Je to fajn

17. listopad proběhl ve znamení demonstrací, upřímně řečeno nevelkých. Ta na Václaváku, jejíž program oslovuje širokou názorovou škálu od skinheadů přes sociální demokraty až po komunisty, dokázala přitáhnout jen 2000 lidí – jaký rozdíl k obrovským protivládním demonstracím loni v Budapešti nebo i k „Děkujeme, odejděte“.

Agentury pro výzkum veřejného mínění využívají výročí k jakémusi ohlédnutí: bylo lépe za Husáka, nebo dnes? Jsou dnešní politici lepší než Husák, Biľak, Jakeš a Indra? Pokud jde o první otázku, názory bývají rovnoměrně rozděleny (viz poslední průzkumy CVVM a STEM): třetina myslí, že líp je teď, třetina, že líp bylo dřív, třetina neví nebo je jí to fuk. Podstatné je, že srovnávání je nesmyslné. Nejen že stále přibývá těch, co srovnávat nemohou, protože se starým režimem nemají zkušenosti. Ale jaký smysl má vůbec srovnávat? Tím, jak roste časová vzdálenost, srovnáváme čím dál tím víc nesrovnatelné. Že se máme líp, než za totáče, nemusí ještě nic znamenat. A ti, kteří si starý režim chválí, to dělají často proto, že jim vyhovoval tehdejší marasmus.

80% lidí si prý myslí, že dnešní politici jsou stejně prohnilí jako čelní papaláši starého režimu. Nemám valné mínění o dnešním vedení ČSSD, ale srovnávat pp. Paroubka, Sobotku a Škromacha s Husákem a Jakešem bych považovat za nespravedlnost a drzost. To srovnání vypovídá o srovnávajících: pán stojí vždycky za houbeles, ať už totalitní nebo demokratický. Páni nemají být. Nebylo by od věci uspořádat anketu, je-li lid dnes stejně prohnilý jako za totáče, ale lid by musel hlasovat sám o sobě.

V Právu jsem si přečetl, že se až na jednu výjimku konaly jen protivládní akce. Ježíši Kriste, co je to za uvažování! V demokracii se skoro nikdy nekonají provládní akce, jen když je smrtelně ohrožena. Provládní akce se konají za totality (tam to platí naopak). Tamtéž píší, že režim příští rok rozhodně nepadne (nechybí tam náhodou slovo „bohužel“?), ale k idyle to má daleko. Demokracie má k idyle vždycky daleko. Na rozdíl od totality.

Když vycházím ze svých osobních pocitů, připadá mi to teď výrazně lepší než za starého režimu. Můžu publikovat. Naproti tomu nemusím mít připraveno v minibalíčku mýdlo, kartáček a pastu na zuby a hřeben, nikdo u mne nezvoní mezi šestou a sedmou ráno (zvonění mezi šestou a sedmou ráno bylo jednoznačné). Bylo to velmi nepříjemné a té změně jsem velmi rád. Zkrátka, je to fajn.

Jen si nejsem jistý, zda to náhodou neříkám v pozici toho chlapíka, co padá ze stopatrového mrakodrapu a právě je mezi čtyřicátým a třicátým patrem.

lidovky.cz 19. listopadu 2007