Co týden dal

Pondělí 1. března: ODS uvažuje, že zablokuje návrh na snížení zdanění zaměstnaneckých benefitů. Nepodpoří ho ani ve Sněmovně, ani v Senátu, proto se to do čtvrtka nevyřídí. V tom případě čtvrteční stávka proběhne. Paroubkova ČSSD je naopak vůči odborům servilní (řekl bych, že po vyhraných volbách jim to pak spočítá). Postoj ODS je správný, tj. byl by správný, kdyby ho dodržela.

Ze soukromého gymnázia Amazon odešlo cca 20 studentů, nelíbilo se jim, že se „ve vyučování čím dál tím víc objevuje náboženství“. Co to je? Když je učitel věřící křesťan, má se s tím snad tajit jako za totáče? Náboženství se na našich školách může vyučovat jen odděleně od jiných předmětů a se souhlasem rodičů. A když 60% rodičů s vyučováním náboženství nesouhlasí, nesmí se pro děti 40% z nich vyučovat? Takové poměry snad nejsou ani v Rusku. Kromě toho, na výklad dějepisu snad neexistuje žádný povinný mustr, a proč by měl učitel např. skrývat přesvědčení, že okrádání, vraždění a vyhánění milionů lidí (ať už jsou to Židé nebo Němci) z rasových nebo národnostních důvodů je v rozporu s křesťanskými zásadami, jež sdílí, a se kterými? Taky by mne zajímalo, budou-li učitelé, kteří toto striktní oddělení náboženství od všeho ostatního nedodrží, budou předhozeni v ZOO lvům (nebo tygrům, pokud tam lvy nemají?)

Nový ředitel ÚSTR Pernes si bývalého ředitele nechá, musí mu ovšem slíbit, že nebude zlobit: „spolupráce bude ku prospěchu organizace (proč neřekl přímo všeho pracujícícho lidu?), nebude vyvolávat napětí a stres a bude z obou stran loajální.“ To je humorné, jsou-li to podmínky nového ředitele budoucímu podřízenému. Podřízený musí zařídit, aby spolupráce byla z obou stran loajální. Po těchto kapitulačních podmínkách, které Pernes Žáčkovi položil v ČT, následoval zuřivý spor o Pernesovu morální kompetenci. Pokud se Žáček chce v ústavu udržet, je šílenec. Měl by co nejrychleji odejít, a s ním všichni, kteří s touto hnusnou politickou manipulací nesouhlasí. Pernes prý chce zbavit ústav „nálepky političnosti“ a „posílit jeho orientaci na vědecké bádání“. To to bude vypadat. Alexandr Mitrofanov zmiňuje ve svém článku v Právu jakousi Pernesovu publikaci z r. 1987. Týká se dějin Slavkova autor v ní oslavuje i Vítězný únor. Pernes prý o inkriminované pasáži tvrdí, že ji tam vložily orgány KSČ. To dopadl ještě dobře, za pana Mahlera, jak známo, orgány KSČ napsaly někdy v roce 1954 celý hanopis o jeho zbožňovaném Masarykovi (a podepsaly ho jeho jménem). Je pozoruhodné, co všechno si u nás lidé odvažují tvrdit. Všechno je možné.

MfD se podrobně zabývá schůzkou Jiřího Paroubka s manažery fy Steyr v květnu 2006. Za čtrnáct dní poté byla smlouva podepsána. Paroubek doposud tvrdil, že se o nákup Pandurů nezajímal. Už zbývá jen dokázat, že to Proubek udělal za provizi pro ČSSD, a MfD o tom může psát a vypadat jako slušné noviny. Jenže to se zatím nestalo. Zatím se jen dva strejci vyjádřili, že provize byly, a pak řekli, že to mysleli jen jako srandu.

Úterý 2. března: Ludmila Brožová-Polednová má šanci na propuštění z vězení. Krajský soud v Hradci králové rozhodl, že se na ní vztahují tři amnestie z minula (dvě Zápotockého a jedna Havlova), čímž zbytek trestu zaniká. Na tuto možnost prý upozornila Kancelář prezidenta, Klaus prý na konci roku uvažoval o tom, že Brožovou omilostní, ale pak dal přednost tomuto řešení (nemusí se namočit). Klaus ovšem z čistě prestižních důvodů odmítl Brožovou omilostnit hned při nástupu trestu, když mu to navrhla nejvyšší státní zástupkyně Vesecká. Osobně si myslím, že tu osobu, jakkoli opovrženíhodnou, vůbec zavřít neměli, bez ohledu na to, že svého činu nelitovala – a to z čistě humánních důvodů. Není důvod, abychom se řídili podle bolševické justice. Jsou situace, kdy je lidská spravedlnost v koncích a musí si to přiznat. Ty, kteří jako já věří ve spravedlnost vyšší a dokonalejší, tím nijak zvlášť trpět nebudou. Způsob, který zvolil prezident, povede k tomu, že si z Brožové udělají mučednici komunističtí extremisté (chtěli ubohou stařenku umučit, ale nakonec ji museli pod tíhou zákona pustit). A to se mi velmi nelíbí.

Topolánek odmítl zúčastnit se schůzky, na níž měla trojice Paroubek, Fischer a on na kolenou prosit odbory, aby proboha nestávkovaly (možná by si pak daly říci). Odbory si vyčuchly situaci přesně: spousta stran (ČSSD, Lidovci) jim z předvolebně populistických důvodů poleze do zadnice, Fischerova vláda je natolik slabá, že si nemůže dovolit vůbec nic. ODS se naopak může chovat zásadně a poslat odborářské vyděrače někam, což se vždycky vyplatí, i když třeba ne hned. Dokáže to?

Jan Švejnar rozhořčeně odmítl, že by uvažoval o kandidatuře za nějakou stranu do PS. Chtěl být „jen“ prezidentem nebo eurokomisařem. Tam by mohl, jak říká, „pomoci své zemi“ a závislost na partajích, které ho nastrčily, by nebyla tak zjevná, protože jde o tak říkajíc „nadfunkci“. ČSSD si na něj ovšem už předem vymyslila fintu, chtěl prý kandidovat jedině za Prahu, a to už nešlo (Praha patří Paroubkovu Noskovi, Pecinovi). Švejnar si tyhle potíže zavinil sám: podle vlastních slov není člověk bažící po funkcích: tedy aspoň po některých, doplňme.

Jiří Franěk píše v Právu v souvislosti s budoucí vládou o „zlobě naočkované do lidí věčným cejchováním nepřátel“. Od něj to tedy sedí. Z komentářů Jiřího Hanáka, Jana Kellera, Martina Hekrdly, Petra Uhla atd. nenávist jen kape, a to už pěkně dlouho.

Litevská ústava uznává jako manželství jen spojení muže s jednou ženou a zákon zakazuje propagovat myšlenku, že svazky osob stejného pohlaví jsou rovnocenné manželství. To je jednak správné, a jednak přece stejné jako u nás. Zákon o registrovaném partnerství poskytuje osobám stejného pohlaví, žijícím v trvalém svazku, určité sociální výhody, které jinak má jen manželství, a to s ohledem na to, že jde o lidi handicapované (stejně jako např. o lidi trpící těžkou skoliózou páteře) a že jejich prospěšnost pro společnost tím není nijak významně omezena.

Jiří Paroubek hodlá zachránit nejen ČR před reakcí, ale taky český hokej před zánikem. Chce sport vyjmout z ministerstva kultury (na tom něco je, profesionální sport nemá s kulturou nic společného) a převést ho do kompetence Úřadu vlády. „Jsem připraven se osobně věnovat podpoře sportu“, praví český Turkmenbaši. Zejména v hokeji se musí něco změnit. Jako předvolební akce je to impozantní.

Paroubkovi se zhroutil jeho doubler v akci Pandur Kožnar. Cítí se prý být zneuctěn pány Tvrdíkem a Dimunem. A to pořád ještě vůbec není jasné, že k nějaké korupci došlo, to, co říkají ti dva rakouští braši, je naprosto nedůvěryhodné. Možná, že nepovedená akce Kožnar byla rozpoutána docela zbytečně.

Středa 3. března: sláva! Stávka v dopravě nebude, vlast je zachráněna. Problém, kvůli němuž chtěli stávkovat, vznikl, pokud tomu dobře rozumím, nedopatřením, na němž mají lví podíl ČSSD a KSČM. Jakýsi chytrák z jedné z těch stran (nevím, zda to náhodou nebyl předseda odborů Štěch) vyčinil Kalouskovi, proč to socanům a komunistům včas a pořádně nevysvětlil. Kalousek v té době už nebyl ministrem financí, nebyl nic, jen obyčejný poslanec. Je hezké, že si ho postkomunisté tolik váží jako experta. Odbory vyčuchly chvíli vhodnou k tomu, aby demonstrovaly svou mohutnost – vládnutí je v rozkladu. Stávka v dopravě je efektivní – stačí, když stávkuje deset procent zaměstnanců a doprava je minimálně způli ochromená. Není třeba svážet autobusy davy na Staroměstské náměstí za účelem demonstrace spojené s nákupním zájezdem. ČSSD se iniciativě pracujících postavila okamžitě do čela. Premiér Fischer v duchu nebožtíka generála Svobody projevil superochotu zabránit nedozírným následkům: před volbami musí být mír a klid. Ostatně, co může vláda dělat, už se naučila, že musí poslouchat předvolební koalici. Další člen předvolební koalice, KDU-ČSL, přišel s iniciativou: pomůže přehlasovat očekávané veto Senátu (ODS a TOP09 byly proti, považují postup odborů celkem právem za vydírání), ale jenom tehdy, když odbory odvolají stávku. Nato odbory po jakémsi váhání velkoryse ustoupily. Zase byl jednou – v dílčí, drobné záležitosti – zachráněn mír pro naši dobu. Papaláši budou připravenější se ve vhodné chvíli podělat a oborům vzroste apetit. Pravý opak účelné politiky. I politika je boj, byť se nevede krvavými zbraněmi.

Václav Klaus provedl v poslední době několik překvapivě racionálních kroků. K ním patří to, že tvrdě zkritizoval odbory, prohlásil jejich jednání za „naprosto neadekvátní situaci, vlastně darebné a falešné“ a vyjádřil politování, že se nesetkalo s větším odporem. Klaus řekl „až na jednu stranu“ a bylo mu vyčítáno, že nejmenoval ODS. Řekl bych, že jmenovat na plné pecky konkrétní stranu si jako prezident těžko může dovolit.

Jiří Pernes zůstává v čele Ústavu pro studium totality, pokus o obnovu výběrového řízení neprošel. Tématu se týká naše dnešní glosa.

STEM a SC&C vypracovaly pro ČT krajský průzkum preferencí pro Pardubicko (tam má být další pořad Otázky Václava Moravce Speciál). Podle výsledků vede ČSSD o 10% před ODS, komunisté jsou setrvale třetí, pak následuje tříšť pastran: TOP09, VV, KDU-ČSL, zelení. Jakousi šanci mají i Zemanovci. Pokud by volby dopadly takhle, byla by to úplná katastrofa a počátek rozkladu občanského tábora. Paroubkovi by se nepodařilo získat přesvědčivou většinu, ale odstřelit ODS. A to je počátek dlouhodobého úspěchu ČSSD.

Na brněnském letišti proběhl podivný incident se skupinou ruských studentů, které české úřady nejprve nechtěly postit do země, pak, když se do věci vložily ruské diplomatické orgány, své rozhodnutí změnily, Je těžké si to vysvětlit jinak, než že se podělaly. Udělají totéž, až přijedou tanky? Nejspíš ano. To by byl rozdíl od roku 1968. Tenkrát Hájek aspoň remcal.

Pan Radek Polma (čtvrtý na liberecké kandidátce ČSSD) se 17.listopadu 1989 zúčastnil „událostí“ na Národní třídě tak říkajíc na špatné straně barikády. Jistě nepatřil k těm nejdůležitějším, navíc bylo mu devatenáct let. Pak pracoval jako kriminalista, proč ne. Jen nechápu, proč musí zrovna sedět v PS. (Kyž mohl exministr Joschka Fischer v mládí řezat policajty, proč by nemohl pan Polma v mládí řezat studenty; problém je jen v tom, že být při demonstracích řezán, je v demokratickém státě výsada policajtů, kdežto studentům náleží toto privilegium ve státě lidově demokraticky socialisticky samoděržavém).

Čtvrtek 4. března: Stávka v dopravě byla nakonec na poslední chvíli odvolána – je zjevné, že postkomunisté a lidovci mají dost hlasů na to, aby přehlasovali veto Senátu i prezidenta. Odborářské mašinerii se podařilo demonstrovat ne snad vlastní sílu (tu si nikdo netroufl otestovat), ale slabost politiky a především Fischerovy vlády. Vláda za svou slabost tak úplně nemůže (zapomněla jen podat včas demisi), ale mediální cirkus se ji snaží předvádět jako vzor správného vládnutí, je to absurdní. Vláda není konstruktivní, jak by se hlupákům mohlo na první pohled zdát, ale jen úplně bezmocná. Prezident Klaus se tentokrát k problému postavil čelně a racionálně: „Není to vůbec boj ze zaměstnavatelem. Odbory v principu by měly být proto, aby bojovaly za zaměstnance proti zaměstnavateli. Tady politici uvnitř odborů, ne faktičtí odboráři, bojují proti státu.“ Jinak si Klaus mohl odpustit poznámku o „jediné straně, které se postavila proti odborům“, omlouvám se, včera jsem to přehlédl, ty strany byly tři, zelení, TOP09 a ODS, jenže pro Klause TOP09 ještě neexistuje a SZ už neexistuje. Přitom SZ je řádná parlamentní strana a TOP09 se do parlamentu určitě dostane.

Průzkum SANEP potvrdil katastrofický vývoj preferencí: do PS by z občanských stran prošly kromě ODS (skoro 10% ztráty na ČSSD) ještě TOP09, Věci veřejné a lidovci. Toto podivné a labilní uskupení by pak v parlamentu mělo naprosto nedostatečnou většinu 2 hlasů. Kdybychom chtěli parafrázovat pohádku z tisíce a jedné noci: ODS a 52 Melčáků. Taková situace nemůže vést k ničemu jinému než ke kompromitaci a dalšímu oslabení ODS.

V MfD uvádějí, že pan John má v programu své strany zřízení ministerstva bezpečnosti. Považoval jsem to za zlomyslnou kachnu, leč je tomu tak. Mělo by to být přímo ministerstvo národní bezpečnosti, jak se ta instituce jmenovala původně. A panu Johnovi by se mělo od nynějška říkat Radek „Kopřiva“ John. Program strany je plný veselých nápadů (o institutu agenta provokatéra, který bude systematicky prověřovat všechny členy strany, zda nemají sklony ke korupci, jsme tu už psali). Možná že proto je zatím tak populární. Dámy a pánové z VV jsou, pokud jde program, flexibilní, například původně podporovali členství Turecka v EU, teď jsou proti (zřejmě si někdo z čelných představitelů přečetl první stránky Švejka: „Máš rád Turky, ty psy pohanský?“) a došel k názoru, že při aplikaci prvků přímé demokracie by přijetí tak „kontroverzní“ země nemuselo projít.

Dezignovaný ředitel ÚSTR Pernes poskytl rozhovor MfD, přesněji řečeno panu Navarovi. Nevím, zda to po tom, co pan Navara k tématu napsal, nebylo od pana Pernese poněkud bezelstné. Odpovědi jsou v každém případě dosti vykutálené. Tak například je zjevné, že proti panu Pernesovi nevystupují jedinci, nýbrž organizovaná mafie vedená nízkými cíli: „Pravděpodobně existuje skupina lidí, kteří by nebyli rádi, kdyby se narušila kontinuita vedení ústavu. Ale ta skupina by asi vedla kampaň i proti někomu jinému, kdo by se jim nelíbil, takže to neberu osobně.“ Existuje u nás tedy skupina lidí, která vede kampaň proti těm, kteří se jí nelíbí, místo aby je, jak se sluší a patří, podporovala. Pan Pernes taky setřásl důstojníky StB, kteří se ho pokoušeli naverbovat, originálním způsobem. Estébáci používali rafinovaných metod: třikrát ho zadrželi ve vazbě na dvanáct hodin (pan Pernes je dítě štěstěny, já jsem vždycky vždycky vyfásl dvojitou osmačtyřicítku) a poté ho pozvali do restaurace a nabídli mu spolupráci. Pan Pernes nato přímočaře a bez obalu prohlásil, že se jich bojí, a oni mu údajně řekli, že to je ovšem jiná, že někoho takového nemohou potřebovat. Zajímavé a zábavné. Plným právem o sobě může o několik řádků dále prohlásil: „jsem bojovník“. Pan Pernes dále vysvětluje, jak hodlá zabránit podobným faux pas, jako je napadání VIP v populárních časopisech (v nepopulárních časopisech se to zjevně smí, protože je nikdo nečte). „…potřebujeme nějaké mechanismy – vnitřní i vnější kritiku, diskusi, aby se zabránilo výstupům, které jsou nedotažené či nekvalifikované“. To je moc hezký a decentní popis cenzury, člověk by řekl, že skoro nepostřehnutelný. Skoro. Pan Pernes je v každém případě veselá kopa a jeho ústav bude znamenat příjemné osvěžení v šedi nudných vědeckých institucí.

Rakouský prezident se vyjádřil kriticky k hlavnímu pilíři českého práva, Benešovým dekretům. Na české politické scéně se zvedá vlna rozhořčení. Ke zprávě se pochopitelně ještě vrátíme.

Pátek 5. března: protože zatím žádné české noviny nepřetiskly plný text pozdravné adresy rakouského spolkového prezidenta Fischera slavnostnímu setkání „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“, kterou pořádá 6. března Sudetoněmecké sdružení v Rakousku, činím tak já a zde. K celé záležitosti se vrátím v komentáři.Z české (politické) strany se zatím ozval jednotný a poměrně málo artikulovaný nenávistný řev, od Fischera něco podobného neočekávali, vyjadřoval se v minulosti v těchto záležitostech víceméně umírněně. S Rakušany máme a budeme mít problém, netrpí, jak se zdá, na rozdíl od Němců syndromem spráskaného psa. Zajímalo by mne, jakého spojence kromě Putina, Kaczyńského a Fica si česká politická reprezentace najde.

Jako okázalá protiakce proti nepřátelskému gestu rakouského prezidenta vypadá přeprava jezdecké sochy TGM do Lán. Bude vztyčena před místním muzeem, aby Rakušané viděli, že my Češi jsme pořád na koni. V době, kdy idea pomníku teprve zrála, tj. před čtyřmi roky, jsem se k věci vyjádřil fejetonem, který tu připomínám.

Právo, lépe řečeno jeho dvorní historik Mrázek, se raduje nad rychlým hospodářským rozvojem Číny, který mění poměr sil v v Asii v neprospěch amerických imperialistů. Historik – věštec zároveň předpovídá, že do budoucna bude pozice USA jako dosavadního hegemona dál ochabovat. Podobných žvástů jsme v letech 1948-1989 četli v Právu (Rudém) mraky, nakonec ochabla pozice věštců, teď, jak se zdá, znovu sbírají síly. Vzhledem ke zkušenostem z minulosti netřeba propadat nervozitě.

Fischerova vláda začíná svou popularitou zneklidňovat i ČSSD (kterou jinak musí poslouchat, protože ČSSD je hlavou předvolební koalice v Poslanecké sněmovně). Virtuální ministr financí Sobotka péruje formálního ministra financí Janotu za to, že srovnává rozpočtovou a hospodářskou situaci ČR se situací Řecka. Myslím, že by to mělo být zakázáno zákonem.

Lutheránská biskupka Margot Kässmannová, jinak osoba po všech stránkách pokroková a Právu sympatická (na Nový rok jí vnukl Hospodin, že válka v Afghánistánu není projevem jeho vůle), byla před pár dny přistižena policií ve stavu silně zmalovaném (1,54 promile, to je, řekl bych, docela solidní opice, tedy ne paní biskupka, ale stav, v němž se ocitla). Stalo se tak ve 23.00 večer. Buď to celý den silně přeháněla se svatým přijímáním, nebo na chvíli podlehla ďáblu, což se jí stalo osudným. Naskýtá se otázka, zda její novoroční výrok (Nový rok, jak známo, v Německu stejně jako u nás následuje po Silvestru) nebyl inspirován více než Božím vnuknutím lahvicí kvalitního rýnského vína. Německo je spořádaná země a tak paní biskupce nezbylo nic jiného než odstoupit ze všech funkcí. Její věštby ohledně Afghánistánu nebudou mít napříště náležitou průraznost.

Ukázalo se, že Fischerova vláda potřebovala nějak před poslanci legitimovat svá stažená kaťata (po odborářské hrozbě stávkou v dopravě) a vysvětlila, že dopad odborářských požadavků bude řádově pouze v desítkách milionů korun (takže vlastně o nic nejde). Ve skutečnosti ministerstvo financí už předtím upozornilo, že půjde skoro o miliardu. „Cena za sociální smír“ bude tedy řádově mastnější, než jak tvrdil premiér Fischer. Bruslit mezi popularitou a bezmocností je velmi obtížný sportovní úkon.

A když jsme u zimních sportů: Jiří Parouvek má, jako většina našich pracujících, starost o naše rodinné stříbro, kvalitní český hokej. Stal se obětí „nelítostného zámořského kapitalismu“. Něco podobného bylo v dobách, kdy pan Paroubek dělal ekonomického náměstka pražských RaJ, nemyslitelné. V rozhovoru pro časopis Sport oznámil, že je třeba učinit rázná opatření: hokejisté by měli do 21 let zůstávat doma a pak teprve odcházet do NHL. Zbývá technika, jak tento náročný plán uskutečnit. Karel Steigerwald v MfD navrhuje odebrat jim pasy (resp. přidělovat hokejistům pasy až v jednadvaceti). To zřejmě v rámci EU nepůjde, bude nutno přestoupit do SNS. Další obtíž je neexistence železné opony (naše hranice je dnes, abych parafrázoval slavná slova Gustáva Husáka, víc než jen pouhé korso. Neukáznění mladí hokejisté mohou poměrně snadno zdrhnout. Bude tedy třeba obnovit dráty a ty, co dráty střeží. Pro vládu ČSSD to bude hračka. Dále bude zapotřebí, aby za neukázněnost svých dětí, sourozenců, manželů a tatínků pykali jejich blízcí (tím se nežádoucí emigrace omezí). A konečně bude třeba zařídit, aby se o tom nesmělo mluvit. A jsme doma. Paroubek je génius, a nejen politický: podle všech dosavadních fyzikálních teorií je sice v čase možné cestovat, ale jen dopředu. Paroubek nám po volbách dokáže, že to jde bez problémů i zpátky.

Sobota 6. března: mezi premiérem Fischerem a ministerstvem financí se rozpoutal boj o to, kolik vlastně bude stát Fischerova ústupčivost odborům ve věci zdanění zaměstnaneckých výhod, psali jsme o tom už včera. Fischer uvedl ve sněmovně řádově desetimiliony, náměstek ministra financí (a posléze i ministr) mluví o stovkách milionů, čísla se blíží miliardě. Po vládě tedy (v této věci) jde i ODS. Zahýbe to její popularitou? Jinak předvolební koalice by měla i v tomhle případě vyhrát, postkomunisty podpoří, jako obvykle, lidovci. Odborový předák Jaromír Dušek (který se poté, co ho vykopali z nezávislého odborového svazu železničářů, opět vynořil z politického podsvětí) prohlásil po hlasování v Senátu (k ODS a TOP09 se přidalo i pár senátorů KDU-ČSL a senátor Antl, zvolený za ČSSD): „S tímhle jsme absolutně počítali, teď je to o lhůtách ve sněmovně, a když to zvládnou, tak ještě před sebou máme uraženého staříka na Hradě.“ To je jednak hulvátství, kdo takhle mluví o hlavě státu, dává najevo, jakou vážnost u něj ten stát má, a kromě toho to není původní, něco podobného kdysi prohlásil dr. Rath. Pan Dušek je jakási lidová a radikálnější varianta dr. Ratha. V rozhovoru pro LN mj. prohlásil: „homosexuál Žaluda drží s homosexuálem Slamečkou, homosexuál Slamečka má vazby na homosexuála Nováka (šéf úřadu vlády, bd). A na ministerstvu dopravy je těch homosexuálů natahanejch tak dvacet a ve vedení drah tak třicet, a tihle lidé absolutně ovládají České dráhy… Nechci se nikoho dotknout, ale heterosexuálové spolu nedržej tolik jako homosexuálové.“ Myslím, že stačí nahradit slovo „homosexuálové“ slovem „Židi“, aby bylo v podstatě jasné, jaké city panem Duškem zmítají. Moc mne zajímá, jaký bude ohlas tohoto skvostného výroku v „levicovém“ (tedy postkomunistickém) tisku, a za druhé: není tenhle výrok náhodou v konfliktu s Listinou základních práv a svobod, resp. s trestním zákonem?

Podle ministra Kohouta (prohlásil to prý v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung) by aliance měla přehodnotit zahraniční mise, jako je ta afghánská, a vrátit se k teritoriální obraně. To je dost nebezpečná koncepce. Ačkoli to tak na první pohled může vypadat (a Aliance se to snaží zdůrazňovat), nejde v první řadě o vnášení demokracie a lidských práv do Afghánistánu, ale o to, zabránit, aby uprostřed Asie vzniklo nekontrolované území, jakési Bandolero, odkud může ten, komu se chce a kdo tam má blízko, odpalovat řízené střely s jadernými hlavicemi (pokud je má) tam, kam se mu bude chtít. Teritoriální obrana ve světě globálně účinných zbraňových systémů je bohužel nerealizovatelná. Zvlášť když konkurenti Západu, kteří by byli rádi podle svého zvyku a tradic, aby ho za ně porazil někdo jiný, velmi pečlivě dbají o to, aby si NATO nemohlo vybudovat účinný protiraketový štít (navíc řádný protiraketový štít není úplně spolehlivý a následky jeho selhání mohou být strašné). Je poněkud znepokojivé, že poměrně velkou chuť kamarádit se s Ruskem (o němž jsem právě mluvil, aniž bych ho jmenoval, jak si pozorný čtenář jistě všiml) projevuje generální tajemník NASTO Rasmussen. Samozřejmě by bylo dobré a ideální, kdyby NATO bylo schopno udržovalo s Ruskem korektní přátelské vztahy. K tomu ale musí být akceschopné a silné. Pak Rusko žádná vážná hrozba nebude. Zatím akceschopné a silné moc není, loajalitou k USA, bez něhož nemá žádnou váhu, zrovna neoplývá (viz ČR a zejména budoucí premiér a prezident Paroubek), a když v té situaci generální tajemník troubí do světa, že Rusko za hrozbu neopovažuje, říká si o malér.

Petr Zídek se v LN zastává, jak jinak, designovaného ředitele ÚSTR Pernese. Prý je podrobován „podivnému kádrování“. Přebírá Pernesovu argumentaci o absurditě požadavku „čistoty“: „Kdyby chtěla rada ústavu do jeho čela vybrat skutečně někoho úplně „čistého“, muselo by mu být buď pod třicet, nebo by musel žít do roku 1989 v jiné zemi. Kolik bychom jinak našli takových, kteří nebyli nikdy členy žádné organizace Národní fronty, počínaje Revolučním odborovým hnutím přes Pionýrskou organizaci a Socialistický svaz mládeže až třeba po Svaz filatelistů (ne, to není vtip, předsednictvo ÚV KSČ schvalovalo i vedení takovéto neškodné organizace)? Žije mezi námi někdo, kdo nikdy nezaplatil příspěvky na Fond solidarity, nikdy se nezúčastnil prvomájového průvodu, nikdy necvičil na spartakiádě? Můžeme jít ještě dále: nebyla kolaborací jakákoli veřejná činnost… Vždyť přece všichni, kteří se na těchto aktivitách podíleli, byli nuceni souhlasit s cenzurou a navíc se podíleli na propagandě režimu tím, že stvrzovali jeho normálnost.“ To je klasický příklad švejkování. Tak například, pokud jde o cenzuru: podle této logiky ten, koho seřežou esenbáci, je nucen souhlasit s tím, že esenbáci řežou lidi. To, že politbyro KSČ schvaluje vedení svazu filatelistů, ještě neznamená, že schvaluje všechny jeho členy. Panu Pernesovi nikdo nevytýká, že byl v Pionýru (!) nebo v ČSS, ROH. Nikdo mu nevytýká, že si „obecně“ zadal s režimem a že není „úplně čistý“. Výhrady se týkaly studia VUML (aby mohl být ředitelem, tenkrát nikoli ÚSTR, ale jen Slavkovského muzea), pozoruhodných sentencí jeho práce z osmdesátých let ohledně vítězství pracujícího lidu na Slavkovsku (které tam ovšem vložili jeho nepřátelé, aby ho kompromitovali), specifiky jeho údajných vztahů s StB a s ČSSD (což už ovšem se starým režimem nemá nic společného). A to jen v souvislosti s tím, že byl jmenován do funkce ředitele, a to nikoli ředitele Opatovické elektrárny, nýbrž Ústavu pro studium totalitních režimů, přičemž jeho předchůdce byl vykopán kvůli tomu, že ústav údajně „zpolitizoval“. Je to od Petra Zídka dost průhledná demagogie. Problém pana Pernese není snad v tom, že byl zuřivý komunista, jistě, naopak, byl nezuřivý nekomunista. Jeho dosavadní curriculum vitae bohužel pouze evokuje první slova druhé strofy naší někdejší hymny: Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní ochraňuj. Ovšemže v zlomyslné a dosti vtipné úpravě našich předků. Nechci nikterak zpochybňovat jeho historickou erudici, jen se mi nezdá, že by byl právě ideálním typem pro vedení ústavu, který nejenže není zpolitizovaný, ale musí neustále odolávat politickým tlakům těch, kteří by nejraději všechny choulostivé věci zametli pod koberec.

Pondělí 8. března: Výroky politicky znovuzrozeného odborového předáka Duška o homosexuálním spiknutí na ministerstvu dopravy vzbudily takový rozruch, že se nakonec dopravní odbory rozhodly stáhnout ho z pětičlenné vyjednávací delegace, dokud nevysvětlí, jak to myslil. Dušek se omlouvat nehodlá a myslel to dobře, neútočil totiž na „gaye“, ale na diletanty. Nechápu, proč se před diletantem bojí sehnout pro tužku. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V nedělních Otázkách Václava Moravce prohlásil Jiří Paroubek mj., že by velké firmy měly povinně přispívat jedním procentem daní na sport a kulturu. „Bohaté firmy ať udělají něco pro společnost… Je třeba regulovat tržní společnost, aby se vytvořilo správné tržní prostředí.“ Zvlášť se o tom pak musí mluvit před volbami, aby straně stouply preference. Musím se přiznat, že na rozdíl od toho, jak tomu bylo za mých mladých let, se sport rozdělil na dvě různé věci. Tenkrát jsme sportovali spontánně a bez nějakých velkých ambicí na další kariéru, protože nás to bavilo a protože to člověku pomáhalo udržovat se v kondici. Hřiště na volejbal (ovšemže ne nijak exkluzivní) byly běžně k dosažení, s basketem to bylo trochu horší, ale při troše snažení se jednou- dvakrát týdně dala na dvě hodiny po škole sehnat vhodná tělocvična. A tohle sportování mělo ještě s profesionálním (tenkrát se nesmělo říkat, že je profesionální) sportem jakousi souvislost. Dnes jsou sport dvě věci: ten první. ochotnický – nevím, zda ho ještě někdo vůbec provozuje, mám dojem, že ho vystřídaly posilovny apod., a pak exkluzivní cirkus, při němž se na stadionech a obrazovkách producírují superprofesionální a perfektně vycvičení gladiátoři, zatímco ochozy stadionů poskytují určité sortě mladých lidí příležitost k tomu, aby vybili své ničivé vášně na sobě, na zařízení a na pořadatelích (už dlouho nebyla válka) a hospody s velkými obrazovkami umožňují jiné, klidnější sortě „sportovců na druhé straně barikády“ (diváků), aby se hlasitě vyřvali a pořádně nalili pivem. Zdá se, jako by oba typy aktivit – ta na stadionu a ta v ochozech, případně před obrazovkou - spolu nijak bezprostředně nesouvisely. Nějak nechápu, proč by se zrovna tenhle cirkus měl povinně finančně podporovat, připadá mi to jaksi hnusné.

Nově zvolený předseda „Strany práv občanů – zemanovci“ (jak zní upravené jméno) Zeman pozval na slavnostní večeři čelné představitele několika politických stran. Přišli Topolánek, Schwarzenberg a Kalousek, Paroubek (rovněž pozvaný) pochopitelně odmítl. Je to hezké, že si levice s pravicí tak pěkně rozumí – Levice je ovšem v Zemanově podání specifická a řekl bych, že slaboučká. Paroubka o pár procent hlasů připravit může – ale na „pravici“ je adeptů na požírače hlasů více a nadějnějších.

V Lánech odhalili Sochu TGM, zúčastnili se paní Klausová a řada sociálně demokratických papalášů v čele s Paroubkem. Tatíček sedí na koni, který vypadá jako ten, na němž ve Třech mušketýrech přicestoval D´Artagnan do Paříže. Mezi účastníky byla skupina lidí demonstrujících proti Paroubkovi, podle toho, co píšou noviny, si je Paroubek nechal fotograficky zdokumentovat. Předává dokumentaci průběžně ministru Pecinovi, který zřejmě zůstane na svém místě i po volbách?

V dnešní glose o Jaromíru Duškovi jsem původně uvedl, že „Seznam Židů“, který se před časem objevil na internetu, má na svědomí Národní strana. Jakkoli je mi Národní strana z duše odporná, musím konstatovat, že se seznamem nemá nic společného. Objevil se někdy v první polovině 90. let v periodiku Politika (psali o tom tehdy v Reflexu) a pak na internetu na stránkách „Národního vzdělávacího institutu“ (stránky byly zaregistrovány někde v USA, jméno mne spletlo). Sorry.

Úterý 9. března: Ministr Slamečka a Zelení podávají na odborového bosse Duška trestní oznámení. Ten se jim směje do očí. Má (nejspíš právem) pocit, že za současné situace se mu nemůže celkem nic stát. Od rozhovoru v LN se distancuje a omlouvá se „všem slušným homosexuálům“, kteří se tím, co v novinách vyšlo (a za co nemůže protože to neautorizoval) právem dotčeni. Řeči o „slušných homosexuálech“ (podobně jako o „slušných cikánech“ nebo „slušných Židech“) jsou jasným signálem, že s tím, který je pronáší, není něco v pořádku. Možná interpretace: je to verbež, ale tu a tam se mezi nimi nějaký slušný najde. Lidé se nedělí na homosexuály, cikány, Židy a nás ostatní, tedy Čechy rodu slovanského, ale v zásadě na slušné lidi a na prasáky. Zkuste si tipnout, kam byste zařadili pana Duška.

Včera nebo dnes, nevím už, kdy, se tak napůl slavil MDŽ. Zdá se mi, že se lidem po něm stýská. Považuju „svátky“ tohoto druhu za obludnost. Svátky dělostřelců, pohraničníků, zemědělců, odborářů atp. Svátek mají mít, když už, tak jedinci, ne kolektiva. Ostatně svátky všech svátků, Vánoce a Velikonoce, oslavují jednoho jednotlivce, ne dav. A na MDŽ je ještě jedna zrůdnost: ze všech segregací, které si dovedu představit, by nejohavnější a nejvíc skličující byla segregace mužů a žen. Svět by se změnil v kriminál. MDŽ je k něčemu podobnému zdařilý náběh. Žijeme ve svobodném státě a na pověry nevěříme: nechť tedy na toho 9. nebo 8. března, nebo kdy to je, osedlají odbornice na gender studies svá košťata a vyrazí do Harzu na Brocken. Snad tu ještě pár normálních ženských zbude.

Až se Paroubek stane premiérem, hodlá dostat pod kontrolu český sport a dovést ho k rozkvětu. V MfD upozorňují, že podobně si přivlastňoval funkce kdysi Benito Mussolini (ale v jeho případě šlo o resorty obrany a zahraničí). Podle Josefa Mlejnka jr. jsou obavy z mussolinizace Paroubka předčasné, zatím jde jen o předvolební tah. Závidím panu Mlejnkovi jeho optimismus, jsem podstatně skeptičtější, zejména poté, co jsem si přečetl pěkný článek Pavla Kohouta (toho ekonoma, ne toho spisovatele) v dnešních Lidových novinách.

ČSSD si zjevně pořizuje jakousi databázi těch, kteří na jejích akcích protestují proti její politice. Sociální demokraté by chtěli dokázat, že jde o úzkou skupinku lidí financovanou ODS. Sociální demokraté právem protestují proti akcím jako byla vajíčková kanonáda u Anděla (šlo v podstatě o maření předvolební schůze, i když o tom, že akci organizovala ODS, mám velké pochybnosti), ale s tím, že někdo jen způsobně stojí s transparenty, se budou muset Paroubkovi lidé smířit. Vypadá to jako pokus o zastrašování: známe vás, máme vás v evidenci a po volbách si to s vámi pěkně vyřídíme. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek slíbil olympijské vítězce Sáblíkové, že jí v její rodné vesnici postaví rychlobruslařský stadion (notorický optimista by si řekl, že je to celkem fajn, věrná kopie Karlštejna v měřítku 1:1 by vyšla ještě dráž). Ač nepatřím k příznivcům dr. Ratha, musím se přiznat, že mi to, co říkal na téma rychlobruslařský stadion ve Velkém Oseku, připadalo docela rozumné. Zajímá mne, co bude říkat teď.

Historička Kaiserová vystoupila ze sboru odborných poradců nadace vysídleneckého dokumentačního centra v Berlíně. Její důvody znám zatím jen z ČTK, zarazilo mne, jak se podobají důvodům, které uváděli u nás úspěšní likvidátoři Ústavu pro studium totalitních režimů. „Vědecká rada je tak trochu zpolitizovaná“, „členové rady se často vyjadřovali v médiích, což není prospěšné pro seriózní vědeckou práci“, a proto je třeba otázku redefinovat a vědeckou radu obsadit „patřičnými lidmi“. Paní Kaiserová kritizuje hlavně Eriku Steinbachovou, to mne zaráží, vždyť ji, pokud se nemýlím, německá cláda z rady vykopala. Problém je nejspíš v tom, že pokud jde o největší vyhnání 20. století, tj. to německé, neexistuje mezi vyháněnými a vyhánějícími dodnes v podstatě žádný konsensus. Překrývá se to podivnými frázemi, který si každý vykládá po svém. Nechápu, proč se Němci na tento očividně předimenzovaný projekt nevykašlou a neudělají si vlastní vysídlenecké dokumentační centrum. Třeba se pak za nějakých padesát – sto let podaří dosáhnout širšího konsensu, dnes je na to zjevně příliš brzy, stalo se to totiž před pouhými pětašedesáti lety (to myslím ironicky).

Fischerova vláda je podivuhodný útvar. Premiérovi důvěřuje 90% lidí, ale sedm členů jeho vlády značná část veřejnosti vůbec nezná. Možná by bylo nejlepší mít veřejně známého jen premiéra, ministři by mohli být tajní.

Podle průzkumu agentury Median vypadají preference tak, jako by na pravé straně politického spektra vybuchla tříštivá puma. Zatímco ČSSD suverénně vede, následovaná komunisty se stabilními preferencemi, ODS na ni ztrácí skoro patnáct procent. Do parlamentu by se kromě ní dostaly ještě TOP09, KDU-ČSL, Věci veřejné a možná zelení, ale ani dohromady by na sociální demokraty s komunisty nedosáhly. Zdá se, že probíhá jakási slovakizace české politické scény. Hlavní viník je jasný: prezident Klaus a jeho politická a novinářská lobby. Podařilo se jim úspěšně rozmetat ODS, kolem se povalují střepiny. Nakonec to vypadá, jako by i zemanovi odebírali hlasy hlavně ODS Mám dojem, že to pan prezident takhle neplánoval. Povedlo se mu to však až moc dobře. K tématu se ještě vrátíme.

Středa 10. března: podle Práva (tj. těch novin) přichází do politické hry opět čehoamerický levicově konzervativní liberál Jan Švejnar. Paroubek s ním údajně počítá do funkce ministra školství (je to jednodušší než kandidovat do PS nebo Senátu, do vlády nemusí být člověk zvolen). Kromě toho má být Pecina ministrem vnitra, Hašek zemědělství, Zaorálek, ó ta hrůza, zahraničí a Urban průmyslu. Tito lidé prý vytvoří páteř vlády. Švejnar se vyjádřil poněkud nejasně: prý jde o spekulace, nejedná se o tom, nicméně jako univerzitnímu profesoru je mu školství blízké. Má o ně zájem jako o oblast, ne jako o něco, o čem by uvažoval přímo jako o poli své působnosti. Vždy říkal, že by v nějaké fázi chtěl pomoci, třeba i v exekutivě. Pokud by dostal nabídku stanout v čele resortu, prý by o ní uvažoval. Politický skeptik by usoudil, že se na funkci třese jako ratlík, jen se k tomu ještě trochu stydí přiznat. V tom případě jde jen o otázku času, a z liberálně konzervativního prezidentského kandidáta se stane Paroubkův děržitaška. Což by byl býval ostatně v případě svého zvolení prezidentem taky.

Jak se dalo čekat, poslanci přehlasovali veto Senátu ve věci nižšího zdanění zaměstnaneckých výhod. Klaus návrh nejspíš znovu vrátí a Sněmovna i jeho veto přehlasuje. Zákon je pojednáván ve stavu legislativní nouze, tím je dáno, že do konce volebního období bude definitivně odhlasován. Poslanec Jandák ve slovním souboji požádal Miroslava Kalouska, aby nedělal z poslanců voly, Kalousek mu odpověděl, že nerad dělá zbytečnou práci.

V krajském průzkumu na Vysočině, který předcházel dnešním otázkám Václava Moravce (podle výsledků se vybírají účastníci televizní debaty), vyplynulo, že do PS by se dostaly velmi silná ČSSD, standardně silná KSČM, výrazně oslabená ODS a čtyři trpaslíci nad 5%. Když se procenta sečtou, vyhráli by postkomunisté drtivým způsobem. Tak roztříštěné spektrum tu bylo snad jen po volbách do ČNR těsně před rozpadem ČSFR. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Dostalo se mi té cti, že mne v rozhovoru o české politice v dnešní MfD zmínil hned dvakrát Miloš Zeman. Za prvé: „Nikdy bych nedělal rozhovor s lidmi typu Bohumila Doležala, Karla Hvízdaly a několika dalších, které považuji za velmi hloupé“ (je zajímavé, že pan Zeman se nezabývá otázkou, zda bych s ním chtěl dělat rozhovor já). Za druhé: „Já na rozdíl od vás si dovedu představit předsedu strany, který je současně politickým komentátorem. Třeba Bohumil Doležal byl místopředseda Liberálně politické strany, která potom zkrachovala, a potom mu nezbylo nic jiného než se stát komentátorem.“ (To taky není úplně přesné, „potom“ jsem dělal nejdřív poradce premiéra Klause a pak jsem deset let učil na FSV UK). To je ale jedno, pozoruhodná mi připadá z hlediska politologického a psychologického jedna věc: proč pan Zeman cítil potřebu mi věnovat takovou pozornost? Lichotí mi to sice, ale ačkoli mám o sobě dosti dobré mínění, nedovedu si naspř. představit, že by „zemanovci“ mohli získat nějaké voličské hlasy na základě toho, že se vyprofilují vůči mně. Já jednak ve volbách nekandiduji a jednak mne skoro nikdo nezná. Zbývají důvody psychologické: musil jsem pana Zemana pořádně nadzvednout (což mi dělá velmi dobře). Teď je otázka, kdy se tak stalo, možností je nespočet. Za nejpravděpodobnější považuji celkem zdařilou glosu pro lidovky.cz „Smrt politikům“ z 22. února. Nepředpokládám přitom, že by Miloš Zeman četl to, co o něm napíšu, a navíc na internetu (jistě nerad trpí, nemám mu to za zlé, je to lidské). Jenže glosa se netýká jen jeho brilantních politologických soudů, ale MfD a její práce s aférou Pandur. A rozhovor vyšel v MfD. Takže jsme doma.

Jak se dalo čekat, poté, co si ČSSD začala zřizovat fotodokumentaci svých nepřátel, posílají jí někteří z nich své podobenky mailem, aby ušetřili fotografovi (zdá se, že Paroubek má zatím jen jednoho opravdu kvalifikovaného) zdarma a dobrovolně. Dá se to vyložit tak, že se jedná o podloudnou akci ODS a podobenky patří nic netušícím poctivým pracujícím. A dá se to taky tak dodatečně naaranžovat.

Daniel Kaiser doporučuje Duškova tvrzení o útoku homosexuálů na pozice v ministerstvu dopravy „v klidu, který tolerance umožňuje, ohledat.“ Bylo by prý směšné, kdyby jediná (totiž Duškova) hlava padla jen proto, že se „elity“ sjednotily na zákazu dělat si, třeba neurvalou, legraci. Tak za prvé, zákaz dělat si neurvalou legraci ve slušné společnosti ovšem existuje: např. dělat si legraci z handicapovaných lidí (jednonohých, slepých, hrbatých). Není to legrace, ale prasárna, a je typické, že v české společnosti a mezi českými novináři se to tak v některých případech zjevně nebere. A za druhé: jak lze Duškova tvrzení ohledat? Je třeba zjistit: a) zda byli přijati nekvalitní lidé (to se ovšem pozná až na základě nějaké delší praxe a názory se mohou lišit podle zlého, která lobby ovládne „zkušební komisi“, a b) zda byli přijati kvůli tomu, že jsou homosexuálové (nad touhle druhou zkouškou se mi lehce zvedá žaludek: co je komu do toho? Budou podrobeni nějakým testům? Budou k nim přinuceni, a jak?). Přirozenější a hlavně slušnější je přiznat si, že pan Dušek to v nejlepším případě zvoral a jeho tvrzení je nutné ve jménu vyššího principu mravního nechat plavat. Zase: pokud nám slušnost není zcela cizí.

Čtvrtek 11. března: Paroubek si s evidencí nepřátel příliš nepomohl. Na Facebooku vzniká skupina Fotka pro Paroubka a počítače v Lidovém domě jsou zasypávány tisíci fotografií, někteří fotografovaní ukazují předsedovi vztyčené prostředníky, jiní prý dokonce holé zadnice. Vzhledem k živému ohlasu a taky k živému zájmu Úřadu pro ochranu osobních údajů se rozhodl pan Tvrdík, že až do rozhodnutí Úřadu dosud pořízené fotky protivníků ČSSD (ty z Lán) z internetu stáhne (zásilky, které docházejí přes Facebook nebudou archivovat, doufám že se o to postará někdo jiný, jednou to bude cenný dokument k vývoji české politiky). Petr Uhl v Právu straší tím, že někdo hodlá na mítincích ČSDSD střílet (kdyby se uskutečňovalo to, co různí psychouši píší na internetu, jsem dnes na nudle) a klade na jednu rovinu pískání na mítincích s pokojnou účastí nesouhlasících s transparenty. Pískat na mítincích znamená mařit demonstraci, transparenty demonstraci nenarušují. Ještě že pan Uhl není a nikdy nebude ministrem vnitra.

Předseda KDU-ČSL Svoboda se hodlá přestěhovat z Prahy do Hradce Králové (ne fyzicky, jen v čele kandidátky). V Praze by se mu mohlo stát, že se nedostane do parlamentu. Prohodí si to s exeuropolsankyní Hybáškovou (Evropská demokratická strana). Spokojenost je na obou stranách: Svoboda hladce propluje do parlamentu a paní Hybášková se zviditelní v srdci České republiky.

Naše mladá republika se po Paroubkově vítězství výrazně připodobní Slovensku. Jen jednoho se nemusíme bát: nebudeme muset zpívat každé pondělí ráno povinně „Kde domov můj“. Nemáme tu totiž naštěstí žádné Maďary, které bychom potřebovali s prominutím nasrat. Jsme tu sami mezi sebou, nanejvýš ještě s Romy, a ti by si Kde domov můj s chutí zazpívali, jsou od přírody muzikální a naše hymna jim ani trochu nevadí.

Ministr Pecina se stal oficiálně pražským lídrem ČSSD. Jediným pozitivním důsledkem je, že z kandidátky vypadne přeběhlice Zubová. To se jí to povalení Topolánkovy vlády zase až tak moc nevyplatilo. Pan Soukup už ji nepotřebuje, může jednat přímo s Paroubkem, je to perspektivnější. Smutný konec nastrčených loutek.

Pátek 12. března: Premiér Fischer se rozhodl ponechat ministra Pecinu ve vládě bez ohledu na to, že z něho Paroubek udělal stranického lídra pro Prahu. Topolánek tvrdí, že podobné angažmá ministra „úřednické vlády“ je proti dohodě stran, které vládu vytvářely, Paroubek existenci podobné dohody popírá. Protože však poukazuje na to, že za OSD a lidovce kandidují náměstci ministrů (o dohodě ohledně náměstků ministrů nikdo nemluvil, taková dohoda by ostatně byla absurdní), zdá se, že mocně práší. Jenže dohody s panem Paroubkem se musí dělat černé na bílém, a ani pak občas neplatí. Fischer dal najevo, že není Pecinovým rozhodnutím příliš nadšen, ale to je asi tak všechno, co vzhledem k síle své pozice může dělat. Navíc budí občas dojem, že ho do vlády nenominovala ODS, ale TOP09. Ostatně, nebude mít TOP09, pokud na „pravici“ vznikne takový mišmaš, jak to nyní vypadá, chuť jmenovat dejme tomu „neutrálního“ premiéra? A kdo by se na to víc hodil než Fischer?

Al Gore se nezúčastní jako celebrita č. 1 programové konference ČSSD, jak Paroubek původně naznačoval (Anmeričané mají slušné prostředky i možnosti zjistit se, kdo je zve, a z toho hlediska je rozhodnutí bývalého amerického viceprezidenta logické). Ale žádná škoda, zastoupí ho jiný politik světového formátu, Robert Fico. Patří k Paroubkovi jako Laurel k Hardymu (památce obou amerických komiků se omlouvám), a proto pronese projev hned po předsedovi ČSSD. Třeba v budoucnosti, až se Paroubek stane premiérem nebo nedej Bože prezidentem, vytvoří dohromady něco jako moderní obdobu staré monarchie nebo „Sjednocené arabské republiky“ z doby Gamála Abd an-Násira.

ČSSD chce podle Paroubka regulovat energetiku. Plynárenství, vodárenství, telekomunikace a bankovnictví. Nepochybně, že chce. Zapomněl jen dodat, že taky média, parlament a politiku všeobecně. Dosavadní uspořádání se neosvědčilo, dosavadní spojenci taky ne. Se spojenci se to udělá tak, že získáme nové (Rusko, Čína), a ty staré, pokud jim to nebude vadit, si třeba dokonce ponecháme.

„Ve sporu odboráře Jaromíra Duška a šéfa Českých drah Petra Žaludy nejde zdaleka jen o sexuální orientaci šéfů v české dopravě,“ píše dnešní MfD. Čili: samozřejmě o ni jde, ale kromě toho jde ještě o něco jiného.

Martin Weiss zase v LN tvrdí v souvislosti s fotografickou mánií paroubkovců, že se člověk nemá stydět za veřejné vyjádření svých občanských postojů (a nemělo by mu tedy vadit, zjistí-li si tedy někdo jeho identitu). Tomu absolutně nerozumím. Když si mne estébáci (jako každého účastníka) na Patočkově pohřbu nejdřív vyfotili a pak natáčeli na video, považoval jsem to za drzost. Pokud něco podobného bude dělat Paroubek, budu to považovat ta drzost na kvadrát. Ne proto, že bych svůj občanský postoj nechtěl vyjádřit veřejně (to bych tam nelezl), ale že mne ten, proti němuž protestuji, nemá co fízlovat.

Taktéž mne konsternují některé z článků, zastávající se odborářského bosse Duška. Tak např. dnes mluví v LN Roman Krištof o popuzení partiček v pozadí, které mají rády svou nenápadnost a naopak nemají rády, když na ně někdo křupanky ukazuje prstem. Vypadá to, že když se někdo stane ministrem, smí si vybírat jen takové spolupracovníky, které nikdy předtím v životě neviděl. Ve skutečnosti kdykoli člověk chce dělat lídra v nějaké instituci, ministerstvu, novinách, časopisu, podniku, je základní podmínkou, aby si směl přivést co nejvíce svých lidí. Jinak se stane loutkou těch, kteří instituci ovládali doposud.

Sobota 13. března: „Vrátí Kalus zákon Sněmovně?“ (totiž zákon o zdaňování benefitů), ptá se v Právu Petr Uhl. To je opravdu zásadní záležitost. Řekne si po kapitulantsku, že svým vetem už stejně jeho přijetí nezvrátí a nadělá si zbytečně moc zlé krve a že zase o tolik nejde(na což sází Uhl), nebo se zachová zásadově? Pro celkové hodnocení Václava Funkce v jeho funkci to bude klíčová věc. Háchou, Ludvíkem Svobodou nebo Benešem se lze stávat pomaloučku polehoučku, krůček za krůčkem.

Rozhovor s Jiřím Paroubkem tamtéž obsahuje dva pozoruhodné momenty: za prvé, podle Paroubkových slov nehodlá ČSSD vrátit na web fotografie těch, co proti ní protestovali v Lánech (odstranili je původně do rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, úřad rozhodl, že fotografie tam smějí být, ale ČSSD si nesmí vytvářet tak říkajíc jmenovitou galerii nepřátel). „Ten účel akce byl splněn a to je dobře.“ Účel akce: známe vás, evidujeme vás, dávejte si bacha. A druhá věc: Paroubek preferuje středolevou koaliční vládu s maximálně dvěma subjekty, a když to nevyjde, tak menšinovou vládu ČSSD. To první je prakticky vyloučeno, těšme se tedy na druhé – vláda ČSSD s komunisty v zádech. Je to rozhodnutí pragmatické a bude záležet na tom, jak kompaktní a silná bude opozice. S KDU-ČSL a s Věcmi veřejnými asi moc ne. Paroubek utrousil pár slov na adresu možné účasti Jana Švejnara v soc. dem. vládě: moc by o to stál, nemyslí ovšem, že by věci vyly v tuto chvíli rozhodnuty. Švejnar je virtuální člen stínové vlády ČSSD: na jednu stranu nemá tu slušně řečeno smělost, aby do vlády šel, na druhé straně tu rozhodnost, aby řekl tvrdě a jednoznačně ne. Dělá ČSSD tak říkajíc poloviční předvolební kampaň. Jak je dobře, že se ten člověk nestal prezidentem!

ČSSD nebude českou veřejnost pouze fotografovat pro svou dokumentaci. Bude telefonicky oslovovat nerozhodnuté voliče, tj. volat na náhodně vybraná čísla, a když telefonista zjistí, že jde o váhavce, předá některého z papalášů, aby nerozhodnutého zmasíroval. Vybraní šťastlivci budou mít to štěstí, že se je pokusí „ugovoriť“ sám předseda. Když se bude přesvědčovaný vzpouzet, bude nejspíš zanesen na seznam potenciálních nepřátel. A to bude zjevně jediná věc, čím se akce, nachystaná americkou firmou BSP (nebo PSB?), bude lišit od misijních aktivit Svědků Jehovových (abych Svědkům Jehovovým nekřivdil, oni bývají extrémně slušní a když jim člověk dá najevo, že není dialogu otevřen, zdvořile se omluví a odejdou).

Lidové noviny uveřejnily rozhovor se slavným disidentem Vladimírem Bukovským. Je na něm pěkně vidět, proč se v Rusku demokracii moc nedaří. Rusové, tedy ruské intelektuální elity, zjevně (i ti velmi úctihodní z nich, možná že právě oni) dovedou být jen fundamentalisty. Jistě, Gorbačov trpěl mnoha iluzemi a dopouštěl se moha chyb. Taky nechtěl zničit SSSR. Proboha, jak by mohl, stál mu v čele. Chtěl ho zlidštit. Ta snaha měla mnoho much, ale v zásadě byla poctivá, je to vidět na tom, že se mu sice nepodařilo SSSR zlidštit (což bylo nemožné), ale zničit, a to tak, že na jeho základech mohlo vyrůst něco docela rozumného (jsem přesvědčen, že projekt SNS měl v základě něco do sebe). Ostatní padá na hlavu jeho nástupců. Při vší úctě k panu Bukovskému, je to statečný člověk a udělal mnoho pro to, aby bylo vidět, jak nelidský útvar komunistické Rusko je. Ale nemohu si pomoci, např. za naši svobodu vděčíme víc Gorbačovovi. I když se tohle nebude moc líbit zase českým fundamentalistům. Napsal jsem na téma Gorbačov kdysi fejeton, který tu připomínám.

Petr Kamberský píše v článku v příloze LN Orientace o tom, co čeká v bezprostřední budoucnosti ČR, mimo jiné: „Zatím žádné volby nepřinesly katastrofu a nepřinesou ji ani ty letošní.“ Musím se přiznat, že nejsem, takový optimista. Podobně se Topolánkova vláda pořád vznášela na špaqátku nad propastí, pořád se držela, až se zdálo, že se udrží až do konce, a najednou bum. ČR se vznáší na špagátku nad propastí vlastně od voleb z roku 1996, je to po každých dalších volbách vachrlatější, a pořád se zdá, že se vlastně nic neděje. Jednou to ale praskne, a vůbec bych se nedivil, že se to stane právě letos. Spousta lidí si toho ovšem vůbec nevšimne, protože jim to bude buď přímo po chuti, nebo aspoň fuk. A problém není v lidech, že mají špatné představy, ale v politicích, že je nedovedou přesvědčit o těch dobrých. Ale Katastrofa to tedy být může, skoro bych řekl, že bude, a pořádná. Stabilní menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM je katastrofa, a to katastrofa na hodně dlouhou dobu, nenamlouvejme si, že není. Jistě, není to taková katastrofa, že by po ČR zbyla jen díra. Nějak žít budeme. Ale to je dost malá útěcha.

Pondělí 15. března: ČSSD pojala svou sobotní programovou konferenci jako velkolepou šou, které vévodil slib zařadit ČR během příštích patnácti let (tj. do roku 2025 let) mezi deset zemí s nejvyšším standardem života v EU. Z toho plyne, že přinejmenším do roku 2025 nám bude vládnout Paroubek. Já jsem se svým momentálním standardem života v podstatě spokojen, mám se líp než za totáče, další zlepšení standardu bych vyměnil za urychlený odchod Jiřího Paroubka z politické scény, jenže tady Paroubkovi těch patnáct let věřím do slova a do písmene: takže realisticky vzato jeho odchodu se už nedožiju. V souvislosti s personálním obsazením sociálně demokratické vlády (Paroubek realisticky počítá s menšinovou vládou podporovanou komunisty) se opět vynořilo jméno prof. Jana Švejnara. Věci se týká naše dnešní glosa. ČSSD ohlašuje zdanění majetku, jehož původ nelze prokázat (bude to úplně všechen majetek?) a vyhrožuje vybudováním národního fotbalového stadionu v Praze. Vlády se silnou autoritou (někde se jim říká autoritativní) mají zálibu ve stavění stadionů. Bývá to jediné, co po nich zbude. Přeju panu Paroubkovi, aby ten jeho vydržel aspoň tak dlouho jako římské Koloseum.

Pražané uslyší v telefonu Paroubka či Pecinu (v rámci předvolební kampaně po telefonu). Mně to nehrozí, nemám pražský telefon, svým blízkým přeji, aby to byl Pecina, kdo se jim ozve, považuji to za menší zlo.

Odborový předák Jaromír Dušek přišel s drtivým důkazem tom, jak jsou na Ministerstvu dopravy preferováni homosexuálové. Dostali tam výpověď tři členové jeho odborového svazu, žádný z nich nebyl homosexuál. To je zvláštní důkaz: pokud odněkud pár lidí vyhodí a není mezi nimi žádný homosexuál, je to důkaz o tom, že homosexuálové jsou preferováni. Mělo by tedy stanoveno v případě vyhazování závazné procento, kolik z vyhozených musí být homosexuálů, a zároveň numerus clausus (kolik zaměstnanců podniku nanejvýš smí být homosexuálové). Je zjevné, že podnik nezaměstnávající žádné homosexuály sice dokonale vyhoví druhému kritériu, ale jinak na tom bude špatně – nemůže žádného homosexuála vyhodit, a nemůže tedy vyhazovat vůbec. Je zajímavé, jaká v české společnosti panuje fobie vůči těm, co jsou „jiní“. Sami o sobě nikomu nevadí, jsme tolerantní národ, ale když je jich moc na jednom místě, začíná problém.

Úterý 16. března: podle agentury STEM (je přátelsky nakloněná ČSSD, ale její výsledky se zrovna v tomhle dramaticky neodlišují od ostatních) vede v preferencích ČSSD nad ODS s drtivým náskokem skoro 8%, ODS se drží na pouhých 20%. Komunisté si udržují standardních 11 procent a něco, síly TOP09 a Věcí veřejných se vyrovnaly (7,7 a 6,2). Žádná z dalších stran by se už do PS nedostala, lidovci jsou těsně pod 5%, zelení a zemanovci pod 4%. Postkomunisté by v přepočtu na mandáty získali dostačující většinu 4 hlasů. Skoro 15% lidí by volilo další pidistrany, které nemají šanci na úspěch. Občanské strany by mohly přijít až o 26% hlasů těch volíčů, kteří se budou obtěžovat k volbám vůbec přijít (je jich celkem dosti úděsných 51%). Lidé zjevně získali dojem, že na volbách nezáleží. Podobný, jaký měli v roce 1948. Jenže tenkrát ho měli v podstatě právem. Na situaci se notně podepisuje negativní volební propaganda, jediné, co se velkým politickým stranám daří: tj, silami společnými a nerozdílnými přesvědčit už tak nahlodanou veřejnost, že politika je svinstvo. To je nejlepší cesta k tomu, abychom od české politiky, která, pravda, vykazuje občas sviňské rysy, měli do budoucna, stejně jako před listopadem 1989, svinstvo bez politiky.

ČSSD to ovšem nebude mít s KSČM úplně lehké. ČSSD prý žádá „otevřít diskusi“ o zrušení bohumínského usnesení, do toho se ČSSD nechce, takhle se jí komunisty lépe vydírá a drží v šachu. Taky Paroubkova představa o tom, že národně bezpečnostní otázky prohlasuje s občanskými stranami, je poněkud průhledně vyčůraná, KSČM by byla sociálním demokratům za slouhu, kterého lze, když se jí zrovna nehodí, zavřít do chlíva, aby neotravoval. Řada komunistických požadavků se navíc dá pochopit (inspekce ministerstva vnitra má být nezávislá na vládě, vláda by neměla řídit výkonnou část policie). Bude zajímavé, co všechno bude Paroubka neregistrované partnerství s komunisty stát, je třeba doufat, že ODS ne své nynější situaci neklesne tak hluboko, aby šla s ČSSD na velkou koalici. Definitivně by se tím odepsala.

V Mladé frontě Dnes si Jan Ziegler stěžuje na českou hymnu, prý je odevzdaná a bojácná. Víc se mu líbí Marseillaisa. Pan Ziegler zjevně neumí francouzsky, Marseillaisa má rovněž své problémy. Chtělo by se mu opravdu zpívat „Slyšíte v našem kraji/řev divokých vojáků?/Přicházejí vraždit naše děti,/naše ženy v naší náruči!/Do zbraně, občané!/ Šikujte se pod prapory!/ Vzhůru! vzhůru!/Nechť krev nečistá napojí/ brázdy našich polí!“? (cit. dle Wikipedie, byl jsem líný to překládat). Chápu a respektuji, že tato varianta na kdysi tak oblíbené „píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“ může např. kondelíkovským náturám u nás imponovat jako kompenzace chybějící bojovnosti, mně ale zpívat o tom, že voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách připadá příjemnější a normálnější.

„Dohnat a předehnat“ je heslem Jiřího Paroubka a jeho ČSSD. Na USA si zatím přímo netroufnou, teď jde o to předhonit v životním standardu Německo a proboxovat se mezi deset nejpokročilejších evropských zemí. To byl jakýsi závěr programové konference strany v Teplicích, která se svým zápalem našemu liberálnímu tisku tak líbila. Na „dohnat a předehnat“ si pan Paroubek dal patnáct let. Když se to nepovede, jako že ne, bude, stejně jako na Rusi v roce 1964, toto dvojhleslí vyměněno za striktní příkaz „vyhodit“. Škoda, že se toho už nedožiju. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Prezident Klaus se domnívá, že obě nejsilnější strany získají v květnu dohromady výrazně méně parlamentních křesel než v minulých volbách. Bude to v řádu desítek, ne jednotlivých poslanců. Skoro se mi chce poněkud zlomyslně podotknout, že strany ztratí desítky poslanců sice „dohromady“, ale tratit bude ODS. Pak se napraví, prosvětlí, vyhodí Topolánka a vrátí se k Modrému kořenu. Klaus ovšem zároveň řekl, že se do PS může dostat několik desítek zástupců nových stran a že to může „neskutečným a netušeným“ způsobem změnit českou politickou scénu. Má z toho tedy trochu vítr. Oprávněně. ČSSD získá desítku poslanců, ODS jich dvě - tři desítky ztratí, do PS se dostane patnáct chaotů, kteří svými ambicemi a lavírováním zcela rozloží řady Paroubkových odpůrců. A učiníme rozhodující krok od demokracie formální (buržoazní) k demokracii socialistické (putinovské). Klaus bude tomu cirkusu pár let dělat Háchu.

Navíc se aspoň podle toho, co píší v aktuálně.cz, chystá v ODS bitva o Prahu. Předseda a primátor Bém má problémy (propad preferencí, problém Opencard) a chystá se prý vnitrostranický puč s cílem vypudit jeho i jeho stoupence z kandidátky do PS. Ve hře je prý i pozice předsedy pražské ODS. Těžko se dá ovšem očekávat něco jiného než neuvěřitelný maglajz bez jasného výsledku. Do voleb už bohužel moc času nezbývá.

A konečně Havel a jeho intelektuální suita demonstrativně podpořili Stranu zelených. Strana zelených se v Topolánkově vládě chovala relativně loajálně, bohužel se v zásadní otázce amerického radaru nedokázala dopracovat jednoznačného stanoviska, rozložila se a dvě její poslankyně se zasloužily o pád vlády. Nový předseda s vypětím všech sil drží stranu sice pod hranicí volitelnosti, ale ne katastrofálně nízko. Zda bude pokračovat v Bursíkově politice, je velká otázka. Urna na hlasy pro SZ se může stát obrovským odpadním košem, kde zmizí desetitisíce voličských hlasů proti postkomunistům a proti Paroubkovi. Václav Havel má velmi šťastnou ruku v nechtěném ničení těch, které podporuje. A je třeba vzít v úvahu kontext. V těchto volbách se nehlasuje pro jednotlivé strany. Hlasuje se pro Paroubka a proti Paroubkovi. Otázkou pro ty, kteří chtějí hlasovat proti Paroubkovi, je, jak to udělat, aby se jim to povedlo. Pokud jejich hlas propadne, hlasovali ve skutečnosti pro Paroubka.

Středa 17. března: Václav Klaus pochválil na včerejším Žofínském fóru Topolánkovu a Kalouskovu vládu, že se jako jediná od roku 1998 snažila o to, „vymanit se z dluhové pasti veřejných financí (což je podle Klause důležitěji než „boj s krizí“). Těžko se zbavit dojmu, že Klaus si teď už může dovolit Topolánka chválit (nechválí ho nijak moc) – jeho šance vyhrát volby jsou mj. i díky Klausovu skrytému i veřejnému angažmá poměrně malé. Naopak, vypadá to jako nestrannost. Topolánkovi to už nepomůže a Klausovi, který Topolánka v rozhodujících okamžicích potopil, kde mohl, to udělá hezkou image. Prezidentovi nelze upřít některé trefné formulace, například: „Jakkoli nám mohou být sympatické názory pana premiéra nebo dnešního pana ministra financí, tak my všichni víme, že to je vlastně zvláštní nesmyslná vláda, která nemá mandát, aby cokoli vážného uddělala.“

Pražská ODS sice zuřivě popírá, že by se chtěla zbavit svého předsedy (a volebního lídra) Béma, ale zároveň dnes regionální rada svolala na 15. dubna regionální sněm (požádalo o to 6 pražských organizací). Důvodem je nespokojenost se složením pražského předsednictva ODS, problém naproti tomu je, že měnit kandidátky lze jen do příštího týdne, pak už s smí jen škrtat. Rozhodnutí vysílá signál o jakémsi neklidu v pražské ODS, sám sněm měsíc před volbami může ten signál ještě posílit. Co může změnit a zda se změny mohou promítnout do volebních výsledků, není úplně jasné. Na první pohled to vypadá tak, že pokud Bémovi odpůrci uspějí, budou sice v předsednictvu sedět odpůrci dosavadního předsedy, ale v PS on a jeho stoupenci. To je dost nešťastná forma prezentace. Navíc 6 organizací z 15, to není zrovna moc.

Nový ukrajinský prezident Janukovyč s ruskou podporou zve USA, aby novou odzbrojovací dohodu s Ruskem podepsaly na Ukrajině, která prý je nyní „mostem mezi západem a východem“. Asi takovým, jako byla ČSR v letech 1945-8, a možná ještě vykutálenějším. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„ODS teď hodně spoléhá na to, že se šéf ČSSD neustálým řečněním a slibováním před voliči znemožní sám a ukáže, jaké riziko pro zemi by jeho vládnutí přineslo“, tvrdí dnes v MfD. Vzhledem k tomu, jak v MfD o ODS informují, nevím, zda je to pomluva nebo zda si to v ODS opravdu myslí. Pokud platí to druhé, je to strašlivá iluze. Nikdo se neznemožní sám, a zvlášť ne tak poměrně šikovný politik jako Paroubek. (Kdyby nebyl šikovný, nikdy by se nedopracoval k těm výsledkům v předvolební propagandě, jimiž se teď může pochlubit. Šikovnost je technická, nikoli morální vlastnost, ale žádný politik se bez ní neobejde).

Mladá fronta Dnes taky jako jediná přinesla plný text Klausova vystoupení na Žofínském fóru. Zasloužilo by si zvláštního rozboru, nejpozoruhodnější je to, v čem vidí prezident největší nebezpečí: v pokusech vrátit základní principy fungování lidské společnosti do předdemokratického stádia. Počítá sem přeregulovanou ekonomiku, povinné očkování proti prasečí chřipce, doktrínu globálního oteplování. Pan prezident má se svým předchůdcem, s nímž si nemohou přijít na jméno, jedno společné: globální, takřka vesmírné starosti. Já jako Čecháček přikrčený mezi naše kopečky se bojím nikoli pokusů vrátit do předdemokratického stádia fungování lidské společnosti, ale vrátit tam Českou republiku. Jsem přesvědčen, že pokud se usalaší ve Strakovce Paroubek a pokud posílí v ČR ruský vliv, octneme se na téhle skluzavce, a to je momentálně hlavní nebezpečí, které by mělo zajímat české demokratické politiky.

ČSSD zjevně rezignovala na předvolební úsilí o odbourání regulačních poplatků ve zdravotnictví. Jednak to už nestihne a jednak: takhle může slibovat, až se dostaneme k veslu, zrušíme poplatky. Jinak by nemohla a voliči by ztratili jeden důvod, proč ji volit.

Musím se přiznat, že už mi pořádně jde na nervy celosvětové hysterické rozpumpování afér kolem zneužívání nezletilých v katolických církevních institucích. Katolíci, a šířeji křesťané jsou ti, kteří nejdříve upalovali čarodějnice a teď przní malé děti. Dal si někdo práci, aby doložil, zda např. v „nekřesťanských“ internátech a dětských sborech je zneužívání dětí méně časté než v těch katolických? Lidé nejen že sami nevěří ničemu, ale navíc jim jde o to, ty, co něčemu věří pokud to jen trochu jde, kompromitovat, pomluvit a pošpinit. Je to hnusné.

Poslední průzkum CVVM vypadá na první pohled pro ODS lehce příznivě (náskok ČSSD se snížil), ale ve skutečnosti dokládá trend velmi neblahý: občanské strany jako celek čím dál tím víc ztrácejí na postkomunisty. To, že Paroubek teď zdůrazňuje menšinové vládnutí s komunistickou podporou, je logické: jinou možnost nemá a o tuhle nejspíš nepřijde. Zbývá otázka, jak si budou s Filipem rozumět a jak si dokážou navzájem vyhovět. Skoro bych řekl, že jim to půjde. Nejhorší by bylo, kdyby se občanské strany snažily Paroubkovi pomoci tam, kde se s komunisty nedohodne. Když společné vládnutí, tak výlučné a ve všem všudy.

Čtvrtek 18. března: podle místopředsedy Langera jsou průzkumy, které má k dispozici ODS, příznivější než ty, které provádějí „neutrální“ agentury. Něco podobného provádí a tvrdí i ČSSD v situaci, kdy jí teče do bot. Teď ovšem teče do bot ODS, problém je v tom, že slábne vůči svým potenciálním koaličním partnerům, že těch partnerů je moc, část z nich je nespolehlivá a nedůvěryhodná a navíc kdoví, zda se vůbec dostanou do parlamentu. A hlavně: ODS se svými potenciálními partnery výrazně ztrácí proti rudému bloku. Přitom průzkum, který uvádí ODS, vypadá v mnoha ohledech důvěryhodně (TOP09 a KSČM shodně na deseti procentech, lidovci těsně pod hranicí vstupu do Sněmovny (4,5) – mohou se tam ovšem ještě dostat, zelení, Věci veřejné a Zemanovci hluboko pod pětiprocentní bariérou. Problematicky vypadá jen poměr sil mezi ČSSD a ODS(24,7 ku 21,1). Jinak průzkum ukazuje, že ODS rozhodně nebude stačit pro většinu v PS jeden partner (stejně tomu bylo minule) a pokud bude mít dva, přiblíží se výsledek patu (tomu, že by se pat mohl opakovat, moc nevěřím, dělostřelecký granát obyčejně nedopadne dvakrát na totéž místo). A pokud bude mít Topolánek za druhého partnera Svobodu, není mu co závidět.

Disidenti v pražské ODS prý počítají s tím, že volby vykopnou Béma a jeho nejdůležitější spojence nahoru do parlamentu a oni se po relativním volebním neúspěchu pražské ODS zabydlí v Praze. K tomu by si museli připravit pozice na dubnovém regionálním sněmu (což by nejspíš poškodilo ODS jako celek), a zároveň by změna vlády (ve Strakovce ČSSD s komunistickou podporou) musela znamenat obyčejnou výměnu garnitur v demokratickém státě. Čemuž ani trochu nevěřím.

Kázeň v ČSSD není ovšem úplně ideální: když se hlasovalo v Senátu o posílení afghánské mise, bylo pět z 29 sociálních demokratů pro. Nejspíš si to ale tak trochu mohli dovolit, v PS návrh stejně neprojde. Titulek v Právu sugeruje, že už neprošel, z článku vyplývá, že projednávání bodu bylo přerušeno. Je roztomilé, když v jednom článku poskytují o tomtéž dvě různé informace. Zjevně jsou autoři tak, jak se moderně říká, „natěšení“, že je to pro ně předem hotová věc.

A teď jedna dobrá zpráva: při bombardování Drážďan zahynulo jen 25 tisíc lidí. To je pakatel proti 200-300 tisícům, které uvádí „německá krajní pravice“. Tohle druhé číslo je zjevně velmi nadsazené, to první mi připomíná výpočty česko-německé komise historiků o obětech „odsunu“. Abychom se ze zprávy mohli opravdu těšit, je ji třeba brát tak, že mrtvých bylo původně 35, 50, či 60 tisíc, ale díky pečlivé práci historiků (tentokrát německých) jich 15, 25 či dokonce 35 obživlo. Je to tak správné: nebuďme škarohlídi, berme věci vždycky z té lepší stránky.

Po Havlovi a Klausovi, zřejmě v očekávání, že se v historicky dohledné době usalaší v křesle, které zahřívaly jejich zadnice, zahájil i Paroubek boj proti globálním nebezpečím. V jeho případě je třeba bojovat proti příliš velkému vlivu dominantních společností, který ve svém důsledku znamená ohrožení svobody každého z nás. Podle mého názoru je nebezpečí, které nám hrozí, povahy nikoli globální, nýbrž lokální, a jmenuje se Jiří Paroubek. V tom případě má předseda ČSSD ovšem pravdu aspoň v tom, že to nebezpečí znamená „ohrožení svobody každého z nás“. Je velmi sugestivní, že předseda ČSSD volá po ustavení Aliance slušnosti. Připadá mi to podobně naléhavé, jako když tchoř volá po ustavení společenství voňavých.

V MfD píše pan Ondřej Šťastný s jakýmsi bujarým veselím: „Cimrman stvořil řadu geniálních vynálezů, s nimiž však na patentový úřad dorazil vždy až těsně druhý.Topolánek včera představil své ekonomické návrhy, které mají dát lidem příští rok neuvěřitelných 170 tisíc nových pracovních míst. Až 29. května skončí volby, zjistíme, zda předseda ODS svými nápady změní zemi, nebo dopadne jako ten Cimrman.“ Pan Šťastný může mít samozřejmě ve svém očekávání pravdu, chybí mi jen aspoň stín povědomí o tom, že to nebude žádná moc velká taškařice, nýbrž totální politická katastrofa velmi pravděpodobně s nenapravitelnými následky.

Předseda lidovců Svoboda si stěžuje, že nebyl zařazen do diskuse v pořadu Otázky Václava Moravce speciál, vysílaného tentokrát z Královéhradeckého kraje. V kraji se lidovcům nepodařilo dosáhnout pěti procent, v celostátních preferencích ovšem většinou figurují nad 5%. Na této námitce něco je, protože pořad se sice vysílá z Hradce Králové, ale po celé republice.

Pátek 19. března: Jiří Paroubek pokračuje ve svých globálních iniciativách. Ne včerejší mezinárodní konferencí, pořádané jeho stranou, vystoupil s premisou, že EU potřebuje pro vztahy s USA v měnícím se světě „cestovní mapu“. Za tím účelem má vzniknout jakási unijní „Rada moudrých“, která připraví souhrnný materiál ke vztahu s USA. (Paroubek a jeho lidé vidí v Obamovu zvolení „historickou přítomnost, která se nemusí opakovat“). Nemohu se zbavit lehkého podezření ohledně toho, v čem Paroubek a spol. vidí podstatu této příležitosti – USA by se konečně mohly začít omlouvat za své ohavné zločiny a udělovat poníženým a ublíženým, mj. i nám Čechům, kteří jak známo jsme přímo jakýmsi krystalickým zhmotněním notorických ponížených a ublížených, tučné odškodné. Doposud jako plátce odškodného fungovalo Německo, jeho možnosti jsou, jak se zdá, již vyčerpány. USA je daleko atraktivnějším zdrojem. Paroubek chce překonat „servilní napojení ČR na poněkud jednostranné pojetí Bushovy doktríny“ (které svádí i na Havla). Bude jednat s USA jako rovný s rovným. Dohodl se na tom s Putinem? Ze všech dosavadních předvolebních zpráv je právě tato ta nejstrašidelnější.

Jinak ovšem došlo k naprosto nebývalé a neslýchané věci: Češi se bez vykrucování omluvili. Nikoli všichni, jen ČLK, a ve věci, v níž bylo poměrně beznadějné se vykrucovat: totiž za diskriminaci židovských lékařů v době od října 1938 do března 1939. Šlo o profesní diskriminaci v rámci tehdejší lékařské komory. Věc se dá dost těžko zakecat nebo svést na Hitlera nebo někoho jiného (Advokátní komora se tuším už bez zbytečného kraválu za totéž slušně omluvila). Nicméně přesto je to velkolepá věc, zejména od takové instituce jako je ČLK, a mělo by to být náležitě oslaveno, Proto myslím, že by čtvrtek 18. března měl být vyhlášen za národní svátek, totiž za „Den Omluvy“ (jakýsi pendant ke Dni díkuvzdání): za výjimečný a slavnostní okamžik, v němž Češi přiznávají, že ač se to doposud zdálo být zcela vyloučeným, ač se doposud jevili jako ztělesnění przněné totální nevinnosti, přece jen taky za něco malinko mohou takovým způsobem, že není na koho se vymluvit a jak se vykroutit. Navrhuji to hned příští rok oslavit odpálením velkolepého ohňostroje. Tím se vlastně ukáže, že se vlastně až tolik nestalo. Sice nejsme na rozdíl od všech ostatních národů úplně nevinní, ale jak parádně to dokážeme vyznat!

MfD provedla další investigativní akci: dva její reportéři se vloudili do řad ČSSD a ODS. S ODS to šlo hůř, ač příslušná organizace nevěděla, že jde o zvěda, sloužícího lidu v řadách svobodného tisku, nejprve ho bez okolků vyhodila (což, nemohu si pomoci, slouží ODS ke cti). Vzhledem k tomu se mu nepodařilo odhalit tolik nepravostí jako jeho kolegovi, který se vetřel do ČSSD a setrval tam inkognito skoro rok. Připadá mi to lehce pitomé: vypadá to, že dva odvážlivci pronikli do řad mafie, aby odhalili její zločinné manýry (především nábor černých duší“). Nebezpečí, které jim hrozilo, nebyly tzv. betonové fusekle, vlastně ani to, že jim někdo vulgárně řečeno rozbije hubu (nejsem si úplně jist, zda by si to tak trochu malounko nezasloužili). Problém je to, že dvě největší české strany se a priori vydávají za něco jako za zločinecká centra. Tím se voličům naznačuje: tudy cesta nevede, do politických stran nevstupovat, a když už, tak pokud možno do těch, které žádné členstvo nemají (a proto nemohou mít ani mrtvé duše). Marasmus české politické scény, spočívající v tom, že normální lidé nejsou ochotni se angažovat jako neambiciózní řadoví členstvo v politických stranách (bez toho demokracie nemůže fungovat) se tak ještě prohlubuje, teze zní: politika je svinstvo. Ať už ji dělá například Paroubek nebo Topolánek. Ve sktečnosti česká politika sice vykazuje sviňské rysy, ale například mezi Topolánkem a Paroubkem je možné si vybrat, a kdo to jako fajnovka nedělá, skončí v situaci, kdy si opravdu vybírat nebude moci, lépe řečeno, bude nucen nikoli vybírat si mezi horší a lepší politikou, nýbrž hlásit se bez možnosti výběru ke svinstvu.

Na Ukrajině si zvolili vládu. Zvolili si ji tamní Rusové (Ukrajina je zjevně tak uspořádaná, že tam Rusové mají převahu). Zbývá už jen, aby se vláda naučila ukrajinsky, zatím to neumí (premiér, „Rus jako repa“, prý mluví jakýmsi obskurním jazykem vzdáleně připomínajícím běloruštinu). Smutný konec oranžové revoluce. Ukrajinci si podobně jako mnozí jiní Středo- a Východoevropané (vlastně i jako my Češi) nedokázali včas říci: Timeo Danaos et dona ferentes.

Podle LN prý má ruská politická elita jakousi slabost pro americkou ministryni zahraničí Clintonovou (považuje ji za ukřivděnou ženu, která se se svým problémem dokázala vyrovnat, paní Riceová na ně byla moc emancipovaná. Lze tedy doufat, že ministr Lavrov na ni nebude v nejbližším období hulákat do telefonu: Kdo si, kurva, myslíš, že jsi! (což je jakási moderní obdoba pověstného Chruščovova střevíce).

Bezmocnost Fischerovy vlády se stává čím dál tím zjevnější. Premiér není vinen ani svou velkou popularitou (bral svou funkci jako přechodnou na čtyři měsíce a neznám člověka, který by to neudělal stejně), ani jejím propadem. Chyba je v tomto případě ve falešných nadějích, které do ní v vkládala veřejnost, podporovaná médii.

Místo aby se Mirek Topolánek staral v rámci svých poměrně chabých sil o to, jak zbavit tuhle zemi hrůzné vyhlídky, že se jí na nemálo let zmocní Jiří Paroubek a jeho suita, dělá ze sebe karikaturu náboženského reformátora. Křesťanství jen pro něj názor, církev je organizace, která se chopila filosofie křesťanství. Prvotní křesťanství bylo bez církve, církev se chopila díky oblbování mas, díky brainwashingu, lidí a jejich mozků. Tyto slabomyslné úvahy vedl ten člověk v rozhovoru s redaktory magazinu pro homosexuály a za přítomnosti pár redaktorů bulvárního tisku, kteří to pak s chutí vykecali (je velmi nebezpečné považovat redaktory bulvárního tisku za idioty, vůbec to není pravda a je jen logické, že se předseda ODS spálil). Člověče nešťastná, Váš úkol je těžký, ale nikoli nadlidský. Vaše názory na křesťanství jsou sice totálně zhovadilé, ale zrovna třeba já Vám je konec konců odpustím, pokud přispějete k tomu, že Paroubek prohraje volby. Pak snad taky zbude čas, aby vás někdo v té míře, jaká je pro politika užitečná, ujal a trochu vás dovzdělal.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio ztrácejí velké strany na úkor těch, co ztělesňují fiktivní naděje. Do parlamentu by se tak dostala řada trpaslíků, vznikající štěpením na pravici, a ODS slabě přibírá. Její ztráta na ČSSD činí přesto přes 4% hlasů. Proti postkomunistům stojí tříšť málo důvěryhodných stran a oslabená ODS. Výsledek se točí kolem patu, a protože pat se bude sotva opakovat, vyhraje Paroubek, v lepším případě velmi těsnou většinou.

Sobota 20. března: Ještě k průzkumu Factum Invenio, o němž jsme psali včera: v přepočtu na mandáty by sice „nekomunisté a nepostkomunisté“ (nevím, jak jinak to pestré společenství pojmenovat) získali slabou většinu dvou mandátů, a to i tenkrát, kdyby se do PS nedostala Strana zelených, která je těsně pod pětiprocentní hranicí, zato obě velké strany by tratily (ČSSD 3,6% a ODS 2,1%). To je v podstatě neblahý signál zejména pro ODS. K tématu se ještě vrátíme.

Mirek Topolánek prý (píšu schválně „prý“, protože se mi tomu nechce věřit) podle toho,co dnes uvádí internetové vydání Blesku a lidovky.cz, měl v návaznosti na svůj teologický exkurs o křesťanství prohlásit: „Gustav Slamečka, když jde do tuhého, tak uhne. Fischer, ten je Žid,není gay, uhne ještě dřív. To souvisí s jeho charakterem.“ Śéf mediální sekce ODS Kupka k tomu prohlásil: „Já myslím, že se k tomu nebudeme vyjadřovat. To opravdu vznikalo bez toho, aniž by Mirek Topolánek věděl o tom, že to bude zaznamenáno, nebo že to bude použito tímto způsobem.“ Pokud by to pan Topolánek byl opravdu řekl, je především strašný obsah toho co řekl, a na druhém místě předpoklad, že to nebude někým z přítomných novinářů zaznamenáno a „použito“. Pokud je to všechno pravda, jsem moc zvědav, jak z toho vybruslí.

Při vykládání kulometu z českého vrtulníku na jedné základně v Afghánistánu „došlo… k samovolnému výstřelu. Projektil prostřelil podlahu vrtulníku.“ (cituji z Práva). Posádka ba měla být vyznamenána pamětní medailí exministra Baudyše.

Mladá fronta Dnes přinesla pozoruhodný rozhovor se socioložkou agentury SC&C Hamanovou. Cituji pasáž, která mne zvlášť zaujala:

“* Takže vy jste přesvědčena, že všechny agentury pracují podle pravidel a že žádné cinknuté průzkumy u nás neexistují?

Věřím tomu. Nemohu mluvit za ostatní, mohu pouze věřit. My pro žádnou stranu nepracujeme.

* Když například agentura STEM pracuje dlouhodobě pro sociální demokracii, není možné, že součástí dohody je „úprava“ výsledků?

Ale vždyť je to služba, za kterou platíte. Vy byste platil za něco, co je nesprávně provedené?“

Obávám se, že důvěra paní Hamanové v poctivost objednavatelů průzkumů je sice panensky obdivuhodná, ale přesto nemusí být vždycky stoprocentně realistická. Nejen veřejné mínění utváří výsledky průzkumů, ale taky naopak. A předpokládal bych, že občas se tak říkajíc na obou stranách barikády najde nějaký nepoctivec (čímž samozřejmě nemyslím ani SC&C, ani paní Hamanovou).

Pondělí 22. března: aféra s výroky Mirka Topolánka, zachycenými během pořizování rozhovoru s časopisem LUI, otřásá českou politickou mediální scénou. Nechci tu opakovat to, co jsem napsal v nedělním komentáři, ani to, co si můžete přečíst v mé pondělní glose pro LN. Nicméněě je zjevné, že aféra je mocně nafouknutá. Nejde jen o hlavní inkriminovaný výrok o homosexuálech a Židech. Kdyby to, co řekl Topolánek o křesťanství a církvích, utrousil někdo z ČSSD (myslím, že to v časech Miloše Zemana a sporů o katedrálu dělal kdekdo), bylo by se to bralo jako součást „levicového“ bontonu a bylo by ticho po pěšině. Teď vzali na svá bedra v rámci předvolební kampaně Kristův kříž Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka. Škoda, že se nepřidal ještě Filip, bylo by to dokonalé. Výrok o „obyčejných Češích“, pro které dělá Paroubek politiku, je pokus vystihnout představu voliče, k níž směřuje Jiří Paroubek svou politickou kampaň. Topolánek se i tady vyjádřil ledabyle a neopatrně (možná, kdyby si byl pečlivěji přečetl „názor“ křesťanství, všiml by, že se tam říká „buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi“, jemu utkvěla v hlavě jen první část a pořádně to s ní přehnal. Taky, když už se chci omlouvat, je šikovné se omlouvat za to, co jsem udělal já (pustil jsem si nevhodně pusu na špacír), a ne za to, co udělali jiní, moji nepřátelé, navíc se zdůrazněním, že já za to vlastně nemůžu. To je omluva metodicky v základu pomýlená, a než omlouvat se takhle, bylo by lepší mlčet. Omluva obsahuje pozoruhodnou větu o „neplánovaném soukromém hovoru pořízeném během mého focení pro časopis LUI“: poskytovat za podobných okolností „neplánované soukromé hovory“, navíc na taková témata, může jen politický kamikadze.

Do protitopolánkovského tažení se mohutně zapojil i předseda Senátu Přemysl Sobotka. Požaduje Topolánkovo odstoupení z kandidátky ODS a poněkud opatrnější formulací i z funkce předsedy strany (tentýž požadavek, tj. odchod Mirka Topolánka z politiky, vznesl už shodou okolností ve svém komentáři v dnešní MfD Viliam Buchert). Je mi líto, ale od pana Sobotky je to kapitulantství. To, co Topolánek řekl na téma křesťanství, je pologramotné a dosti nehorázné, ale souhlasí s tím, řekl bych, solidní většina našich občanů i politiků. Topolánek si kritiku zaslouží, ale není to jen kritika předsedy ODS, ale kritika většiny české společnosti. Měla by tedy celá odstoupit. To, co řekl v souvislosti se Slamečkou a s Fischerem, je mocně nafouknuto a posunuto neseriozními médii a na tuhle neserióznost by se nemělo přistupovat v první řadě (na Topolánkovu neohrabanost a netaktnost v druhé). Akceptovat takhle demagogii politických protivníků dnešní ODS a jejich mediální lobby by bylo zbytečné kapitulantství a posvětilo by to nečisté metody, kterými si Topolánkovi protivníci posloužili (že jim přitom Topolánek naběhl na vidle, je málo sporné, ale jeho svržením bude celé akci nasazena koruna a prohra nikoli snad ODS, ale občanských stran jako celku bude zpečetěna). Ze dvou možností, z nichž každá má své úskalí, si Sobotka vybral tu podstatně horší.

Topolánkovu omluvu prý formuloval podřízený premiéra Fischera Schmarcz, který dříve pracoval jako Topolánkův mluvčí. Tím se prý zpronevěřil povinnosti loajality vůči Fischerovi, píší v LN. Omluvy prý byly rozeslány, jak prozrazuje charakteristika vlastností příslušných počítačových souborů, z počítače Úřadu vlády. Upřímně řečeno, slyšel jsem o jiných a významnějších vládních úřednících, kteří pracují pro Fischera a zároveň jaksi neformálně pro předsedu jiné politické strany. To je taky dvojí loajalita nebo ne? Nebo záleží, nakolik je momentálně premiér s dotyčným předsedou zadobře?

Jakési buranství nekvete zdaleka jen ve Strakovce, ale na místech o hodně vyšších. Vévodkyně z Cornwallu uronila několik slz na místě, kde zahynuli parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha a pan prezident poté na hradě princi z Walesu jemně a taktně vytkl, že Češi v době Mnichovské dohody od Britů „očekávali více“. Ale my samozřejmě nejsme žádné netýkavky, ač nás tenkrát zklamali, vyhráli jsme jim potom válku, takže nám to teď mohou vynahradit. Neměli by nám taky vyplatit nějaké odškodnění? Chování pana prezidenta přímo volá po tom, aby bylo komentováno po topolánkovsku, pro tentokrát si to se skřípěním zubů, jak se u nás v poslední době říká, odpustím.

Úterý 23. března: od rána se rozhoduje o osudu předsedy Topolánka. Ve chvíli, kdy píši tyto řádku, není ještě rozhodnuto nic, a protože se mi nechce vyrábět Události v noci, omezím se na poznámky k tomu, co je dnes v novinách, a na průbežné komentování toho, co se objevuje na internetu. Především konstatuji (informaci mám ze spolehlivých zdrojů), že to, co přinesl ve tři čtvrtě na tři server lidovky.cz, není ověřená zpráva: Topolánek zatím neodstoupil, jasné není nic.

Tedy nic: podle dnešních novin se v ODS rozběhla šířeji založená vzpoura proti předsedovi, který údajně stranu nenapravitelně poškozuje. K Sobotkovi se přidal Alexandr Vondra (podotýkám, že je politicky zodpovědný za skandál s Entropou), senátor Julínek a místopředsedkyně Němcová (Topolánek ji kdysi vystrnadil z funkce místopředsedkyně strany). Dále několik „čelných představitelů ODS, kteří si nepřejí být jmenováni“. Místopředsedové Vodrážka, Langer a Nečas se nevyjádřili, první dva vypadají, že Topolánka spíše omlouvají.

Časopis LUI dal k dispozici celý záznam rozhovoru s Topolánkem. Šéfredaktor nedokázal přesvědčivě vysvětlil, proč záznam pořídili, i když vypadá na první poslech jako normální rozhovor pro tištěné médium, který bude ještě nějak zredigován. Neměl prý být vůbec použit. Natáčeli na video údajně s tím, že videozáznam chtěli dát beze zvuku (jen s hudebním doprovodem) k dispozici v internetové verzi. V Blesku tvrdí, že jim záznam přinesla asistentka z LUI. Tyto informace zarážejí svou nesmyslností. Podivnější historii jsem snad ještě neslyšel a vůbec mi není jasné, proč Topolánek na něco takového přistoupil.

Ze záznamu mj. vyplývá, že nesmyslná kritika církve, (kterou mimochodem sdílí drtivá většina české veřejnosti) padla během debaty, v níž Topolánek vykládal, proč by nikdy nehlasoval pro možnost adopce dětí homosexuálními páry. Řekl, že pro něj je jediným přijatelným modelem křesťanská rodina, otec, matka a děti. Jako „kritika křesťanů“ všeobecně se to, co řekl vykládat nedá, a v situaci, kdy česká média v duchu momentálního evropského tendru vydávají vytrvale a nestoudně katolický klerus za spolek pedofilů, tuplem ne.

Některým straníkům připadá prý akce s odvoláváním Topolánka (přesněji řečeno: Topolánka mohou vyškrtnout s kandidátky, z funkce předsedy by musel odstoupit sám, pokud by ODS nechtěla zpestřit svou předvolební kampaň ještě volebním kongresem) jako replika sarajevského atentátu z r. 1997. Myslím že se mýlí, je to ještě daleko horší. To, co Topolánkovi vytýkají, jsou z 90% prefabrikované fikce.

K odchodu Topolánka velmi rezolutně vyzývá taky ČSSD. Není však důsledná. Podle toho, co v té souvislosti prohlásili její předáci, by měli spíš stanovit, kdo v ODS smí zůstat.

Čelní představitelé TOP09 se chovají po pilátovsku. Topolánka více (Kalousek) či o něco méně (Schwarzenberg) kritizují, ale v zásadě se do věci nehodlají plést. Konec konců proč ne, není to jejich problém. Aspoň doufám.

MfD pozoruhodným způsobem modifikovala to, co napsala o Topolánkových výrocích včera. Ondřej Šťastný dnes píše: „V rozhovoru se šéfredaktorem gay časopisu prostořece hovoří o homosexuálech (což není pravda, bd), odsuzuje jako třídu voliče sociální demokracie (Topolánek se pokouší formulovat, jaké lidi chce Paroubek oslovit, bd) a o premiéru Janu Fischerovi se vyjadřuje v souvislosti s jeho židovskými kořeny (to se nesmí? Premiér se ke svému Židovství otevřeně hlásí, a proč by taky ne, bd)“. Pokud jde o tu charakteristiku „obyčejného Čecha“, píší pan Šťastný a Syrovátka dále: Gay časopis Lui totiž pustil na veřejnost obsáhlejší verzi Topolánkova rozhovoru. A při pohledu na toto video lze souhlasit s expremiérovým vysvětlením, pokud jde o vyznění výroku: „Co je obyčejný Čech, pro kterého dělá Paroubek politiku? To je přece vepřo knedlo zelo. A v podstatě je třeba všechny zavřít a nakopat do pr...!“ Z kontextu opravdu vyplývá, že Topolánek nemluví o tom, že by on sám chtěl někoho zavírat nebo kopat. Mluvil o tom, že obyčejní Češi, kteří volí Paroubkovu ČSSD, jsou netolerantní k druhým lidem a chtěli by je zavírat a „nakopat“.“ To není pravda, Topolánek mluvil o lidech, které chce Paroubek oslovit a získat.

Václav Dolejší je tolerantnější: „Když zhlédnete celé video sMirkem Topolánkem, najednou je vyznění jeho výroků o homosexuálech, Židech, křesťanech či Češích jiné. Zdá se mi, že neřekl nic tak hrozného, nahlas uvažoval a rozhodně není xenofobní, homofobní či nesnášenlivý. To je prostě typický Mirek Topolánek a jeho přestřelené fóry za hranou… Lidově řečeno „všechno vykecat“ není ideální vlastnost pro člověka, který se uchází o post premiéra“. Mělo by se tedy zřejmě jednat o výkop se soucitem.

V Lidových novinách upozorňují, že roli lídra opravdové pravice obsazuje místopředseda TOP09 Miroslav Kalousek. Rád bych věřil, že to není součástí hry a že tu není přání otcem myšlenky. Je totiž pozoruhodné, jak rezolutní byl ve své kritice Topolánka premiér Fischer, a oč opatrnější předseda pražské židovské obce Bányai (který pak trochu přitvrdil, doufám, že není pod politickým tlakem): „Jsem přesvědčen, že pan Topolánek nechtěl nikoho urazit, ale zároveň si uvědomuji, že nešikovná slova se obtížně vysvětlují, snadno mohou narušit korektní vztahy a je právem každého, aby si je vykládal po svém.“ V této souvislosti mi uražení pana Fischera připadá jako silně politické stanovisko. A těžko se zbavuji dojmu, že pan Fischer má (např. pokud jde o některé blízké spolupracovníky) se špičkami TOP09 sice neformální, ale dost úzké vztahy. Což samozřejmě není nic proti ničemu.

Je 16.27. Pokračovat budu glosou pro LN, jakmile se grémium ODS nějak rozhodne.

Středa 24. března: České republice hrozí dva měsíce před volbami vládní krize. Poté, co rezignoval ministr zelených Dusík kvůli neshodě s premiérem ohledně úpravy elektrárny Prunéřov II. a Fischer rozhodl, že místo něj bude resort spravovat ministr zemědělství Šebesta, nominovaný do vlády za ČSSD (Fischer zjevně právem předpokládá, že s ním bude ohledně Prunéřova snazší řeč), protestovali nejen zelení, kteří přišli o ministerstvo, ale i ODS (změnil se poměr ministrů nominovaných sociální demokracií a ministrů nominovaných zbývajícími dvěma stranami a premiér to udělal bez konzultace s nimi). Zelení nato z vlády odešli, ovšem kromě ministra Kocába, kterému se v ní zalíbilo tak, že se rozhodl zůstat jako soukromá osoba. Nechce prý rozpoutat vládní krizi. Vládní krize nepřipadá v úvahu, vláda je schopna vládnout s podporou ČSSD, komunistů, lidovců a přeběhlíků (tzv. předvolební koalice), kteří by jí taky v případě nutnosti odhlasovali důvěru. Fischerovi, který není příliš bojovný typ, by se ale možná do takového konfliktu nechtělo jít. Jenže vláda může dovládnout bez důvěry, to by nepochybně ještě zvýšilo její popularitu ve veřejnosti, bylo by tuplem jasné, že za vůbec nic nemůže, a vláda, která za vůbec nic nemůže, má všechny předpoklady k tomu, aby byla milována ještě více než dosud. Otázka pouze je, co všechno je v tom zbytkovém čase schopna napáchat.

Topolánek, jak známo, uhájil svůj post předsedy, přesněji řečeno nenechal se přesdvědčit, aby odstoupil, protože svrhnout ho může jen kongres. Tématu se týká naše včerejší glosa. Zdá se však, že jeho podpora v nejvyšším vedení strany je velmi slabá a hlavně, že se od něho odvrátil jeho dosavadní spojenec Nečas, který mu může být vzhledem ke své reputaci v ODS vážným soupeřem. Zítřejší zasedání výkonné rady strany může být tedy dramatické a naše dnešní glosa bezděčně optimistická v tom, že nepočítá s možností zvratu. Uspořádat dva měsíce před volbami divokou bitku o předsednické křeslo, navíc v situaci, kdy Topolánek závazně slíbil, že v případě volebního neúspěchu odstoupí, je nápad na stranu konzervativní orientace poněkud výstřední. Pozoruhodné je také, kolik je, když pročítáme dnešní noviny, v ODS činovníků, „kteří si nepřejí být jmenováni“. Je mezi nimi dokonce jeden místopředseda. Po případné výměně předsedy by se mezi ty, kteří nechtějí být jmenováni, mohl zařadit i nový stranický šéf, čímž by ODS dosáhla rekordu: „předseda strany, který si nepřeje být jmenován“. (Člověk si nepřeje být jmenován většinou tenkrát, když koná něco nekalého; „hrdina, který si nepřeje být jmenován“, se vyskytuje v pohádkách, ne v politice).

Topolánkův problém přišel velmi vhod Pavlu Bémovi: bez problémů si udržel své místo na pražské kandidátce, ačkoli pokles preferencí strany v hlavním městě, nejasnosti kolem Opencard a nespokojenost některých Bémových kolegů se starostou Jančíkem mu jinak mohly připravit horké chvíle. Pan Bém je dítě štěstěny. Jen předsedou ODS už asi nebude.

Čtvrtek 25. října: nejprve hlavní a zásadní zpráva: Výkonná rada ODS vyzvala velkou většinou (37 z 45 hlasů) Mirka Topolánka, aby odstoupil z funkce celostátního lídra a z jihomoravské kandidátky ODS a aby zvážil své setrvání ve funkci předsedy ODS. Topolánek odstoupil z kandidátky a za celostátního lídra navrhl místopředsedu Petra Nečase. Návrh schválilo 43 z 44 členů. Pokud jde o funkci předsedy ODS, hodlá to rozhodnutí ještě zvážit, jde mu o kontinuitu, a výkonná rada prý tento jeho postoj respektuje. V každém případě kongres ODS, který se podle Nečase bude konat po „vítězných volbách“ (zlomyslně podotýkám, že to může být za dost dlouho), bude rozhodovat samozřejmě i o funkci předsedy. Zda se o ni Nečas bude ucházet, odmítl říci, má teď jiné starosti.

Topolánek dělá chybu, když chce setrvat ve funkci předsedy, bude dělat svým kolegům, kteří ho právě podtrhli, kašpárka. Zároveň na tiskovce, která následovala, přednesl jakousi sebekritiku: „Moje neukázněnost otáčela veřejnou diskusi úplně špatným směrem. To byl také hlavní důvod mého odchodu, ne obsah.“ Je mi líto, ale pan Topolánek se chová jako Alexander Dubček. Měl se funkce předsedy strany okamžitě vzdát (ostatně to před jednáním Výkonné rady naznačil, bylo by to logické) a na sebekritiku se vykašlat, nejsem si jistý, zda je věcně úplně na místě, a zvlášť před lidmi, kteří ho prodali v naději, že na poslední chvíli zachrání vlastní politické kožichy. Chování potentátů z ODS je proradné a odpudivé (pár výjimkek potvrzuje pravidlo).

Topolánek v úvodním slovu na výkonné radě obvinil předsedu Senátu Sobotku z toho, že proti němu zosnoval spiknutí (myslím, že přeceňuje jeho roli, jen se přidal), Sobotka se poté vzdal funkce „zvykového člena“ Rady (coby předseda Senátu) a opustil jednání (na výsledek hlasování to nemělo vliv, neměl hlasovací právo). Jeho neúčast může sloužit k nátlaku na Topolánka, aby se vzdal i předsednické funkce, jinak se tam ten dobrý brach nevrátí.

A konečně poslední pozoruhodná aktualita: syn premiéra Fischera ostentativně vystoupil z ODS kvůli výrokům předsedy Topolánka. Poskytl rovněž prohíášení a rozhovor serveru lidovky.cz. Ve svém prohlášení se opírá o zkreslenou citaci toho, co Topolánek řekl ohledně Fischera a jeho židovství. Premiér Fischer o činu svého syna údajně nevěděl, ale chválí mu ho. Celá akce se jako vejce vejci podobá jímavému dopisu mladého Klause tatínkovi po sarajevském atentátu. To si ti lidé nedokážou vymyslet aspoň něco nového?

A teď k dalším věcem: jako náplast za to, že jsme museli sledovat tento odporný tyátr, nás čeká zřejmě slavnostní akt podpisu dohody START mezi USA a Ruskem. Oznámil to mluvčí ruské ambasády v Praze Fjodorov. Dohody tohoto typu se podpisují zpravidla na neutrálním území, statut neutrálního území si náš národ vydobyl statečným odporem vůči zbudování radarové základny v Brdech a stvrdí ho volbami v květnu. Bude to neutralita podobná té v letech 1945-7. Máme se na co těšit.

Alexandr Vondra prohlásil v souvislosti s Topolánkovým problémem: „Chci věřit, že si předseda konzervativní i liberální strany nebude hrát na nějakou nabubřelou mediální celebritu a že bude poctivě pracovat a povede stranu.“ To je neuvěřitelná prasárna. Skandál vznikl tak, že byl podloudným způsobem zveřejněn v deformované podobě soukromý rozhovor.

Paní Němcová není sama, kdo se předem sám přihlásil na Topolánkovo místo. „Ochoten byl“ podle vlastních slov i Petr Nečas. Petr Nečas ovšem uspěl, měl to zjevně líp předem připravené.

ODS ovšem aférou Topolánek taky získala. Totiž nového poradce, politologa působícího v Masarykově akademii Lukáše Jelínka. „Exdisident Vondra podle mnohých symbolizuje morální integritu, kombinaci liberálních zásad s konzervativními a silný intelektuální potenciál (viz případ Entropa, bd). Zkrátka nebezpečný soupeř. Jeho smůlou je, že do ODS zamířil pozdě a stojí mimo olivové skupiny… při personální bídě by Vondra nemusel být při hledání nového předsedy bez šancí.“ Ze slov pana Jelínka je cítit mohutný závan Pravdy a Lásky. Pokud se Pravda a Láska angažovala v Topolánkově svržení (rady pana Jelínka nejsou jediný signál, obávám se, že vítr fouká i od TOP09), byla by to mimořádná podlost.

MfD rozpoutala další akci kontroly bezpečnosti pacientů v nemocnicích. Vyslala komanda falešných mediků a mediček, aby prověřili bdělost nemocničního personálu. Jednu agentku sestra ze střešovické nemocnice vyhodila, a když ji vedla ke dveřím, řekla jí: „je mi upřímně jedno, co tady děláte, hlavně zmizte“. Z toho plyne, že vyhazovaná jí vykládala, že je novinářka, testující bdělost personálu. Když jsem byl na vojně, měli jsme na naší odloučené posádce občas inspekci mimořádně drzého „kontráše“ (tenkrát jsem netušil, že je to vlastně estébák, měl normální vojenskou uniformu). V noci se bavil tím, že lezl na strážnici, a pokud „bdící směna“ spala, kradl jim samopaly. Dotyčné pak čekala basa. Nemohu si pomoci, ač šlo jinou dobu a jinou instituci, připomíná mi to aktivity agentů z MfD natolik, že bych velmi doporučoval, aby za nedovolené proniknutí k chorobopisům byli náležitě potrestáni nejen ti, co to umožnili, ale i ti, co se o to pokoušeli. To se taky nesmí.

Michal Musil píše v MfD: „Chudák Topolánek, vždyť je nevinný, nic zlého přece neřekl - začalo se šířit českou kotlinou hned, co odezněl prvotní šok ze krácené verze jeho proslovu na videozáznamu gay časopisu Lui.“ Především „začalo se šířit“ se týká, pokud se nemýlím, jenom mne (a dělal jsem to na internetu). Zato MfD stála štvanici na Topolánka v čele. Předpokládám, že podle Musila patřím do množiny těch, „kteří trpí nutkáním být originálními zas každou cenu“. Tím se ovšem velmi liším od Musila, který originální za žádnou cenu být nemůže. Půvabná je i formulace „zkrácená verze proslovu“ – přesně řečeno jde o zfalšovanou verzi kousíčku rozhovoru, kterou MfD převzala z Blesku a dosud se za to neomluvila.

Pátek 26. března: usnesení o tom, aby Topolánek zvážil své setrvání ve funkci předsedy strany, si údajně vyžádal jeho v tuto chvíli už faktický nástupce Nečas. Je proti dvojvládí ve straně. Z technických důvodů se to dá pochopit a zdá se mi být vyloučené, že by Topolánek mohl ještě něco uhrát. Bylo vy však slušné jednak pokusit se zhodnotit, čeho ve straně dosáhl a co se mu nezdařilo, a jednak, co se dá očekávat od jeho nástupce. Největší Nečasův handicap je, že se do své funkce dostal, je mi to líto, podrazem, ne nepodobným „sarajevskému atentátu“. Velmi pochybuji o tom, že se něco podobného může na delší dobu vyplatit. Viz smutný osud Unie svobody.

Komunistické prokurátorce Brožové-Polednové zkrátili vzhledem k započteným amnestiím trest o polovinu, takže si odsedí už jen rok. Je jí teď 88 let. Docela by mne zajímalo, kolik osmaosmdesátiletých lidí drželi v base komunisti na dobu srovnatelnou s tou, jaká byla vyměřena Polednové. Myslím to, jako Stanislav Gross, upřímně, chybí mi informace.

Jiří Paroubek se nezdá být po převratu ve vedení ODS otevřenější dialogu. „Větší blamáž nežli demontovat svého předsedu 8 týdnů před volbami, k tomu je potřeba politického talentu.“ (Na tom bohužel něco je). A nadiktoval Nečasovi podmínky, za nichž by byl ochoten se s ním bavit, podobají se rakousko-uherskému ultimatu Srbsku z roku 1914 a jsou zjevně pouze zamaskovaným sdělením, že se na předvolebním útoku ČSSD proti ODS nic nezmění. Ostatně, proč by se taky mělo, je to boj na život na smrt. Paroubek není v úplně nejlepší situaci: protože do voleb, jak sám řekl, zbývá osm neděl, typuji to ještě na dva průzkumy relevantních agentur. Protitopolánkovská tisková lobby (zejména Mladá fronta dnes a LN) udělala Topolánkovi takovou antikampaň a na tomto pozadí Nečasovi takovou reklamu, že není možné, aby se to neprojevilo na vzestupu preferencí ODS. Zloduch zmizel a nahradil ho anděl Slušňák. Je velmi nepravděpodobné, že by za tak krátkou dobu stihl pan Nečas něco výrazně zkurvit (i když bych to jemu a hlavně jeho nestydatým mediálním přisluhovačům docela přál). Dá se tedy předpokládat, že Paroubek bude mít velký, velký problém dát dohromady s komunisty takovou většinu, aby stačila na jakousi obdobu „opoziční smlouvy“. Něco jiného je, jak by pak vypadala středopravá pestrobarevná vláda v čele s nevýrazným politikem bez příliš velkých zábran a jaká by byla její životnost. Nečasovy ambice jsou v tuto chvíli veliké (funkci premiéra by bral, funkci předsedy strany taky, i když o ní „v tuto chvíli“ zvlášť intenzivně neuvažuje).

Předseda TOP09 Schwarzwenberg je zcela transparentní, aby to doložil, ukazuje na předvolebním billboardu i svůj rentgenový snímek. Mně poněkud netransparentní připadá jeho role ve sporu paníé Petzoldové se státem o dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi. Podle Benešových dekretů to po válce nešlo zkonfiskovat, tak na Adolfa Schwarzebnberga ušili osobní zákon na míru (jakýsi negativ zákona „prezident Beneš se zasloužil o stát“). Loni pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, že jediným dědicem po Adolfu Schwarzenbergovi je jeho synovec, předseda TOP09. Zároveň ovšem okrádací zákon (tzv. Lex Schwarzenbeerg) zůstává v platnosti. Tomu nerozumím: Adolfu schwarzebergovi se zabavuje veškerý majetek, zbývá tedy, stručně řečeno, prd. Zákonitým dědicem tohoto prdu je podle rozhodnutí budějického soudu jedině Karel Swchwarzenberg. Při té příležitosti si člověk maně vzpomene, že v Budějicích se odehrává významná část našeho národního literárního klenotu „Osudy dobrého vojáka Švejka“.

Mladá fronta Dnes je i po Topolánkově pádu odporné čtení. Nejen že opakují kolem dokola zlomyslné lži (údajný Ttopolánkův výrok o Fischerovi jako o „Židovi, který uhne“) a vychcaně se zastávají „církve“ (rozuměj katolické, jiné cvírkve pro ně neexistují) proti nařčení, že by se dostala k moci „oblbováním mas“ (přiotom v téže MfD pokračuje nechutná kampaň proti katolické církvi jako spolku pedofilů), ale zároveň si pochvalují, že premiér Fischer je pro národ vzorem ctnosti (ačkoli by měl být spíš vzorem slabosti a uhejbáctví). Při včerejším jednáním Výkonné rady začaly prý po několika hodinách prosakovat informace, že Topolánek to má spočítané. „Hledá se už jen odvaha“. Tedy: všichni se rozhodli, že ho obětují, ale zatím jsou ještě moc podělaní. A odvaha se nakonec našla - zřejmě když neformálně zjistili, že je jich 37 z 45 (nebo 46?). A hned tu byla kuráž!

Podle toho, co řekl Topolánek v rozhovoru pro Hospodářské noviny, je rozezlen na mluvčího ODS Martina Kupku. Upřímně řečeno, zdálo by se mi krajně podnětné zjistit, kdo vlastně Topolánkovi domluvil ten rozhovor s bezvýznamným magazínem českých homosexuálů, který se vlastně neuskutečnil, ale místo toho se konal jakýsi soukromý hovor, nahraný během natáčení videozáznamu, ten se dostal nejprve do Blesku a pak do MfD, jež z toho udělala celostátní aféru končící Topolánkovým pádem. Je to opravdu velmi zvláštní. Velmi. Kupka je rozhořčen a chtěl podat demisi, dva Topolánkovi Brutové, Langer a Nečas, mu doporučili, aby s tím zatím ještě počkal (nabízí se zlomyslná spekulace: vykopem tě sami, až přijde vhodný čas).

A na závěr jen stručné shrnutí: to, že se většina ODS rozhodla na podzim 1997 zbavit Václava Klause, bylo pochopitelné a snad dokonce legitimní. Problém byl, že to bylo učiněno podlým způsobem. Dnes to vypadá, jakoby se tatáž historie opakovala jako fraška.

K případu Topolánek se vyjádřil i rakousdký tisk, k tomu se ještě vyrážím, teď se však bohužel blíží bouřka a za chvíli mi vypnou proud. Takže musím dát k dispozici na internet aspoň tohle.

Sobota 27. března: Mirek Topolánek se zřejmě rozhodl trochu zamotat svým proradným kolegům hlavu a nehodlá hled tak rezignovat na funkci předsedy. Vyplynulo to mj. z rozhovoru v Právu. Tím by mohl ODS pořádně zkomplikovat situaci: pokud by zmizel hned, pak by se „efekt změny“ zjevně promítl, možná dost výrazně, do preferencí: působilo by přísloví „nové koště dobře mete“, přitom nové koště by nemělo čas předvést, jak mete (to je velká výhoda) a Paroubek by už nestačil nové koště dostatečně znemožnit, protože přemístění a nové zacílení jeho předvolebních hnojometů dá přece jen velkou práci a chvíli to trvá, než pořádně zaúčinkují. Na druhé straně, podle Topolánka záleží mj. na tom, zda bude on sám chtít dál fungovat v politice. Z toho hlediska bych skoro řekl coby naivní pozorovatel, že zjevná schválnost není dobrým vstupem do nového politického života, zvlášť když si nedovedu představit, že na momentální Topolánkově porážce by se dalo ještě něco změnit. Podle Nečase bude grémium rozhodovat o tom, koho bude posílat na zásadní politická jednání. Předsednická funkce se stane čirou formalitou.

Nečas na otázku Práva, zda by se sešel s prezidentem Klausem, odpověděl, že věc je v rukách pana prezidenta, ale on je samozřejmě vždy připraven. Což by nebylo více než lehký náznak, který netřeba přeceňovat, vlastně jen projev slušnosti, kdyby vzápětí přišly další věci. Nečas bojovně prohlásil, že nehodlá hrát ve Fischerově vládě druhé housle, a pokud nedostane jeden ze dvou resortů po zelených, z vlády odejde. Do voleb sice zbývá už jen pár týdnů, ale je otázka, proč by měla ODS na sobě nechat dříví štípat (premiér je od té doby, co spolkl zbourání Janotových úsporných opatření a následně to, že ministr vnitra Pecina ohlásil svou kandidaturu za ČSSD, už zcela zjevně ve vleku ČSSD; pravda je, že rozložená ODS by mu asi žádnou oporu neposkytla). Jenomže pak si šel Fischer postěžovat ke Klausovi, ten prohlásil, že by bylo nezodpovědné měnit vládu a „moc by prosil všechny politické strany, aby nezačaly vyhrožovat v této souvislosti jedna druhé“ (rozuměl Nečas Paroubkovi) a Nečas srazil kufry: „Nikdo nechce měnit vládu. Prostě očekávám, že předseda vlády bude dodržovat smlouvy“ (předtím sám trefně poznamenal, že Paroubek ještě nikdy žádnou dohodu nedodržel, jak je má pak dodržovat premiér). Připomínám, že Nečas kdysi (1997) nejprve přijal a pak odmítl post ministr vnitra po Rumlovi, a že to odmítnutí nebylo výrazem nějaké osobní zbabělosti, nýbrž, jak z okolností jasně vyplývalo, to dostal od Klause befélem, a pan Nečas poslouchat umí). A teď mezi Nečaem a Klausem začíná cukrování. Klaus: „Přeji Petru Nečasovi, aby se mu dařilo a úspěch. Myslím, že ta strana to potřebuje.“ A Nečas (v Čro) vrtí ocáskem: „pan prezident je v historii ODS její nejvýznamnější postavou, to je bez diskuse, je jejím otcem zakladatelem, dlouholetým předsedou…“ a přivítal by návrat Klause do ODS („to je ale na rozhodnutí pana prezidenta do kterého ho nemůže nikdo nutit“). Tatíčku, vrať se! To to bude zase v ODS vypadat. Pan předseda Senátru Sopbotka se sešel s Klausem ve Špindlerově mlýně hned poté, co veřejně vyzval Topolánka k odchodu z kandidátky a z čela strany, tedy to, co se pak prosadilo v usnesení Výkonné rady („Byla to naše soukromá debata a takové se nezveřejňují“, prohlásil pak Sobotka Právu, nepochybně šlo o odpustky). Odéesáčtí hlaváči (Bendl, Gandalovič, Pospíšil a samozřejmě Bém) teď volají po rychlém odchodu Topolánka z předsednické funkce.

Musím říci, že jsem už po listopadu 1989 zažil v mediální sféře leccos, ale něco tak odporného, jako je nynější Mladá fronta Dnes, ještě ne. Připomíná mi zároveň normalizační Rudé právo z let 1969-1970 a normalizované tiskoviny z roku 1948. Na ty se pamatuji jen mlhavě, ale vím, že např. Rychlé šípy, které jsem četl, byly „ukončeny“ bolševickou parodií, z níž jsem jako osmileté dítě úplně zblbnul. Vzpomněl jsem si na ni při čtení dnešního článku Viliama Bucherta z dnešní přílohy Víkend. vyprodukovat takové bujaré tancování po břiše někoho, kdo už je na zemi a tak se ani nemůže bránit, na to musí mít člověk žaludek. Tomáš Chundela nazývá Topolánka „kašpárkem“. A co je pan Chundela? Jiří Kubík se nestydí dávat Nečasovi otázku: „Mirek Topolánek se … redaktorům svěřoval, jak podváděl manželku s poslankyní Talmanovou, Jaký je váš názor na nevěru?“ Na tuto otázku bych nedokázal odpovědět jinak než Nečas. Dokázal bych odpovědět na otázku, jaký je můj názor na pana Kubíka, ale neudělám to, bylo by to žalovatelné. V MfD taky neustále omílají lživé informace o „Topolánkových výrocích o židech“. Jan Gazdík dokonce tvrdí, že Topolánek mluvil „urážlivě o Židech, církvi a homosexuálech“. (Lidovky to dělají přece jen elegantněji a ne v takové zdrcující jednotě). Kryta za „zdroje, které si nepřejí být jmenovány“ (v tomto případě se zdrojům zvlášť nedivím) MfD přináší „jména, která by měla zmizet z očí voličů“: Marek Benda, Ivana Řápková, Pavel Bém (aby se neřeklo), Ivan Langer (i když citace ze spisu Krakatice vůbec nesvědčí o nějaké vědomé Langrově spolupráci s Mrázkem). Z ankety „osobností“ k Topolánkově pádu se slušně vyjádřila jedině Jiřina Šiklová, která by ODS ani Topolánka nikdy nevolila, jen má zjevně jakýsi pojem o tom, co je slušnost. MfD taky hned pohotově přinesla průzkum agentury Median na téma: kdo by byl lepším premiérem, Nečas nebo Paroubek? Vyhrál samozřejmě Nečas (53% ku 35%). Podle ředitele agentury je ovšem zajímavé, že „u voličů ODS je Topolánek stále oblíbenější než Nečas. Nový lídr paradoxně nejvíce bodoval u voličů sociální demokracie“. To je trochu neúspěch MfD, která nejprve soustavně očerňovala Topolánka, a pak na tomto pozadí vytvořila svatý obrázek „pana Slušného“. To různé zájmové lobby dělají, jen obyčejně ne tak bezelstně a okatě.

Křesťan Nečas utrousil v Právu i v LN pár slitovných slov o svém odrovnaném předchůdci. Topolánkova vyjádření v poslední kauze byla vytržená z kontextu, to je prý skutečnost. „Nicméně politika je disciplina, která má velmi krutá pravidla. Dovolávat se spravedlnosti ve vztahu k politikům, to moc nefunguje.“ Mám úplně opačné pojetí politiky a politické publicistiky. Dovolávat se spravedlnosti všude, i v ve vztahu k politikům, je nutné. Nicméně je dobře, že pan Nečas své názory tak transparentně formuloval. Aspoň je jasné, co se od něho dá čekat. Je o hodně opatrnější než ostatní, co se teď o Topolánkovi vyjadřují, nalézá i slova uznání (to, co říká např. o proizraelské Topolánkově politice, je doslova pravda). Ale u pana Nečase je to jen šikovnost.

Server Aktuálně.cz přináší pozoruhodný přehled událostí, které vedly k Topolánkovu pádu. Je to velmi inspirativní, proto se k této věci ještě vrátíme: bylo to spiknutí nebo souhra náhod?

Pondělí 29. března: další Topolánkův osud není ještě jasný. Jisté je pouze, že má nejlepší naději skončit jako houmlesák a žít na podpoře (přijde o poslední politický post, který mu ještě zbývá, o místo předsedy strany, a zároveň i o zaměstnání; ODS, pokud v ní setrvá, nebude pro něho už zdrojem příjmu, ale vyssavačem příspěvků. Podle vlastních zkušeností mu mohu poradit jako nejlepší postup neplatit příspěvky a po roce se pokusit ze strany vystoupit. Nato bude promptně vyloučen. Topolánek s odchodem otálí (že by z výše uvedených důvodů?) a tak zatím není jasné pouze to, jakou rychlostí bude výkop předsedy proveden. V ODS jsou stoupenci bleskové akce (Nečas) i postupného řešení (Vodrážka). Tématu se týká naše dnešní glosa. K rozhodujícímu střetnutí dojde tento čtvrtek na grémiu, Topolánek musí rezignovat sám (to je trochu podobné jako v komunistických institucích (tam, když někoho museli vyloučit či odvolat, bylo zjevné, že se vzpouzí a narušuje stranickou kázeň).

Shodou okolností byli diskusními partnery obou představitelů ODS, Nečase i Vodrážky, lidovci. Paní Šojdrová, která debatovala s lídrem Nečasem (označení lídr mi vzdáleně připomíná film s Paulem Newmanem Frajer Luke, kde vězňové oslovovali své dozorce titulem „šéfe“, za nímž následovalo jméno. Musíme titul lídr používat všichni, nebo je závazný jen pro členy ODS?) následovala příkladu ČSSD a žádá odchod náměstka Šnajdra a exministra Řebíčka, který ovšem nekandiduje, takže není jasné, odkud má odejít. Nejspíš z ČR. Předseda Svoboda chce distanci od Langra, Béma a Jančíka. Doufám, že i ostatní strany přijdou se svými iniciativními návrhy. V každém případě tak už učinila Mladá fronta Dnes, která se tak i oficiálně zařadila mezi politické strany. Její čtenáři (MfD má čtenáře, je to poněkud nepohodlné, není jasné, zda všichni čtenáři platí čtenářské příspěvky, a navíc je lze jen obtížně vylučovat; zato hlasovací procedury jsou pohodlněji ovladatelné než v klasických stranách) volají po hlavě „Langera, Tluchoře, Bendy, paní Talmanové (jak naložit s malým Nicolasem, neměl by být svěřen do nějaké nezávadné rodiny na převýchovu jako nešťastný Ludvík XVII.?), Béma, Richtera. Myslím si, že i já bych měl být odněkud vyloučen, když jsem podepsal Chartu, vyloučili mne z ROH, protože z ničeho jiného to nešlo, neb jsem v ničem jiném nebyl. Dnes mohu být vyloučen s řad přispěvatelů, i když v případě MfD to nepůjde, prakticky tam nepíšu, muselo by se tak stát jinde nebo všeobecně).

Duševní porucha, projevivší se u soudce, neznamená nezpůsobilost k právním úkolům, prohlásil prezident soudcovské unie Tomáš Lichovník. Tedy aspoň neznamená ji automaticky. Vyjádření se vztahuje k případu soudce Pavla Nagye, Jeho duševní porucha se soudě podle toho, co píšou v Právu, projevovala poměrně příjemným způsobem. Zatímco jiní se v takové situaci různým způsobem mrzačí nebo si sáhnou na život, pan soudce údajně (případ dosud probíhá) v důsledku svého ochoření bral úplatky. Má tak někdo štěstí! Podle pana Lichovníka by se některé minulé případy, které dr. Nagy rozhodoval, mohly přes jeho údajnou nepříčetnost otevřít jen tenkrát, kdyby je někdo z účastníků napadl. Maně mne napadá jeden právní precedent, totiž causa Znamenáček. Odehrála se kdysi před první světovou válkou, a svědek Josef Švejk o ní vypovídá následující: "Mně je to moc líto, pane majore, poněvadž voni mají vyšší šarži než pan hejtman, ale pan hejtman má pravdu. Vona každá ukvapenost škodí. U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, až to takhle u něho propuklo při líčení pro urážku na cti. Nějakej Znamenáček řekl kaplanovi Hortíkovi, kerej při náboženství nafackoval jeho klukovi, když ho potkal na ulici: ,Vy vole, ty černá potvoro, ty nábožnej blbečku, ty černý prase, ty farní kozle, ty przniteli učení Kristova, ty pokrytče a šarlatáne v kutně!` Ten bláznivej soudce byl moc nábožnej člověk. Měl tři sestry a ty všechny byly farskejma kuchařkama a jejich všem dětem byl za kmotra, tak ho to tak rozčílilo, že pozbyl najednou rozum a zařval na obžalovanýho: ,Jménem Jeho Veličenstva císaře a krále odsuzujete se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání. - Pane Horáček!` zavolal potom na dozorce, ,vezmou tady tohodle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem přijdou, dostanou na pivo!` To se rozumí, že pan Znamenáček i ten dozorce zůstali stát jako zkoprnělí, ale on si na ně dup a rozkřikl se: ,Poslechnou, nebo ne!` Ten dozorce se tak lek, že táh už pana Znamenáčka dolů, a nebejt obhájce, kerej se do toho vložil a zavolal záchrannou stanici, nevím, jak by to bylo dopadlo s panem Znamenáčkem. Ještě když pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, křičel: ,Nenajdou-li provaz, pověsejí ho na lajntuchu, potom to vyúčtujem v půlročních výkazech...`“ Pokud tomu dobře rozumím, tak kdyby měl pan Znamenáček smůlu a rozsudek zešílevšího soudce byl vykonán, nebylo by možné jej následně zrušit a nešťastníka aspoň posmrtně rehabilitovat.

Místopředseda ČSSD Urban se projevil v dnešním Právu jako veselá kopa. Místo jara prý přišel nečas, totiž Nečas, který je ještě horší než Topolánek. Vzhledem k tomu, že ČSSD už přinejmenším tři roky přesvědčuje veřejnost, že Topolánek je nejhorší, obávám se, že ani „tornistra plná humoru“ (zde volně navazuji na zdroj, z něhož pochází citát v minulém odstavci), už nedokáže během zbývajících dvou měsíců voliče dostatečně přeorientovat. Nejlepší by bylo heslo: „Všichni jsou nejhorší!!!“

Podezření, že by veselá kopa byl taky předseda NATO Rasmussen, jsem rychle zaplašil, i když navrhuje, aby se Rusko zapojilo spolu s aliancí a USA do systému raketové obrany. Naštěstí ještě nenavrhl, aby zapojení bylo uskutečněno vybudováním ruské raketové základny v Brdech. Místní Trokavci by to jistě odhlasovali, s Rusy mají ty nejlepší zkušenosti. Volat záchrannou stanici jako v kause Znamenáček by bylo bezúčelné, musela by v našem případě odvézt kromě pana Rasmussena ještě strašné kvantum lidí nejen z Brd.

Mladá fronta Dnes (totiž Václav Dolejší) tvrdí, že Topolánek hrubě urazil lídra Nečase. Cituje na jedné stránce hned dvakrát následující hluboce rouhavý výrok: „Kandidátem na premiéra se člověk nestává tím, že to prohlásí. Před Petrem je ještě hodně práce. On sám to ještě musí prokázat.“ To je drzost. Stačí přece, když to prokáže MfD. Na téže stránce se dočteme, že podle průzkumu agentury Median má v „preferencích“ větší šance na lídra ODS Nečas než Topolánek, ale nepíše se tu už to, co bylo v MfD v sobotu, že totiž mezi voliči ODS je Topolánek stále oblíbenější než Nečas, kdežto voliči ČSSD, kterým do toho věcně vzato nic není, upřednostňují Nečase. (Aby to nevypadalo tak blbě, je na další stránce od téhož autora rozklad o tom, „Co zbylo po MT dobrého“). Jinak ta objektivita moc nejde, Jiří Kubík v komentářích mluví o Topolánkově rozjímání, že takzvaní obyčejní lidé jsou „vepřo knedlo zelo“ a nejraději by všechny nakopali do zadku a nechali zavřít“, zatímco Topolánek tak charakterizoval lidi, ke kterým se Paroubek obrací („obyčejný Čech, pro kterého dělá Paroubek politiku“).

Jako jarní osvěžení zazněl do lítého a dosti hnusného zápasu o hlavu předsedy ODS hlas exprezidenta Havla. Exprezident má docela jiné starosti, sice lokální, ale na samé hranici globality: totiž kdo má být příštím nástupcem v úřadě, který on sám tak dlouho zastával. Navrhuje šéfa společnosti Člověk v tísni Šimona Pánka, i když si je vědom, že jeho podpora může být vnímána jako „polibek smrti“. Myslím, že v tomto případě se Václav Havel nemusí obávat: spíše než o polibek smrti jde o něco jako o tichý pšouk, a na ten se během následujících třech let bezpochyby zapomene.

Úterý 30. března: 11. března má dojít k „televiznímu duelu“ lídra Nečase s předsedou Paroubkem. Paroubek předtím už dvakrát Nečase ke střetnutí vyzval. Prohlásil přitom se svým obvyklým šarmem: „Doufám, že se bude chovat jako muž“. Je otázka, co to ve slovníku ČSSD znamená „chovat se jako muž“. Vzpomínám si, že tak kdysi exposlanec Wagner zdůvodnil, proč vyťal svému socdem příteli Grulichovi známou „podsedickou facku“. Grulich jej urazil tak hrubě, že mu nezbylo zachovat se jako muž. Mužnost tedy znamená rozdávat facky. Dojde v diskusi Nečas – Paroubek taky na facky? Bylo by to příjemné rozptýlení v stereotypní šedi předvolebních urážek. Konečně politický čin!

Akce dvou sebevražedných atentátnic v Moskvě si vyžádala skoro čtyřicet mrtvých a asi stovku raněných. Islámští teroristé opět Rusům připomněli, že nezůstávají mimo tento globální konflikt. Případu se týká naše dnešní glosa. „Ruská společnost si naši solidaritu zasluhuje“, píše Petr Uhl v Právu. Spíš je to tak, že by si v této pro Rusko prekérní situaci zasloužil Západ jakousi minimální solidaritu ruských politických lídrů (místo tradiční vychcanosti a naděje, že Západ za ně oslabí jiní a oni na tom jen vydělají).

ODS důrazně žádá ministra Fischera, aby straně přidělil křeslo ministra životního prostředí. Pokud tak neučiní, nestane se nic. Je fajn, že se ODS nevyčerpává výhružnými gesty. Přispěje to ke zklidnění předvolební kampaně. Aspoň z její strany.

Ve čtvrtek se grémium ODS pokusí zbavit nenáviděného Topolánka. Pokud se to nepovede, zbývá ještě Výkonná rada. Lídr Nečas deklaroval nový vztah ke Klausovi. Na zlomyslnou otázku, jak bude s prezidentem komunikovat, když ten si ho svého času vymazal ze svého mobilu, protože nevolil na kongresu Béma (vymazat z mobilu, to je nejstrašnější potupa, která řádného odéesáka může potkat) odpověděl: „Já bych si pana prezidenta nikdy odnikud nevymazal, nevymazal jsem si ho ani ze své paměti, ani ze svého srdce.“ ODS se vrací do starých kolejí.

V MfD dnes ukončuje poslední čistící operace proti Topolánkovi Viliam Buchert. Jinak je zjevné,že bitva skončila vítězně. Kdo bude na odstřel jako další?

„Nemá velký smysl obhajovat Mirka Topolánka. Na to, co bylo zveřejněno před týdnem, si naběhl sám“, píše dnes v LN Zbyněk Petráček. Já si myslím, že naopak má smysl obhajovat Mirka Topolánka, že se s ním v poslední zacházelo (v politice i v médiích) prasácky a že v žádném případě nelze přistupovat na nemravnou Nečasovu tezi „dovolávat se spravedlnosti ve vztahu k politikům, to moc nefunguje.“ Je to třeba dělat, i když to není ani lukrativní, ani čtenářsky atraktivní. Vypadá to tak, jako by každý slušný novinář, který má jisté pochybnosti o soustředěném mediálním útoku na předsedu ODS, musel začínat svůj článek „nechci obhajovat Topolánka, ale“. Je to jako v době, kdy se začal rozvíjet bolševismus s lidskou tváří. Tehdy zase bylo zvykem psát „nechci obhajovat kapitalismus, ale…“ Když jste to tenkrát neudělali, už vás nezavřeli, jenom vás zakázali. A dnes už jsme snad ještě o fous dál.

Středa 31. března: Místopředseda TOP09 Kalousek prohlásil ODS za slušnou sociánědemokratickou stranu, s níž by bylo možné jít do koalice. Lídr Nečas zase řekl, že představitelé TOP09 se pohybují na hraně pravicového populismu. Co je to pravicový populismus, mi není úplně jasné, pouze se mi zdá, že z radikálního a ambiciózního programu té strany je příliš cítit vědomí, že ho nebudou muset prosazovat. Navrhnou ho, ostatní jim ho pořádně skrouhnou, a oni pak mohou říkat: vidíte, kdybyste nás byli poslechli… Na první pohled vypadají radikální návrhy TOP09 jako něco, co je sice možná an sich rozumné, ale nemůže se to stát skutečným. Naštěstí to není smysl návrhů. Smysl návrhů je přitáhnout TOP09 voliče (vidíte, jdeme na to zostra). Po volbách se uvidí, protože možnost TOP09 mluvit do programu reforem bude přece jen omezená.

Lídr Nečas se sám pověřil zítřejším jednáním s premiérem Fischerem za ODS. Původně to (i podle jeho slov) v každém jednotlivém případě mělo až do Topolánkova odstoupení dělat grémium. Grémium zasedá zítra během dne, schůzka je večer. Tématu se týká naše glosa. Topolánek mezitím zmizel, nebere svým kolegům telefony, v LN se domnívají, že je se synem ve Špindlerově mlýně. Proč to dělá, mi není úplně jasné, chová se jako Achilles, jenže v situaci, kdy spolubojovníci nepotřebují Achilla k boji, ale chtějí se ho zbavit. Může jim to snad trochu zkomplikovat, nic víc. Není to pozitivní taktika, nevypadá to, že by ještě něco politického chtěl, dokonce ani, že by měl kolem sebe nějaký tým, který by stál za řeč. Ale to je jen dojem zvnějšku. Jinak jakmile Topolánka z ODS vystrnadí, vznikne tam idyla, první místopředseda Vodrážka se bude snažit být vedle lídra Nečase úplně nejmenší, aby nevznikla dvojkolejnost, a začne účtování s viníky: jako první na řadě jsou Dalík (nebude už „kreativním konzultantem“ pro volby) a problémy bude mít coby místopředseda organizace ODS v Praze Milan Jančík. Na první pohled je zjevné: snaha tu je, ale určitě to nebude stačit.

Podobně rázně jako lídr Nečas v ODS si vede Petruška Šustrová v radě ÚSTR. Protože předsedkyně Kavalírová odmítla podepsat jmenovací dekret pro nového ředitele ústavu Pernese, čtyři ze sedmi členů rady odhlasovali změnu jednacího řádu v tom smyslu, že dekret může podepsat člen rady pověřený radou, a promptně pověřili paní Šustrovou (odhlasovat vyloučení Kavalírové z Rady zjevně nemohou, ale jinak toho mohou hodně).

V kanceláři prezidenta Klause se prý znovu uvažuje o milosti pro bývalou komunistickou prokurátorku Polednovou-Brožovou. Není zjevné, zda je to opožděná reakce na návrh ministryně Kolářové ohledně rozsáhlejší amnestie k 17. listopadu loňského roku, o němž se v novinách opsalo včera (kriminály jsou přeplněné), Klaus ji tenkrát odmítl. Anebo zda je to prezidentská slavnostní amnestie u příležitosti pádu zloducha Mirka Topolánka, který mu zprznil a na čas uzmul stranu. (Předpokládám, že se z Topolánka během času stane jaký Trocký Občanské demokratické strany (Nebo ještě spíš ten renegát z Orwellova 84, jehož jméno jsem zapomněl. ČT bude moci za spolupráce MfD organizovat týdně desetiminutovky nenávisti). Věc není zatím ovšem jasná, šíří ji důvěryhodné zdroje, které si nepřejí být jmenovány, zatímco zdroje, které si jmenovány být přejí (kancléř Weigl) to popírají. Bývalá prokurátorka se tak dostala do situace, kdy, jak se zdá, nemůže být ani držena ve vězení, ani propuštěna. V době, kdy se těšila plné slávě, byla taková šlamastika snadno a rychle řešitelná, ovšem způsobem pro exprokurátorku krajně nepříjemným.

Český premiér Fischer se sešel se slovenským premiérem Ficem v Benešově vile v Sezimově Ústí a debatovali tam, jak se sluší a patří, o Benešových dekretech (neměl by se v zahradě před vilou postavit jejich pomník?). Shodli se na tom, že jsou „pro nás nezměnitelné, nezrušitelné, o tom se nebudeme s nikým bavit“. Překvapivé, že. Luboš palata při té příležitosti píše, že „odsun“ Maďarů ze Slovenska nepovolil Stalin, to prosím není úplně pravda, proti vyhnání Maďarů se po drtivé porážce komunistů v maďarských volbách postavili západní spojenci, zejména USA, a na pařížské konferenci si to taky prosadili. Pravda je, že Rusové nekladli velký odpor, vyhnání Maďarů pro ně nemělo takový strategický význam jako vyhnání Němců z Polska a ČSR, kterým vrazili mezi tyto země a Německo mohutný klín, jenž funguje ještě dnes.