Práskám, práskáš, práská

K následujícím řádkům mne přiměl čerstvý „případ“ předsedy Strany zelených Bursíka. Kdosi jej anonymně obvinil z daňových úniků. O podstatě věci rozhodnou kompetentní orgány. Nejde mi o pana Bursíka, ale tak říkajíc o „druhou stranu barikády“.

Udávání má v naší společnosti všeobecně špatnou pověst: samozřejmě ne v tom případě, když někdo polici sdělí údaje, které vedou k odhalení brutálního vraha nebo lupiče (pokud není spolupachatelem a nedělá to proto, aby po nevyhnutelném odhalení vylepšil svou pozici). Souvisí to s tím, že jsme všichni vyšli z chudého lidu a udávat znamená udávat „pánům“. Praxe však bývá jiná, a proto je důležité položit si otázku: kde je v našem vědomí ta křehká a těžko postižitelná hranice mezi tím, když člověk plní svou občanskou povinnost, a když někoho tak říkajíc práskne?

Zdá se, že je poněkud rozmlžena: například třídně. Udat chudáka se zadkem stejně holým, jako je ten náš, je činnost asociální, a tedy práskačství. Udat zazobaného boháče je občanská povinnost. Podobně motivovaná je vlna soucitu, jíž jsou u nás zahrnováni bývalí agenti StB: byli to chudáci jako my, páni je skřípli (mohli taky skřípnout nás) a oni podlehli. Nechme to plavat a dívejme se do budoucnosti.

A dále: z bolševického režimu jsme podědili mj. poměrně velký odstup mezi nároky na morální čistotu veřejného činitele a běžným chováním nezanedbatelné části společnosti. Vedlo to v minulosti k tomu, že máslo na hlavě měl kdekdo, ale vytáhlo se jen na toho, na koho se to hodilo. A dnes se zase občas zdá, že faktickým kritériem čistoty není, jak je kdo namočen, ale jak umí zatloukat.

Nechci tím problematizovat požadavek čistého štítu politika. Jen upozornit na to, že jakési nepsané nároky platí i pro „oznamovatele“. Například by se měl umět pod své oznámení podepsat a dát tak najevo, že za ně ručí. Z osoby udavače pak lze soudit, zda mu jde o to, dát průchod spravedlnosti, nebo odrovnat politického protivníka, když se to nepodařilo jinak. Samozřejmě, že i v druhém případě může mít pravdu: ale má pravdu jako práskač a ovlivňuje to jeho věrohodnost.

Anonymní udání je něco jako směnka s falešným podpisem. Policii asi nezbývá, než je prošetřovat – ale tím se sport s nekrytými směnkami tohoto druhu stává sportem celonárodním.

Ostatně, milí čtenáři, nestalo se vám opravdu ani jednou v životě, že by vás někdo anonymně prásknul?

lidovky.cz 12. prosince 2007