Co týden dal

Úterý 1. dubna: lidovci nesouhlasí s tím, aby ČR (už teď, před bukurešťským summitem NATO) uznala Kosovo. Čunek požadoval před středečním jednáním vlády schůzku koaliční devítky, Topolánek to odmítl a souhlasil pouze se schůzkou zahraničněpolitických expertů koalice. Cyril Svoboda, který by se expertní schůzky měl zúčastnit za lidovce, v tom premiéra podpořil. Zcela zásadně proti přijetí Kosova je lidovecký poslanec Březina, bojovník za olomoucké syrečky, který naštěstí ale sedí v tom méně důležitém parlamentu (evropském). Argumentuje, jako obvykle, když se český vlastenec dostane do úzkých, Sudeťáky, a protože je to, jak se na lidovce sluší, zbožný muž, taky tím, že by nevěřící psi měli nakonec veliký stát v srdci křesťanského Balkánu. Tím celý spor dostal lehce švejkovský charakter. Protože mezitím se koalice dohodla na návratu Jiřího Čunka do vlády, nabízí se otázka, zde to nebyl krok ke změkčení lidovecké tvrdé linie v otázce Kosova. Postupu ministra Schwarzenberga ve věci Čunek od začátku úplně dobře nerozumím: bylo přece zjevné, že podmínky, které si položil, jsou natolik tvrdé, že Čunek jim vyhovět nemůže a on, vázán svým kategorickým postojem, bude muset z vlády odejít. Teď se rozhodl zůstat, a proto si o něho bude kdekdo z opozice pucovat boty (jako první to už v ČT udělal – kdo jiný než dr. Rath).

Jiří Paroubek je navzdory klevetám novinářských šmoků poměrně nuzný poslanec. Jeho příjem činí po zdanění pouhých 77 400 Kč. To mne šokuje. Mé celkové průměrné příjmy činí asi 37% těch jeho, a to se nepovažuji za chudého člověka. Byl jsem vždycky proti tomu, aby se demagogicky manipulovalo výší poslaneckých platů, ale pan Paroubek si o to přímo koleduje. Nejdřív se před novináři vytahoval, na co všechno má, a teď ze sebe dělá málem houmlesáka. Je to směšné.

Vlastenci z Rudého práva podrobili drtivé kritice nové vybarvení policejních vozů. Jejich věrným čtenářům ze serveru novinky.cz totiž připomínají žlutomodré pruhy odznak „nacistické SS“. Strážci národní čistoty. Připomíná mi to hloupé úvahy kolem bundy zpěváka Landy, kolem pochodu extremistů v Jihlavě a obecně vzato známou školskou anekdotu: Na co myslíte, Marečku, když míchám v kádince roztok skleněnou tyčinkou? - Prosím na souložení. - Proboha, a proč na souložení? - Když já, prosím, na nic jiného nemyslím. (Jinak ovšem nechápu, proč chce Ministerstvo vnitra měnit zaběhané a docela hezké vybarvení policejních aut, je to, řekl bych, zbytečné vyhazování peněz.)

Pan Pavel Verner dnes v Právu píše: „Na lidovecké straně může se premiér možná opřít o Kalouska. Ten je Čunkovi silným vnitrostranickým soupeřem, zvláště teď, když jeho nejhlasitější likvidátorka Javorová zneuctila slib manželský, k tomu s „třídním nepřítelem“ z ČSSD. Hleďme, za stejné spojenectví na poli politickém musel Kalousek odstoupit.“ Pan Verner považuje zřejmě své čtenáře za blby: Kalousek musel odstoupit kvůli tomu, že chtěl jít do koalice, která by existovala z milosti komunistů.

Rusové budou pořádat reality show z vězení: trestanci tam budou boxovat, a kdo vyhraje, bude propuštěn. Před třemi lety prý soutěžili o propuštění ve zpěvu. Rusko se vyvíjí znepokojivým způsobem, viděl jsem kdysi jakýsi sugestivní film z německého koncentráku (natočený, pokud se dobře pamatuji, na naší straně železné opony), kde se konala podobmá soutěž, jaká se te´d chystá v Rusku, jen s opačným oceněním, poražený šel do plynu. Vida, a pořád je ještě dnešní Rusko humánnější.

Jiří Paroubek poskytl pozoruhodný rozhovor MfD. Tvrdí v něm, že EU jedná o asociační dohodě se Sýrií (moc by mne zajímalo, do jaké míry je to pravda, respektive jak zní tato formulace po jerevansku „očištěná“). V souvislosti se svými výlety do Sýrie a do Moskvy vyčetl Topolánkovi, že se jednou, když zjevně ještě nebyl premiérem, objevil před zasedáním Evropské tady nečekaně na české ambasádě v EU. To je snad trochu rozdíl, ne? Vyčítá Topolánkovi, že na Blízkém východě udržuje dobré vztahy pouze s jednou stranou sporu, s Izraelem. Pokud to dělá, zaslouží si uznání. V případě Íránu doporučuje „liberalizovat ten režim zvenčí“. To dělali různí západní rozumbradové před Reaganem s bolševickým Ruskem (říkalo se tomu „dialog“). Když to dělat přestali, Rusko se zliberalizovalo samo, protože mu nic jiného nezbývalo. Írán prý balistické rakety nemá, opak je pravdou, jen zatím příliš daleko nedoletí. Je otázka času, kdy se to změní. Pokud je o bojkot olympiády, ministři EU řekli, že bojkotovat hry po sportovní stránce nemá smysl. Nu, když to říkají ministři EU, tak je to hotová věc.

Polský ministr zahraničí prý prohlásil: „Jestli administrativa George W. Bushe sází na to, že Poláci a Češi budou skákat radostí as schválí všechno, co jim Američané předloží, čeká ji bolestná srážka s realitou.“ USA prý nabízejí střední Evropě jen větší ohrožení a žádné výhody. Nevím, kdo dal panu ministrovi právo mluvit za ČR. Vztahu středoevropských států (zvlášť ČR a Polska) k velkým spojencům se týká naše dnešní glosa.

Středa 2. dubna: Francouzský premiér se vyjádřil k otázce členství Gruzie a Ukrajiny v NATO, že „to není dobré pro vyrovnanost sil mezi Evropou a Ruskem“. Neměl by se bát, nevyrovnanost sil ve prospěch Ruska je po mocenské stránce tak obrovská, že s ní jen tak něco nehne, navíc Rusko ovládá kohoutky od ropovodů a plynovodů. Bylo by dobré, kdyby se tihle lidé nestarali o to, aby se Rusku nekřivdilo, ale aby jim samotným a nám všem neteklo do bot. S tím volně souvisí problém, který vznikl kolem vyjádření ministryně Parkanové v Izraeli. Je pro to, aby se Izraeli mohly otevřít dveře do NATO, údajně sama za sebe, v izraelských novinách to pak vyšlo trochu jinak. Obou témat najednou se týká naše dnešní glosa.

Poslanecká sněmovna přijala usnesení k Tibetu, a to „vyvážené“: vyzývá obě strany, aby se zdržely násilí. Další dobrovolní rozhodčí, které nikdo nezval. Beránek i vlk se mají zdržet násilí. Je to nestydaté. Stejně, jako když ten člověk v Právu (jeho jméno jsem už zapomněl) napsal, že posláním odpůrců komunismu za totáče bylo trpět. Možná, že by bylo líp, kdyby byli mlčeli a nezařazovali se do chóru evropských alibistů.

Čeští hejslované v čele s exposlancem Foldynou uspořádali demonstraci před Úřadem vlády proti uznání Kosova. Heslo zní: „Kosovo je Mnichov 1938“. Je zajímavé, jak je mainstream české společnosti úplně mimo dějiny. Jakému Hitlerovi vydala EU Kosovo? Je zjevné, že po tom, co se tam stalo, už Srbové a Albánci nemohou žít ve společném státě. Jediný problém je v tom, že se EU nepokusila o to, aby srbské oblasti Kosova, tam kde je to technicky možné, byly připojeny k Srbsku (což se ostatně stejně stane). Vláda zatím rozhodnutí o Kosovu odložila, Topolánek považuje za pravděpodobné, že později, třeba po srbských volbách, Kosovo uzná, ale nevyloučil ani, že se to nepodaří prosadit. V tom případě by ČR chtě nechtě udělala další krok ke svému faktickému zapojení do slavjanofilského uskupení, orientovaného na Moskvu (Španělsko je něco jiného a ohánět se jím v této souvislosti je demagogie).

Redaktoři Práva jsou vybaveni pozoruhodnými pravomocemi, například odnímat šlechtické tituly (člověk by řekl, že to nejde, protože šlechtické tituly byly u nás zrušeny a jejich používání je zákonem zakázáno). Tak pan redaktor Verner odejmul knížecí titul ministru Schwarzenbergovi, protože souhlasil s návratem Jiřího Čunka do vlády. Chytráci z Práva si to představovali jednoduše: knížecí čest přikáže ministru zahraničí, aby svým odchodem zatloukl další hřebíček do rakve této vlády a otevřel dveře do Strakovky Paroubkovi. Ministr sám k této situaci bohužel přispěl, měl si rozmyslit, je-li Čunkova přítomnost ve vládě až takový problém, a pokud ano, pak opravdu odejít. To řešení by bylo myslitelné, Čunek se dost často chová tak, jako kdyby byl s Paroubkem domluven. Anebo dát přednost své účasti ve vládě (kterou považuji za velmi užitečnou), a pak nehrozit demisí. Dělat obojí najednou sice jde, ale jak se ukazuje, bývá to pro toho, kdo takovou politiku provozuje, spojeno s mnohými nepříjemnostmi.

Fotbaloví výtržníci (nevím, proč se tomu dobytku říká něžně „fanoušci“) vymlátili strahovský stadion. Policie ČR by ráda přenesla odpovědnost za pořádek na stadionech na pořadatele. Přitom tu pondělní akci nezvládla pořádně ani ona. Pořádající sportovní kluby nemají přece s rabujícími násilníky nic společného a nemají na ně vůbec žádné páky, napojení těch lidí na kluby je čistě formální, hlásí se ke Spartě nebo ke Slávii jen proto, aby se mohli prát a dělat výtržnosti. Bránit jim v tom je věcí policie.

S maďarskými reformami to vypadá bledě, po prohraném referendu se dostali do konfliktu socialisté s koaličními partnery ze SZDSZ. Ti chtějí v reformě pokrčovat, socialisté by ji rádi z „pragmatických“ důvodů zabrzdili (špatná předzvěst pro ČR!). Pokud se dostane k moci pravicový FIDESZ, bude muset dělat podobnou politiku jako socialisté, kteří s radostí převezmou roli zásadních sabotérů. Maďarsko je jakýsi negativ ČR.

Český stát nakoupil v Holandsku na aukci dvacet osm předmětů z umělecké sbírky Lichtenštejnů, aby jimi vybavil hrady a zámky, které byly po roce 1945 týmž Lichtenštejnům ukradeny. Dalo by se to pojímat i jako jakýsi pozdní příklon k poctivé variant, jak nabýt majetku Lichtenštejnů, ovšem, jen v tom případě, kdyby bylo i teď teoreticky možno jejich majetek krást jako v roce 1945. Což už jaksi nejde, a proto můžeme s hrdostí říci: dnes už bychom to nedělali, dnes nakupujeme na aukcích. K tématu se, zbude-li čas, vrátíme, je velmi podnětné.

Čtvrtek 3. dubna: ČR a USA se dohodly na první smlouvě o americkém radaru, oznámili to v Bukurešti ministryně Riceová a ministr Schwarzenberg. Podle premiéra Topolánka NATO uznalo, že základna bude chránit spojence před hrozbou balistických střel z rizikových oblastí, a počítá s tím, že radar zapojí do své protiraketové obrany. Pokud by to platilo do slova a do písmene, mohli by zelení pro radar hlasovat. Členské země NATO se údajně už dohodly na formulaci, která bude součástí závěrečného prohlášení, má znít že základny „se stanou integrální součástí budoucí protiraketové obrany NATO“. Slovensko prý nekladlo odpor. Do NATO mají být přizvány Chorvatsko a Albánie, přijetí Makedonie blokuje Řecko, které má výhrady k jejímu jménu (jižní část oblasti zvané kdysi Makedonie, obývaná Řeky, je součástí Řecka). Už jsem o tom kdysi psal, považuji to ze strany Řecka za skunkovinu. Další problém je s Ukrajinou a Gruzií, jde o to, zda tyto země mají být přizvány do tzv. Akčního plánu pro členství. Proti jsou Němci a Francouzi, nechtějí prý dále zatěžovat vztahy s Ruskem a obávají se nestability v těchto zemích a bezpečnostních rizik s tím spojených. Země nejsou úplně stabilní, proto bude nejbezpečnější je vydat na pospas Rusku, to je pak zestabilizuje ráz dva. Jejich přijetí do plánu by přitom bylo jasným vzkazem Moskvě: opovažte se je schramstnout! Protože pokud by se např. Ukrajina opět stala ruskou gubernií (teď jí není), bude to mít pro bezpečnost středovýchodní Evropy katastrofické důsledky: pro nás není prvořadým problémem islámský radikalismus, nýbrž Rusko a jeho obnovené imperiální ambice.

„Ceaušescu se obrací v hrobě, v jeho paláci jedná nepřítel“, zní titulek článku Johanny Grohové v MfD. Zpravodajka deníku pak píše: „… aby se tu scházela za časů studené války nepřátelská vojenská instituce typu Severoatlantické aliance, to si Ceaušescu sotva představoval.“ Řekl bych, že paní Grohová o Ceaušescovi a jeho politice vůbec nic neví. Jeho režim byl sice, pokud jde o vnitřní politiku, neobyčejně krutý, ale zahraničně politicky se choval velmi nezávisle na moskevské metropoli. Využíval mj. i toho, že v Rumunsku jako v jediné ruské kolonii nebyla situována ruská vojska, proto to byla kolonie jen napůl. Rumunsko jako jediná země ruské sféry udržovala diplomatické styky s Izraelem, odmítla se zúčastnit invaze proti Československu (provedla v té době dokonce něco jako částečnou mobilizaci) a udržovala čilé styky ze Západem a ovšem i s maoistickou a postmaoistickou Čínou. Kdyby bylo NATO chtělo, a kdyby se Rusové byli ukázali ještě o něco slabšími, byl by se Ceaušescu nejspíš snažil o neutralitu a do NATO by pak nepochybně vlezl. Byl naprosto cynický a Rusové na něho nemohli, bylo to nad jejich síly.

Vláda včera jednomyslně schválila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek pochopitelně prohlásil, že jakmile se ČSSD dostane k moci, zákon zruší. Nejen z tohoto důvodu je nutné dělat všechno pro to, aby se Paroubkova ČSSD k moci nedostala. Proti zákonu se postavili i obvyklé hlásné trouby českého šovinismu Václav Pavlíček (prohlásil zákon za „velkorysý dar“ a požaduje, aby o něm rozhodli občané ve „všelidovém hlasování“) a Zdeněk Mahler, který zase tvrdí, že jeho smyslem je „zajištění provozu mezinárodního kartelu“. Toto pojetí katolické církve (a církví vůbec) je ještě o krok smělejší než Klausova koncepce spolku zahrádkářů a velmi se přibližuje tradiční marx-leninské definici.

To, co píše rovněž v MfD Teodor Marjanovič o tom, jak si Churchill se Stalinem v roce 1944 rozdělili sféry vlivu v Evropě, je nesmyslná legenda. Churchill byl jednak moc malý pán na to, aby mohl činit tak zásadní rozhodnutí (Američané měli své evropské spojence plně pod kontrolou) a různé záznamy o tom, kolik kde bude mít vlivu ten či onen se ukázaly být jen nezávaznou hrou: Rusové si nechali všechno, kde stanula bota jejich vojáka, a s nikým se o tom nebavili (v Rakousku a Norsku obsadili jen malou část země, ale Rakousku dalo práci vyklouznout z ruských spárů, a Tito se z jejich objetí posléze vyvlíkl - to však na zásadě nic nemění). Západ nic se Stalinem nevykšeftoval, to je sprostá pomluva. Prostě bezprostředně po tak kruté válce už na další vojenské střetnutí s bývalým spojencem neměl. A nemohu se zbavit dojmu, že některé středopevropské národy (Češi, Jihoslované) šly Stalinovi pěkně na ruku a teď se to jejich intelektuální elita snaží zakecat alibistickými báchorkami.

Čas od času nezaškodí věnovat se podrobněji čtenářské agendě. Týká se jí naše dnešní glosa.

Pátek 4. dubna: Summit NATO v Bukurešti vydal usnesení k americké protiraketové obraně, odročil rozhodnutí o připojení Gruzie a Ukrajiny k tzv. Akčnímu plánu pro členství v alianci a přijal Chorvatsko a Albánii, zatímco přijetí Makedonie zablokovalo Řecko, kterému se nelíbí jméno tohoto státu. Putin vrní blahem. Tématu se týká naše dnešní glosa. Ruský tisk interpretuje prý (podle MfD) odmítnutí Ukrajiny a Gruzie jako náznak, „že si Západ už nemůže vůči Rusku tolik dovolovat“. To je příznačné: čím víc se jim ustoupí, tím víc poroste jejich drzost. Je to nedomyšlená politika.

Před Okresním soudem ve Frýdku-Místku proběhl proces s mladíkem, který spolu s dalšími šesti kamarády (z toho byly dvě dívky) jen tak pro zábavu umučil kočku. Jeden z veselé společnosti pořídil videozáběry a po roce a půl je dal k dispozici veřejnosti na internetu, což se partě stalo osudným. Odsouzen byl jen jeden, co na kočku nejdřív poštval svého pitbula a pak ji dorazil tím, že jí rozšlápl hlavu. Na fotografii vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, přitom už je v podmínce za násilnou trestnou činnost. Velmi se mu nechtělo do basy a tak dával najevo lítost. Omlouval se mj. tím, že před vlastní akcí vypil pět litrů vína. Soud tu okolnost vzal v úvahu, nedivím se mu. Je jen zvláštní, co takového člověka napadá, když je totálně na mol ä padají všechny zábrany. Považuji tenhle druh zábavy za mimořádně hnusný, to ubohé zvíře těm syčákům důvěřovalo, tj. věřilo, že ji nezabijí, i když by mohli. Autor videozáznamu dostane jen pokutu za přestupek, doufám, že pořádně mastnou. Další účastník soaré, který se pokoušel už poraněnou kočku opít, prohlásil na dotaz soudce, jaké si z případu vzal ponaučení, že už nikdy nebude pít alkohol tam, kde jsou nějaké kamery. Pěkná forma účinné lítosti.

Na lidovecký programový sjezd byli pozváni Topolánek i Paroubek. To je příznačné pro New Deal, který zavádí ve straně Jiří Čunek, učenlivý žák Josefa Luxe (Svoboda a Kalousek se učili špatně, oba propadli z obojakosti, i když každý jinak). S tímhle koaličním partnerem Topolánek velké štěstí neudělá.

Prezident Sarkozy se rozhodl, že se Francie vrátí do vojenských struktur NATO. Vzhledem ke stavu organizace a k povaze francouzské politiky nevím, zda je to zpráva dobrá či špatná.

„Osobně si myslím, že bychom se měli víc zaměřit na hledání příčin toho soudobého terorismu a podpory, jíž se těší v některých skupinách muslimské populace. Leckdy za tím jsou patrně čísi ekonomické či dokonce geopolitické zájmy… a za tou podporou je určitě chudoba a nevzdělanost“, říká v rozhovoru pro Právo stínový ministr vnitra Bublan. O příčinách terorismu jsem před časem napsal fejeton, na který tu odkazuji. Pan Bublan velmi podceňuje skutečnost, že lidé, kteří páchají ty ohavnosti, něčemu opravdově a hluboce věří (že to, čemu věří, je zrůdné, je další věc), a tou vírou a schopností sebeobětování strhují davy. Tím že davy, které mají před očima takový příklad, zneutralizujeme tak, že je nakrmíme, je iluze. Bylo by třeba je přesvědčit hlubší vírou v lepší věci, která je provázená schopností sebeobětování. Jinak nerozumím tomu, proč bude katolická církev, pokud se pokusí vydělat si na živobytí podnikáním, „hromadit majetek“. Vždyť ho utratí na svůj provoz. „Hromadění majetku“ je ostatně marxistická zhůvěřilost: kapitalista odírá dělníky, zlaťáky, které z nich vydře, hromadní do žoků, na nichž se pak rozvalí a pochrupkuje.

Rusové sní o celoevropské hokejové lize. Ředitel Gazpromu Medvěděv prohlásil: „Jsme přesvědčeni, že se nám podaří najít cestu, aby kluby z Česka hrály naši ligu. Viděl bych to v horizontu tří čtyř let.“ Nu, existuje velmi jednoduchá cesta, jak to zařídit, a obávám se, že 70% české populace na tom už dílem vědomky, dílem nevědomky spolupracuje. Jen pořád doufám, že do tří-čtyř let to snad přece jen ještě nebude.

Sobota 5. dubna: Mezi českými účastníky summitu v Bukurešti zavládla euforie: Putin ve svém velmi umírněném projevu vůbec nezmínil protiraketovou základnu! Zvlášť prezident Klaus triumfoval: já to vždycky říkal, že je to dobrák ä slovanský bratr!, dalo se vyčíst z jeho rozzářené tváře. Slovenský ministr zahraničí (Slovensko je v současné době hlavním ruským lobbyistou v NATO, nechápu, proč se tomu vicepremiér Vondra diví, bylo to přece jasné nejpozději po vystoupení premiéra Fica v Otázkách Václava Moravce) ovšem upozornil, že podle jeho informací ruský odpor k radaru přetrvává, potvrdil mu to např. ministr zahraničí Lavrov. Putin byl nejspíš spokojen s neslanými nemastnými slovy usnesení NATO o protiraketové obraně, s tím, že získal v NATO v této věci slušnou lobby, že si Polsko svou absurdní vyděračskou politikou samo pod sebou podřezává větev, a nechává si celou věc na své setkání s Bushem. Vzhledem ke zmíněným skutečnostem získal velmi výhodnou výchozí pozici. Ve svém projevu prohlásil mj. (cituji podle Práva): „Výsledek naší spolupráce bude záviset na tom, nakolik budou země NATO brát v potaz zájmy Ruské federace, na připravenosti aliance ke kompromisům ohledně strategického ovzduší v Evropě a ve světě.“ To je pozoruhodné, Putin jedná se Západem stejně jako Stalin se západními spojenci v roce 1944 a 1945, ačkoli studenou válku s nimi Rusové prohráli.

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů poskytl premiéru Topolánkovi doklady o tom, že Mašínové plánovali řadu odbojových akcí, od atentátu na Gottwalda až po únos ministra Čepičky. Premiéra to naplnilo nadšením, nebyli to tedy vrazi, ale skuteční odbojáři. Jsou tu ovšem dva problémy. Za prvé, že by šlo o pouhé loupežné vraždy, tvrdí jen excentrici typu Petra Uhla, úmysl bojovat proti režimu jinak Mašínům neupírají i jejich velcí odpůrci, tvrdí pouze, že se při realizaci tohoto záměru dopustili činů, které je i dnes nutno kvalifikovat jako brutální vraždy (já mám sice taky s činností bratří Mašínů problém, ale toto stanovisko nezastávám, jen ho tu uvádím). Za druhé, důkaz spočívá v protokolu z estébáckého výslechu Ctibora Nováka, konal se sice až v roce 1953, po Stalinově a Gottwaldov smrti, ale stejně to není spolehlivý doklad: Novák (který mimochodem v letech 1945-7 spravoval tzv. sběrné tábory pro sudetské Němce na severní Moravě a má na svědomí mj. vraždy nezletilých, bližší údaje viz Tomáš Staněk, Perzekuce 1945, Praha 1996) zcela zjevně hovořil o něčem, co bylo jen v rovině zcela nezávazných plánů a k čemu skupině chybělo organizační zázemí i technické prostředky, což sami Mašínové přiznávají. Nechci osobní statečnost zúčastněných nijak zpochybňovat, ale bohužel to všechno zase vypadá jako pokus celou věc z politických důvodů pořádně nafouknout, a to se nedělá. Navíc náš prvořadý úkol není, abychom se vyrovnali s skutečným nebo domnělým třetím odbojem, ale abychom se znovu nedostali do ruských spárů.

ČSSD žádá, aby vláda spojila hlasování o americké radarové základně s otázkou důvěry. Vláda, přesněji řečeno ODS, to rozhodně odmítá. Je ovšem pravda, že pokud vláda hlasování prohraje, bude to podobná prohra, jako když v r 1947 čs. kabinet pod Stalinovým nátlakem odmítl Marshallův plán, a je otázka, zda by pak zodpovědnost za vzniklou situaci nebylo lépe naložit na opozici, respektive svěřit předčasným volbám. A za druhé, bylo by zábavné sledovat, jak by se v této situaci chovali Pohanka, Melčák a taky poslanci menších koaličních stran, kteří teď mají účast ve vládě jistou, kdežto potom – kdo ví! Pokud se vláda stane bezmocnou a nebude schopna plnit svá podstatná předsevzetí, budou ODS dál padat preference. Situace je bohužel taková, že v současné době by 70% českého obyvatelstva buď podpořilo zásadní reorientaci české zahraniční politiky, nebo by proti ní aspoň nic zásadního nenamítalo. V takové situaci se jen těžko dělá rozumná zahraniční politika.

Jakási „Akademie literatury české“ udělila Jarkovi Nohavicovi Cenu Boženy Němcové. Prezident Akademie Jiří Žáček (pokud se nemýlím, dělal slušnou literární kariéru už za normalizace) to pro Právo zdůvodnil tím, že Nohavica v posledních třiceti letech udělal pro českou poezii víc než všichni básníci dohromady. Bylo by ještě dobře, kdyby nějaká jiná podobně kompetentní instituce udělila Nohavicovi cenu generála Mašína za statečný odboj proti komunismu.

Penzionovaný chorvatský generál Korade, organizátor vyhnání Srbů z Chorvatska, zabil čtyři lidi (a pak jednoho příslušníka speciální policejní jednotky, která ho přijela zatknout). nakonec se sám zastřelil. Byl při tom při všem totálně opilý. Smutný konec jednoho realizátora „vylikvidování“. Nezvolil si k tomu správnou dobu, dnes už se to nenosí.

Pražská ODS ostře kritizuje Topolánka,že neplní předvolební sliby, poslanci ODS Z Prahy ho hájí tím, že musí brát ohled na koaliční partnery. Chce pražská ODS, aby se vedení strany dohodlo s Paroubkem, nebo si přeje předčasné volby? První by byl pokus o návrat k blaženým časům opoziční smlouvy, který je, jako všechny návraty do minulosti, nemožný, volby by teď dopadly pro ODS katastrofou. Nejspíš tedy nechtějí vůbec nic. Zvláštní způsob politizování.

V Brně propukl spor o to, zda je zpěvák Daniel Landa hodný toho, aby hrál v místním Národním divadle, protože se dostatečně nedistancoval od svých někdejších textů pro písně kapely Orlík. nemohu si pomoci, v takovýhle akcích si stoupenci politické korektnosti podávají ruce s bolševickými správci normalizační kultury. Dostatečně si nenadělal na hlavu. Slušný člověk se pozná podle toho, že je v každé situaci připraven si nadělat na hlavu. Pak může směle do Národního divadla. Názory pana Landy mohou být problematické. Kdo zkoumá stejně pečlivě profily normalizačních hvězd? Pan Landa není žádná normalizační hvězda. Řekl bych, že problém není v něm, ale v institutu Národního divadla. je to relikt nacionalismu 19. století.

A nakonec dva citáty:

„Jedno však platí tuším beze zbytku: naše česká otázka nabyla v radaru přechodně opět na světovosti. I tato generace v něm dostává nečekaně příležitost vymanit se bez lustrování a zakazování odlišných názorů, bez přejmenovávání ulic a výměn pomníků z potupného svrabu normalizační závislosti. Radar je dar dalších let české nezletilosti, umí prodloužit pubertu; jeho odmítnutí je příležitost pro dospělou zemi.“

Antonín Klatovský, Dnešek č. 39,1947

Pondělí 7. dubna: Putinovi jeho tah s požadavkem na stálou přítomnost ruských vojenských expertů v ČR docela vyšel. Bylo to ono překvapení pro českou vládní koalici, o němž mluvil Jiří Paroubek, když se vrátil z Moskvy? V tom případě se tam opravdu těší velmi výmluvné důvěře. Předseda KDU-ČSL Jiří Čunek, který se čím dál tím víc chová jako by byl do vládní koalice vyslán tak, jak bývali v ruských a polských bolševických seriálech z doby normalizace vysíláni odvážní rozvědčíci přímo do vůdcova hlavního stanu, prohlásil: „Tyto dohody velmocí, jakým způsobem budou kontrolovat a nás budou kontrolovat, jsou v tuto chvíli pro mě nepřijatelné.“ Přitom nešlo vůbec o žádnou dohodu, nýbrž jen o Putinův názor, který sdělil na tiskové konferenci. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek prohlásil Putinovo vystoupení za selhání vlády. To snad není pravda.

Předseda Strany zelených Bursík sice dostal na Republikové radě strany pro sebe a pro ministra Schwarzenberga důvěru, zato Rada vyzvala poslance, ministry a senátory za SZ, aby hlasovali proti vybudování amerického radaru na území ČR, a vznesla řadu dalších požadavků, z nichž koaliční partneři rozhodně žádnou radost mít nebudou. Když tedy Bursík mluví o svém vítězství, silně přehání. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Známý český bojovník za mír Ondřej Slačálek svolal na protest proti Bukurešťskému summitu demonstraci před rumunské velvyslanectví. Demonstrace se zúčastnilo cca dvacet lidí. Ohromující úspěch, gratulujeme.

Klinický psycholog Jeroným Klimeš tepe v dnešních LN nás pokrytce, co považujeme za odporné mučit kočky a přitom je nám lhostejné utrpění slepic v drůbežárnách a upalování bezdomovců. Odkud to ví?

Vicepremiér Vondra tamtéž vytýká ČSSD, že si stále ještě neumí vybrat, jestli Západ nebo Východ. Je to prý vidět na cestách Jiřího Paroubka. Jak na to proboha přišel? Na cestách Jiřího Paroubka (a nejen na nich) je vidět, že si Paroubek už dávno vybral.

Olympijskou pochodeň provázely po celé její cestě Paříží bouřlivé demonstrace proti porušování lidských práv v Tibetu. Museli ji nakonec vézt autobusem, dvakrát uhasit, a zbytek trasy zrušit. Je to všechno jistě OK, jen si nemohu odpustit malou poznámku: demonstrovali by tak vehementně i proti např. týrání žen v muslimském světě a v mohutné muslimské komunitě ve Francii? Nebo by to už považovali za nepřípustné vybočení z rámce multikulturality (a těžko se zbavit podezření, že by v tom hrály roli i plné kalhoty)?

Úterý 8. dubna: se schválením smlouvy s USA o radarové základně v Poslanecké sněmovně to vypadá dosti bledě. Vnitřní opozice ve Straně zelených se zjevně rozhodla ji potopit, to znamená, že minimálně dvě poslankyně strany (Zubová a Jakubková) budou proti. Zeman dal nejspíš své depozituře ve vládě pokyn, aby radar nepodpořili, dodá si tak na důležitosti (není to žádný med vládnout a být přitom závislý na Miloši Zemanovi a na záchvěvech jeho hnuté psychiky). Mezi sociálními demokraty by se jeden – dva sympatizanti s radarem našli, ale považují loajalitu ke straně za důležitější; řekl bych, že v tomhle případě je to omyl. Lidovci by snad nakonec mohli být pro radar všichni, ale ti to za těhle okolností nevytrhnou. Když jsem kdysi opustil funkci vysokého vládního úředníka, vedlo mne k tomu především zděšení z toho, s jakou nedbalou lehkomysností se ve vládě generují zcela zásadní rozhodnutí. Tahle choroba postupně zachvátila celou českou politiku. České politice (a české veřejnosti, protože česká politika v těchto víceméně demokratických poměrech jen zrcadlí smýšlení české veřejností) chybí elementární pud sebezáchovy. Premiér, kterému čím dál tím víc teče do bot, se čas od času chová jako rozjívený puberťák a neuvědomuje si vůbec, že ve své nynější situaci na něco podobného prostě nemá. Opozice najela na sebevražednou bezpečnostní politiku: dělají to z indolence, nebo jsou už domluveni s Rusy? Asi jak kdo.

Dříve, než se opět vrátíme do široké náruče slovanského bratra, podaří se možná upravit letenskou pláň natolik, že bude nepoužitelná k pořádání švancparád. Už teď její větší část zabírá staveniště tunelu. Tedy aspoň jedna dílčí dobrá zpráva. Bohužel, až se Paroubek dostane k moci, dá tunel možná znovu zasypat.

Petr Uhl si v Právu vyřizuje účty s Ústavem pro studium totalitních režimů a jeho ředitelem Pavlem Žáčkem. Píše, že pokud (jako v případě Ctibora Nováka) Žáčkovi slouží za důkaz politické motivace kriminálních činů Mašínových protokoly StB o Novákově výpovědi, „je Žáček jen pozdním vykonavatelem vůle StB. Tehdy by se řeklo, že je objektivně jejím agentem.“ Tehdy by se řeklo, pan Uhl to říká dnes a velmi šťastně tak inovuje náš starý projekt na důslednou reorganizaci svazků StB. Agenti by byli rozděleni na subjektivní (totiž ty, o nichž by si to subjektivně myslela různá individua, kterým se v podstatě neoprávněně podařilo shlédnout tak intimní dokument, jakým je jejich vázací akt) a objektivní, o nichž by rozhodovala komise, jíž by předsedal Petr Uhl. Subjektivní agenti by se mohli obrátit na tuto komisi, která by je očistila, a naopak rozhodla o objektivizaci agentství těch, kteří jim svou indiskrecí způsobili nepříjemnost. Pro objektivní agenty by pak bylo možno zřídit převýchovné tábory. Předpokládám,, že až se Paroubek dostane k veslu, bude se (po zrušení všech nevhodných zákonů a institucí) tento plán realizovat.

Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni hodlá upozorňovat na „vzrůstající hrozbu neonacismu“ satirickými klipy a spoty. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Prezident Mugabe, který očividně prohrál volby a teď se to snaží zakamuflovat, obvinil opozici, že se chystá vracet půdu bělochům, kterým ji kdysi z populistických důvodů zkonfiskoval. Protože my máme bohaté zkušenosti jak s konfiskacemi (moderní slovo pro kradení), tak s jejich následným zakecáváním v případě sudetských Němců, zvláštní odrůdy bělochů, doporučuji, aby prezidentovi byla vyslána na pomoc skupina odborníků z Historického ústavu a okolí, řídit by ji mohl prof. Křen nebo prof. Pešek. Poučila by jej, jak účinně bránit přepisování dějin (které v tomto případě sám Mugabe vytvořil) a jak pro to získat podporu velmocí a mezinárodních institucí. Ale pozor: Na rozdíl např. od neustále poraženého Německa je v Zimbabwe chronický nedostatek potravin. Proto konzervy s sebou, jinak by se dialog mohl zadrhnout.

V Rusku panuje jakási oficiální nechuť jednat o inspekcích budoucí (možná) radarové základny s Českem a Polskem. Luboš Palata cituje šéfredaktora jakéhosi vlivného odborného ruského časopisu: „Upřímně řečeno nepokládám za nutné, aby Česko a Polsko s Ruskem as USA jednaly. Proč? Nejprve se musí dohodnout Američané a Rusové. Pokud se jim to povede, tak mám dojem, že získat souhlas Prahy a Varšavy je pro Washington řešitelný problém.“ To je opravdu vykutálené: oni by s inspekcemi souhlasili jen za té podmínky, že by s námi o nich nemuseli jednat. Ovšem, tak se to v praxi fungovalo, když jsme byli jejich kolonií. Ale doba se změnila a na Západě panují jiné poměry. Budou si muset zvyknout.

Středa 9. dubna: Ministr Julínek navrhl zdravotnickou reformu. Necítím být kompetentní k tomu, abych posoudil, do jaké míry opravdu řeší problémy resortu. V každém případě to je ale slovo do pranice, protože obsahuje nepopulární opatření (mj. i to, že pacient musí sáhnout do kapsy, i když ne moc). Nejdřív se do ní pustili koaliční partneři, kteří se bojí o preference. teď se do ní pouštějí hejtmani, kteří se taky bojí o preference. Když se takhle budou všichni bát, zbude z reformy nakonec jen něco jako přiznaný nekalý úmysl, resp. úmysl, na který vláda, jak sama nakonec přiznala, nemá, a bude to horší, než kdyby nedělala vůbec nic. Nedá se vyloučit, že Topolánkova vláda padne. Pokud ano, bude velmi záležet na tom, aby padla důstojně, a ne tak, že napřed anuluje všechny své záměry.

Z toho, co říká porůznu ministr Lavrov, je zcela zjevné, že se Rusové rozhodli zašprajcovat na požadavku stálé přítomnosti svých inspektorů na protiraketové základně v Polsku i u nás. Je to logické, tím by pro nás ztratila smysl (smysl je v tom, že tu budou Američané, a Rusové ne) a navíc požadavek umožňuje i naší proruské lobby předstírat nestrannost: nechceme ani ruské, ani americké vojáky (ačkoli bych řekl, že ti ruští sami by jim nevadili). Po Putinově cukrování v Bukurešti je možná dobře připomenout, že o tom, zda základna bude, nebo ne, nebudou rozhodovat Rusové (i když zřídit ji na základě porozumění s nimi by jistě bylo dobré). Tenhle požadavek vznášejí, protože dobře vědí, že je nepřijatelný.

Lidovci se poté, co vyslechli ministry Schwarzenberga a Parkanovou, rozhodli základnu podpořit. Záruky dané uUsnesením NATO jim tedy stačí (a stačí taky zeleným, i když tam je těžko říci, zda by samy o sobě stačily vnitřní opozici, která teď může poukazovat ne to, že chybí ještě souhlas rady EU). Otázka je jen, jak se zachová poslanec Hovorka, ale protože pro základnu se vyslovil i Čunek, dá se předpokládat, že svému předsedovi nakonec řekne ano.

Ministr Langer chce dodatečně prosadit změny v zákoně o policii. Týkají se mj. toho, že bY policisté nemuseli asistovat při vyšetřování dopravních nehod, v nichž nedojde k ublížení na zdraví a škoda nepřesáhne sto tisíc korun. Věci se týká naše dnešní glosa.

Podle agentury Median se rozestup mezi preferencemi ČSSD a ODS opět vrátil na 7% (v minulém měsíci byl jen 4%). ČSSD by si podle toho mohla vybírat koaličního(nebo opozičně smluvního či opozičně nesmluvního) partnera mezi malými stranami, ODS a komunisty. V ODS to vypadá, jakoby kdekdo ztrácel nervy (hejtmani, pražská organizace).

Řád německých rytířů (strašné jméno pro české vlastence) přišel o svůj majetek v roce 1939, kdy mu jej zabavili nacisté. Čs. orgány pak po porážce Německa tento majetek zabavily jako majetek německého státu. V roce 1948 Nejvyšší správní soud konfiskační rozhodnutí zrušil, ale kvůli únorovému puči už jeho rozhodnutí nebylo doručeno úřadům ani postiženým. Vzhledem k tomu teď nedostanou nic. Skoro bych řekl, že je to typický příklad křivdy, která by měla být zmírněna. Návrh zákona o restituci církevního majetku to ovšem nečiní.

Jiří Hanák vyčítá „zlenivělé české společnosti“, že rozhodněji nedává najevo svůj většinový odpor k radaru a dovoluje tak „moci“, aby ve svých rozhodnutích příliš nedbala na veřejné mínění. To je opravdu podařené pojetí demokracie: jejímu dokonalému prosazování je třeba napomáhat soustavnými a pokud možno masovými pouličními kravály.

„Dnes už není na obzoru velmoc, která by KSČM pomohla v jejím vnitrostátním úsilí. Rusko to není v žádném případě. Tam proběhl návrat k carským tradicím,“ píše v Právu Alexandr Mitrofanov. S tím návratem k carským tradicím to není zase až tak tragické a navíc se carské tradice od těch bolševických až tak moc neliší. Takže naši komunisté si dnes právem mohou říkat pod fousy: rozuměli jsme si s Brežněvem, budeme si rozumět i s Putinem. Lépe řečeno dobře to vědí.

Čtvrtek 10. dubna: po velmi obtížném jednání koaliční „devítky“ vláda dnes schválila kompromisní návrh na pokračování zdravotní reformy. KDU-ČSL přišla se směsicí populistických a fundamentalistických požadavků: na jednu stranu se péče o zdraví nesmí změnit na kšeft, na druhou je třeba omezit potraty. Nevím, k čemu bude dobré, když se rozmonoží počet deprivovaných, nechtěných dětí. Poslankyně Šojdrová se svým požadavkem na zrušení zdravotních poplatků pro matky s dětmi v nemocnicích neuspěla, a proto nestáhne svůj návrh na novelu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Návrh má dobrou šanci projít, protože navrhovatelé s opozicí mají většinu. Projednáváním návrhu se otevřou stavidla k dalším úpravám.a celé jednání bude projevem vládní slabosti. Zbourají Julínkovi reformu? KDU-ČSL se opět vyhraňuje jako obávaný spojenec.

Na ministra Langera se provalilo, že kdysi podporoval poskytnutí úvěru, který měl údajně sloužit k tomu, aby stavební velefirmu IPS mohla nakoupit skupina mafiánského podnikatele Mrázka. Langer své tehdejší aktivity vysvětluje dnes vlastenecky: usiloval o zachování IPS v českých rukou. To je správné: raději český mafián než cizácký poctivec.

Ficově vládě se podařilo hladce protlačit „kontroverzní“ tiskový zákon (tématu se týká naše dnešní glosa), a nejen to: Strana maďarské koalice pak podpořila lisabonskou smlouvu, kterou opozice chěla kvůli tiskovému zákonu zablokovat, takže premiér byl úspěšný hned dvojnásob. SMK prý tak učinila za slib, že vláda nebude navrhovat, aby se na maďarských školách na Slovensku vyučovala slovenština ve stejném rozsahu s maďarštinou.Chápu složitou situaci SMK a Maďarů na Slovensku, ale myslím, že to bylo chybné rozhodnutí: jednak mne zajímá, co z toho vládního slibu zbude za pár týdnů nebo měsíců,a jednak svoboda slova a demokrcie jsou předpoklad pro to, aby se – mimo jiné - mohlo normálně rozvíjet i maďarské školství na Sovensku. SMK podepsala Ficovi problematický bianco šek a to, co píše v dnešních Lidových novinách Luboš Palata (že Lisabonská smlouva sváže Ficovi ruce v demontáži svobody na Slovensku) je jen zbožné přání. Evropská unie zatím problém se slovenským tiskovým zákonem nevzala na vědomí.

V této souvislosti působí poněkud odlehle zápas o neúčast politiků na zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Pekingu a celý okázalý boj za práva Tibeťanů. Nic proti tomu, ale přímo pod nosem máme naléhavější problémy, které se nás dotýkají o hodně bezprostředněji. Netvařme se, že je nevidíme, může nás to přijít draho.

Moskva je ochotná vyjednávat s ČR o přítomnosti ruských inspektorů u amerického radaru. Trvá ovšem na stálé misi. To je z důvodů, které jsem tu už mnohokrát zmínil, nepřijatelné. Ivan Fišera se v dnšní MFD domnívá, že by se Západ a Rusko měly spojit v duchu ideologie „kdyby všichni chlapi světa“ proti htozbě mezinárodního terorismu. Problém je, že Rusko je na mezinárodně politické scéně asi tak spolehlivý spojenec jako na vnitropolitické KDU-ČSL.

(pokračování)

Dnešní Co týden dal vzniká vzhledem k mému atypickému dennímu rozvrhu poněkud chaoticky, za což se omlouvám. Především ještě poznámka k hlasování Strany maďarské koalice v NR SR. Kdyby byli drželi basu se zbytkem opozice, byli by Lisabonskou smlouvu zablokovali a upozornili Brusel na to, že na Slovensku je jakýsi problém a že bruselští potentáti nemohou dělat, jako by ho neviděli. Takhle pomohli nabudit iluzi, že je všechno v pořádku.

A k článku Ivana Fišery v MfD: autor nejspíš podlehl iluzi, že situace je stejná jako před rokem 1989, jen my jsme se ocitli na druhé straně a musíme se chovat „konstruktivně“. O době studené války má jakési iluze: „Odstrašující rovnováha nukleárních arzenálů byla po celou dobu studené války založena na elementárním společném strachu znepřátelených stran o existenci lidstva a v neposlední řadě i o vlastní život „vlastníků“ odpalovacích kufříků.“ Situace byla jiná: Západ se musel starat o obranu před Rusy a Rusům bránila v útoku pouze plná kaťata. Pan Fišera se domnívá, že hrozba islámského terorismu „postupně spojuje k obraně a spolupráci realisticky uvažující Američany, Evropany, Rusy“ a jistě může mít pravdu, bohužel nejde ani náhodou o ty Rusy, kteří zaujímají významná místa v ruské politické reprezentaci. A ti, kteří je zaujímají, nemyslí na nic jiného, než jak využít situaci k tomu, aby posílili svou pozici na úkor Západu: dělají něco velmi podobného tomu, co dělal Stalin v roce 1939.

Předsedovi KDU-ČSL Čunkovi policie vrátila diář paní Urbanové, o níž by se dalo říci, že ho práskla, kdyby v případě nevystupovala jen jako svědkyně, to je samozřejmě něco jiného. Neprodleně ho zničil a zdůvodňuje to tím, že kromě tohoto diáře má ještě jeden, svůj, a kdyby si nechal oba, byla by to zbytečná duplicita. Pan Čunek je veselá kopa a do čela své strany se hodí, jak by řekl exministr kultury Jandák, jako… (zbytek si laskavý čtenář jistě bez nesnází doplní). Rozhořčovat se je ovšem zbytečné, protože problém má policie, která diář svěřila do rukou nejnepovolanějších.

Pátek 11. dubna: KSČM přišla s plánem, že zakáže vládě uznat Kosovo zákonem. Tím dotáhla paroubkovsko-rathovskou opoziční techniku takřka k dokonalosti (účinnější by bylo už jen zakázat vládě zákonem vládnout, a možná udělat to obecněji, totiž zakázat vládnout všem vládám, které nemají vstřícný postoj ke komunistům). Pod návrh se původně podepsalo i několik sociálních demokratů a není vyloučeno, že by získal podporu lidí jako jsou přeběhlíci Melčák a Pohanka (Zeman je proti uznání Kosova), nepřeběhlík Hovorka a možná i dalších lidí z KDU-ČSL a SZ. Zasáhl však údajně Jiří Paroubek (nejspíš by na podobný úspěch KSČM žárlil a považoval by za nebezpečné, aby komunisté ne sebe strhávali pozornost použitím jeho techniky) a ČSSD z návrhu vycouvala. Poté proběhla neformální schůzka mezi Filipem a Haškem (říkají tomu „informativní konzultace“) a KSČM se rozhodla se zákonem ještě posečkat. Asi ho pak podají společně, aby to nebyla komunistická „partyzánština“. A poslanci ČSSD se teď zaklínají, že pan předseda jim nic nezakazuje. Velmi účinné.

A působí to přesvědčivě zejména v konfrontaci s další zprávou, že se předseda Paroubek chystá zavázat sociálně demokratické poslance usnesením, aby hlasovali proti radaru. Jde prý o klíčové politické rozhodnutí (to určitě ano) a 90% členské základny je proti radaru (to taky ano). Všichni přívrženci radaru v ČSSD (jsou asi čtyři) se horem dolem zaklínají, že budou respektovat vůli většiny. Zdá se, že si přátelé mezi sebou příliš nevěří. V této souvislosti opakuji: v případě radaru jde o tak zásadní věc, že nesouhlas opravňuje poslance hlasovat podle svého vědomí a svědomí i proti vlastní straně.

Mezi ministrem Julínkem a lidovci probíhá spor o zákonné omezení potratů. KDU-ČSL využívá podle své staré osvědčené taktiky zdravotní reformy k tomu, aby se profilovala na účet ODS. Tématu se týká naše dnešní glosa. Poslanec ODS Šťastný podle Práva prohlásil: „Žena má výsostné právo na svobodné rozhodnutí v souvislosti s umělým ukončením těhotenství. Návrh lidovců je krok zpět a lze ho srovnat s upřením volebního práva ženám.“ To je, řekl bych, přehnaně liberální, žena, vlastně oba rodiče, mají závazek k nenarozenému dítěti, jen si myslím, že jer nešťastné a nevhodné vynucovat jeho plnění nějakými zákony.

Řeší se otázka, zda se má premiér Topolánek zúčastnit zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Pekingu. Topolánek to váže na rozhodnutí vlády, zdá se, že devět z osmnácti ministrů je proti, tři by nechali rozhodnutí na něm. Kdybych seděl ve vládě, asi bych taky Topolánkovi doporučil, aby zahájení vynechal, na druhé straně se účasti nebo neúčasti českého premiéra přisuzuje nenáležitý význam. Jsou tu jiné věci, na kterých záleží tisíckrát víc. (To není souhlas s čínským počínáním v Tibetu).

V LN píše o tiskovém zákonu na Slovensku vyjadřuje Daniel Bútora. Řekl bych, že tu záležitost trochu podceňuje. Při srovnávání Mečiara a Fica je třeba vzít především v úvahu, že Mečiar neměl za zády stabilizované Putinovo Rusko, nýbrž jelcinovský chaos. Dále se obávám, že se právě na tomhle případě ukazuje, jak vstup do NATO, EU, schengenskéhho prostoru může být vstupujícím postkomunistickým zemím úplně pro kočku (říkám to jen proto, že to ukazují i české zkušenosti; když to malinko přeženu, zdá se totiž, že například pro EU je v současné době daleko podstatnější zákaz kouření než svoboda projevu). A to, že zákonem nebude dotčen web, znamená rusifikaci mediálního prostoru. Nevím, jak je tomu na Slovensku, ale u nás mají pořád ještě papírové noviny nesrovnatelně větší dosah, než jejich internetové verze (samozřejmě s tím, že spousta lidí čte papírové noviny na internetu). Že s přijetím zákona na Slovensku nebude se svobodou tisku utrum, je samozřejmě zjevné. Ale bude to velká nepříjemnost, něco, co se dělat nemá a nesmí, a navíc nepříjemný precedens pro potenciální napodobitele ze sousedství.

Podle stínového ministra zahraničí Zaorálka (jeho článek vyšel v dnešních LN) se ODS dopustila politicky sexuálního zločinu, připravila totiž o čest Českou republiku. Pan Zaorálek ve své publicistické činnosti šťastně pojí neserióznost s myšlenkovou jednoduchostí. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. V článku vytýká oprávněně vicepremiéru Vondrovi konfúznost vyjádření, že musíme volit mezi Západem a Východem. To je samozřejmě nepřesné, neexistuje žádný „Východ“, ale znovuprocitlé ruské impérium. A nejde o to, že bychom měli volit, nýbrž o to, zda dokážeme čelit jeho pokusům nás znovu sežrat, nebo, k čemuž mocně pracují lidé jako pan Zaorálek, jestli se sami znovu dáme z blbosti sežrat. Přesněji řečeno, teď by to bylo daleko horší než v pětačtyřicátém: především by to bylo už podruhé, a lidé by neměli dělat tutéž hloupost dvakrát, a za druhé, tenkrát nás za účelem sežrání napřed osvobodili a vybudovali si tu mohutné mocenské pozice. Pan Zaorálek také právem kritizuje europoslance ODS Zahradila, který chce přimět ČSSD k souhlasu s radarem tím, že se o Lisabonské smlouvě bude hlasovat v parlamentu až poté, co opozice odmává radar. Jiří Paroubek by takovou infantilní taktiku s chutí omlátil ODS o hlavu. Klausovi bývalí zbrojnoši bohužel ani zdaleka nedosahují technické zdatnosti svého guru. Proto si je ostatně taky vyvolil.

Sobota 12. dubna: ČSSD zahájila volební kampaň před (podzimními) krajskými a senátními volbami. Má to být kampaň nikoli agresivní, ale tvrdá a pravdivá, a hlavní důraz je na tom, že ODS lhala, lže a bude lhát a všechny její lži jsou nejprolhanější, takže se nedá říci, že by některá byla prolhanější než druhá. Zároveň se prý v písemné zprávě předsedy Paroubka pro dnešní zasedání Ústředního výkonného výboru strany praví, že ČSSD v kritice vlády ochabla a musí se vrátit „k běžné agendě radikální a konstruktivní kritiky“ její politiky, tj., jak se zdá, ukazovat její politiku jako ještě prolhanější, než nejprolhanější. Tento způsob opoziční politiky neobyčejně prohlubuje již tak dost vysokou politickou kulturu v naší vlasti. Navíc ČSSD hodlá v dohledné době (řádově v týdnech) vyvolat další hlasování o nedůvěře vládě. Je otázka, zda cílené vytváření hysterické atmosféry povede k dalšímu oslabení již tak velmi slabé a rozhádané vlády, nebo bude mít na veřejnost spíš „kontraproduktivní“ účinek. Předsedu Paroubka podnítily k jeho kritice do vlastních řad poslední průzkumy veřejného mínění, podle nichž se rozdíl mezi ČSSD a ODS snížil, ale to ukázal jen jeden z nich, a mezitím se rozestup opět zvětšil. ODS chce této kampani čelit tím, že se před volbami soustředí na regionální problémy a že do ní nezapojí členy vlády, protože by ji na regionální rovině mohli kompromitovat. To je na první pohled dosti defenzivní a kapitulantská taktika, být ve vládě, cítil bych se skoro jako obětovaný člověk. Dá se otevřeně konfrontační politice ČSSD čelit uhýbáním? Pokud ODS nic jiného nezbývá, tak je na tom hodně špatně a volby nejspíš výrazně projede (že by dopadla stejně triumfálně jako posledně je nejspíš vyloučené).

Ministr Jehlička pojede do Číny podepsat dohodu o kulturní spolupráci, přitom radil Topolánkovi, aby nejezdil na zahájení OH. V tom snad žádný rozpor není, něco jiného jsou běžné mezistátní styky a něco jiného je účast na spektakulární propagandistické akci. Čína ale zrušila návštěvu delegace ministerstva školství (protože ministr Liška vyvěsil na budově tibetskou vlajku). To snad by měl být důvod, proč návštěvu ministra Jehličky zvážit, může si Čína vybírat, kterého našeho ministra připustí a kterého ne?

Paroubek nabízí (samozřejmě až po podzimních volbách) vládě nabídku klidu zbraní po dobu českého předsednictví EU. Je zjevné, že by předseda ČSSD na podobné ujednání vážně přistoupil, jen kdyby jeho straně přineslo v konfliktu s ODS body (viz známá sentence „a co z toho budu mít?“). A protože přistoupit na jeho podmínky není v silách žádné vlády, a obzvláště ne té nynější, je třeba počítat s tím, že ČSSD využije českého předsednictví EU v duchu „radikální a konstruktivní kritiky“ k tomu, aby ji dala co nejvíc zahulit.

Místopředsedkyně Kuchtová se v Právu obouvá do Martina Bursíka a do zdravotnické reformy. Poukazuje mimo jiné na to, že možnost zaplatit si nadstandardní ošetření v nemocnicích je problematické v situaci, kdy není definováno to, co je standard. Na téhle námitce něco je. Je se obávat, že snaha stanovit nadstandard a standard sklouzne po česku do toho, že tu bude standard (za nějž se bude platit), a podstandard, který bude zadarmo.

KSČM zuřivě protestuje, že smlouva s USA o radarové základně má být podepsána 5. května, tj. v den, kdy pražský lid povstal proti americké okupaci. Mají pravdu, správné datum je 9. května.

Jsou situace (velmi řídké), kdy napíše něco rozumného i Martin Hekrdla. Proto je na ně třeba upozorňovat, což zde činím. K problematice „zda zakázat tělesně trestat děti“ dnes v Právu napsal: „Nedá se nic dělat, rodíme se jako přírodní bytosti a do kultury vrůstáme násilím. Nejen myšlení, ale i slušnost, nesobeckost atd. zpočátku bolí. Domestikace psa i socializace potomka je boj, který nesmí skončit jejich vítězstvím ve „smečce“. Jinak na to doplatí (a už doplácí) celá společnost.“

Ministr Liška prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Často slyším: tak si vyber! Moskva, nebo Washington? Odpovídám Brusel. Protože tam mají svá sídla Evropská unie i NATO.“ Je zjevné, že NATO je (pokud jde o obranyschopnost členů) USA, pak dlouho nic, pak armády západoevropských států, a pak už skoro nic, a že EU nikdy nebude moci hrát roli dalšího pilíře světové politiky vedle Ruska a USA, nýbrž daleko spíš voňavé a lákavé kořisti pro Rusko, z níž při jejích pokusech o „suverenitu“ vůči USA nebude obtížné si něco ukousnout. Taky nepůsobí velmi přesvědčivě, když Kramerovi (a čtenářům) do očí tvrdí, že je v naprostém rozporu s realitou, že by Strana zelených byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. To je přece naprosto zjevné.

Tažení slovenské vládní koalice proti tisku se setkalo s velkým zájmem v Moskvě. Tam jsou sice v praxi už podstatně dál, než Fico, ale v zákonech ještě ne, a hodlají svou legislativu upravit podle slovenského vzoru. Paroubek, až se dostane do Strakovky. Bude tedy až druhý. Ruská inovace by ovšem měla být dokonalejší než slovenský vzor, a měla by se zabývat i normalizací internetu: jde o jakýsi balík zákonů, který předložila generální prokuratura a jehož součástí je i návrh, aby ruští poskytovatelé internetového připojení omezovali přístup zákazníků ke stránkám s „extremistickým“ obsahem. Což jsou všechny, které nejsou provládní.

Karel Steigerwalsd se pozastavuje nad tím, jak může jakýsi čtenář srovnávat operu o Horákové, kterou teď dávají v Národním divadle, s operou o Meresjevovi z šedesátých let minulého století. Srovnávání Meresjeva s Horákovou mu připadá nenáležité. Srovnávání Meresjeva s Horákovou jistě, ale srovnávání opery o Meresjevovi a opery o Horákové je, řekl bych, docela na místě.

V rozhovoru pro MfD reagoval exministr Rath na poznámku, že vystupuje vždy razantně, slovy: „K těm nejrazantnějším politikům v cizině máme ještě hodně daleko.“ Ano, např. k Robertu Mugabe.

V LN tvrdí politolog Kubáček, že církve tlačí přes arcibiskupa Graubnera na ministra Julínka, aby do připravované zdravotní reformy začlenil zpřísnění interrupcí a pravidel pro umělé oplodnění. Obraz církví, seřazených za katolickým arcibiskupem, mi nějak neštymuje. Bylo by dobré např. zjisti, jaké stanovisko v té věci zaujímá naše největší protestantská církev, Českobratrská církev evangelická. Teď v sobotu večer nejsem schopný to udělat, ale hned v pondělí se pokusím.

Rozhovor s Topolánkovým kritikem, místopředsedou pražské ODS, pořídila pro LN Renata Kalenská. Podařilo se jí velmi plasticky vystihnout politický i intelektuální profil odéesáckého funkcionáře. Myslím, že pan Topolánek se celkem nemá čeho bát, pražská ODS zato ano, zvlášť má-li intelektuálů tohoto typu ve vedení více. Některé výroky pana místopředsedy: Zelení a lidovci ve své podstatě vládnou této republice… někde jsem četl, že kdo není úspěšný, nemá víc ženských… atd.

Pondělí 14. dubna: Jiří Paroubek kritizuje návrh, který na svých internetových stránkách zveřejnil europoslanec Zahradil. Podle něho by měla ODS zablokovat přijetí Lisabonské smlouvy do té doby, než ČSSD vysloví souhlas s americkým radarem. O návrhu píšeme na jiném místě, je to nehorázná blbina, protože Paroubkovi může být ve skutečnosti Lisabonská smlouva ukradená, kdežto rozzlobit si Putina souhlasem s radarem rozhodně ani on, ani jeho strana nechtějí („hrají ruskou kartu“, abych použil oblíbené fráze pana prezidenta). „Je to neslýchaná a nestydatá drzost, ale také je to ukázka toho, jak se tato vláda dívá na evropskou integraci“, prohlásil Paroubek se svým obvyklým uhlazeným šarmem. Zahradil tlumočil svůj (nesmyslný) názor, nikoli stanovisko vlády. Jiná věc je, že Topolánek si ho před časem nechal od hradního křídla své strany vnutit jako jakousi spojku s Bruselem – zdá se, že to byla velká chyba.

V pohádkovém perském městě Šírázu vybuchla nálož v mešitě a zabila a zranila spoustu lidí. Původně to vypadalo, že jde o teroristický útok, ale ukázalo se, že explozi mají na svědomí tamější historici. Neudělali ji schválně, nýbrž bezděčně. Je to po české státotvorné historické ofenzivě za Benešovy dekrety a za zametení sudetoněmeckého problému pod koberec další hmatatelná ukázka toho, že i historici dovedou napáchat spoustu škody.

Jak číst Právo: Právo přináší srdceryvnou fotografii plačící rodiny jakéhosi amerického seržanta, kterému se stala ukrutná křivda, byl totiž, jak z popisku vyplývá, „odvelen k bojové jednotce“. Američané mají profesionální armádu a ten chlap si své povolání vybral dobrovolně. Úkolem vojáků je bojovat, kdežto například úkolem metařů je zametat. Kdyby si zvolil druhou profesi, nemusela by rodina bědovat, ale měl by zase podstatně míň peněz, a Právo by muselo hledat jinou fotku.

„Dvě menší strany vládní koalice se vydaly na cestu, o níž zatím nikdo neví,jestli neskončí rozpadem vlády a přechodem do opozičního tábora“, píše v MfD Bohumil Pečinka. To je aspoň v případě zelených poněkud nespravedlivé, strana s nikam nevydala, strana se bortí.

Evropští zelení, ovlivněni výmluvností české deputace na zasedání v Lublani (hlavní zásluhu má prý předseda Bursík, jak se zdá Jan Rokycana českých ekologistů) přijali usnesení, které dovoluje jejich české odnoži, aby v otázce radaru postupovala podle vlastního uvážení. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V LN dnes píší o případné dostavbě Staroměstské radnice. Primátor Bém, který se kdysi opřel znovuvztyčení mariánského sloupu (právem) je teď (neprávem) pro dostavbu radnice. Všichni si už zvykli, že tam sloup není a ohavná novogotická radnice, kterou si pamatuji jako malé dítě a už tenkrát mi připadala šeredná, taky ne. Jako nechtěné odstrašující příklady působí čtyři starší návrhy na dostavění budovy. Vznikly v době, kdy stará radnice stála, a jsou pozoruhodné svou obludností – jednička je nesporně Gočárův zikkurat, kongeniální návrhu prokopat Letenskou pláň od Čechova mostu do Stromovky. Proboha, nechte Staroměstské náměstí na pokoji, je hezké tak, jak je.

Úterý 15. dubna: Jan Švejnar bude (možná) kandidovat na podzim do Senátu. Nabídli mu to zelení, sociální demokraté a nezávislí. Pokud by kandidoval za sociální demokraty, je dost pravděpodobné, že by byl zvolen. V souvislosti s jiným projektem se vyjádřil, že by rád pracoval na něčem, co by pomohlo jak politikům, tak lidem překlenout propast, která tu existuje. Pokud by kandidoval za ČSSD, očekávalo by se od něho, že tu propast bude prohlubovat. To se od něho očekávalo i při prezidentské volbě, a ať se netváří, že o tom neví, to je pokrytectví. Pokud by kandidoval za zelené nebo za nezávislé, nejspíš zvolen nebude. To, co řekl k situaci u nás a k tomu, jak by ji řešil, nevypadá příliš přitažlivě. Placení u lékaře by podpořil, ale zmírnil (to jediné může být technicky vzato účinné), čeští politici by neměkli jet na olympiádu (to voliče vůbec nezajímá), společnost by měla chtít od Grosse vysvětlení, kde vzal na americký byt (laciný populismus), Čunkův návrat do vlády Huse OK (nemůže si rozzlobit případného budoucího spojence), Klaus se spustil s letuškou a přitom mluví o rodinných hodnotách, měl by to vyzve (vyřizuje si účty s úspěšným konkurentem). Je opravdu velmi těžké si od Jana Švejnara něco slibovat.

„Východní obr by neměl být vnímán jako slovanský příbuzný ani jako říše zla, ale jen jako obchodní partner, lobbuje v Právu Alexandr Mitrofanov. Řeči o říši zla jsem považoval za přepjaté už tenkrát, když s nimi Reagan přišel, mám dojem, že jsem to i napsal, bohužel jen v samizdatu, jinou možnost jsem neměl. Problém s Ruskem je ten, že když se vám obchodní partner začne agresivně plést do toho, jak si smíte a jak si nesmíte zajišťovat vlastní bezpečnost, přestává být obchodním partnerem.

Moskva přijala japonské vysvětlení, že součásti amerického protiraketového stínu, rozmístěné v Japonsku, nebudou využívány tak, aby poškodily ruské zájmy. Inspekce nežádá. Jak by nepřijala, Japonsko nebylo ruskou kolonií jako ČR a nemá na něj tedy zálusk.

Mluvčí Evropské komise Selmay prohlásil, že komise nezasáhne proti novému slovenskému mediálnímu zákonu. „Evropská komise věří ve svobodu médií, mezi něž patří i tisk. Může však zasahovat pouze ve věcech, které spadají do kompetencí EU, a to není tento případ.“ To je zajímavé: evropská komise věří, ale členské státy věřit nemusí.Ta víra je zjevně – v duchu liberalismu soukromou záležitostí té stolní společnosti v Bruselu.

Exministr Jandák urazil penzisty, ministryně Stehlíková zase Romy. O tomto urážení je naše dnešní glosa.

Středa 16. dubna: Šéfredaktoři největších českých deníků se obrátili na prezidenta SR Gašparoviče se žádostí, aby nepodepsal tiskový zákon, který podle nich (a podle mne taky) omezuje svobodu slova na Slovensku. Zároveň se premiér Topolánek v diskusi s brněnskými studenty vyslovil pro úpravu českého tiskového zákona, který prý nedovoluje dostatečně hájit čest politiků. Premiér si dokáže vybrat ve vhodnou chvíli vhodné téma. Viz naše dnešní glosa.

Předseda KSČM Filip spolu s expředsedou ČSSD Zemanem odjeli na návštěvu do Moldavska, kde chtějí „dál rozvíjet vztahy“, protože je tam zájem o české technologie, automobily či autobusy. Není mi jasné, kolika autobusy disponuje bezpartijní důchodce Miloš Zeman. A je obtížné nedat si tuto zprávu dohromady s jinou, kterou jsme si mohli přečíst v Právu včera: Moldávie se zavázala Ruské federaci, že nikdy nedopustí rozmístění prvků amerického protiraketového štítu na svém území, načež Rusko dalo pokyn podněsterským separatistům, aby se začali sbližovat s mateřskou republikou. Zeman a Filip tam jedou nejspíš sbírat zkušenosti, aby něco podobného mohli iniciovat u nás. Poté, co Zemana donutili k úprku z ČSSD, stal se politicky bezprizorným, Pohanka s Melčákem mu sice umožňují torpédovat vládní záměry, ale žádnou pozitivní politiku na nich nevystaví, a tak by si možná rád zahrál na Lafontaina. Jenže je u nás ještě někdo zvědavý na Miloše Zemana, zejména v partě s Filipem?

Zprvu se zdálo (z vyjádření některých činovníků Ministerstva obrany), že i česká vláda chce po polském vzoru vydírat USA v souvislosti se zřízením radarové základny v Brdech. Mělo jít o nákladní dopravní letouny, pak i o protiraketové systémy. Teď se zdá, že o dopravní letouny sice jde, ale se základnou nemají nic společného (a o protiraketových systémech prý nebyla vůbec řeč). Tomu prvnímu se dá věřit jen tak napůl, protože to nelze ani popřít, ani dokázat: ano, chceme je, ale ne kvůli základně, nýbrž jen tak.

Helsinský výbor má výhrady k některým ustanovením zákona o policii, zejména k tomu, že orgán vyšetřující trestnou činnost policistů stále podléhá ministru vnitra a tvoří jej výhradně bývalí policisté. Řekl bych, že na tom něco je. Zároveň by toto vyšetřování mělo zůstat v kompetenci exekutivy, protože tam patří; jinak by při divokých poměrech, jaké u nás vládnou, snadno mohla být z politických důvodů záměrně ochromena policie.

Nechci se vyjadřovat nijak zvlášť k vnitroruským záležitostem, Rusko mne zajímá, jen když se plete do našich záležitostí. Nicméně poslední vývoj v ruské věrchušce je něco přímo neuvěřitelného: odcházející prezident Putin se stal předsedou strany, jejímž členem není. Naopak příštímu prezidentovi Medvěděvovi navrhli, aby se stal členem této strany, a tedy po stranické linii Putinovým podřízeným (Medvěděv to odmítl). Putin takhle dostane, řekl bych, pod kontrolu (snad by se mělo říci pod ještě větší kontrolu) ruský parlament. Těžko pochybovat o tom, že Medvěděv se nechal zvolit prezidentem z čiré loajality k Putinovi, ale je vůbec v lidských silách nechat se vmanévrovat do pozice politického tajtrlíka a vydržet v ní několik let? Jinak si prý odcházející prezident pořídil za odkvetlou manželku nový model. Tím se naopak přizpůsobil stávajícím evropským normám a zvyklostem a z našeho hlediska se polidštil.

MfD uvádí, že Helmut Kohl uzavřel česko-německou deklaraci v roce 1992. To je omyl, deklarace byla projednána a schválena parlamenty obou zemí na počátku roku 1997.

Vedení pražské ODS se distancovalo od výroků místopředsedy Janečka v rozhovoru s Renatou Kalenskou. Není divu, pan Janeček se tam předvedl strašidelným způsobem, paní Kalenské se ten rozhovor mimořádně povedl.

V aktuálním průzkumu deníku Financial Times odpovědělo nejvíce občanů velkých západoevropských zemí na otázku, koho považují za největší hrozbu pro stabilitu ve světě, že Čínu (Čína tak vystřídala USA). To je příznačné: obě země je opravdu ohrožují. Amerika se je pokouší vyprovokovat, aby účinně bránili své zahraničněpolitické zájmy (a to znamená riskovali, že třeba taky budou muset trochu bojovat), Číňané se je chtě nechtě snaží vyprovokovat, aby jim konkurovali v pracovitosti, a to by znamenalo zapomenout na část pohodlí sociálního státu. Teď ještě mohou pohrdavě mluvit o „čínských šuntech“, za deset let tomu nejspíš bude jinak.

Čtvrtek 17. dubna: neúspěšný prezidentský kandidát Jan Švejnar se rozhodl, že nebude kandidovat do Senátu. Kandidaturu mu nabízeli zelení a ČSSD, už jsme o tom psali. Švejnar je ve složité situaci, pokusil se slézat horu české politiky od špičky a neuspěl. Kdyby začal znova, o hodně níž, a zase neuspěl, těžko by ho ještě někdo bral vážně. Rozhodl se místo toho založit jakýsi mozkový trust ČR, instituci, kde se budou soustřeďovat schopní lidé z nejrůznějších odborů, „politiky, ekonomiky, zdravotnictví a dalších“. Cílem bude vyvolat aktivní diskusi mezi odborníky a politiky i mezi širokou veřejností v krajích a městech. Vždyť, kurník, jednou už přece musí Pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, když se to v únoru zase nepovedlo.

Zdravotnická sekce strany zelených vypracovala požadavky na omezení poplatků ve zdravotnictví, za něž by se nemusel stydět dr. Rath. Teď s nimi, jak se zdá, vyrukovala na koaličním jednání. „Sekce“ strany zjevně ovládli Bursíkovi protivníci a teď budou trpělivě torpédovat jeho i vládní politiku v naději, že nakonec předsedu svrhnou, vláda padne a Paroubek je po volbách vezme do party. Bursíka zatím potřebují, aby jim vyhrál podzimní volby, žádný Stropnický, Kuchtová nebo Zubová to nedokáže. Po volbách ho s chutí kopnou do zadnice. Smíří se Bursík s takovou potupnou rolí?

Před Ústavním soud byli předvoláni premiér Topolánek a ministr Julínek. Zejména Julínek se octl v pozici mistra Jana na koncilu, autodafé bylo prozatím odloženo, ÚS potřebuje čas. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle agentury STEM se náskok ČSSD před ODS zase o něco zvětšil. Kdyby se volby konaly teď, rudý blok by měl pohodlnou většinu 108 mandátů a ČSSD by ke koalici stačili i pouzí zelení. Není jasné, zda STEM dělal průzkum pro ČSSD nebo jen tak. Skoro bych řekl, že v jeho případě je to jedno.

Před Hlavním nádražím by měl znovu vyrůst Wilsonův pomník, zničený Němci za protektorátu. Usiluje o to krajanská organizace z USA „Američtí přátelé ČR“. Je to ušlechtilá iniciativa, pomníků je vždycky zapotřebí. Socha už ale nemůže stát na svém původním místě, tam je magistrála, bude ji nutno maličko odsunout. V tom má Wilsonův pomník podobný osud se sochou maršálka Radeckého, která se na své původní místo na Malostranské náměstí taky dost dobře nevejde. Možná že by bylo nejlepší, postavit ve zbytku sadů před Hlavním nádražím dvojpomník Wilson – Radecký. Ušetřilo by se na nákladech a dílo by mohlo být důstojným protějškem k sousoší dvou vášnivě se objímajících homosexuálů v tomtéž parku poblíž Bolzanovy ulice.

Jakýsi slovenský herec jménem Rybarik se vyslovil pro nový tiskový zákon: „Tak budeme zase jednou číst i názory někoho jiného. No a? Teď čteme jen názory novinářů.“ Obyčejně to bývá tak, že noviny dělají novináři (kdežto například ševci šijou boty, nebo, když sáhneme k trošku drsnější metafoře, horníci kopou uran). Nezaškodí, když si to trochu prohodí. Jednou se to sice nakonec moc neosvědčilo, tentokrát to možná vyjde.

Prezident Putin nařídil vládě, aby navázala těsnější vztahy s Abcházií a Jižní Osetií. Ve světle této informace se jeví jako dost velká skunkovina, že NATO v Bukurešti přibouchlo Gruzii dveře před nosem. O obě oblasti Gruzie nejspíš přijde, a pokud ji NATO nepodrží, přijde i o faktickou samostatnost. Appeasement se nevyplácí nikdy a nikde. Pokud Západ nejprve dovolí Rusku, aby sežralo Abcházii a Jižní Osetii (zdá se, že mu teď už nic jiného nezbývá) a pak i zbytek Gruzie, udělá přesně, ale úplně přesně to, co Velká Británie a Francie v roce 1938.

Policista, který na prvomájové demonstraci v roce 2006 zmydlil nynější poslankyni Strany zelených Kateřinu Jacques, byl definitivně osvobozen a chce se vrátit k policii. Ke zprávě se vrátíme.

Pátek 18. dubna: Schůzka koaličních expertů (mezi experty patří poslankyně Zubová a poslanec Hovorka, vida, oč je koalice snášenlivější než opozice, pánové Melčák a Pohanka v žádné komisi ČSSD nefigurují) se shodla pouze na tom, že se znovu sejde 15. května. To už bude k dispozici analýza regulačních poplatků za první čtvrtletí a možná i rozhodnutí Ústavního soudu, které učiní další schůzky na toto téma zbytečným. Záleží na tom, zda se opozici podaří získat v Ústavním soudu dostatečný počet hlasů, aby v něm přehlasovala koalici. Tak jsme už daleko. Jinak se nemůžu zbavit nutkavého dojmu, že vzhledem k horlivosti, s níž dr. Wagnerová tepala při „výslechu“ (jak se psalo tuším v Právu) ministra Julínka, se opozici podařilo opět po prezidentské volbě získat na svou stranu Pravdu a Lásku, a jak by řekl pan předseda Paroubek, i člověk průměrně se orientující v politice ví, že když ÚS smete podstatné části reformy pod stůl, vláda dřív nebo později končí. Pokud by to byla pravda (je to z mé strany spekulace, ovšem), bude zajímavé sledovat, jak se Paroubek Pravdě a Lásce odvděčí. Řekl bych, že podobně jako Zemanovi, pan Paroubek je v těchto věcech politický realista. Pravda a Láska ale možná ani o žádný vděk nestojí, jde jí jen o zničení dvojjediného nepřítele Klause – ODS. Pokud je tomu tak (znovu upozorňuji, že to může být jen spekulace), je to šílená politika. Otázce bitvy o regulační poplatky je věnována naše dnešní glosa.

Přímá volba prezidenta, pro níž byli souvislosti s průběhem letošní volby skoro všichni, asi nebude. Je to dobře, je to nesmyslný populistický požadavek, jehož cílem je očůrat mechanismy normální politiky: volí se někdo, o němž se pořádně nemusí vědět, kdo je, co chce dělat, vlastně ani co může dělat vzhledem k mlhavému vymezení prezidentských pravomocí. Na profil kandidáta lze vlastně usuzovat jen z toho, kdo ho navrhuje. Daleko lepší cesta je zachování nynějšího způsobu volby a velmi, velmi podstatné osekání prezidentských pravomocí.

Ministr Nečas obvinil po slyšení premiéra Topolánka a ministra Julínka před ÚS ústavní soudce z politické agitace. Vůbec se nedivím, že došel k takovému závěru. Taky si myslí, že předseda Rychetský odročil případ na neurčito, protože ještě nemá k dispozici potřebný počet 9 soudců, kteří mohou reformu zabít. I takové vysvětlení se samo sebou nabízí a pan ministr není v této zemi ani zdaleka jediný, koho podobné věci v souvislosti s jednáním před ÚS napadají.

Vládní Výbor pro práva dítěte se usnesl, aby se ve školském zákoně a v zákoně o rodině objevila věta „tělesné tresty i zesměšňování a ponižování dětí jsou ve výchově nepřípustné“. Zatím prý nebudou v zákoně sankce (tím se přiblíží zákonům typu „Prezident Beneš se zasloužil o stát“, které dělají ze Sbírky zákonů humoristický kalendář), časem ano, nepůjde v tomto případě o fyzické tresty, nýbrž jen o pokuty. Možná by výbor, který má pod palcem ministryně Stehlíková, což nabuzuje dojem, že je to další projev zeleného excentrismu, měl obsahovat ještě ustanovení, že děti ovšem své rodiče fyzicky trestat mohou. Pak by to nemělo chybu.

Když jsem včera navrhoval vztyčení dvojpomníku Wilson – Radecký před pražským Hlavním nádražím, vůbec jsem netušil, že obnovení pomníku maršála Radeckého je opravdu ve hře. Usilují o to pražští památkáři (chtějí ho vrátit na původní, malinko posunuté místo), magistrát není proti. Proti naopak jsou „Bojovníci za svobodu“ (nejspíš proto, že Radecký bojoval proti Napoleonovi, synovi francouzské revoluce). Předsedkyně Dvořáková se k věci vyjásá tak, že to příznivce pomníku může naplnit jakýmsi optimismem: „Tleskat tomu rozhodně nebudeme, ale asi se nevzepřeme. Stejně nás neposlechnou.“ Protestuje obec legionářská (Radecký byl „Rakušan jako prase“), ale ta má své vnitřní problémy s jakýmsi hotelem. Hlavní problém ve sporu mezi příznivci a odpůrci pomníku je, zda byl Radecký Čech. Kromě toho se nedostává peněz. Ke zprávě se vrátíme, je mimořádně zábavná.

Sobota 19. dubna: ODS se brání „přesměrování poplatků do pojišťoven“ (tj. od zdravotnických zařízení, které je vybírají). Na obojí tlačí lidovci a zelení. Jde zřejmě o obranu před tím nejstrašnějším, co si český politik dovede představit, před „privatizací“ zdravotnických zařízení. „Přesměrování“ ovšem znamená, že peníze, které vydělali slušní a přičinliví, se přerozdělí tak, aby se něco dostalo i na líné, neschopné, sprosté a vychcané. To, že jste zprivatizovali celé pražské historické centrum do rukou ruské mafie a spřátelených institucí, vám vůbec nevadí: hlavně aby se neporušila mohutná rezidua minulého režimu ve zdravotnické oblasti. Protože zdraví, jak známo, není, na rozdíl od pražského historického centra a českých lázeňských měst, zboží. Přitom se přiznám, že je mi daleko milejší, kdyby moje chatrné zdraví bylo zbožím, než když se stane vlastnictvím rathovské kliky (všimněte si, že nepíši „mafie“ a oceňte mou zdrženlivost) a já, dokud ještě budu vnímat, se budu moci jen dívat na to, co mi s ním kde který Mengele, kterého mi naordinuje socialistický stát, provede.

Zákaz fyzických trestů není podle ministryně Stehlíkové zbytečný. V rozhovoru pro Právo taky ujišťuje, že se zelení předem nedomluvili o zdravotnictví s lidovci, „protože naše požadavky se na veřejnosti objevily už den předem v Právu. To se má čím chlubit, řekl bych, že o jejich požadavcích by se jako první měli dozvědět jejich koaliční partneři. Navíc mi nikdo nevymluví, že jsou s Čunkem velmi dobře domluveni. Pokud jde o zákaz fyzických trestů pro děti, ve víru všeobecného odmítání a veselí by se nemělo zapomínat na to, že tu jakýsi problém je: znal jsem případy rodičů, kteří byli schopni seřezat jako koně čtrnáctiletou dceru za to, že přinesla ze školy dvojku. Právní puristé namítnou, že to je ošetřeno ve stávající zákonné úpravě. Jistě je, ale nějak to moc nefunguje. Nezastávám se změny zákonů, jenom upozorňuji, že je tu skutečný problém, s nímž by se mělo něco dělat.

Rusko se rozhodlo navázat oficiální vztahy s vládami Abcházie a severní Osetie. Udělalo to přesto, že se summit NATO v Bukurešti na Gruzii ostentativně vykašlal, aby vyšel Putinovi vstříc. ČR Gruzii „podpořila“. Za to si toho Gruzie koupí. Gruzii by mělo nějak makavě podpořit NATO. Jenže toho asi není schopno. Fico by to nedovolil.

Nábytek, který ČR musela od Lichtenštejnů odkoupit, místo aby ho podle českého zvyku jednoduše zrekvírovala, pasuje do uloupených zámků ve Valticích a v Lednici, jak by řekl exministr kultury Jandák, jako prdel na hrnec. Aspoň si to pochvalují v Právu tamní kasteláni. Bohužel ne všechny kusy jsou v dobrém stavu. Lichtenštejni nám na ně nedávali dost dobrý pozor.

V Pardubicích probíhá nevolební stranický sjezd KDU-ČSL. Uvažuje se nicméně o možných Čunkových konkurentech. Mluví se o europoslanci Březinovi, známém šovinistovi, který se v Bruselu profiluje bojem proti sudeťákům, za olomoucké syrečky a za karlovarské oplatky. To by si rovnou mohli zvolit za předsedkyni Bobošíkovou, není sice nejspíš členkou strany, ale z Ruska víme, že na tom nezáleží. Jiným kandidátem je předseda poslaneckého klubu Severa. Kalousek se zatím neozval. V Lidových novinách informovali, že lidovečtí nekatolíci mají možnost přijít v neděli ráno na mši Českobratrské církve evangelické. To tedy nemají ani náhodou. Žádná českobratrská mše neexistuje.

V SRN natočili film o milostném vztahu, který vznikne v dederonské věznici při výsleších mezi vyšetřovatelem STASI a uvězněnou disidentkou. Různí „pravicoví komsomolci“ protestují. Proč nejsou němečtí filmaři důslednější a nenatočí film o milostném vztahu mezi vyšetřovatelem gestapa a uvězněnou odbojářkou? Autoři se brání tím, že film je podle „skutečné události“ a bývalý důstojník STASI, kterého se týká, se nyní kaje, že stál na špastné straně: „Dnes lituji, že jsem byl tak zbabělý“. Ten člověk se zřejmě jako estébák už narodil a neměl odvahu se toho prokletí zbavit. Normální, běžný estébák byl možná zbabělý, že nevystoupil, ale ještě předtím byl svině, že tam lezl.

Pondělí 21. února: Víkendový sjezd KDU-ČSL probíhal ve znamení Čunkova tažení proti opozici ve vlastní straně (jak se zdá úspěšného) a Topolánkova pokusu dostat lidovce do koaliční lajny. Tento pokus je sice nejspíš odsouzen k nezdaru, vypadá to, že lidovci čekají na nejvhodnější chvíli k přeskočení na druhou stranu barikády (je směšné, když Čunek vytýká Kalouskovi, že kdysi podtrhl Grosse, a teď dělá úplně totéž Topolánkovi), ale premiérovi asi nezbylo nic jiného, než pojmenovat věci tak, jak jsou, udělal to bez obalu a tentokrát kupodivu i bez zbytečných sprosťáren. Jinak se zdá, že operace, která na ODS čeká, je důstojný odchod do opozice (což je taky umění a velmi na tom záleží). Topolánek okatě podpořil vnitrostranickou opozici v KDU-ČSL, kdežto Čunek prosadil v citlivé věci zdravotnické reformy v podstatě opoziční politiku. Je třeba se smířit s tím, že Paroubkův příchod k vládě bude znamenat od listopadu 1989 nejvýraznější změnu politické situace (samozřejmě nikoli v dobrém slova smyslu). Tématu se týká naše dnešní glosa. Jiří Paroubek na sjezdu vrkal. Věci se vyvíjejí tak, že Čunkovy problémy s „orgány činnými v trestním řízením“ půjdou na vrub Topolánkovi a vládě, jako by oni byli vinni podezřením z úplatkářství a nevyjasněnými finančními problémy Čunkovy rodiny, kdežto Čunek se rozbitím koalice očistí a vznese se na sociálně demokratický Olymp. V tom případě bude zajímavé sledovat, jak celou věc vysvětlí sociálně demokratická komentátorská klaka v Právu.

Bulvární noviny Moskovskij Korespondent končí. List je finančně ztrátový, prohlásil jeho majitel. Nemá to vůbec, ale vůbec nic společného se zprávou o údajné chystané svatbě prezidenta Putina s jakousi gymnastkou. Rusko je zábavná země. Zvláštní je, že se do celé věci ještě nevložila prezidentova choť a nepřednesla v televizi nějaký list o kvalitách svého manžela, jak to kdysi udělala (bývalá) paní Paroubková. Tím by se opět potvrdilo, co máme (nebo aspoň co mají někteří z nás) společného s našimi slovanskými bratry z východu.

A další pěkná zpráva ze zahraničí: po Británii se šíří oblak puchu, který přivál vítr z Evropy. Britský tisk za viníky označil Němce, respektive „německá prasata“ (což je tentokrát zjevně myšleno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu). Reportéři listu Daily Mail požadují na německém velvyslanectví v Londýně omluvu, to zatím vzdoruje s tím, že vina není dostatečně prokázána. Myslím, že to dlouho nevydrží a dojde na omluvu spolkové vlády a na příslušné tučné odškodné, jak je tomu ve vztazích vítězné Evropy s Německem zvykem. Je pozoruhodné, jaká zvláštní rezidua existují ve vztahu tak nesmírně civilizovaného národa, jako jsou Angličané, k Německu. Nemohli by se pokusit s tím něco udělat, je to zároveň sprosté a směšné.

Úterý 22. dubna: Na korunovační klenoty, vystavené ve Vladislavském sále, se chodí večer dívat prominenti: ministři a hradní úředníci s rodinami. Jinak by museli vystát frontu. Oficiální vysvětlení zní: „večer mimo návštěvní hodiny jsou vstupy pro mimořádné hosty a odbornou veřejnost“. V této souvislosti si dovoluji připomenout anekdotu svého času (ještě za Brežněva) dost populární: vrátí se Američan z Moskvy a známí se ho ptají: „A viděl jsi Lenina?“ – „Samozřejmě.“ - „Proboha, a to jsi musel vystát v mraze tu dlouhatánskou frontu? „ – „Ale kdepak, dal jsem strážným deset dolarů a oni mi ho večer přinesli do hotelu na pokoj.“

Jiří Čunek prohlásil, že odejdou z koalice, pokud se ODS pokusí prosadit ve zdravotnictví něco proti jejich vůli. Je zjevně přesvědčen, že má Topolánka v hrsti. Je otázka, jakou má koaliční spolupráce za těchto okolností cenu. Nezdá se mi být vyloučené, že Čunek je s Paroubkem už dávno domluven.

Podle CVVM je o tom, že demokracie je nejlepší způsob vládnutí, přesvědčeno 49% lidí. Pro návrat ke komunismu je ale jen 14% (totiž ti, kterým ještě nedošlo, že to prostě není technicky možné). Ti ostatní by chtěli něco nového, lepšího, co tu ještě nebylo. Naštěstí se na tom, co to má být, zatím nedokázali dohodnout. Protože tak se kdysi uplatnily nejrůznější varianty komunismu a fašismu. Pro silného vůdce je 15% lidí, těm ostatním by nejspíš vyhovoval vůdce, ale slabý. Takový, z něhož by si mohli dělat srandu (nevadilo by, že se ho budou zároveň bát). Ideální typ by musel být něco jako kdysi Antonín Novotný.

Lidovci (přesnější by bylo asi říkat „čunkovci“) přišli v rámci své koaličně-opoziční ofenzívy s nápadem, aby za ministry ve funkcích, pokud jsou senátory nebo poslanci, zaskočili během jejich ministrování náhradníci. Téma není nové, týká se ho dnešní glosa.

Národní strana chce vytvořit v příchodové zóně k místu komunistických oslav Prvního máje „uličku hanby“, kterou budou muset účastníci projít. Akce se má účastnit i jednotka „Národní gardy“. Strana se profiluje populisticky, šikovněji než kdysi Sládkovi republikáni. Třeba bude mít jednou úspěch (viz výše zmíněný průzkum CVVM). „Národní garda“ je ovšem něco, co nemá v demokratickém státě místo. Pokud podobnou organizaci naše zákony dovolují, není s nimi něco v pořádku.

Středa 23. dubna: poslankyně Šojdrová, chudinka malá, ustoupila (aspoň podle toho, co píšou v Právu) brutálnímu tlaku ODS a dokonce i některých stranických kolegů a stáhla svůj návrh na zrušení poplatků v nemocnici pro novorozence a jejich matky. Vyšla prý vstříc hlavně předsedovi Čunkovi, který chtěl, aby byl vytvořen širší prostor pro koaliční jednání. Pokud tomu dobře rozumím, jde o to, že představy lidovců jsou daleko radikálnější než její návrh a chtěli by je prosadit jako celek. Akci paní Šojdrové považují její kolegové nejspíš za partyzánštinu. Paní Šojdrová ostatně ustoupila, ale jen trošku, své ultimátum prodloužila do června.

Sociální demokracie soustavně (včera znovu) oznamuje, co všechno zruší, respektive obnoví, až vláda padne a k moci se dostane ona. Jsou tu však dvě výjimky, registrační pokladny a minimální základ daně pro podnikatele. Ty jsou sice OK, ale sociální demokracie je znovu nezavede, protože ji připravily o voliče. Tématu se týká dnešní glosa.

Svaz Maďarů (organizace sdružující Maďary žijící v zahraničí) požaduje morální satisfakci a finanční náhradu pro slovenské Maďary a karpatské Němce, postižené Benešovými dekrety. Vicepremiér Vondra to označil za provokaci. Jakápak provokace, dekrety jsou ostuda (společná česká a slovenská, český podíl je, řekl bych, o hodně výraznější než slovenský) a jednou si to budeme muset přiznat.

Polský prezident a premiér se dostali do prestižního sporu o to, kdo má být větším hostitelem francouzského prezidenta Sarkozyho při návštěvě Polska. Spor nabyl tak vášnivé podoby, že se Sarkozy nakonec rozhodl raději návštěvu Polska odložit. Polská politika má od nástupu bratří Kaczyńských svůj neotřelý půvab a nedávné volby na tom, jak vidět, nic nezměnily.

Policista Čermák, který proslul zásahem proti Kateřině Jacques, byl soudem osvobozen. V rozhovoru pro Právo uvedl mj.: „Zákon vymezuje výjimky, kdy se používají a nepoužívají donucovací prostředky. Nepoužívají se proti tělesně postiženým, těhotným ženám (od jakého stupně těhotenství, nebo jak se to pozná: jen tenkrát, když je to vidět?) a dětem pod patnáct let (totéž). Jinak nemohu dělat výjimku mezi mužským a ženským pohlavím – byla by to diskriminace.“ Pan Čermák tedy vlastně paní Jacques zrovnoprávnil: soudě podle záběrů v ČT, provedl to velmi důkladně. K tématu se budeme muset vrátit i vzhledem k neuvěřitelnému článku Ivo Možného ve včerejších LN, který končí autorovým spontánním vyznáním, že by s paní Jacques nechtěl mít dvě děti.

Tomáš Zahradníček v MfD opět nezklamal: tepe odvážně komunisty za to, že se pokoušejí lidi nachytat na zdvojnásobení příjmů pro občany ČR. „Mozkový trust ČSSD se musí cítit zahanben, že se slibem zdvojnásobit do deseti let příjmy nepřišel jako první.“ Je příznačné, že nezmínil zasloužilého praotce této slibotechny, který před lety sliboval (kde jsou ty časy) občanům ČR z týchž populisticky volebních důvodů průměrný plat dvacet tisíc (což bylo tenkrát podobné hausnumero jako teď to komunistické). Hádejte, milí čtenáři, kdopak to byl, pan Zahradníček Vám to neprozradí, rozcuchal by si pěšinku.

Jiří Paroubek prokázal tamtéž (v MfD), že kdyby mu to nevyšlo v politice, může se docela dobře živit v tisku, najmě tom bulvárním. Provádí důkladnou lustraci redaktorů deníku („bývalý úspěšný a agilní rudoprávník“, „famózní dramaturg televizních seriálů z komunistické éry“ - očekávám, že redaktoři z Práva teď spustí povyk o „kádrování“, jak to dělají, když se někdo podobným způsobem obuje do jejich kolegy). Pan Paroubek naříká, že mu jeho novinářští kritici nedopřejí luxusní hotel ani na státní návštěvě nebo na svatební cestě. Přitom nechává stranou, že proti době média a nejen média nabudil tím, když se před novináři jednak chvástal luxusem, v němž žije (kdopak z vás na to má) a zároveň vytýkal svým oponentům z ODS, že znají svět jen ze čtyřhvězdičkových hotelů. Tomu se u lidí méně politicky exponovaných než je předseda ČSSD říká nestoudnost. Takže, abych skončil ve stylu pana Paroubka, jako starší člověk si to nepochybně mohu dovolit, něco se sebou udělejte, hochu.

Vláda se chystá přestěhovat své úřady z historických budov v centru do levnějších novostaveb na předměstí. Nevím, to, že parlament nebo ministerstvo zahraničí sídlívá v reprezentativních prostorách v městském centru, je ve světě docela obvyklé. Zato nebývá obvyklé, když prezident sídlí na hradě, navíc když vzhledem k povaze pražského Hradu jako historické památky je to jen o fous méně divné, než kdyby sídlil v Národním muzeu. Doporučují vládě odstartovat akci „prezident do Kramářovy vily“. Měla by mu stačit a jejím rozměrům by se měly přizpůsobit jeho pravomoci. Pak by třeba mohl být prezidentem i Švejnar.

Čtvrtek 24. dubna: Ústavní soud rozhodl, že zrušení vyplácení nemocenské pro první tři dny v nemoci je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Lidé zůstávají v nemoci bez prostředků, ale musí platit pojistné i regulační poplatky. Tím jsou proti zdravým i déle nemocným znevýhodněni. Přitom podobná úprava (první tři dny marodění si člověk platí sám) je zavedena ve většině „starých“ zemí unie. U nás je zjevně na překážku článek 31 Listiny základních práv a svobod, kde se říká: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Což znamená, že kromě zdravotního pojištění by člověk neměl platit nic dalšího (zákon pak může stanovit např. to, že bezplatnou péčí se rozumí klystýr a zdravotními pomůckami vše, čeho je k němu zapotřebí). Z čl. 31 nemůže vyplývat, že lékařská péče je zadarmo (to by musela celá být provozována jen na charitativním základě), ale že kromě zdravotního pojištění nikdo už nemá nic platit. Skutečnost je taková, že např. doplatky na léky se platí už pěkně dlouho. Dr. Rath to chtěl kdysi v době svého ministrování řešit tak, že (zjednodušuji) na každou chorobu budou určité základní medikamenty, které budou zadarmo, a když někdo bude chtít něco speciálního, bude si holt muset připlatit. To je jen legalizace toho, co neformálně fungovalo za totáče: dr. Rath ostatně (nejen v tomhle) připomíná toho dělníka z anekdoty, co pracoval údajně v továrně na kočárky, nosil si domu součástky, skládal je, a pořád mu z toho nakonec vyšel kulomet; dr. Rath skládá zdravotní reformu a pořád mu z ní vychází to, co jsme tu měli před listopadem 1989. A navíc je to schůdná cesta k postupnému zjednodušování, na jejímž konci je výše zmíněný klystýr jako univerzální prostředek, stanovený zákonem. Zdá se, že pro ČSSD a KSČM se otvírá cesta, aby ve spolupráci s Ústavním soudem Julínkovu reformu zbouraly. Co to bude znamenat věcně, nedovedu posoudit, v symbolické rovině to bude velká porážka vlády. Podezření, že se ÚS zabývá spíš pseudomorální (a tedy politickou) stránkou věci než tou formální, je nasnadě, ústava (resp. Listina základních práv a svobod) mu k tomu v tomto případě nechává pořádně širokou cestu.

Krajský soud ve věci Kulínský došel k závěru, že sbormistr je vinen, zároveň ale se domnívá, že to bylo už dávno, navíc medializací případu a zničením profesní kariéry byl už vytrestán dost, a tak mu nadělil jen podmínku (tři roky na pět let). To je zlatá střední cesta poněkud podezřelá. Buď je Kulínský opravdu vinen, a pak ho měli tvrdě potrestat, nebo jsou o jeho vině (a o motivaci těch, co případ „rozjeli“) velké pochybnosti, a pak měl být osvobozen, byť i jen pro nedostatek důkazů. Takhle to trochu vypadá, jakoby se vlk nažral zničením sbormistrovy kariéry a víc už není zapotřebí.

Předseda antimonopolního úřadu Martin Pecina byl nejspíš vyhlédnut k tomu, aby zasadil Kaplického blobu ránu z milosti. Odmítl to učinit a leckdo mu to má za zlé. K problému blob se vrací naše dnešní glosa.

„Pracovní skupina socialistické frakce“ v europarlamentu prohlásila slovenský tiskový zákon za akceptovatelný v podmínkách EU. „Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet při jeho uplatňování“, prohlásil rakouský europoslanec Swoboda. Co všechno není (a v budoucnu ještě nebude) pro EU akceptovatelné!

Václav Klaus vytýká v LN svým oponentům (Ruml, Bursík, Mejstřík, Šinágl a další), že neprotestují v New Yorku před kolumbijskou univerzitou proti tomu, že tam vyučuje jakýsi profesor, který má sklony ospravedlňovat bolševismus a Stalina. Proč by měli protestovat v New Yorku, tam ať protestují Američané. Protestovat je třeba tady, podobných jako ten profesor je u nás spousta.

Pátek 25. dubna: V Nejdku se pokusila skupina Romů poté, co způsobila výtržnost v místní hospodě, dobýt policejní stanici. Při akci bylo (podle toho, co píší v Právu) zraněno pět policistů a kvůli uklidnění situace bylo nutno povolat zásahovou jednotku z Plzně. Z krádeže bronzových destiček z hrobů na Národním hřbitově byl obviněn Miroslav Daňo z Mostu. Rovněž Rom, jak uvádí Právo. Zdá se, že šlo o organizovanou skupinu, jejímž byl zadržený členem, a do rukou policie se dostal údajně proto, že tuto skupinu práskla jiná, která asi chystala stejnou akci, ale byla pomalejší. Nepíšu to proto, že bych chtěl vyvolávat protiromské nálady: jen je čím dál tím víc zjevné, že se s “romskou otázkou“ nedaří hnout ani o píď a že si s ní vůbec nikdo u nás neví rady. Tj. vůbec nikdo z těch, kteří se jí profesionálně zabývají a jsou za to většinou taky placeni.

Pozoruhodným vývojem prochází členstvo politických stran. Lidovci měli ještě v roce 1996 osmdesát tisíc členů, dnes jich mají polovinu. Nevím, dá-li se to svádět na problémy předsedy Čunka a rozpolcenost strany, je to trend, navíc komunisté procházejí podobným vývojem. V roce 1999 měli 128 tisíc členů, dnes jich mají 77 tisíc. Roste ODS, loni měla skoro 30 tisíc a za posledních pět let nakynula o 8,5 tisíc. ČSSD má 18 300 členů a roste o dost pomaleji. Snad je to tím, že je zatím v opozici. Zdá se, že se nakonec všechny velké strany sejdou někde kolem 35 tisíců členů. Budou to v drtivé většině lidé, kteří si od strany slibují pomoc v osobní kariéře (stejně jako tomu bylo za totáče s KSČM). Členství postavené na „pragmatismu“ (bez uvozovek bychom řekli cynismu) nedělá českým politickým stranám moc velkou reklamu. To, co je pro členstvo v tomto případě rozhodující, není ani tak program strany, jako její síla a schopnost prosadit pro své členy různé sinekury. Je to mj. výraz politické lhostejnosti a frustrace z politiky ve veřejnosti. Těžko se pak divit, že právě mezi slušnými lidmi se tak snadno ujímá idealistický anarchismus, s nímž přišel kdysi Havel – přesto že se za devatenáct let od převratu jednoznačně ukázalo, že instituce či poloinstituce „občanské společnosti“, založené na tomto základu, vůbec nejsou funkční.

Ministr Julínek navštívil se svým neoblíbeným programem zdravotních reforem poslanecký klub KSČM a by velmi rád, že na něj nebyli moc sprostí. Spokojenost, kterou dal najevo, měla asi být mj. i ťafka ČSSD, ale stejně bych s ní na jeho místě šetřil. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek obvinil při poslaneckých interpelacích premiéra Topolánka, že přisluhuje americkým imperialistům, přesněji řečeno prezidentu Bushovi. Na Ameriku jako celek si Patroubek zatím ještě netroufne, tvrdí jen, že se americká politika ve věci obrany před balistickými střelami po volbách od základu změní a ODS bude namydlená. Je to sice na první pohled riskantní přání otcem myšlenky, ale pan Paroubek bude samozřejmě po prezidentských volbách v USA tvrdit, že se americká politika v této věci změnila, i kdyby zůstala stejná: kdo to tady pozná. Předseda ČSSD zatím rehabilituje jen bolševickou frazeologii: teď je řeč o „přisluhování“, „přisluhovačích“, je třeba znovu zavést i slovo, které bylo v oblibě v době mého mládí, totiž „poklonkování“. Poklonkovat musí víc lidí najednou, kdežto přisluhovač může být jen jeden, i když samozřejmě lepší je, když i těch je víc. Čili: Topolánek přisluhuje (americkému imperialismu), kdežto politici ODS poklonkují (před Topolánkem i americkým imperialismem).

V KSČM se ozývají hlasy o tom, že je třeba vrátit se k politice zahájené v únoru 1948 a vypořádat se s buržoazním parlamentarismem a taky s revizionisty a reformistickými korouhvičkami v KSČM. Vyjádřilo se tak celkem pět okresních konferencí strany. Je to skoro dojemné, v rámci komunistické strany existuje i tento legrační jurský park. K tomu, aby se mohl prosadit, potřeboval by i dnes, stejně jako v letech 1945-8 silnou zahraniční podporu, kterou nedostane. Komunismus tohoto ražení je dnes beznadějně passé. Ostatně KSČM, vsadil bych se, se dnes daleko více orientuje na Putina než na Zjuganova.

Místopředseda ČSSD Sobotka se nechal veřejně slyšet, že na daňovou problematiku má jiný názor než předseda Paroubek. Ačkoli zdůraznil, že rozpor mezi ním a předsedou ani náhodou není, jak se za totáče říkalo, antagonistický, a že jde jen o to, jak lépe a účinněji chytit vládu a ODS pod krkem, bude zajímavé sledovat, zda jeho iniciativu chápe stejně i pan Paroubek.

Europoslanec Fajmon píše v Právu proti biopalivům a spojuje je s ďábelskými reji ekologistů. Kritika je to snadná, akce biopaliva končí, jak se zdá, globálním průšvihem, jenže za biopalivy není jen vyvádění zastánců globálního oteplování, ale taky potřeba civilizovaného světa zbavit se vykořisťování a terorizování ze strany Ruska, arabských států a Venezuely. Dá se říci, jak to dělá guru pana Fajmona Klaus, že když se o pár stupňů oteplí, nic se neděje, bude to vlastně příjemné. Když se o pár stupňů zvýší schopnost Ruska vydírat Evropu ropou a zemním plynem, příjemné to nebude ani trochu.

OECD informovala o názoru hlavních českých politických představitelů, že „před přijetím eura je nezbytné dosáhnout mnohem větší sladěnosti s eurozónou a uskutečnit další reformy“. Jde o odbornou ekonomickou záležitost, do debaty o ní nechci a nemohu zasahovat. Troufnu si jen podotknout, že pokud naši „hlavní političtí představitelé“ náhodou kecají ve snaze uchovat co nejvíc z české tzv. suverenity, kterou spoluutvářejí i i papírky s Masarykem, Destinovou, Palackým atp., jde o politický zločin. Protože uchování suverenity vůči EU přes všechny obrovité slabiny této organizace znamená suverenitu pitomého beránka, který se vzdálil od stáda, pejska a pastýře právě ve chvíli, když se kolem potuluje hladový a mlsný ruský vlk.

MfD přinesla pozoruhodnou přednášku Václava Klause, kterou držel ve středu v Bertelsmannově nadaci v Berlíně. Budu se jí věnovat v komentáři.

Sobota 26.dubna: ČSSD vyvolá už po třetí hlasování o důvěře vládě. Proběhne 30. dubna, den poté, co má parlament v prvním četní projednávat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Paroubek zřejmě předpokládá, že zákon díky Tlustému a spol. neprojde, koaliční jednota bude silně otřesena a někteří lidovci by mohli vyjádřit vládě nedůvěru (musí říci vládě ne, nikoli se třeba jen zdržet hlasování, Paroubek potřebuje sto jedna aktivních ne). Vzhledem k tomu, že všichni notoričtí kverulanti ve vládním táboře se horem dolem zaklínají, že vládu nepotopí (proč taky, to by pak mohla vzniknout situace, že už nebudou moci kverulovat), je osud Paroubkovy iniciativy nejistý. Proto také komunisté chtějí vědět, zda předseda ČSSD už jednal s některými vládními poslanci o podporu (bez podpory z vládního tábora, nikoli jen od „přeběhlíků“, se neobejde). Neradi by zjevně šli už po třetí s Paroubkem za kašpary.

Předseda zelených Bursík obhajuje biopaliva (nedostatek potravin ve světě nemá podle něho s pěstováním biopaliv nic společného). Důvody, které Bursík považuje za legitimní pro experiment s biopalivy, jsou ryze náboženské povahy - tj. zeleně náboženské povahy: lidé se prohřešili proti božské Přírodě, a pokud se nebudou kát hromadným pěstováním řepky olejné (takže naše planeta už napříště nebude při pohledu z vesmíru ani zelená, jak tvrdí oni, ani modrá, jak tvrdí Klaus, ale krásně žlutá), nemilosrdná Příroda se rozhněvá a sešle na lidstvo zkázu. Je to podobné modlářství, jaké pěstovaly kanaanské pronárody před příchodem Izraele, jen na první pohled lidštější, protože se při něm přímo neobětují živí lidé. Vzhledem k hrozícímu všeobecnému hladomoru to ale vyjde zhruba nastejno. Jediný rozumný důvod experimentu s biopalivy je přízemně pragmatický: snížit závislost Západu na ropných vyděračích – jenže na základě dosavadních výsledků se zdá, že, jak se říká, „tudy cesta nevede“. Zelení kašpaři teď jako každoročně šaškují s tzv. ropákem. Mohli by si ho udělit sami.

Ukazuje se, že našinci jsou ochotni pracovat až do sedmdesáti let, jen aby mohli jít do důchodu co nejpozději. Není divu, podle propočtů klesnou jejich příjmy na 42% a jen 34% z nich má možnost si pak něco přivydělat. Většina z nich se tedy stává součástí jakéhosi virtuálního fešáckého ghetta, prostupujícího celou naší vlast. Dokud ještě mohou chodit, zůstává jim aspoň pocit jakési svobody. Problém je ovšem v tom, že 39% lidí do devatenácti let a 32% lidí od 32 do 49 let si naopak myslí, že by se (nám) senilákům měla veškerá pracovní aktivita přímo zakázat. A kdo zákaz poruší, bude utracen (dodávám já).

Rusko tichou cestou anektovalo Abcházii a Jižní Osetii a hrozí, že pokud tam „vypukne vojenský konflikt“, „nezbude mu než „reagovat vojenskými prostředky“. Pokud Západ nedá Rusku najevo, že strčí-li svůj drzý nos jen o milimetr dál, bude „vojenskými prostředky“ reagovat zase on, udělá to, co Velká Británie a Francie s Česko-Slovenskem po uzavření Mnichovské dohody. Mnichov tady proběhl potichu, proběhne stejně potichu i 15. březen?

Ruská duma vyslovila „předběžný souhlas s přijetím nového mediálního zákona“, podle něhož je možné „uzavřít“ (rozuměj zakázat) televizní kanál, rozhlasovou stanici nebo tištěné médium, pokud bude „šířit pomluvy“. Důvodem zákazu má být „zneužití sdělovacího prostředku s cílem šíření vědomě lživé informace, která útočí na čest a důstojnost jiné osoby nebo podkopává její reputaci“. Novináři se bouří proti mlhavé formulaci. Pozoruhodné je, že na rozdíl od Ficova zákona může být důvodem pro zákaz jen lživá, nikoli pravdivá informace (na Slovensku ovšem zase nejde přímo o zákaz, ale jen o účinné deptání). O tom, co je na Rusi lživé nebo pravdivé, ovšem od pradávna rozhoduje načalstvo. Do okruhu řízených médií není zatím zahrnut internet, zřejmě ho v Rusku zatím příliš lidí nesleduje. Pokud zůstane jako rezervace pro svobodu slova jen on, změní se to a zákon pak bude nepochybně rozšířen. Až se u nás dostane Paroubek k moci, bude se moci kromě toho negativního (co všechno zruší) pochlubit i pozitivním: totiž zavedením svobody projevu podle osvědčeného ruského modelu, o němž se nepochybně ukáže, že se překvapivě kryje s německým a rakouským.

V Lidových novinách (příloha Orientace) informuje Jiří Pehe o pracích britského autora Johna Graye. Některé teze toho spisovatele mi připadají dosti divoké. Například „studená válka“ prý „byla soubojem mezi dvěma utopickými ideologiemi: komunismem a liberalismem“. To je ovšem nesmysl, studená válka byla soubojem mezi drzým překabátěným ruským impériem, usilujícím rozšířit svou říši kam až to půjde, výhledově na celý svět, a západní Evropou, podporovanou Spojenými státy. Šlo o docela pragmatickou ruskou imperialistickou politiku, ideologie (komunismus) v ní hrála jen služebnou roli, což je pěkně vidět dnes, kdy Rusko tuto ideologii sice odvrhlo, ale ke své imperialistické politice se s chutí vrací. Když Gray mluví o „křesťanské fundamentalistické víře, že zlo může být definitivně poraženo“, měl by dodat, že se tak stane až při Posledním soudu, a k tomu, abychom před něj mohli předstoupit (tj. drtivá většina z nás současných a budoucích) musíme stejně jako ti, co přišli před námi, napřed umřít. Víra, že zlo může být definitivně poraženo už tady na zemi, je výbavou utopických radikálních vizí jako marxismus, vzniklých deformací křesťanství. Křesťanství je optimistické, zavazuje nás věřit, že i když tady na světě zvítězí např. Gray nebo Pehe (a tací zpravidla na světě vítězí), není ještě všechno ztraceno. A konečně Gray se podle pana Pehe vrací „ke své hobbesovské vizi liberalismu, v němž pyšném blouznění, ale je chápána jako pracná koexistence různých životních stylů, o níž je třeba neustále znovu vyjednávat“. Samy od sebe se nabízejí některé příklady takové pracné koexistence – například vyjednávání Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem (oba páni se neoddali pyšnému blouznění, že Hitler je syčák, kterému jde jen o to je zničit), „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj e stalinisty s lidskou tváří) z šedesátých let nebo nynější pokusy o multikulturní soužití s islámskými teroristy. Nejistota o tom, zda „dokonce i tato umírněná vize svobodné společnosti není svým způsobem utopická“ je docela na místě, pouze nejde o společnost svobodnou, nýbrž podělanou až za ušima.

Pondělí 28. dubna: Místopředseda Bém napadl tvrdě předsedu KDU-ČSL Čunka, že se pokouší rozbít koalici a projevuje krajní vstřícnost k Paroubkově ČSSD. Na této kritice samozřejmě hodně je, problém je v tom, že pan Bém (mimo jiné i tímto prohlášením) dělá uvnitř ODS totéž, co Čunek v rámci koalice, a není v tom sám. Stejně se chová odvržený expert na rovné daně Tlustý. Jsou to vlastně jen smutné doprovodné jevy vratkosti vládní koalice. Mimo jiné i tomuto tématu je věnována naše dnešní glosa.

Proti předsedovi zelených Bursíkovi se postavila další krajská organizace, totiž jihočeská (pravlast jihočeských matek a místopředsedkyně Kuchtové). Krajská konference předsedu mohutně kritizovala a nakonec mu vyslovila nedůvěru. Paní Kuchtová s tím ovšem nemá vůbec nic společného, v neděli, kdy se konference konala, jí nebylo dobře a tak se jí ani nezúčastnila. Tématu se týká naše dnešní glosa. Vynořil se už taky Bursíkův nástupce: je jím místopředseda Liška a kandiduje ho Alexandr Mitrofanov v dnešním Právu.

„V Evropské unii nesmíme být ničí poddaní“, píše v MfD Jan Zeman. „Jenže to, co my nechceme, je právě jen a jen Unie založená na Lisabonské smlouvě. Tedy Unie nevolených orgánů a nečitelných institucí bez přímého demokratického mandátu…“ atp. Protože autor je, jak se z MfD dozvídáme, externím poradcem senátora Josefa Kabláče (to je ten, co měl během prezidentské volbny zjevení na hradní toaletě), znamená zde „my“ zjevně „já a senátor Kalbáč“, případně, pokud se senátorovi opět zjevil někde na záchodku zlý duch, tak ještě ten.

Středa 30. dubna: poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel hlasovali s opozicí pro odklad projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církví. Projednávání má být odloženo až do doby, než vláda přesně vymezí majetek, který má být vrácen, resp. za nějž má být vyplacena náhrada, a doloží jeho cenu. Místopředsedkyně PS Němcová se k nim sice formálně nepřidala, ale v podstatě zastává jejich stanovisko, kromě toho žádá výslovně přiřknout Svatovítskou katedrálu všemu pracujícímu lidu. Je zajímavé, jak hodně mají skalní Klausovi stoupenci společného se stalinisty. Městský soud mezitím jakoby náhodou potvrdil rozsudek nižší instance, že Svatovítská katedrála patří všemu pracujícímu lidu. Všechen pracující lid, jak známo, nevěří v Boha: k čemu mu bude kostel? Navrhuji, aby podle stejného principu byla podolská plovárna přiřknuta neplavcům (s tím, že dvakrát do týdne v určenou dobu tam pustí i ty, co umějí plavat). Problému s přijetím zákona a vůbec postavení Topolánkovy vlády se týká naše dnešní glosa. Vláda mezitím údajně vyšla požadavkům trojice vstříc a hodlá zákon znovu předložit Sněmovně příští týden. Tlustého postup je populistická obstrukce. Budou loajálně hlasovat proti nedůvěře vládě, ale znemožní jí dělat rozumné kroky. A postarají se o to, aby vláda padla a ODS měla v té chvíli co nejnižší preference. K čemu jim to bude dobré? Bude proto s Paroubkem lepší řeč?

Nezlobte dědečka! Totiž Václava Klause. Rozdurdili ho ekologisté tím, že mu udělili anticenu zvanou Ropák. Klausovo bezmocné vztekání té šaškárně dává třikrát větší váhu, než jakou by měla normálně.

Ještě k tomu, co řekl údajně (podle Práva) Jiří Paroubek v debatě ohledně církevních restitucí: „Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí – já to nechci nijak připomínat, pane poslanče, ale aspoň byste býval měl chodit na hodiny dějepisu, nebo aspoň si přečíst román Temno. Ten napsal Alois Jirásek, což nebyl nepochybně komunista, abych vás uklidnil, že byste snad z toho zrudnul.“ To je opravdu zajímavý doklad nejen o vytříbené kultivovanosti ve vystupování, ale i o smýšlení a historickém povědomí papalášů z někdejší RaJ. Všechno, co se pan paroubek kdysi dozvěděl na hodinách dějepisu v sedmé třídě bolševické devítiletky, nemusí být zrovna pravda. Alois Jirásek sice nebyl komunista, ale to ještě neznamená, že by nemohl být pitomec. Romány jsou jedna věc a dějiny druhá. A konečně jezuité nepálili české knihy, ale protestantské knihy, bez rozdílu, zda byly české, německé, latinské, francouzské nebo kdovíjaké. Naopak katolické nepálili, i když byly české. Neříkám, že to tak má být, jen že to tak bylo. Na tom přece panu Paroubkovi nemusí záležet, vždyť není katolík ani protestant a katolíci i protestanti jsou to pro něj jedna pověrečná verbež – s tím, že po protestantech nejde v prvním plánu, protože je jich u nás podstatně míň.

A ještě jednou Jiří Paroubek. V Právu píše: „Vláda Mirka Topolánka není vládou všech občanů, ale pouze vyvolené skupiny bohatých.“ To má společného s vádami buržoazní první republiky, tak nás to aspoň učili v sedmé třídě devítiletky, kde se Paroubek dozvěděl, že jezuité pálili české knihy.

Tomáš Zahradníček opět exceluje v MfD: v politice prý platí presumpce viny. To je omyl, presumpce viny platí jen v hlavách těch, kterým to myslí bolševicky. Ať už bereme presumpci viny v úzce právním nebo v obecnějším slova smyslu.

Exkandidátka komunistů na prezidenta Bobošíková žalovala svého kolegu z Evropského parlamentu Železného (kandidovali do EP na společné kandidátce hnutí Nezávislých) mj. za to, že označil jejího muže, který jí dělá asistenta, za „sekretářku“, což prý je urážlivé. Při pochopitelně prohrála, ale asi se odvolá. Finanční zázemí, které paní Bobošíkové umožňuje aktivity tohoto druhu (soudní výlohy prohraných pří padají pochopitelně na její hlavu) jí závidím.