24.9.-29.9. 2001

ARCHIV

28. září

Za okázalého nezájmu politiků, většiny médií i veřejnosti oslavila Česká republika svátek nazvaný Den české státnosti.

Říká se, že státy trvají myšlenkami, na nichž byly založeny. My žijeme v Post-Československu. Náš stát byl založen 28. října 1918 jako logické vyústění slavných dějin našeho národa, které započaly příchodem slovanských věrozvěstů z Východu a dosáhly svého vrcholu v husitské revoluci. Toto všeobecně sdílené pojetí je pěkně zformulováno v preambuli komunistické Ústavy 9. května z roku 1948 a zhmotnilo se i v soustavě státních svátků České republiky.

Jen 28. září, svátek, který letos slavíme teprve po druhé, jaksi vybočuje z řady: je to ve skutečnosti výročí smrti zbabělého knížete Václava, který prodal národ Němcům a byl za to českými vlastenci utracen. Tak nějak nám to ostatně loni vysvětlil i náš ministerský předseda.

To, co můžeme postavit proti premiérově interpretaci, je pouhá legenda. Už jen samo to slovo moderního člověka dráždí: legendy jsou něco, co je třeba demaskovat. Ptejme se, jak to bylo doopravdy! Přitom předem tušíme, že pod vznešeným povrchem odkryjeme obyčejné mocenské čachry.

U legendy je však třeba se ptát ne "jak to opravdu bylo", ale "co to znamená". Svatováclavská legenda ideologicky zdůvodňuje oprávněnost existence českého středověkého státu. Vypráví o panovníkovi, obdařeném tím, co ranný křesťanský středověk považoval za prvořadé ctnosti: zbožností, pokorou a milosrdenstvím, vzdělaností. Pochopil, že to, co přichází ze Západu, leckdy provázeno násilím a krví, je přes to přese všechno hodnota, před níž není hanba se sklonit. A za to všechno zaplatil životem.

Římská říše, do níž se přemyslovské Čechy zapojily, byla nadnárodní útvar, zároveň Evropská unie i Atlantická aliance středověké Evropy. A lenní svazky první neobratný pokus, jak uskutečnit to, čemu se dnes říká subsidiarita. Je velkou zásluhou a předností našich předků, že se dokázali v obtížné situaci rozhodnout pro Evropu. Pro křesťanskou Evropu, ovšem. Svatováclavská legenda je zhmotněním tohoto rozhodnutí.

Tak byl vymezen prostor, v němž se pak po staletí odehrával náš národní život. Velikost Husova činu - svobodné rozhodnutí muže jít se svými názory na trh do nepřátelského prostředí ve víře, že o pravdě lze lidi přesvědčit, ale že zároveň pravda ještě nepadá tím, když se přesvědčit nedají, že je na ní přesto a za každou cenu třeba trvat - tato velikost je nám srozumitelná jen proto, že jsme kdysi přijali zásady či lépe řečeno příkazy, o nichž vypovídá i příběh o zavražděném panovníkovi.

Naše váhavé, trucovité a remcavé přibližování k Evropské Unii plyne z naší nejasnosti ohledně státní tradice. Moderní Český národ vznikl v době Obrození z chudého venkovského obyvatelstva Čech a Moravy. Toto obdivuhodné vzepětí mělo i své stinné stránky: provázela ho neochota a neschopnost přijmout danosti národní existence, snaha vymyslet si místo nich jiné, lepší. Projevem toho snažení byly v minulosti například rukopisné podvrhy, dnes podivné teorie o tom, že český národ je třeba vytvořit znovu. Mnoha lidem taky pramálo imponuje kníže - smolař a nešika, jehož kariéra skončila krachem. Chtěli by raději něco jako Džingizchána. Masaryk ovšem napsal: Ježíš, ne César. A není těžké uhádnout, jaké místo na pomyslné ose od Ježíše k Césarovi český kníže zaujímá.

Češi jsou asi jediným národem na světě, kteří se za patrona svého státu stydí. Ani ten svátek si netroufli nazvat jeho jménem. Podle toho taky jejich dnešní státnost vypadá.

Mladá fronta dnes 1. října 2001