sebeobětování a nerozum nevedou k bezprostřednímu ohrožení našich vlastních životů, majetků a naší vlastní svobody“.

Nejprve jen na okraj podotýkám, že k „masochistické rezignaci na lidská práva“ dochází u rezignujících často, ba většinou, v důsledku pořádného nářezu a strachu, že ho můžou dostat znovu. A „iracionálnímu chování“ lze, ba je nutno, čelit mimo jiné i racionální argumentací a osobním nasazením.

Apel, který v sobě „pozitivní pragmatismus“ nese, podle pana Minčiče zní: nechť si ti druzí dělají se svou svobodou, co se jim zlíbí, nás se to dotkne teprve tehdy, když sáhnou na tu naši (a navíc ovšem samozřejmě i na náš majetek a život, jinak bychom to ani nepocítili).

Co to znamená pro dnešní politickou situaci u nás: „Hrozba, které čelíme, je nesouměřitelná s našimi domácími půtkami ve smyslu, kdo je s Babišem (Zemanem, Klausem, Fialou, Bartošem…) a kdo je proti němu.“ Nejde prý o žádné malichernosti, ale o Svobodu s velkým S.

Bohužel, svoboda je, jak se říká, nedělitelná, a malé nebo velké S na tom nic nemění. Nedají se oddělit zásadní věci, o něž jde, a technické věci, které by nás neměly dělit, protože s těmi prvními prý nemají nic společného. A to, co si dělají jiní za našimi humny, vždycky tak či onak souvisí s tím, co si děláme my sami doma.

Lidé jako Babiš a Zeman u nás v posledních letech systematicky ničili demokracii a další (mám skoro chuť říci „my další“) jim při tom občas chtě či nechtě podávali maltu. Je řešení nastolit teď pro domo pragmatickou politiku národní jednoty, navíc na základě zásady „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“? Takovou, jaká je popsána v závěru Orwellovy farmy zvířat: užaslá zvířátka sledují oknem hospodu, v níž pospolu rokují farmáři a čuňata a už se nvůlbec nedá poznat, kdo je farmář sa kdo čuně? Tj. není takové řešení nemravné?

Řekl bych, že je třeba stále průběžně formulovat, o co u nás i za humny jde a o co u nás i za humny šlo. Pokud to neuděláme, ani si nevšimneme, že probíhá kolektivní oblbování lidí a národní pseudosmíření na základě sklerotického zapomínání. Smiřování s cílevědomými ničiteli naší polistopadové demokracie a s těmi, co s nimi spolupracovali (cizím slovem kolaborovali). Nazývat to „pozitivním pragmatismem“ je velmi legrační a bohužel i poněkud otřelé.

Kdo potřebuje katarzi? Rusko? Německo?

Tentýž den, kdy vyšel v MF DNES článek pana Minčiče o tom, že příkaz doby je „pozitivní pragmatismus“, v němž si farmáři a čuňata padnou do náručí v zájmu boje za Svobodu s velkým S (tedy 22. března t.r.), psal v Lidových novinách ekolog Pavel Nováček na okraj ruské invaze na Ukrajinu mimo jiné: „Rusko potřebuje podobnou katarzi, jakou prošlo Německo po druhé světové válce, aby bylo schopné opustit nesmyslné sny o vlastní velikosti a moci.“ Jistě, kritika Rusů je teď velmi namístě a zaplést do problému Němce je, jak se zdá, v Česku namístě úplně vždycky. Zaráží mne jen jedna maličkost, vlastně okrajová: máme tu teď jeden obří globální malér (ruská agrese na Ukrajině) a jsme v něm až po uši. Možná, že nakonec dostaneme zase do kožichu, třeba trochu podobně jako v letech 1945–1989. Neměli bychom se tedy ptát, nepotřebujeme-li náhodou nějakou pořádnou katarzi taky my sami? Toto téma je u nás tradičně zanedbávané a zároveň krajně neoblíbené (stydět se, tj. poctivě se stydět, bolí). Přesto, pokusme se! Čistě proto, že by se nám to v příštích týdnech, měsících a letech mohlo velmi hodit.

Tak například: což takhle naše katarze za léta 2013–2021?

Naše demokracie se tehdy nejprve českému intelektuálnímu braintrustu a vzápětí i české veřejnosti jaksi přejedla. Ovšem, měla totiž chyby. Například v ní bujela korupce. To se v demokracii občas stává, demokracie mívají chyby. Aby tomu intelektuální braintrust a všechen lid učinil přítrž, smetl v podstatě revolučním způsobem dosavadní establishment (vše začalo okázalým přepadem úřadu vlády, v čele jako předvoj stáli prokurátoři a policisté – tedy někteří, buďme spravedliví). Během revolučních změn byl pak demokratickou cestou postupně dvakrát po sobě vším lidem zvolen prezident, který až do nedávné doby nijak neskrýval své sympatie pro Rusko a Čínu a soustavně dělal své zemi ostudu. Pěkný základ pro boj proti korupci! A hlavně: k moci se jako hlava protikorupčního tažení prokousal politicko-ekonomicko-mediální komplex, jemuž vévodil polistopadový zbohatlík (v Rusku se dnes říká oligarcha). Prý nehrozilo, že bude krást, už to nepotřebuje. Zároveň se zlepšily pozice extremismu starého i nového. Zase demokratickou cestou. A pak tito naši noví, demokraticky zvolení papaláši a jejich pomocníci (zase mám strašnou chuť říci my, jejich hlupáci pomocníci) velmi obratně využívali pandemie covidu-19 k podvazování zbytků demokracie, maskovanému úsilím o zdraví a dlouhověkost našich pracujících. Přitom ti, kdo by jim na troskách naší politické demokracie měli odporovat, se často zmohli jen na hloupé řeči o tom, že demokracie ohrožena vůbec není, resp. je ohrožena pořád, což je prý totéž. Z té bídy jsme se zatím úplně nevyhrabali, tahle katarze nás teprve čeká.

A není to jediné, co jsme jaksi propásli. Je tu ještě jedna profláknutá katarze z dávnější minulosti, s níž jsme (nemohu si odpustit zlomyslnou poznámku „na rozdíl např. od Němců“) trvale na štíru.

Tak třeba v květnu 1946 jsme měli možnost rozhodnout v parlamentních volbách aspoň částečně svobodně o své politické budoucnosti. A jak to dopadlo? Komunisté tehdy dostali přes 38 % hlasů (v českých zemích byli vzhledem k neúspěchu na Slovensku percentuálně ještě silnější). Přitom o pár měsíců dřív v Rakousku, obsazeném spojeneckými vojsky (z nemalé části těmi ruskými), dostali komunisté 5,4 %, zatímco Lidová strana 49 % a Sociální demokraté 44,6 % (obě strany od té doby patří k páteři rakouské demokracie). Rakušané si i za ztížených okolností dokázali nakonec svobodu udržet.

A další příklad, ještě křiklavější. Finsko bylo v roce 1939 bez vyhlášení války záludně přepadeno Ruskem. Ve dvojí vlně bojů (1939–1940 a pak 1941–1944) nakonec utrpělo porážku, ale dokázalo si zachovat status svobodné země. Jistě, s omezeními, ale ve srovnání s tím, čemu jsme se těšili my v letech 1948–1989, poměrně malými. Stálo je to spoustu práce, potu a taky krve (cca sto tisíc padlých v boji s Rusy – ruské ztráty byly ovšem o hodně větší). Zároveň je třeba podotknout: kompromis, který uzavřeli za války čelní představitelé československého exilu se Stalinem, byl pro ně sice v některých ohledech výhodný (např. jednoznačná ruská podpora poválečnému vyhnání a okradení cca tří milionů lidí; ovšem, byli to Němci, ale Němci jsou taky lidi), ale z této výhody jsme nakonec my všichni měli jen skoro půlstoletí diktatury ruského typu, a navíc to, že metody, které jsme po květnu 1945 sami používali proti perzekvovaným, jsme pak nejpozději po únorovém puči používali pořádně a trvale jeden proti druhému.

Katarze v souvislosti s bolševickými zvěrstvy u nás pak sice proběhla, ale byla snadná, my jsme přece byli ti, co trpěli. Tomu se dá říkat „katarze“ jen v uvozovkách.

V souvislosti s odporem české veřejnosti proti komunismu po únorovém puči se hovoří o třetím odboji. Ale byla tu také ideologie „socialismu s lidskou tváří“ (komunisté, kteří tak či onak prozřeli). Nepochybuji, že ti lidé měli dobré úmysly a že mnozí z nich si zaslouží úctu. Chci jen upozornit, že jejich pozice je tu a tam děravá. Když už se mluví o katarzi, nelze tuhle poznámku vynechat. Namlouváme si, že Němci byli do své katarze dějinami prostě domláceni (viz pan Nováček ve zmíněném článku, a není jediný, říká to ještě poměrně uměřeně). Svým způsobem to chápu. Pro ty, co na to věří, z toho plyne naděje, že k chybějící katarzi nakonec někdo domlátí taky je.

Ke skutečné katarzi ovšem patří, že člověk, a taky národ, na své hříchy (žádné chyby!) přijde aspoň trochu sám; jen pak se za ně totiž může aspoň trošku upřímně stydět. Tj. stydět se sám za sebe.

Z toho všeho plyne: čeká nás, jak to vypadá, velmi bouřlivá doba. Pan Lavrov a spol. už přinejmenším dvanáct let jemně naznačují, že i my jsme vyhlédnutou ruskou kořistí. Až tedy přijde náš čas, měli bychom mít jasnou hlavu. Bude pak pro nás snadnější se bránit před novými uzurpátory.

(pokračování)

Psáno pro Bubínek Revolver revue, vyšlo 9. 4. 2022