Pozor na velké a silné spojence!

Náměstek ministra zahraničí Pojar oznámil, že smlouva o umístění amerického radaru v Brdech je na spadnutí. Zbývá dořešit detaily. Podstatné je, že se nám podařilo Američany dotlačit k významným ústupkům: jednak v oblasti ekologie, jednak, a to hlavně, v tom, že na základně bude sídlit tým českých specialistů a koukat se Američanům pod prsty.

Poláci se s USA dosud vší silou přetahují o to, zda jim poskytne raketové zbraně středního doletu. Česká strana dosáhla jen toho, že se bude podílet na společném vojenském výzkumu. Opozice, která základnu zcela zásadně nechce, vládě vytýká, že její vzdor vůči spojenci zdaleka nedosahuje intenzity toho polského.

Spojenec nás požádal o umístění prvků protiraketové obrany, který by měl jeho, ale taky nás, chránit před možným útokem z nevypočitatelných zemí. Tyto země už mají balistické střely, jen zatím nedolétnou dost daleko (až dolétnou, bude už na budování obrany pozdě).

Spojenec má jednu nevýhodu, přesněji řečeno vinu: je velký a silný, a tedy problematický. Neproblematičtí jsou spojenci, kteří jsou stejně silní, nebo ještě lépe slabší než my. Této zjevné nespravedlivosti (spojenec je silnější než my) je zapotřebí rázně čelit. Rázné čelení spočívá v pokusech si na něj vyskočit a co nejvíc z něj vyždímat. To je obrovská výhoda spojence před nepřítelem – na nepřátele si vyskakovat nelze, je to nebezpečné.

Silní a velcí spojenci se opět dělí do dvou skupin: na ty, co si vyskakování nedají líbit, a na ty, co ho z jakési liknavosti (které se nedopatřením říkává slušnost) snesou. Příkladem prvního spojence je bývalý SSSR, slabší spojenec dostane hned při prvním pokusu o vyskočení a většinou ještě preventivně předem s odpuštěním na prdel. To je signál, že se spojenec tohoto druhu zase až tak neliší od nepřítele, a že je ho tudíž třeba respektovat.

Liknavého (nesprávně řečeno slušného) silného spojence je třeba uchopit pod krkem a ždímat. Tomu se zase říká projev národní hrdosti (škarohlídové mluví ovšem o drzosti). Pokud je ždímajících víc, mohou mezi sebou v hrdosti soutěžit. To se právě mezi ČR a Polskem děje, přičemž naše vláda je ve složité situaci, tísněna jednak vlastní nesouhlasící veřejností, jednak hrdějším (nebo snad drzejším?) Polskem. Asi by se chtěla chovat slušněji (pardon, liknavěji), ale lid a sousedé jí to nedovolí.

Občas se může stát, že to ždímající s hrdostí přeženou a slušný spojenec se obrátí jinam. Pak se otvírá pole pro toho neslušného, co se podobá nepříteli. Občas mám pocit, že se nám po něm stýská.

lidovky.cz 1. dubna 2008