Vyhraněné pravdy o minulosti

Na články pana Tomáše Zahradníčka mám skutečnou smůlu. Tak rád bych na nich našel něco hezkého a pozitivního, ale pořád se mi to nějak nedaří. Jediné, co na něm oceňuji, je umění myslit si pravý opak toho, co si myslím já. Nevím, jak toho dosahuje, ale dělá to dokonale.

Například v posledním textu z Mladé fronty Dnes (Čtvrtý odboj premiéra Topolánka, MfD 5. března 2008) kritizuje některé radikální názory, které zazněly na jakémsi veřejném slyšení v Senátu z roku 2004 a dospívá k závěru: „Revoluce z roku 1989 nastolila režim vyznačující se podle těchto řečníků nedůsledností ve vztahu k minulosti a stále ohrožený komunismem.“ Kdyby se ta nedůslednost nevztahovala jen na minulost komunistickou a ohrožení na komunismus, ale obecně na deformaci nebo ztrátu svobody, docela bych se pod to podepsal. Je tak ohrožená každá svobodná společnost, a pokud je vratká jako ta naše, ohrožení úměrně roste.

Nepevnost naší demokracie souvisí mimo jiné s tím, jak pan Zahradníček (a určitě není sám) chápe její vymoženosti: jde o „otevřenou společnost, v níž si každý může o minulosti myslet a mluvit, co chce, a nikdo nemůže doufat v opanování veřejného prostoru a umlčení odpůrců.“ Tento stav prý špatně snášejí „zastánci vyhraněných pravd o minulosti“, jejichž ambicí není svou pravdu jen vyslovit, ale také prosadit. Protože patřím k velmi horlivým zastáncům vyhraněných pravd o minulosti, nezbývá mi než oponovat.

Především je třeba vzít v úvahu to, co kdysi dávno napsal J. S. Mill: svoboda je mimo jiné i svobodou říkat, že dvakrát dvě je osm; to ale neznamená, že by nebylo důležité vědět, že dvakrát dvě jsou čtyři.

Je důležité mít svobodu říci svou pravdu. Je ale stejně důležité snažit se svou pravdu prosadit přesvědčováním a argumenty. (a je ovšem taky důležité umět uznat svůj omyl). Je to nutné, jinak bychom se už dávno utopili ve světě protichůdných pravd. A je to možné: v druhé polovině devatenáctého století měli lidé u nás svobodu tvrdit, že Rukopisy jsou pravé, a svobodu tvrdit, že jsou to padělky. Pozoruhodné je, že svoboda těch prvních se prosadila samospádem, kdežto ti druzí o ni museli tvrdě bojovat. Podobně na přelomu 19. a 20. století měli lidé nejen u nás možnost zastávat názor, že rituální vražda existuje, a taky názor, že je to ohavný předsudek, i když ti to taky neměli ze začátku dvakrát lehké. Lidé, kteří dnes tvrdí, že Rukopisy jsou pravé a rituální vražda existuje, se jeví jako šašci, případně darebáci. Na tomto malém příkladu je pěkně vidět, že si sice každý může o minulosti a vůbec myslet a mluvit, co chce, ale zase tak úplně bez rizika to není. A zároveň, že lidstvo (v tomto případě česká společnost) urazilo kus cesty ve zjednodušování světa: zbavilo ho dvou dvojic protichůdných pravd.

Člověk má právo, dokonce povinnost zastávat vyhraněnou pravdu a snažit se, aby se prosadila. Nemá pouze právo oponentovi zavřít hubu (například tím, že ho zbaví možnosti publikovat).

Formální svoboda projevu, vymezená zákonem, může v praxi velmi snadno zůstat svobodou říkat hovadiny. Aby měla smysl, musí to být svoboda i pro zastánce vyhraněných pravd o minulosti. Pokud se jich aspoň pár do zákonem vymezeného prostoru prokouše (zastánci vyhraněných pravd to nemají na světě lehké), je všechno OK: pak už je docela jedno, že je to taky svoboda pro moře blbů.

9. března 2008