Pozdravná adresa spolkového prezidenta Fischera

vzpomínkovému setkání „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“. Akci pořádá Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku 6. března 2010.

Vážené dámy, vážení pánové,

pozvali jste mne, abych zaslal pozdravné poselství Vašemu pietnímu shromáždění, které se koná 6. března 2010 ve Vídni s mottem „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“. Rád tomuto pozvání vyhovuji a zdravím srdečně všechny účastnice a účastníky. Navíc přeji Vaší pietní vzpomínce, připomínající dobu tragických konfliktů a nevinných obětí v duchu smíření a zaměření na budoucnost důstojný průběh.

Dámy a pánové,

Když se ohlédneme na dějiny střední Evropy, lze tam nalézt v průběhu staletí četné násilné konflikty, ale také mnoho záslužného úsilí zakládat a budovat mosty sousedství a spolupráce.

Mimořádně obtížná byla situace po zhroucení monarchie v roce 1918. Všichni víme co znamenaly tragické události 4. března 1919, právě tak jako víme, co znamenala léta hrůzovlády nacionálního socialismu v letech 1938-1945, která vedla mj. ke zničení tehdejšího Československa a přinesla nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání.

Tehdejší události zanechaly hluboké a bolestné stopy a následovalo namáhavé hledání nového počátku, důvěry a mírumilovného soužití. Věřím, že my – i jako politici – se v podstatě ještě stále učíme, usilujeme zasypat příkopy minulosti a s rozvahou přispět k tomu, aby se chyby tehdejší doby neopakovaly, případně aby byly překonány.

Nesmíme zapírat nebo přikrašlovat konflikty a nedorozumění. Nesmíme ale taky ustat v našem úsilí překonávat protiklady minulosti a vycházet si vstříc.

Vážené dámy, vážení pánové,

Rád bych se závěrem na aktuální podnět v krátkosti dotkl dalšího tématu: v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy se v posledních měsících v široké veřejnosti opět diskutovalo o bolestném tématu Benešových dekretů.

Rád bych k tomu připojil dvě jasná konstatování:

1. V případě Benešových dekretů se jednalo bezpochyby o těžké bezpráví. Na tom se nedá nic přikrášlit.

2. Fakt, že si český prezident položil jako předpoklad pro svůj podpis Lisabonské smlouvy podmínku, že evropská Charta základních práv nemá pro ČR žádnou platnost, nemá ve skutečnosti pro Benešovy dekrety žádný důsledek.

Bohužel žádný pozitivní důsledek v tom smyslu, že by se stanovisko České republiky v této věci změnilo; ale ani žádný negativní důsledek v tom smyslu, že by tím ostatní státy Benešovy dekrety „legalizovaly“. To vůbec nepřipadá v úvahu a musí to být zcela jasně uvedeno.

Jako rakouský spolkový prezident budu i nadále usilovat o spolupráci na zpracování temných stránek naší minulosti a zasazovat se o to, aby byla jak v rámci hranic naší země, tak i mimo ně respektována a ctěna lidská práva. V Evropské unii jsou šance pro něco takového podstatně lepší než v Evropě dvacátého století.

Přeji Vám vše nejlepší v souvislosti s Vaším pamětním setkáním v duchu smíření a společné evropské budoucnosti.

Dr. Heinz Fischer

Pozn. překl.: Obyvatelstvo jazykově německých oblastí zahrnutých do Československa odmítalo s odvoláním na Wilsonův postulát práva na sebeurčení národů občanství v národním Československém státu, chtěli se stát občany Rakouska. 4. března 1919, v den, kdy se konalo první zasedání ústavodárného rakouského Národního shromáždění, došlo na podnět německé sociální demokracie k řadě demonstrací v městech s převážně či výlučně německým obyvatelstvem. České represivní orgány situaci nezvládly, došlo ke střelbě do neozbrojených demonstrantů. Výsledkem bylo 54 mrtvých a na 200 zraněných. O celé akci referuje značně rozpačitě mj.i Ferdinand Peroutka v knize Budování státu.