Proč je třeba číst babišoviny (II. část)

Sami proti zbytku světa: no a?

Teď bych se chtěl věnovat skutečnému esu: totiž neformálnímu řediteli jakési babišovské Školy čar a kouzel v českých Bradavicích Janu Macháčkovi. V Lidových novinách dne 31. března 2022 seznámil čtenáře s názory amerického novináře Waltera Russela Meada, zveřejněnými v deníku The Wall Street Journal. Článek pana Macháčka se jmenuje Západ proti zbytku světa. Teze zní: „Západ“ je sice jednotný jako nikdy předtím, ale také je nejvíc osamocen, co kdy ve světě byl. Zbytek světa není tak silně přesvědčen o tom, že je ruská agrese absolutně nechutná a naprosto nepřijatelná.

Co vlastně znamená „Západ“? Podle článku pana Macháčka k němu patří EU, „Severní Amerika“ (zřejmě USA a Kanada), Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Jižní Korea. „Zbytek světa“, který představuje např. Čína a víceméně s ní rezonují třeba jihoafrický prezident a brazilský prezident, dále Indie a Vietnam, ruskou agresi nehájí, ale odolává tlaku „Západu“, aby ji odsoudil.

Pojem „Západ“ je poněkud relativní už vzhledem k tomu, že Země je kulatá. Položil jsem si otázku, kam vlastně patřím já: jsem např. velmi silně přesvědčen, že ruská agrese je absolutně nechutná a naprosto nepřijatelná a nehodlám se o tom vůbec s nikým bavit. Austrálie a Japonsko ode mne na východ, Severní Amerika a Brazílie na západ. Když pohlédnu do vlastní minulosti, od útlého dětství mi bylo namlouváno, že patřím k Východu (k táboru míru a socialismu, tj. k ruskému bolševickému impériu včetně jeho kolonií, mezi něž tehdy v neposlední řadě náležela moje vlast). „Západ“ znamenal to, co je nechutné a zavrženíhodného. Toto zařazení (jemuž byl naštěstí v roce 1989 aspoň dočasně učiněn konec) je mi srovnatelně nechutné a nepřijatelné jako relativizace ruské agrese vůči Ukrajině. Pan Macháček s odvoláním na pana Waltera Russela Meada můj jednoduchý svět problematizuje. Z toho pro mne především jednoznačně plyne: mezi žáky výše zmíněné babišovské Školy čar a kouzel se rozhodně nehodím. Jsem moc předpojatý.

Pan Macháček s odvoláním na pana Waltera Russela Meada upozorňuje na zásadní slabiny „Západu“: prý „tak dlouho žil ve fantazírování o konci historie, že podcenil návrat geopolitiky a soupeření velkých mocností“. Inu, jak kdo. U nás třeba podivným teoriím pana Fukuyamy řada lidí, např. já, příliš nevěřila: z toho, co viděli kolem sebe, se nedalo vyvodit, že jsme za vodou a že zejména jedna „velká mocnost“ hned za humny už ani náhodou nepřemýšlí o tom, že by skoncovala se svou nestydatou geopolitikou zaměřenou na světovládu.

Taky nevím, nakolik uvalení sankcí na Rusko slaví „pokrokáři v západním světě“. Já na bývalém Východě, do něhož se mi zpátky ani trochu nechce, je ovšem vítám, i když nám pan Lavrov a spol. už dvanáct let drze vykládají, že jsme jejich „blízké zahraničí“ a co to obnáší, případně má obnášet. Váha „klimatických aktivistů“, „environmentálních aktivistů“, „klimatických aktivistů“, „uvědomělých pokrokářů“, „uvědomělých levicových demokratů s jejich názory na gender, klima a leccos dalšího atp.“ je u nás věcí názoru a diskuse. A pokud do toho všeho přichází pan Putin s názorem, že příliš mocný Západ rád používá ekonomické a institucionální páky k tomu, aby nastolil svoji radikální ideologii na celé planetě, je to dosti průhledné: už nás chce zase sežrat a nejapně to zamlouvá. „Západu“, k němuž snad konečně aspoň trochu patříme, se to nelíbí. Takže by se nás proti choutkám pana Putina mohl tu a tam někdo zastat. Přičemž Čína, Brazílie, Indie či Vietnam to nejspíš neudělají, protože je jim to v lepším případě fuk. A není to náhodou fuk i panu Macháčkovi?

Je u nás „uvědomělé pokrokářství“ levicových demokratů a jejich názory na gender, klima a leccos dalšího opravdu nebezpečnou silou? Je u nás „nepředvídatelná Amerika“ na čele „pokrokového Západu“ větší hrozba než ruské a čínské ambice? Vždyť ruské ambice (a nikoliv „americký imperialismus“, jímž nás ruští ideologové a jejich čeští pomocníci oblbovali během své nadvlády) máme dosud v dobré paměti. Stejně jako naše neúspěšné pokusy se z ruského objetí vymanit. Chceme si opravdu tu zkušenost ještě jednou zopakovat a znovu nastavovat holé zadnice chtivým drápům těchto a podobných velmocí, které, jak zjevno, jsou pořád při chuti?

Strašení pana Macháčka (prostřednictvím pana Waltera Russela Meada) „levicovými demokraty a uvědomělými pokrokáři“ mi navíc připadá účelové v tom nejhorším slova smyslu. Nic takového nám nehrozí. Co nám dnes tady, v České republice, opravdu i nadále hrozí, je např. destrukce naší vratké demokracie, spuštěná v roce 2013 politiky, k jejichž uskupení pan Macháček náleží. Zápas s nimi není ani náhodou vyhrán (ti, kteří by s nimi měli zápolit, o nich od počátku dodnes opakují, že vlastně nejsou žádným nebezpečím). A účelové, soustavné zdůrazňování, že přesně nevymezený „Západ“ je osamocen, stojí proti zbytku světa, že ovládá jen informační prostor, ve kterém sám bydlí, kdežto Rusové míří do početné Číny, Indie, Brazílie a Afriky, mi připadá jako defétismus. Samozřejmě nejde o to mluvit jen k přesvědčeným. To hlavní, oč jde, je, aby to, s čím přicházíme, bylo pravdivé a správné.

V nedbalém vymezování „Západu“ není vůbec žádný prostor pro věci, jako je pravda, víra, naděje, láska. Jsou to jen úvahy o tom, jak najednou ovlivnit, resp. zmanipulovat co nejvíc lidí. A jaký smysl mají defétistické úvahy o tom, nakolik jsme nebo nejsme osamoceni? Jsou občas chvíle a záležitosti, v nichž nezbývá, než být osamocen. Ti, kdo s tím nepočítají, ještě nikdy nic kloudného nevyhráli. S cynismem se nic kloudného vyhrát nedá.

Je jich na nás moc, vyhráváme jen ve svém prostoru, Rusko má úspěchy v Číně, v Indii, v Brazílii a v Africe: máme se jim snad už proto přizpůsobit? Je to argument? Ale především musíme mít jasno o své věci, kterou považujeme za správnou a spravedlivou, trvat na ní a v případě nutnosti být připraveni pro ni i něco obětovat.

A nakonec: Ukrajinská válka, kubánská krize a politická odvaha

Je pozoruhodné, jak často je dnes právě v babišovinách a spřízněných listech propíraná kubánská krize z podzimu roku 1962. Téma je pro mne svým způsobem i osobně naléhavé. Bylo mi v té době dvaadvacet a působilo na mne depresivně, jak se demokratický Západ vůči „táboru míru a socialismu“, ztělesněnému ohavnou osobou N. S. Chruščova, potácí od neúspěchu k neúspěchu. Bolševickou propagandu jsem co do účinnosti zjevně trochu přeceňoval, zatímco moji přátelé ji pro mne nepochopitelným způsobem „žrali“. Žít v takové společenské atmosféře bylo pro jednoho nesnesitelné. Kubánská krize pro mne znamenala něco jako obrat v hnusném a zcela beznadějném světě.

Dnešní interpretace události, tak jak ji prezentují v mediálním Babišistánu, je pro mne úděsná. Krajní, výraznou polohu zaujal právník Zdeněk Koudelka z Masarykovy univerzity (MF DNES, 30. března): „Za studené války bránil horké válce realismus a sebeomezení velmocí. Věděly, že na dvorek soupeře se neleze. Tato praxe vznikla roku 1962, kdy americký prezident J. F. Kennedy ostře reagoval na to, že Kuba souhlasila s umístěním sovětských raket. USA Karibik považovaly za svůj dvorek, který Kennedy bránil i hrozbou jaderné války. Nakonec došlo ke kompromisu. Sověti stáhli rakety z Kuby a USA slíbily, že na ni nezaútočí a stáhnou rakety z Turecka.“

Především nevěřím údajně vědecké tezi, že je velmoc jako velmoc, USA jako SSSR. Dále: Rusové se na Kubě nechtěli svými raketami pyšnit na přehlídkách, ale ohrožovat z bezprostřední blízkosti USA. A dále: některé momenty argumentace pana Koudelky se mi zdají být poněkud legrační: když už přistoupíme na pojmosloví „dvorků“, proč nebylo Turecko v roce 1962 dvorek USA, když bylo členem NATO od roku 1952? Popis kubánské krize je nesmyslný, USA reagovaly poté, co zjistily, že Rusové (pan Koudelka jim říká „Sověti“, to je pozoruhodné, já jsem od roku 1945 vždycky všude kolem viděl jen samé Rusy) mírnix týrnix stěhují na Kubu rakety s jadernými hlavicemi. A reagovaly tím, že vyhlásily a vzápětí realizovaly blokádu ostrova, aby ruskou akci zastavily. Kennedy tehdy udělal to, co udělat měl (možná, že by to v té situaci udělal každý americký prezident, ale významné je, že to udělal on), Chruščov se zachoval jako špatný hráč pokeru, poslal tam své lodě, ale ve chvíli, kdy měl blokádu prorazit, se podělal.

Od té doby se zejména v českých kruzích traduje výklad, že svět byl tehdy na okraji jaderné války a oba zúčastnění politici projevili státnickou rozvahu, a to tím, že se zároveň podělali. K zachránění světového míru je tedy zapotřebí hlavně a především všestranná a důsledná podělanost. V babišovinách byl tento výklad v posledních týdnech a měsících k přečtení velmi často a pojetí pana Koudelky je jeho jakási extrémní podoba.

Výsledek vysoké hry pana Chruščova ovšem byl pro něho a pro Rusko dlouhodobě katastrofální. Do necelých dvou let byl hanebně vyhnán z funkce (mimo jiné s koneckonců pravdivým zdůvodněním, že jeho politika byla avanturistická). Rusové se od té doby už nikdy nepokoušeli o čelnou konfrontaci s USA (jako předtím v případě Berlína a Kuby) a za čtvrtstoletí byli v koncích.

Napsal jsem před časem, že kubánská krize byla Midway studené války a myslím si to dodnes. Dohoda o raketách v Itálii a v Turecku byl taktický vstřícný tah. Je přitom třeba vzít v úvahu, že Američané ani „Západ“ neměli tehdy podobně nemravné ambice ke světovládě, jaké vlastně už od „VŘSR“ otevřeně hlásali do světa jako „vědecký světonázor“ Rusové. Bránili se jen těmto ruským ambicím. A bránili se úspěšně.

To je zásadní poučení z kubánské krize, které je významné i dnes a hlavně dnes. Jakási stydlivě naznačovaná možnost řešení nynější „ukrajinské krize“ (rozuměj ruské agrese vůči Ukrajině) není, že si Putin a Biden sednou ke stolu a společně se podělají. Pokud někdo za stůl usedne s touto koncepcí, předem prohrál. Ten, kdo situaci vyhrotil, byl jednoznačně agresor, podobně v roce 1962 jako teď, a podělat se před agresorem je mj. i zcela neúčinné. Taková situace vyžaduje odvahu. Odvaha přitom nevylučuje dobrou vůli, ale dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Kennedy rozhodl stáhnout rakety z Turecka, projevil dobrou vůli ve správnou chvíli. Když se Chruščov předtím rozhodl podloudně propašovat rakety na Kubu, projevil zlou vůli v nepravý čas.

Píšu o tom vlastně jen z jednoho důvodu: nejsem žádným velkým odborníkem na americké politické dějiny, zároveň musím říci, že si J. F. Kennedyho velmi vážím, a to jak za jeho postoj ke kubánské krizi, tak za Profily odvahy, což je jedna z nejhezčích knížek o politice, kterou jsem kdy četl. Není to žádný politicko-filosofický spis, spíš knížka populární. Tím líp. V případě kubánské krize se podle ní choval. A možná, že by se uvažování o politické odvaze mělo zrovna dnes věnovat víc pozornosti. Je velice aktuální. Daleko užitečnější než uvažovat o technice, jak se co nejrychleji a co nejelegantněji podělat.

P. S. Je prý notoricky známo, že Kennedy vlastně Profily odvahy nenapsal. Jistě, je to notoricky známo. Stejně jako to, že Alexander Dumas otec nenapsal Tři mušketýry, Panna orleánská nebyla panna a Ježíš Kristus, náš spasitel, neumřel na kříži, nýbrž oženil se s Marií z Magdaly a měli spolu kopu dětí. Tohle krédo dnešních cyniků nesdílím. Prostě proto, že mě to ani nenapadne.

Psáno pro Bubínek Revolver Revue, 10. 4. 2022