Ježíšek a Schengen

Sluší se, aby poslední glosa před Štědrým dnem měla lehce vánoční přídech. Přečetl jsem si kdesi v novinách článek, v němž se autorka přimlouvá za to, aby se navrátil křesťanský duch Vánoc. Stane se to tím, že Santu Clause ve vánoční symbolice zase vystřídá Ježíšek, betlémská hvězda, jesličky atp. Z pragmatických důvodů by tuto duchovní revoluci měla podporovat i církev (není jasné, která; možná, že takovou bude třeba teprve založit).

Bylo by snad dobré autorku textu, který nepochybně vznikl v dobré víře, upozornit, že žádná stávající křesťanská církev nemá ve vyznání víry nic o tom, že na Štědrý den dává Ježíšek dětem dárky. Upřímně řečeno, Santa Claus to zvládne daleko líp. Pokud jde o Ježíše z Nazaretu, křesťané doufají, že jim přinese spasení, ne papuče pod stromeček. A já třeba nesu nelibě, když ho někdo takto staví na roveň Křemílkovi a Vochomůrkovi.

K vánocům se dávají dárky, i když je nenosí žádný Ježíšek. My všichni jsme letos k vánocům dostali začlenění do schengenského prostoru. Jedni se radují, že hranice padly. Jiní to berou jako danajský dar, který vede k odbourání národní identity. Ve skutečnosti hranice zůstávají tam, kde byly (v této souvislosti si dovoluji upozornit na skutečnost, že máme dnes daleko víc hranic, než jsme měli před sto lety, v jednom případě vedou ty nové prostředkem ne úplně malého města; mohlo by nám to tedy stačit). Padla jen buzerace na hranicích. Pro někoho to může být oslabení národní sounáležitosti, kterou zhmotňuje závora a u ní dráb s rákoskou. Sděluje občanovi: odsud až potud, ještě krok a dostaneš neslušně řečeno na prdel. V době, kdy jsme byli ruskou kolonií, byl dráb mohutný a impozantní, od té doby ztratil hodně na síle. Dráb posiloval v občanech (nebo spíše poddaných) pocit bratrství a solidarity, daný tím, že pokud by překročili čáru, čeká je jednoho jako druhého tatáž procedura.

Hranice nezmizí, proč by měly mizet. Zmizí nanejvýš to, co vymezuje národní soudržnost pro lidi s nízkým IQ a pro lidi cynické. Za rákoskovým pojetím národní soudržnosti stojí nevíra ve veřejnost (někteří zastánci tohoto pojetí se u nás dopracovali i do hodně vysokých ústavních funkcí). Normální člověk nepotřebuje k tomu, aby cítil solidaritu s bližními, takové hmatatelné připomenutí.

lidovky.cz 21.prosince 2007