ARCHIV

Václav kontra Boleslav

Občané ve svobodném státě mají bezpochyby na starosti mnoho důležitějších věcí, než jsou zrovna státní svátky. Přesto stav státem uznávaných svátků vypovídá o stavu společnosti. Je například legrační, když jako slovanské věrozvěsty uctíváme dva Řeky. Bylo méně legrační a závažnější, když Česká republika slavila jako svůj nejvýznamnější státní svátek vznik jiného státu, totiž meziválečné ČSR. Jako bychom náš nynější stát byli považovali za pouhou nedokonalou náhražku toho dřívějšího. Tuto věc dává nový zákon o státních svátcích do pořádku.

Největší problém máme s osmadvacátým zářím, lépe řečeno s kádrovým profilem svatého Václava. Zaslouží si ten člověk vůbec, abychom ho oslavovali? Podle premiéra Zemana (a nepochybně i mnoha dalších) to byl zbabělec a kolaborant. Možná, že se na něj vztahují Benešovy dekrety, živá a neohebná páteř našeho právního řádu. Je zajímavé, že se v národě, který v průběhu svých nejnovějších dějin vynikl spíše jinými ctnostmi než úpornou bojovností, najde spousta lidí, kterým víc než mírumilovný kníže imponují drsní válečníci, Boleslavové, Přemyslové Otakarové a další. Zdá se, jako by tu platila nepřímá úměra: čím větší posera, tím větší rabiáty uctívá. Když ovšem jde do tuhého, shromažďují se lidé docela spontánně kolem panovníkovy sochy: viz srpen 1968.

To, co o svatém Václavovi víme, je legenda. Je obtížné zkoumat její historickou věrohodnost. Je zároveň nevěcné předpokládat, že je vylhaná. Legenda má smysl. Smysl této legendy spočívá v tom, že jsou věci důležitější než vytvoření a posilování impéria: spravedlnost, pokora, milosrdenství, láska k bližnímu. A dokonce že impérium, které není prodchnuto příkazy spravedlnosti, pokory, milosrdenství a lásky k bližnímu, nestojí za nic, byť by se rozkládalo od Jadranu po Balt. Svatý Václav zjevně navazoval na jiného kolaboranta, kolaboranta s Římany, který na přelomu letopočtu mluvil o tom, že je třeba na kámen odpovídat chlebem, milovat nepřátele, dávat to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.

Zákonodárci zvolili šalamounské řešení. Dvacátého osmého září bude svátek, nikoli však svatého Václava, nýbrž české státnosti. Podobně byl za bolševického režimu svátkem dvacátý osmý říjen. Říkalo se mu sice Den znárodnění, ale každý věděl, co se pod tím skrývá. Tenkrát to bylo vnuceno, dnes jsme v tom dobrovolně.

Poslanecká chytristika nemůže zakrýt skutečnost, že naše společnost je rozdělena. Když kdysi družiníci Boleslava II. šturmovali slavníkovskou Libici, volali údajně: je-li vaším svatým Václav, je naším Boleslav. Mezi stoupenci svatého Václava a svatého Boleslava probíhá zápas o to, jak bude vypadat v budoucnosti český stát. Jak vidno, není to nic nového.

Lidové noviny, 2. června 2000