indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

27.8. - 2.9. 2018

Kdo je největší hrozbou pro demokracii?

K následujícím řádkům mne inspiroval text Jana Vávry, který zazněl symbolicky 21. srpna v pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlasu Plus (vycházím ze znění, které bylo zároveň zveřejněno na stránkách ČRo Plus pod názvem Kdo je bezpečnostní hrozbou?). Byl zřejmě inspirován mj. projevem maďarského premiéra Viktora Orbána z 23. července na setkání Letní univerzity a Studentského tábora v Tusnádfürdő (Bǎile Tuşnad) v rumunském Sedmihradsku.

Pan Vávra ovšem polemizuje především s předvolebními billboardy koalice Spolu. Píše se na nich o tom, že bezpečnostní hrozbu pro nás představuje Andrej Babiš, který je agentem Vladimira Putina a rozděluje naši společnost.

Panu Vávrovi je sympatické, že se koalice postavila angažovaně jak proti rozdělování společnosti, tak proti Putinově agresi. Pokud to však podle něj vládní strany země, která právě předsedá EU, myslí vážně, mají nyní skvělou příležitost, aby to prokázaly na tvrdém postupu proti mnohem aktivnější a nebezpečnější hrozbě a proti nebezpečnějšímu agentu Vladimira Putina, než je Babiš, totiž proti Viktoru Orbánovi. Jeho politika je podle Vávry založena na systematickém rozdělování společnosti a vyvolávání maďarského nacionalismu. A to zejména pokud jde o Orbánovy názory z poslední doby, které „mnozí evropští politici“ odsoudili jako rasistické a nepřijatelné pro Evropu 21. století.

Z mnohých evropských politiků jmenuje pan Vávra především „místopředsedkyni Evropské komise a komisařku zodpovědnou za hodnoty EU“ Věru Jourovou. Ta vysvětlila před nedávnem v Hospodářských novinách, že české předsednictví může při první příležitosti dát hlasovat o sankcích proti Maďarsku kvůli porušování právního státu. Mezi sankce patří, píše pan Vávra, zejména odebrání hlasovacích práv (Evropská komise prý „ve svých analýzách“ /!/ opakovaně došla k závěru, že maďarská vláda omezila nezávislost justice a médií a evropští politici mohou dle Jourové spor o právní stát v Maďarsku rozseknout hned).

„Naše pravicové strany“ podle pana Vávry tedy mohou opravit svou někdejší blahosklonnost vůči Orbánovi. Česká vláda prý může ukázat, zda jí skutečně leží na srdci obrana před Putinovou agresí, nebo jí jen vadí Andrej Babiš jako nepříjemný politický soupeř a o bezpečnosti a demokracii hovoří jen tehdy, když se jí to hodí.

Musím se přiznat, že tón těchto posledních řádků textu pana Vávry mi připadá poměrně odpudivý a rád bych se něčemu podobnému vyhnul. Nebudu tedy např. mluvit o návodech na denunciaci či o pomlouvačství vůči „našim praviovým stranám“. S názory pana Orbána z posledních let vůbec nesouhlasím (psal jsem o tom už před osmi lety). Omezím se jen na pár základních poznámek k tomu, co by měla být základní úloha nejen „našich pravicových stran“, ale všech demokratů v ČR, a v čem všichni od premiéra Fialy po babišisty a sociální demokraty selhávali a čemu by se měli věnovat.

Domnívám se totiž, že každý si má předtím, než začne u příslušných úřadů v Bruselu řešit například problémy pana Orbána, zamést před vlastním prahem. A protože se v posledních patnácti letech takovému zametání systematicky věnuji, rád bych při této příležitosti své názory ve stručnosti rekapituloval. Zde, ne v Bruselu.


Máme společné zájmy?


Politické změny ve světě otevřely v druhé polovině osmdesátých let minulého století i u nás cestu ke svobodě a k demokracii. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat podíl mnoha zdejších lidí na těchto proměnách – taky jsem se snažil pro to něco udělat; jistě, jiní udělali více, ale jiní zase méně nebo vůbec nic –, je třeba přiznat, že rozhodující podíl měly změny ve světě, větší, než si občas jsme sami ochotni připustit (čímž ovšem nemá být řečeno, že se člověk nemá snažit).

Naše polistopadová demokracie měla spoustu chyb, což je pro všechny demokracie společné: chyby nemají jen prokurátorské a policejní režimy, tedy v tom smyslu, že se o těch chybách nesmí veřejně mluvit. O chybách naší polistopadové demokracie se u nás mluvilo a smělo mluvit. A mluvilo se, jak už to bývá, chytře i hloupě.

Já za takovou chybu považuji za prvé pokračující pojetí politického zápasu v duchu východního barbarství a „marxismu-leninismu“ jako nesmiřitelného třídního zápasu dvou stran, dobra a zla („pravice“ a „levice“), v němž nakonec nutně a definitivně zvítězí buď jedna, nebo druhá, v každém případě „ta správná“. V tomto pojetí politického střetnutí je hybnou silou vposledku nenávist (inspirace Karlem Marxem je tu zjevná). Ať už se „strana dobra“ odsouzená ke konečnému vítězství zaklíná Marxem nebo Friedrichem von Hayekem, neúprosný „třídní“ zápas s protivnou stranou vede jen k postupnému úpadku politiky. Na českém politickém vývoji po roce 1989 je to dost jasně vidět. Politika demokratického státu, který stojí na evropských (křesťansko-židovských) základech, přitom je a měla by být nikdy nekončícím vyrovnáváním zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. U nás se strany nedokázaly dost jasně shodnout na tom, že existuje něco jako „společný zájem“ státu – a že zápas v tom či onom usiluje vyhrát jedna nebo druhá strana, ale ne za tu cenu, že se při tom potopí koráb, na jehož palubě zápas probíhá. (Zvlášť pokleslá podoba takového zápasu je, když na palubě probíhá nesmiřitelný třídní boj, zatímco v podpalubí si představitelé obou stran potichu rozdělují koryta.)

Další chybou byla demagogie a švindlování. Například hned v první etapě, po změně režimu: napřed je prý třeba vybudovat zničený právní stát, a teprve to pak umožní provádět účinnou praktickou politiku. Jenže to neznamená nic jiného než posichrovat si výhody z počátečního rozdání karet, s nímž už pak nikdo nehne. Ve skutečnosti se jedno od druhého, vytváření právního státu od praktické politiky, nedá oddělit.

Za třetí, problém byla a je představa o „přímé demokracii“, jejímž prostřednictvím by se uplatňovala morálka v každodenním životě společnosti bez „standardní“, „praktické“ politiky a zejména bez „zkostnatělých“ politických stran (s podobnými představami přišel ostatně Václav Havel už v době vzniku Charty 77). Rodí se projekt „nepolitické politiky“: paralelně k politickému standardnímu, resp. tradičnímu „establishmentu“ by mělo vzniknout jakési virtuální ministerstvo „Pravdy a Lásky“ (podobnost s Orwellem není úplně náhodná). Zvláštní roli u nás hraje už tradičně „Hrad“ (prezidentský úřad nedbale a proměnlivě definovaný). Komunikace společnosti stojí na „whistleblowerech“, kteří jsou pojítkem mezi nezávislými žurnalisty a „orgány činnými v trestním řízení“. K „justici“ se u nás počítají (v rozporu s Ústavou ČR) i prokurátoři, přičemž skutečná soudní moc musí v tomto vykutáleném komunikačním systému tvrdě bojovat o svou nezávislost, bez níž demokracie není demokracií (podle představ „orgánů“ by vlastně měla soudní moc přijít až k hotovému).

Velká úloha v „nepolitické politice“ připadá mediálně podněcované veřejnosti. Není divu, že v tomto pojetí společenské komunikace se nakonec výkon spravedlnosti může velmi snadno octnout v příliš těsném sousedství lynče.

Po roce 2010 se u nás čím dál tím víc prosazuje pojetí politiky, podle níž je politická demokracie neustále se zostřující boj proti korupci (s obrazem politiky jako neustále se zostřujícího boje přišla zhruba před stoletím ruská varianta marxismu).


Velká protikorupční revoluce a její plody


A tak u nás někdy před desetiletím propukla Velká protikorupční revoluce. Jejími hybateli byli novináři (zejména ti z havlovské líhně), policisté (samozřejmě ne všichni) a prokurátoři (taky ne všichni). A prosadil se právní názor, podle něhož jsou právě oni kompetentní rozhodovat o tom, zda se jednání lidí (tj. vlastně obžalovaných, protože z tohoto hlediska je každý člověk koneckonců obžalovaný) shoduje s jejich nejlepším vědomím a svědomím. Mimochodem, tato nestydatá teze byla zdrojem všech politických procesů od bolševické (a možná, že už od Francouzské) revoluce.

Revoluční dění rozpoutané na jaře a v létě roku 2011 vedlo k poměrně rozsáhlé destrukci polistopadové demokracie (jistě, měla chyby). Do centra demokratické politiky se během tohoto dění nedostali ideoví souputníci a potomci Václava Havla z někdejšího disentu, nýbrž šikovný polistopadový zbohatlík: ostruhy si vydobyl před převratem na kolbišti tehdy ještě „československého“ zahraničního obchodu, který byl tak či onak provázán s úsilím o státní zabezpečení bolševického Československa.

Řeč je o Andreji Babišovi. Po převratu si dlouhodobou mravenčí prací nejprve zajistil podnikatelský základ ke svým novým aktivitám, a pak, po roce 2010, získal i základ politický a mediální. Jeho program byl poměrně jednoduchý: Dříve (tj. v období po listopadu 1989) nám vládli politici, co nemakali a kradli, dnes přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Naštěstí je jeden z nás shodou okolností zrovna miliardář.

Jeho úspěch byl oslňující: postupně podstatně oslabil demokratickou politickou pravici (ODS) a následně i demokratickou politickou levici (ČSSD). Obě strany přitom na svém potupném pádu nechtě, ale důkladně spolupracovaly. Tak vznikly Nové pořádky, které pan Babiš stavěl proti „starým pořádkům“, jimž já (a věřím, že v tom nejsem sám) říkám polistopadová demokracie.

Tato ideologie se u nás zabydlila a nakonec ji vlastně přijala i ODS, jejíž předseda ještě v roce 2019 veřejně a poněkud kapitulantsky prohlásil, že se u nás v podstatě nic neděje, demokracie jde dál, jako by se nechumelilo. Ideologií, na niž pan Babiš rád přistoupil, je nechumelismus.

Do tří let po roce 2019 se dostavily důsledky víc než neblahé.

Na podzim loňského roku sice formálně vzato „protibabišovská“ demokratická opozice vyhrála volby do PS – nikoli drtivým, ale dostatečným způsobem. Jenomže bez ohledu na to pokračují babišovské Nové pořádky dál: pouze s tím rozdílem, že v čele exekutivy se na nějakou dobu octla opozice.


Největším nebezpečím pro demokracii jsme my sami


A tak bych na závěr rád problematizoval to, co tvrdí ve svém článku pan Jan Vávra: že totiž Orbán představuje daleko větší nebezpečí pro Evropu a demokracii než Andrej Babiš. Vážnost a pádnost takových soudů totiž velmi závisí na tom, kdo, kde a kdy je vyslovuje. My (totiž Česká republika) jsme si před časem vážně poškodili naši poměrně lacino získanou demokracii. Podstatu a následky tohoto poškození jsme dodnes nedokázali plně reflektovat, natož napravit. Navíc se tváříme, že se vlastně vůbec nic neděje. A že se máme seřadit ne proti těm, kteří na tomto ničení demokracie u nás měli lví podíl, ale vlastně za nimi (např. paní eurokomisařka Jourová se kdysi probila do vedení EU s podporou Babišova ANO – tedy za přispění těch, kteří u nás ničení demokracie provozovali a dosud provozují).

Naše věrohodnost při politickém ataku na Maďarsko a Viktora Orbána by podstatně vzrostla, kdybychom aspoň trošičku věděli, že jsme nebezpečím sami pro sebe – ale jak už to bývá, tím zároveň ve větší či menší míře taky pro naše širší okolí, pro Evropu a pro svět.


Na obzoru spasitelé


A nakonec jen malá ilustrace z nejčerstvějšího dění. V sobotu 3. září proběhla v Praze na Václavském náměstí hojně navštívená demonstrace (podobně před několika lety začínal Milion chvilek). Tentokrát proti vládní politice. Ti, co se tam představili, nejsou sice úplně neznámí, ale politické hvězdy to taky nejsou. Aspoň ne takové, aby z nich jednomu neběhal mráz po zádech. ANO zůstalo (zatím) stranou.

Zdá se, že bude živo, hlavně v jedné věci: na počátku příštího roku se bude volit prezident, bude se volit plebiscitem. Tradičně je zavedeno, že se volí spasitel národa. Doba je po všech stránkách nebezpečná a příležitost je otevřena pro nejrůznější hochštaplery. Když se veřejnost přesvědčí, že volí spasitele, nemůže být zvolen nikdo jiný než hochštapler. Důvěryhodné stranické struktury jsou u nás poničeny.

Mám opravdu strach, že demonstrací z 3. září se otevřelo skutečné rojiště falešných mesiášů. Bude snad pan premiér Fiala znovu jako v únoru 2019 mluvit o tom, že se nic hrozného neděje a demokracie jde dál svou cestou? Nebo se snad vrhne do náruče nějakému menšímu nebezpečí, například panu Babišovi?

Může prezidentská volba za těchto okolností skončit něčím jiným než katastrofou? Pokud bychom měli něco důrazně odmítnout, je to volba spasitele. Obávám se, že na to nemáme. Je fajn, když jsou lidé odhodláni, ale není až tak fajn, že jsou často odhodláni k tomu nejhoršímu.

Hrozí nám malér, jaký jsme už mnoho let neměli. Způsobíme si ho, jako obvykle, zase sami?

Psáno po Bubínek Revolveru, 6. 9. 2022