Ministryně Stehlíková urazila Romy!

Stalo se to v rozhovoru pro jakýsi severomoravský okresní deník. Na otázku, zda nemá náhodou pocit, že si Romové za svou situaci mohou sami, řekla mimo jiné: „Romové nemají vztah k nemovitostem, protože věci, které mají, dostali příliš snadno… Romské etnikum nemá potřebu pracovat, protože stát nabízí alternativu skoro stejných peněz, a bez práce… Za neúspěchy romských dětí ve škole stojí rodiče, kteří jim dovolují nechodit do školy, posílají je krást.“ Paní ministryně udělala chybu, když ke každé větě nepřipojila slovo „velmi často“. Dovedu si představit, že to na ty Romy, jichž se to netýká, působí demotivačně a že je to může zraňovat. Za to se vzápětí (už na celostátní úrovni) omluvila. Zároveň je pravda, že každý normální člověk si tam to „velmi často“ domyslí.

Formulační opatrnost, plynoucí z požadavků tzv. politické korektnosti, bývá často směšná a kontraproduktivní: protože se o pachateli trestného činu nesmí napsat, že je Rom, opisuje se to směšným způsobem („sociálně slabý“,“ze sociálně slabého prostředí“) a stává se pak nezřídka, že čtenáři čin přišijí Romovi, ačkoli pachatelem je lump rodu slovanského, bílý jako sníh. Tak kdysi naši předkové říkali zvířeti, kterého se nejvíc báli, opisem „ten, který jí med“, protože přímé pojmenování by ho mohlo urazit. Nezdá se, že by to bylo nějak výrazně snížilo medvědí apetit. Úzkostlivá snaha nejmenovat věci přímo a chodit kolem nich jako kolem horké kaše je kontraproduktivní, protože věci, které není dovoleno pojmenovat, není možné ani věcně řešit. A problém má samozřejmě většinové etnikum – jen by se nemělo zastírat, že problém mají taky Romové.

Nejde ostatně zdaleka jen o Romy. Další delikvent proti politické korektnosti, poslanec Jandák, zdůvodnil, proč by nechtěl žít na Floridě, slovy: „Jsou tam krokodýli, smrad a důchodci“. Načež mu vyčetli, že důchodci jsou pro něho totéž co smrad, a co je on za sociálního demokrata. Výčitka je přitom zjevně nesmyslná, pan poslanec vyjmenoval tři různé důvody, pro které by nechtěl žít na Floridě, a jedním z nich je, že by mu nebylo příjemné žít ve společnosti samých starých lidí. Musím se přiznat, že kdybych přišel do hospody nebo kavárny, obsazené samými staříky a stařenkami, prchnu. Mohu si to dovolit, sám jsem už drahnou dobu i de jure stařík. Pana Jandáka to teprve čeká.

Ohleduplnost je samozřejmě ctnost. Snaha hlavně se nikoho za žádnou cenu nedotknout, povýšená na obecnou normu, je hysterické pokrytectví, které nakonec povede k tomu, že se odnaučíme mluvit – jako ti degenerovaní lidé z Planety opic.

lidovky.cz 15. dubna 2008