Politická hysterie

Politická hysterie propuká tehdy, když se určitou záležitost, zasahující do politické oblasti, snažíme brát z nejrůznějších důvodů nikoli věcně, nýbrž pateticky. Klasický příklad je snaha vybudovat důstojný památník genocidy Romů v Letech, která přerostla v boj za zbourání fungujícího zemědělského závodu, poskytujícího obživu mnoha místním lidem. Mrtvým to nepomůže a živým to uškodí.

Podobným způsobem se u nás přistupuje k extremistickým stranám a hnutím. Existuje jich spousta, od učesaných a legálních (Národní strana) až po vyslovené neonacisty. Jsou vesměs odpudivé, v krajních případech se nevyhýbají násilí a teroru. Národní strana na sebe teď upozornila tím, že na svých internetových stránkách zveřejnila Wildersův film o islámu, na neonacisty naopak upozornila společnost Člověk v tísni, která s mohutnou dotací Evropské komise hodlá pořídit řadu satirických „protinacistických“ klipů.

To, co mají všechna ta uskupení společná, je jejich nulová politická váha (ty nejextrémnější snad ani nemají politické ambice, jde jim jen o to, dělat vyrvál). V dnešní době patří především do péče justice a policie – tím nechci bagatelizovat záslužnou činnost aktivistů, kteří s velkým osobním nasazením monitorují jejich vyvádění.

Jde o marginální záležitost, která svádí k tomu, aby se v boji proti ní sjednotili „všichni slušní lidé“, rozuměj všichni od komunistů po demokraty. Taková falešná jednota pak snadno zastře to, co nás dnes opravdu ohrožuje: například nemravné pokusy opozice vtáhnout Rusko jako svého spoluhráče do české vnitřní politiky. Nebo snahu zakrýt malováním fiktivních nebezpečí (ideologie globálního oteplování jako ohrožení svobody a demokracie) nebezpečí skutečná (islámský radikalismus).

Extremisté se ovšem opravdu nebezpečnými stát mohou. Stanou se jimi tenkrát, když jim k tomu česká demokratická politika svou neschopností, prohnilostí, zkorumpovaností a vyčůraností vytvoří prostor. A/nebo, když se je některé z významných stran pokusí využít jako beranidlo pro vlastní politické zájmy: tak přispěl kdysi Miloš Zeman svou teorií o sládkovcích jako „zdivočelých sociálních demokratech“ ke zdivočení sociální demokracie. Tak se Mirek Topolánek v předvolebním eifru nestyděl koketovat s Národní stranou.

Nejlepší boj proti extremismu je boj za rozumnou demokratickou politiku. Pokus budovat za evropské peníze státotvornou satiru, něco na způsob demokratického Dikobrazu, je směšným dokladem politické hysterie a zbytečným vyhazováním peněz.

lidovky.cz 8. dubna 2008