Co týden dal

Pondělí 2. listopadu: v novinách se objevila zpráva, že se uvažuje jako o eurokomisaři o exministru Klausových vlád Vladimíru Dlouhému. Posléze se ukázalo, že o tom uvažuje hlavně on sám, místopředseda vlády Barták popřel, že by s ním vláda (v této chvíli, jak se říká) počítala. K Dlouhého kandidatuře se už vyjádřil kdekdo, například Jiří Paroubek, podle něhož je Dlouhý „člověk, který byl spjat s velmi silně zpackanou transformací 90. let, s rozbitím českého průmyslu“ a „zanechal po sobě trosky českého průmyslu“. Všechno pak prý musely dávat dohromady „vlády ČSSD“. To je hloupé a nestydaté přehánění předvolebního charakteru a organicky navazuje na stejně hloupé řeči Miloše Zemana o „spálené zemi“. S věcnou kritikou transformace nemá společného nic, věcná kritika se nedá dělat v zápalu předvolebního klání, které je u nás mj. zásluhou labilní Topolánkovy vlády a pak rozhodnutí Ústavního soudu ohledně voleb už tři roky permanentní.

Taktéž Jiří Paroubek hodlá, až se zmocní moci, zrušit Klausovu výjimku ohledně Unijní Listiny základních práv. Může to udělat, Klaus má tu nevýhodu, že ve věci Lisabonské smlouvy může použít veto jen jako včela žihadlo: jedinkrát. Přesněji řečeno, pokud to jednou podepíše, už s tím nedokáže nic dalšího udělat. Odbory hodlají podat na dojednanou výjimku stížnost k Ústavnímu soudu. Této věci se týká naše dnešní glosa.

Vladimír Vlasák píše v Mladé frontě Dnes v souvislosti s vyznemanáním pro karla Gotta: „Během normalizace se zpěvák dohodl s představiteli moci na vzájemném soužití. To je moment, který mu část společnosti vyčítá nejvíc včetně trapné asistence při antichartě. Mlčící většina zřejmě brala tyto úlitby jako šum doby, chovala se navenek podobně a doma si myslela své.“ Především, kdo to je, ta „mlčící většina“? To je neurčité kolektivum, na které se všechno svede, když je třeba dokázat, že někdo konkrétní za nic nemůže. A u nás, jak známo konkrétní lidé, pokud jde o minulost, nemůžou za nic, a celebrity (Gott, Kundera) tuplem. A za druhé: problém není v tom, že by mlčící většina dostala řád za zásluhy a někdo měl námitky. Řád dostal Gott.

„Benešovy dekrety a poválečné uspořádání majetkových poměrů na česko-německých hranicích“ je prý otázkou velmi citlivou, píše dnes v MfD europoslankyně Zuzana Rothová. To je výrok svým způsobem rekordní: dekrety platily na českoněmeckých hranicích! Naše hraniční pásmo bylo tenkrát dosti široké, začínalo za Mělníkem, zahrnovalo částečně Prahu a úplně Jihlavu s okolím. Když komunisté zavedli železnou oponu se vším všudy, znamenalo to, jak se zdá, vyslovenou liberalizaci.

Hejtman David Rath si pochvaluje spolupráci s komunisty ve Středočeském kraji. Jsou pro ČSSD „seriozním partnerem“, stejná spolupráce s nimi na celostátní úrovni (menšinová vláda s tichou podporou komunistů) by byla lepším řešením než „politicky zhoubný model velké koalice“. To je stanovisko v podstatě „paroubkovské“, nyní se však proti vyjádřili místopředsedové ČSSD Škromach a Zaoerálek. Nelze prý krajské zkušenosti přenášet na vládní úroveň, dosud platí bohumínské usnesení (bohumínské usnesení ale zakazuje pouze otevřenou koalici, ne něco jako vylepšenou „opoziční smlouvu“). Zřejmě v permanentní předvolební kampani není radno otázku tiché spolupráce s komunisty na celostátní úrovni příliš ventilovat. Čas na ni přijde, až Paroubek vyhraje volby.

Primátor Bém se rozhoupal a zapojil se do protitopoliánkovského tažení. Navrhuje, aby si Topolánek nechal na kongresu potvrdit mandát v tajném hlasování (a pokud by ho neobhájil, dodávají v Praze 11, které vévodí Bémova pravá ruka Jiří Janeček, změní se kongres na volební a převolí se vedení). To je pozoruhodný návrh. Dá se předpokládat, že Topolánek by prošel, ale s odřenýma ušima. Strana by pak vstoupila do finále předvolební kampaně jako chumel rozdováděných foxteriérů.

Úterý 3. listopadu: událostí dne je rozhodnutí Ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy. Soud rozhodl bez okolků a tak, jak se očekávalo. Kromě toho ještě udělil výraznou ťafku prezidentu Klausovi, když odmítl zodpovědět jeho dotazy, které v Brně tlumočil dr. Pejchal. Zajímalo mne, jak Klaus zareaguje. Tématu se týká naše dnešní glosa. Glosa je svým způsobem už překonaná, psal jsem ji v poledne, ve tři hodiny Klaus Smlouvu podepsal. Dá se předpokládat, že buď považuje svůj úspěch v Bruselu za dostačující, nebo na další vzdorování nemá. Nebo obojí.

Exministr Pospíšil byl zvolen děkanem právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, kterou zmítá mohutný skandál s „rychlostudenty“. Jeho protikandidát Hrádela, „jenž proslul především jako obhájce jednoho z aktérů fotbalové „kapříkové“ aféry“, jak píší v Právu, dostal jen malou podporu. No a co má být? Každý má právo na obhájce, i aktéři kapříkové aféry. Z toho plyne, že obhájce tím, že někoho hájí, se ještě nestává podílníkem na činu, který obhajovaný spáchal.

A ještě k plzeňským problémům. Problém má taky poslanec ODS a předseda ústavněprávního výboru PSP ČR Marek Benda. Jeho pražský oponent, primátor Bém, se tiše raduje při vyhlídce na to, jak se poslanec bude do svého problému zamotávat („Určitě by prospělo, kdyby poslanec Benda svůj studijní příběh vysvětlil a přesvědčil o jeho legitimitě“). Místopředseda výboru Křeček (ČSSD) naproti tomu řekl: „Pan kolega Benda patří k nejlepším právníkům ve Sněmovně, jeho právní znalosti jsou nadprůměrné“. Imponuje mi na tom, že Křeček jako představitel ostře konkurenční strany touhu vozit se po Bendovi neprojevil. Je to vzácný projev slušnosti v naší politické džungli. V té souvislosti nepřekvapuje, že se pro pana Křečka už nenašlo (volitelné) místo na kandidátce ČSSD. Jako by někdo chtěl potvrdit podezření, že takoví lidé nemají u nás v politice co dělat.

„Numeroložka Marie Gita Gabrielli“ (titul mi poněkud připomíná titul politoložka, neměl bych to psát, padá to i na mou hlavu, ale nemohu si nějak pomoci) prohlásila, že právě narozená dcera Jiřího Paroubka bude pravděpodobně spíše po otci. Chudák holka.

Petr Gandalovič se probouzí do dávného opozičnictví vůči Mirku Topolánkovi. Teď se mu například zazdálo, že ODS měla v roce 2006 spíš než se opírat o přeběhlíky jít do velké koalice. Topolánkova ODS ovšem neudělala jen to, že se opřela o přeběhlíky, ale utvořila koalici s KDU-ČSL a zelenými, čímž se pokusila překonat nenávist, jaká panovala uvnitř občanského tábora mezi stoupenci „neviditelné ruky trhu“ a „pravdy a lásky“. Nesetkalo se to s příliš velkým pochopením na obou stranách, ale bylo to do budoucna významné, signalizovalo to ústup od neplodného Klausova fundamentalismu (tváří v tvář bezproblémové spolupráci sociálních demokratů a komunistů na „levici“). To za prvé. A za druhé, Topolánek se o komunikaci a spolupráci s Paroubkem pokoušel (což byla podle mého názoru velká chyba). Skončilo to tím, že se jeho partner za jeho zády domluvil s lidovci. Může se někdo divit Topolánkovi, že z této zkušenosti vyvodil důsledky? Vážnou Topolánkovou chybou bylo to, že se v roce 2006 nepokusil důrazněji prosadit předčasné volby. Cesta by vedla přes Paroubkův pokus o sestavení vlády a Klaus jako prezident by ji mohl zablokovat. Ale za pokus to stálo. Pavel Bém tehdy tvrdil, že je jednoznačně pro předčasné volby, ale bohužel to nejde. To je laciné kapitulantství, které mělo zakrýt velkokoaliční choutky.

Rathovo tokání směrem KSČM (psal jsem o něm včera) se nedočkalo podobně zamilované odpovědi. Předseda Filip prohlásil, že jde o jakýsi vypuštěný zkušební balónek, nikoli o stanovisko ČSSD. KSČM by si podle něho položila určité podmínky: například že podporovaná vláda se bude držet komunistického volebního programu a že komunisté by měli co mluvit do personálního obsazení vlády. Komunisté prý zejména v hospodářské a sociální oblasti mají „opravdu velice kvalitní lidi“. Je moc dobře, že pan Filip v zápětí vysvětlil, zač bude budoucí spolupráce ČSSD s KSČM loket. Jako předvolební agitace pro Paroubka je to velmi působivé.

Středa 4. listopadu: Václav Klaus tedy podepsal Lisabonskou smlouvu. Učinil tak, jak je u nás při významných rozhodnutích zvykem, se skřípěním zubů. Skřípění demonstroval zvláštním prohlášením: obsahuje skřípění a nakonec jednu větičku, jíž národu sděluje, že smlouvu podepsal. Skřípěli i senátoři. Lidé blízcí Klausovi považují Lisabonskou smlouvu zjevně za něco obdobného té Mnichovské, jen ještě o fous horší (tenkrát jsme přišli jen o „pohraničí“, které ovšem sahalo až k Mělníku, dnes o celou ČR). Zdá se, že náš národ, nebo aspoň naši politici, nebo aspoň někteří naši politici nutně potřebují dny zrady a potupy. Asi tak, jako rybičky v akváriu vodu. Až pak opravdu dny zrady a potupy nadejdou, už si jich ani nevšimnou. Tématu se týká naše glosa.

Jiřímu Paroubkovi nevadí, že hejtman Rath plánuje vstřícnost ke komunistům na celostátní úrovni. Zřejmě hejtman tentokrát působil jako střela řízená. Jeho oddanost Paroubkovi je nejspíš nesena tušením, že bez něj by asi ve straně neobstál.

Exsenátor Zlatuška si, jak je dnes zvykem, vyřizuje v dnešní MfD účty s Markem Bendou. Uvádí, že jeho rigorózní práce obsahuje školácké gramatické chyby, např. věty začínající spojkou Neboť nebo A. Neexistuje nejmenší důvod, proč by hlavní věta nemohla začínat spojkou Nebo či A. Existují na to spousty dokladů v „literatuře“, ten nejznámnější zní: „Neboť Tvé jest království, i moc i sláva až na věky věků.“ V té souvislosti si jako vystudovaný filolog troufnu tvrdit, že nejdivočejší představy o českém jazyce a jeho pravidlech mají zpravidla vystudovaní matematici, technici, veterináři atp. A když už dospějí tak daleko, aby je prosazovali (všimněte si, zasčínám hlavní větu spojkou A, a přiznám se, že to dělám panu Zlatuškovi naschvál) dělají to s fanatismem božích bojovníků.

Petr Gandalovič poskytl velký rozhovor MfD. Zdůvodňuje tam, proč neřekl Topolánkovi rovnou a čelně, že ho vyzývá, aby na kongresu složil funkci a utkal se s ním. Prý je to výzva sarajevského typu. Jak to? Problém Sarajeva byl v tom, že to Klausovi spolustraníci neřekli Klausovi do očí, ale počkali si, až bude v zahraničí. A jakmile by mu to byli řekli přímo do očí, nebyl důvod, proč to taky nezveřejnit.

Paroubek s Topolánkem se u premiéra Fischera nedohodli na společném kandidátovi pro funkci eurokomisaře. Je zjevné, že počítá s podporou zelených ministrů pro Vladimíra Špidlu a rád to tedy nechá na vládě. Upřímně řečeno, dovedu si představit daleko větší pohromy pro ČR, než když Špidla zůstane ještě další období ve funkci.

V Brně zkoumají, zda pod kontroverzním památníkem ruským vojákům, padlým v bojích o Brno za druhé světové války, jsou opravdu uloženy jejich ostatky. Problém byl v tom, že si ruská strana nadiktovala, aby na pomníku byl emblém „SSSR“ se srpem a kladivem, a starosta příslušné městské části ho pak osobně obrousil (k velké radosti Rusů, měli proti čemu zuřivě protestovat). Nevím, má-li se kolem toho zrovna teď a u nás dělat rodeo. Když si Rusové potřebují zrovna tímhle dnes hojit své mindráky a splín nad zhroucenou veleříší, nechť je po jejich. Padlí si zaslouží klid (všichni padlí, nejen ti ruští). A buďme potichu vděčni našim německým sousedům, že na nás nechtějí, abychom hroby jejich padlých vojáků zdobili hakenkrajcy (myslím že jsou rádi, že se u nás hroby německých padlých vůbec obnovují).

Čtvrtek 5. listopadu: Předseda Senátu Sobotka navrhl, aby ČR dostala možnost vyměnit po sněmovních volbách v příštím roce eurokomisaře – v tom případě, že si to vítěz voleb bude přát. To není nápad příliš šťastný, čouhají z něho totálně neurovnané poměry v naší zemi a naprostý nedostatek jakéhokoli konsensu v zájmu státu. Kromě toho je to nápad neuskutečnitelný. Sobotka to prezentoval jako vlastní návrh. Topolánek to pro Právo komentoval slovy: „Takový postup skutečně není možný a Sobotkův blábol je přinejmenším hloupý.“ Co je v tom horším případě? A proč má předseda ODS potřebu takovýmhle způsobem veřejně ponižovat svého stranického kolegu a navíc po prezidentovi druhého nejvyššího ústavního činitele ČR? Proč, když už to nemůže vydržet, si to s ním nevyřídí někde stranou mezi čtyřma očima a na veřejnosti mu to neřekne slušně nebo vůbec ne. Ať je Paroubek, jaký je, tohle by neudělal, a to z jednoho jediného důvodu: je to strašně politicky nešikovné. (Kromě toho je to taky sprosťárna, to snad není třeba zdůrazňovat).

Příležitostný publicista Jiří Paroubek publikoval v Právu článek o postupující modernizaci ČSSD. U některých jeho formulaci bych se rád zastavil: „To, že tištěná i jiná média bez rozdílu svého zaměření bagatelizují anebo dokonce zesměšňují dosavadní výsledky projektu modernizace, mě nechává zcela chladným. Při vyhlášení výsledku voleb do Sněmovny je přejde smích, o tom jsem přesvědčen.“ Musím se přiznat, že z Paroubkovy politiky, říkejme ji „politika velkého skoku“ („modernizace“ je jen jedna součást) mne už smích dávno přešel. Nebude to žádný návrat ke komunismu: bude to daleko horší. A o jeho úspěchu příliš nepochybuji. Změny k lepšímu u nás bývají dílem nevypočitatelných náhod. Změny k horšímu jsou bohužel velmi často výsledkem cílevědomé a úporné práce šikovných politických šíbrů. Dále se prý (což souvisí s předchozím) „změnily stanovy ČSSD např. jako u jediné v zemi je v nich zapracováno uplatnění principu presumpce viny“. To je hezký začátek. „Po vyhlášení výsledků voleb do Sněmovny“ to bude nepochybně v co nejkratším termínu zapracováno i do trestního zákona, protože se pokrok nedá zastavit. V něčem však předseda Pa není docela přesný: „V posledním roce a půl vede sociální demokracie prakticky trvalou volební kampaň.“ To prosím není pravda: vede trvalou volební kampaň od chvíle, kdy se Paroubek chopil vládních a pak i stranických otěží. Nic jiného než vést trvalou volební kampaň totiž ten člověk neumí.

„Člen vedení prezidentské kanceláře“, známý excentrik Petr Hájek, prohlásil, že jedním z možných cílů Václava Klause je mimo jiné i vystoupení z Evropské unie. Netlumočí prezidentovy názory, „myslí si to“. V Rusku vyvolalo nicméně prohlášení v médiích (v těch víceméně zmáknutých) velkou radost: Češi se chtějí vrátit do velké rodiny slovanských národů, kam je už koncem války směroval dr. Edvard Beneš. Radost je možná trochu předčasná, aby se vystoupení mohlo realizovat, k tomu nestačí pouhá prezidentská vůle. Proto tu věc asi říká Hájek, jako jakousi předběžnou sondáž. Anebo se prostě utrhl ze řetězu, to se už zjevně stává i v Klausově okolí.

Petr Zídek poukazuje na to, že Gorbačov až do listopadu 1989 nikdy veřejně nepřehodnotil ruskou invazi do „ČSSR“ v roce 1968 (a že Ševarnnadze předtím prohlásil, že Moskva respektuje hodnocení „strany a vlády“ bolševického Československa). To je vykutálené: zřejmě měli Rusové povinnost nás zase osvobodit. Gorbačov byl hlavou státu, který chtěl reformovat, nikoli zničit. Ten stát se sice jmenoval „SSSR“, ale bylo to Rusko. Nechal vývoji v ruských evropských koloniích volný průběh, nijak nepodporoval jejich poststalinská vedení a jakmile si nějaké to vedení řeklo o svobodu (Maďarsko a Polsko v roce 1989), ani trochu tomu nebránil. Bylo to maximum, co mohl jako zodpovědný politik, kterému záleží na osudu své vlasti, udělat. A pokud jde o nás, bylo to správné i z hlediska historické spravedlnosti: sami jsme kdysi vlezli Stalinovi do zadnice, sami jsme měli aspoň trochu dokázat, že chceme ven. (Poláci a Maďaři to energicky dokázali už před námi). Nevím, proč si Češi pořád představují, že jim mají pomáhat jiní, a oni se mohou jen koukat. Dostatečný signál přišel až v týdnu po 17. listopadu 1989.

Pátek 6. listopadu: podle průzkumu agentury SANEP vede ČSSD v preferencích o necelých 5% před ODS (přitom preference ČSSD ve vztahu k minulému průzkumu klesly o 3%, preference ODS se nezměnily). TOP09 se dostala před komunisty (15,5 ku 12,1), KDU-ČSL má 6% a zelení se pohybují lehce pod hranou volitelnosti (4,5). Rudý blok by získal za těchto okolností 95 mandátů, občanské strany 105, což by znamenalo pohodlnou většinu. Průzkum probíhá na internetu, to je výhodné pro občanské strany, výsledek bude lehce „uhnutý“ v jejich prospěch.

Právo informuje o rostoucí oblibě Klausova pobočníka Hájka v Rusku (málem jsem napsal v SSSR). Souvisí to s jeho názorem, že se Klaus možná odhodlá vystoupit z EU (ne sám, nýbrž s celou ČR, jejíž je hlavou, byť zatím nekorunovanou). A to tam ještě nezaznamenali, že tento výjimečný muž (pan Hájek, nikoli pan Klaus, resp. i pana Klause to zatím není jasné, nevyjádřil se) na rozdíl od nás ostatních nepochází z opice!

K problému, zda privatizovat nebo neprivatizovat ruzyňské letiště, se nechci vyjadřovat, nemám na to silný názor. Připadalo by mi jen děsivé prodat letiště firmě s dominantní ruskou účastí. Senátor Kubera, známá veselá kopa, se k prodeji vyjádřil v tom smyslu, že je z bezpečnostního hlediska fuk, zda bude letiště soukromé či státní: „Když 21. srpna 1968 přistávala na letišti v Ruzyni sovětská vojenská letadla, tak bylo nepochybně státní.“ Ovšem, jenomže ten stát byl soukromým majetkem Ruska (pan senátor by nepochybně řekl SSSR), pouze jeho tehdejší reformně komunističtí lídři, Dubček ad., si toho nějak nevšimli.

Postoloprtští konšelé se rozhodli uctít památku Němců zavražděných v městě v květnu a červnu 1945 (bylo jich slušné množství, odhaduje se že šlo o 800 – 3000 lidí, včetně žen a dětí; tomu, kdo se chce dovědět víc, doporučuji knížku historika Tomáše Staňka Perzekuce, Praha 1996, str. 108-113). Případ byl natolik křiklavý, že se jím musela zabývat parlamentní komise. Pod jejím dohledem se podařilo vyhledat ostatky 763 zavražděných. Až se jednou bude v okolí Postoloprt provádět nějaký archeologický průzkum, najdou se možná i ti další. Komise nakonec došla k závěru, že se jednalo o spravedlivou odplatu v duchu zákona č. 115/1946 Sb., která nemůže být trestána. Přesněji řečeno, postoloprtští radní se ozhodli se uctít památku „obětí událostí z května a června 1945“. Tato obecná formulace je šťastná, není vyloučeno, že se do toho mordování připletl např. nějaký Eskymák, pokud se tak stalo, byl nepochybně rovněž utracen. Název „události“ zase evokuje něco jako zemětřesení nebo jinou přírodní katastrofu, něco, za co nikdo nemůže, a my Češi tuplem ne. Události se dějí, nemají pachatele ani oběti. „Udála se s ním vražda“ – nezní to hezky? Ke zprávě se hned zítra vrátíme.

Předsedové Topolánek a Paroubek se údajně dohodli na tom, aby se českým eurokomisařem stal premiér Fischer. Samo o sobě vzato to není nešťastná volba, Evropská komise je neutrální úřednický útvar, vzniklý na základě co největší koalice (kdyby tam seděli samí „bojovníci za národní zájmy“, EU by se záhy rozpadla) a pan Fischer by tam docela dobře zapadl, má praxi z ČR. Na druhé straně není vyloučeno, že hlavy největších českých politických stran začíná znepokojovat Fischerova vysoká popularita a chtějí se ho zbavit odsunem do Bruselu. Pak se ale oba braši budou muset ještě dohodnout na nové úřednické vládě, protože odchodem premiéra vláda zaniká. Třeba by se pak premiérem mohl stát v rámci jakési činovnické rošády vysloužilý eurokomisař Špidla.

Štrasburský soud pro lidská práva došel k závěru, že vyvěšování křížů ve školách je porušením svobody náboženského vyznání. Nechápu, proč by kříže nemohly zdobit stěny učeben ve školách, zřízených křesťanskými církvemi (komu se to nelíbí, ať pošle dítě do státní školy). Většina evropských zemí jsou křesťanské země a ke křesťanství se hlásí. Rodiče dětí by měly mít právo si i ve státních školách, např. rozhodnutím většiny, vyzdobení třídy křížem vyžádat. A za druhé: zakazovat dětem nosit do školy viditelně (např. Jako náhrdelník nebo náramek) křížky je hrubý zásah státu do soukromí člověka. (Nemohu zároveň zamlčet, že z těchž důvodů považuji zákaz nošení šátků - a jedině šátků - za přepjatý). Problém je jen, co se zeměmi, jako je Česká republika, kde je náboženstvím drtivé většiny obyvatelstva, a fakticky státním náboženstvím atheismus (víra, že žádný bůh neexistuje). Možná, že by se atheisté měli nějak organizovat a vymyslit si vlastní symbol. Mám několik návrhů, zvláště jeden, ale obávám se, že kdybych ho tu dal dispozici, pustili by se do mne naši atheisté se stejnou vervou, jako muslimové do dánských kreslířů za karikatury Mohameda.

Sobota 7. listopadu: Jan Fischer odmítl funkci eurokomisaře (zdálo se, že by se na něm shodly ODS i ČSSD) s poukazem na to, že jeho cílem je za prvé dovést zemi k volbám a za druhé vrátit se poté ke odborné práci v ČR nebo v zahraničí. Předseda ODS Topolánek je zjevně zklamán a nechápe, proč tedy Fischer původně s nabídkou souhlasil. Situace je mimořádně nepřehledná, dá se interpretovat dvojím způsobem: za prvé, Fischer svou funkci bere věcně a zodpovědně, nejde mu o kariéru (začínám lepší eventualitou, i když v českém prostředí všeobecně – nechci se pana premiéra nijak osobně dotknout – je vždycky tou méně pravděpodobnou), nebo by se rád v budoucnu pokusil nějak využít značnou politickou popularitu, kterou si zatím získal. To by bylo u člověka politicky zatím nezakotveného náročné, ale v současné politické situaci nikoli nepředstavitelné (nezapomínejme, že jedna z našich v současné době nejúspěšnějších politických stran je dosud stranou víceméně virtuální). V každém případě se po Vladimíru Dlouhém vehementně nabízí už další zájemce na eurokomisaře, někdejší prezidentský kandidát Švejnar. Vyzývá ODS, aby „vzala rozum do hrsti“ a podpořila ho. "Měli by přemýšlet nad člověkem, který je schopen sjednotit široké politické spektrum," pravil. Pokud jde o to, umět se náležitě pochválit, nemá pan Švejnar u nás konkurenci. Úkolem eurokomisaře ovšem není sjednocovat domácí politické spektrum, ale úřadovat v Bruselu.

ODS (respektive Topolánkovo křídlo) musí vzít rozum do hrsti tak jako tak. V ODS zřejmě roste nespokojenost se současným vedením. Nevypadá to tak úplně spontánně, a navíc některé hlasy na webových stránkách strany jsou neobyčejně legrační: jakýsi komunální politik ODS např. prohlásil rezolutně: „Nevybírejme však ze současných představitelů ODS, z Topolánků, Langrů, Tluchořů, Nečasů, Římanů, Bendů a jim podobných. (Gramaticky vzato jde o tzv. tzv. klausovský plurál, bd). Musí to být silná osobnost, která bude přínosem pro ODS, nebude spojená se žádnou aférou a bude mít důstojnou vizi pro ODS.“ Pokud dotyčný nevěří na to, že do čela ODS se postaví nějaký mimozemský kosmonaut (viz Paroubkovi Marťané), pak jeden takový sedí v současné době na Hradě. Titul „předseda ODS a prezident České republiky“ by zněl docela hezky. Možná ještě lepší by bylo „generální tajemník ODS a prezident České republiky“. Musely by se jen krapet upravit stanovy strany.

Petr Uhl se v Právu vyjadřuje mj. k rozhodnutí postoloprtských radních o zřízení památníku „všem nevinným obětem“ „událostí“ (rozuměj hromadných vražd) z května a června 1945. A podotýká „copak je zabíjení vinných (bez soudu!) správné? Má úplně pravdu, na tento aspekt věci jsem ve své glose zapomněl.

Právu poskytl rozsáhlý rozhovor první místopředseda ČSSD Sobotka. K Rathově podpoře spolupráce s KSČM na vládní úrovni podotkl, že „atmosféra kolem výročí 17. listopadu není vhodná pro debaty tohoto typu“. Ovšem, v červnu už bude atmosféra výrazně vhodnější. Sobotka dále připouští menšinové vládnutí pro situaci jaká prý byla v roce 2006, kdy „nebyla ochota k žádnému programovému kompromisu a převažovala vůle k silovému řešení“. Je třeba připomenout že ochota nebyla na straně Jiřího Paroubka, který se snažil nejdřív ODS drsně vydírat, a když už ji měl skoro na lopatě, dohodl se s Kalouskem na menšinové koalici. Rovněž je demagogická drzost tvrdit, že komunisté hlasovali proti Lisabonské smlouvě „spolu s ODS“. Přitom nebýt hlasů části ODS, podporované vedením strany, nebyla by smlouva prošla v PS ani v Senátu. Sobotka v souvislosti s kritikou vlády za to, že zprostředkovala Klausovou výjimku (nebude platit Listina základních práv EU jako celek) kritizoval i ministra zahraničí Kohouta, kterého ČSSD do vlády nominovala. Pan Sobotka je sice ve dvojici s Paroubkem „hodný policajt“, ale v zásadních věcech drží lajnu (což je ostatně povinnost hodných policajtů).

Dnešní Právo přináší text Klausova vystoupení v Prezidentské knihovně Ronalda Reagana v Kalifornii na téma „konec komunismu v Evropě“. K cěci (stejně jako k pozoruhodnému článku Aviezera Tuckera v dnešních LN) se vrátíme v komentáři.

Prezident ČLK Kubek, který v době Topolánkovy vlády plnil roli poslušného Rathova kašpárka, se teď bije jako lev za regulační poplatky. Po úpravách prý už nejsou tak asociální. Spíš se ale bojí, že by ho jinak členové ČLK (tj. i ta loajální klaka, která dochází na schůze, kde se o něčem rozhoduje) trhli mezi dveřmi, pokud by je chtěl připravit o peníze, které nutně potřebují (se zavedením poplatků jim údajně pojišťovny snížily úhrady). Spojenectví dvojice dr. Kubek – dr. Rath se uvolnilo, ale nic si od toho neslibujme, až se dr. Rath stane ministrem zdravotnictví, zase se upevní.

Mladé frontě Dnes poskytla zase rozhovor Miroslava Němcová. Chce, aby ODS znovu zaujala pozici v pravé části spektra, kterou prý Topolánek vyklidil a teď ji obsadila TOP09. To je úvaha patafyzická a nic neříkající. Zajímavé by bylo za prvé, jak se staví k prezidentu Klausovi a jeho nemožné politice (byla známa jako Klausova oddaná stoupenkyně) a k otázce velké koalice, případně nějaké opoziční smlouvy s Paroubkem (která by byla jednak nemravná a jednak by ODS nepochybně pohřbila). Nechápu, proč se jí na to Viliam Buchert nezeptal, jde jen a jen o tohle. ODS dirigovaná z Hradu je nezajímavá a povede ČR o katastrofy.

„Ať už studenti zdělali jakoukoli chybu, tak zásadní viník je fakulta, která umožnila, aby se chyby, a možná i podvody staly“, prohlásil k situaci na právnické fakultě ZČU předseda Senátu Přemysl Sobotka. Přesně to si myslím i já. Navíc kampaň proti poslanci Bendovi je nechutná a má nepochybně politický podtext. Benda patří k topolánkovské části ODS. V jeho případě nejde o studium, to absolvoval řádně, ale pouze o rigorózní práci. Měli ji odmítnout, a ne ho napíchnout na kůl, což, jak se zdá, je teď v médiích veřejnosti sugerováno.

Miloš Jakeš vydal paměti. V nich píše mimo jiné, že zásah proti demonstrantům 17. listopadu 1989 naplánovali jeho konkurenti v KSČ, aby ho dostali od vesla, a celá akce se jim vymkla z rukou. Považuji toto vysvětlení za velmi pravděpodobné, u lidí tak dejme tomu jednoduchých, jako je někdejší generální tajemník KSČ, se poměrně snadno pozná, kdy si vymýšlejí. To, co říká o jednání Hegenbarta a Lorence s zeměmi NATO a ES, jsou samozřejmě blbiny.

Pondělí 9. listopadu: Na české politické scéně panuje neuvěřitelný zmatek a dochází k řadě pozoruhodných úkazů. Nejvíc se jich děje v procesu jmenování eurokomisaře. Nemohu se zbavit dojmu, že význam funkce se poněkud přeceňuje (posláním eurokomisaře přece nemůže být utrhnout pro svou vlast co nejvíce ze společného evropského balíku, jak by pak EU mohla fungovat). Nicméně Topolánek s Paroubkem se dohodli na tom, že do Bruselu vyšlou premiéra Fischera (nemají náhodou pocit, že jim přerůstá přes hlavu?), Fischer prý nejprve nabídku přijal (prezident Klaus byl proti), pak rozhodně odmítl. Místo toho navrhl na post eurokomisaře guvernéra ČNB Tůmu. To zase rozhodně odmítli Topolánek i Paroubek (prezident Klaus to naopak podpořil). Vypadá to, jako by se vytvářely dvě fronty: „zdiskreditované“ politické strany, hájící parciální zájmy, a nepolitická politika (Klaus zvolený parlamentem, ze své původní strany zhnusen odešel a stal se z něho postupně univerzální „přítel lidu“, Fischer byl nominován do funkce premiéra coby nepolitický odborník). Fischer i Klaus disponují poměrně vysokou popularitou u veřejnosti, mohl by tedy po volbách Klaus jmenovat premiérem zase Fischera, strany by začaly remcat, nato by do ulic vytáhly rozlícené davy s vidlemi a donutily vzpurné poslance dát nové odbornické vládě důvěru. (Pak by mohl být parlament rozehnán, stal by se zbytečným). Tím bychom dospěli po spirále k vyššímu typu lidovlády, než jaký jsme měli před listopadem 1989. Kompetence jmenovat eurokomisaře je zcela v rukou vlády, vládu sice vede emancipovaný odborník Fischer, ale ostatní členové jsou jmenovaní partajemi a mnozí z nich se dosud dost neemancipovali. Přesněji řečeno kromě premiéra se neemancipoval nikdo, protože při dnešním zkušebním hlasování se každý ukázněně vyslovil pro kandidáta strany, která mu křeslo podstrčila. Zdá se, že výběr vhodné osoby je momentálně nad síly české politiky.

A druhý úkaz: Podle předsedy Ústavního soudu Rychetského by Ústavní soud byl (nejspíše, nemůže to samozřejmě říci s určitostí, nýbrž jen naznačit) listopadový termín voleb respektoval. Odklad voleb tak svádí na Jiřího Paroubka, Paroubek běsní. V tomto případě asi právem, Rychetský je v roli hráče, který typuje výsledek utkání, jež se nekonalo. Jak to může předem vědět? ÚS není kompaktní těleso jako politická partaj, a navíc měl dobrý důvod, proč volby znovu zhatit, totiž kontinuitu rozhodování (nový zákon by byl musel fungovat svým způsobem retroaktivně, a argumentem pro zrušení říjnových voleb byla pro ÚS předtím skutečnost, že se jednorázovým zákonem zasáhlo do čtyřletého volebního období, které by bylo bývalo možno změnit jen zákony, platnými v době, kdy se minulé volby konaly). Pokud by tak ÚS byl neučinil, lidově řečeno by si sám nadělal na hlavu. Ale hlavně, jaký smysl má, když předseda ÚS teď vypouští takové spekulace?

O předsednické místo ve Straně zelených se na prosincovém sjezdu bude ucházet Matěj Stropnický. Doporučila ho plzeňská krajská konference strany. SZ nemá velké šance dostat se do PS, může si tedy takového předsedu dovolit, je to jakýsi levicový negativ dr. Sládka. A naše politická scéna by byla díky této figurce zase o fous veselejší, veselosti je zapotřebí v této chmurné době.

Podle Václava Klause nelze dnešní Rusko srovnávat se SSSR. Jak to, že nelze, je to jen další varianta realizace ruského impéria, třetího Říma, po němž už žádný čtvrtý nebude. A je samozřejmě jiná než ta předešlá, jinak by neměla šanci na úspěch.

Na plzeňských právech byla nalezena kopie indexu primátorky Řápkové, která tam za dosti nejasných okolností studovala. Teď bude podroben mj. grafologické analýze. Jedná se zjevně o vzácnost podobnou Rukopisu zelenohorskému nebo Kumránským svitkům. Česká věda se zapotí. Na celé plzeňské aféře je něco ohavného, ale v jiném smyslu, než jak se to mediálně servíruje. Neskutečný bordel, který na té škole panoval, se s kýčovitým, svatouškovským pobouřením hází na hlavu těch, co tam, jistě za zvláštních okolností, studovali, přičemž problém má v první řadě škola. Aféra se přitom velmi hodí z politických důvodů a z průhledných politických důvodů je rozdmychávána. Český politický svatoušek je zvlášť odporná odrůda svatouška.

Lidové noviny otiskly zápis výpovědi Václava Havla před vyšetřovací komisí Federálního shromáždění k událostem 17. listopadu 1991. Je zajímavý spíš tím, co potvrzuje, než že by přinášel něco nového. Skupina kolem Havla byla na převzetí moci naprosto nepřipravená (ne že by po ní netoužila a nechňapla, jakmile to šlo, ale nečekala ji, zaregistrovali, že se podstatně mění situace, ale představovali si další vývoj tak, že bezmocní komunisté budou dál v potu tváře vládnout a oni jako mluvčí „veřejnosti“ je za to budou sekýrovat. Velmi pohodlné. Místo toho jim nezbylo než se chopit vlády, a aby to zvládli, nezbylo Havlovi než se spojit s Čalfou. Nechci Čalfu démonizovat, byl to jistě schopný manažer, projevil dobrou vůli a že si řekl o svou funkci, kdo by to na jeho místě nebyl udělal. Problém byl jen, že Havel na to neměl přistoupit.

Úterý 10. listopadu: pražská organizace ODS zvolila za svého předsedu opět Pavla Béma. Nedovedu posoudit, zda by volba protikandidátka Blažka byla změnou k lepšímu (i když se říká, že změna je život), nicméně ke změně nedošlo, rozvržení sil v Praze (a taky v ODS) zůstává stejné, to znamená stejně špatné. Bémovo vítězství bylo poměrně těsné a přispěl k němu nejspíše i slib staronového předsedy, že pokud uspěje v příštích volbách do PS, bude rezignovat na funkci primátora (místo něho se pak stane primátorem nejpravděpodobněji starosta Prahy 6 Chalupa, vztah mezi Bémem a Chalupou je podobný jako byl vztah mezi Rathem a Kubkem předtím, než se Kubek začal emancipovat). Pokud opravdu primátor získá mandát v PS (což je víc než pravděpodobné), pak svůj slib bud splní, nebo ne, a pokud ho nesplní, určitě to zevrubně vysvětlí. Výsledek voleb v Praze potvrzuje pravidlo, že změny k lepšímu se dosahují namáhavou, vytrvalou a soustavnou prací, pokud taková práce chybí, dějí se změny k horšímu (nebo ke stejně špatnému, což je totéž). Což je případ nejen ODS, ale všeho, co se u nás děje někdy od ledna 1993.

Druhou významnou událostí je volba eurokomisaře. ČSSD se neúspěšně pokusila přivést zelené k tomu, aby dali hlas Špidlovi (podle mého soukromého názoru by se vůbec nic nestalo, kdyby byl zvolen eurokomisařem na další období, je to na rozdíl od Paroubka slušný člověk, i když způsob, jak kdysi po funkci skočil, mne trochu rozladil; pokud v Bruselu něco dělal, nebyla to ostuda, to by se o tom vědělo). Po vzájemném obviňování zúčastněných (zelených a ČSSD) i nezúčastněných (KDU-ČSL napadla Fischera za to, že nedal hlas Špidlovi, Cyril Svoboda se rozhodl, že se bude profilovat na Fischerův účet, myslím, že si vzal trochu velké sousto) se nakonec na základě dohody ODS a ČSSD stal českým kandidátem na eurokomisaře současný ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle. Pan Füle je bývalý komunista, vlezl do partaje podle vlastních slov z naivity. K tomuto vykutálenému tvrzení se hned zítra vrátíme.

Václav Klaus má jakýsi problém se svým statutem. Rád by se pokud možno co nejvíc pletl do politiky, strkal svůj všetečný nos do záležitostí ODS, z níž ostentativně vystoupil, a kde ví co, mistroval Ústavní soud, spolurozhodoval o nominaci eurokomisaře atp. Něco mu ale ještě chybí, jakási organizovaná klaka, taková, kterou měl jeho předchůdce Havel, když se pokoušel v roce 1991 zmáknout Federální shromáždění a zabránit rozdělení státu (tenkrát byly na prezidentovu podporu svolány demonstrace puberťáků ze středních škol, ale Havlovi lidé to zvorali, jako ostatně většinu pokusů o politickou manipulaci, demonstracemi puberťáků se špatně rozhání parlament). Václav Klaus je jiný formát, jde na to od lesa. Nyní se ustavuje iniciativa „Demokratická perspektiva“ (přesněji „Občanská demokratická perspektiva“) na podporu prezidentovi. Dozvídáme se o ní z billboardů po Praze. Nikdo neví, kdo to je. Je to podpora anonymní, ale nepochybně masová. Pan prezident s ní nemá vůbec, ale ani trochu nic společného. Brzy zavalí celou Prahu letáčky a prospekty, takže chystaná stávka Dopravního podniku ztratí smysl, po Praze nebude možné i bez ní jezdit ani chodit. Tu všichni poznají, jak mocný je náš pan prezident a jak ho národ miluje. Je to jen další důkaz toho, že Václav Klaus přejímá od Václava Havla štafetu nepolitické politiky. Podporuje ho někdo, neví se kdo, ale ví se, a brzy to bude ještě jasnější, že je toho někoho zatraceně moc. Až ho bude úplně strašně moc, ustaví si po vzoru Občanského fóra nejprve aparát, a až bude aparát ustavený, zvolí si tento aparát členstvo. Pokud budou se členstvem problémy, podle známé básně Berta Brechta zase členstvo rozpustí a zvolí si jiné, řádnější. A nebude to žádný návrat před Listopad, kdepak: bude to něco, co tu ještě nebylo.

Příslušníci naší armády zdobí své helmice emblémy SS. Jejich velitelé jim to aspoň zčásti tolerují. To je perspektivní. Problém naší armády je totožný s problémem našeho národa. Dřív byli lidé (dokonce i u nás) vlastenci a věřili v Boha. Dnes nevěří nikoho a shlížejí se v SS. O SS prd vědí, ale tuší, že to bylo jakési krystalické ztělesnění nenávisti. Nenávist je solí země. Jak nás takoví lidé mohou v případě nutnosti bránit? A není pravděpodobnější, že až se jim zachce, začnou nás místo toho vraždit, jsou k tomu vybaveni (to je nadnesené, jistě, protože jsou to našinci, dělali by to jen tenkrát, kdyby jim to přinášelo nějaký opravdu výrazný zisk). Armáda, kterou jsme měli před listopadem 1989, měla kromě tisíce špatných vlastností jednu dobrou: protože její nižší složky (poddůstojníci, vojíni) byli „neprofesionálové“, skončil by např. pokus donutit takové útvary v listopadu 1989 k brutálnímu zásahu proti demonstrující veřejnosti velmi pravděpodobně hromadným masakrem těch, kteří by se odvážili k tomu dát povel. A naše vyčůrané předlistopadové lampasáctvo o tom velmi dobře vědělo. Profesionální armáda v zemi mravně rozložené mění tuto zemi v banánovou republiku jihoamerického typu. Zatím ještě nejsme tak daleko, ale jsme na nejlepší cestě. Bohužel, tak demoralizovaná společnost, jako je česká, by měla být pokud možno co nejvíc odzbrojena. Armádu je třeba rychle rozpustit, odpadnou tak i vleklé spory o tom, zda ji někde nasadit, kolik jednotlivců je tam třeba poslat a zda smějí být nějak ozbrojeni). A pokud by měla být armáda zachována, tak jedině jako divize, skládající se ze samých vojenských kutálek, ozbrojených trumpetami a bubny.

Místopředsedkyně Sněmovny Němcová vyzývá poslance Bendu, aby se vzdal funkce předsedy ústavněprávního výboru PS. Je zajímavé, jak nafouklý problém s poslancovou diplomkou (zaplať Pán Bůh za to, co napsal dnes do Lidových novin Petr Kamberský) slouží nejrůznějším vyčůraným pletichářům klausovského křídla ODS (tím samozřejmě nemám na mysli paní Němcovou, ani náhodou, jak by to jen mohlo někoho napadnout!), aby se mohli vydávat za morální absolutisty. Kdyby to aspoň nebylo tak průhledné! Zvláštní případ je rektor Západočeské univerzity Průša, kterého před časem jako člena ČSSD Paroubek teatrálně vyzval k rezignaci na funkci, který má minimální zájem na to, aby Paroubek svou výzvu opakoval, a řekl bych, že ho to musí nějak vnitřně motivovat. Pokud jde o možnost, že by Benda práci doplnil a znovu obhájil, prohlásil: „Právo na to má. Jiná věc je, jestli k tomu má důvod.“ Pan rektor je nepochybně filosof. Měl ještě doplnit, že ještě důležitější je mít odpovídající příčinu. Když je tu příčina (například Hitler), je možné vyhnat a okrást miliony lidí a určitou část při tom i povraždit. Protože pan Benda příčinu srovnatelnou s Hitlerem nemá, může si toho dovolit poměrně málo. Možná, že bude rád, když naopak nevyženou jeho.

Na oslavách pádu (vlastně proražení) zdi v Berlíně se stali prvními mezi rovnými Lech Walęsa a Miklós Németh. Walęsa jako představitel Solidarity, která iniciovala smrtelné křeče brežněvovského Ruska, Németh jako ten, kdo dal poprvé na maďarsko-rakouském pomezí probourat železnou oponu. Dostalo se jim cti zahájit hroucení dominové stavby, symbolizující někdejší hraniční opevnění. Václav Havel se slavnosti neúčastnil (na rozdíl od Klause a Fischera), česká „kostka“ byla až druhá v řadě. Předseda zahraničního výboru PS Hamáček k tomu prohlásil, že tam Havel chyběl, a dodal: „Pokud jsou důvody Václava Havla zdravotní, tak to samozřejmě respektuji.“ Má nepochybně pravdu.

Středa 11. listopadu: Ukázalo se, že zelení byli nakonec, poté co se ODS a ČSSD dohodla na tom, že eurokomisařem za ČR bude Štefan Füle, ochotni dát hlas Špidlovi. Nelíbila se jim komunistická minulost pana Füleho. A nelíbila se jim právem. Tématu se týká naše glosa. Ve vládě teď proběhnou jakési šachy, za Füleho nastoupí člověk nominovaný ODS, ČSSD si zase jmenuje ministra do nové funkce předsedy Legislativní rady vlády. Paroubek cítil potřebu komentovat shodu ODS a ČSSD slovy „určitě jsme si nepadli do náruče“. Proč by si měli padat do náruče? Takové výroky jsou projev čirého hulvátství. Volbou jsou spokojeni všichni až na Jana Švejnara, který dospěl k závěru, že při rozhodování „nakonec převážilo politikaření nad věcným posuzováním odborných kvalit kandidátů i nad širší úvahou o politickém zájmu ČR v EU v dnešním, pro naši zemi nedobrém kontextu.“ Řeči tohoto typu jsou neobyčejně legrační. Jan Švejnar začíná připomínat Václava Havla, věčného kandidáta na Nobelovu cenu. Je věčným kandidátem na cokoli v české politice.

Pražský primátor a staronový předseda pražské ODS Bém má jasno. V rozhovoru pro Právo prohlásil: „Bude-li ODS chtít příští rok zvítězit, musí nabídnout změnu, musí nabídnout nový program, který se ale v něčem bude opírat o konzistentnost a dlouhodobou důvěryhodnost jakési jednoty mezi slovy a činy. Chceme-li zvítězit, musíme nabídnout nějakou evoluční změnu.“ Evoluční změna se nepochybně jmenuje Pavel Bém. Mladí vpřed a staří na svá místa. Kdyby někdo uspořádal soutěž mezi panem Švejnarem a panem Bémem, kdo umí líp doporučit sám sebe, netroufl bych si předem tipovat vítěze.

Podle výzkumu agentury SANEP 90 % lidí ví, o čem pojednává bible, ale 79% ji nečte. Z toho plyne, že bible je jediná kniha, u níž je jasné, o čem pojednává, i těm, kteří ji nečetli (každou jinou si člověk musí přečíst). Je to cosi jako zázrak. Lidé ovšem nevědí to, „o čem je bible“, ale znají pár floskulí ponejvíce z oboru běžné ateistické propagandy, a to jim stačí.

Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor Barbory Tachecí s Michalem Horáčkem a Michaelem Kocábem (oba se v listopadu 1989 snažili zprostředkovat mezi hroutícím se komunistickým aparátem a nepřipraveným disidentským Olympem kolem Havla). Je mi sympatické, jak pan Horáček optimisticky a bez běžného českého kňourání shrnuje ze svého hlediska rozdíl mezi léty 1989 a 2009. Co ale vůbec nechápu, je, jak může klást na stejnou rovinu Topolánka a Paroubka. Nechci tvrdit, že Topolánek je politický lumen první kategorie (ostatně nikdo takový tu po listopadu 1989 nebyl, i když mnoho čelných českých politiků si to o sobě myslilo a dodnes myslí a mnoho lidí jim skočilo na špek): ale pokud chce hodnotit Topolánka trojkou, musí Paroubkovi dát 280. Paroubek není normální český politik v tom smyslu jako Havel, Klaus, Zeman nebo Špidla. Paroubek je ztělesněná hrůza a velké nebezpečí pro Českou republiku. Nechápu, jak je možné, že i relativně inteligentní lidé to mohou přehlédnout.

Čtvrtek 12. listopadu: v ČSSD vzniká jakýsi neklid nad tím, jak snadno se Paroubek vzdal úsilí prosadit Vladimíra Špidlu do funkce eurokomisaře. Skutečně zprávy o tom, co se dělo v posledních hodinách opřed nominací, se velmi liší, něco jiného říkají zelení a něco jiného Paroubek. Musím se přiznat, že věřím víc Liškovi než Paroubkovi. Na druhé straně nechápu, proč by měl Paroubek zájem na tom, aby Špidla nebyl pěkně uklizen v Bruselu. Zdá se, že má ve straně pořád jakýsi kredit, a není se čemu divit. Špidla je slušný člověk (všimněte si, že neříkám, na rozdfíl od koho) ale bohužel zároveň hned na první pohled strašný politický mrťafa. Mohl se prosadit jen v tandemu s Grossem a jeho návrat do stranické špičky je velmi těžko představitelný. Nostalgie za Špidlou v ČSSD ovšem znamená skrytou nespokojenost s Paroubkem. Bohužel takovou, z níž neplyne nic kloudného.

Ústecká ODS žádá na Topolánkovi, aby si na kongresu řekl v tajné volbě o důvěru. Jinak bude chtít další, volební kongres ještě před volbami. Topolánek by asi důvěru dostal, jenže s odřenýma ušima. Tím by se rozvrat ve straně významně prohloubil. Je otázka, zda je Topolánek schopen ukočírovat sebevražedné choutky svých spolustraníků. Chovají se jako lumíci, kteří se, jak známo, z neznámých důvodů v určité době z ničeho nic hromadně vrhají do moře a hynou.

Václav Havel pronesl projev před plénem bruselského parlamentu. Jeho cílem bylo nepochybně prezentovat se pozitivně na pozadí dojmu, který tam zanechal prezident Klaus (což není nic příliš těžkého). Projev obsahuje standardní kýčovité blábolení („Mám tím na mysli odklon od kultu zisku za každou cenu a bez ohledu na jeho dlouhodobé a nezvratné následky, odklon od kultu kvantitativního růstu a růstu růstu, odklon od primitivního ideálu dohnání a předehnání Ameriky nebo Číny nebo kohokoli jiného, jakož i odklon od nebezpečně nekoncepčního osídlování Země a bezhlavého drancování planety neohlížejícího se na životní prostředí a zájmy budoucích generací. Mám tím samozřejmě na mysli i důmyslné šetření energií, kdy se úspěch státu neměří růstem její spotřeby, ale naopak jejím klesáním. To všechno je ovšem možné jen za předpokladu, že se začne cosi proměňovat v samotné duši soudobého Evropana. Měl by být – tváří v tvář nejnovějším objevům kosmologie – přeci jen trochu pokornější, měl by myslet i na to, co bude, až zemře, sklánět se před tajemstvím vesmíru a bytí samotného, zkrátka vztahovat se opět víc – tak, jak tomu bývalo v prvních fázích evropského vývoje – k věčnosti a nekonečnu…“ atd., omlouvám se za předlouhý citrát, ono to je jako turecký med, špatně se to porcuje), tezí o potřebě postavit „formální demokracii“ na nové duchovní a hodnotové základy (totéž chtěl i dr. Edvard Beneš, vylezl z toho nakonec stalinismus). Mluví o „bohatých evropských duchovních a kulturních dějinách – založených na souběhu elementů antických, židovských, křesťanských, islámských a posléze renesančních a osvícenských“, které „zformovaly soubor nezpochybnitelných hodnot, k nimž se … Evropská unie verbálně hlásí“ (to je na mně nějaká moc multikulturní čalamáda). Zároveň přednesl opět návrh na zásadní rekonstrukci politického systému EU (amatérům z profese se takové reformy všehomíra navrhují velmi snadno). Předpokládám, že drtivé většině posluchačů se při tomto večerníčku pro eurooptimisty zavírala očka, spokojeně klimbali a nikdo neodcházel, proč taky. Mimo projev ještě vysvětlil, proč podporuje nominaci pana Fülleho na místo eurokomisaře, čemuž je věnována naše dnešní glosa. Glosa je ovšem věnována i Václavu Klausovi, který hodlá slavit kulaté výročí 17. listopadu mezi lidmi a vyhnout se, zjevně na rozdíl od právě uplynulého 28. října, „monstrózním akcím“. Co oslavovat prý nemá exsenátor Mejstřík, „politické partaje zradily ideály za které studenti před dvaceti lety bojovali“. Pan Mejstřík se mýlí, má co slavit, totiž proměnu z funkcionáře SSM v tribuna lidu a posléze senátora, jakož i to, že dnes může svobodně a veřejně vést takové drzé a hloupé řeči.

Alexandr Mitrofanov dnes píše v Právu: „Nejdříve si dva zavilci (Paroubek a Topolánek, bd) dali spicha pár měsíců po volbách a dohodli si velkou koalici. Nevyšlo to, modří cukli.“ Zřejmě žiju v jakémsi podobném, ale nikoli totožném, paralelním vesmíru k tomu, v němž se pohybuje pan Maitrofanov; některé věci se v tom mém odehrály jinak. V mém vesmíru se uprostřed jednání s Topolánkem pan Paroubek dohodl s Kalouskem na koalici s lidovci za podpory KSČM, a byl by Topolánka pěkně vypekl, kdyby se lidovcům nebyla vzbouřila partaj.

„Prezident je hlava státu a podle české ústavy zastupuje stát navenek, což ale nelze vykládat tak, že by měl mít rozhodovací pravomoc v zahraniční politice“, říká Jiří Přibáň v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Bohužel hned následující bod (1b) téhož článku ústavy prezidentovi tu rozhodující pravomoc dává (sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy). Nemyslím, že je to v pořádku, myslím jen, že bude nutno ústavu změnit a ne ji takto přes ruku vykládat.

Francouzský prezident Sarkozy prohlásil jednání Visegrádské čtyřky za spiklenectví. To je dobré znamení, toho člověka to slušně řečeno štve, tedy mu to překáží v jeho napoleonství, tedy je to k něčemu dobré. Je jen škoda, že nejdřív, za Klause, jsme ji sabotovali my, a teď to vypadá, že Ficova garnitura na Slovensku ji patrně dřív nebo později rozbije (pokud přijdou příslušné instrukce z Moskvy). A jak to bude vypadat s námi za Paroubka, na to raději ani nemyslet.

Lidové noviny přinesly dnes zmínku o Demokratické iniciativě. Je to jen takové malé, tiché upšouknutí na str. 12 (zpráva z tajných partajních informací pro ÚV KSČ z listopadu 1989, navíc s matoucím titulkem Mandler zakládá stranu, já jsem ji zakládal taky), ale zaplať pánbůh za to, doposud bylo mluvit o DI na základě jakéhosi intelektuálního konsensu zakázané. Protože nejde o informaci, ale o zajisté nechtěnou dezinformaci, dávám zde k dispozici text žádosti o registraci DI a programové požadavky strany, jak jsme je tehdy poslali tomu syčákovi, co byl zrovna ministrem vnitra (jeho jméno jsem zapomněl). Prosím čtenáře o trpělivost, musím to překlepat do počítače z papíru, nemám to v elektronické podobě, a předtím musím ještě napsat nějaký článek.

Pátek 13. listopadu: ODS, jak se zdá, nebude mít tentokrát volební kongres (asi by to ani nešlo, neproběhl žádný výběr kandidátů na nižších stranických stupních). Nicméně Topolánkovi oponenti se asi pokusí odhlasovat, aby se volební kongres, který má být někdy na podzim, uskutečnil ještě před volbami. Je to věcně nelogické, pokud ODS prohraje volby, bude stejně muset předseda odstoupit. Pokud Topolánkovi odpůrci předsedu svrhnou ještě před volbami, prohrajou pak volby oni, a to tutově, přestože budou mít nepochybně požehnání z Hradu. Před ODS stojí neustále tatáž otázka: podaří se jí vymanit z Klausova vlivu a zbavit se doktrinářství a fanatického šovinismu (což je totéž). Topolánek pro to něco udělal (upřímně řečeno mohl udělat víc a byl by dnes v lepší pozici). Pokud Topolánek padne, vznikne později opoziční smlouva Klaus – Paroubek, jištěná komunisty. ODS v ní nebude v dobré pozici a její budoucnost je dosti nejistá. Problém strany je, že si Klaus kdysi do vedení nepustil nikoho, kdo by mu mohl konkurovat, a tedy ani nikoho, kdo by ho mohl plnohodnotně zastoupit. Topolánek argumentoval proti „hlasování o důvěře“, které navrhovali jeho oponenti, tím, že už prosazení takového hlasování znamená vyslovení nedůvěry. To je samozřejmě úplná pravda.

Sociální demokraté si vymýšlejí zpětně nejdivočejší interpretace toho, proč nakonec hlasovali pro Füleho, ačkoli měli docela dobré šance prosadit Špidlu. Poslední zdůvodnění zní: hrozilo nebezpečí, že ODS prosadí kandidaturu Topolánka. To je tak fantasmagorické, že by snad nebylo mělo být těžké vymyslet něco, co by vypadalo aspoň o malounko věrohodněji. Vypadá to, že Paroubkovi a jeho spolupracovníkům příliš nezáleží na tom, co se pokusí lidem nakukat. Mohou si to opravdu dovolit?

Václav Klaus coby vrchní velitel Armády České republiky (měl by na to mít nějaký specielní mundur, něco jako měl na sobě Vlasta Burian v tom filmu, kde hrál dvojníka jakéhosi jihoamerického monarchy) promluvil včera na setkání českých armádních velitelů. Setkání se odehrávalo těsně po maléru s emblémy SS na přilbách dvou účastníků české vojenské misa v Afghánistánu, a je třeba konstatovat, že prezident tentokrát mluvil docela rozumně, resp. Že na tom, co říkal, hodně je. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Zároveň Klaus odmítl posmrtně povýšit kapitána Otakara Jaroše, který padl v roce 1943 u Sokolova. Bylo by zajímavé, jaké k tomu měl důvody. Vojáci Svobodovy armády byli nešťastníci, kteří se dostali do Ruska většinou po porážce a dělení Polska, řada z nich putovala rovnou do gulagu a měli práci se tam odtud dostat. Ze značné části to nebyli žádní komunisté, což údajně platí i o Jarošovi. Byli do bojových akcí nasazováni stejně jako ruští vojáci, to znamená bez ohledu na ztráty. Za to, že dostal titul hrdiny Sovětského svazu, Jaroš nemůže, když ho obdržel, byl už mrtvý. Nezabýval jsem se podrobně dějinami druhé světové války a čs. armádního sboru v SSSR. Ale moc by mne zajímalo: je prezidentovo rozhodnutí věcně podložené? Rád se nechám poučit.

Václav Klaus ovšem včera taky přednášel v „reformním klubu“ V Londýně (co ten člověk všechno nestihne) o „pádu komunismu“. Jeho teze jsou dvě: za prvé, komunismus padl, ale nyní nastupují další ismy, usilující o větší roli státu a umenšení svobody (zmínil levicové ideje a ekologické hnutí). A za druhé, „komunismus“ se zhroutil sám od sebe, úloha jednotlivců se přehání (Klaus má na mysli hlavně jednoho, hádejte kterého). Klaus vůbec neví co povídá. Nezhroutil se žádný komunismus, ale zhroutilo se (resp.. výrazně oslabilo) samoděržavé ruské impérium, které si v posledním necelém století sloužilo upravenou marxistickou ideologií. S levicí mělo společného asi tolik co Ivan Hrozný s Helmutem Schmidtem. Co se na jeho zhroucení podílelo víc a co míň, může být předmětem diskusí, ale rozhodně se nezhroutilo samo od sebe: co je svět světem, žádné svinstvo se nehroutí samo od sebe, chce to úsilí a oběti. Samy od sebe se hroutí jen užitečné věci, když se o ně lidé nestarají a místo toho např. vedou hloupé řeči.

Reportérka Šárka Weberová natočila v roce 1998 reportáž o soudkyni Píchové, která údajně rozhodovala před rokem 1989 v politických procesech. Píchová ji zažalovala, ale po deseti letech žalobu stáhla (je zábavné, jak se některé případy vlečou). Weberová ovšem vznesla námitku proti dvěma soudkyním odvolacího Vrchního soudu v Praze. Které o případu rozhodovaly, pro podjatost (byly také před listopadem 1989 v KSČ). Námitku zamítli, zamítnutí potvrdil Ústavní soud: angažovanost každého soudce je prý třeba hodnotit individuálně, „s přihlédnutím k jedinečným okolnostem“. Řekl bych, že jedinečnou okolností v tomto případu je, že dotyčné soudkyně mají soudit případ, v němž jedna strana byla před listopadem KSČM v partaji jako ony, a členství v partaji hraje ve sporu roli. To neznamená, že by nesměly soudit vůbec.

Předseda KSČM Filip si v placeném inzerátu v Právu libuje, že se české politice podařilo se Základní unijní listinou odbourat „požadavek stejného postavení všech občanů EU bez rozdílu státní příslušnosti při uplatňování nároků“. To by tak hrálo, aby všichni občané EU měli při uplatňování nároků stejná práva: my musíme mít větší (podobně jako za totáče měli v „ČSSR“ větší práva komunisté).

ČSSD se chystá v pondělí oslavit obnovení činnosti po převratu 1989. Vykutálené je, že na oslavy nepozvali Miloše Zemana, člověka, který ze sociální demokracie udělal jednu ze dvou nejsilnějších stran v zemi a na dlouhou dobu taky nejsilnější vládní stranu. Zeman ovšem z ČSSD vystoupil (jak přičinlivě zdůraznil Jiří Paroubek) a oslav by se pravděpodobně nezúčastnil. Taky je to výjimečně nesnesitelný člověk. Přesto je – nebo bylo by, Paroubek neřekl, ani že ho pozvali, ani že ho nepozvali - jeho nepozvání projevem zcela mimořádného buranství.

Podle agentury STEM je 78% lidí u nás hrdých na to, že jsou občany ČR. Znamená to hrdost na to, že člověk má občanku nebo pas. Odepřít Vám je (až na zcela výjimečné případy) nemohou. Člověk může být hrdý jen na to, o co se zasloužil. Občanství je něco, na co je absurdní být hrdý stejně, jako je absurdní se za to stydět.

Sobota 14. listopadu: podle agentury STEM považuje listopadový převrat z roku 1989 celých 69% lidí za nejvýznamnější událost našich novodobých dějin. 31% je jiného názoru. Formulace „nejvýznamněji událost“ je lehce zavádějící. Když někdo do značné míry z vlastní blbosti spadne do vody, ačkoli neumí plavat, a za čtyřicet let se z té vody vyškrábe (většina vody už totiž vyschla), je těžké jen tak nelomeně toto vyškrábání považovat za největší událost dějin. Kdyby se mne ptali, označil bych to za nejpozitivnější událost, která se odehrála během mého života (konec druhé světové války jsem plně nevnímal, bylo mi pět let, je to pro mne historie). Zklamání lidí z toho, co následovalo potom, je pochopitelné, listopad 1989 byl obdobím velké naděje, a ta bývá vždycky více či méně zklamána. Přesto opakuju znovu to, co říkám pořád: nikdy ve svých novodobých dějinách jsme se netěšili takové míře občanských práv a svobod, jaké požíváme (pořád ještě) nyní.

Komunisté to vidí jinak: „Dvacet let slibů a lhaní všech polistopadových vlád a politických stran, které se na nich podílely, vrcholí v současné hospodářské krizi. ODS a ČSSD společně se svými politickými satelity nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy ve společnosti“, praví se v prohlášení strany. Na stanoviscích KSČM je zajímavá geometrickou řadou rostoucí míra drzosti a arogance. Zřejmě se cítí silní v kramflecích. Moc by mne zajímalo, jak je Paroubek přiměje, aby mu dělali křoví po jeho volebním vítězství. Jejich sebevědomí roste, a asi ne jen tak pro nic za nic. Přitom komunisté jsou jediná opravdu nebezpečná extremistická strana u nás. Mají mohutnou členskou základnu, desetiletí politické praxe, skoro dvacetiprocentní veřejnou podporu doma a vlivné přátele v „blízkém“ zahraničí.

Odboráři z DP Praha se dohodli s vedením podniku a města, že stávka MHD nebude. Je velmi těžké se vyhnout dojmu, že ve střetnutí managementu a politiků s odboráři projevili politici a management mírně řečeno slabost. Vůbec přitom nelze vyloučit, že část, nebo snad dokonce většina odborářských požadavků byly oprávněné. Jenže signál, který vyslali jejich protivníci, zní: když si na nás tvrdě došlápnete, nejsme schopni vzdorovat, ustoupíme. Přesněji řečeno, nejsme schopni se chovat jako partneři a jako partneři se s Vámi taky přetlačovat, nemáme na to. Připadá mi to neblahé.

Mirek Topolánek v rozhovoru pro Právo vysvětluje to, že označil výrok svého stranického partnera Sobotky za hloupý blábol, jako nešťastné nedopatření. Prý si myslel, že to neřekl Sobotka Přemysl, ale Sobotka Bohuslav. Na tomto vysvětlení je nejděsivější, že bude nejspíš pravdivé. Pan Topolánek přinesl přesvědčivý důkaz toho, jak se v praktické politice slušnost vyplácí (respektive neslušnost nevyplácí, což je totéž).

Amerika má Případ: policistka, o níž se věřilo, že zneškodnila na vojenské základně Fort Hood zešílevšího vraždícího psychiatra, prý tuto zásluhu nemá, byla v přestřelce zraněna a upadla, takže rozhodující výstřely vypálil pak její kolega. Celá příležitost hrozí přerůst do saturninovské demýtizace dějin, které naše postmoderní doba tak miluje (Ježíš byl počat při sexuálních hrátkách své matky s římským vojákem, nebyl ukřižován, nýbrž oženil se z Marií z Magdaly a měli spoustu dětí; panna Orleánská nebyla panna a nebyla upálena tec.) Z výpovědí obou policistů vyplývá, že si ani jeden z nich není jistý tím, kdo vlastně toho šílence zasáhl, protože situace byla, jak je to v podobných případech pravidlem, totálně „nepřehledná“. To nemůžou vystoupit s nějakým takovým společným prohlášením a poslat tak samozvané demystifikátory do … ?

Příloha Práva k listopadu 1989 je velmi pěkně a přehledně zpracována. Z toho, co se tam píše, vyplývá úděsná nepřipravenost Havlovy skupiny na dění, do něhož byla vržena (dát se na politiku je donutil Marián Čalfa, vysvětlil jim, jak se to dělá, a držel nad nimi ochrannou ruku) a OF byl projekt zároveň utopický a nestydatý. Naše sametová revoluce byla dílem komunistického aparátčíka, který poznal, že s jeho soudruhy je konec, a přeběhl na druhou stranu barikády. Je to poměrně hodně směšné (tím nechci říci, že celý listopadový převrat byla šaškárna, jen že měl tohle nedůstojné a směšné vyznění). Pokud jde o Čalfovu roli, potvrzení najdeme i v rozhovoru s Pavlem Rychetským v příloze LN Orientace.

Lidové noviny přinášejí exkluzivní reportáž „z politického zákulisí“ o tom, jak se v noci z 9. na 10. listopadu 2009 vybíral eurokomisař. Je pozoruhodné, nakolik připomíná nejrůznější reportáže o tom, jak probíhal listopadový převrat v roce 1989. Zdá se že se dnes šťastně setkává historie s přítomností a v těchto dvou mysteriózních příbězích si podávají přes dvacetiletou propast ruku.

V ODS neustále kvasí odpor proti Topolánkovi. Zdá se, že v tuto chvíli už jde skoro o dvě strany, silnější je ta, co vyhraje, jen se ještě neví, která to je. K úsilí o únorový volební kongres prohlásil Petr Nečas: „To považuji za tlak, který je za hranicí politické odpovědnosti.“ Je to marné volání na politické poušti. Úpornost, s jakou si političtí lídři nejsilnější české strany dělají z vlastní partaje kůlničku na dříví, je groteskní a zároveň tak trochu hrůzná, protože bude mít pro naši politickou scénu a pro naši bezprostřední budoucnost, jak říkával stařičký generál Svoboda, „nedozírné následky“.

Poradce premiéra Fischera Vladimír Mlynář (který prý zároveň radí i Karlu Schwarzenbergovi, to nedává tušit nic dobrého, protože pan Mlynář je, jak se zdá, profesionálním poradcem přechodných vlád), mluví o „paranoidních představách o tom, že premiér je spiknutý s TOP09 a Václavem Klausem“. Jako nositele této zvrhlé ideje jmenuje předsedu Zelených Lišku a „některé sociální demokraty“. Musím se přiznat, že ideu náruživě sdílím. Toto přesvědčení ve mně posiluje fakt, že s ním rozhovor dělal hradní novinář Kaiser a že tam pan Mlynář chválí Zemana a Klause za to, že v jejich době se ještě odehrávaly „ideové a politické souboje“. Nemluvil bych o spiknutí (to je příliš vznešené slovo), ale o okamžitém souručenství zájmů. Spojnicí mezi vládou a TOP09 může být zrovna pan Mlynář. Pan Mlynář je dále osobou kompetentní k tomu, aby vystavoval politická rozhřešení: „Jako bývalý disident mám morální právo říct, že Jan Fischer se se svým členstvím v KSČ vyrovnal obdivuhodným způsobem.“ Člověk nemusí být zrovna bývalým disidentem, aby měl právo mluvit o tom, jak se kdo vyrovnal se svým členstvím v KSČ.

Pondělí 16. listopadu: Václav Havel umně spojil oslavy 20. výročí 17. listopadu s vlastní prezentací, ačkoliv, při vší úctě, 17. listopad a Václav Havel nejsou jedno a to samé. Nejprve tak učinil v intelektuální besedě s prominentními hosty na Filosofické fakultě, potom na jakési multikulturní akci převážně koncertního charakteru v odsvěceném kostele, který se nyní jmenuje, pokud se nemýlím, „Pražská křižovatka“. Do kostela byl pozván i jeho úhlavní nepřítel Klaus, který byl nejprve vypískán, posléze, poté, co Havla pochválil, odměněn potleskem. Tématu se týká naše glosa. Padlo spousta prázdných a dutých frází, což platí jak pro oslavence Havla, tak pro Václava Klause, který v poslední době poskytuje rozhovory napravo nalevo. Václav Havel se v projevu např. pozastavil nad tím, že prý z pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život občanům lpěním na národní měně. To přece není pravda, vždyť neplníme kritéria pro přijetí eura. Taky by mne zajímalo, zda v nynější krizi byla pro nás koruna přítěží nebo naopak ulehčením (taková úvaha přece není nesena vlasteneckými, ale praktickými ohledy). Václav Havel v této záležitosti mluví evidentně o něčem, čemu zjevně nerozumí. Dalším jeho koníčkem je předkládat dalekosáhlé neprosaditelné návrhy, např. ústavněprávní povahy. Takoví jsme holt my, staří lidé. Jen málokdo z nás má ovšem takovou publicitu jako pan exprezident.

Objevily se spekulace, že po vyjádření předsedy Ústavního soudu Rychetského o tom, že soud by patrně nebyl zablokoval konání voleb poté, co byl přijat obecně platný zákon o ukončení volebního období Poslanecké sněmovny, tlačí Topolánek a Paroubek na předčasné volby v únoru. Topolánek se prý obává poklesu preferencí ODS, případně mimořádného volebního kongresu, Paroubek toho, že mu nově založená Zemanova strana odloudí voliče. Je opravdu podivné a nesrozumitelné, proč potřeboval Rychetský dát na vědomí, že předčasné volby jsou nyní pro ÚS košer, těžko si to vyložit jinak než jako politický signál. Na druhé straně je nejspíš úplně nerealistické chtít se znovu vrátit k tématu předčasných voleb.

Ministr Kocáb žádá pozastavení činnosti KSČM (tentokrát nikoli zákaz), do doby, než se podaří projednat a prosadit její zákaz. Na to už je pozdě, nádor už je příliš veliký a nedá se operovat, pacienta by to zabilo (nebo: pacient by zemřel, ale nádor by přežil). Kocáb v ČT upozornil na to, že Marxův Komunistický manifest je v rozporu s českou ústavou. Nato argumentoval Václav Bělohradský tím, že evangelium je taky v rozporu s ústavou. Zapomněl říci, čím. Rostoucí drzost předsedy KSČM, na niž jsme upozorňovali už včera, nadzvedla i přítele komunistů Paroubka. Komunisté vyčítají polistopadové garnituře nesplněné sliby, Paroubek namítl celkem věcně, že po volebním programu z roku 1946 by komunistí měli o nesplněných slibech raději mlčet. Komunisté jsou zvláštní útvar: dostali se do stádia, kdy je nelze ani tolerovat, ani zakázat.

Mladá fronta Dnes si libuje ve zveřejňování průzkumů veřejného mínění s pobuřujícími výsledky. Jeden z nich dodala do dnešního čísla novin agentura Median. Podle skoro 40% lidí jsou prý dnešní politici stejné typy jako ti předlistopadoví (lepší jsou podle 31%). To je naprosto skandální, ti respondenti mají snad vlčí mlhu. „Politici“ z doby před listopadem 1989 byli především jeden jako druhý vlastizrádci, protože pomáhali ruskému impériu spravovat kolonii zvanou „ČSSR“. Kromě toho to byli z velké části darebáci, zloději a primitivové. Do svých funkcí se dostali nelegitimním způsobem (potěmkinskými pseudovolbami). A správně by měli dodnes lézt kanály, stíháni opovržením veřejnosti. Místo toho si lid myslí „všichni jsou stejné svině“. To je odporný cynický nihilismus, a s národem, který je jím prolezlý, to nemůže dopadnout dobře.

V rozhovoru pro MfD se pan prezident pochválil: není pravda, že by společnost rozděloval, „působil jsem spíše pozitivně“. Dokládá to tím, že na koncertě paní Beňačkopvé mu o přestávce děkovalo spousta lidí, ačkoli „jeho publikum“ jsou spíše ti, co chodí na tenis a na jazz . Argument, před nímž musí každý padnout na zadek. Jako nebezpečný –ismus vidí mj. havlismus (přitom by se nebránil, aby se mluvilo taky o klausismu). Ten člověk je ideologický maniak, než začne polemizovat s nějakým oponentem, musí si ho zobecnit do nějakého –ismu. Rozhovor v LN mne zaujal tím, že tam Klaus zmiňuje mou maličkost a tvrdí, že jsem Chartu77 podepsal „jakoby“. To prodím není ani trochu pravda, Chartu jsem podepsal úplně stejně jako kdokoli další z těch prvních 255 signatářů (k aktivistům, kteří Chartu připravili, jsem ovšem nepatřil), jako všichni jsem byl u „evidenčního“ výslechu (navíc mi bůhví proč udělali domovní prohlídku, prolezli mi celou knihovnu a strašlivě se přitom uprasili), a jako všichni jsem uveden v dokumentaci Charta77, kterou v r. 1990 uspořádal Vilém Prečan. Klaus by měl vysvětlit, co vlastně pod tím „jakoby“ myslí, zřejmě vzniká nová kategorie „jakobysignatáře“, což je jen o fous lepší než agent StB. Vysvětlení se samozřejmě nedočkám, pokud jde o vysvětlování, jsem hluboko pod prahem rozlišovacích schopností pana Klause. Pokud jde o pomlouvání, jak je vidět, nikoli.

Viliam Buchert nám v MfD káže, jak jsme byli špatní. Miliony lidí chodily v uctivém myšlenkovém předklonu. Poslušně poklonkovaly mocným. Jen někdo si alespoň dokázal držet odstup a kousek nevygumovaného rozumu. Přestože pan Buchert doporučuje „hodně lidem“ (a tedy zjevně i mně), že by měli držet hubu (povzbudivý doplněk hesla „demokracie je diskuse“), ani mne to nenapadne. Drtivou většinu „normalizace“ jsem prožil ve výpočetním středisku s.p. Mototechna. Moji kolegové – až na nepatrné výjimky - „nepoklonkovala mocným“ ani „nechodili v uctivém, předklonu“. Je to zvláštní, ale nikdo to na nich ani moc nechtěl. Odstupu a nevygumovaného rozumu měli až až. Jenom se jim nechtělo sundávat ze zdí nápisy Proletáři všech zemí. Spojte se (sami je tam samozřejmě nevyvěšovali) a odebrat se pak do disidentského ráje. Nikdo jim nenabídl něco míň jednoduchého a pitomého a víc reálného. A to nebyl případ jednoho pracoviště, tak to bylo všude, kromě výsadních podniků, ministerstev a ideologické oblasti. Nedělá mi dobře, když ty lidi někdo takhle uráží, je to nespravedlivé.

Středa 18. listopadu: na tom, že sympatizanti exprezidenta Havla jsou opravdu, ale opravdu levicoví, možná něco bude. Oslavy tohoto významného výročí proběhly zcela v jejich režii a jako pokus přehrát to, co se vlastně tehdy stalo, s bezděčným, ale velmi výrazným důrazem na známou Marxovu tezi, že pokud se dějiny opakují, tedy jako fraška. Protože se všichni ostatní (včetně ODS a prezidenta) na oslavování vykašlali a nechali je v rukou Václava Havla, vypadalo to tak trochu jako když kdysi Buffalo Bill jezdil po Státech s cirkusem, kde předváděl autentický Divoký Západ. Dokonce i trocha toho pochopitelného strachu byla přítomna, tentokrát se o ni postarali bojůvky tzv. Dělnické strany, kteří se pokusili karnevalový průvod z Albertova na Národní napadnout. Zdá se, že tito hoši by za „normálních“ okolností sloužili v Pohotovostním pluku SNB a jejich činnost by byla (paradoxně) poněkud víc pod kontrolou než dnes. Příjemným rubem problému je, že by jich bylo daleko víc než jich dnes je („demonstrantů“ bylo taky míň než tenkrát, a celé to připomínalo přehrávání bitvy u Slavkova, s tím, že to možná bylo méně nákladné, nebyly zapotřebí ani uniformy, ani jiné historické rekvizity, kraválu bylo však nakonec před Májem -dnes My- srovnatelně). Názor západních médií, Že „Češi oslavovali tiše a bez politiků“, méně než Němci v Berlíně, jednak plyne z toho, že je nás podstatně méně než Němců, a jednak je to iluze. Randálu bylo až až. (Původně jsem uvažoval o tom, že bych se snad průvodu zúčastnil, rozmyslel jsem si to a jsem tomu rád. Nechtělo by se mi mašírovat pod hesly proti Evropské unii, nebo pod nápisem „Červená, oranžová, modrá, pro neřády dobrá“, klást ODS a konec konců i ČSSD za úroveň komunistů považuju při všech strašných slabinách těch stran za velkou drzost.)

Zdá se, že zcela normálně se na havlovské oslavě v odsvěceném kostele, když začala vyvádět paní Pajerová, zachoval historik Vilém Prečan. Dožadoval se toho, aby paní Pajerové byly poskytnuty odpovídající medikamenty. Lze si představit i méně nákladný a minimálně stejně účinný způsob léčby. Paní Pajerová je toho názoru, že „my nejsme dvořani na dvoře krále Ludvíka XIV., Krále Slunce. Žijeme v republice, já jsem občan, vy jste občan, a jestli se podle toho nechová, je to jeho problém.“ Problém je, že i v republice se k sobě občané nemají chovat jako dobytek, že paní Pajerová se chovala podle známé zásady Host do domu – hůl do ruky, která není až tak republikánská, jak se sama domnívá, a že když Václav Havel dal z legrace prezidentovi zahrát fanfáry z Libuše, je k tomu třeba dodat a) že hraní pompézních fanfár z té opery je opravdu nedůstojná šaškárna, a b), že se v tom Havel, dokud byl prezidentem, vyžíval stejně jako Klaus.

Pro tři pětiny lidí je tento režim lepší, než minulý, zjistila agentura STEM. To je dosti úděsné zjištění, pro dvě pětiny tedy ne. Zajímavé je rovněž, že tento dvoupěštinový názor zastává kromě 60% přívrženců komunistů i 25% stoupenců sociálních demokratů. Zdá se, že komunisté se v listopadu rozdělili na dvě skupiny: na optimisty (ti zůstali v KSČ(M) ve víře, že se to nějak usadí) a pesimisty, kteří tomu nevěřili a pro jistotu založili ČSSD. (Pak tam ovšem byli ještě pragmatici, ti odvrhli ideologický balast, soustředili se čistě na udržení stejně výhodných pozic, jaké měli za totáče, a pomohli vytvořit ODS.) 38% lidí prý hodnotí kladně působení KSČM. Všichni z nich ji ovšem nevolí. Zatím? 38% - to tak nějak zhruba odpovídá výsledkům voleb v roce 1946.

Podle listopadového průzkumu STEM vede v preferencích asi o 2% ČSSD před ODS (obě strany ztratily asi 2%), lehce ztrácí i TOP09, jediní komunisté si drží své pozice (12,3%). Rudý blok by mohl vládnout s relativně dostačující většinou 103 mandátů (samozřejmě by formálně šlo o menšinovou vládu ČSSD, komunisté by jí jen náhodou a mimoděk dali důvěru). Výrazně roste počet hlasů anihilovaných pidistranami, které sice nemají šanci překročit 5% hranici, ale zato schopnost dohromady zničit o hodně, hodně víc než 5% hlasů, které by jinak dostaly občanské strany. Lidé, kteří budou hlasovat pro Johna, zelené nebo pro hradní pidistrany, dají svůj hlas fakticky Paroubkovi a KSČM.

Čtvrtek 19. listopadu: Jiří Paroubek má soustavné potíže s technikou omlouvání. Herec Michal Pavlata prohlásil na konferenci v Senátu, že sociální demokracie je porodní bábou komunismu. Tvrzení je problematické, stejným právem se dá tvrdit, že sociální demokracie se vlastní zásluhou od marxistické ideologie postupně emancipovala. To je jedna věc. Druhá věc je, že Paroubek výrok přičetl exsenátorovi Josefu Pavlatovi, kterého, aby mu to ještě osladil, zároveň obvinil, že byl v minulosti (1986) údajně obviněn z rozkrádání. I kdyby to byla pravda (jako že není), nemá tato skutečnost nic společného s pravdivostí či nepravdivostí zmíněného výroku. Navíc hloupost či nehloupost výroku je jedna věc, a to, že pan Paroubek přišil obvinění Michalu Pavlatovi na základě záměny osob, věc druhá. Omluva typu „Omlouvám se šiřiteli té hovadiny za to, že jsem si ho spletl s někým jiným“ (pro názornost jsem slova pana Paroubka trochu nadsadil, on to v dnešním Právu tak drsně neformuloval, mluvil o hlouposti) plete obě věci dohromady a je zásadně vadná.

Stanislav Penc inicioval petici, která požaduje odvolání Pavla Žáčka z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Zaznamenávám zásadní pokrok proti předlistopadové éře: dříve petice za vyhazov někoho odněkud iniciovali a podepisovali pracující (např. „dělníci z ČKD“), dnes na sebe tuto úlohu berou prominentní intelektuálové a lidé zasloužilí o minulost (v tomto případě podepsal mj. i Václav Havel). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle volebního modelu, pořízeného CVVM, by volby vyhrála s převahou ČSSD, ODS na ni ztrácí 8% (přitom podpora ČSSD v poslední době údajně stoupá, podpora ODS stagnuje). Ztrácejí komunisté, mírně i TOP09, KDU-ČSL by do Sněmovny proklouzla s odřenýma ušima, zelení vůbec ne. Mohutným požíračem volebních hlasů pro občanské strany zůstávají salonní populisté z Věcí veřejných. 30% lidí přitom buď neví, koho volit, nebo k volbám rozhodně nepůjde. Závidím mladším a zdravějším, než jsem já, mohou depresi z těchto výsledků aspoň na chvíli zaplašit několika panáky.

Co se bude dít na kongresu ODS, nelze předvídat. Pražská ODS kritizuje složení týmu, připravujícího Vizi 2020. Bylo by iluzorní věřit, že teď jde o nějakou vizi 2020. Jde o to, zda se ODS poslušně vrátí do smrtící Klausovy náruče, nebo setrvá na poněkud otevřenější a k možným politickým partnerům vstřícnější cestě, kterou zvolil Topolánek (Paroubkova ČSSD není pro ODS možným politickým partnerem). Podstatnou věcí je, zda se bude hlasovat o důvěře Topolánkovi.

Podle průzkumu agentury STEM, o němž jsem psal včera, ztratila ČSSD za poslední rok 12% voličů. Výsledek netřeba přeceňovat, tenkrát byla opoziční stranou, která šla vládě hulvátsky po krku, což u nás frčí (předtím se to rentovalo zase ODS). Dnes jsou voliči popleteni: není jasné, kdo je vlastně vládní a kdo je opoziční; vláda vzbuzuje úspěšně dojem, že není ničí, a to lidu imponuje.

Topolánek chce změnit stanovy ODS, aby nebylo možné ovlivňovat rozhodující konference a kongresy náborem mrtvých duší bezprostředně před nimi. Daniel Kaiser mu v LN na první stránce vyčítá, že za prvé, pokud neuspěje, svede neúspěch na své protivníky, a za druhé, že je sporné, zda by mu vadily mrtvé duše, pracující pro něho. Přitom je úplně jedno, na koho Topolánek svede neúspěch, podstatné je, že se o pokouší o tu změnu stanov. A spekulovat o tom, že chce stanovy upravit tak, aby mrtvé duše nesměl nabírat nikdo jiný kromě něho, je jednak neslušné a zároveň je to tak směšná blbost, že se vůbec divím, jak to může někdo nahlas vyslovit. Hlavně že je vidět, za koho pan Kaiser kope. Je to vidět už dávno.

Topolánek mluví taky o tom, že kraje v ODS ovládají „gubernátoři“, či „kmotři“, mocní lobbyisté. V této věci je jeho pozice svízelná: předsedou strany je už sedm let a nemůže se tvářit, jako že ten trend šel mimo něj. A za druhé, je v tomto případě on sám opravdu z tohoto systému vyvázán? To je velmi obtížně představitelné. Mohl by přesvědčit jen tak, že s tím opravdu něco zásadního udělá (padni komu padni). Upřímně řečeno, nedovedu si představit, jak.

Pátek 20. listopadu: Konflikt kolem Ústavu pro studium totalitních režimů eskaluje, na tiskovce označil aktivista John Bok ředitele Žáčka za nedůstojného zmetka. Zdá se, že oponenti nynějšího vedení chtějí dosáhnout toho, aby se s VIP lidmi (nebo těmi, co mají nějakého VIP za kamaráda) jednalo výrazně šetrněji než s obyčejným zbabělým plebsem. Připadá mi to skandální. K tématu se určitě vrátím.

ODS bude mít zjevně kongres sice nevolební, ale zato na něm půjde o hlavu předsedy Topolánka. Delegáti jsou na internetu preventivně vyzýváni, aby se v diskusi vyvarovali vulgarit (asi je to zapotřebí). Po volbách v roce 2002 se nový předseda ČSSD Špidla pokusil změnit stranu v „ČSSD s lidskou tváří“. Pokus se nepovedl, ČSSD má nyní tvář Jiřího Paroubka. Topolánek se o něco podobného pokoušel v ODS. O výsledku se možná rozhodne už zítra a pozítří. Tématu se týká naše glosa. Proboxují se do vedení zpátky čističi hradních klik?

České Osobnosti vydaly po diskusi v brněnském divadle Husa na provázku výzvu k české společnosti, aby šla do sebe. Měli bychom posílit na základních školách výuku moderních dějin, zákonem stanovit otvírací dobu obchodů v neděli a o svátcích a změnit svůj konzumní styl života. Pokud jde o to poslední, chtěl bych napsat, že mne to na just ani nenapadne, ale vzhledem k mým omezeným možnostem (už toho nedokážu moc zkonzumovat) by to bylo prázdné gesto. Jacques Rupnik zase pravil (při téže příležitosti): „Po dvaceti letech po převratu lidé cítí, že cyklus je vyčerpaný a neodpovídá původním očekáváním.“ Je jistě zajímavé vědět, jak nás vidí Paříž. Sám za sebe musím říci, že mé původní očekáváni bylo, že budu moci psát, aniž by mi někdo zavíral hubu, nebo zavřel dokonce mne samého. To se mi kupodivu pořád ještě daří. V zemi galského kohouta od nás však zjevně čekali více.

V Karlových Varech se pohoršují nad tím, že některé obchody mají nápisy v azbuce. Když se jim to nelíbí, ať tam nechodí nakupovat, a pak se uvidí, zda si obchodník udrží klientelu nebo ne. Je to jeho problém. Kdysi tam byly nápisy jenom německé (nebo skoro jen německé), to se nelíbilo. Teď jsou tam ruské, to se taky nelíbí. Našinec je fajnšmekr. Budete organizovat odsun Rusů z Karlových Var? Sami jste si je tam pustili, tak je tam teď máte.

Politolog Petr Bystroň v MfD vysvětluje, že Rusko přece jen není SSSR. „Kdo z nás ví, že Rusko se po celou dobu své existence vnímá jako následovník Východořímské říše a tedy součást evropské civilizace na křesťanském základě?“ Jistě, Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět. Jinak řečeno navazuje na tu nejpokleslejší verzi starověkého římského impéria, na césaropapismus a nejprimitivnjější formu křesťanství. „Rusové se vždy vnímali jako evropské impérium. Jejich údělem bylo bránit východní hrasnice Evropy před tatarskými hordami…“ - jistě, a přitom si na západě co nejvíc ukousnout. Nakonec se - taky díky naší nezměrné indolenci – dostali až k nám. Mloci se usadili na čtyřicet klet ve Vltavě. „České země však nikdy nepatřily do sféry geopolitického zájmu Ruska – s výjimkou několika desetiletá daných Jaltskou konferencí.“ Jistě, protože předtím na to Rusové neměli. A jaká Jaltská konference, kam vstoupila okovaná bota ruského vojáka, odtamtud se už nehnula. Když nás jednou schramstli, zůstáváme pro ně pořád „blízkým zahraničím“. Strach z Ruska je bohužel už zase velmi na místě. „Posílení osobní svobody ruského obyvatelstva šlo vždy ruku v ruce s úspěšnými hospodářskými a organizačními reformami“ – jistě, ruský pokus o politickou kultivaci státu z konce 80. a začátku 90. let byl poctivý a svým způsobem impozantní. Bohužel, jako většina takových pokusů z minulosti skončil krachem. Ani v tom se Rusko příliš nezměnilo. Komunismus (přesněji řečeno marx-leninismus, bolševismus) odešel a přišel, Rusko zůstalo. Dobré vztahy s ním jsou na místě, veliká ostražitost taky.

Nakonec dvě zprávičky. Podle agentury STEM je teď 87% lidí nespokojeno s politickou situací (víc než 30% lidí bylo spokojeno naposled před volbami roku 2006). Při čtení čísel tohoto druhu se člověk musí bránit představě, že by bylo dobré ještě doplnit rubriku „jak jsem spokojen sám se sebou“. Nicméně ovšem, politická situace u nás není jistě nic moc. Průzkum vystihuje poměr lidu k elitám (v tomto případě politickým). Poměr elit k lidu vystihuje rozhovor s psychologem Slavomilem Hubálkem. Je dnes na Idnes.cz, zítra bude v papírové MfD, a má titul „Nedivte se ničemu, třetinu národa tvoří pitomci“. Lidé, kterým svoboda nic neříká, kteří se jinde nedomluví, co mají „ti králíci“. Ježíši Kriste, má ten člověk doma bibli? Kritika češství zasahuje do oblastí hraničících s oblastí obhospodařovanou trestním zákoníkem („Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy“). Obávám se, že ta 87% nespokojenost lidu může plynout z toho, jak jej vidí intelektuální elita. Při čtení názorů jako je ten pana Slavomila Hubálka se ve mně probouzí vlastenectví. Jsou tedy taky k něčemu dobré.

Sobota 21. listopadu: před kongresem ODS panuje ve straně nervozita a lehce hysterická atmosféra. To, oč opravdu půjde, bude úprava stanov, důvěra (přesněji řečeno nedůvěra) v Topolánka a možnost převolit vedení strany na mimořádném „volebním“ kongresu někdy v únoru příštího roku. Problém je, že Toplánkovi se nedostává protikandidátů. Takže: nespokojenců je hodně, ale nevědí, co chtějí. Taková nespokojenost je směšná. Co je to za politický program, „nebudu zlobit jako Topolánek“? Václav Klaus dal svým věrným předkongresové pomazání: „S velkým zájmem budu sledovat, jak ODS zvládne například tento svůj kongres a jestli mně dá díky tomu ještě určitou šanci a příležitost, v koutku duše nebo v koutku srdce, ač nečlen, ač ne - čestný předseda, abych se ještě cítil občanským demokratem.“ Je to procítěné a účelové. Vyjde to? (otázka je ryze řečnická, ve chvíli, kdy to píšu, už vím, že to nevyšlo).

Geert Wilders možná do Prahy ani nepřijede ( v Senátě nevystoupí určitě, proti jsou ČSSD i ODS). Ten člověk mluví o skutečném problému (je to něco jiného než popírání holocaustu) a je nechutné zavírat mu hubu. Jeho názory jsou „kontroverzní“ a dosti problematické: srovnávat arabského náboženského horlivce ze sedmého století s Hitlerem je totální nonsens, film Fitna je nepříliš dlouhá účelová agitka. Islámský radikalismus je pro evropský Západ opravdové a vážné nebezpečí, ale mělo by se mluvit o něm. TO, zda a do jaké míry nutně vyrůstá z koránu, by mělo být předmětem debaty věcné a kritické, nikoli propagandistické a tak říkajíc parlamentní. Nicméně mělo by se debatovat. Tím, že se Wildersovi nedá příležitost mluvit, se nic nevyřeší. Jen to vypadá, že protistrana nemá argumenty.

STEM zveřejnil průzkum o tom, jak je česká veřejnost spokojena se základními ústavními institucemi: Klausovi stoupla od října popularita o 6% (zřejmě kvůli tomu, jak se bil za naše česká práva), vládě klesla o 2% (pokles snad znamená větší věcnost, jen o fous, protože je dvouprocentní). Tahle vláda má tu výhodu, že moc vládnout nemusí, jak to odpovídá její podstatě. O se lidem zamlouvá. Vláda, která vládne, musí dělat nepopulární opatření. Nespokojenost s politickou situací je momentálně 13%, zajímá mne, kdy bude 0%, případně dostane se do mínusu. Sdělnost této informace je nulová: bylo by nenormální, kdyby v demokratickém systému převažovala spokojenost s politickou situací, nedal by se měnit a přestal by být demokratický. Milí spoluobčané, věřte, může být ještě daleko, daleko hůř: pozná se to podle toho, že se vaše spokojenost přiblíží 100% (99.98% apod.)

Miloš Zeman a jeho přátelé uspořádali operetní schůzi „Zemanovy vlády“, jako obvykle na zabíjačce. STEM by měl uspořádat anketu spokojenosti se Zemanovou vládou, byla by jistě hodně vysoká. Zabijačka je politický akt veskrze pozitivní (vždycky jsem toužil se nějaké – tj. nějakých vepřových hodů - zúčastnit, nikdy se mi to nepovedlo). Kdyby nějakou zabijačku uspořádala Fischerova vláda, hned by jí preference stouply o taková 3 – 4%. Strana práv občanů vznikne nazítří po zabijačce, skoro měla vzniknout přímo na ní, tím by zakládající akt získal český venkovský kolorit, bylo by zjevné, že nový politický útvar bude, jak se říkalo za mých mladých časů, národní formou a internacionální obsahem.

Předseda TOP09 Schwarzenberg poskytl rozhovor Právu. Mluvil i o spekulacích ohledně vztahu premiéra Fischera s TOP09. Nechtějí Fischera lanařit: „Premiér nesmí být v podezření (jinak by nám nebyl k ničemu, bd). Jeho dnešní úkol je mnohem důležitější než členství v TOP09. Ať to vláda dotáhne až do konce… kdyby se rozhodl, až odstoupí, tak je to jeho záležitost.“ Vypadá to jako návod, pak ale není jasné, proč se s tím kam předseda svěřuje veřejnosti. TOP09 se octla v tragické situaci: sbírá hlasy, leč pouze z hromady ODS a z hromádky KDU-ČSL. Její lídři nějak tuší, že to není ono, že pokud by výrazně oslabili ODS, bude to i jejich prohra, na druhé straně nemohou ten proces zastavit, už je to rozjeté. Nevoliči se nepřidávají, se zájmem a z odstupu pozorují to pinožení. Za to si nikdo volební vítězství nekoupí. Nad projektem TOP09 se vznášejí otazníky. Zelení byli v minulých volbách schopni přitáhnout ty voliče, které se TP09 získat nedaří, a bez nichž občanské strany volby nevyhrajou. Zato na otázku o přeběhlících odpověděl Schwarzenberg racionálně: „Pro mě je zásadní otázka, jestli to, na rozdíl od té minulé, má šanci býti stabilní vláda. Když nemá šanci být stabilní vládou, tak bych toho raději nechal.“

Šéfredaktor Čásenský píše v MfD: „Aféra následuje za aférou, obvinění střídá obvinění, nadávky prší ze všech stran. Podle Topolánka je Tlustý gangster, podle Tlustého zase Topolánek. Paroubek křičí, že jsou přeběhlíci lidské zrůdy. Topolánek vidí spiknutí Tvrdíků, Paroubek zase Dalíků. A všichni bez rozdílů barev se zaklínají lidem, který trpí a jenom oni mu mohou pomoci z toho strašlivého marasmu.“ Připomíná mi to trochu komunistickou kritiku buržoazní demokracie. Přitom není těžké si vybrat: například mezi Topolánkem a Tlustým nebo Paroubkem. Nevěřím panu Čásenskému, že by si nedovedl vybrat.

O názorech psychologa Slavomila Hubálka jsem psal už včera. Odmítá akcent na ekonomickou stránku lidského chování (kritika Klause), což prý je posměch nad právem a morálkou. Řekl bych, že problémem české společnosti není nedostatek práva a morálky, nýbrž to, že české pojetí práva a morálky není zakotveno ve víře v Boha. Pokud nejsou právo a morálka „ospravedlněny z víry“, jsou naprosto nedostatečné. Také s tvrzením, že „největším problémem je korupce“, mám problém. Nikdy jsem se nepokoušel nikoho zkorumpovat (pravda, nikdy jsem k tomu neměl taky nějaké podstatné prostředky), a nikdo se nepokoušel a nepokouší korumpovat mne (co by z toho taky měl). Čí největší problém je korupce?

Podle průzkumu SC&S je 40% lidí u nás toho názoru, že (jejich) rodiče si musí úctu svých dětí zasloužit. Podobný názor může zastávat jen člověk, který nemá/neměl své rodiče rád. Což je zrůdné.

Francouzský prezident Sarkozy se omluvil irskému národu za to, že kapitán francouzského fotbalového národního mužstva dal irskému manšaftu gól rukou, což se, jak známo, nesmí. U pana Sarkozyho (zrovna u něho bych to čekal nejméně) propukla v plné síle duševní choroba zvaná „Syndrom Jana Pavla II.“, totiž chorobná potřeba omlouvat se za všechno a při každé příležitosti.

Premiér Topolánek poskytl rozhovor Lidovým novinám. Rozhovor vedl Daniel Kaiser obvyklou technikou, totiž prokurátorským stylem a urážením toho, s nímž hovoří („Takže vy něco vypustíte do vzduchu a pak to nedořeknete“). Je to velký rozdíl proti např. Renatě Kalenské, která si taky nebrala servítky, ale nebyla neomalená, byla nestranná a nepoužívala podivné techniky (například – cituji otázky pana Kaisera: „Podle Vladimíra Mlynáře se pokoušíte odvést pozornost od toho, že se vám nepovedlo vyjednat dobré postavení ODS ve vládě. A to se opravdu nepovedlo“ – co je to za otázku, do níž zaplétá ten člověk své kategorické soudy, v rozhovoru je zajímavý ten, s kým se rozhovor dělá, a ne nějaký Kaiser, který ho vede; „Ale role Karla Randáka byla v novinách zachycena přesně“ – i tohle je soukromý Kaiserův názor, ty se vyjadřují v komentářích, protože by je ten, kdo s nimi přichází, měl nějak prokázat). Každý, kdo si pamatuje neuvěřitelně servilní rozhovor Daniela Kaisera s Klausem, má jasno v tom, že ten člověk je obyčejný hradní lobbyista. Chápu, proč Topolánek nakonec odmítl v rozhovoru pokračovat. Bylo to OK. Nechápu jen, proč Kaiserovi vůbec rozhovor dával.

Pondělí 23. listopadu: Kongres ODS skončil opět Topolánkovým vítězstvím. Předsedovi kritici, podporovaní mohutnou tiskovou lobby, dopadli jako sedláci u Chlumce, o jejich porážce rozhodly hned první hodiny kongresu (je velmi příjemné číst v LN bezmocné nářky Daniela Kaisera nad zkažeností české politiky). Topolánek si taky udržel rozhodující většinu ve Výkonné radě, a na závěr velkoryse prohlásil, že nechystá žádné „stínání hlav“. Proč taky, takové soky jako je pan Bém nebo pan Gandalovič je třeba si přímo pěstovat. Problém ODS přitom není v tom, že by, jak se v novinách omílá, Topolánkovi chyběl výrazný konkurent. Topolánek konkurenta má, a to tak výrazného, že výraznější snad ani být nemůže. Problém konkurenta je bohužel v tom, že není vůbec členem strany a navíc vzhledem ke své nynější funkci (prezident ČR) ani Topolánka vystřídat nemůže, i když kumulace funkcí typu „předseda ODS a prezident ČR“ je něco, co u nás před nějakým časem nebylo až tak neobvyklé. Teď to ale (prozatím?) nejde, a tak místo sebe musí nastrkovat maňásky, na nichž se to, že jsou maňáskové, na první pohled pozná. Přitom v demokratickém systému (a náš politický systém je aspoň v této základní věci pořád ještě demokratický) je ovládání politické funkce zpoza buku nastrčenými pimprlaty nerealizovatelný. Nikdy to nemůže fungovat. Klaus je natolik výrazná osobnost, že kolem sebe výrazné osobnosti nesnese. Výrazné osobnosti odpudí a udělá z nich své nepřátele, nevýrazné přitáhne a ti pak za něj vedou předem ztracenou válku. Teď právě prohráli další bitvu. Navíc situace Topolánkových oponentů je choulostivá, bude těžké přesvědčit aparát a stranické potentáty, že nynějšího předsedu je třeba odstranit bez ohledu na to, jaký důsledek to bude mít pro volby do PS, respektive, že nejlepší způsob, jak předsedu odstranit, je zorganizovat volební porážku ODS. Potřebovali by ovšem „tak trochu porážku“, jenomže tak trochu porážka se nedá organizovat. Jakmile si silná klika ve straně začne připravovat volební porážku strany, je předem dáno, že to bude porážka katastrofální. Vsadil bych se, že Klausovi by to nevadilo, ale pro takovou strategii v ODS asi moc stoupenců nenajde, málokdo bude ochoten pro lásku k Nejvyššímu obětovat dobré bydlo. Topolánek je na tom relativně líp, z čehož taky plyne, že pokud volby prohraje, může si za to v první řadě sám. Vzhledem k minulým předsedovým malérům musí řadového člena ODS naplňovat hrůzou blížící se vánoční svátky a oslavy konce roku. Nebylo by praktické (po zkušenostech z Monte Argentaria) na tu dobu zavřít pana Topolánka někam do sklepa? Tématu „Kongres ODS“ se týká naše dnešní glosa.

ODS tedy bojuje, i když zatím sama se sebou. Václav Klaus zatím hájí naše národní zájmy v Peru. O své dojmy z exotické země se dělí se čtenáři Práva. Cituji jeho pozoruhodnou myšlenku, k níž ho inspiroval pohled na oceán z nábřeží v Limě: „Jeho nekonečná velikost bere dech“. Stejný dojem bude mít člověk i při pohledu na Jadran ve Splitu (ani tam není vidět na druhý břeh). Zajímavé jsou i prezidentovy dojmy hudební (úvaha nad odlišností naší a peruánské státní hymny). Náš nejvyšší je nejen filosof a ekonom, ale i zručný autor cestopisných črt. To tu ještě nebylo.

Topolánek na kongresu ODS kritizoval výslovně i Klause, jednak za obdiv k Moskvě (právem), jednak za opoziční smlouvu – tady je kritika přehnaná. V okamžiku, kdy ani Klaus, ani Zeman nebyli schopni udělat vládu bez Havlových lidí, kteří by je mohli rozehrávat proti sobě, a Havel s neohrabaností sobě vlastní tyto obavy u obou nechtěně, ale úspěšně živil, jim nezbylo než se proti takovému okatě vychcanému plánu spojit. Opoziční smlouva však trvala příliš dlouho a stala se oběma protagonistům osudnou.

Docela rozumně hovořil na kongresu ODS předseda TOP09 Schwarzenberg. TOP09 podle něho potřebuje silnějšího partnera, oslabená ODS je nebezpečí pro stát. Zapomněl jen dodat, že silná musí být tak akorát, a co je to tak akorát, o tom má TOP09 svou představu. Navíc je zjevné, že TOP09 by ráda využila popularitu premiéra Fischera (pokud vydrží do voleb). Popularita premiéra je instrument poněkud jiný než výsledek voleb, a ve srovnání s výsledkem voleb poněkud manipulativně podezřelý.

Ruský prezident Medvěděv (už po několikáté) nasměroval svou kritiku tak, že se to premiéru Putinovi nemůže ani trochu líbit (tentokrát se kritika týkala podpůrné Putinovy strany Jednotné Rusko a jejích volebních praktik, kritika zazněla na výročním kongresu strany). Už na začátku Putinovy a Medvěděvovy koordinované spolupráce jsem upozorňoval na to, že něco podobného nemůže fungovat ani v Rusku. Jak vidno, už jsou tu zádrhele. Poměry v Rusku jsou ovšem už zase v normálu. Zazněla kritika (něco, co nemá být), otázka je, co to znamená. Jeden se prezentuje jako holubice (tj. prezentuje druhého jako jestřába). Jaká je skutečnost a co je za těmito gesty, nikdo neví. Tím divočeji se může spekulovat.

Na památníku padlých ruských vojáků na brněnském ústředním hřbitově je reliéf J. V. Stalina. Náměstek brněnského primátora upozorňuje, že zásah do památníku by se mohl dít jen se souhlasem ruské strany. připadá mi malicherné se o takové věci s Rusy přít. Být brněnským primátorem, tak se Putina, resp. Medvěděva zeptám, zda tam toho vrahouna opravdu chtějí mít, a pokud by řekli, že ano, dal bych k pomníku upozornění, že ten Stalin je tam na výslovnou ruskou žádost. To, že nám tu po sobě zanechali poněkud kuriózní památníky, není podstatné věc. V Maďarsku zbyla po Turcích taky tu a tam nějaká mešita. Podstatná věc je, že už jsou pryč.

Podle volebního modelu Faktum Invenio, by ČSSD získala 29,1%, ODS 26,7%, KSČM 12,9, TOP09 11,6%, KDU 5,5%. Jako požírači hlasů na „pravici“ fungují věci veřejné a SZ, ani jedna nemá 4% hlasů. Přepočteno na mandáty by komunisté s ČSSD měli celkem pohodlnou, leč nikoli oslnivou převahu 105 mandátů, ačkoli percentuálně mají míň než jejich oponenti (náš volební systém díky Klausově a Zemanově úpravě přeje větším stranám).

Úterý 24. listopadu: Fischerova vláda má podle CVVM popularitu 71%, víc měla jen federální a česká vláda po převratu. Od září přibrala 14%, prezident, který si polepšil jen o 8%, je na druhém místě. Stoupla rovněž popularita Senátu a PS, krajských a obecních zastupitelů. Přitom jsou lidé s politickou situací víc než nespokojeni. Z toho plyne závěr: politici se snaží, situace se vyvíjí nezávisle na nich. Finální výsledek by měl být 100% popularity pro vládu, 0% spokojenosti s politickou situací. Zdá se, že smysl těchto průzkumů je omezený a že vypovídají víc o respondentech než o tom, k čemu se respondenti vyjadřují.

Je zjevné, že problémy s Ústavem pro studium totalitních režimů skončí rázně a tak, jak u nás tradičně končí problémy s institucemi a osobami, které dostatečně nerespektují papaláše a jejich chráněnce. Dnes se mělo na radě ústavu jednat o výběrovém řízení na nového ředitele. Členka rady Šustrová (známá odpůrkyně ředitele Žáčka a sympatizantka exprezidenta Havla, jenž teď na stará kolena podepsal žádost o Žáčkův vyhazov) zdůraznila, že konkurs nemá žádnou souvislost s kritikou, která v poslední době Žáčka postihla. Proboha, koho by mohlo jen napadnout, že tu nějaká souvislost je! Zneklidňuje ji, že funkční období ředitele není omezeno na nějakou určitou dobu (Žáček je ve funkci ředitele 2 roky, to by bylo dost krátké vymezení funkční doby, nicméně ústav je nový a je třeba vyzkoušet, zda se jmenovaná osoba ukáže dostatečně vstřícnou k VIP osobnostem): „Ono to pak vypadá, že ředitel jen odvoláván kvůli něčemu.“ A zase, koho by to jen mohlo napadnout, je přece zjevné, že Žáček není odvoláván kvůli něčemu, nýbrž prostě jen tak! Ke zprávě se ještě vrátíme.

Podle dr. Ratha komunisté dnes nejsou nebezpeční, nemají sílu zavádět diktaturu proletariátu. Nebezpečná je ODS, ,která prý „převzala od komunistů řadu metod uvnitř strany, způsob práce“. Pan hejtman má ze svého hlediska pravdu. Nebezpečná je pro něj ODS, protože ho v příštích volbách může vyhodit ze sedla. Komunisté na to nemají a navíc jsou ochotní s ním spolupracovat (nikdo jiný o ně nestojí).

V dnešní glose se vracím k Topolánkově kritice Klause, jak zazněla v jeho zpráv na kongresu ODS. Obecně vzato, pokud jde o vztah mezi premiérem a prezidentem, situace je podobná jako v roce 1997. Hraje se tatáž hra, jen v jiném personálním obsazení.

Středa 25. listopadu: Přepadové komando z Bruselu za spoluúčasti českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže provedlo „bleskovou kontrolu“ v sídle ČEZu a finanční skupiny J&T. Podle mluvčího komisařky pro volnou soutěž (je stylové, že o takových akcích rozhoduje komisařka) má Evropská komise důvod se domnívat, že ČEZ se sám nebo s dalšími aktéry mohl chovat způsobem, který mohl podstatně narušit volnou soutěž. Bude zajímavé sledovat, jak si komisaři s Bruselu poradí s českým velkopodnikáním. Taky by mne zajímalo, nakolik se takovými akcemi otvírá do budoucna prostor pro moderní verze toho, co tak pěkně vylíčil Gogol ve svém Revizoru.

Pražský vrchní soud včera definitivně rozhodl, že herec Jan Kanyza byl v oficiálních seznamech StB neoprávněně. Skončil tak řetěz soudních řízení s rozdílnými výsledky. Verdikt je nesmírně významným precedentem. Nepochybně dospěje naše justice dřív nebo později, ale doufejme že dřív, ke konečnému zjištění, že neoprávněně jsou tam úplně všichni.

K petici Stanislava Pence za odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Žáčka vznikla skoro pět minut po dvanácté protipetice, jejíž text, seznam dosavadních signatářů i e-mailové adresy organizátorů tu uvádím jako dokument. K této petici jsem připojil svůj podpis, a to z těchto dvou důvodů: za prvé, považuju za neslýchané, že se dnes sepisují petice, požadující, aby byl někdo vyhozen ze svého místa. A za druhé, když to vypadá, jako by po odstranění této překážky měly platit dva standardy pojednávání hříchů minulosti: jeden pro kulturtrégry a papaláše, případně jejich chráněnce (Kundera, Skalník), a druhý pro obyčejné čičmundy. Tahle druhá petice snad přece jen malinko přispěla k tomu, že akce byla předběžně odložena na leden a navíc nepůjde rovnou o vyhazov, nýbrž jen o vypsání výběrového řízení nebo vyhlášení termínu, kdy k němu má dojít. Termín je kromě toho, jak se zdá, nejistý. (Rada ústavu se dokonce Žáčka proti Pencově petici údajně zastala).

Ukrajinský zabiják, který na objednávku ruské mafie úspěšně zavraždil člověka, i když jiného, než měl, se původně před soudem vydával za náboženského blouznivce a před senát předstupoval jako jakási kopie Rasputina. Na závěr změnil polohu, přišel s vyholenou hlavou a v obleku a prohlásil se za zahraničního novináře a vystudovaného psychologa (nevím, zda to udělalo na soud dojem, v každém případě dostal místo doživotí 22 let). Pěkný náhled do slovanské duše.

Autor cestopisných črt v Právu Václav Klaus píše s jakýmsi uznáním o výroku brazilského prezidenta, že za hospodářskou krizi může „white people with blue eyes“. Hezký příklad kolektivní viny, kterou máme zabudovanou v základních pilířích našeho právního řádu, Benešových dekretech, na něž se náš prezident každou chvíli odvolává. Představte si, že by někdo řekl, že za něco může „black people with black eyes“.

Mirek Topolánek vyjmenoval v ČT jako své možné nástupce tři čelné regionální politiky ODS. Nechápu, proč to udělal: jednak se stal samozřejmě terčem kritiky novinářů (mluví kriticky o krajských kmotrech a zároveň si z nich vybírá ty, kteří by ho měli nahradit) – a hlavně: proč si vůbec po svém výrazném úspěchu na kongresu tímhle způsobem veřejně připouští, že by mohl prohrát volby, a jmenuje nejvhodnější náhradníky? Je to kapitulantství a navíc neúčelné, pokud opravdu prohraje, dostane se k moci vnitrostranická opozice.

Čtvrtek 26. listopadu: Zdá se, že normalizace Ústavu pro studium totalitních režimů se prozatím odkládá. Ve středečním usnesení Rady ústavu se praví, že Rada nepovažuje vydání a prezentaci publikace „Občanské fórum, den první“ ze strany Ústavu včetně informací, které obsahuje, za „manažerské a profesní selhání“. Projednávání konkurzu na nového ředitele se podle místopředsedy Patrika Bendy odkládá na 13. ledna. Podle radní Petrušky Šustrové se všichni radní shodli na tom, že v lednu přijdou se svými návrhy na kritéria výběrového řízení a projednají složení výběrové komise. Podle Patrika Bendy je však prakticky vyloučeno, že by v lednu bylo výběrové řízení přímo vyhlášeno. Musím se přiznat, že tento relativní neúspěch normalizace ústavu mne upřímně překvapil. Podle mých životních zkušeností (v mém případě se netýkají „výměny ředitele“, ale „výměny šéfredaktora“, narážím na případ Tvář, anno 1965), jakmile se papaláštsvo na výměně rozhodne, dá se už jen dělat pořádný kravál, aby z toho byla co největší ostuda. Zde se nakonec papalášstvo ani nedokázalo dohodnout, dokonce se zdá, že se většina kompetentního orgánu k myšlence normalizace Ústavu staví poměrně zdrženlivě. Přece jen se od doby Antonína Novotného něco změnilo k lepšímu! Konsternuje mne postoj Václava Havla: vznikly jakési pochybnosti o tom, zda petici podepsal, on je posléze rozptýlil slovy: „Ano, petici kritizující práci ústavu jsem podepsal, ale jeho existenci považuji za významnou.“ To je třeba upřesnit: Havel nepodepsal petici kritizující práci ústavu, ale petici požadující vyhazov ředitele. (A zkušenost z Tváře má tu samou jako já.) Na obranu ústavu bylo napsáno pár článků, některé mi připadají poněkud zvláštní. K tématu se ještě vrátím.

Jakási organizace přírodovědců z Trutnova si nedopatřením vybrala emblém protěže v té podobě, jak jej používaly jednotky SS za druhé světové války. Zjevně si to někde stáhli z internetu a nevěděli, o co jde. V Mladé frontě z toho dnes dělají vědu. Neštastní přírodovědci mi připomínají vlasteneckého rolníka z Haškovy povídky, který na jakési národní akci neudržel svou potřebu a vydělal se pod strom, který se posléze ukázal být dubem, pod nímž vypustil duši sám Jan Žižka. Dotyčný byl za tu ohavnost vyobcován z národa, doufám, že mladí přírodovědci dopadnou o něco lépe. Dnes jsme přece jen už o fous dál.

V LN pořídil Luboš Palata pozoruhodný rozhovor s Olegem Orlovem, prezidentem ruské organizace Memorial, která v Ruské federaci pečuje o lidská práva. Pan Orlov o situaci v Rusku mimo jiné říká: „Je to autoritativní postdemokratický režim. To není totalita, je to autoritativní režim… Ruský autoritativní režim je řízenou, „suverénní“, nebo lépe řečeno „imitační“ demokracií. Při pohledu zvenčí to vypadá jako demokracie – je tu parlament, ale v parlamentu není skutečná opozice. Existují hromadné sdělovací prostředky, ne státní, ale když přepnete z jedné televize na druhou, slyšíte to samé – „o úspěších naší vlády“. Jsou zákony, dobré zákony, které se ale nedodržují. Máme nezávislé soudy, nezávislé do chvíle, pokud se neobjeví politický zájem na nějakém případu… to všechno je imitace, imitace demokracie…“ To je zajímavé, stejné to přece bylo u nás za „normalizace“.

Pátek 27. listopadu: podle agentury SANEP (provozuje internetové průzkumy) je nejoblíbenějším hejtmanem jihomoravský Michal Hašek (64%), nejméně oblíbeným dr. Rath (27%). Oblíbenost se zjišťovala vždy mezi respondenty v příslušném kraji. Dr. Rath pochopitelně běsní (STEM prý na rozdíl od SANEP mu uvádí popularitu 41%: v tom případě by si polepšil z 14. na 11. místo, taky nic moc). V podobných průzkumech získávali před časem nejpopulárnější hejtmani ODS, Zahradník a Tošenovský, skoro 80%. Je ovšem otázka, nakolik je médium (internet) spolehlivé, nemalá část členů ČSSD jistě ovládá lépe než notebook vidle - nic proti tomu, každá práce šlechtí člověka, chci jen naznačit, že výběr respondentů i technika průzkumu nemusí být reprezentativní a může poznamenat výsledek. Navíc je známá věc, že popularita má málo společného s tím, komu dá volič svůj hlas, a volič nebude volit dr. Ratha, ale politickou stranu.

Dnes začal (symbolicky v pražském hotelu TOP) ustavující sněm TOP09. Výstupy zatím nejsou žádné. TOP 09 doposavad sklízela úspěchy, nejspíš to bylo tím, že vlastně ještě neexistovala, takové strany mají voliči nejraději: stejně jako princ se na pohled zamiluje do princezny, kterou mu ukážou na obraze (když ji vysvobodí ze spárů čarodějníka, a zjistí, jaká opravdu je, poněkud hysterická, dosti žravá a má tendenci zahnout mu s každým podkoním, láska rychle opadne, to však už v pohádkách nebývá). Předseda Kalousek elegantně odrazil Paroubkův útok na složení strany (jsou tam kvanta bývalých členů KDU-ČSL) – s tím, že bývalých lidovců je v TOP09 rozhodně méně než bývalých komunistů v ČSSD. Na druhé straně TOP09 projevuje politickou pažravost úctyhodných rozměrů (viz příměr s princeznou výše): chystá se zblajznout premiéra Fischera a ministra financí Janotou, samozřejmě až vyprší jejich vládní mandát a budou-li oba chtít. TOP09 má aparát z KDU-ČSL a voliče z ODS, oč je TOP09 silnější, o to je ODS slabší, a v poměru mezi rudými a občanským blokem se přitom nic nemění. Velký úspěch TOP09 si nepřeje ani Hrad, Lidové noviny dnes přinesly frontální útok na personální složení „druhé garnitury“ nové strany. Prezentace je to dosti impozantní v tom nejhorším slova smyslu. Problém je v tom, že sehnat neposkvrněné politické panny je u nás nemožné, lidé jsou přesvědčeni, že politika je svinstvo – jak ti, kteří pro to s aktivitou v rámci politických stran nechtějí mít nic společného, ač by jich bylo zapotřebí, tak i ti, kteří do politických stran právě proto vstupují, ačkoli jich zapotřebí vůbec není. Těch druhých ovšem není moc, velká invaze kukaččích vajec do jednoho hnízda bývá kontraproduktivní (nedávno se o tom v novinách psalo z ornitologického hlediska). Proto naše strany trpí na členské úbytě. Tématu TOP09 a stavu českých politických stran obecně se týká naše dnešní glosa.

Ivan Langer přišel s nápadem oddělit funkci předsedy strany (který by se staral o její vnitřní chod a nezaujímal žádné funkce v exekutivě nebo legislativě) a premiéra, který by byl nejen hlavou vlády, ale coby „lídr“ jaksi reprezentoval stranu navenek. Je těžké se zbavit dojmu, že jde o návrh na použití principu pimprlového divadla pro politickou scénu (předseda vzadu tahá za špagáty, „lídr“ vepředu podle toho poskakuje a „reprezentuje“). Na funkci předsedy se přitom kandiduje pan Langer sám. Je velmi obtížné to chápat jinak než jako další signál nestability v ODS („neklausovská“ ODS zatím stála na ose Topolánek – Langer).

Podle Jiřího Hanáka (Právo) měl Paroubek kdysi prohlásit, že ministru Schwarzenbergovi pro jistotu raději píše německy, aby tomu rozuměl. Velmi rád bych viděl německý dopis, který by napsal pan Paroubek sám, nejspíše němčinou made in RaJ. Musela by to být docela sranda a obávám se, že by tomu nerozuměl ani sám Schwarzwenberg.

Prezident Obama se zbavil popularity nad 50% a stal se tak normálním americkým prezidentem. Mohlo by mu to pomoci, bez svatozáře je jednodušší chovat se racionálně.

Jen hejtman Rath vychválil spolupráci s KSČM až do nebe, a už ho soudruzi podtrhávají ve věci rušení a omezování vlakových spojů (Rath to nejspíš potřebuje, aby bylo na proplácení zdravotních poplatků). Přitom bez komunistů hejtman svůj plán neprosadí. Čiň rudému čertu dobře…

Sobota 28. listopadu: Předseda Evropské komise odmítl výhrady ohledně členství v KSČ v případě českého kandidáta na komisaře Štefana Füleho. „Jsem si jist, že ctí naše hodnoty svobody, demokracie a lidská práva.“ Jistě, a bude je ctít tak dlouho, dokud mu to ponese. Do té doby bude hodným hochem, který rád vyhoví – zajímalo by mne jen, jak si poradí s problémem Turecka. Nebude ho muset dořešit, ale něco v tom udělat musí, a Evropa je v té věci rozpolcená. Turecko je pozoruhodná země, jediná z islámské oblasti, kde se podařilo poměrně dokonale realizovat princip sekulárního státu. Podstata systému spočívá (v praxi, nikoli v ústavní teorii) v tom, že jako ústavní soud posledku funguje poměrně mohutná armáda, která v případě pokusu o teokratickou reorganizaci seřeže experimentátory na hromadu. Doposud to fungovalo znamenitě, obávám se, že pokus o import všelidských práv (ve Španělsku se, pokud si vzpomínám, už vztahují částečně i na lidoopy) a politické korektnosti z Evropy v několika letech Turecko zničí a promění v druhý Írán. (Jinak mám občas pocit, s nímž ovšem, hluboce nesouhlasím, zda bychom se přece jen neměli trochu od Turků učit.)

Česká média jsou vcelku s resortem pro pana Füleho spokojena, jen v Lidových novinách je komusi líto, že Slováci byli úspěšnější a vydobyli si funkci místopředsedy EK. Berou to zjevně jako hokej.

Mirek Topolánek iniciovat v ODS pozoruhodný proces. Poté, co z důvodů, které mi nejsou zcela jasné, vyjmenoval tři své možné nástupce, hlásí se další: o Ivanu Langrovi už jsme psali, ozval se i Petr Bendl (jeho charakteristiku, která před časem zazněla z Topolánkových úst, nebudu raději citovat, obávám se však, že je poměrně přesná). S nástupci, hlavně s těmi, co se doporučují sami, se roztrhl pytel. Místopředseda Nečas prohlásil, že by se strana měla soustředit na volby a ne na neustálé prezentování vnitřních poměrů v ODS, že on se soustředí na volební úspěch ODS a ne na lovení vyšších funkcí, než jaké momentálně má. Kromě toho řekl: „Oponenti pana Topolánka udělali obrovskou hrubou a nezodpovědnou politickou chybu tím, co odstartovali v posledních týdnech. Strašně poškodili ODS a ten zhruba čtyř- až pětiprocentní propad preferencí, který já očekávám jako důsledek těch vnitřních sporů v ODS, je naprosto logickým trestem od voličů.“ Pan Nečas by byl asi dobrým místopředsedou, možná i předsedou, ale od jiné strany, než je dnešní ODS.

Sněm TOP09 proběhl rychle a idylicky. Nejprve byly bleskově schváleny stanovy, pak 163 hlasy z 164 zvolen za předsedu Karel Schwarzenberg (nemylme se, ten výsledek není rudiment názorové plurality, Jeho Jasnost nehlasovala po pithartovsku sama pro sebe, nýbrž se po aristokraticku zdržela). Podobně bezproblémově byli zvoleni i ostatní činovníci strany. To se to volí v partaji, která ještě de facto nevyvíjí žádnou politickou činnost. Nový předseda strany prohlásil ve svém úvodním projevu, že „stranu nezaložili, aby dobývali funkce, ale zavedli zásady, které platí v evropské politice. Naším úkolem je změna dusného prostředí v české politice.“ Představme si, že by řekl, že stranu založili, aby dobývali funkce a že chtějí pokud možno zachovat dusné prostředí v české politice. To by bylo aspoň originální. V ODS se šíří spekulace, že by TOP09 chtěla po volbách nominovat za premiéra znovu Fischera, kterého by předtím získala do svých řad. TOP09 to rozhořčeně popírá. A právem, řekli přesně, jak si to představují. Fischer (as Janota, další zájmová osoba) dokončí do voleb své zodpovědné poslání. Načež proběhnou volby, už nebudou vázáni vlasteneckou povinností – no a pak se uvidí. TOP09 je ve stavu nascendi, a už zraje pro naše nejvyšší ocenění, bobříka vyčůranosti.

Pan předseda SZ Liška se v rozhovoru pro Právo podivuje, jak mohou být (v TOP09) nositelem nějaké změny lidé, kteří jsou pevnou součástí establishmentu posledních dvaceti let. Problém je v tom, že od „nositelů změn“, co nebyli součástí establishmentu, si toho nelze moc slibovat – viz třeba Jiří Čunek nebo – když už máme zůstat v SZ – Matěj Stropnický).

Pondělí 30. listopadu: bleskově a idylicky proběhl zakládající Sněm TOP09. Všichni, kdo měli být zvoleni, byli zvoleni, a nedostali o nic víc hlasů, než kolik bylo v sále přítomných delegátů. Dokonce ani sami kandidáti nemuseli pro sebe hlasovat. Nevydařila se jen závěrečná hostina s pozvanými lídry dalších politických stran (pozvali i Paroubka), předseda Schwarzwenberg nazval předtím v nějakém rozhovoru lidovce černoprdelníky a ČSSD běhnou. Hlavním důvodem však nepochybně bylo, že na Paroubka by se jeho straničtí přátelé dívali, kdyby pohodoval se Schwarzenbergem, asi tak jako farníci na svého duchovního pastýře, kdyby se o něm rozneslo, že strávil noc v bordelu, a Svoboda celkem věcně poznasmenal, že se nepotřebují kamarádit (rozhodně pozdravný projev, při němž si pozvaný může říci své, je vhodnější forma účasti na sjezdu částečně (zatím velmi částečně) spřátelené strany. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Tatáž glosa se týká i švýcarského zákazu stavět v zemi u mešit minarety (mešity se stavět smějí). Viliam Buchert k tomu v MfD píše: „Švýcarský příklad je při vší kontroverznosti pozitivní. Zesiluje diskusi o tom, zda lze radikály a extremisty (v tomto případě islámské) porazit pouze našimi vznešenými myšlenkami. Nebo zda se má evropská civilizace bránit aktivněji.“ S touhle argumentací mám malý problém, podobně totiž kdysi bránili starořímští multikulturalisté křesťanským radikálům a extremistům šířit své bludy. Multikulturalismus tehdy, jako vždy, prohrál. Nechci se zastávat islámských radikálů a už vůbec ne islámských extremistů. Jen upozornit, že ve střetnutí lidí, kteří věří ve špatné věci, s těmi, kteří nevěří ničemu, přijdou ti druzí vždycky zkrátka, i kdyby každý den zbourali sto minaretů.