Šéfredaktor Václav Havel

Dnešnímu vydání Hospodářských novin šéfredaktoroval exprezident Václav Havel. Netroufám si číslo nějak souborně hodnotit a píšu o něm vlastně jen proto, že mne šéfredaktor jako svého zarytého oponenta požádal, abych krátce napsal, v čem vidím klady a zápory jeho veřejného vystoupení. Příspěvek pak vypadl (z ryze technických důvodů). Otázka mi ale připadala podnětná, a tak bych svou odpověď chtěl vložit do několika poznámek na okraj dnešních HN.

Zápory: jsou vidět i na dnešním čísle HN. Je to číslo Václava Havla tak trochu o Václavu Havlovi. Taková účast šéfredaktora deníku ne jeho obsahu sice Havlovi umožnila přinést zajímavé informace od přátel v Polsku a v Rusku a názory na Rusko, ale v zásadě je vražedná. Havel jako politik byl příliš soustředěn sám na sebe, vypovídá o tom i ideologie „globální odpovědnosti“. K české politické tradici patří to, co snad až příliš brutálně vyjádřil kdysi Havlíček: je dobře jen málo lidí, ale důkladně milovati, než každého trochu. Kdo říká, že miluje všechny, nemiluje nikoho. Jsou věci, které se nás bezprostředně dotýkají (situace v Polsku, ruské ambice) a věci, kde nezmůžeme o mnoho víc, než být rozhořčenými diváky (Barma). Neměly by se míchat dohromady. Celé Havlova politické působení je poznamenáno jakýmsi politickým amatérismem, který se projevil v rozhodující době prvních měsíců po převratu a pak v neobratných pokusech o intriky s katastrofálními důsledky (Sarajevo). Nikdy se mu nepovedlo vytvořit si zázemí v podobě pevné politické organizace: nebyla by asi příliš silná, ale do parlamentu by se dostala a vyloučila by děsivou možnost „rudého bloku“.

Upřímně řečeno, za daleko zajímavější pro dnešek považuji klady Havlova působení: Havel měl jakousi ucelenou představu o tom, že malá země jako ČR musí dbát o zajištění svých bezpečnostních zájmů, i když v jejich formulaci a prosazování nebyl vždycky důsledný: věděl, že k tomu patří za prvé urovnat vztahy s bezprostředními sousedy (visegrádská spolupráce) včetně urovnání křivd z minulosti (vyhnání sudetských Němců); a za druhé, mít silné a spolehlivé spojence a chovat se k nim v důležitých okamžicích loajálně: proto podpořil spojeneckou invazi do Iráku a nejnověji i zřízení americké radarové základny v ČR. Nedrží strašidelnou představu „suverenity“ v podání zamindrákovaných sprosťáků: máme právo dělat si, co nás napadne. V těchto věcech projevil politický realismus.

A konečně, nemohu si pomoci: v prvních šest-sedm let po převratu byla faktická svoboda projevu ve společnosti větší než dnes. Lidé měli dobrou vůli a nonkonformní názory nebyly ostrakizovány. Nedovedu si představit, že by na tom neměl jakýsi podíl i Václav Havel.

lidovky.cz 4. října 2007