Selhali jednotlivci nebo systém?

Prezident Klaus se před pár dny s jistým zpožděním vyjádřil ke kauze Morava. Podle něho nejde o selhání jedinců, ale o selhání stylu politiky. Tato slova jsou cílena na Topolánkovu vládu, která mu leží v žaludku.

A není divu, že mu leží v žaludku. Hlavním Klausovým odpůrcem je od nepaměti „pravda a láska“, lehce chaotický tábor stoupenců exprezidenta Havla. Kdysi se proti těmto lidem spojil se svým hlavním oponentem Milošem Zemanem, dnes by byl zjevně ochoten se spojit s Paroubkem, a kdyby to šlo nějak nenápadně, možná i s Filipem.

Jenže mezi „dříve“ a „nyní“ je podstatný rozdíl. Na opoziční smlouvě mají lví podíl i Havel a jeho tehdejší stoupenci, kteří Zemana a Klause svou indolencí a humpoláckými intrikami do „opoziční smlouvy“ natlačili. Topolánek vycítil – a to mu slouží ke cti – že bez spojenectví s „posthavlovci“ občanský tábor nikdy nemůže vyhrát volby nad komunisty a postkomunisty, a že dnešní ODS s tímto uskupením pojí přes všechny minulé podrazy a tahanice o mnoho víc než třeba s Paroubkovou ČSSD. Neobešlo se to bez trapných peripetií, ale výsledkem je dnešní koalice.

Premiér (v dnešních Hospodářských novinách) a Langer (včera v ČT) se proti Klausovým slovům ostře ohradili. Podle Langera šlo v případě Morava výlučně o individuální selhání, nikoli o selhání „systému politiky“. A Topolánek zašel ještě dál: vyprázdnění politiky bylo charakteristické pro dobu opoziční smlouvy a nynější kampaň směřovala zcela zjevně k jeho politické likvidaci. To druhé je trochu přepjatě vyjádřeno, nicméně že útok směřoval v posledku proti předsedovi ODS, je zjevné. Na druhé straně je pravda, že si Topolánek často počínal nedůsledně, že před přímou politikou, která by stála tvrdě na koalici s KDU-ČSL a zelenými a nebála se předčasných voleb, upřednostnil přetahování poslanců a trapnou okliku přes vyjednávání s Paroubkem. Prostředky, které používal, byly často cynické a zároveň velmi průhledné. Technika a obsah politiky spolu velmi těsně souvisí.

Jenže to, co Klausovi vadí, nejsou „ideje“ a „témata“, ale jakési smíření s někdejšími oponenty z Havlova tábora. Klaus žije nenávistí, které se Topolánek vzdal. Z nenávisti v politice nikdy nic rozumného nevzniklo. Doba pana prezidenta minula, stejně jako minula doba jeho hlavního odpůrce. Problém iniciativy Děkujeme odejděte byl v tom, že ač původně mezi ty, co mají odejít, zahrnula i Havla, nakonec se vydala jako nástroj do jeho rukou.

Tím nechci naznačovat, že by snad měl prezident odstoupit. Bylo by to zbytečné, jeho funkce není zase až tak důležitá. Jen že není třeba jej brát příliš vážně.

lidovky.cz 15. září 2008