ARCHIV

Jak se správně omlouvat

Příručka pro začátečníky – první lekce.

Omluva je v našem prostředí stále ještě něco nezvyklého. Omlouváme se – jako jedinci i jako kolektiv – obyčejně tenkrát, když jsme vyčerpali všechny ostatní prostředky k řešení situace. Tak pojímají jiné národy válku. Odtud pramení jistý nezvyk. Nechuť se omlouvat souvisí často s tím, že jsme někomu něco uzmuli a obáváme se, že když se omluvíme, mohl by to chtít zpátky. Omluva pana premiéra Paroubka, která mne dnes inspirovala, není ovšem tohoto typu: šlo o omluvu za úkon verbální, nikoli jánošíkovský. Tím je případ čistší a přehlednější.

To, co následuje, je jakýsi docela obecný návod, jak se při omlouvání vyvarovat některých školáckých chyb, které jsou sice pochopitelné (omlouvajícímu jde o to, jak snížit na minimum škody, které by omluvou mohly vzniknout), ale zároveň taky, jak se u nás s oblibou říká, „kontraproduktivní“.

První věc: „No tak dobrá, dopustil jsem se chyby“. Chyba je formální nepřesnost, z hlediska vyššího principu mravního zcela neutrální: například když řeknu, že 372 krát 869 je 322 245 (ve skutečnosti je to 323 268).Něco trochu jiného je, když např. prohlásím o svém bližním, že je prašivý skunk. Cítíte ten jemný rozdíl?

Nebo: podstata toho, co jsem řekl, je správná, jen výrazové prostředky byly nepřiměřené. To je zvláštní verze tzv. Chruščovovy finty: socialismus je správná idea, jen prostředky, které používal soudruh Stalin během kultu své osobnosti (rozuměj během své krvavé krutovlády) nebyly této podstatě přiměřené. Dá se např. říci, že jsem použil příliš expresivních prostředků: kdybych byl třeba místo knižně patetického „prašivý skunk“ použil civilní a hovorové označení „smraďoch“, bylo by to něco docela jiného.

Občas se setkáváme i s odkazem na to, že to, co se stalo, je jakási výjimka, například: „je to první chyba, jakou jsem za poslední rok udělal.“ Jenže malá četnost chyb je jedna věc a jejich vážnost zase jiná: když při předjíždění na úzké silnici špatně odhadnu vzdálenost a rychlost protijedoucího kamionu, bude to možná moje první chyba tohoto typu, ale zároveň taky nejspíš poslední.

Častou chybou začátečníka bývá pokus vysvětlit své pomýlení z okolností: potkal jsem v podvečer na rohu opuštěné ulice svého kolegu z práce, který mi jde už dlouho na nervy, využil jsem situace a nazval ho prašivým skunkem. Mí poradci mne ovšem zapomněli včas upozornit, že tři kroky za ním jdou jeho dva přátelé, z nichž jeden je mistr republiky v karate, a že se stanou nečekanými svědky mého verbálního úkonu. Kdybych to byl tušil, byl bych si samozřejmě ten nevhodný výrok odpustil.

Velmi nešťastná je také následující omluva: no dobrá, já se ti tedy omlouvám, ale zároveň tě varuji: budeš-li mne dále štvát (laskavý čtenář si sám doplní vhodnější, leč nepublikovatelné slovo), tak ti příště přerazím čelist.

A konečně: velmi častou chybou je záměna adresáta omluvy: je podstatně příjemnější se za uvedené označení omluvit nikoli zmíněnému kolegovi, nýbrž např. Spolku přátel žehu nebo celému českému národu. Míň to bolí – ale jenom proto, že to žádná omluva vlastně není.

Pro stručnost jsme v tomto krátkém výčtu vynechali jiné časté chyby („vždyť to dělají, respektive tenkrát dělali, všichni“; „může za to ten druhý, protože začal a poskytl mi tím dostatečnou příčinu“). O všech se dá říci: jakkoli jsou vedené chvályhodnou snahou co nejvíc zmírnit následky toho, co jsem provedl, ve skutečnosti vedou k tomu, že mne mí nezúčastnění bližní budou považovat za… za… za…, no já to raději neřeknu, aby snad někdo nezvažoval, že na mne podá trestní oznámení.

Mladá fronta Dnes 12. června 2006