Co týden dal

Sobota 1. března: nepokoj ve Straně zelených zatím nedosahuje zdaleka takové síly, jak by to někde (např. v Právu) rádi viděli. Většina regionálních organizací buď stojí za Bursíkem, nebo nechce změnu před krajskými a senátnímu volbami (to si ostatně zatím netroufla žádat ani Bursíkova hlavní oponentka Kuchtová). Zelení si ovšem svým nevázaným angažmá v prezidentské volbě příliš nepomohli, ve straně se navzájem urážejí a práskají se v novinách. Divoké vystupování pana Bursíka a paní Jacques během volby by se bylo bohatě rentovalo, kdyby byl Švejnar vyhrál. To se však bohužel nestalo a zelení za to tedy naopak platí. Primátor Bém v rozhovoru pro LN žádá po Kateřině Jacques omluvu. Požadavek „koukejte se omluvit“ je něco, co možnost jakékoli upřímné omluvy vylučuje, protože jde o to, toho, komu omluvu nařizujeme, ponížit. To, co paní Jacques řekla, řekla na uzavřeném jednání, ve vypjaté atmosféře a zřejmě i v afektu; hlavní problém není v tom, že to řekla, ale že to někdo prásknul. Ať se omluví práskač, práskat se nemá. ODS iy její čelní funkcionáři by zrovna v této věci mohli projevit trochu velkorysého nadhledu. Děly se tehdy různé věci, já například vím o jednom místopředsedovi ODS, který mezi oběma prezidentskými volbami usoudil, že je čas k frontálnímu útoku na předsedu, spustil ho, a pak se ukázalo, že ten čas pravý nebyl. Měl velkou kliku, protože předseda, jak je jeho zvykem, se nechal strhnout k neuváženým výrokům, takže se pak musel omlouvat on. Zkrátka, být panem Bémem, o omluvách bych raději moc nemluvil. Jinak zvolení paní Kuchtové do čela SZ by třeba pomohlo zlepšit naše vztahy s Rakouskem. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Evropská unie vydala manifest pod názvem „Audiovize bez hranic“ (název ve vztahu k obsahu dokumentu připomíná názvy papežských bull), který zakazuje, aby se během televizních pořadů vysílaly reklamy na tučné pokrmy a nápoje (např. na hamburgery nebo colu). Snad by mohli mít v Bruselu jiné, méně idiotské starosti.

Hrdinové neutíkají, hrdinové trpí, zní titul článku jakéhosi podnikatele v Právu. Článek se týká bratrů Mašínových. Je hezké, že Právo má při útocích na reakci v záloze i podnikatele. Úkolem těch, co nesouhlasili s bolševismem, bylo tedy po roce 1948 trpět, zde se Právo i autor shodují s tím, jak si to po Únoru představovali ti, co hrdiny v našem pojetí (a často jen nevinné oběti, pronásledované tak říkajíc preventivně, aby se z nich náhodou hrdinové nestali) pronásledovali. Musím říci, že větší drzost jsem v poslední době nečetl (a to mám prosím k činnosti bratří Mašínů výhrady). Jinak nevím, kde ten člověk vzal, že Mašínům nešlo o nic jiného než zdrhnout. Peníze a zbraně si opatřovali na odbojovou činnost. Těžko mohu uvěřit tomu, že nejde o účelovou lež. Zapalování stohů je pro našeho „soudce hrdinů“ málo. Byl by chtěl něco jako atentát na Heydricha. Opravdu nemám slov. Článek Ivana Medka v Lidovkách je samozřejmě něco jiného, přesto myslím, že na Mašínech chce něco (projev lítosti), co zrovna teď udělat nemohou. Dali by jen zbraně do rukou těm, co je nevěcně kritizují (a mluví např. o vraždách), tj. komunistům i soft-komunistům z ČSSD).

Zatímco u nás se vede zuřivý spor o to, zda tu může být americká radarová základna, bulharská koaliční vláda, v níž mají hlavní slovo socialisté, podepsala s USA jedenáct dohod o základnách na bulharském území. Zdá se, že Bulhaři svou národní bezpečnost berou vážněji než Češi (snad v tom hraje roli nějaká kolektivní zkušenost: velmi pěkné bulharské přísloví, které jsem v Událostech asi už citoval, praví, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné).

„Já myslím, že jsme udělali chybu“, říká Mirek Topolánek v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, „když jsme přistoupili na zachování právní kontinuity s dobou komunistického režimu.“ Co tedy? Měly se zrušit všechny zákony vydané do… kdy? Do 17. listopadu 1989? Do 1. 1. 1990? A kdy se to mělo udělat? A pak měla ČSSR/ČSFR existovat nějakou dobu bez zákonů? A pak se měly přijmout zákony s retroaktivní platností? Zní to samozřejmě hezky, ale je zjevné, že absolutně se to udělat nedá, a v jaké míře se to tedy udělat mělo, by se mělo říci jinak než líbivou frází. Pokud jde o třetí odboj, o němž premiér rovněž hovořil, musí ho zmapovat historici (měli by to být nějací cizí, protože ti čeští jsou většinou příliš zvyklí na to, že pouze provádějí stranické a vládní směrnice), dokud se tak nestane, podržím si svůj soukromý názor, že „třetí odboj“ existoval víceméně jen v zárodku a že řada akcí byla navíc vyprovokována nebo dokonce dodatečně vymyšlena a obžalovaným přičtena Státní bezpečností. Ruské vedení, jemuž KSČ sloužila a přejímala jeho zkušenosti, tvořili staří zkušení teroristé, a ti zároveň zužitkovali rozsáhlé zkušenosti carské ochranky; s odbojem si dokázali poradit i tam, kde s ním obyvatelstvo mělo větší praxi než u nás. Je třeba si vážit lidí, kteří se komunistickému teroru bránili se zbraní v ruce. Mám jen obavu, že odboj je příliš silné slovo. Pravda, můžu si to dovolit, na rozdíl od pana Topolánka nejsem aktivní politik a nemusím sbírat hlasy.

Pondělí 3. března: Premiér Topolánek se včera v ČT vyjádřil v tom smyslu, že mu nezbývá nic jiného než povolat Jiřího Čunka zpět do vlády. Formálně je očištěn a lidovci na jeho návratu trvají. Je si vědom, že vládě ani jemu osobně to mediálně nepomůže. Topolánek je mezi dvěma mlýnskými kameny, vlastně kaménky, ale závisí na nich osud jeho vlády. Zelení teď buď z vlády odejdou, nebo v ní zůstanou, což je jen dál rozloží, nebo – což je nejpravděpodobnější, se pokusí najít nějakou třetí cestu, která, jak už to bývá, spojí všechny nevýhody té první i té druhé. Ministr Schwarzenberg si prostor pro třetí cestu sám zahradil. V této situaci opozice uvažuje o vyslovení nedůvěry vládě v souvislosti s probíhajícími jednáními o americkém radaru. Vláda má přitom v zádech poslankyně Zubovou a Jakubkovou (ne-li celý klub zelených) a ušlechtilého nepřeběhlíka Hovorku. To by mohlo Paroubkovi na svržení vlády stačit. Předseda KSČM Filip prohlásil, že pokud Topolánek vrátí Čunka do vlády, „tak legitimita této nedůvěryhodné vlády bude nulová“. Vzhledem k tomu, že podle pana Filipa vláda už legitimitu ztratila tím, že Topolánek vyznamenal Mašíny, měla formulace správně znít „bude legitimita vlády ještě nulovější“.

Jiří Čunek se taky v rozhovoru pro časopis Týden vyjádřil o kvalitách ministra Schwarzenberga: „Já jsem pořád přesvědčen o tom, že pan Schwarzenberg neodejde. Ačkoli občas spí, v zásadních věcech se orientuje." Ve vládě a v zahraniční politice prý "sděluje stanoviska mnohdy svérázným způsobem, který mu svět odpustí". Zdá se, že panu Čunkovi otrnulo a vybarvuje se do krásy. Rodí se nám klerikální Miniparoubek? A pokud jde o posuzování kvality české zahraniční politiky, má k tomu už vzhledem ke svému jazykovému vybavení všechny předpoklady.

V souvislosti s blížícími se volbami do krajských samospráv pomalu opadává hněv ČSSD na KSČM. Budou se navzájem potřebovat. Místopředseda ČSSD Sobotka předpokládá,že KSČM ve volbách nedosáhne žádného oslnivého výsledku „po tom, co předvedla“. KSČM předvedla svým příznivcům a voličům to, co od ní očekávali: totiž že se nenechá od „buržoazních“ stran (a za takovou nepochybně počítají přes všechny kamaráčofty i Paroubkovu ČSSD) vodit za nos a chlácholit něčím, co považuje za pouhou almužnu. Za spolupráci s čertem se, jak je odjakživa známo, tvrdě platí.

Premiér Topolánek se snaží rozhodnutí vlády o Kosovu oddálit poukazem na podmínky, které musejí být splněny (zaručení práva a pořádku, ochrana menšinm, kulturního dědictví a přítomnost mezinárodních pořádkových sil). Doufá snad, že splněny nebudou a vláda si ušetří nepříjemné rozhodnutí? Vládě nezbývá než Kosovo uznat, jinak se ČR octne ve velmi špatné společnosti.

Izrael provedl odvetou za soustavné bombardování přilehlých izraelských měst a vesnic pozemní a letecké údery na pásmo Gazy. OSN a EU káravě zvedají prst. Terčem se prý stávají nevinní. Na rozdíl od teroristických raketových útoků Hamásu proti civilním cílům, zapomněli dodat. Každý Izraelec může za to, že je Izraelec. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 4. března: Problémem číslo jedna je návrat Jiřího Čunka do vlády. Podle premiéra Topolánka se dá očekávat každým dnem, Bursík premiéra důrazným způsobem žádá, aby Čunka jmenoval až poté, co se ministr Schwarzenberg uzdraví. Pokud jde o stanovisko ministra Schwarzenberga, existují o něm protichůdná svědectví. Věci se týká naše dnešní glosa.

Jedna dobrá zpráva: poslankyně Jacques se omluvila ODS. Není sice jasné za co, protože si není vědoma, že by své koaliční kolegy nazvala prasaty, jak se vyneslo ze schůze předsednictva SZ, nicméně omluvila se. A druhá dobrá zpráva: ODS omluvu přijala. Zdá se, že se tak stalo bez zbytečných řečí.

Václav Klaus vystoupil se svými kacířskými názory na jakési konferenci o klimatických změnách v New Yorku. Česká odbočka Greenpeace upozorňuje, že pořádající instituce je sponzorována (mimo jiné) ropnou společností Exxon Mobile (v předminulém roce šlo o závratnou částku 115 tisíc dolarů). Greenpeace by měla vydat seznam povolených sponzorů konferencí o klimatických změnách.

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek je toho názoru, že páteční prohlášení vedení KSČM k únorovému puči zhoršilo vyjednávací pozici komunistů pro možné povolební koalice v krajích. Komunisté teď mají menší koaliční potenciál. Chce se dodat „malininko“, protože ČSSD a Paroubek je ke své konfrontační politice nutně potřebují, kdežto komunisté, když bude nejhůř, se bez Paroubka a spol. docela dobře obejdou.

Odborníci si prý (podle Práva) lámou hlavu nad tím, co má být vznikající Národní garda (organizují ji ultranacionalisté z Národní strany). Je to prý hybrid. Myslím, že důležitější, než co má Národní garda být, je že něco takového v demokratickém státě rozhodně být nemá a nesmí. Organizace s vojenskou strukturou a vojenským výcvikem, ale „důsledně beze zbraní“. Když se to bude hodit, není nic jednoduššího, než si je opatřit (jako to kdysi udělali komunisté s Lidovými milicemi).

Západní média prý vedou úvahy o případném budoucím střetu o podíl na moci mezi novým ruským prezidentem Medvěděvem a Vladimírem Putinem. Připadá mi to, jako kdyby se u nás stal prezidentem exministr Bublan, premiérem Paroubek, a v novinách by se spekulovalo o tom, že se schyluje k divoké mocenské rvačce.

V Ústřední stranické škole v Pekingu vznikl prý projekt „rozsáhlé demokratické reformy“, jejímž cílem není vybudovat v Číně „západní styl všeobecných voleb nebo systém politických stran“, ale provést reformy, které by vedly k vybudování „moderní civilní společnosti“ (na budování občanské společnosti v podmínkách podobných čínským a bez politických stran je u nás odborník Jiří Pehe, měli by si ho povolat jako poradce; pokud se tak stane, musí si ovšem pan Pehe být vědom, že pokud to poradenství bude provádět v Číně a ne v ČR, hrozí mu v případě, že to zase zmatlá, podle tisíciletých čínských tradic zprovození ze světa mimořádně ukrutným způsobem. Čínští experti ze Stranické školy prý uznávají potřebu kontroly moci pomocí formálních mechanismů (např. upevňováním právního systému, na to je u nás zase zavedeným odborníkem Jan Švejnar). Čínu je třeba podle nich politicky reformovat, ale liberalizace nesmí otřást stabilitou země. Tento experiment může v moderní tyranii skončit jen dvěma způsoby: buď se nepovede liberalizovat, nebo udržet stabilitu. Čínští ideologové se pustili, jako už mnozí před nimi, do vynalézání politického perpetua mobile.

Středa 5. března: premiér Topolánek modifikuje svůj postoj k mávratu Jiřího Čunka do vlády. Žádá za to od lidovců, aby podpořili všechny návrhy, které vycházejí z programového prohlášení vlády, a to se zárukou, že se tak stane všemi 13 hlasy klubu KDU-ČSL. Teď jde o zdravotní reformu: Poslankyně Šojdrová dala Topolánkovi ultimátum do úterý, potom předloží pozměňovací návrh k zákonu o poplatcích ve zdravotnictví v tom smyslu, aby novorozenci za ošetření neplatili. Formálně vzato je to nehorázná drzost. Přeběhlík-nepřeběhlík Hovorka zase „bude mít problém“ s Julínkovým návrhem převést zdravotní pojišťovny a fakultní nemocnice na akciové společnosti. Premiér nyní tvrdí, že Čunkův návrat se uskuteční do Velikonoc, ale všechno záleží mas Čunkově dohodě se zelenými. Ještě do Klausovy prezidentské inaugurace chce zprostředkovat jednání mezi lidovci a SZ. Taky považuje za důležité, aby ministr zahraničí Schwarzenberg zůstal ve vládě. Premiérův postup je lehce nestandardní. Člověk by řekl, že nejprve zprostředkuje dohodu mezi KDU-ČSL a SZ a dojedná si závazek loajality od lidovců (to může udělat diskrétně), a dopadne-li všechno dobře, oznámí rychlý návrat Jiřího Čunka do vlády. Udělal to přesně naopak. To vzbuzuje dojem jakési chaotické improvizace.

V Senátu bude v dohledné době projednáván návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu. Informuje o tom Právo a píší o tom i v MfD. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Dvanáct obcí z okolí Chlumce nad Cidlinou se inspirovalo odporem Pobrdí k americkému radaru a žádá odškodné za provoz českého radaru, který už tam funguje. Chlumecký starosta Uchytil uvádí, že nejde ani tak o zdravotní riziko či o rušení televizního příjmu, jako o to, že jsou potenciálním cílem. Jak to udělat, abychom nebyli potenciálním cílem? Žádné základny, žádní vojáci a nejlepší by bylo i žádní policajti. Když přijde nějaký násilník, prostě si vezme, co potřebuje, a bude pokoj. Dáme mu to po dobrém, násilí je „kontraproduktivní“. Týká se to i manželek a dcer? Člověk se nediví, že námi Poláci (někteří, samozřejmě, ale nebude jich zase až tak málo) tak opovrhují.

Náměstkyně pražského primátora Reedová se zjevně potřebuje zviditelňovat. Proto vydala řediteli Dopravního podniku Dvořákovi tento bubílkovský rozkaz: jakmile spatří revizor DP v prostředku MHD známého politika, má ho neprodleně perlustrovat, a pokud nemá jízdenku či legitimaci (poslanci a senátoři mají ze zákona jízdné v MHD zdarma), pokutovat ho. „Vím, že vymahatelnost práva by asi byla nulová, že by se mohli odvolávat na poslaneckou imunitu. Ale pak by riskovali, že je třeba příště lidé nebudou volit.“ To je prosím strašná blbost: Do PS lidé volí stranické kandidátky a mohou nanejvýš v omezené míře ovlivnit pořadí na nich. Preference jednoho pražského autobusu (musí být poloprázdný, aby se svědky poslancova nemravného chování stali všichni) na to nestačí. Senátor může být ze Slovácka, a toho Pražané volit nebudou. Ředitel projevil zdravý rozum a odmítl se rozkazem řídit. Situaci komplikuje loňské rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu, že poslanci a senátoři ne bezplatnou veřejnou dopravu nemají nárok, protože nejde o veřejný zájem. Rozhodnutí soudu je tedy v rozporu se zákonem? Pokud ano, měl by se v tom udělat pořádek. Především jde určitě o řádově nepatrnou sumu a snaha šetřit na papaláších má výrazně rumcajsovský podtext. A za druhé vážnost zákona je důležitější než populistická přísnost na pány, kterou předvádí paní viceprimátorka, aby si udělala reklamu mezi lidem. Bude ji potřebovat, do příštích voleb zmizí nepochybně SNK-ED, která ji kandidovala, v hlubinách politického zapomnění.

K případu bratří Mašínů a k třetímu odboji se vyjádřil v Lidových novinách i v MfD viceadmirál Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. V rozhovoru pro Lidové noviny vytýká kritikům Mašínů (do značné míry právem) neinformovanost. Jen mi není jasné, proč vyčítá třem zastřeleným Volkspolicistům „zkušenosti z Wehrmachtu“ (jejich problém ve vztahu k Mašínům byl, že dobrovolně vstoupili do bolševické Volskpolizei, u Wehrmachtu byly miliony, většinou mimo jiné i proto, že narukovali, a kdyby nebyli narukovali, čekalo by je popraviště). A když říká, že pokladník vytáhl vlastní zbraň na neozbrojeného Josefa Mašína, měl by jen tak pro úplnost dodat, že Mašín byl neozbrojen proto, že mu předtím pistole v autě vypadla z kapsy. V Mladé frontě dnes zdůvodňuje slabost „třetího odboje“ tím, že mnohé neohrožené osobnosti, které by se ho bývaly jistě zúčastnily, povraždili nacisté. (Možná si měl národ pár neohrožených osobností držet za protektorátu do zásoby). Dále tu pan Stehlík píše: „Jenže v určité fázi studené války došly velmoci na obou stranách k závěru, že eventuální „horká“ válka nemá dopředu jednoznačného vítěze, protože jsou síly vyrovnané, a přešlo se od konfrontace ke koexistenci.“ Zase, jako v osmatřicátém, se dohodli o nás bez nás! To je hrozný nesmysl, navíc rudě podbarvený. Problémem poválečného světa bylo jen a výlučně komunistické Rusko, které ovšem vůbec vážně nepomýšlelo na to, že by snad vyvolalo jadernou válku (ruský imperialismus je tradičně podělaný; Rusové se sice, když jsou napadeni, dovedou bránit jako lvi, ale v imperialistických výbojích se ruský stát chová tradičně spíš jako mrchožrout), a válečnou hysterii rozpoutávalo a udržovalo při životě jako záminku a příležitost k utužování teroru doma a ke stmelování své koloniální říše. Přechod od konfrontace ke koexistenci byl důsledkem počínajícího zahnívání ruského impéria po Stalinově smrti. Proti sobě nestály nějaké rovnocené „mocnosti“, ale agresivní ruské komunistické impérium a demokratický Západ, připravený se bránit.

Skoro tři tisíce lidí v čele as několika „osobnostmi“ podepsalo petici, která žádá prezidenta Klause, aby omilostnil členy umělecké skupiny s duchaplným názvem „Ztohoven“, kteří před časem implementovali do živě vysílaného pořadu ČT Panorama výbuch jaderné bomby. Myslím, že milost není na místě, protože by necitlivě zasáhla do jejich díla a znehodnotila ho – nabudila by totiž dojem, jakoby vlastně o nic nešlo. Vězení, podmínka, veřejně prospěšné práce nebo mastná pokuta budou naopak jejich akci korunovat, neboť dokáží, že opravdové umění si žádá plného nasazení a obětí, že umělec vkládá do svého díla doslova krvavý kus života. Jsem přesvědčený, že jejich artefakt se uzavře teprve rozsudkem a jeho vykonáním. Po propuštění pak mohou umělci být za své teprve v tom okamžiku skutečně dovršené dílo případně vyznamenáni cenou.

Zatímco polský expremiér Kaczyński vyjádřil pochopení pro rezervované stanovisko premiéra Topolánka ke způsobu, jakým nynější Tuskova vláda ždímá z Američanů za souhlas s raketovou základnou různé výhody, Předseda Sejmu Komorowski se pozastavil nad tím, že český premiér dal souhlas s americkým radarem zadarmo. Správně! Zadarmo ani kuře nehrabe.

Čtvrtek 6. března: Předseda KDU-ČSL Čunek označil podmínky, které dal lidovcům premiér Topolánek (v souvislosti se zdravotní reformou; spočívají, stručně řečeno, v tom, aby se začali chovat aspoň trochu loajálně ke svému koaličnímu partnerovi) za ponižující. Pan Čunek se otřepal z maléru, v němž teď už nevězí po uši, ale jen po pás. Chce ODS vydírat, nebo touží po jiné koalici? To by se mělo vyjasnit. Zdá se, že převolením předsedy si lidovci moc nepomohli. Čunek dělá systematicky to, co udělal kdysi Kalousek v náhlém hnutí mysli. Podle Práva jsou lidovci premiérovým postupem pobouřeni. Při bližším ohledání zjistíme, že jsou pobouřeni dva: věrná Čunkova souputnice Šojdrová a přeběhlík v tom nejlepším slova smyslu Hovorka. Premiér Topolánek se rozhoupal k prohlášení, že Čunka nevezme do vlády, pokud by to mělo znamenat odchod zelených. Rozhodnout, zda je horší Čunek či Bursík, je práce obtížná a nevděčná: nicméně se zdá, že pokud jde o míru vyčůranosti, zelení za dnešním lidoveckým vedením významně zaostávají.

Jiří Paroubek si neumí představit, že by někdo z poslanců ČSSD hlasoval pro radar. Odpor veřejnosti k americkému radaru je pro pana Paroubka jen klacek a svržení vlády. Ve skutečnosti je mu radar šumafuk. Až se to bude hodit, bude pro. To, o co mu jde, je premiérské křeslo. Poněkud strašidelné na tom je, že by si s panem Čunkem mohli docela dobře rozumět. A zábavné to, že někteří jeho straničtí kolegové si situaci, že by někdo z ČSSD hlasoval pro radar, docela dobře představit dovedou. Zatím jen tak, že ne oni, ale někdo jiný, což jejich představivost trochu znevěrohodňuje.

Odpůrci radaru a vůbec všech válečných aktů budou oslavovat, přesněji řečeno demonstrovat 15. března. Z hlediska našich dějin je to velmi šťastně zvolené datum: den, kdy Mnichovanům spadla jejich mírová konstrukce na hlavu. Válka ještě nezačala, to ne. Ale obrovitá ostuda už ano. Český mnichovanský dorost bude v ten den pochodovat Prahou a Paroubkova ČSSD jej podpoří jako „aktivní diváci“. Dosti hnusné divadlo.

Policisté (asi čtyři) podle Práva protestují proti novým uniformám, protože se prý inspirovaly německými vzory. Rozumí se uniformami nynější německé policie, přičemž jakémusi „vojenskému badateli“ dokonce české policejní čepice připomínají čepice důstojníků SS. Snad by se ty uniformy měly posuzovat podle toho, nakolik jsou pro policisty pohodlné a pomáhají nebo brání jejich práci, a ne podle slabomyslných historických reminiscencí. Proč to rozmazávají v Právu, je ovšem jasné: premiér a ministr vnitra jsou v podstatě hitlerovci, pryč s nimi.

Republikánský prezidentský kandidát McCain prý o Rusku hovoří jako o revanšistické zemi ovládané klikou bývalých důstojníků tajných služeb. Ten člověk je realista, škoda, že nemá šanci, teď se budou v USA minimálně jedno volební období historicky znemožňovat liberálové, protože západní intelektuální elitě se podařilo přesvědčit západoevropskou i americkou veřejnost, že prezident Bush je vtělení ďábla. Sleduji dění v USA nesoustavně, ale když vezmu v úvahu ta období, která jsem z dálky spoluzažíval (od Eisenhowera po Buse ml.), tohle je novum.

LN přinesly znění projevu, který přednesl náš prezident na konferenci o změnách klimatu v New Yorku. Zmínil se tam mimo jiné o tom, co prohlásil u nás v souvislosti s únorovým pučem: „Budoucí nebezpečí nepřijdou z té samé ideologie, která způsobila únor 48. Budou s ní však mít - i přes jiný název a některé odlišné vnější znaky - shodnou podstatu: budou mít líbivou, patetickou, jednotlivce přesahující, na první pohled ušlechtile znějící, ve jménu dobra člověka či pokroku vystupující myšlenku, a její stoupenci budou mít sebevědomí tvrdit, že je pro její realizaci oprávněné člověka a jeho svobodu obětovat.“ Na mysli prý měl, „environmentalismus a jeho v současnosti nejsilnější verzi, klimatický alarmismus.“ Klaus se zbláznil: nehrozí nám žádný environmentalismus a alarmismus, ale znovuvzkříšené ruské imperiální choutky. Je ovšem těžké to vykládat zanícenému slavjanofilovi. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 7. března: lidovci frontálně útočí na ODS a žádají bezpodmínečný a okamžitý návrat Jiřího Čunka do vlády (Topolánek žádal od lidovců loajalitu ve věcech zdravotní reformy, Čunek a jeho lidé mají očividně roupy a rádi by - i s ohledem na volby v tomto roce - zdravotní reformu pořádně osekali. Tím se vracejí k tradiční lidovecké politice opozice v koalici; tuto politiku přestal dělat Cyril Svoboda a zdá se, že není zcela po chuti ani Kalouskovi, ostatně zlatý Kalousek!). Topolánek jejich požadavek přivítal a prohlásil, že jen zbývá, aby se dohodli se zelenými, kteří s Čunkovým návratem do vlády nesouhlasí – to je na premiéra nebývale diplomatické. Zelení trvají na tom, aby se věc řešila až po Schwarzenbergově návratu. Zdá se, že prezidentská volba koalici pěkně rozhodila, tohle jsou důsledky.

Dvě třetiny české veřejnosti jsou podle agentury CVVM proti výstavbě radarové základny, jen čtvrtina je pro. Jiří Paroubek chce v ČSSD uspořádat nové referendum o základně. Část strany se bouří (proč znovu?). Potřebuje předseda ČSSD mít ještě silnější mandát ke svému odporu proti americké základně?

Podle agentury STEM si 49% o bratrech Mašínech myslí, že jsou vrazi, 51% že ne. Za hrdiny odboje je ovšem považuje jen 38% lidí a s Topolánkovou medailí souhlasí jen 31%. Tady je veřejnost méně rezolutní než v otázce radaru. Navíc jakási rozpačitost je tu pochopitelná.

Na pražském Hradě proběhla slavnostní inaugurace prezidenta Klause, pokládaly se květiny, duněly okované boty vojska, hřměla hymna a salvy z děl. Odpadla jen lidová veselice, guláš a pivo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Asistenti poslanců už berou 37 tisíc, pohoršují se v Právu. Ve skutečnosti by asi měli ještě doplácet. Kromě zaměstnávání rodinných příslušníků (nevím, co je na tom špatného, když manželka nebo syn nebo dcera opravdu jako asistenti pracují) je teď odsouzeníhodné i zaměstnávání bývalých politiků (poslanec Benda zaměstnává bývalého poslance FS Tyla, Vlasta Parkanová exmluvčího ODA Rožánka). Zřejmě by bylo bývalo nejsprávnější, kdyby oba delikventi byli poté, co se uzavřela jejich politická dráha, utraceni.

Michaela Marksová-Tominová píše v Právu o MDŽ. Nezná prý žádnou zemi, kde by systematicky znevýhodňovali muže, a právě to je důvod, proč MDŽ musí zůstat významným dnem. Znevýhodnění žen se učiní přítrž tím, že se ženy přestanou znevýhodňovat, a ne tím, že bude zachován MDŽ. MDŽ znamenal za totáče zinstitucionalizované pokrytectví (když s problémem nic neumíme dělat, nebo ani nechceme, zřídíme aspoň svátek; když si nevíme rady s romským problémem, zbouráme vepřín a na jeho místě vystavíme patnáctimetrový pomník). To všechno jsou bolševické a postbolševické manýry.

Internetový publicista Martin Lér podal trestní oznámení na KSČM za to, že se přihlásila k únoru 1948. Příslušné státní zastupitelství se jím nebude zabývat, nejde prý o trestný čin. Kdyby se někde v Německu nějaká strana hlásila k převzetí moci Hitlerem (ústavní bylo zhruba stejně jako únorový puč), to by bylo řevu. Ovšem, samozřejmě, německý nacismus a německý nacistický režim byl něco jiného než ruský bolševismus a ruský bolševistický režim: to, že byl jiný, ale vůbec neznamená, že byl horší. Každý jinak vybarvený, ale jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Vicepremiér Vondra líčí Právu sugestivně, jak se čeští diplomaté bili jako lvi s bruselskými byrokraty o právo domluvit se s USA na zrušení víz. Ta odvaha! Byli jsme pod velkým tlakem silných, ale vydrželi jsme. Smysl diplomacie není šprajcovat se před silnými (jak si myslívají zamindrákovaní sprosťáci), ale dokázat se domluvit.

V Maďarsku zuří boj o zdravotní reformu. Zdravotní reforma je velmi podobná té české, jen síly na politické scéně jsou jaksi přeskupeny: socialisté reformu prosazují, konzervativní pravice jde proti podobně houževnatě a s podobnými argumenty jako Paroubkovci. Navíc opozice prosadila konání referenda o poplatcích u lékaře (a o zavedení školného). Smí se vůbec o něčem takovém v demokratickém státě konat referendum? FIDESZ si slibuje od vládního neúspěchu při plebiscitu pád vlády podobně, jako si Paroubek sliboval pád vlády od Klausova nezvolení prezidentem. Politika v Maďarsku je v podstatě stejná jako u nás, jen si pravice s levicí vyměnily role.

Ministryně Stehlíková prosazuje, aby rodiče měli zakázáno fyzicky trestat děti. Návrh narazil na jakýsi nesouhlas např. u dětských psychologů, a ministryně pak ubrala: je třeba přesně definovat, co je ještě povoleno a co ne: „ojedinělý pohlavek nebo plácnutí přes zadek by možná nevadilo, ale třeba taková facka je už přes míru.“ Zákon musí vyjmenovat, které fyzické tresty jsou nepřípustné. Paní ministryně pracuje na tom, aby nám z dětí vyrůstali malí Pavlíci Morozovové v sametové podobě: budou práskat policii své rodiče, že proti nim užívají nepřiměřeného násilí. Taky to může probíhat takto: fotr, naval dva tácy, jinak jdu na policii a máš průšvih jako Brno. Paní ministryni je třeba pogratulovat. Další plod politické korektnosti, která už brzy vytvoří důmyslný celek předpisů a nařízení, které lidstvu úspěšně zabrání žít.

Sobota 8. března: podle únorového (a zjevně taky vůbec posledního) průzkumu stranických preferencí, který pořídila agentura Factum Invenio, snížila ODS poněkud náskok ČSSD (přibrala 3%, kdežto ČSSD ztratila, ale méně než 1%). Protože však komunisté mají setrvale přes 16%, měl by rudý blok v přepočtu na mandáty ve Sněmovně dosti drtivou převahu (112 mandátů proti 88). Zatím se zdá, že se Paroubkovi spíš podařilo vytvořit ODS špatnou image než ČSSD dobrou a prezidentskou volbou si ČSSD příliš nepomohla.

V Právu referují o restitučním sporu dědičky hlubocké větve Schwarzenbergů Alžběty Petzoldové takovým způsobem, že se zdá být nemožné, aby prohrála. V tomto případě nejde o Benešovy dekrety, ale o zvláštní zákon č. 143/1947 Sb., tzv. Lex Schwarzenberg, který považuje za nestandardní dokonce i dr. Pejchal (jmenovitá konfiskace majetku jednotlivci). Pod zákonem je podepsán i ministr Jan Masaryk, který Adolfa Schwarzenberga (jednoho ze tří vyvlastňovaných) označil po válce za „vášnivého antinacistu“ a podporovatele odboje. Typické pro Jana Masaryka. V zákoně nejsou zmíněny důvody konfiskace, je tam jen řečeno, že konfiskované pozemky se mají rozdělit podle Benešova dekretu č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“.

Předseda zelených Bursík využil situace, v níž vnitřní opozice ve straně není připravena a ani dost dobře nemůže usilovat o jeho odvolání (půl roku před krajskými a senátními volbami), a nechal si od předsednictva potvrdit svůj mandát. Jeho pozice, oslabená neobratným zacházením s počítačem, se tím na pár měsíců zase upevnila.

Podle návrhu nového policejního zákona mají policisté jezdit pouze k těm nehodám, kde škoda přesáhne čtvrt milionu. Pokud budou přivoláni a škoda bude menší, ten, kdo je přivolá, jejich výjezd zaplatí. Zajímalo by mne jednak, jak se dá výše škody předem přesně odhadnout, a jednak co se bude dít v těch minimálně 90% případů, kdy škoda čtvrt milionu Kč nedosáhne. Pak zřejmě rozhodne pěstní právo. To není dobrá zpráva pro nás důchodce.

Alexandr Mitrofanov označuje v Právu Topolánkovu vládu za vládu pevné ruky. To snad není možné. (Vládou pevné ruky bude až ta příští, Paroubkova.)

„Uvědomujete si, pane premiére, že byste těžko našel někoho, kdo si nemyslí, že pan Snítilý volil Václava Klause proto, že byl vydírán nebo podplacen, nebo obojí?“, staví si do latě Mirka Topolánka tamtéž Alexandr Kamer. Jednoho by našel, mne. Je totiž možná i taková spekulace, že někdo z tábora Klausových přívrženců (kdo asi?), naznačil Snítilému, že ví o skvrně na jeho minulosti a bude záležet jen na něm, zda to praskne nebo ne. Snítilý pak v první volbě dvakrát nevolil nikoho a před rozhodujícím třetím kolem odešel. Nato někdo z přívrženců prof. Švejnara (kdo asi?), komu bylo taky velmi dobře známo, za co je pan poslanec „uchopitelný“, aby tuto uchopitelnost zlikvidoval, všechno práskl Právu, kde to obratem zveřejnili. Pan Snítilý to vzal jako zradu, a aby ji odměnil, dal v druhé volbě svůj hlas Klausovi.

„Veřejnost mi po celou dobu mého prvního mandátu vyjadřovala vysokou podporu navzdory tomu, že jsem nebyl vždy konformní s postoji politických stran, které právě tvořily vládní exekutivu. Pokud to bude třeba, budu tak postupovat i v budoucnu. Současně však platí, že ve využívání možností, které mi ústava dává, budu nadále opatrný a spíše konzervativní“, prohlásil Václav Klaus ve svém inauguračním projevu. Je zapotřebí, aby si z toho vládní strany, které právě tvoří exekutivu, nic nedělaly a zbytečně si toho nevšímaly. Ostatně podpora veřejnosti Klausovi už taky není to, co bývala.

V MfD se pozastavují nad tím, že Topolánek přišel na inaugurační slib v doprovodu své partnerky Talmanové (která byla ovšem jako místopředsedkyně Sněmovny taky pozvána), „přestože s manželkou se dosud nerozvedl“. Problém je v tom, že k rozvodu, stejně jako předtím ke svatbě, musí být dva, jinak se věc komplikuje, a málokdo má takové štěstí jako pan Paroubek – totiž zcela bezbrannou (ex)manželku.

Vládní koalice se zjevně začíná vzpamatovávat, na schůzce předsedů koaličních stran včera došlo k dohodě: zelení asi nebudou bránit Čunkovu návratu do vlády, Čunek musí ovšem počkat, až se uzdraví ministr Schwarzenberg (to nebude dřív než koncem měsíce). Pro Čunka je nejdůležitější, aby si strany vyjasnily své pozice, pokud jde o zdravotní reformu. Snad je to návrat k věcnějším vztahům v koalici.

Pondělí 10. března: volby ve Španělsku vyhráli zjevně se slušnou převahou socialisté. Tj. strana, která se neštítila v souvislosti s krvavým atentátem v Madridu třískat politický kapitál ze své zbabělosti a kapitulantství a distancovat se za tím účelem od svých amerických spojenců. Krátkodobě se to vyplatilo, od té doby měli ve Španělsku jen pět obětí teroru. Islámští teroristé je dočasně vzali na milost. Až vyřídí ty, co se ještě chtějí aspoň trochu bránit, dojde i na Španělsko.

Ministryně Parkanová předpokládá, že se nakonec předseda KDU-ČSL Čunek s ministrem Schwarzenbergem dohodnou, Čunek se do vlády vrátí a Scghwarzenberg v ní zůstane. Pak by ale byla otázka, proč pan ministr tak spektakulárně hrozil odchodem? Je přece zjevné, že pan Čunek z důvodů o nichž nechci spekulovat, není schopen splnit jeho podmínky.

Pan ministr Liška zase prohlásil, že zelení ministři kvůli Čunkovi buď všichni z vlády odejdou, nebo všichni zůstanou. Typl bych si druhou možnost.

V televizi (na ČT a prý i na Primě) se opět mluvilo o Paroubkově otevřeném a pak skrytém nátlaku na poslance vlastní strany, aby koukali hlasovat proti radaru. Pan Paroubek sice radar původně chtěl, ale to si prý myslel, že jde o nějaký miniradar (jak vypadá takový miniradar¸ vejde se do šuplíku od kancelářského stolu pana předsedy?), ale když zjistil, že jde o opravdický, veliký radar, začal být vehementně proti. Přesvědčivé vysvětlení! Jinak chápu, že politické strany musí být v základních věcech jednotné. Taky chápu, že se sociálním demokratům právem nelíbí, když krátce po volbách dva poslanci emigrují k politickým oponentům a dokážou uvést jen mlhavé, všeobecné důvody. Jsou však (spíše výjimečné) záležitosti, kde poslanec má právo, ne-li povinnost postavit si hlavu a nikdo mu nesmí vyčítat dezertérství: jsou to například věci národní bezpečnosti. Otázka radaru nijak nesouvisí s ideovým zaměřením sociální demokracie (jistě by se našel nějaký socdem politolog, který by vysvětlil, že opak je pravdou, o jednom se domnívám vědět, ale bylo by to nepochybně vysvětlení tak věrohodné jako to Paroubkovo s miniradarem). Pokud jsou někteří sociálně demokratičtí poslanci přesvědčeni o užitečnosti radaru, mají nejen právo, ale povinnost se k tomuto přesvědčení hlásit, a nikdo je kvůli tomu nesmí nazývat přeběhlíky. Pokud ovšem dají přednost stranické kázni před otázkou národní bezpečnosti, budou v lepším případě právem za kašpary.

Maďaři si uspořádali referendum o tom, zda se mají platit poplatky u lékaře. Poskytli tak pěkný argument všem odpůrcům referenda. Maďarská situace se velmi podobá té naší v tom nejhorším slova smyslu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ústavní soud se zabýval případem Jana Šimsy, odsouzeného v roce 1978 za napadení veřejného činitele (estébáka) při domovní prohlídce, která se konala v jeho bytě. Tématem se zabývá naše dnešní glosa.

Václav Klaus navštívil poté, co se ujal funkce, tradičně jako první zemi Slovensko. V české prezidentské politice se to už zavedlo, je to něco jako jus primae noctis, jen není jasné, kdo je v té situaci ten, co je na tom podle známé anekdoty „relativně hůř“. Klaus v podstatě podpořil slovenské stanovisko k osamostatnění Kosova. Prohlásil je za nebezpečný precedens: „Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, která může mít neblahé důsledky. Není to izolovaná věc, která se vyřeší na tomto kousíčku Balkánu.“ Ozývá se tu špatné svědomí obou stran: solidarita se Srbskem spočívá v tom, že se pokusilo udělat totéž, co kdysi Češi (totiž vyhnat Kosovské Albánce „Heim ins Reich“), jen se jim to smolařům nepovedlo, protože jak správně vybádali čeští státní historici, to, co bylo v pořádku v roce 1945, už nějak, zpropadeně, není v pořádku dnes. Proto my bychom to už dnes neudělali, naštěstí jsme to ale stihli včas, máme však pochopení pro nešťastné opozdilce ( v tomto Srby) a držíme jim palce. Slováci jsou na tom ještě hůř: když chtěl Beneš v roce 1945 vyhnat taky Maďary, bylo to z nějakých důvodů pro západní Stalinovy spojence už moc a energicky se zapříčili, takže se to nepovedlo. Teď mají naši východní sousedé strach, že by se slovenští Maďaři mohli příkladem Kosova inspirovat a odejít nikoli s třiceti kilo na osobu, jak zní česko-slovenská norma, nýbrž se vším všudy. Praktické by bylo se v takové situaci nějak s minulými i potenciálními „utečenci“ domluvit, ale v tom nám brání strach a špatné svědomí. Spojenectví na základě hříchů a špatného svědomí je nemravné spojenectví a nic kloudného z něj nemůže vzejít. Pokud jde o radar, není pan prezident, jak se vyjádřil, „fanatickým obhájcem radaru v Česku“ (kdyby to nebylo vůči hlavě státu nezdvořilé, dodali bychom „nýbrž pouze vyčůraným“), nicméně v tomto se se slovenskými přáteli ještě přece jen úplně nedohodl. Berme to tedy jako ladění not, které prozatím není dovršené. S panem prezidentem si ještě užijeme, při vládě má jako Treuhändera svého komorníka Zahradila, uvidíme, jak jí dokáže její zahraniční politiku prznit. Upřímně řečeno, věděl bych o lepších důvodech pro Schwarzenbergovu hrozbu demisí, než je zrovna případ Čunek.

V Polsku propukla vášnivá debata o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Loď převážela na konci ledna 1945 přes jedenáct tisíc pasažérů, převážně civilistů,uprchlíků před ruskou armádou, a byla potopena ruskou ponorkou. Zachránilo se jen pramálo lidí, ten den bylo patnáct stupňů pod nulou. Ke zprávě se vrátíme.

Zemřel Radovan Lukavský. Byl to nepochybně vynikající herec a zřejmě i docela slušný člověk (osobně jsem ho neznal). Je pochopitelné, že v nekrolozích platí „o mrtvých jen v dobrém“. Tuto zásadu nechtěně a komicky porušila v MfD Kateřina Kolářová, když napsala, že se „nezapomenutelně vryl jako strážmistr Kot v Králi Šumavy. I této figuře vtiskl, co mu bylo vlastní, tedy sebekázeň“. Nezbývá mi než taky porušit nepsanou zásadu a prohlásil, že role velitele lidských predátorů v ohavné bolševické slátanině je velkou kaňkou na Lukavského pověsti. Člověk by to taktně přešel, nebýt nehorázné indolence paní Kolářové. To v Mladé frontě Dnes už ztratili poslední zbytky soudnosti?

Senátorka Janáčková dostala kdysi hysterák, když se (jako starostka) vyjadřovala k problémům s Romy ve svém obvodě. (Upřímně řečeno ji docela chápu, nikdo neví, jak s Romy vyjít, každý ví jen, že to musí být po dobrém, a to je trochu málo.) Teď ji naše lidskoprávní inkvizice kvůli tomu chce pohnat před soud (komické je, že ji podle tisku údajně práskl její politický konkurent z ODS, který si její výlev nahrál a dal ho k dispozici médiím. Co si myslím o práskačích, jsem tu už několikrát napsal, nebudu to tedy opakovat. To, co řekla paní senátorka, je sice politováníhodné, ale vzhledem k okolnostem nikoli trestné. Je zjevné, že to nemyslela ani náhodou doslova (to nic nemění na tom, že se takové věci říkat nemají, i proto, že by pak lidskoprávní invizice i práskači byli bez práce). Doufám, že ji Senát nevydá.¨

Bulvární list Aha! Přinesl zprávu, která navozuje dojem, že se pan prezident těsně před odjezdem na Slovensko údajně mrouskal v jakémsi mimopražském hotýlku s lepou blondýnou (jinou než posledně, když jsme o tom tenkrát referovali, slečna Lohniská nám pak poslala pěkný obrázek, který mám možná ještě někde schovaný a v tom případě ho připomenu, aha, tady je). Kdyby to snad nedej Bože byla pravda, lidu by to nevadilo, aspoň vidí, že je náš prezident chlapík, něco jako Fidel Castro (samozřejmě jen v této oblasti). Problémy má jen zbožný senátor Kalbáč, tomu se v souvislosti s Václavem Klausem lepí smůla na paty. Nejprve se mu během první prezidentské volby na hradním záchodě zjevilo strašidlo a nutilo ho Klause nevolit tak brutálním způsobem, že zděšený senátor raději uprchl domů. Podruhé se vzmužil a dal Klausovi svůj hlas proto, že se pan prezident v kandidátském projevu přihlásil k tisíciletým tradičním křesťanským hodnotám naší civilizace. Je pravda, že k našim tisíciletým tradicím tohle tak trochu patří (viz Oldřich a Božena, král Václav a lazebnice, safra, jak se jmenovala, to už jsem zapomněl), ale s křesťanstvím to bezprostředně nesouvisí.

Taktéž v Mladé frontě Dnes píší o jugonostalgii, jaká panuje v následnických státech bývalé Titovy miniříše. Starosta slovinského Bledu se v té souvislosti vyjádřil: „Nejde o to, že bych měl Jugoslávii rád, ale stačilo mi za komunismu navštívit Maďarsko a Československo. Jak jsem si tehdy říkal, zaplať pánbůh, že tam nemusím žít, že se mohu vrátit do Jugoslávie.“ Byl jsem v Jugoslávii asi tři neděle v létě 1974 a musím říci, že mám pro pana starostu plné pochopení.

Vlasta Parkanová protestuje v MfD proti kontaktnímu norování, což je mi sympatické (sněmovna mezitím nepřehlasovala prezidentovo veto, zaplať pán Bůh za ně, ministr Gandalovič má ale problém, protože kontaktní norování je zjevně jen detail v zákoně, který je jinak velmi potřebný). V té souvislosti píše: „Pokud se někdo tváří, že nevadí, že liška je čistým škůdcem, na kterého se zákony a úmluvy o ochraně zvířat nevztahují, hluboce se mýlí.“ Na adresu KDU-ČSL (nikoli na adresu Vlasty Parkanové, ta za to jistě nemůže, už i proto, že tehdy nebyla ještě na světě) připomínám, že čelný představitel ČSL msgre Bohumil Stašek se v roce 1945 obdobným způsobem, jaký paní ministryně vkládá do úst myslivcům, pokud jde o lišky, vyjádřil o Němcích: prý to nejsou lidé a tudíž se na ně nevztahuje příkaz lásky k bližnímu (msgre Stašek si to tenkrát musel žehlit, za první republiky nepatřil zrovna k vzorovým demokratům). Vida, jak naši klerikálové pokročili, dnes se to, co kdysi bratr Stašek říkal o lidech, nesmí říkat ani o liškách.

A na téže stránce píše Tomáš Nídr o odvaze španělského ministerského předsedy Zapatera. Odvahu pan premiér (podotýkáme my), projevil před posledními volbami a bezprostředně po nich, kdy statečně vyšel vstříc Al Kajdě, distancoval se od svého amerického spojence, který zákeřně a zbaběle přepadl mírumuilovný a demokratický Irák, a stáhl zpět ěpanělské jednotky. Španělský lid mu dal svou důvěru a byl za to odměněn uzákoněním sňatků pro homosexuály a rozsáhlým projektem usmíření s baskickými teroristy, který vyvrcholil politickou vraždou těsně před volbami. Sláva hrdinovi! Mladé frontě Dnes a panu Nídrovi připomínám, že příští rok bude mít kulaté výročí praotec všech odvážlivců tohoto typu, Sir Arthur Neville Chamberlain. Nepropásnout!

Vatikán hodlá inovovat seznam smrtelných hříchů, mj. o přispívání k sociální nerovnosti a přispívání k chudobě jiných. Možná, že by v tomto duchu bylo zapotřebí ještě inovovat Nový zákon a obohatit ho nějakým citlivým způsobem o duchovní odkaz Karla Marxe. Doplnění by měla podle nově zavedené tradice předcházet papežova omluva marxistům za to, že je církev pronásledovala. A bylo by vidět, jak katolíci pokročili: za mého mládí chtěli jen vést s marxisty (rozuměj s českými stalinisty, z nichž někteří už měli skoro lidskou tvář) dialog. Odtud je k pokorné omluvě jen krůček, a je ostudné, že to Vatikánu trvalo tak dlouho.

Středa 12. března: ve Straně zelených proběhla jakési formální diplomatické usmíření mezi předsedou Bursíkem a poslankyní Zubovou. Zubová pak celou aféru označila za „nešťastnou bublinu“. Protibursíkovská opozice došla zjevně k závěru, že by nebylo šťastné předsedu svrhnout ještě před podzimními volbami, protože by to rozostřilo image strany. Taky asi tuší, že podpora temelínských matek v české veřejnosti není tak vysoká, aby zaručila výraznější úspěch na krajské úrovni. Lidé mají jiné starosti. Dnes večer proběhne, respektive probíhá jednání koaliční „devítky“ v Kramářově vile. Pude zajímavé, do jaké míry se podaří koalici rozklíženou prezidentskou volbou dát aspoň trochu dohromady.

Klaus navštívil jako druhou zemi po opětovném zvolení Polsko a sešel se s prezidentem Kaczyńským. Teď už zbývá jen Putin.

Do Lidových novin napsala dopis paní Michaela Freiová. Týká se toho, že do českých zednářských loží a do Rotary klubů nemají přístup ženy (např. v australských Rotary klubech to prý neplatí). To je vykutálené, tyto organizace zajímavým způsobem rezonují s radikálním islámem. Rád bych využil příležitosti a prohlásil, že je považuji za nedůstojnou a směšnou šaškárnu, jakousi vznešenou obdobu baráčníků. Je to jistě velmi přitažlivé pro snoby, a zejména pro snoby z národa, který vzešel s prostého venkovského lidu a některé jeho příslušníky proto dodnes baví hrát si na vznešené panstvo. Nevím, zda se tam, jak tvrdí paní Freiová, odehrává značná část rozhodování o politických funkcích, a dovolil bych si o tom pochybovat. Nedovedu si totiž představit, že by pan Paroubek byl členem zednářské lóže (aspoň v RaJ a v ČSS se to určitě nenosilo, a v dnešní softkomunistické ČSSD by ho to taky mocně kompromitovalo), pan Škromach jak by smet, a pokud jde o pana Filipa, tam si členství v „neveřejných organizacích“ sice představit dovedu (i když ho soud z něčeho podobného v minulosti očistil), rozhodně by ale nešlo o Rotary klub.

Právo včera věnovalo pozornost tomu, jak polská vežejnmost přijímá, přesněji řečeno odmítá německý velkofilm o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 13. března: Ústavní soud v několika bodech přistřihl někdejší sociálnědemokratický (vlastně odborový ve smyslu ČMKOS) zákoník práce. Podstatné (a jistě správné) je, že poněkud omezil monopolní nároky postkomunistické ČMKOS. Odboráři z ČMKOS promptně obvinili Ústavní soud, že jde o rozhodnutí na politickou objednávku (místopředsedkyně ČMKOS Kubínková v Právu). Paroubek byl zdrženlivější, podle něho se zásah ÚS nedotkl podstaty věci. Pan Paroubek je lišák. Podobně v souvislosti s případnou smlouvu ohledně amerického radaru prohlásil, že on si sice (zatím) nemyslí, že by vláda byla ilegitimní, ale v ČSSD sílí tyto hlasy. Až dojdou k názoru, že vláda (a třeba i Ústavní soud, viz paní Kubínková) jsou ilegitimní, bude - co? Revoluce? Občanská válka, aspoň studená? K věci se ještě vrátíme.

Na včerejší schůzce koaliční devítky udělal premiér Topolánek ústupek koaličním partnerům, pokud jde o možnou revizi zdravotnické reformy. Má se zhodnotit už za čtvrt roku po zavedení, ne za půl roku, jak zněla původní dohoda. Co se může za čtvrt roku hodnotit? I půl roku je poměrně málo. Lidovce ovšem honí populistická, a tak poslankyně Šojdrová spolu s několika dalšími na nic nečekali a podali návrh na změnu poplatků u lékaře. Formálně vzato jde o detail, ve skutečnosti je to projev dost velké neserióznosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbyistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás, na základě informace, že nynější zpráva o stavu lidských práv v ČR zmiňuje jmenovitě Jiřího Čunka, jeho iniciativy ve vztahu k Romům a jeho problémy s „orgány činnými v trestním řízení“. Těžko se zbavuji dojmu, že Američané projevují ve vztahu k našim domácím práskačům a jejich aktivitám jakousi lehkou naivitu. Přesto by si měl premiér Topolánek dávat pozor na ústa. Prohlásil prý dnes (citují to všechny noviny): „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat, jak jsou porušována lidská práva u nás, protože mučení pro mě není rozděleno na správné a nesprávné. Překonám pokušení prohlásit, že proti jakémusi lehkému mučení pana Toplolánka za toto nestydaté obvinění, přinejmenším kongeniální tomu, co zřejmě píší ve zmíněné zprávě o panu Čunkovi, bych v tuto chvíli neměl sílu protestovat, a omezím se jen na upozornění, že pan Topolánek nesedí v rozkurážené hospodské společnosti, ale v premiérském křesle a měl by si trochu dávat pozor na jazyk.

Senátor Pavlata vystoupil z dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM s tím, že ztrácí smysl a její výsledky jsou nulové. Znechutilo ho zejména, jak prominentní členové komise včetně jejího předsedy senátora Štětiny spolupracovali při prezidentské volbě s poslaneckým klubem KSČM. Senátorovy důvody jsou víc než pochopitelné, kromě toho celá ta komise je nesmysl, protože neústavnost KSČM, pokud jde o programové zásady, je velmi těžko prokazatelná a politická problematičnost zákazu třetí nejsilnější strany zcela zjevná. Lítý boj pánů Štětiny a Mejstříka s KSČM, provázený tím, že když se nám to bude hodit, tak se boj neboj s komunisty spojíme, by si ovšem zasloužil našeho tradičního ocenění.

Liberálně reformní strana prosazuje legalizaci eutanazie. Ze zásadních důvodů (život jsem si nedal a nemám tedy ani právo si ho brát) sdílím výhrady senátora Rakušana či profesora Klenera. Jinak návrh považuji za nedomyšlený: získá sice Liberálně reformní straně příznivce z okruhu těch, kteří po eutanazii touží, ale ti se jí, až se to podaří prosadit, nebudou už mít příležitost odvděčit svými hlasy, protože se odeberou na onen svět a odtamtud se zatím bohužel hlasovat pro LIRA nedá.

Jiří Paroubek dnes označil v Právu ODS za „extrémní pravici“. Až se pan Paroubek vláme do Strakovky, udělá si zjevně po Putinově vzoru pravici neextrémní dle svého gusta.

V Právu byl po delší době opět vzkříšen Jan Kovařík, vyřizuje si tam účty s Rakušany, kteří si dosud dostatečně neuvědomují, že nebyli (jen) Hitlerovou obětí, ale (hlavně) Hitlerovými spolupachateli. Řekl bych, že je to tak půl napůl, v tom se podobají nám Čechům, kteří jsme taky bolševismus napůl podporovali a napůl byli jeho obětmi. Dokonce se zlomyslnou ironií dějin oběti staly z některých jeho nejhorlivějších prosazovatelů. Životní cesta pana Kovaříka ovšem nebyla tak křivolaká.

Pátek 14. března: Za kritiku (je opravdu zvláštní, co všechno se u nás dá označit jako kritika) USA chválí Topolánka úplně všichni politici. To je opravdu víc než podezřelé. Jediný, kdo nechválí, je Jiří Paroubek, nejspíš proto, že Topolánka chválit neumí. V téhle věci má ovšem čistočistou pravdu: podle něho by Topolánek měl buď předložit důkazy o mučení, nebo se omluvit. Kromě toho v poměrně vzácné shodě konstatovali komentáři Práva i Lidových novin, že finta, kterou použil pana premiér, spočívá na technice „a vy zase lynčujete černochy“.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů podnítilo Jiřího Paroubka k tomu, aby nepřímo kritizoval předkladatele, poslance Jičínského: příště se prý o ty věci bude více zajímat, myslí, že argumentace nebyla dobře zvolena. To tedy ne. Z toho se dá soudit, že původní Paroubkovo prohlášení, když vešlo ve známost to, jak Jičínský zdůvodnil podání k ÚS, bylo docela upřímné (pan Paroubek dal najevo překvapení a řekl, že si zdůvodnění nevšiml). Teď vzniká dojem, že má poněkud dlouhé vedení a že mu teprve v tuto chvíli došlo to, co mu mělo dojít hned teknrát. Jenže nemohlo, on to pořádně nečetl. Profesor Jičínský prohlásil, že i po rozhodnutí ÚS tento zákon „považujeme“ za protiústavní (kdo je to „my“? navrhovatelé, celá ČSSD, celý rudý blok?) a po volbách, pokud zvítězíme, ho zrušíme. Řekl bych, že ten zákon samozřejmě zrušit samozřejmě mohou, ale ne se zdůvodněním, že je protiústavní. Pozitivní je, že zatím nikdo z ČSSD neprohlásil, že Ústavní soud je nelegitimní. To je v nynější situaci skoro povzbudivé (ale nebylo by to náhodou trestné?).

Jiří Paroubek na sebe rovně už včera upozornil otevřením problému legitimity vlády, označením ODS za extremistickou stranu a družbou s Putinovou pseudoopozicí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo zdravotnictví prý chtělo původně prodat tři zámky, pro něž nemá využití, soukromníkům, nyní se pod tlakem různých přátel lidu rozhodlo postoupit je za odhadní cenu obcím, v nichž stojí. Bude velmi zajímavé a užitečné pečlivě sledovat, jak se obce o ty stavby postarají, zda třeba nezjistí, že nemají na jejich obnovu a udržování peníze, a samy je pak nestřelí nějakému čečenskému nebo jemenskému podnikateli. A pokud se tak stane, omlátit to přátelům lidu o ušiska.

V americké předvolební kampani prohlásila jedna spolupracovnice paní Clintonové, že kdyby nebyl Barack Obama Afroameričan, nebyl by tak úspěšný. Výrok byl ohodnocen jako rasistický a dotyčná musela z týmu prezidentské kandidátky se sebekritikou odstoupit. Stejně nepřípustné by zjevně bylo, kdyby někdo z Obamova týmu prohlásil, že kdyby Clintonová nebyla žena, nabyl by tak úspěšná. To by byla zase diskriminace podle pohlaví a sexismus. Při vší velké úctě, kterou ke Spojeným státům chovám, tohle mi připadá směšné a zhovadilé.

Ivan Vilček označuje v Právu, pokud jsem jeho článku dobře rozuměl, za vměšování do vnitřních záležitostí Slovenska už to, že maďarský prezident Sólyom mluvil ve slovenském Komárně (80% obyvatel jsou Maďaři) maďarsky. To je mi na rozdíl od výše zmíněných amerických problémů sice velmi dobře srozumitelné, ale směšné a zhovadilé mi to připadá úplně stejně (to, že tam Sólyom kritizoval slovenskou vládu, je jiná věc).

Maďarsko a Slovensko připravují společnou učebnici dějepisu. Protože ze slovenské strany by ji měl mít v péči ministr školství Mikolaj ze SNS, bude to nesporně pozoruhodné dílko. Vládní Směr se ve věci menšin cítí být pod tlakem evropských socialistů, kterým se indiánské zacházení s menšinami ve středovýchodní Evropě příliš nezamlouvá, a tak se vicepremiéři slovenské a maďarské vlády domluvili, že tam, kde se Slováci a Maďaři nedokážou dohodnou na společném pojetí dějinné události, bude učebnice obsahovat obě rozdílné interpretace. Jednak by mne zajímalo, bude-li vůbec v něčem shoda, a jednak, k čemu je taková učebnice dobrá. Společná učebnice je možná tenkrát, když se obě strany dopracují k nějakému elementárnímu konsensu. To se sotva může dít společnou přípravou učebnice. Nedostatek porozumění nelze nahrazovat okázalými neužitečnými formalitami.

V MfD píše historik Jaroslav Šebek o tom, že Klaus při své inauguraci uctil památku TGM i svatého Václava, a že prý to znamená snahu uznat pluralitu existence různých tradic v české společnosti – liberálních, demokratických a humanistických idejí (Masaryk) i národně konzervativních (sv. Václav). Pan Šebek zjevně vnímá sv. Václava prizmatem druhé republiky a protektorátu. Tenkrát se kníže definitivně zkompromitoval. Dovoluji si upozornit, že tehdy už byl nějakou dobu mrtvý. Ve skutečnosti symbolizuje naši sounáležitost se Západem a se západním křesťanstvím, na čemž není nic ani národního (křesťanství bylo a je internacionální) ani konzervativního. Ta sounáležitost se západní Evropou byla podstatně narušena už za druhé republiky a protektorátu a obnovila se až po čtyřiceti letech ruské okupace a našla stvrzení členstvím v EU a NATO. Středověká Svatá Římská říše (ovšem, definitivně se konstituovala až po Václavově smrti) byla EU a NATO tehdejší křesťanské Evropy, a ne bojové uskupení německého nacionalismu, jak si to představují naši národní sociálové.

Paní Rowlingová, autorka slavných knížek o Harry Potterovi, se už nějakou dobu angažuje v záležitostech péče o opuštěné a handicapované děti, soustředila se na Českou republiku a pověřila teď psychiatra Jana Pfeiffera, aby navázal kontakt s českými vládními úředníky a prosazoval další zlidštění poměrů v této oblasti u nás. Rád bych věřil, že paní Rowlingová nám chce opravdu pomoci, ale vůbec mi to nejde. Spíš bych řekl, že cítí potřebu si vylepšit image tím, že se bude profilovat jako obhájkyně zájmů maličkých, kterým se ubližuje že si vyhlídne nějakou zemi, která bude mít problémy s tím, aby odolala návalu její mateřské péče, s níž jde ovšem ruku v ruce pranýřování úřadů té země za barbarství necivilizovanost, čímž jí naroste svatozář. Ppovažuji z příznačné, a nemohu si odpustit ten výraz, za vychcané, že si paní Roswlingová nevybrala jako předmět svého zájmu třeba nějakou africkou zemi, kde by na ni z výšky kašlali, protože by jim nic jiného v jejich bídě a bezmocnosti nezbývalo, nebo na druhé straně Rusko, kde by na ni z výšky kašlali s oprávněným vědomím, že si to mohou dovolit; v obou těchto případech by totiž musela přijít ke slovu opravdová, neokázalá pomoc, pomoc bez buzerace. Úloha pana Pfeiffera je taky transparentní, zasloužil by si titul „temelínského otce“ (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě). Skutečná pomoc nenadělá tolik kraválu, je z ní málo slávy a nevyvolává u postižených tou pomocí dojem ignorantství a potřeby se zviditelnit na účet jiných.

Sobota 15. března: Podle ministra Langra stouplo ohrožení ČR teroristickým útokem. V Právu hned citují experty, podle nichž to je mj. výrazně proizraelskou politikou vlády, projektem na vybudování americké protiraketové základny a vůbec zahraničně politickou orientací země. Nejpraktičtější by bylo orientaci změnit, vystoupit z NATO a EU, uzavřít smlouvu o přátelství a mírové a další spolupráci s Severní Koreou, Íránem a Al Kajdou. EU ani NATO nás nenapadne ani na nás nebude střílet rakety, a my budeme mít své jisté. Podobný, ne-li lepší efekt by mělo uzavřít podobné smlouvy s Ruskem a vstoupit do SNS, konec konců jsme už kdysi v něčem podobném byli a nebyl by to pro nás tak cizí svět jako třeba svět islámských radikálů.

Podle CVVM poklesly v březnu preference všem politickým stranám kromě KSČM (ta je má setrvalé). Rudý blok by měl v parlamentu převahu 107 mandátů, Paroubek by ovšem nemohl vytvořit koalici s lidovci a zelenými, k většině by mu chyběl jeden mandát (přepočty na mandáty nesou ovšem nikdy úplně spolehlivé). Ukazuje se, že všechy řeči o tom, jak komunisté ztroskotali v prezidentské volbě, byly ujeté: pochopitelně je to vůbec nepoškodilo, naopak, zdůraznili i před svými voliči, že jsou nepostradatelní, že mají svou hrdost a ostatní budou do budoucna muset za jejich pomoc pořádně platit. Jak jste si je po listopadu vypiplali, takové je máte. Jinak je třeba počítat s tím, že celkový obraz sympatií veřejnosti je rozhodnutím Factum Invenio přestat se preferencemi stran zabývat zkreslen, podle mého názoru podstatně a ve prospěch ČSSD.

ČR dosáhla 82% ekonomické úrovně EU a v roce 2020 by se měla dotáhnout na průměr. To je moc hezké, ale není to náhodou taky tím, že se nám ten průměr přijetím Rumunska a Bulharska poněkud přiblížil?

Petr Uhl píše v Právu, že u nás vládne výlučná antikomunistická ideologie. Pan Uhl vidí situaci (z hlediska svých vlastních hodnot) příliš černě, u nás vládne postkomunistická ideologie se silnými bolševickými rysy. Sdílí ji drtivá většina veřejnosti, strany dnešní vládní koalice jí jsou v jisté míře poplatné (člověk by se neměl nechat zmást okázalými gesty) a dříve nebo později se vlastní vahou prosadí (chce se mi napsat „zase“, ale neudělám to, abych se vyhnul zbytečným sporům o to, zda se minulost nemůže vrátit. Jistě že nemůže, jenom může přijít něco ještě hnusnějšího). Hlavu vzhůru, pane Uhle, budoucnost je vaše.

Dále píší v Právu o masakru v My Lai. Možná by při té příležitosti neškodilo připomenout metody Vietkongu při zacházení s civilním (jiho)vietnamským obyvatelstvem a zacházení severovietnamských komunistů s americkými válečnými zajatci, abychom dostali plastický a jak se dnes říká „nikoli černobílý“ obraz toho, co se tenkrát se Vietnamu dělo.

Právo věnovalo dvoustránku případu bratří Mašínů. Pozoruhodný je zejména textík „Mýty a fakta kolem kauzy“, metoda je velmi transparentní a patří jako ukázkový případ do naší virtuální rubriky „jak číst Právo“. Dospívá se tu např. k závěru, že Mašínové peníze nevyužili k útěku na Západ. To, že peněz mělo být použito k útěku na Západ, si předtím vymyslili právě v Právu.

Pánové Pohanka a Melčák jsou podle MfD depoziturou Miloše Zemana na dnešní politické scéně. V rozhovoru, který tu vyšel, se tím aspoň poslanec Pohanka vůbec netají. Paroubek tvrdí, že v době, kdy se rozhodovalo o druhé Topolánkově vládě, dostal od Zemana zprostředkovanou nabídku, že by oba nemuseli pro vládu hlasovat. „To by ale vedlo k Zemanově kuratele nad ČSSD“, říká Paroubek, a nepochybně ví, o čem mluví.

Topolánkova vláda uvažuje o „bonusu pro vítěze voleb“ v novém zákonu o volbách do Poslanecké sněmovny. Dělá si zbytečné starosti, příští volby určitě patem neskončí.

V Lidových novinách vyšel pozoruhodný článek historika Jana Dobeše o protektorátu. Ukazuje na určité společné rysy protektorátní, poválečné a bolševické ideologie: „Společný přitom byl předpoklad, že pro splnění tohoto požadavku je důležitější než formální vzdělání správná instinktivní orientace. Cílem totiž nebylo chápání světa v jeho složitosti a nejednoznačnosti, ale nalezení ústředního motivu, jakési zaklínací formule, která vše vyloží a na kterou lze celou realitu snadno převést.“ Mám k němu jen dvě poznámky: když Dobeš mluví o „přesvědčení, že liberalismus a s ním příbuzné hodnoty (pluralismus, úcta k demokratickým právům a svobodám) nedokáží vyřešit problémy doby a musejí být nahrazeny hodnotami jinými“, nemělo by se zapomínat, že ta kritika liberalismu se nezrodila až z meziválečných a válečných poměrů¨. Liberalismus soustavně kritizoval i Masaryk, měl přitom na mysli jistě hlavně falešnou toleranci k názorům, které by tolerovány být neměly, a výlučně ekonomické zaměření tehdejšího liberalismu, jenže v tom není jeho podstata. Politický liberalismus v širokém slova smyslu je společný pro levou i pravou západní politiku, má křesťanské kořeny (prosadil se ovšem až v osvícenství, jeho základem je idea sekulárního státu, který nemá náboženské ambice, ale ani nechce náboženství zničit) a každá jeho zásadní kritika, upřímně řečeno včetně té Masarykovy, je podezřelá a zasloužila by si jakéhosi rozboru. A za druhé, nezdá se mi být úplně přesné mluvit o „historizaci“ pohledu na toto období, který je blokován jeho morálně-pedagogicko-politickým odsouzením. Morální hodnocení je při pohledu na dějiny nenožné si odmyslit, je zapotřebí jen pohled na dějiny odideologizovat a odpolitizovat.

Pondělí 17. března: Čínská armáda a policie zřejmě (přesně se pochopitelně neví nic, jak to v takových případech bývá) krvavě potlačila nepokoje v tibetské Lhase. Je to hezká odpověď na horlivé úsilí mezinárodního olympijského výboru o odpolitizování olympijských her v Pekingu. K tibetským demonstracím se svérázným způsobem vyjádřil i předseda ČSSD Paroubek (Klaus se raději nevyjádřil vůbec, k našemu dalajlámovi tržní demokracie zpráva asi ještě nedorazila). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jan Švejnar ocenil v rozhovoru pro Právo statečnost bratří Mašínů, zároveň však řekl, že vyznamenání by jim neudělil. Až potud je mi jeho postoj srozumitelný. Švejnar však argumentoval tím, že při jejich „činnostech“ zahynuli lidé. A tomu nerozumím: proč se proti komunistům smělo bojovat jen tak, aby přitom žádný z nich nezahynul? Komunisté sami si takovou řeholi neuložili ani náhodou.

V Právu dělají vědu z toho, že od ministerstva školství dostala peníze navíc Veterinární univerzita v Brně, a to na stavbu jakési kliniky pro choroby prasat. Na univerzitě přitom učí (jako odborný asistent) otec ministra Lišky. Správný postup by zřejmě byl, kdyby ministerstvo nekompromisně sdělilo vedení univerzity: když chcete prachy, koukejte ho vyhodit. (Čtenář se zároveň jen těžko zbavuje jistě neopodstatněného dojmu, že Právo zásobuje podobnými zprávami neoficiální tajná služba vyhozené ministryně Kuchtové).

Jiří Paroubek kritizoval způsob, jak se ČSSD obrátila na Ústavní soud ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů (viz poznámka, kterou jsem napsal pro dnešní „papírové“ LN). Je to vlastně kritika autora stížnosti, poslance Jičínského. Paroubek se kaje, že stížnost (kterou podepsal) přečetl „bez hlubšího studia“ a říká, že by ji byl pojal úplně jinak. Je zvláštní, proč má předseda ČSSD zapotřebí tyto vlastně interní záležitosti strany medializovat, je v tom kus alibismu: piště si stížnosti, já vám je i podepíšu, ale když nedopadnou dobře, budu se od vás veřejně distancovat. Připadá mi to krapet neseriozní.

Zatímco v Tibetu se střílí, u nás se jenom kušní. Bojovníci za mír táhli průvodem od pražského Hradu k americkému velvyslanectví a protestovali proti radarové základně, na Václaváku skupinka Všeslovanů pod vedením známého dietologa Dolečka protestovala proti samostatnosti Kosova, před srbským velvyslanectvím zase jacísi extremisté přímo proti velké Albánii. Demonstrace skinheadů jsou zábavnější, jsou při tom i anarchisté a perou se. Tihle všichni by se naopak v zásadě shodli.

Úterý 18. března: Prezident Klaus se sešel s premiérem Topolánkem a dohodli se, jak budou dále spolupracovat. Dohoda nevěští nic dobrého pro Topolánka, vládu ani pro koaliční partnery. Týká se jí naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek zřejmě po delší meditaci zjistil, že dalajláma je „mužem reformně-socialistických názorů. Je to tedy muž názorů velmi blízkých sociální demokracii.“ Po tomto prozření poněkud zmírnil svou pročínskou rétoriku a prohlásil, že jeho věty, které citovalo Právo, byly vytrženy z kontextu. Jinak se nedá citovat, než že se něco vytrhne z kontextu. Je pozoruhodné, že kult dalajlámy je zjevně jakési pojítko mezi Paroubkem na jedné straně, a Havlem a jeho příznivci na straně druhé. Nerodí se tu jakési nové státní náboženství?

Předseda zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) prohlásil v souvislosti s nepokoji v Tibetu, že podle jeho názoru „historie patří historikům a neměli bychom se k ní jako politici příliš vyjadřovat“. Vida, jak rychle se některé události stávají historií. Jinak pojetí je ryze české: na nepříjemné záležitosti domácí i cizí jsou tu historici: něco jako v přírodě brouci hrobaříci. Likvidují nepohodlné mršiny. Aby to dělali dobře, musíme si je vydržovat. Je pozoruhodné, jak jsou čeští historici k tomuto pojetí vstřícní.

Ruské ministerstvo zahraničí k situaci v Tibetu uvedlo mj.: „Vyjadřujeme naději, že úřady Čínské lidové republiky podniknou nezbytné kroky, aby zamezily nezákonným akcím a zajistily rychlou normalizaci situace v její autonomní oblasti.“ To je pozoruhodné, Rusové Číňany úkolují, zřejmě mají strach, aby se nákaza nepřenesla k nim.

Středa 19. března: ministr Schwarzenberg se podrobil operaci a rázem mu podle STEM vzrostla popularita o 10%. Je teď na druhém místě a dýchá Bémovi na záda. Populární jsou ti, kteří toho moc nedělají, a když toho moc nedělají proto, že jsou zrovna nemocní, tím lépe. Jinak ocenění prožluklého aristokrata s německým jménem je něco podobného, jako kdyby se v USA ve třicátých letech minulého století ocitl na vrcholku žebříčku popularity Afroameričan (česky řečeno černoch). Pak že se neměníme k lepšímu.

Klub ČSSD si předvolal ministra Julínka, aby mu vysvětlil, že je idiot. Sociální demokracie pod Paroubkovým vedením se stará o to, aby ty výše zmíněné změny k lepšímu nebyly zase až tak dramatické. Pokud tomu rozumím, poslanci dirigováni Paroubkem lovili úspěšně bobříka drzosti (kromě dr. Ratha, u toho je tento způsob chování přirozená životní funkce, dělá to stejně spontánně, jako když jiný koktá). Vrcholný výkon podal tentokrát předseda strany: prohlásil, že Julínek chce vrátit české zdravotnictví zpět. Přitom je zjevné, že koncepce zdravotnictví, tak jak ji prosazoval a prosazuje dr. Rath, je návrat k bolševickému monopolu a k tomu, aby byl pacient znovu vydán na milost a nemilost úředně přiděleným lékařům a zdravotnickým institucím (přitom, jak zkušenost z minulého režimu učí, ti, co si neúředně připlatí, budou moci doufat v Sonderbehandlung). Nevím, je-li to, co prosazuje ministr Julínek, to nejlepší, co se s českým zdravotnictvím dá dělat, ale na základě půlstoleté zkušenosti si jsem jist, že jeho postátnění (formou neformální privatizace do rukou dr. Ratha a jeho lobby) je docela jistě tím nejhorším.

Senát podává návrh zákona, podle něhož budou udělovány dekrety na odbojářství a účastenství v odporu proti komunismu. Dekrety česká společnost miluje. O nesmyslnosti zákona jsme už psali, byla jen podtržena senátním výborem pro lidská práva, který dále zpřísnil kritéria pro (bývalé) komunisty. Doufám že Ústav pro studium totalitních režimů, který bude rozhodovat o tom, kdo dostane právo nosit čestný odznak Obojáře, resp. Účastníka odporu, a kdo ne, vydá seznamy všech, co o to požádali, a všech, kterým bylo vyhověno. Mohla by to být dost velká sranda.

Alexandr Mitrofanov si dělá starosti o Jiřího Paroubka: po volbách se prý možná octne v krajně svízelné situaci – bude si muset vybrat mezi vládnutím s podporou KSČM a koalicí s nespolehlivými malými stranami. Ve skutečnosti pan Paroubek po ničem jiném netouží, velmi se mu to osvědčilo už v letech 2005-6, je to neobyčejně šikovné (vydírání malých partnerů a komunistů zároveň s tím, že když nebudou zlobit, všichni si přijdou na své) a pan Mitrofanov to přece nemůže nevědět.

Spolková kancléřka Merkelová prohlásila v Knessetu, že se Němci stydí za holocaust. Stydí se za něco Češi?

Vlastně se naopak zdá, že máme zas o jeden důvod k hrdosti víc. Rakouská policie dopadla českého šikulu, kterému se podařilo vyloupit 13 rakouských bank. Dělal to formou jakýchsi spanilých jízd. Zaujímá prý v evropské statistice druhé místo (nějakému Italovi se ro povedlo v celé Evropě dvacetkrát). Toho Itala už asi bohužel netrumfne, leda že by se ukázalo, že toho má na svědomí víc.

Jinak mne těší, jak Právo dbá na rozvíjení svých revolučních tradic. Na stránce „ze zahraničí“ si dnes lze například přečíst, jak „po okupaci Iráku s ostudou splasklo Bushovo tvrzení, že Saddám vlastní zbraně hromadného ničení“, a dále, že „zhojit globální vztahy se světem po invazi do Iráku bez mandátu OSN potrvá USA celou generaci“ (jak prohlásil jakýsi americký idiot). Atypické zatím je, že si člověk může aspoň na internetu ulevit, to za totáče nešlo.

Mladá fronta Dnes opěr věnovala pozornost Událostem a mé maličkosti. Stará se o to Tomáš Zahradníček. Je to pro mne vždycky trochu slavnostní okamžik, asi tak, jako když se mi v šedesátých letech věnovalo Rudé právo (tenkrát to nebývalo nijak často). A zase: oč je to dneska lepší, nevyhodí mne (ostatně není odkud, jsem důchodce) ani nezavřou. Naopak, mám svobodu remcat na internetu. Z článku pana Zahradníčka (nemohu na něj udělat odkaz kvůli archivu Newton, Jmenuje se „Masarykův dědic nejvěrnější“ (to je docela hezká poklona) a týká se mého článku Vyhraněné pravdy o minulosti jsem se dozvěděl, že na Masaryka se člověk nesmí odvolávat, je to neslušné (tento názor nesdílím a nehodlám sdílet ani do budoucna). Taky nevěřím na střetnutí „dvou dobrých pravd, jež spolu nakonec mohou slušně vycházet“, buď se ukáže, že jedna je lepší, nebo se na jejich kritice podaří vystavět další, lepší než obě. Pravda je to, o co jde. Pan Zahradníček mluví o nesnesitelnosti monomaniaků, mne zase trápí nesnesitelnost cynických a vyčůraných konformistů. Panu Zahradníčkovi se budu soustavně věnovat i nadále, je to velmi vděčný objekt pro tříbení názorů.

Nevím, nechal-li se panem Zahradníčkem inspirovat Martin Komárek v komentáři na téže stránce MfD. Kritizuje tam (jistě právem) Jiřího Paroubka který řekl, že to, co Čína dělá v Tibetu, je její vnitřní záležitostí. Zato věta „vyzývám proto obě strany sporu k nenásilnému řešení nastalé situace“, kterou dal předseda ČSSD k dispozici den nato, mu připadá už lepší. Dovoluji si upozornit, že přeložena do obecné češtiny zní: vyzývám kocoura a myš k nenásilnému řešení nastalé situace.

Václav Havel poskytl rozsáhlý rozhovor Lidovým novinám, zabývá se jím naše dnešní glosa. Nemohu si odpustit malou poznámku na okraj: totiž že rozhovory se dají dělat i s výrazně menší dávkou servility, než jako v tomto případě předvedla Petra Procházková, a nijak jim to neublíží.

Čtvrtek 20. března: podle ruského listu Kommersant je Rusko za určitých podmínek připraveno kývnout na americký projekt protiraketového systému v Evropě. Bylo by zábavné sledovat, jak by na takový Dolchstoß reagovala česká proruská lobby, která se doposud profilovala na odporu k americké radarové základně. Bylo by, ale asi nebude, Rusové nejspíš jen v povolebním období trochu mírní rétoriku.

Je zajímavé kdo všechno se v Česku nechystá na olympiádu v Pekingu, aby se morálně vyprofiloval. Už mne skoro mrzí, že jsem o tom vůbec psal, vyřídili by to za mne jiní. Do Pekingu se ovšem naopak chystá prezident Bush, který jistě čínským akcím v Lhase příliš nefandí. Číňané se možná trochu lekli ohlasu, jaký měla jejich tibetská akce, a čínský premiér vyjádřil ochotu jednat s dalajlámou, pokud se zřekne násilí a nebude prosazovat samostatnost Tibetu (dalajláma je proti násilí odjakživa a pokud je mi známo, usiluje pouze o autonomii Tibetu v rámci Číny). Předseda tibetské organizace KS Číny mluví ovšem trochu jinak: označil Dalajlamu za "vlka v rouše mnicha, ďábla s tváří člověka" a prohlásil: Nacházíme se v krvavém a ohnivém boji s Dalajlamovou klikou na život a na smrt." Zdá se, že oba postoje jsou velmi těžko slučitelné.

Lidovecký poslanec Hovorka se výrazně profiluje, nyní už ve spolupráci s ČLK, což je toho času jedna ze servisních organizací dr. Ratha. Hovorkova emancipace pokročila tak daleko, že je to moc už i na předsedu zelených Bursíka (vedení zelených se zjevně vrací po prezidentské volbě k předchozí relativně loajální spolupráci v koalici, která uváděla paroubkovskou žurnalistickou lobby v Právu na pokraj šílenství). Fenoménem Hovorka se zabývá naše dnešní glosa.

Miroslav Macek se podle rozsudku musí veřejně omluvit dr. Rathovi: „Lituji, že jsem tím (tj. mocným pohlavkem, který mu uštědřil na jednání České stomatologické komory) zasáhl do práv na ochranu cti pana Ratha.“ Inspirován známou Drdovou slátaninou Vyšší princip mám sto chutí prohlásit, že facka hulvátovi není zločinem, a že i já souhlasím s tímto atentátem na dr. Ratha (není to ode mne žádné zvláštní hrdinství, zatím se za to ještě nestřílí). Na druhé straně soud chápu: nebýt jeho zásadního rozhodnutí, hrozilo by dr. Rathovi, že by mohl být postupně ufackován (exempla trahunt). Mackovi nezávidím, na jeho místě bych měl s omluvou jakýsi problém.

Německo zřídí Dokumentační centrum k útěku a odsunu. Dohodla se na tom včera německá vláda. K tématu se vrátíme.

V Brně kdosi na několika místech vylepil jednu z karikatur proroka Mohameda. Když se kdysi celý mohamedánský svět pustil do Dánska za to, že jeden list karikatury zveřejnil, bylo třeba se za Dánsko postavit. Svoboda projevu znamená mj. i zveřejňování prorokových karikatur. Svoboda projevu však nespočívá ve zveřejňování prorokových karikatur, naopak. Zveřejňování karikatur proroka Mohameda je projev jisté bezohlednosti, nevychovanosti a hulvátství, příklad nutné zátěže, kterou s sebou svoboda projevu nese. (Něco jiného je zásadní a věcná kritika islámu).

Zemřel A. C. Clarke. Znám pouze jedno jeho dílo, „Vesmírnou Odysseu“, a to ještě jen z filmového zpracování. Bylo velmi sugestivní barevně i hudebně. Dívali jsme se na ně před časem v televizi s mým kocourem Csongorem. Barevné efekty kocour nedokázal ocenit (kočky, jak známo, mají sice oči vybavené na barevné vidění, ale jejich mozek nedokáže barvy vyhodnotit, barevně vidí jen primáti), zato hudba ho oslovovala mocně. Zpočátku jen naježil srst a stáhl uši dozadu, pak začal žalostně mňoukat a nakonec do mne strkal tlapkou, abych tu strašnou věc vypnul. Nevyhověl jsem mu, protože jsem neustále doufal, že se dozvím, o co jde. Kocour nakonec zalezl pod kanape, já se vydržel dívat až do konce, ale o co šlo, jsem nepochopil. Budiž mu země lehká. (panu Clarkovi, ne Csongorovi, ten to naštěstí přežil).

Pátek 21. března: Usáma bin Ládin pohrozil Evropě zničující pomstou za opakované zveřejnění karikatur proroka Mohameda. V této souvislosti je pozoruhodné, že kdosi, neví se kdo, vylepil v Brně plakáty s jednou z karikatur. Radnice obvodu Brno-střed nechala karikatury odstranit, ministerstvo zahraničí je odsoudilo. To by bohužel na Usámu asi moc nezabralo. Policie a BIS podivný případ vyšetřuje, je dobře, že to nepodceňují.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zveřejnil na internetových stránkách ÚS své odlišné stanovisko ve věci sociálně demokratické stížnosti na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Rychetský byl pro zrušení zákona. Argumentuje mj. tím, že zákonodárce v něm buď „vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu“, nebo „se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli“. „Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti a měl být zrušen.“ Problém je v tom, že existující vědecká a pedagogická pracoviště v oboru historie si podle mého názoru nedůvěru a pohrdání zaslouží, že jsou do značné míry ovládána exkomunisty (ať až těmi s lidskou tváří nebo těmi normalizačními) a že svoboda vědecké práce tam dostává pořádně zahulit. Kromě toho je velmi užitečné pokusit se vytvořit pracoviště, kde se určitým obdobím budou věnovat lidé, kteří je neprožili a nejsou na mě vázáni různými zájmovými, citovými a existenčními vazbami (nepotřebují např. za každou cenu sobě i jiným dokazovat, že svůj život neprožili nadarmo). Taková situace je ostatně v historické vědě standardní a je zárukou objektivity. A instituce tohoto druhu bohužel jakousi státní podporu potřebuje, protože jinak by ji všichni ti výše zmínění bojovníci za svobodu umlátili čepicemi. Nejde o to, aby se vytvořila nějaká státní norma, ta už v mnoha ohledech dávno vytvořená je, a to právě těmi „standardními“ vědeckými a pedagogickými institucemi. Norma bohužel stojí za (jedno slovo zabaveno). Teď jde o to ji v zájmu plurality myšlení trochu nabourat.

Agentura STEM provedla průzkum mezi veřejností. Jde o to, kdo si myslí, že po novém zdanění bere víc, případně míň. Jenže nejde o to, co si kdo myslí, ale kdo opravdu bere víc a kdo bere míň. To se dá docela dobře spočítat, a nemusí se do toho tahat „myslení“.

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu se na jednání Bushovy administrativy jen potvrdilo, že řešit problémy silou se nevyplácí. To je čistá pravda: například v roce 1938 přinesli naopak Chamberlain s Daladierem za spolupráce Hitlera a Mussoliniho pěkný důkaz toho, že řešit problémy bez síly se vyplácí. Tenkrát se to vyplatilo dokonce na celých jedenáct měsíců.

Agentura Median provedla pro Lidové noviny průzkum ohledně toho, má-li být Velký pátek uznaným svátkem. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sobota 22. března: Ministr zahraničí Schwarzenberg navrhne vládě uznání Kosova na její přespříští schůzi (2. dubna). Bude zajímavé sledovat, jak si s tím vláda poradí, když prezident, kterého Topolánek přizval ke spoluutváření vládní politiky, má na věc jiný názor a schůze by se měl nejspíš podle obecné domluvy s premiérem zúčastnit (jde o zásadní věc). Srbsko okamžitě odvolává své velvyslance ze zemí, které nezávislost Kosova uznaly, což je dosti silný způsob nátlaku, kterému by se zrovna nemuselo podléhat. Navíc neexistuje nejmenší důvod, proč by Kosovo mělo patřit k Srbsku – a zároveň taky nejmenší důvod k tomu, proč by severozápadní cíp Kosova, který je obýván Srby a je snadno oddělitelný, měl patřit ke Kosovu (ostatně není vyloučeno, že si tamní obyvatelstvo oddělení via facti vynutí). Problém zásahu západních mocností do oblasti bývalé Jugoslávie, nebyl, jak se zdá, neopatrný v tom smyslu, že Jugoslávie měla být zachována (to nešlo), ale že nebyl dost radikální. ČR nemá dost silný důvod samostatnost neuznat (a chovat se zrovna v této věci ke svým spojencům po hovorkovsku), měla by však dát najevo jakousi výhradu. Tenhle úkol ministru Schwarzenbergovi opravdu nezávidím.

Zatím co český voják, který padl v Afghánistánu, bude povýšen a vyznamenán, těžce zraněný si bude platit svůj pobyt v nemocnici. Samozřejmě mu to ministerstvo obrany následně uhradí. Ale stejně mi to připadá zábavné: co když bude válka?

V souvislosti s velikonocemi seznali ochránci přírody na Novém Zélandě zajíce nehodnými, aby byli symboly jara: poškozují totiž životní prostředí. Teď jsou na tahu naši zelení: odsouzení zajíců by mohla být výjimečná iniciativa, na níž by se dokázala shodnout Bursíkova i Stropnického sekce strany.

Do útoku proti Ústavu pro studium totalitních režimů vyrazili i Bojovníci za svobodu. Bylo by divné, kdyby organizace, která má tak blízko ke KSČM a k našim slovanským bratrům z východu, zůstala v této věci stranou. Mají obavy ze zpolitizování Ústavu (jistě, mohl by být použit jako nástroj reakce v boji proti všemu pokrokovému u nás, proti KSČ i našemu spojenectví se SSSR – nebo snad ne, nebo se něco v posledních pár letech změnilo? Bojovníci jen podle jména).

Komunistický svaz mládeže má jakési problémy s legalitou, protože hlásá revoluční cestu změny a odstranění soukromého vlastnictví. Jejich zkušení starší soudruzi z KSČM jim na základě vlastních dějinných zkušeností radí: vyjádřete respekt k rovnosti všech forem vlastnictví včetně soukromého! (a teprve po čase, až budeme zase mít všechno v rukou, se najednou ukáže, že všechny formy vlastnictví si jsou rovny, ale některé si jsou rovnější).

Titulek v dnešním Právu zní „První snímky zachycují nedávné lynčování Číňanů v Tibetu“ (a přinášejí jakési fotografie). Podobným způsobem, Právo (tehdy Rudé) referovalo v roce 1956 o maďarské revoluci. I tam se objevily snímky o lynčování příslušníků ÁVH (maďarské StB), a ty snímky byly ovšem autentické. Potíž je v tom, že tento druh zpravodajství vychází z předpokladu, že právo na lynčování (dlouholeté, pečlivě maskované) má jen jedna strana. Druhá musí držet, trpět, jak pěkně napsal jakýsi výtečník rovněž v Právu v souvislosti s případem bratří Mašínů. Samozřejmě, lynčovat se nemá. Ale je rozdíl, když to někdo někoho dlouhodobě, skrytě, rafinovaně utiskuje nadváhou jedné miliardy k několika málo milionům, a když to někdo nevydrží a živelně se proti tomu útlaku brání.

Jak se v politice s prof. Halíkem shodnu jen v máločem, to, co napsal ve velikonoční příloze MfD v souvislosti s tím, co je vlastně peklo, mi připadá tak pěkné a trefné, že neodolám a cituji: „Peklo je stav trvalé a totální odloučenosti od Boha; je to logický důsledek toho, že Bůh si nade vše váží lidské svobody. Chce-li někdo až do konce žít bez něho, pak Bůh toto jeho rozhodnutí respektuje a umožní mu to navěky. Jak takový stav naprostého odloučení vypadá, nikdo z žijících neví. Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: „Milostpane, nechaj se překvapit!““

Úterý 25. března: Srbská vláda navrhla OSN etnické rozdělení Kosova. Neviděl jsem, jak návrh vypadá, ale k oddělení některých částí země (severozápadní cíp) asi nakonec dojde via facti. Premiér Topolánek oznámil, že návrh na uznání samostatnosti Kosova se odkládá (ministr Schwarzenberg ho chtěl předložit příští týden). Důvodem je nesouhlas lidovců a zjevně aspoň i části ministrů za ODS, Topolánek řekl, že za současné situace by neprošel. Všechny velké země EU kromě Španělska Kosovo uznaly, uznaly ho i Spojené státy, zatím se nepřidaly též Rumunsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Řecko, zásadně proti je Rusko. Poněkud nevábná společnost. Nicméně návrh na etnické rozdělení země (pokud je technicky možný) je sám o sobě rozumný.

Topolánkovi přibyl další problém, Tlustý a jeho dva kolegové chtějí zablokovat projednávání Lisabonské smlouvy v parlamentu, dokud o ní nerozhodne Ústavní soud. V téhle věci drží Klausovu linii „suverenity“ a fungují (zatím v rámci vládní koalice) jako potenciální melčákovci-pohankovci. Ty dirigoval (a diriguje) z pozadí Miloš Zeman, Klaus má na Hradu lepší pozici, a pokud dělá s Tlustým a spol. totéž, nepochybně to dělá o hodně šikovněji. Zeman nyní vydal v rozhovoru pro Právo několik veřejných instrukcí: za prvé, být proti radaru, protože radar je totéž jako kdysi Maginotova linie, Írán a podobně země jej mohou obejít. To je typická hraběcí rada: jednak si troufám odhadnout, že Zeman podobným věcem rozumí asi tak jako já, tj. dost málo, a jednak mi uniká logika tohoto argumentu: protože tento systém je zranitelný, nebudeme radši dělat nic. Pardon, uděláme referendum, aby se neřeklo, a abychom, až to bouchne, měli alibi. Kosovo prohlásil expředseda za teroristickou islámskou diktaturu, financovanou narkomafiemi (to je dikce normalizačního Rudého práva) a uznání Kosova by považoval za nevděk vůči Srbsku. V této situaci ovšem nejde o to, projevit někomu vděčnost, ale odhadnout, zda uznání Kosova vytvoří na Balkáně stabilnější a spravedlivější prostředí (obojí spolu souvisí), nebo ne.

K problému Kosova se vyjádřil v MfD Josef Zieleniec. Domnívá se, že by se ČR měla „s ohledem na svou historickou zkušenost stát hybnou silou procesu, který zbytek EU přesvědčí, že je ve stávající situaci klíčové dát Srbsku hmatatelnou evropskou perspektivu, jež srbský, elitám umožní udržet orientaci na Západ“. Proč jen Srbsku? Proč ne i kosovským Albáncům? Ti jsou snad méněcenní? Naším úkolem není spasit Srbsko, ale podpořit či pomoci prosadit spravedlivé řešení. Přitom není nic špatného na tom, když vezmeme v úvahu naše možnosti, které jsou jiné než možnosti Francie nebo USA. Český mesianismus je sice legrační, ale může být i pěkně nebezpečný (po skončení druhé světové války přesvědčovali čeští národně socialističtí intelektuálové zpitomělou českou veřejnost, že naším posláním je smířit demokratický Západ se Stalinovou orientální despocií).

Rovněž Josef Zieleniec pokračuje v Právu v debatě o tom, mají-li poslanci nebo senátoři jezdit hromadnou dopravou nebo ne. Jeho starosti bych tak chtěl mít. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Martin Jan Stránský v bojovně laděném článku v dnešní MfD tvrdí, že v padesátých letech u nás byla občanská válka. Martin Jan Stránský se narodil v roce 1956 v New Yorku. V ten rok proběhla krátká, ale výrazná občanská válka v Maďarsku. Protože jsem tu dobu prožil tady a nebyl jsem už zase tak malý (jsem ročník 1940), a protože jsem se maďarskou revolucí trochu zabýval (viz česká příloha Událostí) mohu prohlásit, že tu v těch letech nic podobného jako v Maďarsku nebylo. Dále pan Stránský nazývá prezidenta Klause „produktem komunistických rodičů“ a nutí mne se toho člověka zastat (což mu hned tak nezapomenu). To označení je neuvěřitelná sprosťárna. Nikdo nemůže za své rodiče a nikdo nemá mít tu nehoráznou drzost vyčítat někomu jeho rodiče. Je to typický případ bolševického kádrování: a je zajímavé, že se dá pochytit i v USA, vede to k jistě nespravedlivému podezření, že ho Češi mají v genech (aspoň někteří).

V průzkumu agentury Median pro Lidové noviny se většina respondentů vyslovila pro zrušení poplatků u lékaře. Přirozeně, když jde o to něco neplatit, bude vždycky většina pro. Problém je prý v tom, že se úroveň lékařské péče zavedením poplatků nijak výrazně nezměnila. Jednak je otázka, co se může výrazně změnit za tři měsíce, a jednak smysl opatření, pokud tomu rozumím, nebyl zlepšit péči, ale aspoň zmírnit v této oblasti existenci na dluh, kterou provozujeme už od převratu. To je možné dvojím způsobem: buď tím, že si připlatíme, nebo že se nám za stejné peníze dostane rathovské péče typu „totáč“. Problém poplatků je spíš v tom, že jsou nízké a vyšší tato slabá vláda nedokáže politicky prosadit.

Středa 26. března: Do Bělehradu odlétá česká delegace v čele s vicepremiérem Vondrou, která tam má jednat se srbskou vládou o „evropské perspektivě této země“. Pak míří do Slovinska k jednání o předsednictví v EU. Koncem týdne letí do Slovinska i ministr Schwarzenberg. Těžko se zbavit dojmu, že máme dva ministry zahraničí. Který z nich je ten hlavní? A není to zbytečný luxus?

Sociálně demokratické delegace vyrazila do Ruska. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Exministr zahraničí Svoboda vysvětlil, jaké je lidovecké stanovisko ke Kosovu: „Máme zatím jen pozorovat vývoj a pečlivě zvažovat všechny podrobnosti a neměli bychom se nechat svázat nějakým datem, do kterého musíme rozhodnout.“ To odpovídá floskuli „streng behüten, beobachten“, známé z Haškova Švejka. Měli bychom se spíš snažit říci co nejdřív, že ano, a z jakých důvodů, nebo že ne, a z jakých důvodů. Jinak to bude vypadat jako alibismus, kterým to taky je. Předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Severa zase prohlásil, že by odtržení části Srbska obývané Albánci mohlo být negativním příkladem pro řadu menšin v dalších zemích. To je těžké, ponechání části Srbska, obývané Albánci, v Srbsku bude zase signálem pro různé více či méně čuňácké státy, že si se svými menšinami mohou dělat, co je napadne. A pokud jde o mezinárodní právo, na něž se lidovci odvolávají, jako každé právo může fungovat jen na základě určitého konsensu. Ten dosti často bohužel spočívá, obrazně řečeno, v tom, že vegetariáni a lidožrouti budou společně dohlížet na to, aby vegetariáni nejedli lidské maso. Což poznamenává kvalitu mezinárodního práva i jeho vymahatelnost.

Soudní čekatel dr. Langer znovu zažaloval prezidenta Klause, který ho s úporností hodnou lepších věcí neustále odmítá jmenovat soudcem. Ten člověk (Langer, ne Klaus) má výdrž, držím mu palce. A když už jsme u pana prezidenta, ten velmi specifickým způsobem oznámil, že nepojede do Číny na olympiádu, a tím opět uzrál pro naše nejvyšší ocenění.

Historik Petr Čornej poskytl rozhovor Právu. Rozhovor tam otitulkovali „Kořen současných sporů (o církevní majetek, bd) leží v době husitské“. Ačkoli se veliká množina čtenářů Práva s malinkou množinkou čtenářů Událostí asi příliš nepřekrývá, dovoluji si upozornit, že ač to z titulku vypadá jinak, církev nechce vrátit vše, o co přišla od husitství až po dnešek. Tato poznámka opatří do rubriky „Jak číst Právo“.

Skupina Ztohoven byla osvobozena v trestněprávní soudní při, v níž je státní zastupitelství obvinilo z šíření poplašné zprávy, protože podloudně vmontovali do záběru ČT z české krajiny jakousi atomovou miniexplozi. Jistě, o poplašnou zprávu nešlo, nikdo nebyl poplašen, a jak by taky mohl být, na ten pořad se nikdo nedívá, a kdyby se díval, asi by ani nepochopil, že má jít o atomový výbuch. Jinak si ale myslím, že takové jednání je protiprávní a mělo by být potrestáno. Je to stejné, jako kdyby se Vám někdo, aby prezentoval sebe a svůj nesouhlas s Vašimi názory, vydělal na Váš psací stůl. Vlastně horší, protože v tom případě ještě nebude mít jeho úkon to nejdůležitější na celé věci, totiž ukradenou publicitu. A to, že svůj výtvor na Vašem stole bude vydávat za artefakt, ho nijak neomlouvá – může za něj sice dostat Nobelovu cenu, ale zároveň by za něj měl nést tak říkajíc občanskou odpovědnost. Obojí je slučitelné.

Podle Milana Vodičky v MfD se na ministerstvu obrany hrají pozoruhodné strategické počítačové hry, při nichž několik dobrovolníků simuluje mezinárodní krize. Každý z nich představuje nějakou z našeho hlediska významnou zemi, Českou republiku hrál v uvedeném případě právě pan Vodička. Během hry nastala taková siutace, že Izrael požádal Českou republiku (tj. pana Vodičku) o spojenectví před íránskou hrozbou, a Česká republika musela s lítostí a zahanbením oznámit, že ani náhodou, protože má jiné problémy. Především doufám, že pan Vodička nikdy nebude provozovat českou politiku jinak než v počítačové simulaci (jejím tématem byl v tomto případě, jak se zdá, nácvik mnichovanského chování na počítačovém trenažéru). A za druhé, ta představa je nesmírně zábavná: při všem vědomí našich početných ctností v jiných oblastech to přece jenom trošku je tak, jako kdyby si někdo chtěl pořídit na ochranu svého pozemku před všehoschopnými lupiči hlídacího zajíce. Což ostatně pan Vodička svou reakcí ve hře názorně předvedl.

Tomáš Vystrčil se v LN úplně zbytečně rozčiluje nad článkem Martina Weisse o Tibetu. Problém je v tom, že na podobná témata jako nepokoje v Tibetu se váže spousta laciného kýčovitého sebeukájení, kdežto na problémy, jako je Kosovo, které Weiss zmiňuje a Vystrčil nechává úplně stranou, jen různá nacionalistická veteš a hejslovanství. Rozdíl je přitom podstatný: v případě Kosova, které je blízko, se musíme chtě nechtě ptát, co s tím zatraceným problémem, zjišťovat, že to pořádně nevíme, a přitom bychom to vědět měli. Na Tibet se díváme z dálky, jakoby obráceným divadelním kukátkem, všechno je jasné a jednoduché: Číňané, go home. Tibeťanům to moc nepomůže a nám to ani trochu neublíží. Můžeme si to dovolit.

Taktéž v LN píše Zbyněk Petráček: „Zákaz politizace sportu v Pekingu? Fuj, zní spravedlivý hlas Evropy. Zákaz politizace sportu na evropském šampionátu? Jistě, vždyť pravidla platí spravedlivě pro každého, zní hlas téže Evropy.“ Problém je trochu v tom, nač se ptá potom: „bude v Pekingu vyloučen sportovec, jehož tričko ponese nápis „Tibet je Čína“, respektive „Tibet není Čína“?“ Když někde v Evropě po ulici půjde nějaký (evropský) domorodec s tričkem “Tibet je Čína“, nebo s tričkem „Tibet není Čína“, nic se mu nestane. Když půjde čínský domorodec v tom druhém tričku po ulici v Pekingu, zavřou ho. Proto je politizace olympijských her v Pekingu řekněme přitažlivější.

Čtvrtek 27. března: Uvnitř Československé obce legionářské se rozhořel boj. Údajně v něm jde o jediný majetek organizace, pražský hotel Legie. Boj probíhá mezi starou a mladou generací, a je to, soudě ze záběrů České televize, zároveň zápas mezi ruskojazyčnou a českojazyčnou sekcí Obce (do obce byly před časem přijati veteráni z bojových nasazení naší armády po roce 1989, čímž českojazyčná obec zjevně neobyčejně posílila). Jako čecháček každým coulem fandím našincům (bez ironie, prosím, mám totiž jistotu, že bojovali za naše zájmy), jsem pevně přesvědčen, že ti, co byli ve válce v zálivu jako pěšáci, nemají důvod vydávat se po prášilovsku za ljotčiky a doufám, že když vyhrajou, nezavře nám báťuška Putin, patron všech legionářů, kohoutky s ropou.

Senát zamítl hlasy senátorů z ODS návrh senátorů Mejstříka, Štětiny, Novotného a d. na novelu § 260 trestního zákona. Smysl úpravy byl zakázat podporu a propagaci komunismu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vicepremiér Vondra je zjevně ve složité situaci. Šel do vlády s chvályhodným úmyslem usmířit Pravdu a Lásku s Neviditelnou rukou trhu, a ocitl se, jak se zdá, mezi dvěma mlýnskými kameny. Nejprve si s ním nepříliš velkorysým způsobem vyřídil účty v jakémsi rozhovoru jeho někdejší guru Václav Havel. Teď vicepremiér váhá, zda má podpořit nebo nepodpořit přezkum eurosmlouvy (mně osobně přezkum připadá jako šaškárna a alibistické přehrávání politické zodpovědnosti na Ústavní soud) a jak se postavit k uznání či neuznání Kosova (to je věc složitá: ČR by Kosovo měla uznat, ale jeho etnické rozdělené – tam kde je možné – by bylo rozumné; proto jsem velmi rád, že nejsem vicepremiérem pro evropské otázky). Vondrova snaha, když ji vezmeme upřímně, je chvályhodná (Topolánkova ODS by neměla být násilím přistrkována k vejminkáři na Hradě a bez podpory někdejších stoupenců OH, ODA, US-DEU nemá občanský tábor ve střetnutí s rudým blokem šanci), ale zdá se, že neuskutečnitelná (aspoň do té doby, dokud ODS nebude schopná se od svého čestného předsedy a některých jeho divokých iniciativ distancovat zřetelněji než dosud).

Vondra to ovšem nemá lehké, na návštěvě v Bělehradě byl vystaven jakémusi citovému vydírání. „Česko je náš přítel. Doufáme proto, že Kosovo neuzná“. Vicepremiér citlivě rezonoval: „Musíme skloubit politický realismus s přátelstvím“. Nevím, proč by v této věci měly hrát roli nějaké pofidérní kmenové sympatie. Jde o to, napomoci v rámci našich možností politicky stabilnímu a zároveň spravedlivému uspořádání této oblasti, aby svými ohavnými křečemi neohrožovala celou Evropu. Přátelství sem, přátelství tam, nezaujatý pozorovatel musí konstatovat, že v nejnovějším balkánském konfliktu se všechny strany od Chorvatů přes Srby a Bosňáky až po Albánce chovaly jako dobytek a že v něm neexistovali „lepší“ a „horší“ nýbrž jen silnější a slabší.

Už sedm ústavních soudců kritizuje Ústav pro studium totalitních režimů, jásá Právo. Jedním z kamenů úrazu je, že byli „omezeni“ historici a potenciální členové rady a vedení Ústavu, kteří se ještě před rokem 1989 dokázali odpoutat od své minulosti (klasický příklad, podotýkám já: historik Pánek) a postavit se do opozice proti režimu. Problém je, že v rukou těchto lidí a jejich snaživého dorostu jsou prakticky všechny české historické instituce: proč by tu nemohla být jedna jediná, kam nebudou smět strkat své nenechavé pracky?

Možná už příští týden se bude v Národní radě SR hlasovat o neuvěřitelném návrhu tiskového zákona, který upravuje právo na odpověď takovým způsobem, že by to fakticky zlikvidovalo svobodu projevu. Ficovo Slovensko je teď tam, kam se velmi rychle dostane ČR, jakmile se zmocní vládního kormidla Jiří Paroubek. Už proto si Slovensko a slovenští novináři v tuto chvíli zaslouží naši solidaritu, která by neměla spočívat jen v tom, že tam náš nově zvolený prezident jezdí šaškovat jako na svou první zahraniční štaci. Nejde o parádní okázalé demonstrace špičkových politiků, ale nějakou praktickou formu pomoci a spolupráce, která se musí teprve vymyslet. Je jistě pěkné, že tolik českých intelektuálů soucítí s Tibetem, ale přímo za humny roste problém jako hrom, ten problém se jmenuje Robert Fico a zprostředkovaně se nás dotýká, protože může poznamenat i naši vnitropolitickou situaci.

Pátek 28. března: Paroubek se Zaorálkem hlásí z Moskvy, že dohoda mezi Rusy a Američany je na spadnutí. Sociální demokraté ji odmítají, protože údajně nechtějí na našem území ani Američany, ani Rusy, kteří je budou kontrolovat. Zprávy mají nejspíš demonstrovat, jak důvěrné a přátelské jsou styky Paroubkova vedení ČSSD se věrchuškou v Kremlu, jsou z nich cítit malinké rozpaky (ČSSD možnost ruské vstřícnosti vůči americkému plánu asi přece jen zaskočila) a jako vždy úsilí naložit všechny vzniklé problémy na hřbet Topolánkovi. Celá věc není tak horká, jak na první pohled vypadá – už proto, že Rusové se jistě nebudou snažit nějakým netaktním chováním bezohledně zbavit tak významného spojence v „blízkém zahraničí“, jako je Jiří Paroubek. Je pro ně k nezaplacení.

Premiér Topolánek prohlásil, že chystané Dokumentační centrum k útěku a vyhnání (v Právu píšou „odsunu“)je německý projekt, kterého se ČR nezúčastní a ani v budoucnu o účasti neuvažuje. Bylo by hezké, kdyby to znamenalo přiznání, že do toho nemáme co mluvit (například diktovat si, kdo tam smí zastupovat vyhnané a kdo ne).

Na Slovensku se chystá přijetí neuvěřitelného tiskového zákona. Na protest proti němu vyšly včera skoro všechny slovenské deníky s vybílenou první stránkou (obsahovala jen výpočet sedmi hlavních hříchů nového zákona). Chystané reglementace tisku na Ficově Slovensku se týká naše dnešní glosa.

Slovinský ministr zahraničí Rupel vysvětlil, proč má být samostatné Kosovo (včetně srbských oblastí) a naopak nemá být samostatná Republika Srbská v Bosně. Kosovo mělo totiž autonomní status až za Tita, kdežto žádná Srbská republika v Bosně neexistovala. Ta úvaha pěkně demonstruje, že závazným východiskem pro nynější reorganizaci „jugoslávské“ části Balkánu je status quo vzniklý za komunistické diktatury. To je přece absurdní. Logické by bylo přizpůsobit státní uspořádání národnostnímu, a to lépe, než se to povedlo ve střední Evropě.

Když agentura STEM zrovna nespolupracuje s ČSSD, zabývá se zkoumáním stavu české duše. Posledně šlo o to, jak se kdo cítí být bohatým nebo chudým, dnes o to, jak český člověk odhaduje, kdy dosáhneme západoevropské úrovně. Miloš Zeman kdysi, ještě než se stal sociálním demokratem a populistou, na tuto otázku (myslím, že přesně byla tenkrát formulována náročněji, kdy dohoníme SRN) odpověděl realisticky „nikdy“. Totéž si o dohonění a předhonění Západu myslí i dnes u nás 31% respondentů. Myslím si to i já. Bylo by však dobré to doplnit o uznání, že i tak se máme celkem vzato jako prasata v žitě, naše situace se zlepšuje a když Pán Bůh dá, bude se i nadále zlepšovat. Po této stránce to je fajn.

Velký rozruch způsobil nizozemský politik Geert Wilders svým filmem o islámu. Všichni s napjetím očekávají, vypuknou-li opět celosvětové muslimské bouře a on má o reklamu postaráno. Podle toho, co si lze přečíst v tisku, má pan Wilders jistě právo říkat své názory veřejně a předpodělanost před reakcí islámských zemí by bylo dobré nějak překousnout, proč musí všichni vidět, jaký máme strach. Což nic nemění na tom, že soudě podle toho, co píší noviny, jsou některé názory pana Wilderse nehorázné. Tvrdí, že korán je hrůzná a fašistická kniha, podněcuje násilí a netoleranci a měl by být zakázán jako Mein Kampf. To srovnání je naprosto nekorektní, podobně by bylo možné vyřídit i Starý zákon. Panu Wildersovi ovšem nejde o věcnou analýzu, ale především o voličské hlasy.

Václav Klaus v rozhovoru pro rakouský list Der Standard prohlásil: „Skoro všichni jsme tehdy věřili tomu snu, že se podaří prosadit změny i proti vůli Moskvy. Doufali jsme, že sovětští ideologové si řeknou: Československo je už někde daleko. I já sám jsem byl intervencí překvapen, nečekal jsem ji.“ Nemohu to potvrdit, v mém okolí bylo dost lidí, kteří ji považovali za velmi pravděpodobnou, a ač se mi velmi nechtělo, ten lehký příslib svobody byl příjemný, musel jsem jim dát za pravdu. Lidé se vesměs ruské intervence velmi báli, jen si nechtěli připustit, že je vlastně nevyhnutelná, protože žádná autokratická metropole se dobrovolně nevzdá ani jedné ze svých kolonií. Taky mi připadá podivná Klausova výtka rakouskému prezidentu Fischerovi. Ten před časem prohlásil v souvislosti s Anschlussem Rakouska, že dnešní Rakousko usiluje o budování mostů. Klaus sice připustil, že na analogii s poměrem, Rakušanů vůči nacismu v roce 1938 a Čechů vůči bolševismu v roce 1948 může něco být, ale že zatímco Fischer dnes mluví o budování mostů, pro něj je budování mostů ke komunistům nemyslitelné. To je jednak klausovsky nekorektní (Fischer nemluvil o budování mostů k nacistům) a jednak, pokud jde o vztah pana prezidenta a našich komunistů, na jeho místě bych mlčel jako pěna.

Aktivisté bojující proti komunismu přizdobili Žižkovu sochu jakýmsi protestním nápisem („trikem proti komunismu). Kromě Žižky, který tak učinil nedobrovolně, si triko dobrovolně navlékl exprezident Havel (škoda, že to neudělal opřed prezidentskou volbou). Žádný komunismus nám nehrozí, komunismus je mrtvý; hrozí nám to, že se díky všeho schopným politikům typu Jiřího Paroubka a mohutné proruské lobby dostaneme znovu do sféry vlivu autokratické ruské supervelmoci.

Miroslav Macek, jeden z největších příznivců politizování kladivem (naštěstí měl zatím minimální možnost vyzkoušet si to v praxi) se v LN přimlouvá za systém dvou silných politických stran a poukazuje mj. na vratkost dnešní koalice. Vratkost dnešní koalice spočívá v tom, že má minimální a problematickou podporu v Poslanecké sněmovně. Problémy Klausových koalic způsobovalo zase to, že na Hradě tehdy existoval jakýsi zárodek druhého mocenského centra (při zpětném pohledu se nabízí otázka, zda tahle brzda Klausovým koalicím spíš neprospěla). Systém dvou silných politických stran předpokládá mohutnou demokratickou tradici a vyspělou politickou kulturu, u nás by to bylo jen o fous lepší než systém jedné silné politické strany.

Sobota 29. března: premiér Topolánek, jak se zdá, se ve stavu hladových duchů, jak praví náš národní klasik, vypravil na schůzi tripartity (kam údajně předseda vlády obvykle nechodí a která měla projednávat něco úplně jiného) a přítomné odboráře seřval kvůli stravenkám. Podobný přístup k partenrům na Tripartitě neodpovídá jeho momentální silové pozici, nemá na ně vůbec žádné instrumenty. Přítomní odboroví bossové byli pochopitelně bez sebe radostí, že mohou dát předsedovi vlády, připomínajícímu v té chvíli příliš bezstarostného sviště, který vystrčil hlavu z nory a vší silou zapískal, aniž by si všiml, že kolem krouží krvežízniví předátoři, pořádně zahulit. S chutí se smrtelně urazili, opustili schůzi a vymýšlejí si pro delikventa co nejpotupnější omluvné úkony. Pokud už ničím dalším, tedy tímto zcela bezstarostným a bezelstným chováním vstoupí Mirek Topolánek bezesporu do dějin české politiky. Sledovat je s vyhlídkou, že se moci chopí Paroubek s dr. Rathem, je záležitost pro lidi ocelových nervů.

Povzbuzeni příkladem Pobrdí, žádají nyní starostové v obcích, poblíž nichž už stojí radary NATO, odškodnění za utrpení, které jim stavby způsobují. Je třeba jít dál! Elektromagnetické vlnění jsou v podstatě i radiové vlny, nebo ne? Jak inspirativní příklad pro obce, kde stojí televizní a rozhlasové vysílače, pro Prahu, Český Brod, Jílové, Liberec atp. atp. Všichni bychom měli být odškodněni. Vlastně odškodňováni, a to soustavně a za všechno. Praktický příklad, jak se u nás ujala teze, že stát je organizované násilí, a je třeba s ním zacházet tvrdě. Nejlepší by bylo ho zbourat. Spontánním zbouráním relativně bezbranného státu však obyčejně vznikne jiný, který už se bránit dovede. Bývá daleko horší.

Reorganizovaný Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se začal zabývat „kontroverzním protiislámským“ (to zní skoro jako „protisocialistický“) filmem nizozemského politika Geerta Wilderse Rozvrat. Vycházejí tak zjevně vstříc žádosti Íránu o „zablokování“ filmu (o zablokování autora se postarají jiní). Zkoumají, zda není v rozporu s českými zákony. Policie ČR tak dělá reklamu odpudivé pidistraně „Národní strana“, která film na svých stránkách zveřejnila. Zásadní věc naťukl dnes v MfD Teodor Marjanovič: a co když má Wilders ve svém pojetí islámu pravdu? Je to prosím otázka, ne konstatování. K tématu se vrátíme.

Komentátor Práva Jiří Paroubek kritizuje (v podstatě právem) Topolánka za jeho protiamerickou invektivu s tím, že když mu to tak leží na srdci, měl to říci při své návštěvě USA z očí do očí prezidentu Bushovi, a ne v Praze na tiskové konferenci jako hysterickou reakci na to, že se mu nelíbil materiál amerického ministerstva zahraničí, věnovaný mj. stavu lidských práv v ČR. Zato vytýká Topolánkovi, že když navštívil Vietnam („jeden z nejtužších režimů Asie“), nemá co kritizovat předsedu ČSSD (shodou okolností taky Jiřího Paroubka) za „stranickou“ návštěvu Sýrie. Jenže je velký rozdíl mezi tím, když někam jede v rámci svého režimu státních návštěv předseda vlády, a když někam jede předseda opoziční strany ve snaze demonstrovat jakousi opoziční zahraniční politiku. Obávám se taky, že je jistý rozdíl mezi Sýrií a Vietnamem, odkud k nám přesídlilo spousta lidí vyznačujících se tím, že zatím ještě nezapomněli pracovat. Chápu ovšem, že naši odboráři (což je dnes vlastně jakási sekce ČSSD, podobně jako za komunistů bylo ROH převodovou pákou KSČ) je mohou brát jako notorické stávkokaze.

„Podle mne by otevřít Jiřímu Paroubkovi dveře k moci bylo mnohem větší chybou než za jasně definovaných podmínek umožnit návrat Jiřího Čunka do vlády“, řekl v rozhovoru pro Právo předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Jednak není jasné, zda umožnit návrat Čunka do vlády neznamená minimálně pootevřít Paroubkovi dveře k moci, a jednak (což z toho plyne), není riziko přechodu do opozice bez Čunka lepší než neřízený pád vlády s Čunkem.

Prezident Bush si hodně slibuje od setkání s Putinem v Soči. Prý mezi ním funguje „určitá chemie“, která by mohla napomoci dorozumění. Na „určitou chemii“ ve vztahu tenkrát ke Stalinovi věřil i F. D. Roosevelt. „Myslím, že mne má rád“, říkal. Ruští politici však byli a jsou zejména ve vztahu ke konkurentům spíše pragmatici.

V recenzi na film Rozvrat v LN zmiňuje Kateřina Hůlková „hudbu z Griegovy opery Peer Gynt“. Žádná taková opera neexistuje, Grieg napsal scénickou hudbu k Ibsenově hře.

Taktéž v LN vyšel rozhovor s museologem Zdeňkem Jehličkou, který pobýval v době nepokojů v Tibetu a dal tu čtenářům k dispozici své neuvěřitelné názory. U nás se prý k Tibetu přistupuje „z politických pozic“ (z jakých jiných pozic by se k Tibetu mělo přistupovat) a kdekdo vyvěšuje tibetskou vlajku, kdežto „palestinskou vlajku by si do okna nikdo nevyvěsil, protože to by se Američani zlobili“. Pan Jehlička spadl z višně, u nás se dokonce pálí americké vlajky a Američané nic nedělají, na rozdíl od Číňanů, Rusů a spol. jsou na to zvyklí. On sám by tibetskou vlajku vyvěsil, kdyby věděl, že to může reálně pomoci v jednání dalajlamy s čínskou stranou (a protože dobře ví, že nemůže, žádnou vlajku nevyvěsí; lidé dělají řadu věcí ze solidarity, i když to reálně v dané chvíli nepomůže, prostě kvůli sobě, svému svědomí a kvůli budoucnosti). Celý konflikt byl podle pana Jehličky „předem připravený lynč na Číňany a na muslimy“, „na Západě byly připravené výzvy Číňanům, aby se zdrželi násilí, a přitom žádné násilí se tam nekonalo“. Protesty byly načasované kvůli olympiádě. To, co viděl, vůbec nekoresponduje s naší představou mírumilovného buddhistického Tibetu, který je okupován zlým komunistickým Číňanem. Věřím tomu, že nepokoje neměly charakter pokojné demonstrace ochránců zvířat někde v Bernu, ale přesto si myslím, že pravé místo pro publikaci názorů pana Jehličky je propagační bulletin čínské ambasády v Praze.

Pondělí 31. března: Premiér Topolánek si to rozmyslil a chce, aby vláda uznala Kosovo už tento týden. Ministr Schwarzenberg návrh vládě předloží, jak avizoval, ale netrvá na tom, aby byl hned přijat. Vicepremiér Vondra bude hlasovat pro přijetí Kosova, ale „s těžkým srdcem“; neuznání Kosova by mohlo ohrozit postavení českých vojáků v zemi a oslabit pozici ČR v EU. Politikům rozhodování nezávidím, nepřipadá mi srozumitelné, proč nemá být Kosovo připojeno k Albánii (stejně jednou bude) a proč nemají být ty části Kosova, které obývají Srbové a které od Kosova oddělit lze, připojeny k Srbsku. Je pouze zjevné, že plést do problému nějaké slovanské sympatie a problematické pocity vděčnosti za to, že v meziválečném období se československé a jugoslávské (těžko se ty názvy dnes píší bez uvozovek) miniimpérium navzájem podporovalo, a to z důvodů, které byly víc než pragmatické. Je to nevěcné uvažování, které brání tomu, najít spravedlivé řešení.

Jiří Paroubek hájí svou cestu do Ruska, vyslovil souhlas s tím, že ruský velvyslanec při NATO prohlásil případné české a polské inspekce na ruských vojenských zařízeních za nejapný vtip, a na oslavy 130. výročí založení sociální demokracie (s níž má polistopadová ČSSD dost málo společného) si pozval známého rusofila v politickém důchodu Gerharda Schrödera. Alternativní zahraniční politice Jiřího Paroubka je věnována naše dnešní glosa.

Extremisté z Národního odporu uctili v Jihlavě památku německých vojáků padlých v druhé světové válce. Jde o nesmyslnou schválnost, můžeme vzpomínat buď našich padlých, nebo všech padlých (včetně německých), ale není nejmenších důvodů proč bychom uctívali zvlášť německé padlé (stejně jako není nejmenší důvod bránit Němcům, aby vzpomínali svých padlých a svých obětí). Všechny noviny připomínají, že akce se koná v den výročí zavraždění Anežky Hrůzové, tohle hledání souvislostí považuji za paranoidní, každý den je nějaké výročí. A vůbec, proč se věnuje taková mediální pozornost hrstce politicky absolutně nevýznamných excentriků? Jiří Paroubek je daleko nebezpečnější.

Jak vyplývá z toho, co dnes píší LN, jsou odpůrci amerického radaru velmi pestré společenství. Najdeme mezi nimi bývalé spolupracovníky StB, bývalé čelné politruky a bývalé lampasáky ČSLA, poradce předlistopadových papalášů, sympatizanty s arabskými teroristy, a pak samozřejmě spoustu ušlechtilých idealistů, kterým soudruh Lenin neprávem říkal užiteční idioti. Společné mají to, že jedni se Rusů nebojí, druzí se na ně vyloženě těší, vždyť se za nich měli tak fajn!

Ministři zahraničí zemí EU se usnesli, že Wildersův film je sice špatný, ale že má na něj právo, protože „svoboda projevu a vyznání jsou základními hodnotami, v nichž nelze dělat kompromisy“. Je velmi hezké, že ministři dospěli k tomu druhému poznání, je to vyslovený pokrok. Pokud jde o stanovení hodnoty filmů, je rozšíření ministerských kompetencí v rámci EU pozoruhodné: bude se vztahovat i na festivaly v Cannes a v Berlíně? Jako přízemní čecháček si myslím, že ministři zahraničí sice mají právo filmy hodnotit, ale jen úplně stejné jako my obyčejní čecháčci, a že by to tak měli brát oni i veřejnost.