Co týden dal

Středa 1. října: Dnešní noviny jsou naštěstí trochu štědřejší pro příležitost ke komentování než ty včerejší. Jiří Paroubek pozval Sdružení přátel Miloše Zemana, aby se zúčastnilo tradiční sociálně demokratické pouti na Říp. Ti se zdvořile omluvili, mají zrovna své ustavující shromáždění. Někteří sociální demokraté jsou rozpolceni mezi Zemanovy přátele a vlastní stranu: Například Praslovan Foldyna se zúčastní obou akcí, ač se to zdá být na první pohled skoro nemožné. K samotné události lze podotknout dvojí: za prvé, je zajímavé, jakého druhu akce pořádá Paroubkova ČSSD: pouť na Říp je staročeská šaškárna a mám tak trochu podezření, že bossové ČSSD kalkulují s tím, že si to nikdo netroufne nahlas říci – jde přece o národní svatyni. A za druhé, ve volbách každý hlas dobrý, a Zeman má přece jen pro tohle zvláštní společenství své kouzlo. Liší se od Paroubka rozdílnou měrou intelektualismu, ale oba se shodují stejnou měrou hulvátství. Smíření zhrzeného expředsedy a triumfujícího předsedy ČSSD je ovšem nemožné. Paroubek je pragmatik, nepochybně by tak učinil, kdyby to považoval za výhodné (pochybuji ovšem, že v tomto případě jde o víc než o předvolební gesto). Zvláštní psychické ustrojení Mloše Zemana však něco podobného vylučuje. To je symbol vývoje ČSSD: od psychicky labilního extravaganta k „totálnímu pragmatikovi“.

Pan prezident dostane v USA další prestižní cenu (připomíná mi to vzdáleně oceňování plemenného býka). Při té příležitosti pořádá organizace, jež cenu udílí, hodokvas. Za vstupenku a možnost setkat se s Klausem zaplatí zájemci patnáct tisíc dolarů, za společnou fotografii jen tisíc. Zajímalo by mne aranžmá té opičárny: bude se fotografovat před hostinou, a pak ty, co si ji nezaplatili, vyhodí, nebo po večeři, kdy budou vpuštěni hladoví zájemci o fotografování, nebo konečně akce fotografie proběhne docela separátně v nějakém ateliéru? To fotografování je jako fotografování s náčelníkem domorodého kmenu někde v Africe, nebo jako možnost pochovat si medvídka koalu v zoologické zahradě v Sydney. Co všechno je někdo ochoten postoupit za krapet světské slávy! Václav Klaus je v USA od soboty, trochu se porozhlížel, a tak už ví, co Američany trápí: jsou to „špatné vyhlídky na zvolení kvalitního prezidenta“ (jako je on sám, dodávám zlomyslně), stejně jako úmysly vlády zachraňovat Wall Street a tamní bankéře a finančníky. Američané prý ale byli hrdi za to, že kongres záchranný plán zamítl. To je tzv. Magalhãesův efekt: když se někdo vydá ve svém verbálním fundamentalismu co nejvíc doprava, octne se nakonec mezi komunisty.

Ministryně Stehlíková vyniká schopností přehánět řešení reálných problémů do absurdna. Působí tak v rámci stávající vlády jako osvěžující zábavný element. Před časem zaujala návrhem, aby bylo rodičům zákonem zakázáno fyzicky trestat své děti (děti by své rodiče fyzicky trestat zjevně směli). Nechci nijak bagatelizovat to, že se občas vyskytnou rodiče, kteří své děti přímo mučí – ale ten problém se snad dá řešit standardnějším způsobem. Teď přišla s nápadem, že by provozovatelům diskoték mělo být zákonem nařízeno, aby prodávali aspoň jeden nealkoholický nápoj levněji než ten nejlevnější alkoholický. Situace, v níž se zboží prodává za jiné ceny, něž kolik opravdu stojí, jsme si už dostatečně užili před rokem osmdesát devět a je otázka, co by přinesl tento – ovšem dílčí – návrat ke staré praxi. Zákony tohoto typu jsou přímo stvořeny pro to, aby byly obcházeny. Tím se jednak snižuje vážnost zákona, a jednak zbytečně pomáhá na šikmou plochu lidem, kteří by se tam jinak nedostali. Ještě že paní ministryně nechce zkoušet prohibici! Její další návrh je umisťovat na alkoholické nápoje varování – nejprve pro těhotné ženy. Když se to osvědčí, rozšíří se platnost varování na všechny občany, a nakonec bude větší než etiketa, jako se to už stalo u cigaret. Až se paní ministryně vypořádá s démonem alkoholu, přijde konečně na řadu třetí škůdce, sex. Jen mi není jasné, kam se bude varování lepit v tomto případě.

První místopředseda ODS Bém uzavřel sice s Topolánkem příměří, to mu ale nebrání, aby vysílal na všechny strany varovné signály (tentokrát na 81. žofínském fóru k investičnímu rozvoji Prahy a Středočeského kraje): vláda je v krizi, „začínají se otevírat otázky typu: jakým způsobem a jak dlouho ještě vydrží“. Že je vláda v krizi, to vidí každý, a když to pan Bém takhle zdůrazňuje, dává tím najevo: na její další vládnutí bych nevsadil ani zlámanou grešli. Takové věci zpravidla dělává opozice.

Ministr Schwarzenberg prohlásil, že náklady cca 730 milionů na opravu „Národní budovy“ v New Yorku byly přiměřené. Když už do toho vrazili tolik peněz, nemohlo by to taky nést méně idiotské jméno?

Právo přináší článek s titulkem „Problém demokratů: Lidé plán odmítají“ (tj. lidé v USA ozdravný plán na záchranu bank). Ze zprávy vyplývá, že plán odmítá extravagantní filmový dokumentarista Michael Moore a list New York Times. Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“. Jinak je pozoruhodné, že si v Právu zjevně nepřejí, aby ten plán Kongres schválil. Proč? Co jim je do toho? Dostali v tom směru nějaké zadání?

A ještě jedna poznámka k Právu: v článku o Mňačkovi se píše: „Mačko rychle pochopil souvislosti XX. Sjezdu KSSS, když N. S. Chruščov přesně pojmenoval, co se dělo za éry J. V. Stalina…“ K tomu je třeba říci, že Chruščov to vůbec nepojmenoval přesně (největší politické procesy byly i pro něho tabu) a navíc to učinil v tajném projevu, který si u nás lidé mohli přečíst jen tenkrát, když se někdy v roce 1956 jako já nacházeli v západních Čechách poblíž hranic (byl jsem tam se školou na brigádě) a sebrali si tiskoviny, které tam z druhé strany hranic posílali na balónech.

V LN píše jakýsi stařičký blogující nacionalista o „příčinách odsunu sudetských Němců“ a v té souvislosti si stěžuje , že „v poslední době roste, jako houby po dešti, počet novinových článků o tzv. vyhnání sudetských Němců“. To je pozoruhodné: o té věci psát je mimořádně obtížné, čtenáři to nechtějí číst a noviny mají problém s tím to tisknout. Občas se podaří tu a tem něco protlačit. Ten člověk si pak připadá zavalen články, kterého rozčilují - a přitom si přečetl jeden – dva. A jakpak by se nerozčiloval – jistě si myslí, že psát o tom v jiném duchu, než jak by to udělal on, by mělo být zakázáno, a to mu jeden článek zmnohonásobňuje.

Ve v přejnosti vzbudila pohoršení reklama na jakési slevy v obchodní síti podejen Rock Point, která využívá výročí srpnové invaze z r. 1968 způsobem, který lidé považují za znevažující. Proč proboha máme takovou potřebu určité věci sakralizovat? Nejspíš proto, aby se o nich nemluvilo, a když, tak jen v duchu nějaké oficiózní státní doktríny. Smysl rituálních tanečků jako byl v tomto roce ten kolem Edvarda Beneše a Mnichovské dohody je znemožnit, aby ty věci byly kriticky a z různých stran probrány. Nejlepší technika je udělat je posvátnými.

Čtvrtek 2. října: Stávkující policisté vytáhli před ministerstvo vnitra s nápisy „Ivane, tvůj čas vypršel, táhni k čertu“. Nápis se týká ministra vnitra. Paroubkizaci (dalo by se taky říci hulvatizaci) odborového hnutí se daří i v policejních odborech.

Moravskoslezská ČSSD se podobně jako severočeská nevyhýbá koalici s komunisty, ale na rozdíl od středočeské nevylučuje ani spolupráci s ODS. Realizuje s předstihem to, co bude dělat Paroubek, až Topolánkova vláda padne nebo vyhraje volby na celostátní úrovni. Nechápu, co si Bém (a nepochybně taky Klaus) slibují od tak nevýhodného a nedůstojného postavení na politické scéně: pokud si je ČSSD vybere za (slabšího, to plyne z faktického poměru sil) partnera, budou jí vydáni na milost a nemilost.

Na Klausovu tiskovou konferenci v Portlandu přišli jen tři novináři (ale byli tam i nějací další lidé). Dvakrát moc oslňující úspěch to ovšem nebyl. Jeden z novinářů, pan James Pitkin, působil v devadesátých letech v ČR v týdeníku Prague Post, a napsal po tiskovce do nějakého regionálního listu jakousi charakteristiku českého prezidenta. Tvrdí, že Klaus je doma znám pro svou extrémní aroganci, a to se poněkud mýlí, asi už nezažil Zemana a nemohl zažít Paroubka: oba Klause hravě a mnohonásobně přetrumfli. Dále mluví o Klausově téměř patologické neschopnosti přiznat chybu nebo nedokonalost, což prý předznamenává jeho vztah s Havlem. Pokud jde o tuhle vlastnost, jednak je třeba říci, že si v tom Havel s Klausem vůbec nezadá, a za druhé jde trochu o optický klam. Žurnalista je zřejmě v zajetí představ Havlova tábora, že se Klaus měl v roce 1997 kát za své chyby a vyklidit scénu. Že zrovna tohle neudělal, mu může sotva kdo vyčítat.

Václav Klaus ovšem na svém americkém tažení opět exceloval. Podrobil tvrdé kritice americký systém vzdělání (příliš mnoho středoškoláků a vysokoškoláků, tvrzení připomíná slavný shovívavý výrok Josefa II. po shlédnutí Únosu ze serailu: příliš mnoho not, milý Mozarte). Vzdělání podle Klause nesmí být abstraktní, nýbrž funkční. A dodal k tomu: „Náš pan ministr školství to bohužel také neví.“ Prezident, který jezdí po USA a denuncuje ministra školství české vlády, se chová – nemohu si pomoci – jako skunk. (Kromě toho je to neúčelné, český ministr školství tam nikoho nezajímá).

Alexandr Mitrofanov vyniká mezi českými publicisty tím, že si zřídil vlastní síť. Aby nedošlo k omylu, jde zjevně o síť čtenářskou, nikoli špionážní. Čtenářská síť za něho formuluje otázky, které, kdyby je položil sám, by nevypadaly pěkně, např.: kde vzali Přátelé Miloše Zemana na pronájem drahých prostor.

Jiný pozoruhodný spolupracovník Práva, Jan Keller, zase obvinil poslankyni Kateřinu Jacques, že provádí vůči ČLR politiku síly. Politika síly spočívala v tom, že ve sněmovně „rozvinula tibetskou vlajku“. Úplně stejnou „politiku síly“ provozoval disent vůči komunistickému režimu, a hlásné trouby režimu ho za to klasifikovaly velmi podobně jako pan Keller paní Jacques. S tím rozdílem, že tehdy za to mohli disidenty zavírat, kdežto pan Keller zatím paní Jacques dát zavřít nemůže (paní Jacques má totiž imunitu).

Nejvyšší soud Ruské federace podlehl tlaku nutnosti (což je podle ruského pojetí projev svobodomyslnosti): rozhodl, že poslední ruský car, jeho žena a jejich pět dětí byli neodůvodněně pronásledováni (a nakonec zavražděni) a nařídil, aby byli rehabilitováni. Proslýchá se, že o rehabilitaci velmi stál prezident Medvěděv. Doposud se tomu Nejvyšší soud bránil s odůvodněním, že carská rodina nebyla nikdy oficiálně obviněna ani odsouzena a není tedy možné z ní žádné obvinění sejmout nebo ji rehabilitovat. Je mi líto, ale tohle zdůvodnění je (aspoň v Evropě) zcela neprůstřelné. Je zjevné, že v případě cara šlo o politickou vraždu, v případě jeho rodiny o tak odporné zvěrstvo, že se to snad ani nedá pojmenovat. Bylo by tedy např. docela dobře představitelné, že se k věci vyjádří v nějaké politické deklaraci prezident a obě komory ruského parlamentu. Přitom je obtížné ponechat stranou, že car sám byl osoba dosti problematická a jak se říká „kontroverzní“ (což samozřejmě není ani náhodou žádný dostačující důvod k vraždě).

Zato ruský premiér Putin se už čile obouvá do amerických imperialistů a jejich prohnilého systému: „Vše, co se děje v ekonomické a finanční sféře, začalo ve Spojených státech. Nejsmutnější je, že jsme svědky neschopnosti přijmout odpovídající rozhodnutí… To už není nezodpovědnost některých jednotlivců, ale nezodpovědnost celého systému, který, jak víte, měl ambice na globální vedení.“ Doufám, že si Američané nedělají iluze, studená válka už probíhá a Západ by si měl dát pozor na to, aby se za dva-tři roky neoctl v podobné situaci jako Británie a Francie v roce 1938.

Pozorovatelé EU zahájili svou misi v Gruzii. Je se obávat, že se tím Unie dostává do pozice, v níž jí nezbude než bezmocně asistovat tomu, co si Rusové v téhle oblasti budou podle své chuti provádět, že vysláním pozorovatelů na sebe vzala spoluzodpovědnost, aniž by mohla nějak výrazněji ovlivnit to, co se stane.

Mladá fronta Dnes pokračuje v hradním tažení za svržení Topolánka. Vděčným cílem je ministr vnitra Langer. Ten údajně loboval za svého přítele, který společně s podnikatelem Sekyrou usiloval o získání IPS. Že se politik nemá zasazovat za své přátele, je zásada obdobná té, že se člověk nemá opíjet. Z věcného hlediska je významné, zda ten obchod (prodej IPS) byl pro stát v pořádku či ne, a zda Langer mohl vědět o (zase údajných) Sekyrových stycích s Mrázkem, či ne. Myslím si, že ne, protože na rozdíl od pana Tlustého nejednal s žádným prostředníkem. To, co dělá MfD, vypadá na první pohled jako politický idealismus, ale ve skutečnosti je to zároveň věcně nesmyslné a politicky účelové.

Karel Steigerwald toho jistě nemá moc společného s Petrem Pithartem, ale jedno ano, zálibu ve Voltairově výroku: nevěřím v Boha, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí, aspoň mne neokrade. Voltaira jsem četl kdysi dávno, a tak si netroufám kategoricky tvrdit, že citát správně zní: Nevěřím v (existenci) čerta, ale jsem rád… atp. Snad to někdo ze čtenářů bude vědět.

Pátek 3. října: první místopředseda ODS Bém sdělil v rozhovoru pro Hospodářské noviny veřejnosti, že si usilovně přeje, aby vláda vydržela a považuje ji za dobrou, vůbec se netlačí na Topolánkovo místo, nicméně je otázka, zda vláda vydrží, a pokud by náhodou nevydržela, situace se samozřejmě zásadně změní (a on se na uprázdněné místo tlačit začne). Vláda podle pana Béma nevydrží, když neprosadí ve sněmovně reformní zákony, neprosadí návrh státního rozpočtu na příští rok, nepřežije hlasování v parlamentu o nedůvěře a „nepřežije“ kongres ODS (k čemuž může mohutně přispět právě pan první místopředseda). A kongres nepřežije mj. i tenkrát, když nedopadnou jakž takž volby (jakž takž je sedm hejtmanů a aspoň jeden senátor). Pak se může stát, že enormně vroste napětí v členské základně ODS (a toto silové pole může pana Béma, ačkoli on pro to ani prstem nehýbá, vynést do čela strany – to tam není řečeno, ale každý, kdo si rozhovor přečte, si to bez problémů doplní). Pan Bém rovněž předpovídá boj o post předsedy (odpovídá tak na otázku, proč se v ODS kromě r. 2002 po Klausově odchodu nikdy o post předsedy nebojovalo). Zbývá doplnit, že boj bude tentokrát o Klausův návrat, i když třeba jen tak říkajíc symbolický. Pan Bém nastavil Topolánkovi laťku pořádně vysoko, kromě hlasování o nedůvěře má premiér malou šanci splnit jeho ultimátum. Pak se podle Bémových slov stane nelegitimním. Myslím, že Pavel Bém má všechny předpoklady k tomu, aby se stal důstojným partnerem pana Paroubka. Zatímco Jiří Paroubek je politik typu Trepifajxl, pan Bém spíš něco jako elegantní Arsène Lupin. Budou se znamenitě doplňovat. K tématu se ještě vrátíme.

Pan Bém ovšem hraje dvojroli, je taky primátor a jako primátor jede tvrdě po ministru Langrovi: nyní jde o jmenování Martina Červíčka pražským policejním ředitelem. Bém dosáhl toho, že se bezpečnostní výbor magistrátu v této věci sjednotil proti vládě (což svědčí mj. o intimních vztazích pana místopředsedy-primátora s ČSSD). Pokud bude pan Bém ve svém ostřelování vlády hodně úspěšný, bude pak jeho boj o předsednictví ODS něco podobného, jako kdyby na potápějícím se Titaniku vypukl zápas o post kapitána.

Chorvatští fotbaloví rabiáti protáhli Prahou, házeli na její obyvatele dlažební kostky, zmlátili několik policajtů a jednoho Rusa. České slovanské sympatie, které paradoxně rozhořčení chorvatských rowdies vyvolaly, jsou tak vystaveny tvrdé zkoušce. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Topolánkovu vládu pstihla další rána: své sympatie a podporu jí v Právu veřejně vypověděl Jiří Hanák. Nevím nevím, zda se s tím Topolánek dokáže vnitřně vyrovnat.

Tamtéž píše exministr Bublan, že nechápe, proč by se ruské bezpečnostní služby měly zabývat ovlivňováním českého veřejného mínění ve věci radaru, když odpor vůči radaru v česku je všeobecný a nikoli jen např. 25%. Jenže historická zkušenost je jiná: „mírové hnutí“ evropských Mnichovanů na počátku osmdesátých let taky nemělo jen 25% podporu evropské veřejnosti, a přesto ho Rusové, tehdy překabátění na tzv. Sověty, mohutně podporovali, mj. i prostřednictvím svých tajných služeb.

Dále (rovněž podle Práva) to má Mc Cainova kandidátka na viceprezidentku Palinová nahnuté, protože prý byla svému muži nevěrná s jakýmsi panem Hansonem. Pozoruhodné na věci je, že to potvrdili tři členové Hansonovy rodiny. Zřejmě byli přitom a dívali se. Nepochopím, jak může někdo klesnout tak hluboko, aby na veřejnosti svým svědectvím podepíral podobné zprávy, i kdyby to byla nakrásně pravda.

Komise německých historiků se shodla na tom, že při spojeneckém náletu na Dráždany zahynulo prokazatelně osmnáct tisíc, nanejvýš však 25 tisíc lidí. Doposud se uváděly i seriózní zdroje, pokud se dobře pamatuji, přes 40 tisíc lidí). Na jednu stranu je pravda, že následky podobných kataklysmat bývají většinou zejména těmi, co je museli zažít na vlastní kůži, přeceňovány. Na druhé straně stojí před německými historiky celosvětová (resp. celozápadní a celostředoevropská) objednávka: těch mrtvých by mělo být co nejméně, s tím, že si to pokud možno všichni zasloužili. A řekl bych že německá historická věda je v těchto věcech dosti flexibilní, i když z jiných důvodů než ta česká.

Zajímavý je (rovněž v Právu) i článek Františka Mrázka o Mnichovu. Historické poučení z Mnichova je prý třeba uvést v kontextu přemíry tehdejšího a současného zbrojení. To je divné, řekl bych, že problém byl naopak v tom, že západní státy po Hitlerově nástupu dost nezbrojily a pak jim nezbylo nic jiného než appeasement. Američané tuto chybu vůči Rusku v době studené války nezopakovali, a jen díky tomu se pak Rusko samo na čas zhroutilo, muselo se vzdát svých evropských kolonií a u nás se tak otevřel prostor např. pro publikování nejrůznějších názorů, z nichž jeden je i ten pana Mrázka.

Sobota 4. října: „Zemědělci“, jam píše Právo, tj. přesněji řečeno Agrární komora, hodlá v pondělí 13. října zablokovat na dvě hodiny silnice v celé ČR s výjimkou dálnic (tam zemědělské stroje smějí jen se zvláštním povolením). Protestují proti tomu, jak vypadá státní rozpočet. Další postkomunistická instituce s takřka neomezenými možnostmi – s minimálním nasazením se při současném stavu silniční cítě v ČR dá zorganizovat pořádný chaos, který bude „bolet“ většinu obyvatel: a ti pak budou tlačit na vládu, aby jejich mučitelům vyhověla. Podobné protesty se dějí sice všude v Evropě, ale v té civilizovanější části mají aspoň trochu spontánní charakter, nejde jen o rozhodnutí několika papalášů, kteří mají k dispozici dostatečné instrumentárium – to je specifika zemí jako ČR.

Chomutovská primátorka byla – aspoň podle toho, co tvrdí – před časem vystavena nátlaku ze strany premiéra Topolánka a vicepremiéra Bursíka, aby přehodnotila odvolání poslance Rabase z funkce ředitele chomutovské ZOO. Vláda prý byla v úzkých, protože hrozilo, že Rabas případně nebude hlasovat pro smlouvy o americkém radaru. Musela slíbit, že nebude mluvit s médii až do doby, kdy se Rabas vrátí ze zahraničí, a že mu dá nabídku, aby zůstal. Pokud byla paní primátorka přesvědčena o správnosti své věci, měla oba pány poslat do háje a celou věc si až na další nechat loajálně pro sebe. Paní primátorka jim podle toho, co píše Právo, aspoň částečně vyhověla, a teď, když je vláda v ouzkých, Topolánka a Bursíka prostě a důkladně práskla. Z toho je vidět především, že spoléhat na nepatrnou, improvizovanou většinu se vládě nevyplácí, vydává se šanc svým oponentům. Nevěřím totiž tomu, že by paní primátorka přišla s celou věcí teď před volbami jen tak čistě náhodou: ODS je první strana v krátkých dějinách ČR, která si cílevědomě připravuje porážku ve volbách jen proto, aby se zbavila nenáviděného předsedy, který zradil odkaz velikého Klause. A je příznačné, že o věci informuje z českých deníků nejpodrobněji Právo.

A rovněž Právo přináší zprávu o kritice Miroslava Macka na adresu ministra Langera: ten totiž nekonzultoval jmenování Martina Červíčka šéfem pražských policistů se zástupci pražských občanů, rozuměj s primátorem Bémem. Jistě že by to měl konzultovat, bylo by to věcně v pořádku a navíc by nedával panu Bémovi a panu Mackovi záminku k tomu lacině útočit ne na něho, ale (nepřímo) na celou vládu a na Topolánka. Aktivity ODS proti sobě samé jsou přitom sebevražedné a sotva mohou skončit jinak než katastrofou – c tomto případě nejen pro ODS, ale pro celou ČR.

Po severních Čechách se i na jižní Moravě chystá ČSSD po vítězství ve volbách uzavřít koalici s KSČM. Tj. budou ochotni jednat se všemi, ale protože jejich kategorický požadavek je zákaz privatizace nemocnic a zrušení poplatků ve zdravotnictví, počítají, že s ODS se neshodnou: nebo si ty požadavky postavili schválně, aby se s ODS nemuseli bavit?

Premiér Topolánek se v této situaci zjevně snaží vyjít vstříc Klausovi a v debatě se studenty plzeňské právnické fakulty napadl soudce: že si nárokují absolutní moc, že vytvářejí nerozbitný monolit a že jsou (neprávem) považováni za symbol morálky. Podobné výroky by si měl nejmocnější představitel exekutivy odpustit, nehledě na to, že u Klause si už asi nešplhne. K tématu se ještě vrátíme.

Zato hlavní Topolánkův protivník zhodnocuje své zkušenosti z návštěvy USA. Když se přesunoval ze Seattlu do Arizony, musel překonat teplotní rozdíl 22° C. A napsal k tomu na svých internetových stránkách: „Přesto hodlám toto masivní oteplení přežít, i když někteří alarmisté globálního oteplování vidí vzestup průměrné globální teploty za posledních sto let o 0,47°C jako katastrofickou událost.“ Na Klausově kritice ideologie globálního oteplování jistě něco je, ale ta ideologie by se měla podrobit věcné odborné kritice a ne proti ní stavět jinou, opačnou a stejně praštěnou ideologii. Klaus nemůže sám netušit, že to, co napsal na svém webu, je nestydatá demagogie.

Odcházejícímu šéfovi protidrogové policie ČR Komorousovi vyčetli v MfD, že se „pyšní tetováním inspirovaným grafikou Albrechta Dürera Rytíř, smrt a ďábel“. Zdá se, že v MfD je Dürer na indexu, podobě jako byli díky hysterickým českým šovinistům na indexu bezprostředně po poslední válce Mozart a Beethoven. Tenkrát ale se to dalo chápat jako následek stresu z okupace (jen se mělo najít dost rozumných lidí, kteří by nazřeli, že je to sice pochopitelná, ale přece jen hovadina). Bylo by dobré nějaký čas nepouštět redaktory MfD do sbírky světového umění Národní galerie, aby nám zůstala zachována Růžencová slavnost.

Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor pozoruhodný svou formou. „Interviewující“ (Viliam Buchert) v něm dostal de facto a jistě nechtěně větší prostor než „interviewovaný“. Pan Paroubek se choval tak, jak bylo radno se chovat u výslechů na StB. Snažil se toho na sebe prozradit co nejméně a docela se mu to povedlo. Díky tomu je to příjemnější čtení než obvykle. Předseda ČSSD upřednostňuje koalice s komunisty a „středovými stranami“ před koalicí s extrémisty, tj. ODS. Jak by ne – cítí, že se mu naskytla možnost ODS zničit, protože vlivná část strany je zjevně ochotna na tom činně spolupracovat.

Pondělí 6. října: Sociální demokraté se rozhodli neschválit vládě vyslání dalších 250 vojáků do Afghánistánu. Vzhledem k tomu, že pro návrh nehodlají hlasovat ani někteří koaliční poslanci, je velmi nepravděpodobné, že by prošel. Důvody, které sociální demokracie uvádějí, jsou směšné: mj. zhoršující se situace v Afghánistánu a rostoucí počet zraněných českých vojáků v zahraničí. Vojáka lze tedy vysílat jen do oblastí, kde je bezpečno a nehrozí jim zranění. Vypadá to,.jako by čeští vojáci v pojetí ČSSD byli něco jako „legendární“ Alexandrovci, s tím rozdílem, že neumějí tak profesionálně zpívat. Skutečný důvod, proč to ČSSD dělá, je ovšem předvést před spojenci neschopnost Topolánkovy vlády. Až tam budeme my, bude to všechno jednodušší…

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek se vyjádřil pro to, aby hejtmani a starostové byli voleni přímo. Zároveň by ovšem musely být posíleny jejich kompetence v rámci rady a zastupitelstva. Pochopitelně, protože jinak by je v případě, že by v radě a zastupitelstvu neměli dostatečnou podporu, vždycky přehlasovali a brzy odvolali. Je tedy třeba na radnice a do krajů dosadit jakési šafáře, populistické minidiktátory, kteří se jednou vetřou do přízně voličů a pak už je hned tak někdo nevystrnadí.

Miloš Zeman a sdružení jeho přátel udělali při svém nástupu takový kravál, že přehlušili praslovanský pochod sociálních demokratů na Říp. Je to ale jen relativní, Paroubek teď potřebuje klid před volbami. Po volbách, když dopadnou jen trochu dobře, se postará o to, aby se v sociální demokracii a jejím bezprostředním okolí zase všechno vrátilo do normálu. K Zemanovým aktivitám a vyjádřením se váže naše dnešní glosa. Pokud by si někdo chtěl slibovat od Zemana a jeho věrných rozumnější politiku, stačí se seznámit s expremiérovými zahraničně politickými názory (Rusko bude do deseti nebo kolika let členem EU). Připomínají nápadně názory Josefa Švejka na politickou konstelaci v nadcházející první světové válce. Jako všichni psychicky postižení, má ovšem i Miloš Zeman okamžiky, kdy reaguje docela normálně (to je na těchto lidech nejnebezpečnější). To, co řekl Právu o světové finanční krizi ( v podstatě, že se ta věc strašně přeceňuje), bych podepsal.

Dr. Rathovi vůbec nedělá potíže na veřejnosti lhát. Upravuje si výroky protivníků tak, jak se mu to hodí do krámu. Bil svého konkurenta ve Středočeském kraji, hejtmana Bendla po hlavě jeho údajným výrokem, že sociální demokracie vzešla z NSDAP. Bendl prohlásil kdysi v rozhovoru pro Právo naopak, že fašismus má sociálně demokratické kořeny, což je sice taky nesmysl, ale o něco menší.

Poslanec Schwippel se dostal do sporu s Tlustým o církevní restituce. Pokud tomu dobře rozumím, chtěl by reakční církve vzít u huby ještě více než on. Jde o typický příklad tzv. „neantagonistického rozporu“ podle učení dialektické patafyziky: hlavně, že jsou oba pořád stejně tvrdě proti vládě.

Ochranné sbory Dělnické strany nastoupily na litvínovském sídlišti Janov, obývaném Romy. Bylo jich celkem dvanáct (lidí, ne sborů). Před pořádným nářezem ze strany nespokojených obyvatel je ochránila policie. Demonstrace síly se prozatím nepovedla.

Známý český nacionalista, historik Jiří Pešek, poskytl po skončení kongresu německých historiků v Drážďanech rozhovor DPA. Mluvil o „hrozných Benešových dekretech“, které jsou sice součástí poválečné legislativy, ale nejsou slučitelné s Chartou lidských práv OSN (ovšem, od vydání Charty se to už nesmělo, předtím to bylo v pořádku). Nepatří prý k aktuálnímu českému právu (to je nesmysl, v majetkových sporech hrají často rozhodující roli). Česko je prý nemyslitelné bez Německa, historicky patří obě společnosti, obě území funkčně k sobě a toto společenství je přes všechny peripetie nekonečně produktivní. Pan Pešek mazal umně svým německým kolegům med kolem huby, aniž by v něčem slevil z momentální české státní doktríny. Zřejmě potřebuje nějakou dotaci. Je to odporné.

Tak, jako používá ČSSD na vládní koalici dr. Ratha, používá na Slovensku premiér Fico proti Maďarům v Maďarsku i na Slovensku jako beranidlo předsedu SNS Slotu. Slovenský národovec přirovnal naposled maďarskou ministryni zahraničí k Hitlerovi. No co, Slota ve vládě nesedí a Fico si myje ruce: on by to tak neřekl.

Úterý 7. října: Podle dnešního Práva prosadil Dr. Rath coby volební lídr středočeské ČSSD, že její kandidáti v středočeských krajských volbách musí podepsat závazek, že v případě nezachování věrnosti straně (hlasování proti stranickému usnesení nebo neomluvená nepřítomnost při hlasování) poskytnou straně čtyřmilionový příspěvek na pokrytí alikvotní částky volebních výdajů (protože kandidátů ČSSD je celkem třicet, musely by celkové

náklady strany na kampaň podle toho činit 120 milionů Kč, což¨je neuvěřitelné číslo). Rozhodnutí je v rozporu s koncepcí ústavy, ale v ústavě se výslovně nehovoří o krajských zastupitelích, jen o poslancích (tj. zaručuje se jim právo hlasovat podle svého svědomí). Kandidáti podepsali i souhlas s tím, že se nebudou bránit případné exekuci majetku. Je zjevné, že každý soud, i ústavní, prohlásí takový slib za neplatný, ale zároveň se obávám, že ještě předtím se případného „přeběhlíka“ podaří zjednaným úředním osobám (a jejich případnému neúřednímu bouchačskému doprovodu) důkladně oholit, a že to, o co bude oholen, už nikdy neuvidí. Je to jen malá ukázka toho, jak to bude v České republice vypadat se zákony a zákonností poté, co se Paroubek s Rathem chopí vesel. Ve středočeské ČSSD vysvětlují rozhodnutí tlakem voličstva (zatím ne „všeho pracujícího lidu“). Rozhodnutí bylo přijato na krajské konferenci, podle Ratha „prakticky jednomyslně“, tj. asi 85% delegátů bylo pro, jen 15% proti („někteří členové s tím trochu polemizovali“). Svérázný výklad jednomyslnosti. Zpráva má i dobrou stránku – dá se z ní usuzovat, že v členské základně ČSSD existuje určité, i když malé, procento normálních lidí. Jak to asi vypadá v celé společností? Lišilo by se to procento výrazně?

Předseda ČSSD Paroubek počítá s tím, že strana získá až 14 senátorů (z 27 možných) a percentuálně vyhraje krajské volby: tj. získá nejvíc procent ve všech moravských krajích a „ve velké části“ krajů českých. Těmito velkohubými odhady pan Paroubek hodně riskuje – pokud ČSSD nebude zrovna triumfovat (i když její výsledky budou o dost lepší než naposled, což je víc než pravděpodobné), může mít problém. Zároveň vyzval předsedu ODS Topolánka na předvolební televizní duel – ví dobře, že ho předseda ODS odmítl. Toplánek je proti Paroubkově nesnesitelné aroganci dosti bezbranný a navíc v současné situaci by takové propojení celostátní politiky s regionální, o jehož korektnosti lze pochybovat, hrálo do karet sociálním demokratům. Jinak jsem premiérovi za jeho rozhodnutí vděčen, při pohledu na mediální exhibice pana Paroubka (z profesních důvodů bych se na to musel dívat) mívám nepříjemné zdravotní potíže (úporná žaludeční nevolnost) a takhle budu toho utrpení možná ušetřen.

V Právu se pozastavují nad tím, že si vláda objednala u agentury Factum Invenio průzkum ohledně postoje české veřejnosti k americkému radaru. Průzkum dopadl pro radar příznivěji než všechny dosavadní (38% pro, 55% proti). K tomu je třeba podotknout, že ČSSD před parlamentními volbami soustavně prezentovala na veřejnosti průzkumy, které si sama objednala (také u agentur méně renomovaných než Faktum Invenio), a že Faktum Invenio byla při předchozích dvou parlamentních volbách nejpřesnější v odhadu volebního výsledku. (Jakási nedůvěra k průzkumům objednaným jedním z účastníků politického sporu je ovšem pochopitelná).

Zdá se, FF UK má finanční potíže. Podle toho, co píše Právo, se může stát, že do budoucna nebude mít na výplaty. Pozoruhodné je, že se v té souvislosti objevil nový fenomén, totiž „uznávaný profesor, který si nepřeje být jmenován“. To to na té fakultě musí vypadat, když i uznávaní profesoři mají plné kalhoty.

Mladá fronta Dnes se snaží zamluvit, že rozpumpovala nebo pomáhala rozpumpovat několik afér dotýkajících se ODS (Morava, Tlustý, Langer). Plnili prý jen svou profesní povinnost – padni komu padni. Pozoruhodné je, že padlo jen ODS, a to před senátními a krajskými volbami. Je nechutné, když se noviny tak okatým způsobem podílejí na předvolebních hrátkách, a ještě to tak nepřesvědčivě zamlouvají.

Středa 8. října: Nechtěl jsem se vyjadřovat k současné finanční krizi, ekonomickými záležitostmi se nezabývám, nemám na to kvalifikaci. Nemohu si ale odpustit jednou malou poznámku na okraj, protože se týká politické stránky věci. V novinách se psalo o tom (a je to nepochybně pravda), jak záleží na ovzduší důvěry ve veřejnosti. Je zjevné, že čím radikálnější opatření (tj. např. čím větší záruka státu za vklady v bankách), tím větší podezření „drobných střadatelů“, že jde o zcela mimořádný malér, který se jim nejspíš nevyhne. Roztáčí se jakýsi vír nedůvěry. Z toho hlediska může být např. Paroubkův požadavek, aby se vláda v horizontu hodin zaručila za všechny soukromé vklady v českých bankách, politicky efektivní, protože přispěje k nedůvěře ve v přejnosti jednak svou lacinou radikalitou a jednak tím, že vláda mu nevyhoví, protože je ve své radikálnosti nesplnitelný. Paroubkovi by se velmi hodilo, kdyby ještě před volbami u nás vypukla pořádná finanční krize a postihla co nejvíc lidí. Podstatně by to zvýšilo preference ČSSD. Pokud je tu opravdu takový bezohledný a vyčůraný kalkul, zbývá jen doufat, že se to do příští soboty už nestihne.

Rusko hodlá v nynější krizi, která i na něj dopadla plnou silou, poskytnout masivní finanční podporu hroutícímu se Islandu. Island je přesně ten typ státu, jakým Rusové tradičně poskytují „bratrskou pomoc“, jejíž důsledky se pak dost dobře nedají odmítnout. Je na to dost mrňavý a bezbranný. Timeo Danaos… Jinak by to paradoxně mohlo mít pro nás svou dobrou stránku, Rusové by se tam mohli díky své nezřízené imperiální pažravosti zamotat do velmi výrazného průšvihu a zbývalo by jim méně času na nás.

Rivalita mezi předsedou a prvním místopředsedou ODS se přes uzavřené příměří neustále stupňuje. Za Béma ovšem vystupují jiní (např. kandidát na senátora za Prahu 1 Schwarz, který na to jde přes Julínka, což mi připadá mírně řečeno laciné, přesněji zbabělé). Bém prý objíždí krajské hejtmany, kteří z problémů ODS na celostátní úrovni nejsou zrovna nadšeni. Jeho kalkul je zjevný: Topolánek to raději sám zabalí a on pak nastoupí jako zachránce. Rád bych věřil, že zrovna tuhle chybu Topolánek neudělá. Bém si představuje politický souboj s ním jako Rusové kdysi válku se západním imperialismem: imperialismus se zhroutí sám od sebe a až bude zhroucený, oni nad ním slavně zvítězí. (Místo toho se zhroutili sami od sebe sami).

Vladimír Kučera píše v Mladé frontě Dnes o tom, že ruští špióni u nás jsou něco docela obvyklého, bylo by divné, kdyby tu nebyli a ostatně každý stát by poslal své špióny někam, kde se buduje vojenský objekt, který ho zajímá. Článek vychází z přesvědčení, že Rusko je země jako každá jiná. Nevím, kde se v panu Kučerovi tohle optimistické přesvědčení bere, Rusko je země velmi specifická (divím se, že si toho v posledních čtyřiceti letech nevšiml, měl k tomu Spoustu příležitostí) a má s námi své celkem průhledné a přitom velmi nekalé úmysly. Věřím, že jeho aktivity u nás se stupňují, jak o tom zjevně vypovídá zpráva BIS, a je nutné to vědět ne proto, abychom se poté, co nás sežere, měli nač vymlouvat, jak se domnívá pan Kučera, ale abychom ještě předtím, než se nás pokusí sežrat, tomu mohli účinně čelit. Ve studené válce, která už dávno probíhá.

Ministr Kalousek upozorňuje v rozhovoru pro Lidové noviny, že populistický návrh Jiřího Paroubka na státní záruku všech soukromých vkladů v bankách znamená vlastně garance pro bohaté. Upřímně řečeno, mně by bohatě uspokojila státní záruka do výše 2500 euro, a to se dnes (na rozdíl od toho, jak jsem na tom byl za „normalizace“) nepovažuju za nijak zvlášť chudého člověka. Pravda ovšem je, že nepodnikám. Ale takových je u nás přece spousta.

Čtvrtek 9. října: Středočeští sociálně demokratičtí kandidáti ČSSD v krajských volbách dostali návod, jak se chovat v případě, že se jich někdo zeptá na nestydatou čtyřmilionovou „daň za zradu strany“, kterou na ně ušil dr. Rath s požehnáním krajské konference ČSSD. Podle Práva jde mj. o písemné instrukce. V návodu se říká mj.: „prohlášení kandidáta jsem spolu s dalšími kandidáty ČSSD podepsal zcela dobrovolně. Dokument především považuji za deklaraci každého z nás, který do zastupitelstva kraje kandiduje, že v případě hlasování na zastupitelstvu se budeme řídit volebním programem ČSSD, většinovým stanoviskem klubu krajských zastupitelů a krajského výkonného výboru v případě jeho závaznosti.“ Když se někdo zaváže v případě neuposlechnutí stranických instrukcí vysolit čtyři melouny, není to u mne žádná deklarace. Stranu, která takové rozhodnutí přijme a takhle „vysvětluje“, a lidi, kteří jsou ochotní za ni kandidovat, není možné brát vážně. Kromě toho je to pěkný příslib toho, co všechno dokážou udělat, pokud se prokoušou k moci. (Pro spravedlnost je třeba říci, že nápad se čtyřmi melouny je záležitost dr. Ratha a středočeské organizace a že i v ČSSD vzbudil jakýsi nezanedbatelný odpor. Ale předsedovi Paroubkovi to nevadí).

Když se vezme v úvahu výsledek parlamentních voleb z roku 2006, měla by ODS vyhrát v sedmi krajích, ČSSD v šesti (a Prahu má ODS jistou). Pavel Bém dobře ví, proč žádá po Topolánkovi sedm hejtmanských míst: od parlamentních voleb preference ODS velmi poklesly a je vyloučené, aby se to nepromítlo do krajských preferencí.

Na základě informací, které přináší Právo z krajů, by se mohlo zdát, že někde jsou sociální demokraté ochotni jít do koalice s komunisty, jinde ne. Ve skutečnosti je to tak, že i tam, kde koalici odmítají, berou za variantu menšinové vládnutí s tichou podporou komunistů. Jde tedy jen o to, zda koalice bude formálně posvěcená, nebo jen skrytá (což záleží i na tom, co si v kterém kraji nechají komunisté líbit).

Pavel Verner vidí příčinu finanční krize v tom, že „američtí bankéři začali být obžerní“ (to je jako slovní doprovod k nějakému obrázku Kukriniksy z padesátých let). Problém je spíš v tom, že obžernou začala být americká a západní společnost a že spousta těch, kteří by podle pana Vernera patřili do kategorie „všechen pracující lid“ si zvykli žít na dluh. Žít na dluh se, pokud to jen trochu jde, nemá.

Dr. Rath obhajuje(taktéž v Právu) svůj nestydatý nápad se zdaněním přeběhlíků. „Povinností demokratických politiků je chránit základní pilíře, na kterých je vystaven volební systém, přes něhož (má být nějž, bd) se uplatňuje vláda lidu.“ Ve skutečnosti je povinností demokratických politiků, a nejen jich, v první řadě chránit ústavu a zákony. Návrh dr. Ratha je neústavní. Dr. Rath dále cituje svého konkurenta Bendla, který údajně prohlásil, že zná „spoustu slušných, rozuměj konstruktivních, rozuměj ODS nakloněných kandidátů na zastupitele“. O konstruktivních (v tomto případě ne kandidátech, ale poslancích) přitom daleko dříve (po parlamentních volbách) mluvil předseda ČSSD Paroubek. Hlavní poblém „technickoorganizačního opatření“ dr. Ratha je v tom, že údajnou korupci chce léčit vydíráním.

NATO se začalo zabývat otázkou, jak může pomoci pobaltským státům, pokud by je Rusko v rámci „ochrany menšin“ napadlo. Je zjevné, že těžko. Že by tam umístilo nějaké vojenské základny, je nepředstavitelné: jednak kdo z evropských států by si troufl tam vojáky poslat, a za druhé, jak by to šlo, když i u našich západních spojenců naráží na rozpaky a odpor pouhý (americký) radar v ČR? Zdá se, že vhodná chvíle byla prošustrována.

Prezidenti Medvěděv a Sarkozy si mažou velmi intenzivně navzájem med kolem úst. Francouzská hlava státu je bez sebe radostí, že se Rusové stáhli z té části Gruzie, kterou si zatím nenárokují, a chválí Medvěděva za to, že dodržel slovo. To je dobré. Rusové využili situace, aby sežrali třetinu Gruzie, a Západ je bez sebe radostí, že nesežrali ten zbytek. Rusové zároveň chválí Evropskou unii a je naprosto zjevné, že by ji rádi popudili proti USA, které podle nich mj. zavinily světovou finanční krizi. Skoro se zdá, jako by Sarkozy na takové vyčůrané výzvy slyšel. Francie a Rusko uvažují o novém paktu o bezpečnosti V Evropě. Nejlepší by bylo, kdyby ho Francouzi a Rusové podepsali sami mezi sebou. Jak takové pakty a jejich dodržování v ruském pojetí vypadají, víme dobře z vlastní zkušenosti.

Mečiar prohlásil, že na něm maďarský premiér Antal v první polovině devadesátých let žádal vrácení Žitného ostrova. Ján Slota si, jak to vypadá, zakládá na tom, že aspoň jednou týdně sprostě uráží Maďary jako národ, a to způsobem, který by u nás byl trestný. Fico jim to přinejmenším trpí a přitom si může na veřejnosti mýt ruce: on nic. Když se v Rakousku před pár lety dostala k podílu na moci FPÖ, asi tak dvacetkrát slušnější než SNS (ne že bych s tou stranou sympatizoval), byl z z toho celoevropský pokus o bojkot toho státu. Na východ od Rakouska se takové manýry bez mrknutí oka tolerují. Hlaváči EU patrně zastávají známý názor sapéra Vodičky. Ostatně na Maďary je všechno dovoleno, prohráli přece poslední válku.

Ve výroční zprávě amerického ministerstva zahraničí o stavu náboženské svobody ve světě je zmínka o svatovítské katedrále, která od r. 1954 patří všemu pracujícímu lidu, ačkoli všechen pracující lid nevěří v Boha a není jasné, k čemu ji bude potřebovat. Je povzbudivé, že aspoň někomu ve světě je to divné.

Pátek 10. října: premiér Topolánek během své návštěvy v Turecku kritizoval dosti tvrdě postup členských států EU veinanční krizi Jde mu zejména o to, že se některé členské státy Unie rozhodly stoprocentně zaručit všechny vklady střadatelů v bankách. V této věci má bohužel pravdu, v EU moc velká solidarita ve chvílích nouze neexistuje. Jinak to, co řekl, působí dojmem, že by před volbami rád vlichotil Klausovi. Řekl bych, že podobný postup na prezidenta vůbec neúčinkuje.

Právo přináší na druhé stránce pěkné foto z prezentace Paroubkovy knihy „Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata“. Neuvedlo už, že prezentace se odehrála v restaurantu jménem Monarch. Názvu odpovídá triumfální vzezření předsedy ČSSD, který v nemožném růžovém svetru a s bojovně vystrčeným panděrem snímku dominuje. Netuší, chudák, co se tam za chvíli semele (já jsem proti němu ve výhodě, píšu tyhle řádky ve čtvrtek 16. 10.).

Ve středočeské ČSSD působí rostoucí předvolební napětí jako generátor legračních malérů. Čtyři nespokojenci z okresu Praha-východ odstoupili z kandidátky, protože jsou nespokojeni se svým umístěním a vinu dávají předsedovi Dolejšovi a volebnímu lídru dr. Rothovi. Z vedení krajské organizace nejprve dostali avízo, že na ně po volbách podají trestní oznámení, pak to předseda Dolejš dementoval. Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku… I tomuto tématu se věnuje naše dnešní glosa .

Podle Lenky Dostálové, která dnes v Právu pořizovala rozhovor s místopředsedou ruské Dumy Babakovem, „většina pozorovatelů“ (jak to spočítala?) soudí, že uznání Abcházie a Jižní Osetie bylo ruskou odvetou Západu za nezávislost Kosova. To je nesmysl, Rusku jde o maximální oslabení a pokud možno zničení Gruzie, která se vymkla jeho kontrole a vzhledem je své poloze může ohrozit ruský monopol na dodávky energetických surovin do Evropy. Rusům by vyhovovalo, kdyby Gruzie zítra vypadala tak, jako dnes Čečensko. Pak by jim obě odtržené provincie možná dokonce vrátili. Jinak místopředseda Dumy je typický slovanský bratr z východu a ovládá všechny nuance tzv. slovanské lsti: obrovitá ruská námořní základna v Sevastopolu (Ukrajina) je podle něho garantem stability regionu (kdežto radar v Brdech je podle ruského stanoviska projev americké agrese vůči Ruské federaci). Vykutálené.

MfD pokračuje ve svém hradním tažení proti Topolánkově vládě. Dnes se zapojil sám zástupce šéfredaktora Orálek. Podle něj je prý děsivé, že Mirek Topolánek či Ivan Langer dnes považují angažování se v zájmu soukromých firem za samozřejmou součást své práce. Ministři a premiér se při privatizaci musí rozhodnout pro nějakou soukromou firmu a tu pak podporují. Problematické je to tehdy, když je to firma nevhodná a známosti jsou jediným motivem jejich angažmá. To by se ale muselo napřed přesvědčivě dokázat. Podle mne je naopak děsivé (a nestydaté), když nějaký deník okatě lobuje pro jedno politické uskupení (např. pro vnitřní opozici v ODS).

Sobota 11. října: událostí dne je střelba, jíž vyvrcholil křest Paroubkovy knihy v restaurantu Monarch (příznačné jméno!). Před střelbou se vrah i oběť navzájem hecovali, kdo u sebe má víc prachů. Jak hluboce sociálně demokratické! Předseda ČSSD podle vlastních slov za nic nemůže, odešel ještě předtím, než se střílet začalo. Jistě, předseda za incident nemůže, může ale plně za to, jací lidé a jaké moresy se uplatňují v jeho širším okolí. Až vyhraje volby do PS, bude se střílet ve Strakovce a nakonec možná i ve Španělském sále. Máme se na co těšit.

Paroubek se hájí: tragická událost (vražda Kočky ml.) nemá nic společného s politikou ani s programem ČSSD. Zjevně si připouští (a to je od něho hezké), že by si leckdo mohl myslet, že přece jen trochu něco společného mají. Řízni ho, píchni ho, pusť mu krev! Představa, že aféra nějak podstatně ovlivní výsledek nadcházejících voleb, je bohužel neopodstatněná. Volby (i ty senátní) mají regionální charakter, tohle je kuriózní událost z centra. A navíc, myslím, že lidem takové věci až moc nevadí, už si zvykli.

Podle agentury Median se náskok ČSSD před ODS v preferencích o něco snížil. Zato by se do Sněmovny nedostala Strana zelených, takže by Rudý blok s přehledem vyhrál. To ovšem není pro Paroubka optimální výsledek: Paroubek by potřeboval, aby mohl vytvořit koaliční vládu s malými stranami (v nejhorším případě velkou koalici s ODS) a mít komunisty pouze v záloze jako nástroj na vydírání koaličních partnerů. To by mu umožnilo své koaliční partnery vycucnout a posléze obrat o voličskou podporu.

Podle amerického tisku (to je zpráva jako z Mladé fronty Dnes, americký tisk se v něčem přece jen asi podobá tomu českému) nebyl Mc Cain dobrý pilot. To by nevadilo, hlavně když bude dobrým prezidentem.

Viliam Buchert se v rozhovoru s hejtmanem Bendlem snaží svému protějšku vsugerovat, že skutečnou žábou na prameni je neurvalý hulvát Mirek Topolánek. Se střelbou z restaurantu Monarch v pozadí (kouzlo nechtěného, pan Buchert dělal rozhovor jistě dřív, než k incidentu došlo) to působí dosti legračně.

Pondělí 13.října: Předseda ČSSD na sebe prozradil, že bezprostředně po střelbě v restauraci Monarch uvažoval o rezignaci. Český národ má ovšem kliku, pan předseda si to nakonec rozmyslil, nazřel, že za nic nemůže, a že se dokonce vždycky choval jako gentleman, protože nikdy nezneužíval proti svým politickým protivníkům aféry, v nichž figurují „lidé blízcí koaličním politikům“. Možná že ne, ale jen proto, že to už nestihl, neboť tu byly věci ke zneužívání daleko vhodnější. Je nicméně příjemné vidět pana Paroubka v lítostivé náladě. Je zajímavé, že když má navrch, nemá celkem zábrany, jakmile se ovšem octne v nesnázích, začíná skučet a naříkat a připadá si jako chudinka. To je obvyklá reakce lidí, kteří se nikdy nezdržovali zásadou „čiň druhému jen to, co chceš, aby on činil tobě“. V RaJ se to nenosilo.

ČSSD hodlá hned po krajských volbách (a po prvním kole senátních voleb) vyvolat hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě. Chce zjevně kout železo, dokud je žhavé, počítá se svým výrazným úspěchem (a s neúspěchem ODS), ten odhad není nerealistický. Časový odklad (a výsledky druhého kola senátních voleb) by mohly triumfu ubrat na síle. Paroubek nutně potřebuje hlasy pěti kverulantů z koaličního tábora, a ty může dostat jen v případě úplného propadáku ODS a ve chvíli, kdy bude protivník ještě paralyzován neúspěchem.

Na obzoru je další aféra, v zásadě nepolitická, ale u nás se v současné hysterické situaci stává politikem vše a tady jde o ožehavý problém z oboru „vyrovnání se s minulostí“, navíc se týká celebrity, totiž spisovatele Milana Kundery. Podle dokumentu, který dohledali v Ústavu pro studium totalitních režimů, měl v roce 1950 udat člověka, který se ilegálně vrátil do ČSR, aby tu pracoval pro západní rozvědku. Toho člověka vůbec neznal, věděl jen od svého přítele, že si dotyčný nechal u jeho dívky kufr a má u ní přespat. Udání měl učinit na SNB v Praze 6, kde o tom pořídili zápis. Kundera byl tenkrát v úzkých kvůli nějakému dopisu, v němž se kriticky vyjádřil o jednom z bolševických papalášů, byl vyloučen ze strany a hrozil mu vyhazov z fakulty. O případu podrobně referuje týdeník Respekt. Udaný pak vyfásl 22 let, z nich si 14 let odseděl. Neexistuje žádný Kunderou podepsaný protokol z výslechu (přesto mi dokument připadá věrohodný). Jsou tu ovšem podivné věci, hlavně to, že paní, která chtěla udaného ubytovat, se vůbec nic nestalo a o udání a jeho okolnostech se u soudu vůbec nemluvilo (jenže pak by se to byl dozvěděl obžalovaný, který si dodnes myslí, že ho udala ta paní, komunistická policie své zdroje chránila). Kunderu nevyhodili z exkluzivní školy (FAMU), kdežto jeho známého Trefulku, který rovněž v zachyceném dopise kritizoval téhož papaláše, ano.

Agrární komora a zemědělské odbory odvolaly chystanou blokádu českých silnic. Jde o mimořádně ohavný způsob politického vydírání (viz rakouské blokády hraničních přechodů), stačí třicet rozměrných zemědělských strojů s třiceti řidiči, aby byla ochromena doprava v celém státě. Navíc těsně před volbami. Kromě toho je to obrovská drzost, bezohledná vůči veřejnosti. Potřeboval jsem si v pondělí ráno zajet do Prahy do nemocnice, ale musel jsem to odložit, nemohl jsem riskovat, že budu někde trčet čtyři hodiny v autě. Takových je jistě o hodně víc. Jak mohou například jezdit sanitky nebo hasiči? Topolánek nakonec před nátlakem couvnul. Neřekl bych, že si tím příliš pomohl, dal vydírajícím na vědomí (podobně jako před lety Klaus v případě železniční stávky), že na něho mají účinnou zbraň. Topolánkovo postavení je ovšem slabé.

Studentský svaz na univerzitě v Manchesteru učinil další krok k zrovnoprávnění žen s muži: zrušil dělení záchodků na pánské a dámské. Nyní jsou tam jen „toalety s pisoárem“ a „toalety“. Dámy tedy mohou použít ty první, i když je to pro ně poněkud nepohodlné, kdežto transsexuálové smějí navštěvovat toalety dřív vyhrazené jen dámám. Je to blbé a současně směšné gesto, ale zároveň je to, jak se říká, “in“. Leč nezoufejme: Až Evropu ovládnou muslimové (pokud se tu bude takhle blbnout, bude to už brzy), nepochybně to zruší.

Jakýsi pan Zelenka, podnikatel a kandidát ČSSD ve Středočeském kraji, bouří (v Právu, kde jinde) proti „démonizovaní komunistů“, kteří jsou podle něho demokratickou stranou. Taky se zastává Vlastimila Tlustého: V jak zoufalé situaci ten nešťastník musel být, když se rozhodl pro provokaci s kompromitujícími materiály! Ovšemže byl v zoufalé situaci, hrozilo mu, že se bude muset politicky uskrovnit a svou pozici ve stranické špičce si znovu vybojovat. Jako alibi pro to, co udělal, to ani náhodou nestačí.

V MfD píše Viliam Buchert: „Čeští politici, jako vrstva, se rozhodli zavraždit naši politickou scénu. Co s tím? Nevolte.“ To je skandální postoj. Politiku máme takovou, jakou si (my) zasloužíme. Přesto je možné a málo obtížné vybrat si v ní ty lepší. Představuji si, že podobný nevěcný nihilismus přispěl v roce 1933 v Německu k Hitlerovu triumfu. Všechny české strany mají obrovské chyby, ale přesto není problém se správně rozhodnout. Jistěže, jeden jediný hlas, kterým člověk disponuje, nic nezvrátí. Ale rezignovat na volby znamená rezignovat na budoucnost. (Pro spravedlnost podotýkám, že podobné pobuřující závěry jako pan Buchert, nadto vyjádřené s omračující sprostotou, publikuje v LN Jeroným Klimeš).

Při automobilové nehodě zahynul předseda rakouských Svobodných a korutanský hejtman Jörg Haider. Nebyl to politik dle mého gusta a spousta lidí v Rakousku mělo k jeho politice velké výhrady: ale při pohledu z českého politického svinčíku, kde každý nenávidí každého a v nenávisti vede ČSSD, zaráží a zároveň imponuje jakási elementární úcta k zesnulému, kterou dali najevo i jeho političtí odpůrci. Je to malá lekce z politické kultury, bohužel u nás zřejmě nenajde mnoho vděčných napodobitelů.

Úterý 14. října: Milana Kunderu zpráva o jeho údajném dávném poklesku natolik rozhodila, že porušil své tajemné mlčení s rozhořčeně všechno popřel. Je velmi těžko představitelné, že by se k takové akci, pokud by byla proběhla, dnes přihlásil. Považuje to za atentát na sebe jako na autora: ale proboha, kdo by to dělal a proč? Není přece u nás žádná veřejně činná osoba. Jinak kdysi zvolil ve vztahu k minulosti mimořádně originální řešení: ke svému dílu z doby rozpuku bolševismu se nehlásí, je pro něho neexistující od samého počátku stejně jako pro českou státní ideologii mnichovská dohoda. Jenže ty knížky bohužel fyzicky existují dál.

Zdá se, že na finanční krizi nedoplatí ani drobní, ani méně drobní spořitelé, ale pověrečné odporné instituce, zvané církve, od nichž už z minulého režimu dobře víme, že tyly z otrocké práce našich pracujících. Ministr Gandalovič taktně naznačuje, že by bylo prospěšné, kdyby církve ze svých nároků slevily (říká vlastně „církev“, to je skoro drzost, kterou má na mysli, mormony?). Tlustý by jim dal maximálně 20 miliard korun, za to ho naši spořiví lidé jistě pochválí. Myslím, že aspoň některé protestantské církve by mohly těmto vyděračům říci: strčte si své peníze někam, uživíme se z příspěvků věřících a jako dřív z darů ze zahraničí. Odluka církví od tohoto ateistického státu je nutná.

Prezident Klaus dává najevo svůj národní svéráz tím, že bojuje s hydrou ideologie globálního oteplování a odmítá na Hradě vyvěsit vlajku EU. Je to směšná stařecká vrtošivost. Zároveň ukazuje, jak důležitým je pro Václava Klause fangličkářství.

Soud vrátil Vítězslavu Klumperovi zámek v Kolodějích. Zámek byl zkonfiskován jeho otci, bývalému majiteli Waltrovky, v roce 1948 podle Benešových dekretů. Protože přísné a přesné dodržování Benešových dekretů je neohebnou páteří výkonu práva v ČR, soud na pana Klumperu dekrety znovu aplikoval a přitom zjistil, že na něj nepasují. A protože podle Benešových dekretů je pan Klumpera nevinný, může dostat zpátky zámek, proslulý zejména svými kasematy, kde kdysi Gottwald držel zvlášť nebezpečné politické vězně. Nedivil bych se, kdyby v tom celé nesehrál jakousi skrytou roli i fakt, že pan Klumpera je Čech rodu slovanského a navíc plebejec, žádná aristokratická stvůra.

Běloruský prezident Lukašenko předstíral, že uspořádá aspoň krapet demokratické volby, pak si to ale na poslední chvíli rozmyslil. Už za dobrou vůli mu ovšem EU vyšla vstříc a dovolila mu cestovat do Evropy. Prý chce Bělorusko vymanit ze závislosti na Moskvě. Bude zajímavé sledovat, jak takové ústupky za nic zafungují.¨

Vladimír Kučera rozvíjí dnes v MfD oblíbené téma listu z poslední doby, totiž že politika je svinstvo, politici sviňáci, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Považuji tuto ideologii za zaslepenou a nebezpečnou: při všech svých velkých chybách a své vratkosti je dnešní (Topolánkova) ODS a dnešní koalice tisíckrát lepší než rudý blok a Paroubkova ČSSD. Jsem přesvědčen, že vítězství Paroubkovy ČSSD bude znamenat citelné omezení občanských svobod v ČR. A pokud jde o nenávist v politice, nemá Paroubek konkurenta. Proboha, bojte se toho člověka! Je nesmírně nebezpečný.

Zajímavější je článek Jana Jandourka o populismu, bophužel vyznívá nakonec podobně cynicky. Držím totiž „středověkou“ tezi, že všechna moc nepatří lidu, nýbrž Bohu. Tj., v zesvětštěné podobě, že v politice nakonec nejde o to, co chce či zastává co nejvíc lidí, ale co je pravdivé a spravedlivé. Optimismus moderní demokracie spočívá ve víře, že lid je schopný to, co je pravdivé a spravedlivé nazřít, vzít za své a podporovat. Tj. že se dokáže rozhodnout pravdivě a spravedlivě.

Je zajímavé, že zatímco Topolánek si libuje, že se naší zemi finanční krize vyhnula díky tomu, že máme svou dobrou českou korunu (Británie a Island, které krize v Evropě zasáhla nejvíc, mají svou vlastní měnu), čeští podnikatelé pod jejím tlakem volají po euru. Hodlá si ODS pro své nesmyslné představy o „suverenitě“ znechutit a znepřátelit tyto lidi?

Miloš Čermák píše v dnešních LN o tom, že dobrá značka jménem Amerika zbankrotovala. To je nesmysl, svobodná společnost a svobodné hospodářství je věčný zápas s velkými překážkami, který má svá vítězství i své porážky; z porážek je třeba se poučit. Zkrachovala snad Amerika v hospodářské krizi z třicátých let? Zato totálně zkrachovalo na konci osmdesátých let bolševické Rusko. A demokracie a svobodné hospodářství nejsou systémem postaveným na individuálním sobectví, které vede k obecnému dobru, ale systémem, kde i individuální sobectví může vést k obecnému dobru (to neznamená, že by byl na individuálním sobectví postaven) a kde i lidé, kteří zastávají mylné nebo hloupé pozice, mohou přispět k obecnému dobru v tom případě, když projevují v jejich zastávání vytrvalost a odvahu a donutí tím své oponenty, aby se nechovali sobecky, a vylepšili a vyargumentovali své správnější názory. Pan Čermák ovšem není ten případ, zhroutil se mu svět, řekl bych, že trochu předčasně. Rozhodně nepatří k těm, kteří by svými pochybnými názory posilovali svobodu a demokracii. Je to kapitulantství.

Světový tisk, zdá se, pojednává případ Kundera občas s jakýmsi podivným humpoláctvím. Např. Die Welt píše o „ostudné zradě“ Milana Kundery. To je patetické a falešné. Koho Kundera zradil? Pokud se rozhodl pro to, co údajně učinil, rozhodl se z přesvědčení, byť poněkud zrůdného, a asi i ze strachu, ne nepochopitelného. Bylo by to jistě selhání, ale žádné selhání není natolik osudové, aby se s ním člověk nemohl vypořádat, když ho nazře a když ho lituje – ne teatrálně, na veřejnosti, ale sám pro sebe. Kundera to ovšem má, pokud je obvinění opodstatněné, mimořádně těžké.

Středa 15. října: byl bych idiot, kdybych věřil záznamům StB a SNB, praví v rozhovoru pro Právo Josef Škvorecký. Mám poněkud jiné představy o idiocii než on, ale nebudu je tu raději rozvíjet. Jen bych chtěl zdůraznit, že SNB a StB (pokud se dobře pamatuji, StB a VB byly součástí SNB) byly policejní útvary, a je nepředstavitelné, že by sobě a svým nadřízeným připravovaly falešnou dokumentaci (veřejnost k jejich dokumentaci za totáče v podstatě přístup neměla).

Podle Českého statistického úřadu klesla nemocnost poté, co pojišťovny přestaly platit první tři dny nemoci, skoro o čtvrtinu. Nevěřím, že by se díky nelidskému opatření nemocní lidé vláčeli do práce, aby nepřišli na mizinu, nýbrž že ubylo simulantů. Opatření však už Ústavní soud zrušil, takže se nepochybně vše zase vrátilo ke starému.

Po dvou sklářských podnicích zbankrotoval nyní i Karlovarský porcelán a sušická továrna Solo přesunula výrobu sirek někam do Asie. Tradiční malé výroby berou za své, páteří českého průmyslu, pokud tomu dobře rozumím, jsou obří montovny automobilů. Nebudeme náhodou mít, až automobilový průmysl zachvátí krize (což se už děje), díky této průmyslové monokultuře obrovský problém?

Zdá se, že kvůli Kunderovi si to Ústav pro studium totalitních režimů rozlil i s ODS, která ho doposud nejspíš považovala za svůj elitní útvar. Předseda Senátu Sobotka a místopředseda Nečas jsou rozhořčeni, že Ústav neplní jejich politickou vůli. To je drzost až na půdu. Je sice pravda, že Ústav je podle zákona pod jakousi politickou kuratelou, ale ta nesmí znamenat, že se jej papaláši z ODS budou snažit zpolitizovat tím, že mu zakážou mluvit o věcech, které jim škodí před volbami, a ještě budou nestydatě žvanit o tom, že se svévolně politizuje. Tématu se týká článek, který jsem napsal pro LN, doufám, že vyjde v pátek.

Tomáš Zahradníček píše v MfD o případu Kundera. Obsah článku z Respektu shrnuje takto: „Našli jsme v jednom policejním záznamu jeho jméno a nedokážeme nález uspokojivě vysvětlit.“ Ve skutečnosti v „záznamu“ není Kunderovo jméno, ale tvrzení, že práskl svého bližního. V případu jsou samozřejmě nejasnosti, ale ať se vysvětlí ve veřejné diskusi. Držet jej kvůli tomu pod pokličkou by bylo mimo jiné vychcané. Nejasnosti jsou ve všem.

Čtvrtek 16. října: Toplánkova vláda se zřejmě pod mocným tlakem z Unie rozhodla podpořit záchranný plán pro stabilizaci evropských financí. Nakolik je plán účinný a Topolánkův ústupek na místě, si netroufám posoudit. Zdá se mi jen, že německý a rakouský plán na plné garance pro všechny úvěry v bankách je nesolidární a bezohledný k ekonomicky slabším sousedům (jako je i Česká republika). Rohlíky musíme mít v EU všichni zahnuté stejně, ale v okamžiku, když do lodi začíná téct voda, obsazují silní bez ohledu na ostatní záchranné čluny.

Podle literárního historika Zdeňka Pešata za ním coby za členem výboru stranické organizace na Filosofické fakultě přišel v roce 1950 student Miroslav Dlask (pozdější manžel paní Militké) a svěřil se mu (nebo nahlásil mu?), že na základě toho, co mu paní Militká řekla, udal na policii Miroslava Dvořáčka. V novinách se na základě toho objevily titulky jako „Dvořáčka neudal Kundera, ale Dlask“. Proč? Mohli ho přece udat oba, copak jedno vylučuje druhé?

Ve středu se bude hlasovat o nedůvěře Topolánkově vládě. Všech šest kverulujících poslanců ovšem vládu nejspíš podpoří. Kdyby vláda padla, ztratili by možnost kverulovat, museli by znovu projít předvolebním a volebním martyriem a kdoví, jak by dopadli. Dá se ostatně předpokládat, že poté, co vládu tak či onak zničí, po nich ani pes neštěkne. Do světla reflektorů je vynesla jen labilita vládní většiny.

Petr Uhl, soudě z článku v dnešním Právu, se pozastavuje nad tím, že agenti-chodci jsou dnes nazýváni odbojáři. Za okupace byli agenti-chodci (říkalo se jim jinak, byli vysazováni z letadel, jinak to nešlo) taky odbojáři, nikdo jim to nebral. Z toho všeho plyne jediný závěr: panu Uhlovi přirostl ruský protektorát daleko víc k srdci než ten německý. Neměl by Paroubek, až se s jeho pomocí usalaší ve Strakovce, požádat o vydání agenta-chodce Dvořáčka, aby si mohl odsedět ještě těch zbývajících osm let z dvaadvaceti?

Jak babička měnila, až vyměnila, tak by se mohl jmenovat příběh paní Ludmily Havránkové, která si nakonec za státu vydupala, že za parcelu o rozloze 10 ha, přes níž povede dálnice, dostane náhradu o rozloze 253 ha. Je to tedy zrcadlový obraz či chcete-li negativ známé pohádky. Dosavadní český rekord pasní Regecové je zjevně daleko překonán. Paní Havránkové bych to ze srdce přál, jenom se mi, nevím proč, do toho pořád plete jakási jistě nevěcná představa o vyděračství. Kromě toho má paní Havránková kliku, nemohly na ní být aplikovány Benešovy dekrety. A tak dostane pozemky, které si bohatě zaslouží, na rozdíl od těch, které nárokují zněmčilí aristokrati, co o ně byli oholeni nejdřív po válce a pak znovu dneska. Možná, že jí mohl stát přidělit právě něco z těch šlechtických nároků, bylo by to symbolické.

Pátek 17. října: Dnes začínají (vlastně už začaly) krajské a senátní volby. Prosím čtenáře těchto stránek (vím, není jich mnoho), aby nedali na žvásty intelektuálních fajnšmekrů, šli volit a volili podle nejlepšího svědomí a vědomí. Situace sice vůbec není ideální, ale přesto si lze vybrat, a to správně.

v Praze se podařilo zničit část secesního paláce na výstavišti. Nejdřív celý objekt zdevastovali bolševici čuňáckou přestavbou, dnes bylo v jeho třetině dílo zkázy dokonáno. Shodou podivných náhod zrovna to křídlo měla v pronájmu firma Jana Kočky, syna známého, jak se dnes říká, „organizátora Matějských poutí“. Je to snad součást předvolební kampaně? A co ještě lehne popelem? Architekt Zdeněk Lukeš se přimlouvá, aby devastace bylo využito k rekonstrukci celého objektu do předbolševické podoby. Ten návrh si zaslouží podporu.

Drzost pana poslance Hovorky už dosahuje kosmických rozměrů. Vydal veřejně výzvu, aby voliči nedávali své hlasy ODS. Sám ovšem prý při hlasování o nedůvěře vládu podpoří. Pokud to udělá, zachová se jako šašek. Buď je třeba, aby voliči nevolili nejsilnější stranu koalice, a pak koalice nemá smysl, nebo koalice smysl má, a pak je vydávat taková prohlášení skunkovina. Podle předsedy KDU-ČSL Čunka je Hovorka starý poctivec, jen by měl ještě přijmout pravidlo, že s koaličními partnery se dá dohodnout. Je mi líto, ale chování pana Hovorky je ještě problematičtější než chování pp. Melčáka a Pohanky. Ti aspoň už nemají s ČSSD nic společného.

Miloš Zeman exhiboval v Děčíně na podpůrném mítinku pro ústeckého volebního lídra ČSSD pana Foldynu. Jeho názory (mimo jiné): bankéři se teď dostali na úroveň uklízeček, což si uklízečky nezaslouží (bylo by dobré doprovodit ilustrací jako od Lva Haase), Kosovo nemá nárok na samostatnost, agresorem na Kavkaze byla Gruzie. Miloš Zeman není o nic lepší, než Paroubek, naopak, je to zcela nevypočitatelné, psychicky vyšinuté individuum, což ovšem je také jediné štěstí, protože jeho doba minula ve chvíli, když ho dokonce i většina spolustraníků prokoukla, tedy na jaře 2002. Paroubek je o hodně schopnější, racionálnější, a proto taky nebezpečnější.

Právo dnes přineslo s předsedou ČSSD velký rozhovor. Odmítl se vyjádřit k tomu, že po střílení u Monarcha zvažoval reziganci. Prý je to jeho soukromá věc. Proboha, proč o tom tedy mluvil na veřejnosti, měl si to nechat pro sebe. Pochvaluje si Ficovu politiku vůči energetickým firmám ve věci zdražování („obrátil se na distribuční společnosti a ty si v podstatě nějaký silný růst cen nedovolí“). Fico s nimi jedná jako kdysi Kaczyńští s Německem. To je velmi nadějné pro to, jak bude v budoucnu Paroubek řídit RaJ ČR. Jistě nezůstane jen u energetiky, dostane se i na média. Jinak je zajímavé, že se lídr ČSSD lehce otřel o dr. Ratha, který chce dělat zároveň poslance i středočeského hejtmana. Paroubek má velké obavy z toho, co bude provádět vláda Mirka Topolánka. Já mám zase velké obavy z toho, co bude provádět (resp. vyvádět) Paroubek, až Topolánka svrhne.

V českých novinách se šíří prokunderovské běsnění. Jde se po Respektu, po Ústavu pro studium totalitních režimů a po všech odporných individuích, které si z nízkých důvodů vylévají na našem národním palladiu (Kunderovi) žluč. Záběr je široký, od Práva před nenávistný text Karla Steigerwalda v MfD až po Lidové noviny. Tématu se týká naše dnešní glosa. V té hysterii se ani nedá poznat, nakolik je do toho Kundera opravdu namočen (aspoň trochu se namočil, to je nepochybné, není vyloučeno, že daleko míň, než se na první pohled zdá, bohužel to zatlouká), protože mluvit o tom věcně už skoro pro ten řev nejde.

„Bylo by špatné, i kdybychom získali tři čtyři hejtmany. To by mělo určitý dopad na vedení ČSSD včetně Jirky“, prohlásil poslanec ČSSD Jandák. Paroubek si nasadil hodně vysokou laťku. Zdá se ovšem, že víc než čtyři hejtmany získá.

V Lidových novinách zveřejnil Jan Hnízdil další variaci na téma „politici jsou svině“. Je to nevěcné a neslušné, jako všechno, co smrdí kolektivní vinou. Někteří jsou svině a někteří ne, stejně jako někteří lékaři jsou svině a někteří ne.

Václav Klaus podle Luboše Palaty řekl polskému listu Rzeczpospolita, že ruskou invazi do Gruzie pokládá za uplatnění národních zájmů, které jsou stejně legitimní jako národní zájmy Polska či Česka. Snad by se dalo přece jen trochu rozlišovat. Německé přepadení Polska nebo obsazení Československa v roce 1939 bylo taky uplatnění národních zájmů. Všechny zájmy nejsou legitimní, některé jsou prasácké a jiné ne. Pan prezident trpí jakousi morální barvoslepostí, rozlišování mezi prasáctvím a neprasáctvím mu dělá chronicky potíže (tím nechci srovnávat Putina a Medvěděva s Hitlerem, jen upozornit, že jsou zájmy a zájmy).

Sobota 18. října: Toto je mimořádný vstup věnovaný průběhu voleb. K dispozici jsou zatím jen průběžné výsledky, nicméně je už spočteno hodně přes polovinu hlasů a sotva se ještě něco podstatného změní. Už teď se dá říci, že krajské volby dopadly pro ODS katastroficky. Zůstala za ČSSD o třídu zpátky a leckde se pohybuje už zhruba na úrovni KSČM. Pokud se někde v kraji dostane do vládnoucí koalice, bude to koalice s ČSSD, s KSČM jako alternativou v zádech. V tom případě je lepší zůstat v opozici. Paroubkův plán je, jak známo: za prvé, koalice s malými stranami. To je především KDU-ČSL a různá regionální uskupení (Strana zelených totálně propadla a zdá se, že ji čeká úděl US-DEU). To je možné, jak se zatím zdá, v sedmi z třinácti krajů, kde se volilo. I tady bude v záloze KSČM pro případ, že by trpaslíci zlobili. Výsledek KSČM je v podstatě pro tu stranu příznivý. Paroubek ovšem bude mít s komunisty problém, ukázali drápy už při prezidentské volbě, za podporu budou něco chtít a Paroubkovi nezbude, než jim to dát (ostatně vstřícnost ke komunistům mu nedělá problémy). Dá se tedy říci, že Paroubkova taktika (stejná, jakou uplatňoval jako premiér) může na krajské úrovni uspět.

Senátní volby nedopadají pro ODS zdaleka tak katastroficky, ale hotovy budou až po druhém kole a pohromu v krajích nevyváží. Do druhého kola postoupilo, pokud jsem dobře počítal (když ne, omluvte mne, prosím, dělám to v hrozném spěchu), 19 kandidátů ODS (v roce 2006 jich bylo 26). Někteří skončili druzí s velkým odstupem za ČSSD, ale to nemusí mnoho znamenat, protože v dalším kole se přeskupují hlasy těch, jejichž kandidáti už vypadli, a voliči mají tendenci „vyvažovat“, což může trochu (ne moc) ODS pomoci.

Odhadnout, jak v této situaci dopadne hlasování o nedůvěře vládě, si netroufám. Topolánkova pozice (a tedy i pozice jeho vlády) je otřesena stejně jako kdysi pozice nešťastného Vladimíra Špidly. Všichni ty politiky ODS, kteří mu tenkrát s rozkoší šlapali po břiše, dopadla nemilosrdná Nemesis. Bohužel tento triumf spravedlnosti zasáhne plnou vahou i českou společnost jako na celek.

Sobota 18. října: k novinové zprávě o požáru paláce na pražském Výstavišti jsem si dnes ráno připsal poznámku: možná je to předzvěst volební katastrofy. A taky že jo. Výsledku voleb se týká zvláštní vstup v této rubrice (viz níže) a komentář. Zapomněl jsem se zmínit o poměrně vysoké volební účasti – Paroubek zabral, na českého člověka zřejmě silně působí arogance a zupáctví, které předseda ČSSD ztělesňuje daleko víc a líp než Topolánek. Smutné je žít v zemi, kde se lidé jako Paroubek a Rath těší spontánní oblibě.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že v případě krajských koalic ČSSD – KSČM by tady byl obrázek oranžově rudého vládnutí, „aniž by kdokoli trnul, že nás vyvede z NATO, zaprodá Rusku, nebo udělá čelem vzad k reálnému socialismu“. K tomu je třeba říci: čelem vzad k reálnému socialismu je neproveditelná věc a Rusku nás zaprodají Paroubek s Klausem i bez pomoci komunistů.

Jak číst Právo: „Francouzští spisovatelé zvedli pero, aby se zastali Kundery“. Ze zprávy vzápětí vyplyne, že jsou dva.

Slovenský premiér Fico kritizoval polostátní Slovenský plynárenský průmysl za chystané dvacetiprocentní zdražení plynu. Chce jim v v tom zabránit vydáním zákona, podle něhož představitelé státu v představenstvu firmy získají právo veta. Hle, středoevropský Chávez! Mohl by to udělat rovnou dekretem (premiérským a nebo prezidentským, Gašparoviče by jistě nemusel dlouho prosit).

Jiřina Šiklová dává v MfD průchod svému přesvědčení, že „s totalitním režimem spolupracovala většina národa“. S tou spoluprací je to trochu složitější, než se zdá chartistům, kteří mají pocit, že je národ nechal ve štychu. Nedá se například říci: s vedením koncentračního tábora Buchenwald spolupracovala naprostá většina vězňů. Bolševické Československo bylo dosti fešácký Buchenwald, ale něco málo z něho přece jen mělo. Takže bych byl na místě Jiřiny Šiklové opatrnější ve formulacích.

Případu Kundera se týká rozhovor LN s Milanem Uhdem (velmi příznačný, ještě se k němu vrátíme) a článek Petra Zídka v Orientaci. Oba se pochopitelně Kundry zastávají. Zídek končí: „Odsuzujete Kunderu? Devět z deseti lidí by v jeho situaci udělalo to samé.“ Problém je jednak v tom, že to, o čem se mluví, neudělalo devět z deseti lidí, nýbrž jeden Kundera, a pak v tom, že když se zveřejní, co Kundera udělal, chápe se to hned jako soud. A to proto, že ti, co ho hájí, dobře vědí, že něco takového se nedělá.

Sobota 18. října (dovětek): po sečtení všech hlasů a přepočtu výsledků v krajích na mandáty musím to, co jsem napsal, v něčem doplnit a upřesnit. Za prvé, komunisté v krajích tratili. Je to pochopitelné, Paroubek jim, podobně jako kdysi Zeman, přetáhl část voličů. ČSSD a KSČM jsou spojité nádoby a mají v současné době výrazně většinovou podporu v české společnosti. Za druhé, kraje, kde je ČSSD bezpodmínečně odkázána na spolupráci s komunisty (pokud nebude chtít spolupracovat s ODS, což je pro Paroubka jen nejzazší možnost, ale může tím komunisty vydírat), jsou jenom čtyři, ve zbývajících devíti je aspoň teoreticky možná koalice ČSSD s malými stranami (přičemž v Olomouci zůstali sociální demokraté o jeden mandát pod absolutní většinou). Ve všech krajích je zároveň možná koalice ČSSD s komunisty. Paroubek samozřejmě není takový idiot, aby tuto poslední možnost realizoval. Proč by to taky dělal, má všechny své konkurenty (malé strany, komunisty, ODS) na špagátě a může si s nimi hrát jako kočka s myší. A konečně: do druhého kola senátních voleb postoupilo dvacet, nikoli devatenáct senátorských kandidátů ODS. Nepřesnosti vznikly tím, že jsem své poznámky a komentář psal ještě během sčítání hlasů, v době, kdy nebyly známy definitivní výsledky.

Pondělí 20. října: tématem dne jsou výsledky krajských voleb. Jiří Paroubek vyzval Miloše Zemana, aby se jako někdejší úspěšný předseda strany vrátil do jejího lůna. Chce na něm maličkost: přesvědčit poslance Melčáka a Pohanku, aby ve středu v Poslanecké sněmovně vládu položili. Zeman prohlásil, že to není v jeho moci, a nemusí to být jenom výmluva. Paroubkova výzva je dobře vymyšlená. Předsedu ČSSD to nic nestojí a může si být jistý, že Zemanovi poraněná ješitnost na sto procent nedovolí této výzvy uposlechnout (což už ostatně dal najevo), zvlášť když se Paroubek nijak netají s tím, že to je od něho akt velkorysosti (přesněji velkodušnosti) - nelze přehlédnout (kdosi to už ostatně napsal), že Zeman patří nepřímo k těm, kteří ve volbách prohráli. Paroubkův triumf znamená pro spolek Zemanvých přátel přehození výhybky na slepou kolej.

Jiří Paroubek mobilizuje pro druhé kolo a straší ústavní většinou ODS v Senátě. Ta by jednak měla vzhledem k omezeným kompetencím horní komory spíš symbolický význam a jednak ODS není schopna jí dosáhnout – potřebovala by vyhrát v 16 z dvaceti senátních obvodů, kde má své kandidáty. Bude ráda, když se jí podaří uhájit prostou většinu (k tomu potřebuje 9 senátorských křesel, které obhajuje).

Jak se dalo čekat, výsledek voleb má destruktivní vliv na špičky ODS. Mnozí přímo či nepřímo žádají Topolánkovu hlavu. Ministr Gandalovič se vyjadřuje opatrně, zjevně zhrzený zdravotní expert Boris Šťastný žádá hlavu ministra Julínka, nejspíš si dělá zuby na jeho křeslo, a mluví o znásobené Topolánkově odpovědnosti. Odstavení hejtmani jsou očividně rozhořčeni. Přitom právě oni projevili už před volbami poněkud skunkovskou snahu vykroutit se ze zodpovědnosti za politiku strany. Proti Paroubkovu frontálnímu útoku na vedení ODS a koalici postavili defétismus a alibismus: my nic, to vláda. A Paroubek ovládl pole, protože neměl protivníka. Strana, ve které je tak málo solidarity – vnitřní opozice, která se pro svatý cíl, smetení nenáviděného předsedy, je ochotna podílet na vážném poškození něčeho, co by mělo být společným zájmem všech členů, hejtmani, kteří zvolili pštrosí politiku a ještě před bitvou v panice vyklízejí pole a zříkají se svého vedení – nemůže dopadnout dobře.

Předseda KSČM Filip znovu zopakoval, že odmítá podporu menšinového vládnutí ČSSD v krajích. KSČM se nehodlá spokojit s politickým suterénem. Moc vyskakovat si ovšem nemůže, sociální demokraté mají všude ještě v záloze ODS. Dali sice potenciálním koaličním partnerům podmínku, že budou souhlasit se zákazem privatizace krajských nemocnic a že kraje musí uhradit pacientům poplatky za ošetření, což na první pohled vypadá jako dveře, přibouchnuté ODS před nosem. Jenomže např. jihočeský (odvolený) hejtman Zahradník se už nechal slyšet, že je ochoten na to jít (a není údajně sám). Nejen že to není racionální, ale chybí tu aspoň špetka hrdosti, kterou by měl mít dokonce i politik ODS. Pokud se v ODS rozmůže takové kapitulantství, bude její sešup pokračovat.

Jiří Paroubek prohlásil v rozhovoru pro Právo: „…myslím si, že ty koalice (v krajích, bd) budou různobarevné, neumím si představit, že by byly jenom s jedním partnerem.“ Což zní rozumně A v rozhovoru pro MfD: „ale ty koalice by měly být konzistentní, a tak je lepší, když je ta koalice ve dvou“, což zní taky rozumně. Bohužel první vylučuje druhé a naopak.

V Právu analyzují postoje vítězné sociální demokracie v krajích. Řekl bych, že na to je trochu brzy, jasno bude po druhém kole senátních voleb. Paroubek drží nůž na krku křesťanských demokratů: když budou před volbami vstřícní (tj. zařídí v druhém kole podporu svých voličů kandidátům ČSSD nebo aspoň jim nedoporučí podpořit ODS), mohou počítat se vstřícností, na niž se, co si budeme povídat, bezpochyby třesou. A kdyby pomohli ve středu vládu svrhnout, koukal by z toho možná i nějaký hejtman. Je zajímavé, že taková otevřená výzva ke kuhandlu, kterou by se trochu distinguovaný politik styděl vůbec vyslovit, se u nás bere jako normál. Paroubek nejspíš aspoň někde udělá koalici s komunisty – je to něco, jako když člověk leze do studené vody, jakési osmělování. A zároveň varovný signál pro politické trpajzlíky a ODS, že to s komunisty myslí opravdu vážně. A s ODS se ČSSD spojí opravdu jen výjimečně, protože ti jsou na rozdíl od komunistů jejich úhlavními nepřáteli. Jiří Hanák (výsadek Pravdy a Lásky v Právu) Paroubka varuje, aby to s těmi komunisty nepřeháněl, a vyzývá ho k velkorysosti vůči KDU-ČSL. Je to trochu, jako když ve Schillerově Donu Carlosovi vyzývá markýz Posa Filipa II., aby dal svobodu Flandrům.

V LN si kdosi stěžuje, že Klaus se k výsledkům voleb zatím nevyjádřil tak jasně jako v roce 2004, když taky prohrála vládní koalice, jenže levostředá. Prezident zřejmě Lidovky pozorně čte, protože se vzápětí (dnes) polepšil a prohlásil, že volby „přinesly jasný signál všem, kteří o tyto signály stojí… Volič promluvil a doufám, že mu politici naslouchali" . Voliči si přáli změnu, ale bohužel na to doplatí kvalitní, dobře pracující hejtmani (místo aby učet platil Topolánek a jeho z hlediska klaunovské ideologie nečistě splácaná vláda, podotýkám já). Jasněji se prezident k neúspěchu vlastní strany vyjádřit dost dobře nemůže, vypadalo by to divně. Takhle to divně aspoň na první pohled nevypadá.

Podle MfD i LN měl Paroubek prohlásit v sobotu večer, bv opojení z triumfálního vítězství: „je stupidní člověk by volil proti ČSSD“. Pak to v neděli v ČT popřel. Řekl to, nebo ne? Existuje nějaký záznam?

Historici z Ústavu pro studium totalitních režimů se budou dále zabývat údajným udáním Milana Kundery. Je to výsledek senátního kartáče a je tomu třeba rozumět tak, že bude utvořen jakýsi tribunál zasloužilých badatelů v oboru dějin, který bude Kunderu na základě všeobecného rozhořčení slavnostně rehabilitovat?

Vedlejší pozitivní efekt vcelku negativního vyznění prvního kola senátních voleb je, že propadli kandidáti toho typu, díky němuž se horní komora parlamentu v minulosti občas připodobňovala cirkusu (tzv. osobnosti). V politickém propadlišti skončil senátor Mejstřík, neuspěli písničkách Dobeš a showman Kocáb, Svatopluk Karásek dostal v Lounech necelé tři procenta hlasů. Je to ovšem jen slabý flastr na celkovou pohromu.

Úterý 21. října: sociální demokraté začali v krajích jednat o koalicích a někde nevynechávají ani ODS. Paroubek nejspíš nemá regiony natolik pod kontrolou, aby je mohl řídit ve všem všudy, a navíc, i jemu se jedna či dvě koalice s ODS (spíše jedna) bude hodit, aby dal najevo, že nebude váhat, pokud ho partneři zklamou, spojit se i s třídním nepřítelem.

Paroubkovy námluvy se Zemanem je třeba chápat jako taktický tah. Zeman byl v roce 2006 vystaven ponížení, které lidé jeho typu nikdy nezapomínají. Dal si tři podmínky, z nichž poslední je veřejná Paroubkova omluva za kauzu Altner. Dobře ví, že to Paroubek neudělá a udělat nemůže (ostatně kdyby se omluvil, vymyslil by si Zeman nepochybně další, ještě potupnější podmínku).

Architekt Jan Kaplický odmítl cenu ministra kultury za přínos výtvarnému umění a architektuře. Čouhá z ní snaha poskytnou mu jakési cukrlátko náhradou za odmítnutí návrhu Národní knihovny, který se nelíbil panu prezidentovi. Byl by blázen, kdyby na tu hru přistoupil.

Lidovecký předseda Čunek prohlásil, že mu podmínka ČSSD pro přizvání do koalice (souhlas se zrušením poplatků, krajské nemocnice jako neziskové organizace) nedělá potíže, protože je v souladu s programem KDU-ČSL. Topolánek se kdysi namáhal až příliš, aby ho dostal z bryndy, a Čunek reaguje pragmaticky. Nebylo by bývalo lepší nechat ho, aby se ve svém případu (který se věcně vlády nijak netýkal) pořádně vymáchal? Nevěřím, že by pak lidovci odešli z koalice, jsou na to příliš vyčůraní: viz jejich nynější vstřícnost vůči Paroubkovi.

ODS teď straší oranžovo-rudými koalicemi všude po Česku. Nebudou, Paroubek není blázen. Ale jednu-dvě (stejně jako v případě ODS) dopustí, aby bylo vidět, že se dovede dohodnout i s komunisty. ODS, KDU-ČSL i zelení jsou proti němu v nevýhodě, nemají tak širokou kompatibilitu se všemi ostatními politickými subjekty.

Další obětí Paroubkova úspěšného tažení je dosavadní ústecký lídr Foldyna. Neoctnul se v týmu ČSSD pro dojednání koalice na Ústecku. Svou práci ve volbách odvedl, pomohl straně vyhrát, teď může jít jako před dvěma lety jeho guru Zeman. Zemanovi lidé jsou zjevně nepoučitelní.

Jinak se zdá, že první obětí porážky bude ministr Julínek, jednak za to, že zdravotní reformu rozjel, a jednak za to, že ji nedovedl do konce. Je to hrozně laciné, ostatně poplatky ve zdravotnictví nebyly to základní, to základní bylo, že vláda se čím dál tím víc projevovala jako neakceschopná vzhledem k rozporům v koalici a vnitřnímu konfliktu v ODS. Podíl na tom mají koaliční partneři, Klaus, Bém a hejtmani přinejmenším stejný jako Topolánek. (Hejtmani už takřka sborem volají po Topolánkově hlavě).

Ke kritice se přidal (v Klausově duchu) i Miroslav Macek. Bude zajímavé, jak tihle lidé teď ODS obrodí a rehabilitují v očích voličů návratem k vyčpělým ideologickým schématům z počátku devadesátých let.

„Společenská „nebezpečnost“ KSČM vyprchává, návrat k totalitním poměrům nehrozí“, píše v Právu Lukáš Jelínek. KSČM byla vždycky proruská lobby v ČR. Rusko dnes sice není totalitní, ale autoritativní, výrazně nedemokratické a pokud jde o politické uspořádání o dost zaostalejší než ČR. Spojenectví není schopno brát jinak než jako diktát, v tom se od carských a komunistických dob nezměnilo. Lidé jako pan Jelínek to nevidí,nejspíš protože by jim „víc Ruska“, ruský vliv a ruské „spojenectví“ vůbec nevadily.

Václav Havel se zastal Kundery. Jak by ne, když s „komunisty s lidskou tváří“ navázal v Chartě 77 spojenectví. Útok na Kunderu cítí proto i on aspoň trochu jako útok na sebe.

V Mladé frontě Dnes, vlajkové lodi hradního tažení proti Topolánkovi, už sestavili kandidátku pro volbu předsedy ODS. Je to sice s velkým předstihem, ale tím výmluvnější. Zároveň publikují i hlasy prostých pracujících, kteří volili ČSSD proto, že jim Topolánkova vláda vadí (asi tak stejně jako braintrustu MfD).

Václav Klaus se dnes zúčastnil mítinku ODS na Staroměstském náměstí, jehož smyslem bylo podpořit pražské senátní kandidáty ODS. Prohlásil, že je to jakási oplátka za podporu, kterou mu ODS poskytla v prezidentské volbě. I tak je to nehorázné, prezident se nemá co zaplétat do volebních kampaní politických stran. ČSSD to ale zase až tak vadit nebude, protože jednak Klaus podporuje kandidáty z Bémovy Prahy, potenciální posily vnitřní opozice v ODS, jejíž je, co si budeme povídat, nekorunovanou hlavou, a Paroubkovi zatím vadí hlavně Topolánek. A za druhé, Je velmi pravděpodobné, že v Praze ODS uspěje, mítink sem, mítink tam. Na Prahu zatím ČSSD nemá. Opozice proti Topolánkovi v ODS nejspíš uspěje, a tak se zlomyslnou radostí očekávám, jak s ní (a s panem prezidentem) pak Paroubek vyběhne.

Středa 22. října: Odpadlíci a přeběhlíci ze všech stran dostali v úterý Poslaneckou sněmovnu do slepé uličky, když nepustili návrh státního rozpočtu do druhého čtení, ani ho nevrátili vládě. To ale dnes už neplatí, dnes byla vláda úspěšná: rozpočet je v druhém čtení (nic není vyhráno, hlavní problémy nastanou tam) a opozici se podle očekávání nepodařilo svrhnout vládu. Dostala jen příležitost exhibovat pár hodin na ČT2 před (asi nevelkou) částí veřejnosti. Je to jen slabá útěcha. Mnoho však nevyhrála ani vláda a Topolánek: znovu jen odklad do dalšího hlasování. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanci Wolfovi, který vystoupil v létě z ČSSD i z klubu strany a hlasuje spíše s koalicí, prý někdo poslal anonymní dopis s textem „Podpoříš Topola a nežiješ“. Dopisy tohoto typu píší lidé, kteří by rádi dotyčného opravdu zabili, ale neudělají to, protože mají plné kalhoty, a tak se odreagovávají verbálně. Naopak ti, kteří se chystají ho opravdu zabít a mají na to dost otrlosti, své budoucí oběti žádné dopisy nepíšou, proč taky. Na druhé straně se panu Wolfovi dopis nepochybně hodil, mohl dnes s klidem podpořit vládu při hlasování o nedůvěře, což taky učinil. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby o odesilateli dopisu vznikly zlomyslné pochybnosti.

Mezi papaláši ODS se zvedla vlna nevole proti heslu „Na levý hák odpovíme pravým hákem“, které pro druhé kolo senátních voleb prosazuje Topolánek. Nezdá se jim - hlavně kandidátům, kteří se budou ucházet o zvolení – dosti kultivované. Místo toho doporučují cosi na způsob, že v době, kdy se oranžová mění v rudou, je třeba podpořit modrou, tedy mobilizaci proti rudému nebezpečí. To je jednak obehrané, jednak to docela nesedí, protože Paroubek se bude snažit dělat krajské koalice tam, kde to půjde, bez komunistů. Může si dovolit je mít jen v záloze. A navíc mnozí papaláši v ODS a jejich novinářská lobby v MfD nesní o ničem jiném, než jak se vetřít úspěšnému Paroubkovi do přízně, aby tu oranžovou mohli tu a tam malounko namodřit.

Místopředseda ODS a končící středočeský hejtman Bendl volá po zásadní rekonstrukci vlády, která má spočívat především ve vykopnutí ministra Julínka. Ministr měl pokud jde o naplňování vládního programu tu nejnevděčnější roli, musel sáhnout k nepopulárním opatřením. Teď se ho jeho straničtí přátelé hodlají vyčůraně zbavit.

Severočeský krajský lídr Foldyna, který nebyl zařazen do týmu ČSSD pro koaliční vyjednávání v kraji, tam byl na zákrok Paroubka „přizván“ (Paroubek by si rád zjevně naklonil Zemana, má dojem, že ho může k povalení vlády potřebovat). Rehabilitace s vlajícími prapory to ovšem není, bude tam jen jako poradce. Je zajímavé, že tomu člověku to zjevně stačí.

Martin Hekrdla, komentátor Práva, asi z přílivu dobrých zpráv na vnitropolitické scéně, definitivně zešílel. Domnívá, se, že se mu naplnil dětský sen – zhroutil se kapitalismus. Kapitalismus je něco podobného jako komunismus, všechno a nic. Pokud jde o svobodné tržní hospodářství, postavené na soukromém vlastnictví, patří k pilířům demokracie a hned tak se nezhroutí. Demokracie a všechno, co s ní souvisí, prochází jednou krizí za druhou. Z každé se, ta mrcha, vždycky nějak vybabrá. Zato „socialismus“ (přesněji řečeno modernizované ruské samoděržaví s marx-leninským náboženstvím) šlo od úspěchu k úspěchu tak dlouho, až se nakonec se úplně sesypalo.

Libyjský diktátor Kaddáfí se chystá do Moskvy podepsat smlouvu o obrovité dodávce zbraní (první od roku 1985). Rusko v rámci návratu ke starým tradicím dává opět dohromady svůj tábor míru. Kéž bychom v něm tentokrát chyběli!

Michal Musil se – v duchu hradní orientace listu – přimlouvá za spolupráci ODS s Paroubkem. Klaus si to nepochybně představuje taky tak. Bude velmi zábavné sledovat, jak oslabená a pocuchaná ODS bude po svržení Topolánka chtít dělat vítězícím socialistům rovnocenného partnera. A jak to budou chytráci jako Musil obhajovat.

V souvislosti s případem Kundera píše (rovněž v MfD) Tomáš Zahradníček: „Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování všech výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznávání minulosti.“ Správně! Když už se musejí zveřejňovat nějaká jména, tak jen neznámá. Celebrity jsou tabu. Článek je jako obvykle obrovská blbina a ještě se k němu vrátím v rámci popisu „boje za Kunderu“.

S panem Zahradníčkem si v ničem nezadá šéfkomentátor České republiky Václav Klaus, jestlipak uhádnete, kde asi? Vidí v pokusech o překonání finanční krize snahu obnovit „komunismus“. Co je to „komunismus“? Žádný komunismus an sich nikdy nebyl. Byl jen ruský komunismus, dlouhotrvající, krvavý, leč nakonec neúspěšný pokus o modernizaci tradičního ruského samoděržaví. To Putinův kamarád ovšem nevidí. Taky mi připadá zábavné, když Klaus píše: „Hrozí, že se evropské bankovnictví – za cenu nesmírných nákladů daňových poplatníků – stane státem spoluvlastněným, garantovaným a centrálně regulovaným odvětvím charakteru téměř jakési veřejné služby.“ To je legrační, něco velmi podobného se kdysi pokoušel on sám zorganizovat v České republice, jenomže ne jako veřejnou službu, ale jako službu sobě a své straně k trvalému ovládání české politiky. Naštěstí mu to zatraceně nevyšlo.

Dr. Rath hodlá uspořádat bartolomějskou noc na management krajských nemocnic ve Středočeském kraji. Řekl bych, že nepůjde jen o Středočeský kraj a jen o nemocnice. Bude zajímavé, zda a v jakém rozsahu se ČSSD pokusí na krajské úrovni kriminalizovat své politické oponenty. Jinak řečeno, zda a nakolik jí to projde.

Způsob zveřejnění případu spisovatele Milana Kundery je podle Akademie věd ČR „svědectvím o nedostatku kritického myšlení.“ Toto usnesení si odhlasovala Akademická rada Akademie. Doufám, že jednohlasně. Teď budou jistě následovat rezoluce ze závodů. Kampaň proti Ústavu pro studium totalitních režimů a Respektu je ohavná a nese všechny rysy bolševické štvanice. Jak by ne, když se v ní angažují Kunderovi kámoši, kteří si za mlada v podobných kampaních dobývali ostruhy. Tenhle spor je velmi závažný a vůbec se netýká jen případu jednoho spisovatele. Rozhodně se k němu ještě vrátím.

Čtvrtek 23. října: Jiří Paroubek vyhlásil s velkou pompou, že jeho strana nehodlá vstupovat do krajských koalicí s ODS. Přitom řada krajských organizaci ČSSD už (mimo jiné, také) s ODS jedná a ozvalo se jakési slabé brblání. Zdá se, že si sociálně demokratický předseda chce trochu šplhnout u komunistických voličů, jejich hlasy v druhém kole nutně potřebuje. Filip sice vázal svou výzvu komunistickým voličům k podpoře kandidátů ČSSD na výslovnou žádost či prosbu sociálních demokratů, ale řekl bych, že komunističtí voliči v mnoha případech podpoří kandidáty ČSSD zcela spontánně a nikdo je nemusí navádět.

Hlasování o důvěře skončilo 97 ku 96 pro koalici. Z toho plyne, že koalice má většinu jednoho hlasu, ale ani jí, ani ČSSD nejsou jejich jisté hlasy nic platné, protože všechno rozhodne nakonec vždycky zbývajících sedm poslanců. A protože se koalice s opozicí nedokážou domluvit (Paroubek vysloveně nechce), je to situace, kdy v každé spořádané banánové republice přichází na řadu vojenský převrat. U nás to samozřejmě nejde, jsme demokraté a co by tomu řekla Evropská unie.

Paroubek se omluvil za slova o stupiditě těch, co nevolí ČSSD. Hned k tomu dodal, že by si Topolánek z něho měl vzít příklad a omluvit se za své vládnutí. Jiřímu Paroubkovi se přes můj instruktivní článek (za nějž mne chtěl žalovat) pořád nedaří zvládnout techniku omluvy. Jeho poslední omluva vlastně zní: „já, na rozdíl od toho čuněte Topolánka, se umím dokonce i omluvit, to koukáte, že?“ V Právu to obdivně nazvali „vrácením úderu“. Je to spojení nepříjemného (omluva je nepříjemná) s užitečným (udělá se z ní klacek na nenáviděného soka). Což je školácká chyba, omluva doprovázená „vracením úderu“ není žádná omluva.

Poté, co Jiří Paroubek prohlásil „nechceme krev, ale…“, následoval ho místopředseda Škromach výrokem “Kdyby to bylo v občanské válce, takoví lidé se stavěli ke zdi as stříleli se…“ Poučení: pokud by papaláši z ČSSD došli k závěru, že není jiné řešení než revoluční (zatím se mu ještě brání), je pan poslanec Wolf, na něhož Škromach narážel, mrtvý muž.

Milan Kundera žádá omluvu od týdeníku Respekt. Podle toho, co řekl ředitel agentury Dilia, která spisovatele zastupuje, se ovšem s žádostí obrátil rovnou na majitele časopisu. Věci se týká naše dnešní glosa.

Rakouský list Kurier přinesl zprávu, že v EU „sílí hlasy“ pochybující o účelnosti toho, aby ČR Unii předsedala. Místo toho by se prý měl o půl roku prodloužit mandát Francie. Pochybnosti o ČR jsou na místě, politická situace u nás je nedefinovaná, současná vláda je Unii nakloněná tak napůl, prezident vůbec ne. Na druhé straně očividné napoleonské sklony prezidenta Sarkozyho (českému předsednictví asi nelze formálně zabránit, ale Sarkozy organizuje „eurozónu“ jakousi vnitřní EU, řečeno orwellovským termínem) mohou vést k dost velké mele. Sarkozy zřejmě využívá finanční krize k tomu, aby uskutečnil to, o co jeho větší (přinejmenším postavou) předchůdce de Gaulle marně usiloval. Taková politika (pokud by ji doprovázela vstřícnost k Rusku a ostražitost vůči Americe) není nic, u čeho bychom měli asistovat. (Mimochodem, pokud by se snad nakonec realizovala osa Paříž – Berlín – Moskva, budeme v dost veliké rejži, protože s tak obrovitým „přepsáním výsledků druhé světové války“ si naši zahradilovští šovinisté sotva budou vědět rady.

Všude se teď kolem dokola vykládá, že vláda (a ministr Julínek) nedokázali vysvětlit své nepopulární kroky. To je naprostý nesmysl. Nepopulární kroky se nedají vysvětlit, jen prosadit a čekat, až se vysvětlí samy od sebe. Nepopulární kroky není třeba vysvětlovat (tj. okecávat), nýbrž především tak říkajíc vysedět. Vládě k tomu bohužel chybí síla a asi i trpělivost.

Pátek 24. října: Dnes začalo druhé kolo senátních voleb. Podle prvních dílčích odhadů bude účast menší než před týdnem, což se dalo čekat. Učení odborníci tvrdí, že menší účast hraje do karet ODS. Mám o tom své pochybnosti, a navíc hraje do karet taky KSČM, s jejíž podporou sociální demokracie ve většině obvodů bez problémů vyhraje. Vedení KSČM sice svým voličům nedoporučilo, aby volili kandidáty ČSSD, protože je o to ČSSD náležitě nepoprosila, ale voliči KSČM i bez toho vědí, co mají dělat. ODS to nebude mít lehké. Možného dopadu senátních voleb se týká naše dnešní glosa.

Podle zákona o soudech a soudcích, schváleného parlamentem v létě, mají být napříště předsedové a místopředsedové soudů jmenováni ministrem spravedlnosti, a to na dobu určitou. Soudcovská unie se proti tomu brání s poukazem na soudcovskou nezávislost, a brání se právem: exekutiva dostává účinný nástroj, jak nepřímo zasahovat do záležitostí soudní moci, která má být i na ní nezávislá. Prezident v tomto případě zjevně neměl důvod, proč zákon nepodepsat: je to přesně to, o co mu jde, potlačování „soudcokracie“. Jistě si v koutku duše představuje, že soudit by měl jako poslední instance on.

Poté, co předseda ČSSD Paroubek vyloučil možnost krajských koalicí ČSSD s ODS, zrušil středočeský hejtman Bendl schůzku se svým nástupcem Rathem (údajně dvě minuty před tím, než měla začít). Ratha to rozzuřilo do běla, prý to odporuje elementárním pravidlům politické kultury, je to neslušné a hulvátské. Jednak se obávám, že pan Rath není směrodatný, protože má, aspoň podle toho, jak vystupuje na veřejnosti, poněkud posunutá kritéria pro hulvátství, a jednak, Bendl se zachoval racionálně, o čem by se měl s Rathem bavit? O tom, že ho bude podporovat z opozice pro jeho neodolatelnou politickou přitažlivost?

Václav Klaus podpořil účastí v České Lípě tamějšího kandidáta ODS pro senátní volby. Není divu. Je jím odvolený liberecký hejtman Skokan, který jde jednoznačně Topolánkovi po krku a podle vlastních slov spolu s Klausem podporuje Béma. Zároveň Klaus na dálku podpořil i lidoveckého kandidáta Kalbáče, který proslul tím, že se mu během prvního kola prezidentské volby zjevilo na hradním záchodě strašidlo. Nešťastníka to tenkrát natolik rozhodilo, že z Hradu utekl, pak se však vzmužil, vrátil se a v druhém kole přispěl ke Klausovu znovuzvolení. Neměl by rovnou dostat na 28. října medajli za odvahu? Vždyť kdo z nás obyčejných čičmundů by byl schopen obstát s v konfrontaci s říší duchů! Pan Skokan poodhalil, co se chystá po (zajisté prohraných) senátních volbách: V neděli vystoupí v televizi Klaus se „zásadním projevem“, v pondělí se do akce kamenujte satana Topolánka zapojí zhrzení hejtmani. Možná, že pan Skokan trochu moc mluví. Taky bych si velmi přál, aby tento vyčůraný a lehce podlý plán nevyšel. Topolánkovi slouží ke cti, že se proti Klausovým zásahům do politické situace bez rozpaků ohradil. Bohužel mu to asi bude málo platné a potichu se zavede další precedens ve vymezení oblasti, do níž smí prezident strkat svůj všetečný nos. (Vykopání Topolánka se dnes v ODS označuje opisem „hluboká sebereflexe“, naposled tak učinil Topolánkův hlavní konkurent Bém. To je zvláštní byzantsko-bolševická květnatá mluva, připomíná pojmy jako glasnosť, perestrojka, politika mnoha květů, velký skok apod.)

Jiří Paroubek se zastal svého místopředsedy Škromacha, který by zřejmě byl ochoten „odpadlíka“ Wolfa postavit ke zdi (ovšem jenom tenkrát, pokud by vypukla občanská válka). Škromach prý podle předsedy ČSSD řekl jen to, co si myslí příznivci ČSSD, a ti se prý na mítincích vyjadřovali „ještě expresivněji“. Když politik vyjadřuje to, co cítí lid, je to přece legitimní. Jak vidno, až tito lidé v ČR ovládnou pole, máme se na co těšit.

Premiér Topolánek chce pozvat prezidenta i opozici k debatě o českém předsednictví EU. Debata bude mít jakousi naléhavost v situaci, kdy se mocné země eurozóny pokoušejí udělat samy pro sebe a odstavit nové členy (ale taky např. Velkou Británii) na vedlejší kolej. Nadšeně reagoval prezident Klaus. Byl by prý dokonce ochoten takovou debatu zorganizovat (a dodejme, že jistě i moderovat). To by tak ještě scházelo.

Podle průzkumu agentury Median chce sice Topolánkovu vládu do budoucna jen 21% voličů, ale Paroubkovu ještě míň, 14%. Průzkum hraje do karet tažení hradní lobby z MfD (viz dnešní servilní komentář Jiřího Kubíka, vyzývající Topolánka k pokání) za premiérovo svržení a jeho nahrazení Bémem. To bude zajímavé: poté co Topolánek případně dopadne jako Špidla, přijde na řadu Bém coby odéesácký Standa Gross. Doufejme, že má bydlení v pořádku. Podle zmíněného průzkumu jsou za čestné a slušné politiky považováni ještě tak nejspíš Klaus, Zeman a Paroubek. To, že je Klaus postaven do takového sousedství, je i pro něho potupné a poněkud nezasloužené. Jak může vůbec někdo v souvislosti s Paroubkem a Zemanem mluvit o slušnosti!

Kunderův zástupce, ředitel agentury Dilia Srstka, napsal do LN krátký filosoficko-poetický text na obranu svého klienta („Domnívám se, že člověk obecně uchová v paměti události, které pro něj měly hluboký niterný význam, jako smrt či utrpení svých blízkých nebo třeba i to, že výrazným způsobem poškodil někoho jiného… paměť člověka, rozmlžující se v uplývajícím čase, není ovšem jedinou pamětí“). Závěrem srovnává Kunderovo obvinění z udavačství s obviněním Salieriho ze zavraždění Mozarta. Salieri má ovšem kliku, protože se o jeho údajném skutku nezachoval žádný policejní zápis.

Britská královna navštívila Slovensko. Na snímcích mne (už po několikáté) zaujaly uniformy Hradní stráže v Grassalkovichově paláci. Jsou stejně jako ty české imaginární a fantastické, ale styl je docela jiný: zatímco ty pražské mají výrazně operetní charakter a hodily by se např. do inscenace Offenbachovy Velkovévodkyně z Gerolsteinu, ty slovenské mají charakter lyricky pohádkový a evokují atmosféru večerníčků o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Musím říci, že je mi to sympatičtější. Je to sice taky fixlování, ale o hodně nevinnější než to české.

Sobota 25. října: Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, zbývají už jen dvě hodiny do uzavření volebních místností. Podle odhadů bude volební účast někde mezi 25 -30%, tedy nižší než v prvním kole, doprovázeném navíc volbami do krajských samospráv, kterým lidé nejspíš přisuzovali větší váhu. K výsledkům voleb se vrátíme ještě dnes večer, dřív to z technických důvodů nestihnu.

Z dosavadního vyjednávání o krajských koalicích nelze usuzovat vůbec nic. Brzdí je taktické očekávání, jak dopadnou senátní volby. Zejména Paroubek by si velmi nerad rozzlobil komunisty, protože oni rozhodnou o osudu většiny jeho kandidátů.

Klausovo angažmá v předvolební kampani kritizoval i Jiří Paroubek. To není nic překvapivého a navíc má pravdu.

Premiér Topolánek dává najevo připravenost ke změnám ve vládě (obávám se, že je to jen synonymum pro vyhození Julínka, možná, že se někdo sveze s sebou, aby to nevypadalo tak blbě). Jinak je připraven do budoucna i na to, že zůstane jen ve funkci premiéra a předsedou strany se stane „někdo jiný“ (synonymum pro Béma). To bude zajímavá situace: jejich soužití bude konfliktní (Topolánek k tomu má dosti pádné důvody), přitom je pro ODS velmi obtížné zbavit se Topolánka jako premiéra (vláda by musela znovu žádat o důvěru). Poslanci ODS by v tom museli jednotní a hlavně by se museli dohodnout s Paroubkem, který je v situaci, že si může diktovat (v nejhorším případě budou předčasné volby a těch se nemusí bát).

Prezidentův senátní kandidát Skokan je pro referendum o radaru. Zřejmě je to předvolební tah, ale zároveň signál, že ten člověk je všeho schopný.

O smlouvách týkajících se radaru se má v prvním čtení hlasovat příští týden, pokud neprojdou, je s nimi konec. A pokud se Topolánkovi nepodaří výsledkem senátních voleb stabilizovat své postavení, vypadá to, že neprojdou. Radar je přitom naprosto zásadní záležitost a jeho neschválení je na demisi.

Na výtku, že prezident otevřeně podporuje na politické scéně jedny proti druhým a není tedy nestranný, odpověděl jeho tajemník Ladislav Jakl: „Tenhle výklad skončil veřejnou volbou prezidenta. Předtím se zodpovídal všem volitelům, teď ví, kdo ho volil a kdo ne.“ To je nehorázná hloupost. Prezident je prezidentem i těch, kdo ho nevolili, a přes to, že ho v demokratické volbě někdo nevolil, by se měl umět přenést. Jinak ovšem pana Jakla obdivuji: takový argument bych si skutečně nedokázal vymyslet.

Sobota 25. října – senátní volby: Druhé kolo senátních voleb nepřineslo žádné překvapení: dopadly v podstatě stejně jako krajské, totiž suverénním vítězstvím ČSSD. Žádné vyvažování se nekonalo. ODS obhájila jen tři pražské mandáty (v krajských volbách se do pražského „krajského“ zastupitelstva nevolilo) a jinak se kromě sociálních demokratů prosadila jen komunistická kandidátka ve Znojmě, zato rekordním vítězstvím nad svým konkurentem z ODS (dostala víc než dvojnásobek hlasů než její soupeř z ODS). Většina kandidátů ODS prohrála tak říkajíc rozdílem třídy, což rovněž odpovídá krajským výsledkům. Tatímco ODS ztratila 6 z devíti obhajovaných mandátů, ČSSD jich k obhajovaným šesti získala navíc 17. Lidovci prohráli všechno, co mohli (přišli o tři mandáty). Pozitivním výsledkem voleb je, že se podstatně zmenšil počet „osobností“ (tj. politicky nedefinovaného smetí). Zejména odchod senátorů Zlatušky, Novotného a Mejstříka znamená výrazné zprůhlednění Senátu. Drtivou většinu křesel (64) nyní drží dvě nejsilnější strany (ODS a ČSSD). ODS má 35 hlasů, ČSSD 29, a ODS potřebuje k dosažení většiny pomoc KDU-ČSL.

Je dobře, že úspěch ČSSD nebyl ještě výraznější, předsedovi ČSSD by pak hrozilo, že pýchou pukne. Už teď mluví o bezprecedentním, fenomenálním, blyštivém a zářivém vítězství a žádá Topolánkovu rezignaci. Jeho představou je rezignace vlády, vytvoření přechodného kabinetu „odborníků“ a mimořádné volby do PS v květnu nebo v červnu souběžně s volbami do PS. Zdá se, že osud nešťastného předsedy ODS je zpečetěn. Zbyl mu, jak se zdá, jen jeden kamarád, první místopředseda Bém, který je tak velkorysý, že nebude žádat jeho hlavu (proč by to taky zrovna on dělal, udělají to za něj jiní). Předseda Senátu Sobotka vyzval celé grémium ODS (tvoří ho předseda, místopředsedové a předsedové parlamentních klubů), aby dalo své funkce k dispozici, Topolánek sám uvažuje, zda bude vůbec kandidovat na předsedu strany.

Situace je zamotaná: k předčasným volbám je zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu, a ta je prakticky dosažitelná jen tenkrát, když se dohodnou ODS a ČSSD. Je otázka, zda ODS bude souhlasit s termínem, který je pro ni tak nevýhodný (za sedm měsíců se určitě nevzpamatuje). Cesta tří neúspěšných pokusů je zdlouhavá a v době českého předsednictví EU vlastně neproveditelná. Paroubek možná udělal jednu chybu: uspěchal hlasování o nedůvěře a udělal ho ve chvíli, kdy ještě nebylo všechno rozhodnuto. Kdyby se hlasovalo příští středu, kdoví, jak by to dopadlo.

Pondělí 27. října: O tom, jak dopadly senátní volby, jsem už v této rubrice psal a výsledek okomentoval. Taky jsem se vyjádřil k projevu presidenta Klause, který Mirka Topolánka náležitě okopal, s přísně nadstranického stanoviska, ovšem. Opakuji jen, že tento způsob politického angažmá považuji za poněkud podlý.

Petru Pithartovi se díky Paroubkově ČSSD otvírá cesta ke kariéře, sociální demokraté uvažují o tom, že by jím nahradili předsedu Senátu Sobotku, který má nevhodný kádrový původ (je z ODS). Uznání si zaslouží pouze senátorka Gajdůšková, která sice považuje Pitharta za velmi přijatelného kandidáta, ale zároveň řekla: „osobně si myslím, že bychom se měli chovat korektně a respektovat poměrné zastoupení. ODS takto postupovala a my bychom měli postupovat podobně.“ Je příjemné, že se v ČSSD najdou lidé, kteří nesdílejí pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Potíž mají i lidovci, protože Pithart by sice mohl být zvolen i bez podpory komunistických senátorů, ale ta možnost je vachrlatá (kromě ČSSD a lidovců by pro něho muselo hlasovat ještě pět dalších senátorů, „osobností“, tj. lidí mimo zavedené strany, je v Senátě sedm a pro všechny osobnosti je příznačné, že nikdy nikdo neví předem, co provedou). Komunisté by Pitharta celkem brali (smutné vysvědčení!), předseda lidoveckého klubu Jílek by ovšem měl s komunistickou podporou problém. Pithart asi ne. I tuto možnost jsem okomentoval.

V neděli večer zasedlo grémium ODS a poskytlo Topolánkovi jakýsi oddychový čas. Topolánek je ochoten nekandidovat na předsedu ODS, pokud by jeho nástupce držel program liberálně - konzervativní středopravicové strany s masovou podporou, zaručil jednotu ODS a zachoval trojkoaliční vládu. V pozoruhodném rozhovoru, který poskytl Lidovým novinám, poprvé zformuloval rozdíly, které vidí mezi svou koncepcí a koncepcí svých odpůrců v ODS, a řekl rovnou, že za svého vhodného nástupce nepovažuje Pavla Béma. To Béma podnítilo k tomu, že dnes oznámil svou kandidaturu na post předsedy ODS. Dvojkolejnost Bém – Topolánek vzbuzuje ve špičkách ODS oprávněné obavy, např. Miroslava Němcová prohlásila, že v tom případě by si oby dál budovali svá mocenská centra. Topolánkova koncepce je nepochybně správná, bohužel neměl dost síly ji důsledně prosazovat a nebude tu sílu mít nejspíš ani v budoucnu. Taky má teď vůči Bémovi handicap dvojí volební porážky. Jeho pozice není záviděníhodná. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Kandidátu na předsedu ODS Bémovi asistuje ve funkci Raťafáka (viz celovečerní kreslený film o Méďovi Béďovi) odvolený středočeský hejtman Bendl. Zlý muž Bémovy pražské sekce by prý Topolánka vykopal z předsednického i premiérského křesla. Zároveň nechce jednat s Paroubkem o tom, jak vládnout v této zemi. Co tedy vlastně chce pan Bendl kromě Topolánkovy hlavy na zlatém podnose?

Premiér Topolánek přišel v sobotu večer do centrály ODS se svým rok a půl starým synem (v kočárku). Před budovou se jeden z přítomných fotografů pokusil pořídit snímek dítěte, premiér mu za to dal pěstí. Zřejmě sdílí přesvědčení, rozšířené mezi některými africkými kmeny, že pořízením snímku se fotografující zmocňuje duše fotografovaného.

Jiří Paroubek prohlásil, že vítězství ČSSD patrně otevírá cestu k předčasným volbám. Škoda že neřekl, jak jich chce dosáhnout, ODS s nimi přece v této situaci nemůže ani náhodou souhlasit, bylo by to z její strany harakiri. A potřebovali by ústavní většinu.

Prezidentu Klausovi se dostává podpory od rodinného klanu: jeho syn Václav prohlásil, že chce mít v čele ODS někoho, aby tu stranu mohl znovu volit. Topolánek prý stranu posunul do pozice, kde se obhajuje pravda a láska. Vida, jednoho voliče má už budoucí posttopolánkovská ODS jistého.

Křeslo se po volbách houpe i pod Jiřím Čunkem: pro změnu ve vedení se už vyslovili kromě bojovníka za české národní zájmy v oboru olomouckých syrečků Březiny i šéf senátního klubu strany Jílek a šéf poslaneckého klubu Severa. Jiří Čunek je neštěstím KDU-ČSL i vládní koalice a pokud by zmizel z čela lidovců, byla by ta volební porážka přece jen k něčemu dobrá.

Paroubek a Zeman si navzájem nabízejí ruce, ale takovým způsobem, že to ani jeden nemůže přijmout. Přitom Paroubek je na tom lépe, sedí v čele strany, z níž Zeman nakonec s řevem uprchl, a po „blyštivém“ vítězství už Zemana a jeho přátele nepotřebuje – ti ve volbách prohráli, i když v nich nekandidovali.

Středa 29. října: ODS v Senátu původně hodlala dostat smlouvy o americkém radaru na program jednání tento týden, aby o nich mohl rozhodnout ještě Senát ve „starém“ složení. To vzbudilo zuřivou nevoli ČSSD (Paroubek mluvil o „politické nestoudnosti“), takže ODS nakonec od svého plánu ustoupila. Může si to dovolit, spolu s KDU-ČSL má i tak v Senátu většinu, a navíc bude pro radar patrně hlasovat i někdo z nedefinovaných senátorů. Ve sněmovně se opozici nepodařilo vyřadit bod o radaru z programu (pro její návrh hlasovali jen obě zelené kverulantky a Hovorka, Tlustý a Pohanka se zdrželi). Ministr Liška je pro to, aby smlouva prošla prvním čtením, v druhém čtení ji však údajně nepodpoří. Nedefinovaná sedmička, jak vidno, nepodpoří jednotně opozici, ale taky ne vládu, což se vládě může stát osudným. Funguje tak, že zamítne všechny opoziční i všechny vládní návrhy. To je naprosto absurdní situace: nebylo by náhodou Paroubkovo vládnutí lepší? Aspoň by bylo jasné, na čem jsme, a výrazně by ubyl počet vyčůránků, co tyjí z rozvratu ve Sněmovně.

Další nedefinovaná osobnost (naštěstí nesedí v PS) je Miloš Zeman. Poskytl Právu rozhovor, z něhož plyne jen to, co už je notoricky známo, totiž že je to naprosto nevypočitatelný. Jediná pozitivní zpráva je, že s Paroubkem se, jak se zdá, zatím smířit nehodlá.

V ODS probíhá jakási vřava. Místopředseda Bém oznámil svou kandidaturu na předsedu strany (pro nadcházející kongres), Topolánek ho za předsedu nechce a hodlá kandidovat proti němu. Bám slibuje v rámci obrody strany korýtka pro hejtmany i pro lidi z regionů. Zároveň v rozhovoru pro Právo sdělil, že za prvé pro něho není přijatelná jakákoli spoluvláda s ČSSD, a za druhé nepovažuje za dobré vládnutí opřené o přeběhlíky. Z toho vychází opoziční smlouva. V té souvislosti je málo povzbudivé, že Jiří Paroubek se na Bémův nástup těší (tedy „přivítal by ho“). Bémův fámulus Bendl se pro případ Bémova vítězství hlásí na úlohu šafáře v Topolánkově vládě. Ostatní se právem obávají toho, co by se stranou udělal mocenský zápas předsedy s premiérem (Bém Topolánkovu demisi nechce, padla by vláda). Jsou tu i další kandidáti na posty. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Před alimenty nespasí ani útěk do jiné země EU“, hlásá dnes titulek v Právu. Obávám se, že v budoucnu, za Paroubka, nejen před alimenty. Tím se bude náš statut lišit od statutu dnešního Běloruska, odkud se před Lukašenkem do zemí EU utéci dá, a ze mne se stane zapřisáhlý euroskeptik (otázka je pouze, v jakém státním ústavě budu svůj pozdní euroskepticismus zastávat).

A další titulek v Právu: „Svět by viděl v Bílém domě raději demokrata“. Světu do toho naštěstí nic není. A představuji si, jaké titulky by asi zdobily Právo, kdyby se ukázalo, že svět by nerad viděl ve Strakovce Paroubka. Bohužel se tak nestane, Paroubek i ČR jsou na to příliš bezvýznamní.

„Tlustého vířivka, která byla bizarním vyvrcholením tohoto pokoutnictví, nakonec jako malý český malström stáhla stranu ke dnu“, píše dnes v MfD Martin Komárek. Pan Komárek jen zapomněl dodat „za mocného přispění našeho listu“.

Sluší se slovem zmínit o oslavách státního svátku. Je podivné, že naším největším státním svátkem je vznik jiného státu, kdežto za ten náš, o něco skromnější, se spíše stydíme (pravda, museli bychom ho oslavovat na Nový rok, kdy většinou vyspáváme ze silvestrovské opice). Tím nechci problematizovat význam vzniku Československa pro naši národní společnost, jen upozornit, že Československo už není. Lidu se zjevně stýská po vojenských švancparádách, kterými nás bolševik obšťastňoval až někdo do roku 1985, takže přes nepříznivé počasí způsobily davy kolaps městské dopravy. Na přehlídku bolševického stylu nemáme, musela by se povolat celá naše armáda včetně těch, co jsou na zahraničních misích. Proto byli povoláni i policisté a hasiči, kterých prý bylo zvlášť mnoho. Večer udílel prezident státní vyznamenání a pronesl při té příležitosti pozoruhodný projev. Nejprve se zabýval letorou českého národa: býváme skeptičtí k nadnesenému patosu a reagujeme na něj ironií a humorem, ale občas to přeháníme a lehkomyslně zlehčujeme významné okamžiky našich národních dějin. To je zlé – nemáme právo zlehčovat některé svaté věci, jako např. pojem vlast (tj. je „zpochybňovat, relativizovat či se k ni chovat laxně“). Kdo se proviní takovou nehorázností, půjde za katr (to dodávám já). Za první světové války tu byli i tací, co chtěli zůstat součástí rakousko-uherského soustátí, zvítězila však koncepce republikánská, samostatná a suverénní. Potud mluvil prezident především z duše devadesáti- a víceletým. Pojmem suverenita se obrátil k mladším generacím. Zmínil selhání našich spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií v roce 1938, pokračoval mimořádně nehorázným tvrzením, že nás po druhé světové válce v nové velmocenské partii vítězové války přepustili Stalinovu impériu. Společný tón: my jsme v tom vždycky a za všech okolností úplně nevinně. A kdo to už během války lezl usilovně Stalinovi do zadnice? Nebyl to prezident Beneš, legitimní reprezentant národa? A kdo to po válce volil hromadně a dobrovolně komunisty? Kdo to chtěl křížit demokracii se stalinismem? To, co Klaus říká, je nehorázné i proto, že „Stalinovo impérium“ (přesněji řečeno Ruské impérium) bylo největším vítězem války, a vzalo si svou kořist, aniž by o tom s kýmkoli diskutovalo, zvlášť když se mu ta kořist sama nabízela jako prodejná děvka. Poslední část projevu oslovuje nejmladší a přechází k Evropské unii. Prý jsme se dobrovolně vzdali značné části své suverenity (já i Klaus jsme prožili přes čtyřicet let života v prostředí, které by nás mělo dělat skromnějšími, pokud jde o duté fráze o suverenitě). Prý si máme vážit spojenectví se zeměmi „které stojí na stejných hodnotách“ jako někdejší ČSR, ale „nedělejme si přehnané iluze o míře jejich altruismu“. Až to bude zapotřebí, zase nás prodají, chtěl pan prezident říci. „Mají své přirozené zájmy“. My snad ne? Proto je asi podle Klause lepší být suverénní, sami se lépe ubráníme. Ježíši Kriste.

Čtvrtek 30. října: k výsledkům hlasování ohledně toho, aby bylo z programu schůze PS vypuštěno projednávání smluv o radaru, je třeba dodat, že z ODS se zdržel hlasování jedině Tlustý (zdržení se ovšem znamená, že nepodpořil návrh ČSSD). Jeho souputníci Raninec a Schwippel tentokrát hlasovali se zbytkem klubu proti návrhu. Jiří Paroubek je toho názoru, že by se jednání mělo přerušit na půl roku, protože dojde ke změně americké zahraniční politiky. „Spojené státy musí reagovat na změny ve světě, že svět se dříve z dvojpolárního změnil na unipolární a teď se mění na multipolární.“ Další chytrák, který USA nařizuje, co musí. To je zbožné přání Kremlu a není náhoda, že ho pan Paroubek papouškuje. Ve skutečnosti – aspoň pro nás ve střední Evropě – se svět z unipolárního intermezza změnil zpátky na bipolární.

Senátorský klub ODS se rozhodl nezařazovat na program dnešní schůze smlouvy o radaru. Reagoval tak na zuřivé výpady sociálních demokratů. Vzniká podezření, že v pozadí návrhu i jeho odvolání je přetahování o funkci předsedy Senátu. Věcně nejde o problém, ODS má s KDU-ČSL i v novém Senátu většinu a smlouvy bez problému projdou.

V PS provádí podivuhodný balet ministr Liška. Při hlasování o vyřazení bodu se zdržel (což je jakási jemná distance od vlády, i když formálně o nic nejde, návrh ČSSD nepodpořil), jinak ovšem chce, aby smlouvy schvalovala až nová Poslanecká sněmovna po příštích volbách, protože není jisté, zda radar bude podléhat výlučně vedení NATO a věc dosud neprojednala Rada EU. Možná by bylo poctivější, kdyby byl rovnou proti, jenže to by Topolánkovi nezbylo, než ho z kabinetu vykopnout.

Podle nejnovějšího průzkumu CVVM by nyní ve volbách do PS dostala ČSSD (v procentech hlasů rozhodnutých voličů) 40%, ODS jen 26,5%. Do PS by se ještě dostaly KSČM (14,5%), KDU-ČSL (8,5%) a Strana zelených (7%). Výsledek zjevně vyplynul ze společenské atmosféry, která vedla k porážce ODS v nynějších volbách, a nepřináší tedy žádnou novou informaci.

Podle Jiřího Paroubka (řekl to v rozpravě ohledně vyřazení smluv o radaru z programu schůze PS) byly tyto volby mimo jiné taky referendem o radaru. Možná, že se nakonec dozvíme, že byly i referendem o tom, že by Paroubek měl být nejprve příštím premiérem, a až skončí Klaus, příštím prezidentem. Nebo o tom, že ČSSD bude od nynějška vyhrávat všechny volby bez ohledu na jejich výsledky. Atd.

Exministryně Kuchtová má nový job: bude pomáhat „kontroverznímu“ starostovi Prahy 5 Jančíkovi „navázat dialog mezi koalicí a opozicí“ a navíc se má „podílet na některých projektech“. Ve Straně zelených to způsobilo jakési rozpaky. Nevím proč, důvody jsou zjevně zcela prozaické - vypadá to, že paní Kuchtové došly peníze.

Jiří Hanák v Právu mj. píše, že Topolánkova vláda „mlžila a blábolila, místo aby řekla: Radar je pro ČR důležitý, protože stálá přítomnost sebemenší americké posádky je stopka pro pokušení mocného východního dubiska zahrát si s naším územím nějaký mocenský ping-pong.“ Pan Hanák kecá, Topolánek to několikrát zdůrazňoval. Tento komentátor trpí soustavným nadměrným vztekem, a v tomto rozpoložení se mu dělají mžitky před očima i ušima.

Ruští propagandisté předpovídali USA v druhé polovině padesátých let, že do dvaceti let klesne na úroveň rozvojové země. Tenkrát se to nepovedlo, dnes mají jejich nástupci, konkrétně pan Balabán v Právu, podobnou vizi: „americká“ finanční krize prý naplno obnažila zárodky budoucího oslabení USA, pochopitelná kritika americké vlády zaznívá z úst řady politiků na celém světě (rozuměj z úst pánů Medvěděva a Putina), zvládnutí krize je nemožné bez dalších vlivných globálních aktérů, k nimž patří především Evropská Unie, Rusko, Indie a Brazílie. To je ruská ideologie dalšího vývoje světa. Ruský imperialismus je velice vynalézavý, dovede se šikovně maskovat (v minulosti např. „internacionalismem“, ale to je dnes už profláknuté), a jak vidno, kdekdo v postkomunistickém světě to po Rusech rád opakuje.

„Hulvátským a idiotským způsobem atakujete vládu, komunistický tisk byl vstřícnější k disidentům než vy k nám“, nechal se slyšet slovenský premiér Fico. Zřejmě cítí, že si podobné výrazivo může dovolit. Má veřejnou podporu, podobně jako u nás Paroubek. Paroubek a Fico jsou dvojčata. Opravdu zle ovšem na Slovensku bude teprve tenkrát, až bude pan Fico s tiskem spokojen.

„Lidé očekávají reformu zdravotnictví, avšak nesouhlasí s Julínkovými poplatky u lékaře. V krajských i senátních volbách vláda dojela na malou ochotu vysvětlovat smysl radaru a poplatků. Prý nabízí informace na webových stránkách. Zpropadený volič se však starosvětsky rozhoduje podle toho, nakolik se ztotožní s tím či oním politikem…“, píše v MfD Jan Gazdík. K tomu je třeba říci, že lidé očekávají reformu zdravotnictví (a reformu všeobecně), ale ne takovou, která by je něco stála. Taková reforma je neuskutečnitelná. Lidé jsou pro protiraketovou obranu, ale nesmí to být americký radar. Lidé upřednostňují krásné touhy před tím, co je reálně proveditelné. Z toho plyne, že zpropadený volič se může mýlit, případně čas od čas se chovat jako kretén. Proto nejsou volby každý den, ale jednou za určité období. Volič dává volenému důvěru, že v době, kterou dostane k dispozici, bude jednat správně (což nutně a v každém případě neznamená tak, jak si přeje volič). Řeči o tom, že vláda dost nevysvětlovala nepopulární opatření, jsou líbivý, jak se dnes říká, blábol. Nepopulární opatření se v případě, že jsou správná, prosadí sama, vlastní vahou, jen k tomu potřebují jistý čas. Vláda musí mít sílu je prosadit, ne vysvětlit, protože nepopulární opatření v podstatě vysvětlit nejdou, vysvětlí se sama tím, že se osvědčí. Vysvětlit nepopulární opatření předem znamená ho okecat. A okecávat se nemá. (Tato poznámka se týká i pana Hartla rovněž na stránkách MfD. Vláda na tom musí být opravdu špatně, když už si na ni troufne i pan Hartl.)

Nějak jsem opomněl komentovat skutečnost, že Ssněmovna schválila uznání Mezinárodního trestního soudu. V LN se tím dnes chlubí předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Instituce je to ovšem dosti problematická, předpokládá všeobecný světový konsensus ve věcech práva (zejména lidských práv), který ani náhodou neexistuje. Lidská práva jsou to, co nejhorlivěji vzývají ti, kteří ani náhodou neuvažují o tom, že by je dodržovali. Klasický příklad: Rusko dříve i dnes.

Jiří Paroubek, rovněž v LN, zase řekl: „Tato vláda se vždy upne k nějakému problému, který je namnoze spojen s fundamentalistickým viděním světa. Ať už šlo o nesmyslnou konstrukci vyrovnání s církvemi, či nyní radar.“ Kdyby se tato vláda v podobných případech řídila průzkumy veřejného mínění jako pan Paroubek, byla by jistě daleko úspěšnější. Že to nedělá (resp. když to nedělá), jí slouží ke cti.

Šéfredaktor LN Vačkov píše v LN o Topolánkově politice. Považuje to, co premiér řekl v rozhovoru pro LN o otevření politiky ODS středovým a pravostředým koalicím za zpětnou racionalizaci jeho jednání. Nebyl bych tak přísný, je jistě Topolánkovou chybou, že to zformuloval až teď, ale dělal to (pravda, z počátku nedůsledně a s peripetiemi) už od voleb v roce 2006, jen to z nepochopitelných důvodů nepojmenoval. A ta politika je správná z jednoho prostého důvodu: v naší zemi probíhá dělící čára mezi občanským táborem a rudým blokem. Tak se situace vyvinula po ztroskotání Špidlova pokusu o nekomunistickou levici, poté, co se ČSSD pod Paroubkovým vedením přimknula ke KSČM. Občanský tábor může nad rudým blokem převážit jen tenkrát, když získá na svou stranu voliče z havlovského okruhu, kteří volby zpravidla ignorují. Je to podle mého odhadu nanejvýš 10% lidí, ale těch 10% je důležitých. A jen když občanský tábor převáží, může se do něho po Paroubkově intermezzu vrátit i ČSSD, KSČM bude marginalizována a začne normální politická soutěž, která nestojí na sublimované třídní nenávisti.

Pátek 31. října: Dalším adeptem na předsedu ODS se stal Jan zahradil. Přihlásil se sám, funkci by vzal na přechodnou dobu, aby překlenul propast mezi Bémovým a Topolánkovým táborem, protože má blízko k oběma z nich. Kromě toho má blízko ke Klausovi, a to hodně. Pan Zahradil je jediný člověk, který by mne, pokud bych byl delegátem kongresu ODS a musel si vybírat mezi Bémem a jím, donutil, abych dal svůj hlas Bémovi. Pan Zhradil už delší dobu nedělá ostudu u nás, ale v Bruselu a Strasburku. Je to šťastné řešení: na své si přijde on (má za to víc peněz) i Česká republika (má míň ostudy, protože jeden europoslanec, co dělá ostudu, se mezi 785 poslanci víceméně ztratí, zvlášť když celá ta instituce neoplývá přílišnou významností; nicméně neztratí se docela, jak o tom svědčí poslední nervózní reakce europoslanců CSU). Myslím, že by tam pan Zahradil měl být českými voliči delegován doživotně. Resp. nedalo by se to řešit zákonem, podobným jako „prezident Beneš se zasloužil o stát“? nebo prezidentským dekretem, Klaus by s tím jistě neměl problém? Pan Zahradil taky udílí pokyny svým kolegům z vedení strany, např. ministru Nečasovi vzkázal, aby držel hubu a nepřiléval oleje do ohně (kušnit smějí podle něho jen Bém a Topolánek). Doufám, že se pan Nečas nenechá okřikovat. Ostatně zdá se, že Zahradilova kandidatura nevzbudila v ODS žádné velké nadšení. Miroslava Němcová prohlásila, že by to bylo odložení problému o rok. Je třeba jen dodat „a pak by se ODS zhroutila“.

Zatímco premiér je na státní návštěvě ve Francii, jednal primátor Bém s hejtmany a nabízel jim, jak se zdá, korýtka ve vedení strany. Prý se nejedná o žádný sarajevský atentát. Jistě, o sarajevský v žádném případě. Pavel Bém je toho názoru, že Topolánek musí zůstat předsedou vlády. Topolánek by měl vědět, že naopak vůbec nemusí.

Senát zřejmě přijme zákon odcházejícího senátora Mejstříka, aby se Zelený čtvrtek a Velký pátek staly svátky. Protože pan Mejstřík už zároveň nežádá likvidaci MDŽ, byli by pro úpravu ochotni hlasovat i sociální demokraté a snad dokonce i komunisté (takový „svatý týden“ by lid přivítal, i když vůbec ne z náboženských důvodů). Mně by úplně stačilo, kdyby byl svátkem Velký pátek, jako je tomu v řadě civilizovaných zemí. A velikonoční pondělí nechť klidně zruší, naši mladí muži mohou malovat svým přítelkyním a družkám zadnice pomlázkou klidně až po pracovní době (kromě toho, jak to my starší známe z nejapných ruských kreslených grotesek, na velikonoční pondělí malují ve svých podzemních manufakturách také zajíci, nikoli však zadnice, nýbrž velikonoční vajíčka. To budou moci klidně činit i nadále, protože na zajíce se zákoník práce nevztahuje).

Mezi ministrem Langerem a primátorem Bémem zuří studená válka. Záminkou se stalo jmenování Martina Červíčka pražským policejním ředitelem. Bém měl jiného kandidáta a tvrdí, že ministr překročil své kompetence, když nezohlednil názor Prahy. Je pozoruhodné, že Klausova lobby si vybrala místo Topolánka jako fackovacího panáka Langera – asi oproto, že je ve špičkové politice déle a má horší pověst. Nicméně to, co na něho vytáhli v Mladé frontě Dnes, až tak přesvědčivé není.

Premiér Topolánek se sešel s předsedou ČSSD Paroubkem, jednali asi hodinu a půl, prý na téma české předsednictví EU. Paroubek zatím neoznámil (a to je zajímavé a nezvyklé), že jednání nebyla k ničemu a Topolánek je neschopný idiot. Co znamená ta nečekaná zdrženlivost?

Senát se ve starém složení nakonec ještě usnesl, že Nejvyšší soud by měl na návrh vlády posoudit činnost KSČM, existuje totiž důvodné porušení, že strana porušuje ústavu a zákony. Je to už jakýsi folklor. To, co zapomněli udělat po převratu, chtějí dohonit teď. Opětovně upozorňuji, že potrat je povolen je do několika týdnů po početí ( přiznám se, že nevím přesně, do kolika). Když je dotyčnému devatenáct a je to poměrně silné chlapisko, je na potrat už pozdě. Přesněji řečeno: může se o tom populisticky žvanit, ale technicky je to neproveditelné.

Ernst Harrach neuspěl u Nejvyššího soudu se žádostí o zahájení dědického řízení po jeho otci. Jeho otci byl zkonfiskován majetek (podle Benešových dekretů, jak jinak) v době, kdy už byl několik týdnů po smrti. Olupování mrtvol bývá v civilizovaném světě považováno za dost nedůstojné povolání.

STEM sestavil žebříček oblíbených ministrů. Nejméně oblíbenými jsou Julínek, Topolánek, Čunek a Langer. Pavel Verner v Právu z toho vyvozuje, že premiér by měl „ctít hlas lidu“ a tyto lidi (když už ne sebe sama) z vlády vyhodit. Proč? Ministr nemusí být populární. Pokud dělá něco kloudného, tak ani nebývá. „Ctít hlas lidu“ v každém okamžiku není vůbec nutné. Stává se totiž často, že i „lid“ po čase nazře, že se mýlil. Ale jen tenkrát, když mu politik populisticky necouvne.

„Je obtížné věštit, ale představme si, že by na Hradě nyní seděl Jan Švejnar. I když protlačen hlavně sociálními demokraty, jen těžko by Topolánkův debakl zneužíval a v Paroubkův prospěch vystřeloval premiéra z křesla. Neměl by totiž jak, proč, a hlavně by mu to jako hlavě státu muselo být trapné.“ Panu Švejnarovi především nebylo trapné, přesněji řečeno nestyděl se kandidovat v situaci, kdy všem, i jemu, bylo jasné, že bez nejen paroubkovských, ale i komunistických hlasů nemá naději na úspěch. Takový člověk by jednak byl na těch hlasech závislý i nadále, a hlavně, takový člověk dává jednoznačně najevo, že je schopný úplně všeho. A volit nebo jen podporovat a takového člověka nelze, bylo by to nemravné.

Slovenský ministr Čaplovič se omluvil za to, že po roce 1939 museli slovenský štát opustit mnozí čeští intelektuálové. Veden tímto příkladem, měl by se některý z českých ministrů zase omluvit ne snad za to, že v té době muselo slovenský štát opuastit taky spousta českých vyžírků a maskovaných koloniálních úředníků, nýbrž za to, že takoví lidé byli na Slovensko vůbec vysláni. To nemá být obhajoba slovenského štátu, ale jen poukaz na nekorektní zacházení Prahy se slovenskou provincií po roce 1918.