Diplomovaní odbojáři

Senát ČR bude teď projednávat návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu. Návrh předložili senátoři především z ODS a KDU-ČSL a píše o něm dnešní tisk. Časová souhra se znovuotevřenou debatou o skupině bratří Mašínů je víceméně náhodná.

Zákon definuje, kdo byl (a kdo nebyl) účastníkem odboje nebo odporu. Rozhodnutí přísluší Ústavu pro studium totalitních režimů, na nějž se zájemci o úřední uznání své odbojové, případně odporové aktivity budou obracet předepsanými formuláři. Ti, kteří vyhoví podmínkám, stanoveným zákonem, obdrží poté úřední osvědčení a pamětní odznak.

Zvlášť budou přitom pojednáváni „členové orgánů KSČ či KSS“. Ti, kteří jimi byli pouze od roku 1968 do roku 1969, nemají mít problém. U ostatních bude Ústav posuzovat, zda jejich účast v odboji či odporu převyšovala svou intenzitou, rozsahem či délkou „jejich účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci“. Uznání se pak dostane těm komunistům či exkomunistům, kteří s nasazením vlastního života vykonali v rámci protikomunistického odboje nebo odporu proti komunismu mimořádně záslužný čin“.

Nemohu si pomoci, ale tato forma uznání pro exkomunisty mi připomíná udělení titulu čestného árijce a dikce zákona zase Benešovy dekrety. Vzdáleně, ovšem, ale zato nutkavě. Kdo to proboha může odpovědně posoudit? A ta věc se netýká jen bývalých komunistů, ale všech. Kdo bude riskovat, že ho prověrková komise, před niž předstoupí se sežmoulanou čepicí v ruce, uzná za nehodného, aby byl zařazen mezi úředně uznané odbojáře, respektive „odporáře“? A k čemu je vůbec dobré sešikovat teď všechny, co se v minulosti proti komunismu snažili něco dělat, vybavit je legitimacemi, plackami a snad nedej Bůh dokonce stejnokroji? Proč taková šaškárna? V civilizovaných zemích se tyto věci nechávají na sebehodnocení účastníků a na historii, která bývá ve středně až dlouhodobé perspektive kupodivu spravedlivá.

To, co jsem dělal, jsem dělal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Samozřejmě jsem mohl dělat víc, to platí vždycky a pro každého. Věřím, že se mi za to nakonec dostane spravedlivého posouzení a rozsouzení. Ale ne od nějaké státní instituce.

lidovky.cz 5. března 2008