Pieta po postoloprtsku

V Postoloprtech na Žatecku byl bezprostředně po skončení války zřízen internační tábor pro německé obyvatele a válečné zajatce. Během prvních dvou měsíců jeho existence tam bylo zavražděno něco mezi 800 a 3000 lidí. Spolek německých rodáků z Žatce usiluje už řadu let o zřízení pietního místa k uctění obětí. Zdůrazňují, že jim nejde o právní či politické řešení události.

Problém budí emoce, přestože velká většina dnešních obyvatel městečka nenese ta to, co se stalo, žádnou osobní zodpovědnost. Návrh byl dvakrát zamítnut, načež vznikla komise, v níž byli zastoupeni historici, zástupci města, představitelé židovské obce(?) a „němečtí rodáci“. Komise doporučila zbudovat na hřbitově památník s nápisem „Všem nevinným obětem postoloprtského masakru z května a června 1945“. Původně tam mělo být „německým“, ale zástupci „německých rodáků“ se toho sami vzdali: nápis má být česky a německy, což přece jen něco trošku napovídá. Vyhovělo se tak zjevně názoru starosty Miroslava Hyláka, takto Evropského demokrata, podle nějž nám „nepřísluší soudit, zda se tehdy více provinili Češi, nebo Němci“ (tedy vraždící nebo vraždění). Nakonec se z „masakru“ staly události: čemu se jinde říká hromadný mord, je u nás pouze „událost“. Člověk by se skoro bál.

Bylo by nespravedlivé bagatelizovat úsilí slušných lidí, členů komise, kteří se nepochybně upřímně a statečně snažili o důstojné uctění zavražděných. Velký otazník se vznáší jen nad přesvědčením zastupitelů města, že se město tímhle způsobem „definitivně vyrovnalo se svou historií“. Udělali jen něco, co je o malý fous lepší, než kdyby byli na hřbitově vztyčili památník „všech nevinných obětí všech událostí všech dob“. Kocourkov je slabé slovo.

Lidové noviny 7. listopadu 2009