To, v čem žijeme, je studená občanská válka

Polistopadový režim, jemuž dominovali Václav Havel, Občanská demokratická strana a Sociální demokracie, vykazoval od svých počátků spoustu problémů. Přesto to bylo nejsvobodnější politické uspořádání, jaké jsem ve svém životě zažil (jsem ročník 1940). A mohl jsem je brát za své, což bylo pro mne naprosté a docela příjemné exotikum.

1. Už jsme zase v tom!

Bohužel bylo čím dál tím obtížnější dát dohromady jakž takž stabilní exekutivu (tj. především zvolit vládu a prezidenta). Ve společnosti proto postupně narůstala hysterická revoluční nálada, která nakonec v roce 2013 vyústila v explozi Velké protikorupční revoluce: společným úsilím nespokojených občanů a jejich předvoje, policistů, prokurátorů (ne úplně všech) a spřízněných médií (taky ne úplně všech) se podařilo jaksi mimoděk odvolat (z opatrnosti nepíšu přímo svrhnout) tehdejší vládu, nejprve dosadit na deset let do čela státu notorického kverulanta Miloše Zemana a nakonec zajistit v politickém životě vůdčí pozici pro „hnutí“ (strany jako takové byly v nemilosti), jemuž dominoval novopečený polistopadový podnikatel (dělá mi strašné potíže to označení psát bez uvozovek), odkojený předlistopadovým režimem.

Už předtím odpovědní čeští intelektuálové, mj. i díky zakladateli polistopadové demokracie Václavu Havlovi (viz např. esej „Moc bezmocných“) dospěli k závěru, že stará (cituji „chcete-li buržoazní“) demokracie stejně jako „posttotalitarismus“ (rozuměj normalizační bolševismus) jsou překonány a je třeba vytvořit nový, dokonalejší politický systém, jehož základnou budou spontánně vytvořené skupiny svobodných lidí v čele s vůdčími osobnostmi nadanými přirozenou autoritou. Podobnost takových úvah s ideologiemi autoritativních systémů, jež se uplatňovaly po první světové válce, je čistě náhodná, leč poněkud zarážející; jsem přitom přesvědčen, že Václav Havel a jeho následníci to myslili docela dobře, upřímně. To je na tom to nejstrašnější.

Tak se u nás zatím na jedenáct let (2013-2023, ale ještě není všech dní konec) dostali do čela státu lidé jako Andrej Babiš, Miloš Zeman a jejich různí slušně řečeno pomocníci: novináři, politici, zase se sebezapřením píšu bez uvozovek, prokurátoři a policisté (opět zdůrazňuji zdaleka ne všichni!). Formálně vzato zcela demokratickou cestou tak vznikl nový režim, jemuž pan Babiš, nejvýraznější z jeho tvůrců, říkal „Nové pořádky“. Ten se teď sice otřásá v základech (viz poslední volby do Poslanecké sněmovny a prezidentská volba), ale neradujme se předčasně! Nic ještě není rozhodnuto. Mohutné parlamentní obstrukce těch, co zatím prohrávají, signalizují, že jsme dospěli do nové, (optimisté doufají že do závěrečné) fáze Nových pořádků. Je to studená občanská válka. Zatím se odehrává v zákonodárných sborech, ale hrozí, že do vřavy bude zatažen jak prezident, tak i nejvyšší soudní orgány.

Jsou v tom tedy už skoro všichni? Trochu se bojím, aby nám obyčejným čičmundům nakonec nezbylo než koukat na ten rumrajch oknem a s otevřenou pusou jako zvířátka v závěru Orwellovy Farmy zvířat.

Směr vývoje je zatím jasný: zjednodušeně řečeno, od Masaryka k Babišovi. Konečnou stanicí zdá se být autoritářství a zlodějina, kryté nestydatým pseudomoralizováním: dříve nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. A člověk se neubrání otázce: neudělali jsme snad na cestě po tomto divokém tobogánu, a to i včetně tatíčka (resp. tatíčků od Masaryka po Havla) tu a tam taky nějakou chybu?

2. Krach falešných mesiášů nestačí. Zatím je pořád nemáme kým nahradit.

Je velmi neblahé, že už Československá republika, vzniklá v roce 1918, byla fakticky postavena na myšlence Národního vůdce a Mesiáše. A je velmi tristní, že jí se vším všudy podlehl i tak pronikavě myslící politik jako T. G. Masaryk. A podobná idea v ještě civilnější podobě se skrývala v roce 1989 pod lidovou bodrostí Václava Havla. Bylo to tak trochu i na zakázku, „lid to chtěl“. Chováme se tenkrát jako teď jako pejskové z Čapkovy pohádky a prosíme Stvořitele, aby nám udělal takového mesiáše, jehož bychom si mohli přímo očuchat. Výsledky jsou zatím tristní: mesiáši dosud stvoření sice v zásadě vyhovují požadavku, jen výsledek očuchávání je čím dál tím odpudivější (Masarykovi se omlouvám, ale jen trochu).

Problém je v tom, že vlastně už jednoho mesiáše máme. Jenže ten, jak se praví, „není z tohoto světa“. Proto si ho dvakrát moc nepřipouštíme.

Píšu tyto řádky v tiché hrůze. Před rokem a půl se nám ve volbách do Poslanecké sněmovny podařilo zatím vlastně jen napůl svrhnout jednoho falešného mesiáše. Pak se, naposled v poslanecké sněmovně, rozřádila zmíněná občanská válka. „Obstrukce“ prý patří k politice. Inu, jak kde. A strany, které by se měly v tak civilním terénu, jakým je politika, programově stavět proti vztyčování falešných model a pomazávání pseudomesiášů, se tváří, jako že se nic neděje, pokračuje stará dobrá demokracie (tzv. nechumelismus, propadli mu např. v posledních třech letech i čelní činitelé ODS jako Petr Fiala nebo Marek Benda).

Před pár týdny jsme měli velikánskou kliku: podařilo se nám překvapivě lehce zabránit intronizaci falešného mesiáše, naštěstí již notně vyčpělého, na prezidentský stolec. Tím však je naplněna jen ta snadnější část úkolu, který v úplnosti zní: přenést funkci prezidenta z falešně náboženské podoby do čiré, tradiční, obyčejné „standardní“ politiky. A docela se bojím, že ani my, ani nový prezident a jeho tým o tomto úkolu zatím ani trochu nevíme. Takže nám dost pravděpodobné hrozí, že se všichni dohromady nedostaneme z oblasti podvodné falešné mystiky do poctivé, věcné, každodenní politiky, běžné už mnoho let v demokratickém světě. V tom světě, do něhož bychom se měli a mohli po mnohaletém selhání zcela pokorně, jako marnotratný syn v evangeliu, zase vrátit. Místo toho se chystáme znovu prokotrmelcovat z jednoho falešně mystického fixlu do dalšího. Nebo snad ne?

Lidé starající se o politiku a o vše, co s ní souvisí (politika je zároveň obyčejná, civilní a přitom ušlechtilá věc), od ústavních právníků přes politiky po publicisty, by to a především to měli vědět a starat se o to.

Jistěže je přitom zapotřebí dobrých zákonů, ústavy, jednacích řádů důležitých politických institucí atp. Jen jimi však ještě skutečná demokracie nevznikne. Pokud chceme změnit rádobydemokracii vedenou formou permanentního třídního boje, studenou občanskou válku, v demokracii opravdovou, potřebujeme v první řadě dobrou vůli. A o tu je třeba svést zápas. Bez iluzí o nechumelismu, o tom, že se vlastně nic neděje a všechno je už hotovo.

Kdo si tohle teď rovnou a natvrdo nepřipustí, lže. Sobě i druhým. Ta hlavní práce teprve čeká.

Psáno pro Forum 24, 8. března 2023