Řev brontosaura

Miloš Zeman se vrátil do veřejného života. Bylo ustaveno občanské sdružení jeho přátel a on sám se dostal opět na výsluní televizních kamer a na první stránky novin. Návrat do politiky to ovšem zdaleka není, a nejen proto, že to on sám popírá.

Zrekapitulujme nejprve jeho politické úspěchy: prosadil se politicky poté, co přebral rétoriku a voliče Sládkovým republikánům. Dotvořil ČSSD v podivné uskupení, které po dvojím volebním úspěchu otevřelo v české politice vrata pro postnormalizaci a pro normalizační kádry. On sám byl ovšem intelektuál a psychicky labilní excentrik, a do tohoto prostředí se příliš nehodil. Po čtyřech letech vládnutí ho měli plné zuby i jeho nejbližší spolupracovníci a strana stála před volební porážkou. Odvrátila ji jen díky tomu, že se dobrovolně stáhl na Vysočinu, a čekal, kdy si ho bezradní „přátelé“ povolají zpátky. Dlouho čekal marně a občas jim za ten nevděk způsobil nějakou nepříjemnost. Dnešní rozruch by se neměl přeceňovat – obecně vzato se nad Zemanovou politickou úspěšností a užitečností pro českou společnost vznášejí obrovité otazníky a možná by měl spíše, jak sám s oblibou říká, lézt kanály.

Jeho comeback má spoustu komických rysů. Je směšné, když zrovna on káže o konsensu a slušnosti v politice (a zároveň brojí proti „politickým hlupákům“, „politickým zlodějům“ a „politickým lumpům“). Je směšné, že vystupuje ohnivě proti „šedým myším“ v politice a naptá se, zda náhodou předtím neposkytl prostor vypaseným normalizačním potkanům, kteří ho pak převálcovali. V dnešním rozhovoru pro Právo dává uskupení svých přátel za cíl pomáhat úspěšným politikům, případně politikům regionálním, aby uspěli v souboji s neúspěšnými politiky. To je divné, člověk by řekl, že úspěšní se od neúspěšných poznají až podle výsledku souboje a že nikdo není vítězem ještě před bitvou. I jeho obhajoba opoziční smlouvy je problematická. Samozřejmě byl do ní (spolu s Klausem) natlačen indolentní politikou tehdejšího hradního křídla české politiky. Nicméně tvrdit, že na rozdíl od velké koalice je během platnosti opoziční smlouvy u moci jen jedna strana a parlament funguje, protože jej opozice kontroluje, je zároveň drzé a směšné. V tom uspořádání se opozice dělí na opozici první a druhé kategorie a ta první se podílí na politické moci za slib, že vládu nesvrhne.

Miloš Zeman volá po nových tvářích v politice a brojí proti tvářím recyklovaným. Paradoxní je, že galerií recyklovaných tváří je především on a jeho směšná klaka. Mají ještě jakýsi vliv v ČSSD a Jiří Paroubek je před volbami nechce příliš dráždit. Po volbách si s jejich guru, stejně jako už po těch parlamentních, hravě poradí.

Politické iniciativy Miloše Zemana a jeho blízkých připomínají jurský park. Jejich doba uplynula. Dnes představují jen zábavné osvěžení v nechutném prostředí české politiky.

lidovky.cz 6. října 2008