Izrael do NATO – proč ne?

Ministryně Parkanová je vyslovená smolařka. Jen co utichl rozruch kolem jejího pěveckého extempore, má na krku další problém: izraelský list Jerusalem Post citoval její slova ohledně členství Izraele v NATO: „Mohu mluvit pouze za současnou vládu, ne za NATO, a my to podporujeme.“ Vzápětí ovšem následovalo jakési částečné dementi: obsah toho, co článek přinesl, byl přehnaný, ministryně vyjádřila jen vlastní názor, že NATO by se mohlo Izraeli otevřít.

Tento názor paní ministryně je třeba podpořit. V Evropě vládne představa, že Blízký východ je jeviště, ne němž musí evropští gentlemani předvést světu svou nestrannost a smysl pro spravedlnost, a to tak, že budou dbát, aby si Palestinci (nebo šířeji arabské státy, nebo šířeji muslimské státy) a Izrael navzájem neubližovali. Tato představa je bohužel nestydatá, a to hned z několika důvodů.

To, co se už pár desetiletí odehrává na Blízkém východě, v něčem připomíná boxerský zápas dobře živeného dozorce s heftlinkem v německém koncentráku. Heftlink je naštěstí schopný a bojovný, podobná je jen přesila, s níž bojuje, a perspektiva, která před ním stojí: když vyhraje, nic se nezmění: dál budou na izraelská města padat rakety odpalované z Gazy, dál budou sebevražední atentátníci po desítkách zabíjet Izraelce v restauracích a autobusech. Když prohraje, bude, jak Izraeli jeho nepřátelé dnes a denně slibují, následovat něco jako holocaust.

Je nebetyčná drzost a zároveň nebetyčná hloupost, když se někdo staví do pozice rozhodčího, který má tento podivný zápas pískat – zvlášť když ten někdo sdílí s heftlinkem základní životní a politické hodnoty a navíc ho dozorce bere jen jako heftlinka – kandidáta, který je zatím na špatné straně ostnatého drátu. Nemluvě o tom, že kandidát na rozhodčího má vůči heftlinkovi z minulosti, mírně řečeno, jakýsi dloužek.

Nechci tím říci, Izrael okamžitě do NATO. Nýbrž jen poukázat na nemravnost a alibismus těch, co chtějí být rozhodčími, aby nemuseli pomáhat.

Snaha pískat zápasy, abychom v nich nemuseli sami figurovat, je v Evropě rozšířena obecně. Hovoří se o přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Je to věc složitá, oříšek pro diplomaty. Je ovšem v zájmu středoevropských národů, aby byl přinejmenším zachován současný statut Ukrajiny. Návrat ke stavu z osmdesátých let znamená pro nás smrtelné ohrožení. V této situaci se snaží Francie a SRN dohlížet na to, aby se Rusku nekřivdilo. I tento postoj je nemravný: jeho dědečkové se jmenují Daladier a Chamberlain.

lidovky.cz 2. dubna 2008