Demokracie v defenzívě

Česká republika nemá v současnosti nepřítele. K tomuto závěru dospěl suverénně v sobotní Mladé frontě Dnes mluvčí iniciativy Ne základnám Májíček.

Několik vysokých britských důstojníků podrobilo drtivé kritice invazi do Iráku. Vytýká Američanům především „prvotní chybu“, totiž ozbrojenou odpověď na nástup teroristů, a nedostatečnou spolupráci s OSN.

Rakouský ministr obrany označil projekt protiraketové základny v Polsku a ČR za provokaci.

Všechny tři zprávy mají něco společného. Svědčí o dvou problémech, které trápí evropské demokracie už skoro sto let.

První souvisí s bytostnou mírumilovností těchto zemí. Jsou ochotny a schopny bojovat, teprve když jsou jednoznačně a silně napadeny. Roosevelt musel čekat, až Japonci zničí velkou část amerického válečného loďstva – jinak by mu veřejnost vyhlášení války nepožehnala. Chaberlain a Daladier byli v Mnichově nejen pod Hitlerovým tlakem, ale taky pod stejně intenzivním tlakem vlastní veřejnosti: nedokázali by lidem vysvětlit, proč mají bojovat. Důsledky byly strašlivé: hekatomby padlých, vyvraždění středo- a východoevropských Židů, proměna středovýchodní Evropy v léno Stalinova Ruska – a ovšem taky Německo obrácené v trosky způsobem vymykajícím se zdravému rozumu.

Druhá věc je jakýsi utopický idealismus: Irák, země třech náboženských, resp. etnických skupin, která držela pohromadě jen krvavým terorem, měla být demokratizována, jak se kdosi z odpovědných nechal slyšet, podobně jako poválečné Německo. Důsledkem je latentní občanská válka, šikovně podněcovaná teroristy.

Nevím, co se s tím dá dělat. Ale jsem si naprosto jistý tím, že pacifistická defenziva a idealistický fundamentalismus, který sdílí celá společnost, znemožňují západním demokraciím dělat jakoukoli účinnou zahraniční politiku. Nepřítele si všimneme, až když nám jednoho dne zaklepe na dveře.

lidovky.cz 3. září 2007