Ničení demokracie v Česku (Poznámky na okraj nadcházejícího prezidentského běsnění v ČR)

V roce 1989 nám víceméně nezaslouženě spadla do klína svoboda a demokracie. O obojí jsme po druhé světové válce za vlastního mohutného přispění přišli. Protože máme tendenci moc snadno si vymýšlet a moc rychle zapomínat, rád bych zrekapituloval, jak se něco velmi podobného odehrálo v posledních deseti letech.

Proměna byla spuštěna tzv. Velkou protikorupční revolucí, která se znovu a znovu vrací a zatím ani náhodou neskončila. Toto období nazval polistopadový zbohatlík a podnikatel Andrej Babiš, protagonista dění, Nové pořádky. Pro své rychle zapomínající současníky připomínám, že tzv. Staré pořádky, které podle pana Babiše Novým pořádkům předcházely (tj. něco přes dvacet let polistopadové demokracie), byly údajně „dobou, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“. Od Babiše to sedí, že?

Velká protikorupční revoluce, nastolení a upevnění Nových pořádků

Na Velké protikorupční revoluci se zpočátku podíleli Havlovi následníci (jen někteří, jistě, ale bylo jich zejména v novinářských kruzích dost), policisté a prokurátoři (taky někteří).

Křehkou polistopadovou demokracii se jim podařilo jaksi mimoděk, zato poměrně rychle a důkladně poničit do dnešního stavu. A pod jejich rukama (neříkám, že právě to zamýšleli, ale prostě to tak dopadlo) se vytvořily základy obrovitého mocenského komplexu, který právě dnes projevuje svou úpornou, setrvávající funkčnost: je to zároveň mohutný průmyslový koncern, silné politické hnutí a funkční mediální impérium.

Za cca pět let od svého nástupu v roce 2013 Nové pořádky nejprve ovládly politickou scénu a výrazně oslabily nejsilnější politické strany (nejdřív ODS, pak i ČSSD). Politické strany přitom na své zkáze nedobrovolně, ale úspěšně spolupracovaly. Významným okamžikem byla symbolická bezpodmínečná kapitulace předsedy ODS Petra Fialy, podepsaná formou rozhovoru před Babišovými mediálními generály Kamberským a Zvěřinou 9. února 2019 v babišovských Lidových novinách pod titulkem „Křičení o konci demokracie je mi cizí“. (Můj názor je, že křičet o konci demokracie je třeba čím dál tím víc, napsal jsem to hned poté, co zmíněný text vyšel, a budu to opakovat, dokud to půjde.)

Zároveň je třeba zdůraznit mocný podíl prezidenta Zemana na díle zkázy. Využil svou mimořádnou destrukční sílu – šlo mu přitom o to, dostat se co nejrychleji k dominantní politické moci, a to je naopak to jediné, co vůbec neumí. Tím velmi pomohl dalším, kteří to dovedou daleko líp. Babišova přitažlivost dostala sice v procesu realizace Nových pořádků zabrat, on sám však veřejnost pořád okouzluje natolik, že lidé (nevím, kolik jich je, ale docela málo určitě ne) jsou schopni volit ho příští rok na Zemanovo místo. Přestože si o to vlastně expressis verbis zatím ani neřekl.

Lidé přitom Babiše nikdy nepodporovali z podobného davového nadšení, z jakého v třicátých letech minulého století protlačili v Německu k moci Hitlera, nýbrž z českého tzv. realismu, jenž se zhmotnil v kouzelném sloganu „ten už má dost, tak už nepotřebuje krást“. Proč mu řada občanů věří i teď, nevím. Snad je odpověď zakleta v celkovém pojetí funkce prezidenta u nás.

Spasitel, nebo šašek?

Spousta lidí tvrdí, že prezidentská funkce v české ústavě sama o sobě nezahrnuje velkou kopu pravomocí. To je zavádějící: všichni, volení i voliči, jsou vnitřně přesvědčeni, že se volí spasitel. Přitom v této věci samozřejmě neuspějí: vycházejí sice správně z toho, že spasitel z ústavy žádné pravomoci nepotřebuje (nepotřebuje totiž ani žádnou ústavu). Jen si nějak nevšimli, že jednoho spasitele už dávno máme, a že tedy to, co oni zvolí, bude logicky jeho karikatura, tj. šašek. Tato nevyhnutelnost se projevovala v ČSR už od jejího počátku: nejprve, za Masaryka, ještě slabě – ale ne že by se neprojevovala vůbec. U jeho nástupců to bylo čím dál tím mohutnější. A prezidenti ČR opisují od listopadu 1989 tutéž střemhlavou trajektorii.

Kapitulace demokracie

Nevyhnutelným důsledkem revolučního procesu je postupné a neodvratné hroucení demokracie pod rukama jejích bezděčných i úmyslných ničitelů. Heslo jako v každém revolučním hnutí zní: To, co jsme tu zatím měli, se nám vůbec nepovedlo. Je třeba to zbourat a vytvořit místo toho to pravé, jež jsme sice zamýšleli, ale co nám „ti druzí“, na něž to všechno svedeme, pokazili.

Zásadní věc je naše bytostná nevinnost. I ona patří nevyhnutelně ke každé revoluci. Umožňuje potrestání „viníků“ a současně vyvinění všech ostatních, tj. nás. Do čela si postavíme toho, kdo je ještě nevinnější než my. Obyčejně se ten dotyčný energicky nabídne sám. Bude tentokrát ve funkci adepta na prezidentství samozvaným spasitelem Andrej Babiš?

Co se nám dnes vlastně hroutí

K revoluci patří jako příčina, v té či oné míře legitimní, zhroucení předchozího řádu. Důležité je si uvědomit, který řád se to dnes vůbec hroutí. Co jsou vlastně ty „Staré pořádky“? Většinou to neformulujeme dost obecně.

Nejen u nás, ale ve světě (včetně „ukrajinské krize“ a všeho, co s ní souvisí) se hroutí světový řád vzniklý v důsledku druhé světové války. Přitom náš český marasmus z posledních cca deseti let je jen nepatrnou součástí tohoto mohutného procesu.

První světová válka zanechala spoustu otevřených problémů, které měly být vyřešeny (tj. usmířeny). Stalo se tak v nanejvýš nedostatečné míře. Z hromady neřešených problémů se zrodilo kataklysma německého nacismu. Demokratické státy nebyly vůbec připraveny a pokoušely se pohromě čelit appeasementem. Tím krizi jen prohloubily. Nakonec jim nezbylo než se při řešení katastrofy spojit proti Hitlerovi s protivníkem, který byl sice v detailech velmi odlišný od hitlerismu, ale přitom s ním byl plně srovnatelný ve své ohavnosti: s bolševickým Ruskem. Bez spolupráce s ním by válku s Hitlerem vyhrály jen sotva, ve spolupráci s ním musely partnerovi učinit obrovité ústupky: triumf vítězů byl korunován přeexponovanou vizí společenství světových demokracií, ztělesněnou v OSN. Dnes je zjevné, že ani tohle se dvakrát moc nepovedlo.

Konečné vyrovnání s poraženým nacistickým protivníkem (o ničemné povaze toho režimu není pochyb) bylo provedeno monstrózním okázalým soudním procesem, v jehož pomyslné porotě družně zasedli, řečeno s Orwellem, farmáři společně s čuňaty a který porušil většinu zásad práva, jež jsme si v minulých staletích vytvořili.

Jen na okraj bych přitom rád připomenul, že nám Čechům se vypořádání s poměrně nedávnou minulostí, o níž tu píšu, nedaří taky ani trochu. Dílčí ukázkou je např. letošní účelová hlučná paráda v souvislosti s heydrichiádou. Byla jí plná média elektronická i papírová, Mladá fronta Dnes a Lidové noviny: proti její nedůstojné účelovosti se nikdo neodvážil ani kuňknout. Místo aby se podobné události probíraly věcně, s patřičnou úctou k hrdinům i k obětem a braly se přitom v potaz i problematické stránky věci (viz např. tehdejší výhrady domácího odboje k chystanému atentátu), používají se dnes jako hystericky přeexponovaná kulisa, která má zakrýt naše tehdejší, pozdější a především současná selhání.

Instituce, na nichž stálo a stojí „období po druhé světové válce“, přitom postupně buď zcela očividně selhávají (OSN už dávno), nebo jsou v krizi. Severoatlantické alianci bylo kdysi, v roce 1952, vloženo do kolébky cosi jako „Ismayova doktrína“: smyslem je prý držet USA uvnitř, Rusko mimo a Německo dole. Jistě, výrok byl míněn jen jako bonmot na okraj vzniku aliance, krátce po skončení kruté války. Tato skutečnost jej vysvětluje, ale neospravedlňuje: takové vymezení pozice země, s níž do budoucna, a to zcela právem, počítáme jako se spojencem, je snad slušné s ohledem na tu budoucnost neříkat moc nahlas; ale ještě lepší je si to ani nemyslet. Už jen v duchu toho, co si dal za motto své knihy o druhé světové válce Winston Churchill: „Ve válce rozhodnost, po porážce vzdor, po vítězství velkomyslnost, v míru dobrá vůle.“

Dobře, dejme tomu, že tohle je dnes už věcí minulosti. Hloupé je, když se dnes v problematičnosti a nejasnostech pokračuje. Severoatlantickou alianci, klíčovou instituci, na níž má stát i naše svoboda a demokracie, bude, jak se zdá, možné rozšiřovat jen tenkrát, když se nově vstupující země zavážou, že budou stávajícím členům, co si to vyžádají, vydávat k potrestání jejich politické oponenty – ty, kteří museli uprchnout před pronásledováním. Je tomu tak, nebo ne? Pokud se tohle nevyjasní, bude otázka, co mají země jako ta naše v podobném společenství pohledávat – bude se totiž hodit daleko víc například pro Putinovo Rusko než pro nás. Přistoupit na podobný princip pro přijímání nových členů mi připadá jako moderní, zvlášť strašidelná forma appeasementu, která ani členským zemím, ani jejich občanům do budoucna moc jistoty a bezpečí nedává.

Chtěl bych doufat, že se mýlím, že tomu tak není. Ale upřímně řečeno, moc mi to nejde.

x x x

To je pár obecných slov na okraj dnešní politické situace. Do budoucna bych chtěl ještě, pokud mi to čas a okolnosti dovolí, připsat něco víc k hroucení polistopadové demokracie dnes a u nás. Jistěže měla chyby (každá demokracie má chyby), ale to, co ji v posledních zhruba deseti letech krok za krokem nahrazuje a na čem skoro všichni její bývalí protagonisté chtě nechtě horlivě participují, je jednoduše řečeno příšerné.

Vyšlo v Bubínku Revolver Revue 14. 7. 2022