Co týden dal

Sobota 1. prosince: Profesor Klener odmítl kandidovat v senátních volbách za ČSSD, kandidoval už totiž jednou za zelené a neuspěl. Při té příležitosti zjistil, že se osoby do parlamentu volí podle partajního klíče, že i kdyby byl nositelem Nobelovy ceny, neměl by šanci proti jinému partajníkovi a „že už prostě nechce dělat kašpara“. K tomu je třeba poznamenat, že Nobelova cena není žádnou vstupenkou do Senátu, že v Senátu mají sedět politici, kdežto vynikající lékaři mají sedět v nemocnicích, tam je jejich místo. Jako kašpaři se cítí silně teprve tenkrát, když jsou zvoleni.

Ve Straně zelených se zřejmě otvírá propast mezi jihočeskými matkami, otci, dcerami a syny na jedné a Bursíkovými stoupenci na druhé straně. V této souvislosti je třeba upozornit, že uvnitř ministrany mohou být síly rozloženy fifty – fifty, ale voličská podpora těch prvních absolutně nestačí na to, aby se vůbec do parlamentu dostali. Problém Strany zelených je, že je to zelená strana s liberálním elektorátem. Tím se liší od německých zelených. Expředseda republikové rady Stráský nemá pravdu, když varuje: „Jakmile vstoupili do vlády Zelení v Německu a začali dělat kompromisy, spousta voličů jim utekla.“ Němečtí voliči volili cílevědomě stranu jurodivých excentriků, naši Pravdu a Lásku.

Podle Práva má být volební systém, který poskytne vítězné straně bonus, aby se vyloučilo opakovanému patu, „smrtící ranou pro malé strany“. Není jasné proč, naopak, pokud by se zároveň hlasovalo poměrně, nepřišli by zelení tak zkrátka jako v posledních volbách. Problém je, že je to řešení „nestandardní“, i když se v politicky poměrně nevyrovnaném prostředí (Itálie, Řecko) používá. Daleko účinnější by bylo výrazné zvýšení počtu poslanců (tak, aby jich byl lichý počet) a samozřejmě návrat k poměrnému systému. Velmi prospěšné (i když náročné, mj. i na politický konsensus) by bylo spojení PS a Senátu do jednoho tělesa.

Na závěr ruské předvolební kanonády podepsal prezident Putin zákon, jímž Rusko odstupuje od plnění Smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě. Vzhledem k tomu by mohlo velmi rychle obnovit svou tradiční vojenskou převahu v této oblasti. Pak by se třeba jednou mohlo stát, že by během dvou tří dnů, dříve než by Západ a NATO stačily škytnout, s pomocí běloruských přátel „osvobodilo“ Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Čili opakovala by se situace z roku 1939 v ještě horší podobě. Co by pak dělala nebojechtivá Evropa?

Americký spisovatel Doctorow (kdysi jsem s i přečetl jeho román Ragtime a musím říci, že něco tak hnusného se mi dostane do ruky jen zřídka) vydal novou knihu, podle níž prý v občanské válce unionistická armáda pod veleném generála Shermana zmasakrovala jižní státy. Před časem jsme si mohli přečíst v novinách, jak se boří legenda o Janě z Arcu. Ježíš neumřel na kříži, dal přednost sexuálním hrátkám s Marií z Magdaly. Křesťanské církve, zejména ta katolická, jsou zločinecké organizace. Atp. atp. Západní civilizace se vnitřně rozkládá a cítí nutkavou potřebu se za svou samotnou existenci omlouvat různým křovákům. Jen mi není jasné, komu je třeba se omlouvat za vítězství Severu proti Jihu.

V novinách doznívá konsternace nad faktem, že v profesionální české armádě působí neonacisté (zatím je jich jen pár). Není čemu se divit, žijeme v zemi, kde jsou, jak se zdá, připraveni bránit se jen primitivové, psychopati a pak snad hrstka podivínů, která sama o sobě nic nespraví.

V MfD jsem si přečetl v souvislosti s ruskými volbami a Putinem tyto útěšné řádky: „Střední Evropa dosti pocítila další z oblíbených Putinových zbraní – věren pradávné a osvědčené taktice politiků i válečníků s gustem straší nepřítelem. Významná část verbálních útoků na české radarové plány byla určena domácímu publiku.“ To je pravda poloviční, a tedy nepravda. Kromě toho mají ještě upřímnou chuť nás znovu sežrat, protože jsou přesvědčeni, že na nás mají právo a že o to právo byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let záludně připraveni.

Podle Renaty Kalenské (rozhovor s mluvčím ministerstva zdravotnictví Cikrtem, nemám důvod jí nevěřit) tvrdí prý dr. Rath, že pan Cikrt je příliš drzý. To je opravdu mimořádně zábavné, promluvil ten pravý. Kdyby totiž někdo chtěl doplnit alegorické postavy na Staroměstském orloji o Drzost, musel by ji tesat dle dr. Ratha.

Pondělí 3. prosince: Putinova podpůrná strana „Jednotné Rusko“ (prezident sám není jejím členem, je to tak šikovnější) podle očekávání drtivě vyhrála ruské volby. Do Státní dumy pronikly ještě dvě uskupení kývalů a v roli nespokojených remcalů komunisté. To je poměrně rafinované: nelíbím se vám, holoubkové – tak máte možnost, volte komunisty. Jinak se Putin přes zjevně zmanipulovaný průběh voleb těší na Rusi veliké veřejné podpoře. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanec zelených Ondřej Liška dostal bez velkých problémů podporu Republikové rady zelených pro nominaci na funkci ministra školství. Z šedesátičlenné rady bylo 29 pro, 12 se zdrželo, proti nebyl nikdo. Co dělalo zbývajících devatenáct, se ve zprávě nepraví. K zeleným patří něco bohémské ležérnosti. Vypadá to, že pan Liška se svým poměrně zarputilým odporem k americkému radaru je ve straně chápán jako autentičtější zelený mužík než liberální oportunista Bursík, jako jakýsi centristra, a že reptání, kterým bylo jednání rady provázeno a o němž referovala tisku místopředsedkyně Kuchtová, platilo spíše předsedovi strany.

ČTK přineslo zprávu o papežově údajné kritice vědy. Papež prý v nedělním proslovu k poutníkům prohlásil, že věda nemůže lidstvu nabídnout vykoupení a nahradit člověku Boha a víru. Zpráva se mi nějak nezdála a našel jsem si přesný citát, který zní: „Člověk je vykoupen láskou, která činí osobní a sociální život dobrým a krásným. Věda sice velmi přispěla k blahu lidstva, ale během svého vývoje zatlačila víru a naději stále víc do oblasti soukromí. Dnes se ale dramaticky ukazuje, že svět přesto Boha potřebuje. Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením zjevil Boží lásku a tím dal základ neotřesitelné naději.“ Ta formulace je poněkud nešikovná a nahrává militantním ateistům. To, o čem papež mluví, není ani tak problém vědy, jako těch, co ji dělají. Věda tu není proto, aby člověka spasila. To neznamená, že není významná a důležitá, jej od ní nikdo nemůže chtít něco, co mu dát nemůže, protože v tom nespočívá její poslaní.

Stařičký Radomír Luža se svěřil Lidovým novinám s plánem na únos prezidenta Beneše v létě 1948. Únos prý naplánoval společně s francouzskou rozvědkou. Nápad to byl nesmírně výstřední, protože pan Luža a Francouzi měli proti sobě efektivní ruskou špionáž a její české pomocníky (osvědčili se předtím na případu Jana Masaryka, kterému zabránili emigrovat nejúčinnějším možným způsobem). Prezident Beneš byl v létě 1948 už polomrtvý a před světem i zjevně sám před sebou totálně zkompromitovaný. Celý plán byl nesmysl. Apropó Jan Masaryk. V LN se píše, že český poúnorový exil neměl žádnou čelnou osobnost. Během únorového puče přišel za Benešem Jan Masaryk, člověk nerozhodný, málo energický a přitom natolik korektní, že nechtěl Beneše nechat ve štychu (cítil se k tomu být zavázán svým otcem), a ptal se prezidenta, co má dělat. Kdyby bylo v Benešovi jen kapka slušnosti a politického pragmatismu, byl by mu býval řekl: člověče nešťastná, závazek nezávazek, sbalte si svých pět švestek a ať už jste za kopečky, tam budete užitečnější než tady, já už pryč nemůžu. Beneš mu místo toho řekl: Jó milý Jene, to si musíte rozhodnout sám. Do tří neděl byl Masaryk mrtvý.

Úterý 4. prosince: Prezidentský kandidát Švejnar se sejde k tête à tête rozhovoru s předsedou KSČM Filipem. Paroubek se obrátil na KSČM s otevřeným dopisem, v němž komunisty prosí, aby pomohli národ zachránit před „modrou totalitou“. Ten člověk se snad zbláznil, nebo spíš předpokládá, že se tady zbláznili všichni a že nám může pověsit na nos cokoli. ODS je strana buranská (podobně jako ČSSD, jen snad poslední dobou o něco méně, jen nevím, zda je to zásluhou ODS nebo přičiněním ČSSD) a vyčůraná, ale obviňovat ji z „totality“ a obracet se v té věci na komunisty, to je tedy síla. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Do náměstkovské funkce na ministerstvo školství se vrací pravá ruka paní Kuchtové, jihočeská matka Dušan Lužný. To jen posiluje dojem, že Bursík se musel uchýlit k dost velkému kompromisu. Není náhodou pan Liška coby co by představitel zlatého (lépe řečeno zeleného) středu nakonec pretendent i na jeho místo?

Nový polský premiér se chce profilovat proti PiS a prezidentovi Kaczyńskému tím nejvyčůranějším způsobem, totiž že bude dělat Američanům zejména ve věci protiraketové základny potíže (Američané jsou už na to zvyklí), kdežto Rusům poleze do zadnice. Šplhne si tím u lidu, odpor k základně roste. Polská společnost je zvláštní: zatímco pravice občas vykazuje znaky něčeho, co máme u nás nutkání považovat za šílenství, všechno, co je od ní nalevo, se čím dál tím víc podobá nám.

Snad v rámci prezidentské kampaně se rozhořel spor mezi kandidáty Klausem a Švejnarem o podíl na ekonomické reformě. Pokud tomu dobře rozumím, Švejnar Klause obviňuje, že byl jen vykonavatelem cizích plánů, Klaus (ten začal) říká o Švejnarovi, že jeho podíl na reformě byl nulový. Švejnarova kritika Klause stojí na vyšším principu mravním: kuponová privatizace nestála na pevných právních základech, jejím výsledkem bylo rozsáhlé tunelování státních podniků. Nevím, zda ta kritika není přehnaná. Samotný nápad transformovat vlastnické vztahy tím způsobem, že veřejnost dostane příležitost vzít na tom podíl, mi coby neodborníkovi v ekonomice s odstupem připadá správná a politicky šikovná. Taky by mne zajímalo, zda náhodou výsledkem nebylo, že drtivá většina toho majetku skončila tak říkajíc v relativně dobrých rukou. Problém se mi zdá být jenom v tom, že mezi lid a nové vlastníky se vklínilo nemálo podvodníků z manažerského prostředí starého režimu: dost z nich je už mimo, ale někteří na své krátké pouti hospodářským výsluním prolétli i českým politickým Olympem. Dalo se to ale opravdu udělat jinak?

Europoslankyně Hybášková se zasadila o to, že v prostorách Evropského parlamentu byla otevřena výstava o bitvě na Soči (Soča, řeka v dnešním Slovinsku a v Itálii) v první světové válce. Na straně Centrálních mocností tam bojovala a padla i řada Čechů. Hybášková k tomu říká: „Byli to velice hrdinní vojáci, kteří bojovali za stát, v němž se narodili. Prokázali občanskou povinnost a odvahu. Tak bychom je taky měli nyní ctít.“ Myslím si, přes ryk, kteří spustí různí bojovníci, že jsou to důležitá slova. Ti lidé si zaslouží úctu, i když věc, za niž bojovali, nakonec nezvítězila (a já si osobně myslím, že je to dobře). Pokud se k tomu odhodláme, sníží se zase o trošku hladina nenávisti v české společnosti, šikovně rozněcovaná mj. různými agenty Kremlu. Připadá mi užitečné znovu tu ocitovat to, co před drahným časem napsal jeden z mých oblíbených politiků (a politických spisovatelů) John F. Kennedy: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Snad se jednou dobereme tohoto stupně politické kultury. Hned tak to nebude. Paní europoslankyně nás k tomu trošku posunula a zaslouží si uznání.

Podle pana Kandy v dnešní MfD Chávez nesouhlasí s Marxovými teoriemi. Pravil totiž: „Karel Marx se mýlil. Říkal, že jediná cesta k socialismu vede přes rozvinutý kapitalismus a imperialismus. Ale tím odsoudil všechny naše americké, indiánské, zaostalé národy. Tady přece žádný rozvinutý kapitalismus nemáme, a ještě dlouho bychom neměli. Znamená to tedy, že nemůžeme nikdy dojít k socialismu? Že k němu nemůžeme dojít vlastní cestou?“ Pan Chávez sice snad není ortodoxní marxista, ale zato je ortodoxní leninovec. Hlavní Leninovou snahou bylo zdůvodnit, proč kapitalismus a imperialismus může být nejdřív poražen v tak zapadlé a zaostalé díře, jakou bylo Rusko (teorie „nejslabšího článku imperialistického řetězu“).

Tamtéž píše Jakub Pokorný o integraci ČR do schengenského prostoru a zmiňuje se mj. o dosavadní hranici v Těšíně, která tím jaksi padne. Bylo by dobré v té souvislosti připomenout, jak vznikla: ČSR si činila po první světové válce nárok na celé rakouské Slezsko včetně čistě nebo převážně polských oblastí (kdyby se to povedlo, vedly by naše dnešní hranice dost hluboko v Polsku). Čeští politici to nedělali, jak by se mohlo na první pohled zdát, z nějaké vrozené národní kleptomanie, ale protože dost nedůvěřovali tomu, že nový stát může být životaschopný i bez zásob černého uhlí a strategické dráhy na Slovensko. Nicméně byla to nejen nepatřičná malověrnost, ale i hrubý prohřešek proti zásadě práva na sebeurčení národů, na níž svůj nárok na národní a státní samostatnost postavili. Využili dokonce situace, kdy bylo Polsko zaměstnáno válkou s ruskými bolševiky, a pokusili se celé území vojensky anektovat. Dohoda energicky zasáhla, ale hranice, stanovená pak mezinárodní arbitráží, byla výhodnější pro Čechy: do našich rukou se dostaly převážně polské oblasti, a také jižní předměstí Těšína včetně nádraží (převážná část města, které bylo tehdy víceméně německé, zůstala na polské straně). Česko-polské vztahy tak byly otráveny na dlouhá léta dopředu a dnešní opovržlivý přístup mnohých polských intelektuálů k Čechům má kořeny zde. To, že se dnes formalizuje tahle hranice („Český“ Těšín je dnes jako ostatně celá oblast, kterou Poláci nazývají „Zaolší“, ze značné části bohemizován) lze chápat jako jakousi bezděčnou normalizaci a ústup od ohavné tradice, kdy se kvůli národnostní a jiné nenávisti rozdělují města.

Rovněž MfD přináší článek o smrti Rudolfa Hesse. Zaráží mne titulek: Divná smrt Hitlerova přisluhovače. Proč „přisluhovač“? Autor zřejmě potřeboval nějak ozřejmit negativní charakteristiku Rudolfa Hesse (a učinil tak výrazivem Rudého práva). Jsou snad nějaké významné pochybnosti o povaze Hitlerova a Hessova působení, kterým je třeba čelit takhle primitivními prostředky? Proč se nemůže říci „spolupracovník“? A pak stojí za úvahu to, co k Hessovu dlouhému věznění řekl britský guvernér Robert de Burlet: „Pokud ho budete věznit až do smrti, učiníte z něj mučedníka. Jeho zločiny budou zapomenuty. Vzpomínat se bude pouze na nelidské zacházení, které ho přivedlo až k smrti.“ Což se do jisté míry stalo, Hessův kult je v neonacistických kruzích velmi rozšířen.

Středa 5. prosince: předsednictvo KDU-ČSL jednomyslně schválilo rozhodnutí Jiřího Čunka vrátit se do vládních funkcí. Proti jsou zelení, ministr Schwarzenberg, někteří Čunkovi straničtí kolegové (ministr Jehlička), a po počátečním souhlasu se začal cukat i premiér Topolánek. Těžko se mu divit. Problém Jiřího Čunka ještě neodezněl, otázka bezprizorných milionů nebyla uspokojivě uzavřena a lidovecký předseda bude ve vládě něco jako neúmyslný sebevražedný atentátník. Jeho případ je stále nálož, a pokud se někomu podaří ji úspěšně odpálit, může to rozmetat celou vládu a vládní koalici. Na druhou stranu, pokud budou lidovci Čunka tvrdě protlačovat do vlády a ostatní tvrdě odmítat, může to koalici rozmetat taky. Navíc Jiří Čunek má v rukou trumf: jeho strana může být jazýčkem na vahách v prezidentské volbě. Sotva se vláda přehoupla přes schválení rozpočtu a odolala pokusu o vyslovení nedůvěry, má před sebou další pořádný problém.

Debata ohledně nedůvěry vládě byla živá, lépe řečeno místy divoká a nechutná, jak už je to ve Sněmovně ve vyhrocených situacích pravidlem. Kravál byl zbytečný, opozice jen demonstrovala svou nesmiřitelnost, vláda nakonec svých sto jedna hlasů dostala. Bude napříště hlasování o nedůvěře pravidelnou součástí každé schůze Sněmovny? Naturelu pana Paroubka by to odpovídalo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Hlasovalo se dnes taky o rozpočtu. Zajímavé je, že rozpočet dostal jen sto hlasů (stejně hravě prošel), protože poslankyně Zelených Jakubková se zapříčila (požadovala úpravy v kapitole dopravy). Paní Jakubková patří ke křídlu zelených temelínských matek místopředsedkyně Kuchtové a řekl bych, že spíš než o dopravu šlo o jakousi demonstraci síly protibursíkovské opozice ve straně. Další problém Topolánkovy vlády.

Exposlanec Kott, když se ukázalo, že nezíská místo na žádné kandidátce, přilnul k dr. Rathovi, jenž ho učinil ředitelem středočeské odbočky VZP. Po změně vlády o místo zjevně přišel, teď vstoupil do ČSSD a bude Rathovi dělat poradce. ČSSD je podle něho jediná síla, která může zastavit ODS, a pan Kott nechce, aby tuto zemi řídili dalších dvacet třicet let modří papaláši. Případ pana Kotta je pozoruhodným příklade toho, jak mocným čarodějem je alkohol: inicioval hladké a poměrně rychlé politické přepólování pana exposlance zprava doleva (těm, kteří tou nebo obrácenou cestou procházejí bez takového dopingu, to často trvá celá léta).

Podle americké rozvědky Írán v roce 2003 zastavil práce na vývoji atomové bomby a do dnešního dne je neobnovil. Tím dostali argumenty všichni odpůrci základen v Polsku a v ČR – a pro nás zůstává otevřená základní otázka: mají Rusové právo veta v základních bezpečnostních záležitostech ČR? Rusové, Rakušané a levá polovina německé koalice si myslí, že ano. Jinak je obdivuhodné, že v USA zprávu, která pořádně komplikuje život prezidentovi a vládě, nezatlučou, jak by se tomu stalo nepochybně v Rusku a možná i u nás.

V roce 1904 došlo v německé Jihozápadní Africe k povstání jednoho domorodého kmene, které německé koloniální úřady potlačily způsobem tehdy běžným, tedy brutálně. Postup německých jednotek vyvolal už tenkrát v Německu rozhořčení a velící důstojník byl odvolán. Německá ministryně pro rozvojovou pomoc se v roce 2004 (sto let od události), jak je dnes německým zvykem, pokorně omluvila a SRN poskytla Namibii (následnický stát) finanční pomoc. Kmen však žádá dvě miliardy dolarů odškodnění a obrátil se na soudy v Evropě a v USA. Neuspěl. Zatím. Jinak myslím, že má dobrou šanci, jde přece o Němce, a ty je třeba ždímat a ždímat, aby náhodou zase nedostali roupy. Jaká příležitost pro Eda Fagana!

Europoslanec Zahradil polemizuje v MfD s Lukášem Mackem. Jeho hlavní argument je, že Macek patří ke „zlaté“ evropské mládeži, která napřed dlouhá léta proplouvá evropskými vzdělávacími ústavy, výzkumnými pracovišti a úřady, aby se v nich pak definitivně usadila a zabývala se Evropskou unií. To má pana Macka zjevně diskvalifikovat. Slušní lidé polemizují argumenty a ne osobními pomluvami. Nejde o to, kde kdy pan Macek seděl, ale zda má pravdu nebo ne. I „profesionální Evropan“ může mít pravdu.

Čtvrtek 6. prosince: Včerejší den byl plný velkých událostí: ČSSD přestala čekat na to, až se koalice dokonale zkompromituje návratem pana Čunka do vládních funkcí (proces návratu se zadrhl) a tak se mohlo hlasovat o nedůvěře vládě. Opozice, jak se očekávalo, neuspěla. Neuspěla ani ve věci rozpočtu, rozpočet prošel. A nezdá se, že by chtěla uposlechnout dobré rady pana Paroubka a tak nějak chlapsky odstoupit. Což ovšem neznamená, že by neměla problémů až po uši. Toho všeho se týká naše dnešní glosa.

Jiří Čunek přitom pokračuje ve svém bezelstně sebevražedném počínání: původně oznámil, že zveřejní usnesení jihlavského žalobce, kterým jej zprostil obvinění. Pak se začal kroutit, teď si to docela rozmyslil. I kdyby byl býval řekl rovnou ne, bylo by to lepší než tenhle podivný balet. Znovu se mi vnucuje představa, že pan Čunek je pro premiéra Topolánka podobný problém, jako byl Švejk pro nadporučíka Lukáše.

Vládní koalice má problém se zprávou americké CIA o tom, že Írán v roce 2003 zastavil vývoj jaderné pumy. Pro vládu i koalici je nepříjemné, že kdyby od vybudování radaru ustoupila, bude to znamenat, že ji opozice porazila. Stanovisko opozice, podporované veřejností, přitom je, že v obranných záležitostech musí ČR dbát zájmů Ruské federace (sociální demokraté by řekli „mimo jiné také“, aby to nevypadalo tak hloupě). Generál Šedivý vyjádřil nad americkým postupem své rozhořčení, cítí to jako svého druhu podraz. Něco podobného lze vyvodit i z toho, co řekla novinám ředitelka odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí paní Kuchyňová Šmigolová. Jejich reakce jsou pochopitelné, ale součástí ceny, která se platí za svobodu a demokracii, jsou mj. i velmi omylné a nadmíru „transparentní“ tajné služby demokratických států(jak může být transparentní tajná služba funkční?). Mistry v oboru tajné služby bývají totalitní a autoritativní státy.

„Varování, že teroristé někde přepadnou základnu s balistickými raketami a odpálí je, jak to někdy stoupenci radaru prezentují, totiž nelze brát vůbec vážně“, píše v Právu Jiří Roškot. Nevím, kdo ten nesmysl říkal. Věc je přece daleko prostší: vlastník jaderných zbraní je pod rukou dodá teroristům, s nimiž má idylické vztahy, a bude z obliga. Podobně to v minulosti dělali Rusové se zbraněmi konvenčními: s jadernými si to nedovolili, jednak jim v tom bránila zbabělost (mohlo to prasknout) a jednak svým odběratelům zase až tak nedůvěřovali. Takový Ahmadínežád by rozhodně neměl ruské zábrany.

Tamtéž cituje Alexandr Mitrofanov senátora Novotného ze SNK-ED: “Kolem výstavby radarové základny na území naší republiky chodí politici jako kolem horké kaše a bojí se na rovinu říci, že radar potřebujeme především kvůli Rusku, které obnovuje svoje velmocenské postavení a vliv na celou Evropu.“ To je samozřejmě pravda: ne snad v tom smyslu, že by americká základna nás, Evropu a USA chránila přímo před ruskými raketami, proti nim je ta obrana neúčinná. Jde jen o to, zda česká politika a diplomacie prosadí stanovisko, že Rusové nemají a nebudou mět co mluvit do způsobu, jakým zajišťujeme svou národní bezpečnost. Zatím 70% lidí u nás podporuje – z drtivé většiny nevědomky - ruské stanovisko, že na to mají právo. A za druhé, pokud budou na našem území američtí vojáci, jen tak se sem nenacpou ruští. Ruský imperialismus je velmi zbabělý (Rusové jsou neporazitelní tam, kde se národ brání. Tam, kde papaláši útočí, dostanou zpravidla na frak).

Organizace s dlouhým a velmi výmluvným zájmem „Středisko pro právo na bydlení a proti vystěhování“ kritizuje Slovensko za to, že se nedokázalo vypořádat s romskými osadami a porušuje zákony při vystěhování neplatičů nájemného. „Nejsou zde mechanismy, které by předcházely nuceným vystěhováním“, řekl představitel Střediska. Jeden velmi účinný mechanismus je možné hned navrhnout: nechť je placení nájemného dobrovolné! Bylo by dobré to zakotvit v zákoně. Podobně se včera jakási americká autorka v MfD pohoršovala nad tím, že jsou u nás zvláštní školy pro Romy a že je to totéž, jako kdysi rasová segregace v USA. To je indolentní pitomost. Do USA nejdřív přivezli černochy (smí se to říci?) jako otrockou pracovní sílu a pak probíhal dlouhý a obtížný proces jejich integrace do „většinové“ společnosti. U nás existovaly „pomocné“ školy už za mého dětství, romských dětí v nich bylo pomálu, protože i Romů u nás tehdy bylo pomálu. Situace se pak měnila. Nicméně: zvláštní školy nejsou jen pro Romy a jsou Romové, kteří chodí do „normálních“ škol. Zvláštní školy byly koncipovány jako praktická záležitost a ne jako nástroj segregace, třeba neplní svůj účel, ale mělo by se o nich mluvit věcně a bez „lidskoprávní“ (Václav Klaus by možná řekl „humanrightistické“) hysterie. Instituce na výrobu hraběcích rad a osoby které hraběcí rady štědře rozdávají, jsou při tom pro kočku.

„Putin by u Rusů neprošel jako „vůdce národa““, tvrdí v LN Luboš Palata a odkazuje na průzkumy veřejného mínění, podle nichž by pro jmenování ruského prezidenta do této pomyslné funkce bylo je 17% lidí. Obávám se, že pan Palata je v téhle věci moc veliký optimista: problém je jen, že se to musí nějak šikovně zabalit, a Rusko má v této věci velmi inspirující tradice.

Pátek 7. prosince: Ačkoli zelení dali najevo velmi silný nesouhlas s návratem Jiřího Čunka do vlády (dodatečně ho zmírnili tím, že neohlašují jednoznačně odchod z koalice), ačkoli premiér Topolánek je krajně zdrženlivý a další lidé z vedení ODS vysloveně odmítaví, ačkoli pan Čunek pořád nemá jasnou a jednoznačnou podporu k tomu kroku i ve vlastní straně, usilovně se dere zpátky do vládní pozice, kterou musil před pár dny opustit. Problémy nevnímá. „Kdo chce odejít, tak ať odejde, každý je individualita, má osobní svobodu.“ Tahle veselá nonšalance je poněkud zarážející. Člověk se jen těžko brání poněkud paranoidnímu dojmu, že to ten člověk dělá schválně, aby vládní koalici co nejvíc roze… (laskavý čtenář si doplní vhodné neslušné slovo). Pan Čunek je sice právně čistý, ale politicky má obrovský problém, který navíc nezvládá. To si nemyslím jen já, ale 82% lidí v ČR (výjimečná situace, kdy je mi dáno rezonovat s většinou).

Podle průzkumu agentury Median vede ve veřejné podpoře ČSSD před ODS o necelá 4% (což zatím není žádná katastrofa) a zelení by se s 4,4 procenty vůbec nedostali do vlády. Tohle číslo je překvapivé a revoluční, zelení byli doposud u všech agentur spolehlivě nad 5% hranicí. Je třeba vyčkat, jaké budou výsledky konkurence. Jinak by bylo dobré nějak prozkoumat, nakolik výsledky agenturních průzkumů veřejné mínění odrážejí, a nakolik ovlivňují výsledky konkurence a tím pomáhají veřejné mínění formovat.

Opočno je a bude naše! Nejvyšší soud vyrval tento národní skvost z chtivých pracek odrodilé a kolaborantské šlechty. Všichni upřímní vlastenci se radují, mně to přijde hnusné: viz dnešní glosa .

Namlouvání pana Švejnara s komunisty zatím není uzavřeno. Předseda Filip prohlásil, že „nálada v klubu není taková, aby všichni zákonodárci KSČM mu odevzdali hlas. Je na něm, jak bude reagovat.“ Čili: přidat musíš, holoubku.

Pavel Kosatík, který se už dlouho a zevrubně zabývá osudem Jana Masaryka, polemizuje v Mladé frontě Dnes s názorem, že Masaryka zabili komunisté: „…ve všech podstatných záležitostech, tj. ve spolupráci se Sovětským svazem, při odmítnutí Marshallova plánu, při přijetí účasti v Gottwaldově „obrozené“ vládě atd., hrál Masaryk hru podle komunistických not. Jeho sentimentální obdivovatelé to ještě dnes neradi slyší, ale Gottwald měl všechny důvody těšit se na to, že si s ním Masaryk „rád zavládne“, jak ostatně sám veřejnosti slíbil. Úvahy o tom, že pachatelé vraždy (pokud šlo o vraždu) se rekrutovali ze sovětských tajných služeb, pochopitelně nelze vyloučit. I zde však platí, že počátkem roku 1948 Masaryk nebyl pro Stalina nebezpečný protivník.“ Znovu opakuji, že nejpravděpodobnější varianta je ta, kterou zveřejnil někdy v šedesátých letech minulého století Der Spiegel: totiž že Masaryka zavraždilo (pětičlenné) komando NKVD pod velením majora Augustina Schramma, protože Rusové správně vyčuchli, že se Masaryk chystá tajně emigrovat (čeští komunisté o tom neměli ani ponětí a Masaryka potřebovali pro zachování iluze mírového přechodu od demokracie k samoděržaví). V emigraci by byl Jan Masaryk pro Moskvu a její české nohsledy daleko nebezpečnější než Beneš, protože jaksi mimoděk spíše fyzicky než duchovně ztělesňoval kontinuitu československé státnosti. Článek ve Spiegelu obsahuje řadu věcných chyb, ale základní osnova je víc než pravděpodobná. Vysvětluje taky, proč putinovská administrativa odmítá vydat archivní dokumenty v té věci – byla by to moc velká ostuda.

Zbyněk Petráček cituje v LN výrok Winstona Churchilla, že nejtvrdším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s běžným voličem. Nic naplat, Winston Churchill byl opravdový génius výstižných aforismů.

61% Poláků je prý nyní proti americké základně, protože se obávají útoku islámských extremistů. Polsko se, jak se zdá, bohemizuje.

Sobota 8. prosince: Mezi KSČM a ČSSD panuje v současné době jakási krize důvěry, pokud jde o upřímnost podpory zatím neoficiálního prezidentského kandidáta Švejnara. Komunisté se zatím nedohodli, zda jej podpoří (i když údajně „pochopení pro Švejnara stoupá“), protože ČSSD podezírají, že část jejích volitelů dá své hlasY Klausovi. V KSČM to ovšem vypadá podobně. Navíc představa, že KSČM je ukázněná polovojenská organizace, kde poslanci a senátoři v tajné volbě zavolí, jak načalstvo přikáže, patří, řekl bych, minulosti. Aspoň v téhle jedné jediné věci se ta strana trochu normalizovala. Oba političtí spojenci se teď budou navzájem testovat. Dovedu předem odhadnout, co vytestují, ale nemohu to napsat, je to neslušné slovo. Prof. Švejnara to nechává chladným: „Můj dojem je, že jsem pro KSČM v určitém smyslu relevantní kandidát, ale ještě budou potřebovat nějakou dobu, než se dohodnou.“ Aspoň jedno tedy mají oba kandidáti na prezidentský trůn, Klaus i Švejnar, společné: oba jsou pro KSČM v určitém smyslu relevantní. Švejnar, podporován Paroubkem, vyzval Klause k veřejné televizní debatě, Klaus to odmítl s tím, že prezidenta nevolí lid, ale poslanci a senátoři, a že taková veřejná kampaň je zbytečná. Na tom něco je a navíc nás tím oba pánové ušetří lehce nechutné podívané na to, jak lezou do zadku komunistickým volitelům, nebo se aspoň úporně snaží je příliš nerozdráždit.

Předseda KDU-ČSL Čunek se ve věci svého návratu do vládních funkcí sešel separátně s premiérem Topolánkem. Jednání prý bude pokračovat. Premiér se k problému vyjádřil s decentností u něj poněkud neobvyklou: „Ten jeho požadavek – a požadavek KDU-ČSL – pokládám za legitimní, nicméně v dané chvíli za velmi nešťastný.“ Akcent by měl být na druhé části sdělení. V rozhovoru pro MfD argumentuje pan Čunek proti nesouhlasu zelených s jeho návratem do vlády tím, že oni se taky nevměšovali do nominace poslance Lišky do vlády. Poslanec Liška je ovšem na rozdíl od pana Čunka z hlediska policejního vyšetřovatele a státního zástupce šedý a bezvýznamný člověk a nekrouží kolem něho jako měsíce kolem Jupitera bezprizorné miliony.

Právo uvádí na druhé straně dole „další z billboardů, který se v rámci kampaně k rozmístění amerického radaru objevil v Praze“. Je na něm strýček Sam, jak zpupně ukazuje prstem na diváka a u toho nápis „Já chci svůj radar, ať se vám to líbí nebo ne!“ Podepsána je iniciativa Ne základnám. Zvláštnost tohoto způsobu propagandy mne vede k návrhu obrátit pozornost k tušeným sponzorům akcí proti základně. Obrázek by byl velmi podobný. Byl by na něm Vladimír Vladimírovič (Putin) v rudoarmějské čepici s velikánskou rudou hvězdou ve známé výhružné pozici: ukazuje hněvně do publika (pod ním by měl být prapor Ruské federace, aby to bylo analogické s plakátem z Práva), a volá, jak již laskavý čtenář jistě tuší: „I ty souhlasíš s radarem v ČR?“ Obávám se ovšem, že zůstane jen u projektu, protože na to mi ruská ambasáda jistě rublíky nedá.

Právo přináší jako pravidelně nenávistně zajíkavý článek Jiřího Hanáka proti vládní koalici, Topolánkovi atd. Mluví tam o Jiřím Čunkovi, „soudem nikdy z podezření z korupce neočištěném“. Ne že bych se chtěl nějak moc zastávat pana Čunka, ale máme tu, jak vidno, dalšího „sprostého podezřelého“. Znamená to, že když mne pan Hanák obviní z krádeže v samoobsluze, musím se obrátit na soud, aby mne očistil?

V procesu se sbormistrem Kulínským vystupuje jedna svědkyně za druhou a vypovídá o neuvěřitelných poměrech ve sboru. Mluví o věcech, k nimž došlo ještě před převratem. Proč to nikdo z nich neoznámil hned? Vysvětlení mne napadá jediné: protože by pak děvenky nemohly vyjíždět na atraktivní zájezdy na Západ. Milé dámy, to by se dalo docela dobře přežít: já jsem si mohl o cestě na Západ jen nechat zdát, a nebylo to jen proto, že neumím zpívat a neměli ve mně zálibu sbormistři. Napřed si to nechat líbit, protože to bylo k dobru věci, a když už nám nemůže být ten dotyčný k ničemu dobrý, tak ho prásknout, mi nepřipadá dvakrát moc konzistentní.

Hradní MfD přináší velikánský rozhovor s prezidentem a prezidentským kandidátem Klausem. Prezident se v něm vyznává ze zalíbení v majestátu svého ouřadu: „Nicméně jsem přesvědčen, že jistý majestát k této funkci patří. Lacinou líbivostí se toho zbavovat není rozumné.“ Jakápak laciná líbivost, laciná líbivost je to šaškování, které je nyní s výkonem prezidentské funkce spojené. Prezident mluví rovněž o „sarajevském atentátu“ a devadesátých letech, k této části rozhovoru se vrátíme, protože jsem slíbil něco o Sarajevu napsat (a zatím jsem to nedodržel).

Pondělí 10. prosince: Jiří Čunek se realisticky rozhodl, že je ochoten si na návrat do vlády počkat, i když se úmyslu na něj nevzdává. Zjevně ani on si nepřeje koalici zbourat (spočítal si, že by na tom tratil). Lidovecký pragmatismus zformuloval ministr Kalousek: Čunek se může do vlády vrátit jen tehdy, když to nepovede k roztržce v koalici. Já bych řekl, že za současného stavu věcí je brát si Čunka do vlády totéž, jako umístit ve vládní zasedačce pod koberec nášlapnou minu.

Česká vládní koalice, česká politika a my všichni jsme se velmi provinili před tváří civilizované Evropy. Přivedli jsme jeden z jejích samozvaných orgánů, organizaci Transparency International, k „němému úžasu“. Překonal jsem úlek a stud na věnoval jsem tomuto našemu provinění dnešní glosu.

Rod majitelů BMW obklopily stíny nacistické minulosti, píše pateticky dnešní MfD. Německo mělo smůlu, že jeho totalitní režim nebyl po ruském způsobu důsledný a veškerý soukromý majetek nezestátnil (v Evropě to asi nejde). A protože jsou majitelé zámožní, budou ještě přinejmenším tři sta let přitahovat pozornost potenciálních žadatelů o odškodnění. Že by se mohli z této pozice nějak vyplatit, je nemožné: MfD píše, že majetek dotyčné rodiny „příliš nevysálo ani to, že se Varta (jejich podnik, který se podílel na dodávkách pro Třetí říši, přičemž zaměstnával a vykořisťoval totálně nasazené a lidi persekvované z rasových důvodů) na přelomu tisíciletí zapojila do odškodnění nuceně nasazených, mezi nimiž byli i občané Česka“. Vida, jediné co by mohlo usmířit rozhněvané a lačné bohy z MfD, by bylo, kdyby to bylo jejich majetek „příliš vysálo“. Navíc přestože platili jako mourovatí, „nechtějí se ke své hnědé minulosti znát“. Je mi líto, ale takový způsob psaní zavání hyenismem. V Česku, a pokud autor informace převzal z německého tisku, tak i v Německu.

Ministr Schwarzenberg se dnes dožívá sedmdesáti let. Po Zemanovu ministrovi zahraničí Kavanovi měla ČR na vykonavatele této funkce relativní štěstí (i když být lepší než Kavan není žádné velké umění). Po volbách se řízením osudu událo, že se funkce neujal „modrý Kavan“ Zahradil. Ministr Schwarzenberg si za tu krátkou dobu, během níž úřad vykonává, počínal dobře: má jasno o tom, že největší nebezpečí, které ČR hrozí, není přehánění problémů, které přináší globální oteplování, a že naopak problémem je staronový vítr, co fouká z východu: proto se musí smířit s tím, že nedostává Puškinovy ceny. Nepovažuje taky ze největší ohrožení naší suverenity Evropskou unii. Na druhé straně nedělal zbytečné úlitby zeleným tlakům z Rakouska. Před nástupem své funkce musel vyslechnout nejapné poznámky z úst prezidenta Klause. To, že Klausovi nesedí, je dobré znamení. Ministru Schwarzenbergovi (tentokrát bez ironie) gratuluji. Zatím jsem po celou dobu, co Události vycházejí, nic podobného neudělal, pro jednou mi to snad čtenáři odpustí.

Úterý 11. prosince: kdosi práskl předsedu zelených Bursíka za údajný daňový únik. Udělal to, jak jinak, anonymně. Podle ředitele pražské hospodářské kriminálky oznámení neobsahuje žádný doklad a je ve velmi obecné rovině. Policie se jím ovšem musí zabývat. Anonymní udání patří, jak se zdá, k našemu národnímu koloritu. Zajímá mne, kolik je v této zemi lidí, které ještě nikdo anonymně nepráskl. Anonymní udání přišlo i na předsedu KDU-ČSL Čunka, jenže tam bylo jasné, odkud vítr fouká, a Čunek prokázal obdivuhodnou bezbrannost. Jak obstojí Bursík? Mají politické strany (ty ve vládě i ty v opozici) vlastní detektivní útvary, které se zabývají sháněním kompromitujících materiálů na oponenty? (Ostatně potřebují je ty u kormidla, nebo si mohou v případě nutnosti posloužit státními orgány?) Považuji v této souvislosti za potřebné zdůraznit, že anonymní udávání je ohavnost, a to dokonce i tenkrát, kdyby se týkalo např. dr. Ratha. Obávám se, že tento názor se u nás hned tak neprosadí.

V Ostravě (a v Beskydech) se sešli premiéři Visegrádských zemí. Přijeli všichni a pozvali navíc i svého slovinského kolegu. Přichází Visegrád ke cti? Možná, že už je pozdě, že se členské země od sebe zatím příliš vzdálily. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jakási brožura ministerstva zdravotnictví (doporučuje mj. podobně jako kdysi Martin Luther, „dobrý sex aspoň dvakrát týdně“) posloužila Právu jako záminka k anketě „poslanecký sex“. Palmu vítězství si mezi respondenty odnesl Jiří Paroubek, který projevil voyeurské sklony (vyjádřil přání vidět „při tom“ nenáviděného ministra zdravotnictví a jeho mluvčího). Paroubek opět výrazně překonal laťku, nastavenou jeho předchůdcem a nynějším rivalem Zemanem – a že byla nastavena hodně vysoko.

Alexandr Mitrofanov bere v Právu za věc, o níž nutno vážně uvažovat, to, co prý řekl italský exprezident Cossiga: všechny výzvědné služby Ameriky a Evropy nyní dobře vědí, že útok na newyorská dvojčata 11. září 2001 byl naplánován a proveden IA a Mossadem za pomoci sionistického světa, aby z něj mohly být obviněny arabské státy a aby západní síly mohly do Iráku a Afghánistánu. Tvrzení pana Cossigy je stejné povahy jako to, že listopadový převrat u nás byl výsledkem spiknutí KGB, CIA a Mossadu, že Štefánikovu leteckou nehodu zorganizovali Masaryk s Benešem nebo – konec konců – že holocaust je nafouknut „sionistickou propagandou“. A zaslouží si brát na vědomí se stejnou „vážností“.

Ruský prezident Putin doporučil za svého nástupce „holubici“ Dmitrije Medvěděva, a ne „jestřába“ Sergeje Ivanova. Medvěděv dokonce nikdy neměl nic společného s KGB! Je prý v Putinově okolí v tomto smyslu bílá vrána. Pozoruhodné je, že už zase si lidé na Západě dělí pro svou potřebu ruské papaláše na „jestřáby“ a „holubice“ a východiskem jsou spekulace, protože spolehlivých informací, opřených o samostatnou politickou praxi dotyčných ruských politiků a její hodnocení ve svobodném tisku, se spíše nedostává. Věc má však i svou dobrou stránku: tentokrát k těm „lidem na Západě“ patříme i my. Prozatím.

Premiér Topolánek se zdráhá poskytnout vládní záruku pro pořádání olympiády a ministr Kalousek mluví o tom, že akce by představovala obrovské riziko. Ve hře bude jistě i lehce konkurenční vztah mezi Topolánkem a primátorem Bémem, nicméně vláda má pravdu, jde o nesmyslně megalomanský populistický projekt, který si ČR může přinejmenším klidně odpustit.

Středa 12. prosince: poslanci zelených odmítnou smlouvu o americkém radaru, pokud bude pouze dvoustranná, tj. mezi ČR a USA, a ne mezi ČR a NATO. Sdělila to předsedkyně poslaneckého klubu Kateřina Jacques s odkazem na usnesení letošního sjezdu SZ. Stejné stanovisko zaujímá i místopředseda strany Liška. Jeho podmínka je,že systém má být začleněn do velení NATO, což znamená, že by s jeho vybudováním musely souhlasit všechny členské země. Jde o špatně zastřené veto projektu, protože v NATO jsou země (Slovensko), které budou radar s chutí vetovat. NATO je dost zvláštní organizace. Spočívá na tom, že Evropa Američanům milostivě dovolí, aby ji bránili, protože sama se ubránit není schopná ani ochotná, ale zároveň bedlivě dbá na to, aby to měli co nejtěžší, aby je to přišlo pořádně draho a aby si při tom bránění moc nevyskakovali.

Ministr Bursík má jakýsi problém s daněmi, psali jsme o tom včera. V souvislosti s tím se nechal slyšet, že jediný, kdo kromě berňáku disponuje informacemi o jeho výdajích a příjmech, je údajně jeho někdejší daňový poradce Jaromír Soukup. Soukup SZ sponozoroval, pak se stal náměstkem ministryně Kuchtové, s Bursíkem se rozkmotřil a z ministerstva musel s Kuchtovou odejít. Zelení jsou malá strana, ale jejich vnitřní vztahy jsou komplikované jalo vztahy na čínském císařském dvoře. Pan Soukup, resp. jeho firma, hodlá Bursíka žalovat, protože naznačil, že ho mohli prásknout (to, že je člověk součástí právnické osoby, mu dává právo používat pluralis majestaticus), čímž poškodil jejich dobré jméno. Skutečností zůstává, že Bursíka někdo prásknul. Problému práskačství na okraj této aféry se týká naše dnešní glosa.

Pozastavil jsem se včera nad případem poslance Wolfa (ČSSD), ale svou poznámku jsem honem vypustil, protože podle ČT se pan poslanec v době hlasování o rozpočtu a nedůvěře vládě vzpamatovával z infarktu netradičním způsobem: totiž pokoušel se získat (údajně neúpspěšně) profesuru na Vysoké škole báňské v Ostravě. Ti, kdo se jako dr. Rath stavěli k poslancově chorobě s nedůvěrou, nemluvili tedy jen tak do větru. O poslanci Wolfovi je známo, že má např. na americký radar odlišný názor než jeho strana. To je věc natolik zásadní, že stojí za to, aby se svou stranou rozžehnal, aniž by mohl být obviňován z nekalých postranních úmyslů. Nebo to může překousnout a zůstat straně věrný, protože si to dokáže vyřídit se svým svědomím. Pan poslanec však, jak se zdá, volí střední cestu mezi oběma těmi krajnostmi, a to je to jediné, co dělat nemůže.

Jan Kašpar píše v MfD o smrti Benita Mussoliniho. Diktátor měl u sebe při svém zatčení údajně zlato, které se mělo dostat do rukou italských komunistů, neboť: „Jisté je, že komunistická strana disponovala po II. světové válce značnými finančními prostředky, a nikdo nezjistil, odkud se vzaly.“ Řekl bych, že to není vůbec žádná záhada, že ty bezprizorné finanční prostředky mohly pocházet a nepochybně taky pocházely z jediného zdroje, a tím určitě nebyl Benito Mussolini.

Polský premiér Tusk navštívil Berlín a jednal s kancléřkou Merkelovou. Pan Tusk má tytéž problémy jako jeho předchůdci (rusko-německý plynovod, obavy z majetkových nároků vyhnaných a projekt dokumentačního Centra o osudech „nucených vysídlenců“ - to je otřesná terminologie). Navrhl zbudovat v Gdańsku památník druhé světové války, který by ctil česko-polskou teorii příčiny a následků (Němci si všechno zasloužili). Merkelová ho ujistila, že Německo nepodporuje majetkové nároky vyhnaných (takové ujišťování ovšem není nic platné, polští politici by si představovali, že jim to má zakázat, a když neposlechnou tak je zavřít – na jejich utracení by možná v rámci kompromisu netrvali), dala najevo ochotu nějak zohlednit polské obavy z plynovodu (projekt si Kaczyństí svým obratným manévrováním mezi Ruskem a Německem vykoledovali) a nápad s památníkem v Gdańsku prohlásila diplomaticky za zajímavý, nikoli však konkurenční k německému projektu Dokumentačního centra o vyhnání. Pokud se Centrum bude týkat jen německých vyhnaných, nemají do toho Poláci ani nikdo jiný co mluvit. Za úspěch lze považovat, že se pan Tusk během návštěvy smrtelně neurazil a nevyhrožoval kancléřce reparacemi. Teď jede do Moskvy, kde ho čeká poněkud tvrdší soupeř. Proti němu nemají Poláci s teorií o příčinách a následcích moc velkou šanci.

Čtvrtek 13. prosince: Klaus svatosvatě slíbil, že nebude Čunkovi bránit v návratu do vlády. Tento slib je pro něj o to snadnější, že mu nijak účinně v návratu vrátit nemůže (pokud by chtěl respektovat ústavu, mohl by nanejvýš mohl nějaký čas dělat fóry) a o to příjemnější, že by mu mohl otevřít cestu k lidoveckým hlasům, které k prezidentské volbě tolik potřebuje. Pozitivní (bez ironie) je, že je prezident ochotný v rámci „volební kampaně“ navštívit i klub zelených, kteří ho úporně odmítají. V rámci této chvályhodné tolerance by možná bylo vhodné, kdyby domluvil svým Parteigenossen, aby připustili k slyšení na svých klubech i prof. Švejnara. Je to věc elementární slušnosti.

„Politici a umělci“ se obracejí na obyvatele ČR s výzvou, aby po Novém roce neplatili poplatky lékařům. Petici zorganizoval redaktor Práva Kamer a byla by úplně v pořádku, kdyby pod ní byly podepsány levicově orientované osobnosti veřejně činné. Taky by bylo formálně pochopitelné, kdyby tak učinili poslanci ČSSD a spřízněných politických stran (KSČM, levice zelených) bez pana Kramera. Pod peticí jsou však podepsáni jedni i druzí, a to je tak říkajíc mnoho dobrého najednou. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek v interním materiálu pro potřeby ČSSD (citovalo ho dnešní Právo) zopakoval předpoklady, za nichž by byla možná užší spolupráce ČSSD a KSČM. Šlo by to, pokud KSČM odsoudí jednoznačně všechny formy stalinismu, zejména zločiny komunistického režimu, přihlásí se k euroatlantické orientaci země (členství v EU a v NATO) a zřekne se představy o emancipaci lidstva na základě násilné likvidace soukromého vlastnictví a s ním spojených společenských vrstev. To je řečeno velmi pěkně, jen by to měla být podmínka nikoli užší spolupráce, ale vůbec jakékoli spolupráce, a také by se mělo počítat s tím, že komunisté, když se jim to hodí, slíbí leccos, co vůbec nehodlají dodržovat.

Sociálně demokratická strana se chce vyhnout nepříjemnostem při volbě prezidenta tím, že bude kontrolovat, jak tajné volbě hlasovali její poslanci. To je úroveň zhruba odpovídající někdejším Sládkovým republikánům. Že něco takového napadne Paroubka, není překvapující, tak se asi volilo v RaJ do orgánů ROH. Pokud si to ovšem jeho straničtí přátelé nechají líbit, klesli už poměrně dost hluboko.

Pátek 14. prosince: V Lisabonu byla podepsána nová smlouva Evropské unie. Pokud by znamenala aspoň výhledově omezení „suverenity“ českých politiků typu Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo dr. Ratha, bylo by to pozitivní. Obávám se, že na to je EU příliš slabá. Horší možnost je, že se otevře prostor pro utopické iniciativy některých eurooptimistů a Unie se v během toho, co se bude postupně ukazovat jejich neuskutečnitelnost, znemožní a oslabí.

Předseda ÚS Rychetský se vyjádřil k petici za neplacení poplatků u lékaře. Prohlásil, že je to forma občanské neposlušnosti, ale nepožívá ochrany podle ústavy. A považuje za zvláštní, že k občanské neposlušnosti vyzývají někteří zákonodárci. Na tenhle aspekt věci jsme ve včerejší glose zapomněli, je dost podstatný.

Vedoucí představitelé ČSSD si lámou hlavu problémem, jak to zařídit, aby jejich volitelé nevolili Klause. Zdá se, že vzájemná důvěra mezi přáteli zrovna nekvete. Problému se týká naše dnešní glosa. Komunisté nevyjádřili a asi nevyjádří podporu žádnému z prezidentských kandidátů, ale podle slov předsedy Filipa „nepřipustí souboj Klause proti Klausovi“ (tj. podpoří v prvním kole v PS Švejnara, aby se dostal do dalších kol. Je ovšem otázka, zda se jim to povede. Prof. Švejnar mezitím oficiálně oznámil svou kandidaturu a uvedl jména deseti senátorů, kteří ho navrhli. V desítce není žádný komunista a žádný senátor za ODS, jinak je to výběr jmen „napříč politickým spektrem“.

ČSSD má problém s poslancem Wolfem. Potřebovala by ho exemplárně potrestat, ale on se už nechal slyšet, že v takovém případě „existuje mnoho variant“. Na základě této temné výhrůžky jeho kritici podstatně zmírnili tón. Zdá se, že nakonec bude Wolfovi přiznáno, že jako každý má právo pochybit a dostane šanci to napravit, jak navrhuje místopředseda Vícha. Tedy něco, čemu se za časů mého mládí s demarše komunistické Číny vládě USA říkalo pět set osmdesáté šesté vážné varování. Kázeň v přátelských řadách to asi neutuží.

Filosof ČSSD Erazim Kohák se v Právu věnuje obhajobě petice oproti placení lékařům. K jeho názorům se ještě vrátíme. Je pozoruhodné, že předseda Paroubek by rád viděl, kdyby prezidentský kandidát Švejnar rozšířil svůj tým spolupracovníků právě o tohoto člověka. Inu, podpora ČSSD něco stojí.

Na základě protestů příslušnic švédské armády byl lev ve znaku švédských mírových jednotek připraven o svou mužnou pýchu. Dámy se cítily být lvím přirozením znevažovány. I tahle zpráva by stála za to, aby byla okomentována.

Sobota 15. prosince: Jan Švejnar včera oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta a předložil podpisy deseti senátorů, kteří jej formálně jako kandidáta navrhli. V prohlášení řekl, že chce udělat tečku za nepřátelstvím v české politice, ale prakticky mluvil jen o tečce za nepřátelstvím ke KSČM. Jak je to s tečkou za nepřátelstvím té pestré skupiny, která ho podporuje, k ODS a ke Klausovi? Je pravda, že ODS Švejnarovi dala najevo, že mu neumožní, aby oslovil její poslance a senátory. To je dosti buranské, ale pan Švejnar proto ještě není z obliga, aby dodržel svůj závazek. Nejde jen o poslance a senátory, ale o tu početnou skupinu obyvatel, která stranu podporuje a u níž je nynější prezident populární. Chápu, je to složité, Klaus je Švejnarův soupeř. Ale tečku za nepřátelstvím si vymyslil sám Švejnar.

Švejnar získal dnes pro svou kandidaturu drtivou podporu v Ústředním výkonném výboru ČSSD (nikdo nebyl proti, pár lidí se zdrželo, ale mezi nimi i místopředseda Škromach). KSČM (ústřední výbor strany) se rozhodla pouze, že svým volitelům doporučí volit nestranického kandidáta (má ovšem další podmínky, které Švejnar dost dobře nemůže splnit, protože by ztratil zase jiné významné hlasy) a že nedopustí, aby do druhého kola postoupil jen Klaus. Ani lidovci se na celostátní konferenci nevyjádřili, předseda Čunek odmítl podepsat dopis se Švejnarovou nominací. Mezi voliteli KDU-ČSL je to podle něho půl na půl – to by ovšem Klausovi ke zvolení nestačilo, pokud by mu nevypomohli komunisté.

Klaus odmítl veřejnou debatu se Švejnarem. Jeho argumenty jsou jako obvykle zcela logické (prezidenta nevolí veřejnost, ale volitelé; protože Švejnar je na rozdíl od Klause poměrně neznámý, z debaty by těžil hlavně on), ale stejně logické je, že se ta argumentace bude mnoha lidem zdát nedostatečná a hlavně poněkud vyčůraná. Klaus by měl pravdu, kdyby ten první argument rozvedl: halasnou volební kampaní se z prezidentského úřadu dělá něco jiného a významnějšího, než co doopravdy je. jenže to se mu nejspíš vůbec nelíbí, a proto to taky neříká.

Petr Pithart polemizuje v Právu se signatáři petice za neoplacení poplatků u lékaře. Stává se málokdy, že bych s ním souhlasil, tentokrát ano. Petr Pithart je ovšem právník a věc se ho asi dotkla (právem) profesně. Mýlí se myslím jen v jedné věci: že by pro signatáře byl hlavní autoritou Ústavní soud. Řekl bych, že jen zkoušejí, zda jim náhodou nepůjde na ruku, pokud to nevyjde, budou pokračovat tak říkajíc přes jeho mrtvolu, protože se v jejich očích přiřadí ke zrádnému establishmentu. Když je revoluce, musejí jít instituce stranou.

V EU se ustavila „skupina moudrých“ (oficiálně „reflexní skupina). Má předložit „návrhy pro budoucnost EU“. Ač se v zásadě nepovažuju za euroskeptika nebo „eurorealistu“ zahradilovského typu, při podobných nápadech mi běhá mráz po zádech. Alexandr Vondra si myslí, že se budou zabývat tím, co má Evropa udělat, aby ji nepřeválcovala Indie a Čína. To je mimořádně pitomý nápad. Ať se zabývají tím, aby je nepřeválcovalo Rusko v tichém neoficiálním spojenectví s islámskými extremisty (taková tichá spojenectví uzavírali Rusové s chutí v době, kdy si ještě říkali „SSSR“; tehdy ovšem měla ještě Evropa plná kaťata a nepomýšlela na to, jak se emancipovat od USA).

Zdeněk Škromach říká v rozhovoru pro Právo: „Zažil jsem to za minulého režimu, když za mnou přišli a říkali: Soudruhu, jak jsi myslel tuhle větu, kterou jsi řekl na konferenci ROH nebo která vyšla v Rudém právu?“ Je hezké, že ČSSD má místopředsedu, jehož věty v Rudém právu za normalizace (jindy to vzhledem k věku pana Škromacha nešlo) citovali nebo tam dokonce publikoval ( z rozhovoru to není zřejmé). Po převratu jsem doufal, že tihle lidé se budou věnovat méně veřejné činnosti, než je politika.

V MfD píší, že pokud komunisté v prvním kole prezidentské volby v PS odevzdají nevyplněné lístky, vyřadí tím ze hry Švejnara. Tomu nerozumím. V ústavě se říká, že postupuje ten, který dostane v PS nejvyšší počet hlasů. Švejnar by postoupil, kdyby dostal jeden hlas, pokud by ostatní lístky byly nevyplněné. Švejnar musí dát dohromady víc hlasů, než kolik jich dá pro Klause ODS. V případě, že komunistické hlasy nebudou ve hře, potřebuje deset hlasů ze zbývajících patnácti (KDU-ČSL a dva nezařazení). Je ovšem otázka, zda se najde těch 8 – 10 lidoveckých poslanců, ochotných pro něho hlasovat. To není docela nevýznamné: Švejnar teoreticky potřebuje, aby žádní komunisté nehlasovali pro Klause. Ostatní pak záleží na KDU-ČSL.

Darina Křivánková si v článku o čertech z dnešních pohádek v kulturní revue LN klade otázku, „kdo je dnes nositelem oné temné, čertovské zlomyslnosti, kdo dnes hází hrdinům klacky pod nohy“, když na čerta zbyla role kašpárka, baviče, glosátora. Odpověď je jednoduchá: je to knížepán, flanďák a skopčák. Možná je i dvoj- nebo dokonce trojkombinace: knížepán, který je zároveň flanďákem a skopčákem (kombinace knížepána a skopčáka je velmi častá). To je ideologie klausovsko-zahradilovského křídla ODS, přenesená do říše pohádek. Navazuje přitom na domácí nejedlovsko-drdovské kořeny.

Pondělí 17. prosince: čeští zákazníci prý houfně nakupují v německém příhraničí, něco je tam pro nás už levnější než tady. Přece jen se trochu integrujeme do Evropy. V Právu si pochvalují, že personál v některých obchodech umí česky. To je pozitivní rozdíl od služeb poskytovaných v centru Prahy, kde se člověk občas bez ruštiny neobejde. Mně to nevadí, ruština je hezký jazyk.

ÚOOZ upozorňuje, že justice není s to s ním odpovídajícím způsobem spolupracovat. Útvar už prakticky pracuje pod novým vedením, bude zajímavé sledovat, zda se ho úspěšnou, i když asi nechtěnou spoluprací koalice a opozice podařilo úplně zničit. Ale laik to zvnějšku asi nepozná. Aspoň ne hned, respektive ne hned a na vlastní kůži.

Jiří Paroubek se vyslovil pro veřejnou volbu prezidenta, je tedy ochoten překousnout fakt, že by sice měl zajištěnu větší kontrolu nad zastupiteli ČSSD, ale Topolánek a Bém taky. Zlomyslně by se dalo poznamenat, že výhoda pro pana Paroubka je větší než pro relativně semknutou ODS. Objektivně vzato bych řekl, že Paroubek má pravdu. Strany jsou postaveny na týmové spolupráci a nevím, proč by se jim zrovna v případě prezidentské volby měla dát šance, aby se jejich volitelé chovali jako sbor chaotů.

Ukazuje se, že komunisté jsou v prezidentské volbě jazýčkem na vahách. Není prezidentská volba hloupost? Neměl by se prezident losovat nebo být dědičný? (Krále mít zjevně nemůžeme, ale dědičného prezidenta ano, nemá ho náhodou např. Severní Korea?) Paroubek napsal Filipovi dopis s různými výzvami a zastřenými hořkými výčitkami, Filip se mu vysmál. Odpověď Paroubek zjevně nehodlá zveřejnit. Tím si moc nepomůže, každý si domyslí něco ještě horšího, než co v ní opravdu je. Švejnar dostal podporu v ČSSD a upravil svůj program dialektickým vyvažováním na typicky pravolevý, zjevně na základě zásady „vaše řeč budiž ano ne, ne ano“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ostatně, Jan Švejnar má o komunistech velké iluze. Myslí si, že se svým sociálním cítěním je komunistům bližší než Klaus. Houbeles. Komunistům nejde o sociální cítění. Klaus se svým nacionalismem a vtíravým vztahem k Rusku a Putinovi je pro komunisty daleko přijatelnější, Švejnar se bude muset snažit i v tomhle směru. Zatím zapomněl čistit kliky na ruské ambasádě. Nebo se mýlím?

Václav Klaus jmenoval v rakouském Kurieru pět ďábelských seskupení, které stojí za falešnou hysterií kolem globálního oteplování. Jednou z nich jsou „lidé vždy toužící dirigovat a organizovat ostatní, což se nejlépe daří vyvoláváním strachu“. Znám jednoho takhle zatíženého, který v našem státě zaujímá poměrně vysokou ústavní funkci, před předposledními volbami postavil volební kampaň své strany na německé (a samozřejmě taky sudetoněmecké) hrozbě české národní suverenitě, a velkou díru do světa tím neudělal. Chytráci tohoto typu se najdou na všech stranách všech barikád, co jich na světě je.

Pohled na fotografii ruského náčelníka generálního štábu Balujevského mne jako člověka bytostně konzervativního naplňuje uspokojením: zatímco někteří Putinovi spolupracovníci vypadají velmi civilizovaně a skoro ušlechtile (a Putinův stoupenec Nikita Michalkov dokonce velebně, ostatně je to asi docela dobrý umělec), Balujevskij jako by z oka vypadl nebožtíku Jepišovovi. Neliší se od něj ostatně ani verbálními projevy, teď např. prohlásil, že případný start antrikrakety z polské základny mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit jako odpálení balistické střely a tím vyvolat automaticky ruský odvetný úder. Jako pesimista si myslím, že podobně mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit i pražský novoroční ohňostroj, jako optimista vím, že nad ruskými systémy bdí ještě ruské politické načalstvo, které si dá velký pozor na to, aby samo nevyvolalo třetí světovou válku (s chutí to nechají na jiných, to je jejich styl). A že pan Jepišov, totiž Balujevskij, není žádný „jestřáb“, říká jen to, co mu načalstvo v Kremlu poručí, a bez povolení načalstva v Kremlu si nedovolí ani uprdnout.

Günter Grass dštil v Praze oheň a síru na kapitalismus, oba Bushe a radarovou základnu v ČR. Günter Grass je pozoruhodná politická vykopávka z konce šedesátých let. Některé názory má dokonce totožné se soudruhy z bývalé NDR (např. že liblická konference o Kafkovi byla předehrou k roku 1968) - liší se jen znaménka a je to obojí negativ a pozitiv jedné voloviny. V jedné věci ho ale obdivuji: jeho „přiznání“ toho, že bojoval v řadách SS, byl obratný marketingový tah, který přitáhl k jeho poslední knize daleko víc pozornosti, než kolik by se jí dostalo jinak (i u nás se všeobecně ví, že v posledním roce Třetí říše se do SS rukovalo jako do „nevýběrových“ armádních jednotek, a kdyby byl odmítl, čekal by ho koncentrák nebo spíš kulka). Ostatně, bylo mu tenkrát sedmnáct let. Když mně bylo sedmnáct, myslel jsem si taky, že bolševismus je dobrý, jen se špatně dělá, jen jsem měl tu kliku, že nebyla válka a že jsem žil v poměrně malé zemi, která tou dobou zrovna nebyla v pozici, že by mohla vyvolávat světové konflikty.

A jedna dobrá zpráva: v noci na pátek přestanou kontroly na státních hranicích. Je to vstřícný krok vůči pohodlným lidem, jako jsem já (optimisticky se domnívám, že takových je u nás většina). Hranice tím nepřestanou existovat, jen se z nich, jak kdysi s hrůzou konstatoval Gustáv Husák, stane korso. Rakušané se obávají, že se u nich bude víc krást. Cynik by řekl, že mají smůlu, protože jsou na té špatné straně otevřené hranice.

Jiří Přibáň vzpomíná v LN přijetí Ústavy ČR a v té souvislosti píše, že v protikladu k tomu, jak je definován národ ve slovenské ústavě, „nejsme tedy nějakými pokrevně spřízněnými kmeny Čechů, Moravanů a Slezanů spojenými v jednom státním útvaru, ale rovnoprávnými občany historických zemí českých, jejichž svoboda a rovnost je ústavně zaručena Listinou základních práv a svobod“. Zapomněl dodat, že si tento internacionální luxus můžeme dovolit proto, že jsme odtud v průběhu nových dějin vyhnali všechny cizáky, kteří nám v rozvoji občanské neetnické společnosti překáželi (bylo jich jen tři a čtvrt milionu). To se to pak občanuje! Slováci mají smůlu, žije s nimi pohromadě přes půl milionu Maďarů. Kdyby je po našem vyhnali, mohli by dnes taky začít pracovat na občanské společnosti. Bohužel teď už to nejde, propásli ten správný okamžik (zlomyslně dodávám, že nikoli vlastní vinou a vlastním přičiněním).

V kulturní rubrice LN se věnují českým filmovým pohádkám z padesátých let. Budou je jako obvykle dávat v českých televizích na vánoce. Těma je to zajímavé: například srovnání Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou na čele a Šíleně smutné princezny, na kterou se kupodivu v televizi nedostalo. K tématu se, když zbude čas, vrátíme.

Státní žalobce rozhodl o ukončení trestního stíhání předsedy SZ Bursíka. Považuji to za pozitivní v dvojím smyslu: za prvé, šlo o anonymního práskače: kdo chce udávat, má se pod to taky podepsat, aby za důležitost udání ručil vlastní osobou. A za druhé, z udání čouhá politický úmysl jako Šídlo z pytle. Člověk by si skoro řekl: u Čunka se to povedlo a s jídlem roste chuť. Případ není odložen, ale má se jím napřed zabývat finanční úřad, který pak (neanonymně) může podat trestní oznámení. Nebo taky ne.

Úterý 18. prosince: Přes 41% Slováků by podpořilo případné obnovení Československa. Jenže přes 40% Slováků zase ne. Z průzkumu nelze vyvozovat žádné závěry, protože otázka obnovování Československa není na pořadu dne. Za pár dní zmizí kontroly na hranicích a hranice se stanou prostupné jako za federace. Za o něco delší dobu budeme mít zase společnou měnu. A nevím, proč by se měla odbourávat věc v našem geopolitickém regionu nebývalá, totiž že se občané dvou sousedních států k sobě vztahují celkem přátelsky a bez jakýchkoliv reminiscencí z minula.

Marcela Urbanová, hlavní svědkyně v případu exvicepremiéra Čunka, si stěžuje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku mj. za porušení práva na spravedlivý proces před příslušným soudem. Nejsem právní expert, ale připadá mi divné a směšné, když si na takovou věc stěžuje někdo jiný než odsouzený.

Devatenáctiletá znásilněná občanka (to slovo mi v tomhle případě nepřipadá úplně na místě) Saudské Arábie dostala milost od tamního krále a nebude navíc ještě zbičována a odsouzena na půl roku do vězení. Není to žádný velký důvod k radosti. Dotyčná měla obrovské štěstí, že její případ byl na Západě medializován. Jinak by ji byli k tomu, co ji potkalo, navíc ještě umlátili. Královská milost je jakési uklidňující cukrlátko pro západní veřejnost. Na podstatě věci se tím nic nemění.

Městská státní zástupkyně pro Prahu ukončila policejní vyšetřování předsedy SZ Bursíka ve věci údajných daňových úniků. Záležitosti se týká naše dnešní glosa.

Mladá fronta Dnes i LN otiskly dnes dopis jedné a téže čtenářky, která se pozastavuje nad tím, že prezidentský kandidát Švejnar v nedělní Partii na Primě nevěděl, co je napsáno na prezidentské standartě, ba co víc, ukázalo se prý, že zjevně vůbec neví, co to prezidentská standarta je. To je velká chyba. Pan Švejnar by měl vědět, že prezidentská standarta je směšná blbina, podobně jako fanfáry z Libuše a nemožně okrojovaná „hradní stráž“. Prezident nemá sedět na hradě, hlídat ho mají obyčejní policisté a měl by se spokojit se státní vlajkou. Snad jsme už dost dospělý národ na to, abychom si dovedli odpustit takové operetní šaškování.

Středa 19. prosince: Podle průzkumu STEM vede v preferencích ČSSD nad ODS rekordně o 8,8%. Protože preference ostatních stran jsou v podstatě setrvalé, získali by ČSSD s komunisty v Poslanecké sněmovně přesvědčivou převahu. Výsledek CVVM, dnes zveřejněný, se od předchozího nijak dramaticky neodlišuje (ve stranických preferencích činí náskok ČSSD 5%, ve volebním modelu 7%), a tak se zdá, že setrvalý pokles podpory ODS ve společnosti se hned tak nezastaví. Vláda musí dělat nepopulární kroky. Vláda je slabá. Protože vláda je slabá, jsou sice nepopulární kroky nepříjemné (opozice si dává záležet na tom, aby tu nepříjemnost ještě nafoukla), ale je otázka, zda jsou dost nepříjemné na to, aby mohly být v dlouhodobějším výhledu účinné. ODS kdysi odmítla riskovat a usilovat o předčasné volby i za cenu toho, že by svou šanci dostal i Paroubek (jinak by to nešlo). Bylo by to riziko. V případě úspěchu by se to vyplatilo. A bylo by to svým způsobem i korektní. Místo toho zvolila cestu koalice s dvěma menšími stranami, podporovanou dvěma zběhlými sociálními demokraty (ani tady by to jinak nešlo). Ze všech špatných možností, které se nabízely po rezignaci na tu dobrou, totiž nové volby, byla trojkoalice tou nejlepší. Způsob, jak se prosadila, (podporou pp. Melčáka a Pohanky) sice nebyl riskantní, ale moc korektní taky ne. Pokles preferencí je cena, kterou ODS volí za to, že si místo úzké a trnité cesty zvolila širokou a vydlážděnou. Ta cesta ovšem vede z kopce.

S tím tak trochu souvisí, že KDU-ČSL dodatečně změnila svou podporu reformě veřejných financí na podmíněnou: podmíněnost se týká poplatků u lékaře. Má se půl roku počkat, jak se osvědčí, a pak od nich eventuelně v případě sociálně slabších vrstev obyvatelstva ustoupit. Zkušené lodní krysy z KDU-ČSL možná zachytily jakýsi signál, že bárka koalice se potápí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek na tiskovce po zasedání širšího vedení strany prohlásil, nepodle usnesení listopadového kongresu zahájil diskusi se zelenými a lidovci o podpoře Václava Klause. Diskutovat může, ale prostředky na to, jak obě strany donutit, aby jejich volitelé Klause jako jeden muž podpořili, nemá. Zelení ho nepodpoří vůbec, lidovci možná někteří, kolik jich bude, je ve hvězdách.

Svědkyně v Čunkově případu Marcela Urbanová si stěžuje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku mimo jiné na to, že v jejím případě byl porušen „zákaz nelidského a ponižujícího zacházení“. Nebýt takových iniciativ, ani bychom si neuvědomili, jak pozitivním vývojem prošla naše společnost od roku 1989: ani to nelidské a ponižující jednání už dávno není ani stínem toho, co kdysi bývalo.

Oto Košta se snaží v MfD kompromitovat poslance - signatáře petice za neplacení poplatků u lékaře poukazem na to, že jsou „placeni z našich daní“. Tomu argumentu nerozumím (respektive rozumím mu tak, jako jsem za totáče rozuměl argumentu, že jsem vystudoval za peníze našich pracujících). Ti lidé přece taky platí daně, nebo snad ne?

Čtvrtek 20. prosince: vážení čtenáři, předvánoční shon způsobil zdržení v aktualizaci Událostí. Omluvte mne, prosím. Během dneška a zítřka se pokusím dohnat, co jsem zmeškal.

Začlenění ČR do schengenského prostoru bude mj. znamenat, že Těšín bude jakoby (skoro) zase jedno město. Dvě města se z něj stala po první světové válce během česko-polských tahanic o někdejší velkovévodství Těsínské. Poláci žádali etnické rozdělení, naši politici měli dojem, že se neobejdou bez uhlí a trať na Slovensko. Oblast byla posléze rozdělena arbitráží Dohody, která přihlédla k některým českým požadavkům. Těšín měl tu smůlu, že jeho jižním předměstím, kde bylo taky nádraží, vedla (a vede dodnes) zmíněná strategicky důležitá železnice. Tak se z této části Těšína stal Český Těšín, zbytek města včetně centra se ocitl na polské straně hranic. Celé je to navíc trochu komické, protože většina obyvatel města byli Němci.

Premiér Topolánek a předseda ČSSD Paroubek si přáli k vánocům tak, že přání soupeři každý z nich sdělil novinářům, aby se k němu doneslo. Existuje i spolehlivější a zdvořilejší cesta: v tradiční podobě je to pošta, v modernější pošta elektronická. Novináři se pak o tom stejně dozvědí. Topolánek prý přál Paroubkovi, aby nalezl alespoň týden v kuse klid, aby mohl plnit opoziční roli lepším způsobem než letos. Tím dal předsedovi ČSSD bezelstně najevo, jak strašně mu jde na nervy. Paroubek může být spokojen, a omezil se proto jen na zdvořilé přání „hezkých a klidných svátků“, čímž poměrně lacino předvedl, že je z nich dvou ten slušnější. Kdyby pan Topolánek nebyl cholerický neurotik, napsal by krátký a slušný dopis vyjadřující nadějí, že dialog s opozicí bude v příštím roce lepší než letos a že on ze své strany se o to rád zasadí. Pak by bylo na panu Paroubkovi, bude-li sprostý nebo ne.

Další „pragmatické“ gesto ČSSD je pozvání Václava Klause coby prezidentského kandidáta na poslanecký klub strany. Klausovi nezbude než pozvání přijmout, a pokud by se snad ODS vzpouzela pozvat na svůj klub Švejnara, přijde ona i Klaus o body. ODS má za krkem cílevědomého predátora bez jakéhokoli slitování a bez potřeby kompromisů (kompromisy je ochoten dělat tak nanejvýš s komunisty). Za svou politiku v posledním desetiletí si ho ODS zaslouží. Nevím jen, nakolik si ho zasloužíme my, co se na to teď můžeme jen znechuceně dívat.

Za osobnost roku označil americký časopis Time ruského prezidenta Putina. Rusové jej hodnotí ještě výš, např. náboženská sekta Vzkříšení Ruska jej považuje za „reinkarnaci sv. Pavla“. Pochybuji, že by Pavel z Tarsu, pokud by to záleželo na něm (reinkarnace je zjevně jakýsi buddhistický prvek v učení těch pravoslavných horlivců), měl tak špatný vkus. Nicméně hodnocení Time vychází zcela věcně z toho, že Putin Rusdo stabilizoval a vrátil mu velmocenskou pozici. Proti tomu nelze nic namítnout. Tématu se týká naše dnešní glosa .

„Dnes zmizí hranice. Po 700 letech“, zní titulek na první stránce MfD. Není to pravda, hranice zůstanou, zmizí jen žandáři na hranicích a odpadnou perlustrace těch, co je chtějí překročit. Nadto kousek našich hranic s Polskem není starý ani sto let, píšeme o tom výše. Taky např. hranice mezi Slovenskem a Maďarskem je velmi mladá, a podobně i hranice mezi baltskými státy. O polských hranicích s Německem ani nemluvě.

„je to právě levicová ČSSD, kterou „pravda a láska“ nutně potřebuje ke společnému vládnutí. Občanští demokraté se za takové konstelace možná ocitnou v opozici…“ Není ovšem pravda, že volné politické uskupení vázané na osobnost prezidenta Havla („pravda a láska“) potřebuje k vládnutí „levicovou“ (to zní v ústech pana Pečinky skoro jako nadávka) ČSSD. Nýbrž je pravda, že ODS může konkurovat levici, přesněji řečeno rudému bloku (CSSD a KSČM) jen tenkrát, když získá podporu těchto lidí. Tím, že vzal premiér Topolánek do koalice zelené, udělal tím směrem vstřícný krok, který mu v ODS má nejspíš hodně lidí za zlé. (Divil bych se, kdyby k těm lidem nepatřil i pan Pečinka coby jeden z představitelů hradní novinářské lobby). Je otázka, dokáže-li ODS spolupracovat i se stranami nebo uskupeními, s nimiž se ve všem neshodne, nebo dá-li přednost sterilní izolaci. Pak bude sdílet osud prvorepublikových národních demokratů a Václav Klaus osud Karla Kramáře.

Jan Švejnar se opravdu snaží. Pro rádio Impuls řekl, že chce usilovat o větší zapojení komunistů do politiky. Co má říkat, chce-li být zvolen. Od komunistů očekává, že se budou „více hlásit“ k členství ČR v EU a v NATO, že odsoudí zločiny starého režimu a že nebudou vybízet k násilnému převzetí moci. To je v podstatě totéž, co vyžaduje jeho podporovatel Paroubek od komunistů k tomu, aby je mohl vzít se vším všudy do party. Jaká náhoda!

Pátek 21. prosince: Dnešní noviny se zabývají skoro výlučně právě uskutečněným zapojením ČR do schengenského prostoru. Vesměs jásají, že hranice zmizely. Ve skutečnosti nezmizely hranice, jen hranice jako místo buzerace. Hranice zůstává, stala se jen pro lidi prostupnější, což je pohodlné, a nevím, proč se to např. Václavu Klausovi nelíbí (ovšem, on s hranicí nemá problém). Tématu se týká naše dnešní glosa s lehce vánočním podbarvením.

Na našich hranicích se všemi sousedy se za účasti prominentních politiků přeřezávaly symbolické červenobílé hraniční závory. Pouze na hranicích Polskem si naši sousedé vynutili, aby závora byla Červená, protože červená a bílá jsou polské národní barvy (ostatně, červená a bílá jsou historicky vzato i české národní barvy). Na první poslech mi to připadalo poněkud legrační (jakou barvu mají v Polsku železniční šraňky a není to případně taky zneužití národních barev), pak jsem si ale představil, jak by čeští „eurorealisté“ v čele s Klausem a jeho věrným Zahradilem ryčeli, kdyby se na hranicích přeřezávaly červenomodrobílé šraňky, a kolik paralel by se objevilo např. s rokem 1938. Takže jsme ti poslední, kdo by si mohl v této věci dělat z Poláků šprťouchlata.

Zastupitelstvo obce Krompach se dohodlo, že neodblokuje silnici vedoucí přes nyní otevřenou hranici (s Německem). Na silnici ležel doposud obrovský balvan, který bránil průjezdu do Německa a zpátky). Obec se obávala, že by ji zaplavila německá auta. Rozhodnutí vzbudilo nevoli mezi obyvateli i živý ohlas v médiích, myslím, že ani na vyšších místech se to nesetkalo s velkým nadšením. A tak nyní starosta svolil k odstranění překážky. Zajímalo by mne, zda k dosažení změny starostova stanoviska byla použita tzv. brdská metoda.

Vládní komise pro otázky církevního majetku se dohodla s českými církvemi na řešení restitučních nároků. Stát vyplatí církvím (hlavně katolické, protože o její majetek v drtivé většině případů jde) odškodné, které vydá v příštích 60 letech ročně něco přes 4 miliardy Kč. Církevní řády a korporace dostanou svůj majetek zpátky. Návrh bude mít charakter zákona, musí ho schválit vláda a předložit sněmovně. Řešení vypadá rozumně, jen by mne zajímalo, jak si mezitím katolická církev zajistí podmínky dalšího fungování po těch 60 letech (pro protestantské církve by neměla být problémem soběstačnost, ostatně jejich restituční nároky jsou nevelké).

Prezidentský kandidát Švejnar prohlásil, že při sestavování nové vlády po volbách by po neúspěchu představitele nejsilnější politické strany jmenoval zástupe druhé nejsilnější strany. Co by taky říkal jiného, když ho nominuje Paroubek.

Klaus se odmítá utkat se Švejcarem v televizní debatě, protože „jeho prostorem je 281 volitelů“. Ten argument má racionální základ, ještě podstatnější je, že se takovými debatami dělá z prezidentské funkce něco jiného, než čím fakticky je: prezident nemá mít vlastní politický program a neměl by mít prostor pro jeho rozehrávání (např. proti vládě, s tím Paroubek ve Švejnarově případě zjevně kalkuluje). Klaus si ovšem svým konkurováním vládám tenhle problém sám vykoledoval.

Předseda KSČM Filip zase tlačí na Švejnara, aby se vzdal svého amerického občanství. To je podmínka těžko splnitelná (kdo má v téhle zemi a v téhle době nějaké cizí občanství a není to právě např. mongolské, měl by si ho zuby nehty podržet, je dost pravděpodobné, že se mu záhy bude velmi hodit). Komunisté zjevně nemají velký zájem na podpoře Švejnara. K prezidentské volbě se dá říci jedno jediné: ať vyhraje kdo vyhraje, už předem je jasné, že to bude ten horší.

Sobota 22. prosince: Prezident Klaus odmítl veřejnou diskusi s protikandidátem Janem Švejnarem, k níž ho vyzval bombastickým dopisem Jiří Paroubek. Paroubek nato prohlásil prezidenta za zbabělce. Považuji to za ohavné a hrozivé, a to vůbec ne ve vztahu ke Klausově osobě nebo proto, že bych držel tezi o prezidentské nedotknutelnosti. Ale Paroubek mluví jako předváleční komunisté: z jeho výraziva se dá odvodit, že respektuje ústavní rámec jen z nutnosti a s největším opovržením: máme sice nějakého prezidenta, ale považujeme ho za skunka, a proto, až se dostaneme k moci, formalita sem, formalita tam, kopneme ho jednoduše do zadnice, a tak to uděláme se vším, co nám z ústavy, zákonů a institucí, které na jejich základě vznikly, nepůjde pod fousy. Jinak bych velmi přál panu Paroubkovi i sobě, aby se pan Paroubek ještě za mého života dostal do situace, která by vyžadovala projevit opravdovou odvahu, a ne jen opoziční verbální siláctví, umocněné drzostí a hulvátstvím.

Tahanice o předsedkyni Nevyššího soudu Brožovou dospěly do dalšího stádia: ministr Pospíšil na ni podal kárnou žalobu kvůli tomu, že neoznámila nutnost zaplatit jakési penále. Odvolat ji nikdo nemůže, neexistuje pro to podklad v ústavě ani v zákonech. Předseda ČSSD Paroubek nicméně tvrdí, že ministr chce instalovat v té funkci „exponenta ODS“. Hájit profesní kvality dr. Brožové si netroufá. V situaci, jak se vyvinula, je cosi nepřirozeného. Klaus a Pospíšil by Brožovou rádi odvolali, ale nemají k tomu žádné instrumenty. Že za jejich úsilím lze lehce vycítit nemravné záměr, mi připadá mimo diskusi. Pan Paroubek to vycítil, a jak by ne, dobře ví, že až bude na jejich místě, bude se chovat stejně, ne-li hůř. Na druhé straně si nejsem jistý, zda u ministra Pospíšila nehrají nějakou roli i věcné důvody, a zdá se mi být zjevně, že dr. Brožová představuje opravdu problém. Vzhledem ke její neotřesitelné pozici ten problém lze vyřešit jen tenkrát, když dr. Brožová nazře, že není na svém místě. Obávám se, že k tomu je, jak praví klasik, víc než neochotna a méně než odhodlána.

ČR navštívil Putinův prominentní poradce Jastržembskij. Přijel kvůli radaru. Prohlásil na jakési veřejné akci, že Rusko nemonitoruje radary ČR ani Polsko (ať si nás klidně monitorují) a zhodnotil svou pracovní snídani s ministrem Schwarzenbergem:“Při pracovní snídani nezazněl jediný důvod, proč budovat na českém území americkou základnu“. Zároveň prohlásil, že ČR a Polsko o americký štít vůbec nemusí usilovat. Pan Jastržembskij, jak vidno, působil jako Putinův posel, ale zároveň i jako nestranný hodnotitel své mise a jako bezplatný poradce našeho ministra zahraničí. Rozdíl od dob brežněvovského SSSR je, jak se zdá, jen v tom, že na rozdíl od svých předchůdců vypadá pan Jastržembskij, soudě dle fotografie v Právu, aspoň na první pohled jako normální člověk (a ne jako kříženec Drákuly s neandrtálcem).

Agentura STEM přišla z průzkumem, podle něhož jsou šance prezidentských kandidátů, pokud jede o veřejnou podporu, již zcela vyrovnané. Průzkum nemá vůbec žádný smysl, protože prezidenta nevolí veřejnost, nýbrž volitelé, nevolí ho veřejně, ale tajně, a poznat, jak kdo volil, tentokrát příliš nepůjde. Nicméně pomáhá sociálně demokratickým protektorům pana Švejnara. STEM navíc zaúčinkoval i v mediální agentuře ČSSD, která si říká Česká televize. Ta ve své dnešní dnešní večerní zpravodajské relaci seznámila veřejnost s dalším jeho průzkumem, podle něhož 69% lidí má obavy z reformy veřejných financí a šéf STEM Hartl to hned pohotově vysvětlil tím, že vláda reformu nedostatečně vysvětlila. Dalším nestranným komentátorem byl známý sympatizant ČSSD prof. Potůček. Nemám vůbec nic proti tomu, že prof. Potůček sympatizuje s ČSSD, jen proti tomu, jak si ČT vybírá experty.

Další agentura, CVVM, přinesla průzkum ohledně Benešových dekretů (tedy těch, které připravily půdu k vyhnání sudetských Němců). 52% si myslí, že by měly platit i nadále. To je zvláštní, myslel jsem, že už byly „zkonzumovány“, jak dosud vychcaně tvrdily a tvrdí všechny české vlády a všechny parlamentní strany (zelené sem nezahrnuji, protože jejichž stanovisko neznám). Zajímavější je, že „odsun“ sudetských Němců považuje za spravedlivý 48% lidí (procento soustavně klesá, v roce 2002 to bylo ještě 60%). Není to ale tím, že by rostl počet lidí, kteří ho považují za nespravedlivý, roste počet lidí, které to nezajímá (v nejmladší věkové skupině do 29 let je jich 50%). Stejně ostatně klesá průběžně počet lidí, kteří trvají na platnosti dekretů, v prospěch těch, co „nevědí“. To obojí je ve skutečnosti velký úspěch amorální české politiky: Klaus, Zieleniec, Zeman, Vondra, Špidla a Paroubek dosáhli toho, že lidem je to fuk.

Polský premiér Tusk na rozdíl od svého předchůdce ve funkci dělá fóry s americkou protiraketovou základnou. Nic jiného mu nezbývá, zavázal se k tomu ve volební kampani. Žádá od Američanů stoprocentní záruky, že zařízení bude sloužit polské národní bezpečnosti. Jak může dostat stoprocentní záruky, nikdo nikdy k žádnému politickému rozhodnutí nemůže dostat stoprocentní záruky, k politice vždycky patří riziko. Zdá se ale naštěstí, že pan Tusk chce Američany jen trochu ždímat.

Na veřejnost prosákly zprávy o pohádkovém bohatství ruského prezidenta Putina. Únik je prý důsledek mocenských sporů v Kremlu mezi „jestřáby“ (představitelé silových resortů) a „holubicemi“ (liberální ekonomové, které údajně reprezentuje designovaný prezident Medveděv). Zprávu bude třeba v budoucnu ještě hodně doplnit a upřesnit, protože na jestřáby a holubice v Kremlu moc nevěřím (za totáče byly podobné teorie vždycky přáním – otcem myšlenky) a navíc věřím na tradiční vyčůranost ruské strategie vůči důvěřivému Západu – Putin může podobné chýry šířit sám, aby si vylepšil u svých západních partnerů image. Hlavně ale nevěřím zvěstem o jeho pohádkovém bohatství, jednak to nemá zapotřebí, a jednak bych řekl, že podobně jako u nás např. Klausovi mu nejde o bohatství, ale o moc.

Radost z odbourání kontrol na hranicích a z usnadnění přecházet hranice je zatím jednostranná. Naši němečtí a rakouští sousedé se dívají do budoucnosti s tichou hrůzou, kterou, upřímně řečeno, trochu chápu: mají totiž své zkušenosti. Na maďarsko-rakouských hranicích to v rakouských obcích vyřešili tak, že na silnice vedoucí od hranic dali hned na čáře značku „zákaz vjezdu“. Jedna vesnice si dokonce najala soukromou bezpečnostní agenturu, aby chránila bezpečnost místních obyvatel. Maďaři reagují dosti roztrpčeně. (Přitom rakousko-maďarské „mezilidské“ vztahy, na rozdíl od těch rakousko-českých, jsou tradičně velmi dobré).

Jan Švejnar poskytl Právu obsáhlý a pozoruhodný rozhovor. Mluví tam mj. o Benešových dekretech (je to podle něho stará historie, zabývat se jí nemá smysl, to je pozoruhodné, vždyť ještě platí, nebo snad ne?) a o své víře. Alexandr Kramer, který s ním rozhovor dělal, mu v té souvislosti vytkl, že často kličkuje, což prezidentský adept vzápětí předvedl: „K tomu, zda jsem věřící, jsem řekl, že jsem prošel komplikovaným vývojem, protože jsem byl vychován jako ateista a teď již několik let žiji v zemi, v níž je náboženské cítění velmi silné. Takže můj postoj v této věci je velmi tolerantní na obě strany… Jsem někde mezi. To znamená, že jsem agnostik – člověk, který na otázku, zda Bůh existuje nebo ne, odpovídá nevím.“ To je ta nejstrašnější forma ateismu: Je poctivější být rozhodně proti, než dávat takto najevo, že je mi to šumafuk.

A nakonec vánoční téma: v LN uspořádali průzkum: věříte v Ježíška? V Ježíška věří 17,6% populace, nevěří 80,5%. Otázka mi připadá pitomá (předpokládám, že nejde o to, zda dárky dává na vánoce Ježíšek nebo tatínek s maminkou). Co je to „Ježíšek“? (V dnešní MfD otiskli kresbičku dítěte z druhé třídy: „Ježíšek“ na ní vypadá jako kříženec kočky s dikobrazem.) Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Tak věřím v „Ježíška“, nebo ne? Řekl bych, že ne.

Čtvrtek 27. prosince: Václav Klaus si v nedělním rozhovoru, který přenášela televize Prima, vyřizoval účty se svým protikandidátem Švejnarem. Zároveň se nakrucoval jako bajadéra před svými komunistickými voliteli. Skoro bych řekl, že Švejnara v nehoráznosti ještě trumfnul. Z toho, jak se kandidáti prezentují, plyne pro volitele jednoznačné doporučení. K tématu se hned zítra vrátíme.

Vládní dohoda o vyrovnání mezi státem a církvemi zřejmě narazí nejen u opozice (přičemž někteří představitelé ČSSD se vyjádřili poměrně umírněně), ale především v řadách ODS. Ozval se nejen Paroubkův oponent Tlustý, volnomyšlenkář Zahradil a místopředsedkyně PS Němcová (tedy lidé, kteří mají blízko ke Klausovi), ale např. taky středočeský hejtman Bendl. Komunisté Jsou pochopitelně proti. Předseda Filip prohlásil, že „majetek církví vznikl odvodem desátků v historii, to znamená, že to platili vždycky lidé“. To je objevné, doposud jsem si myslel, že to byla zvířátka. Nekatolické církve u nás existují někdy od roku 1782 (Toleranční patent byl vydán o rok dříve) a nekatolíci nedostávali žádné „desátky“, nýbrž naopak museli zpočátku přispívat i na provoz katolické církve. Úroveň historického vědomí našich komunistů je úděsná, přitom by stačilo se podívat na internet. Kardinál Vlk mluví jako o vstřícném a velkorysém kroku o rozhodnutí katolické církve poskytnout z těch 83 miliard Kč (což je v drtivé většině případů náhrada za konfiskovaný katolický majetek) nemalou částku nekatolickým církvím. Odvrácenou stránkou problému je, že protestantské církve by se s tímto ateistickým státem, státem Klausů, Zahradilů, Paroubků a Filipů, při troše snahy nemusely příliš bavit, kdyby se pokusily financovat svůj provoz, nesrovnatelně méně náročný než je ten katolický, z vlastních zdrojů. Pro spravedlnost je třeba podotknout, že premiér Topolánek i vláda projevili maximum dobré vůle: pokud dohoda padne, nebude to jejich vinou. Sociálně demokratickým řečem o tom, že kdyby vláda dohodu vypracovala po dohodě s nimi, byla by v parlamentu snadno průchodná, nevěřím. Paroubek nemůže v tak zásadní a pro silnou ateistickou a nacionalistickou část ČSSD nepřijatelné věci ustoupit od své ostře konfrontační politiky. Mohl by se jen nedohodnout a pak to svést na Topolánka.

Podle agentury CVVM si 58% lidí u nás myslí, že se vláda málo stará o sociální situaci lidí. Podle STEM, jak jsme už psali, se 70% respondentů obává zhoršení své životní úrovně v důsledku reformy veřejných financí. Lidé si zřejmě představují státní rozpočet jako zázračný stojek, do nějž se vhodí pětikoruna a vypadne miliarda. Stát může vydat jen to, co vybere na daních (pokud se nechce dál zadlužovat) a hrozně by mne zajímalo, kolik lidí u nás (a to nejen nenáviděných boháčů, ale i drobných podnikatelů a těch, kteří si porůznu přivydělávají), může s čistým svědomím říci: zdanil jsem všechno, co jsem měl. Stálo by to za průzkum CVVM nebo STEM, bohužel by k tomu agentury potřebovaly středověké mučící nástroje a poradce z padesátých let minulého století. V té souvislosti je taky velmi zajímavé to, co zase pro MfD udělala agentura Median. Lidé měli určit, který politik je nejvíc zklamal a kdo je naopak příjemně překvapil. S těmi, co zklamali, nebyl problém (byli to všichni), zato na otázku po příjemném překvapení odpověděla skoro polovina dotázaných „nikdo“. Zdá se, že politici nedorostli svému lidu. Snad by bylo dobré vzít aspoň trošku v potaz i tezi: jaký národ, takoví politici. Proč lidé tak samozřejmě předpokládají, že se v jejich středu najde někdo, kdo je bude všestranně převyšovat? Navíc průzkum jde po věcech přece jen vnějškových (hrubé vyjadřování, osobní problémy) a např. vůči Topolánkovi je podle mého názoru dost nespravedlivý. Musím se přiznat, že mne Topolánek v lecčems příjemně překvapil. A konečně zase Právo se pozastavuje nad tím, že si politici zmrazili platy, ale vydělají úpravou daní. Politici by podle lidových představ, z nichž Právo tradičně vychází, měli ještě platit za to, že lid jim, takovým darebákům, dovolí zabývat se tak nesmyslnou činností, kterou by prostý člověk z ulice zvládl levou rukou. Tyto lidové představy jsou jakýmsi reziduem nevolnického vztahu k „pánům“ – přičemž směšné je to, že ty „pány“ si lid sám zvolil.

Petr Uhl vyčítá v Právu ODS a „dalším podobným stranám“, že soustavně nepečují o bezdomovce a vyžívají se ve spektakulárních akcích jako je odměna pro jednoho z nich, který před vánocemi zachránil život odloženému novorozeněti. Petr Uhl zřejmě vychází z představy, že drtivá většina bezdomovců se celá třese na práci, a žijí tak, jak žijí, jen proto, že jim stát ovládaný „demokratickou pravicí“ není schopen poskytnout odpovídající zaměstnání. Ve skutečnosti drtivá většina těch lidí žije tak, jak žije, protože jim ten způsob života vyhovuje a líbí se jim a jsou kvůli tomu schopni nést i jeho stinné stránky (zejména nedostatek „finančních zdrojů“). Pomoc od státu by samozřejmě vděčně přijali, ale ne za tu cenu, že budou makat. Takže nezbývá než je pak k té práci brutálními prostředky donutit. A jsme tam, odkud jsme se v listopadu 1989 vyhrabali.

Tamtéž píše Alexandr Mitrofanov s jakýmsi uznáním o tom, že „u nás není Amerika ani Rusko s jejich propastnými rozdíly mezi lidmi“. Je hezké, že v Právu teď k Americe přidávají i Rusko, to se za mého mládí nesmělo. Jen bych řekl, že ty „propastné rozdíly“ jsou v Rusku a v Americe jaksi rozdílně nastaveny, pokud jde o tu dolní hranici. Pro člověka, který je zvyklý koukat se svým bližním do kapsy a vadí mu jejich plná nesrovnatelně víc, než jeho poloprázdná, ovšem dolní hranice nehraje roli.

A do třetice všeho dobrého další autor Práva, nezávislý politolog z Lidového domu Lukáš Jelínek. Ten jde tak daleko, že by „církvím“ dokonce přiznal veřejnoprávní status (pamatuji si, jak mi podobným způsobem sděloval v srpnu 1968, krátce před ruskou invazí, v Alpbachu jakýsi mladičký reformní komunistický aparátčík s vytřeštěnýma očima nad vlastní smělostí, že je pro svobodu dokonce i pro antikomunistické názory). „Církve“ by si ho ovšem měly zasloužit: „Dokud nezabojují o svoji prestiž, dokud neopustí pohodlné závětří kostelů a nezačnou přispívat do společenské debaty v řadě oblastí, budou mnohými pokládány za nadbytečný mezičlánek mezi člověkem a vírou.“ Řekl bych, že o tom, jak „církve“ bojují o svou prestiž, ví pan Jelínek v podstatě prd. Nejen proto bych mu doporučoval, kdyby se místo reformy „církví“ věnoval reformě své ČSSD.

Právo přineslo rovněž krajně zajímavý rozhovor s Putinovým poradcem Jastržemským, o jehož návštěvě v Praze jsme tu už psali. Celkový dojem je jednoznačný: nad obludnou drzostí toho ruského papaláše se jednomu tají dech. Bylo to silné kafe i na oba novináře, kteří rozhovor pořizovali, Jiřího Roškota a Alexandra Mitrofanova, kteří rozhodně nepatří k žádným „rusofobům“, spíš naopak. K rozhovoru se vrátíme rozsáhlejším textem.

Papež tradičně požehnal milionům věřících na celém světě a při té příležitosti se vyjádřil ke globálnímu oteplování, chudobě a konfliktům ve světě. Je pozoruhodné, jak se institut papeže stává něčím velmi podobným OSN s jeho prázdnotou a bezmocností. Benedikta XVI. je mi upřímně líto, přečetl jsem jeho studii, která zavdala muslimům příležitost k zuřivým protestům, byl to pozoruhodný text, člověk nemusel se vším souhlasit, ale musel o mnohém přemýšlet. Připadá mi ho pro ten úřad škoda.

V MfD vyšel rozhovor s Jánem Čarnogurským. Znám pana Čarnogurského ještě z dob disentu, nikdy předtím na mne však nepůsobil tak intenzivně jako Marťan. Jeho zjevné rusofilství, stejně jako očekávání, že se Slovensko v bezprostřední budoucnosti vyrovná s „maďarskou výzvou“ („tak, že jim neustoupíme“) je pro mne šokující: vidí věci úplně opačně jako já, měli by se ve vlastním zájmu snažit s Maďary nějak smířit a vyrovnávat se s ruskou výzvou. Jinak je Rusové zase slupnou, a to možná ještě dřív než nás. Problém je, že panu Čarnogurskému by to třeba nevadilo (zvláště budou-li se Rusové při konzumaci Slovenska dost horlivě křižovat).

Pod titulkem „Nečas ordinuje důchodcům půst“, se do ministra opírá „stínový ministr školství“ a jeden z mimořádně plodných sociálnědemokratických škrabáků Jiří Havel (aktivnější je snad už jen pan Paroubek). Nevím, proč mají být noviny zaplavovány takovými hovadinami (pro spravedlnost musím říci, že texty např. ministra Římana bývají často kongeniální). Doporučoval bych zřídit tiskovinu zvanou Papalášoviny, která by se podobně jako deník Metro rozdávala zadarmo a kde by si politici posedlí touhou literárně se vyřádit mohli vyřizovat své účty. Na její provoz by měli přispívat všichni, kteří výskytem takových textů v normálních novinách trpí, já jsem taky ochoten, jak se říká, pustit chlup. A noviny nechme těm, kteří jejich činnost z odstupu posuzují.

Pátek 28. prosince: K vraždě Bénazír Bhuttové se nechci meritorně vyjadřovat, nejsem odborník na poměry v té oblasti. Jen se jako laik nemůžu zbavit zcela obecného, mlhavého a zároveň děsivého dojmu (který ovšem s vraždou nijak bezprostředně nesouvisí), že se USA nechtěně pokoušejí zavedením dokonalé demokracie anglosaského střihu Pákistán zničit.

25. prosince se konalo slavnostní položení základního kamene k pomníku Milady Horákové. Akce se zúčastnil i komunistický poslanec Ransdorf, který Horákovou prohlásil za českou vlastenku a socialistku. Myslím, že to není až tak nelogické. Tématu se týká včerejší glosa.

Místopředsedkyně PS Němcová bude mít problém s tím, jak se stát chce vyrovnat s církvemi. Řekl bych, že paní místopředsedkyně Němcová má spíš problém s Topolánkem (a nemá problémy s Klausem). V té souvislosti mi nezbývá než přiznat, že jsem loni na podzim v souvislosti s kongresem ODS fatálně špatně odhadl situaci. Zdálo se mi, že paní Němcové o něco jde (předčasné volby), jen si to netroufá říci. Teď bych řekl, že tenkrát něco šlo spíš Topolánkovi.

Hradčanské náměstí zavážejí sněhem, importovaným ze Šumavy, neboť se tam bude konat jakýsi závod seriálu Tour de Ski. Přízračnou blbost této akce už kritizovali v Právu, v tomhle případě se připojuji.

Víc než reprezentativní skupina poslanců ČSSD spolu se spřízněnými dušemi z KSČM se obrátila na Ústavní soud s žádostí o zrušení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Obávají se, že může vzniknout instituce, která by mohla politicky ovlivňovat výklad dějin – co jiného ale dělají skoro všechny hlavní české historické instituce a skoro všichni čeští historici např. v záležitosti s etnickými čistkami po roce 1945, než že přisluhují českým nacionalistům od KSČM po ODS! To je najednou starosti! Přiznávám, že se zákonem, který zřizuje státní instituci pro bádání mj. o období komunistické diktatury může mít ÚS problém (ale je AV ČR, bašta českých nacionalistů, něco podstatně jiného? Ať tedy zruší i ji!). Nehorázné jsou ovšem řeči okolo: komunistický režim se prý od projevů diktatury postupně oprošťoval, což platí o šedesátých letech i o normalizaci. Výkon státní moci v tomto období nelze zjednodušeně ztotožňovat s totalitními metodami zejména první poloviny 50. let. Zdá se, že tu vzniká budoucí státní doktrína pro období společné vlády ČSSD a KSČM. K tématu se vrátíme.

Ruské úřady zakázaly reklamu, v níž se tvrdí, že děda Mráz (vynález bolševiků) neexistuje. Zdůvodňují to tím, že diskredituje rodiče, kteří dětem tvrdí opak. Elity putinovského Ruska, jak vidět, odvrhly již Marxe, Engelse, Lenina, a v poslední době se zdá, že dokonce i Stalina, ale děda Mráz zůstává nedotknutelným. Měli by mu věnovat mausoleum na Rudém náměstí, až se konečně rozhodnou vycpanou Leninovu mrtvolu normálně pohřbít.

Pražský magistrát má problém: zoufale hledá bezdomovce, který zachránil život novorozeněti, chce ho totiž odměnit. Zdá se, že dotyčný o to dvakrát moc nestojí. Buď je to stoupenec Petra Uhla, přesvědčený, že otázku bezdomovectví je třeba řešit zásadně a globálně, nebo je šťastný tak, jak je, a prostě jim na to (jedno slovo zabaveno).

Ruský velvyslanec Fedotov předal Klausovi Putinovu cenu. Tomu, že ji Klaus obdržel, jsme před časem věnovali glosu. Tentokrát, protože šlo jen o setkání s velvyslancem, nemluvil český prezident rusky furt (jako když lezl v Moskvě někam Putinovi), ale jenom z poloviny. Pan prezident umí citlivě rozlišovat váhu osobností, s nimiž přichází do styku.

Putinova administrativa (podle Petry Procházkové v LN) prý poskytla instrukce pro oficiózní učebnici „Dějiny Ruska“, kodifikované nyní ruským ministerstvem školství. Týkaly se mj. i osoby J. V. Stalina, kterou pokyny hodnotily kladně, protože „upevnil moc“. Jeho největší chybou údajně bylo, že nepochopil nutnost soukromého vlastnictví. To je, řekl bych, vtip roku. Škoda, že instrukce byly zjevně na poslední chvíli změněny, protože výsledný produkt už chválu Stalina neobsahuje. Chválí jenom Putina, a ten má, přiznejme si to otevřeně, zatím ještě pořád ke Stalinovi daleko.

Včera jsem slíbil, že se ještě vrátím ke Klausovu rozhovoru pro Primu, respektive k tomu, jak tam účtuje se svým prezidentským protikandidátem Švejnarem. Učinil jsem tak dnešní glosou.

Sobota 29. prosince: Václav Klaus by měl do 17. ledna rozhodnout o tom, zda jmenuje nebo nejmenuje justičního čekatele Petra Langra soudcem, a pokud ho nejmenuje, zdůvodnit, proč. Langer zůstal nakonec sám z osmi čekatelů, kteří si stěžovali na to, že je Klaus kvůli věku nejmenoval. Šest žaloby vzdalo a byli jmenováni, sedmá postižená (pokud se dobře pamatuji) se nakonec rozhodla na jmenování soudkyní rezignovat. Pokud prezident nevyhoví rozhodnutí pražského městského soudu, nemůže se mu nic stát, protože je ze zákona (a Václav Klaus nejen ze zákona) totálně nezodpovědný. Ke zprávě bych se rád vrátil, neudělám to ovšem na Silvestra, považuji věc za zcela zásadní. Předběžně jen konstatuji, že pan Langer prokázal zcela mimořádnou dispozici k výkonu soudcovské funkce.

Křesťané pochodovali Prahou a protestovali proti potratům. Tyto iniciativy (podporu nacházejí hlavně mezi katolíky) mají např. proti protestům ochránců přírody proti hubení kožešinových zvířat jednu velkou výhodu: účastníci na nikoho nevystrkují holé zadnice (je na to ostatně taky moc zima). Je možné, že by potraty měly být posuzovány přísněji, než se u nás děje, ale fundamentalistický přístup k „ochraně života od početí“ je podle mne fanatický a nelidský.

Paroubkovi se zjevně podařilo vnutit svému prezidentskému kandidátovi Švejnarovi za spolupracovníka někdejšího šéfa ČSS Vyvadila. Jeho statut není jasný, Švejnar se domnívá, že s ním pouze koordinuje, přičemž Vyvadil není členem jeho týmu, hlaváči z ČSSD jsou naproti tomu údajně přesvědčení, že pan Vyvadil je členem Švejnarova týmu. Obávám se, že v této věci (kdo je a kdo není členem jeho týmu) tahá pan Švejnar za kratší konec.

Pondělí 31. prosince: dnešní noviny jsou silvestrovské a poskytují minimum podnětů ke komentování. „Za Masaryka se chodilo přes hranici za tři koruny“, píší v Právu. Zajímalo by mne, pokud se to dá vůbec přepočítat, jaký kurs by měla předválečná koruna k té současné. Řekl bych, že ještě příznivější než dnešní euro.

Manželka prezidentského kandidáta Švejnara poskytla rozhovor Mladé frontě Dnes. Některá její tvrzení je obtížné nechat bez komentáře. Týká se jich naše dnešní glosa .

Agentura Median udělala pro MfD průzkum veřejného mínění, který se týká (také) toho, jak jsou lidé spokojeni s politickou situací. Nespokojeno je jich skoro polovina, „ne nespokojeno“ jen 27%. Tu nespokojenost si zčásti vláda, přesněji řečeno premiér, zavinil sám: nechápu, proč si ten člověk, když snad přece cítí jistou vratkost svého postavení, nedokáže odpustit akce typu zastávka v Innsbrucku. Rozhodně nebude premiérem navěky, a až skončí, bude mít přece na lyžování dost času.

Na absurdní lyžařský závod na Hradčanech si stěžovali i někteří účastníci, protože sportovcům neskýtal potřebné podmínky. Výhrady měl původně i pan prezident, pak však uchopil příležitost lovit před volbami bobříka popularity a před svým sídlem se v celé své kráse zjevil. Ujistil však veřejnost, že přímo na Hradě by něco podobného nepovolil. Sláva! Ještě že tak.