26.2.-3.3. 2001

ARCHIV

Happy Birthday to You

Následující řádky jsou poněkud osobní. Doufám, že mi to čtenáři prominou.

V sedmdesátých letech minulého století zalila naši společnost dusivá atmosféra úspěšné "normalizace". Po ruské demonstraci síly ze srpna 1968 a následné demonstraci slabosti ze strany českých komunistických elit propadl národ depresi: zdálo se, že ruské impérium je stabilizováno na mnoho let, a že změny, s nimiž by člověk mohl spojovat nějakou naději, jsou vyloučeny. Změna k lepšímu se zdála být možná jen tehdy, pokud by ji předcházela buď nukleární válka nebo nějaké srovnatelné společenské kataklyzma uvnitř ruské veleříše. Bolševický systém se prokázal jako nereformovatelný, leč velmi, velmi životaschopný.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevily první příznaky smrtelnosti ruského bolševického impéria. Užaslá česká veřejnost se stala nechtěným účastníkem nechutného, morbidního představení: mohla takřka v přímém přenosu sledovat pomalé a nedůstojné umírání Leonida Brežněva. Vzápětí na to se bolševickému vedení podařilo dvakrát po sobě dosadit do křesla generálního tajemníka strany mrtvolu. Tento groteskní smrtí tanec znamenal pro porobené národy jakési světýlko na konci tunelu.

V roce 1985 zaujal nejvyšší pozici v bolševické hierarchii člověk usilující o image reformátora. Na rozdíl od svých předchůdců nevypadal jako živoucí doklad teorie, že člověk povstal z opice. Uměl se smát. Měl elegantní choť, která byla schopná vystupovat na veřejnosti. Pokusil se o nemožné: zakázal Rusům chlastat a chtěl v rámci ruského komunistického systému prosadit právní stát, tiskovou svobodu a hospodářské reformy, jež měly vést k prosperitě. Od té doby českého pozorovatele zajímaly dvě věci: a) kdy to vzdá jako Chruščov, b) kdy ho sundají jako Chruščova.

Současně přicházely z ruské metropole do české kolonie první signály svobodnějšího ovzduší. Na ruském tisku té doby bylo vidět, jak se společnost, po sedmdesát let držená v otroctví, přesto přese vše rozpomíná na svobodu. Bylo to svým způsobem impozantní a povzbudivé. Zato zrádcům na Hradčanech vstávaly hrůzou vlasy na hlavě: odkud teď přijedou tanky, aby to zatrhly?

Michail Gorbačov zatím rozebíral stalinský mocenský systém se zručností pyrotechnika. Jistě mu nešlo o to, impérium rozbít, nýbrž jen reformovat (stál v jeho čele a byl za něj odpovědný). Jistě byly jeho představy o reformě Sovětského svazu v zásadě pošetilé a neuskutečnitelné. Prováděl je však nejdůsledněji ze všech kremelských vládců: rozjel proces, který se mu vymknul z rukou. Když ho chtěl zastavit, bylo už pozdě. Když se ho staré struktury chtěly zbavit pučem, bylo už taky pozdě.

Politika Michaila Gorbačova spočívala na spoustě falešných premiz, iluzí a omylů. Jeho záměry však nelze označit za nepoctivé. Při jejím uskutečňování projevil pak důslednost a odvahu. Nakonec aparátčického Samsona malé postavy zavalily trosky říše, kterou nechtěl zbourat, nýbrž jen napravit. Mezitím jsme získali svobodu.

Michail Gorbačov nezreformoval SSSR ani nezachránil socialismus. Toto jeho předsevzetí bylo neuskutečnitelné. Zato vytvořil předpoklady k tomu, aby Rusko, oslabené, ale stále ještě mocné, mohlo dál existovat v důstojnějších kulisách. Aby evropské národy, kterých se ruský imperialismus od čtyřicátých let postupně zmocnil (mimo jiné i moje vlast), mohly svobodně rozhodnout o svém dalším osudu. A přičinil se o to, že se to vše stalo v zásadě mírnou a pokojnou cestou. I tyto změny byly neuskutečnitelné. Nicméně se staly. Politika je umění neuskutečnitelného.

Proto si Michail Gorbačov zaslouží Nobelovu cenu míru i řád Bílého lva, který mu udělil prezident Havel. A proto také mu budu až do smrti vděčný.

4. března 2001