Zase jeden, co neuměl trpět

Evangelický duchovní (v Mladé frontě Dnes píší s úporností hodnou lepších věcí „kněz“) Jan Šimsa má smůlu: lpí na něm cosi jako zbytkový trest. V roce 1978, při domovní prohlídce, se nezdržel, a když jeden z estébáků zrovna kroutil ruce jeho manželce, povalil ho na gauč. Z povalení na gauč se v průběhu „vyšetřování“ staly dva údery rukou do obličeje a Šimsa vyfásl osm měsíců natvrdo, které si taky odseděl.

Příběh v té době běžný. Neběžné je to, že po převratu Šimsa absolvoval dlouholeté soudní martyrium, během něhož se mu ne a nedařilo trestu se zbavit. Naposledy loni v létě dospěl údajně Nejvyšší soud k závěru, že v jeho případě komunistické soudy pracovaly pečlivě. Teprve Ústavní soud dal teď Šimsovi za pravdu, případ se vrací k Nejvyššímu soudu, který musí stanovisko Ústavního soudu zohlednit.

Tato vykutálená soudní historie může sloužit jako pěkný doklad k dnešní debatě o tom, co bylo jako obrana před násilím komunistickým orgánům přiměřené a co ne. Až do dneška se zdálo že vůbec nic. Úkolem odpůrců komunistického režimu bylo trpět, jak napsal jakýsi výtečník v Právu. Šlo v zásadě o zkoušku chladnokrevnosti a sebeovládání: i kdyby Vám třeba (trochu nadsazuji) před očima mučili vaše dítě nebo znásilňovali manželku, měl jste se chovat netečně jako zajatý indiánský bojovník u mučednického kůlu. Tato řehole platila ovšem jen pro ty podivíny, co měli potřebu se vzepřít. Pro ty, proti nimž se vzepřeli, neplatilo naopak nic, vždyť to koneckonců byli taky našinci.

Teď se díky Ústavnímu soudu zdá, že došlo k významnému průlomu: povalení estébáka na kanape již napříště nebude zpětně považováno za útok na veřejného činitele. Drobné selhání u mučednického kůlu se promíjí. Mašínové ovšem mají nadále smůlu.

Nepřipadá vám to hnusné?

lidovky.cz 11,. března