Babišovy Nové pořádky pokračují (s drobnou připomínkou výročí 21. srpna 1968)

V horkých srpnových dnech proběhlo několik mítinků Andreje Babiše, které se vůbec netýkají prezidentské kampaně, jak nás expremiér dennodenně ubezpečuje, nýbrž jen daleko bližších (a opticky méně významných) voleb komunálních a voleb do Senátu. Začalo to v jižních Čechách, nebyly to přímo masové akce, přesto vyvolaly spoustu pozornosti. Teď se přesunuly do středních Čech a na Ústecko. Pozornost veřejnosti přitáhla zejména účast policie a případná spolupráce mezi ní a Babišem.

Nejprve znovu několik poznámek o vývoji politické situace v naší zemi v posledních deseti letech. Když opakuji to, co už jsem napsal jinde, je to proto, že to považuji za důležité. Abychom nezapomínali a nemyslili si snad, že díky volbám loni v říjnu je to špatné už za námi. Kdepak! To nejhorší nás nejspíš teprve čeká a „ukrajinský konflikt“ k tomu vytváří úděsnou globální kulisu.

Revoluce proti demokracii nekončí

Na počátku stála Velká protikorupční revoluce. V politické rovině propukla ve velkém rozsahu na jaře 2013: spustili ji prokurátoři (někteří), policisté (taky někteří) a žurnalističtí sirotci Václava Havla (taky někteří; sám zesnulý exprezident za sebou nějakou viditelnou a živou politickou strukturu nezanechal, „tradiční“ politikou v zásadě opovrhoval). Revoluce plíživě zachvátila skoro všechna média a dokázala důkladně ovlivnit veřejnost. K uzlovým bodům patřily policejní přepad Úřadu vlády a okázalé tiskové konference, kde se prezentovaly „orgány činné v trestním řízení“. Následoval pád vlády a důkladná proměna české politiky, jejímž prvním stupněm byly volby do Poslanecké sněmovny v říjnu téhož roku.

Ideologií revoluční proměny bylo cosi jako lidový, resp. buranský „neohavlismus“. Hlavní teze zněly: „tradiční“, „standardní“ politické strany jsou v úpadku; dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. A nevystoupil s ní nějaký divoký zarostlý představitel politického „undergroundu“, ale uhlazený polistopadový zbohatlík, který si ostruhy v minulosti získal jemně řečeno ve službách zahraničně-obchodních organizací komunistické ČSSR. Silový background si postupně a trpělivě vytvářel nejprve v podnikatelském polosvětě po listopadovém převratu. Po roce 2010 přidal rozsáhlé mediální a politické zázemí.

Tak se rodily „Nové pořádky“: něco, o čem by se nějakému Berlusconimu nemohlo ani zdát. Opřen o takovou politicko-ekonomicko-mediální základnu pan Babiš velmi důkladně poničil polistopadovou demokracii (měla své slabiny, ale na rozdíl od toho, co tu máme dnes, to byla pořád ještě v plném slova smyslu demokracie). Zároveň se mu podařilo přesvědčit veřejnost, že se vůbec nic neděje, takže předseda jedné z nejsilnějších „zbytkových“ stran polistopadové demokracie Petr Fiala složil v únoru 2019 do rukou jeho mediálních pomocníků v LN něco jako bezpodmínečnou kapitulaci. Ve zbytkové opozici se tak definitivně prosadil politický směr zvaný „nechumelismus“: volání na poplach kvůli hrozbě konce demokracie je jí cizí, nemá ráda velká slova a důrazná varování. Platí prý, že ve skutečnosti nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy. Ježíši Kriste!

Je pravda, že zbytková opozice z doby „starých pořádků“ (tj. polistopadové demokracie) nakonec loni v říjnu mimo jiné patrně i díky tomuto umírněnému programu získala významné pozice v Poslanecké sněmovně a nakonec i vládu. Já ji taky volil, co mi zbývalo! V Senátu měla silné pozice už předtím. Základní dojem z několika měsíců vládnutí nové vlády je: nejsou v ní vlastně kromě ODS a KDU-ČSL žádné „standardní“, „tradiční“ strany. Jsou snad STAN a Piráti „standardními stranami“? O TOP 09 mám taky jakési pochybnosti. A, co si budeme povídat, ANO a SPD nejsou taky žádné standardní strany. O KSČM ani nemluvě. To, v čem žijeme, je tedy, jak se čím dál tím víc zdá, „změna-nezměna“.

Závěr je prostý: Babišovy Nové pořádky s nevelkými potížemi pokračují. Pouze se u vlády na nějakou dobu octla někdejší opozice, trosky polistopadové demokracie. A mám čím dál tím větší strach, že ta doba nebude příliš dlouhá.

Druhá fáze Velké protikorupční revoluce

Po neúspěchu v loňských parlamentních volbách se dávali babišáci nějakou dobu dohromady. Letos na jaře přešli do politické a mediální protiofenzívy. Nemají to obtížné – jejich oponenti už dávno předtím zaujali kapitulantské pozice. Viz ideologie STAN: „my nejsme žádní politici, jen něco zcela nezávislého, a nanejvýš docela obyčejní starostové“. Nebo Bartošův vězeňský autobus, do nějž v roce 2017 posadil pana Babiše, ale taky další své politické oponenty, shodou okolností z větší části identické s těmi Babišovými (koho z nich tam posadil z alibismu?). Nebo zmíněná mediální kapitulace Petra Fialy v LN z února 2019. A stranou nemůžu nechat ani KDU-ČSL, která horlivě vlezla do koalice s Babišem už v roce 2014.

Je to smutné: polistopadovou demokracii teď mají bránit ti, kteří se jí vlastně už dávno tak či onak zřekli. A polistopadové demokracie se už v roce 2013 de facto zřekli i mnozí novináři, včetně těch z „nebabišovských“ médií jako Respekt (např. Erik Tabery a Marek Švehla) nebo Aktuálně.cz (např. Martin Fendrych a David Klimeš).

Toto jsou jen příklady, mohl bych v nich pokračovat dlouho. Politický konflikt, který se na jaře tohoto roku z iniciativy pana Babiše rozpoutal, podle toho taky vypadá.

Babišova ofenzíva – druhá etapa „Velké protikorupční revoluce“ – se zprvu nezaměřila na Petra Fialu a ODS, ale na STAN a ministerstvo vnitra, v jehož čele nyní stojí předseda STAN. V kriminální aféře, která je v základu babišovské ofenzívy, najdeme pár lokálních činovníků STAN. Na základě toho se podařilo kompromitovat a přimět k demisi někdejšího zakladatele strany Gazdíka. Je to jako přes kopírák akce „tři poslanci ODS a premiér Nečas“ z roku 2013, která vedla k triumfu Nových pořádků. Problém je v tom, že napadení (a to nejsou ti lokální papaláši namočení do korupce, ale Rakušan, Gazdík a nakonec i Fiala) střetnutí s Babišem už předem vzdali, nejsou s to se bránit a bránit demokracii, kterou tato země dostala v roce 1989 tak trochu jako dárek.

Veřejnost tuto nechutnou komedii vlastně „žere“. Jenže je možné vyčítat něco veřejnosti, když se ani oběti ataku nejsou schopny bránit? Mimo jiné proto, že na nestydatá pravidla hry „Velké protikorupční revoluce“ dotyční už z větší části přistoupili na jaře a v létě 2013?

Jak je možné, že Babišův politicko-hospodářsko-mediální aglomerát pracuje, přiznejme mu to, účinně a organizovaně, kdežto ti, kdo politické střetnutí z října 2021 prozatím vyhráli, mu nejsou s to účinně politicky a mediálně vzdorovat?

br>

Babišovo husitské tažení

První kapitola tažení mocného konglomerátu pana Babiše je orientována na to, aby zbavila vládní koalici účinných mocenských nástrojů: terčem je nový ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace Mlejnek (pod učeným byrokratickým označením instituce, trochu připomínajícím někdejší ČEDOK, se skrývá civilní rozvědka ČR). Ukázalo se, že se v minulosti čas od času pracovně stýkal s lobbistou a podnikatelem Michalem Redlem, který je stíhán v korupční kauze Dozimetr. Premiér Petr Fiala uvedl, že kabinet obdržel informaci, podle které Mlejnek sehrál pozitivní roli při objasňování kauzy. Pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová (pražské VSZ se případem Dozimetr zabývá) to nepotvrdila. Musím říci, že tomu nerozumím: pan Mlejnek nemá žádnou povinnost hrát pozitivní roli při objasňování kauzy Dozimetr. Problém vznikne, když se prokáže negativní účast pana Mlejnka v nějaké kriminální akci. To se zatím ani trochu nestalo, je jen v pozici „sprostého podezřelého“. Nechápu, proč o tom pan Fiala mluvil. Přistoupil na hru, kterou hráli „bojovníci proti korupci“ už na jaře 2013. Ostatně není divu, když se dnes významní lidé z vládní koalice už zase hlásí například k absurdní a nemravné tezi o „presumpci viny“ politiků, s níž se odjakživa otvírají vrátka k politickým procesům.

Pana Mlejnka vůbec neznám a nechci se ho ani zastávat, ani ho obviňovat. Co mi vadí, je, že tu startuje něco velmi podobného aféře s Petrem Nečasem a třemi poslanci ODS, která spustila destrukci polistopadové demokracie v roce 2013. S tím rozdílem, že za akcí dnes jasně stojí pan Babiš a jeho konglomerát, což v létě 2013 ještě nebylo vidět.

Nejde totiž vůbec o případ Dozimetr. Nejde ani o pana Mlejnka osobně. Jde jen o významnou pozici v důležité tajné službě, ale i to je vlastně jen nástroj ve hře. Jde o post prvního místopředsedy vlády a ministra vnitra, o jednotu a akceschopnost koalice a o předsedu vlády. Bohužel, oba dva v minulosti prokázali náklonnost ke kapitulantství v situaci, kde je třeba bránit demokracii před novináři (některými), prokurátory (taky některými) a hlavně před stále silným a schopným mocenským konglomerátem pana Babiše, jenž zahrnuje mohutnou politickou, mediální i ekonomickou sekci.

Nicméně: politická sekce Babišova mocenského konglomerátu už požaduje přímo odstoupení ministra Rakušana s tím, že pokud se to nestane, vyžádají si hlasování o důvěře vládě v PS (přestože pan Babiš ještě před nedávnem sliboval, že takové hlasování během českého předsednictví v Radě EU nebude; sliby pana Babiše není třeba brát příliš vážně).

To je první, hrozivá část letošního husitského tažení. Je tu ovšem ještě druhá, její nutný doprovod. Svou povahou tentokrát spíše komická, ale má taky svou váhu.

Poté, co odezněly hlučné akce k výročí heydrichiády, vyrazil Andrej Babiš se svým obytným vozidlem na letní propagační turné. První kroky směřovaly do husitských jižních Čech: do Tábora, Třeboně, Borovan, Českého Krumlova, Frymburka. Byla to jakási rozcvička, která se podle toho, co pan Babiš zdůrazňuje, vůbec netýká volby prezidenta (on sám teprve oznámí, zda se jí vůbec zúčastní; co myslíte?), nýbrž podzimních komunálních a senátních voleb. Během setkání se konfrontovali stoupenci pana Babiše s jeho odpůrci. Setkání se pokoušela uklidňovat Policie ČR způsobem, který je obtížné označit jinak než jako nešťastný. Je pravda, že propagační akce, která se zčásti promění v konflikt s politickými oponenty, není nic zcela standardního a úkol policie byl už z tohoto hlediska dosti nezáviděníhodným. Výrazná účast neuniformovaných policistů (jeden z nich měl reklamní kšiltovku Babišova hnutí), používajících „civilní“ auta (s tím mám jakési nedobré zkušenosti ze sedmdesátých let minulého století), nepůsobila šťastně. Setkání se konala jako obdoba bitvy u Sudoměře. Jedna paní reagovala na akce policistů v civilu tím, že jednomu z nich dala facku, věc se řeší jako přestupek. Další policisté (rovněž v civilu) se nechali vyfotit s uloveným nezletilým autistou. Případem se zabývá GIBS. Publikovaná fotografie z lovu vykazuje jistou podobnost se zásahem amerických policistů proti Georgi Floydovi, což zvyšuje její komičnost. Pro spravedlnost je třeba dodat, že další Babišovy spanilé jízdy ve středních Čechách a na Ústecku už policie zvládla líp. Nicméně zejména v dnešní poměrně neurovnané politické situaci mne vůbec neudivuje, že místopředseda PS Jan Bartošek vyslovil hned zpočátku potřebu vyšetřit pochybnost, zda Policie ČR náhodou v těch prvních případech nevystupovala jako expremiérova soukromá ochranka.

Jednadvacátý srpen

Píši tyto řádky v předvečer výročí historické události: 21. srpna vzpomenou někteří z nás nekulaté výročí ruské invaze do ČSSR. Musím se přiznat, že mě oslovuje víc než výročí heydrichiády (nedávno mediálně-politicky mohutně zužitkované), katastrofy na první pohled krvavější. A to ze tří důvodů, které považuji ze zcela legitimní.

Za prvé, v roce 1942 mi byly pouhé dva roky a nemohl jsem si to plně „vychutnat“.

Za druhé, německý nacismus je historicky uzavřená událost, a to jednoznačně i v Německu. Jediné, co z něj zbylo, jsou pravidelné kajícné návštěvy čelných německých politiků. Je mi líto, ale účastí na spektakulárních připomínkách nacismu v České republice nechtěně pomáhají našim politikům odvádět pozornost od podstatných věcí a zastírat jejich dnešní úmyslné i bezděčné ničení české demokracie. To je na rozdíl od nacistického teroru věc velmi otevřená.

A za třetí: náš dnešní úplně největší problém není žádná heydrichiáda, nýbrž pokračující devastace zbytků české demokracie ve Velké protikorupční revoluci, v níž se pod záminkou morální výchovy českého národa ničí poslední zbytky toho, co tato země víceméně darem nabyla v listopadu 1989.

Ruskou invazi roku 1968 a Velkou protikorupční revoluci v letech 2013 až vlastně podnes považuji na rozdíl od heydrichiády za zcela zásadní. Měli bychom se věnovat právě jim.

Způsob, jímž se to děje, je dosti pozoruhodný. Velmi mne například zaujal článek profesora Josefa Veselky v Babišových Lidových novinách z 15. srpna 2022 nazvaný Okupace v nás. Podotýkám, že panu profesorovi byly v době, o níž píše, tři roky.

Podle jeho názoru se u nás v posledních letech o srpnových událostech mluvilo podivuhodně málo. K invazi došlo poté, co k nám Rusové poslali tanky, protože se naše tehdejší komunistické vedení pokoušelo zavést polovičaté reformy. Češi a Slováci kladli „jakýsi, především morální odpor“ (výraz pozoruhodného opovržení morálkou, od přispěvatele LN). Označení „vpád tehdejších socialistických sousedů“, které prof. Veselka používá, je poněkud mlhavé (ježíšmarjá, byli to Rusové, pak dlouho nic, a pak tu a tam nějaký Polák, Maďar, Bulhar, o účasti „Dederonů“ není zcela jasno). Pan Veselka nad námi vyslovuje tvrdý soud: „Vpád (…) nás poškodil mnohem více, než by se na první pohled zdálo, a (…) bude třeba ještě několik dalších desetiletí, než se s jeho důsledky vyrovnáme“ - „Přesněji řečeno, vyrovnáme se tím, že nevratně postižené generace odejdou ze scény.“

Beru jako podnětné, co pan profesor píše o tom, že se o invazi anno 1968 v posledních letech psalo málo. Například já jsem psal, ale protože od podzimu roku 2013 nepíšu do babišovin, zřejmě je to pro pana prof. Veselku bezpředmětné. Přemohl jsem násilnické sklony, které ve mně nabudil svými poznámkami o „odchodu nevratně postižených generací“: už bych na to ani fyzicky neměl. A rozhodl jsem se reagovat pozitivně: totiž dát ještě jednou veřejně, dřív než mne pan profesor jako nevratně postiženého pošle ze scény, k dispozici své vzpomínky na ty srpnové dny roku 1968, tak jak jsem je publikoval na internetu před osmi lety (najdete je zde ). Podotýkám, že mi v inkriminovaných srpnových dnech 1968 nebyly tři roky, ale dvacet osm. Moje vzpomínky jsou vzpomínkami mladého časopiseckého redaktora, který se tenkrát přímo politikou nezabýval. Vzpomínky jednoho řadového člověka.

A ještě malá, ale důležitá poznámka. V článku pana prof. Veselky chybí hned na začátku jedna podstatná informace: české komunistické vedení (politbyro) nakonec 21. srpna 1968 na poslední chvíli ruskou invazi veřejně odsoudilo. To není ani věcné, ani slušné vynechat.

Nakonec

Největší hrozbou příštích několika měsíců je soustředění exekutivy v jedněch rukou. Pan Babiš znovu a znovu ujišťuje, že to, oč teď jde, není prezidentská volba, nýbrž volby komunální a senátní. Musím se přiznat, že i kdybych se snažil sebevíc, což se mi ani trochu nechce, nebudu mu to věřit ani na vteřinu. Všechno úsilí Babišova konglomerátu je už od roku 2013 zaměřeno na soustředění výkonných pravomocí v jedněch rukou. Je to přece to nejjednodušší. Za Zemana to nešlo, měl své ambice, které s těmi Babišovými výrazně kolidovaly. Nyní pan Zeman odchází, lidově řečeno, do starého železa, Babiš aspiruje na prezidentskou funkci a ani paní Schillerová, ani pan Havlíček nemají mocenské ambice srovnatelné s těmi Zemanovými. Mocenský model, který se takto vyvine, bude sice v mnoha ohledech funkční, ale s demokracií nebude mít společného nic.

Prezident má být brzdou exekutivy a zárukou práva. Přebytečné ambice jsou spíš na překážku. Už proto je nutné všemi silami bránit samospádu do koncentrace výkonné moci v jedněch rukou. Jen si zrovna neumím představit, kdo z našich politiků bude dnes schopný takovou nadlidskou práci prosadit a odvést.

Psáno pro Bubínek Revolveru Revue 21. 8. 2022