Agrese vůči Ukrajině: k čemu je vlastně dobrá OSN?

26. února t.r. nepřijala Rada bezpečnosti OSN návrh rezoluce kritizující ruskou invazi na Ukrajinu. Předložily ho USA a Albánie. Rusko bylo proti, Čína, Indie a spojené arabské emiráty se zdržely. Navrhovatelé text předem „zmírnili“ (neodsuzuje invazi, jen jí „lituje“ (!), neodkazuje na čl. 7 Charty OSN, kde se mluví o možných donucovacích opatřeních v případě ohrožení míru).

V článku 27, odst. 3 Charty OSN, kde je řeč o hlasování v Radě bezpečnosti, stojí: „ve všech ostatních věcech (kromě věcí „řízení“, bd) Rada bezpečnosti rozhoduje kladnými hlasy devíti členů, v tom hlasy všech (pěti, bd) stálých členů.“

K platnému rozhodování OSN se tedy požaduje konsensus, který sice snad může být pochopitelný, ale který dnes OSN velmi často nemá.

Nato bylo svoláno mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN (svolává ho velmi zřídkakdy RB v případě, když její stálí členové nejsou jednotní v zásadních záležitostech). Valné shromáždění pak schválilo rezoluci, s názvem „Agrese vůči Ukrajině“. Navrhly ji země EU spolu s Ukrajinou. Rezoluce žádá, aby Ruská federace okamžitě přestala na Ukrajině používat sílu a zdržela se jakýchkoli dalších ilegálních výhrůžek nebo používání síly proti jakémukoli členskému státu OSN. Byla schválena 141 hlasy, proti hlasovalo Rusko, Sýrie, Bělorusko, Eritrea a Severní Korea, zdrželo se 35 zemí včetně Číny. Stínem té velké většiny je, že rezoluce je pouhé nezávazné doporučení.

OSN je organizace, která má v naší veřejnosti, soudě podle mnohých minulých průzkumů veřejného mínění, soustavně velikou důvěru (např. na rozdíl od NATO, o EU ani nemluvě). Poněkud to neodpovídá výsledkům její činnosti. V krizových politických situacích buď přichází s křížkem po funuse, nebo se jimi vůbec nezabývá. Její „drobná všední práce“ je jistě případ od případu důležitá a záslužná, ale probíhá nutně ve stínu tohoto zásadního nesouladu a je jím velmi ovlivněna.

Případ Ukrajiny je jednou ze zásadních krizových situací. Jeden členský stát OSN vojensky přepadl druhý. Přepadený stát je výrazně slabší. OSN může slabšímu pomoci jen tenkrát, když to nebude vetovat jeden z pěti stálých členů RB, což se však bohužel stalo. Je to shodou okolností zrovna agresor. OSN by snad napadenému mohla nějak trochu pomoci, když si napadený nejdřív dokáže delší dobu pomoci sám. Je to trochu málo, pak už možná žádnou pomoc potřebovat nebude. Když si pomoci nedokáže, taky ne.

OSN je tedy v podstatných věcech bezmocná. Důvody její slabosti jsou v podstatě historické. Koření v kataklysmatu druhé světové války. Na prahu války měly demokratické státy velký problém, jak vzdorovat Hitlerovi a jeho spojencům. Způsobily si ho aspoň zčásti samy svými předchozími chybami. Nakonec jim nezbylo, než se spojit se státem, který se od toho Hitlerova nijak moc výrazně nelišil, s bolševickým Ruskem. Důvod tu byl, a to zcela legitimní: bolševické Rusko bylo Hitlerem zákeřně napadeno (poté, co se mu nepovedlo rozdělit se s Německem o jeho vojenské výsledky z prvních let války). Byl to důvod pro dočasné, praktické utilitární spojenectví, ale žádný důvod vydávat je za spojenectví zásad (žádné takové zásady tu ani náhodou nebyly). Při vzniku OSN, po skončené válce, se ovšem západní spojenci víceméně trochu z nouze pokusili vybudovat na tomto základě uspořádání světa, postavené na údajném vítězství svobody a demokracie nad ukrutností (a zároveň rozdělit si s Ruskem politický vliv v nově vzniklém iluzorním mírovém světě). Výsledek nebyl příliš velkolepý. To, co vzniklo, nebylo společenství demokratických států světa, vzešlé z vítězství dobra nad zlem, ale podivný slepenec zemí, mezi nimiž nechyběly jihoamerické banánové diktatury nebo ukrutné orientální despocie: zkrátka hostinec z Orwellovy farmy zvířat, kde společně za jedním stolem sedí farmáři a čuňata - a už se často ani nepozná, kdo je farmář a kdo čuně. V tomto podivném světě teď probíhá podivný pokus o spravedlnost pro Ukrajinu.

Přitom chyba se možná po druhé světové válce stala jen jedna: vítězství nad zločinným režimem bylo přeceněno a radost z něho byla víc než předčasná. Mimo jiné snad i jako výsledky vystřízlivění vznikly v demokratickém světě postupně dvě organizace: vojenský pakt NATO a politická a ekonomická unie EU. Žádná z nich si neklade jako OSN za primární úkol pořádat spravedlnost na zeměkouli, ale primárně hájit konkrétní a věcně vymezené zájmy těch, kteří jsou v nich sdruženi. Nikdo z členů taky od nich nemůže o mnoho víc očekávat. V rámci toho, jak hájí své zájmy, jim ovšem čas od času nezbývá než pomoci svobodě a demokracii těch, co jsou mimo: protože je to i jejich svoboda a jejich demokracie. Pokud to zanedbají, doplatí na to i oni sami. Pokud to přeženou, doplatí na to taky.

Zbývá otázka, jaký smysl má teď, v této situaci, OSN. Jistě, obstarává spoustu užitečných dílčích věcí a už i proto nad ní snad nejde rovnou lámat hůl. Jenomže: když jsem si kdysi dávno, za hlubokého totáče, přečetl Všeobecnou deklaraci lidských práv, měl jsem dojem, že si ze mne ta organizace dělá legraci. Některé závazné dokumenty o lidských právech (např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech) obsahují i pravidla, jež některé země dodržovat nedokážou a jiné je nadto ani dodržovat nehodlají. Přitom ti, kteří je dodržovat nikdy nechtěli, soustavně obviňují z pokrytectví ty, kteří je vzali za své a nedodržují je jen proto, že to často ani nejde. Méně by bylo o hodně více.

Kdysi jsem viděl docela pěkný americký film (hraný, nikoli dokument) o generálu George S. Pattonovi. Byla v něm roztomilá epizoda: generála po skončení války pozvali do sousední ruské posádky. Během kulturního programu typu Alexandrovci jej jeho ruský kolega vyzval, aby si připili na bratrství. Patton, který ruské komunisty mírně řečeno nesnášel, se zachmuřil a požádal tlumočníka (ruského důstojníka): řekněte panu generálovi, že je čubčí syn! Tlumočník, který už slyšel skřípat vrata od Gulagu, zprvu zděšeně odmítal, nakonec se Pattonově naléhání podvolil. Ruský generál se nasupil a zařval: řekněte panu generálovi, že je taky čubčí syn! Nato se Patton rozzářil a prohlásil: ale to je něco docela jiného, jako čubčí syn s čubčím synem si klidně můžeme připít! A oslava byla zachráněna.

Podávám to jen jako podnět k uvažování o OSN v duchu skromnosti, střízlivosti a realismu. A jen na okraj podotýkám: jistě, dnešní Rusko je od toho Stalinova v tom či onom odlišné. Shoda je jen v tom, že žádné „Seid umschlungen, Millionen“ není namístě.

23. března 2022; psáno pro Bubínek Revolver Revue