Tribun lidu

Otázka majetkového vyrovnání státu s církvemi je nejbližší překážkou, kterou vládní koalice buď zdolá, nebo si na ní nabije nos. Zdrojem potíží je vnitřní opozice v ODS, která se opírá o zbytky Klausova jiráskovského populismu: přisluhovači Říma se musí držet zkrátka. Ve veřejnosti to nepochybně pořád zabírá.

Poslanec Tlustý, nekorunovaná hlava odéesáckých potížistů, se k věci vyrovnání dnes v Právu vyjádřil zcela v klausovském duchu: „Já jsem přesvědčen, že my poslanci, zástupci těch, kteří to budou platit, musíme trvat na tom, že to má být sečteno objektivně.“ To je hezké: pan poslanec zastupuje „daňové poplatníky“ (moderní verze tzv. pracujících), kteří budou platit na těch dvacet procent darmožroutů a tmářů mezi námi, kteří věří v Boha, a proto ani nepracují, ani neplatí daně. Anebo sice platí daně a pracují, ale protože věří v Boha, tak se to prostě nepočítá. Přitom těch dvacet procent netouží po ničem jiném, než realizovat napříště své náboženské potřeby bez toho, aby od nevěřící většiny museli poslouchat pitomé řeči o tom, že na jejich pověrečné reje musí doplácet z daní – tedy po odluce. K odluce však potřebují navrácení toho, co jim kdysi bylo za mlčenlivého souhlasu této většiny uloupeno.

Nejde ale jen o věcnou stránku problému, nýbrž i o formu. Poslanec Tlustý se potřebuje profilovat, protože byl způsobem dosti nešetrným, to připouštím, ve straně upozaděn. Jiří Čunek se potřebuje profilovat (nejlépe na zdravotní reformě), protože jeho straně hrozí propad do polosvěta neparlamentních stran, a bratři a sestry by mu to pak spočítali. Místopředseda Bém ho za to oprávněně kritizuje (Čunek chce být u moci a zároveň za její výkon nenést odpovědnost), jenže i on se potřebuje profilovat proti Topolánkovi. Opozice je rovnou přesvědčená, že vláda se drží u moci politickou korupcí, a proto je nelegitimní. Českým politikům chybí loajalita k něčemu, co by byli schopni považovat za společný zájem. Bez loajality není možné dosáhnout konsensu. Konsensus je zapotřebí, byl však vyčerpán v prvních dvou letech po převratu, od té doby směřoval vývoj nezadržitelně k tomu, aby se společnost rozštěpila na dva zhruba stejně silné a nesmiřitelné tábory. To je politická slepá ulička – taková, z niž bude krajně obtížné se vyprostit umírněnými politickými prostředky.

lidovky.cz 28. dubna 2008