indexok_r2_c02.gif(2 kb)    
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.11. - 30.11. 2007

 

Co týden dal

Čtvrtek 1. listopadu: Jiří Čunek zjevně dospěl k závěru, že jeho situace je neudržitelná, a po schůzce s předsedy ODS a zelených oznámil, že ve středu rezignuje na funkci prvního místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj. Jako důvod uvedl skutečnost, že se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla znovu otevřít a došetřit případ s úplatkem na vsetínské radnici. Stranický post by si rád nechal, ale nedovedu si představit, že by si něco podobného lidovci v téhle situaci dovolili. Odpor ve straně ostatně nabyl takových rozměrů, že půjde těžko uhasit. Vše se nejspíš rozhodne v úterý na celostátní konferenci strany. Pozitivní stránkou věci je, že opozice ztratí na vládní koalici jeden mohutný klacek. Pokud jde o lidovce, byli loni v pozdním létě obdivováni za to, jak promptně reagovali na Kalouskovu dohodu s Paroubkem. Tentokrát se naopak ukázalo, že mají v některých věcech dost dlouhé vedení. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Reportéři České televize“ podali Radě ČT stížnost na generálního ředitele Janečka, že cenzuruje televizní zpravodajství. Zabránil jim totiž odvysílat pořad, kritický k bývalému poradci a příteli Mirka Topolánka. To je velmi hezké, ale kde hoši byli, když před dvěma roky po intervenci Jiřího Paroubka ČT zlikvidovala (po pokryteckém tyátru s „odbornou analýzou“) pořad Bez obalu? Je těžké se zbavit dojmu, že zpravodajství a publicistika ČT jsou špatně zamaskovanou depoziturou sociální demokracie.

Pražský soud začal projednávat žalobu na ochranu osobnosti, kterou podal exministr Rath na Miroslava Macka za to, že jej loni na stomatologickém kongresu zfackoval. Rath požaduje omluvu v hlavních zprávách v České televizi a na Nově a za nemajetkovou újmu milion korun. Čtenář zaujatý proti dr. Rathovi se bude jen těžko bránit dojmu, že Macek se opravdu provinil, a to jakousi ledabylostí (kvůli tomu jej ovšem dr. Rath nežaluje). Kromě toho není dr. Rath důsledný: měl by podle známého vzoru zažalovat nejen atentátníka, ale všechny, kdo atentát schvalují. A navíc bychom se měli radovat z toho, oč je náš svět lidštější než ten z roku 1942: dnes jde jen o facky.

Sláva! Ve Španělsku bude konečně odsouzen Frankův autoritativní režim. To je moc fajn, ale zároveň by měli odsoudit taky jeho republikánské předchůdce a protivníky, kteří svou indolencí, neschopností a konec konců i krutostí a slepotou ke krutosti vytvořili podmínky k tomu, že se Franco mohl uplatnit. Nastolení autoritativního režimu předchází vždycky selhání demokracie. Proto by měli zlikvidovat nejen všechny památky na Frankovo období, ale i na to republikánské. Úplně nejjednodušší by bylo celé Španělsko zbourat.

V Madridu rovněž proběhl proces s pachateli Madridských atentátů. V té souvislosti v MfD vzpomínají na volební porážku Lidové strany, která po atentátech následovala. Prý se „náhlému obratu v politických preferencích z důvodu vážné katastrofy“ začalo říkat „madridský syndrom“. Ve skutečnosti je politika španělských socialistů stižena mnichovským syndromem (podle Mnichova r. 1938).

Prezident Kaczyński zjevně odmítá gratulovat Donaldu Tuskovi k volebnímu vítězství s tím, že předtím prezident Kwaśniewski jeho bratrovi Jaroslavovi k volebnímu vítězství taky neblahopřál. Kromě toho si žádá blíže nespecifikovanou omluvu. Je zajímavé, jak se ve všech zemích někdejšího ruského záboru prosazuje totéž buranské hulvátství.

V Praze se našly ostatky maďarského politika Jánose Esterházyho. Ve zprávě ČTK se píše, že byl po válce za vlastizradu odsouzen k smrti, ale „život mu paradoxně zachránilo odvlečení do Sovětského svazu“. Je třeba upřesnit, že mu zachránilo mu život v mírovské věznici, kde v roce 1957 zemřel. Jinak je třeba pochválit slovenské ministerstvo zahraničí, že místo toho, aby zařídilo po československém zvyku rozsypání popela po dálnici Praha – Bratislava, oznámilo nález Esterházyho rodině. To je (po žalobě dr. Ratha na Macka) další hezký důkaz o tom, jak jsme ve střední Evropě v posledním půlstoletí pokročili.

Pátek 2. listopadu: Jiří Čunek se údajně k rezignaci odhodlal až na poslední chvíli, po rozhovoru s lídry obou dalších koaličních stran. Předsedou KDU-ČSL hodlá zůstat a senátorský mandát si chce ponechat. Ve straně ovšem sílí hlasy, žádající jeho odstoupení z předsednické funkce, a je otázka, nakolik by vůbec bylo pro stranu únosné, aby po neslavném a v podstatě vynuceném odchodu z vlády zůstal v jejím čele.

Jiří Parobek a ČSSD volají po rezignaci vlády. Pokud tak vláda neučiní, budou iniciovat hlasování o nedůvěře. Pak by bylo korektní uspořádat předčasné volby. Ovšemže, preference ČSSD jsou teď zrovna příznivé. Odpovídá to konfrontační, silové politice, kterou ČSSD provádí od voleb. Už předem se dá odhadnout, že pokus vládu svrhnout skončí neúspěšně (je k němu zapotřebí nadpoloviční většina zvolených poslanců) a Paroubek si připíše u svých spolustraníků jen další minus. Čunkovo odstoupení není pro koalici rána, ale dost velká úleva, Topolánek by se ho byl už dávno zbavil, musel ale počkat, až k závěru, že je to nutné, dospějí i lidovci, kteří tentokrát dokázali, že mají mimořádně dlouhé vedení.

Nejvyšší státní zástupkyně se rozhodla vrátit Čunkův případ jihlavskému státnímu zástupci k došetření (to se stalo pak formální záminkou pro Čunkovu demisi). Fungování státních zastupitelství je opravdu zvláštní: nejprve případ vyšetřovali (nikoli ve Vsetíně, kam by to příslušelo, ale v Přerově) tak, že neinformovaný pozorovatel mohl mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka sejmout. Pak případ přeložili do Jihlavy a pracovali na něm způsobem způsobem, že neinformovaný pozorovatel musel mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka obvinění zbavit. Přitom se zároveň zjistilo, že přerovské orgány nepochybily. Nato bylo stíhání Čunka zastaveno, ale z Nejvyššího státního zastupitelství unikly informace, že zástupce, který tam zastavení prověřuje, údajně dospěl k závěru, že bylo nezákonné. Neinformovaný pozorovatel musel nabýt dojmu, že v zákulisním zápolení zasáhly síly Čunkovi nepříznivé. Nakonec nejvyšší státní zástupkyně vrátila případ jihlavskému zastupitelství k došetření s tím, že jihlavský zástupce nepochybil, když stíhání zastavil. Neznámí dobráci přitom soustavně a úspěšně pečovali o to, aby vybrané informace z vyšetřování pronikaly na veřejnost. Nakonec se v novinách objevily zprávy, že Čunek si přitížil, když začal jednat s opozicí o společném „protiklausovském“ kandidátovi pro prezidentskou volbu. Je těžké se zbavit dojmu, že o celém případu se rozhodovalo kabinetně a že rozhodující roli v něm hrály politické zřetele.

Čímž se organicky dostáváme k soudu s komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Dostala osm let, soudce zároveň prohlásil, že si z nich vzhledem ke zdravotnímu stavu neodsedí ani den. Takové rozsudky snižují vážnost zákona: je směšné tvrdit, že se tím právně stvrzuje skutečnost, že v případě Horákové (a zástupně i stovek jiných) šlo o justiční vraždu. To přece ví každý a není to třeba potvrzovat soudem, který vynese nevykonatelný rozsudek. Navíc Bob Fliedr v Lidových novinách upozornil na to, že Polednová byla tak rychle odsouzena proto, že neprováděla žádné úhybné zdržovací manévry jako např. nebožtík Alois Grebeníček: zjevně jich už není schopná. Odsoudili bezmocnou senilní stařenu k trestu, který nikdy nebude vykonán, a rozsudek byl vynesen s tím, že trest nebude vykonán. Jaký to má proboha smysl?

Zemřel Paul Tibbets, velitel letadla, které svrhlo atomovou bombu na Hirošimu. Nepřál si mít pohřeb ani náhrobní kámen, aby neposkytl tzv. bojovníkům za mír místo k protestům. Je to smutné: ten člověk plnil rozkazy ve spravedlivé válce, kterou vedly USA proti zemi se zločinným režimem, jež Spojené státy zákeřně a bez vyhlášení války napadla. Pilot sám ještě poměrně nedávno řekl, že splnil vlastenecké poslání a že bomba zachránila miliony životů, které by stála dlouhá válka o japonské ostrovy. To je čistá pravda, jen je třeba dodat - i japonských životů. Bomba kromě toho zachránila minimálně obyvatele Hokkaida před ruskou invazí a následných padesáti let pobytu v něčem jako „Japonská lidově demokratická republika“. Lidé, kteří svrhli dvě atomové pumy, jež rozhodly a uzavřely druhou světovou válku na japonské frontě, měli tu smůlu, že jich bylo málo a bylo na ně dobře vidět. Pustošivé nálety na německá města v posledních měsících války neměly vůbec žádný strategický význam a je těžké si je vykládat jinak než jako akt pomsty, svým způsobem pochopitelný, ale taky právem kritizovatelný. Jenže těch pilotů, kteří je prováděli, byly tisíce. Proti Tibbetsovi mají kliku. Nechci ty lidi ostouzet, byli také přesvědčeni, že plní své vlastenecké poslání. Ale tím méně by měl být ostouzen Paul Tibbets, který v dnešní době zvrhlé „politické korektnosti“ nemůže mít ani hrob. Je to hnusné.

Do Prahy míří Putinův poradce pro „blízké zahraničí“ Jastržembskij. Sám Putin chce zřídit v Bruselu vlastní inspekci, monitorující dodržování lidských práv v Evropě. Stínový ministr obrany ČSSD (!!) Hulinský vyjadřuje v Právu své sympatie k zjevně budoucímu ruskému spojenci a varuje ČR před tím, aby vůči Rusku provozovala politiku z pozice síly („Respektujme, že Rusko prostě je největší stát na světě, snažme se s ním vést vyrovnanou politiku, jednat s ním jako s rovnocenným partnerem, a ne tónem „otec hovoří se synem““). Ladění tohoto článku připomíná způsob, jak psal v době druhé republiky český tisk o Německu, a považuji ho přinejmenším za poněkud předčasný, než aby mohl být aspoň trochu pochopitelný. A konečně Václav Klaus obdržel od prezidenta Putina Puškinovu medaili, nejspíš za to, že přispěl „k šíření ruského jazyka a vzájemnému obohacování kultur národů“, což je posláním udělené ceny. Věci se týká naše dnešní glosa.

Dnes i Právo přineslo informaci o tom, že v Motole byly v masovém hrobě z padesátých let nalezeny ostatky Jánose Esterházyho, jednoho z čelných politických představitelů madarské menšiny na Slovensku z doby mezi dvěma světovými válkami. Esterázy byl po válce uvězněn, odvlečen do gulagu, v nepřítomnosti v ČSR odsouzen k smrti, po návratu z Ruska mu byl trest „zmírněn“ na doživotí. Zemřel ve věznici na Mírově v roce 1957. Napsal jsem o něm kdysi delší článek, pokusím se dohledat jeho elektronickou verzi. Informace, které přineslo Právo, nepovažuji za objektivní.

Vedení Krkonošského národního parku hodlá nechat zbourat obludnou Labskou boudu, která vznikla v sedmdesátých letech poté, co původní, „historická“ (a tudíž dřevěná) lehla popelem. Již pouhý pohled na obrázek té strašidelné stavby (já jako dítě pamatuji ještě tu starou, normální) člověka vede k tomu, aby vedení KRNAP držel palce. To je na rozdíl od Kaplického „blobu“ věc přehledná a jednoznačná. Škoda, že se v ní pan prezident angažovat nebude. Vlastně, možná je to dobře, třeba mu ta stavba nevadí.

Sobota 3. listopadu: Na návrh nejvyšší státní zástupkyně odvolal ministr spravedlnosti z funkce olomouckého vrchního státního zástupce Ištvana (státní zástupce Ištvan si kdysi troufl vzdorovat předchůdkyni paní Vesecké, Marii Benešové, v případu Kořistka, tenkrát potvrdil, že neexistovaly důvody pro vzetí pánů Dalíka a Večerka do vazby). Důvodem k odvolání byly úniky informací v kauze Čunek a medializované spory mezi státními zastupitelstvími. Úniky informací v Čunkově případě údajně přispěly i k rezignaci ředitelky Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Strnadové. Poměry na státních zastupitelstvích vedou člověka, který se z profese musí zabývat politikou, k úpěnlivému přání, aby se těm orgánům pokud možno nikdy nedostal do rukou: výsledek by byl zřejmě nepředvídatelný a v každém případě pro postiženého strašlivý.

S tím volně souvisí zpráva na první stránce Práva: „Opilý detektiv ÚOOZ se vloupal do auta a usnul v něm“. Zatím, prý není jasné, zda chtěl s vozidlem odjet nebo uvnitř něco ukrást. Řekl bych taky, že ze zprávy není jasné také to, zda se tam nechtěl jenom prospat, opilci podobné věci dělávají. Taky z ní není jasné, zda ho někdo opilého do němoty do auta nestrčil. Policii na opilce spícího v kabině auta upozornil anonymní telefonát. Po ÚOOZ se nyní právě jede. Je to jako z nějaké hloupé detektivky.

Jiří Čunek se zuby nehty drží předsednického křesla v KDU-ČSL. Obrátil se na své kolegy otevřeným dopisem, v němž je prosí, aby ho ve funkci podpořili. Tím, že lidovci potichu odsouhlasili Čunkovu rezignaci na vládní posty, se ze záležitosti stala interní věc KDU-ČSL. Pokud si předsedu ponechají, promítne se to do vnitřního napětí ve straně a do stranických preferencí. Poslanci Hovorka a Carbol prý naznačili, že pokud Čunek coby předseda KDU-ČSL padne, nemusí při hlasování o důvěře podpořit Topolánkův kabinet. Není vůbec jasné, jak souvisí interní záležitost KDU-ČSL (kdo bude předsedou) s vládní, resp. koaliční úrovní, ale dá se od lidí jako pan poslanec Hovorka čekat nějaká logika? KDU-ČSL se stává zcela nevypočitatelným politickým útvarem. Za Luxe a Kalouska bývala čitelnější: dělala opozici v koalici, ale přitom velmi dbala na to, aby to náhodou nepřepískla a koalici nezničila. Teď to, co její představitelé provádějí, připomíná kolektivní epileptický záchvat.

Předsednictvo ČSSD navrhlo ústřednímu výkonnému výboru strany (údajně proti jedinému hlasu místopředsedy Škromacha), aby podpořil prezidentskou kandidaturu prof. Švejnara. Podpora je podmíněná, kandidát dostal za úkol do 8. prosince přesvědčit i ostatní strany o své vhodnosti, Pokud se mu to nepovede, důvěra mu bude odňata. Datum není zvoleno náhodně, 7. prosince se má rozhodnout KSČM, koho podpoří. Dalo by se to interpretovat tak, že pan Paroubek zaúkoloval Švejnara, aby do 8. prosince koukal přesvědčit komunisty o své vhodnosti. Ke zprávě se vrátíme.

Rada ČT se bude zabývat reportáží z 29. října, od níž se odvíjí Čunkův pád. Důvod podle předseda Baumruka zní: „Je závažné, co bylo důsledkem reportáže“. ČT má zřejmě povolené pouze reportáže, které nemohou mít závažné důsledky. Jinak následuje kartáč.

U Krajského soudu v Hradci Králové pokračoval proces proti sbormistru Kulínskému. Považuji za nutné opakovat, co je podle mne zcela zarážející: jak to, že se celá věc provalila až za tak dlouhou dobu? V podstatě jsou představitelné dva důvody: řadě těch, které dnes Kulínského obviňují, tenkrát jeho chování nebylo proti mysli, a to mj. s ohledem na výhody, které s sebou účast ve sboru zejména v době komunismu nesla. Tím Kulínskému umožnily pokračovat – a chovat se tak i vůči těm, kterým to proti mysli bylo, a to zatraceně. Takže jsou spoluodpovědné. Anebo že je celý případ poněkud nafouknut. Nejspíš platí obojí.

Na počátku prosince se v Rusku budou konat parlamentní volby. Výsledek je předem jasný – zvítězí s obrovským náskokem Putinová strana Jednotné Rusko. Novum proti komunistické minulosti je, že ostatní strany (zejména ta komunistická) nejsou zakázány, ale nemají šanci. Podobný stav existoval např. v meziválečném Maďarsku. Rusové k volbám pozvali 300 pozorovatelů (naposledy jich bylo tisíc) podle vlastního výběru. Důvod je formulován poměrně cynicky: „Naší povinností je pozorovatele na volby pozvat, ale nic víc… většinou neinformují o technickém, zabezpečení hlasování, ale vynášejí politické soudy, které destabilizují vnitropolitickou situaci v pozorované zemi.“ Opravdu, Putinovo Rusko je lepší, než to Brežněvovo. Ale zase ne až tak moc.

V příloze MfD Kavárna si Petr Steiner, profesor slovanských jazyků na Pensylvánské univerzitě, vyřizuje účty s Petrem Suchým, který polemizoval s jeho textem, o němž jsme se před časem v této rubrice zmínili. Jen pro dokreslení: Petr Steiner kdysi (v roce 2005) v Kavárně srovnával Havlův podpis pod dopisem evropských státníků, kteří souhlasili s invazí do Iráku, s podpisem pod zvací dopis pro ruská vojska z roku 1968. Polemika je vedena v marx-engelsovském duchu (pokud jde o polemické manýry; např.: „Není-li však Rusko z roku 2007 Sovětským svazem z roku 1945, je hledání podobností mezi mými letošními slovy a americkým diplomatickým memorandem z 24. října 1945 čirým farizejstvím a za hlupáka tu není oponovaný, nýbrž právě jen nemotorně ironizující oponent.“ – je zajímavé, že i v ušlechtilém prostředí Pensylvánie kvete paroubkovština) a pozoruhodná je na ní vlastně jen jedna věc. Pan Steiner cituje jakousi úvahu Georgie Kennana z roku 1951, v níž se mj. říká: „Jakýkoli vládní program budoucího Ruska se bude muset přizpůsobit okolnosti, že mu předcházelo sovětské období, které po sobě zanechalo jak pozitivní, tak i negativní stopy... A když sovětská moc skončí nebo když se její představitelé a duch počnou měnit, nepoletujme nervózně nad oněmi nově příchozími s lakmusovým papírkem, kterým budeme denně měřit, nakolik jejich politické profily odpovídají našemu pojetí ‚demokracie‘... Nikdo nežádá naivní a dětinskou důvěru; nikdo nežádá hloupé nadšení pro vše, co je cizí; nikdo nežádá, aby byly ignorovány skutečné a opodstatněné rozdíly zájmů, které vždy vyznačovaly a budou vyznačovat vztahy mezi lidmi. Musíme očekávat, že ruské národní zájmy budou nejen existovat, nýbrž že i budou rázně a sebejistě uplatňovány.“ Úvahy tohoto typu je možné vést z pohodlného bezpečí Pensylvánie. Nám bohužel nezbývá, než nervózně běhat s lakmusovými papírky, protože nám jde o to, aby nás Rusko zase nesežralo. Ne zda to, co si doma provozují, odpovídá našemu pojetí demokracie, samozřejmě, že neodpovídá, ale to je jejich problém: ale zda už zase dospěli do stádia, kdy nám budou znovu připraveni poskytnout „bratrskou pomoc“.

Vlastimil Tlustý ještě před hlasováním na krajské konferenci středočeské organizace ODS vzdal boj o předsednické místo a postoupil je tak svému oponentovi Bendlovi. Tím ztratil prakticky všechny pozice v ODS. Vypadá to, že už nemá oporu ani v protitopolánkovské části ODS, jejímž favoritem je teď první předseda ODS a pražský primátor Bém. Pokud jde o novopečeného středočeského předsedu, musím bohužel konstatovat, že na rozhovor s Renatou Kalenskou v LN byl nepřipraven způsobem naprosto neslýchaným. Bylo by bývalo lepší, kdyby ho vůbec nebyl poskytl. Vítězem k.o. se stal nepřítomný dr. Rath, a to je skutečně děsivé.

Pondělí 5. listopadu: Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká mluvila v neděli v ČT o tom, že informace z policejních spisů jsou zneužívány v politickém boji. Chce požádat premiéra Topolánka, aby se jimi zabývala BIS. Problém je dost složitý: veřejnost má právo být informována o průběhu vyšetřování tam, kde jde o veřejně činnou osobu, ale „orgány činné v trestním stíhání“ mají právo neříkat nic, co by vyšetřování ohrozilo, a kromě toho by se mělo dbát na to, aby bylo chráněno soukromí vyšetřovaných. Z policie, jak se zdá, unikají informace zcela nekontrolovaně a masivně, a těžko se ubránit dojmu, že je za tím jakýsi politický zánměr. Věci se týká naše dnešní glosa. Proti zapojení BIS se rezolutně ohradil Jiří Paroubek ve jménu svobody médií. Je hezké, když kozel hájí zájmy salátu.

To, co řekl v ČT místopředseda Nečas o střetu zájmů, v němž je prezidentský kandidát Švejnar, mi připadá hodně nadnesené (tvrdil, že je to kandidát ČSOB, a vznesl řečnickou otázku, zda snad vládu nahradí představenstvo ČSOB). Zdá se, že ČSOB je protistátní organizace a měla by být zakázána, případně znárodněna. Nečas dále prohlásil, že ODS Švejnarovi vůbec neumožní vystoupit na poslaneckém klubu strany. To je ryze paroubkovské prohlášení, nesvědčí o pevnosti v kramflecích a navíc člověk by očekával, když jde o tak neobvyklou věc (vyrazíme s ním dveře), měl by to říci buď předseda strany, nebo aspoň předseda poslaneckého klubu.

V MfD věnovali celou stránku soupeření Švejnar – Klaus. Autorem textů je ekonom Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners. Texty se týkají výlučně ekonomické roviny, přičemž pro posouzení obou kandidátů by bylo třeba vzít v úvahu i politické názory kandidáta, které jsou, řekl bych, důležitější (např. „suverenita“ ve vztahu k Evropě a USA, vztah ČR a Rusko, otázka radarové základny). Tvrdit bez čehokoli dalšího, že „podle některých zdrojů“ byl Švejnar autorem myšlenky kuponové privatizace, kterou později vehementně kritizoval, hraničí s pomluvou, stejně jako konstatování, že „hlavní Švejnarovou kvalifikací pro prezidentskou volbu patrně bude jeho funkce v ČSOB“. Jen na okraj: jsem přesvědčený, že by Klaus neměl být prezidentem, ale vůbec si nemyslím, že je Švejnar tím správným kandidátem. Jsem si jist pouze tím, že Klaus dokáže daleko lépe vyhovět komunistickým představám a zájmům než Švejnar (právě v politické oblasti), a proto Švejnar nemá šanci. Protože o tom, kdo bude prezidentem, rozhodne KSČM jako už tradičně jazýček na vahách. (Podle Lidových novin Švejnar vytýká Klausovi, že při svých reformách na počátku devadesátých let velmi podcenil právní rámec; taková výtka se dá vznést vždycky, vždycky na ní něco bude, a tudíž nemá žádný smysl).

Úterý 6. listopadu: Podle Práva se prezidentský kandidát Švejnar domnívá, že archivy StB by měly být zcela zpřístupněny pro vědecké účely,kdežto pro veřejnost všeobecnou by měly být zpřístupněny v takové podobě, aby lidé mohli posuzovat opravdu soudně, co se stalo, to znamená s určitým úvodem a s vyjasněním, co je pravdivé. Za tenhle názor mu budou komunisté nepochybně líbat ruce. Nejdřív vybereme spolehlivé historiky, u nichž se netřeba bát, že by archivy posuzovali nesoudně. Nejlépe se k tomu hodí ti, co byli s StB tak říkajíc ve služebním poměru. Někdy mám dojem, že to byli skoro všichni. Ti dostanou od ministerstva vnitra zvláštní legitimaci, na jejím základě budou do archivů vpuštěni a uvedou je do podoby, v níž budou moci být zpřístupněny tak, „aby je lidé mohli posuzovat opravdu soudně“. To znamená, něco se vypustí a skartuje, něco se naopak přidá, zbytek se nechá, pak se to celé zestruční a vysvětlí odborným komentářem. Vzhledem k tomu, že podobná činnost se tady prováděla řadu desetiletí, máme na co navazovat.

Pan Švejnar jde dnes do klubu KSČM. „Má výhodu, že o něm nic moc nevím“, prohlásil poslanec Opálka s odzbrojující upřímností. Úkol pana Švejnara je jasný: postarat se o to, aby se na tomto stavu pokud možno nic nezměnilo. Pak má šanci. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Dnes se bude rovněž (poprvé) rozhodovat o další stranické dráze předsedy KDU-ČSL Čunka. Konference ho nemůže odvolat, ale může mu vyjádřit nedůvěru – v tom případě by asi Čunkovi nezbylo než odstoupit. Zdá se však, že lidovci už ztratili hodně z revolučního nadšení, kterým oplývali poté, co se prolákl problém se sociálními dávkami a nejasnými příjmy jejich předsedy. Dělá jim asi dobře se v maléru co nejdůkladněji vymáchat.

V neděli na ČT požadoval Jiří Čunek personální změny na policii a na státních zastupitelstvích, pokud se zjistí, že tam pracují lidé odpovědní za únik informací do médií. To neobyčejně rozdurdilo zejména bývalou nejvyšší státní zástupkyni a nynější sociálně demokratickou stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. „Považuji za naprosto skandální, když osoba v pozici obviněného toto vykřikuje. To je konec slušnosti v této zemi. Jde o obrovský nátlak, on skutečně sáhne k čemukoli, i k výhrůžkám. Aby vyhrožoval státním zástupcům, to jsem ještě neviděla.“ Paní Benešová má pravdu v tom smyslu, že např. Milada Horáková si něco podobného nemohla dovolit ani náhodou. Bude zajímavé sledovat, co se bude dít, až se paní Benešová ujme svého resortu – a bude velmi žádoucí to sledovat z bezpečného odstupu (minimálně čtyři sta kilometrů směrem na západ od Prahy).

Magdalena Nová cituje v článku o bourání Stalinova pomníku jakousi pamětnici, která mj. tvrdí: „Mysleli jsme, že potom konečně přijde nějaké uvolnění. Nepřišlo. A navíc jsme byli všichni naštvaní, kolik to všechno stálo.“ Je mi líto, ale ta paní nemá pravdu. Stalinův pomník byl zbořen na podzim 1962 a v roce 1963 se komunistický režim začal velmi intenzivně rozkládat, což se projevilo jako jeho dosti široká „liberalizace“. Nedá se to samozřejmě srovnat s tím, co přišlo po roce 1989, ale pro lidi, kteří tehdy žili a pracovali, to bylo významné a příjemné.

Podle průzkumu agentury Median se premiér Topolánek neumí chovat a nevhodně se vyjadřuje. To je sice pravda, ale zároveň je zapotřebí říci, že v těchto věcech je za panem Paroubkem o jeho mohutné panděro zpět. Nemyslím si, že z toho lze jednoduše vyvodit, že svou roli nezvládá (nezvládá ji, pokud jde o chování a vyjadřování); navíc má smůlu, že na sebe vzal roli, která se dá zvládnout jen velmi těžce. Což je ovšem jistě jeho problém.

Schyluje se k další bitvě mezi českým národem a jeho sudetoněmeckými nepřáteli: povede se tentokrát o Emila Škodu, zakladatele Škodových závodů. Jde o zcela zásadní věc: byl Čech, nebo Němec? Kdyby vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci byly normální (a za to, že nejsou normální, nesou v časové posloupnosti poslední odpovědnost Češi, protože při troše slušnosti by byli měli být schopni ty vztahy po roce 1989 v rámci možností „normalizovat“), jevil by se tento spor jako idiotský, protože by nezáleželo na tom, zda Škoda byl Němec, nebo Čech. Ostatně z toho, co o něm píší Lidové noviny plyne, že byl sice původem Čech, ale přiženil se do německé rodiny a jeho potomci se považovali za Němce (jeho vnuk byl v roce 1945 internován v českém koncentráku, kde „zemřel“, což nejspíš znamená, že mu k tomu někdo pomohl).

Paroubkovi se podařilo zbavit se Miloše Zemana, ale jeho šedá eminence Miroslav Šlouf dosud ve straně straší. Teď se profláklo, že se Šlouf přátelsky stýkal se zavražděným podnikatelem (čti mafiánem) Mrázkem. Paroubek by toho rád využil k očistě strany od Zemanova stínu, ale nebude to mít snadné. Místopředseda Škromach např. prohlásil: V sociální demokracii by se mělo hovořit o jiných věcech… Už se jim podařilo vyštvat Miloše Zemana, teď přicházejí na řadu další lidé.“ To si dovolil poměrně hodně. A pan Škromach vždycky velmi dobře ví, co si může dovolit.

Středa 7. listopadu: podle průzkumu agentury STEM dala nadpoloviční většina českých voličů v prezidentské volbě hlas Klausovi. Švejnar by dostal jen 28%. Komunističtí voliči se dělí na tři zhruba stejně silné skupiny, jedna by volila Klause, druhá Švejnara a třetí ani jednoho z nich, u lidoveckých voličů vede Klaus jen o něco méně než v celostátním měřítku (48 : 22). Kdyby tyto průzkumy nějak odrážely i stav mysli volitelů (poslanců a senátorů), měl by Klaus vyhráno. Jemu stačí většina lidovců, Švejnar nutně potřebuje i nemalou část komunistů.

V této situaci navštívil Švejnar v doprovodu předsedy Strany zelených Bursíka poslanecký klub KSČM a KDU-ČSL. Obě setkání proběhla ve zdvořilém duchu, žádná z obou stran se definitivně nevyjádřila ano ani ne (proč by to taky dělaly, řekl bych, že nakonec nechají rozhodnutí na vůli svých volitelů, což znamená, že bude zvolen, byť třeba i těsně, Klaus). Podle komunistického místopředsedy Dolejše, který zjevně patří k těm, co by pro Švejnara zvedli ruku, si kandidát u komunistů šplhl tím, že v USA volí demokraty (!), nechce rušit daňovou progresi, myslí si, že by se Evropa měla „emancipovat od vazeb na ostatní globální centra“ (pozdrav pánbůh, nicméně je třeba vzít v úvahu, že je to Dolejšova interpretace) a nepovažuje protiraketový systém za definitivní řešení(?). Z toho by se dalo soudit, že pan profesor se snažil o něco víc, než by bylo žádoucí. Setkání s lidovci se nezúčastnili Čunek ani Kalousek (respektive odešli krátce po zahájení). Těžko říci, znamená-li to něco víc než pouhý nezájem a upřednostnění naléhavějších věcí.

Na včerejší celostátní konferenci KDU-ČSL vysvětlil předseda Čunek sestrám a bratrům, jak v roce 1988 přišel k milionům (třem a půl, jenom). Jeden byl jeho (z úspor), zbytek mu půjčil otec a bratranec na podnikání. Bratranec přišel a dosvědčil to, otec nemůže, zabil se v r. 2006 při autonehodě (člověk cyničtější než editor Událostí by prohlásil, že je to jeho jediná, ale podstatná výhoda proti strýci Vikovi). Z porovnání Čunkových vykázaných příjmů a milionové úspory vyplývá, že je něco jako Kafkův umělec v hladovění (a že tuto nezdravou živnost provozoval řadu let s celou rodinou). Sestry a bratři z KDU-ČSL prokázali větší důvěřivost než před časem přátelé z ČSSD v Grossově případě. Nedivme s tomu, jsou to většinou zbožní lidé a věří na zázraky. Čunkova zpráva byla vzata na vědomí a „přijata“ výraznou většinou přítomných (což znamená slabší, ale dostačující většinou nominálních) delegátů konference. Delegáti slabších nervů se před hlasováním vytratili, proti nebyl nikdo. Fakticky to znamená, že případ se povleče dál a bude trápit jak KDU-ČSL, tak (byť i v menší míře) vládu. Koalice a lidovci mají stejně jako sociální demokraté své maléry, ale zdá se, že na rozdíl od nich je neumějí uzavírat. Jejich maléry mají chronickou povahu. Věci se týká naše dnešní glosa.

Podobně zachází premiér Topolánek se žádostí nejvyšší státní zástupkyně Vesecké o to, aby se únikem informací ze státních zastupitelství zabývala BIS. V rádiu Impuls se vyjádřil tak, že za nepořádek ve svém resortu v podstatě může Vesecká, ale hlavu jí za to zatím neutrhne.

A rovněž premiér Topolánek, který se svého času sešel s vedoucími činiteli „Národní strany“, upozorňuje, že Národní strana, která se teď připravuje založit po maďarském vzoru Národní gardu, „nemá neonacistický charakter“. Z toho vyplývá, že Národní garda Národní strany je něco jiného (a snad přijatelnějšího) než Národní garda nějakých neonacistů. Ve skutečnosti je to právě proto nebezpečnější. Nicméně ještě nebezpečnější jsou komunisté a různé kryptokomunistické organizace, které žádné Národní gardy zakládat nepotřebují, k čemu by jim byly.

„Rusové vždy brali Čechy jako své bratry“, prohlásila gubernátorka Petrohradu Matvijenková, která je na návštěvě Prahy. Doufám, že většina našinců ví, že pokud Rusové (tedy ruští politici) označí někoho za bratry, znamená to, že je považují za vhodné ke konzumaci, tj. že by je hrozně rádi (už zase) zblajzli. Je to zajímavý experiment: jsou Češi opravdu nepoučitelní?

Prezidentský kandidát Švejnar je podle LN zásadním odpůrcem kolonizace Marsu. Bylo by zajímavé zjistit, seznámil-li s tímto svým přesvědčením poslanecké kluby KDU-ČSL as KSČM a jak na to poslanci a senátoři reagovali, jak se lišila reakce komunistů od té lidovců.

Čtvrtek 8. listopadu: Prezidentský kandidát Jan Švejnar se sešel se senátory. Senátoři za ODS na schůzce chyběli. Je to zjevně signál, že místopředseda Nečas nemluvil do větru, když ohlásil, že ODS bude Klausova protikandidáta bojkotovat. Působí to poněkud nevychovaně. Tématu se týká naše dnešní glosa. Švejnar se vyslovil mj. pro „vnitřní toleranci“, v jejímž rámci by si měla společnost říci, co by znamenal případný vliv KSČM na exekutivu. To je poměrně jednoduché. Znamenal by katastrofu, pokud se KSČM nějak zásadně nepromění, což považuju za vyloučené. Přitom problém KSČM není přesvědčení, že všechno pochází z hmoty, nebo víra v tři prazdroje a tři prazáklady a podobné patafyzické teze, nýbrž jednoduše to, že to byla, je a bude proruská lobby. Nic jiného neumějí. Pokud se Václav Klaus bojí tak úpěnlivě o naši suverenitu, měl by se zaměřit nikoli na EU, ale na KSČM. EU by mohla být nebezpečná jen tenkrát, kdyby se v úzkosti rozhodla nás Rusům prodat. Jenže to Klausovi před prezidentskými volbami půjde ztuha – potřebuje komunistické hlasy.

Jiří Paroubek za návštěvy USA prohlásil, že by ČSSD mohla změnit svůj názor na radarovou základnu, pokud se nebezpečí íránských raket stane skutečným. Doposud je jen virtuální. Dalo by se sice zlomyslně namítnout, že opravdu skutečným bude teprve tenkrát, až bude jasné, že na Prahu jetí íránská raketa, a tutovka to bude, až to bouchne, protože raketa může být vadná, a v tom případě se nic neděje. Neměli bychom však Paroubkovi křivdit, on si jen nechává otevřená zadní vrátka. K tématu se vrátíme.

Ruská Státní Duma schválila jednomyslně zákon o pozastavení ruské účastí ve smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Konvenční zbrojení je pro Rusko výhodné z hlediska jeho dlouhodobého cíle – získat zpátky své ztracené evropské kolonie. Na nukleární válku si netroufnou, ostatně by se nedala nijak lokalizovat. Alem pokud se Evropa octne v rozkladu nebo v nesnázích (což se stává často), mohou si solidně vyzbrojené ruské ozbrojené síly snadno poradit s operetními armádami nových členů EU, zvlášť když se dá předpokládat, že Slováci a Češi se nejspíš nebudou bránit vůbec.

Pátek 9. listopadu: 21. listopadu se trochu posune náš svět, staneme se součástí schengenského prostoru. Na rozdíl od Klause z toho mám radost, protože to je přímý protiklad světa, ve kterém jsem vyrostl a většinu svého života nedobrovolně prožil. Chtěl bych jen věřit, že se dnešní zjevné výhody nezmění v zítřejší zjevné nevýhody (tj. že kdyby mne např. třeba budoucí Paroubkova garnitura usilovala zavřít a já se uchýlil tam, kde si byl člověk před rokem 1990 jistý, budu mít tutéž jistotu jako za totáče). Bude to napříště znamenat, že můžeme dobrovolně a svobodně dál, než jsme mohli dříve, nebo že musíme utíkat do daleko větší vzdálenosti než dříve, abychom byli v opravdovém bezpečí? Dnešní sjednocená Evropa je velmi dvousečná záležitost.

Architekti píší na Hrad Jeho Veličenstvu Václavu Klausovi, protože (stejně jako on, kupodivu) nejsou spokojeni s výsledkem soutěže na stavbu nové budovy Národní knihovny. Nejsou spokojeni ti, kteří nevyhráli. Zdá se, že každá výběrová soutěž je u nás zproblematizovatelná, a musí skončit u soudu. Taktéž každé soudní rozhodnutí je zproblematizovatelné a musí skončit u vyšších instancí. Když už žádné vyšší instance nejsou k dispozici (dokonce i tak byrokratický soudní systém, jako je ten náš, má své limity), mělo by rozhodnout brachiální násilí. Nebylo by jednodušší a levnější, kdyby se výběrové řízení konalo tak, že se na vymezeném prostoru setkají vybrané účastnické týmy (navrhuji někdejší bývalý spartakiádní stadion na Strahově, dalo by se to dělat i za účasti publika) a rozdají si to tam baseballovými pálkami? Na rozdíl od všech nesmyslně formálních řešení by takové silové bylo přece jen z našeho dnešního hlediska nenapadnutelné. Ten, kdo prokazatelně dostal do zubů, nemůže přece mít pravdu.

Paní Urbanovou, korunní svědkyni, v případu Čunek, podle Práva pobavilo, jak její bývalý šéf vysvětluje původ peněz, které v roce 1998 přitekly na jeho účet. Taky jí pobavila výpočetní technika, v níž měl pan Čunek podnikat, ačkoli s ní nebyl, jak si člověk na základě jejího vyjádření může domyslit, dvakrát sžitý. Mne zase pobavilo, že Právo dá prostor zjevně zaujaté osobě k tomu, aby se vyjadřovala nejen o způsobilosti pana Čunka v této věci, ale i o způsobilosti jeho partnera v podnikání, kterého podle svých vlastních slov vůbec nezná. Považuji to za nestoudnost.

Způsob, jak ministr Julínek zametl s prof. Klenerem, zaujal koaliční partnery ODS (Zelení) i člena ODS Miroslava Macka. Rád bych znovu zdůraznil: problém není primárně ve věcné stránce případu, ale v technice. Možná, že ministru Julínkovi nezbylo než prof. Klenera tak říkajíc vyhodit. Ale proč to musel dělat způsobem dr. Ratha?

Známé novinářské eso Práva Jan Kovařík (je v novinářském světě něco podobného jako byl poslanec Kraus v politickém, než ho smetla aféra s kakaovými boby, při té příležitosti považuji za nutné zdůraznit, že považuji přese všechno pana Krause za podstatně slušnějšího) se s odchodem kancléře Schrödera probudil k životu a zatápí kancléřce Merkelové ve věci „Centra proti vyháněním“. Věci se týká naše dnešní glosa.

V poslední době rostou rapidně ceny potravinářských výrobků. Nejsem ekonom, ale jako laikovi by mi přišlo nesmírně zábavné, kdyby najednou po dlouhé době přišla ke cti taky zemědělská produkce. Přitom skutečné zemědělce se nám podařilo před plus mínus pětapadesáti - šedesáti lety úspěšně vyhubit a ti dnešní postdružstevničtí velkopodnikatelé se hodí tak nanejvýš na pěstování řepky olejné a podporu KSČM.

V Blansku se pro potřebu našich slovenských sousedů (mám podezření, že pro potřebu Ficovy garnitury) vyrábí obří socha Milana Rastislava Štefánika. Bude mít skoro osm metrů a má stát v Bratislavě. Štefánek byl oddaným spolupracovníkem T. G. Masaryka (říkal mu „otecko“), čechoslovakistou, nesnášel se s Benešem (trochu na něj asi žárlil) a svými společenskými styky a diplomatickou obratností velmi podstatně přispěl k vzniku ČSR. V něčem byl konzervativnější než Masaryk a Beneš (byl by tvrději postupoval proti bolševikům a nejspíš by se nebránil tomu, kdyby se stát stal královstvím). Bude zajímavé sledovat, k čemu chtějí Fico se Slotou jeho projektovaný kult využít.

Pan Petráček píše v LN: „Praha nemá svou úřední „minulostní linii“, před deseti lety ji v česko-německé deklaraci vyčlenila ze vzájemných vztahů. A že ji Václav Klaus interpretuje jinak než Erika Steinbachová ze Svazu vyhnanců? Jsou to jejich osobní pozice. Steinmeier přilétá kvůli živým, kvůli konkrétnímu projektu i pro konzultaci ve věci Bosny a Blízkého východu. Je dobře, že téhle atmosféře už nedominují historické analýzy a vystavování účtů.“ Je mi líto, ale vidím to úplně jinak. Václav Klaus (a všichni i čeští politici) neinterpretují deklaraci jinak než paní Steinbachová, ale jinak než všichni čelní němečtí politici od doby, kdy byla podepsána: podle českých politiků lituje česká strana jen tzv. excesů (masových zvěrstev) v době vyhnání, podle německých vyhnání jako takového. Obě strany vědí o odlišné interpretaci té druhé a obě se tváří, jako by se nechumelilo. Ví o tom pochopitelně taky pan Petráček a taky se tváří, jako by se nechumelilo. Je to hnusné. Jak si můžete myslit, že z toho povstane něco kloudného?

V souvislosti s chystaným pochodem českých nacionalistů (tím nemyslím Václava Klause, ale tzv. „mladé národní demokraty“, mám dojem, že řečeno slovy podobnými těm Miloše Zemana jsou to „zdivočelí občanští demokraté“) Starým Městem vydaly LN návod „co dělat, když se člověk připlete do šarvátky“. Oč je dnešní doba lepší, než ta před sedmnácti lety! Při předlistopadových demonstracích nám nikdo takové návody tiskem neposkytoval, nešlo to.

Sobota 10. listopadu: jednou z vrcholných událostí nejen tohoto týdne, ale snad i celého roku má být střetnutí policie a „lidí dobré vůle“, jak píší v Právu, s neonacistickými demonstranty. Představitel policie, šéf protiextremistického oddělení Kopečný, srovnal policejní přípravy na možné střetnutí s neonacisty, kteří chtějí uspořádat zjevně provokační průvod kolem židovských památek Starého města, s přípravami na demonstrace proti zasedání MMF a Světové banky v roce 2000. Pan Kopečný řekl ale taky velmi rozumně: „Je jistě právem každého vyjádřit svůj postoj, ale bránit průvodu extremistů vlastním tělem, to je vyložená hloupost. Nebezpečí hrozí od radikálů a nedejbože i od policie, pokud situace bude nepřehledná.“ Demonstrovat svůj odpor proti neonacistům odmítl i ministr Schwarzenberg, rovněž ze zcela rozumných důvodů: „chtějí, aby se o nich co nejvíce informovalo, a já jim tu příležitost nedám. Nedělejme publicitu holým lebkám.“ Podle názoru pana ministra – a to je i názor editora Událostí, už jsme tu o tom psali, – by měla konat policie. V době, kdy píši tyto řádky (půl šesté večer) mají zatím v ulicích drtivou převahu anarchisté (neonacisty se policii zjevně podařilo paralyzovat), kteří se ovšem taky velmi rádi perou s policií a devastují město. Snad to dopadne dobře.

Ještě k historickým souvislostem a politické potenci neonacistů. Šéf policejního protiextremistického oddělení Kopečný, kterého jsme už citovali, řekl Mladé frontě Dnes: „Ve třicátých letech to v Německu taky začalo pochody. Ve skutečnosti neonacistům nejde o nic jiného než o záminku k dalším, mnohem nebezpečnějším akcím.“ To historické srovnání je prosím hrozná hloupost: ve třicátých letech v Německu mělo nacistické hnutí obrovskou (byť zatím ne většinovou) podporu ve veřejnosti, přitom aspoň v něčem s ním otevřeně sympatizovala většina. Mělo mnohatisícové, perfektně organizované, aspoň částečně vyzbrojené bojůvky. S dnešními neonacisty se to absolutně nedá srovnat. Politolog Mareš v sobě zase nezapře Klause: „Zatím nebezpečí, že by neonacisté zvrátili režim nebo dokázali vyvolat větší etnické nepokoje, nehrozí. Chybí jim k tomu ekonomická moc.“ To je vysvětlení v podstatě marxistické. Houbeles ekonomická moc. Chybí jim jakákoli změřitelná podpora veřejnosti. Kdyby ji měli, a dost velkou, ekonomickou moc si už nějak přitáhli.

Takže nejlépe neonacisty charakterizoval jakýsi obchodník ze Starého města: „O žádnou ideologii jim nejde. Je jim jedno, jestli se porvou v židovském městě nebo na Spartě.“ To je řečeno velmi přesně a vystihuje to taky „společenskou nebezpečnost“ těchto hnutí.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu je zjevně v úplném rozkladu. Nechtěnou spoluprací opozice s koalicí se ho podařilo paralyzovat nejspíš stejně úspěšně jako dnešní neonacistickou demonstraci. Těžko se zbavit dojmu, že v rámci jakýchsi neveřejných kompenzací přinesl pan ministr Langer panu Paroubkovi hlavu pana Kubiceho na stříbrném podnose. Počátkem roku bude útvaru údajně chybět 110 lidí, ti, co neodcházejí, vyčkávají, co bude. A vypadá to, že organizovaný zločin má v tyto týdny a měsíce pré.

Podle stanov sdružení paní Paroubkové „Pomoc pro budoucnost našim dětem“ odpovídá ze jeho hospodaření tříčlenný výbor. Jeho předsedkyní je paní Paroubková, místopředsedou pan Syrový, jméno třetího člena v Právu neznají. Je to nepochybně jezevčík Andy (podobně jako boxerka Šugar – pejsek, nikoli sportovkyně – byla před svým skonem čestnou dobrovolnou pracovnicí nadace paní Havlové).

Václav Klaus u příležitosti německého vydání své knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ prohlásil: „Ano, cítím se jakýmsi novodobým Donem Quijotem, který bojuje s větrnými mlýny. Toto přirovnání je pro mne ctí.“ Přirovnání je bohužel příliš slabé a ohleduplné.

V MfD se rozepisují o případu učitele – pedofila. Nemohu si pomoci, ale takový člověk učit nesmí. Je nevyléčitelně nemocný (jistě za to nemůže) a nemoc ho omezuje. Chronického kleptomana taky neudělají skladníkem v supermarketu, a to je daleko nevinnější případ. Nebo jsme snad už dospěli tak daleko, že pedofilie je jen jedna rovnocenná forma sexuální aktivity? A šimpanzům bonobo všestranně prospívá?

Iniciativa „Ne základnám,“ svolává „spolu s odborovými organizacemi“ (pokud se nemýlím, hlavně s tou policejní) na 17. listopadu protivládní demonstraci. Nepůjde už jen o radarovou základnu, ale i o chystanou reformu veřejných financí, situaci v policii a obecně stav demokracie v Česku. Je mi líto, ale tyhle aktivity jsou pro českou společnost do budoucna nesrovnatelně nebezpečnější než výtržnosti neonacistů.

Pondělí 12. listopadu: policii ČR se podařilo v podstatě paralyzovat všechny akce neonacistů, s levými extremisty měli trošku víc práce, ale taky to dobře dopadlo. A řada politiků si vylepšila image na demonstraci odporu proti imaginárnímu nebezpečí. Události jsem věnoval článek v LN i dnešní glosu, to mi připadá tak akorát.

Václav Klaus bojuje proti zastáncům teorie globálního oteplování. K Al Goreovi teď přibalil i kancléřku Merkelovou. Mluví o arogantních ekodiktátorech. Tito lidé jsou prý jeho nepřáteli. Zapomněl dodat, že třídními. Václav Klaus, jak se čím dál tím víc ukazuje, má přece jen něco společného s dr. Rathem. A jeho boj proti ekodiktátorům je něco podobného jako boj českých „osobností“ proti fašismu, jen ještě prázdnější a směšnější. Jeho starosti mu opravdu závidím.

Mladá fronta Dnes věnovala několik stránek tomu, co ví „generace 89“ (mladí lidé, kteří se narodili po převratu) o starém režimu. Jak se dalo očekávat, představy jsou leckdy dosti zmatené. Jak by ne, když ani pamětníci nemají moc jasno. Doposud nebyla dost jasně řečena základní věc, která minulost činí přehlednou: v letech 1948 – 89 jsme byli ruskou kolonií.

„“Nový JFK“ přišel a promluvil k ženám z duše“, píše Teodor Marjanovič v Mladé frontě Dnes o prezidentském kandidátovi Baracku Obamovi. Kennedy je pro pana Marjanoviče významný zjevně podobně jako Don Juan nebo Casanova. Poněkud se mne to dotýká, považuji Kennedyho především za inteligentního a schopného politika, tím by zůstal, i kdyby byl šeredný jako opice.

Tamtéž jsem si přečetl v komentáři Karla Steigerwalda: „Idealismus je nepochybně porucha duše, zlomenina“. Pěkné. Pan Steigerwald je zase bytostný pragmatik. Slušně řečeno.

Úterý 13. listopadu: Spor o mariánskolázeňské oplatky u Evropské komise se zašmodrchal. SRN vznesla námitky proti registraci evropské ochranné známky a její udělení zablokovala. Obhájce českých národních zájmů europoslanec Březina udává, že kromě „historických souvislostí“ jsou v tomto případě německé námitky „i věcného charakteru“. Za nevěcné považuje zřejmě to, když se práva vyrábět značku dovolávají i někdejší němečtí výrobci, okradení a vyhnaní v roce 1945. Pozoruhodné pojetí věcnosti.

Vláda se zajímá o oponenturu odborníků z brněnského Ústavu radiolelektroniky k armádní studii o radaru v Brdech (považují ji za povrchní a nevěrohodnou). Nevím, zda se spor dá jednoznačně rozhodnout na poli vědy, vždycky budou nějaké hlasy proti. Nebezpečnost se dá prokázat jednoznačně, bezpečnost se jednoznačně prokázat nedá. Rozhodující je politická vůle – a ta v případě české veřejnosti zjevně chybí.

Václav Klaus se vyjádřil pro BBC poměrně vstřícně k otázce radaru v Brdech. Totiž na první pohled. Jiří Paroubek se vrátil z USA neotřesen ve svém odmítavém stanovisku, ale obohacen o nové poznání. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Východočeská galerie v Pardubicích a Galerie výtvarného umění v Ostravě musí vrátit řadu cenných obrazů dědicům průmyslníka Oskara Federera. Federer byl Žid, musel v r. 1939 uprchnout před nacisty, obrazy zkonfiskovala Třetí říše a pak jako německý majetek ČSR. Nynější držitelé lupu se hájili, že obrazy nepatřily Federerovi jako fyzické osobě, ale právnické osobě, obchodní společnosti, kterou vedl. Galerie podaly nakonec, když prohrály všechny soudy, dovolání k Nejvyššímu soudu, ale ten rozhodl v jejich neprospěch. Je příjemné vidět, že aspoň v některých případech nelze krádeže ve jménu vlasti udržet. Mimochodem, zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby někdo měl tu drzost a aplikoval na Federera Benešovy dekrety. Kdyby se byl náhodou přihlásil při sčítání lidu za Němce, měl by malou šanci, protože ani netrpěl (naštěstí včas emigroval, jinak by nepochybně nepřežil), ani se nepodílel na odboji. Jiří Paroubek se žení, a to 17. listopadu. Byl kvůli tomu kdesi obviněn z netaktnosti vzhledem k významnému datu. Řekl bych, že do toho, kdy se pan Paroubek ožení, nikomu nic není.

Na veřejnost se dostalo prohlášení „České frakce RAF“. Je pod ním podepsán jakýsi Pavel J. Hejátko, osoba důvěrně známá BIS a ÚOOZ. Frakce vyhrožuje teroristickými akcemi v případě, že bude v Česku postaven americký radar, a obecněji si klade za cíl „nemilosrdně vyhladit všechno americké, a to především týkající se obyvatelstva, kultury, všech vojenských prostředků, znárodnění veškerého celosvětovou krví nabitého kapitálu a využití ostatních prostředků ve prospěch slovanského lidu“ (ten slovanský motiv je pozoruhodný a může naznačovat, odkud vítr fouká). Pan Hejátko později poslal LN mail, v němž vše vydává za marketingový tah k propagaci jeho nové knihy (je údajně básník a spisovatel). Prohlášení se nezdá svědčit o tom, že by tu existovala nějaká fungující rozvětvená teroristická organizace, ale na lehkou váhu bych to nebral. K tématu se zítra vrátím.

Pravicoví extremisté (opakuji, to pravicoví není úplně přesné) chtějí uspořádat demonstraci na Palackého náměstí jakýsi „pohřeb svobody slova“, která prý byla zničena tím, že jim v sobotu nedovolili táhnout Maislovou ulicí. Podle rozhodnutí magistrátu demonstrace na Palackého náměstí nemusí být předem ohlašovány, je to jakýsi pražský Hyde Park; předpokládám, že to rozhodnutí pražští radní konzultovali s odborníky od policie a přes dopravu, jako laik bych řekl, že blokace křižovatky na Palackého náměstí ochromí během hodiny dopravu skoro v celém centru. A kde jsou extrémní nacionalisté, tam budou i anarchisté. Zakázat to tentokrát dost dobře nejde. Policie bude mít zase plné ruce práce. Na její úspěšnosti záleží stejně jako minulou sobotu, možná i víc. Naštěstí se jim tentokrát u toho nebude nejspíš motat občanská společnost, není to dost atraktivní. Nebo ano?

Písničkář Jaroslav Hutka se obul do svého kolegy v profesi Jarka Nohavici, který kdysi donášel StB. Na jednu stranu ho chápu, ale… K tématu se vrátím.

Středa 14. listopadu: Václav Klaus zveřejnil v Právu pozoruhodný článek na okraj sobotních událostí v Praze. Stojí za podrobnější rozbor, a proto se k němu vrátíme.

Stoupenci Jiřího Čunka uspořádali ve Vsetíně demonstraci, na níž mu vyjádřili svou podporu. Jsou zjevně přesvědčeni, že se pan Čunek stal obětí temných sil. Je sice zjevné, že případ s úplatkem i se sociálními dávkami na něho někdo účelově vytáhl, aby ho politicky kompromitoval, ale pan Čunek se na této kompromitaci sám spolupodílel sice nechtěně, ale neobyčejně mohutně. V jeho nevinu nevěřím.

Nicméně pan Čunek nepochybně počítá s brzkým návratem do vlády. Zjevně proto se teď lidovci dohodli na tom, aby ministerstvo prozatímně řídil jako jakýsi „vedlejšák“ ministr Svoboda. Ve vládě mezitím vypukl spor o odvolání prof. Klenera (vzbouřili se koaliční partneři, moc se jim nedivím, ministr Julínek bohužel akci provedl s rathovským taktem) a premiér a ODS chystají odvetu. Její součástí je Topolánkův požadavek, aby byli do čtrnácti dnů jmenováni noví ministři školství a pro místní rozvoj. Koalice se tak ocitá v jakési krizi, na které mají podíl všichni partneři; pokud by si Topolánek po tom, co pan Čunek předvedl, velmi nepřál jeho návrat, taky bych se mu vůbec nedivil.

Senátoři navrhují uzákonit třetí odboj a uznat účastníkům tohoto odboje statut válečného veterána. Muselo by jít o odboj, ne o (pouhý) odpor, tj. například o „ozbrojený boj, sabotáže, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství, nebo taky organizování veřejných vystoupení na obranu svobody a demokracie“. Problém je, že organizovaný odboj toho charakteru, jako byl v Polsku nebo jako byla maďarská revoluce, se u nás nekonal, šlo víceméně o ojedinělé a izolované akce. Řada z nich byla vyprovokovaná StB, jiné si StB prostě na zatčené vymyslila a brutálními prostředky některé z nich donutila, aby se k nim přiznali. Dále: u špionáže a převaděčství bude třeba vyčlenit ty, kteří to dělali z nepolitických důvodů (např. kvůli prachům); a to bude velmi složité. Skoro se bojím o tom psát, protože vysoký vojenský důstojník přes historii Stehlík považuje zpochybňování protikomunistického odboje za zločin. Bude k tomu účelu vydán zákon? A stanou pochybovači před popravčí četou? Nebo budou pouze vydáni organizovanému opovržení národa?

„Dnes nám, obyčejným lidem, nezbývá nic jiného než začít zde budovat rudé gardy a dávat dohromady rudé odbory, aby se zabránilo rozpínavosti mafiánsko-zlodějského systému a rozlévání modré krve,“ prohlásil prý zlínský komunistický zastupitel Josef Šlahař. Ještě štěstí, že pan Šlahař a spol. nejsou zase až tak obyčejní lidé. Skoro se mi chce napsat: „zatím“. Jinak gardy je třeba zakázat, jak rudé, tak národní. Je to v podstatě to samé.

V sobotu se uskuteční na Palackého náměstí mítink nacionalistických extremistů (podle organizátorů prý přijde asi tři sta lidí, ale organizátoři mohou účelově mlžit). A kde budou tihle, bude přítomen i jejich anarchistický komplement. Navíc připomínám, že na Václavském náměstí se bude konat demonstrace Ne základnám, a to je jediná věc, na níž se shodnou anarchisté i nacionalisté, takže až si navzájem rozbijí nosy a zbaví se tak nadbytečné energie, mohou se jí svorně zúčastnit. Policie bude mít znovu plné ruce práce. Ví o tom? Navíc na magistrátě začínají pochybovat (např. Bémův náměstek Blažek) o tom, zda udělali dobře, když před dvěma lety zvolili za pražský Hyde Park tak dopravně exponované místo. Lepší by prý bylo něco jako Letná. Nu, do neděle už se to asi nestihne. Úplně ideální Hyde Park by byl bývalý spartakiádní stadion na Strahově. Měl by tu výhodu, že by mohli přihlížet (odděleni zátarasy a bráněni policií) i diváci. Jednou branou by se vpustili holohlaví, druhou anarchisté a začala by revoluční diskuse. Utkání by skončilo, až by už nikdo z obou stran nebyl schopen udržet se na nohou. Hyde Park po česku.

Jedna ze svědkyň v případě Bohumila Kulínského prohlásila, že celá aféra je spiknutí, které má zlikvidovat sbor Bambini di Praga. Nikdy se prý nesetkala s tím, že by se Kulínský choval nevhodně k ní nebo k jiným sboristkám. Upřímně řečeno, na základě toho, co se o věci psalo, nevěřím ve sbormistrovu nevinu, stejně jako nevěřím v nevinu pana Čunka (oba případy jsou si svým způsobem podobné). Ale je zjevné, že jakési vedlejší motivy (likvidace sboru) v případě mohou hrát roli, a přál bych si, aby to, co se stane, byl spravedlivý soud, a ne šikovně zamaskovaný lynč. Proto je třeba se ptát: proč tu věc ti, kteří žalobu vznesli, otevřeli tak pozdě (když jen někomu čtrnáct, má asi potíže se vzepřít autoritativnímu a charismatickému vedoucímu, ale proč s tím čeká do osmadvaceti nebo třiceti, a teprve pak to vybalí?). Proč je tak těžké nevěřit, že to celé zorganizovala bývalá sbormistrova manželka, osoba stejně zaujatá (a stejně důvěryhodná) jako paní Urbanová? Vůbec nezávidím soudci, který má o věci rozhodnout.

Michael Kocáb přišel s tím, že díky domluvě představitelů OF (tj. jeho a Václava Klause) s velitelem západního vojenského okruhu Zachariášem bylo zabráněno nasazení armády na konci listopadu 1989 (tlačili prý na to Biľak a bolševický ministr obrany Václavík). Nu, tlačit mohli, ale nasazení armády bylo vyloučeno, bylo technicky neproveditelné, nižší důstojníci ani mužstvo by neposlechli, protože by dobře věděli, že když neposlechnou, nic se jim nemůže stát. ČSLA, jak jsem ji měl možnost poznat, byla (pokud jde o důstojnictvo) sbor vychcanců, kašparů a blbů, v němž byli tu a tam řídce rozptýleni skuteční profesionálové, kteří v té společnosti většinou trpěli jako zvířata. Představit si, jak tato cháska bere v listopadu 1989 útokem Prahu a masakruje civilisty, je velmi zábavné.

Studenti kritizují exprezidenta, zní titulek v MfD. Jmenováni jsou dva a vyčítají Havlovi, že se zasazuje o postavení protiraketové základny bez ohledu na to, jestli s tím lidé souhlasí. Proč by se měl ohlížet na to, „jestli s tím lidé souhlasí“? Cožpak on není taky člověk a nemá právo na svůj názor? Takové právo má dokonce i aktivní politik a zvolený ústavní činitel – a tím Havel už není. Většina se může mýlit a velmi často se mýlí. Občanská kuráž není dělat to, co chtějí všichni. Občanská kuráž je postavit se třeba všem, když chtějí něco hloupého a nemravného.

V MfD píše Karel Steigerwald o případu obrazů, které bude muset ČR vrátit rodině židovského podnikatele (o případu jsme psali včera). „Jak český stát k obrazům přišel? Lupem. První lupič: nacistické Německo. Český stát byl až druhý lupič. Zkonfiskoval obrazy v roce 1951 jako nacistický majetek zabavený Židům. K tomu musel mít komunistický režim hodně silný žaludek.“ Řekl bych, že ani moc ne. Obrazy zabavil na základě Benešových dekretů. Na základě Benešových dekretů se zabavovalo i českým Němcům. Byl to stejně loupeživý akt. O tom pan Steigerwald nepíše. Jak se v tom chudáci komunisté měli rozebrat? Jednou to bylo podle dekretů OK, po druhé to podle dekretů nebylo OK. Čert aby se v tom vyznal.

LN se vracejí k případu údajné „české pobočky teroristické organizace RAF“. A týká se jí i naše dnešníglosa.

Čtvrtek 15. listopadu: Jiří Paroubek uvažuje, že zruší svou svatbu kvůli mediálnímu tlaku, jemuž by mohli být vystaveni jeho blízcí poté, co se termín a místo profláklo. To je jistě soukromá věc pana Paroubka a nikdo nemá právo mu do toho mluvit, jen nechápu, proč není ochoten smířit se s tím, že kromě četných výhod, které pobyt na výsluní moci a vlivu přináší, má tato příjemná věc jako ostatně všechno v životě svou stinnou stránku. Kdyby dodnes podnikal v restauratérství, nemusel by se o své soukromí a soukromí svých blízkých bát (je ovšem otázka, zda by se v tom případě dneska ženil se slečnou Kováčovou).

Na druhé straně je třeba přiznat, že ti, co vytýkají předsedovi ČSSD, že si za den sňatku zvolil tak významné výročí (17. listopad) se hloupě pletou do věcí, do kterých jim nic není. Proč mají Češi takovou potřebu si svá politická výročí hysterickým způsobem zposvátňovat? Pohoršení je stejná nechutná blbost, jako když se čeští nacionálové pohoršovali nad tím, že si kdosi opovážil natočit v Národním památníku na Žižkově reklamu. Měli bychom se na 17. listopadu postit? Je zneuctěním posvátného dne oddávat se sexuálním radovánkám? A měli by být provinilci exemplárně trestáni? Při mravokárných poznámkách, jaké trousili různí političtí svatouškové na Paroubkovu adresu v souvislosti se 17. listopadem si vždycky vzpomenu na Haškovu povídku o zrádci národa z Chotěboře.

Podle průzkumu STEM ODS opět dohnala a o malounko předehnala ČSSD v preferencích. V přepočtu na mandáty by koalice měla sice v PS jen hubenou většinu 1 hlasu, ale v říjnu to STEMu vyšlo na slušnou převahu ČSSD a nedávný výsledek Medianu byl pro ČSSD ještě příznivější. Problém asi není v tom, že by se sympatie veřejnosti taky rychle proměňovaly nebo že by agentury chybovaly, ale že sympatie a antimpatie veřejnosti jsou momentálně těžko postižitelné. Vláda je neuspokojuje, ale opozice je příliš nepřesvědčila, naopak, řada lidí z ní má právem obavy.

Členové Greenpeace šaškovali před úřadem vlády. To je jen jakási malá předehra k tomu, co se bude odehrávat na 17. listopadu. Proti vládě se spojí všichni: od skineheadů přes sociální demokraty a komunisty až po „občanskou společnost“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Rusko zvažuje, že umístí rakety středního doletu typu Iskander na území Běloruska (odtud by mohly zasáhnout polskou raketovou základnu, ale ne český radar, mají dolet jen 500 km). Ruské rakety budou nebezpečné a budou hrát rozhodující roli jen tenkrát, když Západ nebo ČR propadne hnilobě (podobné, jaká zachvátila ČSR v letech 1945-8 nebo západní Evropu v roce 1938).

Chybou leteckého dispečera došlo před časem někde nad Švýcarskem k srážce dvou civilních letadel. Jedno z nich bylo ruské. Ruský občan, který při nehodě přišel o ženu a dvě děti, dispečera vyhledal a před očima jeho ženy a tří dětí ho ubodal k smrti. Švýcarské soudy ho odsoudily, a po čtyřech letech z nepochopitelných důvodů propustily na svobodu. V Moskvě jej Putinova zlatá mládež vítala jako hrdinu. Té společnosti je třeba se bát! Vyznává v mnohém ohledu úplně jiné hodnoty než my. Byli jsme pod jejich nadvládou skoro padesát let a důsledky jsou dost strašné. Pokud se vlastní vinou (jinak se to dnes nemůže stát) dostaneme do jejich vlivové sféry znovu, dorazí nás to. (Nedávno jsem si přečetl v dějinách Ruska tuto roztomilou story: Poláci dostali na počátku sedmnáctého století bláznivý nápad, že si Rusko podmaní. Vytvořili si za tím účelem vlastního lžicara – údajného syna Ivana IV. – a oženili ho s polskou šlechtičnou jménem Marina Mnišková. Rusové Poláky vyhnali a lžicara zamordovali, Poláci se o anexi pokusili znovu, při té příležitosti se Rusům podařilo zajmout Marinu Mniškovou a jejího tříletého syna. Načež nejen ji, ale i to tříleté dítě pověsili v Moskvě na šibenici. Jistě, Poláci neměli v Moskvě co pohledávat. Ale pro Krista Pána, lidé, bojte se té země!)

Pátek 16. listopadu: nadešlo další, už osmnácté výročí listopadového převratu. V souvislosti s tím přinesla agentura CVVM průzkum, podle něhož zhruba pětina respondentů považuje komunistický režim za lepší, zhruba třetina za horší a zbylá větší polovina buď za stejný, nebo neví. Tedy většině lidí u nás je to fuk. To není příliš povzbudivé zjištění. Výročí se týká i naše dnešní glosa.

Britský agent, který „v době studené války“ zároveň pracoval pro SSSR, obdržel vysoké ruské státní vyznamenání a ruská rozvědka uspořádala na oslavu jeho 85. narozenin galavečer. Je hezké, jak se Putinovo Rusko hlásí ke svým stalinským kořenům. Angličané, ještě nedorostli postmoderní době a ve svém postmoderní zatvrzelosti považují darebáka za zrádce, místo aby ho taky vyznamenali, protože, jak ze zprávy vyplývá, pracoval pro obě strany. Vzhledem k tomu musí dožívat svůj život, jek ze zprávy vyplývá, v Rusku. Zpráva je poněkud podivná, zmiňuje jako jednu z největších zásluh dvojitého agenta to, že informoval „Sověty“ (dobový pseudonym pro Rusy) o pět set metrů dlouhém tunelu z amerického do ruského sektoru, který měl Američanům sloužit ke špionážním účelům. To mi nějak nehraje: až do té doby, když Nikita Chruščov nechal zřídit berlínskou zeď (srpen 1961) nebylo třeba budovat žádné tunely, protože v Berlíně fakticky neexistovala žádná hranice, a pak se tunely se budovaly ne kvůli špionáži, ale kvůli tomu, aby z bolševického ráje mohli nespokojenci prchat na západ. Pokud špión práskl takový tunel, zasloužil by nikoli metál, ale nakopat.

V Právu otiskli rozsáhlý rozhovor s brněnským primátorem Onderkou (ČSSD). Primátor je zajímavý tím, že o svých politických oponentech nehovoří kanálnickou terminologií a má odstíněný osobní názor na otázku amerického radaru (stanovisko strany ovšem respektuje). Pozoruhodné je, že Paroubek ho chtěl učinit členem stranického grémia (asi taky proto, aby ho učinil podílníkem na své politice zabránil tomu, že by mu případně na vlivném postu vznikl potenciální oponent) a Onderka se tomu bránil. Nakonec se shodli na kompromisu: Onderka v grémiu bude, ale jen s poradním hlasem. Je pan Onderka představitelem „ČSSD s lidskou tváří“? Jakýmsi Gorbačovem Paroubkova impéria?

V souvislosti s Hutkovou písničkou proti Nohavicovi zmiňuje kdosi (rovněž v Právu) případ Karla Gotta, kterého veřejnost taky bere, ač stál kdysi v čele těch, kdo podepisovali Antichartu. To není úplně dobrý příklad, Gott nebyl zpěvákem protestsongů a nikdy se za něj ani nevydával.

V Kavárně MfD píše Valtr Komárek o sametové revoluci. Měl by si doplnit znalosti z novodobých dějin. Maďarská vláda z let 1987-9 byla socialistická (pouze se na sklonku té doby – v létě 1989 - proměnila kádárovská MSZMP v dnešní MSZP) a tvrdit, že ve dvacátých a třicátých letech minulého století vládly v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku totalitní režimy je nehorázné přehánění, typické pro českého demokratického premianta.

Pondělí 19. listopadu: Premiér Topolánek v nedělních Otázkách Václava Moravce uvedl, že ČR přejde na euro nejspíš až po roce 2012. Jsem v té věci úplný laik. Topolánkovy argumenty vypadají racionálně: euro nelze zavézt, aniž by se naše mzdy přiblížily těm západoevropským, naše produktivita práce té západoevropské, a totéž platí o důchodech. Nejdřív je podle premiéra třeba provést reformu penzijního a zdravotního systému. Stejně je mi to – jako laikovi - líto: přijetí eura je další stupínek v zapojení (nebo znovuzapojení) ČR do té civilizovanější části Evropy. Přes všechny problémy, které EU má a za něž je u nás zejména zprava kritizována, většinou právem. Zase bychom se octli o pár kilometrů dál od Moskvy. Zatímco pubertální vzývání “suverenity“ nás Moskvě přibližuje – byť třeba nechtě.

Ve Valencii se sešli experti ze 140 zemí světa na konferenci Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny. Musí to být impozantní pohled na tisícihlavé shromáždění velebných bělovlasých kmetů, usnášející se mj,. o tom, že hladiny oceánů se zvednou o 140 cm. Když člověk čte apokalyptické zprávy, které ctihodní učení starci vysílají do světa, získá jisté pochopení pro stanovisko Václava Klause. Co to znamená, tyto sešlosti? Je to věda, politika nebo náboženství? Nebo snad všechno dohromady?

17. listopad oslavili čelní politici, po nich skinheadi, příznivci Jiřího Čunka a odpůrci vlády a radaru (těch bylo sice nejvíc, ale stejně jen dva tisíce. Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že i Miroslav Sládek dokázal svého času v Praze zbuntovat početnější demonstraci). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek vystoupil v neděli v otázkách Václava Moravce tentokrát spolu se slovenským premiérem Ficem. Fico se choval poměrně diplomaticky, i svůj nesouhlas s radarovou základnou podal velmi zaobaleně, což je s podivem, protože český premiér se předtím (v pátek nebo v sobotu) zúčastnil v Bratislavě jakéhosi opozičního mítinku na náměstí. Jak mi pan Fico je krajně nesympatický, dovedl bych pochopit, kdyby to byl Topolánkovi ostře vytknul, protože se skandálně plete do vnitřních záležitostí sousední země. Co má co český premiér podporovat slovenskou opozici? Je to stejné, jako když si tady rakouský spolkový kancléř pouští pusu na špacír v intencích svého hostitele Paroubka – stejné, ne-li horší.

Zpěvák Jarek Nohavica si stěžuje, že StB uvedla v zápise o pohovoru s ním věci, které nikdy neřekl. Kdyby byl pan Nohavica příslušnému důstojníkovi StB řekl, že mu bude rád k dispozici, ale na služebně, musel by s ním dotyčný sepsat protokol, který by pan Nohavica buď na každé straně podepsal s tím, že to četl, nebo by si dnes mohl právem stěžovat: Jenže pan Nohavica se scházel s estébáky po hospodách a kavárnách - jak to dělávali agenti se svými řídícími důstojníky. A agenti nemohli kontrolovat, co o nich řídící orgány píší. Tato výsada byla vyhrazena sledovaným osobám.

V Právu vytýká student politologie Jiří Koubek Topolánkovi, že mlčel, když PiS v Polsku přizvala do koalice extremisty. Ovšem že mlčel, stejně jako mlčel, když si extremisty (nebo extremistu, nevím, zda je možné za extremistu označit Vladimíra Mečiara) přizval do vlády Fico. Není nejmenší důvod plést se našim sousedům do toho, kdo je zrovna v koalici, je to naopak „kontraproduktivní“, což se jasně ukázalo na případu Haiderových Svobodných v Rakousku. Celá Evropa byla na nohou, málem zorganizovali proti Rakousku křížovou výpravu, a žádná katastrofa nenastala, naopak, koaliční spoluvládnutí FPÖ fakticky zničilo (v Polsku, zdá se, koaliční spoluvládnutí zničilo všechny tři partnery). Pan Kubek je typický aktivista – člověk, který je připraven ve jménem práva a spravedlnosti strkat frňák do všeho kolem. Zaplať Pán Bůh, že to Topolánek zatím nedělá.

MfD na své pravidelné stránce „Puberťáci píší noviny“ otiskla dva pozoruhodné názory (jejich autory nejmenuji, jejich věk je omlouvá). První: „V poslední době politiku moc nesleduji, ale zdá se mi to jako dost velký cirkus, každý si dělá, co chce.“ Druhý: „Elita, to je fakt vynikající. Přijde mi to u nás jako Kocourkov.Každý si dělá, co chce, a nedokážou se na ničem domluvit. Politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe.“ Shodný soud zní, že každý si dělá, co chce. Čili, slovy našeho národního hrdiny, Karlovo náměstí a na každém stromě politik bez disciplíny. Tím se náš dnešní nepořádek liší od dřívějšího pořádku, kdy si dělat, co chtějí, mohli jen pečlivě vybraní, a i ti se museli napřed dovolit v Moskvě. Dále: politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe. Politik jako živočišný druh (např. křeček) se vyznačuje tím, že hrabe jen pro sebe. Každý politik? Nebo jen český? To jsou jen prázdné, odposlouchané hospodské žvásty. Těm starším, co tak rozjímají v hospodě, má člověk chuť říci: odkud to víš, ty kanče? Můžeš to dokázat? Jednomu politikovi po druhém? Ale k mládeži je samozřejmě třeba být shovívavější.

Paní Helena Fibingerová, která za starého režimu vynikala tím, že dovedla velice daleko hodit těžkým kulatým předmětem, se po převratu vrhla na politiku a stala se profesionální dozorčí nad veřejnoprávní televizí. Dostala se do sporu s režisérem, který chtěl pořídit její portrét pro dnešní a budoucí generace, a to kvůli tomu, že nebyl ochoten dostatečně dlouho čekat, až v její soukromé pekárně spustí stroj na rohlíky, který nějak bytostně patří k její dnešní osobnosti. Řvala na něj, že si bude stěžovat Janečkovi (generálnímu řediteli) a prohlásila, že je drzý. Předpokládám, že paní Fibingerová za totáče vrhala koulí za Duklu a tam pochytila lampasácké manýry. Někdo by jí měl vysvětlit (bude to možná obtížné, vynikající fyzické dispozice se většinou s vynikajícími duchovními dispozicemi míjejí), jaká je její role coby členky rady ČT. Že to neznamená, že by měla tu instituci na povel. Když jsem si někdy na počátku osmdesátých let přečetl knížku Ivana Klímy Má veselá jitra a v ní povídku Koulařka (není samozřejmě o paní Fibingerové, ale o koulařce an sich), připadalo mi to poněkud surové a nespravedlivé. Teď ale opravdu nevím.

V Lidových novinách píší dnes o osudu německých antifašistů v (těsně poválečné) ČSR. V internetových Lidovkách byl článek o vyhlédnutém místě pro hroby vojáků padlých v druhé světové válce. Obě témata spolu úzce souvisí a k oběma se vrátíme.

Úterý 20. listopadu: STEM zveřejnil „žebříček popularity“ hlavních státních institucí. Václava Klause jako instituci si pochvaluje 70% lidí (já k nim nepatřím, mé místo je vždycky v menšině), též 50% voličů KSČM, 64% sympatizantů ČSSDD, 68% zelených a 82% lidovců. Je možné tak populárního politika znovu nezvolit? Celá Praha by byla na nohou jako o výročí Křišťálové noci, tentokrát by se určitě na tu správnou stranu přidali i skinheadi. Zajímalo by mne, kolik procent anarchistů je pro Klause, předpokládám, že ti nejsou z principu pro nikoho, ani sami pro sebe (ale když už by pro někoho být museli, nebyl by to náhodou taky Klaus?). Vláda má pouhých třicet procent a pohoršila si o dva body. Z toho plyne poučení, že je daleko vděčnější být prezidentem než premiérem. (Premiér musí něco dělat, prezident musí být důstojný a moudrý – nebo se tak aspoň musí tvářit). Parlament je na tom ještě o bod méně, i když si polepšil. Nemám teď po ruce přehled průzkumů od sametové revoluce: ale byl tu někdy parlament, s nímž by byla spokojena většina lidí? Přitom jen o složení parlamentu rozhodujeme přímo. Zvolit takový parlament, abychom s ním mohli být spokojeni se nám nedaří. V čem je chyba?

Premiér Topolánek a ministr Pospíšil předkládají návrh na reformu justice. Je zajímavé, že mezi základními právními normami, které hodlají změnit, není zákoník práce je to jen projev politického realismu? Zato chtějí zavést odvolávání soudních funkcionářů i soudců (informace, kterou čerpám z Práva, je v tomto ohledu kusá). To by mohlo např. otevřít dveře konečnému a úplnému ovládnutí nezvedeného soudnictví naším Nejvyšším a Nejpopulárnějším, pokud by soudce nejen jmenoval, ale i odvolával.

Jiří Paroubek to má těžké: vyčítá se mu, že se oženil 17. listopadu, že jel na svatbu moc rychle a dokonce přejel dvojitou bílou čáru (přesněji řečeno nezabránil přejetí dvojité bílé čáry, protože samozřejmě neřídil) a povolal si v Mariánských lázních k zajištění bezpečnosti obřadu obecní policajty. První výtka, už jsme o tom psali, je drzá blbina, nad níž člověku zůstává rozum stát. Pokud jde o rychlou jízdu, samozřejmě, politik (a zvlášť politik) má dodržovat pravidla jako obyčejný čičmunda. Paroubek byl na stranické konferenci v Ústí nad Labem (kde má ČSSD a on osobně velký problém) a dá se lidsky pochopit, že měl naspěch, na rozdíl od těch mladých pašáků, co mne vždycky, když jedu do Prahy a domů, předjíždějí stopadesátkou v obcích. Neomlouvám ho, jen to uvádím jako jistou polehčující okolnost. Taky si nemyslím, že zrovna v tomhle případě šlo o „velkopanské jednání“ („když je někdo najednou nahoře, začne se chovat velkopansky“, řekla MfD dopravní psycholožka Jana Ambrožová). Dále: auto podle fotky přejelo bílou čáru o stopu pneumatiky. Jak to má spolujezdec poznat? A když to pozná, má dát zastavit a řidiče vyhodit? Nebo snad rovnou utratit? Paroubkovo auto sledovali v závěsu novináři, dobře vytušili, že si přijdou na své. Nezavání to malilinko hyenismem? Jen se ptám, proboha. Pokud jde o policisty, panu Paroubkovi byl za svědka premiér sousední země a nejspíš šlo jen o špatnou koordinaci mezi státní a místní policií. Mám k politice pana Paroubka tisíc a jednu výhrad, ale kdyby provedl jen tohle, považoval bych za ztrátu času se tím zabývat. A přece jen trošku chápu jeho zaujatost proti médiím.

Jihlavský státní žalobce Salichov kritizoval ostravského vyšetřovatele Šošovičku v souvislosti s vyšetřováním kauzy Čunek. Vedení protikorupční služby Policie ČR došlo k závěru, že se Šošovička při vyšetřování nedopustil trestného činu a ni přestupku. Šošovička prohlásil, že podá civilní žalobu na Salichova a brněnského krajského žalobce Coufala. Zatím je to pořád dobré, můžeme doufat, že nakonec nepřijdou ke slovu zbraně.

Pražská městská konference ODS zvolila svým předsedou primátora Béma. Události se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek bude mít možná na nadcházejícím kongresu ODS problém. Ten loňský totiž zakázal politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň EU, a to by vládě zabránilo schválit evropskou reformní smlouvu. Premiér by rád usnesení zrušil, protože ČR musí splnit zahraniční závazky, ale zdá se, že narazí na klausovskou kliku. Senátor Kubera prohlásil, že „socialismus jsme dveřmi vyhodili a on nám oknem leze zpátky z EU“. Čemu všemu ti lidé neříkají socialismus. Náš problém není socialismus z EU, ale samoděržaví z Putinova Ruska. Užší spolupráce v rámci EU je sice malý, ale přece jen viditelný krůček k tomu, abychom se vůči tomu z východu v rámci možností ubránili. To, čemu se tady říkalo socialismus, bylo samoděržaví, a je obrovskou chybou Friedricha von Hayeka, že kdysi tyhle dvě věci ve své knize Cesta do otroctví spletl dohromady.

Předseda Zelených Bursík se zjevně rozhodl, že navrhne na místo ministra školství senátora Zlatušku. Ve straně bude mít problém. Nervozitu zelených trochu chápu, pan Bursík sice dostal a dostane na ministerstva vcelku úctyhodné kandidáty, ale zároveň to vypadá, že mu SZ posloužila jen jako výtah do vlády pro „osobnosti“, které s ní nijak bezprostředně nesouvisí. Věcně to může být dobré (nedovedu si představit, že by pan Zlatuška byl horším ministrem než paní Kuchtová), ale formálně to nějak nesedí.

Podle Petra Uhla (Právo) selhal Hutka, když emigroval, ačkoli ho nezmlátili ani nezavřeli (kolik lidí u nás emigrovalo, ač je nezmlátili ani nezavřeli - je z hlediska vyššího principu mravního nutnou podmínkou k emigraci to, že člověka zmlátí nebo zavřou?), a ne Nohavica, který se spustil s StB. Podle Uhla je třeba vystoupit proti estébákovi, který chudinku Nohavicu tak vystrašil. Proč? Zpíval či zpívá snad ten estébák někde na pódiu moralizující songy? Nikdo nechce Nohavicu zavřít. Je ovšem fakt, že má problém. Problém by neměl, kdyby např. nebyl veřejně činný. Estébák není veřejně činný. Myslí si pan Uhl, že je třeba napřed všechny estébáky zavřít (nebo snad dokonce postřílet), a pak se teprve bude moci hovořit o agentech? Na toto řešení první polistopadová garnitura, k níž pan Uhl jako ne nevýznamná postava patřil, rezignovala (a nemůžu říci, že bych jí zrovna tohle zazlíval). Tak co je to dneska za řeči?

Podobné nesmysly píše v MfD David Smoljak. „Že se nedokázal vzepřít tlaku tajné policie? Nejspíš nedokázal, stejně jako se svého času nedokázal vzepřít démonu alkoholu.“ Mezi donášením a alkoholismem je velký rozdíl. Pan Smoljak dále píše: „Označovat teď Nohavicu šmahem za „udavače z Těšína“ vyžaduje věru velkou míru zlé vůle. Asi jako kdybychom třeba Waldemarovi Matuškovi vypálili cejch „ožrala z Košic“. Pan Matuška ovšem nepráskal. Pan Smoljak zjevně patří k nějaké společnosti pro potírání alkoholismu, já k němu mám podstatně tolerantnější přístup, i když si ho bohužel už prakticky nemohu dovolit. „Morálně odsoudit je třeba především ty, co podlehli!“, volá ironicky a vyčítavě pan Smoljak. Jaképak především. Podlehnutí patří k věcem, které je třeba odsoudit. Podlehnout je lidské, ale rozhodně nemá znaménko plus, a odsouzení si zaslouží. Ostatně, základem pověrčivého vidění světa, který sdílejí křesťané, je, že hřích je podlehnutí a selhání. Ďábel nežije mezi námi, jen nás svádí. Z toho hlediska nechápu, proč by se na toho estébáka, co s Nohavicou pracoval, mělo pohlížet jinak než jako na člověka, který podlehl zlu – stejně jako Nohavica, ovšem ve větší míře.

Neznámí výtržníci nabarvili pomníku prezidenta Beneše před ministerstvem zahraničí hlavu na červeno. Stařičtí veteráni z druhé světové války (jmenovitě pan Horal, který proslul tím, že ač tankista, vydával se za letce) monument svého zesnulého guru demonstrativně očistili a vytkli ministerstvu zahraničí, že jim na něj nedává dost pozor. Viníky jsou podle nich „náckové“. Člověk nemusí být zrovna nácek, aby měl k zesnulému politikovi výrazně záporný vztah. Podle těch kmetů se ale nácek pozná podle toho, že nemá rád Beneše. Barvící akce byla samozřejmě přehnaná, jednak červená barva není žádný argument, a jednak, když už kdysi při přemalování tanku na Smíchově použili pan David a poslanci FS růžovou barvu, nebyl v tomto případě žádný důvod sahat přímo po rudé.

Vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn se při slavnostní mši za Ottu von Habsburga vyjádřil pozitivně o habsburské monarchii, čímž vzbudil jakousi slabou nelibost čtk. Prohlásil, že svou otevřenou univerzalitou byla monarchie lepší, než mnohé jiné státní útvary předtím i potom. Český člověk v tom nejspíš vycítí skrytou výtku vůči předválečné ČSR. Snad bychom se po tak velkém časovém odstupu mohli smířit aspoň s tím, že habsburská monarchie měla kromě svých stinných i četné světlé stránky, například tím, že v jejím rámci se český politický národ mohl rozvinout k tomu, aby byl schopen ustavit svůj vlastní stát. A že první republika měla kromě svých světlých stránek i stinné, zejména pokud jde o velmi nedokonalé uskutečnění občanské rovnosti.

Středa 21. listopadu: Státní zástupce Salichov zastavil stíhání Jiřího Čunka s tím, že trestný čin, z něhož byl obviněn, se nestal. Rozhodnutí může ještě zvrátit nejvyšší státní zástupkyně, předpokládá se, že tak neučiní. Zároveň státní zástupce v Šumperku rozhodl, že Čunek nespáchal trestný čin sexuálního obtěžování své sekretářky Urbanové, a že na druhé straně Urbanová Čunka nepomlouvala a nevydírala. Tenhle druhý případ vypadal od počátku jako účelový a vycucaný z prstu a aspoň v mých očí Urbanovou jako svědkyni ve věci úplatku zpochybňuje. Podle průzkumu Faktum Invenio 2/3 lidí požadují, aby všichni politici, kteří jsou nařčeni z trestného nebo i jen nečestného jednání, ihned odstoupili. Rozuměl bych tomu, kdyby šlo o ty, co byli oficiálně obviněni. Jinak by to znamenalo, že by si kterýkoli psychopat nebo darebák mohl na kteréhokoli politika cokoli vymyslit, a tak ho zničit. Čunkovi se věnuje naše dnešní glosa.

Pokud jde o záležitost s tolik propíranou cestou předsedy Paroubka z Ústí do Mariánských lázní, udělal pan předseda podle mého názoru jedinou neodpustitelnou věc: shodil všechno na řidiče. Požádal agenturu, která ho zaměstnává, aby vyvodila důsledky z jeho dopravních přestupků, a dokud se věc nevyšetří, aby s ním ten řidič nejezdil. Je samozřejmě možné, že řidič volil způsob cesty (rámcově samozřejmě, třeba instrukcí „spěcháme“) zcela o své újmě, ale řekl bych, že je to pravděpodobné asi tak, jako že je na Marsu život.

„Některé archivní dokumenty potvrzují, že StB vyvíjela na zpěváka Jaromíra Nohavicu nátlak a vyhrožovala mu“., píší v Právu. Samozřejmě, copak lze k udávání získat někoho dobrovolně? Jako formy nátlaku (obecně, ne v případu pana Nohavici) uvádí článek „vyloučení ze školy, hlášení do zaměstnání, odebrání pasu“. To všechno se přece dá přežít. Za protektorátu se lidé stávali konfidenty Gestapa, aby se vyhnuli mučení, koncentráku nebo gilotině. Po válce většinou skončili na popravišti, nevidím důvod, proč to zpochybňovat. A nikdo je dnes neprohlašuje za ubohé svedené chudáky a oběti gestapáků, pravých viníků. Pravda, ti lidé mohli nadělat a zpravidla nadělali daleko větší paseku než agenti StB za normalizace. Byla válka. Ale agenty StB zase nikdo nestaví ke zdi, nikdo nezavírá. Jde jen o to, aby se o tom vědělo a otevřeně mluvilo.

Kdo je v showbyznysu větší morální zrůda, ptá se v MfD pateticky Karel Škrabal, Nohavica nebo hvězdy normalizační pop-music? To je, jak by řekl náš pan prezident, úplně špatně položená otázka. Pan Nohavica samozřejmě není morální zrůda. Je to člověk, který pod tlakem selhal a dělal věci, které se dělat nesmějí. Kdyby tohle přiznal, byl by jeho případ tak říkajíc před lidmi i před Bohem vyřízen. Bohužel by to poznamenalo i jeho profesní kariéru, a proto to neudělá. Taky považuju za sprosté označovat Gotta, Vondráčkovou atd. za morální zrůdy. To, co provozovali po roce 1968, mi připadalo a připadá v některých ohledech nechutné a směšné, to je všechno. I oni pod tlakem selhali a dělali občas věci, které se dělat nemají. Jenže ani pan Gott, ani paní Vondráčková nepředstírali, že zpívají protestsongy, a pokud je mi známo, nespolupracovali s StB.

Tamtéž píše místopředseda PS Zaorálek: „Často slyšíme, že naší prioritou je politika respektování lidských práv všude na světě. Budiž. Jen bychom si měli vyjasnit, co se tím přesně myslí. Jestli to není také arogance a povýšenost vůči některým, kterým příliš nerozumíme.“ To by chtělo malounko konkretizovat. Např. já příliš nerozumím Rusku, kde se upevňuje tardiční samoděržaví a současně taky obnovuje chuť znovu sežrat to, co museli na konci osmdesátých let pustit (tj. taky nás). Taky úpříliš nerozumím tomu, když nějací prasáci v jedné zemi vyvezou holku za město, tam ji kolektivně znásilní a ona má podle čehosi, co v té zemi nazývají právem, být ještě bičována a uvězněna. Na rozdíl od pana místopředsedy mi to má vrozená povýšenost a arogance brání brát jako folklorní zvláštnosti.

Čtvrtek 22. listopadu: Agentura Faktum Invenio a CVVM zveřejnily své volební modely. Z obou shodně vypovídá, že náskok ČSSD před ODS se zvětšil (činí v obou případech přes 6%). Pokud by teď byly volby, měl by rudý blok na pohodlnou neformální vládní spolupráci. Podle CVVM se přitom lidovci nebezpečně blíží pětiprocentní hranici. V Událostech by se dalo dohledat, jak vypadaly preference po roce Špidlovy vlády (v rychlosti, nemám moc času, jsem zjistil jen, že ČSSD byla v listopadu 2003 podle Faktum Invenio pod 10% a předstihli ji i komunisté). Situace se tehdy ovšem nezdála být tak napjatá, hlavně v mezinárodní oblasti terorismus tolik nepokročil a Rusko se ještě natolik nehlásilo ke svým imperiálním ambicím. v Lidovém domě s ním ovšem spokojeni nebyli. Ale možná, že si minulost zkrášluji. V každém případě má ODS ještě co dohánět. Přece jen se mi nechce věřit, že by Paroubkova a Rothova ČSSD mohla v budoucnosti ODS v preferencích tak převálcovat. Respektive ODS by musela udělat nějaké ještě o hodně strašnější chyby, než jaké dělá teď.

Právo informuje o tom, že podle BIS u nás roste tlak organizovaného zločinu na stát. Vláda prý zločinu otvírá dveře. Je zajímavé, že v Právu v této souvislosti nezmiňují rozval ÚOOZ, ÚOOZ je tabu, protože údajně prohrál Paroubkovi volby. Jednak si myslím, že se tím Kubiceho vystoupení necelý týden před volbami trochu přeceňuje (bylo to ovšem velmi nekorektní a taky velká chyba), a jednak možná právě za to, že ten rozval přinejmenším dopustil, by si ministr Langer zasloužil dosti drsnou kritiku.

Poslanec Liška taktéž v Právu říká, že „zatím není naděje, abychom (my zelení, bd) byli pro radar“. Vyjadřuje se krajně opovržlivě o nynější vládě USA (mj. prý nemá důvěru ani kongresu, ani vlastních občanů, pokud se nemýlím, v americkém systému vláda důvěru Kongresu nepotřebuje a nemívá ji velmi často, a v případě pana Lišky je to řeč o provaze v domě oběšencově, protože „jeho“ vláda má v parlamentu důvěru jen díky dvěma přeběhlíkům a s podporou veřejnosti to taky není nic moc (viz výše o koaličních preferencích). Chtěl by taky čekat na novou administrativu v USA (i když dokonce i Jiří Paroubek už v USA zjistil, že stanovisko demokratů se od stanoviska republikánů v této věci v podstatě neliší). Pan Liška je v zahraniční politice trojským koněm opozice v koalici a spolu s lidoveckým poslancem Hovorkou by v budoucnu vyrůst do pohankovsko-mlčákovských výšin.

Zákonodárné shromáždění Petrohradu vyzvalo voliče k podpoře prezidenta Putina: „My, zákonodárci, bez ohledu na politickou příslušnost, vás žádáme, abyste se semkli kolem, národního vůdce Vladimíra Putina a učinili tak volbu ve prospěch stability a rozvoje Ruska.“ Usnesení neodhlasovali všichni vstoje, ale prosadila je Putinova strana Jednotné Rusko přes odpor ústavně právního výboru. Preference stran před volbami do dumy prý vypadají tak, že by taky mohlo překonat nutnou 7% hranici pouze Jednotné Rusko (komunisté jsou zatím slabě pod). Rusové by si tak demokraticky odhlasovali vládu jedné strany. Pana Paroubka jistě potěší, že to nebude KSSS a že v Kremlu nesedí Brežněv. Ovšemže ne, sedí tam někdo daleko nebezpečnější. Pokud nynější ruské vedení neztratí nervy a českého králíka příliš nevystraší, bude ho mít za pět – šest let už zase na pekáči. Průkopníci typu pana poslance Lišky k tomu u nás už mocně pracují. Kdyby to aspoň dělali za Putinovy prachy! Ale ne, oni to dělají rádi a z čistého srdce (hulvát by řekl z blbosti). To je na tom zdaleka nejstrašnější.

Jinak ruská tajná služba trpí zatím jakýmisi dětskými nemocemi. O jednom případu píše dnes MfD a komentujeme ho v naší dnešní glose.

Polsko má také svou Brožovou-Polednovou. Jmenuje se Helena Wolińska, má na svědomí mj. zástupce velitele Armiji Krajowej generála Emila Fieldorfa a kromě toho má taky kliku, protože žije ve Velké Británii, která se doposud zpečovala ji Polsku vydat. K případu se vrátíme.

Pátek 23. listopadu: nejvyšší státní zástupkyně Vesecká potvrdila (opětné) rozhodnutí jihlavského žalobce Salichova zastavit trestní stíhání vicepremiéra Čunka. Případ je tím formálně uzavřen, problém ne. Je těžko se zbavit dojmu, že tu politika intervenovala do oblasti justice – jenže původní plán, který byl od počátku za případem Čunek cítit – vznést obvinění, které se nedá ani dokázat, ani vyvrátit, a tím lidoveckého předsedu znemožnit – je taky politický. Policie, která Čunkův případ původně vyšetřovala, se cítí být zkrácena ve své kompetenci (nevím, zda se těm lidem lze příliš divit) a navrhla obvinit vsetínského místostarostu Kudlíka a bývalého Čunkova náměstka Půčka z křivého svědectví v Čunkův prospěch. Čunek zřejmě uvažuje o návratu do vlády - je to jakýsi zombie Topolánkova týmu.

Koalice čelí další pohromě: dvě poslankyně (mj. Olga Zubová, která aspiruje na místo ministryně školství) váhají, zda podpoří státní rozpočet, a paní Zubová neví, zda dá důvěru Topolánkově vládě. Bursíkovým oponentům se podařilo konečně zasáhnout poslanecký klub strany. Vzhledem k tomu, že i v lidoveckém klubu je minimálně jeden nevypočitatelný poslanec (p. Hovorka), vláda už zase balancuje nad propastí. Dá se takhle vůbec dělat nějaká rozumná politika?

Paní Topolánková opět práskla svého bývalého manžela, tentokrát ve věci jeho lyžování v Alpách. Připadá mi to ohavné, nemohla by si své soukromé účty s ním vyřizovat mimo politiku?

Ministr Langer je pro to, aby inspekce ministra vnitra zůstala tak, jak je. František Bublan (stínový ministr ČSSD) je naopak pro to, aby se osamostatnila. Pánové si tak říkajíc vyměnili názory (před volbami do PS se na to každý z nich díval opačně). Tématu se týká naše glosa.

Jiří Paroubek znovu kritizovat zahraniční politiku Topolánkovy vlády a klade jí za příklad sebe sama: po volbách do dumy navštíví Rusko. Pak jede do Izraele. Zároveň kritizoval vládu za postoj k Číně, Čína je komunistická, ale „ten komunistický režim není tak rigidní jako byl Jakešův komunistický režim“ (proto se s ní zjevně můžeme kamarádit). ČSSD má svou vlastní zahraniční linii, a z té jde děs a hrůza. Vzpomínám si, jak se mi kdysi ještě za totáče hnusili západní politici, kteří využívali situace, koketovali s Moskvou a vozili se po amerických zádech (např. řecký premiér Papandreu). U nás je od Klause po Paroubka řada pretendentů na tuto odpornou roli.

Američané udělali Rusům řadu vstřícných návrhů pokud jde o spolupráci na protiraketové obraně. Rusové se chvíli tvářili uvážlivě a pak briskně prohlásili, že návrhy nepředstavují nic nového a jsou pro ně nepřijatelné. Jako za nebožtíka Gromyka. A i tenkrát si spousta moulů myslila, že se ruský odpor dá zlomit větší a větší vstřícností.

Jiří Paroubek se na ústecké okresní konferenci, z níž pak tolik spěchal na vlastní svatbu, choval jako za starých časů v RaJ. Například chtěl perlustrovat delegáty, zda jsou tam oprávněně, a na jednom žádal občanku. Jenže doba se změnila a pana předsedu, pokud je aspoň pravda to, co píšou v MfD, v podstatě vyhodili. Snaha pana Paroubka připodobnit dnešní situaci (samozřejmě jen „v tom pozitivním“) té před dvaceti lety, zatím, jak se zdá, naráží. Dokonce bych řekl, že pan Paroubek na to nemá.

V dnešní MfD si Bohumil Pečinka za klasusovskou novinářskou lobby vyřizuje účty s Topolánkem. Jistě, vláda je slabá. Ale až padne a ODS udělá koalici s Paroubkem, bude si pan Paroubek moci s vládou a s koaličním partnerem dělat, co si zamane. Při nestabilitě dnešního vládního tábora nebude nic snadnějšího než si najít své přeběhlíky a pokud by se ODS cukala, dát jí kopačky a vládnout s komunisty. Jsem velmi zvědav, jak by za takové změněné situace Klaus a jeho novinářští zbrojnoši prosadili odmítnutí reformní smlouvy.

Sobota 24. listopadu: Vedoucí činitelé Strany zelených se navzájem v médiích titulují jako lháři a po tiskové konferenci paní Kuchtové a jejích stoupenců to prý (podle Práva) vypadalo, že se budou fackovat. Je to nepochybně pozoruhodný příspěvek k české politické kultuře, i když to není nic nového (o lhářích se mluvilo v konfliktu mezi Tlustým a vedením strany v ODS, facky už padaly v ČSSD). Alexandr Mitorfanov (taktéž v Právu) hájí proti Zeleným ČSSD tím, že na rozdíl od Zelených ČSSD nikdy neslibovala, že v politice zavede morálku Mirků Dušínů. To je skutečně vynikající. Zároveň ale taky neslibovala, že si problémy místo standardním hlasováním bude řešit nestandardním fackováním. Tedy: chovali jsme se sice jako dobytek, ale nikdy jsme nikomu neslibovali, že se budeme chovat jinak.

Kongres ODS je zatím v běhu, a tak jen malá poznámka na okraj vystoupení předesdy Topolánka. Pan Topolánek mimo jiné prohlásil: „Mafiánské metody, díky kterým (ČSSD) ovládla tento stát, dnes z velké části ovládají tento stát samy. Nejde pouze o propojení zločinu a státní správy, o bezprecedentní manipulace s orgány činnými v trestním řízení, ovlivňování výběrových řízení, rozdělování dotací. Jde také o masivní korupci novinářů a účelové zneužívání médií, jde o redistribuci politické a výkonné moci v této republice…“ To je zvláštní duchaření. Všechny ty neřesti musí někdo provozovat, neprovozují se samy od sebe, a pan Topolánek by měl toho někoho pojmenovat, když už to nemůže dále svádět na ČSSD, která už není u kormidla. Kdo propojuje zločin as orgány státní správy? Kdo manipuluje s orgány činnými v trestním řízení (po uzavření případu Čunek je to tak trochu řeč o provaze v domě oběšencově)? Kdo ovlivňuje výběrová řízení a rozděluje dotace? Kdo redistribuje politickou a výkonnou moc v politice? Pokud jde o masivní korupci novinářů a účelové zneužívání médií, je tuplem třeba říci: kdo koho kdy kde za jakým účelem, jinak je to útok na svobodu projevu, který nemá praktické důsledky jen kvůli poměrné bezmocnosti této vlády. Pan Topolánek by si měl dávat pozor na jazyk, po krku mu nejde nějaké záhadné „ono“, ale např. hradní Mladá fronta Dnes, která si objednala lehce účelový průzkum ohledně jeho údajného hulvátství u agentury Median. Průzkum vyšel ke spokojenosti zadavatele, většina lidí si prý myslí, že se Topolánek na funkci nehodí nebo zklamal, i když je lepší, než býval Paroubek. Problém je v tom, že v této situaci není moc na výběr. Na „přirozeného nástupce v čele ODS Pavla Béma“ vůbec nevěřím, co by dělal? To samé, co Topolánek, ale taktněji? Nebo velkou koalici – v téhle situaci? Nebo nové volby – při dnešním stavu preferencí ODS? Musíme si vybírat mezi špatným a o něco lepším a je to naše vina.

Pražská a královéhradecká organizace KDU-ČSL se ohradila proti usnesení pražské organizace ODS (když neprojde Klaus coby prezident, padá vláda), považuje to za vydírání. Což je do slova a do písmene pravda.

V Právu se ještě vracejí k případu nehody, při níž řidič jel příliš rychle po hlavní silnici, řidička z vedlejší silnice mu nedala přednost a došlo ke srážce s tragickými následky. Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že viníkem je řidič. Tomu (jako laik) vůbec nerozumím: pravidla porušili oba, jsou tedy spoluviníci. Nebo si náš právní řád žádá, aby vinen byl jen jeden, a ten druhý musí být tím pádem nevinným?

V rozhovoru pro Právo říká prezident ČLK Milan Kubek: „V té hektické kampani v roce 2006 si ČLK – na rozdíl od kolegů stomatologů a lékárníků – zachovala striktní neutralitu.“ Chválím pana prezidenta, že si zachovává smysl pro humor. Zatímco stomatologové a lékárníci podpořili ODS, ČLK byla a je prodlouženou rukou exministra Ratha a ČSSD, a za zpolitizování lékařských komor může v první řadě ona, resp. její předchozí prezident, jehož je pan doktor Kubek blízkým přítelem (zlomyslný komentátor by řekl podržtaškou). Vznikl tak systém, který působí jako mlýnek na maso pro každého jiného ministra než je pan doktor Rath, i pro ministra stokrát schopnějšího než je pan dr. Julínek. Šikovně vymyšleno. Pan prezident se dále pokouší čtenáře přesvědčit, že problém zdravotnictví spočívá v neustále se prohlubujícím nepoměru mezi nedostatečnými finančními zdroji zdravotnictví a obrovským očekáváním veřejnosti, pokud jde o kvalitu a dostupnost zdravotní péče. To je jistě pravda, pan prezident vidí cestu ven v tom, že je třeba zvýšit cenu práce lékařů (tj. jejich platy). Aby se mohly zvýšit lékařské platy, musí se ovšem od lidí vybrat výrazně víc peněz.

Taktéž v Právu si stěžuje syn Rudolfa Margolia, odsouzeného k smrti v procese se Slánským,že mu, když chtěl, aby Lidové noviny připomněly výročí procesu, „jeden mladý redaktor“ napsal: „Já Vašeho Otce neznám, ale Váš otec byl komunista na vysokém místě, a proto si trest smrti zasloužil.“ K tomu je třeba říci: Rudolf Margolius byl odsouzen za něco, co neudělal. V tom smyslu byl obětí justiční vraždy. Zároveň je nesporné, že ve vysoké státní funkci významně napomáhal upevnění zločinného režimu, navíc dirigovaného cizí koloniální mocností (Ruskem), a musel mimo jiné nutně spoustě lidí velmi ublížit. Rehabilitaci si zasloužil (lidé nemají být souzeni za to, co neudělali, a soudit za to, co případně udělali, ty, co už jsou mrtví, se v civilizovaném světě nedělá – je ale možné a potřebné jejich činnost hodnotit). Metál ne. Vůbec se nedivím tomu, že takovou věc nelze panu Margoliovi ml. vysvětlit (žádat na někom, aby odsuzoval, byť jen morálně, svého otce, by bylo nelidské a neslušné), ale je to tak.

Mladá fronta Dnes otiskla lehce patafyzikou úvahu o Rusku z pera Marka Leonarda a Nicu Popescua. Píše se v ní mj.: „Evropská unie naléhavě potřebuje nový přístup. Místo snahy Rusko demokratizovat nebo zadržovat by se Unie měla shodnout na omezenějším cíli spočívajícím v úsilí proměnit Rusko ve spolehlivého partnera vázaného právním řádem. Společný přístup přinese Bruselu mnoho mocných pák, jimiž si zajistí, aby Moskva dodržovala smlouvy a vzájemné dohody.“ To je směšné: Rusko je supervelmoc s agresivními imperiálními zájmy, která má nyní v čele velmi schopného politika, EU je sbor rozhádaných líných strejců, z nichž většina myslí jen na to, jak zajistit tou nejpohodlnější cestou svým ovečkám blahobyt a pohodlí. Jak by měli tito tajtrlíci „proměňovat Rusko“? Je to, jako když se skupinka vypasených myší rozhodne, že bude vychovávat kocoura.

Pondělí 26. listopadu: Na kongresu ODS dosáhl předseda Topolánek přesně toho, co potřeboval: místo striktního pokynu donutit koaliční partnery k volbě Klause s nimi má pouze jednat, není zavázán odmítnout evropskou reformní smlouvu. Kritizováno bylo (právem) pouze to, jak se Topolánek prezentuje na veřejnosti. Že má první místopředseda Bém jiný názor než Topolánek i v lecčems dalším, vyplynulo ze dvou vizí (špatné a dobré), které kongresu předestřel a jichž se týká naše dnešní glosa. Protože vize jsou dnes v módě, nemohu si odpustit svou vlastní, katastrofickou: poté, co dvě poslankyně zelených a poslanec Hovorka ze zásadních důvodů podpoří vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě (to je přece něco úplně jiného než přeběhlictví, jsou to bytosti krystalicky čisté!), Topolánkova vláda padne. Přichází hvězdná chvíle Pavla Béma. Po dlouhých jednáních se s předsedou ČSSD Paroubkem dohodne na velké koalici. Paroubek se stane předsedou PS, ministrem zahraničí Bude Lubomír Zaorálek. ČR vystoupí z vojenských struktur NATO (velká rána pro alianci) a stáhne své jednotky odvešad, kde je jen má. Žádný radar pochopitelně nebude. Zato budeme mít trojdohodu o míru, přátelství a spolupráci s Ruskem a Čínou. V následujících tahanicích o zdokonalení reformy veřejných financí se vláda dostane do krize. S pomocí tří výše zmíněných bytostí (posl. Zubová a ta druhá, jejíž jméno jsem zapomněl, a posl. Hovorka) vznikne menšinová vláda ČSSD, shodou okolností podporovaná komunisty. Vystoupí z NATO a v duchu vyváženosti požádá o vstup do SNS (proč bychom nemohli zároveň být v EU a SNS). Když tento vývoj zkomplikuje vztahy se západními zeměmi a povzbudí domácí reakci k tomu, aby proti vládě, která si už říká vláda národní jednoty, kula pikle, požádá vláda Rusko o bratrskou pomoc (v tomto případě nepůjde jen o radarové základny) a pochopitelně ji dostane. V následném procese s vlastizrádci bude odsouzen k smrti a pověšen expremiér Bém (exprezident Klaus bude tou dobou už dávno přednášet o užitečnosti globálního oteplování na univerzitě v Honolulu). ČSSD a KSČM splynou ve stranu „Jednotné Česko“. Předsedou se stane pan Paroubek, generálním tajemníkem pan Filip. Pan Filip se zřekne marxismu-leninismu a přestoupí na pravoslaví. Posléze se ukáže, že i předseda Paroubek kul pikle s reakcí, a poté, co se ke všemu přizná, bude rovněž pověšen. Strana „Jednotné Česko“ získá v následujících volbách 95% hlasů. Reforma veřejných financí bude ukončena slavnostním přechodem na novou společnou měnu – rubl. Všestranný rozvoj naší vlasti pod křídly ruského orla bohužel ukončí velká exploze temelínské elektrárny, která učiní Českou republiku a okolní oblasti na pár století neobyvatelnými.

Premiér Topolánek dostal tedy na kongresu úkol „trpezlivo presvedčovať“ koaliční partnery o nutnosti, aby volili Klause. Bursík okamžitě vyloučil, že by zelení mohli dát Klausovi své hlasy. Zároveň prohlásil, že vidí diametrální rozdíl mezi Topolánkem a Bémem. Opravdu, ten lze ztěží přehlédnout.

Podle průzkumu agentury SC & C jsou sympatie ke Klausovi a Švejnarovi u voličů všech stran (pochopitelně s výjimkou ODS) rozloženy zhruba rovnoměrně. Na tom není nic pozoruhodného, vzhledem k síle sympatizantů ODS je Klausova převaha stejně jasná. Zajímavější je, že se přitom celých 55% domnívá, že Havel byl jako prezident lepší než Klaus. I já mám takový dojem, už jsem o tom psal. Asi to trochu to souvisí s přirozeným lidským sklonem idealizovat si minulost. Ale divil bych se, že by to bylo dáno jenom tím.

Úterý 27. listopadu: Vážení čtenáři, zítra a pozítří jsem v zahraničí, proto bude denní aktualizace Událostí nedokonalá a opožděná. Prosím, abyste mne omluvili, je to výjimečná záležitost.

Předsednictvo Strany zelených těsnou většinou schválilo nominaci poslance Lišky na ministra školství. Ve straně zjevně bojují dvě frakce, Bursíkova (ta má momentálně mocensky navrch, Bursík si zajistil dobrou výchozí pozici, v poslaneckém klubu jsou jen dva poslanci – přesněji řečeno poslankyně – protivné strany) a Kuchtové. O svržení vlády prý zatím nepůjde, o rozpočet možná ano. Prezident Klaus se pozastavuje nad nízkým věkem nominovaného ministra (v tomhle případě se mu až tak nedivím), ale pokud bude Liška navržen, jmenuje ho. Nechce asi Bursíkovi zbytečně zatápět, což je projev jakési velkorysosti.

K útoku na Írán vyzývá z vysočinských hvozdů Miloš Zeman. Doprovází tímto bojovým rykem svou podporu odpůrcům radarové základny. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mirek Topolánek a Robert Fico se na Evropském jaderném fóru v Bratislavě shodli v tom, že je potřeba využívat i jadernou energii. Vzhledem k dosti brutálnímu a iracionálnímu nátlaku z Rakouska je to užitečný tah.

Soudcovská unie je znepokojená tím, že podle nového návrhu ministerstva financí mají v kárných senátech kromě soudců zasednout i experti delegovaní „akademiky“ a parlamentem ČR. Je znepokojená právem, návrh nabourává nezávislost soudní moci. Pokud by v senátech seděli jen soudci, mohlo by se sice stát, že v tom či onom případě budou chránit své kolegy, ale škoda, která tak vznikne, by byla menší než ta, kterou způsobí „nesystémový“ ministerský návrh.

Prezident Klaus si není jistý, zda by uspořádání olympijských her v ČR přineslo Česku jen klady. Zastupitelům v Brně řekl, že je olympiáda velmi obtížná na to, aby byla zvládnuta pořadatelsky a měla přínos pro celou zemi. To je řečeno kulatně předvolebně a s ohledem na Pavla Béma, který si olympiádu dal na štít. My si můžeme dovolit říci, že nápad s olympiádou v ČR je nesmírně riskantní podnik a v podstatě zhovadilost.

Zemřel známý český bojovník proti alkoholismu doc. Jaroslav Skála. Aniž bych chtěl snižovat jeho zásluhy a porušovat zásadu de mortuis nihil nisi bene, nemohu se zbavit dojmu, že jeho přístup ke konzumaci alkoholu a metody boje s ním byly tu a tam poněkud poplatné době, v níž mu nikoli jeho vinou bylo žít a působit. V té souvislosti si vzpomínám na anekdotický příběh: v automatu Koruna (jak je to dávno, co vzal za své!) stojí u pultíku dva vyléčení Skálovi pacienti a ládují do sebe jednoho panáka za druhým. Kolem prochází dr. Skála. Jakmile ho spatří, oba dva se okamžitě pozvracejí.

Středa 28. listopadu: Mirek Topolánek prý uvažuje o tom, že by Čunka znovu jmenoval do vlády. Má ovšem obavy z koaličních partnerů (zelení jsou ostře proti) a z médií. Mirek Topolánek se občas projevuje jako kamikadze. Možná však, že mu nic jiného nezbývá (potřebuje lidovce k vládnutí a ke zvolení Klause prezidentem, protože když se to nepovede, obuje se do něho vší silou mocná klausovská lobby v ODS).

Za těchto okolností důvěra ve vládu klesá. Bude klesat dál, případná úspěšnost této vlády je běh na velmi dlouhou trať.

Karel Steigerwald se v MfD zastává reformy ministra spravedlnosti Pospíšila, která má podle názoru soudcovské unie (a taky podle mého názoru) omezit nezávislost soudní moci na moci zákonodárné. Vítr samozřejmě fouká z Hradu, kde momentálně sedí a bohužel ještě dlouho bude sedět úhlavní nepřítel „takzvané nezávislosti“ ( o „takzvané nezávislosti“ se u nás s pohrdáním mluví od padesátých let minulého století). Pan Steigerwald píše: „S nezávislostí máme potíže skoro všude. Je to vlajková loď moderní doby. Nezávislý chce být každý, i ten nejzávislejší. Co je ale nezávislost, co je svévole, kdo bude hlídat nezávislého hlídače, neví nikdo. Když se nezávislost neopírá o nějaké přirozené pozadí, které každému jasně říká, co se nedělá, co se dělá, co je slušné, co nikoliv, mění se nezávislost často ve svévoli nebo v šlendrián a mizerii, která se za nezávislostí skrývá.“ To je jistě pravda. Jenomže u nás v podstatě každý ví, co se nedělá, co se dělá, co je slušné, co nikoli. Ví to i pan Steigwerwald. Bohužel ne každá se podle toho řídí, v tom je problém. Nemyslím si, že by soudci byli horší, než jiní, a mám obavy z toho, že by se mohli stát závislými na darebácích, kteří dobře vědí, co je slušné a co nikoli, jen se podle toho zásadně a odhodlaně neřídí.

Paní Jílková podala rovněž v MfD v rozhovoru se středočeským hejtmanem a novopečeným předsedou středočeské ODS Petrem Bendlem jeden ze svých vrcholných výkonů. Pamatuji se na to, jak v šedesátém osmém roce, když v Polsku komunisté rozhecovali odpornou antisemitskou kampaň (a u nás se o tom v té době smělo bez servítků psát) pronášel polský Nejvyšší Waldyslav Gomulka před nějakým vysokým stranickým fórem řeč, která měla kampaň řídit a usměrňovat, některým zvlášť rozparáděným komunistickým antisemitům se to zdálo málo a volali na toho kašpara: „Směleji, směleji, soudruhu Wieslave“ (tak mu údajně říkali v dobách, kdy byla polská komunistická strana v ilegalitě). Paní Jílková se tentokrát omezila na to, že pana Bendla soustavně a úspěšně hecovala, aby si to vyřizoval s Topolánkem: směleji, směleji, soudruhu Bendle. Myslím, že úkolem velkého a vlivného média není rozehřívat vnitrostranické půtky v ODS.

„Konspirační vidění světa ohlupuje. Jakoby odpor k radaru nemohl kořenit v přirozených náklonnostech, jako by ho musel někdo financovat,“ píše v Lidových novinách Zbyněk Petráček. Samozřejmě, že odpor k radaru koření v přirozených náklonnostech. To ale vůbec neznamená, že by ho nemohl tu a tam někdo přiživit. Ostatně, nehovoříme v těchto dnech o „někom“, ale o našich slovanských bratrech z východu. Ti tradičně pouhým přirozeným náklonnostem příliš nedůvěřují. Ví se, že to v minulosti intenzivně prováděli a že s tím mají dost dobré zkušenosti. A zdá se, že některé české kompetentní státní instituce toho vědí ještě o fous víc.

Paroubek si žádá oficiálního vládního stanoviska ke globálnímu oteplování – nepochybně vzhledem ke Klausově tažení proti tomu, co hlava státu považuje nikoli úplně neprávem za jakousi velmi agresivní ideologii. Pan Paroubek ví dobře, že vláda vzhledem k účasti Zelených by se do té věci velmi zamotala a vznikl by problém. Jenže proč by k tomu měla mít vláda stanovisko. Nežijeme už v komunismu. Vláda se má starat o praktické záležitosti, týkající se prospěchu České republiky, a ne o záležitosti, z nichž se, když jsou zpolitizovány na „globální“ úrovni, stávají ideologické pseudospory, které beztak nikam nevedou. Ať se o to stará OSN, stejně se už pomalu k ničemu jinému nehodí. (Aby se např. nějaký spor dal vyřešit na půdě OSN, musí k němu být tak vysoká míra konsensu mezi znesvářenými mocnými státy, jaká je možná jen ve věcech relativně bezvýznamných).

V LN píše Martin Weiss: „Akce „Děkujeme, odejděte!“ zprvu vypadala jako výzva k odchodu opotřebovaných, svářících se politiků, pak se ale člověk s údivem dozvěděl, že opotřebovaní jsou jen Klaus a Zeman, ale třeba Lux kupodivu ne.“ To je úplně pravda, jen je to třeba trochu upřesnit: místo Lux má být Havel. Klaus, Zeman a Havel byli tři nejvýraznější (a opotřebované) politické osobnosti. Zpočátku se taky z různých zdálo, že se iniciativa obrátí proti těmto třem, Havel to pak vyřešil tím, že ji zaštítil a tím se z problému vyzul.

Čtvrtek 29. listopadu: Strana zelených požaduje, aby vláda vyškrtla z rozpočtu financování některých dálnic a suchdolskou část pražského okruhu, a získané peníze pak byly věnovány rozvoji ekologické městské dopravy a výstavbě obchvatů. To je dobré, pražský okruh je taky obchvat a velmi by ulehčil největší obci (vlastně konglomerátu obcí) v ČR. Taky nevím, co je ekologická městská doprava, nejspíš bicykly. Bral bych to, ale jsem na to už příliš starý. Takových je nás tady víc. Měli by tedy zelení uvažovat také o tom, jak přestárlá individua, která mají sklon se chovat neekologicky, ekologicky utratit. Zplynování a následné spálení je neekologické a příliš energeticky náročné. Nejlepší by bylo utlouci je (nás) basebalovými pálkami a pak využít coby hnojivo pro polnosti, kde se pěstují ekologické potraviny. Pan Bursík je ovšem realista a státní rozpočet nenechá padnout, takže na nejhorší hned tak nedojde. A mám dobrou naději, že se mi podaří umřít dřív, než se prosadí ekologické zásady v plné síle.

Dva ruští turisté napadli na Klínovci českého lyžaře za to, že jim vyčítal předbíhání ve frontě. Zlomili mu na několikrát klíční kost. Je pozoruhodné, že v MfD (na rozdíl od Práva) neuvedli národnost útočníků. To se zatím dělalo jen u Romů.

V Rusku se budou v neděli konat volby do Státní dumy. Prezidentská strana Jednotné Rusko má v preferencích 69%, do Dumy se dostanou ještě komunisté se 14 procenty, třetí nejsilnější strana, Žirinovského „liberální demokraté“ (uvozovky by měly být trojité; jinak je pozoruhodné, že kryptofašistické strany jsou v různých zemích, ale nápad pojmenovat takovou stranu „liberálně demokratickou“ se může zrodit jen v Rusku) se nejspíš do Dumy nedostanou. Politický systém, v němž jedinou opozicí jsou komunisté, se trochu podobá tomu, co původně zamýšleli neúspěšní manipulátoři z OF (jeden čert na levici - komunisté, druhý čert na pravici – Sládek, a uprostřed OF, které je pro všechny), jen je ještě dokonalejší a už bohužel prakticky „reálný“. K neúčasti Žirinovského poznamenal ruský sociolog Sedov: „Putin je méně legrační a méně zábavný Žirinovský“. To zjevně sedí, měl jsem kdysi příležitost se s tím kašparem setkat na samém počátku jeho hvězdné kariéry), a dokud se smějí v Rusku říkat a psát takové věci, ještě není úplně všechno ztraceno.

Slováci se rozhodli, že budou z humanitních důvodů exportovat do států Unie medvědy (jinak by museli zahájit vyhlazovací akci, protože chlupáči se přemnožili a po jánošíkovsku olupují turisty o potraviny). Tento záměr na rozdíl od spousty jiných panu Ficovi chválím, je hezké, že je ohleduplný ke zvířátkům. Dokonce v tušení, že o tento vývozní artikl nebude v zemích EU až takový zájem, je ochoten je nabízet zadarmo.

Zbyněk Petráček uvažuje v Lidovkách o tom, co vlastně nabídnout Srbsku, aby to převážilo ztrátu Kosova. Jedna možnost by byla: podle téhož principu, podle něhož se Kosovo osamostatní (ostatně nechápu, proč by mělo být samostatné, proč by měly být v Evropě dva albánské státy), připojit k Srbsku bosenskou Republiku srbskou. A srbské oblasti Kosova tam, kde lze vytýčit etnickou hranici, by pochopitelně Srbsku zůstaly. Nikdo o tom neuvažuje, všichni se bojí o stabilitu Makedonie a muslimské části Bosny. To je jistě problém, ale nynější neurčitý statut Kosova je problém ještě větší.

Pražský magistrát a primátor Bém nejsou příznivě nakloněni návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Jeho stržení byl jistě projev dost velkého barbarství, ale musím se přiznat, že by se mi obnovení památky nelíbilo. Jsem konzervativní člověk a chtěl bych, aby náměstí zůstalo tak, jak ho znám od dětství (z téhož důvodu mi připadá jako hloupost např. obnovit novogotickou budovu Staroměstské radnice, zničenou za revoluce v r. 1945. pamatuji si ji jako dítě, připadala mi vždycky šeredná).

Pátek 30. listopadu: premiér Topolánek musel při poslaneckých interpelacích čelit soustředěnému útoku opozičních poslanců vedených dr. Rathem kvůli odbočce do Innsbrucku na závěr své návštěvy do Bulharska. Debata se vyznačovala, jak je u nás zvykem, oboustrannou nekulturností. Topolánek se jen bránil a člověku by ho bylo skoro líto, ale způsobil si tu nepříjemnost sám. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Opozice, podpořena zelenými a větší částí lidovců, uhájila opět MDŽ. O jeho zrušení (coby významného dne) usiluje už několik let senátor Mejstřík. Ten pseudosvátek je mi odjakživa z duše odporný, ale překvapuje mne, že pan Mejstřík nemá na práci nic naléhavějšího. MDŽ lze prostě ignorovat, dělá to tak značná část české populace. Pokud jde o senátní návrh přejmenovat 1. květen, svátek práce, na „svátek jara a práce“, považuji jej za obludnou pitomost.

Vladimír Mečiar se v nejnovějším konfliktu s premiérem Ficem několikrát pokusil vzepřít, a nakonec pokaždé kapituloval. Pohled na někdejšího krále slovenské politiky, který se chová jako starý, zkrocený tygr s bolavými zuby, rád by kousal, ale nemůže, je i zvenku (tj. z ČR) poněkud nezvyklý. Vypadá to, že Robert Fico je jakási slovenská replika Vladimíra Putina.

Podle MfD pronikají do armády ČR „pravicoví“ extremisté. Mohlo by se tedy jednou v budoucnu stá,t že při nějakém opakovaném pokusu uspořádat na výročí Křišťálové noci pochodňový průvod Maislovou ulicí budou proti sobě stát Policie ČR a Armáda ČR. Pokud ovšem do té doby nebude už infiltrována i policie. Zdá se, že bojovat se u nás chce už jen extremistům.

Uplynulo deset let od tzv. sarajevského atentátu. K výročí se vrátíme.

Architektu Kaplickému v poslední době, co ho přizvali k diskusím o osudu jeho „blobu“, zjevně narostl hřebínek. Už mu nejde jen o knihovnu, ale taky o nový stadion Sparty a o vyústění tunelu, který mu připadá smradlavý a odporný. Milý pane, Vám se to povídá, v Praze nežijete a nemusíte jako spousta lidí tady po ní tu a tam jezdit autem. Má osobní zkušenost je, že to skoro nejde. Dostat se odpoledne třeba ze Střešovic na Vinohrady je dobrodružství pro silné nervy a vyžaduje značnou časovou rezervu. Mějte si svůj blob, ale nemluvte nám do věcí, které se týkají našeho, ne Vašeho života.