Co týden dal

Sobota 1. září: Protikorupční útvar Policie ČR chtěl prošetřovat Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou za rozhodnutí odejmout případ Jiřího Čunka přerovskému státnímu zastupitelství a předat jej do Jihlavy. Podnětem vyšetřování měl být anonymní e-mail. Obrátili se v té věci na brněnskou městskou státní zástupkyni Hojovcovou, která jim to neumožnila a brněnský krajský státní zástupce Coufal si pak stěžoval na inspekci ministra vnitra. Situace v Policii ČR, jak se zdá, vypadá stejně jako v české politice. Těžko se ubránit dojmu, že třídní boj mezi koalicí a opozicí na politické scéně se přenáší i do policie a justice. Dočkáme se toho, že znepřátelení policisté budou žádat zahájení trestního stíhání soudce, který nerozhodne dle jejich gusta? Česká demokracie nabývá výrazně kocourkovské podoby. Na první pohled je to žertovné, ale půjde-li to tak dál, nemusí to být vůbec žádná legrace.

Ve vládě se prý připravují změny. Všichni, kteří by s nimi mohli mít co do činění, to rozhodně popírají – neklamný signál toho, že se opravdu něco chystá. Odvolán má být ministr Pospíšil (shodou okolností jediný, jehož i opozice bere aspoň trochu vážně) a ministryně Parkanová – zde je důvodem, že nazpívala nekvalitní píseň, a protože je ženská, nemůže rozumět obraně. Vzhledem k tomu, že ji má nahradit poslanec Vidím, bezpečnostní expert ODS (a obranu má dostat, aby KDU-ČSL nebyla škodná, ministr Svoboda), je těžké se ubránit dojmu, že pozoruhodný odvrat pana Vidíma od Vlastimila Tlustého, k němuž došlo v posledních dnech před hlasováním o reformě, nebyl jen tak sám o sobě. Aby rošáda nevypadala příliš nápadně, budou prý lítat i náměstci. Taková vypočítavá politika, která má za cíl jen udržení výkonu moci, musí lidi dřív nebo později otrávit. Zatím se preference nemění nijak dramaticky, ale je to jen tím, že Jiří Paroubek a ČSSD přece jen ještě pořád hodně lidí dost silně odpuzuje. Ne tím, že by je ODS, Topolánek a koalice přitahovali.

Kauza Čunek doznívá v křečích. Známý parlamentní pseudoasistent Lukáš Kohout zažaloval korunní svědkyni Urbanovou z křivého svědectví. Pokud se policie (ta přerovská) začne trestním oznámením znovu zabývat, případ se znovu otevře. Pozoruhodné je, že pana Kohouta kdysi hájila dr. Veselá-Samková, která pak zastupovala paní Urbanovou. Nejsem odborník v právních záležitostech, ale řekl bych, že znovu namočit pana Čunka bude obtížné: spíš se teď s paní Urbanovou bude dít to, co chystali na něho: případ se bude řešit čtyři roky a pak vyzní do ztracena. Její případ, ne Čunkův.

Jiří Paroubek poskytl rozsáhlý rozhovor Právu. Pány Melčáka a Pohanku tam nazývá „zrádnými poslanci“. Tím se do interview dostává jakýsi operní patos.

V Mladé frontě Dnes polemizuje mluvčí iniciativy Ne základnám Májíček s astronomem Grygarem o radarové základně v Brdech. Z jeho myšlenek vyjímáme: Česká republika nemá v současné době nepřítele, Írán není náš nepřítel. Pan Májíček zmiňuje dále případ Bertranda Russela, který se postavil proti „jatkám první světové války“ a po svržení atomové pumy na Hirošimu inicioval známý manifest. Choval se tenkrát jako zbabělec, ptá se pateticky pan Májíček. Na vyvádění toho hlupáka se pamatuji z doby svého mládí, tenkrát se proti němu v bolševickém Československu nesmělo ani špitnout. Jsem proto rád, že využívaje přechodného období svobody v této nehostinné končině světa, mohu teď bez obalu na řečnickou otázku pana Májíčka odpovědět: ne, ale jako blb.

Tamtéž píše osvědčený autor Práva Jan Eichler: „Všechny velké teroristické útoky od 11. září 2001 do současnosti měly zcela jiné motivy. Byly pomstou za politiku vůči islámskému světu. Dne 11. září 2001 to byla pomsta za to, že USA dlouhodobě podporují Izrael proti Palestincům a že spolupracují se zkompromitovanými režimy v islámském světě (Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán). V Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později to byl trest za podíl na vojenské invazi do Iráku a na jeho následné okupaci. To jsou skutečně „velká témata“ dnešního terorismu a také možné pohnutky pro další útoky.“ Čtenáři, myslím, neujde, jakési pochopení pana Eichlera pro tento druh trestání. Co má kdo podporovat zkorumpované režimy a okupaci! Pak si nic lepšího nezaslouží. (Pan Eichler by se jistě od akcí po chruščovsku distancoval: záměr čistý, ovšem technika nepřijatelná).

Pondělí 3. září: několik britských penzionovaných generálů vystoupilo s drtivou kritikou americké (a zjevně taky britské) politiky v Iráku. Je zajímavé, že penzionovaní generálové mívají nejvíc řečí. Dokud je generál aktivní, věnuje se své profesi. Když je penzionován, změní se ve zhrzeného politika. V Americe tomu čelí tím, že se generál může případně stát i prezidentem. Proto, ač penzionován, dává si pozor na jazyk, aby si nezkazil kariéru. (Taky to ovšem může být tím, že američtí generálové jsou inteligentnější než ti evropští.) Pravzorem evropského generála je generál Bastian blahé paměti. Ten to dotáhl až na agenta STASI. Generálské kritiky invaze do Iráku se (mimo jiné) týká naše dnešní glosa.

Poslanec Hašek, jedna z několika pravých rukou předsedy ČSSD Paroubka, se ve sněmovně pokusí prosadit, aby na potraviny zůstala zachována sazba DPH 5%. Vychází z údajů prezidenta Agrární komory Veleby, podle nichž ceny obilovin díky nevalné úrodě a přechodu na pěstování plodin využitelných jako biopaliva stoupnou tak, že by to mohlo znamenat až 20% zdražení potravin. Pokud by se panu Haškovi podařilo uskutečnit svůj záměr, z úsporného plánu vlády nezbude vůbec nic. Jako laikovi se mi zdá být pozoruhodným, jak je u nás zpolitizováno hospodářství. Zatímco průmysl je spíše na straně vlády, zemědělství je doménou ČSSD. Souvisí to s tím, že bolševické zemědělství bylo po listopadu 1989 podrobeno přestavbě ne nepodobné přestavbě komunistických odborů. Tj. pouhému překabátění. To, co komunisté zničili, se už nedá obnovit. České zemědělství je něco podobného jako zrůdná obrovitá panelová sídliště. Dá se trochu vyspravit a nalakovat (z červena na růžovo), ale podstata se příliš nemění. Výjimky potvrzují pravidlo.

K minérské práci opozice, která jde vládě po krku daleko důsledněji než kdysi ta Zemanova, patří i zahraničněpolitické iniciativy předsedy Paroubka. Navštíví USA, Čínu, Británii a Německo a seznámí je s opoziční zahraniční politikou, která se teď bude provozovat zároveň s vládní. Pan Paroubek může mít dost velký úspěch: ne na Západě, ale v Rusku a v Číně. Nemám žádné velké iluze o této vládě a nejsem tak zaslepený fanatik, abych měl námitky proti existenci sociální demokracie. Jenom pana Paroubka a jeho politiku považuju za smrtelné nebezpečí pro Českou republiku.

Pan senátor Zlatuška mi napsal dopis, v němž označil formulaci o tom, že do KSČ vstupoval v šedesátých letech každý, za zkreslenou (viz rubrika Moji čtenáři mi píší). Beru to na vědomí a dávám dál. Jeho článek v dnešním právu však taky není nic moc. S jeho chválou pana Dienstbiera nemohu souhlasit. Není pravda, že by pan Dienstbier svým vstupem do KSČ v roce 1958 nepomáhal upevňovat režim. Stalinisté s lidskou tváří se k režimu hlásili velmi vehementně ještě v šedesátých letech, a vlastně až do ruské invaze. Pak už se k němu mohl hlásit jen cynik nebo totální blb (o existenci těch druhých pochybuji). Souhlasím s tím, že do KSČM vstoupilo po roce 1945 spousta lidí na základě „naivních motivů“. Vážím si těch, kteří se s tím dokázali vypořádat - ale pravý čas byl do roku 1968. V roce 1968 to už nebylo žádné umění, umění bylo spíš bolševismus držet. V srpnu 1968 bylo už na rozchod s komunismem pozdě. Taky je jistě pravda, že lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu, mají nárok, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním. Přiměřenost však znamená, že jsou za své případné politické blbnutí po roce 1989 kritizovatelní jako každý jiný.

Referenda o radaru v Brdech už místní obyvatelstvo tolik netáhnou. Na poslední (v Bohutíně) přišlo jen 38% voličů. Propagandistická ofenzíva KSČM a jejího pravého křídla, ČSSD, zdá se, poněkud ztrácí dech. Davovou hysterii je nutno neustále živit, jinak velmi rychle chcípne.

LN otiskly dnes velmi pozoruhodnou chronologickou tabulku sporů v policii ČR, které se točily kolem Kubiceho a ÚOOZ. Vyplývá z ní, že odbor a jeho šéf byli ve velmi zoufalé situaci. Veřejné vystoupení na půdě PS pár dní před volbami byla ovšem chyba, ale připadá mi lehce pokrytecké dnes tvrdit, že Kubice policii zpolitizoval. Ta byla, jak vidno, zpolitizovaná už dávno před tím, a dnešní tažení proti Kubicemu je jen pokračování této politizace. Policie by měla být schopná politikům vzdorovat. Minulé problémy pana Kubiceho vyplynuly z toho, že toho schopná nebyla, a dnešní problémy plynou z toho, že toho není schopná ani dnes. Nejde přece o to přikrčit se, aby nám politici dali pokoj, protože jim vzhledem ke své „neutralitě“ nemůžeme způsobit žádnou nepříjemnost.

Úterý 4. září: ministr financí předložil vládě návrh státního rozpočtu. Hlas odborníků zní unisono: není to nic moc, ale mohlo by to být ještě horší. To je nadějné: pořád ještě jsme se nedopracovali do stádia „horší to už nýt nemůže“. Nebuďme maximalisté a važme si toho.

Vláda zahájila rozsáhlou akci na finanční pomoc vzpurnému Pobrdí. Snahu místní starostovské Koziny uplatit odmítá, je však velmi obtížné jí to uvěřit. Teď by se odbojní starostové měli projevit jako charakteři a prohlásit: strčte si vaše peníze někam, nás vedou naše svaté zásady a nedáme se uplatit. Poté by bylo možno plánovanou sumu rozdělit mezi ty, s nimiž se dá mluvit.

Český velvyslanec v USA Petr Kolář řekl dnes Právu na téma Rusko mj.: „Není to nepřítel. Přes všechny výhrady je třeba na Rusko pohlížet jako na spojence a partnera, jako na součást našeho hodnotového systému a civilizačního prostoru. Myslím, že je jen otázkou času, kdy uzná, že máme povinnost společně bránit civilizaci proti šílencům.“ Je pozoruhodné, jak se pan Kolář v tomto jednom případě zjevně shodne s mluvčím iniciativy Ne základnám Májíčkem. Myslím si naopak, že Rusko je partner, na něhož je třeba si především dávat velký pozor. Součástí jeho hodnotového systému bylo, je a bude „co se dost nehýbe a dost rychle neutíká, sežer“, a vzhledem k chování české veřejnosti je jen otázkou času, kdy se o tom znovu přesvědčíme na vlastní kůži.

Taktéž Právo přineslo anketu, v níž se dotazovalo opozičních lídrů, co se ministrům Topolánkovy vlády za rok podařilo a co ne. Je přirozené, že opozice vládu chválit nebude, nemá to v popisu práce. Postoje dotázaných se však příznačně liší. Zatímco podle dr. Ratha je jako vždycky úplně všechno špatně a na první otázku ve skutečnosti neodpověděl, brněnský primátor a stínový ministr dopravy Onderka vyjmenoval, co jeho konkurent v ministerském křesle udělal dobře, a na otázku po chybách neodpověděl: „Vzhledem k příliš krátké době, ve které je ve funkci, by to byla ode mne podpásovka“. Vůbec nechci říci, že takhle měli odpovídat všichni: je právem opozice tvrdě kritizovat. Ale před panem primátorem smekám, projevil rytířského ducha, což je na naší politické scéně a zvlášť v téhle nenávistí nabité době něco naprosto neslýchaného.

Rusko je prý jedinou velmocí, která je pro rozdělení Kosova. V zásadě má pravdu, problém je jen v tom, že by se pak musela rozdělit i Bosna, Makedonie a Černá Hora. Zdá se bohužel, že doba, kdy se měla bývalá Jugoslávie jak se patří rozdělit, je už dávno promeškána.

Středa 5. září: Primátor Bém s předsedou českého olympijského výboru Jiráskem slavnostně a oficiálně vyhlásili, že se Praha bude ucházet o uspořádání letní olympiády v roce 2016. Premiéra Topolánka se dotklo, že ho k vyhlášení nepřizvali. Ať je rád, že se na tom megalomanském projektu nepodílí. Ostatně, možná, že jde ze strany pana primátora o docela pragmatický kalkul: dnes mu to udělá politicky dobře (lid miluje megalomanské projekty). Pak při troše štěstí Praha ve své kandidatuře neuspěje a pan Bém bude z obliga. Ostatně, kdo ví, kde bude pan Bém v roce 2016. A kde budeme my všichni.

Václav Havel o sobě dal zase jednou razantním způsobem vědět: důrazně doporučil Polákům, ať koukají uspořádat co nejrychleji předčasné volby a přizvat si k nim mezinárodní pozorovatele. Tématu se týká naše dnešní glosa.

S touto zprávou volně souvisí další: Na základě návrhu europoslanců se Havel dostal do seznamu patnácti osobností, podle nichž mají být pojmenovány právě dokončované části komplexu budov Evropského Parlamentu. Být Havlem, velmi by mne to znepokojilo. Jak známo, veřejné lokality se v civilizovaných zemích pojmenovávají pouze po mrtvých.

V Mladé frontě Dnes se pozastavují nad pošetilostí britské policie, která po dlouhé roky podezírala George Orwella z toho, že má silně levicové názory. Každý, kdo si jen trochu pozorně přečetl Farmu zvířat a 1984, nemůže přehlédnout, že Orwell sice prošel velkou deziluzí, ale leccos z jeho někdejšího komunistického (trockistického, ale Trockij byl taky komunista, i když, jak by řekl Jan Hanč, s trochu jinak vybarvenými brky na ocase než jeho kamarád a vrah Stalin) přesvědčení mu zůstalo. Zejména na Farmě zvířat je to velmi patrné: myšlenka byla vznešená, bohužel se jí chopili darebáci. Darebáci se chápou jen takových myšlenek, které se k darebáctví hodí.

Podle mínění většiny Britů je válka v Iráku prohraná, zní titulek v Právu. Válka není prohraná tím, že si to myslí hodně lidí. Ale to, že si hodně lidí myslí o válce, že je prohraná, velmi přispívá k porážce. Říká se tomu defétismus.

Městská rada v Praze – Štěrboholích rozhodla, že pojmenuje jednu ulici po rakouském generálu Ernstu Gideonu Laudonovi. Předpokládám, že budou následovat ohnivé protesty Bojovníků za svobodu a Společnosti dr. Edvarda Beneše.

Jiří Paroubek poskytl interview Mladé frontě Dnes. Rodinné zázemí pana předsedy a hlavně svérázný způsob, jakým je sám interpretuje, poskytlo paní Jílkové možnost uplatnit celou škálu praktických zkušeností, jichž nabyla při moderování nováckého Kotle. Pan Paroubek byl neustále na odchodu (nebo na útěku?) a věru by byl udělal nejlíp, kdyby byl opravdu utekl, díky tématu a moderátorce neměl moc šancí. Z rozhovoru ještě víc vysvitlo, že Paroubkovo rozvodové premiantství se opírá jen a jen o výpovědi jeho manželky (což paní Jílková jako zkušená novinářská nechci říci hyena, to bych ji urazil, ale dejme tomu slídilka, bez námahy vyhmátla). Na to se zeptejte manželky, zněla stereotypní odpověď pana předsedy pokaždé, když se ocitl v koutě. Nevím, proč se mi v té souvislosti pořád vnucuje výrok prokurátorky Brožové-Polednové: vždyť ona se sama přiznala! V životě bych si nedovolil kritizovat pana Paroubka za to, že se rozvádí. Kdo jsi bez viny… Ale za pokrytecký tyátr, který kolem toho dělá, si bohatě zaslouží to, co s ním paní Jílková v MfD prováděla.

Jan Jandourek se v MfD věnuje výsledkům průzkumu veřejného mínění, podle nichž 53% lidí u nás práce baví, i když se většinou cítí finančně podhodnoceni. Dělá z toho optimistický závěr, že „Češi, vzdor mýtům, ve skutečnosti o práci stojí“. Bylo by snad dobré do toho vnést trochu realismu a „mýty“ tak rychle nepohřbívat. Jistojisté je jen toto: jak z průzkumu plyne, 53% lidí dobře ví, že není vhodné a slušné říkat „práce mne nebaví, raději bych ležel na břiše a plácal se po …“ Přitom nepochybně nemalou část z těch 53% práce skutečně baví. Jak je ta část veliká, o tom lze jen spekulovat.

Čtvrtek 6. září: Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se v rádiu Impuls ohradila vůči tomu, jak odpověděl předseda ČSSD Paroubek v rozhovoru pro Právo ohledně jejího setrvání ve funkci. Záleží prý na tom, jak se paní Vesecká bude teď chovat. Kdyby byl pan Paroubek předsedou vlády, určitě by záleželo na tom, jakou jí dá známku z chování. Teď na tom ještě naštěstí nezáleží. (Tím nijak neobhajuji rozhodnutí nejvyššího státního zastupitelství ve věci Čunek, jen si dovoluji kritizovat nehorázná prohlášení předsedy ČSSD pro média).

Šéf Poslanecké sněmovny je notorický potížista. Už se zase dostal do konfliktu s něčím, s čím sice přišel poslanec Bohuslav Sobotka, ale jistě ne jen tak sám od sebe. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Naše malá vlast už dýchá na záda USA! Zatím jen v žebříčku demokracie, který pravidelně sestavuje britské vydavatelství The Economist. Dle toho jsou nejdemokratičtější skandinávské země, z postkomunistických zemí patří mezi „úplné demokracie“ kromě ČR už jen Slovinsko, zatímco např. Slovensko je demokracií neúplnou. Sestavování podobných žebříčků je stejná zhovadilost jako vyjmenovávání nových deseti divů světa. Když člověk státy světa jeden po druhém objektivně zhodnotí, pozná sice, že je jistý rozdíl mezi USA a ČR (v dotyčné anketě lehce zastřený) a na druhé straně mezi oběma těmi zeměmi a Běloruskem, ale samo objektivní zhodnocení jednotlivých zemí váží nic než tato pitomá pseudoolympiáda. Ovšem, když nebudou žebříčkay, nebudou se mít komu dmout prsa (což platí hlavně o malých a ušlápnutých). Jde ale o to, abychom byli demokratičtí. Vůbec ne o to, abychom byli první.

Rakouský ministr obrany má téma, které mu možná k našemu štěstí na čas zabrání zabývat se problémem brdského radaru. Pár opilých rakouských záklaďáků se v největších rakouských kasárnách, posilněno alkoholem, cvičilo v hajlování. Kdyby ta věc neměla přídech zakázaného ovoce, nejspíš by je to nenapadlo. Kdyby zpívali Internacionálu s rukama vztyčenýma a zaťatýma v pěst, bylo by to OK. Ve skutečnosti takové gesto odkazuje k srovnatelnému dějinnému svinstvu, jenže se to smí, proto to nikdo nedělá, a pokud to někdo dělá, není z toho skandál, což zase na štěstí spoustu lidí odradí od toho, aby to dělali.

Pátek 7. září: podle agentury Median si koalice pořád udržuje malý náskok nad opozicí (v přepočtu n a mandáty by dosáhla 104 hlasů, ODS vede nad ČSSD o 3,5%). Vypadá to, jako kdyby si lidé říkali: nynější vláda a její premiér sice nejsou nic moc, ale opozice a Paroubek jsou ještě horší. Je v tom naštěstí pořád ještě kus realismu.

Zdeněk Škromach pokračuje v atacích na svého předsedu: připustil, že bude proti němu kandidovat na předsednickou funkci, pokud bude předseda volen všemi členy strany. Na otázku v rozhovoru pro Frekvenci1, zda je na svého předsedu hrdý, odpověděl, že je hrdý na svoji zemi (s otázkou je těžké si něco počít, ale odpověď mohla znít diplomatičtěji). Paroubek se mu odvděčil upozorněním, že na funkce místopředsedů je velký nával mladých schopných lidí a Škromach bude mít co dělat, aby si své křeslo udržel. Vypadá to, že Škomach buď cítí slabost předsedovy pozice, nebo bojuje o politické přežití.

Václav Klaus se chystá do New Yorku, aby tam na jakési konferenci, kterou organizuje generální tajemník OSN, přednesl projev o tom, že globální oteplování neexistuje. Zde je vidět rozdíl mezi ním a Václavem Havlem: ten pronášel projevy na téma, že globální odpovědnost existuje. Vycházel vstříc tomu, co by od něho rádi slyšeli, a snažil se brát věci pozitivně. To mu dělalo dobře v zahraničí. Klaus se snaží zabedněným cizozemcům napravovat hlavy. To mu dělá dobře doma: náš prezident je chlapík, každému to natře. Je to pragmatičtější přístup: podpora doma je pro politika užitečnější. Havel je obětí své disidentské minulosti: tehdy mu nezbylo než hledat podporu venku (což nemyslím nijak ironicky).

Soudce Sládek, tolik kritizovaný za rozhodnutí poslat malou Terezku na psychiatrickou kliniku, prohlásil v rozhovoru pro Právo na otázku, zda mladý věk není u soudce na závadu: „Čím vyšší bude věková hranice, tím je pravděpodobnější, že do justice budou chodit ti, co neuspěli nikde jinde, protože ti dobří už budou zavedení ve svých advokátních kancelářích a nebudou mít důvod jít do horšího.“ Což je nepochybně pravda.

V neuvěřitelném článku z dnešní MfD píše Blanka Hančilová mimo jiné: „To, co jedni vidí jako efektivní využití svěřených prostředků, je trnem v oku mnohým státům na východ od našich hranic, zvláště pak Ruské federaci. Ta v minulosti OBSE ostře kritizovala za přehnaný zájem o bývalé sovětské republiky. Také proto v posledních několika letech OBSE stále častěji jezdí pozorovat volby do zemí západní Evropy a Severní Ameriky. A nachází tam řadu nedokonalostí ve volební legislativě či v její aplikaci, ale především tím dává najevo, že je organizací všech 56 účastnických zemí a že má zájem měřit všem, velkým i malým, starým demokraciím i státům, které mají k opravdové demokracii předaleko, stejným metrem. A to je dobře.“ Paní Hančilová se mýlí, dává tím najevo, že si nechá od Rusů diktovat, o co se má starat a o co ne. Což vůbec není dobře.

Podle průzkumu americké nadace German Marshall Fund (informují o něm Lidové noviny) 47% Američanů připouštějí útok, jako poslední možnost řešení konfliktu s Íránem. V Evropě je pro to jen 18% lidí. Američané se nejvíce obávají energetické závislosti, Evropané globálního oteplování. 71% Evropanů je pro vyvážení demokracie, v USA jen 37%. Většina Evropanů se domnívá, že hlavním úkolem EU ve světě by mělo být rozdávání humanitární pomoci a operace k udržení míru. Zdá se, že Američané jsou navzdory povrchním dojmům daleko větší realisté než Evropané.

Sobota 8. září: společné jednání lidovců, sociálních demokratů a zelených vnáší do soutěže o prezidentský post nový prvek. Rozhodující bude, zda se dokáží dohodnout na společném kandidátovi s komunisty. Není třeba zdůrazňovat, že volba Václava Klause je sice špatná možnost, ale tato dohoda ještě daleko horší. K tématu s vrátíme.

Vedení Odborového sdružení železničářů pozastavilo svému předsedovi Duškovi výkon funkce. Důvodem má být mj. údajné Duškovo příliš nezávislé nakládání s odborářskými hotelovými zařízeními. Je příznačné, že se Duškovi soudruzi na svého šéfa domluvili po sarajevsku v době jeho nepřítomnosti. Vydrží jim jejich elán i po jeho návratu? Odchod pana Duška by samozřejmě české odborové scéně prospěl, pokud ze něj nepřijde někdo stejný nebo ještě horší, což je dost pravděpodobné. Obrat k dobrému nezakládá skutečnost, že někdo odejde, ale že někdo přijde.

Polský Sejm odhlasoval drtivou většinou mimořádné volby. Zdá se, že po nich PiS nezbude než spolupracovat s Občanskou platformou, protože dvě ostudné malé strany se do parlamentu zjevně nedostanou. I pokud bude PO dosavadní nejsilnější stranu jen korigovat, bude to proti dosavadnímu stavu, kdy ji korigovaly Sebeobrana a Liga polských rodin, nejspíš dost velká změna k lepšímu.

Primátor a první místopředseda ODS Bém v rozhovoru pro MfD tvrdí, že pokud nebude Klaus znovu zvolen prezidentem, vláda padne. Skoro se mi místo „tvrdí“ chtělo napsat „vyhrožuje“. Viliam Buchert, který rozhovor pořídil, se nad tím pozastavil a Bém to nijak nevysvětlil ani nerozvedl. Znamenalo by to snad, že se ODS rozpadne? A chtěla by snad pak jedna část spolupracovat s ČSSD, a protože to by k vládnutí nestačilo, veřejně nebo skrytě taky s komunisty? Nebo jednotná ODS nedokáže už vládnout se zrádnými zelenými a lidovci a sama se dobrovolně odřekne moci? No to chci vidět.

Pondělí 10. září: Jiří Paroubek se rozhodl, že „riskne“ volební boj o místo hejtmana v Ústeckém kraji, ale prý jen tenkrát, pokud sociologické průzkumy neukážou „dostatek známých a populárních osobností na Ústecku“. Co tím má být řečeno, není jasné. Zjevné je jen, že se pan Paroubek snaží skloubit vědecký přístup (sociologické průzkumy) s dobrodružným (bojovný hazard). Dříve panovníci obraceli na věštce a proroky, dnes na to mají jejich nástupci sociologii. Rizika se pan Paroubek nebojí: „Ostatně celé to mé dvouapůlleté angažmá ve vysoké politice je jedna riskantní operace.“ To tedy ano. Bohužel nikoli jen pro samotného pana Paroubka, postižených je u nás zhruba deset milionů.

„Pro radar jen třetina Čechů“, zní titulek z Práva: to je jedno, řekl bych škarohlídské, pojetí průzkumu americké Opinion Research Corporation. Relativně optimistická odvrácená stránka věci je, že oproti radaru je dosti slabá většina (51%). Průzkum dělala americká instituce, ovšem.

Pražská ODS kritizuje premiéra Topolánka, že nenechal své koaliční partnery při uzavírání koaliční smlouvy přísahat věrnost Klausovi. Topolánek to neudělal, protože koalice by jinak nevznikla, pro zelené je Klaus zásadně nepřijatelný. Nevidím žádný důvod k tomu, proč by se měla vládní koalice vázat na volbu prezidenta, který navíc má v ODS dnes už jen čestnou funkci. Místopředseda pražské ODS Janeček prohlásil: „Fakt, že se naši koaliční partneři opakovaně potajmu a spiklenecky scházejí se špičkami největší opoziční strany, aby nalezli společného kandidáta na post prezidenta republiky, ukazuje na politický nevkus, malost hraničící až s ubohostí těchto politických subjektů a jejich vrcholných představitelů“. Člověk by spíš řekl, že politickým nevkusem a malostí hraničící s ubohostí jsou takováhle nejapná prohlášení. Jaképak potajmu a spiklenecky, vždyť o tom referovaly všechny noviny, rozhlas i televize. Proč se nemohou koaliční strany scházet s opozičními, když to zrovna nejsou komunisté? Je snad opozice prašivá? Podle pana Janečka kolují „kusé zprávy“ že prý „dochází k mnohem širším dohodám, které v samém důsledku mohou ohrozit celou současnou vládu“. Vzniká zjevně jakési vlastizrádné spiklenecké centrum, někdo by měl zasáhnout, jenže,jak se zdá, zatím není kdo.

Komunisté jsou ochotni jednat o prezidentských kandidátech, které společně navrhují ČSSD, KDU-ČSL a zelení. Prohlásil to liberální místopředseda Dolejš. Problému nepolitických prezidentských kandidátů se týká naše dnešní glosa.

Usáma bin Ládin vystoupil s dalším projevem. Byl daleko političtěji zaměřen než předešlé a jeho základem je zásadní požadavek, aby Američané přestoupili na islám. Některá média ho hodnotila jako „mírnější“ (Usáma mluvil politicky, nebyl v maskáčích a neměl u sebe samopal). Jenže se politicky definoval a vyhlásil politický nárok na „ideové“ ovládnutí světa. Tedy stejně, jako to udělali před necelými sto lety ruští bolševici, vyhlásil imperiální ambice – ambice impéria, které zatím existuje jen virtuálně, ale aby mohlo vzniknout, potřebuje právě takovou ideologii. A pokud Západ zůstane v defenzívě, jak je jeho zvykem, určitě vznikne. To, že se islámský terorismus více politizuje, znamená, že jeho ambice rostou a stává se nebezpečnějším.

Úterý 11. září: předseda izraelské konzervativní strany Šás a ministr izraelské vlády Jicchak Cohen vyzval své vládní kolegy, aby na protest proti zpochybňování holocaustu bojkotovali vozy Superb, které se izraelská vláda před časem rozhodla nakoupit. Důvod je, že Škoda patří k německému koncernu VW. Rozhodnutí mi nepřipadá dvakrát uvážené, zpochybňovačům holocaustu se v současné době nejlíp daří v islámském světě (Írán) a nejproslulejší evropský zpochybňovač je Angličan. Zpráva taky nejspíš nemá tu důležitost, jakou jí některé české listy (Právo) daly, když ji umístily na první stránce, pan ministr Cohen není izraelská vláda a žádné zásadní rozhodnutí v té věci zatím nepadlo. Co podle mého názoru důležitost má, je vlna nesmírně sprostého a ohavného antisemitismu, která se rozlila po internetových diskusích předních českých serverů. Protože většina příspěvků tohoto typu odporuje našim zákonům, byla provozovateli vzápětí likvidována. Možná, že by stálo zato je všechny sebrat do malé voňavé kytičky a dát je čtenářům k dispozici, aby poznali, jaký dobytek to mezi námi žije. Píší tak samozřejmě nejen o Židech, ale o každém, kdo se jim nelíbí, o Topolánkovi, Paroubkovi, Klausovi, Havlovi etc. etc. Tam se to ale bere za normál. Teprve v této poloze se jasně pozná, jaký normál to vlastně je.

Premiér Topolánek se rozhodl, že už nebude nadále novináře urážet, nýbrž působit na ně pedagogicky. První výsledky nejsou nijak oslňující (pedagogické působení je zatím urážkami prosyceno), ale berme v úvahu, že jde teprve o první krůčky. Tématu se týká naše dnešní glosa. Pokus politika umravňovat ty, jejichž povinností je brát ho kriticky, je totéž, jako když spisovatel hájí své dílo před profesionálními posuzovateli a vysvětluje jim jeho nesmírnou krásu: totiž nestydatost.

KDU-ČSL se zatím nedokázala shodnout na žádném ze tří kandidátů, co vzešli ze schůzky lídrů dvou malých koaličních stran s ČSSD. Nedokázali se shodnout ani na Klausovi. Navíc si jednoho kandidáta, totiž Petra Pitharta, přidali. Je pravděpodobné, že se nedokážou shodnout na nikom. Z toho ovšem plyne, že při volbě se Klaus sotva může spoléhat na to, že by mezi lidovci (24 volitelů) sehnal potřebných 19 hlasů.

Ve vedení ODS zřejmě vzniká dojem, že předseda Topolánek význam prezidentské volby bagatelizuje. Topolánek totiž naznačil, že na otázce Klausova zvolení či nezvolení se podle jeho názoru nebude lámat koalice.Poté, co první místopředseda Bém pohrozil, že pokud nebude Klaus zvolen, dojde k rozštěpení ODS a vláda padne, přidali se s warningy i další místopředsedové, Bendl (pokud Klause nezvolí, bude Topolánek v podezření, že to nechtěl) a Nečas (nezvolení Klause by vedlo k velké destabilizaci ODS, a pád vlády by to sice způsobit nemuselo, ale mohlo). K tématu se ještě vrátíme. Pád vlády by znamenal buď předčasné volby (které bude ODS těžko prosazovat) nebo velkou koalici v situaci, kdy bude ODS otřesená, nejspíš taky rozštěpená a na Hradě nebude mít svého člověka. Už se pěkně zabydlili ve vládnutí, mají ho přes všechnu kritiku Topolánkovy údajné ústupčivosti pěkný krajíc. Budou chtít riskovat, že o ně přijdou?

Václav Pačes poskytl rozhovor Právu. Možná jsem ho podcenil, má nejspíš dobré, byť i zatím nejspíš neoficiální poradce a tváří se velmi odhodlaně. K jednání s komunisty mj. prohlásil: pokud je to demokratická politická strana, která ctí ústavu a má podle ní stanovy, tak proč ne. Když nějaká strana vyhovuje zákonu, vůbec to ještě neznamená, že je demokratická. V demokratickém systému se nezkoumá demokratičnost strany an sich, ale určité formální požadavky. Tím se liší od totalitního. V totalitním systému, jak víme a jak jsme zažili, smějí existovat jen a jen naprosto demokratické strany. (Tj. jen takové, které to o sobě hlasitě prohlašují).

Podle agentury Mori je nejpopulárnějším českým stranickým lídrem Jiří Čunek. Pokud jí lze věřit, je zajímavé, jak málo se popularita politika kryje s jeho mediálním obrazem.

Nezávislý komentátor Práva Jiří Paroubek obviňuje dnes vládu, že se pokouší uplatit občany Pobrdí, aby jim osladila americkou radarovou základnu, a píše v té souvislosti: „Tentokrát to má ovšem konečně reálný zápach korupce, ba možná financované ze zahraničí.“ Je hezké, že se Právo vrací ke svým pěkným předlistopadovým tradicím: američtí imperialisté se prostřednictvím zdejších zkrachovanců a zaprodanců pokoušejí uplatit naše poctivé pracující! Doufejme, že teď Pobrdí jedním hlasem řekne: o vaše špinavé dolary nestojíme. Nebo snad zvolí pragmatický postup, který má u nás tradici: peníze si rádi vezmeme, ale jinak nám můžete (dvě slova zcenzurována).

V souvislosti s rusko-americkým jednáním o protiraketové obraně prohlásil prezident Putin rozšafně: „Pokud jde o rozdílné názory, tak ty vždy byly a budou. Důležité je neřinčet zbraněmi a nevést věc ke konfrontaci. Je potřeba hledat kompromis a dohodnout se.“ Čili (abychom si to převedli na formulace důvěrně známé): Ideologický zápas bude pokračovat, ale je třeba zároveň provozovat politiku mírového soužití. Jinak si nás nepřejte!

V souvislosti s tím je dobře, že máme (respektive Francouzi mají, ale to je taky EU) IFRI (Institut français des relations internationales). Všechno nám vysvětlí. Svět je na nejlepší cestě: USA ztrácejí nadvládu, kterou zdánlivě (!) získaly po pádu Sovětského svazu. Na vzestupu je Rusko, Čína, možná nakonec i Írán. Ale nebojme se: Ambicí ruských elit není podle ředitele instituce znovu dobýt sovětský prostor, ale obsadit dobře ohraničený ruský prostor a definovat vztahy k Západu. Otázkou je, co je ten dobře ohraničený ruský prostor: zjevné je jen, že Francie do něho (zatím) nepatří. Na ty ostatní se můžeme vykašlat (nejdřív na Gruzii, pak na Pobaltí, a pak na malé středoevropské kverulanty, kteří už několikrát propásli dobrou příležitost mlčet). Pan výkonný ředitel Dominique David by si zasloužil cenu Edouarda Daladiera, škoda, že ji zatím nemáme.

Na rozdíl od rozpolcené ČR je Slovensko jednotné: Smer má 43% preferencí, Národná strana 11,5, HZDS 10,5. To je dohromady 65%. Je zjevné, že opozice (disponuje 30%) je celkem zbytečná. Nejsou Slováci náhodou jen o krok před námi? Česká vládní koalice velmi často působí dojmem, že k opozičnosti tohoto druhu sice nedobrovolně, ale zato dost rychle směřuje.

Václav Klaus si připravuje půdu pro rozhodné vystoupení proti ideologii globálního oteplování. To je téma, na němž se může vyprofilovat! Dobře ví, že se z toho nestřílí. Kdyby mluvil o nebezpečí islámského radikalismu a o obnově ruských imperiálních ambicí, bylo by to tak říkajíc o hubu. Přece jen mají oba naši polistopadoví prezidenti něco společného: volí si k boji slepé granáty: ty nadělají spoustu kraválu a čmoudu, ale mají tu výhodu, že ve válce slepými granáty člověk většinou k úrazu nepřijde.

Středa 12. září: kandidatuře Václava Pačese bude třeba věnovat zvláštní pozornost. Jiří Paroubek horlivě zdůrazňuje, že vůbec nejde o kandidáta ČSSD a ČSSD ho podporuje jen proto, že má největší šanci (zjevně se nikoli bezdůvodně obává, že nějaký překotný projev sympatií z jeho strany by kandidáta spíše poškodil; nepotřebuje kandidáta, jehož by ČSSD zpupně navrhla, ale kandidáta, na něhož by ČSSD v duchu kompromisu pokorně přistoupila, pak to bude dokonalé). Pan Pačes má být údajně kandidátem KDU-ČSL, ale KDU-ČSL přesvědčivě předvedla, že není schopna shodnout se na jednom kandidátovi a je velmi pravděpodobné, že jí to do (tajné) prezidentské volby vydrží. Včerejší rozhovor pana kandidáta pro Právo i dnešní pro LN svědčí o pečlivé a řekl bych týmové přípravě. Oba se nesou v duchu: strany jsou pro straníky, Pačes je pro všechny. Pana Pačese je třeba se bát. K tématu se vrátíme.

Ukazuje se, že není úplně jedno, kdo bude v ČR od příštího roku prezidentem (ačkoli správně by to být jedno mělo). Zato je úplně jedno, jakou řeč pronese Václav Klaus v New Yorku. Spekulace, že to ohrozí naše členství v Radě bezpečnosti, protože Holandsko, a Republika Fidži a atol Nauru dostanou strach, že je v důsledku Klausových řečí zaplaví voda, jsou přehnané a směšné. Svět potřebuje své humanistické krasoduchy (Václava Havla) i pateticky varující kverulanty (Václava Klause). Jsou jako svatí na Karlově mostě, jejichž vliv na průtok Vltavy je taky nulový.

Německá policie provedla rozsáhlou pátrací akci na americké základně ve Spangdahlemu poté, co Američanům anonymové telefonem vyhrožovali, že je vyhodí do vzduchu. Kdyby je chtěli opravdu vyhodit do vzduchu, nebudou jim to předem telefonovat. Mohammed Atta taky nikomu předem netelefonoval.

Když se Klause ptali na to, zda si myslí, že by jeho nezvolení způsobilo pád vlády, odpověděl: „Nedýchám tím, neprobouzím se v noci představou, kdo bude prezidentem a kdy půjdu navštívit který poslanecký klub.“ To za prvé není žádná odpověď, a za druhé, dovoluju si domnívat se, že pan prezident práší, aspoň pokud jde o to noční probouzení.

A nakonec dobrá zpráva ze společenské kroniky. Jiří Paroubek se šťastně rozvedl. Obřad trval pouhých dvacet minut. Gratulujeme.

Čtvrtek 13. září: Ústavní soud dal za pravdu předsedkyni nejvyššího soudu Brožové a zrušil Klausovo jmenování dr. Bureše místopředsedou NS. Klaus zuřivě protestuje. Vztahu prezidenta Klause a soudní moci se týká naše dnešní glosa.

Ministryně Kuchtová má problémy. Konstatuji to s jistým zlomyslným uspokojením, protože se pamatuji, jak jako „jihočeská matka“ brojila spolu se svými rakouskými přáteli (chtěl jsem původně napsat sponzory, ale protože to nemohu prokázat, odpustil jsem si to) proti Temelínu. To se to brojilo! Teď na ní leží tíha vládní odpovědnosti a brojí proti ní jiní. Myslím že je to pro budoucí brojení paní ministryně nedocenitelná zkušenost.

Předseda Odborového sdružení železničářů byl svými kolegy odvolán z funkce. Pan Dušek byl kdysi ztělesnění smělého kverulantství bez zábran a dosáhl významných úspěchů. Jeho start se podobal startu jeho (jak se nyní ukazuje) podstatně úspěšnějšího dvojčete dr. Ratha. Technika byla jednoduchá jako Kolumbovo vejce: zmáčkneme veřejnost, aby byla nucena nás podporovat. Je třeba s jistým zadostiučiněním konstatovat, že hvězda pana Duška zapadá. Pochybuji ovšem, že by to mělo nějaký širší dosah a že by to znamenalo opravdovou změnu k lepšímu (tj. ke korektnosti). Není důvodů předpokládat, že se nynější Duškovi odpůrci v OS železničářů od pana Duška nějak podstatně liší.

„My už Američanům nevěříme“, prohlásil Michail Gorbačov v rozhovoru pro Český rozhlas. Já zase na základě dlouholetých osobních zkušeností nevěřím Rusům, tj. přesněji řečeno ruským politikům. Jsou ovšem i výjimky. Kdysi, když byl pan Gorbačov ještě aktivním politikem (generálním tajemníkem KSSS), důvěřoval jsem v jeho počestné úmysly a dobře jsem udělal. Teď, když je pan Gorbačov v politickém důchodu, je totálně nedůvěryhodný, ale to už je vlastně jedno. Horší jsou ti (jako jeho předchůdce Nikita Chruščov), kteří byli nedůvěryhodní u kormidla a snažili se pak ze všech sil být důvěryhodní ve vynuceném důchodu.

Nad předsedou evropského parlamentu Potteringem se stahují černá mračna. Obul se do něho známý strasburgský superman Zahradil a jeho druzi, europoslanci ODS, za to, že se odvážil zúčastnit setkání Svazu německých vyhnanců pronést tam proslov. Mám dojem, že pan Zahradil poněkud přeceňuje politickou nosnost svého nenávistného blbnutí, zabíralo to tak před deseti lety. K věci se ovšem ještě vrátíme.

Tony Blaira jsem vždycky oceňoval, teď se ukazuje, že měl jeden podstatný nedostatek: neměl dobrý vztah ke kočkám (tedy buď on nebo jeho choť). Proto vypudili Downing Street č. 10 stálého nájemníka, kocoura Humpreye, jehož tam usídlila Margaret Tatcherová. Protože je ovšem pan Blair anglický gentleman, nechal sice kocoura umístit do kočičího útulku, ale veškeré náklady na péči o něj se staly součástí britského vládního rozpočtu. Kocour Humprey zesnul loni v úctyhodném věku 18 let, obklopen dobře placenou péčí a láskou. Premiér Brown se ke kočkám staví vstřícněji a poskytl v premiérském bytě útočiště kočce Sybil. Její fotografii přináší dnešní Právo, vypadá důstojně a přitažlivě, podstatně sympatičtěji než např. pan Paroubek. Je to fajn, mám jen strach ,aby to nebyla jediná přednost pana Browna před jeho předchůdcem.

Ruští odborníci sestrojili cara-bombu (vakuovou). Je prý objemem větší než americká a má ničivější účinky. Jinak ovšem respektuje všechny požadavky na ochranu životního prostředí: teritorium, které zasáhne, nezamoří, jen tam do mrtě spálí všechno živé. Zelení celého světa budou mít nepochybně radost: zrodila se ekologická bomba! A ušlechtilé se pojí s užitečným: všechno živé zlikvidujeme, a nemovitosti pak můžeme, slušně řečeno, zkonfiskovat. Takového spojení humanismu s pragmatismem jsou tradičně schopni jen naši slovanští bratři z východu.

Prezidentský (skoro)kandidát Pačes poskytl rozhovor Právu. Řekl v něm mimo jiné: „V našem ústavním systému vlastně prezident není zapotřebí. Jeho pravomoci by se velice snadno oželely, mohly by se dát Senátu nebo nějak rozdělit. Ale prezident u nás má jeden význam: lidmi je vždy akceptován jako něco důvěryhodného.“ To není úplně nepřesný popis. Otázka je pouze: neexistuje tedy jiné řešení, než ji držet v této absurdní poloze? Např. to, že se role prezidenta buď zvěcní, zformalizuje a přitom se ukáže, že je přece jen k něčemu praktickému dobrá (proč by měli být lidmi i do budoucna darebáci potenciálně akceptováni jako důvěryhodní?), nebo prostě zruší?

Pátek 14. září: Dnes uplynulo sedmdesát let od smrti T. G. Masaryka. K výročí se vrátíme.

S odvoláním na jednu a tutéž studii Petra Luňáka Plánování nemyslitelného vyšel v Právu článek s titulkem „Zda u nás byly jaderné hlavice stále nepotvrzeno“, kdežto v Mladé frontě Dnes s titulkem „Potvrzeno: Byly tu jaderné zbraně“. Jde buď o velmi pozoruhodnou publikaci, v níž autor zastává zároveň dvě zcela odlišná stanoviska (sichr je sichr) ale daleko spíš o další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

V rámci samostatné zahraniční politiky ČSSD si Jiří Paroubek sezval do Prahy sociálně demokratické politiky sousedních zemí (z Rakouska přijel kancléř Gusenbauer, z Německa předseda SPD Beck, ostatní země nejsou zastoupeny na tak vysoké úrovni). Cílem je společné odmítavé stanovisko k protiraketové obraně USA v Evropě, a v tom rámci také k americkému radaru v ČR. Pan Beck je pro společnou protiraketovou obranu USA – Evropa – Rusko, současné plány považuje za kontraproduktivní. Podle pana Paroubka je dobré mít v Rusku partnera, ale ne soupeře, a hned poznamenal: „Možná, že bych měl použít jiné slovo“. Ovšem, přítele na věčné časy a nikdy jinak, jak se říkalo za jeho mládí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Německo a ČR čeká v budoucí Evropě, postavené na bratrské spolupráci s Putinem, rozdílný osud: socialistické Německo se stane pro Rusy generálním distributorem jejich energetických zdrojů pro celý kontinent, kdežto ČR jako v minulosti chutným dlabancem. A opět za trpného souhlasu dezorientované české veřejnosti.

V souvislosti s návštěvou bavorského ministra vnitra a zřejmě i příštího ministerského předsedy Becksteina v Praze se bavorský tisk se pozastavuje nad Topolánkovým výrokem, že v Praze neexistuje jediná politická síla, která by mohla Benešovy dekrety coby právní základnu pro vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců postrádat (přesná citace zní: „Nicméně neexistuje v České republice politická reprezentace, která by, dejme tomu, vyjmutím Benešových dekretů z právního řádu České republiky, ohrozila dvaašedesátiletý vývoj, majetkový vývoj a majetková práva českých občanů“.) Označili to za ubohé. Ubohé to jistě je. Zároveň je to bohužel pravda v tom smyslu, že si to nikdo nelajsne. Topolánek se přitom vyjádřil poměrně zdrženlivě.

V té souvislosti se v tisku aktualizovala někdejší účast předsedy Evropského parlamentu Pötteringa na letním setkání Svazu vyhnaných a reakce europoslanců za ODS. Tématu vyhnání Němců se týká naše dnešní glosa.

V českých médiích se rozšířila zpráva, že ministryně obrany Parkanová hodlá zrušit gladiátorský klub Dukla. Čeští sportovci zuřivě protestují (pan Šebrle dokonce ministryni vytkl, že si ho spletla s jeho kolegou Dvořákem, což je, jak jsem vyrozuměl, v jeho očích podobný prohřešek, jako když si někdo splete Goetha se Schillerem). Samozřejmě mne jako každého těší, když naši sportovci dosáhnou nějakého mezinárodního úspěchu, chápu, že k tomu potřebují nějaký background, protože sport je profesionální záležitost, že ten background něco stojí a že by byl nesmysl ho z principu odmítat. Považoval bych ale za naprosto neúnosné, kdyby ta podpora měla jít na úkor obranyschopnosti ČR (obranyschopnost se u nás tradičně podceňuje, protože jsme se v posledním století dvakrát octli v situaci, kdybychom se byli měli bránit, a pokaždé to zároveň ze zcela zjevných technických důvodů nebylo možné). Chtěl jsem se paní ministryně zastat a upozornit, že až se po našich luzích a v našich hájích budou zase projíždět ruské tanky (ruské uvádím jen jako příklad, protože s tím mám praktickou životní zkušenost; teoreticky to mohou být i jiné), budou nám oštěpy pana Železného a paní Špotákové k ničemu. Paní ministryně mi to ovšem neumožnila, protože zprávy o tomto záměru promptně dementovala.

Předseda ČSSD Paroubek se v rámci jeho třídního boje s vládní koalicí pustil zároveň do Klause za to, že chce pronést v New Yorku projev, které se nekryje s názory vlády, i do ministra Bursíka, že pozice ČR k otázce klimatických změn vzniká vlastně mimo vládu a bez jejího mandátu. I vláda je hodna opovržení a prezident na tom má podíl. Jedničky má Paroubek. Pan Paroubek se opírá o citát ze své autority, prezidenta Beneše: „Jsem ústavní prezident a mám názor, jaký má vláda“. Jak to má Klaus udělat, když podle Paroubka vláda vlastně žádný názor nemá? A k tomu citátu: je trochu zrelativizován tím, že prezident Beneš sdílel až do hořkého konce názor vlády Klementa Gottwalda. A to opravdu nejen nemusel, ale dokonce neměl.

Ruská vláda iniciuje další zásadní přehodnocení nových ruských dějin. Součástí jakési úřední brožury je i pokyn, aby byly uznány zásluhy J. V. Stalina, který je přirovnáván k Petru Velikému a k Otto von Bismarckovi (což je nepochybně nespravedlivé nejen vůči Bismarckovi, ale i vůči Petrovi a znamená to faktický návrat k brežněvovskému pojímání jednoho z největších masových vrahů lidských dějin). Takže: když se pan Paroubek raduje, že v Kremlu už nesedí Brežněv, raduje se předčasně.

Sobota 15.září: zdá se, že straničtí kolegové přitiskli premiéra Topolánka ke zdi. Včera v jakési internetové diskusi (informuje o ní dnes Právo) naznačil, že pokud budou lidovci a zelení dále vyjednávat se sociálními demokraty o prezidentském kandidátu, mohou mít v koalici problémy: chce o tom s nimi prý „důrazně mluvit“. „Případné nezvolení nemusí znamenat okamžitý pád vlády, ale fungování koalice nepochybně významně zkomplikuje. Toho si naši koaliční partneři jsou jistě vědomi.“ Zelení ovšem už před vstupem do koalice dávali najevo, že Klause volit nebudou, a situace, kdy koaliční partner umožní vítězství „opozičního“ kandidáta, není zase až tak nezvyklá (nynější maďarský prezident Sólyom byl zvolen zásluhou vládní SZDSZ). Snad by se k tomu problému mělo přistupovat „pragmaticky“, tj. ptát se, k čemu bude zvolení či nezvolení Klause dobré. Klaus bude „nemilované“ vládě nepochybně komplikovat situaci a plést se do věcí, do kterých by mu v zájmu bezproblémového výkonu moci v ČR nemělo nic být (ovlivňování zahraniční politiky vlády). Další kandidáti, jejichž jména zatím zazněla, jsou nuď nevolitelní, nebo nevypočitatelní, nebo ještě horší než Klaus. Topolánek bohužel neudržel své neutrální stanovisko k problému prezidetnské volby a dal tím opět najevo slabost. Od jeho vlády nemůže nikdo čekat zázraky: za „normálních“ okolností by to až tak nevadilo, jenže bohužel doba je zlá a zázraky by to buď už chtělo, nebo budou zapotřebí co nevidět.

Není úplně vyloučeno, že Klausovi při volbě znovu pomohou komunisté. Nechtějí stavět vlastního kandidáta (nemá šanci) a všechny návrhy druhých stran posoudí „z hlediska přijatelnosti pro KSČM“: hledisky jsou postoj k EU, názor na ekonomickou reformu a na možnost umístění cizích vojáků na území ČR. Pozoruhodné je, že vztah k Rusku komunisté explicitně nezmiňují, ačkoli je pro jejich politiku od roku 1921 určující. O Klausovi prohlásili, že „svým postojem k otázkám suverenity se blíží našemu názoru“ (rozumí se suverenity vzhledem k Bruselu), kdyby zohlednili i vztah k Rusku, zjistili by, že se jim prezident blíží i v něm.

Pod ministryní Kuchtovou se mohutně otřásá křeslo: údajně může díky její nepřipravenosti školství přijít o dotace v astronomické výši 130 miliard korun. Toplolánek již běsní a Bursík si netroufne svou stranickou kolegyni nějak vehementně hájit. Bývalé protitemelínské aktivistce hrozí, že padne ve stejné době jako odborářský předák Dušek, který kdysi vyvíjel formou podobné aktivity jako ta temelínská v ještě podstatně větším rozsahu. Bylo by to skoro symbolické. Možná měl Klaus jmenovat Duška už v roce 1997 nebo kdy byla ta železniční stávka, ministrem dopravy. Byl by od něho už dávno pokoj.

Prahu navštívila delegace amerických kongresmanů (republikánů a demokratů) v souvislosti se sporem o radarovou základnu. Při té příležitosti se ukázalo, že rozpory mezi republikány a demokraty zdaleka nejsou zdaleka tak velké, jak se u nás tvrdilo: ba že jsou zanedbatelné. V téže věci se do ČR chystá ministr obrany Gates. Je vidět, že Američanům na základně velmi záleží. Prosazovat se u nás bude ovšem ztuha.

Je to vidět i na tom, že Paroubek pokračuje v paralelní a ofenzivní zahraniční politice ČSSD. Sezval si do Prahy představitele socialistických a sociálně demokratických stran našeho regionu a dohromady sepsali něco jako list záporožských kozáků Tureckému sultánovi. Prim přitom hráli předseda SPD Beck a rakouský spolkový kancléř Gusenbauer. Vadou na kráse je, že se k iniciativě nepřipojil místopředseda maďarské MSZP (a ministr obrany) Szekeres (Gyurcsány nepřijel, „byl omluven“, jak velkoryse prohlásil Paroubek, protože v Maďarsku je právě na oficiální návštěvě francouzský prezident Sarkozy). Zpráva je mimořádně významná a proto se k ní vrátíme.

Monika Zgustová cituje v MfD to, co řekl prezident Bush po své první schůzce s Putinem: „Viděl jsem Putinovou duši a je to člověk, který si zaslouží důvěru.“ To je dosti hrozivé a připomíná to slavný výrok Franklina D. Roosevelta o Stalinovi: myslím, že mne má rád. Jinak článek je dosti otřesný, protože v podstatě doporučuje, aby se Evropa emancipovala od ruského i amerického imperialismu a postavila se na vlastní nohy. Ten legrační a neefektivní cirkus, který se jmenuje EU, zatím vůbec nemá na to, aby se postavil na vlastní nohy, natož aby se bránil. Soustavným budováním sociálního státu pod ochranným americkým deštníkem jim za posledních šedesát let pořádně narostly panděra a zakrněly nožičky a ručičky. Aby nemuseli moc makat, pozvali si do země námezdní síly z třetího světa, hlavně muslimských zemí, a ti jim teď chtějí podřezat krky: nemají nejen na to, bránit se, ale ani na to, utéci. Ostatně kam? Typická pro Čechy je úporná snaha po suverenitě a nezávislosti od všech vlivů. Prosazují ji zuřivě v obdobích, kdy si to podle vlastního názoru mohou dovolit. A možná právě proto jsou období, kdy si to mohou dovolit, tak zoufale krátká. Člověk nemůže být suverénní pořád a ve všem. Člověk by měl být taky trochu skromný.

Pondělí 17. září: evangelický farář Czudek, svědek obhajoby v případě Čunka, byl prý agentem StB, uvádí dnes Právo. Je zajímavé, jak lidé, kteří jinak agenty představují jako ubohé oběti komunismu, neváhají agentství vytáhnout jako kompromitující údaj tam, kde jde o věc, která má poškodit politického protivníka. Bývalým agentům StB vylo zákonem zabráněno vykonávat některé vedoucí funkce ve státních institucích. Zatím nikdo nepřišel s nápadem zakázat jim svědčit u soudu, zvlášť v případech, které s komunistickou minulostí nemají nic společného.

Kolem setkání středoevropských socialistických předáků, které proběhlo koncem minulého týdne v Praze, je v novinách ticho. Nepovažuju to za správné a vracím se k tématu v dnešní glose.

Podle vyjádření předsedy Filipa se komunistům začíná čím dál tím líbit Václav Klaus. Kromě uznání jeho stanovisku k „suverenitě“ teď zdůrazňují, že podporuje myšlenku referenda o radarové základně, což má být napříště základní podmínka ke získání komunistické podpory. Klaus ovšem je zároveň pro radar, na což upozorňuje místopředseda Dolejš (tentokrát si s Filipem prohodili role, patrně se jim popletly papíry), a to je zase zásadní překážka. Myslím, že ji komunisté mohou skousnout, Klausovo stanovisko je vyčůrané až na půdu: já sám jsem ovšem pro radar, ale když lid rozhodne jinak…

Václav Klaus navštívil Miloše Zemana v jeho lesní poustevně. Bavili se prý o globálním oteplování a v této věci si notovali. Je tomu nutné věřit už proto, že přítomen byl i další odborník na globální oteplování, Miroslav Šlouf.

Na obranu Putina vystoupil v Právu známý bojovník za mír Erazim Kohák. Putin se prý na Američany a jejich spojence mračí stejně, jako se mračil Kennedy, když mu chtěl Chruščov rozmístit sovětské posádky přímo pod nosem. Pan profesor dobře ví, co chtěl Chruščov rozmístit Američanům přímo pod nosem, byly to rakety s jadernými hlavicemi, určené k útoku na cíle v USA. V případě protiraketové základny v ČR a Polsku jde o rakety bez náloží, určené k mechanickému ničení primitivních raket z nelidných oblastí středního Východu. Proti dokonalým, ruským raketám jsou neúčinné. Imperialismus nám hrozí, to má pan Kohák pravdu, ale ten, co nám hrozil vždycky, totiž ten ruský.

Podle komentátora Práva Jiřího Paroubka rezignovala zahraniční politika vlády na snahu vytvářet dobré vzájemné vztahy s mnoha důležitými státy světa. Příkladem může být Rusko a zejména Čína. ČSSD, k níž má komentátor Paroubek jakési volné vztahy, proto hodlá za vládu zaskočit, a jako konstruktivní opoziční strana chce přispět k podpoře českých podniků při pronikání na čínský trh a k jejich úspěšnému podnikání. Nepochybně bude zároveň přispívat i k podpoře čínských podniků a k jejich pronikání na český trh. A možná nejen podniků a nejen na trh. Těšme se.

Švédsko propůjčilo na výstavu v Praze jakousi vzácnou bibli. Jak v Mladé frontě Dnes hystericky zdůrazňují, byla v třicetileté válce „ukradena“ švédskými vojsky a ozývají se hlasy, zda by neměla vlastně být vrácena. Něco podobného žádal kdysi na počátku devadesátých let prezident Havel a důsledkem bylo, že Švédové přestali kulturní památky do ČR půjčovat. Vůbec se jim nedivím. Mluvit v naší krásné vlasti o kradení je mluvit o provaze v domě oběšencově. Bible se stala součástí válečné kořisti, to byl před tři sta lety běžný přístup. Ostatně, proč odvážlivci z MfD nemluví stejným tónem o tom, co vyvezli z poražených zemích po druhé světové válce Rusové? A my jsme tenkrát okradli tři miliony lidí a udělali jsme si na to zákony, které dodnes patří k páteři českého právního řádu. U nás platí: když už chceš někoho okrást, musíš si na to udělat zákon! Neopatrní Švédi na to před třista lety zřejmě zapomněli.

Taktéž v Mladé frontě Dnes informují o stanovisku prezidentského kandidáta Pačese ke komunistické minulosti: „Ano, máme za sebou téměř dvacet let demokracie. Gauneři měli být dávno potrestáni a političtí činitelé minulosti měli být (a do značné míry byli) vytěsněni z politického vlivu.“ To je hezké: brežněvovská KSČM je třetí nejsilnější stranou v zemi, pan kandidát se bude s komunistickými senátory a poslanci scházet, aby sondoval možnost podpory při volbě, a prý je všechno v pořádku, většina byla vytěsněna a jinak se nedá nic dělat. Kdyby tak to, co povídá pan Pačes dnes, byl řekl nějaký německý kandidát na vysokou státní funkci v polovině šedesátých let (taky po téměř dvaceti letech demokracie). To by bylo kraválu! Ostatně kravál by možná byl, kdyby to nějaký německý politik řekl dnes.

Velmi příkrý odsudek Masaryka zveřejnil tamtéž Martin Komárek. Považuji ho za krajně nespravedlivý. Nicméně se zdá, že bourání model bude v případě TGM brzy jaksi legalizováno. Modly bouráme se stejnou chutí, s jakou je budujeme. Stavět se k těm, ze kterých jsme si kdysi udělali modly, věcně, nám moc nejde. Taky by mne zajímalo, zda by si někdo troufl takovéhle bourání modly v případě Edvarda Beneše, který Masarykovi nesahal ani po kotníky. Ale ten se zasloužil o stát tím, že dal vyhnat sudetské Němce. Proto je nedotknutelný, stejně jako jeho dekrety.

Kardinál Joachim Meisner prohlásil v jakémsi kázání: „Nezapomeňte, že existuje nezadatelný vztah mezi kulturou a náboženstvím. Když se kultura oddělí od božské úcty, uctívání se stane jen rituálem a kultura degeneruje.“ Na to byl obviněn z nacistického smýšlení, protože nacisté mluvili o „entartete Kunst“. Z citátu vyplývá, že kardinál o entartete Kunst nemluvil, pouze o zdegenerované kultuře. Kultura může být zdegenerovaná. Kardinálova slova mne nenaplňují nadšením a klonil bych se k názoru zemského ministra kultury v Severním Porýní–Vestfálsku, kde se skandál rozvinul, že jeho eminence věcem kultury příliš nerozumí. Mluvit v té souvislosti hned o nacismu je typicky německá hysterie.

Podle agentury STEM předehnala ČSSD v preferencích (zatím mírně) ODS a v PS by teď měl rudý blok převahu jednoho hlasu. Mám sice pocit, že agentura STEM je poněkud blízká ČSSD, ale podobný vývoj lze očekávat: náskok ODS před ČSSD nebyl důsledkem jejích kvalit, ale odpudivosti jejího soupeře. Když byl největší, nechtěla se ODS pokusit zužitkovat ho v předčasných volbách (k tomu by ovšem bylo nutno riskovat Paroubkův pokus o sestavení vlády). Teď to bude mít velmi těžké.

Úterý 18. září: zdá se, že ministryně Kuchtová si svůj post udrží. Kdyby ji Topolánek vyhodil, není vyloučeno, že ztratí hlas ve Sněmovně. Vyhodit nelze nejen paní ministryni, ale ani jejího náměstka, protože paní ministryně na něj drží. Tato vláda je velmi stabilní: pokud padne, tak celá a najednou.

Petr Pithart oznámil, že nebude kandidovat na post prezidenta, jak na něm chtějí lidovci. Překvapivý okamžik, kdy u pana místopředsedy Senátu vítězí realismus nad ctižádostí. Spočítat si, že nemá šanci, není ovšem příliš složitý aritmetický výkon.

Enfant terrible českého Senátu Jaroslav Kubera navrhl, aby se poslancům a senátorům zrušily všechny nezdanitelné přídavky, ale zato zvedl měsíční plat na úroveň europoslanců. To může sotva projít, protože devadesát procent národa je přesvědčeno, že politici by měli za svou práci ještě platit. Mysleli si to i za totáče? To se nepozná, tenkrát se myslet moc nesmělo. Vypadá to, že lidem ten typ politiky, který se zavedl po listopadu 1989 (a to je přes všechny své strašidelné problémy a nešvary politika demokratická) příliš nevyhovuje.

Stínový předseda vlády ČR Paroubek je právě na návštěvě v Číně, kde provozuje stínovou politiku. Čína je na to ta pravá země. Ještě víc se hodí Rusko. Nicméně si pan Paroubek našel čas mj. i na to, aby zhodnotil úspěšnost svého předchůdce ve funkci (nikoli bezprostředního, ale zato nejvýznamnějšího) Miloše Zemana. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Pana Topolánka považuji za největšího lháře v republice. Všechno, co řekne, je lež“, řekl včera Lidovým novinám populární starosta obce Trokavec v Pobrdí Jan Neoral. Je hezké, jak se paroubkovské manýry uchytily i na komunální úrovni.

Europslankyně Jana Hybášková vyjadřuje v LN radost nad tím, že podle nové smlouvy EU bude Unie reprezentována jednou zahraniční politikou. Je to prý tvrdá prohra pro nacionalisty 19. století. Pod dojmem toho, co naorganizoval minulý týden pan Paroubek v Praze, se obávám, že nejen pro nacionalisty devatenáctého století. „Pražská výzva“ je jakýsi lehký signál, že když se jim to bude hodit, když zůstaneme sami a když se nebudeme dost rozhodně bránit, prodají nás Putinovi i s botama.

Čemuž nasvědčuje i to, co v souvislosti s pražským setkáním zaznělo. Podle agentury DPA bylo pražské prohlášení připraveno v podstatě německou SPD a rakouskou SPÖ. Předseda SPD Beck prý prohlásil, že se bude pokoušet získat pro pozici, obsaženou v pražské výzvě, německou velkou koalici. Prohlášení by mělo dát spolkové vládě „určitý signál“ ohledně zahraniční politiky, obrany před raketami a vztahů k Rusku. Nejnovější výzva ministra zahraničí Steinmeiera k zachování smlouvy o nešíření konvenčních zbraní v Evropě se prý s výzvou kryje. To je nepochybně pravda, protože rovněž minulý týden, ale před pražským setkáním prohlásil ministr zahraničí Steinmeier v přednášce o německé zahraniční politice mimo jiné: „Musíme překonat myšlenkové stereotypy studené války a dlouhý stín, který vrhají až do dneška. Byla by velká chyba, kdybychom připustili, aby se Rusko stáhlo do izolace… Pracuji v každém případě pro to, abychom existující mosty nestrhli, nýbrž zachovali schůdnými i pro budoucnost.“ Vida. Pan prezident Beneš mosty tvořil (ze země, která mu byla svěřena do péče), pan ministr Steinmemier je chce zachovat. Máme se na co těšit. Rétorika pana ministra se nijak neliší od rétoriky západních mírotvorců z dob studené války. Vznikla „Pražská výzva“ na objednávku pana ministra?

A nakonec aktualita: nejpopulárnějším českým politikem podle agentury STEM zůstává primátor Bém. Primátor Bém se výborně hodí na to, aby byl nejpopulárnějším politikem ČR. Je otázka, hodí-li se ještě na něco jiného. Ministryně Parkanová klesla na čtvrté místo. Přičítají to tomu kupletu, ale spíš to souvisí s radarem v Brdech všeobecně. Je těsně před pátým Jiřím Paroubkem, který si v posledním čtvrtroce výrazně polepšil. Žebříček popularity je bezvýznamná věc, ale o něčem přece jen svědčí. V zemi, v níž je Jiří Paroubek považován za sympatického chlapíka, je možné úplně všechno.

Středa 19. září: Řady uchazečů o prezidentský post řídnou. Po Pithartovi odmítl i Švejnar. Lidovci podle předsedy Čunka nebudou podporovat Jiřího Dienstbiera. Tím by také on ztratil šanci. Jenže kdo ví, co odmítají lidovci! Jejich předseda kandiduje Pačese, některým lidoveckým volitelům vadí, že Pačes je genetik (to je strašidelný důvod; to, že je genetik, by mi na panu Pačesovi vadilo úplně ze všeho nejmíň, ale pro některé zbožné klerikály je to zjevně něco podobného, jako kdyby byl v předminulém století antoušek). Zdá se, že nakonec ze všech kandidátů zbude jen Václav Klaus, a ten bude zvolen hned v prvním kole. Je to zvláštní situace: k čemu je volba, když kloudná varianta vůbec neexistuje.

Jiří Dienstbier se ovšem sám ještě nevzdává: upozorňuje na Čunkova slova: Deinstbierovu kandidaturu v tuto chvíli vylučuji. Jen v tuto chvíli, v příští to bude možná jinak. Naděje umírá poslední. A dále na to, že Churchill a De Gaulle také prohrávali. Ovšem, jenže neprohrávali pořád. Ostatně prohrávání je to jediné, co má pan Diestbier s oběma výše jmenovanými společné.

ČTK přinesla zcela mylnou informaci o tom, co řekl včera v Moskvě po jednání s Lavrovem francouzský ministr zahraničí Kouchner. Opírala se příliš důvěřivě o informaci ruské agentury ITARTASS. Tématu se věnuje naše dnešní glosa.

A přece se točí. Této slavné sentenci se podobá ujištění ministryně Parkanové o tom, že armádní sportovní středisko Dukla nebude zrušeno. Není to součástí transformačního dokumentu, jde totiž jen o její osobní pohled. Problém je, že její osobní pohled je správný: v době, kdy nemáme peníze na vlastní obranu, je luxus vydržovat si z toho mála, co na obranu ještě jde, sportovní gladiátory. Mít správné osobní pohledy je chvályhodné. Ještě chvályhodnější by bylo je prosazovat. Dnes bohužel politici sázejí spíš na megalomanské populistické plány (letní olympiáda v Praze).

„Zdá se mi naspříklad,“ píše v Právu komentátor-poslanec Jičínský, „že po volbách se, aspoň pokud jde o parlamentní politiku a vztahy koalice a opozice, situace proti předcházejícímu období zhoršila“. Má opravdu tak napůl, situace se zhoršila už nástupem Jiřího Paroubka do předsednického křesla ČSSD. Způsob, jakým předtím útočila na vládní koalici a sociální demokraty ODS, byl sice hnusný, ale Paroubek šel v jejich stopách a ještě je trumfnul. Trumfnout někoho ve sprosťáctví není těžké, těžké je na sprosťácvtví ubrat.

Slovenská národní strana přišla s dvěma návrhy parlamentního usnesení. První má prohlásit Benešovy dekrety za nedotknutelné (podobně, jako to učinila česká PS; na Slovensku to nebude tak jednoznačné, mají tam naštěstí SMK), druhý má vyhlásit (jde tentokrát o návrh zákona) Andreje Hlinku za Otce národa a jeho mausoleum v Ružomberku za pietní místo. Dřív, než se českému čtenáři roztáhne huba od ucha v uchu, doporučuju mu, aby si vzpomněl na idiotský zákon o zásluhách E. Beneše. Slováci jen trochu nešikovněji opakují naše skopičiny. Také doporučuji vzít v úvahu, že pro Slováky je Andrej Hlinka právem významnou osobností. Jeho úsilí o slovenskou národní suverenitu bylo na místě.

Premiér Topolánek se vyjádřil s uznáním o odbojové činnosti bratří Mašínů. Je to zřejmě součást jeho úsilí o emancipaci od Klause. V souvislosti s tím jsem si v LN přečetl, že část lidí Mašíny považuje za hrdiny, část za vrahy. Nepatřím ani k jedné skupině. Uznávám odvahu a čisté úmysly obou odbojářů, ale mám k jejich odbojové činnosti výhrady, které jsem několikrát zformuloval. V této věci je mi stanovisko Jiřího Paroubka, jak ho přinášejí dnešní LN, bližší.

Podle průzkumu CVVM ČSSD předhonila v preferencích ODS. Rozdíl je v rámci statistické chyby, ale výsledek STEM je potvrzen. Podle CVVM by výsledkem voleb byl opět pat. Problém je v tom, že ti, co se vyjadřují pro ODS, se pro ni většinou vyjadřují s vědomím, že jde o menší zlo. S takovou podporou ještě nikdy nikdo žádné volby nevyhrál.

Čtvrtek 20. září: Senát schválil reformní balík bez rozpravy. Rozhodnutí předcházela divoká diskuse, při níž se koaliční fronta rozštěpila. To v Senátu nevadí, ODS tam má absolutní většinu a nespokojenost zavládla hlavně mezi lidoveckými senátory. Pokud by při projednávání byl prošel nějaký pozměňovací návrh, muselo by se v PS o reformě hlasovat znovu. Odmítnutí rozpravy (a tedy i možnosti vznášet pozměňovací návrhy) nesvědčí o tom, že by se koalice, resp. ODS cítila v Senátu úplně pevná v kramflecích.

Senát odhlasoval návrh senátora Žáka, aby se První máj na příště jmenoval Svátek jara a práce. To je legrační blbina: proč máme oslavovat jaro? Pak musíme oslavovat taky léto, např. já ho mám radši. A zima má taky něco do sebe. Svátek jara je trochu podobná blbost jako Den žen, ten měl ale kdysi jakési racionální minijádro: upozornit na reálnou potřebu zrovnoprávnění žen ve společnosti.

Včera jsem udělal chybu v informaci o průzkumu CVVM: přesto, že podpora ODS klesla, koalice by získala v PS většinu 102 ku 98 mandátům. Omlouvám se.

Předseda PS Vlček vyslovil obavu, že by Paroubek mohl pro sebe vysmlouvat za podporu několika sociálně demokratických volitelských hlasů pro Klause místo předsedy Sněmovny. Nevím, zda je to reálné, v každém případě se toho pan Vlček pořádně bojí. O své křeslo by nerad přišel. Zdá se, že ČSSD s ním má do budoucna zaděláno na jakýsi malér.

V Právu rozebírá Lukáš Jelínek, politolog ČSSD, Klausův chystaný projev v New Yorku. Řekl bych, že význam Klausova vystoupení se přeceňuje. Že by poškodilo Českou republiku je nesmysl a že by si někdo snad mohl myslet, že Klaus formuluje nějakou státní doktrínu, taky. Celá záležitost má spíše komický přídech.

V Právu vypráví jakýsi brdský pamětník, jak na začátku 50. let přišla do Brd sovětská armáda. To je krajní poloha tzv. brdského prášení, které se jinak projevuje hlavně v hrůzyplných zprávách o tom, koho a co všechno a jak poškodí americký radar.

Čímž se dostáváme k tomu, jak se Právo vypořádalo se špatnou citací z Kouchnerova rozhovoru pro Echo Moskvy (viz včerejší glosa). Opravilo (na str. 9, původní informace vyšla na str. 1) větu ohledně amerických úmyslů s nabídkou protiraketové obrany ČR a Polsku (Kouchner si nemyslí, že by to udělali naschvál). Ostatní prý bylo citováno korektně. Jenže Kouchner neřekl, že základna může být hrozbou pro Rusy, nýbrž že rakety z Blízkého východu mohou být hrozbou, a nedoporučoval Američanům využít ruskou radarovou stanici v Ázerbájdžánu. První oprava se tedy moc nepovedla, doufejme, že příště to už bude lepší.

Jiří Paroubek má pro prezidentskou volbu v záloze eso, které srazí Klause na kolena a českou veřejnost na to, co je o něco výše než kolena a na opačné straně těla. Tématu se týká dnešní glosa.

V MfD se píše o plánované bolševické ofenzívě vůči Západu z šedesátých let minulého století, při níž měly české jednotky proniknout během týdne až k Dijonu ve Francii. Měla to být odpověď na útok NATO, ale Rusové moc dobře věděli, že na ně NATO nikdy nezaútočí, a sami by si troufli zaútočit jen tenkrát, kdyby bylo jasné, že protivník je v totálním rozkladu. Plány, o nichž informuje MfD, jsou jen jakýmsi večerníčkem pro maršály. Věděli, že jim nic nehrozí, na to, aby sami rozpoutali válku, byli moc velcí poserové, a tak se oddávali maršálskému snění.

Pátek 21. září: Národní rada SR odhlasovala politickou deklaraci o nedotknutelnosti Benešovým dekretů. Dalo se to očekávat, proti byli jen poslanci SMK. Návrh podala SNS. Klaus se za to se Slováky z Keszthely solidarizoval, jak by ne, když Poslanecká sněmovna u nás před časem odhlasovala v podstatě totéž. Jediný rozdíl je, že na Slovensku to navrhl Slota, u nás Klaus se Zemanem. Detail, ale příznačný. Koneckonců, kdo to měl tenkrát udělat, Sládek tenkrát už v parlamentu neseděl. Zároveň vláda označila za národní hrdiny mj. Andreje Hlinku a Vladimíra Clementise. Kompetence slovenské vlády jsou omračující. (Pokud jde o Hlinku, měl bych jisté pochopení pro úctu, jaké se na Slovensku těší, a nevím, zda je úplně věcné pasovat ho na klerofašistu: prosazoval slovenskou emancipaci za Maďarů i za Čechů, bylo to pochopitelné a v zásadě správné, dělal to s velkým osobním nasazením a byl za to za Maďarů i za Čechů perzekvován. Clementis si ovšem zaslouží takového uznání jako Slánský nebo Geminder, tj. žádného; jeho jediná „zásluha“ je, že byl odsouzen za něco jiného, než co opravdu dělal). SNS prý navrhovala, aby kritika Hlinky byla označena ze trestný čin, to je ovšem legrační. Návrh prý neprošel.

„Hašek odmítl Vlčkův návrh kšeftu s ODS“, zní titulek v Právu: následujcí řádky jsou zásadním příspěvkem do rubriky „Jak číst Právo“. Vlček nepodal žádný návrh, nýbrž vyjádřil (i když nepřímo) obavy o své křeslo. Přesněji řečeno obavy, že Paroubek o něčem podobném jedná s Topolánkem. Což vyplývá ze včerejší zprávy téhož Práva.

V Senátu prošel do projednávání ve výborech návrh novely trestního zákona, který zakazuje propagaci komunismu (a nacismu) a užívání komunistických symbolů. Návrh považuji za problematický, a nejen z toho důvodu, že rudá hvězda, kterou navrhovatelé doporučují kriminalizovat, je dekorační prvek naprosto běžně používaný i v docela nepolitických souvislostech. Věci se týká naše dnešní glosa.

V souvislosti s projednáváním zákona píše v právu Jiří Franěk: „Nakonec ten včerejší boj proti komunismu skončil poněkud trapně tím, že si antikomunisté navzájem připomínali, kdo z nich byl před listopadem komunistou.“ Myslel jsem, že podle Práva je zásadně nepřípustné připomínat někomu, že byl komunistou. Asi ale platí: jak komu a jak kdy.

Podle agentury Faktum Invenio i STEM většina lidí odmítá vládní reformu. Jak by ne, má jít o úspory, a pokud by byly opravdové, bylo by zákonité, kdyby měly „negativní vliv na život lidí“. Když člověk spoří, má to negativní vliv na jeho život (musí míň papat a bumbat, skromněji se oblékat atp.) Spoření, při němž by se člověk pořádně našťouchl, nabumbal a chodil vyšňořený jako pan prezident, zatím nikdo nevymyslel. Nakonec na něco uspoří, nebo aspoň zmenší své dluhy. Všechno zlé je k něčemu dobré. Jiná otázka je, zda reformu nekritizují i lidé, kteří ji považují za málo účinnou a radikální. Ti ovšem mohou mít pravdu.

Z brněnské ZOO utekl pavián druhu dželada jménem Heiko. Projevil při tom velkou vynalézavost a dal najevo nejen touhu po svobodě, ale taky nezlomnou vůli ji uskutečnit. Neměli bychom to ocenit? Heiko for president!

V Právu kritizují rozhodnutí Ústavního soudu ve věci místopředsednictví Jaroslava Bureše v NS Stanislav Křeček a Jiří Vyvadil. Je příznačné, že jde o aktivní (ba velmi aktivní) politiky, i když pan Vyvadil je aktivním politikem bývalým. Moc, a to jakákoli, podle nich korumpuje (mají to zažité?). Proto je prý třeba zavést mechanismus omezeného funkčního období soudních funkcionářů. Pokud se tak stane, a soudní funkcionáře nebudou jmenovat soudci sami, dostane se v našich poměrech soudní moc do područí exekutivy (zvlášť pokud by např. byli jmenováni na pět let a mohli by, ale nemuseli by být jmenováni i na další období).

Další karikaturista, tentokrát švédský, se ocitl na seznamu Al-Kajdá (lidí určených k odstřelu, případně k podřezání). Nakreslil karikaturu proroka Mohameda s psím tělem. Švédská justice rozhodla, že nemůže být souzen za štvaní proti skupině obyvatel. To je jistě správné, ale není mi jasné, jaký smysl mají podobné počiny. Je to z lidského hlediska urážlivé a navíc něco jako dráždění dětí: snadné, byť v tomto případě zároveň dost nebezpečné. Něco jiného je věcně kritizovat Islám a něco jiného je jen zesměšňovat.

Sobota 22. září: Komunistická strana Čech a Moravy naorganizovala symbolickou blokádu Brd před americkými imperialisty. Povzbudivé je, že k projevu předsedy Filipa se sešlo celých dvě stě lidí. Shromáždění asistovala o něco slabší skupina přívrženců radaru, která dávala hlasitě najevo svou nelibost. Zdá se, že odpor k základně se poněkud láme a že jen málo lidí má chuť se spojovat s komunisty, byť i šlo o tak univerzální a vznešené heslo, jako „Chceme si zachovat suverenitu a hlavně zdraví“ (cituji jednoho z účastníků dle Práva; z citátu je zjevné, že suverenitu by v nejhorším případě oželel, pokud by zdraví zůstalo zachováno – tato volba u nás ostatně zabrala už jednou, v letech bezprostředně po roce 1968).

Předseda PS Miloslav Vlček se pokouší v Právu hasit neklid v ČSSD, který způsobilo jeho podezření, že Paroubek za jeho zády vyjednává s ODS, jak se zmocnit jeho předsednického křesla. Problém pana Vlčka je, že se zdá být jakýmsi sociálně demokratickým protějškem premiéra Topolánka a dalším kandidátem na čestný titul „inspektor Clouseau české politiky“.

Předseda ČSSD a příležitostný komentátor Práva Jiří Paroubek píše ve svém dnešním článku, shrnujícím jeho zásluhy o rozvoj česko-čínského přátelství, mj.: „Pravicoví novináři můžou na můj účet blábolit něco o Potěmkinových vesnicích…“ Tuto dikci můžeme sice najít už u Marxe a Engelse, ale do oblasti politických věd ji vnesl v plné síle a šíři teprve V. I. Lenin. Je od pana Paroubka hezké, že navazuje formou vyjadřování na tak vznešené předchůdce. Měl by ještě trochu přidat na důrazu, aby mu nehrozilo, že zůstane pouhým napodobovatelem. Vhodnou inspiraci může nalézt v jiné, i tentokrát slovanské tradici, totiž v dopise záporožských kozáků tureckému sultánovi, který nyní v pěkném překladu najdete na Neviditelném psu.

Předseda AV ČR Pačes poskytl zjevně v rámci své virtuální prezidentské kampaně rozhovor Právu a Lidovým novinám a podal zajímavý výkon. Snaží se vystupovat jako umírněný kandidát, který si nechce příliš zadat ani s komunisty, ani s ODS. Dělá to poměrně šikovně. Člověk se zarazí jen tu a tam, ale hodně: „Já si troufám o sobě myslet, že jsem slušný člověk…“ Posouzení této věci je lepší nechat na druhých, jsou k tomu kompetentnější. „Rusko je dnes demokratická země – možná ne úplně, ale určitě se demokratizuje.“ To je dost nebezpečný optimismus. Pan Pačes si dále myslí, že funkce prezidenta je skoro zbytečná, jen kdyby nebylo té obrovské prestiže u občanů, kterou měli (prý) i komunističtí prezidenti. Řekl bych, že funkce by nebyla zbytečná, kdyby se její nositel dokázal nějak cíleně té falešné prestiže zbavit. Zatím jí oba polistopadoví prezidenti dosti bezostyšně využívali, a nevypadá to, že by si to pan Pačes představoval jinak, i když sám říká, že prezident má být úředník.

Místopředsedkyně PS Talmanová si koupila auto od paní Horáčkové, přítelkyně pana Dalíka. V novinách se z toho dělá věda, nevím dost dobře, proč. Zajímavý je spíš příběh paní Horáčkové, která podle MfD začala jako prodavačka kdesi v Brně, pak se seznámila s vlivným člověkem, dostala půjčku od banky a zřídila si prodejnu luxusních výrobků jakési italské kožedělné firmy, vyrábějící luxusní zboží, na exkluzivním místě v centru Prahy. Je to, jak vidno, příběh moderní Popelky a zasloužil by si ztvárnění buď v pohádkovém příběhu, nebo v čtení pro dámy, nebo nejlépe v nějakém TV seriálu. V tom případě by se do něho musely dodat nějaké dramatické momenty, kterých dosud ve své líbezné prostotě postrádá.

Rusové vědecky zjistili, že jim patří severní pól, a teď ho hodlají připojit k Ruské federaci. Zřejmě zkoušejí, co všechno je prohnilý Západ schopen spolknout. Pokud to projde, vznesou zanedlouho nárok na Jupiter.

V příloze MfD Kavárna vyšly dva pozoruhodné texty. Především esej Petra Steinera „Ruská identita a americký štít“. Článek s lehce bolševickou dikcí („jak se nám snaží namluvit Topolánkova vláda a její nájemní propagandisté“ apod.) upozorňuje na legitimní zájmy Ruska chránit se proti preventivnímu úderu USA (jako by kdy USA na preventivní úder proti Rusku vůbec byly někdy pomýšlely) a na právo být v té věci paranoidní (jistá dávka stihomamu je prý svým způsobem zdravá). Rusové ovšem se stihomamem jen švejkují, to, o co jim jde (a co je, to připouštím, taky pochopitelné), je zmocnit se opět rozhodujícího vlivu v zemích, které kdysi patřily k jejich záboru v Evropě. je to pochopitelné, ale vůbec to není v našem zájmu. Tedy aspoň v mém. Panu Steinerovi to může být fuk, je v bezpečí v USA. Podobné kvality má i příspěvek Marka Čejky „Nakolik je islám ohrožen fašismem“. Autor zastává názor, že islám, považovaný dlouho za relativně tolerantní náboženství, se nakazil antisemitismem a extremismem v Evropě a že jeho radikalizace je svým způsobem reakcí na evropský kolonialismus. V muslimském světě byli židé i křesťané původně chráněni. Chránění vypadalo takto: „museli platit zvláštní daně, nemohli nosit určité barvy oděvů a případně mít na oděvu zvláštní označení, nesměli si brát muslimské ženy, omezena byla jejich svědecká způsobilost u soudu, nemohli zastávat některé úřady atd.“ Nepřipomíná vám to náhodou něco? Taky by mne zajímalo, co se skrývá za tím tajemným „atd.“ Když čtu texty tohoto druhu, pociťuji tichou radost nad tím, že s MfD nemám už nic společného.

Polská vláda odmítla vpustit ke svým volbám pozorovatele OBSE. Má recht, jde očividně o ponižující a buzerační akt, který si nejspíš vymohla polská opozice. Předpokládám, že o něco podobného požádá při našich příštích volbách pan Paroubek, pokud se mezitím nedostane k moci jinou cestou.

Pondělí 24. září: Ministerstvo obrany navrhuje, aby české gripeny pomáhaly chránit vzdušný prostor baltských zemí. Sociální demokraté jsou zdrženliví, mluví o tom, že rozšiřujeme pomoc v zahraničí a hledáme pro to peníze, a že musíme zvážit, zda chceme mít z armády expediční sbor. To je poněkud pokrytecké. Jednak nevím, proč předpokládají,v že by pomoc Pobaltí byla financována ČR, a jednak má česká armáda po své profesionalizaci, která byla ukončena za vlády ČSSD, už tak spíše symbolický charakter (sociální demokraté by chtěli, aby se spíš než na mise v zahraničí orientovala na přírodní katastrofy, což je taky nesmysl: armáda se má orientovat na případnou válku). Odpor ČSSD je zřejmě součástí Paroubkovy politiky všech azimutů: neměli bychom, aby bylo naše angažmá vyrovnané, nabídnout pomoc nejen Pobaltí, ale i Rusku?

Špičky ODS se zabývají klesajícími preferencemi strany. Pokles nyní potvrdil i průzkum agentury faktum Invenio, podle něhož má sice ČSSD před ODS minimální náskok, ale v přepočtu na mandáty by rudý blok získal v PS pohodlnou většinu 107 hlasů (současný volební zákon, který kdysi ODS z indolence pomáhala prosadit, zvýhodňuje silné strany před malými a zelení s lidovci nejsou schopni dohromady vyvážit to, co utrhne silnější KSČM). K Paroubkovu plánu na 35 – 40% je sice ještě daleko, ale případné vítězství ODS v příštích volbách je ve hvězdách. Problém je, že nestačí být o něco méně horší než oponent. Je třeba být lepší. Místopředseda Bém se domnívá, že ztráta ODS souvisí mj. s tím, že pozdě začala s vysvětlováním ohledně radaru v Brdech. Na tom může něco být, ale to hlavní je, že strana je rozpolcená, že klausovská politika a její představitelé se vyčerpali, a že jakási ideová a politická inovace, kterou by ODS potřebovala, je zatím rozpačitá, nedůsledná a nemá v nejvyšších patrech strany dostatečnou podporu. Klaus má v ODS daleko větší vliv než kdysi Zeman v ČSSD, a působí jako mohutná brzda.

Jacísi vtipálci rozjeli akci „Milujeme své poslance“ a chtějí nabízet poslance a senátory k „adopci“, pokud jde o proplácení tramvajenek. Dávají tímto způsobem najevo, jak opovrhují nízkými prospěcháři, kteří mají horentní platy a zároveň se nestydí nechat si platit za veřejnou dopravu. Ve skutečnosti různé výhody, které mají poslanci a senátoři, je to, co mi na nich vadí úplně nejmíň. Kdyby většina z nich dělala dobrou a odpovědnou politiku, dopřál bych jim je. Za podobnými akcemi, jako je tento žertovný sponzoring, je nafukování podružných věcí, příslovečné české krkounství a přesvědčení, že zastupitelská demokracie je k ničemu. Těmto lidem by daleko více vyhovoval diktátor. Ten by si veřejnou dopravu určitě hradit nenechal, a kdyby nechal a oni by ho chtěli žertem podporovat, dostali by pořádně nařezáno a byl by pokoj.

ČSSD zavedla novou politickou funkci: má svého stranického politologa, jmenuje se Lukáš Jelínek a provádí pro ni v Právu soustavný lobbing. Není vyloučeno, že možná ani není jejím členem (funkce stranického politologa by neměla být nutně spojena s členstvím ve straně, vypadalo by to blbě). Rozdíl mezi komentováním, analýzami a lobbingem se u nás postupně čím dál tím víc stírá (a po pravdě řečeno vůbec to není jen záležitost ČSSD. Různí lobbyisté ODS či ODS-Hradu v tom jen dovedou šikovněji chodit). V každém případě je to nedůstojné.

ODS ustavila vyjednávací tým ve složení Topolánek, Bém, Tluchoř a Julínek, který bude získávat senátory a poslance, aby dali při prezidentské volbě svůj hlas Václavu Klausovi. Jde zjevně hlavně o hlasy koaličních partnerů, přičemž nejzlobivější jsou zelení. Předseda Senátu Sobotka dokonce navrhl, aby se dodatečně změnila koaliční smlouva: podpora Klause bude v koalici povinná. To je ovšem neslušné a vzhledem k tomu, že volba je tajná, zároveň i směšné. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek má soustavné problémy s ministryní Kuchtovou a jejím odborným týmem. Týkají se hlavně nedostatečného čerpání dotací z EU. Někteří vysokoškolští učitelé zase zpochybňují (asi ne docela neprávem) reformní plány ohledně školství. Paní Kuchtová má však většinovou podporu ve straně a ani předseda Bursík s ní nehne. Koalice je labilní, Strana zelených nevypočitatelná, a sáhnout na jejího ministra může znamenat, že se celá koalice sesype jako domeček z karet. Jak pak nemají koalici klesat preference!

Jiří Paroubek byl v Číně, kde provozuje paralelní opoziční politiku všech azimutů (pozice uprostřed mezi demokraciemi a diktaturami). Jediné, co ho zarazilo, je, že se jeho přednášky na pekingské univerzitě zúčastnilo málo studentů. Doufám, že to hostitelům ostře vytknul, jde o prohřešek daleko významnější než nějaké dodržování lidských práv.

Podle průzkumu agentury Median pro LN chce polovina lidí v ČR za prezidenta Klause. Protože druhá polovina lidí chce sice někoho jiného, ale neví koho a hned tak se na někom neshodne, dalo by se říci, že Klaus je ve velké výhodě. Naštěstí na podobných průzkumech moc nezáleží, protože ti lidé prezidenta volit nebudou.

Slovenská deklarace o věčnosti Benešových dekretů musí být pozoruhodné dílo. Obsahuje jednak jejich sakralizaci (původní návrh předsedy SNS Sloty) a zároveň odsouzení kolektivní viny (což do textu prosadil opoziční poslanec, exministr zahraničí Kukan). Tak komplexní a mnohostranný text se ovšem českému parlamentu nepodařilo prosadit. Pokusím se ho dohledat, což by nemělo být těžké, jen na to v tuto chvíli nemám dost času.

V naší zemi se rozmáhá snobismus. Politici se věnují exkluzivním sportům, nyní je v módě golf. Trend se uchytil i mezi zvířátky a stal se osudným paviánovi Heiko, který před časem s velkým osobním nasazením uprchl na svobodu z brněnské ZOO. Byl načapán (ve zprávě se praví „lokalizován“) na golfovém hřišti v Jinačovicích, jak se nechává krmit od přítomných osobností z brněnské high society sušenkami a knedlíky, lapen, uspán a odvlečen zpět do svého kotce. Zdá se, že Heiko je bytost, jak by řekl pan prezident Klaus, vysloveně pravicová. Moc se mu to nevyplatilo.

Úterý 25. září: ministryně Kuchtová se rozhodla rezignovat, a podle toho, co zároveň řekla, nehodlá (zatím) dělat kloalici potíže. To je nepochybně Topolánkův úspěch. Topolánkovi nejspíš nezbylo nic jiného než paní Kuchtovou odvolat, protože na svou funkci prostě nestačila. Operace to musela být složitá jako zneškodnění načasované jaderné nálože ve slavném filmu Goldfinger. Zatím se zdá, že se povedla.

Mirek Topolánek nemá jasno, k čemu jsou na světě novináři. Považuje je za nedbalé podřízené, kterým je třeba čas od času vyčinit. Každý týden v pondělí pořádá tiskové kartáče, které mají v posledku takový dopad, jako kdyby se před novináři svlékal. Vyhrožovaní tiskovým zákonem působí zvlášť bezmocně a je legrační, že zro to zvláštní, jak jsou naši politici vůči médiím bezbranní. Je přece logické, že když mám takové pravomoci, jaké přísluší šéfu exekutivy, musím občas něco skousnout. Třeba nezaslouženě, jako v případě aféry kolem Volva, na níž mi připadá mediálně zajímavý jen pohádkový vzestup slečny Horáčkové. Jinak je zábavné, že pan Topolánek chce bojovat s hydrou mediokracie, pan prezident s hydrou soudcokracie (nevzpomínám si teď hned, jak se to řekne cizím slovem) – nakonec nám tu snad zbude jen exekutiva: vládnutí bude zase jednoduché, tak jako v době, kdy jsme ještě lezli po stromech a pojídali se navzájem.

Václav Klaus vystoupil s diskusním příspěvkem na konferenci OSN v New Yorku. Prohlásil tam mj.: „Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání trendů a tendencí.“ Tenhle argument mi připomíná v trochu učenější podobě argumentaci Jiřího Paroubka proti tomu, že íránské balistické střely představují pro střední Evropu nebezpečí. v obou případech to přestane být spekulativní prognózou tenkrát, až to bouchne. Jinak mám dojem, že Klausovi se v celé věci přece jen trochu křivdí: tématu se týká naše dnešní glosa. Václavu Klausovi se také vyčítá, že se odmítl zúčastnit následného banketu, protože tam měl jako hlavní řečník vystoupit s čtvrthodinovým proslovem jeho zásadní oponent Al Gore. Musím se přiznat, že v této věci se Klausovi taky příliš nedivím. Já bych tam taky nelezl.

V pondělí proběhla za účasti vládních pověřenců debata o radaru v Berouně. Povzbudivé je, že se jí zúčastnilo jen cca třicet lidí. Zdá se, že se protiradarová iniciativa tak nějak vyčerpala. Že by došly ruble?

Místopředseda ODS Gandalovič na Frekvenci 1 nevyloučil, že by pár poslanců ODS mohlo dát hlas Paroubkovi při převolbě předsedy PS, pokud by se ČSSD projevila vstřícně při volbě prezidenta. Paroubek naznačil, že by ČSSD mohla přistupovat pozitivněji při řešení problémů, souvisejících s předsednictvím ČR v EU, pokud by se předsedou PS stal člověk zkušený v zahraniční politice (pan Paroubek nepochybně jednoho takového dobře zná). Možná, že slyším trávu růst, ale to jsou z obou stran jakési hrozivé náznaky, odkazující k velké koalici. Na velké koalici může vydělat jen Paroubek, je to v každém případě o hodně horší varianta než nynější vratká koaliční vláda.

Karel Svoboda vysvětluje čtenářům MfD, jak dobrý politik je Vladimír Putin. Putin je nepochybně velmi obratný a schopný, jenže: vydávat skutečnost, že si Rusové nepřejí návrat k Sovětskému svazu, jako příznak toho, že jim vyhovuje demokracie, je směšné, v Rusku žádná demokracie není. A není pravda, že o nynější putinovské konzolidaci platí: „Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat. Ale to je tak jediné, co proti tomu můžeme dělat.“ Houbeles! Samozřejmě, protestovat je k ničemu. Ale musíme si především dávat veliký pozor na to, aby nás díky naší blbosti a neopatrnosti znovu nesežrali, to je základní věc.

Delegace ČSSD je v Číně na pozvání tamější komunistické strany, s níž má ČSSD přátelské vztahy. Pan poslanec Hašek vybízí: „Zeptejte se pana Topolánka, jestli náhodou na podobné cestě nebyl před dvěma lety.“ Což činím: byl pan Topolánek před dvěma lety na návštěvě Číny, kam ho pozvala s ODS spřátelená tamní komunistická strana? Dělám to bez postranních úmyslů, opravdu by mne to zajímalo.

Norové si prý uvědomují, že v případném konfliktu s Ruskem se budou muset spolehnout sami na sebe, protože NATO se koncentruje na boj s terorismem. Tady je opravdu jistý problém. NATO by se mělo rozpomenout na to, proč bylo kdysi založeno, začíná to totiž být znovu lehce aktuální.

Jakýsi pan Mnislav Zelený, který byl, pokud se nemýlím, kdysi povýšen do hodnosti náčelníka jihoamerických indiánů, píše v LN o případu paní Inrid Betancourtové, která kandidovala v Kolumbii na prezidentku za stranu Zelených, unesli ji místní teroristé, prý podlehla stockholmskému syndromu a sžila se na základě toho s teroristy (má prý s jedním dokonce dítě). Je jedním z nejdéle držených politických vězňů v Kolumbii. Protože je původem Francouzka, chce se prezident Sarkozy ujmout jeho případu a pokusit se o její osvobození. To se panu Zelenému-Atapanovi vůbec nelíbí, píše: „Nicméně sama Ingrid Betancourtová by se měla veřejně přímo vyjádřit ke své budoucí existenci, což by mělo logicky předcházet veškerým snahám mezinárodního společenství.“ Je zjevné, že stockholmskému syndromu propadl, a to totálně, také pan Zelený-Atapana. Myslí mu to už jako skutečnému indiánskému náčelníkovi.

Středa 26. září: Spor o odstoupení Kuchtové ve straně zelených skončil nakonec plichtou, Bursík se své první místopředsedkyni omluvil za to, že mohlo vzniknout zdání, jako by ji dost nepodporoval (takové zdání ovšem vzniknout mohlo, mne jako nezúčastněného pozorovatele se taky zmocnily podobné chiméry), paní Kuchtová jeho omluvu přijala a nechala se slyšet, že „v tuto chvíli“ by strana měla zůstat ve vládě. Časové dimenze, v níž se odehrává česká politika, je „tato chvíle“. Řekl bych, že to nemůže dlouho vydržet. Paní Kuchtová má jednu výraznou nevýhodu (kterou jsem upřímně řečeno zanedbal): není totiž poslankyně a Topolánek ji nepotřebuje ke své těsné většině ve sněmovně. Má prý ale podporu v republikové radě Strany zelených, takže krize bude teď probublávat tam.

ČSSD přišla s velkorysou nabídkou ODS, že za určitých zmírní svou tvrdou opoziční politiku. Tématu se věnuje naše dnešní glosa.

V LN jsem si přečetl, že za komunismu se němčina vyučovala pouze jako nepovinný předmět. To prosím není pravda: na jedenáctiletce (v polovině padesátých let) byla němčina spolu s angličtinou a francouzštinou) v deváté, desáté a jedenácté třídě jedním ze tří jazyků, z nichž si člověk musel vybrat, a ani později se tato praxe, pokud se nemýlím, v zásadě nezměnila. A ještě v polovině padesátých let si většina dětí (možná ještě ze setrvačnosti) vybírala němčinu.

Neidentifikovaná skupina „Mladí národní demokraté“ chce uspořádat demonstrativní pochod bývalým židovským městem v Praze údajně na protest proti válce v Iráku. Pochod s pochodněmi se ovšem koná v den výročí Křišťálové noci a jeho smyslem je nechutným způsobem zastrašovat skupiny českých občanů. Myslím si, že úřady by měly mít právní podklady k tomu, aby mohly podobné akce zakázat, a pokud by se přesto konaly, tvrdě proti nim zasáhnout. Tady nejde o žádnou svobodu projevu, ale o akt teroru. Navíc by mělo být jednoznačně zakázáno, aby se extremističtí demonstranti zprava (i zleva, ovšem) při demonstracích maskovali.

Naši němečtí sousedé mají problém ze zbytky opevnění na Rýně z doby druhé světové války. Když je zboří, mohou je obvinit z toho, že chtějí „zahladit nacistické zločiny“. Když je zachovají, obviní je, že ty zločiny glorifikují. Denacifikátorům z profese, jak vidno, nelze vyhovět.

Jiří Přibáň napsal před časem do LN docela pěkný článek o tom, jaká má být role justice v české společnostzio, a se zlou se potázal. Dnes s ním polemizuje poslanec ČSSD Křeček. Bere to jako rofesní pohanu: naši politici nejsou žádné vzory dokonalosti, ale nejsou ani horší, ani lepší než v jiných demokratických státech. To bohužel není pravda, jsou (zatím) horší, politická kultura se prosazuje těžko. Soudci prý nejsou o nic lepší. Možná, jenže tady nejde o lidské kvality, ale o to, že v postkomunistickém státě se spoustou komunistických rudimentů musí být zejména exekutiva, ale i legislativa pod kontrolou, která je na nich obou nezávislá. Soudní moc podle pana Křečka musí být nezávislá na exekutivě, ale nemůže být nezávislá na státu, ve kterém působí. To je prosím demagogie, soudní moc je taky stát. nějak za tím vším cítím známou sentenci Ludvíka XIV. „Stát jsem já“. Tentokrát s ní přichází pan Klaus a jeho různí poradci, a pan poslanec Křeček se zjevně přidává.

V LN se znovu vracejí k videoklipu, který má propagovat lidický památník. Klip je nepochybně nechutný, kampaň proti němu byla nechutná také. Nechtěli byste konečně po šedesáti pěti letech přestat s hysterií, nechat ty mrtvé na pokoji a nezneužívat je ke svým šovinistickým hrátkám?

Zelení chtějí otevřít debatu o zástavbě letenské pláně. Mají pravdu (a exprezident Havel oprávněně upozorňoval na to, že problém nové národní knihovny by se měl řešit právě v kontextu zástavby letenské pláně). Ten obludný apelplac pro bolševické švancparády je třeba honem honem zaplnit bytelnými stavbami už jen proto, aby ho pan Paroubek, až se prokouše k moci, neměl k dispozici.

Čtvrtek 27. září: Po přečtení dnešních novin mi připadá skoro jednodušší zmínit témata, o kterých mne ani nenapadne psát, protože mi připadají buď nezajímavá, nebo mi do nich nic není, nebo se mi zdají nepřehledná a nerozumím jim: problém Grossova majetku, problém bilance Paroubkových příjmů a výdajů, problém Volva paní Talmanové(nerad srkám nos do cizích kapes, považuju to v zásadě za neslušné), vydání komunistického poslance Vondrušky k trestnímu stíhání, události v Barmě. Jak vidno, zbývá toho pramálo.

Podle průzkumu STEM na objednávku vlády ČR se počet odpůrců radaru dostal pod 50% (na 49%). Zdá se, že hnutí dirigované komunisty a nepochybně „inspirované“ z Moskvy ztrácí na síle. Chtělo by to nějakou novou injekci.

Proti přímé volbě prezidenta se vyslovila jedině ODS – přesněji řečeno premiér (a předseda strany) Topolánek prohlásil, že na to nemá silný názor a nevidí důvod, proč zavedený systém měnit. Je to stanovisko trochu pragmatické (přímá volba přichází v úvahu až za šest let, Klaus už nebude volitelný a o kandidáta podobně přitažlivého pro naše pracující může být ve straně nouze), ale na druhé straně postavit se všeholidu, který si přímou volbu přeje, je věcně správné a zároveň nepopulární. Přímá volba dává prezidentovi větší sílu a tedy i zbytečný prostor k tomu, aby prováděl politický nátlak jaksi mimo ústavu, zároveň vzhledem k nízké úrovni politické kultury ve veřejnosti upřednostňuje úplné kašpary a nebezpečné populisty (obojí jde často ruku v ruce).

ODS hodlá omezit vliv lékařské komory. Jde o změnu hlasování a odvolávání vedení komor a snad i zrušení povinného členství. Je zjevné, že se s těmi komorami musí něco dělat. V politicky labilní situaci, jaká u nás je od roku 1996, se ovládnutí ČLK (a předtím ještě LOK) stalo východiskem k tomu, aby jeden jediný člověk (dr. Rath) na chvíli dostal pod kontrolu celé české zdravotnictví. Trochu nadneseně řečeno, stalo se východiskem k opětnému postátnění zdravotnictví cestou privatizace do rukou tehdejšího ministra. Není možné, aby tu do budoucna byla demokracie, a jen v jednom resortu nestydatá diktatura. Buď se udrží jedno, a to všude, nebo se prosadí druhé, a to taky všude.

Zítra je svatého Václava, úředně se to jmenuje Den české státnosti, stejně jako se 28. říjen kdysi jmenoval Den znárodnění. Připomínám, co jsem k němu napsal před sedmi lety a na čem si stojím. Najdete to zde. O rok později jsem se k výročí vyjádřil taky v Událostech, zde. Na první text reagoval nedávno zesnulý Dušan Třeštík, jeden z nejohavnějších českých sociálšovinistů (tam, kde zobecňoval své historické bádání „pro potřeby dne“). K jeho smutné postavě a zejména k jeho směšnému „publicistickému“ extempore v někdejších klausovských Lidových novinách se musím ještě vrátit, zatím to nestíhám.

Sobota 29. září: Jakýsi policista v Aši zmlátil přímo na policejní stanici svého nadřízeného, který měl výhrady k jeho práci. Před pár dny několik příslušníků elitního protichemického pluku v Liberci svléklo svého nadřízeného, z žertu mu sprchovali přirození a nahrávali si to na mobil (legrace se nejspíš účastnila i jedna dáma). Pár dní nato mu rozbili hubu. Zpráva je velmi nadějná, jak pokud jde o funkceschopnost policie ČR, tak pokud jde o bojeschopnost toho, co nám zbylo z Armády ČR. A tak se k ní ještě vrátíme.

Po úspěšném mnohaletém blokování obchvatu kolem Plzně se „ekologům“ podařilo dosáhnout dalšího úspěchu v boji se zjevně přemnoženým obyvatelstvem ČR. Tentokrát není tak okázalý, zablokovali jen další kácení stromů podél silnic. Aleje jsou sice hezké, ale nebezpečné, samozřejmě jen pro automobilisty. Ředitelství silnic a dálnic bude nebezpečí nyní čelit tím, že na místa, kde jsou stromy, umístí varovné značky (kdyby ty stromy náhodou někdo přehlédl, značky si určitě všimne), případně na těch místech omezí rychlost (jak každý motorista ze své zkušenosti ví, velmi účinné opatření). Je správné, že „ekologové“ dbají o to, aby bylo zjevné, že autem jezdí každý jen na vlastní nebezpečí. Lidé mají chodit pěšky, tak jako to bez problémů činili dříve, než bylo vynalezeno kolo (tj. kolo od vozu, nikoli bicykl).

Skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 přiřkl opět katedrálu svatého Víta státu, už nemám sílu komentovat. Jen doufám, že v ní bude nyní pořádat pan prezident Klaus pravidelné tiskové konference. Měly by být provázeny hrou na varhany a zpěvem loajálních novinářů a postupem času by mohly nabýt vyloženě náboženského charakteru.

„Dana Kuchtová v řízení ministerstva neudělala žádnou takovou závažnou chybu, aby byla odvolána, ale celkový tlak od různých zájmových skupin na ministerstvu i ve vládě ukázal, že to nejdůstojnější, co můžeme udělat (cituji dle Práva, má být správně asi „může“, bd), je odejít“, prohlásil místopředseda SZ Liška. Nedovedu si představit, že by hlavním důvodem výhrad premiéra Topolánka a následného odchodu paní Kuchtové nebyla v první řadě její neschopnost. Že měla problémy, připouští i její obhájce Stropnický, a premiér Topolánek by sotva jen tak riskoval destabilizaci a pád koalice.

Poslanec Melčák v žádném případě nedá v prezidentské volbě hlas Dienstbierovi, protože se kdysi nepřipojil k jednání 4 + 2 a nevyjednal záruku hranic vůči Spolkové republice. Správně! Spolková republika je teď kvůli Dienstbierovu selhání hlavním a trvalým nebezpečím pro naši mladou demokracii. Naštěstí, když bude zle, můžeme zavolat na pomoc přátele z Moskvy a z Al Kajdá.

Na případě expremiéra Grosse mne vlastně zajímá jen jedna věc: dostane exministr Ivo Svoboda společnost? Pokud ano, bude to další velký úspěch akce Čisté ruce.

Šest amerických odborníků vyjádřilo pochybnosti o (rovněž americké) expertní zprávě ohledně nezávadnosti amerického radaru. Problém je, že v USA, která je supervelmocí a zemí s velmi stabilizovanou politickou kulturou, jde o věcný spor. Věcných sporů je zapotřebí, jen ve věcném sporu se může prosadit lepší řešení. U nás jde o to, zda se podaří svrhnout vládu a zda se znovu uplatní ruský vliv. Radar je spor zástupný.

Pavel Kohout píše v pravidelném komentáři v Právu o tom, že hospodářská krize z třicátých let znamenala debakl kapitalistického systému a mnichovská dohoda bankrot demokracie. Pan Kohout je příliš přísný. Šlo o velká dílčí selhání, z nichž se Západ poučil. Jen bolševický samoděržavý systém šel v politice i v hospodářství, jak se pamatujeme, od úspěchu k úspěchu – až do té doby, co se sám od sebe sesypal. (Píšu to jen na okraj článku, jehož hlavní myšlenka mi není zase až tak nesympatická).

Podle přehledu, který přinesl americký časopis Reader´s Digest je Česká republika na 38. místě ve světě v příjemnosti podmínek, které poskytuje svým obyvatelům k životu. Podobné ankety zarážejí svou stupidností, je to pokus objektivizovat docela subjektivní pocity lidí. Pokud jde o mne, je ČR v příjemnosti na prvním místě na světě, protože jsem se tu narodil a jsem tady zvyklý – a to přesto, že obyvatelstvo je z větší části poněkud zabedněné, sedne na lep každé demagogii, má radši Rusy, kteří to tu skoro půlstoletí okupovali a úplně zplundrovali, než Američany, kteří nám neudělali vůbec nic, a Němce, které má jakési důvody nenávidět jen ta úplně nejstarší generace. Přesto, že máme málo stabilní a málo výkonnou vládu, nešikovného premiéra, zrůdnou opozici, z hlediska důchodce nevalnou životní úroveň. A stěhovat se na Kubu, která je o několik příček před námi, sotva někoho napadne, přesto že je tam pořád teplo a rostou tam pomeranče.

Poté, co jsem si přečetl rozhovor Viliama Bucherta s premiérem Topolánkem v MfD, zmocnily se mne pochybnosti, zda na premiérově kritice médií přece jen něco není. Skoro polovina rozhovoru je věnována problému volvo, který je z politického hlediska nezajímavý a sotva se z něho podaří něco kompromitujícího vytlouci. V souvislosti s odvoláním Kuchtové klade Buchert Topolánkovi otázku: „Když jsem k vám tady ve Sněmovně přicházel odcházela od Vás Kateřina Jacques. O ní se také spekulovalo jako o možné ministryně školství. Nedojednávali jste to tady?“ Otázka má ryze paranoidní charakter. Po tom po všem se panu Buchertovi nakonec podařilo Topolánka vytočit otázkou, zda má při svém pracovním vytížení dost času na svého syna. Otázka byla docela nevinná, Topolánkova reakce hysterická, nemohu se ale zbavit podezření, že právě o tuto pointu panu Buchertovi šlo.

V USA při leteckém snímkování zjistili, že budova kasáren v San Diegu, postavená v 60. letech, má při pohledu z ptačí perspektivy tvar hákového kříže. Americké námořnictvo teď vynaloží 600 000 dolarů na úpravu, která tvar změní. (Nejjednodušší by bylo kousek zbourat). Ježíši Kriste! Celá příhoda trochu připomíná Haškovu povídku o zrádci národa v Chotěboři: líčí případ vlasteneckého rolníka, který se na Žižkových oslavách omylem vydělal pod dub, kde slavný vojevůdce vypustil duši, a byl zato slavnostně vyobcován z národa. V západním přístupu k zatím poslednímu světovému válečnému kataklyzmatu je cosi neuvěřitelně, bláznivě hysterického. Američané se zjevně s druhou světovou válkou úplně nevyrovnali, jak jinak by se mohli vážně zabývat takovými nesmysly a investovat do nich statisíce?

V MfD píše Teodor Marjanovič o tom, jak kdysi dělal rozhovor s (nyní) odstupujícím bavorským předsedou vlády a předsedou CSU Stoiberem: Stoiber prý „hned v první větě začal kritizovat české politiky a oznámil mi, že fondu předá žádost, aby lidé, kteří utrpěli zvlášť těžkou újmu při poválečném vyhnání, z něj dostali finanční pomoc. Takový návrh pak do fondu opravdu dorazil, jenže ten se jím víceméně nezabýval. Také proto, že spolková vláda dala neoficiálně najevo, ať to zametou nenápadně pod stůl, neboť nechce oživovat debatu o reparacích“. Pokud jde o tu „neoficiální“ iniciativu spolkové vlády, pokusím se zjistit, zda pan Marjanovič náhodou nekecá. Bude to těžké, podobné věci se dají vymýšlet úplně beztrestně, as pokud to spolková vláda popře, vystaví se podezření, že se ve vlastním zájmu vymlouvá, a „nezúčastnění svědkové“ pochopitelně neexistují. Jinak je hezké, jak se MfD chápe (nikoli splihlého) praporu, který kdysi třímalo Právo. Boj proti sudetským Němcům (viz např. článek K. Pacnera rovněž v dnešním čísle) teď zjevně povede ona.

LN se vracejí k tématu povinného členství v lékařských komorách. I k němu se vrátíme.

Podle zpráv z novin považovala Velká Británie čtyřicetileté věznění Rudolfa Hesse za frašku, snažila se nakonec o jeho propuštění, ale zároveň věděla, že toho nemůže dosáhnout, museli by souhlasit Rusové. Jistě, něco podobného si nemohl dovolit ani Gorbačov, odporuje to ruským představám o spravedlnosti a lid by to nesnesl. Nikdo jistě nepochybuje, že Hess byl těžký válečný zločinec. Ale nebylo by tedy bývalo lidštější, kdyby ho byli v Norimberku pověsili?