indexok_r2_c02.gif(2 kb)    
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.10. - 31.10. 2007

 

Co týden dal

Pondělí 1. října: Odvolání, přesněji řečeno ne zcela dobrovolná rezignace ministryně Kuchtové vyvolala ve Straně zelených neklid, Bursíkovi oponenti se opět pokoušejí sešikovat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ostatně ministryně Kuchtová je originální bytost. Navrhla za nástupce ve funkci svého náměstka Lužného, ten se k tomu nejprve neměl (teď už se má). Na to ministryně prohlásila, že každý slušný člověk nejdřív odmítne. Paní ministryně příliš zevšeobecňuje nepochybnou zásadu, že každá nevěsta se má nejdřív upejpat. Nevím, co je neslušného na tom, když někdo chce být ministrem a nedělá zbytečné pokrytecké brikule. Nebo když nechce a rovnou to řekne. Co mezi tím jest, od ďábla jest.

Ministerstvo dopravy chce řešit problémy se svými ekologickými trapiči tím, že je bude žalovat. Nejsem právník, jako laikovi se mi ministerské vyhlídky zdají být nevelké. Myslím, že proti „ekologům“ by se měli všemi dostupnými legálními prostředky bránit hlavně postižení občané. V Plzni (dálniční obchvat) to už prošvihli, na Ústecku je ještě čas.

Existuje přece jen jedna věc, na níž jsou pánové Topolánek a Paroubek schopni se dohodnout: novinářům je třeba zatnout tipec, nejlépe zpřísněným tiskovým zákonem. V ODS pro to nepanuje velké nadšení (v ČSSD je nadšení pro předsedu povinné), a bude asi nejdřív třeba novináře zavírat jen na základně osobní dohody obou pohlavárů, bez soudu. Soud přijde na řadu až po popravě a bude to mít jednoduché. Jak zní moderní okřídlená fráze, nebude co řešit. Rozumě se vyjádřil ministr Julínek: „Možná novináři jsou schopni částečně kultivovat politickou scénu, ale těžko mohou politici kultivovat novináře.“ Což pan Topolánek svými originálními tiskovými konferencemi týden co týden dokazuje.

Jinak nervozitu premiéra Topolánka aspoň do jisté míry chápu. Musí čelit nejen nájezdům rozvášněných socdem lobbyistů z Práva, ale i daleko jemnější práci rozsáhlé hradní lobby (Bohumil Pečinka, Karel Steigerwald, nebo zrovna Miroslav Korecký dnes v LN). Topolánek vlastní lobby nemá. Pokud by se bez ní dokázal obejít a odpustil si zbytečnou nervozitu, byl by to politický výkon: novinářská lobby je nakonec vždycky pro kočku.

Výsledek voleb na Ukrajině je, jak se zdá, velmi těsný. Problém těch, jimž leží na srdci její nezávislost, je, že nejsou schopni se domluvit. A problém celé země je, že si ji Rusové v době bolševizmu zavázali tím, že jí vytvořili absurdní východní hranice. Značná část země je ruská (a přitom průmyslově rozvinutá a bohatá). Mohli by tedy asi být buď bez ní chudými a samostatnými, nebo s ní (relativně) bohatými a porobenými. Kdo toho chce moc (být bohatým a samostatným), dostane nakonec málo (bude chudý a porobený).

Sláva našeho lidu pronikla už i do Finska: místní noviny si stěžují, že tam čeští turisté okupují v jakémsi národním parku chatičky, určené k tomu, aby se tam lidé uchýlili v čase nepohody, zabydlují se v nich na několik dní a celé okolí omočí a podělají. Finské úřady tomu hodlají čelit tak, že v chatičkách umístí nápisy v češtině. Bude to nejspíš stejně účinné jako známé okřídlené heslo „Češi, nekrást tady“ v německých a rakouských vesnicích u českých hranic. Ostatně v jednom rakouském městečku uloupil náš podnikavý krajan v obchodě s obuví tři páry bot. Majitel ho pronásledoval až k jeho autu (předpokládám, že to bylo přinejmenším terénní volvo nebo něco podobného), poberta se polekal, kořist odhodil a uchýlil se do blízkého kukuřičného pole. Muselo být dost rozlehlé, protože tam po něm dvě hodiny pátral vrtulník s termovizí, jedenáct policistů, tři policejní psi a početný oddíl místních hasičů. Nakonec se podařilo uprchlíka ulovit. V autě našli lup z několika dalších obchodů. Celá akce vzdáleně připomíná anabázi bratří Mašínů, ovšem v docela jiné poloze. Neměl by být tento našinec za úpornost a obratnost, s jakou po dvě hodiny odolával zjevné přesile, odměněn nějakým státním vyznamenáním?

V parlamentu se projednává vládní varianta antidiskriminačního zákona, připraveného na základě požadavků EU. Zakazuje posuzovat uchazeče o práci podle věku, pohlaví, náboženství či barvy kůže. ČSSD požaduje normu mnohem tvrdší. Ovšem! Je třeba zakázat např. diskriminaci podle vzdělání a inteligence. Myslím, že pro by byli i komunisté, kterým se za jejich čtyřictetileté vlády podařilo zrovna na tomto poli dosáhnout vynikajících výsledků.

Úterý 2. října: Vladimír Putin naznačil, jak hodlá vyřešit problém, že podle Ústavy by měl se svým vrcholným politickým angažmá skončit, ale ve skutečnosti se mu vůbec nechce (zvlášť když, jak se zdá, nemá žádného skutečného nástupce). Tématu se týká naše dnešní glosa. Právo překládá nápis na billboardu Jednotného Ruska „Plán Putina – naše vítězství“. Doba takových děsivých rusismů nastane, až budeme zase pod ruskou správou. Česky to zatím pořád zní: „Putinův plán – naše vítězství“.

Premiér Topolánek prohlásil na zahájení Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně: „Tato země má na to, aby se stala inovační centrálou Evropy.“ To zní trochu podobně jako „bašta demokracie ve střední Evropě“. Přitom by stačilo, kdybychom v Evropě k inovacím v rámci svých omezených sil přispěli.

Zelení vytýkají svému předsedovi Bursíkovi, že do ministerských funkcí dosazuje nestraníky. Snad aby se to napravilo, má se teď novým ministrem školství stát straník hned dvojnásobný: totiž člen KSČ (dva roky před listopadem 1989) a Strany zelených (nyní) Dušan Lužný. Bursíkovi se to nelíbí, ale to je, jak se zdá, řečeno oblíbenou sentencí, „tak všechno, co s tím může dělat“.

Sociální demokraté prý uvažují o tom, jak vypomoci svému šéfovi, který se octl ve finanční tísni. Chtěli by mu přispívat zejména na jeho četné zahraniční cesty, tj. na paralelní zahraniční politiku ČSSD. Zato mu odejmou jednoho muže z ochranky. Je to racionální řešení, panu Paroubkovi s jeho názory v téhle zemi žádné nebezpečí nehrozí, a po světě jezdit musí, je přece hezký výkon české politiky, že máme hned tři politické linie najednou.

Tomáš Brzobohatý se v LN pokouší o něco jako o rehabilitaci Neville Chamberlaina. Mýlil se prý, ale velmi zásadově a poctivě. Británie na rozdíl od Francie prý už ve dvacátých letech dávala najevo své pochybnosti o „versailleském řešení střední Evropy“. To je moc hezké, jenže v roce 1938 nebyla ta pravá chvíle, aby se tyto pochybnosti, samy o sobě jistě oprávněné, proměnily v politický čin. Angličané se o to měli snažit dřív, než se k moci dostal Hitler. Pak už bylo pozdě, protože Hitlerovi šlo o něco úplně jiného než o spravedlivé uspořádání střední Evropy. Angličané se tehdy chytli do vlastní pasti: Hitler na ně šel jejich zbraněmi, a chtěl, aby mu ve jménu zásady, k níž se hlásili (spravedlivost pro národnostní menšiny), vydaly svého faktického spojence. Jistě, v takové situaci by Chamberlain své rozhodnutí Československo bránit sotva zdůvodnil před britskou veřejností (veřejnost jen trochu demokratických států bývá zoufale pacifistická a jen ochotna se bránit, jen když je bez pochyby napadena). To ale byl problém britské politiky. Válce se stejně nevyhnuli, a že by na ni za těch jedenáct měsíců byli o moc lépe připraveni než v září 1938, si dovoluji velmi pochybovat.

Středa 3. října: z Práva jsem se dozvěděl, že kubánští lékaři, působící v Bolívii, operovali šedý zákal i „vrahovi Che Gevary“. Je to prezentováno jako mimořádný akt socialistického milosrdenství. Che Gevara je idolem všech evropských sociálních revolucionářů, a zvlášť těch, co jsou zároveň, jak se dnes módně říká, gayové. Protože nepatřím ani k jedněm, ani k druhým, nejsem s to považovat dotyčného operovaného ani za „vraha“, jak píšou v Právu, ani za „kata“, jak píšou v MfD, ale jen za vojáka, který plnil svou povinnost a připravil při tom o život jednoho ohavného jihoamerického banditu marxistického zabarvení. Příznivci různých Nikolů Šohajů loupežníků to vidí jinak, ale to je jejich problém.

Nejen premiér Topolánek, ale i Nejvyšší soud se dává do boje proti „invektivám v médiích“, které jednostranně vykládají verdikt NS ohledně svatovítské katedrály. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Historik Petr Luňák píše v Lidových novinách o Rapackého plánu. Prý to byl čestný pokus o prosazení polské vize evropského uvolnění v rámci možného. Podle mne to byl vychcaný Chruščovův pokus na vyšachování (západního) Německa z atlantického spojenectví, což z historikova článku jasně vyplývá. Soudruh Rapacki to buď dostal z Kremlu befélem, nebo, pokud s tím jako horlivý zrádce přišel sám, musel si to nechat od Chruščova požehnat. Čestného na tom nebylo vůbec nic. Na žádném polském, českém, slovenském, maďarském etc. kolaborantovi s rudým carismem nebylo nic čestného.

Dnes se slaví Den německé jednoty. Tj. připojení někdejší ruské zóny Německa, které se říkalo „Německá demokratická republika“, k SRN. Recepce na Německém velvyslanectví v Praze se nezúčastnil prezident Klaus (zřejmě odpočívá po návštěvě ambasády Čínské lidové republiky, kde se vyčerpal projevy přátelství – nemůže být přece všude a Německo je zjevně lehce pod prahem jeho rozlišovacích schopností). Zato tam byli předsedové obou parlamentních komor a premiér Topolánek. Premiér pronesl krátký projev, který uvedl menším zápasem s mikrofonem, po projevu mikrofon málem porazil a spadl ze stupínku. To, co říkal mezi tím, bylo střízlivé, věcné, bez jakékoli stopy po českých mindrácích. A pokud zazněly nějaké jemné výtky na adresu Německa, netýkaly se minulosti a byly celkem na místě. Musím říci, že mi takováhle vystoupení ústavních činitelů sedí daleko více než duté suverénní šaškování, byť by jeho formálně technická stránka byla sebeperfektnější.

Čtvrtek 4. října: Deník Blesk vypsal veřejnou sbírku, aby vypomohl předsedovi ČSSD Paroubkovi, který se octl ve finanční tísni. Z legrace, ovšem. Paroubek je obvinil z podvodu, protože zneužili jeho jména. Podvodu by se snad dopustili tenkrát, kdyby vybrané peníze propili. Tato akce nestaví na zásadě kolektivní viny, jako rádoby vtipný návrh na sponzorování poslanců. Ale stejně: finanční problémy předsedy ČSSD jsou zatím v takové poloze, že je to jeho soukromá věc, a upřímně řečeno, tohle mi na něm vadí nejmíň.

Podle Práva se prý Topolánek pokouší vyšachovat svého oponenta Tlustého z pozice předsedy středočeské krajské organizace ODS (regionální sněm bude začátkem listopadu). Spor předsedy ODS s jedním z nejvěrnějších Klausových stoupenců se nakonec musí vyřešit ve prospěch jednoho či druhého. Klid v koalici ale nebude – po odvolání ministryně Kuchtové se Strana zelených otřásá nespokojeností se svým předsedou. Kdyby nebylo Strany zelených, vládl by dnes pohodlně rudý blok, vládnutí se Zelenými ale taky není pro koaliční partnery žádný med. Martin Zvěřina dnes v LN píše, že faktická či spíše skrytá koalice ČSSD – KSČM – zelení by zašla na neschopnost protibursíkovců (Stropnický, Pánek) držet vůbec nějaké dohody. Nejsem takový optimista, Paroubek s Filipem by si už dokázali zajistit jejich elementární věrnost (nemyslím si, že by to byli čistí idealisté, kterým nejde – dejme tomu taky – o kariéru), navíc ti lidé mají k Paroubkovi a komunistům ideově podstatně blíž, než k Topolánkovi a lidovcům.

Václav Havel převzal na den šéfredaktorství v Hospodářských novinách. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V třebíčské nemocnici položili základ nové reality show: výměna novorozeňat. Zatím probíhá na zkoušku bez stále přítomných televizních kamer, a (aspoň jak doufám) bez souhlasu postižených rodičovských párů.

Mirek Topolánek prohlásil, že „nad vládou médií se v krátkodobém pohledu nedá vyhrát“. Mirek Topolánek se asi zbláznil: jakápak vláda médií? Rozhodují snad média o tom, jaký zákon bude nebo nebude přijat nebo co vláda schválí a co ne? Kdy se něco takového stalo z rozhodnutí „médií“? Padla snad kdysi Grossova vláda nakonec z rozhodnutí médií, nebo spíš pod tlakem KDU-ČSL a ODS? Média ani nejsou schopna vyvíjet cílený politický tlak, nezastávají žádnou jednotnou politickou linii a s výjimkou Práva ani nepreferují nějakou politickou stranu. Znepříjemňují politikům život např. tím, jak si všímají jejich soukromí, ale cožpak to je nějaká vláda? Je pozoruhodné, že jakmile je nějaká demokratická vymoženost exekutivě nepříjemná, tváří se, jako by se někdo sápal po jejích pravomocech – zatímco soudům a médiím jde spíš o to, tam, kde je to zapotřebí, přistřihnout exekutivě křidýlka. Je to užitečné, jinak by nám zvlčila.

Jiří Paroubek prohlásil, že pokud bude expremiér Gross obviněn, bude mu přerušeno členství ve straně. ČSSD se prý hodlá v této věci pozitivně vyprofilovat na pozadí toho, jak koalice řešila problém vicepremiéra Čunka. Srovnání s Čunkem je legrační: zatímco v jeho případě by při politické likvidaci bylo šlo o konzumaci křuplavé pečínky z právě odstřeleného tučného býka, půjde v případě pana Grosse o morbidní hostinu, na níž bude pojídána pořádně rozložená politická mrtvola.

V rozhovoru on line pro LN dostal virtuální prezidentský kandidát Pačes mj. otázku: „Pan prezident Klaus se vyjádřil coram publico, že EU ohrožuje naši svobodu ještě víc než komunismus a že ideologie EU je srovnatelná s ideologií nacismu.“ Proti tomu se Klaus veřejně ohradil, že nikdy nic takového neřekl (jistě má pravdu) a že se měl ohradit taky Pačes, a ne na otázku odpovídat, jako kdyby to byla pravda. Mně připadá spíš příznačné, že si Pačes ani čtenáři nevšimli, že otázka není pravdivá. Nad čímž by se měl zamyslet zase prezident Klaus.

Europoslankyně Hybášková se v Právu zastává nové „Reformní smlouvy“ EU, která má nahradit původní Smlouvu o ústavě. Vyslovuje zklamání nad tím, že nejsoučasnější obsah smlouvy, zajištění společné zahraniční a obranné politiky, nebude moci fungovat. Nejsem žádným zásadním odpůrcem evropské integrace, ale při pomyšlení, jak kancléř Gusenbauer s předáky SPD a ministrem Steinmaierem pro nás zajišťují zahraniční a hlavně obrannou politiku, mi běhá mráz po zádech.

Na Slovensku mají problém s přemnoženými medvědy, kteří se stávají hrozbou pro obyvatele slovenských vesnic (jejich medvědí revíry jsou jim malé a musejí je posunovat blíž k lidským obydlím). Odborníci požadují odstřel nadbytečných kusů, „ochránci přírody“ zásadně nesouhlasí. Mělo by se tedy prosadit druhé možné řešení: odstřel nadbytečných lidí. Bylo by to ekologické a šetrné k životnímu prostředí. Lidé jsou přece jeho největšími poškozovateli.

Pátek 5. října: Vážení čtenáři, především se omlouvám za zpoždění v této rubrice. Vzniklo tím, že od pátku do neděle jsem se zúčastnil jakési konference v Sofii. To znamená vždycky velmi krutý zásah do pravidelného chodu Událostí, protože i jinak všechno stíhám už jen s největším vypětím sil. Pokusím se resty během pondělka, kdy píšu tyto řádky, dohonit. Snad se mi to povede.

Prezident Klaus veřejně vyhlásil (v odpovědi na otevřený dopis komunistického předsedy Filipa), že reforma veřejných financí má vážné vady a mohou k ní být oprávněné námitky (například ty, co má Filip), že jde o legislativní zmetek s nerealizovatelnými chybami. Nevidí v ní však hrubý rozpor s ústavou (což namítá Filip). V tomto názorovém baletu se pojí nesnesitelná povaha Václava Klause s velkou dávkou vyčůranosti: potřebuje namazat Filipovi trochu medu kolem huby, aby pak dostal při prezidentské volbě třeba pár komunistických hlasů, současně si však netroufne reformu zabít (položil by nejspíš vládu a měl by jakési problémy s vlastní stranou). Skoro bych řekl, že tentokrát to trochu přehnal: vlády a Topolánka se nepochybně dotkl a Filipa ani trochu neuspokojil, ten stojí jen o jedno: o rozhodné ne. Vládní koza chcípla a rudý vlk zůstal hladový. Po tomto extempore se pan prezident může dál věnovat boji proti fiktivní hrozbě globálního oteplování. Možná, že by bylo dobře, kdyby u toho už zůstal, nadělá tak míň škody.

Prezident Klaus si nepozval na Hrad ministryni Kuchtovou u příležitosti její rezignace. O paní Kuchtové si myslím své, chápu, že Klaus považuje zelené za své třídní nepřátele, ale prezident by snad měl mít trochu velkorysosti a slušnosti. Chyběla zatím oběma, co tu funkci u nás po listopadu zastávali. Samozřejmě, prezident to dělat nemusí.Nemusí to dělat tak, jako nemusí v tramvaji pustit dámu sednout. Vydává tím ovšem o sobě mohutné svědectví.

Zato Jiří Paroubek si po dlouhé době zaslouží jakéhosi uznání. Poté, co Blesk vypsal sbírku na pomoc předsedovi ČSSD v jeho složité sociální situaci, začal sice běsnit, ale záhy se uklidnil, navštívil redakci, poděkoval organizátorům, sdělil jim, že on sice nic nepotřebuje, ale předá rád peníze své bývalé choti pro její nadaci na pomoc dětem z dětských domovů, vyjádřil přitom jisté zklamání, že se zatím vybralo jen 232,- Kč, vyzval redaktory, aby šli příkladem vstříc a sami přispěli nějakou obstojnější částkou, a nakonec je poprosil, aby pomoc nevybírali ve formě naturálií, protože např. benzin nebo prezervativy nebudou dětem moc platné. Tím je věc, řekl bych, elegantně vyřízena, a to bez obvyklé dávky buranského hulvátství. Myslím, že je na první pohled vidět, oč je takové řešení účinnější.

Alexandr Mitrofanov podle toho, co píše v Právu, upřednostňuje jako prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, protože na rozdíl např. od proamerického Havla „dává důraz na rozumnou dohodu s relevantními světovými hráči“, rozuměj s Putinem. Putin u nás zatím není až tak relevantní, přes své četné lobbyisty. Byl by, pokud by se stal pan Dienstbier prezidentem. Záliba pana Mitrofanova v ruském prezidentovi je usilovná, trvalá a nápadná.

V Právu věnovali tematickou stránku výzvě „osobností“ ohledně stavu českého školství. Vznikla někdy před čtrnácti dny, setkala se zatím s malým ohlasem. Protože ji zmínila i další média, věnujeme jí svou dnešní glosu.

Ve Straně zelených zuří vzpoura. Vzbouřencům zatím nejde přímo o vystoupení z koalice, jen o vydírání (přičemž není vyloučeno, že u lidí jako Stropnický to bude vydírání takového druhu, že je Topolánek nebude moci splnit a zelení dostanou příležitost z koalice odejít). Těmto lidem jsou Parouberk s Filipem politicky i lidsky podstatně bližší než jejich nynější koaliční partneři: naroubovat liberální stranu na zelenou podnož je holt velmi svízelné.

Maďarský prezident Sólyom vyjádřil při soukromé návštěvě Komárna své zklamání nad vyhlášením NR SR o Benešových dekretech. Nato se slovenský premiér nechal slyšet, že pokud si Sólyom příště něco takového dovolí, nechá ho vyhostit. S Ficovou spoluprací zejména se SNS vládne pořád jakési rozladění v Bruselu, a tak se lídři Evropské socialistické strany (v níž má Ficův Směr pozastavené členství) vyzvala Ficovu stranu k jednání se Stranou maďarské koalice. Problematice se věnuje v komentáři v LN Luboš Palata. Protože mám k tomu, co píše, jakési výhrady, a protože jsem horlivým čtenářem Lidových novin, napsal jsem tam čtenářský dopis, který dám k dispozici i zde, jakmile vyjde. Zároveň dávám čtenáři k dispozici všechny relevantní dokumenty, které se k problému slovenského prohlášení vztahují, a to zde.

Sobota 6. října: Zelení poslanci se shodli na tom, že strana by z koalice vystupovat neměla. Jejich konstruktivnost nepochybně souvisí s tím, že bezprostředněji než členstvo cítí výhodnost vazeb na exekutivu. Navíc se obávají, že by odchod zelených z koalice znamenal vznik velké koalice ODS – ČSSD. O tom si dovoluji pochybovat, Paroubek by nepochybně upřednostnil koalici (zatím skrytou) ČSSD – zelení – KSČM. Tyto strany jsou si totiž ideově i lidsky podstatně bližší. Zelení by se ovšem museli zbavit části svého vedení.

Václav Havel je v šoku, že Klaus zatím nemá v prezidentské volbě žádného faktického konkurenta, a navrhuje Karla Schwarzenberga. Návrh je ovšem z hlediska voličské (přesněji řečeno volitelské) podpory zcela nereálný, protože tento kandidát by mohl sotva počítat s hlasy volitelů ODS, ČSSD a KSČM (pár disidentů by se možná v ODS našlo, ale to rozhodně nestačí). Prezident se u nás nevolí na základě veřejné podpory, ale na základě domluvy politických stran. Takže např. představa „volební kampaně“ je v této situaci něco naprosto ireálného.

Nezabýval jsem se v Událostech výročím vypuštění první ruské družice. Mám na to výlučně depresivní vzpomínky. Velkohubými oslavami tehdy Rusové sobě i nám jakoby potvrzovali: jste naší kořistí a budete jí navždy, protože jdeme od úspěchu k úspěchu. Pochybuji, že se Židé a odpůrci nacismu v Německu mohli radovat z Berlínské olympiády v roce 1936. Podobně se mne při slově “sputnik“ zmocňuje lehká žaludeční nevolnost. Nepochybuji že lidé jako Koroljov byli odborníci každým coulem a že dokázali ve velmi obtížných podmínkách skoro nemožné. Jenže: Wernher von Braun pracoval nejdřív pro Hitlera, ale potom pro Američany. S určitou licencí se to dá brát tak, že se polepšil, i když vlastně jen díky okolnostem. Pan Koroljov pracoval vždycky jen pro ruské bolševické samoděržaví, přesto že ho ten režim držel dlouhá léta v Gulagu.

Taky se nehodlám dále věnovat případu Che Guevary. Nechám to odborníkům na jihoamerický banditismus a jeho proměny. Vzpomínám si jen na jeden detail: když kdysi v šedesátých letech Castro vyhlásil, že „Che“, jak tomu šaškovi zkráceně říkali, odešel bojovat do jihoamerické džungle, byl jsem přesvědčen, že se s „Fidelem“ nepohodl a dostal betonové fusekle. Podcenil jsem rozdíl mezi tradicí a zvyklostmi ruských a jihoamerických teroristů. Ti druzí jsou o poznání naivnější.

Sociální demokracie chce příští týden předložit poslanecký návrh o přímé volbě prezidenta. Je to poslední zoufalý pokus, jak zabránit znovuzvolení Klause? I kdyby prošel, lid stejně drtivou většinou Klause zvolí.

Podle rozhovoru v MfD chce Matěj Stropnický prosadit, aby strana položila koaličním partnerům nůž na krk v podobě zásadní podmínky, která nebyla v koaliční smlouvě. Co to je, odmítl říci. Vsadil bych se, že to má být zásadní „ne radaru“.

Pondělí 8. října: Ministr Schwarzenberg oznámil, že ČR stáhne v budoucnu všechny své vojáky z Iráku s výjimkou instruktorů pro výcvik iráckých vládních sil. Jde především o vojáky střežící základnu u Basry, odkud se postupně stahují i Britové. Toto ministrovo rozhodnutí je těžké nespojovat s neklidem, který teď vzniká ve Straně zelených a ohrožuje už tak málo stabilní koalici. Ministr Schwarzenberg byl do vlády nominován zelenými a je právě ze strany vnitrostranické opozice v této pidistraně podrobován nevybíravé kritice. Nevím, bude-li tohle Stropnickému a spol. stačit. Vyzkoušeli si jen, že si mohou leccos dovolit.

Předseda KSČM Filip došel k závěru, že komunisté dosud neřekli jednoznačně své stanovisko k „pražskému jaru“ 1968 a k převratu z r. 1989. Příležitostí prý bude naspřesrok čtyřicáté výročí uvolnění i ruské invaze z osmašedesátého, a má se mluvit i o letech 1938 a 1948. O tom, jak bude vypadat reflexe únorového puče, něco naznačil místopředseda Dolejš: „v únoru proběhla revoluce v podstatě legitimní formou a lidé po druhé světové válce chtěli změnu společenského systému, ale bohužel ten systém, který byl budován, měl významné vady…“ No nazdar.

Víkendová výroční konference Česko-německého fóra v Erfurtu přinesla výmluvné svědectví o tom, že mluvení od věci, tak charakteristické pro tuto potěmkinskou opičárnu, se zdárně rozvíjí. Tentokrát byla řeč o postavení Romů v ČR a v SRN a o problém muslimských menšin v Německu. Autor zprávy Jan Kovařík si libuje, že „do pozadí ustoupila historie poválečného odsunu Němců, ač se šéf Landsmanšaftu Bernd Posselt snažil téma nastolit na zasedání rady fóra“. Společným úsilím českých a německých politiků se podařilo problém vyhnání v oficiální rovině zahrát do autu. Nevadí, pořád ještě zbývá internet (v Rusku, pokud se nemýlím, už zbývá pro svobodnou výměnu názorů jen internet).

S čímž volně souvisí další zpráva: v Bratislavě odhalili za přítomnosti předsedkyně maďarského parlamentu Katalin Sziliové památník Maďarům vyhnaným ze Slovenska po druhé světové válce. Slovenský ministr kultury Maďarič nato prohlásil, že ani jediný Maďar nebyl vystěhovaný do Maďarska proto, že byl Maďar, že došlo na základě mezistátní dohody k výměně obyvatelstva a vystěhováni byli pouze zrádci a kolaboranti. K tomu je třeba dodat, že dohoda o „výměně“ byla Maďarsku vnucena právem silnějšího, „výměna“ probíhala tak, že za každého Slováka z Maďarska, který se rozhodl dobrovolně vrátit na Slovensko, byl ze Slovenska násilím deportován jeden Maďar, přičemž zvláštní shodou okolností počet vyhnaných Maďarů převyšoval počet slovenských navrátilců o víc než patnáct tisíc osob, že zrádci a kolaboranti byli podle tehdejšího pojetí (viz Benešovy dekrety) prakticky všichni slovenští Maďaři a při výběru lidí určených k deportaci hrálo roli především to, jak atraktivní byl jejich nemovitý majetek.

Někdy v druhé polovině šedesátých klet založila skupinka lidí v Česku „Realistickou stranu“, která si kladla za cíl obnovit demokracii a svobodné podnikání, a to, když to bude zapotřebí, i terorem. Chtěli za tím účelem mj. založit jakési úderné oddíly. Dělali to převážně povídáním v hospodě, StB je vyhmátla, ale v roce 1968 vyšetřování zastavili. Jedinou úspěšnou akcí bylo zavraždění bulharského vojáka základní služby v srpnu 1968. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Oldřich Stránský zakládá konkureční organizaci ke „Svazu bojovníků za svobodu“. Jeho a jeho kolegy k tomu vede nespokojenost s tím, co v rámci „bojovníků“ provozuje zejména jejich předsedkyně Dvořáková, která – cituji z článku pana Stránského v LN – „podle jejich názorů je nevhodně reprezentuje, neboť nebyla přímo vězněna, a navíc byla mnoho let členem KSČ, jak sama teprve letos v červnu přiznala. A navíc ve svých projevech stále rozněcuje nenávist a zlobu vůči bývalým nepřátelům, místo aby se snažila o smíření mezi národy a budování jednotné Evropské unie.“ Chtěl bych si přát, aby to panu Stránskému vyšlo, ale u nás je to, řekl bych, skoro nemožné.

Úterý 9. října: Velká Británie po odchodu Tonyho Blaira jemně modifikuje svou „iráckou“ politiku. Do příštího jara sníží počet svých vojáků v Iráku na polovinu. Zároveň vyvstává otázka, co s těmi iráckými naivky, kteří do Britů investovali důvěru v tom smyslu, že u nich pracovali, a teď jim hrozí, že po jejich odchodu budou napíchnuti na kůl. Zde se projevila lepší stránka britské tradice, vláda (ovšem pod tlakem médií) se rozhodla, že ti, co pro ně pracovali aspoň rok, dostanou právo usídlit se v Británii. Ti ostatní mají smůlu. Pokud se nakonec pod tlakem veřejného mínění stáhnou všichni, měli by s sebou vzít celý Irák. S britským plánem panuje v mírových kruzích všeobecný souhlas, remcá jen samospráva v provincii Basra, ale upřímně řečeno, co záleží na nějaké Basře, když jde o tak vznešenou věc, jako je mír pro naši dobu!

Sarkozy zopakoval Topolánkovi výhrady k radaru, hlásá titulek v Právu. „Premiér taky opakovaně chválil Sarkozyho a Fillona za jejich podporu české pozice v otázce americké radarové základny v Brdech“, píše Mladá fronta Dnes. Tak co je pravda? Na základě mé pětapadesátileté (čtenářské) zkušeností s Právem se příliš nerozmýšlím. Pokud Topolánek zastává vstřícnější stanovisko k přijetí Turecka do EU než francouzský prezident, slouží mu to ovšem ke cti – když za tím nestojí vychcaná Klausovsko-zieleniecovská taktika „rozřeďování“ (v tomto případě EU). Turecko k Evropě patří, dobrovolně se k ní přihlásilo dlouho před tím, než vznikla EU, a bylo by sprosté ho vyhánět.

Alexandr Mitrofanov dává v Právu najevo svou radost nad tím, že KSČM hodlá „přehodnotit“ svá stanoviska k minulosti. Rádi je teď, když se jim to z taktických důvodů hodí, přehodnotí, a pak, až se to bude hodit, se k nim zase vrátí. Tak to dělali vždycky. KSČM je totálně nedůvěryhodný objekt. Sám Filip přiznává, že devadesát procent jejích členů vstoupilo do “strany“ mezi lety 1945 a 1989. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zato ty staré si pamatuje perfektně.

O víkendu proběhla v Erfurtu „výroční konference“ potěmkinského „Česko-německého diskusního fóra“. Týká se jí naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek bude mít církevní sňatek. Nepoužije ovšem služeb nevěstky babylonské, ale naší, slovanské, Československé církve. Má tu výhodu, že její členové nemusí věřit v Boha (soudím tak podle toho, že se k ní hlásí prezident Klaus a hlásil se k ní i nebožtík Dostál). Nicméně církev si zachovala jakési křesťanské rudimenty, např. to, že s rozvedenými má problém. Bude tedy, podle „biskupky“ Šilerové, v případě rozvedeného Paroubka klást důraz na hlubokou kajícnost, lítost a touhu po obnově života s Bohem. Doufám, že to pan Paroubek bude coby veřejný činitel předvádět před televizními kamerami. Mohla by to být ohromná sranda, myslím, že by to hravě zastínilo všechny VyVolené, výměny manželek i nemluvňat atd.

Luboš Palata se v LN vyjadřuje velmi kriticky k Andreji Hlinkovi (možná je to reakce na nedávný článek jednoho slovenského autora v LN, který jsem chtěl komentovat a zapomněl jsem na to, podstata věci je v tom, že s tím člověkem v zásadě souhlasím). Myslím, že pan Palata je na Hlinku příliš přísný. Pravda, neměl rád nás Čechy (možná proto, že jsme ho na pár měsíců zavřeli a ještě předtím mu, na velmi krátkou dobu ovšem, pověsili na nos bulíka „čechoslovakismu“) a např. s Masarykem ho těžko srovnávat. Idea liberální demokracie mu byla nepochybně bytostně cizí. Ale ležel mu na srdci osud Slovenska a Slováků (nemyslím, že jen slovenských katolíků) a něco pro Slováky udělal. Ať si klady a zápory Hlinkova působení Slováci v klidu a sami zhodnotí, je to jejich věc. Protesty jsou na místě jen tenkrát, kdyby někdo jeho kritikům (třeba prof. Kusému) chtěl zacpávat ústa.

Středa 10. října: podle agentury Median vede v září v oblibě u voličů ODS (34.1%) před ČSSD (30,4%). Protože preference ostatních stran jsou podle Medianu setrvalé, získala by koalice v případě voleb za této konstelace 106 mandátů. Median věští jinak než CVVM, STEM a Factum Invenio, a jeho prognózy mi nepřipadají moc důvěryhodné. Snad je to dobré k tomu, že Paroubkovi trochu spadne hřebínek. Podle siláckých řečí, které vede, by totiž měl teď mít 99,99% (spolu s komunisty, samozřejmě) a ODS 0,01%. Tím bychom se dostali do normálu, jaký platil za doby, kdy ještě náměstkoval v RAJ. Jak se zdá, nepůjde to tak rychle, jak si to pan Paroubek představuje. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Švejnar výtečný, Pačes ještě výtečnější. To je dojem pana Paroubka z včerejšího zasedání klubu poslanců ČSSD, kde se prezentovali uchazeči o prezidentské kandidátství. Sociální demokraté jsou poměrně nenároční a snadno si vyberou, hlavně když to nebude Klaus. Konec konců na tom zase až tolik nezáleží – viz naše dnešní glosa.

Jinak pan prof. Švejnar to nemá u „skalního levicového křídla“ ČSSD dobré, protože prý vykazuje málo českosti. Je zjevné, že mezi skalním levicovým křídlem ČSSD a Národní stranou, potažmo skinheady je plynulý přechod. V ČSSD ovšem prý existuje skupina, která na prezidentské křeslo protežuje pana poslance Jandáka. Na tom je vidět, oč jsme dnes dál než za totáče – tenkrát nikdo neuvažoval o tom, že by prezidentem mohl být Fanda Mrázek nebo Jarda Štercl. Pro část dnešních sociálních demokratů by zjevně pan poslanec pasoval na prezidentskou funkci, řečeno jeho slovy, když ještě býval ministrem kultury, jako prdel na hrnec.

Čtvrtek 11. října: Premiér Topolánek se vzbouřil proti nominaci exkomunisty a „religionisty“ Lužného na post ministra školství (zastává ještě názor, že „náboženství je opium lidu“, nebo ho už pustil?). Vypadá to, že republiková rada zelených toho člověka nominovala s kalkulem, že Topolánek ho nebude chtít a bude možné tlačit na vedení, aby zelení odešli z koalice. Premiér tvrdí, že „manažerské nezvládnutí resortu bylo velmi výrazné“ a že při výměně ministra „musí jít o personální diskontinuitu“. Nominace Lužného vypadá, jako by Kuchtová chtěla ministerstvo kočírovat z pozice „poradkyně“. Je zjevné, že divoká koaliční jízda vstupuje do nového stádia.

Další problém vznikne koalici v krajských volbách v příštím roce. Volebním lídrem (a potenciálním hejtmanem) v Středočeském kraji se chce stát dr. Rath. Svou kampaň hodlá postavit na boji proti radarové základně v Brdech, a to s tím, že „pokud budou lidé proti, budu stát klidně i v čele nestandardních kroků, které by základně zabránily, například blokád“. Bude to zajímavá zkouška sil. Teď zrovna se zdá, že odpor proti základně nějak ochabl, ale může to být jen sezónní výkyv. Taky není jasné, zda problém základna bude většině lidí v kraji stát za to, aby hlasovali pro Ratha tj. pro ČSSD vedenou Rathem. Trochu bych se tomu divil, dr. Rath je příliš výrazná postava. V každém případě však čeká hejtmana Bendla problém.

Jiří Paroubek dostane v Bavorsku cenu za česko-německé vztahy. Udělí mu ji Seligerova obec (organizace sudetoněmeckých sociálních demokratů). Paroubek tu cenu zjevně dostane proto, že se na rozdíl od jiných českých politiků např. šovinistů z ODS) vyhýbá otevřenému štvaní. Dělá to zjevně proto, že věc považuje za definitivně vyřízenou a nevěří, že by mu „protisudetoněmecké“ postoje přinesly nějaké voličské hlasy. Cena Paroubkovi je odměna kocourovi za zásluhy o zeleninové záhonky (na rozdíl od kozlů typu Zahradila je aspoň nepustoší).

Rakousko je zmítáno případem patnáctileté kosovské Albánky Arigony Zogajové. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Lékaři zachránili sebevraha vodkou, zní titulek v Právu. Tentokrát se tak nestalo na Rusi, ale v Austrálii, a nápoj nebyl použit jako univerzální všelék, ale jako specializovaný protijed proti etylénglykolu, kterým se nešťastník otrávil. Zpráva neuvádí, o jakou značku šlo.

Putinovi lidé prý uvažují o odstranění vycpané mrtvoly V. I. Lenina z mauzolea na Rudém náměstí. Jeden z představitelů Kremlu prý dokonce prohlásil, že „nekropole v centru země je absurdita“. Jak je možný takový nával věcnosti na místě, kde by ho člověk nečekal? Putinovo Rusko přece nebude ctít zakladatele bolševické ideologie, která se vyčerpala a prokázala neúčinnou. Jejich miláčkem je Stalin, vojevůdce a kolonizátor, který dal Rusku dosud nebývalou velikost. Užuž se zdálo, že známá teze „Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“ se stává skutečností. Za Sstalinových nástupců se to postupně nějak zvrtlo, a Vladimír Putin by to měl dát zase do pořádku. Lenin mu je přitom k ničemu.

Podle LN hodlají zastupitelé pražské ODS dosáhnout toho, aby se Kaplického kontroverzní projekt Národní knihovny nerealizoval, tedy aspoň ne na původně určeném místě, na Letenské pláni. Sám za sebe musím říci, že ve mně objekt nevzbuzuje bůhvíjaké nadšení, ale už jsem si na něj zvykl a jsem přesvědčen, že by si na něj nakonec zvykli všichni. Přemístění z vůle ODS teď vypadá jako vzpoura staromilců, vedených Nejvyšším arbitrem elegantiae ČR (mám podezření, že pokud by se náhodou stalo, že ho podruhé nezvolí, stavba se bude realizovat na původně určeném místě).

Laureát Nobelovy ceny za fyziku Peter Grünberg je náš rodák. Média řeší problém, jak se jím chvástat a zároveň vzít na vědomí, že jsme ho jako šestileté dítě spolu s rodiči hnali sviňským krokem směrem Německo. Lstivým novinářům (zpráva má zjevně původ ČTK) se z laureáta podařilo vymámit vyjádření, že mu to vůbec nevadilo. Nehrajme si na vadí – nevadí, je to nechutné a trapné. Jsou svinstva, která se nedělají, ať postiženým vadí, nebo ne.

Pátek 12. října: jak jsme už informovali, někteří pražští zastupitelé (hlavně ti z ODS) by rádi viděli novou budovu Národní knihovny někde jinde než na Letné, údajně v blízkosti pražského Hradu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle agentury Mori vede v září v preferencích ODS s 34,8% před ČSSD s 32,8 %. Komunisté mají 12,9%, zelení 10%, lidovci 5%. Výsledky tří „zavedených“ agentur (STEM, CVVM, Faktum Invenio) jsou jiné, bral bych to tak, že Median a Mori k nim jen připisuje malý otazník.

„Kaplického knihovna se mi líbí i nelíbí. Nejsem dostatečně fundovaný, abych si to rozhodl“, píše Jiří Hanák v Právu. Každý je dostatečně fundovaný na to, aby se mu něco líbilo nebo nelíbilo.

Česko přijde o dva europoslance, píší v MfD. Doufám, že to budou Remek a Zahradil.

Sociálně demokratičtí futurologové Balabán a Rašek se zabývají taktéž v MfD apokalyptickými představami, jak by to vypadalo, kdyby v ČR na týden vypadla elektřina. To mi připadá jako námět na apokalyptický hollywoodský film. Co takhle o hodně reálnější představa, že Rusové zabrzdí nebo pořádně přiškrtí dodávky ropy a zemního plynu do Evropy? Ve škále sociálně demokratického uvažování pro to zjevně není místo. Skoro mne mrzí, že mi chybějí odborné předpoklady, abych to mohl věrohodně popsat.

V LN se pozastavují nad tím, že místopředsedkyně Sněmovny Talmanová se stala předsedkyní výboru pro slaďování rodinného a profesního života. Nemá prý k tomu základní předpoklady, nevede dostatečně mravný život, odloudila paní Topolánkové manžela. Myslím si, že do soukromého života paní Talmanové nikomu nic není a s moralizováním ať každý začne u sebe. Jediné, co mi na celé aféře kolem exploze premiérova manželství opravdu vadí, je chování jeho zhrzené manželky, která přehrála svůj soukromý problém do politické roviny, kandidovala do Senátu za směšnou pidistranu paní Bobošíkové a ovlivnila výsledek senátních voleb v Ostravě. To považuji za naprosto nepatřičné: poškodila tím, byť i nepřímo, taky mne a spoustu dalších občanů v téhle zemi: cožpak my můžeme za její soukromé trable? Řekl bych, že je to drzost.

„Já se nevzdám, ať si mne odéesáci pověsí“, volá jánošíkovsky Matěj Stropnický v on-line rozhovoru na Lidovkách.cz. To je, řekl bych, opravdu, ale opravdu velké nedorozumění. Lidé jako pan Stropnický v dosavadním průběhu dějin vždycky patřili k těm, kteří sami věšeli – i když občas se jim podařilo věšení rozjet tak úspěšně, že nakonec zachvátilo i je. Viz celá škála, jak se dnes říká, osobností, od Saint-Justa po Bucharina.

Sobota 13. října: To, že se Jiří Paroubek rozhodl nejprve dělat lídra krajské kandidátce v Ústeckém kraji, a pak toho nechal, má své pozoruhodné politické pozadí, o němž se dnes píše v Právu. Paroubek a jeho milec Benda tam musí čelit buntu, v jehož čele stojí místopředsedkyně Vaňhová a pověstný děčínský předseda Foldyna. Chomutovská okresní organizace ČSSD odmítla Paroubka na lídra nominovat, vzbouřenci mají plán, aby v čele krajské kandidátky stáli představitelé nejúspěšnějších okresních organizací v minulých volbách, tj. oni. Za tím vším je údajně Miloš Zeman, který se očividně nevzdal plánů na Paroubkův skalp. Ke zprávě se vrátíme, svědčí o pozoruhodných vztazích v naší demokratické levici, které výstižně charakterizoval starosta Podsedic, známé fackovací centrály ČSSD, bývalý poslanec Robert Kopecký: “Ne, že bych neměl k Paroubkovi žádnou výhradu, ale je to zatím jediný člověk, který dokáže sociální demokracii vést.“

Při oslavách 200. výročí založení karlovarské Becherovky se zabil jeden z oslavujících manažerů. Ke zprávě se vrátíme.

Americký ex-viceprezident Al Gore dostal Nobelovu cenu za mír. To je další příležitost pro Václava Klause, aby se k věci zásadně vyjádřil. I k této zprávě se vrátíme.

Polský exprezident Kwaśnieweski trpí záhadnou tropickou nemocí, která, jak se zdá, se projevuje náhlými a silnými záchvaty alkoholismu. Bylo by dobře, kdyby se od něho nakazil někdo z našich papalášů (hlavně těch z demokratické i nedemokratické levice), stali by se alespoň poněkud zábavnějšími. Vzpomeňme jen na dobu, kdy ČSSD a vládě vévodil Miloš Zeman, jenž zjevně trpěl podobnou chorobou!

Postoj pražských zastupitelů ke Kaplického návrhu Národní knihovny je komentován zprava i zleva. Architektovi může těžko někdo vyčítat, že by odvedl nezajímavou akademickou práci. Je to slovo do pranice – podařilo se mu postavit na nohy celou českou politiku od Klause po Havla. Na tom návrhu musí něco být: když už ne z uměleckého, tak rozhodně z politologického hlediska.

Ministerský kandidát Strany zelených Lužný ukončil v roce 1987 studia na vysoké škole diplomovou prací, která se tehdy jmenovala „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“. Práce pak ležela kdesi v univerzitním trezoru a hlodal v ní zub času způsobem, který kupodivu kopíroval bouřlivé politické proměny, kterými naše země procházela. Během doby se totiž název zázračně změnil na „Krausova kritika jazykové fráze“, jak o tom aspoň svědčí dnešní autobiografie budoucího ministra. Lužný má předstoupit opřed poslanecký klub zelených a republikovou radu strany se svou koncepcí školství. Zřejmě nezůstane jen u ní a řeč přijde i na zázračnou transformaci názvu jeho diplomky. Myslím, že mu to u Stropnického a spol. projde, z takových maličkostí se dnes nestřílí. Ostatně, co měl budoucí ministr dělat, tehdy se jiné práce psát nedaly. Vyčítat mu to by bylo podobně pošetilé jako vyčítat Jihočeským matkám jejich sponzory. Spíš by mohlo být zábavné seznámit se s některými pasážemi z kandidátovy práce. Abychom věděli, co budeme mít za ministra.

MfD informuje o chystaném procesu s bývalou komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Historik, který se případem Horákové zabývá, se pozastavuje nad tím, že exprokurátorka i po roce 1989 pociťuje k Horákové zášť. To je těžké, když někoho pomůžete zavraždit, zpravidla si tím uzavíráte do budoucnosti cestu k tomu, abyste ho mohli ctít a milovat. Historik rovněž považuje za důležité, aby soud řekl, že se tu před šedesáti lety stala justiční vražda. Myslím, že to nebude těžké, když to dnes říká i předseda KSČM Filip. A protože to říká i on, neměla by se váha této informace přeceňovat.

V příloze Kavárna vykládá zase Jacques Rupnik zasvěceně o tom, jaké byly vztahy mezi Chartou77 a českou společností v době normalizace. Společnost byla zachvácena morální nízkostí a prohnilostí, jak o tom svědčí Václav Klaus. V normalizaci se prý začalo říkat, že žádná ideologie neplatí, že platí pouze soukromé zájmy, a na vše se pohlíželo jako na frašku. Pan Rupnik ovšem v té době pozoroval naši vlast z bezpečného odstupu francouzských a amerických univerzit: vůbec mu to nevyčítám, vyčítám mu jen jeho zasvěcené komentáře o tom, jak to tu vypadalo, protože je ve svých informacích odkázán na to, co mu o tom kdo napovídal a podle toho, co píše, je dokonce zjevné, kdo to asi byl. Navíc mne uráží tenhle pohrdavý způsob psaní o nás Češích. Shrnuto a podtrženo, jsme prý v podstatě bezpáteřný dobytek, ve vypjatých dobách (okupace, normalizace, pro Krista Pána, jak to někdo může srovnávat) se prý vždycky najde jen něco málo statečných a ostatní drží hubu a krok. Podotýkám, že pan Rubik je sice seznámen s českými poměry a mluví perfektně česky, ale je napůl Francouz, napůl Slovinec. Na tom není samozřejmě vůbec nic špatného, jen bych se v takovém případě zdržel silných paušálních odsuzujících soudů o jiném národu. Pod titulkem k obrázku nad článkem je napsáno: „Čeští letci v Anglii v roce 1940; necelých deset let poté z nich byli nepřátelé československého státu. Otřesná ukázka toho, jak se Češi dokážou zachovat ke svým, odbojovým hrdinům.“ Buďme věcní: jacípak Češi, to je nechutná paušalizace. Zachovali se tak představitelé komunistického režimu (samozřejmě to byli Češi, ale vůbec ne všichni), jejichž instalaci do vedoucích funkcí v únorovém puči 1948 velmi výrazně napomohl prezident Beneš (z indolence, samozřejmě, ale to ho moc neomlouvá), kterého zase ti letci chtě nechtě pomohli uvést do funkce v roce 1945 (těm letcům to samozřejmě nevyčítám, co jim zbývalo, doba byla strašná, nikdo jiný po ruce nebyl). Chci jen říci, že už to samo o sobě volá po citlivějším pojetí „dědičné české zkaženosti“. Česká společnost si zaslouží kritiku, ale věcnou.

Zbyněk Petráček hovoří v článku o chystané rezoluci amerického Kongresu ohledně genocidy Arménů o „občasných tlacích na parlamentní svatořečení Benešových dekretů“. Jaképak občasné tlaky! Benešovy dekrety byly Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky slavnostně svatořečeny 24. dubna 2002, viz informace v Událostech z tohoto týdne. A byly svatořečeny jednomyslně, jako za totáče. A pan Petráček to přece nemůže nevědět.

Pondělí 15. října: „Církve mají dostat 83 miliard“, rozuměj za část majetku, zabaveného za minulého režimu. Částka by se vracela postupně během sedmdesáti let a nahradila by to, co nyní do církví musí vkládat stát „z peněz daňových poplatníků“, z nichž většina jsou zuřiví ateisté. Menší část majetku by se restituovala. Tak zní vládní návrh, ČSSD, zdá se (aspoň z toho, co říkal v ČT exministr Jandák, jenže ten je v této věci atypicky liberální) nemá zásadní námitky. Zásadní námitky mají občané: v anketě na serveru lidovky.cz se převážná většina hlasujících vyslovila pro variantu „nedat jim ani korunu“. Restituce, resp. odškodnění jsou především a skoro výlučně problémem katolické církve, která má z historických důvodů nákladný provoz a v minulosti si na něj sama vydělávala. Český člověk, který nechápe, k čemu jsou vláda pověry a opium lidu dobré, řve: nic jim nedat, ať se vydržují sami. Možná, že by se tím měly inspirovat aspoň protestantské církve, kterých se tyto restituce a odškodnění týkají jen okrajově, a dát svým spoluobčanům najevo: strčte si nakradené za klobouk, uživíme se sami. Katolíci to bohužel udělat nemohou. Nevím, zda je odluka církví od státu univerzální všelék, ale odluka církví od tohoto státu by byla velmi žádoucí. Ne snad pro stát, ale pro církve.

Pavel Verner hájí v Právu zeleného ministerského kandidáta Lužného dosti zvláštním způsobem. Problém je s názvem práce: jmenovala se „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“, ale Lužný si nyní pro účely životopisu titul upravil na „Krausovu kritiku jazykové fráze“. Pan Verner k tomu podotýká: „Je to podvod, ale věšet by se hříšník neměl. Ať hodí kamenem ten, kdo prošel tehdejší vysokou školou, aniž by svá studia marx-leninismem umazal.“ Pan Verner si z nás dělá srandu. Nejde vůbec o to, co pan Lužný dělal tenkrát, ale co dělá teď. Totiž že lže. Pan Verner to ví, jenže to bere pragmaticky (dřív se tomu staromódně říkalo cynicky): především je třeba dokázat, že jiní koaliční politici nejsou o nic lepší, a pak trochu povzbudit ty zelené, kteří by v budoucnu mohli jít do party s Paroubkem. Problému pana Lužného se týká naše dnešní glosa.

Tamtéž se členka republikové rady SZ Dušková domnívá, že nám v roce 1989 svobodu „odvážně vymohli“ svobodu studenti. Prd nám vymohli. V Rusku se sesul režim, zdejší komunisti ztratili oporu zvnějšku a jistotu zevnitř, velmi rychle se ukázalo, že s režimem sympatizuje jen těch 20%, co dnes volí KSČM, a ti zalezli. Rozhodující byly masové demonstrace v týdnu následujícím po studentské demonstraci. Kolem českého studentstva se vznáší podivný a zcela nezasloužený nimbus. Nemělo by se zapomínat, že k jejich „revolučním tradicím“ patří i antisemitské demonstrace za Hilsneriády a nacionalistické kravály v době sporu o insignie.

Je zajímavé, jak se hulvátství pozvolna přenáší z internetových diskusí i do čtenářských dopisů papírovým novinám: v hysterické debatě o Kaplického blobu mluví jeden čtenář LN o tom, že neználkové žvaní do toho, čemu nerozumí, je to odporné, kde berou tu drzost, jiný zase píše o „žvanění“ a „zástupných žvástech“. Řeč je o politicích, na ty je dovoleno všechno. My jsme lid, můžeme se tedy vyjadřovat jako dobytek. Celá debata o blobu je úplně nevěcná a zasloužily se o to bohužel v první řadě už na počátku texty kulturtrégrů, kteří (které) návrh vehementně obhajovali (obhajovaly) před zaostalými nevzdělanci, co mají tu drzost, že se jim to nelíbí. Takže dnes může v LN estetik Petr Vilhelm žádat ministra kultury a premiéra, aby se v té věci postavili prezidentovi. Neměla by snad vypuknout občanská válka? Něco jako husitské bouře? Řekl bych, že vláda (a ovšem taky prezident) by hlavně měli mít jiné starosti než je jeden barák na Letné.

Úterý 16. října: právní experti jsou zděšeni způsobem, jak policie řešila dopadení svého loupícího kolegy v Železné Rudě. Já jsem zase coby bývalý vysokoškolský učitel zděšen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, že odmítnutý uchazeč o studium na Vysoké škole musí dostat od rektora, případně děkana „podrobné a srozumitelné vysvětlení, proč nebyl přijat“. O tom, zda je dostatečně podrobné a srozumitelné, budou od nynějška rozhodovat v tisícovkách případů správní soudy. Nicméně oceňuji aspoň to, že NSS zatím nežádá, aby rektor, případně děkan odmítnutého uchazeče o tom, že nemůže být přijat, přesvědčil.

Prezident Klaus bude v dohledné době jmenovat 87 nových profesorů. Z jeho kolegů z oboru profesuru obdrží někdejší ministr Karel Dyba (během ministrování nezlobil), nedostane ji exministr Tomáš Ježek (zlobil). Ježka nedoporučila vědecká rada VŠE. Klaus podle Práva dával předem najevo výhrady k Ježkově jmenování, ale hlasování se samozřejmě nezúčastnil. Je v tom nevinně. Mám pocit, že stejně jako v případu s blobem. Bylo by zajímavé se o tom dozvědět něco bližšího.

Dnes začal před Pražským městským soudem proces s prokurátorkou v procesu Horáková a d. Brožovou-Polednovou. Věci se týká naše dnešní glosa.

Martin Bursík je zřejmě docela šikovný politik s jakýmsi smyslem pro to, co je třeba dělat a co se dělat nesmí (kolaborovat s komunisty nebo s těmi, co se s komunisty kolaborovat chystají). Bohužel jako jediný momentálně pojízdný vehikl k návratu do politiky si vyhlédl (nebo spíše se mu nabídla) Stranu zelených. To má své stinné stránky: předseda takové strany musí být, zvláště u nás, buď cvok, nebo aspoň šílenství předstírat. V případě pana Bursíka se kloním k tomuto druhému vysvětlení poté, co jsem se z dnešního Práva dozvěděl, že hodlá prosazovat, aby starostové malých obcí kontrolovali své sousedy, zda nestápějí v kamnech neekologické svinstvo (není jasné, zda má na mysli jen PET lahve, nebo taky např. brikety; v tom případě se předem přiznávám). Tvrdí, že starostu, stejně jako místního policistu, všichni znají a respektují ho. Pan Bursík se zjevně domnívá, že dosud existuje institut obecního policajta. V tom případě by byla situace jasná: starosta zjistí, že sousedovi se mohutně kouří z komína, a hned ví, kolik uhodilo. Poručí policajtovi, ten vytáhne vereš (slovo převzaté z maďarštiny, od „verni“, řezat), býkovec, delikventa a vysází mu pětadvacet. Protože je to všechno mezi námi sousedy, nepůjde o žádné porušení lidských práv.

Tak říkajíc ze stejného soudku je zpráva, že ČR patří mezi nejhorší v boji proti kouření. Sledují se ceny cigaret, rozsah zákazu kouření na pracovištích a veřejných místech, výdaje na prevenci kouření a podpora odvykacích programů. Zlá zpráva má svou světlou stránku: pokud jde o buzeraci svých občanů, není na tom ČR zatím ještě tak špatně: četl jsem nedávno, že kdesi (v jednom ze států USA?) hodlali zavést zákaz kouření i v soukromí. To by byl odstrašující případ, zatím to ovšem neprošlo.

MfD má zřejmě nouzi o autory, proto přešla na techniku „čtenáři si sami dělají noviny“ (zjevně podle vzoru „Mládež řídí Brno). Patří k ní přetiskování příspěvků z různých blogů a články rozvášněných školáků proti americkým imperialistům (něco podobného si pamatuji naposled ze svých dětských let). Jeden vyšel dneska (Americké radary, či politická lobby, str. C4) a je zvlášť vypečený, takže se k němu vrátíme. Jinak bych řekl, že hranice mezi čtenáři a těmi, co noviny dělají, má svůj smysl a že se v průběhu dějin osvědčila.

Středa 17. října: Podle STEM vede ČSSD s přehledem v sympatiích veřejnosti před ODS (30,5% vůči 25,9%, ČSSD přibrala o 1,8%, ODS ztratila 1,1%). Ostatní strany mírně tratily, v přepočtu na mandáty by měl rudý blok většinu 105 hlasů. Nemohu se zbavit dojmu (nevím, odkud jsem ho vzal), že STEM je relativně „ČSSD-freundlich“. Proto bych si se závěry počkal na další agentury.

Naše drahá vlast utrpěla potupnou porážku při volbě nestálého člena Rady Bezpečnosti OSN. Je třeba zdůraznit, že je to ryze prestižní záležitost, OSN je čím dál tím víc potěmkinská organizace (byla jí už od počátku, ale v trochu menší míře) a RB je směšný útvar, kde rozhoduje pět „velmocí“ (proč jsou Francie a Británie velmoci, kdežto Německo ne? Ve skutečnosti existují jen tři velmoci, USA, Rusko a Čína) s právem veta, a jen když se jim náhodou nezachce ho využít, zmůžou něco i ty ostatní hlasy. Jenže co je to platné, kdo chce Topolánka bít, hůl má teď k dispozici. Že by hlasování ovlivnil Klaus svými názory na globální oteplování (že by např. zástupci tichomořských ostrovů dostali strach, že by kvůli Klausově kritice ideologizace tepelné hrozby stoupla voda v oceánech o pět metrů a jejich ostrovy zaplavila, a v důsledku toho ČR nevolili, považuji za blbost; spíš je pravděpodobné, že představitelé těch ostrovů nikdy v životě o žádném Václavu Klausovi neslyšeli). Pravděpodobné je (přečetl jsem si to někde v novinách), že se většině nezamlouvalo volit stát, který je členem NATO a EU. V OSN měli vždycky převahu lidožrouti nad demokraty. Je tak už zařízené a jediné, co v něm demokraty ještě drží nad vodou, je veto USA. Porážka ČR nemá vůbec žádnou faktickou váhu (resp. má podobnou váhu, jako když slečna Baďurová nezíská medaili ve skoku o tyči), možná je dokonce lépe, že tam nejsme (proč zbytečně šaškovat). Jenže komu to vysvětlíš!

Pražská ODS přemýšlí teď už jen o tom, kam Národní knihovnu podle Kaplického schovat. Padají kuriózní návrhy: Strahov mezi dvěma velkými stadiony, Letňany (proč ne rovnou Milovice?), Pankrác, kde ovšem není žádná volná parcela, takže by se „blob“ musel vznášet ve vzduchu jako ostrov Laputa z Guliverových cest). Opačná a zároveň rovnocenná možnost by bylo dno Macochy. Pražská ODS je zjevně spojena s Hradem známým telefonem, který má na Hradě jen mluvítko a dole v podhradí jen sluchátka. Poslušně tentokrát zareagoval ovšem i premiér a oznámil, že stát nedá na stavbu ani vindru. Je zvláštní, že to neřekl už dříve, nemusela se konat žádná soutěž. Neměl by snad její náklady zaplatit? K vývoji situace a zejména k oslnivé postavě pana primátora se ještě vrátíme.

Mluvčí rakouských stran pro otázky vyhnanců podepsali společné prohlášení k Benešovým dekretům a vyhnání sudetských Němců. Zprávy se týká naše dnešní glosa.

Pět zemí v sousedství Kaspického moře podepsalo z iniciativy ruského prezidenta Putina deklaraci, podle níž se žádná z nich nestane základnou pro případný útok na Írán. Rusko velmi pečuje o to, aby Američané a Západ měli Ahmadínežáda zakousnutého za krkem a pokud možno s tím nemohli nic dělat. Je to brežněvismus v novém rouše, šikovnější a nebezpečnější. Až budou Američané příliš zaměstnání Ahmadínežádem, poberou si Rusové ve střední Evropě zpátky to, co okupovali po pětačtyřicátém. Samozřejmě s výjimkou ČR! My jim, jako obvykle, napochodujeme do zadnice dobrovolně, protože dobře víme, že je tím nejlepším prostředím, kde lze být v pravém slova smyslu suverénní.

Čtvrtek 18. října: Vážení čtenáři, omlouvám se za zdržení v rubrice Co týden dal. Vyplynulo z mého včerejšího zaneprázdnění a z toho, že události děklám sám, tak říkajíc na koleně a (což zdůrazňuji) čistě na vlastní náklady, tj. zadarmo. Zpoždění doženu během dneška.

Postupně všichni přicházejí na to, že stavba Národní knihovny není realizovatelná na Letné a zjevně ani vůbec, protože Ministerstvo kultury na ni nemá peníze. Vláda na ni nemá peníze. Zaplatili pouze přípravné práce, mj. náklady spojené s výběrovým řízením (na stavbu, ne kterou nemají prachy, to je vynikající!) Vážení, nemohli byste si z nás dělat srandu aspoň nějakým méně okatým způsobem? Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jak se dalo očekávat, všichni teď myjou Topolánkovi hlavu za neúspěch při volbě do RB OSN. Neúspěch to je, ale upřímně řečeno zase až o tolik nejde, nepochybně se na něm podepsalo Rusko (politický neklid v ČR mu prospívá, shnilá hruška se třese a už brzy spadne Putinovi do klína) a Čína (česká politická linie jí nevyhovuje a jakékoli oslabení Západu zase ano) daleko víc než projev Václava Klause o globálním oteplování. Česká veřejnost bude ovšem dotčena stejně, jako kdybychom nebyli s Německem 3:0 vyhráli, ale prohráli, a do preferencí vlády a ODS se to promítne. Co kdybyste přestali brát politiku jako fotbal? Jsou to opravdu, ale opravdu dvě různé věci!

Obliba prezidenta Václava Klause dramaticky klesla (ze 73 na 65%). Výsledek je třeba brát s rezervou (jde o průzkum agentury STEM, u níž se těžko bráním dojmu, že se pohybuje v silovém poli ČSSD), ale stejně: pokud by byl plus minus správný, sotva jej lze považovat za „náhodný výkyv způsobený metodikou“, jak poněkud alibisticky tvrdí prezidentův mluvčí Hájek. Nevěřím taky, že by se do něj promítl prezidentův postoj ke globálnímu oteplování nebo ke Kaplického blobu (to vadí jen intelektuálům). Spíš se podobné prezidentovy iniciativy sčítají do jednoho celkového “uměleckého“ dojmu, který sdílí čím dál tím víc „obyčejných“ lidí, a který by se, pokud by šlo o někoho, kdo není zrovna prezidentem, ale jen obyčejným smrtelníkem, dal shrnout do slov: jsi nějaký moc chytrý, aby ses z toho… atd.

Jiří Hanák se v Právu pozastavuje nad tím, jak se mohl předseda ČSSD Paroubek opovážit převzít cenu, nazvanou po sudetoněmeckém sociálním demokratu Jakschovi, který v londýnském exilu „začal surfovat na vlně německého nacionalismu“ a nechtěl se dohodnout s Benešem. Je třeba dodat, že se nechtěl dohodnout s Benešem o tom, že se mají tři miliony jeho spoluobčanů, českých Němců jako on, okrást o veškerý majetek a sviňským krokem vyhnat do Němec. Zároveň Hanák volá po ocenění těch českoněmeckých kolaborantů, kteří byli ochotni jít Benešovi a komunistům na ruku. Je to trochu, jako kdyby dnes usiloval o postavení trojpomníku Josefu Plojharovi, Emanuelu Šlechtovi a Zdeňkovi Fierlingerovi. Možná, že ještě o fous horší.

Prezident Klaus vyzývá k podpoře jaderné energie. Tuto zprávu je třeba posuzovat v souvislosti s požadavkem ČSSD, aby o energetické politice ČR nerozhodovala vláda, ale Poslanecká sněmovna. V tom případě by Tlustý a spol. (jak se zdá pod ochrannými křídly pana prezidenta, což není zase až tak překvapivé) mohli pohodlně svrhnout vládu předstírajíce, že slouží dobré věci. Zelení totiž nemohou přistoupit na další budování atomových elektráren a stop stavbě dalších jaderných bloků je součástí koaliční smlouvy. K této dosti významné události se ještě vrátíme.

Ústavní soud rozhodl, že telefonní odposlechy advokáta Čapka, který zastupuje Františka O. Kinského v jeho majetkové při se státem, byly nezákonné. Je to jakýsi dílčí úspěch, odposlechy se konaly v rámci široce založené akce proti advokátům - zrádcům a nepřátelům vlasti, hájícím nároky zněmčilé šlechty. Byla rozjeta za vlády ČSSD. Představitel Advokátní komory Václav Vlk k tomu prohlásil: „Máme dvě brzdy, které nedovolí opakování historie z padesátých let – zákaz trestu smrti a pak skutečnost, že stát nezasahuje do soukromí advokátů, nezkoumá jim spisy a nesleduje, s kým a o čem se baví.“ Pan doktor Vlk je obrovský optimista. Trest smrti není k teroru nutně zapotřebí, na jistou dobu ho zrušil i J. V. Stalin, aniž by to jeho krutovládě ubralo na síle, a pokud budou advokáti náležitě prohnilí, nemusí jim stát vůbec zasahovat do soukromí, stačí, když si je např. koupí. Pokud veřejnost bude svolná s tím, aby v určitých případech (podezření z „vlastizrady“) neplatily žádné regule – a česká veřejnost bývá s něčím podobným srozuměna velmi často – jsou všechny brzdy pro kočku.

USA chce navrhnout Rusku, aby na činnost amerického radaru v ČR dohlíželi ruští experti. Je mi líto, ale o přítomnosti ruských expertů na našem území by měla rozhodnout ČR (jde bohužel o formalitu, protože české veřejnosti „ruští experti“ na rozdíl od těch amerických nevadí - já se bohužel pamatuji na jaro 1968, kdy se to u nás ruskými experty jen hemžilo, podnikali tu dokonce jakési „spojovací cvičení“; a taky se pamatuji, jak to skončilo). Pokud tu budeme mít najednou Rusy i Američany, octneme se znovu v roce 1945. Ruští vojáci nemají na našem území co pohledávat.

Karel Steigerwald vytýká v MfD Paroubkovi (v souvislosti s jeho docela slušným vyjádřením k procesu s Brožovou-Polednovou), že „dává přednost tomu, co je (podle něho) správné, před tím, co je podle zákona“. V tom případě Paroubek nedělá nic odsouzeníhodného: když je zákon špatný nebo nedokonalý, je třeba trvat na tom, co je lepší a dokonalejší. Např. dávat přednost lidskosti a spravedlivosti před Benešovými dekrety bylo a je docela v pořádku. Pan Steigerwald, tento Jiří Pehe dnešního Hradu, si citlivě vybírá řešení, která se budou líbit lidu: teď např. jde o to, lynčovat (sametově, samozřejmě) jednu starou bábu. To bude sranda!

Jakási pubertální dívka se v rámci akce „mládež vede Mladou frontu Dnes“ obrací s výčitkami na své spoluobčany a rodiče. „Kde jste byli vy všichni ušlechtilí Evropané, když se vraždili nevinní lidé v Jugoslávii“? Milá holčičko, když se nevinní lidé v Jugoslávii (Bosňáci, Srbové, Albánci, jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou) rozhodnou, že se budou mezi sebou vraždit, nezabrání jim v tom nikdo na světě. Naší starostí je, aby se nevraždili (přitom nebo i jindy) nevinní Češi. Jak říkal Karel Havlíček (kterého znáte spíše pod jménem Havlíček_Borovský: člověk se má starat především o ty, kterým může opravdu pomoci. To za prvé. Za druhé, patetická výzva: „Milá maminko, milý tatínku, chci, abyste bránili náš svět…“ Neměla byste, děvče, počítat s tím, že Vás pořád bude bránit tatínek s maminkou. Koukejte se o „bránění našeho světa“ začít starat taky sama! Už na to máte léta. Musím se přiznat, že z pohledu na naši nejmladší generaci, jak ji prezentuje MfD, mám žaludeční potíže.

Pátek 19. října: Bývalé prokurátorce Brožové-Polednové navrhli trest pět let. Je to hluboko pod spodní hranicí trestného činu napomáhání k vraždě, ale zároveň vysoko nad fyzickými možnostmi obžalované. Takže jí trest nejspíš přeruší ze zdravotních důvodů do té doby, než umře. Jaký smysl má takový výkon spravedlnosti? Zavřeli osobu nepochybně vinnou, ale až někde v druhé nebo v třetí řadě, a nezbude jim, než ji hned zase pustit. Nesnižuje to vážnost soudů i zákona? Podle obhájce Brožové-Polednové je „naprosto mylné“ uvádět, že bez přispění obžalované by k absolutním trestům nedošlo“. Má úplně pravdu, o trestech se rozhodovalo v politbyru. Jenže je taky pravda, že obžalovaná při výkonu justiční vraždy ochotně napomáhala a spoluvinu nese. Soudce v případu prohlásil: „Rozsudek vyhlásíme s plnou parádou 1. listopadu“. Bude se rezervovat největší jednací síň, aby se čtení verdiktu mohli zúčastnit všichni, kdo chtějí. Ve skutečnosti je jen velmi málo důvodů k parádě. Po sedmnácti letech podivného otálení se podařilo odsoudit jednu osobu, která navíc nepatřila k těm nejvýznamnějším. Dotyčná je navíc, jak se zdá, dementní a tudíž taky bezbranná (na rozdíl od Grebeníčka st. nedělala například v podstatě žádné obstrukce. Reportérovi MfD řekla přes zavřené dveře svého bytu: „Měla jsem už umřít. Proč mě proboha soudí až teď, po takových letech?“ Člověk, který je za těchto okolností schopen cítit jakési uspokojení z naplnění spravedlnosti, musí být dost zvláštně ustrojený.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek napsal v dnešním Právu: „Přestože náš prezident obrousil ostré hrany kategorických stanovisek, tak k tématu globálního oteplování přednesl projev diametrálně se lišící prakticky od všech ostatních.“ Proboha, co je na tom špatného? Špatné je nemít pravdu (netvrdím, že Klaus má pravdu), a ne se lišit od ostatních.

Podle dalšího průzkumu STEM Klausovi věří 73% občanů a jeho důvěra od posledního podobného průzkumu stoupla o 1%. Průzkum se týká důvěryhodnosti ústavních činitelů a jeho výsledky jsou dosti zvláštní – na třetím místě (druhý je předseda ÚS Rychetský) se umístil předseda PS Vlček. Klausovy výsledky v tomto a ve včera zveřejněném průzkumu se prý liší proto, že ten včerejší hodnotí Klausův výkon v posledním měsíci, kdežto zde jde o dlouhodobý trend. Jako laický pozorovatel bych ale spíš řekl, že oba průzkumy není třeba brát příliš vážně.

Koaliční krize ohledně schvalování energetické koncepce (ve vládě, nebo v Poslanecké sněmovně?) se vyostřuje. Poslanec Tlustý se ohrazuje proti tomu, aby byl označován za „rebela“ ODS. Má pravdu, to označení je velmi, velmi milosrdné. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V MfD se ke kritikům projektu Národní knihovny přidal historik architektury Pavel Kalina. Říká mj. „Nechápu, jak může být řešena Národní knihovna na letenské pláni bez celkové koncepce toho místa.“ Na tom je něco pravdy, poukazoval na to před časem i Václav Havel, který patří k obhájcům projektu. V každém případě je ten obludný bolševický Apelplatz nutné co nejrychleji zastavět – čímkoli, dřív než tam Filip s Paroubkem, až se proderou k moci, začnou zase pořádat májové švancparády. Zastavět. Řekl bych skoro čímkoli.

Místopředseda PS Filip vykonal oficiální cestu do Běloruska a domlouval tam přátelství a spolupráci. Naše zahraniční politika je vícekolejná. Předpokládám, že panu Paroubkovi vystupování jeho politického spojence nevadí.

Sobota 20.října: podle výkonného výboru KSČM je prý u nás „s velkou mediální podporou rozvíjen kult osobnosti současného prezidenta republiky Václava Klause, je pěstována představa o jeho výjimečnosti, právu autoritativně hovořit i k těm otázkám, ke kterým zjevně nemá odbornou kvalifikaci“. To je opravdu směšné (kult prezidenta tu bude, až se v té funkci zahnízdí pan Filip nebo pan Paroubek), jediná otázka je, zda komunisté podobnými hloupými řečmi nemaskují svou ochotu podat Klausovi několik pomocných volitelských rukou.

Také podle průzkumu CVVM má nyní ČSSD poměrně velký náskok proti ODS (ČSSD 36%, přibrala 3%, OSDS jen 30%, ztratila jedno). Vzhledem k tomu, že komunisté mají stabilních 15% (+0,5), zelení a lidovci tratili po 1% (zelení 9%, lidovci 8%), je poměrně citelná ztráta koalice, kterou předpověděl už STEM, víceméně potvrzena. Rudý blok by měl 105 mandátů v PS, což by mu stačilo k pohodlnému vládnutí. Ještě chvilku, a Paroubek začne snít o předčasných volbách – zvlášť když se v ODS i u zelených projevují známky rozkladu. Paroubkova představa je zjevně koalice se zelenými a lidovci (podobně se dnes v rozhovoru pro Právo vyjádřil místopředseda Sobotka, který neoplývá příliš samostatnými a osobitými vizemi): podle současné prognózy CVVM by sice ČSSD stejně jako dnes nutně potřebovala komunisty v zádech, ale nevypadalo by to tak blbě, Paroubek by v té kolaboraci s komunisty nebyl sám, měl by lidovecké a zelené alibi.

Kaplického návrh Národní knihovny, z něhož se stalo zjevné politikum, se líbí 60% obyvatel Prahy a 44% obyvatel ČR. To je, řekl by jeden, dostatečná podpora, aby se politici nemuseli bát, že si poškodí preference, když budou pro. Zvlášť když ČSSD nejevila žádnou chuť tu věc použít jako politický klacek na koalici. Co si od tažení proti Kaplickému ODS a Bém slibují? Preference jim to, jak vidno, nezvedá.

ODS má další vnitřní problém, novou „euroústavu“, na níž se nakonec EU včetně ČR nyní shodla. Skupina „rebelů“ ve straně žádá referendum (změny vůči původní, ostře odmítané podobě považují zjevně za nedostatečné), Topolánek si dovede představit schválení v parlamentu. Výkonná rada se usnesla, že se obrátí na Ústavní soud, aby zjistil, zda nový text není v nesouladu s Ústavou ČR. K věci se vrátíme.

Pondělí 22. října: polské volby vyhrála dosti drtivě Občanská platforma (cca 44% k 31% pro PiS). Kaczyńského vláda měla díky účasti Sebeobrany a hlavně Ligy polských rodin poněkud panoptikální charakter, některé nápady ministra Gyertycha a protiněmecká posedlost premiéra a jeho spolupracovníků občas překračovaly hranice zdravého rozumu. Otázka je, nakolik si Polsko a střední Evropa Tuskovým vítězstvím pomohly – Kaczyński byl loajální vůči USA, nechtěl stahovat polské vojáky z Iráku (označil to za dezerci, což je imponující otevřenost) a nedělal obstrukce se stavbou protiraketové základny. Tusk zjevně z populismu vojáky stáhnout chce, a pokud jde o základnu, hodlá zřejmě z téhož důvodu Američany vydírat. Člověk si u našich severních sousedů nevybere. Kdyby to byl jen jejich problém – ale základna je i náš problém.

Ministr Schwarzenberg měl dnes předat vládě první zhodnocení neúspěchu ČR při kandidatuře do RB. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jak jsme už psali, chce ODS nechat posoudit eurosmlouvu Ústavním soudem. Ústavní soud se ovšem prý může záležitostí zabývat až v procesu ratifikace, je to pravděpodobné, ÚS není konzultační kanceláří vlády, potřebuje kauzu.

Jiří Paroubek si v Právu vyřizuje účty s Alexandrem Mitrofanovem, který někde vyšťoural a zveřejnil citáty z jakéhosi jeho mimořádně vykutáleného interního projevu (Proubek tam mj. upozorňuje, že dopad vládních reforem patrně nebude zdaleka tak tragický, jak to líčí propaganda ČSSD – a taky on sám – a že se na to strana musí připravit). Ve své polemice nazývá Mitrofanova „samozvaným expertem na sociální demokracii“ (po dlouhé době zase jeden samozvanec). Pozoruhodné jsou též temné poznámky o tom, že je Mitrofanov za to, jak píše „placen“ (to taky známe, Podle Paroubka, když už někdo píše proti němu, měl by to aspoň dělat zadarmo). A konečně pozoruhodné je i předsedovo pojetí svobody slova. Nedá se s ní (zatím?) nic dělat, naštěstí je jí tolik, že „slova ztratila na váze“. A žádný pisálek nezabrání tomu, aby ČSSD po příštích volbách zase převzala vládu v zemi (a pak uvidíte, holoto! – to ale už čtu mezi řádky). Článek končí sdělením, že pan Mitrofanov není předsedovým kamarádem. Názory pana Mitrofanova např. na americký radar jsou mi víc než vzdálené, ale tady plní jen svou novinářskou povinnost a pan Paroubek se nemá co rozčilovat. (Pozoruhodné je, že to, co pan Paroubek pronáší za zavřenými dveřmi, říkají a říkali premiér Topolánek a hlavně někteří jeho poradci nahlas a veřejně; nevím, je-li to lepší nebo horší, v každém případě je s tím pak míň práce).

Nicméně Jiří Paroubek převzal v Branneburgu cenu Seligerovy obce (sudetoněmeckých sociálních demokratů) – přes např. nepříčetně zuřivý komentář Jiřího Hanáka v Právu, o němž jsme tu psali. Nevím sice, čím si ji zasloužil, ale sám fakt, že byl ochoten ji přijmout, udělení jaksi zpětně opravňuje. Je pozoruhodné, že v téhle věci není Jiří Paroubek (na rozdíl od jeho pravicových oponentů) fanatik.

Václav Klaus obvinil architekta Kaplického, že útočí na demokracii. Demokracie v pojetí pana prezidenta je něco skutečně zvláštního. Zbude-li nám čas, ještě se k tomu vrátíme.

Úterý 23. října: před několika dny unikla z Nejvyššího státního zastupitelství informace, že žalobce Zdeněk Dostál, jemuž nejvyšší státní zástupkyně svěřila k prošetření způsob, jak uzavřelo případ vicepremiéra Čunka jihlavské státní zastupitelství, žádá, aby se v Jihlavě věcí zabývali znovu. Nyní si nejvyšší státní zástupkyně vyžádala čas dva týdny, během nichž definitivně rozhodne. V Právu předpokládají, že nehodlá vzít v potaz Dostálův názor. Je krajně obtížné zbavit se dojmu, jakoby česká státní zastupitelství byla terénem zpolitizovaným natolik, že kdyby se jim člověk bez politického zastání a zázemí dostal do rukou, dopadne jako Edmond Dantès v pařátech pana de Villefort.

„ODS si podle Factumu pohoršila víc než ČSSD“ – tímto titulkem maskuje Právo skutečnost, že podle tohotnejnovějšího průzkumu agentury Faktum Invenio zůstávají síly ODS a ČSSD v podstatě vyrovnány (ovšem v PS by měl stejně rudý blok solidní převahu čtyř mandátů). Průzkum připisuje pouze otazník k tomu, k čemu došly shodně STEM a CVVM, jenže otazník dosti výrazný, protože aspoň kolem voleb se vždycky ukázalo (jindy se to ukázat nemůže), že prognózy Factum Invenio bývají zdaleka nejpřesnější.

Dnešní glosou se, jak jsme slíbili, vracíme k polemice Václava Klause s e svým momentálně úhlavním nepřítelem Kaplickým v MfD.

Zato CVVM zkoumalo vážnost nejvyšších státních institucí a zjistilo, že prezident ve srovnání s červnem propadl o 6 bodů. Jeho důvěryhodnost je i tak velmi vysoká (66%), ale možná, že lidem jde už trochu na nervy jeho snaha strkat nos do všeho, co se octne v jeho blízkosti (a co mu umožní na sebe upozornit). Klaus je prezident – kverulant a dává občanům i světu nepřímo na vědomí: heč, oč jsem chytřejší než vy. Vyvažuje to sice populismem, ale pachuť osobní nesnesitelnosti populismus natrvalo nepřekryje.

Městský soud v Praze zrušil na neveřejném zasedání magistrátní zákaz pochodu pravicových extremistů bývalým pražským židovským městem pro údajné vážné procesní vady. Procesní vady sem, procesní vady tam, ty se snad dají opravit, podstatné je, že jde o mimořádně nestydatý akt teroru proti našim spoluobčanům, kteří jsou navíc velice slabí na to, aby se mohli před rabiáty nějak účinně bránit. Organizátoři si kromě toho dělají z české veřejnosti srandu (předstírají, že chtějí v Maislově ulici v den výročí „Křišťálové noci“ protestovat proti válce v Iráku). Nejsem pro to, aby se trestali různí popírači holocaustu jen za své nehorázné názory, dodává se jim tím zbytečně publicita (nehrozí jim za ně ani plynová komora, ani Bytíz, ale jen pár měsíců fešáckého kriminálu a aureola mučedníka). Ale tohle není věc prezentace názoru. To je akt násilí.

Kancléřka Merkelová se zúčastnila slavnostního shromáždění k padesátému výročí vzniku Svazu vyhnanců. Při té příležitosti slíbila, že brzy předloží koncepci památníku obětem vyhnání a že tuto myšlenku vždycky podporovala. K projevu a k události se ještě vrátíme.

Přiblížilo se nekulaté 51. výročí maďarské revoluce a budapešťské ulice opět zaplavili kraválisté. Situace v Maďarsku je skutečně nešťastná: chápu, proč velmi mnoha lidem vadí postkomunističtí socialisté obecně a nynější premiér Gyurcsány zvlášť. Na druhé straně příležitost zvolit jiné řešení tu byla v letech 1988-9. Teď už je pozdě, MSZP má platnou demokratickou legitimaci, získala ji ve svobodných volbách, a škoda, která by se dnes způsobila revolučním řešením, je nesrovnatelně větší než užitek, který by revoluční řešení přineslo. Demokracie spočívá v dodržování pravidel. Je např. omyl tvrdit, že Hitler a Gottwald se dostali k moci dodržováním demokratických pravidel. Při bližším ohledání zjistíme, že se dostali k moci tím, že demokratická pravidla mnohonásobně a brutálně porušili.

Opět se rozhořel spor o karlovarské oplatky. Totiž o to, zda je mají právo vyrábět jen dnešní karlovarští (předpokládám, že nejde o žádnou ruskou mafii), nebo i ti, co byli kdysi z Karlových Varů sviňským krokem vyhnáni. Naše národní zájmy (stejně jako v případě olomouckých syrečků) hájí zbožný klerikál, europoslanec Jan Březina. Protože v kancléřském křesle už nesedí pan Schröder (t. č. pomáhá svému kamarádovi Putinovi), bude mít jakési problémy s nynější německou vládou. Zápasu Davida s Goliášem o oplatky se budeme ještě věnovat.

„Změnili jsme Polsko. Nedokázali jsme si ale poradit s frontálním útokem médií a opozice“, prohlásil předseda poražené PiS Jaroslaw Kaczyński. Je pozoruhodné, jak jsou si středoevropští postkomunističtí indiáni zleva i zprava podobní: ať se jmenují Kaczyński, Paroubek, Topolánek nebo Fico. Prohráli ne proto, že jsou výstřední indolenti, ale proto, že se média zpronevěřila svému základnímu poslání dělat jim lobby.

Středa 24. října: Americký ministr obrany Gates v Praze zmínil, že po dohodě s Moskvou mohou Američani aktivovat již vybudovaný raketový systém teprve tehdy, až získají důkaz o existenci (zjevně bezprostřední) hrozby z Íránu. Zároveň hodlá navrhnout Moskvě, aby měla na americké protiraketové základně (i u nás) své vojenské „kontrolory“. Korektně dodal, že to záleží také na souhlasu české strany. Topolánek byl krajně zdrženlivý a odmítl plán komentovat. Má k tomu nepochybně pádné důvody. V rozhovoru pro MfD prohlásil náměstek ministra zahraničí Pojar, že ruská vojenská mise, dohlížející na radar, není špatný nápad. Já bych řekl – při vší úctě k našemu velkému spojenci – že je to nápad přímo zhovadilý. V LN se ptá Zbyněk Petráček: „Hrozí víc Rusové u radaru, pod kontrolou Američanů i svého velení, nebo Rusové v mafiánském žoldu, jakékoli kontrole se vymykající“ a zřejmě to považuje za řečnickou otázku. Omyl: Rusové pod kontrolou svého velení jsou tisíckrát nebezpečnější než jakákoli ruská mafie. K věci se vrátíme.

Dva důstojníci „Pohraniční stráže“ za účinné pomoci jednoho záklaďáckého rotvajlera vylákali na hraničním přechodu Mikulov českého emigranta na čs. území, když chtěl utéci, postřelili ho, a poté, co se mu podařilo přeběhnout čáru, přitáhli ho přes ni zpátky. Ze zpráv není jasné, proč o něj měli takový zájem. Dostali tři roky s podmínkou, rotvajler byl shledán nevinným, jeho čin je promlčen a navíc jen plnil rozkazy. Podle mého skromného názoru byli všichni včetně rotvajlera velmi iniciativní, dělali víc, než museli, a nějaký ten rok kriminálu natvrdo by jim velmi slušel(rotvajler je bohužel právně nepostižitelný). Nemohu si pomoci, tihle lidé jsou mi ještě odpornější než Polednová-Brožová. A to včetně právně nepostižitelného rotvajlera. K věci se vrátíme.

Znovu se aktualizuje kauza karlovarských oplatek (a olomouckých syrečků), na něž vztahuje svou zpupnou ruku německý revanšista. Viz naše dnešní glosa.

O smlouvách ohledně zřízení amerického radaru se bude hlasovat někdy v únoru – březnu příštího roku, vlastně paralelně s volbou prezidenta. Pokud jde o Klause, prohlásil vicepremiér Bursík: „Očekáváme, že dá jasné vyjádření. On říká, že má jasné a ostře řezané názory, tak ať nám dá názor na radar. Není nutné brát ohledy a šetřit pana prezidenta a měnit harmonogram projednávání“ (na dobu po volbě, jak navrhuje Filip). To jsou jasná slova, o které si pan prezident už dlouho koleduje.

Někteří poslanci ČSSD vyjádřili rozpaky nad Paroubkovou polemikou s Mitrofanovem, o které jsme psali včera. Poměry v ČSSD jsou příliš harmonické, a podezíravého člověka by mohlo napadnouto, zda v pozadí oněch mediálních sporů a vnitrostranické kritiky není náhodou snaha „přátel“ maximálně ztížit Paroubkovi případný budoucí kotrmelec doprava (zvládl by ho stejně bravurně jako zvládl po nástupu do premiérské funkce kotoul vlevo). Paroubek si jakýsi prostor k podobnému manévru pořád nechává volný: nejde jen o přiznání, že vládní reforma nemusí být zrovna sociální katastrofou (taky že jí nebude, což ovšem není žádná zásluha koalice, nikdo dnes neudělá reformu, která by jen náznakem mohla být sociálně obtížně snesitelná); v relaci na to, co řekl v Praze Gates, Paroubek sice znovu zásadově odmítl výstavbu radaru, ale zároveň americkému ministrovi přiznal, “že přichází s novým přístupem, k věci, a ten je třeba studovat“. Jiří Paroubek je muž mnoha tváří.

Předseda Občanské platformy Tusk chce zlepšovat vztahy Polska s Německem a Ruskem. Je logické, že to říká, ale pokud by to opravdu dělal, byla by to politika stejně katastrofická jako ta Kaczyńského, jen zrcadlově obrácená. Je zapotřebí si vybrat (ostatně ne mezi Ruskem a Německem, ale mezi Ruskem a Amerikou. V tom měl Kaczyński jasno. Jasno neměl v tom, že kdo si vybere Ameriku, měl by se zároveň snažit o když ne přátelské, tedy aspoň civilizované vztahy s Německem. Obojí spolu souvisí).

Pokud jde o hodnocení činnosti polských médií v době voleb, existuje dvojí, zcela neslučitelné hodnocení. Podle pozorovatelů OBSE veřejnoprávní média zjevně nadržovala vládě (v tom se naše situace výrazně liší od polské, naše veřejnoprávní televize soustavně nadržuje sociálním demokratům, ať jsou u vlády nebo ne; papaláši ČT dobře vědí, že socdem vedení je na nepodporu háklivější než ti ostatní, a pak není těžké si vybrat). „Odvolená“ vláda se domnívá, že média spolu s opozicí jsou strůjci jejího neúspěchu. Dá se to sloučit? Ano, například tak, že média vládu podporovala natolik humpolácky, až to způsobilo její volební neúspěch.

Čtvrtek 25. října: jak se dalo očekávat, americký návrh, aby činnost radaru v Brdech na místě monitorovali ruští důstojníci, vyvolal největší rozhořčení mezi zanícenými odpůrci radaru. Dá se tedy soudit na to, že Rusové, ač poslední americké iniciativy označili za krok správným směrem, pořád ještě nejsou spokojeni. Zdá se ovšem, že Američané důvody ruského odporu docela dobře nechápou. Věci se týká naše dnešní glosa.

„Případ Kubice“ se teď vyřeší tím, že z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu odejde nejen on, ale i (všichni?) tři dosavadní náměstci, řada dalších důstojníků a také mluvčí Kosinová. Ministr Langer pronáší na adresu odcházejícího slova chvály, která má v tomto kontextu lehce pokrytecký charakter, sociální demokraté jásají. Nepovažoval jsem způsob, jakým byla loni před volbami prezentována Kubiceho zpráva, za politicky korektní a nedovedu si představit, že by na tom Kubice neměl svůj díl viny. Jenže takovýto hromadný solidární odchod není jen tak sám o sobě. Zkušenost z tohoto (a hlavně z minulého) režimu je, že pokud se skupina lidí rozhodne reagovat tímto způsobem, musí k tomu mít velmi vážný a respektabilní důvod. Maně si vzpomínám na Tvář v roce 1965. Přirovnání nemusí sedět (nejsem odborník na bezpečnostní problematiku a nevidím dovnitř ministerstva vnitra), ale je mi to na základě této osobní zkušenosti krajně podezřelé, nedovedu si představit, že by ti, co odcházejí, tak učinili z pouhého rozmaru a jsem velmi zvědav, zda se jich někdo v novinách ujme.

Václav Klaus vyzval odpovědné orgány, aby zabránily extremistické demonstraci v pražské židovské čtvrti.Proč by se nevyprofiloval, ničemu tím nemůže uškodit a svým preferencím pomůže. O co demonstrantům jde, je zjevné každému. Na celé věci mne nejvíc mrzí, jaké obrovité publicity a nepřímé reklamy se dostalo v podstatě bezvýznamné skupince několika stovek lidí. Celý stát je na nohou. Normálně by na to měl stačit jeden fungující odbor magistrátu a v případě nutnosti stovka dobře vycvičených policistů.

Poslanec Chytka poslal ve víru sněmovní debaty exministra Ratha do prdele. Pro spravedlnost třeba doplnit, že tak učinil až poté, co dr. Rath nazval poslance vládní koalice en bloc „chladnokrevnými bestiemi“. Od incidentu s Miroslavem Mackem uplynula delší doba a panu doktorovi už zjevně otrnulo.

Velmi těsnou většinou zamítli poslanci vládní koalice opoziční požadavek, aby o energetické koncepci státu napříště rozhodovala Poslanecká sněmovna. Pokud by byl prošel, byl by hrozil rozpad koalice, protože Sněmovna by mohla v rozporu s koaliční smlouvou prosadit další výstavbu jaderných bloků. Ukázalo se však, že tzv. rebelové (Tlustý, Raninec a Schwippel), takto příznivci „jádra“, nejsou ještě připraveni dovést vládu ke krachu: zdrželi se hlasování a návrh neprošel. Topolánkova vláda zdolala ve svém slalomu mezi Skyllami a Charybdami další branku.

Pátek 26. října: ruská reakce na současnou americkou vstřícnost je typicky gromykovská: všechno, co Američané navrhují, je sice zásadně nepřijatelné, ale na druhou stranu se zdá, že začínají chápat ruské obavy. Musejí prostě svou vstřícnost ještě pořádně umocnit. „Praktické, ale přidat musíš“, říká v jakési hře V+W velitel pirátského škuneru (mimochodem taky slovanská duše), když mu jeden z protagonistů nabízí tenisovou raketu a budík místo míčku. To, že americké nabídky vzbudí v Praze obavy (šikovně podněcované proruskou lobby), ale Rusům poslouží jen jako odrazový můstek pro další vydírání, se dalo čekat. Rezolutní a hysterická nespokojenost různých Zaorálků a dalších Trokavců je jasný a srozumitelný signál.

Vedení policejního prezídia nařídilo podle Práva policejním útvarům, že nesmějí bez svolení centrály nikoho prověřovat. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda takovou míru centralizace znala předlistopadová policie, přesněji řečeno „VB“ (nedělalo se to tenkrát tak, že teprve, když někdo překročil hranici žádoucího, dostal přes nos?). Je těžké si to vyložit jinak, než že naše současná policie je zpolitizovaná přinejmenším stejně jako ta předlistopadová, pouze s tím rozdílem, že tenkrát byla partaj fakticky jen jedna, kdežto dnes jsou přinejmenším tři (ČSSD, ODS, KSČM)?

Primátor Bém, poté co zaregistroval prudký pokles své změřitelné popularity, hodlá o „blobu“ ještě jednat a vytvořit za tím účelem nejrůznější týmy. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Právo se pozastavuje nad tím, že v USA jsou hákové kříže na akcích neonacistů běžnou věcí, kdežto teroristické organizace typu Al-Kajdá FBI tvrdě potírá. Bodejť by ne, Američané jsou praktici. Vědí, že nacismus je nevzkřísitelný, kdežto Al-Kajdá je, bohužel, zatím neodstranitelná. Dnešním nebezpečím nejsou nacisté, ale islámští teroristé. Jsou ještě horší než nacisté ( a to už je co říci). Pokud jde o extremisty, kteří chtějí uspořádat pochod židovskou čtvrtí, měla by na ně stačit stovka dobře vycvičených policistů a nemělo by být třeba celonárodní mobilizace. Naproti tomu národní celonárodní mobilizace by bylo třeba ve věci amerického radaru (pro radar!), jenže na to se každý vykašle a půjde demonstrovat svou občanskou statečnost do židovského města, kdy by mělo stačit sto policejních pendreků.

Jiří Franěk píše v dnešním Právu: „Připustit tuhle demonstraci na území Židovského města, tím spíš 10. listopadu, by zkrátka bylo proti rozumu a slušnosti. Ale pokud to nestačí anebo pokud je snad rozum a slušnost skutečně v rozporu se zákonem, pak jsou všechny ty paragrafy dobré tak na věšení záclon.“ Jakkoli si myslím, že demonstraci je třeba zakázat, případně rozehnat (bylo by zároveň velmi užitečné zabránit různým vychcánkům, aby se na tom profilovali), nemohu souhlasit s jasně naznačenou tezí: Když jde o Rozum a Slušnost, musí jít všechny paragrafy stranou. To totiž moc dobře známe. Např. z roku 1948.

Zdá se, že Jiří Paroubek začíná mít se svými „přáteli“ jisté potíže. Sobotka a Škromach se od něho tu a tam rádi distancují (zřejmě to považují za prospěšné pro vlastní profilaci) a dokonce i dr. Rath vyjádřil jakýsi obdiv k Miloši Zemanovi, což je v paroubkovské ČSSD výraz té nejhroznější hereze (mám jen dojem, že pan Rath Zemana přece jen podceňuje, pokud ho chce využít a pak kopnout do zadnice stejným způsobem, jako to před časem úspěšně učinil Paroubek (jinak by to nešlo, pro Ratha a Zemana je jedna partaj moc malá). Je velmi nepravděpodobné, že by si to Zeman nechal líbit ještě jednou). K tématu se ještě vrátíme.

V Bruselu se (aspoň podle LN) bude znovu debatovat o Benešových dekretech, a to na půdě výboru pro občanské svobody a vnitro. Podnětem má být usnesení Slovenského parlamentu o tom, že dekrety jsou věčné. Skoro bych řekl, že daleko vhodnějším podnětem je případ olomouckých syrečků a karlovarských oplatek. Povaha dekretů a alibistického postoje EU bude v debatách o přítomných problémech daleko jasnější než v debatách o minulosti, a tam, ke se debatuje o svobodném podnikání a hospodářské soutěži, daleko přehlednější než ve různých výborech pro lidská práva.

Jenom pro pořádek cituji stanovisko Václava Havla k otázce radaru (tak jak je podle LN sdělil agentuře DPA): Havel je proti jakýmkoliv ústupkům Rusku a snahu Moskvy o zasahování do dění ve střední Evropě, je to podle něho neblahý pozůstatek studené války. Exprezident se jednoznačně postavil za výstavbu radaru, který považuje za důležité bezpečnostní opatření pro Spojené státy i pro Evropu. „Tady není možné dělat Rusku žádné ústupky, to by bylo to nejhorší,“ dodal. Havel má pravdu od A až do Z.

Rovněž Lidové noviny přetiskly článek jakéhosi slovenského šovinisty pod titulem Černová se koupala v krvi. Článku se budu chtít v každém případě vrátit, samozřejmě nejraději na papíře, neb je označen titulem „diskuse“.

Sobota 27. října: Ministr Langer konečně objasnil, proč tolik lidí odchází z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu: nejsou totiž dostatečně vzdělaní a prchají tedy zjevně před případnými prověrkami, které by tento jejich handicap, na nějž jsou u policie ČR tolik citliví, odhalily. Informace pana ministra musí každého člověka, lehce znepokojeného tím, co se v ÚOOZ děje, dokonale uklidnit. Představte si tu ostudu, kdyby po vzdělanostních prověrkách prosáklo na veřejnost, že pan Kubice nevěděl, kdy se narodil W. A. Mozart, jeho náměstek Vlas neměl ponětí o tom, co je to neutronová hvězda, mluvčí Kosinová napsala ve zkušebním diktátu „policisté a policistky se připravovaly“ a navíc ještě vyšlo najevo, že 97% policejních důstojníků v ÚOOZ neovládá španělštinu!

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu Topolánkova vláda „českou zahraniční politiku otočila směrem Washington a jako symbol své loajality zvolila stavbu radaru i přes nesouhlas většiny veřejnosti“. Jsem rád, že Právo už je zase ve staré formě a že tu už zase máme přisluhovače amerického imperialismu. Zatím sice ve vládních křeslech, ale to jistě náš pracující lid (dnes se říká decentně veřejnost) za podpory Sovětského svazu (dnes se jmenuje Ruská federace) brzy zmákne.

Milan Kundera obdržel státní cenu za literaturu. K jeho literárním zásluhám nejsem kompetentní se vyjadřovat, protože poté, co jsem si ještě na fakultě přečetl jeho knihu Umění románu, v níž dovodil, že autoři jako Proust mohou být snad zajímaví jako jacísi formální experimentátoři, ale největším spisovatelem všech dob je stejně Honoré de Balzac, nepřečetl jsem už od něho ani řádku. To co psal předtím (když si odmyslím politický rozměr věci, Kundera měl ovšem štěstí, že začal publikovat až poté, co odezněla vlna nejdivočejšího literárního stalinismu) mi připadalo líbivé a šikovně kýčovité, literatura pro dámy. Kundera se ovšem s tím, co napsal před rokem 1967, vypořádal jednoduše: prohlásil to za neexistující od samého počátku.

Vladimír Putin přirovnal na summitu EU-Rusko stavbu protiraketové základny ke kubánské krizi z roku 1962. To tak docela nesedí: Chruščov nepředstíral, že buduje systém protiraketové obrany (nepředstíral vůbec nic, prostě po způsobu tehdejší ruské politiky lhal, až se mu od huby prášilo). Na druhé straně je to pro pana Putina nebezpečná iluze. Spousta poťachtů tenkrát, později i dnes si namlouvalo a namlouvá, že se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu. Houbeles. To, co provedl Nikita Sergejevič, nebyl akt odvahy, ale pouhé nebetyčné drzosti. Chtěl vědět, jak daleko až může ve vydírání mírumilovného Západu jít, a podstatně to přepískl. Pak se okamžitě podělal. Na skutečný jaderný konflikt ani on, ani jeho podřízení vůbec nepomýšleli.

Jiří Paroubek se propadá do podivného případu s charitativní činností své exmanželky a jeho straničtí „přátelé“, jak se zdá, ho nechávají tak trochu ve štychu. Zdá se (což se ostatně dalo čekat), že jeho pozice ve straně pomalounku slábne. Vytáhl ji sice kdysi z nejhlubší bídy, ale jeho agresivní politický styl se po volbách už příliš neosvědčil. Pokud se v dohledné době nevykáže nějakým přesvědčivým nebo aspoň na pohled efektním úspěchem, může dopadnout jako Zeman, s nímž má ostatně hodně společného.

Prezident Klaus udělí zítra nejvyšší státní vyznamenání. Bude zajímavé sledovat, kolik bude mezi vyznamenanými nebožtíků. I k této věci se vrátíme.

Václav Klaus (cituji dle Martina Weisse z dnešních LN) prý před časem prohlásil u příležitosti zahrnutí ČR do schengenského prostoru: „S pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu… Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas... Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí, co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.“ Je zajímavé, jak málo stačí panu prezidentovi k nabuzení vlasteneckých pocitů: žandáři a fronty na hranicích. Ostatně nedivme se mu, on to můře brát z té ideální strany: pokud náhodou jede přes nějaký hraniční přechod, určitě tam nemusí stát ve frontě. Postřehy tohoto typu vykazují zjevnou a hlubokou spřízněnost s tím, co kdysi řekl prezident Havel o svítidlu za nevím kolik tisíc: jenže ten to hned schytal ze všech stran. Vlastenectví a kolíkování spolu nesouvisí tak úzce, jak si to pan Klaus představuje.

Tentýž prezident Klaus prohlásil: „Nevylučuji, že se osobně zúčastním případného pochodu proti neonacistům“. I způsob, jak naši papaláši reagují na pokus extremistů o lajdácky zamaskovanou antisemitskou demonstraci, stojí za jakýsi komentář.

Pondělí 29. října: Prezident Klaus pronesl ve Vladislavském sále u příležitosti předávání státních vyznamenání předvolební projev. Jeho obsah byl národně-demokratický. Horoval za naši národní suverenitu, proti pokusům omezovat ji, ať už ze strany Bruselu nebo nehodných sousedů, které nacionalistické (chce se mi napsat lehce fašizoidní, ale myslím, že si to netroufnu) křídlo ODS, jehož je nekorunovanou hlavou, označuje za „osu zla“ (Německo, Rakousko). Je pozoruhodné, že Rakousko, které v poslední době dalo najevo nevoli nad Benešovými dekrety (právem), nad protiraketovou základnou a Temelínem (neprávem), schytalo jen „neideologické“ výtky za odpor k využívání jaderné energie v ČR, kdežto Německo, jehož politici začínají vrtět ocásky preventivně už padesát metrů předtím, než potkají nějakého českého kolegu, a mohou se přetrhnout horlivostí při papouškování české státní ideologie ohledně tzv. odsunu (byl to následek příčiny a dělali to tenkrát všichni, takže se nikdo nemá co divit), to schytalo na plné pecky za údajný revanšismus „v nikoliv nevýznamných politických kruzích“. Klaus zjevně zneužívá toho, že Němci si navykli chovat se v těchto věcech poměrně zbaběle a chce si očividně šplhnout u komunistů, jejichž hlasy by mu dosti bodly. Zbude-li čas, k projevu se vrátíme. Sledoval jsem tentokrát celý ceremoniál. Je zvláštní, že nikomu u nás nevadí, jak nedůstojná a bombastická je to šaškárna. K čemu potřebujeme takové cirkusové vyvádění, copak se státní svátek a vyznamenání zasloužilých (Klaus je vybral opatrně, ale sotva mu může někdo vytknout, že vyznamenal někoho, koho neměl) se nedá oslavit střízlivěji a uměřeněji?

V Právu dojatě vzpomínají na ruského špióna, který pomohl pro svou vlast ukrást Američanům atomovou pumu. Těším se, až budou podobně dojatě vzpomínat na špióny nacistické Abwehr, ti byli to samé v černém, co právě zesnulý soudruh Feklisov (tak se ruský fízl) v rudém.

Jiří Paroubek povolil a jmenoval dva ze sponzorů, kteří poskytli finanční podporu charitativnímu sdružení jeho exmanželky. Zprávy se týká naše dnešní glosa.

V Mladé frontě Dnes se pozastavuje Pavel Novotný nad tím, že se katolický klérus dosud neomluvil za podporu Franka ani za vlastní hříchy z dob občanské války,a šifra „tom“ píše o „Frankových pohrobcích“ z Lidové strany. Považuju to za nevěcné a sprosté. Omlouvat by se měli také a především republikáni“, kteří dovedli zemi na pokraj rozvratu, spojili se s anarchisty a komunisty, vydali se na pospas Stalinovi (ať byl Franco, jaký byl, Španělsko Hitlerovi nevydal), dopouštěli se přinejmenším stejných ukrutností jako druhá strana, a to s časovým předstihem. Omlouvat se za podporu Franka je stejná zhůvěřilost jako omlouvat se za křižácké války. Je těžké říci, která z těch dvou soupeřících stran byla horší. A když se má o Lidové straně mluvit jako o „Frankových pohrobcích“, je třeba o Zapaterových socialistech mluvit jako o proradných Michovanech, kteří kteréhokoli spojence opustí a prodají, když se dostanou do nesnází.

Úterý 30. října: Královéhradecký krajský soud začal projednávat případ sbormistra Kulínského. Vyšetřuje teď všechna údajná sexuální zneužití najednou, jde celkem o 49 případů, z toho o 6 případů sexu s nezletilou. Všechno se stalo před mnoha lety, z povahy věci vyplývá, že ve velké většině případů, ne-li ve všech, bude stát, jak to v takových případech bohužel bývá, tvrzení proti tvrzení. Podnět k obžalobě dala bývalá Kulínského manželka, je těžké se ubránit dojmu, že za tím stojí velmi osobní důvody. Soud je v nezáviděníhodné situaci: pokud se bude striktně držet regulí, není vyloučeno, že zůstanou nepotrestány závažné trestné činy. Pokud vyhoví „společenské objednávce“, může se stát, že spravedlnost dostane na frak. Nechápu, proč si to oběti nechaly líbit – tenkrát a tak dlouho potom. Respektive jedno vysvětlení tu je: účinkování v souboru bylo natolik lukrativní, že jim to za to stálo. To by samozřejmě Kulínského neospravedlňovalo, ale jim by to žádnou pěknou morální legitimaci nevystavovalo. Takže jediný, kdo zjevně může být spokojen, je Kulínského exmanželka: soubor je zřejmě v troskách a Kulínský je existenčně zničen. Ale tak jako tak, tenhle soud je bitva, která nebude mít žádného vítěze.

Parlamentní mluvčí rakouské FPÖ pro otázky vyhnanců reagoval promptně na Klausův státně sváteční projev: Benešovy dekrety musí být zrušeny, odporují základním evropským hodnotám a lidským právům. Nejde o žádné zpochybňování poválečného uspořádání a základů ČR a SR, to jen tvrdí čeští a slovenští politici, aby se vykroutili z morální odpovědnosti. Je zábavné (ale dalo se to předpokládat), že na kritiku SRN se ozvou z Rakouska, politici SRN už na spory o dekrety rezignovali a se svými českými kolegy se baví výlučně o společné budoucnosti, jak jim to bylo z české strany nadekretováno (jak výstižné slovo!). Zdá se jen, že si tím u Klause dvakrát moc nepomohli. Že Klausovi šlo v jeho projevu hlavně o to, aby namazal něco medu kolem huby komunistům, si všimli ve všech novinách, zdá se, že pan prezident vyčerpal svůj politický potenciál a začíná se opakovat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Praze se sešlo předsednictvo týmu pro Národní knihovnu, který ustavil primátor Bém, poté co pražští radní znejistili realizaci Kaplického projektu a vznikla kolem toho vzrušená mediální debata. Vzrušení se uklidnilo a ukazuje se, že hlavním tématem týmu teď bude otázka, zda soutěž proběhla regulérně. Pokud se zjistí, že neproběhla, nebude už, jak se dnes říká, co řešit. Velmi nedoporučuji, aby MOV svěřil Praze konání olympijských her – pan primátor, pokud bude ještě primátorem (a proč by nebyl, je poměrně mlád a např. jeho budapešťský kolega sedí ve funkci už sedmnáct let) by na papaláše z olympijského výobru po jejich skončení mohl vytáhnout, že neproběhly regulérně, a žádat pro město i pro vlast tučné odškodné.

Jiří Paroubek se majetkově vypořádal se svou exmanželkou. Ze smlouvy, zveřejněné na jeho webových stránkách, podle Práva vyplývá, že jezevčík Andy připadne paní Paroubkové, kdežto vůz Renault Mégane jejímu bývalému choti. Je to pěkné uznání toho, že živá bytost má neskonale věštčí cenu než neživá věc, a předpokládám, že všechny milovníky zvířátek potěší tak, jako potěšila mne.

Podle agentury CVVM je nejdůvěryhodnější politickou stranou ČSSD. Věří jí 52% lidí, polepšila si proti roku 2005 o 22%. Druzí jsou zelení s 38%, třetí ODS s 34% (ztratili proti roku 2005 8%), čtvrtí komunisté s 29% (přibrali 4%). To je pozoruhodné: spousta lidí zjevně nevolí strany, kterým důvěřuje, nýbrž ty, kterým nedůvěřuje. Jaký má smysl takovýhle průzkum, kromě toho, že vylepší image ČSSD? Dále si podle něho víc než čtyři pětiny myslí, že všechny existující politické strany se o lidi zajímají jen v době voleb, téměř každý osmý, že strany zajímají jen výhody a zájmy jejich členů a více než dvě třetiny respondentů souhlasí s tvrzeními, že politické strany rozdělují veřejnost, jsou zkorumpované a kritizují jedna druhou. Nejlepší by tedy bylo je rozehnat, když už to nejde, ponechat jich co nejméně, tedy jednu. Pokud bude strana jen jedna, nemůže rozdělovat veřejnost, nebude mít koho kritizovat, jen sebe, a to, jak víme, strana, která je jen jedna, obyčejně nedělá. Zabránit nevýhodám, plynoucím z toho, že se strana zajímá jen o výhody a zájmy svých členů, bude hračkou – členství bude pro všechny občany povinné. A tomu, aby se strana o lidi nezajímala jen v době voleb, se zabrání tím, že se volby zruší. Ostatně, když bude jen jedna a budou v ní všichni, tak nač by byly volby?

Středa 31. října: událostí dne je (další) aféra Čunek. Tentokrát už jsou rozkolísáni i jeho straničtí kolegové (senátorský klub jej přímo vyzval k odstoupení z funkce vicepremiéra, ministra i předsedy strany, poslanecký klub se zatím nevyjádřil, ale i tam roste nevole nebývalou měrou). Díky tomu se k ráznějšímu postupu odhodlal i premiér (je závislý na stanovisku lidovců, protože na nich závisí osud vlády). Zdá se, že Čunkovy dny jsou sečteny. Premiér hodlá zjistit, jakým způsobem prosákly kompromitující zprávy o Čunkově domácím rozpočtu v letech 1994-1999 na veřejnost. Nevím, co je na tom špatného, lidé mají právo takové věci vědět. Že za zveřejněním stojí patrně nepříliš maskovaný politický úmysl, je málo sporné, ale není to snad samo o sobě nic ilegálního. Někdo vyčuchl, že pan Čunek je po všech stránkách snadný terč, a využívá toho. Takový už je život. Věci se týká naše dnešní glosa.

Navíc delikvent se na slavnostní shromáždění u příležitosti státního svátku na pražském Hradě dostavil s neznámou ženou, kterou později mluvčí KDU-ČSL označil za „rodinnou přítelkyni“ a on sám prohlásil, že mu její účast doporučila přímo jeho choť. Protože od pana Čunka lze očekávat úplně všechno, dá se předpokládat, že by mohl v oblasti řekněme „transformace manželství“ a jeho interpretací lehce trumfnout pány Paroubka i Topolánka.

ODS i ČSSD se v poslanecké sněmovně shodly, že evropská „Reformní smlouva“ má být odhlasována oběma komorami parlamentu (a nikoli schválena referendem). Pro referendum byli jen poslanci KSČM a pár Tlustého stoupenců z ODS. Je příjemné vidět, že na některých ne nedůležitých věcech se přece jen nejsilnější koaliční a nejsilnější opoziční strana dokážou domluvit.