Co týden dal

Pondělí 1. září: Václav Havel se v Otázkách Václava Moravce vyjádřil mj. ke rusko-gruzínskému konfliktu a k postoji české vlády v této věci. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Matěj Stropnický se zase v rozhovoru pro Právo vyjadřuje kriticky k nynějšímu vedení SZ. Stěžuje si, že v Praze 2, kde je organizována Kateřina Jacques, do strany vstoupilo i deset bývalých členů Unie svobody. Ti mají zjevně vstup k zeleným zakázán, je to něco, jako kdyby občan tmavé pleti vstoupil do Ku-klux-klanu. Zdůrazňuje, že postoje místopředsedkyně Kuchtové a jeho se zároveň zásadně liší a zároveň sbližují (zjevně aby dokázal, že s ní není domluvený, jak mu vyčítají jeho odpůrci, ale že ji jeho stoupenci přesto klidně mohou volit). Velmi se mu líbilo v Mongolsku, je prý „svobodná země. Svobodná od trhu“. Podobnou svobodu by nepochybně našel i na Papui-Nové Guineji a amazonských pralesech. Škoda, že tam nezůstal. „My jsme v zajetí vlastní přecivilizovanosti“, praví. Mohu ho uklidnit. Na základě toho, co předvedl v tomto svém rozhovoru i v české politice vůbec, to aspoň u něho s tou přecivilizovaností zatím není tak strašné.

Alexandr Mitrofanov tlumočí v Právu stanovisko Kremlu, pokud jde o Gruzii: zachování všech demokratických vymožeností s dvěma omezeními- prezidentem nesmí být Michail Saakašvili a země nebude členem NATO. Jinými slovy, Rusko si vojenským zásahem vydobylo právo spolurozhodovat o tom, kdo smí být gruzínským prezidentem a do jakých aliancí smí Gruzie vstoupit. To je zásadní věc, a pokud to demokratický Západ připustí, bude to záhy platit i pro ČR. Michal Mocek zase (konečně nalezl ideově odpovídající platformu!) připomíná, že „nejúčinnějším nástrojem Unie v mezinárodních vztazích byla vždy schopnost komunikovat.“ Přeloženo do normální řeči žvanit. Bohužel se zdá, že je to pravda.

Před zahájením dnešního mimořádného summitu EU upozornil prezident Medvěděv, že pro Rusko není problém postihnout Západ sankcemi a podle premiéra Putina je přitom třeba „diverzifikovat“ mezi hodnými a zlými zeměmi. Je nepochybné, že to obojí Rusko udělá, a to dřív nebo později, ať už se EU zachová umírněně nebo pevně. Bude to dost velká zkouška trpělivosti a solidarity tohoto společenství. Na druhé straně dostane EU zase nějaký hmatatelný smysl, pokud o to ovšem budou její lídři stát. Berlusconi, Sarkozy a Merkelová na to moc nevypadají. Podle ministra Steinmeiera je prý Německo dokonce pro „neutralitu“ v konfliktu! Německý postoj je děsivý a machrování výsledky druhé světové války, které u nás různí hlupáci a darebáci s takovou chutí a tak dlouho drze provozovali, v této věci zcela neúčinné.

Úterý 2. září 2008: Bruselský summit EU skončil podle očekávání. EU se neodhodlala k tomu, aby označila Rusko za agresora, o sankcích ani nemluvě. Rusové jsou krajně spokojeni, EU pochválili a slíbili, že s dodávkami ropy a plynu nebudou prozatím nic podnikat. Mír pro naši dobu byl zachráněn. K tématu se ještě vrátíme, summitu se týká naše dnešní glosa. Evropská Unie pošle do Gruzie pozorovatele, budou pozorovat, jak si tam Rusové zdatně vedou.

Česká vláda (přesněji ministr Schwarzenberg a vicepremiér Vondra) zřejmě jako zastírací manévr nad dohodnutou hanebností navrhují bojkot zimních olympijských her v Soči. Hry budou za šest let a o jejich bojkotu rozhodují politici jen v zemích jako je Rusko nebo Čína. Navíc bojkot znamená, že se nezúčastní pár (evropských) zemí a možná ještě ze solidarity USA. A Rusům by nevadil, jen když jim zůstane Gruzie, kterou jím EU servíruje na stříbrném podnose.

České soudy se už šestnáct let zabývají kádrováním Karla des Fours Walderode, který žádal o navrácení majetku, zkonfiskovaného po roce 1945 (delikvent během kádrování zemřel, ale to u kádrování není na překážku). Vyhovuje „polehčujícím okolnostem“ podle Benešových dekretů nebo ne? Nejvyšší soud teď dospěl k závěru, že vyhovuje, státní občanství mu prý bylo v roce 1947 vráceno právem. Vlastenci z Trutnovska tvrdí, že mu nebylo vráceno vůbec a že to byl hnusný nácek. Problém je v tom, že náckové se smějí okrádat, kdežto nenáckové ne. „O tom“ (jak se dnes módně říká) jsou Benešovy dekrety. Dědičku, která se dnes možná k majetku dostane, pokud Klaus nezruší precedenční rozhodnutí Nejvyššího soudu nějakým novým prezidentským dekretem (řekl bych, že je toho schopný) nazývají české noviny stroze „Kammerlanderová“. Je to zjevně zkratka za „ta svině Kammerlanderová“, ve změkčilé a upadlé Evropě by se psalo „paní Kammerlanderová“, ale to si zjevně nezaslouží, protože je sprostá dědička po nacistovi: jeho nacistickou podstatu odhalila osoba nad jiné kompetentní, totiž úředník z Pozemkového úřadu v Semilech (zjevně to tam mají zaknihováno, budu si muset zjistit svůj kádrový profil na Pozemkovém úřadě v Kolíně, do jehož kompetence spadá moje nynější bydliště). Spory tohoto typu se budou nepochybně řešit ještě za tři sta let a budou nepochybně pořád stejně odpudivé jako dnes.

V Právu opakují kolem dokola (naposledy dnes Petr Uhl), že Abcházii a Jižní Osetii daroval pod správu sovětské Gruzie Stalin a Berija. Podle toho, co jsem si o tom přečetl, to je stejná pravda, jako že Slovensko připojil k Česku Stalin poté, co vyhrál druhou světovou válku. Ale k věci by se měl vyjádřit kompetentní historik, snad nějakého seženu.

Další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“: titulek zní „Gruzie přiznala použití kazetových bomb v Osetii. Článek je o tom, že Gruzie použití bomb přiznala, kdežto Rusové je použili taky, jen se k tomu nepřiznali. To je zjevně polehčující okolnost.

V Ingušsku (které je na rozdíl od Gruzie integrální součástí Ruské federace) přišel o život opoziční politik a publicista Jevlojev. Stalo se tak během transportu na policejní stanici. Byl zastřelen ranou do spánku. K zastřelení došlo „nešťastnou náhodou“ a prokuratura věc vyšetřuje jako “smrt z nedbalosti“. Věc je zjevná: Jevlojev byl natolik nedbalý, že nastavil hlavu před policejní pistoli, která se právě chystala sama od sebe spustit.

Středa 3. září: Předseda SZ Bursík demonstrativně a poněkud trucovitě prohlásil, že v případě vítězství Kuchtové na víkendovém sjezdu SZ odejde z vlády, protož nemůže být zároveň ve vládě i v opozici. Podobně se vyjádřili i ostatní zelení ministři. Kuchtová zdůrazňuje, že výslovně o Bursíka a o Lišku jako o členy vlády stojí. Dosavadní vedení strany Zelených je v defenzívě, dělá negativní kampaň (nestrpíme, odejdeme). Kuchtová je bohužel o dost šikovnější: nechce odchod z vlády, jen dokonalejší uplatňování koaliční smlouvy (přitom je samozřejmě dávno dohodnutá s Paroubkem a vládu při první příležitosti pohřbí, jinak ani nemůže, vsadila na narudlé křídlo ekologických fundamentalistů). Topolánek na poslední chvíli vyšel Bursíkovi vstříc s celoročním zákazem jízdy kamionů v pátek odpoledne (pokud si vzpomínám, porušil tím slovo dané dopravcům). Z toho je vidět, že Bursíkovi asi poněkud teče do bot. Nepůsobí mi to žádnou velkou radost, jen to konstatuji.

Prezident Medvěděv i premiér Putin shodně označili závěry summitu EU za rozumné (přesněji řečeno relativně rozumné). Být představitelem EU, tak bych se za tu chválu styděl. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čeští vlastenci mohou slavit úspěch: poté, co Nejvyšší soud přiřkl kousek lesa zrádné nacistické dědičce po Karlu des Fours Walderode Kammerlanderové (a vytvořil tak precedens pro restituci dosti rozsáhlého majetku), zamítl zřejmě ve svaze vyvažovat nároky Alžběty Pezoldové, dědičky po Adolfu Schwarzenbergovi. Pozoruhodné je, že Schwarzenbwergovi byl majetek zabaven specielně za tím účelem vytvořeným zákonem, šlo o konfiskaci za jakousi náhradu a bez vazby na Benešovy dekrety. Podstata nynějšího rozhodnutí NS je, že paní Pezoldová má smůlu, protože se na ni nevztahuje restituční zákon. Základní problém je v tom, že restituce je možné buď dělat, nebo nedělat. ČR se od počátku pokouší o obojí najednou, a to zjevně nejde.

Čeští vyhnanci z Podkarpatské Rusi se po 70 letech dočkají náhrady. Podotýkám, že jde o státní úředníky a zaměstnance, kteří tam byli po roce 1918 vysláni, aby spravovali nově získanou českou kolonii, která nikdy v minulosti neměla a českými zeměmi nic společného, a dále o ty, kteří tam za zásluhy na vzniku státu dostali jakási léna. Myslím, že ze všech náhrad vyplacených po pádu bolševismu by zrovna tohle bylo možno nejspíš oželet. Tvrzení MfD, že rodiny, které v roce 1939 musely pryč z Podkarpatské Rusi, okradli „maďarští fašisté“ je nehorázná drzost. Podkarpatská Rus patřila k Maďarskému (žádnému „Uherskému!“) království od jeho vzniku v desátém století, rusínské obyvatelstvo tam postupně migrovalo přes Karpaty (tím nemá být řečeno, že Rusíni tam nejsou doma, jsou tam doma stejně jako byli sudetští Němci doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). „Maďarští fašisté“ se v Maďarsku dostali k moci až v říjnu 1944 po neúspěšném Horthyho pokuse o podepsání mírové smlouvy se SSSR a přechod na stranu Spojenců. A to, že Podkarpatská Rus dnes patří Ukrajině, je (přes početnou maďarskou menšinu, k níž se ovšem současná ukrajinská vláda chová relativně vstřícně) o hodně logičtější, než když kdysi patřila k československému (rozuměj českému) miniimpériu.

Místopředseda KDU-ČSL David Macek píše v LN, že v současné mezinárodněpolitické situaci je nutné, aby byla schválena Lisabonská smlouva, což posílí jednotu a akceschopnost Evropské unie, která pak bude „respektovaným partnerem USA, Rusku, Číně či Arabským zemím“. Po tom, co EU teď předvedla, by se normální člověk měl její zvětšené akceschoponsti spíš bát: koho všeho bude ještě schopna prodat Rusům? Jediná šance pro EU není žádné „partnerství“, na které nemá a nebude mít, ale loajální spojenectví s USA. Právě v gruzínské krizi ho prokázala minimálně. Bude loajální teprve až dostane pořádný strach, ale to bude nejspíš pro mnohé její dnešní členy už pozdě. EU stojící hrdě na vlastních hliněných nohou bude jen to, co už je teď - opovrženíhodný spolek mnichovanů, schopný svým členům nadiktovat, jak mají být zahnuté rohlíky, ale neschopný jim pomoci, octnou-li se v rejži.

Česká politická elita vykonala u příležitosti 60. výročí úmrtí dr. Edvarda Beneše servilní pouť do Sezimova ústí. Většina z nich si o oslavenci myslí své, jen se to bojí otevřeně říci. Protože nejsem politik, mohu si dovolit konstatovat, že dr. Beneš byl politický pletichář bez velkých morálních zábran, soužený navíc nízkou mstivostí. Zlomyslný osud ho postavil do situací, které nezvládl (upřímně řečeno bylo velmi obtížné je zvládnout). Nejprve se mohutně zasloužil o to, aby Češi neměli ve svém sousedství vůbec žádné přátele a spojence, a pak nás z indolence vydal na pospas Rusům (jako mnozí před ním i po něm si myslil, že se mu podaří přelstít čerta). Dopadl jako sedláci u Chlumce: umazal si ruce od krve oloupením a vyhnáním tří milionů lidí, kteří u nás byli stejně doma jako my, vyhnáním, které naplánoval, prosadil a provedl (výmluvy na Spojence jsou lež), a pak ze slabosti a bezradnosti zradil a prodal své politické přívržence a vydal politickou moc komunistům. Věru není co oslavovat.

Čtvrtek 4. září: v Sezimově ústí se konala superpietní vzpomínka u příležitosti šedesátého výročí úmrtí dr. E. Beneše. Zúčastnili se český prezident i premiér, oba uctili „velkého státníka“. Připadá mi to nesnesitelné zvlášť v dnešní době, kdy Rusko znovu ukazuje drápy a čeští politici tutéž bezstarostnost jako po roce 1945. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Topolánkovo rozhodnutí podpořit Bursíka v záležitosti zákazu jízdy kamionů se celkem jednoznačně komentuje jako pomoc předsedovi zelených před nadcházejícím sjezdem. Samo opatření nedovedu posoudit, jako řidiče-amatéra mne omezení pro kamiony těší (cesta dálnicí D1 v plném všednodenním provozu je hrůzný zážitek, je příjemné, že to občas bude trochu jinak), nemyslím si, že je to jediné směrodatné hledisko, nicméně slib je „politicky nosný“. Zda si na něj po případném Bursíkové úspěchu na sjezdu ještě někdo vzpomene, je ve hvězdách.

Na Ukrajině se zjevně rozpadá vládní koalice. Prezident Juščenko obviňuje premiérku Tymošenkovou ze zrady a spolupráce s Ruskem, Tymošenková chce (ve spolupráci s proruskými politiky) omezit prezidentovy pravomoci a jakési kroky v tom směru už podnikla. Pokud by Rusko dostalo Ukrajinu pod kontrolu, bude to mít dosti nepříjemný dopad i v našem geopolitickém regionu a v ČR. K tématu se ještě vrátíme.

Německá vláda schválila vytvoření památníku věnovaného poválečným odsunům. O památníku jsme tu už psali, má být zasvěcen vyhánění všeobecně a v tom rámci i vyhánění Němců po druhé světové válce. Proč Němci nemohou vzpomenout jednoduše jen vyhánění Němců a musí přitom provozovat tento podivný a nedůstojný balet? Jde o události, které se staly před více než šedesáti lety.

Konfederace politických vězňů a Klub Milady Horákové mají problém s pomníkem zavražděné političky. Česká strana národně sociální iniciovala sbírku na jeho zřízení a do ní přispěli i předseda KSČM Filip a europoslanec za tutéž stranu Ransdorf. Konfederaci a Klubu se to dvakrát moc nelíbí a těžko se jim divit. Nicméně - tato komunistická vstřícnost je svým způsobem příznačná: Milada Horáková dnes už nevadí ani komunistům. Stala se hodně vzdálenou minulostí. Jsou ovšem věci, které komunistům velmi vadí: např. kritika znovuzrozeného ruského imperialismu, podpora radarové základny atp. To jsou věci, na nichž záleží (čímž nechci říci, že by si Milada Horáková pomník nezasloužila ani že by měl být pořízen za komunistické peníze).

Protože gruzínský konflikt dopadl pro Rusy dobře, utěšuje v MfD ruský velvyslanec Fedotov českou veřejnost: ve vztahu Ruska a Západu nejde o žádnou krizi, studená válka nehrozí. To, co provedli v Gruzii, byla jen „vojenská akce na podporu našich mírových jednotek“. Velvyslanec má prý dobré vztahy se všemi českými politiky, kteří utvářejí zahraniční politiku. Zkrátka všechno je v nejlepším pořádku. Tohle uklidňování se trochu podobá narkóze.

Pátek 5. září: vláda zahájila kampaň, jejímž účelem je vzbudit zájem občanů o nadcházející české předsednictví. Kampaň probíhá pod heslem „Evropě to osladíme“. Vzhledem k tomu, jaký je postoj zejména ODS k Unii, dává heslo tušit to nejhorší. Záležitosti se týká naše dnešní glosa.

Událostí dne je nicméně případ poslance ODS Moravy. Zapsal se do dějin Parlamentu České republiky způsobem, který mu bude málokdo závidět. Nicméně taky trochu jiným způsobem, než jak to prezentují noviny. Útoky Mirka Topolánka na média mi připadaly v minulosti krajně nevhodné a směšné, v tomhle případě nicméně jeho rozhořčení úplně chápu. Předseda Syndikátu novinářů Jelínek prohlásil dnes v ČT, že postup novinářů byl na samé hranici přípustného, já bych podle toho, jak to popsali v dnešní MfD, řekl, že byl kilometry za tou hranicí, hluboko v oblasti, která je slušné žurnalistice zakázána. Pan Morava se projevil jako totální moula a je nepochybné, že mu nezbude než odstoupit (docela mne zajímá, jak orientovaný ve vnitrostranickém sporu, který nyní zmítá ODS, bude jeho nástupce). Ve srovnání s ostatními aktéry je však učiněné neviňátko. K případu se ještě vrátím, je to zcela zásadní věc.

Americký viceprezident Cheney navštívil Tbilisi, ostře zkritizoval Rusko a nabídl Gruzii členství v NATO. Američanům zjevně nevyhovuje zbahnělá evropská politika a rádi by pro Gruzii udělali víc. Jejich možnosti jsou omezeny blízkým střídáním v Bílém domě a mírně řečeno malým nadšením nejvýznamnějších evropských členských zemí (Francie, SRN) pro pro naznačené rozšíření aliance. Pokud by chtěli Američané zabránit Rusům, aby Gruzii slupli, museli by mít v Gruzii své vojáky. Pak by snad mohli uhrát nějakou plichtu. Jinak je Gruzie za pár měsíců znovu ruská stejně jako bylo znovu ruské Československo v roce 1968. Sarkozymu, Merkelové a Steinmeierovi se totiž už mezitím podařilo uvést v život mimořádně vypečenou syntézu září 1938 a srpna 1968. Jejich ruští partneři byli ovšem o dost obratnější než Brežněv nebo Hitler. A nemuseli ani moc řvát a dupat jako oba zmínění braši. Všechno proběhlo v rukavičkách.

Poslanci ODS Bartošovi, specialistovi strany na školství ,závidím jeho starosti. Rád by zrušil povinné vstávání žáků při příchodu učitele do třídy. Doporučoval by spíš podávání rukou, nebo by měl jeden žák pozdravit za celou třídu. Neprospívá to prý partnerskému vztahu mezi žáky a učiteli a je to přežitek z doby bývalé monarchie (národně socialistický moment, ty jsou u našich „konzervativců“ dosti hojné). Učitel má být žákům autoritou, nikoli kámošem. Být autoritou není nic špatného, autorita patří k životu. A ani technicky nejsou náhradní řešení zvolena šťastně. Když pan poslanec navrhuje podávání rukou, je obětí profesní deformace, to je snad na místě na předvolebních schůzích, navíc je to zdlouhavé. Druhý návrh nabuzuje dojem, zda pan Bartoš není původním povoláním lampasák. V praxi by to vypadalo takto: učitel vstupuje do třídy. Pověřený žák velí: Třído pozor! Vpravo hleď! Soudruhu, totiž pane učiteli, žák Vonásek. Dobrý den! Učitel: Dobrý den. Třído pohov, sednout. (Partnerství jako řemen). Výuka jistě potřebuje reformy. Nelze ji zreformovat tak, že učení nebude bolet a že učitel bude od žáků kamarád. Respektive nutným důsledkem toho, že učení nebude bolet a učitel bude kamarád, bude, že žáci se nic nenaučí.

Sobota 6. září: v novinách se rozmazává případ poslance Moravy. Protože jde o závažnou věc především z toho hlediska, do jaké míry je záhodné a důstojné, aby se novináři pletli do politických půtek a tahanic jako jejich přímí účastníci, věnuji mu samostatný komentář. Chtěl bych jen zopakovat, že premiér Toplánek se tentokrát zcela oprávněně ohrazuje proti tomu, aby média fungovala jako zpravodajské služby, resp. zapojovala se do her, které jsou ve všech oblastech kromě oblasti špionáže právem považovány za prasárnu. Politici s tím ovšem mohou sotva něco dělat, pokud nechtějí zrušit svobodu projevu (což by zatím, jak doufám, pořád ještě neprošlo a kromě toho je to hloupost). Jsou některé zásady, které se nedají vynutit zákonem (je jich dokonce většina, zákonem se toho dá vynutit poměrně málo) a záleží na elementární slušnosti lidí, zda je budou dodržovat nebo ne, a hlavně zdfa budou trvat na tom, aby se dodržovaly, nebo ne. To neznamená, že by ty zásady byly nedůležité. Jiří Paroubek žádá okamžitou rezignaci premiéra Topolánka. Jeho požadavek je vzhledem k jeho zvyklostem dosti umírněný, očekával bych, že bude žádat zákaz ODS, případně všech stran kromě ČSSD a KSČM. Pokud jde o poslance Moravu, jediné, co ten člověk mohl udělat, aby si nechal do budoucna vrátka otevřená, bylo okamžitě se vzdát mandátu a někam se (na pár let) schovat. Tuto možnost fatálně promeškal. Místo něho se teď musí schovávat vedoucí představitelé ODS, protože jim vzhledem k promeškané šanci pana Moravy nic jiného nezbývá. Paroubkova ČSSD zvládá podobné problémy lépe.

V Teplicích probíhá sjezd Strany zelených. Zdá se, že Bursíkovci mají velkou převahu, Bursíkovým oponentům nezbylo než sáhnout k obstrukcím, což je projev slabosti. Předseda strany obhájil svou funkci zcela přesvědčivě, teď je otázka, zda se mu ještě podaří vyšachovat jeho soupeřku Kuchtovou (pokud se jí nepodaří obhájit post první místopředsedkyně, nehodlá se o jinou stranickou funkci ucházet) a upravit stanovy. O hlasy dvou poslankyň už ovšem SZ a koalice zjevně přišla. (Doplňuji: Kuchtová neprošla a ohlásila, že odchází do „konstruktivní vnitrostranické opozice“. Zajímavý politický útvar).

„Stínový ministr zahraničí“ ČSSD Zaorálek navštívil Jižní Osetii a podle toho, co píší v Právu, funguje jako hlásná trouba ruské propagandy. Pokud tenhle člověk jednou zasedne v Černínském paláci, budeme ještě s nostalgií vzpomínat na jeho stranického předchůdce Kavana coby přisluhovače amerického imperialismu.

Jak uvádí Jiří Hanák v Právu, byl „český vynálezce“ cukrové kostky, jímž se chlubí ve své propagační kampani vládní koalice, napůl Němec a napůl Švýcar. Typické. Měli si pro propagaci vybrat ruchadlo bratří Veverků, to snad byli roduvěrní Češi.

Pondělí 8. září: sjezd Strany zelených se nakonec vyvinul pro předsedu Bursíka přece jen o něco lépe, než jak to vypadalo ve chvíli, kdy jsem psal svůj včerejší komentář. Bursíkovi se podařilo dostat víceméně pod kontrolu Republikovou radu strany. Problém s dvěma poslankyněmi ovšem trvá a nic se na něm ani v budoucnosti nezmění. I když člověk vezme v úvahu, že „protibursíkovská“ frakce byla v menšině a ve stresu, je zarážející, že se předvedla jako uskupení, v němž se to jen hemží malými Paroubky a Rathy, navíc méně než okresního formátu. Zdá se, že straně by nejvíc prospělo, kdyby pokud možno neměla vůbec žádné členstvo. To je sice sen mnoha politiků, ovšem neuskutečnitelný (nevím zda bohužel či bohudík). Výsledků sjezdu se týká naše dnešní glosa.

Stejně se rozvíjí případ poslance Moravy. Ten dnes odstoupil (myslím, že to měl udělat dřív a bez zbytečných řečí). Je zarážející, co si zlatá mládež ODS představuje pod politikou. Pan Morava, doposud spíše na okraji politické aktivity strany, se zřejmě toužil nějak vyprofilovat, to se mu povedlo smrtícím způsobem. Poslanec Tlustý teď zatroubil k protiútoku. Prohlašuje, že v celé věci dělal pouze volavku – ale volavka se dá dělat orgánu pověřenému státem vyšetřovat trestnou činnost, tj. policii, ne novináři z Novy, případně jeho kolegům z MfD (účast MfD v „akci“ je velmi nejasná, v každém případě bez nich by se „akce“ náležitě nerozvinula). Tlustého souputníci prý uvažují o odchodu z klubu ODS, pokud neodstoupí jeho předseda Tluchoř, který o Moravových aktivitách údajně věděl, a nedají Topolánkově vládě důvěru. Topolánek žádnou jejich důvěru nebude potřebovat, Paroubek bude potřebovat jejich nedůvěru. Aktivně potopit vlastní vládu bude pro Tlustého a jeho kolegy složitější. Poslankyně Zubová a Jakoubková tenhle problém mít ovšem nebudou. Paroubek potřebuje ke svržení vlády 101 hlasů.

Ruský prezident se v Moskvě při rozhovorech s představiteli EU zavázal, že Rusko stáhne své jednotky z Gruzie (tj. mimo Abcházii a Jižní Osetii). EU stojí před složitým úkolem, jak to vzít na vědomí, nedat tím najevo, že uznává samostatnost obou provincií, a zajistit životaschopnost „zbytkové“ Gruzie. To poslední lze sotva jinak, než že se Gruzie stane v historicky krátké členem EU a především NATO. Medvěděva však není třeba brát příliš doslova, z Gruzie se stahuje už přes měsíc.

Úterý 9. září: Aféra (ex)poslance Moravy zjevně eskaluje. Její projednání v koalici budou žádat i lidovci (lidovci se zjevně vzhledem k tomu, jak se jejich předseda konečně dostal nikoli vlastní zásluhou mimo centrum zájmu médií a opozice, vracejí k luxovské politice opozice v koalici - distancovali se i od kampaně „Evropě to osladíme“; důvod k tomu poslednímu mají dostačující, kampaň je stupidní). V ODS se vzmáhá vlna nespokojenosti s rolí, kterou v případu mohli sehrát předseda poslaneckého klubu Tluchoř a Topolánkův poradce Dalík. To, co se jim vytýká, spočívá víceméně na výpovědích jejich kolegy Moravy, na druhou stranu je nepředstavitelné, že by pan Morava jednal, a přitom by o tom nikomu z vlivnějších lidí ODS vůbec nic neřekl. ČSSD může spustit zdařilou odvetu za Kubiceho zprávu. Poslanec Tlustý, jak se dalo čekat, všechno svádí na média („iniciátory byli redaktoři televize Nova a posléze MF Dnes“, řekl Právu“). Mezi politiky panuje zjevně přesvědčení, že média si mohou dovolit všechno. Bylo by dobré, kdyby se tohle přesvědčení všeobecně neprosadilo.

V souvislosti s aférou chce předseda ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, ovšem ne hned, ale až po volbách. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle dohody Unie s Medvěděvem se mají Ruská vojska stáhnout z Gruzie za měsíc. Přeloženo do češtiny to znamená až naprší a uschne. EU je na nejlepší cestě se v gruzínské záležitosti mimořádně ztrapnit. Ruský představitel u NATO Rogožin prohlásil, že Rusko zastaví veškerou spolupráci s NATO, pokud „Gruzie přistoupí k akčnímu plánu s cílem pozdějšího připojení k Alianci“. Nechá si to Aliance líbit? Pokud ano, nechá si v budoucnosti líbit všechno.

Španělský soudce Garzón, který kdysi vydal zatykač na Augusta Pinocheta, hodlá začít práce na stíhání zločinů Frankovy diktatury. Dobře, ale pak je třeba stíhat i zločiny tzv. republikánů. Ohavných zvěrstev se v občanské válce dopouštěly obě strany (jak je tomu v občanských válkách a revolucích zvykem).

„Představoval jsem si, že se špinavá politická práce dělá daleko jemněji a sofistikovaněji“, prohlásil reportér Novy Kroupa. Já se přiznám, že jsem si totéž představoval i o špinavé novinářské práci.

Petr Zídek píše v LN ke kauze bývalé komunistické prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové: „Její další kariéra … neukazuje na žádné prohlédnutí a její současné výroky svědčí o tragickém nedostatku sebereflexe a pokání. Vrchní soud by měl nejen potvrdit rozsudek osmi let, ale Ludmila Brožová Polednová by měla přes svůj věk do toho vězení jít. Téměř sedmaosmdesátiletá stařenka vzbuzuje náš soucit. Projevila ale ona někdy soucit se všemi těmi stovkami, a počítáme-li i rodinné příslušníky, tisíci lidmi, kterým zničila život?“ Musím říci, že to je argument hodný paní Brožové-Polednové.

A jihočeská velmatka (podle vzoru velmistr) Monika Wittingerová zase napsala na ústřední sekretariát zelených dopis, v němž požaduje, aby ji vyškrtli ze seznamu stranických příznivců. Nepochybuji, že kdyby podobný list napsala panu hejtmanu Phüringerovi, měl by z toho zamotanou hlavu, pro zelené zase až tak velkou ztrátu neznamená, její voličské zázemí (v ČR) bude minimální.

Římský starosta se nedomnívá, že by italský fašismus byl absolutní zlo, a sklidil za to zuřivou kritiku levice. Italský fašismus byla hnusná ideologie hnusného režimu, ale absolutní zlo nebyl. Hitlerismus a stalinismus byly ještě o něco horší, ale ani ty nebyly absolutním zlem, prostě proto, že absolutní zlo neexistuje. Mluvit o absolutním zlu je hysterické přehánění a jeho hlavním cílem je dokázat, že ať nás v budoucnu potká cokoli špatného (a spousta z nás už na tom vědomě či z blbosti pracuje), to nejhorší už máme za sebou. Je to naprosto nemístný optimismus. Stejné, ne-li horší věci na lidstvo ještě čekají. A taky samozřejmě dobré a lepší.

Středa 10. září: Ludmila Brožová-Polednová byla odsouzena k šesti letům vězení za justiční vraždu Milady Horákové a dalších třech odsouzených. Kdyby se to stalo v roce 1991, dalo by se to snad brát. Teď mi to žádnou velkou radost nedělá, nejsem mrchožrout (o vině paní Brožové-Polednové nepochybuji). Na triumf spravedlnosti je už trochu pozdě.

Paní poslankyně Jakubková se pochlubila, že se také setkala se snahou ovlivnit její rozhodování ve Sněmovně. Dodala k tomu „Nemám žádné důkazy, nedokážu to ničím doložit, proto se na mne nezlobte, neřeknu žádné podrobnosti, pamatuji si pana Kořistku, senátora Novotného.“ Když někdo nemá žádné důkazy a nemůže nic doložit, měl by opravdu mlčet, to ovšem paní poslankyně neudělala.

Vicepremiér Vondra se zastává „svého“ sloganu propagujícího nadcházející české předsednictví EU („Evropě to osladíme“) proti lidovecké kritice. Slogan prý byl zvolen, aby vyvolal překvapení a zájem, a to se povedlo. Jde ovšem o povahu toho překvapení a zájmu. Česká reprezentace se tam představuje jako lehce zamindrákovaní drzouni, kteří, když už v té Evropě musí být, jí to pořádně osladí. Děláme si zbytečně ostudu.

„Případ Tlustý, Morava, Kroupa a MfD“ se mi zdá být čím dál tím divnější. „Kompromitující materiál“ prefabrikovaný pány Kroupou a Tlustým, ve skutečnosti Tlustého vůbec nekompromituje, jde o věc politicky zcela irelevantní a vědí to dobře všichni, i pan Tlustý, jinak by ho nepořizoval. Vyšlo najevo, že pan Dalík má taky fotografie pana Tlustého (ze souvislosti vyplývá, že ve společnosti povětrných ženštin). Je to snad zločin, něco jako dětská pornografie? Pan Dalík těmi fotkami, pokud je opravdu má, pana Tlustého nekompromitoval, protože jako všichni dobře ví, že to nejde. Lidem to bude spíš imponovat (viz letušky pana prezidenta). Jak může někdo tvrdit, že se exposlanec Morava chystal Tlustého těmi fotkami vydírat, když je předal médiím? Vydírat by přece mohl jenom tenkrát, kdyby si je pěkně nechal v kapse a řekl svému stranickému kolegovi: milý brachu, podívej se, co na tebe mám, a když nebudeš hodný, dám to panu Syrovátkovi. Pokud jde o fotky pana Moravy se slečnou Zubovou na letišti, jak může někdo s vážnou tváří mluvit o vydírání? Proč by pan Morava nemohl chodit se slečnou Zubovou, jaký je to nástroj nátlaku na její matku, jak si vůbec někdo může vymyslit takovou blbost? A informoval o tomhle druhém případu pan Morava své stranické kolegy? Je opravdu strašně těžké se ubránit dojmu, že pan Tlustý a zúčastnění novináři rozpatlávají celou věc s jediným účelem, který může mít, tj. poškodit Topolánkovu ODS. Pan Tlustý si to může dovolit, je to interní problém mezi ním a jeho stranickými kolegy. Novináři by si něco podobného dovolit neměli.

Povznesen nad tyto žabomyší spory, vypravil se místopředseda Sněmovny Zaorálek s olivovou snítkou do Jižní Osetie, aby zmapoval gruzínské zločiny a šířil mír ruského střihu. Důsledností a diplomatickou obratností, pro něho tak typickou, se mu podařilo vyloudit z gruzínských představitelů doznání, že se dopustili chyb. Soustřeďme všechny síly a věřme mu na slovo. Zároveň protestuje proti jakékoli chystané izolaci Ruska. Rusko se jen tak izolovat nenechá i bez pana Zaorálka, má za tím účelem dost tanků. Jakýsi neúspěch zaznamenal pouze při pokusu vstoupit na území v gruzínském vnitrozemí, které nyní střeží ruští vojáci. Slovanští bratři jej tam nepustili. Nejspíš ještě nemá dokonalý přízvuk. (Dnešní právo přináší pěknou fotočku ministra Lavrova, s radostí konstatuji, že ten člověk má charisma, srovnatelné s charismatem Andreje Gromyka.)

Čtvrtek 11. září: Václav Klaus se vyjádřil k případu exposlance Moravy. Vidí v něm „selhání stylu politiky“ a apeluje: „Vraťme politice její obsah, pak nebude potřeba číst veřejně soukromé SMS, nebude potřeba mít skryté kamery a skryté mikrofony, nebude potřeba mít nastrčené figurantky.“ Pan prezident si opravdu myslí, že je potřeba mít nastrčené figurantky? Má on takovou potřebu? Já bych řekl, že se to nesmí a že je to hnusné. Pan prezident splnil očekávání a v poměru k vládě se opět prezentoval jako okopávač kotníků. Podobně zafungoval, jak se dalo čekat, i místopředseda ODS Bém („Každý politik musí začít sám u sebe, musí mít hranice svých vzorců chování“ – to by mohlo být inspirativní i pro něho samotného, viz jeho veletoče ve vztahu ke Kaplického blobu).

Vicepremiér Bursík je proti zřizování sněmovní vyšetřovací komise k případu Morava. Podle něho by se kauzy měla chopit policie. Proč? Morava se snažil kompromitovat poslance Tlustého pomocí snímků, které připravil poslanec Tlustý, a chtěl se nechat vyfotografovat s dcerou poslankyně Zubové. Dokázat, že něco z toho je trestný čin, je zhola nemožné. Problematicky se chovali jedině pan Tlustý a reportéři z Novy a MfD. Jejich počínání je sice hnusné, ale nikoli trestné.

Vláda schválila smlouvu SOFA o pobytu amerických vojáků na základně v Brdech. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek tvrdí, že z vyjádření ministryně Parkanové se dá vyvozovat možnost vzniku další základny vedle radaru. „Tedy že jsou tu otevřená vrátka k tomu, aby se třeba v budoucnosti americká administrativa obrátila na českou vládu se zřízením jiné vojenské základny USA.“ Znamená to, že pro pana Haška je přijatelná jen taková smlouva o americkém radaru, která jednou provždy vyloučí nejen zřízení jakékoli další americké základny v ČR, ale dokonce i toho, že by se americká strana obrátila na ČR s podobnou žádostí? Proč?

Spot o tom, jak to Evropě osladíme, má dalšího horlivého příznivce. Není jim nikdo jiný než Jan Zahradil, své sympatie vyjádřil, jako už tradičně, v Právu (myslím, že tam docela patří, je to jakási mužská obdoba Anděly Dvořákové). Slogan o tom, jak to Evropě osladíme, mu připadá vtipný, je v tom prý ta správná míra sarkasmu a nadhledu, která patří k české povaze. Řekl bych že je v tom, spíš ta správná míra mindráků, která možná momentálně k české povaze patří, ale bylo by dobré se velmi snažit, aby k ní do budoucna nepatřila. Motivy Čunkovy kritiky mohou být problematické, bohužel má v téhle věci (že slogan je nejapný a hloupý) pravdu.

Prezidentský kandidát Obama přirovnal své republikánské konkurenty k prasatům a smradlavým rybám. Člověk by řekl, že americká volební kampaň nabírá české obrátky. Nevím, zda se k něčemu podobnému snížil např. JFK. Právo jásá: lidé ve světě dávají přednost Obamovi před MC Cainem. Amerického prezidenta ale zatím volí Američané.

Petr Dudek pořídil pro MfD zajímavý rozhovor s Jaroslavem Šonkou. Šonka se vyjadřuje mj. k případu Morava a říká: „Upozornil bych, že ta témata, o která se v dokumentu TV Nova jedná, jsou prostě k popukání. To jsou témata, která naprosto zastírají, o čem politika je.“ To je velmi přesné. Vybrali si jako návnadu atypická témata a ulovili na ně atypického mrťafu. Na tomto atypickém materiálu se pokoušejí dokázat, že politika je svinstvo, a konkrétně, že politika Topolánkovy vlády je svinstvo (nevím, zda to tak zamýšleli, nebo ne, a bohužel na tom ani nezáleží, tak to vyznělo, a že to tak vyznělo, je jen a jen jejich problém). Což ovšem platí jak pro Novu, tak pro MfD. Lubomír Heger zase stanoví rozdíly kauzy Morava od podobných případů v zahraničí: „1. Špinavou hru zkoušíte na své protivníky, nikoli sdpolustraníky. 2. Když už uděláte podraz, nevyžvaníte to novinářům. 3. Pokud se náhodou prozradíte, nemáte absolutně žádnou budoucnost.“ To je trapné zakecávání podstaty věcí. Podraz udělali novináři z Novy a MfD ve spolupráci s představitelem vnitřní opozice v ODS na jednoho zvlášť hloupého a zcela bezvýznamného Topolánkova stoupence (rádi by jistě byli ulovili premiéra samotného, ale to se nepovedlo). Taky Hegerovo srovnání s případem francouzského prezidenta Mitteranda, který odešel do důchodu jako respektovaný státník, přestože pod záminkou boje proti terorismu sbíral informace i na jakousi herečku a „modelku“, by bylo třeba doplnit tím, že případ Morava je docela obrácený, modelka sbírá informace na prezidenta.

Václav Havel s Milošem Formanem chystají film o Mnichovu. Myslím, že filmů o tom, jak nám všichni hrozně ubližovali a ubližují, už bylo dost a podporují jakousi nestydatost, která bohužel patří k stinným stránkám našeho národa (kromě těch stinných máme samozřejmě i řadu světlých). Proč neudělat film o tom, že jsme taky někdy my hrozně ubližovali někomu jinému? Přispělo by to k tomu, abychom se sami na sebe dokázali dívat střízlivě a věcně.

Pan Janek Kroupa se v LN pozastavuje nad tím, že řada komentátorů ho kritizovala v době, kdy nemohli vidět jeho reportáž. Jeho reportáž je nezajímavá, podstatné je jeho chování v celém případu, na němž by nic nezměnilo, i kdyby reportáž byla publicistický skvost. Ve spolupráci s profláknutým politikem nastražil past na jeho politické oponenty. To si žádný novinář v civilizovaném státě nesmí dovolit. K článku pana Kroupy se ještě vrátíme.

Politici by měli méně často řešit své spory prostřednictvím Ústavního soudu, prohlásil prezident Klaus při oslavě 15. výročí vzniku této instituce. Soud se pak prý v důsledku toho někdy chová jako třetí komora parlamentu. To je jistě pravda, ale je to vina výlučně těch politiků. A není to jen současná opozice. Kdo to dal k ústavnímu soudu žádost o přezkoumání ústavnosti Lisabonské smlouvy? A nešlo to náhodou panu prezidentovi docela pod fousy?

Velitel „ruských strategických raketových sil“ Solovcov nám vyhrožuje, že na nás kvůli radarové základně zamíří své rakety. Jednak s radostí konstatuji (při pohledu na přiloženou fotočku pana generála), že od dob SSSR se toho v armádě Třetího Říma zase až tak moc nezměnilo, jednak výzva k tomu, abychom se podělali, je tak okatá, že volá po tom, aby byla, jak se říká, oslyšena. Problém by vznikl jen tenkrát, pokud by nás nechali na holičkách spojenci, a ti nás nechají na holičkách jen tenkrát, když budeme sami demonstrovat svou prohnilost a neschopnost se na své obraně účinně podílet. To je dnešní situace. Je jiná než v roce 1938.

Pátek 12. září: Senátoři za ODS vyzvali poslance Tlustého, aby se vzdal mandátu. Tlustý to samozřejmě neudělá, od dob poslaneckých lustrací v prvních letech po převratu (identifikovaní agenti v poslaneckých řadách tenkrát dostali na vybranou: puď sami potichu odstoupíte, nebo údaje o vašem agentství budou zveřejněny; řada z nich pak opravdu odstoupila) to kromě Moravy skoro nikdo neudělal. ODS ovšem nezbývá, než se po případu Morava Tlustého zbavit. Tím přijde minimálně o další dva hlasy, čestnému předsedovi naroste hřebínek (už se ostatně o Topolánka otřel) a vznikne široká protikoaliční fronta. Pokud to Topolánek ustojí, je politický akrobat. Pokud ne, máme se na co těšit.

Topolánek předsjezdově vyhověl Bursíkovi s pátečním zákazem jízdy kamionů, teď zjevně hodlá posjezdově ustoupit dopravcům a nahradit zákaz jízd zákazem předjíždění. Zákaz předjíždění se ovšem jednak špatně vymáhá, jednak proti němu kdysi protestovali sami dopravci na první pohled přesvědčivým argumentem, že nakonec způsobí dokonalé ucpání pravých pruhů dálnic. Premiér sám úspěšně pracuje na vlastním znevěrohodnění naivními a průhlednými „taktickými tahy“.

Expert Práva na zahraniční politiku Miloš Balabán se domnívá, že míra vzájemné ekonomické a politické závislosti velmocenských bloků zabraňuje, aby vznikla nová studená válka. Nemohu si pomoci, ale cítím v tom jakýsi záchvěv radosti, jak Veliká Rus, Socialistická Čína a pokrokový rozvojový svět teď dá prohnilému Západu zahulit. Nicméně je to, řekl bych, omyl. I během studené války (snad s výjimkou krátkého stalinského období) existovala rozsáhlá ekonomická spolupráce mezi Ruskou říší a svobodným světem. Druhá studená válka v dnešních podmínkách bude jiná než ta první, na kterou jsme si zvykli, bude sametová, ale jistě o nic méně účinná než ta minulá. Přesněji řečeno už je.

Čtyři „aktivistky“ se dostavily před britské velvyslanectví v Praze, aby nám pod záminkou ochrany medvědů (z jejichž kožešin pořizují bezcitní britští imperialisté čepice pro královskou gardu) standardně předvedly své zadnice. Soudě podle fotografií v novinách(pouze zlomyslné LN předvedly dámy zepředu, to byl pohled o poznání méně povzbuzující) docela ušly. Děkujeme, odejděte.

Ministr Lavrov navštívil Polsko a učinil vůči svým, hostitelům vstřícné gesto: prohlásil, že samotné Polsko Rusko jako hrozbu nevnímá, vadí mu jen Američané. Jak by ne, Polsko pro ně není hrozba, ale potenciální kořist. A americká přítomnost ji činí aspoň do jisté míry nepoživatelnou.

Manželka někdejšího poradce poslance Tlustého obvinila premiéra Topolánka z toho, že fotbalistovi Barošovi přes jeho zuřivý odpor nutil peníze ze státní kasy za propagaci ODS. Podle tzv. Paroubkovy zásady o presumpci viny musí teď Topolánek dokázat, že to není pravda. Jeho pozice je ještě o fous obtížnější než pozice sudetských Němců, kteří chtěli po válce dokázat, že nekolaborovali s nacisty. Útěchou mu budiž, že ruští váleční zajatci po druhé světové válce na tom byli ještě hůře. Pokud se chtěli vyhnout gulagu, museli prokázat, že se přinejmenším třikrát pokusili o útěk z německého zajetí.

Ti, co kritizují Klause za jeho útok na vládu, mu vyčítají opoziční smlouvu. Jenže to není tak jednoduché. Po volbách v roce 1998 vznikla situace, kdy ani jedna z nejsilnějších stran nemohla vytvořit vládu bez US a KDU-ČSL, trpasličích spolupachatelů sarajevského atentátu. Havlovi stoupenci kalkulovali s tím, že neposlušné velké partaje tímto způsobem zkrotí a dostanou pod kontrolu (kdo nabídne víc). Je logické, že si to Klaus se Zemanem nechtěli nechat líbit, raději se domluvili spolu a Bratrstvo pravdy a lásky tak ukrutně převezli. Havel a jeho spojenci mají sami na opoziční smlouvě svůj podíl, asistovali (a to ještě dost indolentně) při jejím vzniku.

V rámci lidovecké vzpoury proti heslu „Evropě to osladíme“ navrhl europoslanec KDU-ČSL Březina s narážkou na olomoucké syrečky, což je jeho hobby (bije jimi po hlavě sudetoněmecké revanšisty, což musí být zvlášť účinné) heslo „Evropa nás pocítí“. Napůl žertem, ovšem. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sobota 13. září: americký prezidentský kandidát Obama výrazně zmírnil své „ale“ k americkému radaru v Česku. Samozřejmě to pro Ruskou pátou kolonu v ČR a užitečné idioty, kteří jsou na ní už tradičně navěšeni, v podstatě nic zásadního neznamená, ale jakási malá potíž tu je. Odpadne jedna výmluva. Člověk musí umět být vděčný i za takové věci.

Zdá se, že poslanec Tlustý bude mít problém s tím, aby ustál svou pozici v ODS. Příslušné oblastní a místní sdružení ho nepodporuje tak horlivě, jak se dosud předpokládalo. S mandátem pana Tlustého samozřejmě nikdo ani nehne, ale zbavit se ho jako člena je pro Topolánkovu ODS stejně důležité, jako bylo pro Bursíka marginalizovat vnitřní opozici v SZ. bylo by užitečné, aby si pan Tlustý založil vlastní konzervativní stranu, o níž před časem snil pan prezident. Jeho podporu by získal (pokud ji náhodou už nemá), s Paroubkem by se taky nějak dohodl. Ale zbyla by tu aspoň po tom všem pořád ještě jedna silná, byť i pro začátek opoziční strana.

Poslanec Raninec se Právu svěřil se svými politickými plány. Jsou opravdu pozoruhodné. Hlásí se k panu prezidentovi a rád by „do politiky vrátil znovu obsah“ (obsah v politice je, ještě se k tomu vrátím, a ztratí se, pokud Tlustého parta uspěje), uvítal by přímou volbu předsedy strany všemi členy (jak by ne, ta se lépe manipuluje než volba nepřímá, i když to na první pohled tak nevypadá – zvolit populistického kašpara přímo je krajně pohodlné), volební systém chce změnit na většinový (to by bylo při dnešním stavu preferencí ODS natolik smrtící, že to pochopitelně nemyslí vážně) a jeho cílem jsou předčasné volby a dohoda o vládě, jež nás k nim přivede (dtto; vláda by se ale možná stala dočasnou v tom smyslu, jak se u nás toho slova používalo po roce 1968). Ať si hoši klidně tyhle plány realizují, ale jako nová pravice. ODS není nic moc, ale je, jak aspoň doufám, na rozdíl třeba od KSČM, reformovatelná. Ochod těch lidí by mohl být podstatnou součástí té reformy.

Ruský prezident Medvěděv (jak symbolické jméno!) prohlásil, že 8. srpen (počátek konfliktu v Gruzii) je stejný dějinný předěl jako 11.září 2001. 11. září byl zřejmě podle ruského prezidenta první úder, zasazený panovačnému americkému imperialismu, epochálním vítězstvím nad mnohonásobnou přesilou gruzínských agresorů zase povstal z popela ruský třetí Řím, aby se přiblížil svému dějinnému úkolu – spasit lidstvo tím, že ho všechno sežere. Nevím, jak tato koncepce zapůsobí ve světě, měla však nepochybně velký vliv na ministra zahraničí Lavrova, který poněkud předběhl dobu a pojednal svého britského kolegu jako svého lokaje. Jsem optimista a proto si myslím, že k tomu, aby si to mohl opravdu dovolit, se bude muset ještě trochu snažit. V české veřejnosti vyvolalo ovšem Lavrovovo vystoupení, jak vidno z internetových diskusí, spontánní a masové sympatie. Taková je situace. Ke zprávě se ještě vrátíme, je mimořádně zábavná.

Mladá fronta Dnes je čím dál tím odpornější čtení, naštěstí jen v té nepatrné části, která je věnována politice. Dnes tam píše šéfredaktor Čásenský: „Pro novináře - pro tu část, která stihla reportáž okomentovat dříve, než ji viděla, a nařknout tak Kroupu, že pomáhal Tlustému, je to ponaučení, že nemám komentovat něco, co neznám, protože jsem pak krapet pro smích. Pro všechny ostatní má pak být výsledkem věcná diskuse o tom, kdy lze použít provokaci jako metodu. Zdůrazňuji věcná, nikoli zatížená politickými sympatiemi účastníků. Mám pro kolegy (a nejen pro ty, kteří nyní proti provokaci brojí) takový test. Zkuste si představit, že scénku s fotografiemi sehraje oblíbený ministr Schwarzenberg. Nebyl by to pak v našich novinářských očích „další netradiční tah, který má očistit politiku“?“ Za prvé, k tomu, že celá akce, na níž se jeho noviny iniciativně podílely, je nemravná podlost, nemusí nikdo znát Kroupovu reportáž, podstatné jsou okolnosti, za nichž byla pořízena. A za druhé – kdyby se nechal ministr Schwarzenberg vyfotit s modelkou ve vaně, aby kompromitoval své protivníky (Topolánka, nikoli Moravu, ať se pan Čásenský netváří, že o tom neví!), bylo by to samozřejmě to samé, jako když to udělal Tlustý, ale o tom budeme moci mluvit teprve tenkrát, až to pan Schwarzenberg udělá, dokud to neudělal, je to jen nechutná a ničím nepodložená pomluva těch, co čuňáckým hrátkám, do nichž se bohužel zapojila i MfD, oponují.

Miloš Čermák píše v LN, že prý motorem mocenského boje (v ODS) je jen a pouze kvičení zklamaného čuníka odstrčeného od korýtka. To je nesmysl, podobně jako tvrzení, že radar u nás nebude, jen když to prosadí Rusko nebo si to rozmyslí Amerika. Topolánkovi nešlo jen o mocenské záležitosti, ale nějak mu (nakonec) došlo, že pokud se ODS chce prosadit proti skryté koalici skutečných a překabátěných (ČSSD) komunistů, musí mít schopnost dorozumět se s druhou stranou „sarajevského“ konfliktu. Což ovlivnilo dosti podstatně a k dobrému zejména zahraniční politiku koalice. Aby byl schopen tento obrat prosadit, potřeboval se Tlustého zbavit, to chápu. Chápu dokonce i to, že se to Tlustému nelíbí. Způsob, jak svou nelibost dává najevo, je ovšem zavrženíhodný. A to, zda radar bude nebo nebude, nebo, šířeji vzato, zda se do budoucna zase staneme součástí nějakého potěmkinského „Společenství nezávislých států“ pod ruskou dominancí, nebo ne, závisí jen a jen na nás. Jen když si dokážeme sami pomoci, mohou i jiní pomoci nám. Když si sami pomoci nedokážeme, upoutáme pozornost mrchožroutů a nepomůže nám nikdo, protože to nepůjde, neb mu to nedovolíme. Stejně jako v roce 1968.

Pondělí 15. září: Premiér Topolánek i ministr Langer se v souvislosti s případem Morava tvrdě pustili do prezidenta, který před pár dny vládu a vedení ODS nepřímo kritizoval. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanec Raninec vystoupil z poslaneckého klubu ODS. Je zjevné, že Tlustý, Raninec a Schwippel jednají koordinovaně a vysílají Topolánkovi a vedení strany další signál, že to myslí vážně. Kdo se k nim ještě přidá (mluví se o poslancích a poslankyních Klasovi, Dundáčkové, Páralové), bude záviset na úspěšnosti nebo neúspěšnosti téhle trojice. Jednoznačně se pro potopení vlády zatím nevyjádřily ani zelené poslankyně Zubová a Jakubková, které to mají přece jen snadnější než poslanci ODS.

Úměrně tomu, jak rostou ruskému medvědovi zuby a drápy, roste i drzost předsedy KSČM Filipa. Na zasedání ÚV KSČM nazval exprezidenta Havla šaškem a vicepremiéra Vondru oslem. KSČM už je zase ve formě, a navíc, jak se zdá, pevně připojena na moskevské centrum. Jejím heslem totiž je: „Evropa nebude integrovaná, nebude-li v ní hrát integrující roli Ruská federace.“ Jasná slova.

Jasně se vyjadřuje i premiér Putin, po chruščovovsku: koncem roku 2009 nebo začátkem roku 2010 se podaří splnit jeho cíl z roku 2003 – zdvojnásobit výkonnost ekonomiky země. Zapomněl zatím jen uvést, kdy doženou a předeženou Spojené státy.

Jakási paní cestovala v autobuse se dvěma Araby, kteří se chovali velmi podezřele: modlili se totiž. Podle toho usoudila, že jsou to teroristé, a povolala policii. Ta oba nešťastníky perlustrovala. Dobře jim tak! Aspoň vědí, jak nebezpečné je v ČR modlit se v autobuse.

„Dokud budou volby přinášet nejasné výsledky, které neumožňují sestavit vládu průhledným způsobem, bude i boj o moc neprůhledný“, píše Karel Steigerwald v MfD. Muže být klidný, příští volby do PS přinesou už zcela jasné výsledky a Paroubkova vláda pak bude sestavena způsobem průhledným až moc.

Úterý 16. září: poslanec Tlustý zaznamenal ve svém konfliktu s Topolánkem výrazný úspěch: oblastní rada ODS v Rakovníku se vyslovila pro jeho setrvání ve straně, nepodpořila požadavek, aby se vzdal mandátu, a vyzvala příslušné místní sdružení, aby jej nevylučovalo. Rada se také postavila za zřízení parlamentní komise, která má vyšetřit případ Morava. Není vyloučeno, že tento úspěch Tlustému pomůže získat pro sebe další poslance ODS (někteří už s ním společně tu a tam hlasovali, jiní se netají nechutí k Topolánkovi). Pozoruhodné je rovněž stanovisko místopředsedy Béma, který se vyjádřil k tomu, že se poslanec Raninec rozhodl vystoupit z klubu ODS slovy: „Silová řešení vždy vyvolávají silové reakce. Násilí plodí násilí a válka válku. Ranincův hlas nám může chybět při hlasování o radaru, rozpočtu nebo o důvěře vládě“ (to jsou mimochodem věci, v nichž bude pro Ranince mimořádně obtížné hlasovat proti vlastní straně). Pan Bém jistě není pro silová řešení, místo aby se Topolánkovi postavil čelně, takticky ho zezadu okopává. Je to možná účinné, ale málo slušné.

Jinak strategii pana poslance Ranince dvakrát moc nerozumím: Topolánkova vláda by prý měla zůstat, dokud nebude na obzoru lepší řešení. Třeba předčasné volby a dohoda o vládě, která nás k nim dovede. Předčasné volby, pokud budou v příštím roce, skončí velkou porážkou ODS, ať už v jejím čele bude stát Topolánek, Tlustý nebo Bém, a složení „prozatímní vlády“ dokáže Paroubek za stávající situace ovlivnit natolik, že ODS bude naprosto bezmocná (zvlášť vykutálená je Paroubkova představa „vlády odborníků“, „odborníci“ jsou politicky lehce manipulovatelní a přitom u lidu právě díky své odbornosti oblíbení; ve vládě mají sedět politici, odborníci se mají věnovat oboru, v němž jsou odborníky, a ne politice, v níž odborníky nejsou). Se slovem do pranice přišel i Václav Klaus. Česká republika potřebuje na uskutečnění ekonomických reforem silnou vládu s evidentní převahou ve Sněmovně. Na to by jeden nepřišel. Jak to chce zařídit? Dohodnout se s Paroubkem? Paroubek není intelektuál jako Zeman, necítí s Klausem žádnou solidaritu, je to zkušený normalizační manažer a lidi jako Klaus považuje za vzbouřené podržtašky, s nimiž je třeba zamést (tak, jako se mu to brilantně podařilo se Zemanem). Hluboce jím pohrdá, rád ho využije a v prvním příhodném okamžiku ho pak (obrazně řečeno) s chutí kopne do zadnice.

Alexandr Mitrofanov v Právu upozorňuje, že projev předsedy Filipa na zasedání ÚV KSČM neobsahuje jen nadávky na adresu Havla a Vondry, které netřeba přeceňovat, protože ministr Langer taky nazval poslance Moravu hlupákem a idiotem. K Václavu Halvovi mám dosti kritický odstup, ale tohle nepřímé srovnání s Moravou mi bere dech. Podstatné podle Mitrofanova je, že Filip ukázal vstřícnost vůči EU, když mj. řekl: „V současné situaci však nelze jinak než požadovat, aby česká vláda prováděla proevpropskou politiku a nikoliv politiku trojských koní v zájmu Bushovy administrativy.“ Fajn, jen by měl pan Mitrofanov doplnit další významná Filipova slova, která jsme citovali včera: „Evropa nebude integrovaná, nebude-li v ní hrát integrující roli Ruská federace.“ Na základě toho, co Alexandr Mitrofanov v posledních době psal, nepochybuji, že tato intence je oběma pánům společná. Další závěry ať si udělá laskavý čtenář sám.

Dr. Rath vydal knihu. Zároveň prohlásil, že je ochoten vypsat odměnu 1000 Kč pro toho, kdo v ní najde sprosté slovo. Sprostota ovšem není věc slovníku. Sprosťárny lze říkat i vytříbeným jazykem.

Ministr Lavrov se vyjádřil k rozhovoru se svým britským kolegou (rozhovoru se týká náš komentář). Slova, na jejichž objevení na rozdíl od dr. Ratha nemůže vypisovat odměny, protože by na tom prodělal, prý používal jako citaci názorů jednoho ze svých kolegů na prezidenta Saakašviliho. Legračnější lež jsem ještě nečetl: pozitivní je, že pan ministr má potřebu své chování nějak ospravedlnit, negativní, že to dělá tak nedbale.

Podle hospodářského výboru PS by měly být nejen cigarety, ale i alkohol zakázány ve společných prostorách bytových domů, na všech veřejných prostranstvích, kde se shromažďují děti, i na diskotékách a všech ostatních akcích, jichž se zúčastňují nezletilí. Odtud je už jen krok k prohibici, která se tak pěkně osvědčila v USA. Prohibice znamená, že chlastat budou sice všichni, ale zavírat se za to budou jen potížisté – hodným a loajálním občanům se to bude tolerovat. Nebude to tak nakonec taky s kuřáky, nebo přesněji řečeno s provozovateli hospod, diskoték atp.? Proč by nemohly v nějakém dejme tomu limitovaném počtu existovat kuřácké restaurace? To, čemu má stát bránit, je, aby kuřáci svým kouřením neobtěžovali nekuřáky, ne tomu, aby lidé nekouřili, do toho je státu houbeles.

V MfD se Tomáš Lebeda vyslovuje proti přímé volbě prezidenta, k jeho argumentům je třeba ještě doplnit, že návrh má populistický charakter a je nebezpečný: Hitlera je snadnější volit plebiscitem než nepřímo, ostatně ani v Německu v parlamentních volbách (nešlo samozřejmě o funkci prezidenta, „jen“ kancléře) nedostal absolutní většinu a museli mu svou indolencí pomoci konzervativní němečtí nacionalisté.

Středa 17. září: Usnesení rakovnické oblastní rady, o němž jsem informoval včera, se dá shrnout do jedné věty: poslanec Tlustý se zapletl do neetické řízené provokace a proto nedoporučujeme jeho vyloučení ze strany a nežádáme, aby se vzdal mandátu. Myslím, že každý komentář je zbytečný. Co si myslet o straně, která produkuje na nižší a střední úrovni takováhle rozhodnutí! A kdyby jen na této úrovni! V podstatě totéž řekl MfD včera první místopředseda Bém. Navíc obhajuje Tlustého tím, že prý byl jenom „volavka“, kdežto Morava byl připraven špiclovat, vydírat, sbírat kompromitující materiály na své kolegy (já to nevidím tak dramaticky, pan Tlustý je jen, pokud jde o shazování kolegů, nesrovnatelně úspěšnější než pan Morava). A co je podle pana Béma zcela nepochopitelné, je pustit se do kritiky Václava Klause. Václav Klaus je v ODS nekritizovatelný. K Topolánkovým kritikům se teď přidala i exmístopředsedkyně Němcová, která prý v době, kdy se chystalo její sesazení z funkce, slyšela, že jde o „likvidaci jednoho křídla strany blízkého panu prezidentovi“. Škoda, že se tím nepochlubila tenkrát, nebyl bych jí naletěl. Že se nový předseda chce obklopit novými lidmi, je přece pochopitelné (tím nechci říci, že si zrovna Topolánek vybral ve všech případech ty správné). Do Topolánke se naváží i hradní komentátor Pečinka – kde jinde než v Mladé frontě Dnes. Tamtéž píše Tomáš Zahradníček o mladých vypočítavých cynicích, kteří Zalidňují vládní úřady, poslanecké kanceláře, hejtmanáty, radnice. S narážkou mj. na poslance Moravu. Jenže hlavní hrdina aféry, poslanec Tlustý, už není žádný mladíček. Panu Zahradníčkovi „běhá mrázek po zádech“ při pohledu na mladé partajní kariéristy. Já bych doporučoval do toho zahrnout i vyčůrané novinářské lobby. Celkový dojem z toho všeho? Mnoho psů, Topolánkova smrt.

Podle průzkumu agentury STEM disponuje nyní ČSSD obrovským náskokem na ODS: 32,6% proti 22,3%. Komunisté mají 11,8, zelení 8,4 a KDU 5,9. Sociálním demokratům by podle toho stačila k vytvoření vlády koalice se zelenými (103 hlasů), mohli by se ještě pojistit tím, že přiberou lidovce, v záloze by vždycky měli ještě komunisty (dohromady 114 hlasů). V opozici by se mohla octnout samotinká ODS s 60 hlasy. Do výsledků se ještě plně nepromítl případ poslance Moravy ani sjezd zelených. Paroubek si upevňuje pozici, v níž si bude moci bez problémů diktovat. Převažující orientace většiny členské základny ČSSD ho ovšem bude tlačit do faktické koalice s komunisty, i když ji třeba formálně zamaskuje, jako v prvním roce jeho premiérování, koalice jiná. Bursíkovo vedení SZ nejspíš padne zanedlouho po pádu Topolánkovy vlády, a pokud se podaří v ODS prosadit Klausovým stoupencům, bude společným jmenovatelem všech českých stran (snad kromě KDU-ČSL) rusofilství. To už tu jednou bylo, v letech 1945-8. Proč se něco podobného opakuje zrovna dnes, je úplně nepochopitelné.

Výsledky CVVM jsou o něco méně katastrofické, přinášejí jednak stranické preference, jednak volební model (do něhož nejsou zahrnuti ti, kdo nepůjdou volit, a nerozhodnutí – jde celkem o 34% respondentů). V rámci preferencí nevypadá rozdíl mezi vedoucí ČSSD a ODS dramaticky, ve volebním modelu je výraznější (i když ČSSD podle CVVM od června ztratila, kdežto ODS trochu přibrala). Přepočet na mandáty CVVM neuvádí, nicméně je zjevné, že Paroubek by mohl vytvořit koalici s oběma malými stranami, s komunisty i s ODS, kdežto ODS (pokud by nepřibrala komunisty) jen s ČSSD. Jedinou nadějí ODS je získat někoho z těch 34%. To bude velmi těžké, a na obehranou doktrinářskou písničku (to, čemu Klaus říká „obsah“, „témata“) se nejspíš dá nachytat už jen málo lidí.

Poslanec Juraj Raninec prohlásil, že má už dva roky jakési kompromitující doklady, které prý získal od svého kolegy Moravy. Když je dostal, bohužel je „nějakým způsobem založil“ a vzpomněl si na ně nyní, když se provalil Moravův případ, začal je hledat a našel je. Je pozoruhodné, že pan Raninec se chová úplně stejně jako paní Marcela Urbanová v případě Čunek, a je tedy taky stejným způsobem věrohodný.

K odchodu z klubu ODS se nyní rozhodl i poslanec Schwippel. Dalo se to čekat, Tlustý a spol. pomalu dávkují tlak na nynější vedení ODS. Nepochybně jde o to, získat i další „nakloněné“ a podpořit Béma proti Topolánkovi. Bitva v ODS je pozoruhodná tím, že se odehrává v době, kdy by pouhý pud sebezáchovy měl stranu vést k tomu, aby podobné křeče dala k ledu, totiž před senátními a krajskými volbami. Je smyslem úsilí Topolánkových protivníků přivodit voleb ní porážku (která by přece jen nebolela tolik jako porážka ve volbách do PS) a využít ji ke svržení předsedy? To by si musili hodně věřit: předčasné volby by pak byly na spadnutí, v situaci velmi výhodné pro Paroubka. Návrat ke klausovskému doktrinářství by na tom sotva něco změnil.

Poslankyně Zubová oznámila, že ji novináři předem informovali (zjevně o tom, že aféra propukne), prý „z důvodu bezpečnosti její dcery“. Svým stranickým kolegům o tom ovšem neřekla. Dojem, že ze strany zainteresovaných médií nejde jen o mediální rozkrývání nějakého problému, ale taky a především o politické hrátky, se tím jen posiluje.

Předa zelených Bursík prohlásil, že Bém v čele ODS by znamenal zánik nynější koalice. Bém prý prosazuje mj. většinový volební systém (který je pro menší strany pochopitelně nepřijatelný). Je ovšem v této situaci sebevražedný i pro ODS.

V této situaci navrhuje senátor Štětina vládě, aby se obrátila na Ústavní soud, který by měl posoudit, zda je činnost KSČM v souladu s ústavou a zákony. Senátor Štětina působí se svými nápady v současné politické situaci jako politický brontosaurus. Tato otázka se měla řešit hned po listopadu 89, dnes už je pozdě.

Jiří Čunek, přesněji řečeno jeho romský poradce Jozef Baláž, přišel s novou koncepcí řešení romského problému. Romští obyvatelé ghett mají být podle ní rozděleni do tří skupin: v první mají být lidé téměř nezávislí na sociálních dávkách, tj. lidé kteří pracují a posílají děti do škol. Ti by měli mít šanci získat lepší bydlení. Druhá skupina, ti, kteří dávky zneužívají, by je napříště dostávali jen tenkrát, pokud budou pracovat pro obec. Třetí, nejhorší kategorie, by byla přestěhována do ubytoven s pevným režimem a dohledem úředníků. Předpokládám, že pan Baláž romské problematice rozumí líp než já, ale musím se přiznat, že v tomto případě chápu zuřivost, kterou návrh vyvolal u romských aktivistů. Kdo a jak rozhodne, kdo patří do které skupiny, a o tom, kdo povýší nebo si pohorší? Co znamenají „ubytovny s pevným režimem a dohledem úředníků“ (tj. co jiného než kriminál, i když třeba o něco fešáčtější)? To se přece v našich podmínkách nedá realizovat (a skoro bych řekl, že je dobře, že se to nedá realizovat).

Podle zpráv z novin způsobil nedávnou hromadnou havárii na dálnici D1 kamion, který řídil beznohý zfetovaný řidič bez řidičáku. Komentář netřeba.

Čtvrtek 18. září: Vrchní soud v Olomouci dal v odvolacím řízení za pravdu exposlanci US-DEU Kořistkovi v občanskoprávním sporu, v němž ho žalovali Topolánkův neformální poradce Dalík a Lobbyista Jan Večerek. Kořistka o nich veřejně prohlásil, že mu v roce 2004 nabídli deset milionů a místo velvyslance v Bulharsku za to, když nedá důvěru nové vládě Stanislava Grosse. Žalovanému se podařilo prokázat pravdivost jeho tvrzení“. Bylo by zajímavé zjistit, jak: údajně hrálo roli svědectví Kořistkovy manželky, jíž se Kořistka s pokusem o uplácení svěřil(!), a novinářů Spurného a Čápové. Vypadá to, že jim buď Dalík nebo Večerek přiznali nabídku velvyslaneckého postu a prohlásili, že tak učinili v žertu. Předseda senátu podle Práva tuto interpretaci odmítl s tím, že o takových věcech se nežertuje a že jestliže Kořistka mluvil pravdu ve věci nabídky na velvyslanecký post, není důvod mu nevěřit, že se na schůzce jednalo i o penězích. Tohle zdůvodnění mi připadá neuvěřitelné. Navíc Dalík s Večerkem sotva mohli rozdávat velvyslanecké posty, velvyslance jmenuje prezident, ale zpravidla respektuje návrhy ministerstva zahraničí, který má navíc právo kontrasignace. Ministrem zahraničí byl tenkrát koaliční politik Cyril Svoboda, ODS byla v opozici. Nedovedu si představit, jak by ti dva braši mohli jmenování velvyslance ovlivnit.

Na regionální úrovni vyvolává krize v ODS velkou nervozitu. Středočeský hejtman Bendl navrhl vyhodit do povětří poslanecký klub, vyvézt poslaneckou sněmovnu do zahraničí s tím, že hejtmani by pouštěli ven jen slušné lidi. Jihočeský hejtman se nechce rozptylovat tím, co se děje v centru, bude to mít obtížné, pardubický hejtman Toman žádá odchod „namočených“. Do toho přišlo zveřejnění odposlechů mafiána Mrázka, který hovořil o poslanci Tlustém v souvislosti s údajnými informacemi, které od něho obdržel, a peněžními dary, které mu hodlal dát. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Na 28. října se u příležitosti 90. výročí vzniku ČSR chystají okázalé oslavy. Protože armáda ČR není dost velká na to, aby mohla uspořádat vojenskou přehlídku odpovídající úrovně, budou přizváni i policisté a „požárníci“, jak píše ze setrvačnosti Právo (už se jim sice devatenáct let říká zase po buržoazním způsobu hasiči, ale třeba se to s Paroubkovým nástupem do čela exekutivy změní).

Podle Jiřího Paroubka byl premiér Topolánek několikrát soudem označen za člověka, který kryje korupci. Musím se přiznat, že mi to nějak ušlo.

Podle Alexandra Mitrofanova (komentuje v Právu návrh „Etického kodexu české parlamentní politiky“, jak jej navrhuje ČSSD) by se idealismem mohli řídit politici pouze v případě, že idealisty budou jejich voliči. Řekl bych, že slušný člověk, aby byl tam, kde je to zapotřebí, idealistou, k tomu nepotřebuje voliče.

„Vyplácí se (odéesce, bd) totální konfrontace s ČSSD, kterou nastartovala volební kampaň z roku 2006?“ Tak se podle Martina Komárka v dnešní MfD ptají lidé kolem Klause a Béma. Totální konfrontaci nastartoval Paroubek (inspiroval se ovšem způsobem, jak se ODS předtím chovala ke Špidlově a Grossově vládě; ale velmi výrazně ho zdokonalil).

Pátek 19. září: Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká požádala prezidenta Klause, aby omilostnil bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, která byla odsouzena na 6 let za podíl na justiční vraždě Milady Horákové. Zdůraznila přitom, že žádost neznamená jakoukoli relativizaci viny odsouzené. K této zprávě se ještě vrátíme.

Poslanec Raninec dal k dispozici údajné kompromitující materiály na dalšího zástupce ODS v PS, které před dvěma lety obdržel od svého kolegy Moravy. Jde o čtyřicet stránek, které zjevně sloužily jako podklad pro jednání mandátového a imunitního výboru. Ten rozhodoval o tom, zda bude zbaven imunity a vydán k trestnímu stíhání poslanec ODS Libor Ježek, který způsobil v roce 2000 vážnou dopravní nehodu. Výbor poslance vydal, ten pak musel zaplatit mastnou pokutu a přišel na dva roky o řidičák. O případu tehdy informoval denní tisk. Co je na tom všem kompromitujícího, ví jen Bůh. Pan Raninec by to měl nějak vysvětlit.

Vlastimila Tlustého rozpálily informace, které teď pustila do světa Mladá fronta Dnes o jeho údajných kontaktech s lidmi kolem mafiána Mrázka. Hrozí žalobami na všechny strany a mluví o tom, že by mohl hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě (tj. pro nedůvěru Topolánkovi v každém případě, pokud jde o nedůvěru vládě, tak si to ještě rozmyslí; obojí hlasování je přitom totéž, s pádem premiéra padá vláda). Pan Tlustý nejspíš splnil svou úlohu a může jít. Zdá se, že o něj stáli jako o Topolánkova nepřítele, ne jako o svého spojence. A může si na odchodnou mumlat: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. (Za čerta je možné zkusmo si doplnit jména jako Klaus, Bém, Paroubek, MfD nebo libovolná kombinace několika z nich – kromě toho posledního jsou to ovšem pouhé spekulace).

Ministr Langer se dostal najednou do sporu s prvním místopředsedou ODS Bémem i s premiérem Topolánkem (v ODS je nyní mimořádně veselo). Bém v té souvislosti opět označil Tlustého za volavku, což je prý sice odporné a neakceptovatelné, ale menší zlo než být vyděračem. Řekl bych spíš, že jde primárně o rozdíl mezi provokatérem a moulou, který se nechá na provokaci nachytat. Ovšem, pan Tlustý v tom nejel sám, dělal to pohromadě s panem Kroupou a s MfD. Pokud jde o premiéra, ten si veřejně stěžoval, že policie a tajné služby byly zastrašeny při vyšetřování toho, jak organizovaný zločin prorůstá do politiky, a tento stav trvá dodnes, což se Langra dotklo (ovšem, je to nepřímo i kritika na jeho adresu) a prohlásil to za „projev emocí“. V té souvislosti řekl, že nikdy vědomě nebyl v kontaktu s lidmi okolo Mrázka. Něco podobného tvrdí i Tlustý. Znamená to snad, že se rozrůstají řady politiků, kteří s lidmi okolo Mrázka spolupracovali podvědomě?

Výsledek žebříčku popularity, pořízeném agenturou STEM, je otřesný v jednom jediném ohledu, pokud jde o čtvrté místo předsedy ČSSD Paroubka. V zemi, kde panuje takový politický vkus, se člověk nemůže cítit bezpečně.

Exposlanec Kořistka jde přímo po předsedovi ODS. Uvedl z telefonických odposlechů, pořízených policií, pasáž, kterou v článku v Právu citují tak, že může vzniknout dojem, jako by tehdejší předseda ODS Topolánek svědkyni Froňkovou vydíral poukazem, „že někdo může šáhnout na ni, na její bezpečnost, na jejího syna…“ Přepis odposlechnutých telefonátů je ovšem přiložen, a z něho vyplývá, že jí Topolánek jen radil, co může říci, aby zmírnila tlak vyšetřovatelů. Pasáž zní: Topolánek: „Jediná možnost, jak tímto způsobem za prvé říct a klidně tam může padnout ve větě: „Kdyby se náhodou stalo, že mé prohlášení se do budoucna změní, tak musíte vědět, že je to jenom proto, že šahají na mě, na mou bezpečnost, na mého syna“ atp.“ Pan Topolánek by si byl možná takové řeči do telefonu mohl odpustit, ale co je na nich v zásadě vadného, a navíc zaráží snadnost, s jakou bylo (a je?) zřejmě možné dosáhnout toho, aby policie odposlouchávala předsedu nejsilnější opoziční strany.

Jak číst Právo: titulek – Pentagonu nevyšel antiraketový test. První čtenářský dojem – antiraketový systém je nespolehlivý. Při bližším ohledání se zjistí, že test nevyšel, neboť při odpálení selhala raketa, která měla sloužit jako terč.

Lidice navštívila delegace německé SPD. Jeden z jejích českých průvodců pak prohlásil: „Jsem rád, že ti lidé sem přijeli. Je důležité, aby se z minulosti poučili“. Němci jsou z minulosti poučeni už dávno. Teď by to zase chtělo, aby se z některých hanebných stránek své historie (zvěrstva na bezbranném německém obyvatelstvu bezprostředně po válce) poučili i Češi. Ti zatím mají jen teorii příčiny a následku, která říká: Němci si to (tj. to, že jsme se tehdy chovali jako prasata) způsobili sami. Vykutálené poučení.

Mezi českými historiky probíhá diskuze o Mnichovu. Eva Hahnová tvrdí něco na ten způsob, že hlavním viníkem („roznětkou tehdejších událostí“) byla Henleinova Sudetoněmecká strana. Historik Kural je zjevně toho názoru, že jsme měli bojovat, síly byly v mnoha ohledech vyrovnané. Historik Němeček prohlašuje, že jsme naopak bojovat neměli, neboť obrana by měla katastrofální důsledek pro pozdější obnovu ČSR, jelikož ta by byla označena za viníka světové války. Ježíši Kriste, jak někdo můře na něco podobného přijít! Jak vidno, nejen ODS, i čeští historici jsou veselá společnost. K tématu se vrátíme.

Sobota 20. září: poslanec Tlustý se rozhodl zažalovat televizi Nova (kde se tvrdilo, že si údajně pořizoval zvukové záznamy ze schůzek s předsedou Topolánkem), Mladou frontu Dnes (kvůli článkům, kde se na základě policejních odposlechů tvrdilo, že byl – zase údajně - napojen na mafiána Mrázka) a také premiéra Topolánka. Žalobu na Novu už podal. Bitva uvnitř ODS se rozrůstá do nevídaných a neslýchaných rozměrů, je to zatím nejpozoruhodnější forma (negativní) volební agitace, jakou jsme od listopadu 1989 zažili. Úloha Vlastimila Tlustého je v ní nepřehlédnutelná, ale není v tom zdaleka sám, situaci snad nejlépe vystihuje upravený obrázek Josefa Lady, který jsem použil jako sovu letošní novoročenku. Zapojil se první místopředseda Bém, který v rozhovoru pro Právo tvrdě kritizuje Topolánka, mj. za přílišnou velkorysost ke koaličním partnerům, za kritiku opoziční smlouvy a za nedostatek trpělivosti vůči tzv. rebelům. Připomíná, že těsně po volbách v r. 2006 volal po předčasných volbách a požadoval „menšinovou vládu, která by k nim zemi zemi dovedla“ (to volání mělo své zvláštnosti, nejen u Béma, ale u všech, kteří to v ODS žádali, k tomu se ještě vrátíme). Sám prý se na kongresu ODS nebude ucházet o funkce předsedy, leč by Topolánek nekandidoval (možná by předseda měl složit mandát a odejít ze strany, jako to chtějí např. po Moravovi). „Topolánkova kritika poškozuje ODS“, zní titul rozhovoru v Právu. Jistě, a taky Tlustý poškozuje ODS, Bém poškozuje ODS, Langer poškozuje ODS, Schwippel poškozuje ODS, Raninec poškozuje ODS, Klaus poškozuje ODS, a Morava samozřejmě taky, ale až na posledním místě, protože to je odepsaný člověk. Zdá se, že poškozování ODS je jediná věc, na čem hlaváči v ODS dokážou ještě spolupracovat. Tento naprosto nebývalý rozval donedávna nejsilnější české strany může skončit její marginalizací a zásadní proměnou našeho systému politických stran – proměnou katastrofickou, ovšem.

A Právo rovněž přináší rozhovor s poslancem Schwippelem. Podle něho jde o „zásadní ideový střet o to, zda ODS bude stranou, která hájí nějaké ideové principy, anebo stranou, která má… flexibilní program a podvolí se jakémukoli nátlaku.“ ODS za Klause byla stranou principiální tak říkajíc hubou, stranou flexibilní (až moc) v praxi. Schwippel vytýká vedení strany, že udržení u vlády je její jedinou prioritou, kdy nebylo? A měla by ODS koalici zbořit? Schwippel se hlásí (ideově, samozřejmě) k panu prezidentovi, volá po rehabilitaci pravicových myšlenek (rozuměj fanatické rétoriky), napadá vyrovnání s církvemi. Odmítá „démonizaci politických protivníků“ (měl jsem dojem, že zatím spíš démonizoval Paroubek Topolánka, a to soustavně, agresivně a občas ne zcela slušně; kromě toho Paroubkova ČSSD a Paroubek sám je opravdu nebezpečím). Nechce zatím porazit vládu, ale volá po předčasných volbách (v nichž by ODS utrpěla velkou, ne-li zdrcující porážku). Z obvinění předsedy klubu Tluchoře, že na schůzku s ním (kterou pak Schwippel zrušil a místo toho rovnou z klubu vystoupil) pozval média, se stalo obvinění, že o schůzce novinářům řekl (proč by nemohl, to je přece něco jiného, měli se sejít ilegálně?). O Moravovi říká: „Pan Morava se často vyjadřoval v tom smyslu, že má různé stranické úkoly, dokonce zmínil, že jedním z nich je najít něco na rebely. Když jsme řekli, že na nás nemůže nic najít, protože máme čisté svědomí, odpověděl: to vůbec nevadí, protože my si na vás něco vymyslíme.“ Měl by to vlastně dokázat, ale nemusí, protože o Moravovi každý ví, že je organizátor vydírání, a leckterý soudce tomu, co pan Schwippel říká, rád „uvěří“ (jako ten, co rozhodoval nyní v případu Kořistka). Tento způsob zacházení s někým, kdo už leží na zemi, mi dosti intenzivně připomíná chování svědků v případě Leopolda Hilsnera. Jo a abych nezapomněl, chce se mi z toho zvracet.

K dalšímu útoku proti již nalomené ODS vyrazila Mladá fronta Dnes. Zveřejnila další odposlechy, podle nichž prý tentokrát ministr vnitra Langer kdysi v minulosti loboval pro podnikatele, který – zase prý, člověk aby teď pořád psal prý, prý, prý, nedal by se pro to slovo vymyslet nějaký symbol? – úzce kooperoval s šéfem podsvětí Mrázkem. Ve hře byl zase prý i Zemanův blízký spolupracovník Šlouf. Langer se zná ke spolupráci s podnikatelem Sekyrou, jemuž pomáhal získat stavební velefirmu IPS (neúspěšně) čistě z vlasteneckých důvodů, protože druhým uchazečem byl cizácký koncern Skanska. V článku Ondřeje Šťastného se tvrdí, že součástí dohody, která vznikla po roce 1998, bylo i rozdělení ekonomické moci ve státě. To je nesmírně nadnesené, jednak „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, jak se opoziční smlouva oficiálně jmenuje, nic takového neobsahovala, a jednak něco podobného nebylo ani v kompetenci politiků. (Že k nějakým pokoutním dohodám docházelo, nechci popírat). Pozoruhodné je, že v tomto divokém reji nějak úplně stranou zůstává jen Paroubkova ČSSD (když se mluví o ČSSD, a k o té Zermanově). Jde se (řečeno slovy Vladimíra Kučery) po „starých pardálech“. Nový pardál nevadí.

A aby toho nebylo dost, obvinil poslanec Tlustý tentokrát v LN Topolánka a ministra financí Kalouska (který sedí na křesle, které předtím zahříval on sám), že – zase prý - nabízeli úplatky středočeskýnm starostům za to, že nepodpoří Tlustého kandidaturu na „šéfa kraje“ (tj. regionální organizace ODS?). Situace v ODS začíná připomínat situaci v ČSSD v polovině jejího minulého vládnutí, jen je ještě o poznání divočejší a probíhá ve změněné situaci. K tématu se vrátíme.

A jen dokreslení toho, jak vypadá dnešní ODS (přesnější by bylo říci dnešní česká politická strana, platí to i pro ČSSD nebo SZ): poslanec Schwippel má plnou podporu své domovské místní organizaci v Zadní Třebáni na Berounsku. Organizace má šest členů, její předsedkyní je poslancova matka. Jsou-li tam i další poslancovi blízcí a kolik jich je, zpráva ČTK neříká. Naše polistopadové strany jsou strany bez členstva a ty předlistopadové, se jak se zdá, členstva rychle zbavují. Správně! Se členy jsou jen potíže, u strany s přebujelou členskou základnou není dostatečné záruky, že bude dost loajální ke svému vedení.

Podle průzkumu veřejného mínění Klausova popularita mezi příznivci ODS klesá, i když nijak dramaticky (ještě aby stoupala), ve společnosti ovšem posiluje. Získal si levici mj. i svou proruskou a protievropskou rétorikou. Věcně vzato, to i způsob, jakým z pozadí živí krizi v ODS, je důvod pro naprosto zásadní nedůvěru k tomuto politikovi.

ČR chce iniciovat v EU vznik ústavu pro studium totalitních režimů. Vyjádřil se tak v Evropském parlamentu ředitel českého ústavu tohoto jména Žáček. Proč ne rovnou v OSN? Nechci nijak bagatelizovat důležitost takové (české) instituce, ale naší hlavní starostí by mělo být ne abychom se vypořádali s „totalitou“, ale abychom se znovu nedostali do tlap Ruskému impériu, které dnes nikdo nemůže nazvat ani totalitním, ani komunistickým, ale je to nevábný autoritářský stát, v němž by se nám vedlo stejně špatně jako v koloniálním kurníku někdejšího SSSR.

Erazim Kohák v Právu docela správně a jako doposud jediný poukazuje v souvislosti s Mnichovem na hluboké, nevyřešené národnostní problémy ČSR, a upozorňuje, že spoléhat se v takové situaci jen na silného spojence je předem odsouzeno k neúspěchu. Jenže nenápadně naznačuje, že něco podobného je prosazování amerického radaru proti vůli lidu a spoléhání tentokrát na Američany. To je nehorázný nesmysl: i kdyby ČSR měla své vnitřní problémy vyřešené na jedničku, stejně by potřebovala silného spojence. Mít silného spojence a spoléhat se na něho není žádná hanba. Hanba je mít nevyřešené vnitřní problémy, protože ty spojenci brání pomáhat.

Tajemník Sdružení bývalých politických vězňů nesouhlasí s žádostí nejvyšší státní zástupkyně o milost pro Brožovou-Polednovou. „Komunisté taky neměli ohled na nějaké stáří.“ To si bere opravdu inspirativní příklad. Ministr Svoboda (není sám) zase postrádá účinnou lítost, omluvu a pokání jako předpoklad pro udělení milosti. Aby se lítost, omluva a pokání mohly brát vážně, neměly by být vynuceny.

K podpisu smlouvy SOFA o pobytu amerických vojáků na českém území prohlásilo české ministerstvo obrany, že se dokument liší od podobných, které USA se spojenci uzavírají, rozsahem prosazení českých zájmů. Zdá se, že v Evropě probíhá jakási nepsaná soutěž o to, kdo v jednání se spojencem prosadí víc svých zájmů, tj. komu se podaří toho z Američanů víc vyždímat. Stejně jim nezbývá nic jiného, než náš prosit, kdežto mi si můžeme spojence vybírat. Je to současně nestydaté a mylné a postrádá to i jen stín loajality.

Robert Gates mluvil na schůzce ministrů obrany NATO o potřebě vytvořit nové vysoce mobilní alianční síly, které by mohly být vyslány do zemí obávajících se ruské intervence. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer na závěr schůzky prohlásil, že Aliance nevidí potřebu větších změn v obranném plánování. Zdá se, že se ani po gruzínské lekci ještě neprobudili z krásného snu o konci dějin a o definitivním přerodu NATO v humanitární misi. Jasno má nejpovolanější z povolaných, ruský prezident Medvěděv. Podle něj není Aliance s to zajistit bezpečnost v Evropě a je třeba hledat nový bezpečnostní mechanismus. Jen ať si ho Rusové hledají a montují, ale byl bych nesmírně rád, kdyby to tentokrát bylo bez nás.

Sudetoněmečtí lídři vidí v iniciativě ohledně zmapování činnosti sudetoněmeckých antifašistů jakýsi signál, že se mění český postoj k jejich někdejšímu vyhnání. Prd se mění. Rámec vykolíkovaný Benešovými dekrety zůstává (český tisk s uznáním kvitoval, že Posselt se o nich vůbec nezmínil). Tahání sudetských Němců za nos pokračuje i za Topolánkovy vlády (je příliš slabá na to, aby s problémem mohla vůbec něco kloudného udělat), Paroubek v této věci kooperuje.

V LN píší o záznamech z amerických archivů, které prokazují, že USA nestály při Pinochetově převratu stranou. Pro Krista Pána, a proč by měly stát stranou, to měly Rusům strpět, aby si v jižní Americe zřídili druhou Kubu?

Pondělí 22. září: V nedělních otázkách Václava Moravce se předsedové ČSSD i KDU- ČSL zmínili o problému zveřejňování policejních odposlechů. Jejich vyjádření se týká naše dnešní glosa. Vypadá to, že v MfD použili odposlechů týkajících se Langra a Tlustého jen proto, aby ještě víc rozpumpovali krizi v ODS, oba případy se však nedají srovnávat: Langer loboval pro známého podnikatele, sotva mohl něco vědět o jeho údajných stycích s Mrázkem. Taky v odposleších není ani slovo o tom, že by měl být za své aktivity odměněn, a jak. Tlustý podle odposlechů komunikoval s pouhým Mrázkovým prostředníkem, není jasné, pro koho si myslel, že lobuje, pro toho prostředníka asi ne. A Mrázek v odposlechu uvažuje o finanční odměně. Mluvím jen o tom, co je v záznamech, je samozřejmě otázka, nakolik jsou autentické a zda jsou pravdivé. Jediná věcná informace, která se dá z toho, co se v MfD objevilo, vysoudit, je, že Langer zjevně patří k Topolánkovým stoupencům (jinak by se mu tak zaujatě nevěnovali). Titulky z dnešního vydání největšího českého deníku („Tlustý selhal. A Langer ne?“, „Jde proti mně Tlustý i Bém, vztekal se Topolánek“) mluví samy za sebe.

Zvlášť pozoruhodné jsou v souvislosti s novou orientací MfD (vlastně nepříliš novou, začala příchodem Michala Musila na místo zástupce šéfredaktora) dva texty z dnešní názorové stránky. Nejprve sloupek šéfredaktora Čásenského. Na nevyřčenou otázku, co se spisem Krakatice, má pan šéfredaktor následující návod: „Normální reakce od ministra vnitra, šéfů policie i politiků by byla následující. Vytvoříme tým, který nasbírané informace o lobbyistickém působení Mrázka a spol. zanalyzuje, ověří a do tří měsíců seznámí se vším veřejnost.“ Ve věci však nejsou vůbec kompetentní ani politici, ani ministr vnitra. Příslušný policejní útvar by měl věc znovu prověřit a státní zastupitelství by pak mělo rozhodnout, co s ní. A politici a novináři by se měli postarat o to, aby se tak stalo bez politických tlaků. Řešení, které navrhuje pan Čásenský, je nestandardní a v právním státě v podstatě skandální. Nejmenovaný místopředseda ODS si prý klade otázku, je-li pan Kmenta novinář, nebo zpravodajský důstojník. (Já bych spíš řekl, že je zvláštní a příznačné, když v nějakém státě může mít novinář servis, který by mu záviděl leckterý zpravodajský důstojník – nebo aspoň když to tak vypadá). Podle Čásenského by se měl dotyčný místopředseda raději ptát ministra vnitra, proč se veřejnost už dávno nedozvěděla veškeré detaily o působení Mrázka a jeho druhů na české podnikatelsko-politické scéně. Pan šéfredaktor si plete funkci ministra vnitra s funkcí ministra informací. Takové ministerstvo nemáme (měli ho po pětačtyřicátém komunisté), zatím tzen nedostatek supluje MfD. Druhý pozoruhodný text je komentář Bohumila Pečinky. Pečinka dodává kampani MfD tak říkajíc ideologickou šťávu. Jeho článek mne velmi zaujal tím, že vidí věci skoro úplně stejně jako já, s tím rozdílem, že co je podle něho bílé, je podle mě černé a naopak. Srovnání krize Špidlovy a Grossovy ČSSD s nynější krizí Topolánkovy ODS sedí. První dva se snažili vytlačit z ČSSD „levicové“ (přesněji řečeno postkomunistické, komunistické) křídlo, což je šlechtí, a nikdy se nesnížili ke spolupráci s komunisty tak, jak to potom dělal Paroubek. Tvrdit, že „Paroubkův tah bude zapsán zlatým písmem do historie sociální demokracie“, je z toho hlediska pobuřující. Topolánkovi vyčítá, že ho podporují nehodní (koho asi myslí?): „Nelze nevidět, že lidé, kteří před deseti lety vsadili na kartu Zieleniec, Pilip, dnes spojují naděje na rozštěpení nebo „zúžení“ ODS právě s podporou křídla kolem předsedy Topolánka.“ Podporují ho renegáti a imperialističtí agenti, z čehož je vidět, co je to zas ptáka, to známe. Topolánek se – nedůsledně a neobratně, stejně jako kdysi Špidla s Grossem – pokusil předělat ODS se zatrpklé, zamindrákované a agresivní kliky Klausových podržtašků v normální občanskou politickou stranu, schopnou toho hlavního, co je smyslem politiky – komunikace. Bez přemostění příkopu, který vyhloubil „sarajevský atentát“ v občanském politickém táboře, nemůže u nás poté, co Špidlův pokus o nekomunistickou a demokratickou ČSSD ztroskotal, občanský blok nikdy přehlasovat komunisty a kryptokomunisty (přitom o vině „sarajevských atentátníků“ na vzniklé situaci vůbec nepochybuji, vstřícný krok byl pro ODS těžký, a Topolánek se o něj pokusil). Kromě by se ODS měla zbavit závislosti na čestném předsedovi, je to normální, zde by si mohla vzít z Paroubka příklad. Topolánek se o to pokoušel. Cesta, kterou prosazuje pan Pečinka, je pro ODS cesta do pekel bezvýznamnosti: na ODS anno 2002 už u nás není nikdo zvědavý.

Pan Bém působí dojmem, že to má dobře vymyšlené: na rozdíl od cholerického Topolánka vyzývá ke klidu a svornosti. Může si to dovolit, za nesvorností a ataky na Topolánka je Tlustý, s kterým přece on nemá nic společného, že. A předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř dostal od prvního místopředsedy signál, že se to s ním sice houpe, ale když se bude snažit, může to ještě ustát: musí prý nést odpovědnost za to, že se klub ODS zmenšil o dva poslance (proč?), ale jednak odpovídá celé vedení klubu a jednak si Bém „není jistý“, zda by jeho odchod zklidnil situaci v ODS.

Ministr obrany USA Gates vytkl v Oxfordu evropským spojencům, že v procesu odzbrojování zašli příliš daleko a prohlásil, že by měli obnovit svou obranyschopnost vzhledem k tomu, že současné ruské záměry jsou nejasné. Zároveň současné ruské akce nepředstavují takovou globální hrozbu, jakou kdysi představoval SSSR. To je ovšem problematické, během pár měsíců se může snadno ukázat, že představují, a navíc, jak to bylo s tou hrozbou SSSR? Byl to zbabělý stát, který by rád vyhrál válku se Západem, ale jen tenkrát, když by ji nemusel vést. Studená válka po počátečních Stalinských a chruščovovských křečích představovala jakousi jistotu. Pro Západ dobrou, pro nás bohužel špatnou (je to na pořád). Bylo to ale proto, že Západ dal se vší tvrdostí Rusům najevo: odtud až potud. To se teď zatím nestalo, jsme někde v roce 1947 a naše vnitropolitická situace nedává záruku, že neskončíme stejně jako tenkrát. Díky rudému bloku, půlce Strany zelených, prezidentovi a 75% podpoře, které se toto uskupení těší ve veřejnosti.

V souvislosti s veleatentátem v Islamabádu vyšel v MfD článek Pavla Novotného s podtitulkem „Mohou za útok (zase) Američané? Prý kvůli tomu, že občas z Afghánistánu proniknou na pákistánské území. Američané zas to ovšem mohou, ale kvůli své necitlivé pseudoidealistické politice. Zbavili se svého spojence Mušarafa a na jeho místo dosadili „demokrata“, přičemž pod „demokracií“ se v těchto zemích rozumí kombinace neschopnosti a korupce (skoro mám chuť dodat „jako u nás“). Pavel Máša cituje v LN bývalého šéfa CIA Scheuera, který prohlásil: „Vykastrovali jsme svého životně důležitého spojence (Mušarafa) kvůli abstraktnímu a nedosažitelnému cíli – sekularizované pákistánské demokracii“. To sedí.

Lidové noviny uvádějí dnes 76 důvodů, proč by bylo třeba zastavit činnost KSČM. I kdyby těch důvodů bylo tisíc, je každému zjevné, že se tak nestane a že to nejde. Teď už je pozdě.

Taktéž LN přinesly rozhovor s americkou exministryní zahraničí Albrightovou. Zaujme na něm přímočará ženská nenávist k prezidentu Bushovi, nabuzující dojem, že kdyby to šlo, oči by mu vyškrabala – možná poněkud jednoduché vyznění způsobilo to, že paní exministryně dávala rozhovor v češtině, která, jak si pamatujeme, jí působí jisté potíže. Jinak je paní Albrightová ovšem Američanka tělem i duší: „Ztratili jsme ve světě morální kredit“, říká v souvislosti s iráckou válkou. To je omyl, Američané ten morální kredit nikdy neměli, jsou na to příliš mocní, příliš bohatí a příliš demokratičtí – útěchou jim může být, že nemají morální kredit u většinové části světa, která není ani mocná, ani bohatá, ani demokratická. O morální kredit u ní není co stát. Není v první řadě třeba mít morální kredit, je třeba se ubránit.

Úterý 23. září: jak se dalo očekávat, místní sdružení ODS v Rakovníku nevyloučilo Vlastimila Tlustého ze strany, a tak zůstává pevně zahnízděn v Topolánkově kožichu. Bude hlasovat v zásadních věcech vždycky proti vládě, jenom pokud opozice navrhne vyslovit jí nedůvěru, ten požadavek nepodpoří. Vláda tak může být do budoucna v podobném stavu jako Ariel Šaron. Bude sice žít, ale sotva získá nějaké politické preference.

Zároveň vedení ODS uzavřelo po dobu předvolební kampaně jakési příměří, čímž vlastně vyšlo vstříc panu Bémovi: ten se nepotřebuje kvůli Topolánkovi rozčilovat před televizními kamerami, může si dovolit zaujímat státnické pozice, vlastní práci vykonává pan Tlustý, a s ním on přece zásadně nesouhlasí. Spor byl označen za “komunikační šum“ a je zjevné, že ten, kdo šuměl, byl Topolánek (mimochodem, vždycky, když jsem v poslední době slyšel mluvit pana Béma, vzpomněl jsem si na plastický portrét řečnění jakéhosi politika z Poláčkova Okresního města, pokud ten román ve své knihovně najdu, ocituji to). Do sporu zasáhl i europoslanec Zahradil, který varoval před rozdělováním ODS na starou a novou, na klausovce a topolánkovce. To by se panu Zahradilovi jako známému Klausovu podržtaškovi samozřejmě vůbec nehodilo do krámu.

Krize v ODS z důvodů pochopitelných znepokojila taky regionální politiky, může poškodit jejich volební vyhlídky. I u těchto lidí si musel první místopředseda strany se svými smířlivými prohlášeními šplhnout. Předsedova situace je obtížná, zanedbal věci, které by teď potřeboval dohnat, ale už to nějak nejde, situace to nedovolí.

V průzkumu popularity politiků, který vyhotovilo CVVM, si nejvíc polepšil ministr školství Ondřej Liška, probil se na páté místo. Má všechny předpoklady pro další postup na žebříčku: sympatický mladý muž, který veřejnost příliš neobtěžuje nějakou moc viditelnou činností.

Podle informací Lidových novin nabírá místní organizace ČSSD v Teplicích velké množství členů z romské komunity. Vzhledem k početnosti romských rodin je to výhodná akce (jde o přírůstek přes sto lidí), na druhé straně vznikají problémy, protože řada lidí v té komunitě se jmenuje stejně. Tak se např. stalo, že jeden novopečený člen (souhlasí jméno a adresa, má sice syna stejného jména, ale ten bydlí jinde) prohlásil, že o svém členství ve straně vůbec neví a nemá o ně zájem. Teplickou organizaci řídí Paroubkův blízký spolupracovník Petr Benda. Proti této formě náboru temně brblá jeho severočeský konkurent Foldyna, ten má tu smůlu, že ho to táhne spíš na Balkán a na širou Rus, kde zatím nábor členů pro severočeskou ČSSD dělat dost dobře nemůže. V rozhovoru pro LN prohlásil předseda strany Paroubek: „Když si bude někdo stěžovat, určitě to přešetříme. Ať se obrátí na kontrolní komisi.“ Z toho se dá soudit, že když dotyčný bude mít štěstí, bude ze strany buď vyškrtnut nebo vyloučen. Když bude mít smůlu, budou jeho argumenty shledány lehkými a v ČSSD bude muset zůstat, ať chce či nechce. Pan Paroubek ukončil rozhovor šarmantně: „A řekněte panu šéfredaktorovi, že jestli mě s tím ještě budete otravovat, tak mu nedám rozhovor do vašich novin, o který se tolik klepete.“ K tomu musím dodat: nevadí mi, že musím žít v jedné zemi s takovými hulváty. Za skoro sedmdesát let jsem si zvykl. Vadí mi, když veřejnosti takové chování zjevně imponuje (viz páté - šesté místo pana Paroubka na žebříčcích popularity) a když je tu reálná vyhlídka, že se dotyční v krátké době propracují do čela vlády (a jednou možná státu). Když jsem byl mladší (v letech po roce 1969), říkal jsem si v podobných případech: jen se předvádějte, stejně vás přežiju. A taky že jo. Teď už to nejde, a ani utéct už není kam.

Středa 24. září: Premiér Topolánek a ještě pár poslanců ODS pomohlo nakonec opozici protlačit návrh na zřízení sněmovní komise, která by se měla zabývat politickou korupcí obecně a kauzou Morava zvlášť. Velká většina klubu ODS, skoro všichni lidovci (až na nepřeběhlíka Hovorku) a loajální část klubu zelených byla proti. Vznikne komise v paritním složení koalice – opozice. Topolánek se až do poslední chvíle vzniku komise snažil zabránit. Musím se přiznat, že mi to připadá nepochopitelné. Buď měla koalice jako celek návrh komise podpořit, nebo držet basu a být proti, i když by komise zřejmě nakonec díky kverulujícím poslancům vznikla. Takhle to vypadá jen jako signál rozkladu koalice. Navíc bude komise vhodným fórem pero skandalizování koalice (opozice se vždycky skandalizuje daleko hůř už jen proto, že je v postavení slabšího).

Pozoruhodné přitom je, že při schvalování programu schůze se koalici podařilo prosadit všechno, co chtěla (odložení hlasování antidiskriminačního zákona, znemožnění jednat o radaru a referendu ad.). Pokud jde o antidiskriminační zákon, je ČR zatím jedinou zemí Unie, která podobný zákon nepřijala. Zákon vetoval Klaus a PS musí nyní prezidentské veto přehlasovat, opozice s tím koalici nepomůže a Tlustý a spol. zákon nepodpoří. Pokud by neprošel, musela by vláda předložit zákon nový, to by trvalo pár měsíců a byl by problém s EU. Topolánek má velký problém, měl by se prosadit proti Klausovi a nemá na to dost síly, opozice ho v tom ráda nechá vymáchat.

Předseda ČSSD Paroubek vyzval ministra Langra k odstoupení slovy: „Jediný, kdo z vládních činitelů má skutečné kontakty na organizovaný zločin, je současný ministr vnitra, Měl by z toho vyvodit závěry – odstoupit ze své funkce. Je to neslýchaná věc. Nestoudné zdůvodňování je nehodné i tohoto zkompromitovaného politika.“ Mně připadá neslýchaný způsob vyjadřování pana Paroubka (podobá se způsobu, jakým psali v Právu o amerických imperialistech). Navíc Langrův případ je jiný než Tlustého, nejednal s prostředníkem, ale přímo s podnikatelem, o jeho dalších kontaktech nemusel nic vědět a pravděpodobně ani nevěděl. Jiná věc je, má-li se politik takhle angažovat v soukromých ekonomických iniciativách, a důvod, který pan Langer uvádí, totiž vlastenecká podpora českých podnikatelů, je legrační jednak sám o sobě a jednak vzhledem k okolnostem: zdá se totiž, že se to moc nepovedlo.

Václav Klaus odmítl udělit milost bývalé prokurátorce Polednové-Brožové. Jeho odmítnutí vypadá velmi důstojně, ale jen na první pohled. K tématu se vrátíme.

Na šedesátých narozeninách Miroslava Šloufa se sešla velmi pestrá společnost: od poslance Petrušky z ODS přes Miloše Zemana a Jiřinu Bohdalovou až po Miroslava Štěpána. Zdá se, že pan Šlouf je integrující osobnost se širokým záběrem. Promítne se tato šíře i do sdružení „Přátelé Miloše Zemana“, které teď zahajuje činnost a jehož cílem je kultivace české politiky? Kolik kozlů se bude ucházet o místo zahradníka v české politické zahradě?

Jiný čelný představitel sdružení, exministr Grégr, se podle zveřejněných odposlechů v kauze Krakatice nechal vylákat na neformální schůzku s Vlastimilem Tlustým do vinného sklípku, kterou zorganizovala Mrázkova spojka Šafranko. Akce byla pečlivě naaranžována a nešlo prý jen o víno (cituji z odposlechu: „Sežeňte dvě hostesky a je po prdeli“) a tehdejšímu ministrovi se podle Šafrankových slov o jedenácté večer už opletl jazyk. Grégr to dnes rezolutně popírá: je prý o něm všeobecně známo, že je téměř abstinent.“ Co to znamená, „téměř abstinent“? Velmi relativní vymezení. U člověka méně úctyhodného než exministr by bylo možné říci: je vždycky střízlivý, pokud zrovna není nametený.

Mladá fronta Dnes vystavila vysvědčení neposkvrněnosti Jiřímu Paroubkovi. Člověk by byl skoro náchylný věřit, že policejní odposlechy z případu Krakatice (podle slov ministra Langera se ztratila asi půlka krabice s dokumentací zamrzlého případu, o hodně víc než tisíc stránek) je nyní deponována v redakci MfD. V jednom odposlechnutém telefonátu Paroubek podnikateli Sekyrovi říká, že se mohou sejít, v druhém Sekyra informuje Mrázka, že Paroubka kontaktoval v záležitosti koupě IPS a že Paroubek mu slíbil jakousi pomoc. Paroubek je do toho tedy namočen stejně málo jako Langer, a spíš ještě daleko méně. Vůbec není jasné, zda pro Sekyru něco udělal. Zdá se, že všechny ty odposlechy jsou jen jakýsi mediální ohon za kometou, kterou představuje případ Morava, aby bylo o trochu méně vidět, o co vlastně jde, tj. o diskreditaci Topolánkova vedení ODS (upřímně řečeno, zdá se bohužel, že to není zrovna nadlidský úkol).

Čtvrtek 25. září: Vážení čtenáři, promiňte mi, prosím, malé odmlčení, bylo způsobeno chorobou, která už je na ústupu. Během dneška snad všechno doženu.

Vyjednavači Sněmovny reprezentantů a Senátu amerického Kongresu se dohodli na podpoře zákona o financování protiraketového štítu ve střední Evropě, Sněmovna reprezentantů dohodnuté znění vzápětí odsouhlasena a schválení v Senátu je rovněž prakticky jisté. Na evropskou část protiraketového systému byla sice přidělena menší částka, než kolik požadovala vláda, ale i ta plně pokryje výstavbu radaru v ČR. Putinovi agenti v českém protizákladnovém hnutí i přidružení užiteční idioti tak ztratili jeden argument. Myslím, že jim to nevadí, situace v ČR vypadá tak, že si mohou vymyslit, co je napadne, a veřejnost jim stejně vždycky řekne jakési apatické ano.

S českou misí v Afghánistánu je třeba neprodleně skončit, vyplývá z další zprávy Práva (Bože, jak je to fajn, že pořád ještě je možné se k tomu, co píše Právo, veřejně a kriticky vyjadřovat. Po převážnou část mého života to možné nebylo a zakraťoučko, až se Jiří Paroubek prokouše do Strakovky, to už zase nepůjde. Těšme se z posledních záchvěvů svobody!). „Došlo tam“ k ostřelování našich vojáků. To je zásadní rozdíl: zatímco v Gruzii střílejí na nevinné ruské občany Abcházie a Jižní Osetie zvlčilí gruzínští nacionalisté, v Afghánistánu k ostřelování prostě dochází. Proti ostřelování, k němuž pouze dochází, se nelze bránit, neubývá než zdrhnout. Mise je očividně nebezpečná i proto, že se po našich vojácích střílí. Tam, kde se střílí (zvlášť když ke střelbě pouze „dochází“), nemají vojáci co pohledávat, a už vůbec ne ti čeští. Česká armáda se v rámci NATO zatím specializovala na nemocnice a protichemické jednotky. Nebylo by lepší orientaci ještě trochu modifikovat a zaměřit se na vojenské hudby (co Čech, to muzikant!) a jednotky určené k slavnostním přehlídkám? Problém je, že slavnostní přehlídky se pořádají po vítězství, a kdo bude ta vítězství vybojovávat? Američané, ovšem. Pokud je z NATO nevyloučí kvůli porušování lidských práv.

„Přátelé Miloše Zemana“ otevřeli svou kancelář a Miloš Zeman ohlásil při té příležitosti návrat do veřejného života (nikoli do politiky). Pošilhává potají po funkci prezidenta, až odejde Klaus. Jak asi bude vypadat kultivace politiky, lze vytušit na základě expremiérova vyjádření k současné situaci: jisté politiky (nejmenoval je) označil za neschopné idioty, a kultivace bude následující: „Kultivary dusí plevel. Plevel, to jsou neschopní idioti, kteří touží jenom po korytech.“ Velmi adresné a kultivované. Česká politika se po tomto procesu kultivace přiblíží Orwellově vizi z Farmy zvířat, na obzoru je Napoleon (ne ten Bonaparte, ten z Farmy zvířat). Naštěstí jeho doba už minula, a na neštěstí má schopného konkurenta v Paroubkovi. To, o čem pan Zeman pouze povídá, dokáže pan Paroubek bez rozpaků realizovat.

S komisí pro vyšetřování případu Morava ad. bude potíž. Lidovci o účast v ní nemají zájem, a ČSSD požaduje, aby tedy jejich místo zůstalo neobsazeno. Tím by opozice získala většinu a mohla by si odhlasovat, co by chtěla. Mají to s Čunkem domluvené? ČSSD coby opoziční strana požaduje taky předsednický post. Mohli by pak s komisí lépe manipulovat. Celá komise nemá smysl, je to jen další bitevní pole v nelítostném Paroubkově tažení proti Topolánkovi.

Další problém pro Topolánka: hejtmani se sešli na Hradě s Václavem Klausem a stěžovali si na politiku vedení strany, která je poškozuje. Zdůrazňovali, že na krajské úrovni neexistuje „sebezničující boj, v němž je nejdůležitější zničit nepřítele“. Zjevně tam funguje něco jako opoziční smlouva, tak blízká opadnu prezidentovi a jeho klice. (Ty, kteří začínají litovat, že nebyl zvolen Švejnar, upozorňuji, že pak by byl Topolánek ještě v horší situaci, a že pokud se někdo jako Švejnar rozhodne vyhrát prezidentskou volbu hlasy paroubkovců a komunistů, je tím předem morálně diskvalifikován). Proti premiérovi se sdružila, jak se zdá, taky převážná část vlivné pražské organizace ODS, kterou má pod kontrolou Pavel Bém. Při této příležitosti bych rád zopakoval: Topolánek je dost neohrabaný politik a nad aktivitami lidí kolem něho občas pozorovateli vstávají vlasy hrůzou. Jeho porážka a vítězství Klausovy lobby by ovšem znamenalo jednak otevřené dveře pro Paroubka a jednak propad české politiky - nižší patro je Ficovo Slovensko, přízemí Bělorusko. U nás by to ovšem bylo Bělorusko s lidskou tváří, a dospěli bychom tam nejspíš sametovou cestou, protože lidem je to fuk.

Spiegel online píše o první části televizního dokumentu, který vysílala ARD pod jménem „Sudetští němci a Hitler“. Dokument se týkal událostí do roku 1938 a zatím jsem ho neviděl, z toho, co píše známý normalizační pisálek Kovařík v Právu, se zdá, že jde o ilustraci nemravné teze o příčině a následku. K tomu, co píše Spiegel, se ještě vrátíme.

Ministr Julínek připustil, že když potřebuje některý z jeho známých umístit starého nemocného příbuzného v LDN, musí pro něho obtelefonovávat ty ústavy, které jsou většinou beznadějně obsazeny. Na druhé straně jsou LDN zjevně jakáési konečná, něco na způsob Osvětimi s lidskou tváří. Lidé, kteří v nich pracují, na tom nejsou platově moc dobře, práce to je mimořádně náročná a krajně nepříjemná. Ministerská protekce na cestu do krematoria je trochu paradox. Ministr Nečas prohlásil, že se pokusí navýšit příspěvek lidem, o které se starají jejich blízcí doma. Na základě vlastních zkušeností to považuji zas krok správným směrem. Péče o staré, totálně nesoběstačné lidi doma je jednak finančně náročná, jednak sehnat pečovatelku bylo ještě v letech 2000 – 2001 krajně obtížné, a pokud to člověk sháněl přes stávající instituce, bývala to otřesná individua, na které člověk musel dohlížet víc než na nemocného. Nikde se víc nejeví hluboká amorálnost bezbožné české společnosti než v této oblasti. Vyděračské manýry, nestoudné okrádání handicapovaných a bezmocných je u nás na denním pořádku.

S tím úzce souvisí skutečnost (píší o tom v LN), že Čěši většinou chtějí adoptovat jen „bílé“ a zdravé dítě (jak otřesný výraz, „bílé“, to je jako bílý králík nebo bílé kotě), kdežto v zahraničí (jistěže ne na Ukrajině nebo v Kazachstánu) vítají i Romy a handicapované. Rodina je sociální instituce, a má svou roli plnit bezpodmínečně. Ten, kdo si vybírá dítě podle podobných kritérií jako štěně, by udělal lépe, kdyby si potomka pořídil přirozenou cestou, a pokud nemůže, zůstal bezdětný, je pro výchovu dětí indisponovaný (spoustu vrozených problémů vlastního dítěte si taky nevybíráte).

Luboš Palata píše v LN o problémech ruských menšin v přilehlých zemích. Zmiňuje se o tom, že ruskojazyčné menšiny v Pobaltí tam přišly až po anexi území v roce 1940. To z nich, a zejména z jejich dětí a vnuků, o něž jde, a kteří jsou v tom úplně nevinně, nedělá občany druhého řádu a nijak je nekompromituje.Zajímavá je jeho informace o studii americké bezpečnostní organizace RAND, že Pobaltí hrozí ruská invaze a že NATO by ji nedokázalo ubránit. NATO by se mělo vrátit od iniciativ směřujících v šíření pravdy, lásky a demokracie po celém světě k původnímu skromnějšímu poslání bránit své členy před hmatatelnými nebezpečími, jako je pro střední a východní Evropy procitnuvší ruský imperialismus. Pro pořádek podotýkám, že zemím, jako je ČR, které se moc bránit nechtějí, nikdo nepomůže. Naděje je, že situace se změní, až naši spoluobčané dostanou pořádný vítr a jejich kaťata se tak říkajíc naplní: jenže to už bývá zpravidla pozdě.

Pátek 26. září: Podle agentury CVVM mají pro krajské volby ODS a ČSSD vyrovnané šance (obě strany po 28,5%). To je ve srovnání s „parlamentní“ úrovní pro ČSSD ne zcela dobrá zpráva. V Právu to vyvážili tím, že ji zastrčili pod triumfální článek o tom, že na severní Moravě suverénně vede sociální demokracie (a komunisté se dotahují na ODS). Zdá se, že o své ohlášené vítězství bude muset pan Paroubek ještě tvrdě bojovat.

Urážky dr. Ratha na Topolánkovu adresu a Vlastimila Tlustého na Kalouskovu adresu nechávám stranou jako něco, co se očekává a co je v podstatě nezajímavé. Pánové už nemusí tímhle způsobem dokreslovat svůj profil, je zřetelný i bez toho.

Podle výroční zprávy BIS se ruské zpravodajské služby, které jsou na našem území velmi aktivní, snaží ovlivňovat různé iniciativy, politiky a média v souvislosti s chystanou výstavbou americké radarové základny. Zpráva může být zajímavá v podrobnostech, obecně vzato říká něco, co je jasné každému, kdo není padlý na hlavu, už přinejmenším deset let. Ale spíš je to tak, že zatímco po listopadu 1989 ruští vojáci nakonec odešli, ruská špionáž u nás své pozice výrazně posílila. To, že ovlivňuje média, je podle mého názoru zejména v případě jednoho média velmi slabý výraz. V tisku se zejména v souvislosti s iniciativou Ne základnám píše, že mnohé iniciativy nemusejí mít o tom, kdo je ve skutečnosti sponzoruje, ani tušení. Realisticky vzato je to tak, že iniciativy jsou skupiny lidí, z nichž někteří tušení nemají a jiní tušení mají.

Na zprávu reagoval také budoucí premiér a prezident ČR Paroubek: „Silně mi to připomíná takové ty kampaně o americkém brouku, mandelince bramborové v padesátých letech. Mít národ za idioty, kdy si někdo myslí, že sedmdesát procent lidí jsou hlupáci a neumí si udělat selským rozumem představu o tom, jestli tady je potřeba americký radar a ve střední Evropě antirakety, tak to je smutné.“ Podle Paroubka to tentokrát BIS přehnala. „Z klidu mě to nevyvádí. Jenom mě to utvrzuje v přesvědčení, že je potřeba tuhletu vládu rychle změnit.“ Je obtížné se zbavit dojmu, že pan Paroubek je dotčen, neboť se na něj ve zprávě nedostalo, a rád by s tím aspoň dodatečně něco udělal. (Nebo se mýlím? Nebo se na něj snad dostalo?)

Alexandr Mitrofanov shrnuje ve svém článku v Právu názory Miloše Zemana. Vylíčení je tak plastické, že si dovolím je ocitovat: „Rusko se do dvaceti let stane členem Evropské unie, proto je hloupé chovat se vůči němu nepřátelsky. Americký radar je zbytečná a škodlivá věc, protože je namířen proti Rusku, nikoli, jak chtějí namluvit různým blbečkům Američani a Topolánkova vláda, proti Íránu.

Problémy typu Íránu je nejlepší řešit preventivním bombardováním. Gruzínský prezident Saakašvili nevypadá jako demokrat, ale jako diktátor, spustil drsnou vojenskou akci v domnění, že si ve svém státě může dělat, co chce, a dostal po čumáku.“ Pan Mitrofanov poukazuje na mohutný populistický náboj tohoto poselství. Já bych to vzal z jiného konce a poukázal bych na velkou strukturální podobnost Zemanova poselství s jinou známou politologickou analýzou: „To se mýlíte, udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině. Turci to prohráli ve 1912. roce se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda. Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a a Rusko nám pomůžou v té válce. Bude se to řezat. Může být, že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od 71. roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“ (redakčně zkráceno).

Zřejmě v rámci vlasteneckého vzmachu v souvislosti s mnichovskou zradou (řada našich spoluobčanů hodlá dnes potupu odčinit tak, že diktátu dodatečně neuposlechne a hitlerovskému Německu se postaví; text dohody bude vystaven v pantheonu Národního divadla a průvody školních dětí na něj budou povinně plivat, bude to něco jako kamenování satana v Mecce) se Mladá fronta Dnes vrací k naší národní hymně. (Formální důvod je ten, že ji premiér Topolánek nechal znovu zinstrumentovat a ozvučit). Vybraní prostí občané odpovídají na otázku, zda by hymnu měnili: rozplývají se nad její nebeskou krásou. Nedá mi, abych nepřipojil své stanovisko: naše hymna je původně písnička z lidové operety. Autor hudby byl otřesný vrzal, autor textu vlastenecký grafoman. Písnička se veřejnosti líbila a stala se nejprve neoficiální, nakonec oficiální českou hymnou. Není to v Evropě vůbec mimořádný případ (např. Maďaři mají hymnu podobně nevýraznou, i když zejména autor hudby stál přece jen o něco výše než chudák Škroup; ani Němci na tom nejsou o mnoho lépe). Nicméně je to naše hymna a tak ji bereme, jako symbol pro něco, co máme rádi. To, co máme rádi, nemusí být nutně krásné Jsou národy, které mají hymny vysloveně hezké na poslech (Poláci, Rakušané), zatímco Marseillaisa zaujme cizozemce odpudivou krvežíznivostí. Na hymnu by snad člověk neměl mít zrovna umělecké nároky. Je to věc tradice. Kdo chce hudební zážitek, ať jde na koncert. Ale ve vypjatých chvílích, jako např. srpnu 1968, když se nám navalili Ivani, zpívali jsme Kde domov můj. Aniž by někdo meditoval o tom, zda to je stejně hezké jako sbor poutníků z Tannhäusera.

Sobota 27. září: Podle středočeského hejtmana Bendla je ODS v kraji ochotna jít do koalice s kteroukoli stranou kromě KSČM. Jeho protivník Rath je méně vstřícný, z případné koalice vylučuje komunisty a ODS (přičemž ODS mu vadí zásadně, kdežto KSČM jen tím, že se „nedostatečně vyrovnala s minulostí“). Je však ochoten s oběma stranami vyjednávat o podpoře menšinové vlády ČSSD. Pokud bude středočeská ODS opravdu tak hloupá, že na podporu přístoupí, bude mít stále za krkem komunisty a nakonec stejně dostane kopačky. Nejlépe je na tom KSČM - nebrání se spolupráci s kýmkoli. Zatím není velký zájem, trochu se ostýchá i Rath, a to už je co říci.

Vláda utrpěla ve Sněmovně dvě výrazné porážky – v prvním čtení prošel návrh na výrazné omezení poplatků u lékaře (daleko radikálnější, než na jakém se už shodla koalice) a návrh na snížení spotřební daně u nafty a benzinu (ten druhý je mimořádně vykutálený, protože ani náhodou nepovede k zlevnění pohonných hmot, ale zato pořádně sníží příjmy do státního rozpočtu, napakují se distributoři). Obojí hlasování je těžké považovat za něco jiného než za schválnost a demonstraci síly ze strany protivníků nynější koalice v řadách nynější koalice. Pro rudorůžovou opozici hlasuje teď 96 poslanců, pro vládní koalici taky 96 (v MfD uvádějí sice jen 94, ale to je tak trochu švindl, Melčák s Pohankou jsou v podpoře vlády poměrně spolehliví). Zbývajících osm poslanců je málo předvídatelných, ale v zásadě jdou vládě po krku, s tím, že odpadlíci od koalice zatím nejsou připraveni podpořit Paroubka při hlasování o nedůvěře. Ta situace je nesnesitelná, pokud v ní vláda bude chtít vydržet co nejdéle, podepíše nad sebou ortel smrti.

Poslanec zelených Rabas se prý popral. V Chomutově vládne studená politická válka mezi ODS a zelenými.V jejím rámci vydává jakási patnáctičlenná občanská iniciativa, která pouze náhodou sdílí (aspoň podle informace v Právu) telefon s poradcem pražského radního Richtera, periodikum, v němž mj. vychází jakýsi komiks, věnovaný (také?) poslanci Rabasovi. Nazývají ho „Chomutovskej démon“ a vyobrazili ho mj. jak souloží se svou partnerkou v zoologické zahradě. Dotyčná paní se pak pokusila na tiskové konferenci předsedovi iniciativy nafackovat, ten útok odrazil, načež zasáhl poslanec, chlap jako hora, a předsedu odmrštil. Předseda chce teď jeho i tu dámu í žalovat. Prý je to řešení konfliktu jako někde v Zimbabwe, když s někým nesouhlasím, neřeším to fackami. Rád bych pana předsedu (jmenuje se Říha) ujistil, že jako v Zimbabwe jsou naopak roztomilé obrázky, které jeho plátek o panu Rabasovi zveřejnil, a že takové obrázky stojí za pořádnou facku nejen v Zimbabwe, ale i ve střední Evropě. (Asi budu potahován za schvalování atentátu na Říhu). A chtěl bych ještě dodat dvojí: za prvé, doufám, že pan Rabas i jeho partnerka budou v soudním řízení odsouzeni, a to oba k pokutě 1,-Kč. A za druhé: chtěl bych touto cestou pogratulovat panu Štěpánu Marešovi. Jako velcí renesanční mistři, i on už založil svou vlastní školu. Myslím, že by mu prezident měl letos k 28. říjnu udělit aspoň medaili za zásluhy – v jeho případě zásluha spočívá v dlouhém, systematickém a v podstatě úspěšném úsilí o přeměnu ČR v prasečinec.

Právu poskytl rozhovor místopředseda ČSSD Sobotka. Nejprve líčí rozvrat ODS („Veškerá energie, která se v dřívějších dobách zaměřovala na získání pozic ve státě, se teď soustředila na vnitřní boj uvnitř ODS“), pak skromně pochválí svou stranu („My jsme v minulosti několikrát ukázali, že pokud se nějaký problém u jednotlivce najde, jsme schopni se s tím se ctí vypořádat“), odmítne neopodstatněné útoky na ČSSD v souvislosti s nárůstem členů strany uvnitř romské komunity v Teplicích („Vznik nových organizací a zvyšování počtu členů je spíše výsledek regionálních nuancí, kterým ani člověk, pokud není přímo z toho kterého regionu, nerozumí“), solidarizuje se se svým předsedou, jehož citlivá a jemná duše trpí neurvalými útoky protivníků („Všichni víme, že když se někdo stane předsedou ČSSD, tak se na něj soustředí nebývalá pozornost a nebývalé útoky“). Vysvětlil současné mírně řečeno napětí mezi ČSSD a ODS tím, že se oproti době opoziční smlouvy zvětšily programové rozdíly mezi oběma stranami, což je dáno posunem ODS doprava. Pan místopředseda používá výrazivo poněkud vykřičené („Lidé si to dobře pamatují a hněv se obrací jmenovitě proti Topolánkovi a jeho kabinetu“ – hněv pracujícího lidu!), ale česká společnost má krátkou paměť. Pan Sobotka, stejně jako někteří další čelní představitelé Špidlovy ČSSD, prošli po Paroubkově nástupu proměnou, jakou líčí Eugéne Ionesco ve své pěkné hře Nosorožec. Z někdejšího vedení se této proměně víceméně cílevědomě vyhnula vlastně jenom Petra Buzková (ale možná to bylo jen proto, že by s ní byl Paroubek z osobních důvodů stejně zametl a ona ho jen předešla).

Důchodci a děti přijdou na Vánoce o příspěvek, zní titulek z Práva. V podstatě jde o to, že ČSSD populisticky navrhla mastné příspěvky na vyrovnání růstu cen pro důchodce a děti, ale ve Sněmovně to neprošlo. Člověk může přijít jen o něco, co už měl, ne o něco, co mu někdo vychcaně naslibuje. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

Lukašenko zavádí v Bělorusku perestrojku, aby si šplhnul u EU. Podle vlastních slov chce nyní poskytnout „širší práva… politickým stranám, jak to žádala takzvaná opozice a také Západ“. Ten člověk není důsledný, měl říci také „tak zvaný Západ“.

V Právu se na stránce věnované Mnichovu píše mj., že čs. armáda „byla v rámci svých možností připravena dobře, z tehdejších evropských států asi nejlépe.“ Nejsem v té věci odborníkem, ale podle toho, co jsem slyšel od lépe informovaných, je to tvrzení nehorázně přehnané, české letectvo vůbec nebylo schopné konkurovat německému, betonová opevnění byl jakýsi přežitek z první světová války, atd. Je příznačné, že nikdo z metály ověšených kontraadmirálů z Vojenského historického ústavu se u příležitosti nynější mnichovské hysterie k této věci nevyjádřil. A možná je to dobře, není vyloučeno, že by bez mrknutí oka lhali. K Mnichovu se vrátím větším textem, bude však na Událostech k dispozici až v úterý.

Podle Václava Dolejšího z MfD zní poučka z nynější krize Topolánkovy vlády: „Co neprosadíš do dvou let, pak už nikdy.“ To je nesmysl, poučka je, že tak vratká vláda s tak problematickou podporou, může mít snad nějaké dílčí úspěchy v prvním roce vládnutí, pak to s ní jde nutně s konce a do dvou let je po ní.

Zdá se, že ve své nové hře si Václav Havel vyřizuje účty s Václavem Klausem. Ti dva už snad nic jiného neumí, a budou v tom nepochybně pořád dokola pokračovat v pekle, kam je zlomyslný ďábel umístí do společného pokojíku, jaký známe z pěkné hry J. P. Sartra S vyloučením veřejnosti. Klaus s Havlem se zapletli do sporu, který je neukončitelný a neřešitelný, protože je to spor dvou polopravdivých fikcí.

Pavel Kohout (ten spisovatel) zase píše o poučení z Mnichova. Jeho rozpaky nad současným stavem armády ČR jsou mi zcela pochopitelné. Pan Kohout ovšem opakuje líbivá kýčovitá klišé, při bližším ohledání nepravdivá a nemravná. Prý historici dnes bádají, „co je horší: tisíce padlých, či ohnutá páteř národa“. To je úplně zavádějící otázka. Básník chce říci: to, že jsme pak byli (i k sobě navzájem) takové krysy a bestie, je důsledkem ohnuté páteře v době Mnichova – protože jsme nebojovali. Přesněji řečeno, za to, že jsme mrchy, mohou naši tatínkové a dědečkové. Nikde a nijak není řečeno, že krutá a potupná vojenská porážka (obávám se, že s těmi hekatombami padlých by to nebylo až tak strašné, Československo, ponechané samo sobě, by se bylo položilo dost rychle) zlomí páteř národa přinejmenším stejně snadno jako kapitulace z nezbytí. Další mýtus: Poláci válčili s německými tanky na koních. Když tohle Polák od Čecha slyší, má chuť ho zfackovat, a právem. Koně patřili k výzbroji čs. armády stejně jako k výzbroji té polské (řekl bych že rozdíly ve výzbroji se nesmírně nafukují) a navíc koně proti tankům je zase jen líbivý mýtus, v němž je navíc obsaženo české pohrdání našimi severními sousedy.

Lidové noviny přinášejí zprávu o jakémsi podivném průzkumu. Který pro ně vypracovala agentura Median. Hlavní otázka zní „odpustili jste Němcům, že připravili Československo v roce 1938 o část území tzv. Mnichovskou dohodou?“ Otázka je idiotská. Jednak Mnichovská dohoda nebyla dohoda mezi Němci a Němci, jednak Němci, kterému bylo v r. 1938 osmnáct let, je dnes 88, pokud ještě žije. 98% Němců nemají s Mnichovem nic společného, protože tenkrát byli buď děti, nebo vůbec nebyli na světě. Brát je za viníky může jen přívrženec krevní msty. Doporučil bych agentuře Median, kdyby svým respondentům položila dvě otázky: za prvé – odpustili jste Švédům vyrabování pražského Hradu v třicetileté válce? A za druhé: odpustili jste už vůbec někdy někomu něco? Trochu povzbudivé je jen to, že s „odsunem“ (rozuměj vyhnáním) sudetských Němců souhlasí jen slabá nadpoloviční většina obyvatel, třetině je to fuk a pětina nesouhlasí.

Rozhovor Renaty Kalenské s ministrem Kalouskem vypadá místy tak, jako kdyby ho dělala Michaela Jílková. Točí se mj. a hlavně kolem lobbyingu, který premiér Topolánek nebere na lehkou váhu. Kalousek k problému lobbying ano/ne řekl mj.: „Položíte-li si otázku, zda je normální lobovat za projekty, o kterých jsem přesvědčen, že jsou prospěšné, tak myslím, že samozřejmě ano.“ To je docela přesné. Jako příklad lobování, proti kterému nemůže nikdo nic namítat, uvádí úsilí zaměstnanců nakladatelství Ekonomia, aby se jeho vlastníkem nestal subjekt, u něhož nebylo jasné, odkud vzal obrovskou sumu na koupi a který měl jakési nejasné vztahy k našemu bratru-dubisku na východě. Příklad se dá zdokonalit, v té věci se angažovala i řada novinářů a publicistů, mj. ve skromné míře i moje maličkost. Taky jsem loboval, a slovy paní Kalenské se snažil narušit konkurenceschopnost, podle mého názoru ruské rozvědky a jejích podnikatelských aktivit. Jasná varianta B.

A v příloze Orientace vyšel článek Lucie Bartošové o tom, jak sudetští Němci už uznali, že je vyhnali v podstatě právem a že jejich jedinou povinností je nyní budovat pohraničí, které svým vyhnáním ještě navíc svévolně poškodili, protože potom pořádně zpustlo. Jinak, jak z článku vyplývá, ti Němci, co tu zůstali (nemělo by se vlastně psát „bývalí Němci“?) jsou někdy i docela slušní lidé. Pěkné vysvědčení jim např. vystavuje starostka Vejprt Jitka Gavdunová (ve Vejprtech žije víc než deset procent Němců): „Ze zákona máme zřízen výbor pro národnostní menšiny a to je tak všechno. Německá menšina o umístění dvojjazyčných nápisů nežádala. Jsou to velmi slušní, pracovití a pořádní lidé.“ Žádat dvojjazyčné nápisy, jak to zákon dovoluje, by zjevně podle paní starostky bylo něco, co je v rozporu se slušností a pořádností. Nebylo by divu, kdyby se, pokud toto pojetí platí ve Vejprtech a v Česku všeobecně, Němci báli si o své právo říci. Kdyby česká většina ve Vejprtech byla co k čemu, vyžádala by si dvojjazyčné nápisy sama.

Pondělí 29. září: Vojenská rozvědka vydala dnes výroční zprávu, která potvrzuje to, s čím přišla už ve čtvrtek BIS, totiž nebývalý růst aktivity ruské špionáže na našem území. Sociální demokraté tomu jednak nevěří, jednak je to nezajímá. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V našem bezprostředním sousedství proběhly dvoje volby s překvapivým nebo aspoň neobvyklým výsledkem. V Bavorsku ztratila CSU absolutní většinu v zemském sněmu, posílili ovšem nikoli sociální demokraté, nýbrž menší strany (do parlamentu se vrátila FDP a nové uskupení Svobodní voliči poněkud extravagantní dezertérky z CSU Pauliové). Změna se vztahů Bavorska s ČR nepochybně nijak nedotkne, dlouhodobá absolutní většina jedné parlamentní strany tam, kde není systém dvou stran, je sama o sobě něco nepřirozeného a není užitečná ani pro stranu, která dlouho požívá této pochybné výhody. Daleko důležitější je to, k čemu došlo v Rakousku. Obě strany velké koalice utrpěly citelné ztráty a posílila obě krajně pravicová uskupení. Je zjevné, že xenofobní nálady v Rakousku posílí, ukázalo se, že jsou politicky nosné. To se bezprostředně týká postkomunistických sousedů Rakouska, a v první řadě ČR, která se – taky díky indolentní politice svých vlád – po převratu etablovala jako příklad nepohodlného a odpudivého souseda. Tlak na ČR v citlivých věcech, jako je jaderná energie a americký radar, zesílí (pokud jde o vyhnání sudetských Němců a Benešovy dekrety, mají Rakušané pravdu). Rakouský tlak nemůže způsobit, že např. V otázce jadrné energie bude ČR dělat nějaké ústupky, v té věci jsou obě velké české strany zajedno. Jen prohloubí pomyslnou politický příkop mezi oběma zeměmi. V odporu proti radaru může Rakousko trochu postrčit ČR do náruče Ruska. Ten tlak je malý, ČR však potřebuje postrčit jen malounko. Vůbec bych se nedivil, kdyby to Rusové na Rakousku ocenili. Rakušané, jak se zdá, znovu sní o železné oponě. Bylo by dobré, kdyby se čeští odpovědní politici a česká veřejnost místo hysterického povykování ptali, čím k tomu oni sami přispěli.

V MfD věnují pozornost postoji českých podnikatelů a politiků k přijetí eura. Podnikatelé jsou pro rychlé přijetí, politici a finanční manažeři z ČNB (jmenoval je většinou Klaus) proti. Moc by mne zajímalo, zda tu náhodou nehraje roli malicherný ideologický fundamentalismus, který v kombinaci s bezbřehým oportunismem v politické praxi naočkoval ODS její zakladatel. ODS si tím asi odpudí nezanedbatelný počet voličů (nejde přece jen o české miliardáře). Bude zajímavé v této souvislosti sledovat, jak si s eurem poradí Slovensko.

Úterý 30. září: podle vyjádření předsedy středočeské organizace ČSSD Dolejše platí bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM i na krajské úrovni. Sociální demokraté nechtějí připustit, aby se komunisté dostali do rady či na místo vicehejtmana, chtějí však „obnovit systém poměrného zastoupení“ ve výborech a komisích, kde místo pro komunisty bude. Komunistům nezbývá než vzít na vědomí, k čemu je ČSSD pustí a k čemu ne, nikdo jiný k nim nebude vstřícnější.

Rakouské krajně pravicové strany by se rády podílely na vládě, problém je, že zatím nedokážou navzájem komunikovat. Situace v Rakousku se až tak neliší od té v Česku, je ale přece jen o hodně lepší. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér nechal pořídit nové nahrávky státní hymny. Těžko proti tomu něco namítat, jen nechápu, proč se v takové věci musí angažovat zrovna předseda vlády a proč se kolem toho dělá takový humbuk. Je to snad rafinovaný tah, který má vylepšit šance ODS v nadcházejících volbách? To je přece nesmysl.